Camperem po USA

                                                   Dana

18.9. 1997 stát CALIFORNIA
San Francisco - Dublin - Jamestown
Po 12-ti hodinovém spánku jdeme telefonovat do půjčovny El Monte poněkud znervoznělí, jakým malérem to skončí. Telefon dopadl nanejvýš příznivě, zhruba do hodiny prý pro nás přijedou. Asi po dvou hodinách čekání neztrácíme trpělivost, zpoždění přičítáme životní maňana filosofii Latinoameričanů. Konečně se objevuje mikrobus El Monte a zářící šofér nás zdraví pokřikem "Zdravstvujte tavárišči!". Je to Bulhar. V půjčovně,která je v Dublinu asi 50 km od Frisca, vše probíhá za celkem přijatelných trapasů způsobených naší znalostí angličtiny a různými specifiky (poukaz na mě, hlavní řidič Vaska, VISA karta na Danu, pojištění na jméno Ploub Fatrdla, Luční 16, Brno). Absolvujeme pro nás nepochopitelnou naučnou videokazetu, probíjímee se záludností různých pojištění a když se vše chýlí ke zdárnému konci a Dana předává školitelce svoji VISA kartu, přichází blesk z čistého nebe - KARTA SE TVÁŘÍ JAKO NEPLATNÁ. Zesinalí hrůzou při vidině 30 nocí ztrávených zřejmě pod pilíři Golden Gate, mobilizujeme zbytky chladné krve a z Dany vypadne, že karta je limitována denním výběrem 200 $. Personál na to mezitím přišel taky, takže doplatek 300 $ cash to vyřešil.
Absolvujeme prohlídku camperu a tváříme se, že vše chápeme, v břiše nám kručí, jsou 3 odpoledne a od rána jsme nejedli. Eva se chápe iniciativy i řízení a virtuozně nás dopravuje k nejbližšímu Supermarketu. Následuje dvouhodinové konzumní šílenství vrcholící nesmyslným nákupem obřího pytle ohavně vypadajících cukrdlat za 6,95 $.

                                                 Nikotin

                                                 Dana

19.9. 1997 stát CALIFORNIA
Jamestown-YOSEMITE NATL.PARK-Mono Lake-Bodie
Probuzení poblíž Jamestownu, rázovitého westernového městečka, kde se natáčel film "V pravé poledne". Vnikáme na staré nádraží, fotíme se v historických vagonech a u drezíny. Dana zkouší telefonát do Brna a ono to funguje! Zběžná prohlídka místní kovbojárny a jedeme do hor. Vjezd do Yosemite. "Vyfasujeme" GOLDEN EAGLa, mapy a začínáme se pídit, kde nabít baterku do videokamery. Nejde to, zato telefonovat do Čech a na Moravu lze skoro pod každou sekvojí.
První výhledy na Half Dome, všichni fotí jak diví, kolem se hemží easy rideři na Harleyích - zkrátka California. Při pokusu načepovat čerstvou vodu do camperu jsme varování projíždějícím skopčákem, abychom to nedělali, pokud nemáme prázdný hovnový tank - že prý je to propojeno. Představa takto spojených nádob nám sice zrovna nekonvenuje, ale radši uposlechneme varování. A tak projíždíme napříč Yosemitem k Mono Lake - tady se kdysi točil film "Planeta opic". Bizarní tufové útvary vystupují ze slaného jezera, pokrytého hejny racků. Také se tu hemží jakési vodní mouchy a naučné tabule slibují další přehlídku rozličných vodních potvor.
Vaska se rozhodl vyzkoušet své řidičské umění a zavézt nás do zlatokopeckého města duchů Bodie. Lépe si vybrat skutečně nemohl. Silnice se náhle bez varování mění v prašnou roletu, po které se kodrcáme rychlostí asi 6 km za hodinu zhruba 10 mil. Konečně se na obzoru objevuje shluk rozpadajících se barabizen. Před nimi ovšem vrátnice a nápis, že návštěvní doba končí v 6 hodin. Kerberos u vchodu nemá smysl pro drobné porušení pravidel. Takže se kodrcáme zpět, neb jiná cesta sem nevede. Za tmy se uplacatíme v campu, neb je třeba dobít baterky do videa, které pochopitelně dosloužily právě u Mono Lake. Hvězdná noc nad námi, zima po camperu i po těle a neklid na duši, neboť zítra se musíme poprvé vydumpovat!
Nocleh - camp v Mono Lake
Najeto 207 mil (331 km)

20.9. 1997 stát CALIFORNIA
YOSEMITE NATL. PARK
Krásné ráno, jak stvořené pro dumpování. V této činnosti se vyznačujeme jistým panictvím, takže s povděkem vítáme pomoc starší zkušené dámy ze správy campu. Ochotně nás zaučila, takže se stáváme zkušenými dumpery. A vzhůru zpět do hor, to se nám to jede s vydumpovaným tankem! Proslavené Yosemitské údolí připomíná dálnici v pátek odpoledne. První atrakce - vodopád Brideveil Fall - vodou příliš neoplývá, nicméně při dobré vůli ji bylo při bližším ohledání objevit i pocítit. Na horolezecké stěně El Capitan si každý mohl objevit svého horolezce. Ti moji zřejmě dávno již popadali. A jdeme hledat proslulé vodopády Lower and Upper Yosemite. Ptáme se na cestu a místní turisté nás ochotně posílají vstříc vyprahlé skále. Chvíli se vzpíráme uvěřit, že toto je onen pátý nejvyšší vodopád na světě (a zřejmě první nejvyšší vyschlý), ale je to tak. Na naše hlasité vyslovení stížnosti, jak jsme zase nalítli, zaznívá česká replika okolojdoucího trapera: "Nebyli jste sami".
Značně rozladěni se vydáváme prozkoumat poslední dva avízované vodopády - Vernal a Nevada Fall. Tentokrát je to lepší - Vernal se dokonce vyznačuje krásnou duhou, nad ním pěkné jezírko Emerald, i Nevada Fall je odtud vidět. Nažhaveni uháníme dolů, abychom ještě stihli údajně velmi malebné Mirror Lake. Zpět do reality jsme vrženi varováním protijdoucích turistů: "There´s no water in the lake!" Tak zpět k shuttlu a abychom dostáli vývoji událostí, zapomínáme svoji vlastní pitnou vodu na lavičce, naštěstí Eva se pro ni obětavě vrací, aby jí málem ujel autobus. Celkový dojem: mohlo to být lepší, nebylo to špatné.
Noc trávíme v ilegalitě v nejbližším přilehlém campu.

                                                      Nikotin

21.9.1997 stát CALIFORNIA
SEQUOIA NATL. PARK
Jsme rádi, že Američané nás zahrnují kvantem informací. Kupř. nám sdělili, že je 75 stupňů F, v horském sedle se nácházíme ve výšce asi 10 000 stop. Můžeme v obchodě koupit galon mléka za pouhé 2 dolary a za tutéž cenu dostaneme celé 2 libry toustového chleba. Nejbližší pumpa je 1-2 míle. Informace jsou to jistě cenné, ale některé bez přepočtových tabulek na hovno.
Život Američana je procházka růžovým sadem. Stačí umět číst a rozhlížet se kolem sebe. Chceš chleba - tu máš nakrájený! Potřebuješ zavřít sáček - podej si drátek v papírku zalisovaný, aby tě nezranil. Koupil sis koření v sáčku - utrhni rožek č. 1 - aha, je v něm sáček s uzávěrem, do kterého si koření schováš, až utrhneš i rožek č. 2, aby se ti nevysypalo. Američané se zřejmě rodí s úsměvem na rtech, neboť od samého božího rána se na celý svět zubí a jsou ochotni ostatním bezelstně pomáhat.
V sekvojovém háji plném obrů, které nezničí ani oheň, se k nám přidružil americký hoch v klobouku a zeptal se: "Vy ste z Ceska? Moje maminka je sice z Ameriky, ale její oba rodiče pochází z Cech!" Vaska ho pochválil, jak pěkně mluví česky, usmíval se na něj a hlavou k tomu přikyvoval. On totiž ztrácí českou tvář a začíná mít americké manýry - culí se na lidi, nepije alkohol a ještě by tak scházelo, aby přestal kouřit.
Kousek dál potkáváme skupinu Němců. Nikotin prohlásil:"Ti Němci se taky naserou všude!" Naštěstí to frankfurtsko-mostecká Němka neslyšela a hýkala na nás vesele naším společným rodným jazykem.
Po výjezdu z Yosemitského parku jsou po stranách silnice zvlněné remízky s množstvím balvanů obehnaných ostnatým drátem. Ranče v nich poschovávané se dají jen tušit podle pytlů s odpadky poskládaných podél cest a čekajících i s ulomenými židlemi na své popeláře. Křižovatky jsou označeny stopkami STOP ze všech čtyř stran, a tak zastaví auta ze všech směrů a zřejmě se má odjíždět v pořadí, v jakém se zastavilo. Vždycky raději déle čekáme a jedeme, až nám usmívající se Američan mávne. Plán naší cesty dodržujeme jen přibližně, protože nás zdržuje Nikotin věčným sháněním záchodků na co nejnemožnějších místech Ameriky.
V dalších sekvojovích parcích jsou větší a starší sekvoje, tak se u nich fotíme, procházíme padlou sekvojí jako tunelem a na jednu si najedeme autem jako správmé Američané.
Podle místních průzkumů prý průměrný turista ujde od auta v parku celých 100 metrů. Možná jim trochu kazíme průměr a někdy jdeme i 150. Závěr sekvojového dne je výstup na Moro Rock. Dokonale upravená cesta skálou s protiskluzovým povrchem se zábradlím a odpočívadly. Na vrcholu opět foto. Při pohledu do údolí nám tuhne krev v žilách, že tolika serpentýnami musíme projet, abychom se dostali opět k civilizaci.

                                                           Dana

22.9. 1997 stát CALIFORNIA
DISNEYLAND
Dnes je před námi cíl ze všech nejameričtější - Disneyland. Názory jednotlivých členů se různí - zatímco jedni doufají, že i v Americe je dost šílenců, kteří by třeba mohli zavolat, že je tam bomba, jiní dávají své pocity na vědomí dotčenými výkřiky: "Děcka, vy tam opravdu chcete zůstat jen jeden den?" Nejdříve je tam třeba ovšem dojet. Provoz na dálnici utěšeně houstne, při průjezdu megalopolí L.A. je přímo apokalyptický. Míjíme místní půjčovnu El Monte - kdybychom auto půjčovali tady, tak by nám to pěkně začínalo! A už je tu taky-konec všem nadějím-tvrdý nápis OPEN nad obludnou branou do amerického snu mě vrhá zpět do reality z polosnu zpestřovaného místní radiovou stanicí zaměřenou na rock 60 a 70-tých let.
Stovky a tisíce tlustých a natěšených Amíků se valí přes obří parkoviště a nadšeně mizejí v branách tohoto Molocha. Moji náladu sráží k bodu mrazu vstupné 36 $, naštěstí v 8 večer se zavírá, takže to bude mít svůj konec. Zatím se mi daří zmanipulovat zbytek výpravy co nejdál od výplodů Disneyovy bohaté imaginace. Vnikáme do Adventurelandu, ovšem avízovaná hodinová fronta na výpravu do džungle nás odrazuje, takže absolvujeme parník Marka Twaina. To je docela dobrá záležitost. Plavidlo se sune (zřejmě po kolejích pod vodou) majestátným veletokem, na břehu nám kynou Indiáni, hoří černošské chýše, z vody vyskakují ryby, i živou kachnu zahlédneš. Dále nás čeká Thunder Mountain vláček, ostrá atrakce zapovězená lidem se špatným srdcem, zády apod., těhotným ženám a dětem, které projdou pod mírou umístěnou u vchodu. Takto odhozené děti pak smutně postávají u míry, zatímco jejich rodiče nadšeně pořvávají z řítícího se vlaku.
Příznivý stav atrakcí se ovšem horší s dalším vláčkem, který už plně zapadá do Disneyových představ. Jsme v něm jako jediní bez dětí. Dočasné vylepšení v Tomorrowlandu při ďábelské hvězdné výpravě je hned devalvováno přilehlým Mickeyovským shopem, ve kterém zažívám se svými kolegy pocity, které jsem měl naposledy s ruskou výpravou v petřínském bludišti. Částečné zlepšení při ponorkové výpravě, při které potkáváme žraloky, chobotnice, Atlantidu i mořské panny. Ale potom nastává peklo. Lodní výprava do říše nepopsatelné hrůzy - na březích se pitvoří kvanta odpudivých figurek, mající zřejmě vyjádřit sbratření celého světa, vytvořených nějakým šíleným výtvarníkem - vše doprovázeno neskutečně vlezlou melodií. U jiných atrakcí se často vyskytuje varování před infarktem - nevím, proč zrovna zde chybělo. Jedinou obranou je mi přiřazování jednotlivých výjevů různým velvarským slokám. Není úniku, následuje řada odporně vyvedených růžových domků, mezi kterými se procházejí různé kreatury převlečené za Donaldy, Mickey Mause a jiné pitomce. Někteří blázni se s nimi i fotí. Uklidňuji se až ve vláčku, který nás prováží Grand Canyonem a Jurským parkem. Pak se to zas lepší - Star Wars je věc skutečně povedená, člověk prožívá zběsilý let kosmem a vesmírnou bitvu zavěšen v záchranných pásech a křečovitě se drží opěradla - když se konečně rozsvítí, zjistí, že se nehnul z místa. Pak už je to dobré - výprava na lodi Congo Queen do džungle plné slonů, hrochů, goril a s celou tropickou výpravou zahnanou na strom velkým nosorožcem. Dobrodružství Indiana Jonese taky stojí za to, včetně pověstné obří koule valící se v závěru proti našemu vozidlu. A nakonec jízda na vydlabané lodici včetně ostrého závěrečného sjezdu, při kterém nás i vyfotili, ale chtějí za to 11 doláčů,takže neberem. Vaskovi se povedlo dobít baterky a v místním bufetu se nám podařilo hojně se zásobit kečupem, majonézou a hořčicí, které tu ti naivové nechali k volnému použití. Na druhý pokus se nám dokonce zdaří park opustit za použití monorailu.
Kdyby mi někdo před vstupem řekl, že tu vydržím 9 hodin, poslal bych ho někam. Při pohledu do zrcadla navíc zjišťuji, že se nápadně podobám myšáku Mickeyovi.I ostatní si toho zřejmě všimli, protože mi začínají říkat

                                                          Niki Mouse

23.9. 1997 stát CALIFORNIA
Pacific Ocean - San Clemente Pier Bowl - San Diego
Válíme se u Pacifiku a spalujeme svá těla. Nikam nespěcháme. Pozorujeme surfaře se žlutými vlasy, kterak čekají na své vlny. Odpoledne na nás čeká San Diego s aquaparkem. V hrozném vedru v 16 hodin dorážíme k jeho bráně a dovídáme se, že za 32 dolarů na osobu ho můžeme navštívit. Na dvě zbývající otevřené hodiny se nám to zdá hodně, načež otáčíme do středu San Diega. Old Town nám připomíná Zlatou uličku - nic moc. Opět utíkáme do města, ale po varování místního jazyka auto raději neopouštíme a mizíme směrem do přírody.

                                                           Dana

24.9. 1997 stát CALIFORNIA
JOSHUA TREE NATL. PARK
Ráno zjišťujeme, že se včera večer vloudila malá chybička. Při obvyklém souboji s benzínovou pumpou, která sice naši pochybnou kartu ochotně požere a obratem vyvrhne, ale palivo se opakovaně zdráhá vydat, jsme tam zřejmě zapomněli uzávěr tanku. Naštěstí stav nádrže je jako obvykle někde u dna, takže se můžeme bez obav vrátit,aniž bychom kolem sebe cákali benzin (prý je uvnitř ještě jeden uzávěr, jak mi bylo posléze vysvětleno). Náš uzávěr se sice u pumpy kamsi ztratil, ale dali nám nějaký jiný. Při zašroubování sice vydává nesouhlasné zvuky, ale drží. Delší a neschůdnější cestou v protivětru jsme za 4 hodiny asi 10 mil od místa ranního výjezdu. Navíc houpavá cesta přes hory zřejmě odstartovala jakési kvasné procesy v našem tanku č. 2 (nebo 1?), takže bdělí rangeři začínají větřit, že do Joshua Tree se blíží záhadná páchnoucí biologická bomba s českou vlajkou. I příroda se začíná bránit ekologické katastrofě, takže v poušti se rozpoutalo dešťové peklo. Po vydumpování se vše uklidnilo, ale jen na čas. Joshuovy stromy juka velmi rázovité, mezi menšími jučkami valí zajíci a roztomilí nejspíše prudce jedovatí hádci. Líbí se nám tu. Zacampujeme pod skálou, večer chvíli pod širákem, zase prší, návrat pod střechu, na které bubnují kapky, pohoda.
Nocleh - free camping v Joshua Tree
Najeto 264 mil (422km)

25.9. 1997 státy CALIFORNIA, NEVADA
JOSHUA TREE NATL.PARK - Mojave Desert - Las Vegas
Stále bubnují kapky, ale už to taková pohoda není. Silně zamračeno, déšť chvílemi přechází ve slejvák, takže evakuace. Místa dalekého rozhledu vypouštíme, po cestě z parku potkáváme první bahenní pluhy. U pumpy zjišťujeme, že krajem propochodoval uragán NORA, tak se máme na co těšit. Prcháme pak směrem k Las Vegas, v jehož kasinech se hodláme skrýt před nepohodou. Obávanou Mohavskou poušť překonáváme bez problémů, suchem netrpíme, protože opět prší. Před prvním kasinem stavíme na oběd a když chceme opět vyrazit, nejde to. Šaltpáka stávkuje, nejde s ní pohnout. Okamžitě přichází pomoc, bohužel v podobě zřejmě zfetovaného váguse, který se neustále vnucuje k volantu a dožaduje se konverzace ve španělštině. Odmítá vzít na vědomí naše opakované ujišťování, že Spanish neumíme. Postupně hrubne a je třeba ho rázně vyexpedovat. Voláme na záchranné číslo do El Monte, co dál. Tam nám poradili, abychom camper roztlačili - pěkná rada. Naštěstí to nebylo třeba, protože převodovka se náhle umoudřila, zřejmě po tom, co jí Dana řádně domluvila.
Takže můžeme směle vyrazit vstříc hektickému nočnímu životu Las Vegas. Toto proslavené hnízdo hazardu a hříchu při bližším ohledání ovšem ze všeho nejvíce připomíná nabobtnalý Disneyland. Navíc je třeba doplnit docházející proviant. Na takové věci ovšem v Las Vegas nejsou zařízeni.Tady se zřejmě za jídlo v supermarketech nevyhazuje, lidem tu stačí žetony v kasinech. V sílící průtrži mračen se potácíme od jednoho špatného tipu k druhému. Redukci k nabíjení baterky do videokamery taky nemají, z nás i z camperu se po návratu valí proudy vody. Kašleme na podobné noční radovánky a valíme pryč. Cestou dokupujeme nezbytné zásoby chleba pevného i tekutého. Pekelný přesun po dálnici č. 15 v bouři v protivětru, každý předjíždějící truck nás málem smete z highwaye. Končíme před jakýmsi motelem v neustálém dešti.
Nocleh - před motelem v Glendale
Najeto 284 mil (454 km)

26.9. 1997 státy ARIZONA, UTAH
St. George - ZION NATL.PARK
Ráno neprší, je docela pěkně! Dosušujeme mokré svršky a vyrážíme do Utahu. Scenérie začíná připomínat americké westerny, za každou zatáčkou se objevuje nový Little Grand Canyon. Rudé skály až k obzoru. Do této pohody ovšem vpadá rušivý tón - na palubní desce se náhle rozsvěcuje výhružný nápis "SERVICE ENGINE SOON!" Motorhome zřejmě začíná ukazovat svou odvrácenou tvář - ostatně indikátory nasranosti tanků ukazují pěkné blbiny už delší dobu. Tak další telefonát do El Monte - tentokrát nám poradili, abychom to nebrali na vědomí. Vskutku odborníci na svém místě. Nám ovšem nezbývá, než se řídit jejich pokyny. Po klasických zmatcích s nákupy a marným sháněním redukce vyrážíme do canyonu Zion - ranger u vstupu je skrblík a nevydal nám mapu, když viděl, že už do jedné koukám. Včerejší déšť zřejmě způsobil, že kaňonem se valí mohutný proud zkalené Virgin River místo polovyschlého potoka, který bychom tu zřejmě našli jinak. Brodit řekou, což je místní atrakce, se tím pádem nikdo nepokouší. Při návratu z nebrodění Dana hlasitě komentuje strakatost a tělesné tvary skupinky výstředních figur a ti se k nám hned nadšeně česky hlásí. Podvečerní výstup k vodopádům a jezírkům se mění v noční, při které se chytám do dřevěných želez a konečně si zabrodím. Večer trávíme v Zion Lodge v parku. Snad nás nikdo nevyhodí. Rozhodujeme se, že si ráno přivstaneme, zajdeme si k poolům ještě jednou a pak se pokusíme o výstup na Angels Landing, o kterém průvodce tvrdí hrozivé věci co se týče závrati a nebezpečí výstupu.
Nocleh - parkoviště v Zion Lodge
Najeto 134 mil (214 km)
27.9. 1997 stát UTAH
ZION NATL.PARK
Skutečně jsme si přivstali - je 8.30 hod. a my ještě chrápeme - dá se to ovšem svést na změnu času. Jsme v mountain timu, který nás okradl o hodinu. Plány ale plníme. Oběhneme pooly a vyrážíme vstříc andělům. Cesta se ostře šplhá klikatým schodištěm, které má ovšem k závrati daleko. Na Scouts overlooku se Eva rozhoduje zkusit své štěstí na West Rim trailu, my se škrábeme po řetězech do nebes. Podaří se nám dokonce předlézt několik vytloustlých Američanek a houf německých důchodců. Na vrcholu úžasné výhledy, člověk jen musí dávat pozor, aby se nepřerazil o houfy přidrzlých veverkovitých chipmánků podrážděně reagujících na oslovení "myšičko". Po návratu nacházíme místo Evy lakonickou zprávu "PŘIJDU HNED". Štěstí se na ni opravdu přilepilo - v podobě o hlavu menšího "world travellera a interpid adventurera" Davida Knight - Haycocka, který se ji snažil sbalit pomocí jakéhosi malajského šutru. V našem camperu se cítí jako doma, naštěstí má v plánu i jiná dobrodružství, tak nás brzo opouští. Vracíme se do civilizace, kde se Vaskovi konečně daří sehnat nabíječku a mně pivo, při jehož nákupu se cítím jako onen člověk z Jiránkova filmu Pivo přes ulici. Další cestou ještě vidíme Kolob Canyon a Cedar Breaks - na Sunset Point přímo při západu slunce - Majka podcenila rychlost jeho zapadání. Večer končíme na parkovišti před Bryce Canyonem - v noci zřejmě bude kosa.
P.S.Poznámka k jazykovým znalostem účastníků expedice: Zatímco Eva většinou rozumí s výjimkou slova fairytale, já většinou nerozumím s výjimkou stejného slova. Vaskova angličtina se vyznačuje jistou hantecovitostí, Danka odráží pokusy o navázání kontaktu tvrdým: "Já vám nerozumím" a Majka se nejlépe domluví s němou tváří.
Nocleh - parkoviště u hospody před Brycem
Najeto 188 mil (300 km)

28.9. 1997 stát UTAH
BRYCE CANYON NATL. PARK
Bryce Canyon působí skutečně velkolepým dojmem, tuším, že požere ještě o trochu více filmu než Zion (tušil jsem správně). Opětné setkání se strakatými cyklisty, kteří nám líčí své úspěchy v casinech Las Vegas. Pak se spouštíme do různých místních loopů - Navajo Loop, Peek-a- boo loop a Queen´s Garden loop (Majka si při vstupu do tohoto posledního mumlá cosi o zasraných zahrádkách). Pak se ještě projedeme několik výhledů a jelikož nám už oči přecházejí od rudých skal, vyrážíme na sever za žlutými kameny - cesta příjemně probíhá při poslechu na Moravě tak oblíbených obehraných odrhovaček, neboť moje kazety byly označeny za sračky. Nocleh asi 40 majlí před Salt Lake City před obchodem s varhanami - snad se první kupující nedostaví moc brzy ráno nenechá si zahrát Tři čuníky.
Nocleh - parkoviště v Orem
Najeto 244 mil (390 km)

29 9. 1997 státy UTAH, IDAHO,MONTANA
přesun do YELLOWSTONE NATL. PARK
Probuzení v pohodě, nikdo nepreluduje. Zahajujeme zásadní přesun k Yellowstonu. Míjíme Salt Lake City s dominantou mormonského kostela a valíme dále na sever. Cestou se nám nachomýtlo do cesty město Tremonton. Vzpomínám si na úkol z domova, že to mám určitě vyfotit, neboť odtud pochází známý mé matky z r. 1945, který tehdy dorazil s generálem Bradleym až do západních Čech. Dámy toho využívají k takzvanému jemnému doplnění proviantu, což se zvrtává v obligátní hodinový maraton mezi regály a přeplnění nákupního košíku, takže ke camperu nám to musí dovézt pověřený pikolík. Já mám zatím drobné problémy s doplněním zásob vodového piva, neboť v prohibičním Utahu se zdám příliš mladý ke konzumaci této opojné břečky. Napřed mě chtějí dokonce legitimovat, pak se spokojí s přiznáním věku. Raději si rok přidávám a šťastně opouštím nebezpečnou půdu obtížen 24 pikslami light beeru (3,2 % alkoholu).
Opouštíme Utah a vjíždíme do bramborářského Idaha. Krajina dost dlouho nic moc, až konečně vjíždíme k vodopádům Mesa, ty stojí za to, ale bohužel v tmavém kaňonu jsou nevyfotitelné (pozn. po vyvolání fotek- povedlo se to), naštěstí ale nafilmovatelné.Mezi stády tupě zírajících krav se probíjíme k hranicím Montany a těsně za nimi zacampujeme. Krásně hvězdná obloha, k večeři výtečná hovězí polévka a skvělá svíčková - ideální chvíle k otestování výhodně nakoupeného vína. Vaska už ladí kytaru, pro dnešek končím.
P. S. Tremonton nás připravil o stejně nepasující víčko k nádrži, dál jedeme s igelitem.
Nocleh - odpočívadlo v Montaně
Najeto 368 mil (588 km)
29.9. 1997 státy MONTANA ,WYOMING
YELLOWSTONE NATL. PARK
Probuzení v krásném, ale poměrně mrazivém ránu - není divu, na kraji Yellowstonu, který dle zpráv všech místních znalců má být pod sněhem. Po sněhu ale pochopitelně ani památky. Vjíždíme do parku a za chvíli vidíme nad kopcem jakési čmoudíky. Nejde o asfaltování silnice, jak jsme se chvíli prozaicky domnívali, to první gejzíry a vřídla o sobě dávají vědět. Po chvíli další divoké brždění, krávy vedle silnice tentokrát nejsou krávy, ale skuteční bizoni. Kroužíme kolem s foťáky, ale udržujeme bezpečný odstup, neboť Majka v červeném svetru nás neustále okřikuje "Nemáte je dráždit!" A za chvíli zase stádečko velkých jelenů - tady jim říkají elk - podle mě jsou to wapiti. A další bizon uprostřed prérie, k němu se plíží dva fotografové - zatím Yellowstone plní očekávání.
A už na nás čeká Norris Basin - všude to bublá, syčí, tryská a silně páchne. Největší Steamboat gejzír bohužel tryská jen asi 4x za 100 let a my zrovna nemáme to štěstí.Dále k Mammoth s barevnými kaskádami, některé jsou velmi malebné, jiné ale vyschlé, celkem to jde. Bohužel jsem v tomhle místě díky vrozené šikovnosti přišel o předposlední film, takže jsem zádumčivý. Po zavedení nového se nadšeně řítím k další atrakci, kde mě Vaska vyhání z výhodného místa, že mu kazím záběr, pak mu ho ovšem definitivně zkazil umělec, který už se z tohoto místa asi nehne. Jedeme tedy k Visitors Centru - tady je vše vzhůru nohama, neboť přímo před místním hotelem rozbil svůj stan mohutný desaterák se svým asi desetihlavým stádečkem. Některé emancipované laně obsadily i zastíněná prostranství před okolními chatami. Personál i rangeři si to nadšeně fotí, ale asi to nebude událost tak výjimečná, protože veškerá vegetace je tu obehnaná pletivem zřejmě proti okusu. Další jelen přechází zkušeně komunikaci a přitom se pečlivě rozhlíží. Zbytek výpravy sedí v kině na filmu o Yellowstonu - nevím, co z toho mají, film není česky titulkován. Pak si ještě kupujeme na poště známky k pohledům, které ještě nemáme, prohlížíme si album federálně stíhaných únosců, vrahů a defraudantů - tak radši pryč. Cestou obligátní přísun vodopádů a bizonů - vesměs ve stínu, takže pro nás nezajímavé. Končíme na parkovišti u Yellowstonského Upper Waterfallu, pronásledujeme tajemného křížence bobra a dikobraza, vaříme vegetariánskou večeři. Vaska má zítra narozeniny - dostává typicky americky vkusné přání, rukavice na dumpování a dort se svíčkami takřka digitálně provedenými. Nálada zpočátku veselá, posléze na všechny začíná doléhat houstnoucí atmosféra očekávání příchodu medvědů, světlo zvolna pohasíná.
P.S.Jak se americká rodinka fotí v národním parku: Takřka v naprosté tmě na parkovišti se opře o své olezlé auto a vyšle nejtlustší dítě s fotoaparátem, aby ji vyfotilo ze vzdálenosti asi 30 yardů průhledem mezi záchodky a odpadkovým košem.
Nocleh - parkoviště u Yellowstone Waterfalls
Najeto 103 mil (165 km)

1.10. 1997 stát WYOMING
YELLOWSTONE NATL. PARK
Ráno světla nesvítí vůbec a je pořádná zima. Vyrážíme na vyhlídku Artists Point (dámy okulichovány), tam konečně vylézá slunce, to už je lepší. Skvělý výhled na Lower Waterfall a žlutý kaňon Yellowstonu. Návrat k nocležišti, kontrola záhadného tvora z včerejšího večera - zdržuje se na stejném místě, jeho původ je stále nejasný. Po 328 schodech dolů do poloviny Lower Waterfallu, pak zas nahoru, přejezd na druhou stranu řeky, návštěva mnoha dalších výhledových pointů. Jedeme dál, návštěva sirných bazénů, poté okruh kolem všelikých bublajících a řvoucích bahen. Silnice náhle zatarasena auty, osádky v prérii divoce fotí a ukazují. 60-ti hlavé stádo bizonů u napajedla, výjev jak vystřižený z Tance s vlky. Připojujeme se k zástupu lovců beze zbraní. Bizoni se nevzrušeně pasou, potýkají se nebo močí do řeky. Chybí nám ještě losi a medvědi, jedeme tedy dál k Yellowstone Lake. Zde oběd - filé a výtečný bramborový salát, který byl ovšem přislíben už na neděli před třemi dny. Z focení zatím nic není, do každého záběru se okamžitě namontuje minimálně 5 Japonců.Totéž na restroomu. Teprve když jejich Charter Bus mizí kamsi do Říše Vycházejícího slunce, je konečně klid. My ovšem musíme dál - skvělý basin s barevnými a ani tolik nesmrdícími jezírky. Přijíždíme k Old Faithfulu - cestou se prodíráme značně oseklými bizony, kteří jsou zde zřejmě pány. Procházíme dýmající plání, všude plno gejzírů, které mají chrlit vodu do úžasných výšek a neuvěřitelně dlouho. Potíž je jen v tom, že nikdo neví kdy. U jednoho chvíli čekáme, když se během slíbené čtvrthodiny nedočkáme, tak jdeme k nádherně modrožlutě zbarvené Morning Glory - ta chrlit nemá, tak ani nezklame. Zpáteční cestu k Old Faithfulu dramatizují opět bizoni, kteří přehrazují přístupové cesty. Kolem Starého věrného již trpělivě sedí davy diváků a očekávají tuto nebývalou show. Ale gejzír stále nic. Slunce zapadá a začíná být zima. Náladu mi lepší jen pohled na fotografa, který zaměřil fotoaparát na stativu na zatím poklidně dýmajícího starého spolehlivce a v leže očekává jeho ejakulaci. Znervóznělý mým zimomřivým poskakováním před svým objektivem balí fidlátka a stěhuje se jinam, přičemž neustále bedlivě sleduje moji další činnost. Svému osudu stejně neunikne, ve chvíli, když se Starý Vopruz konečně měl k dílu, pochopitelně se mu opět motám v obraze. Ale o moc nepřišel, ve chvíli Faithfulova vrcholného výkonu se rozsoptilo asi pět okolních gejzírů, daleko výše a déle než starý Olda. Zmrzlí a nadávající se vracíme k autu, povečeříme a valíme pryč z parku. Usídlujeme se v jakémsi campu, stahujeme vlajku a v ilegalitě vstupujeme do místních sprch. S těmi je podobná sranda jako se Starým Fuithfulem - tryská to z nich, když to nikdo nečeká a zcela jiná teplota vody než očekávaná, alespoň na pánech. Dámy jsou spokojené, ale my ostatně taky. Zítra je třeba opustit camp stále v ilegalitě a pak do Grand Tetonu.
P. S. Kde si myslíte, že Vaskovi dosloužila baterka ve videokameře? A v blízkosti kterého zvířete jsme museli opět roztlačovat camper?
Nocleh - camp před Grand Tetonem
Najeto 112 mil (179 km)

2.10. 1997 stát WYOMING
GRAND TETON NATL. PARK
Ráno zima, opouštíme rychle camp, vztyčujeme opět vlajku a již v plné slávě uháníme kolem značky slibující hojnost wildlifu v okolí. Wildlife se v zápětí zhmotňuje v podobě párku losů, kteří nám křižují silnici. Pak ještě něco laní od elka, ale to už je pro nás rutina. Posnídáme pod panoramatem Grand Tetonu, ale dobrou chuť nám záhy kazí povědomý zápach signalizující nemilou skutečnost, že tank No. 1 začíná expandovat do koupelny. Vypukne tedy zoufalé hledání dumping stationu korunované naštěstí úspěchem při třetím pokusu. Počasí se nám nějak začíná kabonit, aby u Janny Lake nabralo zcela špatný kurs. Přesto vyrážíme na kratší výpad kol jezera ponechávajíce kuchařskou frakci v camperu. Na déšť si nejprve stěžuje Majka, aby se posléze ukázalo, že za její zvlhlé pozadí nemůže liják, ale špatně uzavřená láhev v jejím batohu. Dost mě překvapuje, že podobné věci se stávají nejen mně. Když se vracíme k hotovému, opět výbornému obědu, silně leje a je pěkná kosa. Ta mění naše plány ohledně výpadu do Rocky Mountains - kašlem na ně a jedeme na jih. Přes kapli s originálně řešeným výhledem za oltářem - přímo na hlavní tři vrcholu Grand Tetonu, dnes ovšem na šedivá mračna - dorážíme k Visitors centru, kde z místní literatury zjišťujeme, že tajuplný tvor ze včerejška byl originální porcupine - čili americký dikobraz.
V tzv. kovbojském městě Jackson mají bohatě zařízené Turist centrum, vína nevalné kvality a počasí jak vstřižené z Las Vegas. Během dlouhé cesty na jih zpočátku zpestřuje náladu mně nabízené červené lízátko, které v náhlém záchvatu empatie přijímám, abych byl poté focen, filmován a stal se zdrojem veškerého posměchu. Následuje cesta 200 mil děsivé prázdnoty, která je aspoň zpočátku úžasně nasvětlena. Pak už je to jen únavné probíjení se deštěm. Táboříme v Rock Springs mezi třemi benzínkami a pouštíme si video, jak cucám lízátko.
Nocleh - před motelem v Rock Springs
Najeto 252 mil (403 km)

3.10. 1997 státy WYOMING,UTAH,COLORADO
Flaming Gorge
Ráno neprší a je jasno, i když docela zima. Při snídani dojídáme poslední zásoby chleba, tak je třeba ho dokoupit. Zastavujeme ještě v oblíbeném Visitor Center, kde nám doporučí navštívit tzv. Flaming Gorge, zkásnou nás za tuto radu o 2 dolary a na oplátku nám poradí možnost levného nákupu ve Smiths. Dokoupení chleba pochopitelně trvá hodinu a tento trail mezi regály je ostatně ta nejdelší turistika, kterou tento den podnikneme. V přilehlém Liquer Store se daří výhodný nákup Jim Beama a Milwaukee beeru, takže to jde. V dalším Visitors Centru ochotný ranger poradí, vydá mapy a ještě doporučí československou restauraci , ovšem bohužel v New Yorku - škoda, fat free vepřo-knedlo-zelo by jistě byl nezapomenutelný zážitek. Na doporučené vyhlídce na Flaming Gorge dychtivě vystupujeme. Dana je najednou ještě o něco menší než obvykle - její stopy se totiž nesmazatelně vryly do právě dohotoveného betonového chodníku. Naštěstí s sebou máme stavaře, kteří svým fortelem dodávají strohému americkému betonu něco středoevropské poezie. Poté i s narychlo očištěnou pachatelkou rychle mizíme v Ovčím potoce. Ještě si prohlídneme pěkný Red Canyon a jedeme dále k jihu. Cestou míjíme mezi těžními věžemi se pasoucí wildlife, zastavujeme - já si chci vyfotit ty pěkně nasvětlené kozy zblízka, čímž Vaskovi vstupuji do záběru, takže na videu se na žádné kozy netěšte! Dál je už cesta hornatější obdobou večerní kalvárie zpestřenou o zmenšené, zase o to barevnější dinosaury. Končíme v Coloradu ve Fruitě. Dobrý gulášek a pivko, jdeme to zažít ven a ve chvíli, kdy se právě jdu poohlédnout, kde si ulevit, naštěstí zaznamenávám povědomý tvar auta zatáčejícího k nám. První střet s americkou policií dopadl poměrně dobře. Jsme sice z této díry vykázáni do asi 200 m vydálené rest arey, kde jsou záchody i Visitor Centre, takže si můžeme dát v pohodě Jim Beama.
Nocleh - rest area ve Fruitě
Najeto 301 mil (481 km)

4.10. 1997 státy COLORADO,UTAH
COLORADO NATL. MON. - ARCHES NATL. PARK
Ráno opět návštěva Visitors Center, ty jsou tu opravdu v každé díře. Vzhledem k tomu, že odjely všechny tracky, odjedeme taky, a to směren na Colorado Monument. Značka ohlašující ostré zatáčky po dalších 25 majlích slibuje silné zážitky. Silnice se opravdu klikatí po kraji útesů, ostře zařízlé rudé i jiné kaňony, popadané rocky i rocky nezávislosti, na videu ovšem většinou budu já stínící nějakou úžasnou scenérii a popotahující si kalhoty. Věrni americkému způsobu turistiky se většinou nevzdalujeme od auta více jak 5 metrů.
A vzhůru do Arches! Nejdříve je třeba opět překonat pár desítek mil krajinou, kde není naprosto nic. Pak ale dojíždíme ke Coloradu a to už je lepší. Především pojídáme výborný salátek, pak se dámy nadšeně věnují rýžování místních šutráků. Jedeme kolem Colorada, vůkol se odvíjí drobná předzvěst Grand Canyonu a Monument Valley.
Kolem 4. p.m. jsme na začátku Arches, ovšem místo okamžitého vpádu mezi skalní brány se kolegové věnují sledování diáků pro hluchoněmé, zatímco já venku pěním. Konečně se nabažili a můžeme vyrazit. Tři skalní klepny v protisvětle se odmítají nechat vyfotit, tak se vydáváme k sekci Windows. Dámská frakce nadšena falickými tvary místních pyjovců, já zase pěkně rostlým havranem. Stoupajícím skalním terénem zahajujeme ostrý závod se sluncem, abychom byli u Delicate Arch dříve, než zapadne. Stíháme to taktak. Ovšem při první fotce této krásy se ocitám právě na spojnici mezi Němcem fotícím a foceným. Hlasité "Scheisse!" je mi odměnou. Delicate Arch ozářena zapadajícím sluncem, kolem půlkruh sedících lidí fascinovaně na ni zírajících. Připomíná to nějaký tajuplný pravěký rituál. Slunce konečně zapadlo. Kolem divoké záblesky fotících, kouzlo náhle opadá a atmosféra se uvolňuje. Turisté scházejí fotit se k Arše, my vytváříme pro video reklamu na Marlbora. Po jejím shlédnutí dospíváme k názoru, že by měla být opatřena titulkem: "Kouření ohrožuje zdraví, zejména duševní". Návrat na parkoviště, výborné špagety a po včerejším policejním zákroku očekáváme, co bude dnes. Nejsme zklamáni. Auto rangerů míří neomylně přímo k nám a jsme opět vyhoštěni, tentokrát trochu dále. Za zpěvu písně "Hledali nás v Coloradu, hledali nás v Utahu" se upichujeme na břehu výše zmíněné řeky - snad už bude klid.
Nocleh - u Colorada poblíž Moabu
Najeto 158 mil (253 km)

5.10. 1997 stát UTAH
ARCHES NATL.PARK - DEAD HORSE ST.PARK - CANYONLANDS NATL.PARK
Můj milý deníčku, včera, t.j. 5.10., jsem se ti bohužel nemohl věnovat, neb byl vyhlášen stav ohrožení - k tomu ještě dojdeme. Takže začneme popořádku. Noc proběhla hladce, ráno si poklábosíme s typickou arizonskou občankou - možná až na tu cigaretu, rozšíříme její znalosti zeměpisu o Czech Republic next to Germany, a jedeme zpět do Arches až na konec, k prohlídce Ďáblovy zahrádky. Na cedulích vyhrožují extrémně hazardní turistikou. Napřed to jde, lidí ještě moc není, potkáváme ušaté laně, zhlédneme největší bránu Landscape Arch, jdeme dále, teď už po skalách k Double Arch (mají tady hned dvě). Krátce před ní se štěpíme na na frakci Štěpánkovu a normální, ale vše šťastně dopadlo, zase jsme se shledali. Cestou zpátky vidíme ještě Partition Arch a Navajo Arch a taky černošku - věc v těchto státech nebývalá - ale mluvila French. Pokračujeme do Canyonlands, odskok do State Park Dead Horse, krásný výhled na Colorado v hlubokém kaňonu pod námi. Při vjezdu do Canyonlands chtějí ke Golden Eaglovi i Vaskův passport, tady by tedy náš zapůjčený Orel neprošel - předzvěst věcí budoucích. Další cesta po úžasných overlucích - Grand View a Green River Overlook (každý si může najít své Colorado) - rudé kaňony až k obzoru - mám toho už asi 6 filmů. Závěrečný výlet k Mesa Arch, jejímž oknem zíráme do dálky i hloubky, zatímco Děvčata z Canyonlandu,co milují celou bandu, tančí kankán na oblouku archy. Jakási americká důchodkyně se to pokouší napodobit, není to úplně ono, ale její výstup na čtyřech a na zadku má zase jiné kvality, takže získává potlesk za odvahu. Opouštíme severní sekci Canyonlandu a přejíždíme do jižní. Vzhledem k damage road a rozličným bumpům dojíždíme dost pozdě a vítá nás cedule "camping full". Kroužíme campem a cosi nacházíme, ale jacísi dva 4% udavači se nás snaží vyexpedovat svojí velmi rychlou angličtinou, o které tvrdí, že ji neumějí. Nakonec končíme na podivném parkovišti s ještě záhadnějším návodem k zaplacení. Ačkoli tomu plně nerozumím, mám snahu projevit zájem o placení. Jsem ostatními pasován na nerváčka, nikdo se se mnou nebaví, všichni si jen cosi šeptají, večeře ve stylu "Vzpomínka na snídani" - všichni předčasně zaléhají, když se chci umýt, jsem sprdnut, že pumpa dělá kravál, zřejmě by mohla svým tlumeným vrčením upozornit na náš plně osvětlený camper. Shrnuto a podtrženo - večer na dvě věci.
Nocleh - Camp Squaw Flat v Canyonlands
Najeto 245 mil (392 km)

6.10. 1997 stát UTAH
CANYONLANDS NATL. PARK - soutok Colorada a Green River
Budíček v půl sedmé, protože máme spatřit údajně úžasný východ slunce, pozorovatelý pouze ze skalisek v tomto podařeném campu. Na vrcholu skal očekáváme tento jedinečný úkaz. Ale dříve nežli slunko za horou vyšlo, zjevil se pod horou ranger a opět neomylně zaparkoval vedle našeho camperu. Oblézá ho, zapisuje si číslo a vycházející slunce ho nádherně osvětluje, takže si ho můžeme pěkně nafilmovat. Pak odjíždí honit další desperády. Můj další pokus o zaplacení odpálen s tím, že teď už bychom se jen udali, což je asi pravda, tak ani neprotestuji. Odjíždíme na parkovišt Confluence Overlook, kde hojně snídáme. K jídlu si pouštíme hudbu. Série písní dokumentující smrtelné okamžiky v bitvě (Jó to jsem ještě žil) či na popravišti,ať už ruském (Až zítra ráno v pět) či americkém (Pověste ho vejš) sice patří na této kazetě k lepším kusům, ale když to člověk slyší během 24 hodin po páté, začíná litovat, že interpret exekuci přece jenom nějak přežil a mohl své zážitky zhudebnit. Pro příští použití navrhuji doplnit ještě o Bednu od whisky či Nikdo neví, nikdo nezná. Teprve tato série by dosáhla naprosté údernosti. Naštěstí toto chmurné představení přerušuje příjezd rangera, který nás konečně dohledal. Držím se vzadu a nechávám kolegu a kolegyni, aby to vyřešili. Ranger je poměrně hodný, zřejmě naletěl na bodré moravské výrazy a propouští nás. Nebyl první ani poslední, který se takto spletl.
A můžeme pěšky vyrazit k soutoku Colorada a Green River - děsivá cesta polopouští a minikaňony, potkáváme ochotného trappera se synem - jsou ústrojově ukázněni až na hnusné žluté krosny. Po dvou hodinách jsme na místě, jedna řeka hnědější než druhá. Vypuká spor o jejich identitu, neboť nebyl definitivně vyřešen, fotíme a filmujeme raději pohoří. Zpáteční cesta ještě horší, voda teplá a navíc dochází. Vyprahlou konverzaci náhle přeruší hromový výkřik: "TICHO!". Před námi se vine roztomilý chřestýšek. Takže sbírku místní fauny už máme takřka kompletní. Před koncem drsného návratu se dělíme na frakci Štěpánkovskou a Štěpánkových nohsledů. V camperu se vrháme na veškeré vychlazené nápoje a taky na dobré jídlo, pomalu se nám vrací i vtip, takže jsem sarkasticky dotázán, zdali jsem někdy jel načerno šalinó? To jsem sice nejel, ale zato tramvají ano, nicméně vyprahlost mi ještě nedovoluje pádnou odpověď. Odjezd z Canyonlandu, cestou fotím Utažský Stalinův pomník v rudé skále vytesán, Novinovou indiánskou skálu (Vaska k ní nechce, že prý tomu nerozumí), dámy nakupují náušnice a náramky u párku navažských podvodných šuntařů. V Cortezu nakupujeme nejlevnější benzín a úspěšně dumpujeme - konečně spokojeni. Ovšem s noclehem trochu potíž. Při prvním pokusu končíme vedle místní šibenice - tady bych naši oblíbenou kazetu raději nepouštěl. Při druhém snad úspěšněji vedle indiánské galerie. Tvoří se večeře, tentokrát ne jako včera, ale ve starém dobrém stylu, takže se požární hlásič rozpištěl jako obvykle - zřejmě hladem. Bohužel 2/3 dam se údajně přejedly jogurtem a leží jako lemry, tak už musím končit, protože můj popis posledních dvou dní je nejspíše popudí a tímto též probudí. Nocleh - parkoviště před galerií za Cortezem
Najeto 143 mil (229 km)

7.10. 1997 státy COLORADO,NEW MEXICO, ARIZONA,UTAH
MESA VERDE NATL.PARK - Four Corners - MONUMENT VALLEY
Probuzení vedle šibenice proběhlo v pohodě, ale je dost zima a na obzoru se jeví podivná mračna. Jedeme k Mesa Verde, kde si legendární Anasaziové vybudovali svá sídla ve 13. století, dříve než vznikly slavné evropské katedrály, jak je nám neustále patriotickými rangery předhazováno. Lístky do známějšího Cliff Palace získáváme na 9.30, do záhadného Balcony House , o kterém všechny námi dosažitelné prameny shodně mlčí, na 11.00. Cliffs Palace máme pod sebou ve stínu útesu, a už se do něj valí první výprava. Zjevuje se i nám přidělený ranger Greg. Je to dle všech známek veselá kopa, ale jazyková bariéra nám brání plně vychutnat veškeré jemnosti jeho jiskrného humoru. I někteří návštěvníci mu ochotně sekundují a z reakcí English speaking people cítíme, že Greg se nenechá zahnat do kouta. Svůj výklad pojímá poněkud školským způsobem, a tak se raději krčíme, abychom nebyli vyvoláni. Po hodině této výuky o tajích zemědělství na mesách a životě v obydlích typu kiva jsme rádi, že unikáme bez nedostatečné, ale není všemu konec, další vyučovací hodina po malé přestávce na nervozní vymočení pokračuje v Balcony House. Přichází tělocvikář Michael a už nás žene po ripstolích vzhůru. Ve svém překotném výkladu toho semele dosti, ale z toho mála, co jsme pochytili, zjišťuji, že jsme na tom s Coloradem podobně. Zatímco nás okradli o kulturní statky švédští žoldnéři, je zase švédský vědec Nordenskjold. Závěrečné proplazení tunelem, ještě jeden žebřík a máme to za sebou.
Za houstnoucího počasí jedeme zpět do Cortezu vhodně nakoupit do dolarového obchodu, to už pěkně leje a vítr lomcuje camperem. Z krámu se všichni vracejí s rozzářenými tvářemi a kochají se učiněným nákupem. Občas se nějaká tvář zachmuří a běží se měnit - zřejmě úspěšně (s odstupem času nákup hodnocen jako "sračky"). Deštěm pokračujeme dál k atrakci jménem Four Corners - zde se stýkají hranice čtyř států - Colorada, Utahu, Arizony a New Mexica. Za tento punkt chtějí 1,5 dolaru na osobu. Dana unikla brýlemi zesílenému ostřížímu zraku Navaja u vstupu, tak jsme zase ušetřili a můžeme šaškovat na hranici, přestupovat z jednoho státu do druhého a znervózňovat další turisty nedočkavé zkusit si též obdobné pocity. Pokračujeme do Monument Valley, ujíždíme mračnu, to nás zase dostihuje, neskutečné meandry řeky San Juan , dalo by se tu campovat, ale prý ne, dále vstříc Monumentům v zapadajícím slunci- tento úžasný zážitek je poněkud rozmělněn infantilní směskou linoucí se z kazeťáku. Parkujeme na rušné křižovatce v rezervaci, za námi kvete záhadný indiánský život, snad nejsou moc vyhladovělí, protože karbanátky omamně voní - sice jsem se těšil na na tajuplné brněnské šulánky, ale ty karbanátky jsou opravdu výborné, bohužel prý nejsou k přidání, zatímco žebrající navažské psisko je rozmazlováno párečky a mazlivým oslovením "můj grizzly" a jeho chování komentováno nadšeným "a von vopravdu nekousne".
Nocleh - křižovatka před Monument Valley
Najeto 218 mil (349 km)

8.10. 1997 stát UTAH,ARIZONA
MONUMENT VALLEY - Antelope Canyon - Glen Canyon Dam - GRAND CANYON
Ráno pekelná kosa. Vstáváme brzy, abychom spatřili východ slunce nad monumenty. Je to úchvatná podívaná doplněná pěkně osvětleným Punťou alias Grizzlym v popředí. Prcháme před ním do navažského parku, cestou míjíme školu, která je právě zavážena indiánčaty z rezervace. Nápis před školou vítá exchange studenty ze Sibiře, těm se tady jistě bude líbit, neboť tepelné podmínky jsou tu velmi podobné. Indiánští řidiči otevřených vyhlídkových vozů se nás snaží zlákat k projížďce, v tomto počasí to ale nepřipadá v úvahu. Nákup triček a bubínku, tentokrát žádné sračky. A pokračujeme dál k Antelope Canyonu. Tam ale Navahové nepouštějí, neboť se jim tam prý v písečné poušti topí lidi. Cena 15 doláčů za osobu za 10 minutový odvoz a vstupné je poněkud přemrštěná, ale co se dá dělat. Eva na finanční požadavky nepřistupuje, využije tu dobu ke studiu přilehlé elektrárny. Ještě před odchodem dramatická scénka, neb pracně sehnaná nabíječka i s baterkou překvapivě dlí v odpadcích, kam se zřejmě dostala vinou buď horlivého úklidu či překotného brždění.
A jsme v canyonu. V první chvíli to vypadá opět jako podvod, ale opravdu jen na první pohled. Klikatě se vinoucí soutěska připomíná spíše jeskyni, úzkými štěrbinami se stropu vnikající světlo vytváří na okrovém pískovci úžasné osvětlení, které se neustále mění. Jedinou závadou je, že tuto prchavou hru světel se snaží zachytit kvanta uměleckých fotografů, kteří se na všech možných místech hrbí a kroutí za svými stativy. Ale zase se jim dá zkazit velké množství záběrů, buď individuálně,jak to umím já, nebo kolektivně, jak vynalézavě praktikuje Dana za použití blesku - hromadné syknutí a vyčítavé pohledy jsou jí odměnou. Před odjezdem mě Vaska ještě potěšil zasunutím pověstné flašky na vodu do báglu. Právě když ve zpátečním shuttlu rekapituluji vzniklé škody, ozývá se nad námi: "Celkom pekný kaňon, nie?" - Majka okamžitě odpálí naučenou replikou:" I don´t understand", pak se vše uvádí na pravou míru. Světoběžnický Slovák nám líčí své putování po státech, je tu už půl roku. Ptá se, co je u nich nového, jelikož neznáme jeho volební preference, odpovídáme vyhýbavě. Po návratu nás čeká překvapení - Eva místo exkurze elektrárny uklidila camper a teď nás do něj nechce bez přezutí pustit. S elektrárnami jsme pro dnešek ještě neskončili, čeká nás ještě jedna vodní, na přehradě Glen Canyon Dam - pochopitelně si to vychutnáme i v kině.
A teď už nás očekává jeden z vrcholů zájezdu - Grand Canyon. Ale napřed ještě menší canyon na Little Colorado, jako obvykle obležený indiánskými trhovci - Vaska kupuje alespoň bizona. Grand Canyon nás vítá při západu slunce přizdoben zdomácnělým havranem. Je to velkolepé, bohužel již nevyfotitelné. Ještě se sem musíme vrátit! Plánujeme zítřejší sebevražednou expedici Dany a Vasky na dno kaňonu - děcka se musí především dobře najíst! Zelňačka a smažený sýr před obchodem, neboť do campu v Grand Canyon Village nás zase nepustili - máme moc dlouhého vehicla, i když o kratší tu nezavadíš. Zaparkujeme na centrálním parkovišti v odtahové zoně a očekáváme obligátní příjezd rangerů, zatím tu nejsme sami. Pokud se kvůli nim nevyspíme a zítra se něco stane, budeme je žalovat.
Nocleh - parkoviště Grand Canyon Village
Najeto 285 mil (456 km)

9.10. 1997 stát ARIZONA
GRAND CANYON NATL. PARK

Kruté ráno, brzké vstávání, rozpad expedice na frakci vrcholovou, traverzní a frakci ke dnu.
Frakce traverz
Jelikož frakci traverz tvořím osamělý já, popíšu nejprve události na zlaté střední cestě. V 8.30 vyrážím ze South Kaibab Pointu. Sestup je, jak se ostatně čekalo, v pohodě, zpočátku i ve stínu. Je tu jen pár hikerů, nahoru se ovšem valí jedna karavana mul za druhou. Asi po 2 hodinách sleduji pěknou westernovou scénu. Skupinka kovbojů vyjede z kaňonu, jeden se odpojí a zamíří k osamělému srubu. Tam sesedne, uváže koně, vyjde po schůdkách na verandu, zmizí ve srubu. Asi po minutě rozvážně vyjde, nasedne, připojí se k čekajícím druhům a všichni odjíždějí za dalším dobrodružstvím. Jdu se podívat do srubu, jakou záležitost tu měl k vyřízení a romantika rázem opadá, jsou to restroomy. Celá scéna se rázem jeví ve zcela jiném světle, připomíná spíše velvarskou sloku Kovboj s koně seskočí. Dole už hučí Colorado, už ho i vidím, první etapu mám za sebou, takže posvačím řízečky a papriku. Ale nejsem na to sám, než se rozkoukám, už je řízeček pod kamenem odvlečen drzou veverkou. Takže musím o svoji krmi bojovat a čas od času uplácet drzé zvíře chlebem, aby mě nechalo na pokoji. V závěru se nechá i vyfotit. Pak vyrážím hledat traverzní Tonto Trail. Dá to trochu práce, ale nakonec se daří. Následující 2 hodiny zažívám pocity objevitele, neb kráčím zcela sám vyprahlou pastvinou, i když občas narazím i na oázu. Kolem se tyčí rudé skály Grand Canyonu, je to dost nezvyklý pocit. Asi po 5-ti mílích vidím jakési hemžení na obzoru, ano, napojuji se na Bright Angel Trail a čeká mě šílený výstup asi 1000 m. Tady už je husto, lidi mě předcházejí, udržuji krok jen s jakýmsi japonským párem, při opětovném míjení se neustále zdvořile zdravíme "Hi!". Asi po 2 hodinách je konečně civilizace na obzoru, odpočívám a krátím si čas pozorováním rodinného života horských koz. Při pohledu dolů vidím v hloubi 2 povědomé postavičky, zvládli to a na vrcholu se všichni scházíme. První z této dvojice se netají svým opovržením nad snadností výstupu, zatímco druhá po krátké zastávce pod sprchou a u stolu (vrcholová sekce totiž čerstvě navařila polévku, gulášek a pomazánku) zalézá mlčky do spacáku. Po opětném shledání ještě zajišťujeme vínko, ale zkomírající světlo v camperu nás zažene do pelechu asi kolem 9 p.m.

                               Nikotin

                                 Dana

                                 Majka

10.10. 1997 stát ARIZONA
Rozloučení s Grand Canyonem - Sedona - směr Las Vegas
Ráno zahajujeme dumpem, rozloučení s Grand Canyonem - fotka na Tůru - a jedeme do kina. Tohle kino je ale docela dobré - taky řádně drahé - široko i vysokoúhlé, stereo či kvadro, prý i trojrozměrné. Film nás seznamuje s historií Grand Canyonu, Vaska to ilegálně natáčí na video, tak to taky uvidíte, ale nebude to ono (Tady Nikotin kecá! - Vaska to původně natáčet chtěl, ale potom se dověděl, že je to zakázané a na každém 8. schůdku stál uvaděč, takže si to pod vlivem okolností rozmyslel. Nikotin byl do děje tak vtažen, že ačkoli seděl vedle Vasky, nevšiml si změny jeho původního záměru - Majka). Další cesta se zvrhává v lov na suvenýry, i já jsem drobně podlehl. Historické hornické městečko Jerome zavání velkým podvodem. Večer zatím trávíme před restaurantem v Ash Fork, kolem hučí spousty trucků, uvidíme, kdo bude trpělivější. Zaléháme, ale objevil se nový, ještě neunavený trucker, takže Eva je nucena vyměnit na chvíli postel za volant a odvézt nás aspoň kousek dál.
Nocleh - před fast foodem v Ash Fork
Najeto 242 mil (387 km)

11.10. 1997 státy ARIZONA,NEVADA
Route 66 - Hooover Dam - Las Vegas

Ráno zima, kupí se černé mraky, není divu, jedeme přece do Las Vegas. Vyrážíme a za chvíli jsme na slavné historické Route 66 - úžasná bouda ověšená cedulemi, nápisy a jinými artefakty obklopená rázovitými skvěle vyšperkovanými vehikly, a uvnitř sympatický fanoušek této highwaye Bob Moore. Strávili jsme tam skoro 2 hodiny, popili kávy, malinové limonády, ochutnali semena konopí (sterilované,takže legální), vylepšili Bobovy znalosti zeměpisu střední Evropy, připojili se k 22 Čechům, kteří už sem zavítali. Nakonec koupili něco omlácených nevadských autoznaček a uměleckých výtvorů tohoto rustikálního výtvarníka. Závěrečná fotka s Bobem před jeho rezidencí a jedeme vstříc Las Vegas, což bude naprostý kontrast oproti tomuto arizonskému Hnojovému domu. Ještě nás čeká Hoover Dam,slavná přehrada z doby krize, hojně navštívená naklonovanými turisty a komicky se chovajícími havrany. Ostatní opět v kině, já si mezitím pokecám s havranem, který si brousí zobák o náš camper. Odjezd, dramatická mračna, duha a Las Vegas před námi. Při příjezdu nás nejvíce pobaví skupina 6-ti žlutých cyklistů, kteří se ve spořádaném útvaru prodírají hustým vegaským mumrajem trucků a šílených gamblerů. A je to tady! Horečná příprava na parkovišti, dámy se malují a vyrážejí si při tom navzájem oči, Vaska se neholí a já si beru deštník. Krupiéři v širém okolí blednou, jaká že to silná sestava vyráží rozbít bank. Abychom se předčasně nepřejedli a neotupili své smysly v boji s Las Vegasskou mafií, nejdeme napřed přežrat do Circus Circusu za 5 dolarů,co se do nás vejde, ale nalačno vyrážíme shlédnout námořní bitvu. Stojí to za to, bojuje se úporně, bukanýři i angličtí námořníci houfně hynou, výbuchy a ohně na obou palubách, kapsáři hbitě brousí davem, anglická loď prohrává a potápí se (to se v Americe dalo čekat), kapitán zůstává na palubě a potápí se s lodí, aby se po chvíli i s lodí vynořil vztekle prskaje kolem sebe. Rozjařeni touto podívanou jdeme zkusit své štěstí do kasina. Nebudu detailně popisovat, ale dopadlo to, jak asi čekáte. Kasina jsou plná zpitomělých hráčů snažících se ošálit zákon pravděpodobnosti značně posílený vhodně naprogramovanou mašinou, ti odraní už rezignovaně postávají v sáhodlouhých frontách před bufety. Jiní zase vztekle mlátí paličkou do nějakých poskakujících ochechulí a s výsledkem zápasu jsou zjevně nespokojeni. Dále jdeme do vyhlášeného Caesar Palace, kam už také razí komičtí cyklisté, z nichž se při bližším ohledání vyklubala jízdní policie. Kasino Caesar je zhmotněním představ průměrného Američana o starém Římě, vše viděno přes brány Disneylandu. Navíc se tu rychle střídají denní doby, takže člověk už má v těch amerických časech naprostý bordel. Vyvrcholením všeho je u trojský kůň,z jehož boku občas kvílí nechutná medvědice v podprsence (pardon - v práskačce čili šprndě) podporována jakousi z Valhaly zřejmě vyhnanou valkýrou připomínající psa Pluta. Prostor je hojně prošpikován rozličnými fontánami, u kterých se dá pěkně vyfotit, pokud se tu právě nefotí skupina Japonců, nebo neprobíhá show, při které fontánu obsadí houf oslizlých potvor a toporných herců, kteří jsou zřejmě umělí, vše provázeno rachotem, ohněm a smradem, což má představovat konec Atlantidy. Ale v okolních buticích se lze zase příjemně navonět, takže to vše dobře dopadne, na rozdíl od hledání bezedného bufetu v proslaveném Circus Circusu, místo kterého nacházíme jen velbloudí závody, což ve mně vybudí pocit žízně a velím k návratu do camperu. Ostatní sice stále bájí o nočním životě, který si představují tak, že si v camperu dají teplé mléko a pak vyrazí větrnou mrazivou nocí na rozhlednu, nicméně útulný bydlík nahlodává jejich odhodlání, takže zůstane jen u toho mléka.
Nocleh - parkoviště v Las Vegas
Najeto 228 mil (365 km)

12.10. 1997 státy NEVADA,CALIFORNIE
Las Vegas ve dne - DEATH VALLEY NATL. PARK
Rozhodnuto, že na rozhlednu přece jen půjdeme, má totiž slavnou horskou dráhu ve stratosféře. Nahoru nás veze liftboy původem ze země Škipetarů (pro ty, kteříé nečetli Karla Maye - z Albánie). Horská dráha naštěstí nejede, protože je větrno, bohužel Dana objevuje špatně fungující dalekohled, který přibližuje, ač do něj nebylo nic vhozeno, a z něj vidí v dálce u obludného Excaliburu jinou,která prý funguje a lidé jsou tam zrovna vzhůru nohama, tak nás to možná ještě čeká. Naštěstí dámy se zdržely napřed čekáním na Vasku, který ještě nekonal potřebu ve stratosféře a tak si to musel vyzkoušet, poté tzv. bleskurychlým nákupem řetízků či náušnic, takže postaveny před volbu horská dráha nebo Údolí smrti, volí druhou možnost, tak můžeme kolem Sochy Svobody a Luxoru se sfingou a pyramidou (naštěstí bez teroristů) zmizet v poušti.
A jsme tu. Výjezd k výhledu na Dantovo peklo, hluboko pod námi nejnižší bod západní polokoule, níže než Colorado z hrany Grand Canyonu. Pak Zabriskie Point, pěkná hra barev na zkamenělých dunách. Dolů do oázy Furnace Creek, palmy, konečně teplo, bohužel je to pod hladinou moře a špatně se dýchá, o to lépe se zde popíjí. Půlnoc: Camper osvětlen reflektory a vzápětí se ozývá silné bušení na dveře. Než jsem se trochu přioblékl a slezl z bidla, opakovalo se ještě 2x. Venku ranger, zdvořile, leč neoblomně nás žene do campu, tak tam jedeme.
Nocleh - napřed před campem Furnace Creek, pak v nějakém jiném campu (levnějším)
Najeto 178 mil (285 km)

13.10. 1997 stát CALIFORNIA
DEATH VALLEY NATL. PARK
Ráno nevydařený pokus o rychlé opuštění campu, u brány jsme odchyceni a platíme 16 dolarů. Jedeme do Golden Canyonu, ten si projdeme, pěkné to je. Pokračujeme na Artist´s Palette. Právě když se kocháme vybarvenými skalami, zastavuje auto a vystupují dvě pohledné dívčiny a nadšeně zdraví česky naši vlajku. Jsou to baby-sitterky z nějaké díry od New Yorku, jinak původem z Příbrami a Křižanova. Seznamují nás s problematikou výchovy dětí v americké rodině, my je zase s našimi bohatými zkušenostmi z nočního života ve Vegas a v parcích. Exkurse v tradičně rozbordeleném camperu je naprosto nadchne a Batalión z kazeťáku přivede až k slzám. Vyzvídají, kam jedeme za rok, Vaska pohotově vytahuje Kanadu a Majka Nový Zéland, to asi budeme mít dost dlouhé přesuny. Výměna adres, obdarujeme je vlajkou a rozjíždíme se, my k moři, ony za sekvojemi, ale ještě se u Palety jednou sejdeme, než se definitivně rozejdeme. Cesta k moři vede jak známo přes písečné duny. Zde filmujeme scénu z filmu Pahorek, ještěrku, zajíčky a reklamu na Budweiser. Do neobyčejně dlouho připravovaného a toporně režírovaného záběru "Procházka v dunách" dodávám v záchvatu inspirace roli náhle se zjevivšího pouštního šílence. Dle reakce obecenstva je to role divácky vděčná a zdá se, že zastíní i matný projev hlavní představitelky. A z dun tady, jak již bylo dříve řečeno, už opravdu k moři. Čeká nás ovšem dlouhý přesun, tak si ho zpestříme zastávkou na večeři (teplou), pak začíná jízda kaňonem do Bakersfieldu, kde před obchoďákem parkujeme. Z Údolí smrti jsme si na zadním pískovišti přivezli dvě mrtvoly.
Nocleh - parkoviště v Bakersfieldu
Najeto 267 mil (427 km)

14.10. 1997 stát CALIFORNIA
Morro Bay - pobřeží Pacifiku - Big Sur
Několikanásobný klamný úsvit, neb parkoviště je přesvětleno. Potom tentokrát opravdu rychlý nákup, který je ovšem vzápětí vykompenzován asi půlhodinovým výběrem vhodné žaby. Konečně vybrána jedna zřejmě gramotná a můžeme jet. Opět dlouhá cesta klikatou silnicí plnou zákrutů, ale v odpoledních hodinách jsme konečně u Pacifiku - opět v jakémsi Morro Rocku. Jdeme na pláž, Dana se nenechá přemluvit, aby vstoupila do vln ve své nové paruce coby Lady Godiva, prý je příliš krátká. Pobřeží oplývá všelikým životem, největší machři západního pobřeží si v neoprénu rozbíjejí huby o přehřáté vlny. Slibovaná reklama na nevím co nesplnila mé očekávání. Z wildlifu vidíme zbytky krabů a raků a s tím spojená hejna písečných blech či much, střemhlavě lovící vodní ptáky - asi pelikány, ale jsou nějací mrňaví, ale o to útočnější - a pak, ač si ostatní napřed myslí, že si vymýšlím, i delfíny, ale je to tak. Opravdu se hojně hemží ve vlnách. Na další cestě vidím i velrybu, ale ta není tak zcela jistá, prý to byla skála, ale už se nevynořila.
Hrad magnáta Hearsta na kopci naštěstí už zavřen, ale při další cestě pobřeží plné povalujících se kalifornských lvounů. Po kratší rozepři zda se podívat či ne, prý jich bude ještě plno, tam přece jen jdeme, ne všichni, neb Vaska raději kouří a Dana sní s různobarevnou hlavou o horské dráze kdesi před námi - když se vracíme nadšeni z exkurse za řvoucími ploutvonožci, hlava ztratila své punkové zabarvení a můžeme jet dál v záři zapadajícího slunce nad Pacifikem - nádherným pobřežím, posléze už potmě, až konečně zakempujeme. V krásně teplém večeru za úplňku a řevu cikád vzpomínáme při vínečku na krásné doby, kdy vojna ještě byla vojna, policajti policajtama a my o trošku mladší. S touto vzpomínkou se jistě bude krásně usínat i přes několikanásobnou výpravu na pisoir.
Nocleh - odpočívadlo u Big Sur
Najeto 235 mil (376 km)

15.10. 1997 stát CALIFORNIA
Monterey Bay
Ráno budíček takřka za tmy. Jsem z toho tak zpitomělý, že jdu pozorovat východ slunce nad Pacifikem - jak každý zeměpisu znalý člověk ví, na západním pobřeží USA je to poměrně zbytečná činnost. Jedeme do Monterey, cestou se stavujeme v Point Lobos - rezervace na břehu moře, příručku tu mají i v češtině. Pozorujeme opět lvouny, pelikáni tady nabývají větších rozměrů a přibývá i jejich počet. Krásná vyhlídková cesta cypřišovým poloostrovem a pokračujeme na 17 miles drive, opět spousty pelikánů, kormoránů, lvounů či lachtanů (sealions či harbour seals), i mořské vydry zřejmě vidíme, ale nejsme si tím zcela jisti. Závěrečná koupel a oceánografická expedice mezi místními útesy. V Monterey pochodujeme plechárnou, sourozenci Fatrdla- Vlčková jdou hladit rejnoky do aquaria, zbytek pozoruje řvoucí ploutvonožce na Fisherman´s Wharf. Takže do Friska odjíždíme za tmy, nikoho ani už nepřekvapuje, že na zadním loži opět mrtvo.
Osvědčené parkoviště mezi různými nákupními středisky tentokrát zklamalo. Velmi rychle se zjevil exotický security man, zatím asi největší exot mezi strážci pořádku, se kterými jsme měli co do činění. Jeho angličtina je ještě o poznání horší než naše, neustále nás vyzývá k rozhovoru ve španělštině, na zjevivší se blonďatou Evu pokřikuje, jestli je Mexicanos. Asi po hodině zoufalého rozhovoru jsme pochopili,že je ze Západní (či Východní) Samoy. Zřejmě čeká nějaký úplatek, začíná se vtírat i do camperu, ale tam ho naštěstí mrtvolná postava na zadním loži vyděsila, tak se stahuje a už jen vyžaduje, abychom o půlnoci opustili prostor. Tak ho raději poslechneme a asi o 500 metrů dál v pohodě přežíváme noc.
Nocleh - parkoviště na jihu San Francisca
Najeto 166 mil (266 km)

16.10. 1997 stát CALIFORNIA
San Francisco
A jedeme do Frisca. Nejdříve prohlídka parku - kachny, želvy - pak japonská zahrada, po ní následuje botanická - to už mě nebere, tak se jedeme podívat do Ashbury Heights, hippiesácké čtvrti z šedesátých let. Po hippies tam moc nezbylo, ale zato nám zbyl na camperu šrám od jedné zvláště zatvrzelé větve. Přejíždíme Golden Gate, pak se snažíme dostat na vyhlídku nad most, ale místo toho končíme po řadě ostrých serpentin u moře v Sausalitu. Po dalších zmatených akcích se to ale zdaří, fotíme si Golden Gate a Frisco, pak konečně do města - Fisherman Wharf - opět něco podobného jako v Monterey, ale v ještě rozmáchlejším duchu. Všemu vévodí Alcatraz v zátoce, vyplácám na něj spoustu fotek, neb popředí se neustále mění, jednou americká vlajka, jindy lvouni či věž ponorky - Pampanita z 2. světové války - tu posléze i navštěvuji, vyfasuji k tomu naprogramované sluchátko, které mě seznamuje, kde se právě nacházím, ale jeho program zešílí pokaždé, když fotím bleskem a všichni návštěvníci se polekaně otáčejí. Jde většinou o postarší Japonce, kteří si s respektem prohlížejí, co je to kdysi poslalo nenadále ke dnu. Pokračujeme k Lombard Street, nejklikatější ulici světa - navíc do ostrého kopce. Projet si ji patří zřejmě pro návštěvníky Frisca k bontonu - dlouhá řada aut se kupí u horního vjezdu. Camperům naštěstí vstup zakázán .Tudy navíc projíždí i cable car, je odtud vidět Alcatraz, Coit Tower i Pyramida. Takže toto místo je opravdu San Francisco v kostce, bohužel už je skoro tma a nedá se fotit.
Dole je konečná kabelové tramvaje, to je taky zajímavá akce, tramvaj dojede na dřevěnou točnu, vesměs přičmoudlá osádka vystoupí, opře se o tramvaj, otočí ji na správnou kolej, roztlačí a cestující mohou nastupovat. K tomu hraje rázovitý multiinstrumentalista směsku melodií z celého světa, specielně mě potěšil, že zahrál píseň "Nikotine, Nikotine...". Pokus o průnik do Chinatownu se nezdařil, parkovat v San Franciscu není žádná sranda, jak jsme se tento den již několikrát přesvědčili. Nezbývá než závěrečná etapa přes Oakland Bridge s pěkně svítícím Friscem po levici. Na staré dobré parkoviště v Dublinu dojíždíme s ručičkou ukazatele benzinu na nule a já s vlasy zježenými hrůzou, ostatní se mi smějí, že to má ještě rezervu, kdyby mi to byli řekli před měsícem, byl bych celý zájezd podstatně klidnější - totéž se týká výrazu slova "beneli". V důvěrně známém obchůdku jsem kromě cenově výhodné whisky spatřil i pytle starých známých bonbónů - viz. 18.9.1997, takže kruh je zřejmě uzavřen.
Půlnoc, v obchoďáku mají ještě otevřeno, všichni balí jak šílení, neskutečné množství suvenýrů, žvýkaček, triček, řetízků, náušnic, kamení, prospektů, bizonů, slonů, šerifských hvězd made in China, dek made in British Airways a podobných náležitostí. Já jsem si své pohledy, 2 magnety a flaštičku whisky už zabalil, co jsem si vypil, to jsem si zažil, tak mohu před dnešním traumatizujícím zážitkem vracení poškrábaného a nevydumpovaného camperu připojit ještě pár poznámek. Ujeli jsme 5.722 mil, t.j. 9.155 km, viděli jsme asi opravdu vše, co se dalo stihnout, celkem jsme spolu vydrželi, letadlo snad taky nespadne.
Víc už dnes asi nenapíšu, protože už jsem poněkud handicapován otlučenou hlavou. To jsem zřejmě zapomněl poznamenat a tímto varuji případného čtenáře, který by si podobnou cestu chtěl taky vyzkoušet. Camper je vybaven velkým množstvím skříněk, umístěných přesně tak, aby člověka mého vzrůstu a postiženého podobnou šikovností zasáhly při shýbání přesně do čela.
Nocleh - parkoviště v Dublinu
Najeto 88 mil (141 km)

17.-18.10. 1997stat CALIFORNIA
Půjčovna EL MONTE v Dublinu - odlet domů
V půjčovně dumping nemají, tak si ještě musíme zajet za posledním vydumpováním. Při vracení zachmuřeně prohlížejí šrám z Frisca, posléze nám s úsměvem naúčtují asi 220 dolarů navíc, chvíli se s nimi dohadujeme, pak to necháváme být, ať si to z karty odpočtou, celá ta záležitost se zálohou je nějaká zmatená, s odstupem času už to nedokážu zrekonstruovat. Odvoz na letiště kolem poledního klapl, tak naposledy přejíždíme San Francisco Bay a už je tu letiště. Na něm opět značný zmatek, ale už jsme otrkaní cestovatelé, tak si během čekání na odlet můžeme v klidu vychutnat rušný cvrkot při přistávání a startování, snad každou půlminutu něco sedá nebo vzlétá, někdy dokonce současně. Poslední pohled na Alcatraz a mizíme východním směrem vstříc zkrácené noci. Let už je pro nás rutina, ne tak pro mladého stewarda, který zoufale bojuje se servírovacím stolkem a stává se tak úspěšnou konkurencí Mr. Beana na videu. Už víme, že červené víno nebrat a jak naopak brát sluchátka. Servírovaný beafsteak překonal meze British airways. Přestup v Londýně se zdá bez problémů, aspoň si to zatím myslíme. A už nás vítá Praha svou takřka komorní Ruzyní. U pásu čekáme znuděně na svá zavazadla, s ubíhajícím časem a tenčícím se počtem neuspokojených pasažérů nuda začíná ustupovat a střídá jí sílící nervozita, až se pás zastaví a zřízenec oznamuje, že je mu to sice líto, ale že už je to opravdu všechno. Vztekle se spolu s asi deseti dalšími báglůprostými cestovateli vrháme k přepážkám, kde vyplňujeme formuláře o podobě ztracené batožiny. Prý je to věc běžná, specielně Londýn nestíhá překládku takřka pravidelně. A pak už se vyhrneme ven, kde nás čekají početné moravské davy. Ke mně se hlásí jen bývalý spolupracovník Luděk Čížek, který zde musí čekat na ruské přátele své též ruské manželky, tak mám s letem ze San Francisca navrch. Rozloučení a jedeme se vyspat, ale ne hned, já jsem hned odchycen kamarády a musím jim začerstva v hospodě líčit zážitky. Večer dorazily i bágly - na Moravu jim je odvezli ještě v noci, mně až druhý den.

                                 Nikotin