Přechod snů.

Milford Track v národním parku Fiordland na jihozápadním pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu bývá řazen mezi 7 nejkrásnějších tracků na světě – novozélandské prameny mu pochopitelně přisuzují první místo. Je to 54 km překonávajících trasu mezi jezerem Te Anau a fjordem Milford Sound ústícím do Tasmanova moře. Od moře byl poprvé propátrán v roce 1880 Donaldem Sutherlandem a Johnem Mackayem až k průsmyku, který byl posléze nazván Mackinnonovým, podle Quintina Mackinnona, který sem pronikl roku 1888 z vnitrozemí od jezera Te Anau (v kterém o 4 roky později našel svoji smrt).Jsou 2 možnosti , jak dnes tento pochod zvládnout – buď zaplatit kolem 2000 novozélandských dolarů (tj. asi 30000 Kč) za cestu s průvodcem a spát v prý komfortně zařízených chatách s jídlem, nebo pochodovat se vším potřebným na 4 dny s noclehem v tzv. chatách DOC , tedy noclehárnách s možností vaření z vlastních zásob za cenu asi 10x menší. V našem případě zájezdu s cestovkou Alpin Tour se jednalo pochopitelně o možnost druhou, ale i tak se vše musí zajistit asi 8 měsíců předem, protože denně je na trasu vypuštěno vzhledem k ubytovací kapacitě maximálně 40 turistů. Příchod a odjezd je lodí, takže si to novozélandští rangeři dokážou ohlídat.

Tato cesta snů má ovšem několik háčků, o kterých se v turistických průvodcích mluví jaksi mimochodem. Celá oblast Fiordlandu patří totiž k nejdeštivějším oblastem světa-ročně zde naprší až 7 m vody,v prosinci, na jehož počátku jsme se tu měli octnout my,je tu průměrně 18 deštivých dnů. Dalším problémem jsou všudypřítomné sandflies- muchničky (v závěru pochodu už nejmenované jinak než “ty svině”). O papoušcích kea se průvodce ani moc nezmiňoval a navíc je poměrně mylně označoval za vzácné a nelétavé.

Milford Track byl zařazen jako vyvrcholení naší čtyřtýdenní cesty do poslední třetiny, ovšem již první týden začal mezi účastníky kolovat pamflet stažený kýmsi z internetu. Nesl ne příliš originální název Když v ráji pršelo a popisoval rok starý zážitek českého páru, který absolvoval tuto anabázi v ustavičném dešti, neviděl nic, v polovině bylo uvažováno o všeobecné evakuaci vrtulníky a závěrečný den absolvoval po pás ve vodě, vše doprovázeno fotografiemi dokazujícími, že popis odpovídá skutečnosti. Pocity před započetím tracku byly tedy přinejmenším smíšené. Jak může vypadat novozélandské počasí, to jsme zažili na Severním ostrově ve sněhové vánici při tracku kolem sopek v národním parku Tongariro. Ale po přejezdu na Jižní ostrov bylo už 10 dní krásně, takže postupně opět přibývalo optimismu.

Ale po příjezdu do Te Anau je vše jinak a jako by se naplňovaly nejčernější předpovědi. Hory na druhé straně jezera se pomalu ztrácejí v cloně sílícího deště. Překotné balení, vyhazování přebytečných věcí, nervózní poslední večerní briefing rušený prvními nálety sandflies. Ale kostky jsou vrženy, a tak se večer můžeme nakonec celkem příjemně přiopít Ráno dobaluji ve stavu značně fatalistickém, ale pršet přestalo, dnes ještě vychází slunce nad Milfordem. Plechovky piva Canterbury CD Draught se už do báglu nevejdou, tak je urychleně likviduji při nastupování do autobusu, což vzbuzuje zaslouženou pozornost tělnatého řidiče – za 4 dny se ke mně bude na konečné nadšeně hlásit. Autobus nás doveze do Te Anau Downs, kde nás očekává loď, plnící se kromě nás zástupy Japonců, kteří vyrážejí okusit si slasti tracku v podobě jednodenního výpadu. Ač jsme na jižní polokouli,dramatická mračna nad horami a fjordy evokují atmosféru bájných Nibelungů, při dalším pivu zakoupeném na lodi už slyším Wagnerův Soumrak bohů a tento způsob tracku se mi začíná docela líbit. Přistáváme v zátoce na druhém konci jezera, všichni divoce vybalují repelenty, ale moc to nepomáhá, tak urychleně vyrážíme, abychom předstihli šikující se voje Japonců (Korejců? Mandžuů?) vedených nepopsatelně oděným průvodcem.Cesta vede deštným pralesem ,všude kolem obří kapradiny a buky obalené splývavými závoji lišejníků-nevím, proč z filmu Pán prstenů vypadly scény ze Starého lesa, daly by se tady ideálně natočit. Po visutém mostě přecházíme Clinton River, počasí se lepší, kolem nás začínají vylézat z mlhy hory, občas vykoukne slunce, barva v řece hraje všemi odstíny zelené, začíná to vypadat docela nadějně. Na chatě Clinton Hut jsme už kolem jedné odpolední hodiny, trasa prvního dne je totiž dlouhá jen 5km. Obsazujeme jednu ze dvou nocleháren, je tam 22 míst, což přesně odpovídá našemu zájezdu. Na chatě ovšem není co dělat a siesta je znemožněna muchničkami, tak vyrážíme zpátky po proudu, s odbočkou do rašelinišť s masožravými rosnatkami, pak ještě asi hodinu po trase zítřejšího pochodu a zpět. Opětná setkání se spořádanými zástupy Synů a Dcer Vycházejícího Slunce, vypadajícími malebně, neb jsou vystrojeni bílými rukavicemi, kloboučky a hůlkami. Večeře bude velkým překvapením, neboť většina z nás je vybavena sáčky se čímsi sušeným, což se má dle návodu po zalití horkou vodou a 10 minutovém čekání změnit v chutnou krmi.Kupodivu tomu tak skutečně je.Večer je nádherný,zasněžené dvoutisícovky kolem nás rudnou při západu slunce,ale muchničky dokáží atmosféru dost pokazit. Briefing tentokráte vede místní ranger, který nás informuje o situaci vzácných kiwi, které zřejmě neuvidíme, ale v noci můžeme slyšet. Osvětluje význam červených trojúhelníčků ,které porůznu visí na stromech. Označují polohu pastí na místní lasičkovité potvory, které vykrádají kiwí hnízda, a nemáme si jich všímat-pochopitelně jsou druhý den pasti některými jedinci pečlivě prozkoumány. Jižní kříž prý z chaty neuvidíme a nemáme vyrážet moc brzo, protože po ránu bude mlha a vyjasní se kolem poledne. Slunce prý zaručit nemůže, déšť však skoro určitě. Tak to se tedy pořádně sekl-Jižní kříž visí přímo nad naší ložnicí, ostatní hvězdy září jak divé a osvětlují přílet papouška kea, který jeví zájem o všechny dostupné předměty. Pozdější události ukázaly, že jsem trestuhodně přehlédl vášeň,s jakou rozmetal popelník plný vajglů.

Druhý den je nádherně, tak vyrážíme už po osmé v obavě, že slibovaný déšť zřejmě tentokráte dorazí odpoledne. Cesta vede ještě asi hodinu lesem kolem řeky, pak se údolí rozestupuje a máme před sebou nádherný výhled až k Mackinnonovu passu(1073m). Stěny kolem nás dosahují do 2000m a jsou ozdobeny desítkami vodopádů. Dorážíme k boudě Pompolona Hut, ta ovšem není určena pro nás, ale pro ony turisty 1.třídy, tak se tam aspoň pokoušíme dokoupit cigarety, bez kterých je boj s muchničkami předem ztracený. Neúspěšně, a navíc nelíčený úžas a zděšení ve tváři boudaře mě varuje, že žádost o pivo by mu asi přivodila infarkt. Slunce kolem poledního už pěkně pere a tak nás brzo vítá tůňka pod vodopádem vedle cesty, ač plavky do deštivého Milfordu nikdo nevzal. Po chvíli se to opakuje v říčce, kde je ovšem voda daleko ledovější. Kolem třetí jsme u cíle na Mintaro Hut ve výšce asi 600m. Je za námi dnes asi 17 km, tak se rozvalujeme na zápraží a užíváme siestu s kávičkou a cigaretou. Pohoda bere ale rychle za své nečekaným úderem papouška kea, který zde byl zřejmě vysazen ministerstvem zdravotnictví Nového Zélandu, aby ještě zdůraznil dvojjazyčné varování na cigaretách SMOKING KILLS-KA MATE KOE I TE KAI HIKARETI. Dle průvodce nelétavý pták mizí v koruně stromu i s poslední krabičkou a pouští se tam do svého zkázonosného díla. Paniku mezi kuřáky okamžitě vystřídá pomstychtivá nálada,vyletují první kameny a vzácnému druhu papoucha hrozí, že bude ještě vzácnější. Pouští sice svou kořist, ale je očividně rozhodnut o ni dále bojovat a vztekle poskakuje kolem. Ale už je to vlastně zbytečné, tragédie je dokonána, cigarety dokonale rozklovány, zbývá pouze jedna použitelná, kterou chvatně uchvátí nejrychlejší keabijce . Jdeme se tedy koupat k blízkému jezeru, povalujeme se na břehu a sledujeme laviny, které se každou chvíli s rachotem řítí ze stěn tyčících se na druhém břehu. V podvečer si uděluji osobní trest za nedostatečné zabezpečení kuřiva a vyrážím osaměle do Mackinnonova průsmyku, asi 550m stoupání. Cestou potkávám vracející se průkopníky naší výpravy, kteří se v  rašelinových jezírkách na vrcholu dokonce vykoupali s krásnými výhledy na okolní velikány. To v mém případě už nehrozí, dorážím tam v 19 hodin, zvedá se vítr, jsem mokrý i bez koupání, ale výhled na druhou stranu hřebenu je nádherný, nikde ani živáčka, jen výsměšný skřek keů kroužících kolem pomníčku na Mackinnonovu památku.Ještě pár fotek, co kdyby zítra bylo konečně hnusně. Dole jsem kolem osmé, prošvihnu sice projev rangerky Ruth, ale zase jsem bohatě nasycen obětavou péčí spolutrackařů.

Ráno je opravdu mlha , což se ale při výstupu s bagáží docela hodí. Asi za půldruhé hodiny jsme všichni u pomníčku, a jsme odměněni – mraky se trhají a za chvíli je to jako včera, jen nasvíceno z druhé strany. Keové jsou také nadšeni, že mají nový přísun obětí,a jelikož se v jejich světě již zřejmě rozšířila zpráva, že se z nás stali nucení nekuřáci, přesunují svůj zájem na videokamery. O kus dál na hřebeni je útulek, kde je možno uvařit kávu a zasednout do kadibudky s údajně nejlepším výhledem ve Fiordlandu. A pak už nastupuje 900metrový sestup, kolem krásných vodopádů v pálícím slunci.

Konečně opět v údolí, jsme za rozvodím a teče tady Arthur River. Ale ještě předtím nás čeká bezbáglovka k 580m vysokému Sutherlandovu vodopádu vytékajícmu z horského jezera Lake Quill. V době objevení byl považován za nejvyšší na světě, nyní za podle některých pramenů třetí, podle jiných za pátý nejvyšší. V místě dopadu vytváří obrovskou sprchu o průměru několika desítek metrů, kde se potácejí turisté většinou zabalení do pláštěnek a ponč. To naše výprava není tak úzkoprsá, dámy vstupují do boje s živlem odvážně nahoře bez.

Závěrečná hodinka vede údolím po proudu Arthur River, s krásnými výhledy na vodopád i na matterhornovité štíty kolem nás. Před chatou nás čeká ještě jedna osvěžující koupel, máme to zapotřebí, sice jen 14 km, ale s převýšením 550m nahoru a 900m dolů. Na chatě Dumpling Hut ovšem už při prvním pohledu není vše v pořádku. Nekoordinovaně pobíhající lidé, mávající divoce rukama kolem sebe a tvářící se značně zničeně, zvěstují, že i v říši muchniček se již rozšířila zpráva, že je dobré cestovat s Alpin Tourem. Úniku prakticky není,v noclehárnách i v jídelně je děsné vedro, musí se to nějak přečkat do soumraku, kdy to šílenství konečně utichá a můžeme vedeni rangerkou Kate vyrazit na minivýpravu za svítícími červy-glowwormy. Dokonce přitom potkáme i vačici opossuma, prchající před námi na strom a vypadající docela roztomile-na rozdíl od těch, které jsme zatím potkávali jen rozjeté na silnicích.

Poslední den – ráno zataženo, čeká nás 18km k lodi, která má kolem druhé hodiny čekat na přístavišti se zlověstně znějícím jménem Sandfly Point. Teprve teď si uvědomujeme, o kolik bychom přišli, kdyby bylo zřejmě tady obvyklé zamlženo. MacKayův vodopád zasazený v zeleni je ovšem nádherný i tak. Před polednem se vyjasnilo právě včas, jsme v místě, kde se Arthur River rozlévá do jezera Lake Ada. Je to zase úplně jiná krajina, cesta chvílemi vede po skalních římsách pod převisy nad jezerem, jak vystřižené z Posledního Mohykána. Závěrečný piknik u vodopádů Giant Gate Falls, a jsme na Sandfly Pointu, kde již čeká kocábka Anita Bay. Track končí u sloupu se zavěšenými botami mnoha předchozích přechodníků, někteří a hlavně některé z nás mají očividně sto chutí se také připojit.

Závěrečná tečka- převoz přes neuvěřitelný fjord Milford Sound, jemuž vévodí 1683m vysoký Mitre Peak, asi nejčastější objekt pohlednic z Nového Zélandu. Autobus do Te Anau nám jede asi za 2 hodiny, tak je možno vše bujaře oslavit v přilehlém hotelu, jak už to při návratu do civilizace bývá. Mnozí pak bohužel prospí úžasnou závěrečnou cestu vzhůru k Homerovu tunelu, kde se prý mění počasí. Je to tentokrát pravda, po výjezdu z tunelu pěkně leje, ale v průvodci byla tato informace zamýšlena asi právě opačně. Čtyři z výpravy jsme se rozhodli, že se sem zítra vrátíme, a tak jsme prožili ještě jeden nádherný den s průjezdem různobarevnými lupinami rozkvetlými údolími, se stoupáním mezi stěnami plnými vodopádů, s okružní plavbou Milford Soundem , pod údajně nejvyšší stěnou jižní polokoule, pod Stirlingovým a Bowenovým vodopádem, s návštěvou podmořské observatoře, s průjezdem kolem rozvalujících se lachtanů, s delfíny před přídí a dokonce i s jedním dojemným tučňáčkem. Po příjezdu zpět do Te Anau jsme si mohli vyměnit zážitky se zbylou částí výpravy, která se z výletu do Doubtful Soundu vrátila obdobně nadšena, a zakončit noční garden party vrcholící obligátním hledáním Jižního kříže.