flagS.E.N. tentokráte na Srí Lance.flag

 

  Po loňské úspěšné výpravě na ostrovy Réunion a Mauricius s cestovkou S.E.N. jsme se rozhodli znovu využít jejich služby se stejným průvodcem Pavlem a tentokrát navštívit další známý ostrov v Indickém oceánu – Srí Lanku - nám dříve narozeným spíše známý jako Cejlon. Na informační schůzce 3 neděle před odletem se dozvídáme, že letíme s leteckou společností Spojených arabských emirátů Emirates s přestupem v Dubaji. Když se mi to trochu rozleželo, začaly v hlavě vrtat dvě pochybnosti. První - nebude vadit při transitu izraelské razítko v pasu? A druhá, zdánlivě méně závažná, ale též značně frustrující – jak to bude na palubě islámského stroje s alkoholem? V druhém případě mě zcestovalí kamarádi celkem rychle upokojili, v prvním už to tak jasné nebylo, názory se dost různily. Na ministerstvu zahraničí mi sdělili, že by s tím problémy být neměly, ale na jejich webu se píše cosi o transitním vízu a s izraelsky poznamenaným pasem se moc nedoporučuje přibližovat se k Dubaji. Totéž odpověď velvyslance v Emirátech. V případě vystavení nového pasu bychom stihli jen ten urychlený, který je sice dražší (1500 Kč místo 600 za normální), ale zato platí jen 6 měsíců, což je zase špatně, neboť Emiráty požadují platnost také 6 měsíců, ale po opuštění jejich území. Takže dokonalá Hlava 22, z níž mě moje hlava několik dní docela bolí. Konečně se na dotaz cestovky ozval i dubajský atašé z Vídně s uklidněním, že při transitu to židovské signum nevadí. Potvrdily to i emirátské aerolinky, tak snad to dobře dopadne – i s tím alkoholem, bez něhož je občasný průlet turbulencemi dosti iritující.

    

16.-17.10.2010 Praha-Dubaj – Colombo - Hikkaduwa.

    Na ruzyňském letišti se nás v odpoledních hodinách sešlo 17, 2 ještě přistoupí v Dubaji, Pavel tentokráte letí s námi. Do Dubaje je to 6 hodin, let je klidný, jídlo dobré a kvalita španělského vína uspokojivá. Na monitoru umístěném na sedadle před námi si můžeme přepnout na přední i spodní kameru a kontrolovat tak správnou činnost pilota – možná spíš autopilota. Noční přelet Kuvajtu je docela magický, všude  pod námi planou ohně naftových vrtů. Pohled na osvětlenou Dubaj s mnoha mešitami je zajímavý, i když v noci se nejvýznačnější budovou jeví ozářený Carefour.  

   Na letišti se žádné transitní vízum nekoná a tak největším problémem je sehnání piva v této alkoholicky nehostinné zemi, naštěstí na to máme v prostorách rozlehlého letiště 3 hodiny. Nakonec se to povedlo, ale za dost vysokou cenu – malá Corona za 7 Euro a zpátky dostaneme místní mince (tuším dirhamy). Zkušený cestovatel Pavel je nějak z formy, během letu polil spolusedící a poté zapomněl v letadle bundu – třeba to bude tím časovým posunem, zatím sice jen dvouhodinovým, ale na konečnou  Srí Lanku přibude ještě hodina a půl.

    Po dalších 4 hodinách opět celkem klidného letu se probouzíme už za světla někde nad indickou vrchovinou a asi po 20 minutách  se pod námi lesknou přibližující se cejlonská  rýžová políčka. Kolem osmé ranní šťastně přistáváme na mezinárodním letišti Bandaranaike (jméno premiéra, zavražděného buddhistickým mnichem v roce 1959 - po něm stála v čele Cejlonu jeho žena).  

      Konečně máme za sebou vstupní formality, kufry jsou také kupodivu všechny, a když se konečně podaří sehnat celou výpravu dohromady, jsme uvítáni zástupci srílanské cestovky JNW Lanka Tours, která se o nás bude po dobu 14 dnů starat. Přivítání je to tradičně orientální, s širokými úsměvy, ozdobením květinovými náhrdelníky (pekelně škrábou vzadu na krku a začervení kůži) a nekonečným skupinovým fotografováním. K tomu je pekelné dusno a vlhko. Ale nakonec přece jen s úlevou zaplníme klimatizovaný autobus, přebyteční funkcionáři a fotografové mizejí v dálce a s námi zůstává trojice ve složení řidič Patty, jeho pomocník Amyla (jejich rozzářené obličeje a tradiční Good morning, sir či Good morning, madam nás budou vítat každé ráno při nástupu do busu) a hlavně stěžejní postava - průvodce Faris, který bude ale plnit i funkci tlumočníka, směnárníka, obstaravatele alkoholu, popoháněče lenivých číšníků a všeobecného vyjednávače s domorodci. Před lety byl vážně nemocen a Pavel zorganizoval v Čechách sbírku, která bohatě zaplatila potřebnou operaci – a vděčný Faris se teď opravdu snaží, abychom na Srí Lanku měli ty nejlepší vzpomínky.  

    Letiště je asi hodinu cesty od hlavního města Colomba, během které pochopíme, že dopravní provoz na Srí Lance je docela svérázný. Platí zřejmě právo silnějšího a hlavně rvavějšího, předjíždí se i v nejnemožnějších situacích, po silnicích se motají krávy a apatičtí psi, všudypřítomné tuktuky se nacpou kamkoli, navíc se jezdí jako v každé bývalé britské kolonii vlevo. Naštěstí stav silnic a zácpy neumožňují rychlejší jízdu, takže si za chvíli na ten místní kolorit přivykneme.

     V Colombu se projdeme vládní čtvrtí, v dálce za vojenskými zátarasy zahlédneme presidentský palác, a na nábřeží se pokocháme pohledem na chchátrající parlament a rozbouřený Indický oceán. Kandelábry slouží jako odpočívadlo pro pelikány, stromy jsou zase obsypány visícími kaloni. Projdeme se kolem několika výškových budov, omšelých koloniálních hotelů, obchodního  domu Cargill a obchůdků s důvěrně známým nápisem Bata.  Socha Buddhy na křižovatce a vedle stojící bílá dagoba nám ovšem připomínají, že jsme přece jen v jiném světě.  

     První seznámení s místním pivem se koná na terase hotelu s pěkným výhledem na přístav – fotografování je ovšem i v době satelitů stále přísně zakázáno. Dostáváme 0,66 l láhev licenčního Carlsbergu za 260 rupií (100 rupií je asi 1 dolar). Ovšem cena je tu trochu matoucí, není v ní totiž daň a spropitné, takže vyleze ještě asi o čtvrtinu. Spolucestující Slovák Igor vyrazil na cestu již poučen, takže si objednal levnější ležák Lion, což je nejrozšířenější zdejší mok – pokud ovšem nepočítám kořalku Arak pálenou z kokosových ořechů. Z venkovní terasy přicházejí zprávy, že dole se koná cvičení protiteroristické brigády, při bližším pohledu se z toho ale vyklube obyčejné filmování.

    Obědváme v jiném podniku – pro začátek si dávám osvědčené fish and chips – překvapivě dobré. Pokus spolucestující Jarky s místním vínem se zrovna neosvědčil, chutná  to jako zkyslý mošt. Zdá se, že i spíše vinná Marcela se bude muset spokojit s Lionem a pít ho značně rychle, protože ve zdejším podnebí dokonale zteplá během 10 minut.

    Zbytek dne je vyplněn asi 80 km dlouhým přesunem podél jihozápadního pobřeží, podél krásných pláží lemovaných kokosovými palmami, občas prostřídanými typicky asijskými rušnými městečky. Projíždíme už oblastí, kterou 26.12.2004 postihlo tsunami – stopy po něm jsou stále patrné v podobě mnoha hřbitůvků na mořském pobřeží či trosek postižených domů. Jedeme podél železniční trati, na které tehdy došlo k největší tragédii, když byl vlnou smeten celý vlak. Cestou stavíme u stánku s kokosovými ořechy, zláká nás ovšem i pěkná pláž, která se ale nachází přes silnici a dostat se na druhou stranu je tu dost riskantní záležitost, hlavně kvůli nezvyku z opačného ježdění než u nás. Ukazuje se, že zajištění bezpečného přechodu bude hlavní Amylovou činností, protože asistence při výstupu a nástupu do autobusu, což je další jeho povinností, je přece jen poněkud zbytečná. Vegetace kolem pláže slouží též k zabezpečení „pipi time“, což je Farisův termín pro čurpauzu. Ostatně ty „timy“ použije i na mnoho jinných zastávek, z nichž nejoblíbenější se stane „arak time“, s nímž se většinou dá spojit můj soukromý „beer time“. Během další cesty míjíme obří sochu Buddhy, která je tu postavena na památku všem obětem katastrofy z Vánoc 2004.

    Hotel Amaya Coral Reef dělá čest svému jménu – korálové útesy začínají hned u břehu. Díky tomu se tu ale prakticky nedá koupat, což zklamaně zjišťujeme poté, co jsme celí natěšení vyrazili k oceánu.  Po vzoru místních tedy aspoň zalezeme cestičkou mezi korály do asi metr hluboké lagunky, kde se můžeme trochu vycachtat a vzájemně se představit. V zájezdu je velká úroda Tondů, kromě jednoho mě již známého z dřívějších českých vandrů (je tu i s manželkou Evou) je tu též Tonda otec a Tonda syn (a k nim patří i matka a dcera Monika).  Vlezeme ještě do přehřátého bazénu, pokocháme se krásným západem slunce a jdeme na večeři – je v ceně zájezdu, což je příjemné překvapení. Srílanské kuchyni vévodí curry, takže ho tady máme ve všech možných podobách. Z masa mají hovězí (dost tvrdé), dobré ryby a kuřata – ta jsou ovšem rozsekána na kusy, takže je to spíše změť kostí. Tak to prý bude všude. Ale jinak je celkový dojem celkem uspokojivý. Jelikož máme na pokoji ledničku, vyrážíme po večeři podívat se po okolí, zda by se někde nedalo koupit levnější pivo než v hotelu (tam přijde asi na 340 rupek). Na procházky to tu ale moc není, chodníky neexistují, provoz je i večer stále dost divoký, proto se brzy vracíme aspoň s jedním pivem za 250, získaném v krámu, kde na jeho prodej licenci evidentně neměli. Podle těchto prvních signálů začínám tušit, že s mým koníčkem tu budou asi trochu problémy.

 

18.10.2010 Hikkaduwa – řeka Madu Ganga – Unawatuna – Galle - Hikkaduwa.

     Budíme se dost brzy, svítá tu zřejmě díky poněkud podceněnému časovému posunu už někdy po páté. Francouzští a němečtí turisté se už  producírují na trávníku, my se jdeme přesvědčit k moři, jestli se koupací situace třeba kvůli přílivu nezlepšila, ale je to pořád stejné. Projdeme se tedy kolem moře v okolí hotelu, odmítneme několik nabídek na šnorchlování a glass bottom boaty a v 7,30 jdeme okusit, co se na Srí Lance snídá. Různá curry nabídka sice přetrvá i u snídaně, ale jinak vévodí  poctivá snídaně anglická – párky, vajíčka, slanina a hlavně mé oblíbené fazole.

     V 8,30 nás rozesmátá trojice Faris, Amyla a Patty vítá u autobusu, vyzdobeného novými čerstvými květinami, a vyrážíme zpět po své včerejší trase na „varanní safari“. Cestou se zastavíme u tsunamového Buddhy a okoukneme krásnou pláž (těch je tu plno, jen ne u našeho hotelu) s vahadlovými domorodými čluny. Asi po hodince zastavujeme u mostu přes řeku Madu Ganga, kde obsazujeme celkem 3 motorové čluny a vyrážíme – ale zatím jen  k protější straně mostu. Skupinka varanů se totiž umístila přímo pod jeho pilíři, takže úkol safari je vlastně splněn. Jsou docela velcí, tipoval bych přes metr.

     Další cestu proti proudu řeky ozvláštňují hlavně ledňáčci, kteří se občas mihnou v mangrovech a palmách na břehu jako nádherné modrozelené klenoty. A objevují se i krásně hnědočerveně zbarvení dravci s bílou hlavou – Faris jim říká eagle, ale podle popisu v průvodci je jejich český název luňák brahmínský. K našemu člunu (posádku tvoří kromě nás a sinhálského lodivoda ještě Tonda s Evou a severomoravský pár Petr s Marcelou) přiráží vahadlová loďka s domorodým klukem, který přijel ukázat opičku a tím si pochopitelně něco přivydělat. Člun s Pavlem a Farisem má obdobnou pro změnu dívčí návštěvu. Řeka se rozšiřuje, přibývají vrše, jejichž tyče slouží jako oblíbené odpočívadlo kormoránů. Projíždíme několika úzkými mangrovými tunely, přistáváme a vylézáme na břeh – jsme totiž u chýše tzv. „skořicového dědka“. Jeho živnost spočívá ve zpracování skořice a výrobě skořicového oleje – a asi se mu tady docela daří, protože chvíli musíme počkat, než předvede svůj um předchozí partě turistů. Za chvilku dojde i na  naši skupinu a je nám demonstrována výroba skořice (oškrábání kůry skořicového „klacku“ a rozdrcení) a jako bonus též bleskurychlé spletení skořicového krovu. Někteří z nás nakupují olej (lahvička za 400 rupií), zaujala je asi hlavně jeho údajná zázračná účinnost proti komářím štípancům.¨

    Objedeme rozsáhlou lagunu a zamíříme k ostrovu, z jehož vegetace už zdálky září bělostné budovy – jde o buddhistický klášter Kotdoowa Rajamaha Vihara. Přistáváme,  boty necháme na molu a po schůdkách stoupáme k bráně na nádvoří, kterému vévodí velká socha sedícího Buddhy a praporky ozdobený strom  bódhí – smokvoň posvátná – čili fíkovník, pod kterým v Indii v 6.století př. Kristem  dosáhl skutečný princ Siddharta Gautama  osvícení a stal se tak legendárním Buddhou – „Probuzeným“.  Hlavní pozornost si ovšem okamžitě získá nepřehlédnutelný obyvatel posvátného stromu – šedohnědá veverka, pro kterou se hned ujal Pavlův termín pižďucha. Zatím se ještě drží výše ve větvích, o nabízené sušenky ale jeví živý zájem a nejlíp na ně dosáhne visíc svisle dolů zavěšena pouze za zadní nohy. Ale i na prohlídku chrámku dojde, mnichů je jen několik, ale nechybí ani mnišský dorost. Projdeme si jejich domácnost, necháme pár rupií, vyfotíme se s Buddhou (pozor, netočit se přitom k němu zády!) a plujeme dále. Čeká nás ještě návštěva (značně kolísavá) sádek uprostřed jezera, kde se to hemží rybami, langustami a malými krokodýly – při fotce s krokodýlkem nepramení moje očividná nejistota z malého plaza, ale spíš z pohupující se základny pod mýma nohama. Na zpáteční cestě zahlédneme ještě několik varanů, ale vždy rychle stihnou zmizet v mangrovovém úkrytu. Míjíme domorodé rybáře a milíře a na závěr se projedeme až k ústí Madu Gangy do moře a výpravu korunujeme kontrolou varaní kolonie pod mostem – nějak se nám tu od rána rozmnožili. Celý výlet nás přišla na 1500 rupií na osobu, ale bez tuzéra 100 rupií na dvojici se to neobejde, tak to tady na Cejlonu zkrátka chodí. Ve srovnáním s tím se mi zdá slibovaná zítřejší cena pouhých 1000 rupií do nejznámějšího srílanského národního parku Yalla  více než podezřelá.

     Vracíme se zpět, mineme náš hotel a končíme na jedné z nejvyhlášenějších cejlonských pláží Unawatuně. Jsou ovšem už asi 2 hodiny, takže napřed zasedneme v plážové restauraci k obědu. Dáváme si oblíbené fried noodles, já s mořskými plody, Marcela mixované, a velmi nám chutnají. Při pivu si potykáme s další členkou výpravy Martinou. Teprve při objednávce druhého lahvového Lionu si všímám, že tu mají i točené – to se bude muset před odjezdem ještě napravit. Další asi dvě hodinky trávíme koupáním a povalováním na příjemné pláži, hlavně ovšem musíme čelit atakům prodejců lastur, modelů lodí, kokosových zvířat, triček a sarongů (sarongová prodavačka svým parádním kusem celou naši skupinku skoro zahalila). Vidí v nás zkrátka nové, ještě neopálené a v cenách tápající oběti.

    Zážitek s točeným byl ale dost šokující. Výčepní vyndal z chlaďáku 2 poháry s již předtočeným pivem a bez uzardění je dotočil – byl jsem tak konsternován, že jsem to poslušně vypil a ještě nechal tuzéra.

    Ještě pár kilometrů na východ a jsme v Galle,  opevněném přístavním městě, které si na Srí Lance nejlépe zachovalo atmosféru koloniálních časů, kdy se tu postupně vystřídali Portugalci, Holanďané a nakonec Britové. Také si za to vysloužilo zařazení mezi památky UNESCO. To střídání kolonizátorů též přineslo postupné změny názvu ostrova z původní Lanky (Srí je v podstatě titul) přes Cellao, Zeilan až k Cejlonu – v 70.letech 20. století se Srí Lanka zase vrátila. V antice byl ostrov známý jako Taprobané, Arabové mu říkali Serendip.

    Do historické části vjíždíme Starou brannou. Vystupujeme u majáku na baště Utrecht, obklopeném kokosovými palmami a obletovaném hejny krákajících vran – což je kupodivu asi nejrozšířenější srílanský pták. Na druhé straně zálivu září v zapadajícím slunci  velká bílá dagoba postavená za peníze japonských buddhistů, dole pod hradbami se cachtají v moři domorodé rodinky. Vyrážíme po hradbách západním směrem, podvečerní světlo dotváří magickou atmosféru zašlé koloniální slávy. Starý kostel přeměněný na mešitu, koloniální domy přeměněné v hotely i domy pomalu chátrající,  zarostlá zákoutí pod hradbami sloužící jako fotbalové plácky či jako pastviště koz. Malebná bašta Flag Rock a předsunutá skála Pigeon Island sloužily dříve k optickému i akustickému varování pro přistávající lodě. Z opevnění na straně přivrácené k novému městu vidíme  kriketové hřiště – tento sport anglických důstojníku se tu těší obrovské popularitě (následující den při průjezdu kolem vidíme několikasetmetrovou frontu na vstupenky). Stíny se prodlužují, u hodinové věže sestupujeme branou do města a uličkami kolem starého kostela uzavřeme svůj okruh návštěvou New Oriental hotelu. V 17.století sloužil jako sídlo holandských guvernérů, na hotel byl přeměněn v polovině 19. století – ovšem obsluha jako by ještě stále žila v těchto ospalých dobách.

     Do Hikkaduwy se vracíme už potmě. Večeře podobná včerejší, ale je tu daleko větší nával – hlavně Francouzi a všudypřítomní Rusové. Krámek Winery Shop, jehož návštěvu jsme včera před zavřením nestihli, nabídl příjemné překvapení – Lion za 120, s vratnou lahví tedy za 150, bohužel nevychlazený – zítra přijde k chuti.

 

19.10.2010 Hikkaduwa – Mirissa – Dikwella - N.P. Yalla .

    Po snídani platíme naši pivní útratu a stěhujeme se k autobusu, což je třeba provést nenápadně – hoteloví hoši již netrpělivě čekají na příležitost, jak popovézt kufry pár metrů a vydělat si aspoň padesátku. Čeká nás asi 140 km cesty kolem pobřeží na východ až do národního parku Yalla, s několika plánovanými zastávkami. Prvním úkolem je nafotit endemický fenomén Srí Lanky - rybáře na kůlech.  Kůlů vidíme v moři dost, ale rybáři zatím žádní – konečně. Celý autobus se vyhrne na pobřeží a přes bariéru nestabilních kamenů slézá k pláži, u které je jeden kůl tentokrát opravdu okupován visutým rybářem. Ale jakmile nás zahlédne, je s rybolovem konec, hbitě slézá a brodí se k nám vymáhat peníze, mávaje při tom malou rybkou visící na udici, o které není příliš jasno, zda je to úlovek nebo návnada. Přitom ho ještě aktivněji podporuje jeho druh – ten ovšem podle mého názoru nemá nárok, na kůlu nebyl, jen se brodil opodál. Získaný bakšiš se jim zdá malý a vztekle nás pronásledují až k autobusu.

      U dalších kůlu už čekají dva na šutrech usazení manekýni, kteří při spatření autobusu rychle vystartují a už jsou nahoře, kde markýrují rybolov máváním udičkami nad pobřežními kameny. Ty už si fotím jenom já, takže mě to stálo 200. Ale velmi mě potěšilo, že naprosto stejnou fotku (místo i oba dědci na kůlech) jsem po návratu do vlasti objevil v právě vyšlém a Srí Lance věnovaném čísle Lidé a Země.

    Projíždíme Matarou kolem holandské pevnosti ze 17. století, za ní je vyhlášen „arak time“, tedy nákup oné lihoviny. Jelikož zatím ještě máme docela dost Tullamorky, jdeme si místo toho prohlédnout na břeh vytažené vahadlové čluny – vlastní trup lodi  je opravdu neuvěřitelně úzký.  

     Následuje „beach time“ – na naše gusto ovšem trochu krátký. Pláž v Mirisse je sice krásná, skoro bez lidí, máme tu ale jen půl hodiny času, abychom slony v Yalle nehonili s baterkou po tmě. A to musíme stihnout vylézt na malebnou pobřežní skálu Parrot Rock, odkud je na pláž i sousední zátoku nejlepší pohled, vykoupat se, vymočit ranní pivo a koupit další cestovní.  

     Pokračujeme do Dikwelly, kde se nalézá buddhistický chrám Wewurukannala Vihara a vedle něj stojí nejvyšší socha sedícího Buddhy na Srí Lance. Uvnitř  chrámu je pochopitelně dalších několik ležících, sedících i stojících Buddhů a mnoho jiných výjevů, které mi svým výtvarným zpracováním nejvíce připomínají pouťové kolotoče. V přilehlé jeskynní chodbě  vše vrcholí naivně naturalistickým ztvárněním trestání hříšníku v buddhistickém pekle – vysocháno i vymalováno. K Buddhovi je zezadu přilepen 8 patrový barák-rozhledna. Jednotlivá patra jsou zdobena opět výjevy z Buddhova života a působí jak vybydlený panelák po nájezdu naivních umělců. V posledním patře nás očekává mnich,  který naši hlavu přimáčkne zezadu na hlavu Buddhy a něco drmolí – v kasičce má naaranžovány 1000rupiovky, ale to má trochu smůlu, to neustálé vyžadování peněz se nám začíná silně zajídat. Ale kvůli krásnému výhledu na chrám i okolní bujnou vegetaci stál výstup za to. Návštěva místního záchodu je poněkud problematická, neboť muži a ženy nejsou označeni symboly, ale pouze sinhálským písmem, kterému pro jeho oblé tvary a nečastěji se vyskytující symboly důvěrně přezdíváme „jablíčka a prdýlky“. Tamilské je trochu hranatější, ale opravdu jen trochu. Ta kulatá vizáž písma vděčí za svůj původ tomu, že původně se psalo na palmové listy a ty se při rovných liniích lámaly.

     Před třetí odpolední dorážíme k našemu hotelu poblíž národního parku. Původní plán na rychlý oběd vzal rychle za své poté, co personál při pokusu o objednání předvedl malou ukázku své „výkonnosti“.

   Raději rychle obsazujeme korby 3 terénních vozidel a vyrážíme do divočiny. Jedeme s Tondou, Evou a dalším párem Zoltánem a Danou. Ke vstupu do parku je to ještě aspoň půl hodiny, ale jsme Farisem, který zaujal místo vedle řidiče, uklidňováni, že nic neprošvihneme, právě v podvečer zvěř vyráží k napajedlům. U brány parku vyšlo najevo, co už jsem trochu tušil od včerejška – 1000 rupií se platí za jeepy, vstupné je dalších 2200.

    Konečně je domočeno i zaplaceno a kolem opičí tlupy hulmanů posvátných vyrážíme po prašných cestách do parku. Prvním „úlovkem“ jsou pávi a volavky, ale slon na sebe nenechá dlouho čekat – bohužel je docela daleko na druhé straně jezera. Ale  čtyřhlavé stádečko následuje za chvíli a už je blíže. U napajedel je docela živo, i co se týče aut – je tu celkem záruka, že tu něco bude. Nejčastějšími hosty jsou vodní buvoli, volavky, čápi a pelikáni, krokodýli jen pro ostříží zraky. Občas potkáme i stádečko jelenů axis s hřbety posetými bílými skvrnami. Jen slibované šelmy, medvědi pyskatí a levharti (těch tu má být 36 kusů), zatím o nás nejeví zájem. Začíná se stmívat, stavíme u moře, kde je opět postaven památník obětem tsunami. Projdeme se dunami, nad námi prolétá několik orlů (či luňáků). Poté se snad všechna auta sjedou u jednoho napajedla – leopard se prý přijde napít. Musel by to ale být nějaký masochista, kdyby jevil zájem právě o toto místo prosycené pachem benzínu a rachotem motorů jeepů bojujících o nejlepší výhledovou pozici. Asi po čtvrthodině popojíždění to většina aut vzdává, my vytrváme skoro do poslední chvíle, ale pak vyrážíme také. Řidič to ale nevzdává, protijedoucích aut se opakovaně vyptává a najednou na prašné křižovatce ostře strhává jeep doprava a  skutečně – asi 20metrů před námi sedí na cestě levhart. Na korbě vypukne ruch a tlačenice o místo za kabinou řidiče, kde je nejlepší výhled dopředu. Opatrně popojíždíme k levhartovi. Vstane, popojde dopředu, a pak si zase sedá. Jsme od něj pár metrů, když znuděně vstává a vydá se na rozvážný pochod dopředu – stále po cestě, takže ho můžeme pomalu následovat. Takhle před námi postupuje asi 100 metrů, pak toho už asi má dost, otočí se po autu, oči červeně zasvítí, a pomalu mizí v křovinách. Chvíli ho ještě sledujeme skrz křoví, než mizí definitivně. Tak tohle byl docela zážitek, rozzářené obličeje Farise a řidiče svědčí o tom, že to tu asi není až tak běžné. Faris má další termín do sbírky – k „elephant time“ přibyl „leopard time“.

   Na zpáteční cestě jsme ještě odměněni slonem, který přechází přes cestu přímo před naším vozem, několika dalšími pávy, smečkou šakalů a stádečkem divokých prasat. Ostatní auta nám toho leoparda nechtějí věřit, ale fotky je přesvědčí. Tentokrát si řidič svých 100 rupií od každé dvojice opravdu zasloužil.

    Večeříme formou bufetu za 950, pivo je tu zatím nejdražší, asi 390 – mají totiž jen Carslberg, levnější Lion došel totiž velmi rychle. Takže končíme s whiskou a gekony na zahrádce a konstatujeme, že NP Yalla předčil naše očekávání. Dobrou náladu nám nemůže zkazit ani fakt, že jsme zapomněli v Hikkaduwě v zásuvce redukci koupenou hned po příletu, tak budeme muset Farise zaúkolovat ještě jednou.

 

20.10.2010 N.P. Yalla – Ella – Nuwara Eliya .

   Po obvyklé anglické snídani vyrážíme na další cestu.  Zastavíme u zatím největší zdejší dagoby, postavené na sloní terase – teď ty zbytky sloních předků už vypadají spíše jako sloní zadky. Několikrát stavíme na foto u rýžových políček a obrovských stromů, a pak už nás čeká celodenní přesun do cejlonské vysočiny. Ne že bychom se za minulé 2 dny najezdili málo, ale dnešek to má ještě překonat - a navíc vystoupáme až do 2000m n.m. Na to je třeba se vydatně posílit, takže brzo je vyhlášen současně „arak time“ a „water time“, v mém případě též „strong beer time“– jediné vychlazené pivo, které je v přilehlém winery shopu k dispozici, je Strong – 8,8%.

     Střízlivím procházkou  při zastávce  u hrnčířů a sběračů kaučuku, Tonda zatím poletuje kolem se síťkou na motýly. Vysočina se už pomalu začíná před námi rýsovat. Další jízda se stává docela scénickou, stoupáme mezi bujně zarostlými svahy až k vodopádům Rawana Ella. Někde poblíž je chrám s jeskyní, kde údajně podle eposu Rámajána král Lanky uvěznil Sítu uloupenou Rámovi – na jeho návštěvu bohužel nezbývá čas. Tak se aspoň vyšplháme k vodopádu, vyfotíme se a na zpáteční cestě úspěšně odoláme nájezdu místních prodejců či průvodců. Ještě jednou zastavíme k nakrmení tlupy makaků bandar a pak už nesčetnými serpentinami mezi zelenými srázy posetými žlutě a červeně kvetoucími stromy vystoupáme k městečku Ella, kde je plánován oběd.

     Ze zahradní terasy restaurace je opravdu úžasný výhled na údolí Ella Gap, kterým jsme přijeli. Po pravici se tyčí Ella Rock, po levici tzv. Little Adam’s Peak. Jsme ve výšce 1041m, ale avizovaná změna klimatu se zatím moc nekoná, takže radši zalézáme pod střechu hospody – teplomilnější polovina výpravy si ovšem užívá oběd na slunci u stolu s výhledem. Za odměnu jsou také obslouženi daleko rychleji než my. I kočky, které se kolem nás ometají v naději na nějakou výslužku, jsou už viditelně netrpělivé. Nakonec jim to ale bylo bohatě vynahrazeno, porce našich fried noodles jsou totiž tak obrovské, že je k jejich úspěšné konzumaci je zvířecí pomoc nezbytná.

       Během další cesty se počasí začíná opravdu měnit, ochlazuje se a slunce mizí za mraky. Během „pipi time“ u chlebovníků mám dokonce dojem, že trochu poprchává. S šednoucí oblohou se bohužel kazí i stav silnice, která je na mnoha místech opravována. A jelikož provoz v obou směrech ani s blížícím se večerem neslábne, dochází při vyhýbání se protijedoucím až ke stropu nabitým autobusům často ke střetům „tělo na tělo“. Aspoň trochu si od toho popojíždění a drncání odpočineme na zastávce u jako vždy všemi barvami hýřícího tamilského chrámu.  Do Nuwara Eliya ovšem dorážíme skoro za tmy.

    Reprezentativnější ubytování než naše dnešní se v Nuwara Eliya těžko hledá – bydlíme totiž v bývalém sídle britské koloniální správy nyní přestavěném na Grand Hotel. Angličanům pochopitelně daleko více vyhovovalo studenější podnebí vrchoviny ve výškách kolem 2000 metrů  než horké a vlhké pobřeží a proto sem přemístili i sídlo guvernéra. A ten britský vliv je na městečku znát dodnes – viktoriánská architektura, rozlehlý park, vyhlášené golfové hřiště.  Ovšem i ceny v Grand Hotelu odpovídají britským poměrům, takže bufetovou večeři za 2000 raději vypouštíme, ale Faris slibuje, že nás odveze k nějakému levnějšímu místnímu podniku. Před tím se ovšem musíme rozhodnout, zda se zítra zúčastníme pěší tůry po Hortonských pláních, což je ovšem podmíněno startem v 6 ráno, protože před polednem se všechny vyhlášené výhledy halí do mlhy. U nás je volba celkem jasná, alternativní dopolední prohlídka zahrady sousedící s hotelem nám přijde daleko méně atraktivnější. Naštěstí prezentace Pavlových fotek z minulých zájezdů většinu přesvědčila včetně Petra chodícího o holi – Tondův kolega Štěpán to kupodivu vzdává s tím, že Skotsko už viděl.

     Před odjezdem na večeři objevíme s Marcelou útulnou anglickou hotelovou hospodu i s krbem a kulečníkem – jen místo Guinessu tu mají Carlsberg a Lion, ale za celkem srílanskou odpovídající cenu. Po večeři sem ještě určitě zaskočíme.

    Do Farisovy hospody nás vzali autobusem, ač je to od hotelu asi 500 metrů. Ceny jsou opravdu hodně nízké. Po objednání nás trochu překvapí sdělení, že se dočkáme tak za hodinu, což byl odhad silně optimistický. Ale přísun Lionů je vyhovující, i když ho s přibývajícími kousky  nestačí uchladit. Zábava se díky působení alkoholu na hladový organizmus rozjela docela vesele, když se navíc můžeme bavit na účet francouzské turistky od vedlejšího stolu, která si stěžuje na smrdutou rýži. Ač je průvodcem opakovaně ujišťována, že to není závada rýže, ale její vlastnost, nechce se s tímto faktem viditelně smířit a stálým očicháváním a grimasami zpochybňuje srílanské kulinářské umění. Když se asi po dvou hodinách konečně zjevily naše chody, nikdo si nestěžuje a i Igor, který si neprozřetelně objednal steak, zápolí s donesenou houžví velmi udatně. Na naše sweat and sour si stěžovat nemohu.

   Do hotelu už dorazíme pěšky, ještě dáme v hospodě jedno a rychle zaléháme, abychom si toho koloniálního noclehu trochu užili. Naštěstí už víme, kde se v pokoji vypíná nenápadně vlezlá hudební kulisa (mosazným knoflíkem na nočním stolku), protože původně to vypadalo na celonoční hudební program. Při prvním vstupu do pokoje jsme na to totiž nedokázali přijít a museli jsme se ponižovat a povolat liftboye, který pochopitelně po vypnutí hudby chvíli postával ve dveřích zjevně očekávaje bakšiš.

 

21.10.2010 Nuwara Eliya – výlet na Hortonských pláních - Kandy.

   Buzení bylo sice objednáno na 5,30, ale všem zavolali až v 5,55 – takže naši hoteloví sousedé Petr s Marcelou to vzdávají. Čekají na nás 3 auta a balíčky k snídani, počasí je jak na objednávku. K bráně NP  jedeme ještě asi hodinu a půl, s několika zastávkami s výhledy na jezero, na slavnou poutní  Adamovu horu  a na okolní obřími kapradinami porostlou vrchovinu. A další pěkný lookout do divočiny se nám naskýtá z panoramatického záchodu před vstupem do parku.

   Kupujeme lístky – i s odvozem to zase vyjde na 3000, peníze tu docela letí. Jedeme ještě asi 15 minut přes pláně s dalšími výhledy na Adam’s Peak – oproti včerejšímu večeru je krásná viditelnost. Konečně jsme na parkovišti, kde se seznámíme s místním poloochočeným jelenem sambar, jehož divocí kamarádi se popásají na okolních loukách. U vstupu jsme podrobeni kontrole, kde nejvíce bazírují na odstranění plastových krytek od  pet lahví s vodou.

    Okruh je dlouhý asi 8 km, cesta vede nejdříve přes pláně kolem rozevlátých stromů, pak se ponoří do lesa, kde jednou zahlédneme v houští kousek od cesty pasoucí se laň. Asi po necelé hodince jsme na první vyhlídce – tzv. Little Word’s End, Malý konec světa. A výhled pod námi je opravdu skvostný, údolí je hluboké přes 800 metrů. Rychle pokračujeme na ten opravdový Konec světa, abychom tam byli dříve než mraky, což se podařilo opravdu na poslední chvíli. Hluboké údolí pod námi se občas mění v mlžný kotel, mraky se valí až k naší skalní vyhlídce, ale chvílemi se to ještě protrhne a je vidět i do dáli. Ve stromech na okraji lesa vyvádějí opice – zřejmě jsou to hulmani, ale sledovat je můžeme jen podle vřískání a pohybu větví. Další cesta vede zvlněnými pláněmi kolem řeky tvořící plno různých zátok a lagun. A vrcholem tůry je mohutný kapradinami obrostlý Bakerův vodopád, ukrytý v lese, ke kterému se musíme sešplhat po lesních schodech a pak se opět vyškrábat zpět. Zbytek cesty kopíruje řeku, výhledy na okolní kopce přes vodní zrcadla neustále nutí k focení.

     Značně vyprahlí dorážíme k autům, bohužel v bufetu tu mají jen zázvorové pivo, které ovšem se skutečným pivem nemá společného v podstatě nic. Je to dost hnusná pálivá limonáda – většina účastníků zájezdu jí kupodivu pije s oblibou. 

      Cestou zpátky už nestavíme a většinou jedeme s kopce, takže asi po hodině jsme v našem hotelu – balíme, rychlé pivo v anglické hospodě a loučíme se s vrchovinou. Cesta dolů ovšem vede úžasnými čajovými plantážemi, malebně rozhozenými po okolních svazích. Několikrát stavíme kvůli focení, při poslední zastávce se před námi otevře krásné údolí s řadou serpentin a přehradní vodní plochou dole. A právě zde na nás podle Pavla budou čekat „květinoví běžci“ – místní mladíci totiž soutěží, zda budou rychlejší než autobus. A opravdu, běžec je sice tentokrát jen jeden, ale je neuvěřitelný. V ruce kytici, kterou opakovaně nabízí oknům autobusu, na nohou vietnamky, chvíli uhání před autobusem, pak ale prudce uhne a řítí se momentálně z autobusu neviděn zkratkou svahem dolů, aby se za další serpentinou nečekaně objevil před autobusem a triumfálně mávaje kytkou pokračoval v závodě. A tak to pokračuje dále, sice mezi námi vzniká trochu podezření, že s námi hrají hoši štafetu, ale při každém dalším zjevení přízračného běžce sílí přesvědčení, že je unikátní. Ve chvíli, kdy asi po 6.serpentině Tonda komentuje měnící se okolí silnice slovy „No tady už to asi nepůjde, jsou tu skály“, nečekaně vyletí z džungle přímo tarzaním skokem asi 10 metrů před autobusem, vyrovná to a na druhé straně silnice zase mizí v podrostu. A když autobus staví dole na parkovišti, už tu čeká, a nevypadá ani zpoceně. No ten si bakšiš opravdu zasloužil, podle mého odhadu jsme během toho závodu sestoupili aspoň 500 metrů. Farisovi se to ale vůbec nelíbí, asi tu dochází k častým zraněním.

    Obědváme v krásně položené terasovité hospodě, přímo u vodopádu a s pěkným výhledem na další vzdálenější a okolní zelené hory. A pak už nás čeká návštěva čajové továrny Glenloch, kde se čas opravdu zastavil. Jak to tady Britové nechali v roce 1948, tak to zůstalo.  A to nejen jméno, ale též všechna zařízení a stroje. Na drtiči je dokonce datum snad 1910. Pracují tu převážně Tamilové – respektive Tamilky. Britové je považovali za pracovitější než jsou Sinhálci a tak je sem navozili z Indie. Je zajímavé, že čaj se tu začal pěstovat až na konci 19. století a vystřídal tak kávu, jejíž plantáže zdecimovala jakási plíseň. Po exkurzi nás čeká pochopitelně ochutnávka čaje spojená s nákupem, během které se snažím v chladicích boxech restaurace objevit něco příznivějšího – marně. Vše zavání taninem, zázvorem či redbullem. A to se ještě od Farise dozvídám, že zítra je svátek úplňku tzv. pója. Samo osobě to nevypadá až tak nebezpečně, ovšem vzápětí přichází doplňující informace dosti závažného charakteru – pivo nebude nejen v shopech, ale ani v hospodách. Ve winery shopu, který při další cestě naštěstí potkáváme, se ale kupodivu pivem zásobuji jen já.

    Vzhledem k dopravním zácpám kolem Kandy dorážíme do tohoto na Srí Lance asi nejzajímavějšího města za padajícího soumraku. Ptám se Farise na to, jak daleko od jezera bydlíme, jestli bychom si ho mohli večer obejít pěšky. Prý je to kousek, ale nemáme tam chodit kvůli výskytu „bad boys“, kteří nás budou obtěžovat – no uvidíme. Objíždíme jezero, na jehož druhé straně stojí Chrám Buddhova zubu –nejen nejsvatější buddhistická svatyně na Srí Lance, ale též jedna z nejvýznačnějších v celé Asii - a z druhé strany vystoupáme k našemu hotelu Thilanka na stráni nad jezerem, na kraji lesa. Což ovšem znamená hojný výskyt  makaků, všude po hotelu jsou také vyvěšeny výstražné plakátky, varující před těmito drzými primáty. Náš pokoj se vstupem přímo z trávníku travnaté terasy vypadá spíš jako zákoutí v orientálním muzeu, jak svojí zatuchlostí, tak tím, že jediným zdrojem světla je osvětlená vitrína za postelí obsahující jakýsi samurajský oblek. Což by se dalo ještě celkem vydržet, ale horší je, že tu není lednička. Naštěstí Pavel v recepci zjistil, že z našeho autobusu je ledničkou vybaven Petrův pokoj. Sice mi to chvíli trvalo, než jsem ho našel, ale nakonec se to povedlo – pokoj je to tedy úplně jiný, rozlehlý, světlý a s velkým balkónem či spíše terasou. Petr mi ochotně vypomůže vyřešit problém s chlazením a ještě dostanu na cestu lok slivovice. Chtějí s Marcelou vyrazit do města, my to asi necháme na zítřek (oni nakonec taky nešli).  

   Bufetová večeře je silně pálivá, nejhůře se v tomto ohledu zachoval nevinně vyhlížející ananas. Jdeme to tedy spláchnout do baru, kde už sedí většina výpravy. Piva u Petra mi snad pomohou přežít zítřejší děsivý sváteční den.  

 

22.10.2010 Kandy – Gampola –hora Ambuluwawa - Kandy.

   Po snídani se chvíli kocháme pohledem na Kandy a potom řešíme problém, co s dnešním programem. Někomu (jako třeba nám) se moc nezamlouvá návštěva brusírny safírů (kam se pochopitelně jede hlavně nakupovat), jiným tuk-tukový výlet na horu poblíž Gampoly (jeli jsme tudy včera, takže panuje obava z opětného dopravního šrumce).  Ale na botanické zahradě Perideniya se shodnou všichni, takže zahajujeme tam. Cestou Eva stylizující se občas do role stydlivky (na což by ovšem naletěl jen naprostý naiva) líčí autobusu svoji noční  příhodu s opicemi neustále přitom okřikujíc manžela „Tondo, neříkej to!“.  Onu událost bychom asi nejvýstižněji pojmenovali  „Jak makak ke kalhotkám přišel“.

      U botanické zahrady je zvláštní vstup pro cizince a ovšem i tomu odpovídající vstupné zase kolem 1000, což je asi 10x více než platí domorodci. Prohlédneme si pavilón orchidejí, palmové aleje (bohužel už bez kaloňů) a hlavně největší chloubu zahrady, rozsáhlou smokvoň s chapadlovými větvemi, jejíž koruna kryje plochu 1600 metrů čtverečných. Také seychelské palmy s plody vážícími až 20 kg jsou raritou. Již v 17. století byly tyto obří ořechy portugalskými a holandskými námořníky mnohokrát spatřeny plující v Indickém oceánu, ale příslušné palmy byly na Seychelách objeveny až v polovině 18. století. Ale ani jiné stromy a bambusy nezaostávají ve své mohutnosti. Nakonec se nám podaří objevit i zajímavý „salámový strom“.

      Tonda s Evou, Martina a Igor se odpojují a jdou lovit tuk-tuk zpět do Kandy, my pokračujeme  na ty obávané safíry. Exkurze v boudách ve dvoře sice byla rychlá, ale pak nás zavedli přes ulici do honosnějšího patrového baráku a tam nás po krátkém videu o poměrech v cejlonských safírových dolech  zahrnuli nepřebernou nabídkou drahokamů. Útok byl veden přednostně na ženskou část výpravy, muži se až na malé výjimky rychle stáhli. Já jsem po krátkém čajovém rozhovoru s Farisem (co děláme, kolik máme dětí apod.- zřejmě si tím připravoval půdu pro odpolední návštěvu ve svém bydlišti) vyrazil do okolí, což zase nebylo až tak nezajímavé, neboť kolem teče docela široká zpěněná řeka, na jejímž břehu je vztyčen buddhistický chrámek na pilotech, který ale  připomíná spíše nějaký velín.

      Vracím se zpět, Marcela už se naštěstí vymanila ze zajetí prodejců, Petr na zápraží kouří asi desátou cigaretu, ale některé účastnice se ještě stále probírají klenoty. Konečně i Pavel usoudí, že je čas to ukončit a mizí v budově, aby stále nerozhodné trochu popohnal  Šťastně nakoupivší nastupují do autobusu ještě s trochu nepřítomným pohledem, ale konečně můžeme vyjet. Ještě jednou projedeme kolem jezera v Kandy, kde se naše výprava zase ztenčí na pouhých 6 lidí, ale pak už konečně směřujeme do Gandoly.

     Faris bydlí trochu bokem za tratí, jeho dům s černou kuchyní (a pěkným záchodem) je plný příbuzných – žena, 4 děti, matka, bratři, sestry, švagři a další. Všichni nás nadšeně vítají, přinášejí bábovky, čaj, džusy, ananasy, banány – což nám přijde docela k chuti, neb kvůli safírům na sváteční oběd nezbyl čas (stejně by ho nebylo čím zapít). I přes některé pro domorodce nepochopitelné otázky (Vašek: „A co vy tu vlastně o večerech děláte?“) by se nám asi těžko podařilo odtud odejít, naštěstí přijíždějí objednané tuk-tuky, takže můžeme vyprovázeni na zápraží celým Farisovým rodem vyrazit na chrámovou horu smíření.

    Horu Ambuluwawa je vidět odevšad, nahoře se tyčí něco jako ještědský vysílač. I když jedeme po dvou, tuk-tuky mají v serpentinách co dělat, a nakonec se na jednom obzvláště povedeném místě ten náš už nerozjede. Vystupujeme, řidič bez nás vycouvá nahoru, a tam pro nás posílá kolegu s výkonnějším strojem. Ten i s námi kritický úsek šťastně docouvá, přesedneme zase do našeho stroje a již bez kolize dojedeme až na vrchol.

    Hora smíření proto, že jsou tu vedle sebe postaveny katolický a hinduistický chrámek a mešita, o několika buddhistických svatyních nemluvě. To, co nám zespodu připadalo jako Ještěd, není vysílač, ale rozhledna, obkroužená zvenku přilepeným spirálovitým schodištěm. Moc důvěry nebudí, ale přesto vyrážíme nahoru. Schodiště se stále zužuje a naštěstí končí zátarasem daleko před vrcholem – stavitel asi nedomyslel, že by se na stále se zužující schody už nikdo nevešel. Výhled na okolní hory, hřebeny a Gampolu je ale úchvatný. Kromě této rozhledny tu mají ještě jednu, která je sice podstatně nižší, ale zato hýří všemi barvami. Vzhledem ke svátku je tu plno místních, převážně omladiny, takže na schodištích rozhleden je docela nával. Takže určená hodinka uplyne docela rychle, na závěr si zazvoníme na zvonec a uháníme kolem dalšího Buddhy pěšky dolů. Sice nám tuk-tukáři nabízejí své služby i při sestupu, ale my je hrdě odmítáme – chce se to taky trochu proběhnout.

    Dopravní kolaps se tentokráte nekonal, před 6.hodinou jsme doma. Zbývá tak čas akorát na to vyzvednout od Petra 2 piva a urychleně se po celodenním půstu svlažit, protože za necelou půlhodinku vyrážíme na večerní prohlídku Dalada Maligawa - Chrámu Buddhova zubu. Onen zub údajně vypadl v 6.století před Kristem z Buddhovy pohřební hranice, posléze se ukrytý ve vlasech jedné princezny dostal na Srí Lanku a po mnoha dalších peripetiích skončil zde, ačkoli nepřející tvrdí, že jej ve svém svatém misionářském zápalu Portugalci už dávno zničili. Má se to s ním tedy podobně jako se svatými křesťanskými ostatky. Zájem místních buddhistů je ale obrovský. Navíc je pója, takže poutníků je tu asi ještě daleko více než obvykle. Ale nutno říci, že fronty u vchodu celkem nejsou, navzdory osobní prohlídce – v roce 1998 zde totiž Tamilští tygři odpálili bombu, která zabila několik desítek lidí a chrám značně poškodila. Při koupi lístků je nutno se zout – je tu úschovna, ale já s Marcelou si raději boty bereme s sebou. Chrám postavený v 18. století zvenku připomíná spíš orientální hrad s baštami a vodním příkopem. Teď večer je krásně osvětlen. Po schodech se spolu se zástupem místních suneme nahoru do interiéru, kde nás vítají styloví trubači  a bubeníci. Nahoru po dalších schodech se vine zdánlivě nekonečná a ani viditelně nepostupující fronta zájemců o shlédnutí schránky se zubní relikvií, to raději vypouštíme. Obejdeme centrální svatostánek, vzadu je další budova s desítkami soch Buddhy a vymalovaným seriálem jeho života. Návštěvníci jsou vyzýváni, aby se  při focení  nestavěli zády k Buddhovi – lze to ale splnit dost těžko, když ty sochy jsou na všech stranách. Atmosféra je omamně orientálně provoněná zapálenými vonnými tyčinkami a květinami, které poutníci obětují Buddhovi. I na výstřelky v této oblasti je pamatováno, nápisy „laskavě vyzývají návštěvníky, aby se vyvarovali smrdutých květinových obětí“. Prohlédneme si ještě knihovnu v patře, kde je i palmový opis obří kamenné knihy, kterou prý uvidíme v Polonaruwě.  

   Ke chrámu přiléhá park, kde je mnoho dalších buddhistických i hinduistických chrámků – hlad  ale vítězí nad kulturou, takže vyrážíme hledat hospodu. Stejně kolem osmé zavírají. Ale jsme rozhodnuti zítra si přivstat a ráno se sem vrátit za světla.

    Jídlo v místních jídelnách je asi 5x levnější, než je známe z podniků, kde jsme ubytováni nebo kde stavíme na jídlo. Asi právě proto mu moc nedůvěřujeme a nakonec zvolíme take away pizzu, kterou si odneseme do hotelu, neb je třeba jí zapít jiným pivem než nabízeným zázvorovým. K Thilance  je to asi čtvrthodinky, cesta vede napřed kolem jezera hojně obletovaného kaloni, a poté do kopce až k našemu hotelu – závěrečný výstup je zase velmi oblíben opicemi. Vyzvednu si od Petra další dvě piva a poprvé od snídaně se během tohoto hektického dne můžeme v klidu najíst a napít v soukromí našeho samurajského pokoje.

 

23.10.2010 Kandy –  Matale – Dambula – Nilaveli.

  Chrám je otevřen už od půl páté, ale takoví kulturní masochisté zase nejsme – dorážíme k němu krátce po půl sedmé. Proti včerejšku je tu pochopitelně daleko větší klid, i když první poutníci se už objevují. Konečně si můžeme za světla prohlédnout celý komplex, součástí je totiž i královský palác. Dovnitř už znova nejdeme (není to ostatně pro bledou tvář nijak laciná záležitost), ale věnujeme se prohlídce přilehlých „bezplatných“ chrámků. Včera byly obsypány hlavně poutnicemi, dnes se do nich dá i vstoupit. Místní věřící jsou vstřícní, takže se dozvídáme, která ze svatyň je významný hinduistický chrám bohyně Náthy, který je také z celého areálu nejstarší. Dominantní je ovšem pagodovitá terasa s barevnými stuhami a praporky ozdobenou smokvoní posvátnou - stromem bódhí. Všechny tyto buddhistické posvátné stromy mají být vypěstovány z odnoží bódhí v Anaradhapuře a ten zase z prapůvodního bódhí v Indii, pod kterým byl Buddha osvícen. Ovšem nejsem si tak zcela jist, jestli tato terasa naopak není hinduistickým chrámem Pattini Dévalé, jak by vyplývalo z mapky v průvodci. Ale je to vlastně jedno, on je tu buddhismus a hinduismus dosti silně propojen. Proud příchozích buddhistů (či hinduistů) nesoucí obětní misky, lotosové květy nebo jen banány či jablka sílí a my se pomalu musíme s tímto velmi působivým duchovním centrem Srí Lanky rozloučit  A jak to tu teprve musí vypadat  při několikadenním letním svátku perahera – zástupy ozdobených slonů a svatých mužů z celé Asie.

     Na zpáteční cestě se ještě můžeme konečně za světla projít kolem kandyjského jezera založeného posledním samostatným cejlonským vládcem  Sri Vikrámou Rádžasinhou. Ostrůvek uprostřed jezera sloužil jako jeho harém, dno zase jako základna pro kůly, na které nechal narážet vzpurné poddané. Roku 1815 byl ovšem i on přinucen Brity vzdát se trůnu. Nad jezerem poletují volavky, kormoráni, kaloni a na Srí Lance všudypřítomné vrány. A makaci už také řádí ve větvích, na plotech, na cimbuří chrámu a hlavně na smetištích. Pěkný je i pavilon postavený na pilotech na břehu jezera, nyní ovšem slouží jako sídlo policie.

    V hotelu se ještě stihneme nasnídat a obhlédnout barevně krojovanou svatbu, pak už vyrážíme na další dlouhý přejezd k moři na severovýchodním pobřeží – do oblasti, kde se ještě zhruba před rokem válčilo s Tamilskými tygry. S Kandy se ale ještě rozloučíme z krásné vyhlídky na protilehlé straně jezera. I odtud je pochopitelně vidět obřího sedícího Buddhu na protějším kopci, který dominoval panoramatu i z terasy před naším pokojem.

    V autobusu si vyměňujeme zážitky s ostatními, neboť  během včerejška se výprava dost roztrhala. Tonda s Evou vylezli až k tomu Buddhovi na kopci, Igor s Martinou navštívili levnou indickou restauraci s obřími porcemi masa, Daně ráno kupodivu opravdu přivezli ze safírárny objednaný klenot, ale zřejmě trochu jiný, než si vybrala. 

    První dnešní zastávkou je hinduistický chrám v Matale. Nad pestrobarevným průčelím se tyčí vysoká kónická věž obsypaná  postavičkami  a různými  hinduistickými  symboly a figurami, uvnitř  kromě hlavní svatyně a mnoha dalších svatyněk vyvedených v typicky hinduisticky kolotočovém stylu se nachází několik podobně provedených vozů, které bývají  taženy v době svátků lidskými potahy.

    Další zastavení je v kořenářské zahradě, kde je nám předvedena řada bylin, keřů i stromů, z kterých se získává všemožné tropické koření. Poté je nám nabídnuta další nekonečná řada výsledných produktů a občas předvedeny jejich účinky – alespoň depilační krém skutečně funguje a na Tondově břiše vytvořil pěknou lysinku. Pochopitelně nesměla chybět srílanská viagra, její účinky ovšem předvedeny nebyly. Přes značně přemrštěnou jednotnou cenu 2000 za malinkou lahvičku se hojně nakupuje, na odbyt jde hlavně komáří odpuzovač. Vstupujeme totiž do malarické oblast, však  už jsme včera zahájili užívání malaronu.

      Další zastávka je ale u pamětihodnosti opravdu významné – jeskynních chrámů v Dambule. Jsou zařazeny mezi památky UNESCO – na Srí Lance je to už naše čtvrtá taková destinace (Galle, Hortonské pláně, Kandy). Vstupné 1250 tomu napovídá, ale vstupní prostor moc ne. Po skalách se vinoucí řada buddhistických mnichů je betonová  a nově postavený Zlatý chrám s obrovským zlatým Buddhou připomíná svým zevnějškem spíše palác hrůzy na Matějské než muzeum buddhismu. K jeskyním musíme vystoupat pěknou řadu schodů a vyhnout se při tom četným nástrahám žebráků, prodejců i makaků. Rozhled na blízké i vzdálené kopce stojí ale za to, na obzoru se tyčí i proslavená Lví skála Sigiriya – další památka UNESCO. Asi nejznámější cejlonský spisovatel (ač jen pobytem, jinak je to Angličan) scifista Arthur C. Clarke tam umístil děj svého románu Rajské fontány.

     Před vstupem do jeskyní je nutno se opět zout, což na rozpálené dlažbě není nic příjemného. Naštěstí v jeskyních je už lépe. Je jich celkem 5 a jejich historie se táhne až do 1. století, kdy se zde ukryl král Valagambahu, vyhnaný z Anaradhapury. A z této doby pocházejí i nejstarší sochy a nástěnné obrazy. Laik ovšem těžko rozliší, které ze 153 soch Buddhy jsou ty nejstarší a které byly vysochány později. V první jeskyni leží obří Buddha (s tradičně pěkně vyvedenými chodidly) pod dohledem svého učedníka Ánandy. Největší jeskyně je druhá tzv. Královská podle soch králů, z nichž nejznámější je Nišanka Malla z Polonaruwy vládnoucí ve 12. století, za jehož panování došlo k restauraci a rozšíření prapůvodních chrámů. Stěny a hlavně stropy zdobí řada maleb ilustrující příchod buddhismu na Srí Lanku i jiné dějinné události.

    Vstup do jeskyň je chráněn bílým podloubím přilepeným ke skále. Malebnost areálu dotvářejí jezírka s lekníny, strom bódhí i slavnostně ustrojení poutníci a poutnice. Docela pěkně by se tu meditovalo  třeba s lahví Lionu, ale asi by tu pro to neměli porozumění. Proto je nutno sestoupit k autobusu zaparkovanému u pěkné zlaté dagoby, protože k žízni se přidává hlad, vždyť už budou 3 hodiny odpoledne. Ale poněkud vyžraný bufet za 1000 byl pro většinu rozčarováním – my jsme neváhali a proto jsme byli celkem spokojeni. A ještě jsme v blízkém supermarketu doplnili zásoby piva u okýnka, které bylo již zdálky nápadné frontou domorodců mužského pohlaví třímající prázdné lahve od araku, které jsou zde vratné.

     Cesta do Nilaveli, přerušená krátkou zastávkou s ukázkou batikování a nákupem triček, se zdála být nekonečná. Avízovaní divocí sloni se neukázali, zato množství checkpointů osazených vojáky ano. Vzpomínky na válku s Tamilskými tygry, která skončila teprve před rokem, jsou stále živé (Pavel vzpomíná na stíhačku, kterou ukazovali v místní televizi po nějakém velmi úspěšném zásahu proti Tygrům – byl to Mig se slovenskými výsostnými znaky). Kvalita silnice se taky výrazně zhoršila, takže do hotelu v Nilaveli dorážíme až za tmy. Pokoj je pěkný, klimatizace výkonná, lednička chladí, takže jen vyexpedujeme obřího chlupatého jistě jedovatého pavouka a můžeme vyrazit do baru k moři na pivo a něco menšího k večeři – bufetů už máme plné zuby.

 

 

 

24.10.2010 Nilaveli.

  Po 6 dnech nabitých autobusovými přesuny máme teď před sebou 2 dny relaxace u moře, leda že by někdo chtěl na výlet po starobylé Anaradhapury. Je to sice nejstarší lokalita ze srílanských královských měst, pro buddhisty její význam ještě stoupá prapůvodním čili též nejsvatějším stromem bódhí, ale je to odsud přes 3 hodiny jízdy po prý ještě horší silnici než včera večer. Martina o tom sice uvažuje, ale vzhledem k tomu, že je sama, to spíš vypadá na to, že si Patty a Amyla též užijí něco klidu.

      Pláž se světlým pískem a velmi pozvolným vstupem do vody je pěkná a teď ráno na ní skoro nikdo není, ač u snídaně bylo plno místních – cejlonští bankovní úředníci si užívají weekendu. V moři asi tak 2 km od břehu se rýsuje silueta Pigeon Island - Holubího ostrova, kam máme v plánu vyrazit šnorchlovat. A první nabídka už je tady, Igor je odchycen jakýmsi Farúkem, který organizuje výlety do laguny, korálové zahrady a na ostrov - cena 5000 na loďku. Co je laguna nebo korálová zahrada sice neví ani Pavel, ale rozhodujeme se rychle. Přidá se ještě Martina a průzkumná cesta může začít.

     Problémem ovšem je, že našemu kapitánovi, kormidelníkovi a průvodci v jedné osobě skoro nerozumíme – jeho angličtina má blíž spíš k jeho rodné tamilštině.  Zatím to ale celkem nevadí, krásné dlouhé pláže s kokosovými palmami si vychutnáme i bez vysvětlení. Laguna je vzdálená asi 4 km, u jejího ústí náš lodivod přirazí ke břehu a jde se ohlásit do strážní budky, zatímco loďku i s námi nechá u břehu podržet dvěma koupajícím se tamilčatům. Ta jsou z toho zodpovědného úkolu viditelně nadšena, ale Martinou nabízené bonbóny tvrdošíjně odmítají.

   Odbočíme po laguně do vnitrozemí, proplujeme pod mostem a pokračujeme dále ještě asi půl hodiny. Potkáváme vahadlové loďky rybářů, volavky, pelikány a hlavně krásné nízko kroužící luňáky. Na konci laguny náš lodivod naznačuje cosi o „bad water“ , takže se vracíme zpátky na moře.

     Korálová zahrada je na širém moři a tady začíná problém s dorozumíváním docela vadit. Lodivod nám ukazuje, kam můžeme plavat a kam spíš ne, to ještě pochopíme. Ale jeho činnost během našeho mořského výsadku nám zůstává značně utajena – skoro to vypadá, že odjede a nechá nás tady na pospas oceánu. Do toho volá mobilem Faruk a zvyšuje cenu za Pigeon Island o 1000. A jak se dostaneme zpátky do loďky, na to zatím nechci ani pomyslet.

     Ale podmořský život je tu docela pěkný a loďka neodplula, pohupuje se kousek od nás, takže si to tu můžeme vychutnat. Asi po půlhodině usoudíme, že nám to stačí, a vracíme se ke člunu. Musíme na něj vylézt ze zadu kolem motoru. Igor to dokázal jako první jen za pomoci lodivoda, takže se může zapojit do vytažení mě a Marcely – uf, byla to docela šichta. Nakonec vyvlečeme i Martinu a můžeme vyrazit k ostrovu.

    Je to spíše ostrůvek a potápěcí zátoka je na druhé straně, což činí přes šíji dobrých 50 metrů. Je ale plná domorodých bankovníků, budeme se mezi nimi muset nějak proplést a nenechat si přitom skočit na hlavu omladinou vyhledávající ponořená skaliska. Místní dámy se koupou pochopitelně oblečené. Pod vodou je to tu ještě hezčí než předtím v „korálové zahradě“, objevíme dokonce pěknou murénu. I tady je na břehu vojenská ostraha.

     Po hodině a půl jsme začíná hlásit silná žízeň, se kterou si teplající voda neporadí. Takže vyrážíme na zpáteční cestu, na břehu zaplatíme Farúkovi jeho vyděračskou cenu a jdeme k baru okusit, co tu točí. Točí tu pochopitelně lahvové a vzhledem k vedru je nutno pít co nejrychleji.

     Zbytek odpoledne relaxujeme na lehátkách, koupeme se, chodíme na pivo a vyfotit si koupající se barevné místní, kterých od rána značně přibylo. Lenivá odpolední nálada je občas přerušena tak vzrušivými momenty jako příchod stáda krav na pláž a jejich zalehnutí v domorodém  sektoru či odchodem Pavla a Tondy otce k autobusu pro vodu a hlavně jejich návratem po asi 2 hodinách, když z jejich pohybů a výrazů je jasně vidět, že o vodu šlo až na posledním místě.

     Večer se všichni slezeme v baru, dáváme si „medium chilled“ kalamari a rybu – při „hot chilled“ asi musí jít o život.  Čárek na pomyslném účtu utěšeně přibývá, bohužel i u čtveřice vedle na pláži sedících Rusů a Rusek. Jejich široká slovanská duše o sobě dá brzy vědět, takže romantickou atmosféru večera  na pobřeží Indického oceánu naruší kvílivé podání Kaťuši a dalších obdobných skvostů. Ani můj poetický protest v podobě velvarské sloky „Moj atěc byl kamunista, praslavil sa na všech věka , v Petěrburge na ploščadi, chujom ubil čelavěka“ je nijak nezastavil, asi ho ve svém sebestředném žalu vůbec nezaznamenali. Což mi napovědělo, že je čas zalehnout.  

 

25.10.2010 Nilaveli.

   Od snídaně jsme přinesli z jídelny do baru kousky šunky pro  mrňavé kotě, které se nám tu včera motalo kolem nohou, ale dnes se neobjevilo.  Tak to nakonec sežraly vrány spolu s pruhovanými palmovými veverkami, což jsou zde nejčastější zástupci živočišné říše. Ale i hulmani o sobě občas nechají vědět bombardováním střechy baru, takže je obsluha musí ostřelovat  prakem.

     Vyrážíme ještě jednou na Pigeon Island, tentokrát v hojnějším počtu a na 2 lodích. Bankovní úředníci tu dnes nejsou, takže je větší klid. Zkoušíme  s Marcelou šnorchlovat u břehu, kde přistávají čluny – za řadou bójí jsme totiž viděli pár potápěčů. Ale z nich se rychle vyklubali ochranáři a z moře nás vyhostili – alespoň jsme si tak vyložili jejich posunky, protože jsme jim opět tradičně moc nerozuměli. Ve včerejší zátoce je lepší viditelnost, ale murénu jsme už znova neobjevili. Kolem poledního lidí přibývá, tak s Marcelou vyrážíme prozkoumat „nature trail“, který slibují směrovky ukazující napřed po pláži a potom odbočující do vegetace. Poletuje tu plno motýlů, a když se vynoříme na druhé straně ostrova, vylétávají odevšad holubi – a to Pavel tvrdil, že tu žádní nejsou. Pěknými písčitými mělčinkami se dobrodíme až ke skalnatému mysu, na zpáteční cestě nás šipky dovedou na plošinku nad mořem se zbytky nějaké stavby – je odtud pěkný výhled až k včerejší laguně. Tady jsou asi hlavní hnízdiště holubů, protože ze skalních zářezů jich splašeně vylétají desítky. Okruh kolem ostrova nás dovede zpět k naší zátoce, ještě jednou se stihneme zanořit a je pomalu čas k odplutí. Před naloděním se ale neprozřetelně zmíníme Tondovi o motýlech ve vnitrozemí, a vzápětí ho i s jeho síťkou pohltí porost. Osazenstvo jeho lodi na něj nervózně čeká, zatímco naše loď se vrací k barové základně včetně zraněné Moniky, která si pěkně rozsekla chodidlo o korál.

      Odpoledne se doposavad zcela klidná hladina u pláže docela silně rozbouřila, takže si můžeme užít i trochu povyražení ve vlnách. O rozptýlení před večeří se nám postaralo hejno hulmanů, které už zřejmě otrávilo být cílem tamilských práčat a obsadili balkón před našimi pokoji, odkud je nikdo nevyhání, naopak jsou středem pozornosti. Obletování fotografů  jim dělá dobře, když z toho navíc kouká i nějaká sušenka. A pokud jim jí zrovna nikdo nenabídne, tak vám jí vyškubnou z ruky sami.

      Večeře tradičně ve stylu  „devilled calamari“, zapita ještě větším kvantem Lionů než včera. A protože jsem si zapomněl na pokoji brýle na blízko, musí narůstající útratu opakovaně podepisovat Marcela – každé pivo se tu totiž musí potvrdit podpisem na účtu.  Když to hospodští už nestačí uchladit, je nutno přejít na Carlsberg. Nevítaným vedlejším účinkem je u mě ovšem podlá  vzpoura útrob, které se doposavad vzhledem k tomuto  tropickému prostředí chovaly až nečekaně spořádaně. To bude tedy zítra zajímavý přesun.

 

26.10.2010 Nilaveli – Trincomale - Giritale.

   Endiaron a opravdu lehká snídaně to snad vyřeší. Zaplatíme bohatou dvoudenní útratu v silně neosobní kanceláří, která působí tak nesrílansky, že ani tuzéra není jak dát. Ještě se naposledy vykoupeme, a kolem desáté vyrážíme na jih.

   Kolem hradeb holandské koloniální  pevnosti Fort Frederick  dojedeme k bráně, která je snad postavena přímo na míry našeho autobusu, ale Patty naváděný Amylou to zvládl bez ztráty květinky, či spíše nátěru . Po levici máme pěkný výhled na rozsáhlou zátoku s přístavem Trincomale, který byl oporou britské námořní moci v této části Indického oceánu. V jedné z budov uvnitř pevnosti se roku 1799 léčil generál Wellesley poté, co v Indii potlačil vzpouru sultána Tipúa, jehož podpora byla jednou ze záminek Napoleonova tažení do Egypta. Loď, kterou tu Wellesley musel opustit, se při další plavbě potopila a celá posádka zahynula. Takže Bonaparte měl hned minimálně trojnásobnou smůlu, neboť o pár  let později Wellesley, v té době již vévoda z Wellingtonu, opakovaně porážel Napoleonovy maršály v Portugalsku a Španělsku a posléze u Waterloo i samotného Napoleona.

    Útes, na kterém pevnost stojí, je zakončen skálou Swami, na které je postaven význačný hinduistický chrám Koneswarm kovil, kde je uložen Šivův lingam. Tento falický symbol se původně nacházel ve starém chrámu, který stál na útesech v moři pod skalou. Byl ale katolickými Portugalci rozbořen a trosky naházeny do vody. V 60. letech 20. století byl lingam objeven potápěčskou expedicí, kterou vedl A.C.Clarke, a vrácen do obnoveného chrámu. Pro kameramana výpravy to byl tak silný zážitek, že se stal hinduistickým svatým mužem.

    Pro nás je asi nejsilnějším zážitkem chůze naboso po rozpáleném okolí chrámu, protože boty se musejí zout už dole pod schodištěm. Samotný chrám je jako vždy barevný, obsypaný postavičkami z hinduistického panteonu, z nichž se nejlíp pozná chobotnatec Ganéša. Hinduisticky okouřeni a na čele oznámkováni  se vracíme k autobusu cestou lemovanou stánky lákající poutníky všemožnými hinduistickými cetkami, ale i kořením, sladkostmi a ovocem. Bohužel o pivo zřejmě poutníci zájem nejeví.

     Žízeň je tedy možno utišit až u oběda, v mém případě lehkého, v restauraci s výjimečně dámskou obsluhou. Další cesta vede poblíž národního parku Minneriya, a to znamená, že bychom mohli vidět ještě nějaké divoké slony, kteří tu žijí i mimo rezervaci – před obědem už jsme totiž jednoho v dálce (díky Farisově všímavosti) viděli. A nyní opět Faris- „Elephant, elephant!“. A není jen jeden, celé stádečko se pase na louce za jezerem, a na druhé straně vodní plochy další. Za chvíli je za naším stojícím autobusem zácpa vozidel  nejen pozorujících turistů, ale i domorodých řidičů. A  během další cesty slon volně přecházející silnici málem způsobí hromadnou dopravní nehodu.

    Hotýlek Giritale je umístěn velmi malebně uprostřed džunglovitého svahu s krásným výhledem na jezero obklopené zarostlými kopci, na jehož břehu se pasou stáda buvolů. Po stěnách konečně trochu rázovitých pokojů lezou gekoni, kolem oken poletují kaloni a v korunách stromů řádí hulmani a makaci, kteří občas vezmou útokem i střechy a chodby hotelu. Omeleta k večeři u stolu ozdobenou českou vlajkou sice nebyla nic moc, ale to možná proto, že Igor poněkud znervóznil personál žádostí o vlajku slovenskou. Ale příjemné posezení na verandě v ratanových křeslech s přibývajícími Liony na stolcích a západem slunce nad jezerem vše vynahradí.

 

27.10.2010 Giritale – Polonnaruwa - Giritale.

   Po snídani vyrážíme k další památce UNESCO, zříceninám královského města Polonnaruwa. Před tím nás ovšem čeká malé překvapení – na terase našeho hotelu se vše připravuje na srílanskou svatbu. A ta vůbec není ošizená, desítky slavnostně oblečených svatebčanů, včetně hudebníků, kandyjských tanečníků a pohledných družiček.

   Farris nám v autobuse vykládá, že kousek od hotelu viděl několikametrového hada. Na nás ovšem velmi brzy čeká jiná ukázka plazí říše – skoro dvoumetroví varani na břehu pod můstkem mezi rýžovými poli. Místní domorodec si tu hned s nimi zařídil byznys, nabízí jim ryby a my jenom zíráme, jak se takový varan dokáže na ocase a zadních vztyčit do výše člověka – hotová válka s mloky. Fotku jsem ale bohužel jakýmsi nedopatřením omylem smazal v rámci snahy získat více místa na kartě, kde začíná být kapacitní situace velmi  kritická. Na další varany narážíme u jezírek a na trávníku polonnaruwského areálu, hned za muzeem, ve kterém jsme si prohlédli modely jednotlivých staveb, jejichž trosky na nás čekají v areálu.

   Královské město Polonnaruwa je poprvé zaznamenáno ve 11. století jako hlavní město jihoindické dynastie Čólů, která vyvrátila sinhálské království Anaradhapury. Když roku 1070 sinhálský král Vidžajabahu naopak vytlačil Čóly, ponechal si Polonnaruwu jako své sídelní město. Největší rozkvět zažila ve 12. století za krále Parakramabahu I. a jeho nástupce známého Nišanka Mally, jehož velikášská a rozhazovačná politika ovšem Polonnaruwu vyčerpala tak, že roku 1215 podlehla dalšímu nájezdu Čólů.

     Areál je poměrně rozsáhlý, takže k první lokalitě se vezeme autobusem – po hrázi jezera s malebnou scenérií rýžových políček, kokosových palem a sušícího se prádla. Několikametrová socha krále Parakramabahu I. se schovává pod nevzhlednou ochrannou konstrukcí – toto zabezpečení budeme asi muset čím dál tím častěji akceptovat u památek po celém světě. Další ruinou je tzv. Potgul Vihara, zbytky dagoby nebo možná knihovny na vyvýšené terase s menšími dagobami v rozích.

    Autobusem po hrázi dojedeme ke královskému paláci Parakramabahu I., z původních  sedmi pater jsou patrná dvě. Sousední audienční síň je postavena na podezdívce s vlysy slonů, vstupní schodiště zdobí sochy lvů. Nejpůsobivější z této lokality je asi pěkný bazén, s chrliči ve tvaru hlav krokodýlů, které mi silně připomněly podobné hlavy na mayských pyramidách – tam ovšem šlo o hlavy boha Quetzalcoatla-Opeřeného Hada.

     Centrem a pýchou Polonnaruwy je tzv. Čtyřúhelník, skupina staveb umístěná na vyvýšené čtvercové terase. Vatadaga je kruhový chrám se čtyřmi sochami sedících Buddhů, dole pod schody, které vedou do vnitřního chrámu, je místo prahu umístěn tzv. měsíční kámen, kamenný půlkruh se  slony, koňmi  a květinami zdobenými mezikružími, symbolizující cestu do nirvány. Naproti této kruhové stavbě jsou zbytky chrámu, který snad sloužil jako svatyně Buddhova zubu – není už těch zubů nějak moc? Vedle je obrovský 9 metrů dlouhý popsaný kamenný kvádr – Gal Pota čili Kamenná kniha. V rohu čtverhranu stojí Satmahal Prasada, pyramidová stavba, opět velmi připomínající mayské pyramidy třeba v Palenque. V protějším rohu je mohutný chrám Thuparama – jediná budova se zachovalou střechou.Uvnitř je několik soch Buddhy. A poslední zajímavou stavbou je Latha - Mandapaya, připomínající oplocené indiánské totemy. Právě zde prý meditoval Nišanka Malla. Celý Čtyřúhelník má stále status posvátnosti, takže dámy si musí obnažená kolena i ramena halit do šátků či sarongů. A je třeba se tu opět zouvat, ostatně stejně jako skoro u všech zdejších památek.

    Opět autobusem popojedeme k památkám tzv. Severní skupiny, z nichž první zastávkou je Rankot Vihara, obrovská 55 metrů vysoká dagoba postavená opět za vlády Nišanka Mally. A závěrečným zlatým hřebem prohlídky je Gal Vihara, trojice soch Buddhy, stojící, sedící a největší ležící. Jsou opravdu působivé, ale k nerušenému dojmu je třeba si opět odmyslet nevzhledné zakrytí celé skupiny.

   Před obědem se ještě stavíme ve výrobně a prodejně masek a jiných buddhistických či hinduistických suvenýrů. A po pálivém bufetu se výprava štěpí, asi polovina odjíždí na dvou jeepech na tzv. etnosafari (pozorování koupajících se domorodců), zatímco druhá, k níž patříme  kupodivu i my, se vrací do hotelu. Cena přes 1000 rupií nám za tuto atrakci přijde dost vysoká a navíc karta digitálu je plná – je třeba sáhnout k rezervnímu přístroji.

    Svatebčané stále ještě zaplňují zahradu hotelu a poslouchají projevy, my se rozložíme kolem bazénu na poněkud záludně vratkých lehátkách, koupeme se, popíjíme Liona a tonik, pozorujeme hodující  hulmany a skoro ani neregistrujeme temná mračna stahující se nad jezerem– svatebčané si jich asi všimli včas, protože zahrada je najednou prázdná. A když to přijde, stojí to za to. Zastřešená terasa je bičována vodními přívaly, že se musíme stáhnout až k vnitřní stěně pod jídelnou a i zde na nás spršky vody občas dosáhnou. Příšerná rána – prásklo to asi do vysílače hned za hotelem – rázem se nikde nesvítí. Zkrátka tropická bouře jak se patří, ale za necelou hodinku se přežene. A to se už objevuje i safari skupina, kupodivu docela suchá a nadšená – opět padli na další stádečko divokých slonů.

    Díky pozdnímu obědu ani nemáme hlad, což jak známo je stejně jen převlečená žízeň.  Večírek na terase se tedy utěšeně rozjíždí – to bude zítra překvapení při útratě.

 

28.10.2010 Giritale – Sigiriya - Kandy.

    Kupodivu platíme méně, než jsme čekali. Opouštíme příjemný hotýlek nad jezerem, fotíme si dost nevzhledného betonového Buddhu na břehu jezera, a vyrážíme k dalšímu symbolu Srí Lanky, skalní pevnosti Sigiriya, pochopitelně též podchycené UNESCEM. Projíždíme kolem rýžových políček, u kterých jsou občas postaveny jakési o strom zachycené posedy. V těchto budkách domorodci drží stráže a snaží se zaplašit divoké slony, kteří jim s oblibou zdevastují celou úrodu.

    Sigyriya už se tyčí před námi, stolová hora-skála je asi 200 metrů vysoká. V pátém století na ní nechal postavit palác anaradhapurský král Dhátusena, když ovšem vyhnal mnichy, kteří tam předtím sídlili. Tím na sebe přivolal prokletí, které se vyplnilo v osobě jeho levobočka Kassiapy, který ho svrhl z trůnu a nechal zde za živa zazdít. Kassiapa okolí skály zkrášlil zahradami, jejichž geometrická struktura a bazénky jsou tu dodnes. Sám ovšem léta neopouštěl vrcholek skály, kde nechal vybudovat mohutnou pevnost. Byl si totiž dobře vědom toho, že není legitimním královým dědicem. Tím byl vlastní Dhátusenův syn Moggalan, který při převratu uprchl do Indie. A tak z vrcholu Sigiriye  Kassiapa po celých 20 let  vyhlížel svůj osud, až se roku 491 dočkal. Moggalanova vojska  vyrazila z Indie a pod Sigiriyou se porazila  Kassiapovu armádu. Ten po prohrané bitvě zahynul vlastní rukou. Moggalan se ale rozhodl, že bude vládnout z Anaradhapury, takže Sigiriya upadala postupně v zapomenutí. Teprve v 19. století ji znovu objevili britští důstojníci.

   Zaplatíme mastné vstupné – stejně jako v Polonnaruwě 25 dolarů. V okolí pokladny zahlédneme nějakého hada, jistě jedovatého, a pár pěkných termitišť. Přejdeme přes můstek postavený nad vodním příkopem kolem zahrad a jsme přímo před skalou. Cestu lemují po obou stranách zahradní bazénky, výstup začíná na schodech procházející skalní branou. Po včerejší bouřce je stále zataženo a je daleko menší horko, vlhkost ale zůstala, takže po chvilce stoupání z nás jen teče, přesto  zatím úspěšně odrážíme pomoc místních tlačičů do schodů či vytahovačů na ně. Zhruba v půlce výstupu přichází na řadu kovové moderní spirálovité schodiště, které nás dovede ke kryté terase – „Jé, tady jsou krásný nahotiny!“, slyšíme před sebou Evu. Jedná se o nástěnné fresky opravdu pěkných prsatic z 5. století. Bývalo jich prý až 500, zachovalo se 22. Od těchto krasavic opět sestoupíme dalším točitým schodištěm a pokračujeme po úbočí skály. Vnější strana traversu je ohrazena asi 2 metry vysokou zdí, která byla kdysi pokryta lesklou glazurou, takže se v ní odrážely ve skále zvěčněné dámy. Verše, které zde vyryli v různých dobách jejich obdivovatelé, dokumentují nejen erotické nadšení poutníků, ale i vývoj sinhálštiny. Pavlův překlad, který nám posléze vyjevil v autobuse, byl o dost poutavější než ten uvedený v našem Lonely Planet. Po opuštění „zrcadlové zdi“ nás schodiště dovede na terasu před slavnou „Lví branou“. Bohužel už z ní zbyly jen tlapy, ale původně schodiště dále pokračovalo do tlamy obrovského kamenného lva. Kolorit místa vhodně barevně doplňují oranžové a šarlatové pláště buddhistických mnichů či spíše mníšků, kteří nás začínají masově předbíhat. Poslední ostrý výstup a jsme konečně na vrcholu – totálně propoceni.

   Úspěšně se zbavíme dalšího samozvaného průvodce a obejdeme si vrchol sami. Z původní  zástavby tu už zbyly jen základy, podezdívky a bazény. Vzhledem k vlhkosti je celý horizont zahalen oparem, takže zlatého Buddhu v Dambule jen tušíme. Směr na Kandy napovídají zamlžené vrcholky Kandyjské vrchoviny. Pohled dolů do zahrad s příchozí cestou rozhodně není pro trpící závratí.

   Mnišská omladina opanovala celou plošinu, zamlžené nazelenalé fotografie budou alespoň pestřejší. Vrcholové pivo bohužel nemáme, takže musíme vzít za vděk zteplalou vodou a pomalu vyrazit na zpáteční sestup. Na úpatí si ještě projdeme několik soutěsek a skalních bran a prohlédneme si terasovité zahrady přilepené ke skalním stěnám a několik jeskyněk, bývalých obydlí mnichů, mezi nimiž vyniká jeskyně Kobří kápě, která je tak pojmenována podle výrazného skalního útvaru před ní. Kolem poledne nasedáme do autobusu a vyrážíme směr Kandy. Na oběd se stavíme v potemnělé restauraci u naší staré známé kořenářské zahrady – padají zde návrhy, že by bylo záhodno reklamovat antikomáří masti, které prý hmyz spíše přitahovaly.

    Kandy nás vítá šedivým mlhavým počasím. V hotelu Thílanka nám tentokráte přidělili světlé prostorné pokoje v patrovém novém křídle -  s ledničkou a balkónem s výhledem na jezero – dnes bohužel šedivým a zamlženým. Faris si totiž minule stěžoval a přineslo to ovoce, nejen že mi ředitel osobně slíbil nápravu, ale i to pro celou výpravu dodržel. Balkóny na pravé straně přiléhají k lesu, takže tu máme o opičí společnost postaráno, nejen na balkónech, ale i v chodbách hotelu. A blbé ty opice nebudou, mají jasno např. v tom, jak se otevírají dveře na balkón, a snaží se je prackama odšoupnout – jen zástrčka jim v tom zabrání. Tak aspoň vztekle zlikvidují Igorův popelník.

     Od 17,30 je možnost někde ve městě shlédnou představení kandyjského  tance, ale my už ho viděli v Giritale na svatbě, takže dnes tento folklór vypustíme. Navzdory pošmournému počasí vyrážíme s Marcelou dolů do centra, projdeme kolem výběhu chrámových slonů a obejdeme si jezero. U břehu postávají volavky, na stromech posedávají kormoráni a šedivou oblohou křižují letky kaloňů. Projdeme kolem několika buddhistických chrámů, z kterých se právě vyrojili mniši, setřeseme dotěrného „bad boye“ (tak místní podvodníky nazýval Faris).  I když možná je to podle jeho opakovaných modliteb směrem ke Chrámu zubu na druhé straně jezera jen zbožný poutník, kdo ví.

     Na trhu u keltského kříže potkáváme další účastníky zájezdu, kteří nás zdárně navedou na místní odrůdu Kentucky Fried Chicken. Dáváme si kuře smažené i čínské a k němu salát, jídlo je to levné a dobré, ovšem ve shodě s místní kulinářskou praxí pěkně pálivé. Takže je třeba urychleně sehnat pivo. To ovšem není v Kandy v blízkosti nejsvatějšího chrámu jednoduchá záležitost – buddhismus totiž alkoholu zrovna moc nepřeje a winery shopy prý musí být provozovány v úctyhodné vzdálenosti od svatých míst. Takže s pramalou nadějí na úspěch vstupujeme do místního obchoďáku. Čaje, toho tu mají víc než dost, však se u něj Marcela hned zasekla, ale po pivu není ani památky. Zbývá poslední naděje-obrátit se o pomoc na domorodé obyvatelstvo. Vsadím na místního sekuriťáka, třeba v něm dřímá skrytá pivní duše. Jiskřičku naděje ve mně vykřesala jeho následná činnost, nezavrtěl totiž odmítavě hlavou, ale vyrazil na pouť mezi regály se mnou v závěsu. Snaživě ho následuji až do lékárny – že by se tu podobně jako v Thajsku považovalo pivo za lék? Ale ne, jen se šel zeptat – lékárník bude asi utajený pivař. Pouť pokračuje a nakonec mě vítězně dovede k jedné z prodavaček, ta si mě odvede k vedlejšímu zamřížovanému vchodu zalígrovanému řetězem se zámkem. Odemkne mi, ukáže někam dolů po schodech do sklepa a zase za mnou zamkne. Na můj vyděšený výraz reaguje otázkou, jestli se hodlám vrátit. Na moje přitakání opáčí, že tu tedy počká.

   A dole v suterénu se skutečně nalézá utajená kýžená prodejna s východem do nějakého dvora – doufám, že na mě ta prodavačka opravdu bude nahoře čekat, než vystojím frontu – tísní se tu totiž asi padesátka domorodců, každý s prázdnou flaškou od araku. Když se ale ukázněně postavím na konec jedné z front, hned mi posunky naznačují, že mám jít vedle za jakousi přepážku – a tam jsem u prázdné pokladny obsloužen přednostně. Vše se tedy v dobré obrátilo a klíčnice byla též ještě na místě.  Nakonec jsem tedy byl až zbytečně rychlý, protože po návratu do obchoďáku jsem zjistil, že Marcela si ten pravý čaj ještě nevybrala. A fotografii této suterénní prodejny jsem objevil v Praze v listopadovém Lidé a země – autor měl zřejmě podobného koníčka jako já.  

    Lednička na pokoji funguje solidně, takže můžeme dnes strávit příjemný večer na balkóně s Liony, kaloni a gekony – makaci naštěstí už zřejmě spí.

 

29.10.2010Kandy – Pinnawella - Negombo.

  Ráno už je ovzduší vyčištěné, kandyjské jezero i s bílým Buddhou na kopci se stkví v plné kráse, dokonce uprostřed stříká dříve nespuštěná fontána. V hotelu se opět koná další svatba, my snídáme a pomalu nám dochází, že je to naše poslední společná snídaně – zítra brzo ráno totiž ostatní odletí na 3 dny na Maledivy, zatímco my ještě 2 dny zůstaneme u moře v Negombu. A kolem toho počtu nocí se s Farisem pořád nemůžu dohodnout, letíme totiž třetí den v noci ve 3 ráno, takže o půlnoci musíme být na letišti – tu druhou noc už zkrátka v hotelu nechceme. Pavel mu to marně opakovaně vysvětluje, ale pak říká, že večer stejně přijede Farisův šéf a s tím už se nějak dohodneme.

    Po průjezdu krásnou tropickou horskou krajinou dorážíme do Pinnewally, kde se nachází proslavený sloní sirotčinec, jehož návštěva patří mezi srílanské „povinnosti“. Ale povinnost je to velmi příjemná. Na první zastávce je slonů méně, ale můžeme se s nimi celkem důvěrně seznámit. Zatím se ještě vyvalují ve vodě, ale práce už na ně čeká. Je třeba chobotem osprchovat turistický francouzský pár a poté též Igora. Ale ani my, kterým se za nimi do špinavé vody moc nechce, nepřijdeme zkrátka. Slonice Pooja je přistavena k zídce a já s Marcelou jako první lezeme na její hřbet. Když vyrazí, držím se řetězu na jejím krku značně křečovitě – ač je její hřbet široký, výkyvy při houpavé chůzi jsou dost značné. Usměrňována svým mahautem s námi obkrouží palouk a když si konečně zvyknu, už sesedáme. Vystřídá se ještě několik dvojic a pak se konečně Pooja dočká své odměny – spolu s námi, protože jí můžeme přímo intimně nakrmit banány a melouny, které jsou zde prodávány  - jedna sloní porce za 200 rupií. Ještě se projdeme kolem říčky, na můstku  musíme uhnout sloní kavalkádě, a dorazíme až k mohutnému osamělému slonovi v řece, který se jako jediný z námi zde spatřených slonů může pyšnit kly. Takhle opodál v řece to působí, jako by ani nebyl v zajetí. I když zajetí asi není to pravé slovo – zdejší útulek chová slony, kteří by jinak v přírodě nepřežili – zraněné nebo jinak handicapované jedince či opuštěná mláďata.

    Snad jim v jejich životě pomůže poměrně mastné dvoutisícové vstupné, které platíme v druhé části útulku. Takové množství slonů pohromadě je opravdu těžké spatřit někde jinde, a přitom s džunglí a horami v pozadí vypadají velmi přirozeně. Vyvrcholením setkání s tlustokožci má být jejich koupel v řece asi za hodinu, před tím je možno ještě sledovat napájení mláďat z lahve – což nám připomíná, že naše žízeň je teď v pálícím poledním slunci jistě srovnatelná s žízní slůněte a proto odcházíme hledat hospodu.

   První žízeň je úspěšně zažehnána, ale přichází hlad. Proto vyrážíme k řece v předstihu, abychom se stihli najíst v nějaké restauraci na břehu a zaujali dobrá místa dříve než se sloní stáda přivalí. V řece už se koupe sloní pětice, to jsou ale nějací konkurenční, před příchodem chovanců sirotčince musejí vyklidit pozice. My mezitím zkonzumujeme výborný bufetový oběd a jsme na terase restaurace nad řekou připraveni na příchod hlavního pelotonu.

    A už je to tady, ulicí, kterou jsme sem přišli, se valí celé stádo, do řeky sloni sestupují hned pod naší terasou. Mnozí se vyškrabou až na protější břeh, značná část stáda postupuje po proudu řeky. Sestup k řece je zaplněn domorodci, pro které je to také jak vidět nebývalý zážitek. Ale na chvíli se musejí stáhnout, je přiváděn ještě jeden sloní opozdilec. Sestupuji  po schodech dolů k řece trochu blíže ke koupeli a hned jsem pochopitelně odchycen mahautem za účelem fotky se slonem, za okamžik je lapena i Marcela. Je jasné, že to není zadarmo, ale požadovaný obnos 1000 rupií je více než přemrštěný, stovka to musí spravit.

   Asi po půlhodince mahauti usoudili, že sloni už mají koupele dost, a shánějí je na zpáteční cestu. Dokonce i zaběhlé kusy z druhého břehu se poslušně vrátili bez odmlouvání, asi vědí, že se v sirotčinci nemají špatně. Vracíme se k našemu autobusu a musíme při tom obezřetně kličkovat mezi „sloninci“, kterých tu stádo zanechalo značnou úrodu. Ale i tento produkt se zpracovává, dělá se z něj papír a příslušné krámky jsou všude kolem. Ještě si vyfotíme a vyplatíme krotitele kober a krajty a musíme pokračovat v cestě – nasucho, neb pokus o nákup piva se nezdařil, když místní vykuk vyžadoval 300, že ho potom přinese – silně pochybuji, že bychom ho ještě někdy spatřili.

    Pokračujeme pralesní divočinou, která postupně přechází v rýžová políčka. Do hotelu Club Hotel Dolphin na okraji Negomba dorážíme za šera. Objekt je to značně rozsáhlý, pokoj se nám sice podařilo šťastně najít, ale při zpáteční cestě k recepci jsme napřed šli po pláži na druhou stranu. Pivo tu mají točené, malé za nepochopitelnou cenu 205, však se také spokojí s 200. Většina výpravy se sejde v lobby hotelu, někdo jde na drahou bufetovou večeři, my jsme ještě plní ze sloního oběda. Přijíždí šéf srílanské partnerské cestovky, konečně se tedy dohodneme na našem prodloužení – platíme jednu noc a poslední den nás po obědě vyzvedne řidič a před transferem na letiště proveze Negombem – i s noclehem za 150 dolarů pro oba. Rozdáváme telefonní čísla a maily – to jsem zvědav, zda se někdo ozve. Postupně se rozcházíme, Maledivané mají před sebou vstávání asi ve čtyři. My jsme na tom podstatně lépe, tak ještě pokračujeme u bazénového bufetu, kde už je z celé výpravy jen na notebooku pracující Pavel. Rozloučíme se tedy i s ním a stáhneme se na pokoj, kde v ledničce už čekají vychlazené Liony, které se cestou podařilo nejen koupit, ale vzhledem k jejich tehdejší teplotě i nevypít.

 

30.10.2010 Negombo.

    Po zatím nejopulentnější snídani vyrážíme k moři. Pláž je na první pohled pěkná písečná, ohraničená kokosovými palmami. Ale ačkoli v areálu hotelu pořád někdo něco zametá, na úklid pláže už síly nejsou, takže je dost zanesena naplaveným svinstvem. A nezbylo ani na plavčíka, takže to tu řeší permanentně vytaženým červeným praporkem, což se zde rovná zákazu koupání. Ale jelikož není, kdo by to kontroloval, zvysoka na to kašleme. A na kraji pláže je břeh kryt hrází a v důsledku toho tam není ani svinstvo ani vlny, takže se usídlíme tam. Jinak je pláž liduprázdná, všichni ruští, němečtí, francouzští či britští turisté leží na lehátkách u bazénu zády k moři. A přitom vlny v podstatě nejsou ani na nekryté části pláže.

   Obzor je plný domorodých rybářských plavidel - vahadlových katamaranů, jedno z nich přistává i v naší zátoce – hned máme nabídku k projížďce, jelikož však už známe přemrštěné finanční požadavky domorodců a na širém moři by se asi smlouvalo dost obtížně, musíme to opakovaně odmítnout. Občas si odskočíme na točené, odpoledne na malé občerstvení – pochopitelně nám účtovali něco jiného a pochopitelně dražšího, ale uhádali jsme to a nakonec nám ještě jako omluvu neúčtovali salát. Projdeme se po pobřeží, od vnitrozemí je hotel i s pláží oddělen kanálem, který zde zbudovali Holanďané – táhne se zřejmě až do Negomba. Na večeři si skočíme do hotýlku na břehu kanálu, je to tam značně levnější než u nás. Ale jelikož nám opět přinesli něco jiného a dražšího, tak to zase tak levné nebylo. Končíme tradičně u točeného v baru.

 

30.10.2010 -1.11.2010  Negombo – Dubaj - Praha.

   Poslední dopoledne na Srí Lance strávíme kde jinde než u moře a u baru – v bazénu se odehrávají neskutečné orgie německých důchodkyň, které utvořivše kolo poskakují v mělké vodě na jedné noze vedeny srílanským animátorem – no něco úžasného. Obloha se nějak zatahuje, na západě šlehají blesky – správné počasí na odjezd.

   Kolem poledne se sbalíme, zaplatíme útratu, dáme si poslední točené – a náš řidič už je tady. Během odpoledne projedeme asi všechny pozoruhodnosti Negomba – rybářský přístav v laguně s malebnými loděmi i rybáři, kvanta sušících se ryb (o které psi a vrány kupodivu nejeví zájem), řadu kostelů (Negombo je asi nejkřesťanštější město Cejlonu – kde by jinde byli Buddhové, tady jsou kapličky s Pannou Marií), hinduistický chrám s důvěrně známým kolotočovým interiérem, a nakonec mešitu v muslimské čtvrti. Potom nám řidič vyjedná i dvouhodinovou vyjížďku po kanále, domluvíme se na ceně 3500 rupií. Usazeni v do člunu přinesených židlí si vychutnáváme zarostlé břehy, ve kterých se skrývají domky domorodců, občas podnikáme fotosafari na varany, ale obloha je tak šedivá, že z toho moc není. Kanál se mi najednou zdá nějaký povědomý a není divu, jsme u našeho hotelu, kde si vyjedeme i na moře a alespoň pohledem se rozloučíme s naší pláží. I při zpáteční cestě je podniknut pokus o opětovné proniknutí na moře, ale ústí kanálu je tak rozbouřené, že lodivod sesedá ze svého oblíbeného místa na přídi člunu, a kormidelník to stejně velmi brzy stočí do bezpečí kanálového přístaviště. Spíš to byla finta, jak z nás ještě vymámit nějakého tuzéra navíc. To už ale mají smůlu, zbylé peníze nám ještě musí pomoci překonat několik hodin v hospodě do odjezdu na letiště. S padající tmou si ještě prohlédneme chrám s obřím Buddhou, jehož mnich se ukázal být dalším marným vymahačem peněz, a ještě jeden chrámek s dagobou, kde už po nás naštěstí nikdo nic nechtěl.

    Je 6 hodin večer, nejvyšší čas na večeři. První pokus se moc nepovedl – ceny dost převyšovaly možnosti naší hotovosti.  Ale napodruhé to už vypadá slibněji, pivo za 220, jídlo asi za 350. Domluvíme si schůzku s řidičem u této hospody  za 4 hodiny a jdeme otestovat naše oblíbené fried noodles. Ty ujdou, horší je to ale s pivem – čekáme hroznou dobu, než jej odněkud  přinesou, a v důsledku toho pochopitelně zteplá. Takže to zkusíme jinde a máme štěstí, objevili jsme průvodcem vychvalovaný podnik Rodeo, kde „návštěvníci vedou rozhovory při levném pivu“. My už rozhovory moc nevedeme, protože Marcela začíná tradičně při pivu (točeném) usínat. Takže se po 4 malých (v mém případě) jdeme ještě projít, vyhodíme ještě něco rupií za čaj, abychom se do Rodea ještě na závěr jednou vrátili. A po dalších 3 kouscích už opravdu nezbývá, než se vrátit k autu a vyrazit na letiště.

    Loučíme se s řidičem, necháme mu našich posledních 300 rupií – na letišti už vyjdeme s dolary a eury. Ještě že jsme tu s předstihem, musím totiž trochu přebalit, protože baťůžek je celý promáčený od mokrých rybářských sítí ve člunu. Checking našeho letu otevřeli s 3hodinovým předstihem, takže máme ještě čas na nějaké to pivo.

    Čtyřhodinový noční let do Dubaje byl tak turbulentní, že jsme se moc nevyspali. Doháníme to tedy na spacích sedačkách během čtyřapůlhodinového pobytu na letišti. V polospánku si přece jen všimnou, že kolem mě transportují sud Guinessu, ale vzhledem k rozespalosti a ranní hodině v sobě tentokrát překvapivě nenacházím dost sil, abych stopoval jeho cestu k pípě.    

    Let do Prahy proběhl už v poklidu – při startu jsme byli odměněni výhledem na slavný dubajský hotel ve tvaru plachetnice a uměle vytvořený areál „Zlatá palma“.