Jambó,
Zanzibar!
Naši volbu, jaký rezort z nabídky Eximtours ke svému
pobytu zvolit, ovlivnila (kromě hlediska finančního) hlavně jejich poloha. Lokality na severu
ostrova jsou vyhlášené nádhernými plážemi, které se do oceánu zanořují značně
rychleji než na východě, a tím pádem se zde daleko méně projevuje vliv odlivu,
který prý na pozvolných východních plážích
odvede oceán kilometry od břehu. Na druhou stranu je tu moře často
rozbouřené a hlavně je odtud daleko do jižní části ostrova, kde se nacházejí
ostatní lákadla Zanzibaru, tedy hlavně hlavní město Zanzibar, jehož stará část
tzv. Stone Town je zařazena do seznamu památek UNESCO, dále poslední zbytky
pralesa Jozani a též jižní pobřeží slibující výskyt delfínů. Takže nakonec jsme
zvolili Marumbi Beach Resort na jihovýchodě, kde nás sice odliv asi trochu
potrápí, ale bude tu všude blíže (a též levněji). Ostatně nakonec už ani nebylo
o čem rozhodovat, protože luxusnější severní hotely byly najednou během jednoho
říjnového týdne vyprodány. Poslední volný rezort kromě Marumbi byl dražší Palumbo
Reef Resort, pár kilometrů na sever od Marumbi, prý s daleko lepší pláží, ale
zase, alespoň dle internetových diskusí, s horší kuchyní – no možná ani ne
tak horší, ale výhradně italskou, zatímco v Marumbi se prý snaží o
skloubení italské a místní stravy. Italské proto, že po turistické stránce je
ostrov naprostou doménou Italů, kteří sem začali v 80. letech 20. století
jezdit jako první (ač do roku 1964 byl
pod správou britskou). Co se týče pláže, z Marumbi nás má na tu hezčí
vozit kyvadlový taxík, a je tam i bar patřící k našemu hotelu. A ještě
jedna věc ohledně ubytování a stravování – máme sice all inclusive, ovšem
s přídomkem soft, čili no alcohol – tak je tomu ve všech hotelech,
Zanzibar je muslimská země. Situace je tedy vážná, ovšem ne zas tak tragická –
v hotelech se alkohol dostane, a možno si též připlatit na osobu a pobyt
něco přes
27.12.2011 Praha – Hurghada – Zanzibar.
Překvapení na letišti bylo příjemné, a dokonce je v 1 ráno otevřen i VIP bar, kde se můžeme nacpat chlebíčky a zapít je vínem i whiskou – jen pivo tu nemají, pouze Gambrinus. Což platí i o letadle – ale jinak do nás něco cpou skoro pořád, takže při hodinové pauze v Hurghadě, kdy nás na hodinku vyženou do uzamčeného prostoru na letišti, je nám už krapáček šoufl. Let pokračuje už za světla, poušť se zelenou linkou Nilu vystřídají habešské hory a posléze keňské zelené pahorky – bohužel Kilimandžáro zůstalo ukryté v mracích. Ještě půlhodinka nad Indickým oceánem a blížící se plechové střechy zanzibarských kolonií signalizují přistání – dohromady asi 11 hodin letu, ale vzhledem ke kontinuální konzumaci jsem ani moc nevychutnal prospání se v daleko větším pohodlí než jsme zatím zažili při všech předchozích letech.
Vystupuje jen slabá polovina letadla, zbytek pokračuje do Mombasy v Keni – to nás čeká při zpáteční cestě. Jde se přes letištní plochu – Afrika nás vítá teplotou asi 32° a pěkným vlhkým dusnem. A v letištním prostoru i nefalšovaným africkým bordelem. Za vízum se platí 50$, je třeba se prodrat davem k přepážce, před kterým vám uniformovaná černoška sebere pas s vloženým obnosem a strčí ho za sebe do okýnka. Pak je důležité nenechat se od něj odstrčit a tím se kvalifikovat mezi ty, kterým je povoleno nechat se vyfotit a přiložit ruku ke čtečce – napřed 4 prsty pravé ruky, pak palec, totéž s levou, ještě se zmocnit svého pasu – podařilo se! Teď ještě kufry – máme štěstí, naše se tu už povalují. Hůře dopadli tři kolegové z našeho hotelu, na které čekáme další půlhodinku v autě určeném nám delegátkou Vlastou. Ač prolezli s kapitánem letadla úložný prostor ještě jednou, kufry nenašli, prý je asi v Praze nenaložili. To se mi moc nezdá, ač pražský personál jevil v noci již silný stupeň opotřebovanosti, přece jenom nakládku jediného letadla startujícího v době od 1. do 5. ranní hodiny snad mohl zvládnout. Spíše předpokládám, že se batožina proletí do Keni. Čekání využiji k nákupu prvního piva – třetinková plechovka jihoafrického Castle za 3,5$, prodavačka vrátila 1 dolar a 500 šilinků, což bylo první a též poslední naše setkání s místní měnou, normálně se tu vyžije s dolary, chce to ovšem mít i nějaké menší a hlavně s datem vydání nad 1999.
Během asi hodinové cesty do hotelu do sebe vsakujeme první dojmy. Jezdí se vlevo, aut moc není, spíš bicyklů, vždy s mužským řidičem. Ženská část obyvatelstva se promenuje ve svých krásně pestrých šatech zásadně pěšky, většinou i s docela objemným zavazadlem na hlavě, které zvládá bez pomoci rukou. Domorodé většinou neomítnuté baráčky vypadají dost uboze, když už je nějaká budova omítnutá, je to nejspíš škola. Občas potkáváme vozík tažený krávou připomínající zebu, jindy očíslovanou daladalu, což je prostředek místní hromadné dopravy – malý náklaďáček s korbou krytou plachtou a opatřenou dvěma lavicemi – pasažéři, kteří se nevejdou, visí vzadu nebo na bocích. Hloučky černochů postávají nebo polehávají před svými obydlími, což v našem autě vyvolává nesouhlasnou reakci: „No, tady práci asi moc nepřivykli.“ Při průjezdu nějakou vesnicí u nás v půl sedmé večer při letních třicítkách by nějakou přehnanou pracovní činnost taky těžko zaznamenali, nanejvýš tak v hospodě.
Zanzibar je rovinatý, cestu lemují nejčastěji křoviny, banánovníky a kokosové palmy, občas zahlédneme i eukalypty. Sice pořád mluvím o Zanzibaru, ale ač má svého presidenta, parlament a vlajku (to je ta pravá levá je tanzanská) , nejde o samostatný stát. V roce 1964, kdy se stal nezávislým na Británii, se Zanzibar spojil s tehdejší pevninskou Tanganjikou – pod společným názvem Tanzánie. A nejde jen o jeden ostrov, Zanzibar je souostroví. Kromě největšího, nejznámějšího a turisty takřka výhradně navštěvovaného ostrova Unguja, na kterém se nacházíme, k němu patří ještě severnější Pemba a východnější Mafia.
V recepci hotelu nás zpěvem vítá nastoupený personál, kterému vévodí vysoké postavy masajských válečníků – jak se později ukazuje, slouží tu jako vrátní u brány, hlavně ovšem jako barvitá atrakce. I můj kufr se snažil jeden z nich odvézt, ale jelikož jsem to považoval pro hrdého bojovníka za nedůstojné, svěřil jsem ho nakonec drobné pokojské, která si tímto vysloužila dolar. Resort je docela příjemný, jednopatrové domky s rákosovými střechami kolem ústředního bazénu s barem docela dobře evokují romantickou představu o Africe. Kokosové palmy jsou vyšší než stavby, takže rezort nijak neruší. I záchody jsou velmi stylové, ač označení na muže a ženy je poněkud matoucí. Je už skoro tma, takže koupel odsuneme na zítřek a vzhledem k tomu, že večeře je až od 8 hodin, vyrážíme k baru užít si něco za svůj horentní peníz.
A rázem se objevují první zádrhely. Pivo (lahvové) sice je jakž takž vychlazené, ale vždy nám ho rozlejou do dvoudecek, takže si musíme objednávat v podstatě nepřetržitě. Navíc po nás personál vyžaduje, abychom při každé objednávce podepisovali účet. Odvoláváme se na své fialové pásky, které nás vyvolené mají odlišit od neplnoprávných oranžových, kteří si alkohol musejí platit. Sice nás ujišťují, že je to pouze pro kontrolu, ale jistý červ pochybnosti přece jen v nás hlodat nepřestává.
V 19 hodin se objeví delegátka Vlasta s nabídkou zájezdů. Kupujeme si zatím celodenní lodní výlet na ostrovy na jihu, půldenní cestu na sever za krásnými plážemi a vodními želvami karetami a prohlídku Stone Townu. Ač jsme odmítli tzv. Spice Tour (35$ za prohlídku farmy a následný nákup koření nám přišel poněkud předražený), stejně jsme toho koupili asi nejvíc, což možná přispělo k Vlastinu následnému velmi příjemnému sdělení: „ Vy jste měli cestou sem bussiness class? Tak s tím můžete počítat i na zpáteční cestě.“
Večeře nás zcela uspokojuje, bohatý bufet, ve kterém nechybí dobře ochucené ryby bez kostí, brambory, rýže, zelenina, nezbytné těstoviny – hotel je hlavně italský. Na své si tu přijde příznivec lilků, které tvoří základ většiny salátů i přílohové zeleniny. A na závěr tropické ovoce, mezi kterým mne kromě obligátních ananasů, manga a papáji nejvíce oslovila maracuja – vypadá jako nezralý citron, ale po rozříznutí z ní vydlabete velmi osvěžující sladkohořkokyselá zrníčka v rosolu – výborné. Personál to sice nazývá passion fruit, ale to je podle zřejmě zase něco jiného.
Náš pokojík je v prvním patře, stropní světlo sice nesvítí a dvě noční lampičky moc světla nevydají, ale klimatizace vytvoří teplotu tak akorát, trezor funguje a jeho obsluha je srozumitelná a i moskytiéru, kterou nám na noc kolem postele s nezbytnými ručníkovými labutěmi roztáhli a vystříkali nějakým antikomářím svinstvem, se nám nakonec podařilo opět přivázat ke stropu, poté co jí Marcela strhla (což lze velmi snadno, stačí ji přisednout). S vidinou rozespalého zamotávání se do sítě při noční výpravě na záchod si raději do postele bereme baterku. Ale stejně zatím nemáme pocit, že by se tu něco bodavého vyskytovalo.
28.12.2011 Marumbi
Beach Resort.
Snídaně je o poznání chudší než večeře. Nebýt možnosti nechat si udělat omelety, dalo by se říci, že kromě jogurtu tu vlastně k jídlu nic není, protože těch pár druhů rozmanitých keksů se za snídani moc považovat nedá. Dnes máme naštěstí dost času, takže můžeme v poklidu sledovat zpočátku dost neúspěšný zápas omeletářky s pánví. Horší to bude ve dny výletů, protože odjezdy jsou plánovány na 8 hodin a snídaně má sice začít v 7,30, většinou ale otevřou tak o 10 minut později a první úspěšná omeleta opouští pánev krátce před osmou. No, uvidíme.
Po snídani jdeme obhlédnout moře. Zatím je příliv a vody je dost, to ale asi moc dlouho nepotrvá. Podle průvodce Eximu je tu příliv ráno a pak zase až odpoledne, takže si musíme pospíšit. Přímo u hotelu pláž není, moře je tu odděleno kamennou zdí, ale dá se do něj vlézt po schodech a kousek vpravo jsou vidět dvě malé plážičky. Když se tam dobrodíme, zjišťujeme ale, že jsou silně zaneseny mořskými chaluhami. Navíc dno je jílovité, takže se dost boříme. Radši se tedy vrátíme a zkusíme využít slibovaný odvoz hotelovým autem na údajně lepší pláž Tamarind Beach. V recepci je jízdní řád, první spoj v 10 hodin skutečně jede a my se do něj s partou Italů i vešli. Projedeme vesnicí Marumbi, která je hned za naším hotelem, a asi po 5 minutách zabočujeme přímo do další vesnice, kterou prokodrcáme uličkami mezi baráky kličkujíce mezi výmoly, kuřaty, kozami a dětmi, netečně sledováni na zápraží posedávajícími a polehávajícími domorodci hlavně ženského pohlaví. Už jsou na tento vpád jiného světa do svého soukromí zřejmě zvyklí. Ale hned za vesničkou (no ono je to vlastně jen pár baráků) pláž opravdu je – s krásně červeně kvetoucími tamarindy, bílým pískem, lehátky a barem, jehož obsluha už nás zdraví nadšeným pozdravem „Jambó“ – čili „Nazdar!“. Kromě „Hakuna matata“, což se dá přeložit asi jako „klídek, pohoda“ a přesně vyjadřuje zdejší atmosféru, je to jediný svahilský výraz, který se nám podařilo pochytit.
Vody je ovšem i na této pláži po kolena a rychle odtéká, takže se trochu vyválíme na mělčině a jdeme se podívat k baru. Patří k našemu hotelu, nealko je v ceně, ne tak ovšem pivo, to stojí 2 Eura, což bychom platili i v našem hotelu, pokud bychom neměli zakoupen náš alkoholický upgrade, který zde ale neplatí. V hotelu jsme včera popíjeli keňský Tusker, zde mají tanzanské Kilimanjaro, alkoholicky tak jedenáctka – zatím perfektně vychlazené takže výborné. Než ho ovšem vypijeme, moře je někde za obzorem. Ve zbylých kalužích se povalují domorodé vahadlové čluny, černošky se zabývají svými záhony mořských trav či sběrem trav vyplavených na břeh, pobíhají tu domorodé děti a rekreanti vyrážejí na dlouhou pouť za oceánem, aby se po hodině vrátili značně spáleni se zprávou, že při své pouti potkali mnoho hvězdic, ale také kvanta ježků. Jsou tu i 3 kajaky, které vyzkoušela trojka dvou Moravanek a jednoho Slováka – při cestě zpět proti odlivu se prý docela nadřeli.
My s Marcelou vyrážíme raději jen po pláži k sousednímu resortu Palumbo, kam si jde koupit plavky i trojice našich kolegů bez kufrů. Je to docela štreka a bílý písek dost oslňuje, voda není ani u Palumba, což se ostatně dalo čekat. Vracíme se a raději odjedeme zpátky na oběd. Sice by to šlo za odlivu dojít zřejmě i pěšky, ale takovou hodinku by to zabralo – možná příště.
Po obědě a pár pivech (už jsme personál naučili vydávat celé lahváče) nás sklátí únava a když se probudíme, jsou skoro 4 hodiny. Začíná příliv a tak vyrážíme na druhou stranu hotelu než ráno prozkoumat jiné pláže. Je tam ale opět jen jedna mrňavá a pak už je vesnice s kotvícími vahadlovými čluny, takže se musíme vykoupat zde. V tak teplém moři jsem tedy ještě nebyl, připomíná termální koupele. I pro ryby je to zřejmě moc, hejna malých třpytivých rybiček co chvíli vyskakují nad hladinu. Ještě jednou se vykoupeme u hotelu a jdeme se osvěžit k bazénu – vodou i pivem, objevilo se dvanáctkové Serengeti – u něj už to nějak do večeře dožijeme. Nakonec se ale musíme rychle klidit na balkón, protože se najednou spustil nefalšovaný tropický liják – druhý den zjišťujeme, že nám trochu zateklo i do pokoje. Už se nedivím, že v období dešťů je většina hotelů zavřená.
Během večeře i poté několikrát zhaslo světlo, ovšem po pár vteřinách bylo vždy vše napraveno – hotely jsou na tyto časté výpadky proudu připraveny a mají záložní generátory.
29.12.2011 Výlet do
staré části hlavního města tzv. Stone
Townu .
Snídani prožíváme trochu s nervozitou,
protože v 8,10 máme odjet na půldenní výlet do hlavního města, respektive
jeho historické části Stone Town. Ač jsem u omeletového koutku jako první, je
to napínavé. První čtvrthodina je spíše konverzační, usměvavá kuchařka se
pohupuje v bocích, prozpěvuje si, nadšeně opětuje „Jambó!“ lingvisticky nadaným
hladovcům ve frontě za mnou, kteří ji oslovují zřejmě v domnění, že získají
přednostní právo na odběr stravy. Teprve poté obřadně zapálí vařiče a začne
zjišťovat,co jí vlastně ještě chybí – což je v podstatě všechno. Začne halekat
do kuchyně a po chvíli začnou okýnkem
přicházet misky s cibulí, paprikou, rajčaty, sýrem a nakonec i kýžená
vajíčka. „Jajo“, několikrát na ně ukazuje, čímž je frontě poskytnuta další
lekce svahilštiny. Je
Kolem deváté jsme na místě, před anglikánskou katedrálou, se kterou sousedí bývalé tržiště s otroky. Vývoz otroků z Afriky do Arábie byla totiž v 17. až 19. století hlavní obchodní činnost zanzibarských sultánů, kteří sem přesídlili z arabského Ománu. Teprve soustavný tlak Britů tuto temnou kapitolu zanzibarských dějin na konci 19. století ukončil. Utrpení otroků připomíná sousoší – řetězy visící kolem krku soch jsou originální. Cely pro otroky v přilehlé budově jsou stísněné sklepní místnosti, kde se střídáme po dvou – přesto sem prý dokázali nacpat až 70 otroků, jež potom čekal další transport do Arábie. Zbytek budovy je dnes okupován prodejními galeriemi s Afrikou inspirovanými soškami a látkami. V sousední katedrále je umístěn kříž ze stromu na pevnině, pod kterým v „hrobečku“ spočívá „srdíčko“ slavného misionáře a cestovatele Davida Livingstona, zatímco jeho „tělíčko“ bylo odvezeno někam jinam – delegátka Vlasta totiž vše s oblibou zdrobňuje.
Nalezeme do autobusů a za pár minut dojedeme úzkými klikatými uličkami k nábřeží před sultánskou rezidenci zvanou též Bejt el Adžab, čili Palác divů, postavený v 90tých letech sultánem Burgašem a opatřený na svou dobu v Africe nevídaným vynálezem - výtahem. Se svými dvěma arkádovitými patry a hodinovou věží (pozor – svahilský čas se počítá od východu slunce v 6 hodin) je to nejvyšší budova na Zanzibaru. Vchod střeží několik děl ze 17. století, původně portugalských, poté ukořistěných Peršany, kteří ovšem byli na konci 17.století zase poraženi Ománci a ti tu artilerii konečně dopravili sem. Ovšem tyto muzeální kousky těžko mohly vzdorovat britské flotile, která v zájmu prosazení Anglií podporovaného sultána v roce 1896 tento i sousední palác rozstřílela v takzvané nejkratší válce dějin, která trvala pouhých 37 minut – podle jiných pramenů to ovšem bylo celých 45.
Interiér paláce je také arkádovitý, na vnitřním krytém nádvoří je umístěna replika domorodé plachetnice zvané dhau, v palácových místnostech je dnes muzeum se vším možným, od obrazů sultánů po otřískaný vůz prvního zanzibarského prezidenta a další neméně malebný vozový park. Z terasy horního patra je krásný výhled na sousední palác, nábřeží se zahradami Forodhani, ománskou pevnost Ngome Kongwe z konce 17. století i celé panoráma města s několika čnícími minarety a věžemi katolického kostela Svatého Josefa. Zadní trakty nejbližších baráků vykazují již velmi malebnou opotřebovanost, ne-li přímo rozklad.
Procouráme si zahrady Forodhani se spoustou turistů i barevných domorodek, nábřeží s další baterií děl a meditujícími islámci, projdeme pevností, uvnitř jejíchž hradeb se nachází amfiteátr, pár kaváren a turistických krámků, a pokračujeme kolem domorodého pouličního bufetu k náměstíčku s údajným domem Freddieho Mercuryho, slavného to leadera skupiny Queen, který se tu coby Farrokh Bulsara roku 1946 narodil. Jak se dá čekat, právě zde vrcholí útok domorodých prodejců nabízejících vše možné počínaje lodními výlety, pokračuje kořením a konče hašišem či úžasnými erotickými zážitky.
Máme rozchod a další hodinu si můžeme prolézat Stone Town po vlastní ose. Bludištěm uliček se snažíme prokličkovat k mešitám, ale moc se nám to nedaří. Labyrint Stone Townu nás vždy vyvrhne někde jinde, jednou u moře, jindy zpět u paláce. Navíc musíme občas couvat, abychom unikli samozvaným místním průvodcům, kteří náhle usoudili, že jejich životní prioritou je dovést nás – zaručeně nezištně – na trh s kořením.
Je zataženo, chvílemi dokonce trochu krápe – na prohlídku města pár stupňů pod rovníkem přímo ideální počasí. Kromě bloudících turistů tu potkáváme hlavně muslimky - ve svých pestře barevných šatech jsou lákavým cílem pro fotografy, což je ale většinou kámen úrazu – hned mávají rukama před obličejem s důrazným upozorněním „No foto!“ Takže většina fotografií domorodek bude holt zezadu. Dalším zajímavým objektem zanzibarských uliček jsou dřevěné vyřezávané dveře většiny domů, z nichž mnohé jistě ještě pamatují sultány. Současnou politiku zase připomínají zašlé volební plakáty zdobící mnohé koloniálně omšelé domy a hradby. Nenápadná hinduistická svatyňka připomene v minulosti velmi početnou indickou menšinu, která odsud vesměs prchla v 60tých letech. Obydlí Davida Livingstonea na nábřeží je nyní přebudováno na hotel nesoucí jeho jméno.
V poledne se
všichni úspěšně setkáváme před Mercuryho domem, u Vlasty si ještě přikupujeme
další dopolední výlet do pralesa Jozani – zatím to totiž vypadá, že trávit
dopoledne u moře se vzhledem k masivnímu odlivu jeví jako ztracený čas.Většina
výletníků jede na oběd a poté na kořeněnou exkurzi, my nastupujeme do menšího
auta a ještě s dalším párem od nás z hotelu a tříčlennou rodinou
z nějakého severnějšího vyrážíme na zpáteční cestu. Asi po půlhodině jízdy
na křižovatce, odkud k nám zbývá asi
Odpoledne se motáme kolem našeho hotelu, ani už nevím, proč jsme vlastně nevyrazili odpoledním pendlem na Tamarind Beach, kde by už měl být pomalu příliv. Asi se na tom podepsaly včerejší zvěsti, že pláž byla při přílivu zaplavena svinstvem a pet flaškami. Takže místo toho se koupeme v bazénu a snažíme se doplnit dopolední pivní deficit – ono propít tu těch zaplacených 3000 Kč na osobu není zas až tak jednoduché. Sice už se nám podařilo donutit personál k tomu, aby nám láhve neotvíral a vyměnit je potom za lépe vychlazené z naší ledničky – někdy ovšem zdánlivě neotevřené Serengeti nepříjemně překvapí – barmanky si ho zřejmě otvírají dopředu. A jelikož nás trochu znervózňuje, že část personálu píše na účty all inclusive a část ne, přinutíme nakonec barmanku, aby s námi prošla dnešní účty a doplnila to tam. Podobný rozruch děláme i v recepci, kde se pokoušíme o totéž s účty z minulých dnů – tentokráte méně úspěšně. Večer to ještě řešíme s delegátkou Vlastou a končíme až u hlavního manažéra hotelu, který nás s úsměvem přesvědčuje, že vše bude OK. Předpokládáme tedy, že jsme snad už vzbudili dostatečný rozruch a po nákupu dalšího výletu – za delfíny – se můžeme spokojeně věnovat další večerní konzumaci. I sousedé mají co slavit, kufry konečně dorazily – pochopitelně z Mombasy.
30.12.2011 Výlet na
sever do Nungwi .
Se snídaní je tentokrát ještě větší honička, protože na půldenní výlet k vyhlášeným severním plážím máme startovat už v 8 hodin. U sporáku je omeletářka dnes doplněna o palačinářku a oběma to jde nějak lépe od ruky, takže v 8 hodin jsme už v recepci. Ale všechna přijíždějící auta jsou určena pro výlety majoritních Italů. Na jejich plnohodnotnou rekreaci dohlíží všudypřítomná temperamentní Barbara, která nám hned také nějaké další výlety přičinlivě nabízí – jsou většinou levnější než ty naše. Dneska zrovna jedou šnorchlovat k atolu Mnemba, což má být zdejší podvodní jednička. No, uvidíme.
Asi v 8,15 ve mně začne hlodat podezření, zda auto, u kterého skromně postávají už delší dobu dva černoši, není určeno pro nás. Jdu se tedy zeptat – a skutečně je to tak, je to náš řidič a průvodce. Jak se totiž ukazuje, jedeme dnes jen ve čtyřech – zbytek výpravy tvoří svérázná českotěšínská dvojice Jura a Marta. Jelikož anglicky neumějí, po dobu asi hodinové jízdy plním funkci tlumočníka. Jedeme podél pobřeží na sever, projíždíme vesnicí Uroa a pak odbočujeme do vnitrozemí a pokračujeme k západnímu pobřeží, které sledujeme až k severnímu mysu. Krajina a vesnice jsou podobné tomu, co už jsme viděli na jihu. Výmoly prokličkujeme jednou obzvláště svéráznou vesnici, která se posléze ukazuje být právě naším cílem Nungwi. Takže jsme na samém severu ostrova – a je to tady opravdu nádherné – smaragdové moře a sněhobílý písek, nakloněné kokosové palmy, pohupující se rybářské čluny s dopředu nakloněnými stěžni,jiné ještě rozestavěné na pláži, jen občas nějaký turista, pohoda.
Nejdříve se ale jdeme podívat do záchranné stanice mořských želv – karet. Je to přírodní laguna u majáku, která je kanálem spojená s mořem. Velkých karet tu v současné době mají 15, jsou krásně zbarvené a velmi společenské, hned o nás jeví zájem, neb správně tuší, že něco dostanou. Jsou to vegetariánky, od toho jejich název – kareta zelená. Jejich ošetřovatel, který nás provází a má tu zřejmě hlavní slovo, je místní, ale želvologii vystudoval až v Číně. Je potěšitelné, že většinu želv sem přinesou místní rybáři, kteří je najdou zraněné a vyčerpané ve svých sítích ( i když valná většina zřejmě skončí v jejich žaludcích). Zde je zase vypiplají a poté opět vypustí na svobodu.
Mají tu i kádě se želvími jeslemi a školkou a pár jiných druhů menších želv. Asi 10 zašpičatělých lebek pochází z nevysvětlitelné hromadné delfíní sebevraždy 28.4.2006. A podobně byla získána i kostra velkého kytovce. Marta by o všem chtěla vědět vše, například čím tu kostru oškrabovali a jiné blbosti, na které už můj překladatelský um nestačí. Nabídku k vykoupání s želvami ale naštěstí odmítla, takže konečně můžeme vyrazit k moři.
Nejdřív si ale v plážovém baru dáme pivo, kupodivu krásně vychlazené. Předplatíme si tedy ještě jedno a vyrážíme do vody. Není tak teplá jako u našeho hotelu, což ovšem není nijak na závadu. Díky příkřejšímu sklonu pobřeží tu odliv není prakticky znát. Turistický živel se tady celkem přirozeně mísí s domorodým, rezorty umístěné na útesech jsou malebné, na plážích je vidět plno místních dětí, buď se koupajících nebo vyhrabávajících z písku jakési plže, které tu rybáři používají jako návnadu. Pohled na evropské krasavice, kterým místní barevně zahalená umělkyně nabízí henové vylepšení jejich bílé kůže, je též docela zajímavý.
Po poledni se začíná hlásit hlad, dáme tedy to druhé pivo,poté památeční foto, Marta se naposledy jde pomazlit s roztomilou přivázanou opičkou, která ji na rozloučenou pochopitelně pokouše, a vyrážíme zpátky. Během cesty testuji našeho průvodce, kolik by stál šnorchlovací výlet na Mnembu, z původně požadovaných 50$ jsme to srazili na 40$ na osobu při účasti nás 4. Jediný volný termín pro tento podnik nám nakonec vyšel až na poslední den zájezdu.
Odpoledne trávíme na naší automobilem obsluhované pláži Tamarind. Vody je tu dnes dost, takže si konečně užíváme zanzibarský den jak se patří. Je nutno dát si pozor na nyní zatopené zahrádky s řasani ohraničené bambusovým plůtkem - pod vodou dokážou být docela zákeřné. Sdělujeme své dojmy ze severu ostatním našim spolubydlícím, koupeme se, pózujeme u vahadlových člunů, couráme po pláži, která je až na občasné pochůzky barevných domorodek skoro liduprázdná. A večer nám v hotelu předvedou naši hlídací Masajové, že své tradice ještě nezapomněli, skáčou opravdu vysoko a jejich sborové „HU,HU,HU....“ je docela sugestivní.
31.12.2011 Výlet k jižním ostrovům.
Dnešní snídaně je konečně v poklidu, odjíždíme až v 8,40, takže si můžeme vychutnat i ty palačinky. V mikrobusu na mě vyjde místo vedle řidiče, což má sice své klady v pěkném výhledu na zanzibarský pouliční život, ale též své zápory, protože jsem se stal terčem nejapného pokřikování osazenstva autobusu (ze sousedního Palumba) , které si mě plete s průvodkyní a dožaduje se výkladu – zřejmě se v Palumbu rozhodli užít si Silvestra už od rána. Od mé vyhýbavé odpovědi, která opravdu visela na vlásku, je naštěstí zachránilo objevení (na mapě) zanzibarské vesnice jménem Bububu, což vyvolalo další salvy přiblblého chechtotu a naštěstí tak obrátilo jejich vytříbený smysl pro humor jiným směrem.
Na pobřeží jižního poloostrova Fumba nás očekávají tři čluny, lezeme do jednoho z nich, kde jsou už Jura s Martou a další 2 páry od nás z hotelu a ještě dva lidé z Marumbi. Posádku tvoří kromě muže u kormidla ještě navigátor trůnící na bidýlku na přídi a další černoch, z kterého se posléze vyklubal potápěčský vůdce. Zatím se zdá, že jsme zvolili dobře, neboť náš člun okamžitě vyráží na moře, zatímco druhý sice má na palubě průvodkyni Vlastu, ale ta do něj nahání ještě obsah dalšího autobusu, takže je tam minimálně dvakrát tolik výletníků než u nás, a na třetím člunu vidíme obrázek neoddělitelně svázaný s lodními výlety ve třetím světě – černoch na zádi se marně snaží nastartovat motor, zatímco druhý ponořený ve vodě cosi kutí kolem lodního šroubu. Vtipálci na palubě už moc vesele nevypadají.
Chvíli plujeme kolem pobřeží, pak ale otáčíme na volné moře a pohoda na přídi rázem končí – vlny rozbíjející se o špici okamžitě všechny zaženou dozadu. My sedíme ovšem vepředu, takže ty spršky máme z první ruky. Docela to houpe, jednu chvíli mi není zrovna nejvolněji. Ale brzy si naštěstí zvyknu a můžu se v klidu kochat úžasně modrým mořem a zelenými ostrůvky, které míjíme. Náš cíl je ostrov Kwale, k jehož pobřeží se dostáváme asi za hodinu. Vplouváme do malebné laguny obklopené zarostlými útesy, kde se už kotví několik dalších lodí. Ale voda dosahuje koupajícím se lidem sotva do pasu a náš domorodý průvodce doporučuje koupel ještě chvíli odložit a rychle lagunu opustit, protože za pár minut to tu prý díky odlivu bude totálně suché. Takže vyplouváme i s dalšími loděmi na volné moře a asi po dvaceti minutách přirážíme k malému písečnému ostrůvku, tak 100x50 metrů. Ale je to tady opravdu nádherné, bílé písečné kosy nořící se do oceánu, jehož modř s narůstající hloubkou nabývá na sytosti. Přirážejí další čluny, podobné tomu našemu, které jsou sice momentálně určeny pro turisty, ale se svou dřevěnou konstrukcí a klasicky dopředu nakloněným stěžněm se od větších místních rybářských loděk moc neliší. Posádky už mezitím na písku vyrobily plachtové přístřešky a pustily se do mačetového „odzátkování“ kokosových ořechů – po vypití nám ochotně vysekají i dužinu. Konečně přijíždějí i naše dva opožděné čluny s průvodkyní, prý díky zpoždění viděli i delfíny – vše má zkrátka své plusy a minusy.
Asi po hodince koupání, vyvalování se v příboji, připalování se a popíjení - bohužel jen kokosového – je dán signál k další cestě. Už bylo načase, žaludek máme po té houpavé plavbě přece jen trochu rozhozený a vidina oběda zapitého něčím plnohodnotnějším není tak úplně k zahození. Ale tak rychle to nepůjde – obeplouváme ostrov Kwale a asi po půlhodině si náš průvodce obouvá ploutve a s potápěčskými brýlemi se vrhá přes palubu. Po vynoření gestikuluje, že právě tady je to pravé místo ke šnorchlování. Takže ho postupně následujeme. A jelikož se zřejmě rozhodl, že nám ukáže maximum krás světa ticha, s pokřikem „follow me!“ nás vede dál a dál. Každou chvíli se potápí ke dnu, ukazuje na zajímavé ryby, které nám též v angličtině pojmenuje, což je ovšem trochu zbytečné. Korálový život je tu docela pestrý, útesy občas vystupují až ke hladině, boty do vody jsou nutností – nakopnutí korálu může totiž zbytek dovolené docela znepříjemnit. Najednou ale zjišťujeme, že jsme s ním zůstali s Marcelou sami, zbytek výpravy už to dávno vzdal a vrátil se na palubu. A navíc jsme od naší lodi docela daleko, pokud je to ovšem naše, je jich tu totiž více. Průvodce nás uklidňuje, že si loď pro nás přijede a žene nás dále za dalšími nafukujícími se soudkovitými rybami a smršťujícími se zévami. Záhy se ukazuje, že podobné problémy s identifikací nemáme sami, neboť vedle se vynořivší cizí šnorchlyně se mě najednou česky zadýchaně ptá, kde je loď. Takže jí ji ukazuji, ale vzápětí jí musím bohužel sdělit, že naše loď není lodí její. „Jéžíš, to nejsou naši!“, vyplašeně informuje svého partnera a najednou přechází do už poněkud hysterického tónu: „Kde je Láďa, no počkej, todle není žádná prdel!“ Naštěstí všechny lodě se už otáčejí naším směrem, tak to s nimi snad také dopadne dobře.
Vylézt na palubu taky není žádná prdel, jsme docela utahaní. Ale ještě si musíme vytrpět zatím asi největší vlnobití, než konečně zakotvíme vedle několika dalších plavidel u břehu ostrova Kwale. Kolem malebných útesů a skalních bran přebrodíme mělčinu a už zasedáme kolem stolů ve stínu plachtou kryté improvizované jídelny, kde už se tvoří fronta na menáž. Krevety, humři, kuřata, rýže, salát – a hlavně pivo. Bohužel, ledy v přepravce již dávno roztály, takže teplota je na hranici poživatelnosti. Přesto vypiju dvě, po souboji s krabími klepety a krunýřem si to rozhodně zasloužím. Při hostině si nás přiletěl obhlédnout i místní ledňáček.
Jsou asi 3 hodiny odpoledne, ještě se kolem prodejních stánků hýřících hlavně pestrobarevnými šátky a sarongy podíváme k obřímu prastarému baobabu, který ač vyvrácen roste klidně dál, a vracíme se k lodím.
Poklid zpáteční cesty najednou přeruší Martin vítězný pokřik zdravící delfína vyskočivšího pochopitelně za mými zády. A ještě pronikavější řev mladé Wendy signalizuje dalšího, bohužel také mimo můj zorný úhel. Její následující triumfální jekot „To je vono! Super!! Super, vole!!!“ už pochopitelně další možnou návštěvu spolehlivě odradí.
Ještě jedno vykoupání mezi třemi malými korálovými útesy a vyrážíme na finální etapu plavby. A ta byla kupodivu nejdivočejší. Asi zesílil vítr nebo se nějak otočil, ale závěrečnou půlhodinu nás bičuje jedna vlna za druhou, příď se neustále zvedá a poté padá dolů, všichni se balí do ručníků a moc už ani nežertují. Konečně u břehu, Jura hned hlásí, že na další lodní výpravu už rozhodně nepojedou, budeme tedy muset šnorchlovací akci na Mnembu nějak odvolat.
Ale odjezd se ještě nekoná, poslední z našich lodí, ta s průvodkyní, podivně driftuje na druhé straně zálivu. Sledujeme to včetně našich řidičů a několika muslimek z pobřeží nad útesy – trvá to už skoro půl hodiny. Řidiči to odhadují na „engine problem“. Naštěstí se loď nakonec dostala aspoň na místo, kde lodivodi mohou seskočit do vody a neovladatelné plavidlo dotlačit ke břehu. Zda se rozbil motor nebo došel benzín, jsme se od Vlasty nedověděli.
Silvestrovská večeře má být sice slavnostní, ale bohužel až od 20,30. Líčíme naše zážitky dalším dvěma párům, kteří se nezúčastnili. Starší z nich, které nazýváme Vašůti, podle silné podoby pánské poloviny s naším hercem, zase plánují dvoudenní výlet na safari, do parku Sealus – dohodli si to přes italskou Barbaru a je to o dost levnější než přes naší delegátku. Na zítřek se chystají na taxivýlet na jih, kde chtějí objevit nějakou místní holčičku, kterou má mladší pár na fotkách – díky zvýšenému silvestrovskému požívání jsem ovšem další podrobnosti buď nepochopil nebo zapomněl.
Konečně večeře, obohacená o humry, během které najednou za zpěvu „Babulé, babulé“ vyběhne z kuchyně celý kuchařský personál tvořící hada, jehož hlavu tvoří dva kuchtíci nesoucí na nosítkách obří dort. Několikrát se propletou mezi stoly, ale pak bohužel končí na terase nad mořem – asi jde spíše o nějaké narozeniny než o Silvestra.
Po večeři se jdeme podívat na silvestrovskou veselici odehrávající se v hotelovém divadle – že se tu něco takového nachází, je pro nás novinka. Co se odehrává na podiu, dalo se celkem očekávat – karaoke, kopulační tance silně vytloustlých domorodců a domorodek, hrátky s krajtou či hroznýšem atd. Vracíme se k baru, popíjíme s Vašůty, vyměňujeme si zážitky z cest – shodou okolností byli na Isla Margaritě ve stejném hotelu jako my. O půlnoci vzplane nápis 2012, rozkurážení černoši proskakují hořící nulou a pak se vrhají zchladit do bazénu. Postupně ale zábava opadá, většina Italů se zřejmě přemístila na noční beach party – tam se ovšem musí autobusy, takže na to kašleme. Vydržíme asi do půl druhé, cestou domů jsme ale zadrženi Jurou, Martou a mladými páry – prý musíme vydržet aspoň do dvou, kdy je půlnoc u nás. Závěr poněkud mlhavý, Panský luka, Když sem sa narodil, Kořalička – na Velvary myslím nedošlo.
1.1.2012 Marumbi
Beach Resort.
Snídaně je pochopitelně opožděná, otevření baru naštěstí nikoli. Jelikož předpokládáme, že na pláži bude odliv, povalujeme se u bazénu. Kdybychom se pozorněji podívali na moře u našeho hotelu, asi bychom pochopili, že tomu tak úplně není, ale novoroční kocovina podobné nápady utlumila. Pro nás byl vrcholný výkon vytvořit a posléze vyťukat sms odvolávající výlet na Mnembu z důvodu nemoci – dnes dopoledne si ani moc nevymýšlíme. Odesílání se ale nějak nedaří, raději vyrážíme na pomoc do recepce, usměvavý vrchní manažér ochotně vypomůže svým mobilem a vytelefonuje to ústně. Když už jsme v recepci, podíváme se podrobněji na plán odlivů a přílivů, který tu visí – sice zatím ještě za prosinec 2011, ale to bohatě stačí k tomu, abychom pochopili, že tvrzení průvodce o ranním a večerním přílivu je blud. Vrcholící příliv a odliv po sobě následují zhruba po 6 hodinách a 50 minutách, takže se kulminace oceánu každý den posouvá o 50 minut. Jelikož v době našeho příletu byl opravdu příliv ráno a večer, vzali jsme to za bernou minci. Navíc měsíc byl v novu, a to je rozdíl mezi přílivem a odlivem největší, obdobně jako při úplňku. Odborně se to nazývá skočný příliv, zatímco po týdnu přijde tzv. hluchý příliv s nejmenším rozdílem. Alespoň tak mě poučily internetové stránky potápěčů – bohužel až v Praze.
Jedeme tedy prvním odpoledním pendlem hned po obědě. Před týdnem touhle dobou začínal příliv, po šesti dnech naopak začíná odliv. Jelikož je ale tentokráte hluchý, koupat se pořád dá docela dobře. Už jsme se trochu po včerejšku vzpamatovali, pivo Serengeti dělá divy. Můžeme se už i projít po takřka liduprázdné pláži, až k opuštěnému rezortu se stejnou terasou nad mořem jako u našeho hotelu. Místní ženy tu sbírají řasy, plné pytle poté transportují do vsi - pochopitelně že na hlavě. za odlivu vpodvečer by se dalo dojít kolem pobřeží až k nám, ale vedro nás přece jen odrazuje. Ne tak Juru s Martou, kteří nadšeně sbírají všechny možné lastury a ulity a od pěší výpravy očekávají bohatou úrodu.
Večer nás očekává odpověď na nedoručitelnou sms, kupodivu tedy nakonec prorazila. Je nám sděleno, že Allah nás jistě brzy vyléčí. Podobné náboženské třeštění, odvolávající se tentokráte na Ježíše, nacházíme naškrábané i na papírku na naší ustlané posteli – zřejmě se jedná o svéráznou formu žádosti o tuzéra.
2.1.2012
Výlet na jih
do zátoky Kizimkazi – takzvaná plavba za delfíny.
Vyrážíme už v 6,40 – včera jsme si tudíž řekli o tzv. early breakfast. Někteří naivové dokonce předpokládali, že kvůli tomu otevřou jídelnu, což se pochopitelně nestalo. A recepce vypadala v 6,15 taky pustě. Pak se ale objevili dva naši masajští strážci s kávou a čajem a platem místních ranních sušenek – no alespoň něco, pokud plavba bude podobně bouřlivá jako silvestrovská, prázdný žaludek se aspoň nebude tolik vzpouzet. Podle průvodkyně máme být zpátky tak v 10,30, u baru tou dobou občas bývá něco málo k zakousnutí. Z hotelu nás jede 7, kromě nás a slovensko-moravské trojky ještě mladý pár včerejších hledačů mladé domorodky – prý ji opravdu našli. Z Palumba výpravu doplňují dvě dámy a babička s asi patnáctiletým vnukem – byli i předevčírem, na té lodi, co jí došel benzín. Dnes se opět jede bez českého doprovodu.
Cesta na jih vede v jednu chvíli kolem přírodní rezervace lesa Jozani, v jednom místě je značka „Warning – colobus crossing!“ – a před brzdícím autobusem přebíhají dvě opice. I Vlasta je zásadně nazývá anglicky tj. colobus, ale jejich český název je gueréza červená, a jde o ohrožený druh, který se vyskytuje jen tady a na dalších dvou místech v Tanzánii.
Na místě v pěkné zátoce Kizimkazi jsme asi v 8 hodin. Hlásí se k nám domorodý vedoucí, probíhá krátká instruktáž: při spatření delfína možno naskákat do vody, zvědavý delfín se připlave podívat velmi blízko, ale útočit prý nebude. Poté si většina vyráží půjčit ploutve – my na to kašleme, po tom, co jsme viděli podobnou akci na Mauriciu je nám jasné, že by nám byly k ničemu. Dobrodíme k lodi, která je menší než ta silvestrovská, to se máme možná na co těšit.
Ale první půlhodinka plavby kolem pobřeží je docela v pohodě – až do té doby co motor najednou zařval, zaškytal a chcípl. Posádka skáče do vody a potápí se pod trup lodi, po chvíli vytahují na palubu motor – šroub se zamotal do rybářské sítě. Po čtvrthodině marného úsilí o jeho vymotání to začíná vypadat dost beznadějně, ale nakonec vše dopadlo úspěšně – šroub je osvobozen, takže můžeme pokračovat v plavbě a snad i síť ještě bude sloužit. Obracíme raději dál na širé moře, i když i tady kromě člunů s delfínochtivými turisty potkáváme rybáře – tentokrát na vahadlových člunech, tak snad si jich naši lodivodi všimnou. Poblíž dalších asi tří loděk zastavujeme, je to prý oblast delfíny obzvláště vyhledávaná. Náš vůdce ze sebe vyluzuje tiché hvízdání, které by je mělo přivábit, my všichni ostatní civíme do moře, ale nikde nic. Asi po 10 minutách vůdce usuzuje, že musíme ještě dále na jih. Míjíme stylové rezorty připomínající ideální představu o domorodé vesnici (která ovšem ve skutečnosti dnes vypadá zcela jinak) malebné zátoky s bílými plážičkami krytými útesy s palmami, barva moře se mění podle hloubky moře a osvětlení ze smaragdové po temně modrou – pohoda. Začínáme potkávat vracející se čluny, někteří pasažéři ukazují rukou k jihu, ale moc rozjásaně zrovna nevypadají. Zvedají se vlny, naštěstí táhlé a oproti silvestrovské plavbě docela přijatelné. Několikrát dojíždíme skupinky postávajících loděk věštících možnost delfínů, ale vždy se nakonec vydávají na další plavbu – zase nic. Konečně to vypadá docela nadějně, lidé na loďkách vstávají a ukazují do vody, i na naší lodi nastává rozruch – „Támhle je!A támhle dva!“ Ať dělám co dělám co dělám, vidím jen převalující se vlny. Ale nechci ostatním kazit iluzi, že nevyhodili zbytečně 40$, a své pochybnosti si nechám pro sebe, ostatně třeba mají ti mladší přece jen lepší zrak. I vedoucí výpravy považuje dnešní misi za splněnou a velí k návratu. Kouknu na hodinky a ejhle – ono je půl jedenácté, to už jsme měli být doma.
Na zpáteční cestě ještě jednou svitne naděje, když se blížíme ke dvěma loďkám s plavci ve vodě – jde ale jen o prosté koupání. Připojíme se, alespoň si tu můžeme i chvilku zašnorchlovat.
Pomalu se blíží poledne, k cíli máme ještě dost daleko, a mně začíná vrtat v hlavě červ pochybnosti – jakpak je to asi s benzínem. A jako bych to přivolal, motor několikrát zaškytal a potom zhasnul. Posádka začíná provádět s kanystrem a přečerpávajícími hadicemi jakási kouzla, pak asi 10 minut marně startují, až nakonec jejich šamanství zabere a motor naskočí. Celá situace se ještě několikrát opakuje, až konečně vypoví motor službu definitivně. Naštěstí už jsme nedaleko přístaviště a vody je tak po pás, takže dorážíme klasicky vlečeni spřežením dvou černochů.
Oběd v hotelu naštěstí stihneme, rychle ho do sebe naházíme a stihneme první odpolední šatl na pláž – vody je teď totiž nejvíce kolem poledne. Sdělíme ostatním náš delfínní neúspěch (když má být pravděpodobnost setkání s delfíny 80%, na někoho zkrátka musí zbýt těch 20%), ti nás na oplátku varují před místní drobotinou, je prý ve svém loudění čím dál tím oprsklejší. Naše taktika – dělat, že je nevidíme – opět slaví úspěchy. Ale mnohé dámy neodolají pokušení stát se alespoň na chvíli učitelkou mateřské školky černoušků, a už se jich pak zbavují dost obtížně – jednu chvíli musel zasahovat i místní plážový barman.
Když v podvečer začne voda zase ustupovat, projdeme se k rezortu Palumbo, kde má být ta písečná kosa, která dosahuje až k reefu. Sice tam je, přistává u ní zrovna místní výletní dhau, ale reef je v nedohlednu – zřejmě bychom si ani tady při odlivu moc nepomohli.
Večer nikde nevidíme Juru s Martou, i ostatních krajanů je nějak méně – později se dovídáme, že si exotické prostředí a strava začínají vybírat první oběti. Posilujeme tedy naši ranní slivovicovou kůru a plníme ledničku místním allinclusivním utrejchem (ostatně stejně jako už pár dní) – zatím se to vyplácí.
3.1.2012 Výlet do
lesa Jozani.
Start je klasicky v 8,10, autobus s Vlastou a partou z Palumba je tu včas, my jsme tu ale z Marumba jediní, ač je přihlášena větší účast. Ač se nám někteří omlouvali, že jsou minimálně dnes odsouzeni nevzdalovat se příliš od toalety, někteří jsou na tom zřejmě tak, že se nezmohli ani na oznámení neúčasti.Vlasta to jde oběhnout a vrací se s prázdnou. Jedná se zrovna o ten pár bez kufrů – jistě budou vzpomínat na dovolenou velmi nadšeně.
Cestou Vlasta několikrát ujišťuje autobus se silně seniorským osazenstvem obutým většinou v pantoflích či vietnamkách, že procházka pralesem bude trvat jen půlhodiny a pak už se budeme moci věnovat těm roztomilým opičkám, což je přesně to, proč jsme sem původně nechtěli jet.
Naštěstí vše dopadlo jinak. Je nám přidělen místní průvodce – mimo jiné má též kontrolovat, zda si neodnášíme domů nějaké opice, k čemuž prý tu dochází dost často – a po celkem fádním úvodu vyšlapanou cestou lemovanou mahagony a eukalypty odbočuje už méně znatelnou cestou do hloubi pralesa. Začíná přibývat bahna a rychle se přesvědčuji o dalším bludu v průvodci Lonely Planet, který sliboval krásně stinný a chladivý prales. Stinný sice je, ale jinak z nás v té prádelně pěkně leje, ač se houstnoucím porostem pročvachtáváme hlemýždím tempem. Což o to, v tropech se něco podobného dalo celkem čekat. Průvodce je velmi agilní a vede nás do pralesa stále hlouběji, chce nás zřejmě seznámit se vší zajímavou vegetací, různými léčivými a afrodisiakálními stromy, posvátnými sykomorami a palmami, které tu v bahenním prostředí postávají na jakýchsi chůdách. V korunách stromů se občas mihne plachý kočkodan, většinou z něho zahlédnu jen ocas. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že už se tu pachtíme hodinu a půl, takže začínám být s vývojem výletu poměrně spokojen. A když se celá výprava náhle stala terčem útoku agresívních a silně bodavých mravenců, je to dokonalé.
Ne tak to ovšem cítí většina ostatních. Začíná sílit reptání, Vlasta je už silně nervózní a neustále požaduje po průvodci, abychom se okamžitě vrátili. Ten jí vysvětluje, že by to bylo stejně daleko jako trasa sem, a že cesta vpřed nás dovede k cíli rychleji. Pokračujeme tedy dál, ale najednou se postup zastavil, průvodce obrací výpravu a sděluje, že cestu přehradilo na zem spadlé hnízdo divokých vos. Těm se tato situace pochopitelně nelíbí a při průchodu kolem nich by mohly být značně agresívní. Musíme prý hnízdo obejít pralesem a on půjde objevit cestu. Vlasta je na infarkt, prosazuje další postup, průvodce jí však utne, že tady je zodpovědný on a že si cestu kolem vos neriskne, a mizí v pralese. Včerejší babička si stěžuje, že delfíni taky nebyli a ještě došel benzín, zatímco její vnuk jí dělá z místní vegetace vějíř na ovívání a celou situaci komentuje lakonickým „Lost!“
Průvodce se vrací, obchvat je objeven a po další čtvrthodince brodění, přelézání lián a poskakování mezi mravenci šťastně dorážíme k vstupní recepci s kýženými záchody a barem – ouha, pivo není. Ale ani to mi nemůže pokazit vydařené pralesní dobrodružství, za které se Vlasta všem neustále omlouvá.
Guerézy taky nezklamaly, velké hejno překračuje cestu právě při našem průchodu, část po zemi a část vzduchem. Některé samičky si nesou na břiše mladé. Na člověka jsou tu zvyklé, ale nejsou vlezlé a udržují si odstup. Krmit se pochopitelně nemají a asi by si ani nic nevzaly, protože jejich metabolismus neumí odbourávat cukr, takže se živí listím a výhonky (podél silnice jsme viděli i několik uschlých stromů, což bylo dílo gueréz - stromům úplně ožraly listí a stromy uschly).
Poslední zastávkou je krátká návštěva mangrovových porostů, kam popojedeme autobusem. Vlasta se pokouší průvodci zabránit v nástupu, ale jen tak zahnat nenechá, přece si nenechá ujít závěrečný tuzér. Vlasta mu sice zakáže pronést řeč o mangrovech s tím, že už nám vše vysvětlila, ale obejít autobus a vyinkasovat si své dolary mu pochopitelně zabránit nemůže, tak aspoň dělá, že ho už vůbec nevidí a na závěr ho ani nepozdraví. To si tedy za ten pralesní výkon rozhodně nezasloužil.
Odpoledne trávíme na již klasicky na Tamarind Beach, večer opět klasicky – u baru a po desáté večerní ještě chvíli na balkóně – zítra se totiž konečně můžeme trochu prospat.
4.1.2012 Marumbi –
Tamarind Beach.
Poslední celý den na Zanzibaru – takže proč si ho neužít celý na pláži Tamarind – ostatně mnozí rekreanti ani nic jiného za celý pobyt nezažijí. To by nás asi nebavilo, ale jeden den – proč ne. Takže se povalujeme ve stínu slunečníků na lehátkách, koupeme se, pozorujeme domorodky táhnoucí po pláži s prázdnými pytli při cestě za řasami a poté s plnými na cestě zpět. Jediné vzrušení přineslo mé náhlé požahání ve vodě – brzy jsme objevili pravděpodobného viníka, mrňavé medůzky s červenými vlákny, na které si od té doby dáváme pozor. Větší medůzy, které jsme viděli v prvních dnech, jsme od té doby už neobjevili.
Večer si poslechneme vyprávění Vašůtů, kteří se vrátili ze safari – nejsilnější zážitek byl zřejmě atak hrocha na jejich loďku, který naštěstí dobře dopadl, hlavně díky duchapřítomnosti lodivoda, který okamžitě nasadil plnou parou zpět a urychleně odkličkoval do bezpečí.
Naše účty dopadly také dobře, nedoplácíme nic, náramky nám zatím nechali, takže můžeme pokračovat – na letiště odjíždíme až po obědě, který je ještě i pro nás, pokoje si můžeme nechat až do odjezdu – samé dobré zprávy, původně to vypadalo na vyklizení v 10 hodin a stravu končící snídaní. Tak ještě by zítra vyšel ten bussiness class...
5.1.-6.1.2012 Zanzibar – Mombasa – Hurghada – Praha.
Dopoledne se ještě zajedeme vykoupat na Tamarind Beach, po obědě zabalíme, dáme si poslední pivo a konyaqitonic a jedeme na letiště. Tam opět panuje pěkný bordel, ale vzhledem k tomu, že jsme se díky výhodnému umístění zavazadel na doprovodné daladale k nim dostali jako první a navíc se rychle zorientovali, která že to přepážka je určena nám (to není zrovna jednoduché, žádné displeje, jen tabule s nečitelnými křídovými čmáranicemi nebo jen jakési papundeklové cedule), jsme při odbavování na čele – a opravdu jsme na seznamu v bussiness classu. Následuje podobná identifikační procedura jako při příletu, tlačenice před jediným letištním rámem a konečně si můžeme dát pivo – už to bylo zapotřebí, líně se točící větráky moc průvanu nevyprodukují.
Sotva se usadíme a odstartujeme, už zase klesáme a přistáváme – do Mombasy to není ani půl hodiny. Tam nás opět vyženou z letadla, rozprchneme se po duty free – zdejší letiště je trochu něco jiného než to zanzibarské. Za chvíli nás ale zase shánějí dohromady a nahrnou do jednoho gatu, kde už čeká keňská část zájezdu. Jak tak poslouchám jejich zážitky, moc nadšeni zdejším mořem nebyli.
Odlet z Mombasy se ještě trochu zdržel, vzadu v letadle probíhá nejdřív vzrušené dohadování o místa, potom je dokonce vyvoláván doktor – o co přesně jde ale nevíme, přece se v bussinessu nebudeme zabývat přízemními starostmi nějakého economy plebsu, že.
Konečně je to vyřešeno a startujeme. Celá cesta probíhá v noci, v Hurghadě nás nechávají v letadle, konečně se můžeme vyspat, dokonce i některá už nadbytečná jídla odmítáme a personál je potěšen, že se na nás může vykašlat. Na Ruzyni jsme načas ráno kolem půl páté – přistání bylo asi nejdivočejším úsekem letu, pěkně to s námi mávalo, ale nakonec to šťastně dopadlo. Kufry také dorazily v pořádku, bohužel na závěr dorazil též průjem, naštěstí už v bezpečí pražského bytu.