S Alpin Tourem na Nový Zéland

Ač uplynuly již 2 měsíce od návratu a vzpomínky pomalu blednou, přece jsem se rozhodl zájezd trochu popsat. Ač na rozdíl ode mne si mnozí spolucestující psali deník, výsledky zatím nejsou nebo ke mně možné jenom nedoputovaly (během psaní se první vlaštovky přece jen objevily), tak se to pokusím trochu napravit. Takže to berte jako poněkud subjektivní a sklerózou již trochu nahlodané rozpomínání na ten krásný měsíc.

Na zájezd jsem byl pozván kamarádkou Hankou, která se pro něj rozhodla i se svým manželem Mílou již někdy v lednu. Trochu mě tím překvapili, protože jsem věděl o jejich mírně řečeno rezervovaném postoji k cestovním kancelářím, vzniklém po zaplaceném, ale již neuskutečněném zájezdu na Rhodos se zkrachovalou Travelou. Tady prý to ale je jiné, vedoucí Alpin Touru Darina je jejich kamarádka a dá se jí věřit (“Kdyby to zkrachovalo, tak aspoň víme, kde bydlí!”). Dlouho jsem tedy neváhal a přihlásil se také. První informační schůzka účastníků vypadala slibně, popis trasy zajímavě a nabízené víno chutnalo nejen mně, ale očividně i většině ostatních. Všeobecnou pohodu sice občas narušily mně nepochopitelné dotazy typu “A máme si s sebou vzít mačky?”, ale naštěstí byly zodpovězeny vesměs záporně. Další schůzka se na zahradě u Dariny vyvedla ještě lépe, i víza po drobných peripetiích úspěšně dorazila, boty,bundy,pláštěnky apod. zakoupeny, podrážky pečlivé vyčištěny (to je nutná podmínka vpuštění na Nový Zéland), nemoce se nám též nějak vyhnuly, tak již nic nestálo v cestě.

Poslední zabezpečení zavazadel na Ruzyni, tj. zabalení batožiny do celofánu, stojí 50 Kč, no neberte to. Jsem ze stálého přenášení kufru,baťohu a cestovního baťůžku tak zblblý, že po průchodu bezpečnostním rámem nechávám peněženku v košíčku u celníků, naštěstí na to přijdu asi 10 vteřin před definitivním nástupem do letadla. Otázku ,kolik tam bylo peněz, nejsem sice schopen uspokojivě zodpovědět, leč nakonec je mi se shovívavým úsměvem vydána.

Let do Mnichova je tak krátký, že se ani nestačíme s letadlem sžít a vychutnat všechny nabízené služby, a už zase přistáváme. Zabukujeme si místa z Hong Kongu, jak se ale později ukáže, bylo to k ničemu. Probloumáváme letištěm, okoušíme mnichovské pivo, vyrovnáváme se s prvními cestovními nevolnostmi-naštěstí na delší dobu posledními. Asi po dvou hodinách obsazujeme v pořadí druhé letadlo, tentokrát do Hong Kongu. Vypadá to, že není zcela zaplněno, a vzhledem k tomu, že během letu nejspíše už nikdo nepřistoupí, hbitě se roztahujeme po volných placech. Jelikož nás čeká asi 12 hodin letu, je to docela příjemné vylepšení. Předložený jídelní lístek nabízí krevety-zrovna se na ně začínám těšit, když je s omluvným úsměvem stažen a nahrazen jiným – tak už se ani v německém letadle nemůže člověk na nic spolehnout. Ale náhradní menu není špatné, přísun piva a whisky solidní, televizní obrazovka s filmem Bourneho identita čili Špion beze jména dostatečně daleko, aby moc nerušila, tak se dá spokojeně usnout. Vzhledem k letu směrem na východ tato noc nebude dlouhá, personál se nás ale snaží přesvědčit o opaku a maří pokusy těch šťastlivců u okének, kteří se chtějí po rozednění kochat nekonečnými zřejmě čínskými horami pod sebou. Vytažené záclonky u oken jsou nekompromisně zatahovány-jen si počkejte do budíčku,nespavci!

Hong Kong konečně pod námi, je poledne pražského času, kterého se budu důsledně držet, neboť posun na Novém Zélandu je 12 hodin, takže s hodinkami tam netřeba manipulovat, pokud nebazírujeme na přesném datu. Máme asi 3 hodiny volna, pokusíme se tedy podívat aspoň na chvíli do města. Napřed ovšem musíme obnovit zabukování, neboť údaje z Mnichova sem zřejmě nedorazily. Přitom jsme neustále místními komunistickými zřízenci přerovnáváni a značkováni podezřelými samolepkami. Vše nakonec úspěšně završeno, měníme část hotovosti za hongkongské dolary a vyrážíme podzemně-nadzemní drahou do víru velkoměsta. Cestou si můžeme bohatě vychutnat architekturu tohoto asijského tygra, která ovšem zatím připomíná pražské sídliště, až na to, že paneláky se vinou i po okolních kopcích. Po půl hodině vystupujeme u přístaviště, kolem skleněné mrakodrapy, bambusová lešení, zapadající slunce tomu dodává docela pěknou atmosféru. Máme na to asi 40 minut, a pak rychle zpět, Hong Kong máme odškrtnutý.

Letadlo v pořadí třetí-do Aucklandu-je tentokrát zcela zaplněno. Promítají se jakési nesmysly, je tedy vhodná chvíle k seznámení s alkoholickou nabídkou jižní polokoule. První setkání s novozélandským pivem – chuťově vyhovuje, ale velkoněmecký název Steinlager zcela boří exotické představy o zemi, kterou se chystáme navštívit. Spát už nějak nejde, tak si krátím čas lékařem doporučenými vycházkami po letadle, abych se vyhnul tzv. nemoci turistické třídy a též nafasoval zásoby tekutin, jmenovitě whisky. Vedle mne sedící Líba mi v této zdravotní péči zdatně sekunduje, a tak přistáváme po 11 hodinách v Aucklandu sice živi, ale poněkud zmoženi. Což ale není divu, z Prahy to trvalo dohromady asi 32 hodin.

Kupodivu se setkáváme se všemi zavazadly, která mnozí pochybovači viděli už spíše třeba v Tokiu, a můžeme je tedy souhlasně očuchané protidrogovými psisky předhodit celníkům jistě již nažhaveným na naše podrážky. Ale vzorná údržba jim neumožňuje ani náznak perlustrace, a tak jsme milostivě vpuštěni mezi protinožce. Před letištěm již na nás čeká vyrovnaná trojice vozů půjčovny Abell, řidiči jsou krátce instruováni zástupkyní společnost a hned si na parkovišti testují své umění jízdy vlevo při cvičném kolečku. V našem autě (dle pořadí vyražení se stáváme vozem č.3) je nás 8, řídit budou střídavě Míla s Radkem, který je tu ještě se svou partnerkou Aninou, osádku dále doplňují Honza, Jarka a Líba.

Nevyspalí řidiči usedají k volantům a vyrážíme směrem k centru. Ovládání stěračů je ovšem umístěno tam, kde český řidič hledá blinkr, takže výkřiky osádky “Stěrače stírají!” se zpočátku ozývají při každém odbočování, ale začas se frekvence těchto lapsů snižuje, stejně jako pokusy o řazení se do pravého pruhu. První katastrofa ovšem na sebe nenechává dlouho čekat. Asi po půlhodině náhle brzdíme, před námi nějaký zmatek – auto č.2 se při odbočování otřelo o vůz nějakého nedůtklivého kiwiho, který už pobíhá kolem a mobilem přivolává policii. Asi hodinové zdržení, naštěstí na parkovišti před krámem s vyzývavým nápisem Red Lion, což je značka místního piva. Radši ho popíjím zády k policistovi, který mezitím řeší tu hrůznou nehodu. Nevím totiž, jaká je tolerance místních orgánů k pouličnímu alkoholismu, a po děsivé kanadské zkušenosti před pár lety (která byla ukončena demonstrativním vylitím plechovky) nehodlám dát novozélandské policii příležitost k obvinění naší výpravy z dalších zločinů. Konečně je vše uzavřeno, pojišťovna to snad nějak vyrovná, a můžeme vyrazit zabezpečit nákupy. To se, přesně jak jsem očekával, trochu časově zvrhlo – nevím proč, neboť v současném globalizovaném světě je naprostá většina produktů všude stejná a ty, které se liší, většinou už v názvu netají, že je třeba se jim vyhnout – jako třeba zde se hojně vyskytující hummus. Kolem 4 hodiny odpolední konečně nacházíme místo prvního noclehu, motel společnosti North Shore Motels & Holiday Park. Nějak podobně se budou ostatně budou jmenovat všechny naše motely, “holiday” v názvu většinou nesmí chybět, nejčastěji ve společnosti obdobně frekventovaného “lakeview”. Jinak je dnešní ubytování poměrně luxusní, máme pokoj ve trojici s Honzou a Vaškem z auta č.2 (je to auto plné doktorů, zatímco auto č.1 je velitelské, ve volných chvílích převážně rybářské).

Po ubytování vyrážíme za krásami podvečerního Aucklandu. Kolem maríny plné jachet (prý každý pátý Aucklanďan vlastní nějakou) a přes klenutý most míříme k nejvyšší věži na jižní polokouli Sky Tower, o 10 m vyšší než Eiffelovka. Mílou z Prahy dovezená slevenka na tuto atrakci opravdu funguje, dokonce pro celou výpravu (stejně tak funguje i jeho sim karta do místní mobilní sítě Vodaphone, která nám umožňuje poměrně velmi levný styk s domovem-hovor většinou nepřekročí cenu jednoho piva i při značné ukecanosti českého protějšku). Jinak ale tento mobil po několik dní obtěžuje cyklicky se vracející stále stejnou zprávou od Hančina syna – “Už jste na Novém Zélandě?”.

Z vyhlídkové terasy je krásný pohled na Auckland, obklopený ze všech stran zálivy a ostrovy, jen občas narušený nějakým milovníkem adrenalinového sportu, který co chvíli prosviští před okny. Naštěstí je nad prosklenou vyhlídkou umístěn display, který nás na tuto událost pravidelně upozorňuje sdělením typu “Next jumper in 10 seconds”. Chůze po průhledné podlaze s 300 metry pod námi je sice možná chabou náhražkou pocitů skokanů, ale mně tedy úplně stačí.

Ještě si projdeme místní parčík se stavbami z koloniální éry a k autu se vracíme rušným přístavištěm s mnoha pulsujícími hospodami,kolem italské školní plachetnice Amerigo Vespucci. Ale máme toho za uplynulý vlastně dvoj- až trojden docela dost, tak se vracíme do motelu, kde přece jenom jednu láhev otevřeme (mí dva spolunocležníci jsou spíš vinaři), abychom se seznámili trochu blíže. Zážitky z cest mých kolegů jsou poměrně bohaté, Nepál,Mexiko,Peru,Harare-mohu tak kontrovat nanejvýš Grand Canyonem nebo deltou Dunaje. Asi jsem se přitom nadměrně soustředil na vylíčení žízně při obou těchto akcích, neboť je otevřena další láhev, zatímco já jsem si mezitím zlikvidoval většinu piv určených na zítřejší přesun. Konečně zaléháme, všechno se mnou trochu houpe (pivo?víno?letadlo?-asi vše dohromady).

Ráno přesouváme zásoby potravin do krabic vhodných do auta, takže zavazadla už mám 4. Asi v 10 vyrážíme, kolem zelená krajina jak někde v Irsku včetně těch ovcí, občas ovšem proložená araukáriemi, eukalypty či obřími stromovými kapradinami. Po jistých zmatcích, kdy vedoucí auto za účelem dalšího nákupu opakovaně zajíždí k McDonaldům nebo obdobně nesmyslným podnikům,konečně nalézáme kýžený supermarket Pack´n´Save , kde doplňujeme zásoby. Před Rotoruou se krajina mění, přibývají vegetací porostlé vyvřelinky. Kolem třetí najíždíme do místa dnešního noclehu-Lakeside Thermal Holiday Park. Lake i Thermal tu skutečně jsou -ale teplá voda teče do jezera z kovové roury a většinu osazenstva vidím v plavkách potulovat se ve vzdálenosti několika set metrů od břehu ani ne po kolena ve vodě. Radši se tedy zase oblékáme a vyrážíme na obhlídku jezera a přilehlého městečka vyznačujícího se původní maorskou populací. Všude kolem to bublá, dýmá a smrdí sírou, Maoři se vyvalují ve svých soukromých lázních, nebo v pěkně zdobené obřadní místnosti (marae),popřípadě nabízejí k prodeji své ruční výrobky. Záchodky jsou rozlišeny na “Tarne” a “Vaahine”, což je ale daleko srozumitelnější než například v sousedním Maďarsku. Opodál je vystavena krásně vyřezávaná domorodá kanoe s perleťovýma očima, anglikánský kostel St.Faith s přilehlým hřbitovem na břehu jezera je velmi fotogenický, stejně jako množství černých labutí a různých převážně modrých brodivých ptáků. Docházíme k lázním tentokrát veřejným, naštěstí se mi daří dostat odtud své kolegyně dříve, než podlehnou svodům lázeňských povalečů. Kolem míst dávných kmenových střetů se dostáváme na přírodní zajímavost ve formě obřího struskoviště, ale už je naštěstí nejvyšší čas k návratu, neb večer je plánován seznamovací večírek.

Ale cestou se nám postavila do cesty hospoda, a tak jsme přišli o úvodní entrée, kdy motelová klubovna určená za místo večírku byla okupována jediným televizním nadšencem, který odmítal brát v potaz oprávněné zájmy našeho zájezdu, neustále vyrušoval, navíc v ruštině, a choval se prý dokonce hrubě, než konečně uznal svoji porážku a teatrálně vyklidil bojiště - oknem. Dále už zábava pokračuje uspokojivě; netrvá dlouho a na scénu vstupuje motiv, který se už bude pravidelně vracet po skoro celou dobu pobytu pokaždé, pokud budou splněny dva základní předpoklady v podobě jasné hvězdné oblohy a několika vypitých lahví – hledání Jižního kříže. Zatímco uvnitř místnosti jsou jednotlivé názory na jeho tvar a výskyt podporovány názorným přesouváním sklenek s vínem po kulečníkovém stole (velmi to připomíná obdobnou hvězdářskou scénku z Císařova pekaře), venku probíhá praktické zaměstnání, při kterém s přibývajícími dávkami jsou záklony pátračů rozvolněnější a hledaný objekt stále častěji nazýván mazlivými výrazy jako “kundička” či “píčovinka” . Možných křížů je také čím dál více a jasno do věci nevnesou ani dva táboroví maorští policisté, kteří se snaží kolem půlnoci naši sešlost rozehnat, ale o jižní hvězdné obloze mají ponětí značně mlhavé.

Ráno poprchává, konečně zřejmě dorazilo typické novozélandské počasí. Jedeme nejdříve navštívit “maorskou vesnici”. Tam už prší docela vydatně, a Maorům se do práce moc nechce, i když někteří už vylézají z aut a řadí se u “píchaček”. Obcházíme stánky se suvenýry, z reproduktorů zní maorské bojové rapování, co chvíli prostřídané sladkobolnými melodiemi jižních moří.. Nakonec se oddělí skupina, která se rozhodla vychutnat si “etnické” představení, zatímco zbytek vyráží za gejzíry a barevnými čmoudícími jezírky do Wai-O-Tapu. Cestou se vyčasilo, takže při čekání na vybublání Lady Knox gejzíru se docela připálíme. Obecenstvo je tu soustředěno v půlkruhovitém amfiteátru, v popředí vápencový kužel, z něhož to bude tryskat. Nastupuje rázovitý dozorčí gejzíru a bavič v jedné osobě, který nás seznamuje s historií objevení gejzíru, na kterém se podepsali místní trestanci, kteří si zde prali mundůry a mýdlo vybudilo gejzír k činnosti. Stejná metoda je použita i teď, a nedočkavý Lady Knox se během projevu několikrát hlásí o svá práva, zatím je ovšem svým správcem verbálně i manuálně ukrocen. Ta správná chvíle nastává teprve tehdy, když se na scéně objevuje i naše maorská frakce, která si pod vedením čerstvě zvoleného náčelníka Vaška během půl hodiny prožila  složitý vývoj vztahu s domorodci, od počátečního nepřátelství až po závěrečné velké sbratření až do toho tření nosů. Obzvláště dámská část výpravy je nadšena, jak byli “ty chlapi udělaný a tetovaný”.

Odpoledne pokračujeme k vodopádům Huka hlubokými lesy, jejichž pravidelné uspořádání svědčí o umělém původu – zalesňovali tady opět výše zmínění trestanci, zřejmě základní složka novozélandské civilizace 19. století. Zase prší, ale u cíle přestává. Skalnatý kaňon s mohutným vodopádem je překlenut můstkem, odkud se to dá pěkně vyfotit, pokud ovšem dokážete prodrat se davy Japonců k zábradlí. Trochu to tu obejdeme a pozorujeme přitom vyhlášenou místní atrakci – tryskové čluny Huka Jets, které se producírují pod vodopády. Ale na tu cenu 80 novozélandských dolarů (1NZD=15Kč) to zase tak zázračně nevypadá.

Nocujeme v De Bretts Thermal Resort v u městečka Taupo, které je umístěno na břehu stejnojmenného jezera. Chatičky jsou tentokrát dosti těsné, opět palandovité. Je poměrně zima, tak si dopřáváme něco vína a whisky u stolku před chatkou a takto povzbuzeni diskutujeme o závažných problémech, budhismu a náboženství obecně. Slibně se rozvíjející debata je přerušena příchodem Hanky oděné v jakýsi průhledný háv (i když pod ním má i plavky), která nás takto láká do místního termálního bazénu. Většina neodolala, ač v bazénu tam hrozí meningitida. prý jsem jim tam moc chyběl – asi se těšili, že se zaseknu na nějakém tobogánu.

Večer si ještě vyjedeme do města i k jezeru, obloha vypadá už lépe, mraky jsou roztrhané. Zítra nás totiž čeká celodenní track po sopečném pohoří Tongariro, tak by dobré počasí nebylo na škodu. Po návratu do motelu nás Darina při večerním briefingu seznamuje s plány na zítřek. Můžeme si vybrat – buď náročnější výstup na nejvyšší vrchol Severního ostrova sopku Mount Ruapehu (2797m), nebo “méně náročný” Ketetahi Track kolem jezírek Emerald a Blue Lake mezi vrcholy Mount Tongariro a Mount Ngauruhoe. Jak se tak dívám kolem, většina se kloní spíše k druhé variantě, s výjimkou Líby – ta by očividně nejraději stihla obojí. Briefing je už skoro šťastně ukončen, když dochází k fatální chybě - k pokusu naklonit si zítřejší počasí sborovým zpěvem písně “Sluníčko, sluníčko”. Vzhledem k všudypřítomnosti nevyzpytatelného maorského panteonu jsme se zřejmě octli na dost tenkém ledě.

A taky že jo. Ráno leje jako z konve, místní bohové jsou zřejmě navýsost rozezleni včerejší závěrečnou stupiditou navíc věnovanou nepravému božstvu. Krátce po startu zatím bezchybně navigující Jarka nasměruje naše auto zcela opačným směrem a z omylu jsme vyvedeni až ve chvíli, kdy jsme předjeti autem č.2 a otočeni. Kdybych to takto navedl já, dalo by se to chápat jako podvědomý pokus o oddálení deštivého tracku, ale u ní bych podobné motivy neočekával ani v nejmenším.

Na parkovišti na začátku tracku skoro neprší. Vyrážíme do kopce deštným pralesem se stromy obalenými splývavými mechy a lišejníky, kolem meandrujícího potoka s mnoha vodopády. Míla nás všechny předešel, aby mohl náš výstup zaznamenat na video, pak se ale vrací k autu s tím, že bude mobilem nasměrován, zda tu počkat nebo převézt auto na parkoviště Mangepopo, kde je cílová stanice pochodu. Asi po hodině výstupu na první odpočívadlo dorážím první z mužské části výpravy hned za vůdčím triem Líba,Jarka a Lída. Obzvláště u prvních dvou je třeba si zvyknout, že toto jejich umístění bude axiomem, o kterém je zbytečné diskutovat. Opojen tímto počátečním úspěchem zvolňuji a pomalu se propadám, až raději počkám na Hanku, která toho měla na začátku docela dost, ale teď už statečně šlape dále. Vylezlo i slunce a ozařuje hnědou trávou porostlé svahy, ztrácející se v mracích, které zatím milosrdně ukrývají sněhovou pokrývku, pod námi je vidět jezero, za ním další-zřejmě Taupo. Jdeme pod dýmajícím kráterem, v němž se podle průvodce můžeme vykoupat v termální vodě – všude kolem jsou ale cedule Private – No Enter (později jsem se dozvěděl, že prý je to kultovní místo Maorů a proto jim bylo vráceno – asi se tu už naučili, že místní božstva je třeba respektovat). Začíná drobně sněžit a mezi vločkami konečně vykukuje chata Ketetahi Hut , kde si můžeme trochu orazit (a opět podle průvodce, kterým jsme všichni vybaveni, též chutně poobědvat, ale že z vlastních zdrojů, už dodáno nebylo). Tak já zde naopak zdůrazňuji, že před chatou je třeba se zout. Správcová nám ale poskytla z vlastní zásoby čaj, tak jsme se přece jen trochu vzpamatovali. Venku se zatím rozpoutala sněhová vánice a vyvstává otázka, co dál. Chata je asi ve výšce 1400m, od parkoviště jsme vylezli 700, další cross kolem jezírek slibuje ještě asi 4 hodiny s převýšením kolem 400m sněhovou fujavicí – ale většina se rozhoduje pokračovat. Napřed váhám, ale pak využiji toho, že osamělá Hanka se vrací a mohu tedy coby doprovod nenápadně vycouvat jakž takž bez ztráty tváře. Před chatou vidím, že některým pánům se do toho taky moc nechce, ale jejich drahé polovičky jsou neúprosné. Vrací se nás nakonec jen 5, ostatní mizejí ve vánici. Dole jsme asi kolem 3 hodiny, ale jsme ještě chvíli obtěžováni francouzskou turistickou omladinou, která se z nás snaží vymámit, kde pracujeme a když se to dozví, rozšiřuje svůj výslech též na to, v jakém jazyku programujeme. Z této vysilující konverzace jsme konečně vysvobozeni přijíždějícím autem s Mílou, který využil volného času k obhlídce místních lyžařských středisek a hojně se vyskytujících přejetých vačic. Též rozvezl jinou francouzskou partu. Zahříváme se ve voze zbytky vrcholové kořalky a čekáme na zpravodajství z hřebenů. Kolem čtvrté přichází SMS – všichni pokračují dál! Jelikož sestava navrátilců je taková, že každé auto má svého řidiče, můžeme se tedy kompletně přemístit na parkoviště Mangepopo. Tam je docela pěkný vichr a zima; jdeme s Honzou z auta č.1 naproti vrcholovému družstvu a asi po kilometru je potkáváme. Přežili všichni, oči jim září nadšením, ale užili si svoje. Chybějící tyče, zasněžená lávová pole,vítr,mlha. Jezírka spíše tušili než viděli, ale jinak jsou viditelně spokojeni a stmeleni.

V Okahune je docela příjemný prostorný nocleh, ale děsná zima, z okna máme pěkný výhled na okolní zasněžené svahy. Přitápíme všemi plotýnkami vařiče a nakonec zapojujeme i troubu. Ale teprve vnitřní rozehřátí se ukázalo jako uspokojivé. Vašek jde s  autem č.2 na jídlo do hospody, já si nedávám oblíbené fazole s konzervy, ale tentokráte špagety - never more! Bavíme se s Honzou o muzice a filmech, jak zjišťujeme, máme poměrně stejný vkus. Pak se objevuje Lída, lahví přibývá, spát se bude dnes dobře po odvedených turistických výkonech (v mém případě polovýkonu).

Ráno ještě ve visitors centre nakupujeme pohledy těch úžasných sopek, které se nám včera skryly v mracích. Po zkušenostech z předchozích dnů, kdy se ukázalo, že udržet pohromadě kolonu 3 aut je prakticky nemožné, neboť každé z nich žije svým vlastním životem, je vydán příkaz k jejímu rozpuštění. Sraz bude ve 14,00 ve Wellingtonu u trajektu. Naše posádka se rozhoduje pro delší, ale snad zajímavější cestu – na mapě je značená jako”scenic”, navíc vede přes místo označené “glowworms” – tedy enklávu tajemných svítících červů. Za denního světla je jejich hledání ovšem zbytečné, ale další cesta je opravdu pěkná, klikatí se kolem horské řeky s kolmými skalnatými břehy porostlými hustou vegetací (jak jste si jistě všimli na konci Společenstva prstenů), pak se vine malebnou zelenou pahorkatinou posetou pastvinami ovcí a též jelenů, kteří jsou tady zřejmě oblíbenou pochoutkou. Už zase svítí slunce, což v Mílu inspiruje k nápadu vykoupat se v Tasmanově moři, ke kterému se blížíme. Když ale uvidí na břehu moře rybáře zachumlaného v prošívané bundě a kulichu, rychle svoji ideu opouští.

Hlavní město Nového Zélandu Wellington (330 000) se rozprostírá na svazích kolem zátoky s přístavem, odkud zítra vyrazíme přes Cookův průliv na jižní ostrov. Náš motel je docela pěkný, ale pokoje jsou značně mrňavé. Vyrážíme na prohlídku etnografického muzea Te Papa, což je architektonicky docela zajímavá budova na břehu zálivu. Prolézáme sbírky maorských obydlí, soch, obřadních místností a kanoí, okukujeme zrezivělé dělo z Cookovy lodi Endavour, dezorientujeme se podle mapy světa, která je tu obráceně – jih nahoře, sever dole. Venku se mezitím pěkně zatáhlo a začalo pršet, tak s Mílou a Hankou vyrážíme na projížďku města okružním doubledeckerem. Na večeři se stavíme v Číně (sweet and sour), a pak nás vcucne irská hospoda Kate O‘Shea. Ta nám konečně zvedne náladu, jen Hanka nějak není ve své kůži, fyzicky na ni doléhá zkonzumovaná večeře a mentálně asi vidina zítřejšího trajektu. Točí tu místní Guiness a Kilkeny, pinta asi za necelých 7 dolarů. Na prvním pivu od každé značky nám dokonce vytvoří čůrkem v pěně irský trojlístek (shamlock?). A rozjíždí se i irská hudba, kroužek muzikantů se stále rozšiřuje, až nakonec hrají asi tři kytary a čtvery housle, o různých flétnách a bubíncích ani nemluvě. Koncert U2, který potom chvíli sleduji v TV v motelovém pokoji, je pěkným zakončením toho příjemného irského večera.

Ráno je zataženo, při nástupu na loď Arahua začíná pršet. Wellington mizí v dáli, přes clonu deště nejde ani vyfotit. Moře je rozbouřené, trajekt se podle toho i chová. Většina výpravy se ukrývá v podpalubí, mnozí prožívají těžké chvíle. Zdržuji se na zádi, občas se to pěkně zhoupne, pochopitelně většinou ve chvíli, když mačkám spoušť fotoaparátu nebo měním film, plný jistě řádně rozmazaných záběrů šedivého moře. Míla jde obhlédnout situaci a vrací se s nejnovější statistikou, kdo a kolikrát takzvaně “krmil pernatou”. Při tom objeví fishandchipárnu s velmi levnou krmí, a vzhledem k tomu, že po probití se na volné moře vlny kupodivu polevují, můžeme poobědvat celkem bez rizika.

Na břehu nás čeká rázovitý zástupce půjčovny Abell se zbrusu novým autem. Rozložení výpravy po vozidlech zatím totiž bylo kvůli počtu sedadel nerovnoměrné, 6+8+8. V těch osmimístných musel vždy někdo sedět na malé prostřední sedačce vedle řidiče, což způsobovalo nevoli hlavně v autě č.2. U našeho vozu navíc blbnul blinkr. Původní plán spočíval v namontování trojmístného sedadla do auta č.1, což ale narazilo na nějaké technické problémy, a tak se začíná všelijak kombinovat a přeskupovat, vzkypí emoce a najednou je docela napjatá atmosféra. Výsledkem je nečekané řešení – obsazení aut je najednou 6+7+9. Ta devítka je pochopitelně naše, ale zato máme nový vůz a Lídu vyštvanou z auta č.2 (dle Vaška se tam nezodpovědně zapojovala do řízení). Nám to nevadí, pánská část naopak nastalou převahu ženského elementu spíše vítá. Její zavazadla sem už ale nenacpeme ani při nejlepší vůli, a tak pojedou dále v autě č.1. Zástupce pojišťovny nás během těchto manévrů ubezpečuje, že už bude krásně (měl pravdu) a že nejlepší hospoda v Pictonu je Jolly Roger (s tím by se dalo dost úspěšně polemizovat).

Po ubytování a nákupech vyráží většina našeho auta na odpolední výlet po kopcích kolem Pictonu, s  krásnými výhledy do Charlottina soundu, plného zálivů a ostrůvků. Slunce se už opravdu začíná probírat a vše je hned barevnější, včetně rozkvetlých juk a ostatní jižní vegetace. Cestou překvapivě potkáváme osazenstvo auta č.2, ale ukazuje se, že podváděli a vyvezli se nahoru vozem. Večer jsem  Mílou vytažen do oné doporučené krčmy, jsme tam však jediní, k jídlu nic nemají a po prvním pivu jsme nevrlým personálem vyraženi. Vracíme se do naší chatičky “osamělých srdcí” (naši pánskou sólo trojici totiž doplňuje podobně postižená trojice dámská – Jarka,Líba,Lída) , která má poměrně prostorný a zařízený obývák, kde můžeme strávit při vínu příjemný večer, a kde posléze končí i zbytky ostatních z rozpuštěného mejdanu v nehostinné “klubovně”. Darina se pochlubí prvním rybářským úlovkem a Vašek mě příjemně překvapuje tím, že ač přece jen o pár let starší, pouští si muziku mých oblíbenců (Cave, Siouxie), na jejichž koncertech jsem se vzhledem k svému věku cítil většinou jako kůl v plotě. A také se dozvídáme, že odpolední trajekt byl kvůli špatnému počasí zrušen – to jsme tedy měli docela štěstí.

Dnes už je opravdu pěkně a nás čeká půldenní tůra částí tracku královny Charlotty, který je jinak rozvržen na několik dní. Auty si zajedeme asi hodinku na konec zálivu, a pak nás čekají asi 4 hodiny k Mistletoe Bay, kam mezitím Darina s vybranými dobrovolníky (kteří se stále ještě plně nevzpamatovali z hrůzných chvil na trajektu) převeze auta. Trasa se vine úbočími kolem členité zátoky, s mnohým průhledy pralesní vegetací, která působí docela prvohorním dojmem. Všude kolem se v korunách kapradin ozývá pokřik ptactva, bohužel dokonale skrytého. Pochodový pořádek je stabilní, tedy Jarka s Líbou na čele, kupodivu s videokamerou zatíženým Mílou v těsném závěsu, fotografové (hlavně Honza a Vašek dokonce se stativem) se propadají pelotonem, neboť pralesní motivy jsou opravdu neodolatelné. V závěru se od čela odpoutávám i já, protože hora nad Mistletoe Bay slibuje krásný rozhled, a nikdo už tam přitom nechce jít. U auta potkávám Mílu, a spolu vyrážíme vzhůru v pálícím poledním sluncem. Míjíme se s našimi vrcholovými dvojčaty, která už to mají za sebou a byla tím nadšena. Konečně jsme asi za hodinu nahoře, poslední část zdoláváme přískoky od stínu ke stínu. Výhledy jsou opravdu skvělé – ale času je málo, tak na vrcholové pivo a foto. Při sestupu zjišťuji, že pytlík s doklady, který nosím na krku, je zcela propocen včetně obsahu. Nejhůře to odnesla zpáteční letenka, a tak s ní při sestupu divoce mávám, než nabude zase aspoň trochu důvěryhodného zjevu.

Pokračujeme v přesunu, v Havelocku stavíme ve vyhlášeném mušlí hospodě Mussels Boys – dary moře zapité Guinessem nezpůsobily naštěstí žádnou katastrofu. V Nelsonu se dostáváme k Tasmanově zátoce – Abel Tasman (který zde 1642 přistál a po konfliktu s domorodci zase odplul) je v tomto kraji asi jediný cizozemec, kterému se podařilo vklínit se do místního místopisu ovládaného kromě maorských božstev většinou anglickou generalitou (Wellington Nelson, Picton, Marlborough). Před cílovou Motuekou se stavíme v příjemné zahradní kavárně Abbey Café, všichni jsou nadšeni pestrým výběrem zákusků – já jsem sem přece ale nepřijel tloustnout, takže další Guiness.

Motueka Garden Motel je příjemné místo a budeme tu dvě noci. Ubytování je prostorné, jde tu i vyprat, čehož se dámy ochotně ujmou, tak jim též něco podstrčím. Večer trávíme zase pod Jižním křížem, a věnujeme se i ostatním pozoruhodnostem světa protinožců. Například dorůstající měsíc zde zdánlivě couvá a voda ve výlevce se točí obráceným směrem. To ale nejsme schopni posoudit, protože nikdo neví, jak se točí u nás. Proto je hned odeslána SMS do Prahy, aby to kamarádi zjistili. Ať vidí, s jakými problémy se tu našinec potýká. A ráno si budu muset přivstat, abych zjisti, zda tu slunce opravdu vychází na západě, jak jsem se tuhle překvapivě dočetl v jednom našem renomovaném časopise tuším Elle.

Vyrážíme dost časně, abychom stihli loď (aquataxi), která nás odveze z Marahau do Torrent Bay, odkud se pak budeme vracet po svých podél pobřeží. Sice jsme tam včas, ale po lodi ani památky, ani po něčem, co by aspoň vzdáleně připomínalo přístaviště. Naštěstí nečekáme dlouho a kýžené plavidlo se zjevuje – naložené na přívěsu traktoru! Osádka našeho auta tedy nasedá, oblékneme si záchranné vesty, traktor s námi zacouvá k moři a spustí nás na hladinu. Objedeme pár ptačích kolonií, rozštíplý šutr v moři jménem Split Apple Rock, a řítíme se dál, občas s naučným komentářem kormidelníka, že právě zde přistál nějaký francouzský mořeplavec (Dumont D‘Urville?). V Torrent Bay pak asi dvacet minut čekáme na zbytek výpravy, který je převážen dalším aquataxíkem. Po jejich připlutí si napřed dáme malou zacházku do vnitrozemí ke Kleopatřinu oku, což je dle místních prostě splendid a wonderful a pokud to mineme, připravíme se o stěžejní zážitek z Nového Zélandu. Ve skutečnosti nás čeká pohled na pár kamenů obtékaných potokem (Líba to pohrdavě nazývá “Labe”), obsazených turistickou omladinou nevábného vzhledu, navíc ze všech ze všech stran obléhaných početnými výpravami opěšalých kajakářů oblečených do pestrých ponejvíce fialových stejnokrojů.

Cesta podél pobřeží je ale pěkná, s krásnými průhledy na zlatavé písečné pláže korunované zelenou divočinou. Mílu to ale neuspokojuje, nebude přece kopírovat členité břehy.Vyráží tedy i s Hankou vnitrozemskou nábližkou do kopce. Za chvíli nás zase docházejí, cesta totiž dost rychle zmizela v džungli. Mineme krásnou zátoku Anchorage Bay, u další odbočky slézáme k moři – už zase bez Míly, který odmítá ztrácet výšku a chce k moři dojít pozvolněji. Vykoupeme se , posvačíme, dopijeme nebezpečně zteplalé (na rozdíl od moře) pivo a táhneme dále. K moři sestupujeme ještě dvakrát, ale po Mílovi žádné stopy. V jednu chvíli na sebe máváme s osádkou č.1, která se také vyvaluje dole na jedné plážičce. Vpodvečer vidíme na obzoru Marahau, jsme od něj odděleni momentálně suchou zátokou, je totiž odliv. Asi by to šlo přejít po písku (později se dozvídáme, že Míla to tak udělal), ale my to nakonec přece jen obejdeme. Na srazu v Marahau máme být v 5, a už teď je jasné, že to nestihneme. A navíc narážíme na zahradní hospodu, která nás okamžitě pohltí. Ke všemu se ukazuje, že se jedná o vyhlášené Park Café, patřící českému emigrantovi. Zprávami o tomto podniku a jeho majiteli Jarče alias Jirkovi nás už od včerejška bombarduje Lída, která to ovšem stále svazovala s borůvkovými koláči a s tím, že je tam třeba ráno do sedmi nebo tak nějak, což ve mně zrovna nevzbudilo přehnanou touhu po návštěvě. Teď se to ale při naší vyprahlosti hodí, a ani se nemusíme zdržovat koláči, protože došly, stejně jako czech gulash. Pivo ale je obou barev, a tak se Radek obětuje a vyráží poklusem do Marahau pro auto. Sotva zmizel za zatáčkou, vůz s Mílou za volantem najíždí před hospodu a za chvíli přibíhá i Radek, kterému se sice zdařil stop, ale hned zase vystupoval, když si naštěstí všiml protijedoucího vozidla. Tak jsme se tedy šťastně shledali, za chvíli i s autem č.2, už nás nic nežene a můžeme tu pobýt. Konečně se objevuje i majitel Jarča-Jirka, vypoví nám něco ze svých životních peripetií, postojí modelem před objektivy a sdělí půvabnou češtinou s maorským akcentem, že průvodci o něm hrozně lžou. Radek mezitím navázal konverzaci s anglickým (?) párem a získal od nich kazetu do videokamery, kterých se mu začíná nedostávat.

Vracíme se do Motueky kolem novozélandských chmelnic, krátce zastavíme v centru u supermarketu, internetu a fishandchipárny. Večer v motelu je docela pohodový (témata Nepál a vinařství), prádlo z včerejška usušeno, můžeme tedy zítra bez obav vyrazit k západnímu pobřeží alespoň za palačinkovými skálami,když už jsme přišli o ty koláče.

V dešti vyrážíme na další přejezd, naštěstí se počasí brzo umoudří. V prapůvodním autě č.3 byl zasedací pořádek variabilní, hlavně v tom, kdo z dámské části osazenstva zasedl mezi řidiči. V novém voze se rozsazení stabilizovalo, což mi vyneslo místo dveřníka ve druhé řadě, kde jsou ještě Hanka s Honzou. Oba řidiči sedí pochopitelně vepředu, za námi jsou Anina s Lídou a na zadních sedadlech Jarka s Líbou – no nemůžou zkrátka být pořád vepředu.

Směřujeme vnitrozemím k západnímu pobřeží, cesta vede malebným kaňonem řeky Buller. První průvodcem nabízenou atrakcí je procházka pozůstatky zlatokopeckého tábora v Buller Gorge. Je to ale na druhé straně řeky, dalo by se tam sice dostat po zaplacení vstupného přes visutý most, ale hned po výstupu z auta jsme napadeni roji obávaných sandflies – zatím od nich byl celkem pokoj, ale teď se ukazuje, že průvodce nepřehání. Jedeme tedy radši dál, bohužel během zastávky zůstaly otevřené dveře, takže boj s touto zákeřnou životní formou pokračuje dále i uvnitř. Když je vítězně zakončen, zastavujeme u zlatokopeckého městečka Lyell, otevřu dveře, a je to tady zas. Zdejší mapka slibuje hřbitov, má to být asi 10 minut. Ale zblblí nálety muchniček vyrážíme opačným směrem a je z toho přes hodinu dlouhá “procházka městem”, z něhož sice nezbylo naprosto nic, ale zato lezeme pěknými roklemi s pralesní vegetací, kolem podzemních plavebních kanálů, to vše po trase, která je tak topologicky záhadná, že většinou pořádně nevíme, kde jsme a kam dorazíme. Hanka s Aninou protestují, že by jim stačil jen ten hřbitůvek, až ho konečně objevujeme, asi 5 hrobů v zalesněném svahu. Tak jsou uspokojeny, a po krátkém pietním vzpomenutí na hledače pokladů, kteří zde viditelně moc velkého štěstí nedošli, můžeme pokračovat k moři.

Stavíme v městečku Westport, kterému je prý raději se vyhnout, protože se tu vše točí kolem uhlí. My ale máme o “černém městě” dost jiné představy, maximálně jednopatrové domy soustředěné kolem hlavní ulice s horami v pozadí připomínají daleko více podobné usedlosti na jihozápadě USA, než třeba Ostravu. Obědváme v číně , rozesazeni kolem kulatého stolu se cítíme jak rytíři v bájném Camelotu a navíc si můžeme pohodlně posílat ochutnávky, protože stůj je otáčecí.

Při nákupu v supermarketu jsem zaskočen množstvím zákazníků oděných do červených triček s nápisem Alpin Tour a hlaholících česky. Šokován nebývalou proměnou a zmnožením zbytku zájezdu napřed nevím, zda jsem nepřehnal svou denní dávku Steinlagerů. Pak se vše vysvětluje, jde o odštěpenou cestovku z Ústí nad Orlicí, která je v počtu 42 lidí asi na 37denním putování Austrálií a Zélandem. Jsem tedy docela rád, že naše výprava je daleko komornější a nevyznačuje se žádnou přehnanou uniformitou. Potkáváme je ještě u moře při zajížďce k mysu Foulwind, kde má být kolonie lachtanů. A lachtani tam skutečně jsou, ač k jejich vyhledání na skaliscích je dalekohled zpočátku nezbytnou pomůckou. Za chvíli se už ale zorientujeme, a specielně od skotačící ploutvonožčí drobotiny se nemůžeme odtrhnout. Je to tady moc pěkné, rozervané skály bičované příbojem, včetně turistického ukazatele slibující dvacetitisícové štreky do Londýna či Paříže. Zajímavé je, že čím dále jedeme na jih, příroda jakoby nabývala tropičtější podoby, což by na jižní polokouli jaksi býti přece nemělo.

Zbytek cesty ujíždíme co to dá, budeme tam zase pozdě a pomalu získáváme pověst neukázněného auta (kterému potají ale každý závidí). Konečně jsme v Punakaiki, hlavním centru národního parku Paparoa, vyhlášeného hlavně tzv. Pancake Rocks , tedy palačinkovými skalami, nazvanými tak podle svého vrstvení. Bydlíme přímo na břehu moře, s vyhlídkou na onu pozoruhodnost, se zarostlými skalami tyčícími se přímo za námi. Nejlepší je prohlídka palačinek za vrcholícího přílivu, to se nám ale za světla dnes nepovede. I tak to stojí za to, rozervané skály obklopující laguny, do nich se s každou vlnou valí příval burácejících zpěněných vod. Vrcholky útesů jsou místy porostlé vegetací a obývané koloniemi rackovitých ptáků.

Západ slunce nás všechny zastihne na hrázi před našimi bungalovy, většinou skloněné nad stativy fotoaparátů či přisáté k hledáčku videokamery, dokumentující či pouze prostě vychutnávající to úžasné přírodní divadlo slunce nořícího se do vln Tasmanova moře přímo za palačinkami, a přitom ani na chvíli nezapomínající na zdejší odvěký, ale předem prohraný boj s muchničkami. A pak už nás čeká jen příjemný večírek spojený s duševní přípravou na zítřejší track do vnitrozemí.

Trasa tracku se vine pralesem opět mezi ukázkovými obřími kapradinami, zatím to tu působí za celou dobu pobytu asi nejexotičtěji. Průzračná řeka zrcadlí okolní vegetaci i naše rázovité postavy. Po divokém výstupu mezi mechem porostlými skalisky dorážíme ke krápníkové jeskyni, šťastlivci vybaveni baterkami lezou dovnitř. Sice mezi ně patřím, ale stejně mi to není nic platné, protože brýle se vytrvale odmítají odrosit, tak se po vzájemném vyfocení s podobně postiženým Radkem a neosvětleným Mílou stahujeme. Nadšené výkřiky z hloubi jeskyně svědčí o tom, že to stojí za to.

Pobřeží je úžasné, s koupáním to ale moc nevychází, ač se o to vytrvale snažíme. Pláže jsou spíše než písečné drobně šutrovité, a při vstupu do rozbouřených vln zakoušíme drsnou masáž zvířeným kamením. Černý šutropísek je v poledním slunci pěkně rozpálený, ve stínu zas útočí muchničky. Před druhou balíme naše piknikoviště a odjíždíme šotolinovitou odbočkou (opět velmi malebnou) do vnitrozemí vstříc přechodníkům. U cíle zatím nikdo není, tak jim vyrážím naproti. Asi po 2 km cesty pastvinami, z jejichž odlehlých koutů ke mně doléhá zatím vzdálené troubení, se mi postaví do cesty řeka. Právě když se na druhém břehu po šťastném přebrodění obouvám, troubení najednou výrazně sílí a hlavně je najednou nějak nepříjemně blízko. Překvapeně vzhlédnu, a se sílící panikou zjišťuji, že stádo mohutných černých býků se ke mně valí nejen po tomto břehu, ale odřezává mi ústup i za vodou. Takže překonávám osobní rekord v šněrování bot, brodění i přelézání ohrad, protože představa možné corridy, tentokrát ovšem s početní převahou na straně býků, se mi vůbec nelíbí. Nakonec to ale bylo docela štěstí, protože u auta se kromě Míly setkávám i s většinou trackerů, kteří to po několikanásobném brodění vzdali a vrátili se – Darina je z toho očividně rozčarovaná. Nebýt býků, táhl bych někam do dáli vstříc neexistující výpravě. Navrátilci projevují o tuto místní raritu pochopitelný zájem, jdeme tam tedy ještě jednou (na mapě pak zjišťujeme, že se to tu jmenuje příznačně Taurus Major Submergence). Přežvýkavci nás již ukázněně očekávají , ovšem Jarka nezatížená předsudky o býčí alergii na červenou vyráží dopředu mávajíc rudou ponožkou, a býci se před touto drobnou Amazonkou poslušně rozestupují. Máme tak volnou cestu k řece, na jejímž druhém břehu je ovšem situace trochu jiná. Nervózně tam přešlapuje český turista (už jsme ho potkali ráno před jeskyní), který se nezatěžoval zouváním v brodech a tak to celé prošel, nyní mu ovšem býci přehrazují cestu k úspěšnému zakončení. Posléze je ale blokáda přestává bavit, začínají se věnovat zajímavějším aktivitám (“Vždyť oni chtějí jen šukat!” – zaslechnu komentář raději nejmenované dámy) a brod je konečně volný.

Na přesun k ledovcům máme nádherné počasí, ale nejdřív si ještě zajedeme do zlatokopeckého městečka Shantytown. V USA jsem již podobné kašírované atrakce zažil a nedělám si tedy ani nejmenší iluze o povaze tohoto místa. Je tu ale docela pěkná historická lokomotiva s dvěma už poněkud horšími vagóny, která nás proveze asi 500m “džunglí”. Tím v podstatě výčet aktiv končí. Hotel ani nevěstinec neposkytují uspokojivou nabídku, ač v tom prvním je možno alespoň se napojit z vlastních zdrojů, čímž probouzím nadšení německých důchodců a jsem jimi focen. Kostra instalovaná v čekárně bordelu jsou zřejmě pozůstatky neuspokojeného zlatokopa, který se nedočkal zhodnocení svých nuggetů v podobě obšťastnění slečnami Lilly ,Susy nebo Kate, inzerovanými na dveřích minikumbálků – hysterický smích návštěvníků svědčí o tom, že tvůrci Shantytownu vsadili na správnou kartu. Ještě si můžeme prohlédnout rýžoviště, Chinatown, banku, nemocnici (gynekolog Ivan z auta č.2 nadšen vystavovanými instrumenty). Abych nekazil dobrou náladu kolegů, zapojím se aspoň do tlačení Honzy sedícího na invalidním vozíku a vyfotím Hanku s Mílou usazené na otevřeném dvojzáchodě. Tím už asi po hodině a půl “humor” naštěstí končí a můžeme pokračovat v jízdě.

A jsme v turistickém centru Franz Josef, hlavnímu východišti ke stejnojmennému ledovci. Jak se náš stařičký mocnář vpašoval do názvu, nepodařilo se mi bohužel zjistit. Nabízené výlety vrtulníkem nahoru na ledovec jsou pěkně drahé, minimálně 240 dolarů. Ale podaří se nám nám objevit levnější helihike (200$) na sousední Fox Glacier a na zítřek si ho objednáme – všichni kromě Lídy. A na Františka Josefa si vyjdeme aspoň kousek pěšky. Vrstva ledu je prý je místy až 300m hluboká; zespoda to tak asi po půlhodinové cestě údolím nevypadá, ale přesto je čelo ledovce monumentální, ač pěkně špinavé. Zajímavé je, že je poměrně velmi nízko, jen asi 300m nad mořem. Dolů proti nám se hrnou výpravy spíše mladších climberů s hůlkami, i my si trochu vystoupáme. Když chvílemi vykoukne slunce, září ledovec krásně do modra. Na ceduli na začátku údolí jsou fotky z dob, kdy zalednění sahalo o kus dál, v první půli 20. století trochu ustoupilo, ale nyní už se opět prodlužuje.

V podvečer se přesunujeme do Fox Glacier, který je umístěn na úpatí nejvyššího masivu na Novém Zélandu. Náš camp je vedle heliairportu a ustavičné vrčení prolétajících helikoptér nám neodbytně připomíná, jaký program jsme si na zítřek zvolili. Bydlíme tentokrát v minichatičkách se společnou kuchyní. Tam povečeříme, ovšem po Radkem nabídnuté thajské polévce je nutný okamžitý přesun do hospody. Ta vypadá příjemně, možno posedět na terase i uvnitř. Pokud ve zdraví přežijeme zítřejší vzdušné dobrodružství, oslavíme to tady lukulskými hody. Z hospody si s Mílou skočíme na internet, po návratu se ještě stihneme připojit ke zbytku auta sedícímu při vínečku v jídelně. Darina s Jirkou během naší hospody navštívili nedaleké jezero Matheson a nyní nám nadšeně líčí obrovské úhoře hned pod hladinou, kteří ale nereagovali na návnadu. Jelikož letíme až v 11.30, zvládneme to ráno.

Pohled přes jezero Matheson na nejvyšší vrcholky Nového Zélandu Mount Cook čili Aoraki (3764m) a sousední Mount Tasman (3497m) je zřejmě nejčastějším motivem novozélandských pohlednic - možná kromě Mitre Peaku nad Milford Soundem. Jezero obejdeme asi za hodinu a půl a opravdu to stojí za to, navíc máme opět nádherné počasí. Nejkrásnější to je, jak nám sugeruje i název, z pointu View Of The Wiews (na fotce jsou ale oba velikáni bohužel trochu ztracení). Ve vodě se zrcadlící hory je třeba fotit z Reflection Pointu, ale chce to klidnější hladinu, snad se večer větřík utiší. Vyhlášení úhoři sice včera na udičku nereagovali, zato dnes se okamžitě zakousli do prstu Ludě z auta č.2, když se je pokoušela pohladit.

V táboře si ještě dopřejeme idylku při kávě a Guinessu – možná posledním – a pak už nástup k helikoptérám. Vítá nás horský vůdce Rob a po zjištění, že jsme z Czech Republic, okamžitě vyzvídá, jaké pivo tady pijeme. Nad Red Lionem (který ovšem na Jižním ostrově dost vymizel), Steinlagerem a CD Draught jen pohrdavě mávne rukou, a hned doporučuje místní specialitu černé Montheys, vařené v Greymouthu (tak to zase taková díra nebyla). Slibujeme mu, že ho jistě večer okusíme. Autobusem nás převezou z přijímací hospody na letiště, kde vyfasujeme tlusté ponožky a ocvočkované vysoké boty (Jarka zkouší stepovat) a jsme poučeni o chování se v blízkosti vrtulníku (nastupovat zepředu, po přistání a před nástupem zakleknout a držet si čepice), též sluneční brýle jsou nutností. A již naše první šestice vyráží k vrtošivém stroji, v hlavě si přehrávám Pochod gladiátorů.

Let byl ale kratší, než jsme čekali. Snad už po pěti minutách jsme ve výši 1200m a přistáváme na improvizované přistávací ploše na ledovci. Tam už se hluboko pod námi tísní skupina mravenečků, po sestupu se z nich vyklubou předchozí výletníci připravení k odletu. Při čekání na postupné dovezení zbytku výpravy si několikrát zopakujeme přikázanou činnost a po vyfasování okované hole a jakési neplnohodnotné odrůdy maček (nesmeky?) jsme konečně ready to go. Rozděleni do dvou skupin vyrážíme vzhůru mezi seraky, Rob ještě s pomocníkem upravuje cepínem cestu. Přitom se neustále vysílačkou s někým domlouvá a sděluje mu, že už je mu lépe. Vychvalované pivo Montheys má zřejmě silné nežádoucí vedlejší účinky. Prolézáme i ledovcovým tunelem – budou z toho pěkné fotky. Je nám předvedena ledovcová bleší havěť, v dálce se můžeme kochat Tasmanovým mořem, prý bývá vidět i most v Sydney – Robovi už je asi dobře. Po dvou hodinách se setkáváme s druhou naší partou a zastavujeme na svačinu – nějak jsem ráno při vší té nervozitě nemyslel a nevzal pivo, ideálně by se tu vychladilo. Míla mezitím začíná vyjednávat, zda by s námi při návratu nevylétli trochu výš (původně jsme to pochopili tak, že to je součást výletu, provozovatel to ale jako obvykle myslel zcela jinak). Cena je nakonec ukecána na 200 za vrtulník – tedy se to po rozpočtení vyrovná včera zamítmutým 240 – tak už to chodí. Po návratu k ledovcovému airportu se po drobných zmatcích vytvoří ještě jedna šestice – dva vrtulníky nás tedy vynesou o pár set metrů výš, ale zase to netrvá ani slibovaných 10 minut. Po šťastném přistání zato dostaneme diplom s vyplněným jménem – a máme to za sebou.

Jsou asi 4 hodiny odpoledne, na Montheys ještě dost času. Jedeme se vykoupat asi 20km na Gillespies Beach, lesní silnicí, kde se musíme neustále vyhýbat přejetým vačicím. Do vody lezeme s Mílou a Líbou, máme krásný výhled na zasněžené hory na obzoru a pláž pokrytou naplavenými obřími samorosty v popředí. Zrovna když uvažuju zády k moři po kotníky ve vodě, jak to vše dostat na fotku, smete mě zrádná vlna, že mám co dělat, abych zachránil brejle. Přijíždí sem i auto č.2, Vašek to pak prý nějak dostal do objektivu i s mořem, já už se o to po tom spláchnutí už ani nepokoušel. Na zpáteční cestě děláme opětnou zajížďku k Mathesonu a jdeme si vyfotit zrcadlení, je to lepší než ráno, ale úplně ono přece ještě ne.

Večer konečně v hospodě, tentokrát i s  pořádnou večeří. Naše auto zabírá jeden stůl, později příchozí č.1 se vejde vedle, č.2 už moc šancí nemá. Bohatý výběr většina řeší steaky (v případě Míly, který vyhlásil hovězí dietu, dokonce dvěma), ale též lososy. Černé Montheys (bohužel jen lahvové) je docela silné, nedivím se, že je oblíbeným nápojem místních horalů. Večer je to vydařený, až na to, že se mi tam zalíbilo tak, že při povelu k odjezdu nejen že se odmítám zvednout, ale naopak se přesouvám k baru a dávám si ještě jedno. A rychle mám i společnost, přisedá si typický hospodský otrapa a zahajuje pokusy o konverzaci. Naštěstí jeho slovní zásoba je asi stejná jako moje a výslovnost snad ještě horší. Ale to hlavní , co se mi snažil sdělit, a sice že je native čili místní, jsem celkem pochopil, když mi to během pěti minut zopakoval asi 10x. Ale jinak byl slušný, nic se nesnažil vysomrovat a když usoudil, že už je mi jeho původ jasný, spokojeně se vytratil, nejspíše též proto, že už vhodili hadr na pípu.

Vracím se rozjařený pod krásnou hvězdnou oblohou, dvěma postarším Francouzkám ukazuji na požádání Jižní kříž, ony mně pak na revanš vchod do campu. A spokojenému usnutí brání už jen to, že chatka je zamčená. Projdu obydlí našeho auta, ale své spolunocležníky jsem neobjevil, až nakonec Vaška v jídelně s osádkou svého mateřského auta, klíč však nemá ani on. S protaženým obličejem mi jde pomoci v hledání. A nakonec je klíč objeven, leží na parapetu pod skleněným oknem chatky, bohužel na té nesprávné vnitřní straně. Celkem logicky usoudíme, že to tam bude i Honza, a začínáme bušit. To naštěstí vzbudí Mílu ve vedlejší chatě a teprve jeho razantní pomoc problém vyřeší. Inu, Montheys.

Ráno zataženo, během jízdy začíná i pršet. Rybáři s velitelským autem zajíždějí k lososí farmě, my pokračujeme neosídleným pobřežím a kolem řeky Haast zabočujeme do vnitrozemí. První zastávku děláme u pralesní odbočky k vodopádu Roaring Billy. Asi po kilometrové cestě výstavními kapradinami jsme u něj, krásná oblázková pláž kolem průzračné modrozelené řeky, Řvoucí Bill ale na druhém břehu. O chvíli později další pěší odbočka k Blue Pools, v závěru nás čeká visutý houpající se most a opravdu neuvěřitelně tyrkysová barva poolu. Můžeme si postavit i svého kamenného mužíka, kterých je tu na břehu plno.

Jezero Wanaka se objevuje po pravé straně, obklopené zasněženými vrcholky s kulisou dramatických mraků je jak vystřižené ze Skotska. Několikrát stavíme na nejlepších kookoutech a přitom probíráme místní floru s převahou žlutých lupin na kytici pro Majku z č.1, která bude dnes večer slavit narozeniny. Pak odbočujeme vlevo k jezeru Hawea, na předělu možno při jisté básnické licenci vidět obě najednou. Při focení této krásy mi ujedou nohy, končím v rokli na hromadě odhozených pivních plechovek – přede mnou se tu zřejmě kochal jiný ožrala. Do Wanaky, pěkného turistického centra na břehu stejnojmenného jezera, přijíždíme tradičně pozdě. “Klub osamělých srdcí” opět bydlí pohromadě a je vybaven prostorným obývákem, okamžitě určeným za večerní mejdaniště. Zatímco zbytek vozu v supermarketu, já sedím v irské hospodě na Guinessu (Míla, který mi chtěl dělat společnost, je brzo Hankou odchycen a odvlečen za pakupkami). Pokus o pozdní oběd je v mém případě nepříliš zdařený, po zakoupení fish & chips zjišťuji, že na to vlastně vůbec nemám chuť , napravuji to nějakým kevabem u místního Turka. Osádka auta se rozpadá, Lída nám zahnula s Vaškem na divoký track po místních neznačených kopcích, Jarka se někam ztratila sólo, zbytek nasedá do auta a po několikerém kroužení centrem městečka se nám konečně daří objet kus jezera. Na Jarku narazíme na břehu, nadává, že se sem šla vykoupat na Evu a my jsme jí to překazili – zajímavé, že opodál stojící skautská klubovna by jí zřejmě vůbec nevadila. Odpoledne tedy končíme botanickou vycházkou kolem pobřeží, abychom se trochu provětrali před večerní oslavou.

Hosté už se pomalu scházejí, když se konečně objevuje Líba s Vaškem, řádně zplaveni a podrápáni z přelézání živých i neživých plotů. Ale výhled na jezero z vrcholků musel být krásný, jak se dalo později usoudit z jejich fotek. A už jsme všichni, naskýtá se tedy možnost vyjmenovat i ostatní účastníky zájezdu. Takže auto č.1 – Darina s Jirkou, Majka s Honzou, Milana s Vláďou, auto č.2-Ivan s Ivankou, Dáda s Jožkou, Luďa s Jirkou, Vašek. Jirka č.1 sice s sebou sice vleče kytaru (kterou málem v Hong Kongu nepustili na palubu), ale moc se zatím do hraní nehrne. Oslavenkyně je obdarována kromě jiného spoustou minišampusů, což ji viditelně potěšilo a hned je jí do zpěvu, ostatní se přidávají, dávám k dobru něco chodských, Vavřeneček má docela úspěch. To vše prokládáno zážitky z cest, z gynekologické či zubařské praxe, a přívalem vtipů. Po půlnoci se zpěv mění občas v řev, u čehož nemůžu chybět. Zlatý hřeb – závěrečné kolečko při Hančině Zalužickém poli.

Tak se po ránu v duchu pěkně chválím, jak rychle už oproti počátku zájezdu dokážu zabalit i v kocovině, až se po chvíli musí naše auto vracet pro moji zapomenutou bundu. Míjíme taškařici jménem Puzzleworld nebo tak nějak, která spolkne zbylá dvě auta, a v ušetřeném čase vyrážíme serpentinovitou nezpevněnou cestou do závratných výšek k  lyžařskému centru. Líba s Lídou se z okna do propasti radši nedívají, i jinak panuje v autu úzkostlivé tichu občas přerušované výkřiky typu “Proboha, ne!”, to když se vozidlo octne blíže než asi 2 metry od okraje. Nahoře jsme ovšem odměněni nádherným výhledem jak zpátky na sever směrem k Wanace, tak na jih na jezero Wakatipu, na jehož břehu leží náš dnešní cíl Queenstown, temné mraky panoráma pěkně dramatizují. Lyžařský hotel působí hororovitým dojmem jak z filmu Shining, až na mohutného psa nikde ani noha, přízračnost místa zvyšuje naprázdno puštěná sedačková lanovka. Vstupní hala i restaurace jsou otevřené, automat na colu uvnitř funguje, Míla si hned natočí. Rozhlížím se, jestli tu někde není podobně opuštěná pípa, kvůli které by stálo za to probudit místní duchy, ale zdá se, že zdejší tajemní obyvatelé alkoholismu nepropadli. Konečně vylézá na verandu parta údržbářů, kteří na nás nevraživě zírají a zřejmě dumají nad tím, jací podivní posezónní hosté je to přijeli vyrušovat v jejich zahálce. Nehodláme je dále znepokojovat a vracíme se do údolí, Líba už stejně uhání po svých napřed a je už někde v půlce sestupu, tak aby tam při své rychlosti nebyla dřív.

Historický hotel Cardrona i se žlutým kabrioletem z třicátých let ale nemůžeme minout, uvnitř si dáváme u krbu kávu a já jejich speciální pivo, Míla lepí na strop českou stokorunu , kde už jí očekává pestrá společnost bankovek celého světa. Doufáme, že se naši kolegové zasekli v Puzzleworldu při luštění neřešitelných hádanek a přijedou také pozdě, oni se ale místo toho věnovali jakýmsi perspektivním římským záchodům a přijeli včas. Tak jsme zase poslední, když nás navíc v závěru řádně zpomalila dopravní zácpa.

Queenstown je malebné turistické městečko na břehu asi 50km dlouhého jezera Wakatipu obklopeného horami, po kterém jezdí historický parník Earnslaw. Překypuje nabídkou výletů tryskovými čluny po okolních kaňonech, bungee jumpingu, výletů na koních a podobně. Nad městem se tyčí vyhlídková terasa, kam je možno dojet lanovkou, což také učiníme – pochopitelně bez Jarky,Líby a též Lídy, pro které je takové ulehčení příliš ponižující. Výhled je nádherný, právě u  Quenstownu se jezero lomí do pravého úhlu a vidíme odtud na obě strany. Míla ovšem zasněně zírá spíše na bobovou dráhu, po které sviští na vozíkách nadšení teenageři. Než se dostatečně pokocháme a dohodneme, co dále, už je tu i dívčí trio – z Lídy vypadne jen:”tak se těma už nejdu!”. Vyjedeme si ještě kousek sedačkovou lanovkou, která je zadarmo, a děvčata si mohou dát více koleček, aby získala kýžený handicap před dalším výstupem pod či na Ben Lomond.

Při stoupání se občas otáčíme, jezero i Queenstown jsou v podvečerním slunci čím dál tím lepší. Tou dobou už se Míla s Darinou honí na horské dráze a Hanka je z můstku nad tratí filmuje. Do sedla pod Lomondem (1100m) nakonec dorazili Jirka,Líba,Jarka,Honza a já. Před námi se otevírá nádherný výhled na nekonečné zasněžené hory na druhé straně. Pánům to už stačilo, pro dámy to ale není poslední štace a pokračují dále na strmý kužel Ben Lomondu . Na zpáteční cestě potkáváme dva kamzíky a též Vaška, který se překvapivě vydává ve stopách vrcholových dvojčat.. Asi kolem 7 večerní sjíždíme lanovkou do Queenstownu, na dolní stanici se musíme nenápadně prosmýknout kolem výstavky fotografií, které vytvořil místní paparazzi při nástupu do kabinek a teď doufá, že je prodá za závratnou cenu, která snad převyšuje i jízdné.

Ubytování je tentokrát více než dobrá, já se navíc mohu roztáhnout na manželské posteli. Ale na to je ještě čas, jdu se podívat, jak je na tom Hanka, které se v posledních dnech vytvořila na kloubu u palce nohy pěkná boule, při jízdě autem si to pořád ledovala, ale zatím to nepomohlo. Lékařské koncilium předepsalo množství mastí a pilulek, ale zatím též s nulovým výsledkem. Stráví tedy s Mílou zítřejší den léčebným pobytem v Queenstownu, zatímco nás čeká aspoň kousek Routeburn Tracku.

Popíjíme víno před chatou, večer příjemně podmalovává zvuk skotských dud od jezera. Čekáme na vrcholové družstvo, které se objevuje po osmé a z dámské části přímo vyzařuje takové uspokojení, že mě hned začíná mrzet, že jsem s nimi nevyrazil . Byl to tedy od nich úctyhodný výkon, horní stanice má 446m a Ben Lomond 1734m, a to si ještě odmítnutím lanovky přidaly minimálně 200m.

Teď už nic nebrání vyražení do večerního Queenstownu, kde velmi rychle končíme v irském pubu. Jsme tu překvapivě skoro sami, a když nás v 11 vyhodí, zamíříme ještě s Mílou do jiné hospody, kde jsme “do židlí”. Cestou domů se naskýtá možnost ještě v jedné omladinou zaplněné putyce s tančícími pingly, ale už ani nevím, jestli jsme si tam něco dali, protože tou dobou už jsem v takovém stavu, že chci vyrazit vzhůru za Jižním křížem a svítícími červy, v které mi zmutovala osvětlená terasa lanovky nad Queenstownem.

Na jednodenní ukázku Routeburn Tracku vyrážíme jen dvěma auty, protože Hanka s Mílou tu zůstávají a Vašek se po včerejším výstupu chce rekreovat projížďkou na tryskovém člunu v kaňonu Shotover. Jedeme asi hodinu a půl podél jezera Wakatipu, s mnohými zastávkami na focení v ranním slunci. Za osadou Glenorchy (skotské názvy jsou v tomto kraji nějak v oblibě) odbočujem na prašnou cestu, která nás dovede až na východiště tracku. Už nás tu očekávají početné roje sandflies, tak se nemůžeme moc zdržovat a vyrážíme, při chůzi je totiž člověk jakž takž v bezpečí. Cesta vede deštným pralesem a kopíruje divokou řeku Routeburn, kterou několikrát přecházíme po visutých mostech. Počasí je opět pěkné, jen těch turistů by mohlo být méně. Asi po 6km se úzká roklina rozevírá a jdeme krásným údolím až k chatě u Routeburn Flats, kde na břehu řeky s vyhlídkou na vodopád můžeme poobědvat – z vlastních zdrojů, protože místní chaty jsou pouze noclehárny. Pohodu mi kazí pouze dvojice asiatů, která se ometá podezřele blízko místa, kde si v řece chladím pivo, tak ho dle hesla “nejhorší pivo je žádné pivo” vypiju raději ještě ne ve zcela ideální teplotě.

Trasa tady začíná stoupat, vine se úbočími s krásnými výhledy zpět do údolí, až dorážíme k chatě u Routeburn Falls. Vodopády jsou kousek nad ní, vyšplháme kolem nich nahoru do dalšího údolí s výhledem na vzdálené Harrisovo sedlo, ale to už by byla trasa druhého dne celkem třídenního tracku a na to nemá časově asi ani Líba. Vyhříváme se na kameni, někteří se brodí říčkou, Radek filmuje okolní vrcholky z vyvýšeného dřevěného plata, na kterém je nápis přísně zakazující vstup, neboť se jedná o přístaviště vrtulníku. A taky že sotva sleze, už je tu zmíněný stroj a opravdu přistává, když napřed spustí na zem kontejner houpající se pod ním na laně. To je zde totiž jediná možnost zásobování místních turistických chat.

Vrátit se musíme bohužel po stejné trase, ale zase ubylo lidí, tak si to můžeme líp vychutnat, ale přitom je třeba vyvarovat se focení z úplně stejného místa jako dopoledne, při čemž jsem se několikrát přistihl. Ještě krátké posezení na břehu řeky v údolí, a na závěr skoro běžíme, abychom stihli sraz u aut po páté.

Na zpáteční cestě fotíme po přejezdu řeky typické zélandské motivy – ovce na zeleném pažitu nebo na travnatých pahorcích, připomínajících megalitické hrobky, v pozadí zasněžené hory - už při tom většinou ani nevylézáme z auta, Radek popojíždí dozadu a zase dopředu, aby co nejlépe uspokojil umělecké choutky fotografů. Každé další žádosti ochotně vyhoví se svým typickým “To víš že jo” (vyslov “tovýšžejo”), kterážto replika ostatně už ve společnosti našeho auta zcela zdomácněla.

Večer po příjezdu do Queenstownu mi Míla,který měl s Hankou celý den na prozkoumání pamětihodností Queenstownu, tajuplně sděluje, že má pro mě překvapení. Ale vzhledem k tomu, že večer příjemně podmalovává vzdálený zvuk skotských dud, jdeme se podívat napřed po nich. Dudáky objevujeme na nábřeží, bohužel to zrovna balí a budou prý tu zase za týden. Končíme tedy u jejich ostrovní konkurence – v další irské hospodě, tentokrát slibující i hudbu, což je právě ono překvapení.. Putyka je to oproti včerejšku živá, ale slibovaní muzikanti stále nikde, nakonec se dozvídáme, že kapelník onemocněl. Jinak je tu ale příjemně, postupně se tu sejde celé naše auto a Darina s Jirkou. Líba si nebojácně vyžádá vytvořit shamlock - trojlístek na guinessovské pěně. Napodobím ji, ale dámský personál to neumí, je třeba povolat zkušeného shamlockáře. Míla po mém vzoru testuje všemožné značky, vybírá si ale piva vesměs typu “ale”, u kterých pěna spadne dřív, než se donese ke stolu, a jsou tudíž naprosto nevhodná nejen na vytváření trojlístků, ale i obrazce daleko jednoduššího, který by plně vystihoval kvalitu příslušného moku. Na závěr malá zastávka v roztančené hospodě, pak už musíme zalehnout, zítra nás čeká náročný přesun na jihozápad. Závěrečné konstatování – ty dva dny v Queenstownu a okolí byly moc pěkné.

Ale s vlakem jsme ještě neskončili, následuje dramatická honička, silnice totiž kopíruje trať, do akce se zapojuje i auto č.2, nakonec vítězíme a čekáme na průjezd lokálky v polích, kde bude rozdýmaný vlak s horami v pozadí obzvláště fotogenický. Plní se to tu i dalšími vozidly a je třeba tvrdě dohlížet na parkovací kázeň , aby nějaký nevhodně postavený vůz nakonec celou pracně připravenou scénu nezkazil. Dopadlo to dobře, lokomotiva se čtyřmi vagóny malebně prohulila kolem a můžeme jí stíhat dále do konečné stanice Fairlight. Nádražíčko je taky pěkné, projdeme se secesními vagóny, každý je trochu jiný, v jednom se dají například i překlápět sedadla, aby se dalo pořád sedět ve směru jízdy.

Milford Track ,součást  národním parku Fiordland, bývá řazen mezi 7 nejkrásnějších tracků na světě – novozélandské prameny mu pochopitelně přisuzují první místo. Je to 54 km překonávajících trasu mezi jezerem Te Anau a fjordem Milford Sound ústícím do Tasmanova moře. Od moře byl poprvé propátrán v roce 1880 Donaldem Sutherlandem a Johnem Mackayem až k průsmyku, který byl posléze nazván Mackinnonovým, podle Quintina Mackinnona, který sem pronikl roku 1888 z vnitrozemí od jezera Te Anau (v kterém o 4 roky později našel svoji smrt).Jsou 2 možnosti , jak tento pochod zvládnout – buď zaplatit kolem 2000 novozélandských dolarů (tj. asi 30000 Kč) za cestu s průvodcem a spát v prý komfortně zařízených chatách s jídlem, nebo pochodovat se vším potřebným na 4 dny s noclehem v tzv. chatách DOC , tedy noclehárnách s možností vaření z vlastních zásob za cenu asi 10x menší. V našem případě se jedná pochopitelně o možnost druhou, ale i tak vše musela Darina zajistit asi 8 měsíců předem, protože denně je na trasu vypuštěno vzhledem k ubytovací kapacitě maximálně 40 turistů (v jednu chvíli prý nás chtěli dokonce losovat). Příjezd a odjezd je lodí, takže si to novozélandští rangeři dokážou ohlídat.

Již první týden naší cesty začal mezi námi kolovat pamflet stažený kýmsi z internetu. Nesl ne příliš originální název Když v ráji pršelo a popisoval rok starý zážitek českého páru, který absolvoval tuto anabázi v ustavičném dešti, neviděl nic, v polovině bylo uvažováno o všeobecné evakuaci vrtulníky a závěrečný den absolvoval po pás ve vodě, vše doprovázeno fotografiemi dokazujícími, že popis odpovídá skutečnosti. Pocity před započetím tracku jsou tedy přinejmenším smíšené. Po celou dobu našeho pobytu na Jižním ostrově bylo sice vpodstatě krásně, ale teď jakoby se začínaly splňovat nejčernější předpovědi. Hory na druhé straně jezera se pomalu ztrácejí v cloně sílícího deště.

Překotné balení ve stísněných prostorách místního campu, vyhazování přebytečných věcí, stěhování nepotřebných zavazadel do aut, které tu zůstanou, nervózní poslední večerní briefing rušený prvními nálety sandflies. Ale kostky jsou vrženy, a tak se večer můžeme celkem příjemně přiopít, dokonce i kytara je vybalena. Však ono už to nějak dopadne. I Hanka se svým oteklým rosolovitým kloubem (radikální lékařská frakce radila dokonce propíchnutí) do toho jde.

Ráno dobaluji ve stavu značně fatalistickém, ale pršet přestalo, dnes ještě vychází slunce nad Milfordem. Plechovky piva Canterbury CD Draught se už do báglu nevejdou, tak je urychleně likviduji při nastupování do autobusu, což vzbuzuje zaslouženou pozornost tělnatého řidiče – za 4 dny se ke mně bude na konečné nadšeně hlásit. Autobus nás doveze do Te Anau Downs, kde nás očekává loď, plnící se kromě nás zástupy Japonců, kteří vyrážejí okusit si slasti tracku v podobě jednodenního výpadu. Ač jsme na jižní polokouli,dramatická mračna nad horami a fjordy evokují atmosféru bájných Nibelungů, při dalším pivu zakoupeném na lodi už slyším Wagnerův Soumrak bohů a tento způsob tracku se mi začíná docela líbit. Přistáváme v zátoce na druhém konci jezera, všichni divoce vybalují repelenty, ale moc to nepomáhá, tak urychleně vyrážíme, abychom předstihli šikující se voje Japonců (Korejců? Mandžuů?) vedených nepopsatelně oděným průvodcem.Cesta vede deštným pralesem ,všude kolem obří kapradiny a buky obalené splývavými závoji lišejníků - nevím, proč z filmu Pán prstenů vypadly scény ze Starého lesa, daly by se tady ideálně natočit. Po visutém mostě přecházíme Clinton River, počasí se lepší, kolem nás začínají vylézat z mlhy hory, občas vykoukne slunce, barva v řece hraje všemi odstíny zelené, začíná to vypadat docela nadějně. Na chatě Clinton Hut jsme už kolem jedné odpolední hodiny, trasa prvního dne je totiž dlouhá jen 5km. Obsazujeme jednu ze dvou nocleháren, je tam 22 míst, což přesně odpovídá našemu zájezdu. Na chatě sice mají příjemné záchody, které si Radek filmuje a děkuje mi za oživení a posléze nazvučení, jinak tu ovšem není co dělat a siesta je znemožněna muchničkami. Proto vyrážíme bez zátěže zpátky po proudu, s odbočkou do rašelinišť s masožravými rosnatkami, rozpadáme se na různé skupinky, které se stále vzájemně potkávají. S Jarkou se jdeme podívat ještě asi hodinu po trase zítřejšího pochodu a zpět, vzpomínáme přitom na čundráckou minulost – naše zážitky jsou si někdy velice podobné. Opětná setkání se spořádanými zástupy Synů a Dcer Vycházejícího Slunce, vypadajícími malebně, neb jsou vystrojeni bílými rukavicemi, kloboučky a hůlkami – jedna naše dámská frakce jimi byla málem překvapena při FKK koupeli.

Večeře bude velkým překvapením, neboť většina z nás je vybavena sáčky s čímsi sušeným, což se má dle návodu po zalití horkou vodou a 10 minutovém čekání změnit v chutnou krmi.Kupodivu tomu tak skutečně je.Večer je nádherný,zasněžené dvoutisícovky kolem nás rudnou při západu slunce,ale muchničky dokáží atmosféru dost pokazit. Briefing tentokráte vede místní ranger, který nás informuje o situaci vzácných kiwi, které zřejmě neuvidíme, ale v noci můžeme slyšet. Osvětluje význam červených trojúhelníčků ,které porůznu visí na stromech. Označují polohu pastí na místní lasičkovité potvory, které vykrádají kiwí hnízda, a nemáme si jich všímat - pochopitelně jsou druhý den pasti některými jedinci pečlivě prozkoumány. Jižní kříž prý z chaty neuvidíme a nemáme vyrážet moc brzo, protože po ránu bude mlha a vyjasní se kolem poledne. Slunce prý zaručit nemůže, déšť však skoro určitě. Tak to se tedy pořádně sekl-Jižní kříž visí přímo nad naší ložnicí, ostatní hvězdy září jak divé a osvětlují přílet papouška kea, který jeví zájem o všechny dostupné předměty. Pozdější události ukázaly, že jsem trestuhodně přehlédl vášeň, s jakou rozmetal popelník plný vajglů.

Druhý den je nádherně, tak vyrážíme po různých skupinkách už po osmé v obavě, že slibovaný déšť zřejmě tentokráte dorazí odpoledne. Cesta vede ještě asi hodinu lesem kolem řeky, pak se údolí rozestupuje a máme před sebou nádherný výhled až k Mackinnonovu passu (1073m). Stěny kolem nás dosahují do 2000m a jsou ozdobeny desítkami vodopádů. K největšímu z nich – Hirere Falls – se pokoušíme proniknout, jsme však zastaveni tokem Clinton River, k ostatním nám zakazují vstup výstražné cedule – něco takového ale na Jarku neplatí. Povodně jsou tu asi opravdu velmi častým jevem, protože co chvíli vytyčují cestu asi metr vysoké sloupky s občasnými radami, na kterou stranu zabočit ”when flooded”. Dorážíme k boudě Pompolona Hut, ta ovšem není určena pro nás, ale pro ony turisty 1.třídy, tak se tam aspoň s Mílou pokoušíme dokoupit cigarety, bez kterých je boj s muchničkami předem ztracený. Neúspěšně, a navíc nelíčený úžas a zděšení ve tváři boudaře mě varuje, že žádost o pivo by mu asi přivodila infarkt. Slunce kolem poledního už pěkně pere a tak nás brzo vítá tůňka pod vodopádem vedle cesty, ač plavky do deštivého Milfordu nikdo nevzal. Po chvíli se to opakuje v říčce, kde je ovšem voda daleko ledovější.

Kolem třetí jsme u cíle na Mintaro Hut ve výšce asi 600m. Je za námi dnes asi 17 km, tak se s Hankou a Mílou rozvalujeme na zápraží a užíváme siestu s kávičkou a cigaretou. Pohoda bere ale rychle za své nečekaným úderem papouška kea, který zde byl zřejmě vysazen ministerstvem zdravotnictví Nového Zélandu, aby ještě zdůraznil dvojjazyčné varování na cigaretách SMOKING KILLS-KA MATE KOE I TE KAI HIKARETI. Dle průvodce nelétavý pták mizí v koruně stromu i s poslední krabičkou a pouští se tam do svého zkázonosného díla. Paniku mezi kuřáky okamžitě vystřídá pomstychtivá nálada,vyletují první kameny a vzácnému druhu opeřence hrozí, že bude ještě vzácnější. Pouští sice svou kořist, ale je očividně rozhodnut o ni dále bojovat a vztekle poskakuje kolem. Ale už je to vlastně zbytečné, tragédie je dokonána, cigarety dokonale rozklovány, zbývá pouze jedna použitelná, kterou chvatně uchvátí nejrychlejší keabijce - Míla. My bez cigaret se jdeme tedy koupat k blízkému jezeru, povalujeme se na břehu a sledujeme laviny, které se každou chvíli s rachotem řítí ze stěn tyčících se na druhém břehu. V podvečer si uděluji osobní trest za nedostatečné zabezpečení kuřiva a vyrážím osaměle do Mackinnonova průsmyku, asi 550m stoupání. Cestou potkávám vracející se průkopníky naší výpravy (koho jiného, než Jarku s Líbou, s nimiž tentokráte drží krok Jožka a s malým odstupem Vašek), kteří se v rašelinových jezírkách na vrcholu dokonce vykoupali s krásnými výhledy na okolní velikány. To v mém případě už nehrozí, dorážím tam v 19 hodin, zvedá se vítr, jsem mokrý i bez koupání, ale výhled na druhou stranu hřebenu je nádherný, nikde ani živáčka, jen výsměšný skřek keů kroužících kolem pomníčku na Mackinnonovu památku.Ještě pár fotek, co kdyby zítra bylo konečně hnusně. Dole jsem kolem osmé, prošvihnu sice projev rangerky Ruth, ale zase jsem bohatě nasycen obětavou péčí spolutrackařů Jarky a Honzy. Následuje docela příjemný večer na chatě, než nás v 10 večer zaženou na matrace, jak už je to tady na Milfordu zvykem

Ráno je opravdu mlha , což se ale při výstupu s bagáží bude docela hodit. Někteří nedočkavci jako Vašek vyrážejí už snad v 7 hodin, my si počkáme, abychom dali počasí trochu šanci ukázat vlídnější tvář. Jdeme až kolem deváté a asi za půldruhé hodiny jsme všichni u pomníčku, a jsme odměněni – mraky se trhají a za chvíli je to jako včera, jen nasvíceno z druhé strany. Keové jsou také nadšeni, že mají nový přísun obětí, a jelikož se v jejich světě již zřejmě rozšířila zpráva, že se z nás stali nucení nekuřáci, přesunují svůj zájem na videokamery. O kus dál na hřebeni je útulek, kde je možno uvařit kávu a zasednout do kadibudky s údajně nejlepším výhledem ve Fiordlandu. A pak už nastupuje 900metrový sestup, kolem krásných vodopádů v pálícím slunci. Na kolena je to ale docela záhul, mnozí sestupujá za pomocí teleskopických hůlek.

Konečně opět v údolí, jsme za rozvodím a teče tady Arthur River. Ale ještě předtím nás čeká asi hodinová bezbáglovka k 580m vysokému Sutherlandovu vodopádu vytékajícmu z horského jezera Lake Quill. V době objevení byl považován za nejvyšší na světě, nyní za podle některých pramenů třetí, podle jiných za pátý nejvyšší. V místě dopadu vytváří obrovskou sprchu o průměru několika desítek metrů, kde se potácejí turisté většinou zabalení do pláštěnek a ponč. To naše výprava není tak úzkoprsá, dámy vstupují do boje s živlem odvážně nahoře bez . Vodopád ovšem vytváří též solidní větrné poryvy – jeden takový sráží Hanku na zem a přidá jí tak k oteklému kloubu pěknou modřinu.

Závěrečná hodinka vede údolím po proudu Arthur River, s krásnými výhledy na vodopád i na matterhornovité štíty kolem nás. Na konci štreky už si s Hankou po vzoru Švejkovy budějovické anabáze vypomáháme pochodovými písněmi, dokonce došlo i na Když jsme táhli k Jaroměři – to by jistě potěšilo Honzu, který ale s Lídou tvoří zadní voj a jako jediní zažijou na Milfordu i déšť, před kterým se musí schovat do boudy na úschovu báglů u vodopádu. Tady o 5km dál se sice zatáhlo a je dusno, ale to je vše. Před chatou nás čeká ještě jedna osvěžující koupel, máme to zapotřebí, sice jen 14 km s bágly,, ale s převýšením 550m nahoru a 900m dolů, a k tomu nutno připočíst odbočku k vodopádu asi 5km.

Na chatě Dumpling Hut ovšem už při prvním pohledu není vše v pořádku. Nekoordinovaně pobíhající lidé, mávající divoce rukama kolem sebe a tvářící se značně zničeně, zvěstují, že i v říši muchniček se již rozšířila zpráva, že je dobré cestovat s Alpin Tourem. Úniku prakticky není,v noclehárnách i v jídelně je děsné vedro, musí se to nějak přečkat do soumraku, kdy to šílenství konečně utichá a můžeme vedeni rangerkou Kate vyrazit na minivýpravu za svítícími červy-glowwormy. Dokonce přitom potkáme i vačici opossuma, prchající před námi na strom a vypadající docela roztomile-na rozdíl od těch, které jsme zatím potkávali jen rozjeté na silnicích. A po návratu zjišťuju, že jsme se ani nemuseli nikam trmácet, protože pěknou kolonii glowwormů máme i v keřích před záchodky. V noci je hrozné vedro, naštěstí po desáté muchničky také zaléhají a můžeme tedy spát při otevřených dveřích.

Po ránu potkávám v umývárně jednu z našich souputnic (jelikož spíme ve stejných boudách, potkáváme se během dne i večer se stále stejnými lidmi), tuším Francouzku, která je nepřehlédnutelná kvůli ohavně žlutému batohu, od kterého se dle několika svědectví neodloučí ani ve spaní. Asi to bude pravda, protože teď ho má na zádech taky, ač je ještě v pyžamu (!).

Poslední den tracku– ráno zataženo, čeká nás 18km k lodi, která má kolem druhé hodiny čekat na přístavišti se zlověstně znějícím jménem Sandfly Point. Teprve teď si uvědomujeme, o kolik bychom přišli, kdyby bylo zřejmě tady obvyklé zamlženo. MacKayův vodopád zasazený v zeleni je ovšem nádherný i tak. Před polednem se vyjasnilo právě včas, jsme v místě, kde se Arthur River rozlévá do jezera Lake Ada. Je to zase úplně jiná krajina, cesta chvílemi vede po skalních římsách pod převisy nad jezerem, jak vystřižené z Posledního Mohykána. Závěrečný piknik u vodopádů Giant Gate Falls, a jsme na Sandfly Pointu, kde již čeká kocábka Anita Bay. Track končí u sloupu se zavěšenými botami mnoha předchozích přechodníků, někteří a hlavně některé z nás mají očividně sto chutí se také připojit.

Závěrečná tečka - převoz přes neuvěřitelný fjord Milford Sound , jemuž vévodí 1683m vysoký Mitre Peak, velmi frekventovaný objekt pohlednic z Nového Zélandu. Maoři toto místo objevili prý už asi před 1000 lety a nazvali Piopiotahi, anglické pojmenování zřejmě pochází od lovce tuleńů (či lachtanů) Johna Grona z Milford Havenu ve Walesu, který se sem dostal na začátku 19. století. Ve visitors centre v  přístavu v Milford Village se rozhodujeme, co zítra, většina se rozhodne pro výlet do delšího, ale také dražšího Dobtful Soundu, kde mě odpuzuje hlavně slibovaná prohlídka elektrárny. S Hankou,Mílou a Jarkou se rozhodneme vrátit se sem na okružní jízdu zálivem s návštěvou podmořské observatoře. Hned si to také zabukujeme - máme jet zítra v 12,30 malou lodí Friendship, k vidění jsou tu totiž i obří plavidla, kde je člověk uzavřen jako ve skleníku.

V Te Anau s potěšením zjišťujeme, že auta nám nevykradli, i ubytování v jiném sektoru campu nazvaném Steamboats tentokrát poskytuje více prostoru. Na večer je plánováno společné přežrání ve steakhousu. Dokonce tam dorazíme ve chvíli tzv. ”happy hours”, kdy pivo je asi o třetinu levnější, a jde taky pěkně na odbyt. U baru je tlačenice a ti, kterým se nepodařilo probít se k pultu, nervózně koukají na hodinky, zda to ještě stihnou. Napřed jsme se všichni usadili venku u dlouhého stolu a objednali si jídlo – nejčastěji jelení steak. Pak ale z nějakého teď už mi nejasného důvodu došlo k panice a urychlenému přesunu dovnitř, právě ve chvíli, když jsem ještě bojoval o výprodejová piva. Navíc se ukázalo, že jelení porce jsou jenom asi 4 – Míla mi sice v mé nepřítomnosti jednu zajistil, ale nějak mi přestalo chutnat, když jsem viděl zklamané obličeje ostatních. Společnost se navíc rozprskla po více stolech a kouřit se může jen u baru, takže ze společné zábavy sešlo. Hladem už ale netrpíme a hladina alkoholu je také srovnána, takže základního účelu bylo dosaženo.

Po deváté vyráží naše odlehčené auto k Milfordu, většina ostatních na Doubtful a část auta č.1 tu zůstává za účelem koupání a rybaření. Máme dost času, tak neštříme zastávkami na focení, zajímavých objektů je mnoho – louky porostlé modrými a červenými lupinami s bílými štíty na obzoru, hory halící se do dramatických mraků, divoké řeky s vodopády. Kousek před Homerovým tunelem nabíráme 2 stopaře, Izraelce z Routeburn Tracku, kde prý v uplynulých dvou dnech kupodivu dost pršelo. Po průjezdu tunelem už máme před sebou Milford, zatím dost v mracích. V přístavu jdeme zaplatit plavbu – naše zabukování sice přes noc záhadně vyexpirovalo, ale no problem. Dáme si jedno předstartovní pivo, projdeme se k Bowenovu vodopádu a jdeme se zařadit do fronty na loď. Tady ale přichází chvilkový šok, z přístavní haly se najednou začínají valit nekonečné zástupy sveřepě vypadajících Japonců a rázem zcela pohltí náš nepočetný hlouček. Chvíle zděšení, pak si ale naštěstí všimneme, že na mávají lodními lístky s nápisem Monarch, což je jméno onoho obřího proskleného lodního monstra, tak si můžeme oddechnout.

Naše Friendship je docela příjemná, celkem není ani přeplněná, možno po ní volně kolovat a v podpalubí si dát třeba kávu, která je v ceně. Fjord dnes v mracích vypadá dramatičtěji, odpoledne se to začíná trhat a vznikají krásné sluncem nasvětlené průhledy. Míjíme kolmé vegetací porostlé stěny, několik vodopádů a pak loď najednou zastavuje a točí se špičkou ke břehu. Po kamenech tam směrem k moři poskakuje osamělý tučňáček, až konečně hupne do vody. Skoro máme podezření, že je tam mají připravené a před každou lodí jednoho vypustí. V ústí fjordu do moře jsme asi za hodinu a něco, otáčíme právě včas, abychom nezmeškali další naplánované setkání – a tentokrát jsou to delfíni! Předvedou několik elegantních skoků přímo před přídí – divoce mlátím na skleněné dveře do podpalubí, za kterými si Míla s videokamerou právě dopřává kávičku. Reakce má bleskurychlé a když po chvíli schovává kameru, spokojeně mručí ”mám je v kabeli”. Tak už chybí jen lachtani, ale ne nadlouho, pochopitelně se poslušně vyvalují na přiděleném skalisku. Slibovanou faunu máme tedy splněnou – jak se asi vede na Doubtfulu? Ještě si projedeme pod údajně nejvyšší stěnou na jižní polokouli a na závěr loď zajede přídí skoro až pod Stirlingův vodopád. Tím končí asi po dvou hodinách náš pobyt na palubě Friendshipu a jsme vysazeni u Milford Deep – podmořské observaroře.

Asi 10m pod hladinou je tu zřízeno takové obrácené akvárium – lidi jsou za sklem uvnitř a mořské potvory je zvenku okukují. Unikátnost místa spočívá v tom, že tu v malé hloubce můžeme pozorovat životní formy, za kterými bychom se jinak museli potápět několik set metrů. Vysvětlení této anomálie je nad síly mé poněkud slabé angličtiny, zkrátka jde o jakousi zvláštní souhru mikroklimatu, makroklimatu, mořských proudů, driftování, ekosystémů a dalších podobných všeobecně srozumitelných jevů. Různé bizarní ryby přičinlivě proplouvají za sklem, vzácné černé korály jsou opravdu černé, jen prý máme neuvěřitelnou smůlu, že už dlouho nepršelo a svítí slunce, což výrazně zhoršuje viditelnost. Trochu nad tím kroutím hlavou, ale jinak podobnou smůlu docela beru.

Zpátky do přístavu nás doveze luxusní motorový člun, jinak zřejmě určený pro nějakou milionářskou dovolenou. Jsou čtyři odpoledne, na parkovišti se dělíme o jedinou konzervu rybiček a poslední 4 kousky chleba. Údolím plným vodopádů potom stoupáme k tunelu a nabíráme opět stopaře, kteří kolektivně usnou asi minutu po nástupu. Po příjezdu do Te Anau ale bez buzení procitnou a pokračují na další stop. V campu jsme dříve než doubtfulisté, ale i ti se kolem osmé vracejí a jsou obdobně nadšeni jako my (delfíny ale neviděli), tak můžeme všichni spokojeně zasednout na terase a vyměňovat si dojmy – jen Jarka zatím stihla proběhnout celé okolí, objevit místní ZOO a dokonce východiště jakéhosi dalšího tracku., na finále se ale stihla vrátit. To se odehrálo opět po čase “u ohně”, čili na trávníku přes silnici, protože Honza z č.1 nás vypudil od domu, abychom mu prý neřvali pod okny. I tak se snažíme, aby o nic nepřišel, kdyby mu náhodou přišlo líto, jak příjemné společnosti se zbavil. Co si tak vybavuju, zábava se tentokrát nesla v poněkud lascivním tónu a na závěr debatu zcela ovládl problém zvaný tanga. A po povinném vyhledání Jižního kříže zbyl čas i na kratičké posezení na židlích přímo uprostřed silnice.

Dnes máme na programu pouze přejezd, zato docela dlouhý, na severovýchod do údajně velmi hezkého městečka Twizel v blízkosti Mount Cook. Ze začátku jedeme obráceně po stejné trase jako před zhruba týdnem, a můžeme proto zkontrolovat retro vlak ve Fairlightu. Opět tam na něj čeká početná společnost turistů, kteří nás jadrnou moravštinou s nádechem počínající hysterie vykazují do příslušných nevadících parkovišť. Ale není jim to nic platné, protože když nostalgický dýmající vlak konečně přisupí, je po straně simultánně doprovázen obytným camperem s příznačně kazisvětským nápisem Kea, který výsledný umělecký dojem zcela devalvuje – my už to ale máme z minulé návštěvy “v kabeli” a při pohledu na protažené obličeje “děcek” se těžko bráním zavrženíhodnému škodolibému úsměvu

Zajedeme si i na druhou konečnou do Kingstonu, kde využiju Radkova dlouhotrvajícího filmování pražců k otestování speciálního nádražního piva. No a když už jsme tak blízko, zajedeme si i do onoho zlatokopeckého Arrowstownu, ale ani tam nezastavujeme, i Radek uznává, že ulice plné obchodů se suvenýry a turistických aut nejsou zas tak mimořádné. O kus dál ale narazíme na další překážku – Kawarau Bridge, na kterém se provozuje bungee jumping. Vzniká totiž reálné nebezpečí, že si to Jarka bude chtít vyzkoušet. Naštěstí výška mostu pro ní není dost reprezentativní a můžeme tedy šťastně pokračovat v plném počtu. Po nucené půlhodinové zastávce při čekání na provedení odstřelu na silnici před námi projíždíme “ovocným sadem” Nového Zélandu, až do města Cromwell, kde si dáváme oběd na poněkud nepřitažlivé nákupně-kulturní předměstské zóně. Náladu moc nepozvedne ani další zastávka v cukrárně - zkonzumovaná “kokínka” moc nadšení nevzbudila – a už vůbec ne zajížďka po nezpevněné cestě do Bendigo Ghost Townu, z kterého se vyklubalo pár zdí připomínajících kulisu hodně levného westernu z mexického pomezí. Při obhlídce ruin okamžitě zapadneme do jílovitého bahna, což nás ale kupodivu zase docela rozveselí. Vracíme se přes vyschlý brod a tento crossing už vyvolává ve vozidle lavinu nesouhlasných výkřiků. Konečně Twizel.

Ranní deštík brzo přestal, a stihl při tom vyrobit nádhernou duhu. Jedeme kolem jezera Pukaki s  nepopsatelnou ledovcovou barvou, takže jsme na různých vyhlídkových pointech nuceni neustále zastavovat, fotit a filmovat. Jsme opět pod Mount Cook, tentokráte z východní strany. Ve visitors centru se sjednotíme, prohlédneme si mapy a modely ledovcových splazů v okolí (Hookerův ledovec je před námi a Tasmanův v bočním údolí), dokoupíme pohledy, mapy a suvenýry, odpomůžeme si tak od přebytečných peněz a Jarka dokonce od hodinek.

Cesta pod Mount Cook se vine kolem památníků obětem hor, přes visutý most, krásně rozkvetlými jihoalpskými loukami, kolem záchodku s frontou Japonců, vzhůru proti proudu řeky, která vytéká z  ledovcového jezera, pokrytého ledovou tříští z ledovce, místy z ní vyčuhují docela vysoké kry. Dál už to nejde, cesta se mění v neprostupné kamenné pole, ale i odtud je výhled na nejvyšší vrchol Zélandu úchvatný. Počasí už je jak z partesu, Mount Cook bude na fotkách opět pochopitelně přeexponován. Po návratu do visitors centra vyplouvají na povrch i hodinky, Darina si naštěstí všimla, že je někdo našel a odevzdal personálu. Zato se postrádá Honzův pytlík s doklady, který nosil na krku. Zpátky tedy jedeme opět po těch samých lookoutech, kde už jsme jednou byli, hledáme doklady a znova fotíme, co už je jednou vyfoceno, ale teď s ještě nepopsatelnější jezerní barvou. Malá zajížďka do údolí, kde se údajně natáčel Pán prstenů (známého zde pod zkratkou LOTR - právě zde vrcholí reklamní kampaň před uvedením 2.dílu), naděje nesplnila. Teprve po chvíli byl v dálce objeven jeden uhánějící hobit, ale nebyl to hobit, byl to Vašek.

Na baráku se Honzova ztráta naštěstí vysvětlila, doklady se válí před zrcadlem, kde je dotyčný ráno potratil při zušlechťování svého zevnějšku před opětovným setkáním s Aoraki. Šťastný nálezce okamžitě zakoupí kartón Steinlagerů a můžeme vyrazit na piknik. Cestou se ještě zastavíme na “kookoutu všech kookoutů”, Pukaki s Mount Cookem v pozadí a s Mílou v zbrusu novém kiwi klobouku v popředí. Pokračujeme kolem jednoho z kanálů, kterými je tu krajina hojně protkána, od jezera k jezeru, od elektrárny k elektrárně. Vlevo pod námi objevujeme krásný rybníček, dokonce s návodným označením “picnic area”, s ostrůvkem i poloostrovem, který je bohužel okupován cizím vozidlem. Jakmile k němu zatočíme, dává se ale dosavadní piknikář rychle na útěk, zvěst o našem pokročilém nudismu nás naštěstí zřejmě předběhla. Voda má konečně teplotu, že se v ní dá plavat i déle, ač to třeba Radek provozuje s řevem raněného lachtana. Zaclaimujeme i ostrov, neb to uprchlík jistě nestihl, a jelikož je Mikuláše, je jezírko pojmenováno po tomto světci.

Rozjařeni Steinlagery a vědomím, že mapa Nového Zélandu ponese pro příště i nějakou památku na objevitelskou výpravu auta č.3, jedeme se ještě podívat k  dalším jezerům, přejíždíme elektrárenská potrubí po zalomeném visutém můstku za napůl nadšeného a napůl zděšeného jekotu posádky, až si vypijeme všechna piva a je třeba provést dozásobení. A před regálem se sektem mi dochází, že jsem vlastně pořádně nezapil narozeniny, které připadaly na předvečer odletu z Prahy, a že by naše vydařená společnost zřejmě nic nenamítala proti takové jedné malé oslavě, i když trochu opožděné. Od idey není daleko k realizaci, takže večer v jídelně se ani trochu nepodobá včerejšímu ospalému dýchánku. Je vybalena i kytara, napřed Jirkou, pak se Václav blýskne nekonečnou verzí Boženy na sadě a různými tklivými trampskými. Sebekriticky musím přiznat, že pokus o malý fragment Velvar dopadl  díky mé sílící opilosti dost děsivě. A kromě Jižního kříže jsme tentokráte objevili na trávníku i kiwiho (ač si dodnes myslím,že byl “ňákej divnej”).

Tak už se nám to bohužel nachyluje, za dva dny letíme. Díky časovému posunu dorazil dnes Mikuláš i do Evropy a tak jsem se po ránu rozhodl zkontrolovat, jak probíhá u nás doma, kde bývá pravidelně spojován také s jedněmi narozeninami. “Ty vole, ty už seš tady?!”, zní překvapená odezva z mobilu. ”Ne, já zrovna koukám na zasněžený Mount Cook.”, poněkud romantizuju skutečnost, protože stojím na trávníku v campu a v počínajícím dešti dohlédnu nanejvýš k baráku “Kiwi”, “a co ty?” “Já jsem u Hrocha ve výtahu a jedu se džbánkem pro pivo.” V Praze tedy vše, jak má být, štafeta je předána a můžeme v klidu vyjet.

Zastávka v lososí farmě moc nadšení nevzbudila, jedeme brzo dál k jezeru Tekapo s  kostelem Dobrého pastýře, který je asi z roku 1935 a tudíž “historical”. Na břehu jezera vypadá malebně, za prostým oltářem s křížkem je velké okno, kterým vidíme na Tekapo a velehory na druhé straně, dnes ale ty velehory a valná část jezera zmizely v mracích. Na chvilku se zvenku jakoby zapomenu před oknem, abych alespoň nějak vynahradil Japoncům ušlou podívanou – kažení cizích fotek, to je totiž moje. Opodál je zajímavý ještě pomník psa lassie, prý toho pravého hrdiny zdejší oblasti, bez kterého by místní průkopníci těžko přežívali.

Po malém občerstvení v kavárně pokračujeme, sice po “scenic route”, ale to je při dnešním počasí k ničemu. Zastavíme v městečku Geraldine, obědváme v parku jídlo z čínského takeawaye, nakupujeme místní whisky a dárky, kdo má ještě za co. Během další cesty se stavíme ještě v jedné cukrárně – nemám nic proti, protože Guiness zde patří mezi běžný cukrárenský sortiment – a konečně dorážíme do největšího města Jižního ostrova Christchurche (asi 300 000 obyvatel).

Ubytování probíhá v dešti, osádky zbylých dvou aut se okamžitě řadí před motelovou restaurací do fronty na přežrání (sněz co umíš za 20NZD), Hanka s Mílou se zapojují (že by zase nějaká dieta?), my vyrážíme autem do města. Zaparkujeme u místní obdoby Hyde Parku a vydáváme se down town. První pozoruhodnost se pozná podle typické vůně sladu – pivovar Canterbury CD Draught. Krátce nato objevujeme i hospodu s vlastním pivovarem Dux de Lux, takže mohu uklidněn absolvovat další prohlídku s jistotou, že se mám kam uchýlit, až u mých společníků propukne nákupní horečka. Zatím se ještě drží, procházíme kolem budov Arts Centra, které nezapřou svou architekturou universitní minulost, teď je z toho prodejní galerie. Na hlavním náměstí je novogotická katedrála s obřími jesličkami (ač nám to tady nepřijde, Vánoce jsou za chvilku), kolem projíždí otevřená tramvaj. Objevujeme sochy královny Viktorie, kapitána Scotta a kapitána Cooka, smuteční vrby kolem řeky Avon, které jsou vypěstovány z odřezků stromů rostoucích na Napoleonově hrobě na Svaté Heleně (Christchurch byl v 1.polovině 19.století centrem francouzského osídlení). Tak to by pro dnešek stačilo, obchody čekají – a já mohu provést ústup do předem připravených pozic. Je sobota večer a žije to tam. Zahrada je ohrazená na sloupcích umístěnými ohni připomínajícími troch krematorium, kterýžto dojem dotváří i převažující černá barva čepovaného piva, ne tak už rozjetá nálada hostů. Pivo se ponejvíce popíjí z obrovských korbelů pro celý stůl. Po třech celkem zdařilých pokusech jsem konečně objevil to pravé, Black Shag bude moje značka. Doráží i zbytek vozu, mají nakoupeno a jdou to též oslavit. S ohledem na chudáka řidiče Radka se ale moc nezdržujeme,zítra je taky den (i když poslední), a doma čeká ještě mnoho nevypitých lahví. Navigace je trochu zmatená, několikrát obkroužíme široké okolí, než se konečně trefíme.

V campu hledám pokoj Hanky s Mílou, abych je pozval na večírek, ale marně, ač mě mohlo napadnout, že cedule Do not disturb na klice neklamně označuje obydlí přežraného páru. Mají tedy smůlu a na nás zbyde více. A jako bychom se s blížícím koncem zájezdu stále více řídili heslem Carpe diem, táhneme to asi do dvou, s přibývajícím časem a ubývající zásobou nabývá naše rozprava přímo filosofických rozměrů, ani přitom nezbývá čas na podružnosti jako je kontrola toho, co si lijeme do pohárů, takže občas se dočkáme překvapení jako mléka ve vínu, i podřadný mok určený na svařák je nakonec obětován ve svém prapůvodním stavu, zkrátka úžasný večer.

V Akaroe nás větrné a dešťové poryvy rozeženou po různých pierech a k majáku. Provozuje se tu plavání s delfíny, dnes to ale zřejmě odpadne, ač zájemci z naší strany by byli, novozélandští mořští vlci jsou příliš pohodlní. Tak se jen tak couráme po přístavu, prohlížíme si velrybářské kádě a obdobné relikvie. Míla nakupuje vlajku NZ a obrácenou mapu světa. Zpátky jedeme s odbočkou na Bird Paradise, o čemž jsem si naivně myslel, že se jedná o ptačí rezervaci. Zatím je to dvorek, po kterém se popelí asi 2 pávi , pár slepic a perliček. Vše je to prý na prodej, rychle mizíme, než nám vnutí nějakého opeřence. Po zastávce v další historické hospodě se vracíme přes přístav v Lytteltonu tunelem do Christchurche, kde se snažíme probít se na pacifický břeh. Daří se nám to u New Brighton Pieru. Písečná pláž se táhne do nedohledna, nikdo se nekoupe, vzhledem k počasí není ani divu. Míla již předtím prohlásil, že se v Tichém oceánu vykoupat musí, a teď mu nezbývá, než to splnit. Zachumlaní do bund pozorujeme jeho hrdý vstup do příboje. Pak Jarka popojde k břehu, zanoří ruku do pěny a se slovy “ale vono by to šlo” začne shazovat svršky. Tak mi nezbývá než ji následovat a náš běh do vln je odměněn potleskem na otevřené scéně, stejně jako čtvrté v pořadí Líby. Přímo za námi je v dunách strážnice pobřežní hlídky a tam se tou dobou jistě perou o dalekohledy, protože podobní exhibicionisté se sebevražednými sklony tu jistě nejsou na denním pořádku. “Blbečci si asi mysleli, že budou mít klidnou službu”, komentuje situaci Míla.

Po koupeli se jdeme z pieru, který vystupuje několik set metrů do moře, podívat na naše koupaliště z nadhledu. Jsou čtyři odpoledne, poslední večer na Novém Zélandě se nezadržitelně blíží. Domluvíme si večerní sraz ve včerejší pivovarské hospodě, řidiči s autem a partnerkami se jedou ještě podívat do motelu, my se ve zbylém čase rozprskneme po obchodech v centru. Jsem ovšem už ve finanční tísni a Líba mi musí vypomoci a koupit mi na svoji kartu 6 vzorků novozélandských piv, abych mohl doma připravit ochutnávku (závěr večera přežijí 3). Zbylé dvě hodiny do hospody zabíjím poflakováním po městě, řeka Avon s Napoleonovými vrbami na jednom břehu a jukami na druhém vypadá docela zajímavě. Poslední hodinku trávím v botanické zahradě, neobyčejně rozlehlé, se spoustou dřevin z celého světa.

Dux de Lux vypadá proti včerejšku k nepoznání, je ospalý nedělní podvečer a na zahradě jsem zpočátku jediným hostem. Pak se začnou trousit spolucestovatelé a stěhujeme se do interiéru. Anina nás hostí obří pizzou, bohatě to zapíjíme Black Shagy. Před každou další objednávkou je ale třeba přezkoumat stav vysychajících kont, popřípadě učinit nutné přesuny – v závěru ve formě “Radku, můžu si dát ještě jedno? – To výšžejo!” . Ale nakonec nám zbyde i na taxík domů, kterým Honza s Lídou opovrhnou a vyrážejí na závěrečný příměstský track.

Nedá se nic dělat, už nás čeká jen úmorný let zpátky, tentokrát dokonce čtyřmi letadly. To první je jen takové zahřívací kolo, sedím u okýnka, mohu si tedy vychutnat Zéland z ptačí perspektivy. Východní pobřeží Jižního ostrova jsme vlastně neviděli, tak si to mohu teď z výšky zkompletovat. Pohoří na severovýchodě, meandrující řeky, Cookův průliv, a jsme v Aucklandu. Po turistických značkách si dáme poslední track na jižní polokouli - z vnitrostátního terminálu na globální. Utrácíme poslední dolary, prodávají tu levná CD, která jako by z oka vypadla bulharským pirátským produktům.

Letadlo do Singapuru není naštěstí plně obsazeno, už jsme staří mazáci, bleskurychle obsazujeme volná okénka a můžeme si plně vychutnat 12 hodin nad Pacifikem. Personál je docela přičinlivý, přísun piva, vína a whisky neslábne. Letíme nad severní Austrálií, odsud vypadá naprosto pustě a nehostinně, beze stopy osídlení. Vystřídá jí nekonečný Pacifik, občas ozdobený korálovými atoly a bílými stopami pěny za proplouvajícími loděmi. Stoupající hladina alkoholu inspiruje postupně k diskusím o nejzávažnějších otázkách tohoto nemocného světa a lidského života (máme na to dost času, zavírací hodina je v nedohlednu), od kterých nás s Jarkou vyruší jen nelehké rozhodování mezi chicken a fish a hlavně čím to momentálně zapít. Občas vyrazíme na obhlídku, co se řeší a popíjí jinde. Vlevo pod námi se objevuje Sumatra, prolétáváme fantaskními mraky, které mají na výšku jistě několik kilometrů. A když už konečně máme ve všem jasno a s přicházejícím soumrakem spokojeně usínáme, je tu najednou Singapur.

Letiště Changi dělá čest svému jménu, které je zřejmě ne náhodou shodné s názvem zajateckého tábora z Krále krysy. Příšerná prádelna, ještě horší kuřárna, všude kolem nápisy, že SMRT nás zastihne všude – naštěstí se jedná o reklamu na singapuské metro. Tak si jdeme vyzkoušet, jestli nelžou – po dost složitém nákupu jízdenek opatřených nějakou nepochopitelnou slevou při zpáteční jízdě nebo tak nějak (praktické problémy jsou už nad mé chápání). Obdobně jako v Hong Kongu více jak půlhodinový přesun do centra, tam se nějak s Hankou a Mílou nemůžeme ve tmě nasvícené výškovými budovami a ramadánským měsícem zorientovat a motáme se na fleku, zatímco ostatním se přece jen podařilo proniknout do pěkně osvětleného přístavu. Pokus o nákup dvou piv Heineken se sice nakonec povedl, ale předtím vybudil neuvěřitelnou činnost personálu a přímo geometrický nárůst počtu aktérů zapojených do celé akce. Zabralo to asi 20 minut včetně vypití, které z celkového času činilo tak čtvrtinu. Za poslední peníz si dáváme v místní odrůdě Parku kultury ještě jedno, ale už nezbylo na cigarety a Hanka s námi přestala mluvit. Při zpáteční cestě k SMRTi nás tato opravdu málem dostihla, neboť jsme se nečekaně octli před ústím zřejmě jakési klimatizace, což zvýšilo okolní noční výheň asi na 50 stupňů. Na letišti se šťastně potkáváme s Jarkou, která věrna své individualitě vyrazila na osamělý noční výpad do okolí letiště a ač oceánu nedosáhla, vynahradila si to nákupem orchidejí.

Let ze Singapuru do Frankfurtu byl ze všech našich sedmi na této cestě nejdelší a také asi nejhorší. Ne že by se něco dělo, ale právě, že se nedělo vůbec nic. Letadlo je obří Jumbo Jet působící dost neútulným dojmem. Máme sice místo u okýnka, ale kolem je permanentní noc. Navíc jsme s Jarkou odříznuti od zbytku výpravy, která je v zadní části letadla, ale zábava tam taky zrovna moc nekypí. Pivo už do mě zrovna moc neteče, podávaný džus si málem převrátím do klína, tak radši brzdím. Že by nás alespoň informovali, kudy letíme, to se zrovna nepřetrhnou, a když se na to zeptám, letuška neví a musí se jít zeptat. Odpověď boří romantickou představu arabské noci – jsme nad Ukrajinou. Z mátožného polospánku nás příjemně vytrhne až Líba, která nám zezadu přinesla závěrečné šampaňské auta č.3. Konečně jsme nad Prahou, ale nepodařilo se to ubrzdit, musíme tedy počkat do plánovaného Frankfurtu.

Ranní bier a poslední letadlo, to už je pro nás hračka. Spolucestujícího, který se chlubí letem z USA, hladce přetrumfneme svými 35 hodinami na cestě dlouhé kolem 20 000 km. Praha nás vítá slunečným počasím, ale teplota je asi –6, budu si asi chvíli těžko zvykat – nejen na zimu, ale i na každodenní přítomnost jemné společnosti, s kterou jsem se za ten měsíc docela sžil a která mi teď docela chybí. Naštěstí čeká zpracování spousty fotek, sepsání zážitků, dalších společných srazů a výletů, shlédnutí videa a snad i naplánování dalších akcí, což nám jistě pár měsíců (a snad i let) vydrží.