THAJSKO (21 dnů) A LAOS (21 minut)

2.2.-3.2. 2007 Praha – Istanbul – Bangkok.

Scházíme se 2 hodiny před odletem tj. ve 14.45 v terminálu Sever 2, průvodce Livingstonu nám předává letenky, zpáteční letenky, pokyny, sarong a informaci, že se máme přesunout na Sever 1, kde nás posléze chvatně opouští. Je nás 7, já s Marcelou, Milan s Jiřinou, Petr s Evou a Renata. Letíme s tureckými aeroliniemi, takže jsem poněkud nervózní co se týče přítomnosti alkoholu na palubě – naštěstí první pohled na servírovací stolek odhaluje sympatické plechovky Efezu i lahvičky Merlotu. První 2 hodiny do Istanbulu jsou ovšem jen zahřívacím kolem, další let do Bangkoku bude totiž 11hodinový.

V Istanbulu máme asi 3 hodiny, jdeme se tedy s Marcelou na obhlídku letištních pohostinských zařízení. Od mé poslední návštěvy prodělala turecká měna zásadní proměnu, pryč jsou dlouhé řady nul na bankovkách, teď je za dolar asi 2,5 liry. Nakonec objevujeme hospodu, kde velké pivo (0,7) stojí 13 lir a je jen o 2 liry dražší než poloviční malé, takže proměněných 10$ vystačí kromě Efezu i Marcele na 2 deci vína. Pro velký úspěch celou transakci včetně další směny opakujeme, a pomalu je čas k odletu. Už nás stejně vyhazují, protože v 23,00 zavírají. Ale ještě musíme přetrpět asi hodinové zpoždění.

Dalších 11 hodin je pěkně otravných, spát se mi moc nedaří, jídlo ujde – pochopitelně se přes veškerou snahu pokecám. Konečně Bangkok – kolem 16 hodiny místního času, posun oproti nám je 6 hodin.

Drogy zřejmě nikdo z nás nepašoval, ani nám je nikdo nepodstrčil, takže se šťastně setkáváme s průvodkyní Hanou – na rozdíl od párku Rusů, který postává opodál a rezignovaně hodnotí svou situaci: „My patěrjalis.“ Při čekání na autobus do centra provedu první pokusný nákup místního piva – první do ruky mi v minimarketu padla značka Leo, 0.64l asi za 39 bahtů, správně vychlazené, 5,5%. Přijíždí autobus, obsazujeme zadní část, přes nás se hrnou další, nakonec je pěkně natřískaný. Cesta trvá asi hodinu, v centru Bangkoku doprava pěkně houstne a nakonec se vpodstatě zastavuje, poslední kilometr zabere asi tolik času jako celá předchozí jízda. Je sice hezké, že na semaforech odtikávají vteřiny, které ještě do konce červené zbývají, ale když se začíná s číslem 240, moc optimismu to nepřidá. Následující zelená má potom nepochopitelně jen 30 vteřin, za kteroužto dobu ani nestihneme ke křižovatce dojet – a následuje dalších rudých 240... Ještě že je tu pro nás nováčky na co koukat, od pozlacených chrámů po čilý mumraj tuk-tuků a motorek, obratně se proplétajících dopravní skrumáží. Vystupujeme na rohu Khao Sanu, hlavního bangkokskéha centra batůžkářů a ostatních světoběžníků. Tato asi 400m dlouhá ulice je už v podvečerních hodinách přecpána exoty všech barev a vizáží, hospody a noční podniky se už rozjíždějí, atmosféra je prošpikována směsicí pachů z pouličních stánků i z kanálů. Vedro, které mi ještě na letišti připadalo přijatelné, je tady daleko horší. Naštěstí se nemusíme trmácet daleko, v jedné khaosanské pasáži je i náš hotel D&D Inn. Klimatizace funguje, na střeše je bazén s hospodou a krytými lehátky s thajskou masáží, ozdobenými vystavenými certifikáty masérek - ovšem právě Khao San je vyhlášený tím, že vám tu vyhotoví jakýkoli doklad – stánků těchto umělců jsem si všiml hned před hotelem.

Po nutné koupeli vyrážíme na první obhlídku nočního velkoměsta. Kolem osvětleného památníku demokracie z 30tých let 20. století dorážíme k prvnímu chrámovému komplexu jménem Wat Rajnadda – nejnápadnější v osvětleném komplexu je vysoká budova Loh Prasat, jediná chrámová stavba v Bangkoku s kovovou střechou. Hned vedle je klong - kanál s nástupní stanicí dlouhých lodí, které v ucpaném Bangkoku představují asi nejrychlejší a nejpohodlnější dopravu. Během nasedání do člunů dáváme bedlivý pozor, abychom některého Thajce nenakopli nebo mu nešáhli na hlavu, což by pro něj byla těžká pohana. Možná i proto nosí lodní průvodčí ochranné přilby, ale při následující divoké jízdě pod nízkými mostky si uvědomujeme jejich opodstatnění. Na kanále panuje čilý cvrkot, každou chvíli kolem prosviští protijedoucí loď, před stříkající vodou nás chrání vytahovací rolety na bocích.

Člun nás vyvrhl kdesi u mrakodrapů, ale mezi nimi jsou i osvětlené buddhistické a hinduistické svatyňky, obsypané mládeží se zapálenými vonnými tyčinkami, které obětují Višnuovi a Šivovu synu Ganéšovi. Obzvláště u Brahmova svatostánku u moderního hotelu Erawan je živo, thajské tanečnice tu vytancovávají přání, osud či poděkování zákazníků. Visí tu klícky s namačkanými malými zpěvnými ptáky, můžete si koupit jejich vypuštění na svobodu.

Nadzemní dráha nás doveze do místa dalšího thajského fenoménu – erotického nočního života. Zatím je ovšem naše sexualita zcela zastíněna sílícím hladem, takže obsazujeme pár stolků pouliční jídelny a okoušíme první vzorky vyhlášené thajské kuchyně. V mém případě pověst nelhala, pálí to pekelně, naštěstí Hana přináší pár piv značky Chang (6,4%) od vedlejšího stánku, ten náš je totiž zřejmě muslimský. I přes svou pálivost je jídlo výtečné, k rýži si můžete vybrat přílohy z několika pánví a stojí to jen asi 40 bahtů tj. něco málo přes 20 Kč.

Erotika se koná v otevřených podnicích kolem tržiště, nějak se tam ale nikomu moc nechce, ač místní nahaněči jsou neúnavní, vrhají se na nás s nabídkou „ping-pong show“ a jiných podobných pikantérií. Při pohledu do barů, kde se na stolech předvádějí davy nasvícených tanečnic, které vypadají jak naklonované, se nějak erotická atmosféra nedostavuje. Což podtrhuje obstarožní turistka opouštějící jeden z podniků: „Už půl hodiny se motají kolem tyče a jinak nic!“ Navíc se všeobecně tvrdí, že nejhezčí Thajky jsou transvestité.

Hana je z našeho nezájmu zklamaná, ale přes pokročilou noční hodinu ještě prosadí návštěvu nočního květinového trhu a to dvěma tuk-tuky, zřejmě abychom si užili vzrušení aspoň v té přeplněné tříkolce, řítící se za ohlušujícího prdění nočními ulicemi a v každé zatáčce hrozící převrácením. Květinový trh je možná úžasný, mě už ale moc neříká a opravdu uvítám taxíka, který nás kolem 1 hodiny noční doveze do hotelu. U nás je sice teprve 7 večer, ale po těch asi 20 hodinách v letadlech a po letištích je nejvyšší čas.

4.2. 2007 Bangkok – autobus do Chiang Mai.

Snídáme spíše po anglicku v příjemné hotelové zahrádce, mezi tůňkami s barevnými kaprovitými rybami a soškami souložících slonů. Potom už zase musíme balit, večer nás totiž čeká další noční přesun na sever Thajska. Jelikož si s Marcelou zájezd v závěru prodlužujeme o 3 dny, objednáváme si ještě jeden nocleh na 21.2. – double room za 700 bahtů je docela slušná cena.

Denní prohlídku Bangkoku zahajujeme v přilehlém buddhistickém chrámu, oprašujeme znalosti a etiketu chování, tady se před chrámem zásadně zouvá. Jasně oranžoví mniši jsou všudypřítomní, každý Thajec by prý měl strávit běhěm svého života alespoň 1 měsíc v klášteře, do 3 měsíců prý zaměstnavatel refunduje ušlou mzdu. Zdejší buddhistický směr se nazývá thérávada.

Z chrámu zamíříme k nábřeží řeky Chao Praya a vyrážíme říční dopravou po proudu k přístavišti Ta Tien, naproti chrámu Wat Arun, jehož porcelánem obložená čedí (tedy pagoda) patří k dominantám Bangkoku. Na řece to žije, osobní i výletní lodi, mezi nimi se proplétají barevné longtail čluny, proti proudu táhnou stylové remorkéry až tři mohutné nákladní lodě najednou. Přístaviště je také velmi živé, hospody, stánky trhovců, pouliční jídelny, všechny možné vůně a hlavně pachy. Renata se hned v tom rumraji ztrácí a my ostatní na ni musíme čekat u zdí chrámu Wat Po, než je Hanou objevena.

Wat Po je slavný hlavně obrovskou 48 m dlouhou pozlacenou sochou ležícího Buddhy, jehož gigantická chodidla jsou vykládána perletí. Jeho obchůzka je podmalovávána ustavičným cinkotem, jehož zdroj odhalujeme až po chvíli – věřící nešetří almužnami do stovek okolních kasiček. Chrámový okrsek je docela rozsáhlý, nejnápadnější jsou 3 velké královské čedí zdobené barevným porcelánem, ale najdeme tu i mnoho menších. V botu tj. hlavní svatyni pro změnu Buddha sedí. Brány hlídají dvojice kamenných strážců, některé výrazně očividně čínského původu, jiné okloboukované ale připomínají spíše Krakonoše. Jsou tu i školy, basketbalové hřiště a pochopitelně nesmí chybět thajská masáž, kde na půlhodinku končí Eva.

Na přilehlém tržišti si dáváme napřed něco malého (masorýžová pikantní šištička na špejli – výtečná), pak i většího (směs všeho možného s rýží) a to opět přímo žhne, naštěstí pivo ještě prodávají. V Thajsku totiž panuje časová pivní prohibice, pivo v obchodech se prodává jen od 11 do 14 a pak od 17 do 24 hodin. Stánkaři na to naštěstí kašlou, o hospodách nemluvě.

Královský palác, to je hlavně klášterní komplex Wat Phra Kaeo. Bývalý královský palác stojí vedle, současný král Ráma IX. i s rodinou přesídlil kamsi do Bangkoku. Král je v Thajsku nesmírně populární, jeho fotografie včetně té s kapičkou potu na nose jsou všude, nápisy Long live the king najdeme na předních sklech taxíků i na dlouhoocasatých lodích. Dynastie Čakrí panuje v Thajsku od konce 18. století a její nástup na trůn je svázán s povýšením Bangkoku na hlavní město. Mimochodem v Thajsku platí buddhistický kalendář, takže je rok 2550.

Wat Phra Kaeo je v podstatě celý zlatý. Královský panteon stojí na vyvýšené terase, obklopený zlatými sochami jakýchsi kohoutolidí, před ním se tyčí obrovská zlatá čedí a menší v rozích terasy obklopují postavy pestrobarevných podpíračů, jejichž postoje napodobují mnozí fotící se turisté. Najdeme tu i model khmerského Angkor Watu. V hlavním botu je slavná soška smaragdového Buddhy, pocházející ze Srí Lanky, objevená ve středověku na severu Thajska. Celý objekt je obehnán arkádami s obrazovým ztvárněním Rámajány, některé fresky září novotou po čerstvé rekonstrukci, na jiných se právě pracuje. Před palácem probíhá výměna stráží, střídající voják je na veřejnosti podroben důkladné prohlídce od střídaného (číslo zřejmě hovoří), všechny nalezené nedostatky jsou pečlivě dokumentovány fotoaparáty smečky přihlížejících turistů.

Do hotelu se vracíme pěšky přes prostranství připomínající nějakou buddhistickou letenskou plán – stánky, draci, mniši, kapela – asi se schyluje k nějaké reinkarnační veselici. Vykoupeme se v bazénu na střeše a jdeme na večeři do přilehlé hospody, kari porce jsou vydatné – ani to nezvládáme dojíst. V 18.30 vyzvedneme zavazadla a vyrážíme k slibovanému klimatizovanému autobusu s lůžkovou úpravou.

Skutečnost se ale od očekávání dost liší. Hořejšek dvoupatrového autobusu už je zcela plný, a dole je jen jakýsi obývák připomínající sedací kout. Chvíli trucujeme, ale Haniny telefonáty zřejmě nikam nevedou, takže nakonec nezbývá než se nějak do těch křesel nasoukat. Aspoň máme separé rušené jen občas přelézáním obézního druhého řidiče a posléze jeho chrápáním na našich báglech. Seshora sem občas zabloudí i jiní cestující hledající záchod. Vzhledem k tomu, že se v tomto prostředí nedá dělat nic jiného než se ožrat, je jeho blízké sousedství velmi příznivé, byť je zaléván vodou z přistavené kádě, která zabírá značnou část místnůstky a při každém zakymácení autobusu na vás vyšplouchne. Whisky i slivovice koluje a inspiruje historky z cest, na zastávkách přikupujeme i lahvové. K večernímu dýchánku je to vlastně skoro ideální, ale po půlnoci začíná jít do tuha. Spaní v příšerně zkroucených polohách se zrovna moc nedaří a navíc se připojuje nečekaná, ale o to horší zima. Když ráno po 6 vylézáme v Chiang Mai, máme toho plné zuby.

5.2. 2007 Chiang Mai.

Vzpamatováváme se v otevřené jídelně našeho hotýlku, před kterou nesmí chybět tradiční domeček duchů na muří noze, obložený květinami i jinými obětinami. Snídaně, thajská whisky i moravská slivovice nás pomalu stavějí na nohy. Takže když vyrážíme za poznáním řemeslné výroby thajského severu, jsem skoro fit. Následující program to ovšem alespoň v mém případě zase nezadržitelně vrací do ranní deprese. Jsme odvezeni asi půl hodiny za město do jakýchsi místních Kunratic a předhozeni tzv. tradičním řemeslníkům severního Thajska. Jako první je na řadě výroba hedvábí. Ta vzhledem k zajímavé činnosti housenek bource morušového ještě ujde, ovšem exkurze je pochopitelně jen úvodem k nákupnímu šílenství, a jak se bohužel ukazuje, někteří účastníci našeho zájezdu jsou v tomto smyslu vhodnou kořistí. Další dílna na mě udělala tak hluboký dojem, že si teď už ani nepamatuji, co se tam opracovávalo, snad nějaké šutráky. Následující mě zaujala hlavně množstvím akvárií s murénami a malými žraloky, jinak se ale týkala stříbra. Nákupní horečka tady vrcholí, obzvláště Renatu nejde od vitrín a pultů odtrhnout. Jednu chvíli s Marcelou zvažujeme možnost úniku, ale jsme zřejmě dost daleko od centra a přítomné taxíky čekají na své podobně postižené výpravy. Jedině káva a pozorování barevných pavouků nás drží při životě.Celé toto vlastivědné půldne je zakončeno ve výrobně slunečníků a podobných ratanových výtvorů, která je zajímavá hlavně nenápadnou propagací různých drog a možností nákupu piva.

Konečně přesun na tržiště a oběd tamtéž – i když jsme se omylem trefili do polívkovité zeleniny, po dochucení ostrými thajskými přísadami je to výborné a levné, asi 20-30 bahtů na jednoho. Následuje návštěva muzea horských kmenů, stylové pagodovité budovy uprostřed jezera, jehož břehy jsou vroubeny hospodskými vorovitými přístřešky, teď odpoledne ještě skoro prázdnými – večer je tu asi živěji.

V podvečer navštěvujeme nejvýznamnější chrám v Chiang Mai – Wat Phra Singh. Všude kolem se hemží oranžová mniššská omladina, v klášterní škole hřmí řeholní bigbeat. Dnes se prý konaly zkoušky, plno noviců mobiluje či esemeskuje svá vítězství či prohry. Na závěr si necháváme polozřícenou obrovskou čedí Wat Chedi Liang. Původně byla 90m vysoká, ale v roce 1545 se horní část zřítila, takže nyní dosahuje výšky 60m. Schodiště na všech stranách jsou střežena obrovskými kamennými hady-nágy, bohužel jsou nepřístupná. Oproti předchozímu novotou zářícímu chrámu je rustikálnost této zříceniny zajímavou změnou. Zpátky se vracíme kolem zbytků starých hradeb a vodního příkopu z dob, kdy Chiang Mai bylo v od 14. do 16. století hlavním městem první severothajské říše Lanna, než bylo zničeno věčným thajským nepřítelem Barmou.

Po návratu do hotelu jsme vybaveni stravenkami do blízké restaurační pasáže s neobyčejně širokou nabídkou levných a dobrých jídel. Po hlavním chodu nám ještě zbývají lístky na šašliky, suši (moje premiéra a zřejmě též derniéra) a thajský salát – neskutečně ostré mořské potvory. Naštěstí je tu lékárna a v ní prodávají asi nejlépe vychlazené pivo v okolí – magistry dobře vědí, co thajské speciality mohou způsobit. V pasáži je i pódium s tradičními thajskými tanečnicemi a mňoukavou hudbou – dlouho se to vydržet nedá. Chvíli se couráme kolem stánků, okukujeme pivní trička, vyhýbáme se všudypřítomným domorodkám v černofialových kostýmech s čapkami pošitým blýskavými cetkami, kterých se snaží udat svoje rukodělné výtvory – později zjišťujeme, že jde o ženy kmene Akha (nebo aspoň podobně oblečené). Jeden objev mě obzvláště potěšil, protože jsem se s ním na svých cestách zatím nesetkal – cigarety jsou 2x levnější než u nás.

Naši kolegové se rozprchli po masážích a tržištích (Milan s Jiřinou si musí koupit batoh) , my relaxujeme u piva a whisky na terásce před pokojem a přitom nám ze sousedního tržiště hraje místní úprava Simona a Garfunkela.

6.2. 2007 Chiang Mai - Thaton.

Čeká nás třídenní okruh na sever od Chiang Mai až k barmským a laoským hranicím. Přistaveným mikrobusem s thajským průvodcem ovšem nejdříve vystoupáme asi do výše Sněžky k chrámu Doi Suthep. Cestou potkáváme zástup mnichů, kteří vyrážejí opatřeni sběrnými miskami na lov milodarů. Z parkoviště ještě vylezeme do dlouhých schodech lemovaných lochneskovitými nágy a jsme v klášteře. Je to opravdu nádhera, zlaté střechy svatyň a čedí oslnivě září ve vycházejícím slunci. Ještě tu kromě oranžových mnichů a bílých mnišek skoro nikdo není. Můžete si koupit zlaté zvonečky a připojit je k mnohým, které už zdobí zlatou mříž kolem centrální čedí. Několikrát obcházíme objekt, ale turisté už se začínají objevovat, tak ještě zkontrolujeme údajně krásný výhled na Chiang Mai (díky oparu nic moc) a vyrážíme na další cestu.

První zastávka je ve sloním výcvikovém centru Maesa, kam přicházíme právě ve chvíli, kdy je stádečko sloní mládeže přiváděno ke koupeli v řece. Slonům se to evidentně zamlouvá, nadšeně se válejí ve vodě, chvílemi všechny čtyři nohy ve vzduchu. Pod lesem je amfiteátr, kam se přesouváme k dalšímu vystoupení. Asi dvacítka tlustokožců nás napřed uvítá slavnostním defilé kolem arény. Zatančí si za vlastnochobotního doprovodu foukací harmoniky, předvede několik penalt – úspěšný střelec dává svou radost najevo podobně jako nepříčetný fotbalista, jenom to tričko ze sebe nemůže strhnout. V házení šipkou do balónků je slon 100% úspěšný a zcela deklasuje s ním soutěžící blondýnu. Potom je v aréně instalováno 6 malířských pláten a 6 elefantích umělců vytvoří před našimi žasnoucími zraky 6 různých obrazů, od květin a stromů až po abstraktní mazanici jak od přítele Hellera. Mahauti jenom podávají slonům namočené štětce, jinak je to na nich. Vystavená díla se prodávají za 2000 bahtů, minimálně 3 hned nacházejí své majitele. Sloni ještě předvedou pár dalších kousků a jdou si pro zaslouženou odměnu – námi zakoupené bambusy a banány, které jsme jim ale trochu ujedli. Na oplátku slůně nasazuje Marcele mahautův klobouk a posléze jí pořídí šálu ze svého chobotu. Někteří jedinci jsou už ale pěkně zkažení, banány odmítají, reagují pouze na ruličku bahtů, kterou hned podávají svému mahautovi – snad za to taky dostanou nějakou odměnu.

Prohlédneme si ještě sloní školku, tabuli s fotkami,  jmény a mírami všech slonů (mají jich tu 77) a musíme pokračovat v cestě - přes zastávku na farmě orchidejí, kde mě nejvíc zaujala nádrž plná škorpiónů – tentokráte k hadům. Hana ani Petr dovnitř nejdou, nás ostatní taky trochu zaráží 200 bahtové vstupné, když jde jen o zaprášenou zahradu s pár klecemi. Pak nás ale usadí na visuté lavice kolem malého jevišťátka, raději zaujímáme bezpečnější místa ve vyšších řadách. Co je nám to ale platné, než se vzpamatuji, mám hada na hlavě. Snad nejedovatého. Je tu jen naše výprava, thajský pár prchl bez ohledu na výši vstupného asi po pěti minutách představení. Dojde tedy na všechny, od přemáhajících se Marcely a Jiřiny až po nadšenou Evu. Hadí předváděč si obzvláště oblíbil moje krátké kalhoty a každou chvíli se tam snaží vpašovat nějakou přítulnou kobřičku. I když se mu to nezdaří, stejně je kobra odměněna polibkem na studený čumák. Co chvíli nějaký had uteče a snaží se zmizet pod našimi lavicemi, je ale krotitelem seřván a provinile ztuhne v pokorné poloze na zádech.V závěru s objevuje i krajta, vhozená do bazénku. Eva je chvíli na vážkách, zda nepřijme nabídku a neskočí za ní, nakonec ale odolává. Takže za ní musí skočit její trenér, asi půl minuty se nic neděje, pak se vynořuje a triumfálně zvedá hlavu polapené krajty vysoko nad hladinou. Ještě si jí vychutnáme kolem krku a raději se jdeme zklidnit nějakým pivem do kiosku u vchodu – Hana s Petrem už mají značný náskok. Z našich vzrušených obličejů je vidět, že těch 200 bahtů nebyla vyhozená investice.

Krajina se začíná měnit, vlní se a postupně se objevují docela vysoké zarostlé hory, podle mapy mají ke 2000 m. Na úpatí jedné navštěvujeme krasové jeskyně, od koněpruských se liší hlavně množstvím buddhistických svatyněk v jeskyních i ve skalách kolem – obzvláště staré polorozpadlé sochy jsou velmi působivé. Do Thatonu přijíždíme v podvečer, náš hotýlek stojí na břehu řeky Kok, na skále na protější straně se na kopci tyčí buddhistický chrám, po řece občas projede long tail boat, podobným zítra vyrazíme, ale dnes si ještě můžeme vychutnat stylovou večeři a zakončit místní whiskou –zítra bude na lodi asi trochu kocovinka.

7.2. 2007 Thaton – Mae-Sai.

Naštěstí to není tak hrozné, a jelikož vyrážíme v 8 hodin, stihneme si ještě vyšlápnout na protilehlý kopec k chrámu, úbočí kopce je zdobeno ohavnými pozlacenými sochami Hanumanů a jiných pohádkových bytostí a provrtáno umělou pseudokrasovou jeskyní. Od chrámu se nám ale rozvírá1 krásný výhled na řeku Kok v ranní mlze prozařované vycházejícím sluncem. Klášter je jen začátkem poutní cesty s asi 12 zastaveními, kolem obřího Buddhy přes umělý vodopád s tygry a skřety k další gigantické soše asi Buddhy hlídané 7 draky za hlavou. Tady se s námi dávají do řeči 2 mladí mniši, kteří si ale během rozhovoru dávají velký pozor, aby se moc nepřiblížili k osobě opačného pohlaví. Na další pozoruhodnosti už není čas, vracíme se k našemu přístavišti.

Jedeme dvěma čluny, my s Milanem a Jiřinou. Po usazení po dvojicích na dně si ale musím přesednout, abych neseděl na stejné straně jako Milan a člun byl vyvážený. Vyrážíme pěkně zostra a slibovaná zima, na kterou nás včera thajský průvodce připravoval, je rázem realitou. Balíme se do nafasovaných dek, záchranné vesty se také hodí, dochází i na čepice a kapuce. Kolem se válejí chuchvalce mlhy, z nichž se občas vyloupne nějaký klášter na břehu či loďka s domorodými rybáři. Atmosféra je to přízračná, připomíná mi to cestu na lodi vstříc srdci temnoty ze slavného filmu Apocalypse now. Mlžným oparem se konečně začínají prodírat sluneční paprsky a můžeme si vychutnávat bambusy a banánovníky zarostlé kopce na obou březích. Asi po dvou hodinách stavíme u teplých pramenů. Nad jezírkem oblaka páry, ruku do toho skoro nejde strčit, ale z jezera vytékající potůček kousek je už k brouzdání příhodný. Mají tu i bufet s pálivým salátem a pivem, zdržíme se tedy déle než bylo asi původně zamýšleno. Další zastávka je dost brzo, ve vesnici domorodých Karenů. Je tu živo, jiná parta turistů právě nastupuje ze speciálního lešení na slony, my se fotíme s 5metrovou krajtou, je to docela tíha, naštěstí had je dost apatický. Pozornost budí i na bidýlku přivázaný gibbon a párek užívajících si čoklů.

Po poledni přistáváme u Chiang Rai, na břehu už nás čeká řidič s průvodcem a naším vozidlem. Na lodi jsme ujeli skoro 100km. Obědváme na tržišti, výborné nudle s kuřecím a pálivostmi za bezkonkurenčních 15 bahtů. Někteří nemají dost a kupují si jakési pikantnosti na špejlích, které jim ale moc nesedí, musím to po nich dojídat a pak honem běžet ještě pro pivo.

Asi po hodině jízdy kopcovitou krajinou dorážíme po prašné cestě na kopec, pod kterým se nachází vesnice „dlouhokrkých žen“ kmene Padang. Dnes už je to spíše turistická atrakce, která by zřejmě už dávno vymizela nebýt zájmu farangů, jak v Thajsku nazývají bílé cizince. Padangové je odnož Karenů, pocházejí z Barmy, kde se ale kvůli zachovávání starých zvyků dostávali do konfliktu s komunistickou mocí, proto emigrovali do Thajska. Zde ovšem prý z nich tyje pro změnu jakýsi barmský kšeftař.

Sestupujeme po cestičce lemované stánky akhských stánkařek, jejichž široké úsměvy jsou dosti tristní – buďto nemají žádné zuby nebo je mají zčernalé od žvýkání betelu, rozhodně mě to neláká ke zkoumání ani k focení. Výsledný dojem je podtržen velkými stříbrnými náušnicemi a nezbytnou fajfčičkou. Při placení vstupného se dovídáme, že ve vsi jsou ještě zástupci třetího kmene, Lisu, stejně jako Akha původně z Tibetu. Průvodce se nás snaží naučit pozdrav ve všech třech jazycích, takže dále sestupujeme drmolíce nesrozumitelné mantry. „Dlouhokrkých“ žen tu žije asi 2 desítky, první mosazné náramky jim nasazují už asi dost v mládí, vidíme tu holčičky pod 10 let a už jich mají aspoň 5. Rekord je snad 26 či 28 obručí. Mají tu otevřený exponát soukruží na vyzkoušení, je to pěkně těžké. Svou vahou okruží stlačí klíční kost i hrudní kost, takže ženy zdálky vypadají jako kuželky. Od jistého počtu už to nejde sundat, žena by se udusila – odnětí „náhrdelníku“ bylo proto v minulosti používáno vlastně jako trest smrti.

Vesnice jsou dvě řady domků roubící kopcovitý hřeben, mezi nimi hlavní prašná „třída“. V prvním patře se žije, v otevřeném přízemí je kurník, chlív apod. Pochopitelně je tu zase plno možností nákupu domorodých cetek, já radši vylézám nad vesnici, odkud je pěkný výhled i na okolní „prales“. Na zpáteční cestě potkávám i inzerované ženy kmene Lisu, ty kruhy na krku nemají, zato se pyšní perforovanými ušními lalůčky široce roztaženými kolem velkých kulatých náušnic.

Nahoře ještě foto obzvláště malebné domorodé motocyklistky a jedeme dále do tzv. Zlatého trojúhelníku, oblasti kolem hranic s Laosem a Barmou, která byla ještě nedávno známa jako hlavní oblast výroby opia a pod správou opiového magnáta Khun Saa s vlastní armádou bylo územím, kde moc centrální vlády byla značně problematická. Teď už je ale „šanská armáda“ vytlačena do Barmy a Golden Triangle je vděčným cílem farangů.

Do pohraničního Sop Ruaku na březích Mekongu dorážíme kolem 6 večerní hodiny, z vyhlídky se podíváme na řeku a rychle se ženeme k long tail boatům, abychom stihli půlhodinový výpad do Laosu na druhé straně řeky ještě za světla. Cestou fotíme malebnou čtveřici holčiček, které si vyzpívávají svých „ten bahts“, musím se k nim vrátit, protože mám plnou kartu a musím ji napřed vyměnit.

Cípek Laosu, do kterého smíme se svými bahty, je jedno velké tržiště, kde nejžádanějším zbožím jsou kořalky s hady, štíry, mnohonožkami a jinými lákavými přísadami. Povinná ochutnávka ve mně nevzbuzuje žádné nadšení, připomíná nejsprostší vodku pajcnutou rybím tukem – honem to jdu zapít laoským pivem.

Při západu slunce se vracíme k obrovskému zlatému Buddhovi na thajském břehu, za tmy si prohlédneme muzeum opia a v noci dojíždíme do Mae Sai, kde nás čeká nocleh.Dnešní den byl pěkně nabitý – aby taky ne, když spojoval 2 dny plánovaného programu dohromady – skutečný program se totiž od cestovkou v průvodci inzerovaného dost liší, Livingstonu by jistě neuškodilo trochu to zrevidovat. Změny jsou totiž příčinou mnohých nedorozumění, když se navíc Hana velice diví, proč se my divíme, že nejedeme někam, kam se podle itineráře jet mělo.

Při večeři se jednomyslně rozhodujeme, že zítřejší asi hodinový výpad do Barmy vypustíme, neboť po změně předpisů na hranicích by to vyšlo snad na 40 $ a jen bychom vyměnili jedno tržiště za druhé. V nekuřácké recepci našeho hotelu si ještě dáváme pár piv a cigaret, thajský recepční sleduje v televizi Hon na ponorku, moravští spolucestovatelé zabředli do pochoutek domácího jídelníčku a života na vsi, Marcela spí, já se tomu těžko bráním, raději jdeme zalehnout.

8.2. 2007 Mae-Sai – Chiang Mai.

Ranní snídaně probíhá poněkud zmateně, k šunce s vejci jsme totiž automaticky předpokládali pečivo, ale to se musí objednat zvlášť, čemuž se divíme, čemuž se zase diví Hana... Procházíme místním tržištěm, kolem brány, kterou se vstupuje do Barmy, posléze vylézáme na kopec se štířím chrámem a rozhlednou – můžeme si tedy Barmu vychutnat alespoň z dálky. Ale Barmánců je dost i na této straně hranice, muži se poznají podle sukní, ženy mívají bíle natřené tváře. Vracíme se do centra, prohlédneme si jeden thajský chrám a další čínský, dáme si u pojízdného stánku výborné pikantní kuřátko, a už je tu náš mikrobus a my vyrážíme na zpáteční cestu do Chiang Mai.

Než dojedeme do Chiang Rai, které je zhruba na půl cestě, několikrát stavíme za účelem dokumentace typických thajských fenoménů, poprvé u velkovýrobny domků duchů, které tu stojí vyrovnány ve tvaru jak nějaká pestrobarevná orientální vojenská jednotka, ale prodávají tu i velké množství dalších volovin mně naprosto nepochopitelného účelu (Renata: „Děcka, tady by se nakupovalo!“). Na další zastávce u rýžových políček uháním zpátky, abych vyfotil vodního buvola povalujícího se pod stromem, přičemž stihnu i rodinku siamských koz. Před Chiang Rai nás čeká slibovaný krásný chrám – je to poměrně šílená moderní stavba jak vystřižená z orientální verze Sněhové královny (vzpomínám si na stejnojmennou epizodu z japonského filmu Kwaidan). Obědváme v sousedním bistru, výtečné a opět řádně pálivé, bohužel v chrámovém komplexu pivo nevedou, ale ten naštěstí končí hned u hlavní silnice.

Další jízda je přerušena vzorovými rýžovými políčky včetně pilných zemědělců, poté termálními prameny, kde si možno uvařit vejce a koupit mírně alkoholickou vineu, a dále už jen velmi urgentní pauzou u toalet – která z dnešních pochoutek za to asi může?

Jsme zase v našem hotýlku v Chiang Mai, dostáváme stravenky do naší oblíbené pasáže a pokyny pro následující třídenní trek. Zítra totiž vyrážíme za horskými kmeny, slony a bambusovými vory. Po večeři a několikeré návštěvě lékárny nás čeká už jen nenáviděné přebalování do menších cestovních báglů, naštěstí úspěšně zakončené na terásce při obligátním Changu a Simonovi s Garfunkelem.

9.2. 2007 Chiang Mai – vesnice kmene Karen.

Po uložení nadbytečných zavazadel do plechové boudy a cenností do trezoru v recepci (to s jistými obavami, ten trezor moc důvěryhodně nevypadá) pro nás přijíždí vozidlo s průvodcem. Tento typ se tu nazývá songthaew, nahoře krytá korba s otevřeným výhledem do stran i dozadu, po stranách lavice, tak pro 8 lidí. Napřed ale jedeme na policejní stanici, kde nás zaevidují. Potom nastává dlouhé čekání vyplněné ustavičným mobilováním řidiče a hlavně průvodce – nosič, který by se měl vláčet s naším jídlem, nedorazil. Jedeme tedy bez něho, napřed do supermarketu pro vodu a hlavně hajzlpapír. Nejsme sami, podobných farangských skupinek zásobujících se hygienickými potřebami a popíjejících poslední piva před domnělým 3denním rozloučením s civilizací je tu plno. Eva je nadšená včerejší kompletní thajskou masáží asi za 350, prý byla tak skvělá, že skoro celou noc nespala. No, moje changy nevyšly ani na polovic a spal jsem přitom jako zabitý.

Před polednem konečně nasedáme, Chiang Mai mizí v dáli a my začínáme stoupat množstvím serpentin do divočiny. Asi po hodině a půl ale zastavujeme u terasovité bambusové hospody, tady má být oběd a pak nás čeká výšlap k vodopádu. Rozhodujeme se změnit pořadí těchto akcí, od rána totiž pořád někde sedíme (a popíjíme). K vodopádu je to asi půl hodiny do kopce, bambusovým porostem a v závěru po dost kluzkých šutrech. A už máme i nosiče, připojil se k nám mladistvý momentálně nezaměstnaný, kterému naopak nedorazili jeho farangové. Povinné foto pod vodopádem a chvátáme dolů na urychlený nudlový oběd, jedeme totiž dále ještě skoro hodinu.

Konečně někdy kolem 3 hodiny odpolední stoupáme „divočinou“, tedy po prašné cestě, ale kolem je opravdový thajský les. Nějak moc živo v něm není – i kdyby bylo, pochodové písně typu Generál Laudon by vše spolehlivě vyplašily. Asi po hodině narážíme na první vesnici – a už v ní taky zůstáváme. Průvodce by raději ještě dál, ale Haně se tu líbí. A mně taky, protože kromě slunečního kolektoru, jehož přítomnost poněkud devalvuje iluzi prostého života v divočině, ji narušuje též sympatický mrazicí box , s bohatou úrodou lahvovitých Changů obložených ledem. A už přijíždí motorka s dalším nákladem ledu a lahví, při jehož skládání už ochotně pomáhám. Dál už se zkrátka jít nedá.

Jde o kmen Karenů, původem z Číny a Barmy. Vesnice stojí ve svahu kopce pod lesem, dole u říčky jsou terasovitá políčka a pastviště buvolů. Domy mají otevřené obývací a spací prostory v patře, pod ním je volný prostor pro psy, prasata a slepice, ale i pro sýpky, tkalcovské stavy a kuchyně. Naše výprava pro sebe má jednu místnost s dekami na zemi, hned nad verandičkou, kde se už pro nás chystá večeře – překvapiv bohatá a dobrá.

Zábava se rozjela ač nečekaně rychle, není ale příliš divu – každý je do divočiny vybaven nějakou tou lahví a Chang má jak již zmíněno 6,4%. Je třeba ho ovšem pít rychle, protože v horku rychle teplá, takže hospodská Renata skoro nestíhá dělat čárky. A jednou nasazené tempo nepolevuje ani později, kdy už žádné teplo není. Přisedá si náš průvodce, sám je Karen a snaží se nás seznámit s životem a zvyky ve vesnici, sledovat ho ale stíhají už jen Petr s Evou, zbytek (kromě profesionální hospodské) podléhá síle Kořaličky, tety mojí a možná i něčeho jiného – další vzpomínky mám značně mlhavé, výrazně v nich dominují jisté potíže v orientaci při cestě po schodech na turecký záchod a poté se stabilitou tamtéž....

10.2. 2007 Vesnice kmene Karen – vesnice kmene Lahu.

Kalné ráno, nejraději bych se stočil do ohniště podobně jako místní psi. Naštěstí ještě není horko, Chang a následná vajíčková snídaně mě trochu postaví na nohy. Ještě chvilku bloumáme po vsi, všude se popelí plno kuřat, prasata tu mají přivázaná jako u nás psy, vodní buvoli před námi poděšeně uprchli. Asi v 10,30 vyrážíme, pochod prý moc dlouhý nebude, což je vzhledem k mé kocovině zpráva potěšující. Marcela si v chatce rozsekla chodidlo o baterku, tak jí to taky moc nešlape. Začínáme ostrým výstupem, ale pak už se jde po hřebeni s výhledy do zvlněné zalesněné krajiny, naše vesnice je vidět hluboko pod námi. Chvilku se zdržíme u asi metrového termitiště, potom ještě u liánovité houpačky, a už zase sestupujeme a jsme v další karenské vesnici. Dáme si oraz, na žíznivé návštěvníky jsou připraveni i tady, ostatně jsme tu zřejmě měli nocovat.

Ještě překonáme jeden kopec, přechod přes řeku, a jsme ve vesnici, kde sloní troubení signalizuje, že na nás čeká slibovaná projížďka. Jeden slon dokonce uhání kolem pronásledován svým mahautem – řeka je oba zchladila.

Nejdřív se ale ve hospodě naobědváme a zavlažíme, abychom mohli simulovat pokusné zatížení bambusových vorů pro zítřek. Plavidlo povážlivě poklesá a lodní stavitele zachmuřeně vrtí hlavami.

Konečně dán pokyn k seřazení se do dvojic a nástupu ke slonům, kteří nás očekávají na kraji lesa. Na hřbetě každého je mohutná dřevěná lavice s opěradlem, do které lezeme z lešení postaveného kolem mohutného stromu. Doufejme, že uchycení sedadla nepovolí, jinak skončíme hlavou dolů slonovi mezi nohama popřípadě pod nimi. Hana straší, že podobnou situaci už viděla. Naší slonici je prý 40, snad to tedy bude už uvážlivá dáma. Při sestupu k řece ovšem málem sjedeme z lavice dopředu a končíme slonovi na hlavě. Po počáteční panice se naštěstí brzy adaptujeme, otevřeme stylový chang a můžeme se kochat. Cesta vede střídavě řekou i po obou březích, kolem jeskyň i vodních buvolů, až k další vesnici, celkem asi hodinu. Vzhledem k tomu, že tady jsme opravdu v divočině, působí to autenticky a daleko lépe, než ty projížďky, které jsme mohli doposud pozorovat.

Na břehu na kraji vesnice slézáme, sloni se vracejí, ač jednomu se očividně nechce a musí být odchycen uprostřed řeky. Vesnice obývají Lahuové, ale první se na nás vrhnou akhské prodavačky. Děti mají zájem o sušenky, my hlavně o chang, vychutnáváme si podvečerní idylku na verandě s výhledem na řeku s pro nás připravenými vory. Já jsem obzvláště potěšen přítomností mísy na záchodě, po včerejší ekvilibristice to docela ocením. Nahoře ve svahu si místní omladina krátí podvečer jakousi thajskou formou nohejbalu s ratanovým míčem, jeho zásah je docela citelný. Večeři máme ještě za světla, a s padajícím soumrakem je pro nás zažehnut oheň. Náš mladý „šerpa“ se objevuje s kytarou a s jejím doprovodem se nás průvodce snaží naučit píseň Chang,Chang,Chang. Není prvoplánovitě pijácká, jak by název napovídal, jde totiž o oslavu slona a nikoli stejnojmenného piva, snad právě proto se nám moc nedaří, ač se Renata snaží poctivě zapsat slova. Kytarista nakonec mění repertoár, což je spíš k horšímu – Changa jsem s originálem srovnat nemohl, ale Marleyovo No Woman No Cry ano. Nakonec naštěstí zase převážila Kořalička (vokální, té tekuté dnes raději po kapkách), Čechomor, Ulrychovci apod. Milan nasazuje na trochu nevázanější notečku, přihodím aspoň začátek Velvar, aby to napoprvé nebyl pro horské kmeny příliš velký šok. Shrnuto a podtrženo – celkem vydařený multikulturní večer.

11.2. 2007 Vesnice kmene Lahu – Chiang Mai.

Čekání na snídani je zpestřeno pozorováním putující sloní rodinky a posledními úpravami na našich plavidlech. Po zátěžové zkoušce nezbývá než přidat další bambusy, což jde docela rychle – bambusy jsou svazovány pevnými travinami. Asi metr od přídě je trojnožka, ke které se přivážou bágly, foťák jsme radši důkladně zabalili do igelitu. Po drobných zmatcích se konečně usadilo rozložení mužstva, naši posádku tvoří ještě Eva s Petrem, domorodý lodivod je na přídi. Petr na zádi a já před ním vyfasujeme bambusová bidla, kterými se budeme snažit dle pokynů lodivoda korigovat naši plavbu. Ten pracuje s bidlem na přídí a výkřiky „Left“ či „right“ řídí naši činnost. Dámy překládají jeho pokyny do češtiny, což je někdy dost matoucí, ruční signalizace je spolehlivější. V peřejích je to docela dobrodružné, někdy balancujeme až do půl lýtek ve vodě. Ale tak po půlhodince jsou už z nás zkušení voraři, troufneme si i vyndat foťák. Plavba je to romantická, řeka Mae Tang se klikatí džunglí, okolní svahy jsou zarostlé hlavně bambusy, zase ale bohužel chybí jakákoli zvířena či ptactvo. Po dvou hodinách se objevují první známky civilizace, u mostu vidíme plno jiných vorů, a i naše cesta tu končí. V dalším úseku je řeka daleko divočejší, muselo by se přesednout na raft. Dojíždí i druhý vor, jejich plavba byla prý zpestřena nedobrovolnou koupelí lodivoda. Za mostem nad peřejemi je terasovitá hospoda, kde při tradičním nudlovém pat tai a changu počkáme na odvoz do Chiang Mai. Je to příjemné zakončení celého treku, přece jen poněkud rozbouřené vnitřnosti se zklidňují, a kdyby ne, mají tu i mísovitý záchod.

Zpáteční cesta vede po výmolovité cestě kolem divoké Mae Tang, pozorujeme rafťáky a občas se vyhýbáme sloním výpravám. Odpoledne dorážíme již potřetí do našeho oblíbeného hotýlku v Chiang Mai, šťastně se setkáváme s batohy, ani trezor nikdo nevyloupil. Dostáváme zase stravenky do pasáže a pokyn, že zítra odlétáme na jih v 13,10.

Na pokoji ve mně začíná vrtat červ pochybnost, vytáhnu letenky – 13,10 tam opravdu figuruje, ale je to čas příletu na Koh Samui. Odlet je v 10,30 – dost zásadní změna. Jdu se poohlédnout po Haně, tu ale nenacházím, obejdu tedy ostatní pokoje a sděluji zjištěný rozpor. Večer konečně v recepci objevuji i Hanu, je tím poněkud překvapena, prý jí to cestovka blbě napsala, večer prý by to jistě objevila...

Večer v Chiang Mai probíhá již rutinně, tedy pálivá večeře v pasáži a pivní lékárna, a jelikož tady na severu je daleko levněji, než bude na jihu na ostrovech, nakupujeme trička známé dvojky Chang a Singha. Také měníme, i kurs dolaru je tu výhodnější než v Bangkoku, i když bankovky menší než 100$ jsou na tom hůře – to ovšem platí v celém Thajsku.

12.2. 2007 Chiang Mai – Koh Samui.

Na letišti je pro nás zákazníky thajských aerolinií připraveno dokonce džusové a dortíkové pohoštění. Letadlo na Koh Samui je vrtulové a pestře pomalované plážovými motivy – příbojem, palmami a slunečníky. Sedím zrovna vedle té rotující vrtule, naštěstí vydržela. Pivo není v nabídce nápojů, ale lze přikoupit. Cestou, která trvala něco přes 2 hodiny, nic moc vidět nebylo kvůli oparu, až při klesání nad pobřežím ostrova je to docela pěkné.

Letiště na Koh Samui odpovídá tropickým podmínkám, tvoří jej otevřené zastřešené pavilonky, od letadla nás odvezli též otevřenými elektrobusy. Oproti severu Thajska, kde bylo celkem přijatelně, je tu pěkné vedro a dusno. Mikrobus nás odváží do našich bungalovů u pláže Chaveng, je to asi 20 minut. Jedeme po trase, která vede kolem celého ostrova, ve vnitrozemí se tyčí kopce porostlé palmami, ale tady u pláží je to pěkný showbusiness, specielně když jedeme kolem vyhlášených pláží, z nichž náš Chaveng je na prvním místě. Na straně k moři jsou jeden vedle druhého ubytovací rezorty pro turisty, naštěstí jsou to většinou stylové dřevěné bungalovy, patrové hotely tu vidět nejsou. Na druhé straně je to samá hospoda, disko, masáž, tetovací salón, cestovní agentura, butik či prodejní galerie. Naše chatičky nesou název King’s Garden, je v nich pěkné horko, honem zapínáme rotující větrák u stropu. V recepci nám Hana vydá peníze na jídlo na zbývající dobu zájezdu a seznámí nás s nabídkou místních aktivit. Pak se s Marcelou vyrážíme pídit po nějaké cestovce, která by nám umožnila zítřejší výlet do mořské rezervace Ang Thong, který je sice v našem programu, nicméně překvapivě zjišťujeme, že si ho musíme zařídit sami. V první agentuře nám slibují výlet za 1500, pokud vypustíme kajakovou výpravut. Jdeme okouknout i jiné společnosti, připojuje se Hana, protože má o výlet taky zájem, její pomoc je ale spíše kontraproduktivní. V další agentuře, kterou jí někdo doporučil, chtějí 2000, bez kajaků 1800. Ač se s personálem pouští do dlouhé debaty na téma neserióznosti thajských služeb, neukecá to ani o baht. Také stále preferuje pomalejší loď než zde nabízený speed boat, který jí přijde nepohodlný, ale ta nějak není k mání. Začíná mě to docela štvát, radši už bych byl v moři. Proto se vracíme do první cestovky, kde nám potvrdí, že cena 1500 je včetně poplatku 200 bahtů za vstup do rezervace, takže si to objednáme. Hana pořád nevěří, že jsme schopni něco dojednat sami, vnucuje nějakou jinou společnost za 1700, ale my už necouvneme. Nakonec se také připojí.

Konečně v moři, je neuvěřitelně teplé a pěkně rozbouřené, takže Renata je okamžitě bez brýlí. K pivu mi dají polystyrénový obal, který je ve zdejším vedru naprostou nezbytností – jinak je schopno do 5 minut zteplat k nepití. Pláž Chaveng je dlouhá 5 km, písek je bílý, chladivý - brzo je všude. Po zbytek odpoledne si užíváme plážové pohody, ve vodě si dáváme pozor na zběsilé vodní skůtristy, kteří řádí nebezpečně blízko břehu, na břehu zase musíme překonat nástrahy hojných místních prodejců, kteří křižují pláž a vláčí své zboží na vahadle na rameni. Též různí tetovači neustále vnucují své vzory, a na masážních lehátkách je stále plno.

Večer se zase rozprchneme po různých místních lákadlech, což v našem případě pochopitelně znamená hospodu (oblíbené sweet and sour ) a nákup alkoholu ve family martu. Tyhle klimatizované krámky jsou neobyčejně příjemné, ovšem o to větší tepelnou dardu dostanete při odchodu. Protože nás čeká zítřejší celodenní koupací a potápěcí výlet, ukládáme cennosti a většinu peněz v recepci, kde to podle přiloženého seznamu zkontrolují a ve 21 hodin prý odnesou do trezoru v „big house“. A potom už můžeme vychutnávat klid večera. Sedíme na židličkách na pláži, kromě psů tu kupodivu nikdo není, přestože vzhledem k mírnému větříku je tu daleko příjemněji než ve výhni hlavní ulice. Noc je dost neklidná, napřed si nemůžeme zvyknout na otáčející se větrák, pak nás po půlnoci vzbudí mohutný ohňostroj a nakonec kolem druhé mě vyžene z postele nějaká dost velká potvora, která si mi štráduje po rameni. Ve tmě jsem ji instinktivně někam odmetl, jen jsem zaregistroval pevný krunýř. Už jsme jí nenašli, tak jen doufáme, že to byl nějaký brouk a ne štír.

13.2. 2007 Koh Samui – Ang Thong – Koh Samui.

Budíme se v 6,30, uháním do family martu pro čerstvé sendviče a vychlazené pivo, v 7,45 se objevuje auto, které nás odveze na sever ostrova do přístavu v zálivuv Bophut. Zde jsme nejdříve rozděleni barevnými tkaničkami kolem zápěstí na kajakáře a nekajakáře, potom si můžeme posloužit drobnou snídaní a přitom pozorovat přípravu našich lodí. Jak je dobrým zvykem v celém třetím světě, tankování začíná až ve chvíli, kdy zájemci o vyjížďku jsou skutečně na místě. V dálce na obzoru je vidět siluetu ostrova Koh Pha Ngan, který je sice v našem itineráři, ale zatím byl vždy dobrovolně vypuštěn, protože lidé prý raději zůstali na předchozím Ko Tao – Želvím ostrově – no uvidíme, jak se tam zalíbí nám.

Asi s půlhodinovým zpožděním se konečně nalodíme na rychloloď a oblékáme záchranné vesty. Je nás kolem 20, my se usazujeme  na otevřené zádi. A loď opravdu dělá čest svému jménu, bere to pěkně ostře. Ohromný zlatý Buddha na severním mysu Koh Samui mizí za zádí na pravoboku a my se řítíme kolem severního pobřeží ostrova na západ. Nepohodlí tu žádné není, jen se nedá moc fotit, loď na vlnách silně nadskakuje. Míjíme několik rybářských lodí a skaliska Ang Thongu se objevují před přídí. Tuto mořskou rezervaci tvoří kolem 80 ostrovů, někdy skoro jen skalisek, porostlých hojnou zelení. Zastavujeme na severním konci mezi dvěma ostrůvky, kde už jsou asi 3 lodě a hladina se hemží šnorchlaři – mnozí z nich v záchranných vestách, zřejmě jde o opatření proti diskriminaci neplavců. Thajský průvodce hází do vody rozdrobené pečivo a hned se to v ní přímo vaří. Také se zanořujeme a užíváme si svět ticha – ryb je tu dost, obzvláště obrovská hejna zlatožlutých rybek jakoby byla nadána nějakou společnou inteligencí, až tisícihlavé akvabely předvádějí úžasný podmořský balet.

Po necelé hodince spokojeně vylézáme na palubu a vyrážíme na další plavbu mezi ostrovy směrem na jih, kolem bizarních skal i malých ukrytých plážiček. Speciálně tady je škoda, že to loď tak žene, mnohá místečka by stála za krátké zastavení. Ale ostrov San Sao, kde se zastavujeme na polední přestávku, je opravdu asi nejhezčí. Asi 300 m dlouhá srpovitá pláž s bílým pískem stíněná kokosovými palmami na jedné straně zakončená z moře vystupující skalní branou. Z moře asi 100m od pláže trčí mohutné skalisko. Kajakáři absolvují hromadný výcvik na suchu, při kterém se během minuty naučí pádlovat, a potom vyrážejí kolem pláže, někteří si troufnou i na delší výlet k okolním ostrovům. Plaveme za nimi, za skalní bránou se octneme na otevřeném moři, je to pohoda. Návrat je docela obtížný, branou se totiž valí silný protiproud. Po ostrých čedičových skalách se pustíme i na druhou stranu ostrova, ale daleko to v sandálech nejde, raději se vracíme do poklidné zátoky. Průvodci mezitím připravili oběd, stánek s pivem je také otevřen. Kajakáři se už pomalu vracejí, během jejich siesty se ještě stihneme jednou vykoupat.

Poslední zastávkou je ostrov Koh Mae Koh s lagunou, podle které je pojmenováno celé souostroví, Ang Thong totiž znamená Zlatý kalich. Každý vyfasuje láhev vody a vyrážíme po schodech do skal. Občas se protahujeme skalními skulinami, kde moje proporce jsou tak na hranici průchodnost. Zelenomodrá laguna obklopená zarostlými skalními stěnami ale stojí za to. Průměr může mít tak 300m a je spojena s mořem podzemním tunelem, takže je slaná. U vyústění tunelu slabší jedinci končí krmením ryb, my ale lezeme dál nahoru, a odtud je skvělý panoramatický výhled na celé souostroví i na lagunu na vnitřní straně ostrova.

Po sestupu je velmi namístě další koupel, je tu ale nával, kromě naší lodě a dalšího speed boatu jsou tu hned tři větší, ze kterých jsou turisti přiváženi longtailovými čluny. Tak ještě poslední pivo a před třetí vyrážíme na zpáteční cestu.Ta se ovšem ukazuje daleko dramatičtější, než se původně zdálo. Vítr zesílil a moře začíná být rozbouřené, člun se ovšem nekompromisně probíjí a jeho skoky a zpětné nárazy o hladinu jsou stále divočejší. Náš speedboat je navíc ze všech vracejících nejrychlejší, všechny ostatní lodě nechal daleko v závěsu. Na zádi jsme za chvíli všichni úplně mokří, na přídi to musí být ještě veselejší. Zpočátku to vyvolává bujaré výbuchy veselí, k čemuž přispívám nasazením potápěčských brýlí. Když nás ale začínají přesazovat, aby byl člun vyváženější, veselost se pomalu vytrácí a vypuká poptávka po záchranných vestách.

Asi po hodině této adrenalinové plavby se konečně dostáváme do závětří Koh Samui a situace se uklidňuje. V přístavu už čeká auto a po 20 minutách sdělujeme své dojmy ostatním, kteří tento den strávili na Chavengu. Nejsou tu ale všichni, Petr s Evou se už stihli spálit a nyní se bolestně převalují ve svých chatkách. My na tom nejsme o mnoho lépe, schytali jsme to zřejmě hlavně při té divoké cestě zpátky, kdy jsme se zapomněli namazat a když jsme to chtěli napravit, bylo pozdě, protože batůžky nám před přívalem vod ukryli do skříněk a na poskakující lodi se k nim nedalo dostat.

S Marcelou večeříme v jiné hospodě než včera, trochu dražší, ale určitě kvalitnější. Projdeme se trochu po hlavním korzu, v dalším marketu se snažíme koupit víno, to je ale v celém Thajsku neskutečně drahé, minimálně 500 bahtů za sedmičku. Nakonec ale objevujeme v chladícím boxu něco cenově přijatelného pod názvem thai wine. Sice se ukázalo, že s vínem to má společného pramálo, kýžené opojení se ale dostavilo. Já zůstávám u piva, takže sem musím několikrát, do zásoby se tu kupovat kvůli vedru nedá.

14.2. 2007 Koh Samui – Koh Tao.

Hana odjela něco zařizovat na Koh Tao už ráno, my ještě relaxujeme na pláži, v 11,30 nás vyzvedne auto a odveze do severního přístavu v v zálivu Bangrak – v sousedství velkého zlatého Buddhy. Z mola je na něj krásný výhled i s malebnými rybářskými loďkami v popředí. Podpalubí lodi je klimatizované s televizí, raději si vylezeme s Marcelou na horní palubu, pohled na měnící se odstíny moře stojí za to. Asi po hodině plavby stavíme u ostrova Koh Pha Ngan, proslaveného zkouřenými full moon parties. Ostrov sám z dálky ideálně splňuje představy o tropickém ráji, dlouhé pláže s kokosovými palmami, za nimi kopce porostlé džunglí, před přístavem je zarostlý ostrůvek s krásnou písečnou kosou. Ale prý tu nejsou korálové útesy, kterých bychom si na Koh Tau měli užít vrchovatě.

Zdržíme se v přístavu asi 20 minut, než se obmění cestující, a vyplouváme k našemu cíli -Želvímu ostrovu Koh Tao. Je menší než Koh Pha Ngan, ale pobřeží je členitější, s mnoha žulovými skálami v moři i na břehu, s malým Žraločím ostrovem na jihovýchodě a větším Koh Nangjuan na severozápadě. Přistáváme na jihu, v přístavu Mae Hat, plném výletních i rybářských lodí. Hana už na nás čeká na nábřeží, nasedáme na korbu otevřeného taxíku a asi po 2 km jízdy vnitrozemím jsme v naší zátoce Chalook Baan Kao , chatky jsou ve stráni nahoře. S bágly na zádech je výstup po klikatých schodech v odpoledním žáru dost děsivý zážitek, který ovšem ještě překoná následující vybalování v rozpálené chatičce, honem pouštíme větrák a lezeme pod sprchu. Výhled na zátoku máme sice krásný, ale zatím pro to nemáme moc pochopení.

V 5 odpoledne vyrážíme vedeni Hanou na prohlídku místních pozoruhodností. Kvůli všudypřítomnému písku je tu zvykem se před vstupem kamkoli zouvat, jak v naší recepci, tak v cestovkách či otevřených hospodách. Na výběr jich je tu mnoho, některé na kůlech přímo nad mořem a vede k nim dřevěný visutý chodník na pilotech. Přes kopec se dostáváme do sousední zátoky se zajímavým názvem Than Og - Žraločí. Hana tu žraloky opravdu viděla, ale prý se není čeho obávat, lidé nejsou v jejich potravním řetězci. Nejradši bychom se vykoupali, ale Hana nás žene dál přes kopec s hospodou a výhledem na Žraločí zátoku, přes „pozorovatelnu“ budoucího západu slunce zase dolů k malé Freedom beach a odtud po betonovém visutém chodníku a posléze pláží k našemu rezortu. Z vykoupání sešlo, silný odliv udělal z proslavených pláží brouzdaliště, vzhledem k množství korálů ovšem ne moc bezpečné. Hana uhání dál za obzor, my už ale nutně musíme do hospody. Ta malebná nad mořem má ovšem orientální způsob stolování, v kleče či sedu u nízkých stolečků opřeni o trojúhelníkové polštářky. Volíme radši normální evropský stůl v jiné, a konečně se můžeme po úvodním zchlazení changem začít s Milanem, Jiřinou a Renatou probírat jídelními lístky. Mezitím se rychle setmělo a v tom okamžiku cikády všude kolem ohlušující cvrkot, jak kdyby je někdo nastartoval.

Po večeři si projdeme pár místních obchůdků, v jejich klimatizovaném prostředí je příjemně. Vybíráme si pohledy, nejexotičtěji vypadá miniaturní sousední „souostroví“ Nangjuan, rozhodně se tam budeme muset vypravit. Vydrápeme se k chatičkám, Marcela je vedrem zcela vyřízená, pro přísun studených nápojů ovšem musím podnikat opakované sestupy k family martu a následné urychlené výstupy, aby to nestihlo zteplat. Polystyrénový „chladič“, který jsem si „vypůjčil“ na Koh Samui, je přitom opravdu neocenitelný.

15.2. 2007 Koh Tao.

Ráno je teplotní situace přijatelnější, dalo by se i říci, že je nádherně. Milan s Jiřinou ubytovaní ve vedlejší chatce právě supí po schodech obtíženi snídaní z marketu, domlouváme se s nimi, že se sejdeme někdy po 10 hodině ve Žraločí zátoce a vyrážíme také dolů. Rozhodujeme se, že případné výstupy zpět minimalizujeme, hlavně musíme vyloučit vražedné teplo v odpoledních hodinách, zpátky se tedy budeme vracet až za tmy. Zakoupené sendviče, jogurt a pivo konzumujeme na břehu moře před rastamanským barem, je příliv a moře omývá piloty hospod, po pláži se musíme brodit.

Pokud není ještě úplné vedro, zopakujeme si pár včerejších výhledů a potom sestoupíme do Žraločí zátoky. Není tu ještě skoro nikdo, na konci pláže nacházíme jen Renatu, Milan s Jiřinou se objevují za chvíli. Pláž je sympatická tím, že až k moři se táhnou pásy mangrovů (nebo něčeho podobného), které nejen že rozdělují pláž na řadu malých separé plážiček, ale taky poskytují kýžený stín. První šnorchlařské ohledání – je nutno plavat dál od břehu, je tam čistší voda. Ryb je tu požehnaně, korály v Rudém moři byly ale daleko pestřejší. Zato jsou tu obrovská korálová jakoby obětiště, posetá karmínovými zévami. Žraloci zatím někde odpočívají, a tak obrovská hejna žlutých ryb mohou opět beztrestně předvádět svůj úžasný balet.

Cestou sem jsme zaznamenali na hospodách a agenturách nabídku různých místních aktivit, nejčastěji celodenní potápěčskou objížďku celého ostrova a půldenní výpravu za žraloky ( a možná i želvami). Na tu se nutno optat u Mr. Sharkmana v Rock Resort, což je hospoda hned vedle nás. Jdeme tam tedy s Marcelou na oběd, zmiňovaný lovec žraloků bude nejspíše ta figura, která právě relaxuje na svém obytném lehátku vedle hospody, vypadá značně hemmingwayovsky. Na setkání se žraloky za 600 se ovšem musí vstávat asi v 5 ráno, kdy jsou údajně nejaktivnější, což u nás asi nepřipadá v úvahu. Visí tu i další nabídka potápěčského okruhu, zatím nejlevnější, long tail za 450 bahtů, velká loď za 550, je nám ale naprosto nejasné, jak bychom se z moře dostali zpátky do toho longtailu. Objednáváme si pat thai s dary moře a vyptáváme se čínského personálu na možnosti výletů. Odpovídají značně mlhavě, obzvláště místo ranního startu je nám naprosto nejasné. A vzhledem k tomu, že i náš objednaný oběd, který se konečně asi po půl hodině zjevil, je napřed v prázdné hospodě vnucován jedinému dalšímu hostu tj. Hemmingwayovi, asi si najdeme něco jiného.

Oběd se trochu protáhl, ještě jedna šnorchlovací plavba a je tu odliv – po třetí hodině se ze zátoky stává přehřáté brouzdaliště, kde je ale třeba dávat si pozor na korály. Paradoxně teprve teď se to tu plní.

Cestou na večeři se stavíme v jedné cestovce informovat se na výlet na Koh Nangjuan. Personál se trochu diví, že se chceme vrátit tentýž den, což se vyjasní ve chvíli, když vyjde najevo, že se ptám na Koh Pha Ngan. I s taxiodvozem do přístavu a zpět by Nangjuan vyšel na 400, večer se vyptáme ostatních, kdo by měl zájem. Večeříme ve stejné pětici jako včera, na výpravu jsme ale nalákali jen Renatu. Při nákupu v marketu nám Milan poradil zásadní zlepšovák, ke kávě tu totiž lze nafasovat kelímek ledu, popřípadě si ho rovnou koupit. Večer na terase je dnes tedy ve větší pohodě, na dálku pozorujeme ohňové „točiče“ na pobřeží, pak nás pobaví po schodech vybíhající Petr, který si spletl schodiště a tedy i chatku. Na závěr se objeví Hana, která přišla přát Jiřině k svátku. Bájí něco o úžasném místě na severu u nějakého Angličana, my už ale máme vybrán Nangjuan. A tím je tedy také dáno, že Koh Pha Ngan vypustíme – cestováním bychom stejně ztratili minimálně půl dne. Milan se ptá na půjčení motorek, Hana se ho od toho snaží odradit. Písek na cestách je zrádný a před vypůjčením je prý nutno hlavně zdokumentovat veškeré škrábance a defekty , protože je tu dobrým zvykem naúčtovat poškození několikrát. Stěhujeme se i s těžkými křesly vedle na terasu, kde dopíjíme kořalku, nakonec přece jen sestupuji pro další pivo. Dnes se nám usíná v gekony obsypané chatce daleko lépe.

16.2. 2007 Koh Tao.

Ráno v marketu zjišťujeme, že si tu možno dát i hamburgera či hot dog s bohatou zeleninovou, hořčicovou a kečupovou oblohou v ceně 25 bahtů, což je docela příjemná změna. Cestou na pláž potkáváme Jiřinu, která nervózně přešlapuje před půjčovnou motorek, až se její manžel vrátí ze zahřívací jízdy. Na pláži jsme zase první, Renata se objevuje za chvíli. Lezeme do vody, nějak nás ale dnes zlobí šnorchly, pořád se vyvlíkají z brýlí. Renata prozkoumala pravou stranu zátoky za velkým skaliskem s malou kapličkou, prý je tam na dně dost bordel. Plaveme tedy spíš na druhou stranu, kde je to lepší. Po návratu nás na břehu čeká překvapení – Milan s Jiřinou bez motorky. Výsledek zahřívací jízdy jasně dokumentuje Milanova noha – od kolene dolů pěkně sedřená. V půjčovně po něm chtěli pokutu 3500 bahtů, ale prý to ukecal na 500.

Jinak dění na pláži kopíruje včerejšek, včetně oběda. Z kopců se dnes ozývá vřeštění opic – v mapě je zmínka o nějaké opičí rezervaci. Milan, kterému zranění komplikuje plážovou pohodu, se tam jde podívat a přináší zprávu, že jde o gibbony, ale jsou v klecích. Odpoledne jdeme na pivo ke kiosku, potkáváme tam partu Čechů, získáváme od nich užitečné informace o jejich výletu do Autthaye, kde se jim líbilo, na rozdíl od okolí řeky Kwai. A sdělují nám též, že jedna Češka v oranžových plavkách tu viděla žraloky. Tušíme, že by mohlo jít o Evu, a za chvíli nám to skutečně potvrdila osobně. Po návratu se ještě trochu vyhřejeme v klesajícím moři, a pak navštívíme poslední plážový podnik, kde jsme ještě nebyli, ač je nejblíže a Dire Straits a Bob Marley linoucí se odtamtud nám tu zpříjemňují plážový život. Za chvíli tu zakotví i Eva s Petrem.

Když objednáváme při zpáteční cestě výlet na Nangjuan, čeká nás příjemné překvapení – ve stejné agentuře je dnes o 100 bahtů levnější než byl včera. Milan s Jiřinou a Renatou jdou po silnici směrem k přístavu do nějaké rybí restauraci, my jsme objevili na pláži podnik, kde je velmi živo – jakýsi švédský stůl, nabíráme si z jednotlivých chodů, u kterých jsou ceny. Potíž je ale v tom, že není jasné, jak velké porce se ta cena týká. Výsledkem je, že platíme podstatně více, než na kolik to napřed vypadalo. A dobře nám tak, protože jsme si toho nabrali tolik, že to nejsme schopni sníst, ani ty zapečené brambory, na které jsem se tak těšil, protože ne samou rýží a nudlemi živ je člověk. Zítra sem ale vyrazíme zase, ryby, sépie i speciality na rožni jsme zatím neokusili.

17.2. 2007 Koh Tao - Koh Nangjuan – Koh Tao.

Po hot dogové snídani, kterou tentokráte konzumujeme v zahrádce pod našimi bungalovy, se objevuje Renata a společně vyrážíme k cestovce. Otevřený taxík je v určenou hodinu skutečně na místě před cestovkou a za chvíli jsme v přístavu. Objevujeme náš pier, čekujeme se u přepážky a vyrážíme na molo, u kterého kotví rychlokatamaran, přesně takový, jaký je zobrazen na naší jízdence. Postupujeme k němu spolu s davem, ale když jsme na řadě, průvodce nás zarazí, oddělí od většiny a nasměruje na druhou stranu pieru k daleko menšímu, ale zato romantičtějšímu plavidlu. Takže to byl už druhý nechtěný pokus o Ko Pha Ngan.

Na lodi je nás jenom asi 10, v budce kormidelníka kromě pěkného bordelu zatím nikdo není. Konečně se posádka dostavuje a můžeme vyrazit. Vzdálenosti kolem Koh Taa velké nejsou, po 20 minutách chrchlavé plavby přistáváme u Nangjuanu. Jedná se vlastně o tři ostrovy, spojené písečnou trojramennou kosou. Dva z  ostrovů jsou kuželovitá zarostlá skaliska, malý ostrůvek mezi nimi je centrum potápěčského a hospodského života. Teď dopoledne je příliv a kosou je musíme probrodit k nižšímu ostrovu. Po dřevěném visutém chodníku obcházíme skalnaté pobřeží, v moři jsou i odsud vidět rybky kolem korálů a objevíme dokonce chobotnici. Vylezeme až na vrchol skaliska, stojí to opravu za to – nádherný výhled na kosu a zbývající dva ostrovy, přesně jako z toho inspirativního pohledu. Po obou stranách kosy kotví dále v moři několik potápěčských lodí. Koh Tao je totiž vyhlášeným podmořským rájem. Slézáme dolů, abychom si ho mohli také trochu okusit.

Na potápěčském centru je seznam a plánek místních potápěčských legend i s mapkou, nejvyhlášenější jsou Japonské zahrady na straně přivrácené ke Koh Tau, na straně otevřené k moři mají být Twins-Dvojčata, zřejmě nějaký podmořský skalní útvar. Na mělčině laguny probíhá momentálně potápěčský výcvik, připomíná to trochu válku s mloky. Když obojživelníci vyklidí prostor, lezeme do moře i my – raději v tričkách, slunce tu s mokrými zády dělá divy. U břehu je voda zkalená, ale čím dále plaveme, tím je to lepší. Spousta ryb kolem korálů, které jsou tu barevnější, než na Koh Tau, a obrovské mořské houby. Obří fialové sasanky i s klauny, jehlicovité ryby, které se stále snaží vyfotit Renata, nad i pod vodou – má totiž jednorázový podmořský fotoaparát. Ty pravé japonské zahrady zřejmě budou dál od břehu ve větší hloubce, ale já se potopím tak do 2 m a už mám pocit, že mi prasknou uši – vracíme se ke břehu. Najednou jsem dostal pěknou ránu do čela – jak jsem koukal na dno, napálil jsem to hlavou rovnou do nějakého ve vodě zavěšeného kabelu táhnoucího se přes celý záliv. Jdu se tedy rychle vzpamatovat pivem, zde čeká další otřes – tento exotický a potápěčský ráj rozhodně není rájem cenovým. Vychutnávání předraženého Singhy si zpestřujeme pozorováním páru létajících ryb, které se v laguně honí několik metrů dlouhými skoky nad hladinou.

Plaveme na otevřenou stranu ostrova, žabí muži z lodí mizí pod námi v tajemné hlubině a jen vystupující bubliny o nich podávají zprávu, připomíná mi to v mládí oblíbený ruský komiks tuším z ABC Pevnost pod ledem. Dvojčata jsou pro nás také nedostupná, ale cestou zpátky objevíme zatím asi nejhezčí nádherně barevný korálový útes obývaný pestrým společenstvím ryb.

Čas docela popoběhl, ještě se neúspěšně pokoušíme vylézt na vrchol vyššího ostrova, ale všechny cestičky nás zase svedou k moři. Naposledy se zanoříme a spěcháme do hospody u přístavu, kde si dáme pat thai a pivo a v 16,30 ještě menší lodí než sem vyrážíme na zpáteční cestu, když jsme před tím hojně nakrmili místní ryby zbylým ztvrdlým pečivem.

Na Koh Tau chytneme taxíka za zde stabilních 50 bahtů na osobu a kolem půl šesté jsme v naší zátoce, jdeme po pobřeží prozkoumat možnosti pozorování západu slunce, protože na mapce jsme objevili nějaký Sunset Bar. Cestou zaslechnu mezi skalisky češtinu a za chvíli objevím původce Milana, který si povídá se svojí videokamerou při natáčení našeho rezortu v kopci na druhém břehu zátoky. Dáme si s nimi sraz večer námi objevené jídelní samoobsluze, a jdeme dále k západu. Do cesty se nám ale postaví romantická nad vodou zavěšená terasovitá hospoda pouze s místní klientelou, turisté již byly odchyceni předchozími překážkami. S výhledem na pomalu rudnoucí zátoku se zakotvenými rybářskými i turistickými loďkami se tu popíjí krásně, občas ještě zakotví další a vyvrhne svůj náklad farangů, keří se brodí ke břehu dlouhou korálovitou mělčinou. Ze zasnění se probereme v poslední chvíli a rychle vyrážíme přes kopec hledat Sunset bar. Cestičky na kopci se však větví, bar jenom tušíme na břehu pod sebou, dnes fotíme západ mezi palmami, zítra to snad stihneme u moře.

V restauraci se dnes specializujeme na ražniči a vyvarujeme se včerejší začátečnické přežírací chyby, která pochopitelně postihla začátečníky Milana a Jiřinu. Renata prý šla do přístavu na sépii, Petra s Evou potkáváme až při návratu. Jelikož je tma, napřed si ničeho podezřelého nevšimneme, až kajícné přiznání to vyjeví. Půjčili si podobně jako Milan s Jiřinou motorku jen s tím rozdílem, že Petr má nyní kromě nohy odřené i rameno, Eva spálené lýtko od výfuku a pokuta stála 1500... Inu opakování, matka moudrosti.

18.2. 2007 Koh Tao.

Ráno cestou na snídani jsme odchyceni Hanou, která se nás snaží zlákat na západ slunce v jiném baru než jsme našli my. Podle jejího popisu jde ale o hospodu někde na kopci ve vnitrozemí, několik kilometrů od našeho rezortu. Jak bychom se tam dostali a hlavně zpátky, to je pro ní zřejmě věc vedlejší – ona má totiž půjčenou motorku.

My zatím ovšem máme před sebou ještě jeden úkol. Máme totiž před sebou poslední den na Koh Tau a tedy poslední možnost vidět žraloky. První výprava směrem k Žraločímu ostrovu úspěšná nebyla. Znovu tedy zrekapitulujeme, co si pamatujeme z Evina vyprávění, a shodneme se, že musíme spíše doprava kolem skaliska s kapličkou a asi plavat trochu dál. Stejně asi moc šancí nemáme, žraloci jsou údajně nejaktivnější po ránu, a teď už je poledne. Voda dál od břehu je ovšem daleko čistší, i bez žraloků stála ta daleká plavba za to. A najednou Renata pečlivě sledující život pod hladinou začne divoce mávat rukou a něco nesrozumitelně křičet přes náústek šnorchlu. Rychle plavu k ní a zírám všude kolem sebe. V dálce zahlédnu nějaký šedý stín, ale hned mizí. Po levé straně zase něco podobného, a najednou jsou tady. Všude kolem, a teď už jsou vidět krásně. Mávám na Marcelu, už je vidí taky.

Následující čtvrthodinka by asi nadchla i daleko zkušenější potápěče než jsme my. Žraloci plavou všude, kam se otočíme, nás si nevšímají, když se ale snažím více se přiblížit, zachovávají si odstup. Pod vodou je těžké odhadnout vzdálenost, ale myslím, že se k nim dostaneme tak na 3 metry. Jejich délku odhaduji tak na 1,5 m (později doma si zjišťuji, že šlo o žraloky černoploutvé, dorůstající až 2 m). Je jich tu požehnaně, chvílemi vidíme najednou kolem desítky kusů. Sice věříme, že nám nejsou nebezpeční, ale když jeden vyplave k hladině směrem k nám, je to přece jen zvláštní pocit.

Když se konečně nabažíme a vyrážíme zpátky, jsme docela utahaní. Renata nikde, snad se nestala výjimkou z pravidla o neútočnosti. Naštěstí nás čeká na břehu, taky si oddechla, když se znavení hrabeme na břeh. Milan si okamžitě půjčuje brýle a bez ohledu na své dosti se horšící zranění vyráží také na výpravu. Prý jich napočítal najednou 15.

Zbytek odpoledne strávíme v marleyovské hospodě, Marcela na půlhodinové masáži krku a ramen hned vedle, naposledy si zaplaveme ve Žraločí zátoce a vyrážíme k Sunset baru. Ten je skutečně jen kousek od místa, kam jsme včera dorazili. Jsme tu jedinými zákazníky, pokud nepočítám zřejmě francouzskou výtvarnici zdobící barový pult kýčovitými západy slunce v moři. Ten skutečný se právě odehrává před námi, ač nesplnil zcela očekávání, protože těsně nad hladinou nám slunce sebraly mraky.

Večeříme v oblíbeném samoobslužném podniku, nováčkem je Renata nalákaná na sépii, a pochopitelně si nabrala dvakrát více, než zvládla. Marcela si dala rybu – marlin fish, byl výborný a žádnou břišní revoluci nezpůsobil, já jsem se vrátil k oblíbeným zapékaným bramborům. A potom se už jen naposled vyhrabeme po schodech k našim chatičkám obtíženi pivem, vineou a ledem a relaxujeme na verandě, stejně jako po všechny předchozí večery. Ohňoví točiči a ohněstrůjci se přitom postarají o naše rozptýlení.

19.2. 2007 Koh Tao – Koh Samui.

Pomalu se blíží konec zájezdu. Ráno zabalíme, odneseme to dolů, Marcela běží pro poslední hot dogy a už je tu Hana, která ale hned zase odjíždí vrátit motorku. Za chvíli je tu taxík a nakládá naši značně pošramocenou skupinu, Milanovi totiž kotník pěkně otekl a popálená Eva se pohybuje kulhavými přískoky. Po jistých zmatcích najdeme Hanu v přístavu i s lístky, nalodíme se – většina výpravy v klimatizovaném podpalubí, my s Marcelou nahoře. Kromě posledních panoramat Koh Taa tu můžeme pozorovat i skupinku Thajců, kteří jedou na Koh Samui na kohoutí zápasy a jsou daleko hlučnější než jejich šampióni pečlivě zabalení v dekách. Všimneme si i jedné turistky se stejnou charakteristickou spáleninou jako má Eva – popálení od výfuku zřejmě patří k běžným atributům zájezdu na jižní ostrovy.

Asi po půlhodince plavby začíná cestující obcházet uniformovaná zřízenkyně (jak ji správně nazvat – námořnice? lodnice? plavčice?) a sděluje nám, že budeme muset přestoupit na jinou loď. Pochopili jsme to tak, že se to má stát při mezipřistání na Koh Phan Nganu, takže se nijak nevzrušujeme. Jaké je ale naše překvapení, když loď najednou na širém moři zastavuje a před přídí máme podobné plavidlo v protisměru. Obě lodě se srovnají vedle sebe, přehodí můstky a začíná výměna pasažérů na širém moři. Nová loď je ale buď menší nebo tu část pasažérů zůstala v obavě před naším původním plavidlem, které zřejmě mělo nějaké problémy. Je tu totiž narváno daleko více než na minulé lodi a splašit místo ve stínu je docela umění. Když ho najdeme, nějaká Američanka se nás snaží poměrně neurvale přemluvit, abychom přepustili náš poctivě vydobytý stín ve prospěch její početnější, ale pozdě příchozí skupiny – je tedy se vší zdvořilostí poslána do prdele.

Na molu v ko phan nganském přístavu nás naštěstí čeká několik tříkolek s vychlazenými nápoji a zmrzlinami s neobyčejně agilními prodavačkami. Obzvláště jedna předvádí pravý koncert – za neustálého radostného pokřiku pobíhá mezi lodí a svým pojízdným mrazákem, natažená na špičkách podává nahoru piva i zmrzliny, má vždy drobné nazpět a pokud ne, uhání pro ně ke konkurenci, a při odjezdu lodi nám nadšeně mává a uklání se.

Koh Samui nás vítá zlatě zářícím Buddhou na severním mysu. Poslední noc na ostrovech strávíme opět v našem původním rezortu. Moře je oproti stavu před pár dny daleko klidnější a ještě teplejší. Projdeme si naposled Chaveng na sever od nás, párkrát se vykoupeme a jdeme na večeři do naší oblíbené hospody. Za chvíli se objeví i Milan s Jiřinou, kteří si byli vyzvednout obraz, který si tu dali namalovat, a též navštívili lékárnu, kde vyfasovali antibiotika na Milanovu nohu, která se spíše zhoršuje a otéká.

Večer sedíme s Marcelou na pláži, všude kolem stoupají k nebesům svítící balónolampióny, za chvíli dorazí prodejci i k nám. Těžko nepodlehnout, a když usmlouváme (za použití písku coby dohadovacího displaye) cenu z 300 na 180, Marcela se chápe balónu, domorodec zapaluje hořák a náš pozdrav thajským nebesům se vydává vzhůru. Světlo se pomalu zmenšuje, ale trvá mu to pěkně dlouho, než mizí definitivně.

Na chvíli se objevuje Renata, po jejím odchodu už taky chceme zmizet, když nás objeví Hana – a hned běží ještě pro další pivo. Co se dá dělat, poslední ráno na Koh Samui bude asi trochu kalné.

20.2. 2007 Koh Samui - Bangkok.

Ač k tomu mám ráno chuť vskutku pramalou, jsem přece jen Marcelou přemluven, abychom realizovali plánovaný výlet ke skalním útvarům Hin Ta (Babiččina skála) a Hin Yay (Dědova skála). Čemu mají být podobné, dá se z názvů odtušit. Jelikož leží někde na jih od nás, až za druhou nejnavštěvovanější pláží ostrova Lamai Beach, budeme se tam muset dostat nějakým vozidlem.

Nejdříve ale musíme posnídat obligátní sendviče a singhu, pozorujíce ze stínu navážení vodních skůtrů do moře. Pak se vydáme zkusit stopnout sběrné songthaew, protože taxík je daleko dražší. Asi po 10 minutách jsme úspěšní, za 100 bahtů na osobu nás tam vezmou. Na korbě je už jeden starší pár turistů, cestou přibereme ještě jednu místní děvu – všichni vystoupí dříve než my. Po cestě se naskýtají občasné výhledy na pláž Lamai i na hornatější zarostlé vnitrozemí a rustikální benzínky, kde čepují phm do lahví a sklenic. V jednom místě se silnice zvedá na útesy a inzerují tu overlook, při cestě zpět se tu zkusíme zastavit. Též klášter v obci Lamai, který cestou míjíme, by asi stál za zastávku.

Asi po půlhodině jsme vyloženi na rohu ulice a řidič ukazuje nalevo do kopce. Zkamenělé genitálie jsou zřejmě velmi vyhledávaným cílem, protože cestu lemuje řada stánků se suvenýry, pohledy, filmy a též pochopitelně pivem, jehož cena signalizuje turistickou zajímavost nejvyšší cenové skupiny. Dědův kokot tyčící se nad mořem je opravdu nepřehlédnutelný, navíc ovázaný rudou stuhou a ozdoben květy. S jeho babským protějškem je to ale horší, někde se nám mrška skrývá. Prohlédneme si ji na pohledech, ptáme se stánkařů, ukazují pokaždé někam jinam. Konečně si všímáme dvou Japonek, které nadšeně koukají někam do skály a konečně objevíme i tu bábinu štěrbinku.

Mezi skalami je několik ke koupeli zvoucích lagun. Prolezeme po skalách na kraj přilehlé pláže, kde se vykoupáme, na zpáteční cestě ještě jednou v laguně pod pyjovcem a máme splněno. Vracíme se na hlavní ostrovní okružní třídu, drobně posvačíme a po chvíli chytneme prázdný songthaew k chrámu – za 50. Chrám je ale z valné části v rekonstrukci, kromě jednoho meditujícího mnicha ležícího nehybně ve stínu na lehátku, kterého jsem zprvu fotil v domnění, že je to figurína, tu nic zajímavého není. Po 5 minutách už tedy zase stopujeme a staví nám totéž auto jako předtím – řidič zřejmě dobře věděl, co klášter nabízí, a počkal si na tedy nás. Za dalších 50 bahtů jsme u vyhlídky, skouknem panoráma Chavengu, je tu ale horko a žádný smysluplný stánek, když nepočítám buddhistické obětiště. Rychle další stop, tentokrát se cpeme na takřka plnou korbu, kde nejvíce místa zabírá rozcapený mohutný Rus se svým kolegou. Oba jsou příčinou několika přerušení jízdy, neboť se pořád nemohou rozhodnout, kde vystoupit, a když se jim to konečně povede, nemají bahty na zaplacení a musí být tedy ještě dovezeni k nejbližší směnárně. Konečně Chaveng, po pláži docházíme k našim na pláži před Královou zahradou a jdeme se smočit a pak do plážové restaurace na pat thai. Sbaleno celkem máme, takže můžeme 2 poslední hodinky u moře v klidu relaxovat.

V 16,30 se scházíme u brány do rezortu a nestačíme se divit, že našim kolegům kromě malůvek a tetování po těle přibylo též poměrně dost zavazadel. A to Renata zatím ani netuší, že nebýt toho, že tu zapomněla spacák, asi by se bagáž do taxíku ani nevešla. Stejně k nám ale cestou ještě jeden pár nacpou.

Poslední posezení na otevřeném letišti, vyplněné konzumací singhy, pro většinu výpravy již posledního. Letadlo má půl hodiny zpoždění, stihnu ještě jednoho, a urychleně se přesouváme k autobusům, kde jsme skoro prošvihli k letu patřící předletové občerstvení – na poslední chvíli napravujeme.

Ač na zemi je slunce už pod obzorem, my ho po startu ve výšce ještě stihneme v krásně krvavém západu a nádherně nasvícená rudá oblaka se s námi loučí ještě dlouho. Po hodině přistáváme v Bangkoku, vyzvedneme zavazadla a nastává chvíle loučení, my s Marcelou jdeme hledat taxík do D&D Innu, ostatní směřují k letadlu do Istanbulu, kde je čeká asi 10hodinové čekání na letadlo do Prahy. Hana je ještě doprovází do odletové haly a radí jim, že se to dá vkleče proklimbat v letištní mešitě...

Objednání taxi je tu organizováno, zaplatíme 400 bahtů předem u stolku a už jedeme. Šofér se nám sice snaží vnutit jakousi rychlou variantu jízdy po nějakých speciálních volných silnicích s tím, že je hustý provoz, pochopitelně za příplatek, ale varováni Hanou odmítáme. Přes den by to mělo asi nějaký smysl, ale teď v noci se do zácpy dostáváme až kousek od Khao Sanu, a tam už stejně žádné volné silnice nevedou. Asi po hodině jsme na místě, z toho asi 10 minut zabralo čekání na jedné křižovatce kousek od hotelu s nekonečnou červenou a kratičkou zelenou.

Ubytování v hotelu proběhlo přes naše jisté obavy v pohodě, někde jsem totiž zřejmě v rámci úklidu peněženky vyhodil i potvrzení o rezervaci. Ale naštěstí ho po mě ani nechtěli, záznam v počítači byl v pořádku. Hodíme bágly na pokoj a vyrážíme dorazit se do ulic, zvítězil kevab a pálivá chobotnička na špejli. Ještě se poohlídneme v pasáži po nabídce cestovek, zaplatíme si na pozítří výlet do Kanchanaburi – tedy k řece Kwai, proslavené knihou Pierra Boulla, ale hlavně slavným filmem z 60. let, který jsem viděl teprve před nedávnem, ale byl stále docela koukatelný. Krátce před půlnocí stihneme ještě na Khao Sanu něco schlaftruňku a při jeho konzumaci zjišťujeme v mapě a průvodci, jak se dostat zítra na nádraží Hualamphong - čeká nás středověké hlavní město Siamu Autthaya.

21.2. 2007 Bangkog – Autthaya - Bangkok.

Na snídani jdeme hned v 7,00 a po ní jdeme lovit na Khao San taxíka. Asi 4 stojí hned před naším hotelem, ovšem požadovaných 300 bahtů je opravdu hodně. Chceme být ale na nádraží co nejdříve, takže na smlouvání nemáme moc času – ukecáme to na 150, ale myslím, že vzhledem ke vzdálenosti nádraží od hotelu by bylo adekvátní tak 80. Jízdenka do Autthaye stojí asi pětinu taxíku, vlak jede asi za 10 minut.

Dostali jsme lístek do obyčejné neklimatizované třídy, osvěžované známými kroutivými větráky. Ještě jsme si sedli, ale ve chvíli odjezdu je vlak už docela plný, a jelikož má několik dalších zastávek ještě v Bangkoku, stále přistupují další davy. Navíc se ukazuje, že oprýskaná čísla nad sedadly tu nejsou jen pro parádu, mnozí nově přistoupivší místní mávají místenkami, takže usazení turisté, kteří stejně jako my o možnosti rezervace nevěděli, jsou postupně zvedáni. Jednou jsme zase měli štěstí, potkalo to skoro všechny kolem.

Cesta do Autthaye trvala asi 1,45 hodiny a docela jsme si oddychli, že už jsme z vydýchané vlakové výhně venku. Kdo by tu čekal historický areál soustředěný na jednom místě, dost by se mýlil. Autthaya, která byla hlavním městem od 14. do 18. století, byla zřejmě pěkně rozlehlá a památky jsou rozeseté v nové zástavbě. Podle velké mapy na nádraží se snažíme trochu se zorientovat, když se k nám přitočí usměvavý sympaticky vyhlížející domorodec a nabízí nám kompletní prohlídku svojí motodrožkou, hodina za 200 bahtů. Na pohledech nám předvádí, co všechno jeho nabídka zahrnuje, a jak daleko to je od nádraží. Legitimuje se nám průvodcovským průkazem a když zjistí, že jsme Češi, hned ukazuje svoji „knihu přání a stížností“, kde je několik českých pochvalných zápisů poměrně nového data, možná zrovna od té partičky, co jsme ji potkali na Koh Tau a která právě takového průvodce doporučovala. A jelikož vzdálenosti mezi jednotlivými památkami jsou několikakilometrové, není co řešit.

Usadíme se na korbě tříkolky a po malé zastávce na záchod a pro pivo vyrážíme nejdříve k pozoruhodnostem na východním břehu řeky Chao Praya. První na řadě je obrovská čedí Wat Yai Chai Mongkoi. Byla postavena Králem Naresuanem na oslavu jeho vítězství nad Barmánci v bitvě u Nong Sarai v roce 1593. Sám král se proslavil vítězným soubojem s korunním princem Barmánců a zahájil tím svoji na jednu stranu slavnou, ale zároveň neobyčejně krutou vládu. Vstupné dělá 30 bahtů, podobné ceny můžeme zřejmě očekávat i u dalších památek. Po úzkých schodech se dá vylézt na ochoz kolem čedí a z výšky si prohlédnout řady menších sedících Buddhů přepásaných oranžovou či žlutou šerpou, kteří ze všech stran lemují nádvoří čedí. Náš průvodce nám vždy anglicky řekne základní informace o každém objektu a pak nám nechá volno, při návratu už se na nás z dálky usmívá vedle svého vozidla. Následuje Wat Phanan Choeng, který, ač je prý nejstarší, září novotou a už podle parkoviště před chrámem plného místních osobních aut je jasné, že to rozhodně není jen turistická atrakce. Chrám je vyhledáván hlavně Číňany a vzhledem k tomu, že je jen pár dní po čínském novém roce, je tu obzvláště živo. A ta kvanta obětin včetně celých pečených prasat, to bude Buddha ještě daleko blahobytnější, než se v čínském provedení vždy tváří. Ovšem na mniších, kteří ten mumraj musejí občas překřikovat s pomocí mikrofonu, je naštěstí vidět, že jeho přejedení nepřipustí.

Přejíždíme řeku do centrální části města a stavíme u Wat Phra Mahathat, asi nejnavštěvovanějšího chrámu v Autthaye, založeného králem Ramesuanem na konci 14. století. Tohle jsou zříceniny jak se patří, s mnoha polorozpadlými nakloněními čedí a prangy v khmerském stylu a mnoha sochami Buddhy s uraženou hlavou, dílem invaze Barmánců, kterým v tomto vandalství nic nebránilo ani to, že jsou rovněž buddhisté. Jedna Buddhova hlava ovšem přežila, zarostlá v kořenech jeho posvátného fíkovníku. Není tu přeturizováno, protože celý objekt je naštěstí dost rozsáhlý a návštěvníci se rozprsknou po všech koutech a nádvoříčkách. Je odtud dobře vidět i mohutný prang sousedního Wat Ratburana.

K následujícímu zastavení Wat Phu Thao Thong jedeme skoro čtvrt hodiny, je už mimo město uprostřed rýžových polí. Osamělá bílá čedí, jejíž spodní část postavili Barmánci roku 1569 na oslavu dočasného obsazení Autthaye, horní část přistavil thajský král Borommakot o dvě století později – jeho jezdeckou sochu jsme cestou míjeli. Tady už není skoro nikdo, sami bychom se sem asi taky těžko dostali. Možno vylézt po schodech nahoru, výhled je ovšem zase dost oparovitý. Ještě dále je Wat Chai Wattharanam, postavený v polovině 17. století králem Prasat Thongem. Centrální prang v khmerském stylu je obklopen osmi dalšími a připomíná slavnější a rozsáhlejší kambodžský Angkor Wat. Z celé Autthaye na nás tohle místo zapůsobilo asi nejvíce.

Vracíme se na centrální ostrov, obtékaný ze tří stran Chao Phrayou a ze severní zbývající řekou Lopburi, za níž za jízdy obdivujeme zlatem zářící Wat Na Phra Men, jeden z nejzachovalejších chrámů. Následující zastávka je Wat Lokaya Suharam, obří ležící Buddha, nyní ve fázi rekonstrukce zahalený kromě hlavy oblíbeným oranžovým suknem. Novotou zářící Vihan Phra Monghon Bophit s velkou bronzovou sochou Buddhy(momentálně také v rekonstrukci) registrujeme již jen zvenku, pomalu ubývá sil a z té záplavy botů, čedí, viharnů, prangů či watů se mi trochu začíná motat hlava, čemuž možná napomáhá i chang hojně v tom vedru cestou konzumovaný. Ale Wat Phra Si Sanphet s třemi královskými čedí v záplavě kvetoucích stromů nás ještě vyburcuje k poslednímu vzepjetí pozornosti. A vedlejší Wat Thammikarat s rozvalenou čedí obklopenou singhy, tentokráte kamennými, se sloupovou halou beze střechy, je konečně „the last one“, jak nás uklidňuje i náš průvodce. 3,5, hodiny, 700 bahtů, ale stálo to určitě za to a našeho průvodce můžu všem doporučit, ač jsem si ho nestihl ani vyfotit ani se mu zapsat do památníčku. Ostrou závěrečnou jízdou na nádraží totiž dokázal stihnout vlak ve 13,45, a tak nám ušetřil asi 2 hodiny do odjezdu následujícího, čas ovšem zbyl jen na potřesení rukou a běh na záchod – thajské vlaky tohoto typu totiž toaletu postrádají, alespoň jsme ji předtím nenašli.

Během jízdy bangkockými periferiemi si uvědomujeme, že není tak pozdě, abychom se ještě neprošli odpoledním Bangkokem a podívali se za světla na některá místa, která jsme po příletu viděli jen za tmy. Snažíme se na mapě objevit, zda by se nedalo vystoupit dřív než na nádraží Hualamphong, abychom to měli blíž do centra i našeho hotelu. Konzultujeme oi s několika thajskými ajznboňáky, kteří cestují společně s námi, těm ale mapa moc neříká. Všimnu si, že ideální místo pro výstup by bylo zrovna poblíž na mapě vyznačeného ředitelství železnic, toho se Thajci konečně chytnou a nadšeně přikyvují. Nějakým řízením osudu vlak na určeném místě skutečně zastaví a železničáři nám ukazují, že jsme na místě. Moc se nám do toho oploceného kolejiště nechce, ale když jsme si to vymysleli, nesmíme ztratit tvář. A opravdu po chvíli klopýtání mezi kolejemi objevujeme branku v plotě a přes několik továrních dvorů a průchodů se šťastně dostáváme na ulici vedoucí kolem nějakého kanálu. Teď už podle mapy trefíme celkem snadno přes několik klášterů k Zlaté hoře - Phu Khao Tong . Nedbáme informace místních, že je „today closed“, a lezeme nahoru ke kruhovému svatostánku korunovanému obrovským zlatým čedí. Je otevřeno, a z horní terasy se pod námi rozprostírá Bangkok jako na dlani, dokonce zbaven svého smogového oparu. Kombinace moderní architektury, zlatem zářících buddhistických chrámů s červenozelenými střechami a vlnitého plechu na střechách na sebe nalepených domků chudších čtvrtí působí na Evropana docela exoticky.

Po sestupu si dáváme pálivé „čevabčiči“ na špejli, honem pro pivo do marketu 7 11, ale ouha – je čas suchých hodin a pivo mi u pokladny zase odeberou. Sousední stánkař naštěstí nemá pro podobné abstinetní výstřelky pochopení a tak se spokojeně zavlažujeme na lavičce u zastávky lodní klongové dopravy a sledujeme kanálový cvrkot – lodě přirážejí snad s půlminutovými intervaly. Cestou k hotelu se proplétáme houstnoucí automobilovou a tuk-tukovou dopravou, nejlepším vodítkem je malý klučík na tříkolce, který si neohroženě razí cestu tou skrumáží, auta zastavuje energickým gestem ruky a pohybuje se většinou v protisměru. Na chodnících si neodpíráme žádnou s pouličních pochutin, smažené banány jsou výtečné, ale zasytí až moc. Když se v hotelu snažíme domluvit časnější snídani, protože v 7 ráno odjíždíme na řeku Kwai, potkáme Hanu, která se snad chystá na Koh Samet, pak se jdeme vykoupat na střechu do bazénu. Na večeři skončíme v restauraci vedle našeho hotelu – má údajně českého majitele, ale vytipovaný „šéf provozu“, který napravuje dnes poměrně četné chyby permanentně se usmívajícího personálu, na češtinu nereaguje. Kuchyně je tu ale stabilně výborná a po několika upomínkách i to další pivo přinesou. Se soumrakem ale tentokrát útočí komáři, kterých tu zatím překvapivě moc nebylo. Noční bordel na Khao Sanu se všemi svými vůněmi, pachy a vedrem nám po dnešním nabitém dnu jde spíše na nervy, uchylujeme se tedy k dobrodiní pokojové klimatizace.

22.2. 2007 Bangkog – Kanchanaburi - Bangkok.

Před sedmou snídaně opravdu připravena není, ale něco se přece jen dá uchvátit. Kdybychom tušili, že budeme ještě půl hodiny nervózně postávat v recepci, najedli bychom se ve větší pohodě. Konečně se objevuje zaměstnankyně cestovky, vyzvedne si voucher a my se připojíme k partě asi 10 dalších turistů, kteří jí jdou v patách. Zatím je to ovšem pouť po Khao Sanu se zastávkami u každého druhého hotelu, kde postupně přibývají další. Konečně jsme snad kompletní a poutní fáze se přechází do stadia čekání. Teprve kolem osmé se objevují první mikrobusy, a nastává zmatek. Jsme zase označeni podle druhu výletu, my patříme k jednodennímu bez slonů. Z prvního vozidla, kam nás posadili, nás zase za chvíli vyhnali, do druhého se oba nevejdeme, konečně ve třetím nás snad už nechají. Kolem půl deváté se konečně vše usadí a vyrážíme.

Cesta ubíhá rychle, řidič se s tím nijak nepáře. Za námi sedící Skot stále skuhrá na celé auto ve stylu „I’m sick, I’m terribly sick, blody fuckin’ sick!”, občas svoji tirádu proloží vše osvětlujícím zaúpěním „drunk too much“. Konečně jsme na místě – je kolem 10 hodiny. Napřed se zastavíme u vojenského hřbitova – za 2.světové války tu zemřelo kolem 50 000 spojeneckých zajatců při stavbě strategické železnice do Barmy. Zde jsou pohřbeni Britové, Kanaďané, Australané, Novozélanďané a zřejmě i nějací Američané. K muzeu a mostu jedeme ještě pár minut, obojí se ale během poskytnutých ¾ hodiny minut stihnout nedá – zvolíme pochopitelně most. Na konci války byl rozbombardovaný, zbyly jen pilíře, i tak je ale jasné, že se dost lišil od své filmové podoby. Také okolní rovinatá krajina vůbec nepřipomíná filmové údolí v džungli – ono se to také točilo na Srí Lance. Přejdeme na druhou stranu, kde je daleko skromnější památník čínských zajatců. Posedíme chvilku u řeky, na její hladině jsou ukotveny plovoucí hospody, po vodě se prohánějí long taily. Při návratu si musíme pospíšit, abychom se nestřetli s vlakem právě vjíždějícím na most.

U našeho vozidla čeká překvapení, zase jsme totiž přesazeni, tentokrát do většího minibusu. Přijdeme sice o kocovinou zničeného Skota, ale získáme alkoholicky družného thajského Američana, který je nad něčím podobným jako změna dopravního prostředku zcela povznesen a nonšalantně nad tím mávne rukou permanentně třímající láhev changu. Postava je to výrazná a v přívalu nových tváří nám může sloužit jako maják, ke které skupině se zařadit – nejjistější to ale asi nebude.

Naším novým autobusem jedeme asi půl hodiny, než nás vyloží na malém nádraží, kde čekáme na příjezd vlaku. Bude to tentýž, který jsme viděli na mostě a autobusem jsme mu nadjeli. Kupujeme si od průvodce lístky do Nam Toku – jízdné totiž v ceně zájezdu není,stejně jako nebylo muzeum – a jsme instruováni, abychom si sedli vlevo s výhledem na řeku Kwai.

Proslavená Železnice smrti mi nejvíc ze všeho připomíná Posázavský Pacifik. V jednom místě je to sice docela napínavé, visuté koleje přilepené ke skále a pod námi koryto řeky, celý vlak je také rázem s fotoaparáty a kamerami v oknech, kromě skupiny Thajců, které to nevzrušuje a dál pokračují ve svém hulákání místních hitů – asi to bude tím, že sedí vpravo. Jinak hodinová cesta proběhla bez dalších příhod a největším dobrodružstvím bylo najít v Nam Toku ten správný autobus.

Pokračujeme na oběd, který je připraven na restaurační lodi a na rozdíl od vlakového jízdného v ceně je. Po jídle jsme odvezeni k vodopádu Sai Yok Noi, prý oblíbenému výletnímu místu Thajců. Dnes už ale spíše Rusů, kteří se hromadně nechávají masírovat přívaly vod v tůňce pod vodopádem, že se mezi ně skoro nevejdu. Koupel mi ale přišla v tom vedru k duhu, bohužel po pár minutách zpáteční jízdy (opět jiným autem) o ní už zase skoro nevím. A jedeme přes 3 hodiny, občas ve šňůře, naštěstí dojezd do Bangkoku vyšel hladčeji než jsem se obával. A tak kolem 6 večerní jsme zase na Khao Sanu a jdeme se trochu osvěžit do hotelu. Z původního plánu ochutnávky točeného piva vycouvám velmi rychle, protože je asi 3x dražší než normální lahváč, a navíc ho tu nikdo nepije, takže už může být naraženo pěknou dobu. Vzpamatováni tedy klasickou plechovkou a džusem vyrážíme poohlédnout se po možnosti zítřejšího odvozu na letiště. Hana sice radí použít za 150 stejný turistický autobus A2, kterým jsme před třemi nedělemi přijeli, ale nevíme ani odkud ani kdy přesně jede. Uspějeme naštěstí hned napoprvé. Ve stejné cestovce, od které jsme koupili dnešní výlet, objednáme odvoz mikrobusem zítra v 7 večer a stojí to také 150 jako ten autobus. Můžeme tedy v klidu na večeři a po ní korzovat po Khao Sanu, vybírat dárky a nejméně teplé pivo – chlazení v místních krámcích totiž není zrovna silnou stránkou zdejšího turistického ruchu.

23.-24.2. 2007 Bangkog – Istanbul - Praha.

Poslední snídaně v Bangkoku, potupná scéna s odebráním ranního piva u pokladny  marketu, vedlejší hospoda má naštěstí více pochopení pro lidská práva. Balení proběhlo celkem v pohodě, Hana se s námi loučí po telefonu, prý nám včera večer nechávala pode dveřmi zprávu – no nic tam tedy nebylo. Bagáž necháváme v recepci a vyrážíme na závěrečnou prohlídku Bangkoku, kdy chceme zaplnit zbývající bílá místa – chrám Wat Arun a čínskou čtvrť se sochou Zlatého Buddhy.

Úspěšně se nám podaří zrekonstruovat cestu k přístavišti Banglamphu poblíž nového řetězového mostu. Sotva stihneme koupit lístky, příslušná loď je tu. Dnes je docela prázdná, zato na řece je ještě rušněji než minule. U nástupiště Tha Tien vystupujeme. Během čekání na přívoz na druhou stranu řeky k Wat Arunu studujeme lodní jízdní řády a pomalu tomu začínáme rozumět. Na stejné trati existují 4 barevně odlišené kategorie lišící se podle toho, kde zastavují, od obyčejné všude stavějící courákové lodi po superexpres – odpovídající plavidla poznáte podle vlajek příslušné barvy. Převoz k Wat Arunu zajišťují ploché lodi podobné vyhlídkovým „Želvám“, které bylo možno v 70. letech spatřit v Praze na Vltavě, 1 cesta stojí jen 3 bahty. Ač je Wat Arun nejznámější památka Bangkoku, není u něj nijak nabito, většině turistů zřejmě stačí pohled z řeky. Centrální prang je obklopen čtyřmi menšími, všechny obloženy porcelánovými vzory převážně v zelenobílém provedení. Ten porcelán se sem dostal coby zátěž čínských lodí v 19. století. Hlavní prang si obejdeme terasou, která je lemována známými „podpírači“, tentokrát v porcelánovém provedení. Je odtud malebný výhled přes řeku na rušné přístaviště s nezbytným obrazem krále a královský palác zlatě zářící za ním.

Převezeme se zpět a u stánku naproti zdi kolem paláce si dáme oběd, speciality jihothajské kuchyně, snad jen za 30 bahtů, nabereme si asi ze 4 pekáčů a ještě nám během jídla dodávají

na talíř nově se objevivší specialitky. Příjemně nasyceni se vracíme k přístavišti, abychom lodí pokračovali do zastávky Rachavongse poblíž čínské čtvrti. Hledání Zlatého Buddhy, třímetrové zlaté sochy, která byla náhodou objevena až v roce 1955 pod sádrovým maskováním, dlouho připomíná bloudění v začarovaném kruhu. První námi objevený chrám není Wat Traimit, kde má být soška umístěna, při dalším putování podle rad domorodců se neustále dostáváme z různých stran ke stále stejnému náměstí s červenou čínskou bránou. Nebloudíme ostatně sami, potkáváme i další skupinky unavených dezorientovaných turistů. Konečně nás jeden mnich poslal správně, v boční ulici za ohradou objevujeme kýžený chrám – ale je zamčený. Poněkud frustrováni odcházíme, je tu ale hrozný provoz, nelze přejít ulici, pokračujeme dále po chodníku, když najednou narazíme na průchod se šipkou Golden Buddha – konečně je náš, není totiž umístěn v chrámu, ale v nenápadné síni za plotem chrámového areálu. Ale po všem tom putování už mě teď více oslovuje pivo u sousedního stánku než ten zlatý zázrak v ceně 15 miliónů $.

Rušnou čínskou čtvtí se probíjíme zpět k přístavišti a absolvujeme poslední plavbu po Chao Praye - na naše ranní polední přístaviště. Zajímavé bylo, že ač nejdelší, byla nejlevnější. Máme čas ještě na poslední vykoupání na střeše hotelu a večeři v naší tradiční hospodě a pak se přesouváme do recepce, vyzvedneme si bágly a čekáme na mikrobus. V 19,15, když už začínáme být trochu nervózní, se konečně objevuje zástupkyně cestovky, vede nás na roh Khao Sanu (ten je totiž večer pro dopravu uzavřen). Tam nás čeká dokonce taxík – mikrobus je prý už plný. Za hodinku jsme v pohodě na letišti, do odletu v 23,50 máme skoro 4 hodiny času.

Nakonec ale ani tento předstih skoro nestačil. Odbavovat sice začali více než 3 hodiny před odletem, napřed jsem se ale omylem zařadil do fronty pro business class a po napravení chyby náhle činnost u přepážek ustala, odbavovači jen sedí a rozpačitě se usmívají, občas zkusí z počítače něco vyloudit, ale zatím bez úspěchu. Zbývá jen obrnit se trpělivostí podobně jako skupinka mnichů nehybně sedících ve vyhrazeném prostoru „for monks only“. Asi po hodině se počítač už zřejmě cítí dostatečně odpočatý a rozvážně se probouzí k další činnosti. Když přijdeme na řadu, čeká nás překvapení – odbaví nás jen do Istanbulu, protože navazující let do Prahy prý není turecký, ale český. Na letence je sice označen TK stejně jako ten první z Bangkoku do Istanbulu, ale je tam malá poznámka, že je obhospodařován ČSA a v tom zřejmě vězí problém. Máme tedy naději, že si v Istanbulu zažijeme nějaký nervák, na přestup tam máme necelé 2 hodiny. Alespoň že nás ujistili, že zavazadla poletí rovnou – budou se možná osaměle točit na Ruzyni, než je někdo ukradne.

U rámu zažívám poprvé na vlastní kůži trapnou, ale vzhledem k tomu že jsme v Bangkoku, i trochu zlověstnou scénu, když se prosvěčovači vrhnou na můj batůžek a divoce se v něm začnou hrabat. Okamžitě se mi vybaví Hanykovics a krve by se ve mě v té chvíli nedořezal. Když ostraha konečně s káravým výrazem vyloví z báglíku zavírací nůž, citelně se mi uleví – potenciální únosce to má v Thajsku přece jen lepší než pašerák drog. Jsem potupně odveden k velkému igelitovému pytli a přinucen vlastnoručně do něj nůž vhodit – již ho tam očekává pestrá společnost nůžtiček, pilníčků a jiných smrtonosných zbraní. Sice jsem při balení nůž vyndal, ale někdy před tím se do batůžku přimotal i Marcelin (daleko lepší a ostřejší) a ten už unikl mé výstupní kontrole a nyní tedy je v pytli a očekává ho thajské doživotí.

Řada trapasů nekončí ani v letadle, na obrazovce přede mnou, kde si každý cestující může vybrat z bohaté nabídky filmů, hudby či her, se míhají jen jakési zelené čáry. Marcela si zase zřejmě chtěla vybrat nějakou pikantnost, protože monitor ji podrážděně upozornil, že k sledování tohoto typu programu nemá právo a uraženě se zasekl s tím, že má přivolat palubní personál. Rozhodli jsme se na sebe raději takto neupozorňovat, protože za chvíli se stejně staneme obtížnými kvůli opakovaným požadavkům whisky a podobných nezbytností umožňujících přečkat jedenáctihodinový let.

Sleduji tedy Butche Cassidyho a Sundance Kida u souseda přes uličku. Spát se mi moc nedaří, navíc pořád lítám na záchod – orientální strava se tedy nakonec přece jen předvedla. Naštěstí sedíme úplně vzadu u toalet. S ubíhajícím časem se ale začíná vynořovat další problém – letadlo letí neuvěřitelně pomalu, můj monitor v jasnějších chvílích inzeruje tak 590 km/hod. Ve chvíli, kdy už bychom měli být hodinu od Istanbulu, jsme někde nad Iránem. Začnu tedy obtěžovat letušky též dotazy na stav zpoždění. S profesionálním úsměvem mi sdělují, že činí půlhodinu a že náš spoj určitě stihneme. Ve skutečnosti přistáváme o hodinu a půl později a vidina desetihodinového čekání v Istanbulu se stává dosti reálnou hrozbou – do odletu našeho spoje do Prahy zbývá 25 minut. Výzvu k pokojnému opuštění letadla tentokrát ignorujeme a zuřivě se protlačujeme k východu. Běžíme dlouhými koridory po jezdících schodech po šipkách k checking place, naštěstí istanbulské letiště není tak velké. U odbavovací přepážky zažíváme ještě s dalšími dvěma postiženými horké chvilky, když se zřízenec nemůže dovolat do gatu, zda nás ještě vezmou. Nakonec se mu to povede – ještě nás berou. Dále tedy uháníme vedeni tímto zaměstnancem, jednou se vracíme, protože přeběhl odbočku. Zpoceni konečně dosedáme na svá místa a letadlo startuje.

Bágly to ovšem nestihly. V Ruzyni je u příslušné přepážky popíšeme, jsme ubezpečeni, že přiletí odpoledním letadlem a vyrážíme v sandálech do sychravého únorového počasí. Když se doma trochu prospíme, volám v podvečer na letiště, další letadlo z Istanbulu sice přiletělo, ale bez našich báglů. Během následující neděle je situace nezměněna, odpovědi personálu pomalu začínají postrádat optimismus až k odevzdanému : „Vobec nevieme, kde tá batožina móže byť.“ Má nápověda, že s největší pravděpodobností v Istanbulu, nepadá na úrodnou půdu. Nepomáhá ani osobní intervence v Ruzyni, kam jedu vyzvednout Milanovi nalezenou peněženku, kterou ztratil v letadle při svém návratu. Konečně v pondělí se situace mění, nový neopotřebovaný personál mi vítězně oznamuje, že zavazadla byla rekognoskována – překvapivě v Istanbulu, že. A v 21,30 nám je konečně dovezli domů včetně málem už též odepsaného druhého nožíku.