Adventuras v Mexiku.

Snem o návštěvě Mexika jsem se opájel již delší dobu, zárodky vznikly již v dětství při četbě románů o Cortézovi a dobytí říše Aztéků, postupně se přidávaly prožitky z westernů z americko-mexického pohraničí a filmů z mexické revoluce, v 90. letech přibyly opojné tequilové inspirace v rockových klubech a lákadla mexických restaurací, s Turasovou C.& K. infanterií vstoupil na scénu též fenomén Maxmiliána Habsburského a jeho osudového mexického dobrodružství. Tragickou smrt bratra našeho mocnáře “u nějaký mexický zdi” bylo naší povinností uctít návštěvou. Zřejmě to bylo hlavním důvodem, že se připojil i Doktor JiKuč, který dříve o podobných akcích prohlašoval, že nebude jezdit někam, kde by se pařil, a to i s dvěma svými syny. S Roulinem a Michalem byl již základ partičky hotov, po nevydařených peripetiích s MaSlo a Vildou se naopak připojila i dámská frakce ve složení Marcela,Káťa,Hanka a Iva. Volba padla na cestovku Adventura, jejíž maršrůta zdála se mi nejvhodnější. A tak po několika předběžných schůzkách, nafasování léků a dolarů, pozoruhodných zdravotních pojištěních, očkování a obdobných cestovních nepříjemnostech konečně nastal onen kýžený den.

Odlet v 8.45 znamená příjezd na letiště v 6.45. To se zatím povedlo, též setkání s průvodkyní Yvetou a vyzvednutí letenek proběhlo hladce. Letenky British Airways jsou v elektronické podobě, v papírovém opisu ovšem vypadají značně nereprezentativně. Ale prý je možno je beztrestně zašantročit a budou vydány kopie. Předletová příprava probíhá ve znamení konzumace plechovkových Gambrinů, podávaných místním automatem za monumentálního akustického doprovodu, a probírání katastrofických zvěstí z Mexika, kde prý napadl sníh.

Odlet z Ruzyně se povedl celkem na čas, ale je zataženo a není nic vidět. Přestup v Londýně bez komplikací, zdařil se i přesun autobusem na jiný terminál. Ale další start už tak hladký není. Sedíme v letadle už asi hodinu a půl, kapitán nám anglicky dost nesrozumitelně cosi sděluje o jakýchsi problémech s kontrolními světly, když se to vyřeší, je zde “another little problem”, údržbáři opakovaně prolézají stávkující stroj a nám to na náladě pochopitelně nepřidává, přidružuje se hlad a žízeň. Konečně start. Podávané pivo (bohužel jsem si nezapamatoval značku) tak nevalné kvality, že i já přecházím na red wine a ověřeného Johnyho Walkera. Filmová nabídka celkem ucházející – monitory má už teď každý na opěradle před sebou – Přelet nad kukaččím hnízdem, Master and Commander a další. I tak je ale let příšerně dlouhý. Nad americkým kontinentem jsme odměněni alespoň krásným výhledem na zamrzlý záliv Sv. Vavřince, přelet nad New Yorkem slavíme ginem (whisky prý došla), pro který už si ale musíme dojít ke stewardům. I jinak je letadlo poměrně vypité, k večeři jen nějaký přiteplalý sandwich – British Airways jsou asi před krachem. Rozzářené Mexiko City se pod námi objevuje asi s tříhodinovým zpožděním.

Po nedůstojném vystání klikaté fronty před pasovými formalitami se šťastně setkáváme se zavazadly, dalšími členy výpravy, kteří přilétli jiným spojem a druhou průvodkyní Olgou, která na letišti tvrdne už asi 5 hodin. Je nás tedy dohromady 27, z toho 14 se asi po 12 dnech odpojí a pokračuje do Guatemaly.Před letištěm nás očekává i autobus s řidičem Armandem, který nás poveze dalších 16 dní. V hotelu Condé jsme asi za půl hodiny a závěrečný Armandův dotaz, zda má pozítří nakoupit cervezu (pivo), vzbudí nadšený ohlas a úspěšně tak odvede naši pozornost od zatím zanedbatelné praskliny na čelním skle před řidičem.

Po krátkém vybalení vyrážíme na krátký výpad do jednoho z největších světových velkoměst, ač máme vlastně kolem 5 hodiny ranní našeho času. Počasí je docela příjemné, slibovaný sníh pochopitelně nikde, ale prý před týdnem napadl v horách kolem (Mexico City má přes 2000m nad mořem). Španělsky z naší desetičlenné skupiny neumí nikdo, domluva tedy mírně řečeno vázne. Přesto se ale pouštíme do dobrodružství, kterého se máme odvážit dle papírového průvodce nejdříve tak po týdnu pobytu zde – nákupu a konzumace placek tacos u stánku na ulici. Ale nekupte to, když to stojí jen 2 pesa (asi 6 Kč). Hojně dochutíme různými omáčkami a po odehnání dotěrné žebračky degustujeme – a už se zoufale pídím po cerveze, protože co se týče pálivosti, průvodce nelhal ani v nejmenším. U stánku ale nemají, a náhražková cola nemá proti mexickým salsám sebemenší naději. Všeobecná sháňka po hospodě je naštěstí brzo úspěšně završena, a můžeme v klidu vychutnat první mexické pivo s dálkou vonícím jménem Bohemia.

Jakž takž vyspalí vyrážíme na prohlídku metropole. Nejdřív je ale třeba poprvé mexicky posnídat. První dojem je příznivý – RC (ranní cervezu) podávají, tak si nemusím lámat hlavu s různými druhy kávy, bez které se obejdu. Ovšem orientace v mexickém jídelním lístku je dost složitá. Za pomoci Yvety nakonec objednáváme různé formy menu, obsahující kromě různých enchiladas (omeleta) i kompot a juice. S Michalem si dáváme něco s fazolemi, ale po donesení začínám mít silné pochybnosti o úrovni Yvetiny španělštiny. Fazole to nepřipomíná ani v nejmenším, zato hojně pocukrované palačince v čokoládě jako by to z oka vypadlo. Ale po nedůvěřivém ochutnání je záhada objasněna – cukr je sýr a čokoláda fazolová kaše a cerveza se k tomu tím pádem výtečně hodí. Se získáním celého slibovaného menu jsou trochu potíže, stejně tak s placením. Pro příště se rozhodujeme vzdát se podobných snídaní (i z časových důvodů) a kulinářslé zážitky si nechat spíše k večeři.

Pokračujeme prohlídkou parku Alameda s Juarezovým pomníkem, poblíž něhož se producíruje malebná jízdní policie, vyhýbáme se uniformovaným flašinetářům, vnikáme do pozlacené pošty, nedoláme svodům pekárny – dortíky jsou sice lákavé, ale neskutečně sladké – a konečně dorážíme na obří náměstí Zócalo (to je ostatně název pro každé hlavní náměstí v kterémkoliv mexickém městě ) s největší americkou katedrálou, prezidentským palácem a obří mexickou vlajkou - její spouštění při západu slunce je oblíbenou turistickou atrakcí. Vstupujeme do dvora prezidentského paláce, značně rozšířeného Maxmiliánem Habsburským Stěny patrových arkád jsou ozdobeny monumentálními freskami marxistického (nebo trockistického?) umělce Diega Rivery, zobrazující jednak výjevy ze života aztéckého Tenochtitlanu (nyní Mexico City), který se rozkládal uprostřed obrovského jezera. To už dnes ovšem neplatí, protože Cortezovi conquistadoři při dobývání města Tenochtitlan srovnali se zemí a troskami jezero vymazali ze světa. Na nejmohutnější fresce, zobrazující dějiny Mexika od boha Quetzalcoatla na jedné straně až k bohu Karlu Marxovi na straně druhé, má Cortéz pochopitelně též své místo, a to nejméně třikrát.

Zbytky velké pyramidy aztéckého boha války Huitzilopochtliho se nacházejí na Zócalu vedle katedrály pod názvem Templo Mayor. V červenci 1520 zde na obětním oltáři skončili conquistadoři zajatí Aztéky při Cortézově katastrofálním nočním útěku ze vzbouřeného Tenochtitlanu – tato událost nese ve španělských dějinách název Noche triste – Smutná noc. Všude kolem čilý ruch, trhovci, tančící “Aztékové”,různí obtížníci – není divu, že se naše výprava rozpadá. JiKuč se syny vyráží do včerejší Bohemia hospody a okolí, nás zbylých 7 se po obhlídce kostela Santo Domingo rozhoduje vyrazit do plovoucích zahrad v Xochimilcu, což má být podle průvodce něco neopakovatelného. Je to asi hodinu cesty metrem a pak návazným vláčkem, takže máme co dělat, protože jsou asi 2 odpoledne a v 6 máme být na pozorování západu slunce z Torre Latino-Americano. Přestupné jízdné do metra stojí pouhé 2 pesos a stanice jsou kromě názvů označeny pro množství negramotných i obrázky - můžete jet třeba z Lučního koníka k Pyramidě. Jízda je docela zajímavá, nejen proto, že je třeba odrážet snahu ve vagóně koncertujících šumařů o vybírání vstupného na svá pojízdná vystoupení, ale též díky tomu, že metro velmi brzy vyjíždí na povrch a my můžeme sledovat život velkoměsta. Dost to připomíná jiné metropole zemí na podobném stupni vývoje, např. Istanbul. Pomalované ohrady, nedostavěné či vybydlené baráky, všude davy lidí. Míjíme Aztécký fotbalový stadion a pak se po levé straně objevují na obzoru 2 zasněžené vrcholky – slavný nevyslovitelný Popocatépetl (5452 m) s již naprosto nezapamatovatelnou “ležící ženou” Ixtaccihuatl (5230m). Indiáni se o výstup nepokoušeli, protože je považovali za sídla bohů.Obě sopky jsou svázány legendou o nešťastné lásce s tragickým zakončením ne nepodobným Romeovi a Julii. Španělé ovšem takové ohledy neměli a skupinka conquistadorů dorazila pod vedením Diega de Ordaz těsně pod vrchol už v roce 1519 při prvním Cortézově tažení na Tenochtitlan. Vystoupili tehdy zřejmě ze všech Evropanů nejvýše a Ordaz dostal od Karla V. povolení vylepšit si svůj erb kouřící horou.O 2 roky později conquistadoři vedení Franciscem Montanem vystoupili znova až ke kráteru, odkud přinesli zásoby síry na výrobu střelného prachu.

Ochlazení před naším příletem krásně vyčistilo vzduch, po pověstném smogu není ani památky a máme krásný výhled. Přestupujeme do vlaku plného školní mládeže a konečně jsme na konečné. Štafeta ochotných Mexičanů si nás předává barevnými uličkami až k přístavišti s několika desítkami lodí – takových krytých pramic. Po jejich palubách přeskáčeme až na poslední v řadě a nastává smlouvání s gondoliérem o cenu vyjížďky, kterou z nedostatku času chceme zkrátit ze slibovaných 4 hodin na 2. Ze 700 pesos dohromady to ukecáme na 500, bidelník ještě skočí pro kýbl vychlazené cervezy a vyrážíme. Plavba je vzhledem k způsobu pohonu dost pomalá, po plovoucích zahradách ani památky, břehy kanálů jsou lemovány mnoha stánkovými lákadly a všudypřítomnými mexickými psy. Ale vzhledem ke zvýšené konzumaci (poprvé se setkáváme s naší budoucí věrnou souputnicí Coronou v bezbarvé lahvi) je nálada veselá, občas nás za bujarého halekání míjejí další lodě, občas s turisty, jindy s mexickou kapelou. Navíc se nejprve naivně domníváme, že konzumace je v ceně, a nehodláme po sobě nechat nedodělanou práci. Teprve když lodivod přirazí ke břehu se snahou doplnit sortiment, dojde nám smutná pravda, a rychle ho krotíme. K ukončení vyjížďky už nás nutí nejen ubíhající čas, ale též zcela zaplněné močové měchýře. Při placení útraty (jedno pivo 25) požadovaný obnos značně převyšuje námi spočítanou částku, nicméně známý obhájce zájmů domorodců Roulin jim to odklepává s tím, že “za folklór se platí”.

Na zpáteční cestě potkáváme průvodkyni Olgu a u Torre jsme tedy včas. Rozhled z vyhlídkové terasy mrakodrapu opravdu stojí při západu slunce za to - rudě nasvícený Popocatépetl se svojí sněžnou družkou i další masivy uzavírají město v ohromné kotlině. Asi po půlhodině kochání sjíždíme dolů a vyrážíme společně hledat hospodu, což se nakonec daří v  podniku, který už měl vlastně zavřeno. Mexické jídlo se stává tím pravým až po přidání typických omáček (sals), kterých bývá na stole několik druhů. Nejčastější jsou zelená salsa verde a salsa mexicana v barvě mexické trikolóry (nadrobno nasekaná rajčata,cibule a cosi zeleného). Pálí to všechno, nejvíce prý načervenalá salsa habanera jen pro otrlé, a navíc to pálí až se zpožděním, takže na nápravu bývá většinou už pozdě. Někteří si navíc objednali specialitu, u které bylo na pálivost dohlíženo již při vaření, a nyní zoufale loví z talíře drobné chilli papričky. Doladit formu jdeme na náměstí Plaza Garibaldi, kde se kolem desáté shromažďují hudebníci mariachi, mexické dechovky ovlivněné prý hlavně českými hudebníky ve vojenských kapelách Maxmiliána Habsburského, kteří se zde po jeho porážce usadili. Dnes to ale vypadá, že mariachi spíše ladí a zkoušejí, tak zapadneme do zahradní hospody, která svou drahotou překonává zatím vše. Turisté to zřejmě vědí, protože kdykoliv k nim číšník přes náměstí uhání a mává jídelním lístkem, má to na ně účinek asi jako krucifix na Dráculu. Ale při těch cenách jsou snaživí a když nemají objednaný gin, běží si ho vypůjčit k sousedům. Poprvé se setkávám s tmavým pivem Modelo Negro, což je zatím asi nejlepší mok, co jsem tu okusil. Vše ovšem pouze v lahvích, o pípu v Mexiku nezavadíš. Kolem jedenácté opouštíme lokál a přes protestující typické JiKučovo hvízdání se vracíme do hotelu rušným bulvárem, kde si místní machové hrají na torery, přičemž za býky jim slouží projíždějící auta. Na pokoji provádím revizi financí po prvním dnu a zjišťuji, že jestli to tak půjde dál, přidružíme se asi v půlce pobytu k početnému davu místních žebráků.

Armandovým autobusem vyrážíme ještě za tmy, abychom za úsvitu stihli nejslavnější mexické poutní místo kostel Panny Marie Guadeloupské, kde se v 16. století bohorodička zjevila indiánskému chlapci Juanovi a její podoba se otiskla na jeho plášť. Ten je zde vystaven vysoko na stěně obřího moderního kostela a aby se věřící pod touto relikvií neshromažďovali, projíždějí pod ní na pohyblivém chodníku. Kostel sám připomíná nejspíš spodek vysílače na Ještědu, vedle je ale i mohutná barokní katedrála, ač stářím trochu nachýlená. A na kopci nad ní je kaple, odkud je zase krásný výhled na Mexiko City a Popocatépetl, tentokrát pro změnu při východu slunce.

První setkání se starými indiánskými kulturami se koná za necelou hodinku jízdy a je hned pěkně monumentální. Teotihuacan, centrum říše, která vznikla zřejmě již v 7. století př.n.l. a trvala do 8.století n.l. , a o které se v současné době mnoho neví. Zbytky města jsou rozloženy kolem asi 5km dlouhé Cesty mrtvých vroubené hrobkami (asi), z níž je zpřístupněna polovina. Ta asi nebo pravděpodobně jsou zde u starých Indiánů zcela na místě – nic se totiž neví přesně, o účelu staveb se většinou jen dohadujeme a nové objevy často úplně popřou vše, co se tvrdilo předtím. Začínáme u Citadely s Quetzalcoatlovým chrámem, ozdobeným hlavami boha deště Tlaloka i samého Quetzalcoatla-Opeřeného Hada. Postupujeme Cestou mrtvých, čteme si popisky u jednotlivých staveb (jsou anglicky,španělsky a v nahuatlu,stále živém jazyce starých Aztéků) ,odoláváme nabídkám indiánských prodejců se zaručeně pravými soškami bohů. V půli cesty se vpravo tyčí Sluneční pyramida (224x24x64m) – největší v Americe. Stoupání po příkrých schodech, přes několik teras, ale na závěr odměna ve formě krásného rozhledu na celý Teotihuacan a speciálně na další pyramidu – Měsíční, která uzavírá Cestu mrtvých. A navíc mohu konečně otevřít rodinné balení Corony (0.940ml) určené k podobné vrcholové příležitosti . Měsíční pyramida též nezůstane neztečena, podává se myslivec a whisky. A na závěr tříhodinové prohlídky si prohlédneme Jaguáří chrám se zbytky barevných reliéfů.

Do Teotihuacánu jsme přišli brzo po otevření a skoro nikdo tu nebyl, teď už tady začíná být plno turistů i školních tříd, tak budeme muset vyrazit, a to za tequilou. Ochutnávka se koná v malé fabričce na alabastrové sošky, jejíž produkty jsou tu též nabízeny ke koupi. Většina výpravy o ně projeví kratičký povinný zájem a urychleně se přesouvá k nálevnímu pultu, kde už čeká řada sympatických veselých kalíšků. K mání je pulque, tequila a mezcal. Vše se dělá z agave, kvašené pulque je ovšem podle evropského vkusu naprostým vývojovým omylem (Roulin: ”Naprotá ztráta soudnosti!”). O to živěji je u obou zbývajících nápojů, podávaných s malými citrónky(limetkami) a solí. A jelikož tequilu prodávají v příručních průhledných kanystřících za 90 pesos, můžeme zkapalnit to, co jsme ušetřili na alabastrovém umění. S Marcelou také jeden kupujeme, nemá ale etiketu jako ostatní, chceme měnit, ale všechny prodavačky říkají, že je to totéž. Až jediný prodavač sděluje, že máme mezcal, a ukazuje na červa (gussano) utopeného na dně, což je specialita jen tohoto nápoje. Červa bereme, a jak se později ukázalo, dobře jsme udělali.

Další plánovanou lokalitou je toltécká Tula na severovýchod od Mexico City, takže se při cestě tam zase probíjíme zhoustlým provozem velkoměsta. Aztékové považují Toltéky za své předchůdce, ovlivnili ale i historii Mayů. Odtud odešel v 10. století vypuzený vladař Topiltzin ztotožňovaný s bohem Quetzalcoatlem a dorazil na až na Yucatan do Chichén Itzá, kde se opět vynořil coby mayský bůh Kukulkan. Legenda o vousatém Quetzalcoatlovi se světlou pletí, který posléze odešel do moře na východ, aby se jednou vrátil, měla pak neblahý dopad na osud Aztéků při vpádu Španělů. Příchod conquistadorůi byl Indiány považován za návrat bohů a aztécký císař Montezuma se stal dobrovolně Cortezovou loutkou a rukojmím ve svém vlastním městě.

V Tule je nejslavnější pyramida se čtyřmi asi 5metrovými sochami “atlantů”, dnes už jsou to ale kopie – originály jsou v Antropologickém muzeu v Mexiku (našel jsem tam později ale jen jednoho). Přístřešek za pyramidou chrání stěnu s reliéfy jaguárů a orlů. Slibovaná slavná socha boha Chaca Moola se ale nevyskytuje ani v muzeu – Chac je prý na evropském turné. Je tu k vidění též hřiště na pelotu, obřadní indiánskou míčovou hru. Jak se později ukazuje, patří do každé středoamerické lokality povinně asi jako divadlo do každé starořecké polis – na rozdíl od třeba paláců jde o prakticky nezničitelné stavby.

Odpolední slunce pěkně pere, hlad a žízeň se ozývají už velmi silně. Naštěstí kousek pod Tulou je hospoda s vyhlášenými kuřaty plněnými opuncií a pečenými v banánovém listě. Jeden z členů výpravy se nemůže dočkat a ochutnává z talíře domorodců sedících před restaurantem. Zřejmě proto nás obsluhují velmi rychle a je to opravdu lahůdka – JiKuč si dává repete. Napojeni Solem vyrážíme na další cestu, ale zase musíme přes Mexiko City, což ve večerním provozu zabere několik hodin a tak do městečka Serdan pod nejvyšší horou Mexika Pico de Orizaba dorážíme přesně o půlnoci. Hotel se nedá přehlédnout, je totiž ozdoben velkým nápisem Welcome to Czech tourists. S ubytováním je zmatek, není dostatek dvoulůžkovým pokojů, nastává trochu potupné rozdílení, které nám s Marcelou,Káťou a Roulinem vynese čtyřku, zatímci Hanka s Ivou protestují a nakonec získávají dvoják. Poprvé tu zažíváme místní záchodovou specialitu, koše na použitý hajzlpapír, ale ignorujeme je a odpad si s tím zatím poradil. V noci docela zima, ale ke spacáku se neuchylujeme – tequila poslouží stejně dobře.

Již od včerejška jsme průvodkyněmi upozorňováni na to, že nás čeká výstup nad 4000m a že je třeba hodně pít, až 4 litry na osobu. To nám nedá žádnou práci, jen nad naším výběrem nápojů kroutí vedení hlavou. Některým účastníkům zájezdu se to také nelíbí a slyším komentář: “Aj my zme raz mali takých borcov a tí dopadli”. Máme ale své zkušenosti a čile doplňujeme rodinné Corony, Roulin tak vehementně, že cervezu tříští na chodníku,čímž přichází nejen o životadárný nápoj, ale i o vratnou láhev za 10 pesos.

Asi do 10 čekáme na příjezd horských vozidel a pilně aklimatizujeme v příjemném parčíku pod altánem s výhledem na kostel se zasněženou Orizabou neboli Citlaltépetl (5746m) v pozadí. Konečně se zjevují 3 objednaná vozidla, nastává tlačenice, JiKuč obsazuje červeného(!) jeepa, náš zbytek i s průvodkyněmi se nacpal na ložnou plochu uzavřené dodávky, a vyrážíme do hor. Silnice se brzy mění v hrbolatou prašnou cestu, kde vydatné drncání připravuje přeaklimatizovanému měchýři pravá muka. Naštěstí v nouzi nejvyšší se zjevuje vedle silnice ve stráni malebný kostel a za ním krásný výhled na Orizabu, stavíme na “focení” a jsem spasen. Kličkujeme dále, projíždíme několika podhorskými vesnicemi, vyhýbáme se stádům ovcí a přetíženým oslům, ještě jednou stavíme, prý ve 4000m, a najednou končíme – dále se kvůli sněhu nejede.

Počasí je přímo výstavní, mažeme se nejvyšším možným faktorem, hledáme sluneční brýle. Vyšlápnutá cesta brzo mizí, vracíme se a pokračujeme terénem vzhůru nádherným údolím, občas se brodíme sněhem, zářící Orizaba před námi a lesknoucí se Pico Negro za námi. Aklimatizační zastávky obohacujeme cigaretou, aby si plíce zvykaly na to, že nemají mít moc kyslíku. Ostatně jsme v pravlasti kouření, i slovo cigareta pochází z mayského hikari=kouřit. Někteří odpadají a vracejí se, zřejmě nedostatečně aklimatizovali.Olga přichází s návrhem, abychom posunuli hodinu návratu z 14.00 na 16.00 a hned také vysílačkou v tomto smyslu instruuje řidiče, zatímco Yveta se vrací k autům, aby odvezla skupinu odpadlíků. S Roulinem, Michalem a dalšími asi 6 vylézáme na hřebínek pod Orizabou, odkud je vidět i na druhou stranu údolí, zbytek relaxuje pod kopcem. Vrcholová fota a Corona, v dálce na nás zpoza vrstvy mraků shlíží i Popocatépetl. Máme být asi ve výšce 4400m, ale o tom silně pochybuji, protože Pico Negro, podle mapy vysoký asi 4500m, se nad námi tyčí nejméně 500m. Vrcholová parta se vrací po hřebenu, já slézám zpět k čekajícím a sestupujeme údolím. Očekávají nás 2 auta, třetí s přivolaným čtvrtým posilovým odjelo s navrátilci. Na zasněženém parkovišti je plno, Mexičani mají státní svátek (Den ústavy) a vyrazili sem za piknikařením a koulovačkou.

6.2. Serdan – Villahermosa.

Vyjíždíme za úsvitu, serpentinami klesáme do nížiny, s výhledy do borovicemi porostlých údolí, Orizaba za námi tu zleva, tu zprava. S příjezdem do nížiny pomalu usínáme, jen se na to musíme přiobléknout, protože u našeho okna to pěkně fičí z rozbité klimatizace, což nijak nespravil ani Armandův pokus o záplatování díry igelitovým pytlíkem. Kolem deváté stavíme na svačinu, většinou si dáváme různě připravená vajíčka (huevos) s povinnou salsou a plechovkové pivo Modelo servírované zde po mexicku s citrónkem

Opouštíme stát Puebla a vjíždíme do Tabasca. Kolem bažinatá krajina s kanály lemovanými palmami, s bílými volavkami i hejny dravců, ale též s autobusem zapadlým v bahně. S několika krátkými zastávkami jsme kolem 15 hodiny ve Villahermose, půlmiliónovém hlavním městě Tabasca. Park La Venta, který je naším cílem, se jmenuje podle stejnojmenného naleziště , střediska kultury starých Olméků. Vzhledem k tomu, že jejich počátky se datují kolem roku 1200 př.n.l., jedná se o nejstarší kulturu Střední Ameriky, tedy o jakési Sumery Nového Světa. Většina znalostí a tradic známých z dalších říší, tedy např. rozvinutá matematika, astronomie, kalendář, pyramidy, ale i kult jaguára a lidských obětí, má svůj prvopočátek právě u nich. Původní La Venta vzala díky ropnému průmyslu za své a většina památek byla svezena do tohoto parku.

Je dusno a pod mrakem, opalovací krémy měníme za repelenty a vyrážíme do parku. Je tu asi 30 různých zastavení u olméckých skulptur, nejznámější jsou obří mnohatunové hlavy s negroidními a jaguářími rysy. Oživení do té monumentality přinášejí volně pobíhající nosálové a zoologická zahrada s jaguáry,papoušky,opicemi,pekari,hady a štíry, ale hlavně s vydrami, které se vydírají tak náruživě, že jim ryby mezitím vyžírá kočičí vetřelec.

V hotelu získáváme s Marcelou místo pokoje mrňavý dusný kamrlík s obrovským koloniálním větrákem u stropu a stávkujícím splachováním na záchodě. Zato JiKuč s Michalem mají budoár, ale zase s oknem do rušné ulice - nedopadli jsme tedy tak zle. Stejně se tu dlouho nezdržíme, neb vyrážíme do ulic. Není tu moc k vidění, možné hospody máme hned vedle hotelu, ale zas tak hrozné, jak to popisovali v průvodci, to na první pohled nevypadá. Před komáry,naftařským průmyslem a davy lidí jsme totiž byli varováni dostatečně, ale na jinou katastrofu, která se nám pomalu vyjevuje v celé své obludnosti, nikdo neupozornil ani v nejmenším. Ve Villahermose totiž z obchodů zcela vymizelo pivo! A i v hospodách to vypadá dost podezřele, ale nakonec jednu objevíme, i když zde plechovky pro jistotu přelévají do neprůhledných plecháčků. Dáváme si rozličné doporučené speciality státu Tabasco, kuřata (pollos) a enchiladas, vše je výtečné.

Vzhledem k nedostatku cervezy uspořádáme v hotelové společenské chodbě mescalový dýchánek, a to se vším všudy, tedy se solí, citrónkem a červem, jehož závěrečné snězení má být spojeno s objednáním nové lahve. Ochotně se toho ujímám a pokračujeme s whisky, v závěru to Marcela chce zapít na stole se povalující Ondrášovkou ale ouha, je to Michalova borovička. Během noci se spustil vydatný liják a Kačence napršelo do kufru, JiKuč válčil s pracovitými nočními dělníky překvapivě nevyznávajícími heslo Maňana a my vybojovali nerozhodnou bitvu se zákeřným zaručeně malarickým komárem.

Ještě že Armando hned ráno přistavil svoji coronární jednotku, bez jeho naplněné lednice bylo by nám v Tabascu zle. Je zataženo a dává se do deště – počasí jak se říká zlahvovatělo. To je vhodná chvíle k otestování kanystříku s tequilou, ale zrada, má jen 27%, což bylo na etiketě vyznačeno, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Hospoda, kde zastavujeme na oběd, také mnoho nadšení nevzbudila. Kuře je sice velké, ale v polévkové úpravě a dost bez chuti. Marcela si dává oblíbený mačkaný džus a teprve potom zjistí, že mačkač je umístěn hned vedle smrdutých záchodů – baňos.

Po poledni dorážíme k Mexickému zálivu. Prší a vichr lomcuje palmami, vypadá to jako televizní záběry hurikánu v karibské oblast, ale my přesto usuzujeme, že vykoupat se je naší povinností. Zbytek autobusu na nás nevěřícně zírá, ale pak přece jen někteří vylezou a zachumláni do bund a kapuc sledují náš boj s oceánem. Je to pohoda, moře je teplé, vlny mohutné, Corona vychlazená a různě naladěné lahve ve větru nádherně hučí. Asi po hodince se vracíme do autobusu, který řádně zapískujeme, a vyrážíme do Campeche, hlavního města stejnojmenného státu.

Toto opevněné koloniální městečko, v 17. století těžce sužované nájezdy anglických korzárů, má svůj půvab. Barevná nízké domky, zvýšené chodníky, rázovité hospody. I náš hotel Colonial dělá čest svému jménu. Pokoje rozmístěné na balkónech kolem zastřešeného dvora jsou velmi rázovité. Baňos je například umístěn uprostřed pokoje v prkenné nahoře otevřené ohrádce, ze sprchy teče jen vařící voda, studená vytéká z kohoutku v úrovni pasu. Teprve technický inteligent Michal objevil směšovací kohout důmyslně ukrytý ve stěně.

Je podvečer a pod mrakem, což je škoda. Pastelové barvy Campeche by ve slunci vynikly daleko lépe. S pivem v obchodem je to v Campeche stejné jako v Tabascu, Roulin začíná obhajovat teorii, že na jihu se nepije, což je prý rozumné. Nějak se nám to s Michalem nezdá, spíše si to vysvětlujeme částečnou prohibicí v jednotlivých státech. Křižujeme městem, kolem opevnění a na náměstí s pěkným kostelem, a hledáme Michala s JiKučem, na které jsme při urychleném výpadu z hotelu zapomněli. Ulice tu mají pěkně očíslované, sudé v jednom směru, liché kolmo na ně. Hledáme pekárnu či obchod s potravinami, ale místo toho nacházíme hospodu, která vypadá docela etnicky. Po stěnách fotky toreadorů, k pivu olivy, mandarinky a ředkve, u baru dva hudebníci teskně vyjí nadšenému turistovi – u jednoho piva nezůstaneme, i když se zdá, že za námi zavřeli. Turista si přisedá, je to Holanďan s kontakty na Černošice, několikrát byl u nás, dokonce v srpnu 1968. Při třetí cerveze dorazili kytaristé k nám, Roulin si s nimi prozpěvuje cosi zřejmě od Kučerovců, pak si půjčí kytaru a místo očekávaných pesos jsou muzikanti vyplaceni Dukátem z panskejch luk. Balí kytary a mizejí v sousedním bufetu, my pokračujeme v honbě za kamarády, které konečně nacházíme v jiné hospodě doporučované Lonely Planet, i s Armandem, průvodkyněmi a značnou částí zbytku výpravy. Trochu pojíme (neobyčejně pálivá salsa, asi ona proslavená habanera), okusíme yucatánské vyhlášené pivo Montejo (název od Cortezova druha, pokořitele Yucatanu), a vyrážíme k jedné z  bran, kde se mají odehrávat jakési nasvícené živé obrazy z místních krvavých dějin. V malém hledišti za branou se opravdu něco chystá, ozbrojenec s pochodní přivádí z hradeb další část zájezdu a usazuje ji do sedadel, zamísíme se mezi platící, ale při objevení revizorů se rychle ztrácíme. Tichý dojezd ve dvoraně hotelu, kde se ale po 22 nesmí hlučet, což naštěstí 27% tequila ani neumožňuje.

Ráno drobná operace na Marcelině dásni, naštěstí bez následků. Čeká nás den plný mayských památek pozdního stylu Ruta Puuc – tzv. mayského baroka. Labna je příjemné místo, turistů tu moc není, mezi stavbami vyniká okrově zbarvená brána s pěknými reliéfy a polozbořená “rozhledna” Mirador, na kterou se ale nesmí. V  Kabahu si už schodů užijeme více, fotíme se pod “Stěnou masek” ozdobenou několika sty zobrazeními boha Chaca s vyčuhujícím chobotem a zajdeme se podívat přes silnici k proslavenému “Vítěznému oblouku”, u kterého začínala asi 14 km dlouhá mayská silnice – sacbe – vedoucí do Uxmalu. Ten je naším dalším cílem a máme na něj skoro 3 hodiny. Lokalita je to docela rozsáhlá, a těch schodů. Hned u vchodu vévodí Pyramida čaroděje, na kterou se naštěstí nesmí, protože je ze všech zdejších asi nejstrmější. Od ostatních pyramid se liší zaoblenými rohy. Následuje pěkně rekonstruovaný Palác jeptišek s rozsáhlým dvorem – někdy je dost těžké rozlišit, co je původní a co nově dostavené. Někdy je to ale velice snadné jako u pelotového hřiště, kde vertikální koš na stěně, do kterého se bylo třeba mičudou trefit, je umělohmotný, jak hbitě odhalil nedůvěřivý Roulin. Pak ještě Guvernérův palác s  Jaguářím trůnem, Dům želv a Velká pyramida, na kterou se šplhat smí. Na okraji přístupného pásma lezeme ještě na jednu bouračku, jejíž určení už si nepamatuji. Je to ostatně dost jedno, všechny zdejší názvy jsou orientační, nikdo dnes nezná skutečný účel staveb s výjimkou pyramid a hřiště na pelotu, u kterého se zase neví, zda bylo obětováno popřípadě snědeno vítězné nebo poražené mužstvo – většina zápasů stejně asi skončila remízou a bohové se nenasytili. Z vrcholku je krásný rozhled do naprosto rovinatého Yucatánu zarostlého salevou, což není přímo džungle, ale spíš takové neprostupné stromovité houští. Občas vyčnívající zarostlé pahorky dávají tušit další zatím neprozkoumané pyramidy či chrámy. I Jižní chrám a hřbitov, kterými končíme, jsou proti zbytku Uxmalu značně rozbořené, takhle to tu asi vypadalo všechno v době znovuobjevení. Prosečtí Dana se Zdeňkem tu prý viděli i pásovce, my jen nějaké modré ptáky.

Pokračujeme do Méridy, hlavního města Yucatánu. Při přejezdu hranic Olga varuje, abychom schovali ovoce a zeleninu, že se nesmí převážet ze státu do státu. Snad to proboha neplatí o cerveze, to by Armando dopadl. Vše ale dopadlo šťastně, ozbrojenci nás nechali projet bez povšimnutí. V hotelu získáváme zatím nejmenší kamrlík s oknem na chodbu, když vidíme ostatní apartmány, stěžujeme si, jsme přesídleni, máme sice odkládací postel navíc, ale místo klimatizace obligátní větrák, okno na jinou chodbu a též okno ze záchodu na stejnou chodbu. Radši vyrážíme do města, na zócalu je živo, před radnicí hraje kutálka a jakýsi folklórní soubor předvádí své umění. K vidění tu je mohutná opevněná katedrála, nejstarší v Mexiku, bohatě zdobený dům conquistadora Monteja a plno Indiánů a ptáků, kteří mě neomylně posrali při konzumaci torty tj. housky plněné zakázanou majonézou. Pivní situace stejná jako v Campeche a Tabascu, v jednu chvíli se ale zdá, že se na nás usmálo štěstí. Káťa objevuje kýžený produkt v supermarketu, kam se smí jen bez baťůžků. Plní košík, prodavači jí na prstech signalizují 5, naivně se domnívá, že se jedná o minimální možný počet odebraných plechovek - splnění této podmínky jí pochopitelně nečiní potíže.Jaké je to ale zklamání, když jí je cerveza nekompromisně odebrána. Jak jsme konečně pochopili, pivo se tu prodává pouze do 17 hodin. Ve světle tohoto šokujícího objevu se Roulinova teorie o abstinujících Mexičanech dostává asi do stejného světla jako by byla teorie o vodkyprosté bolševické Moskvě, vzniklá na základě průzkumu obchodů po 19.hodině.

V hospodě ale pivo mají. A také množství kuřecích specialit, z nichž si Iva vybírá pollo negro – kuře v černé omáčce. Moc nadšeně se ale tento výtvor netvářila, zatímco ostatní byli celkem spokojeni až na mě, který jsem si vyrazil plombu tortilou čí nachem. Další místní specialitou je vstup na záchody přes kuchyni. Hledáme ještě tzv. drsné hospody, o kterých se píše v Lonely Planet, nacházíme ale jen drahé turistické podniky. Nakonec měníme zbytek dolarů za pesa a rozpadáme se, někdo na internet, jiní do hospody, justičního paláce či parku. V Méridě je večer docela cvrkot, na ulicích se hraje a tančí, ale my stejně nakonec končíme v  hotelu na odpočívadle nad schody při tequile, Marcela obligátně usne, hned po ní JiKuč, ani ostatní nejsou moc živí, tak to dnes rozpouštíme docela brzy (to jest před půlnocí).

V ranním slunci vidíme, že Mérida si svoji charakteristiku “bílé město” opravdu zaslouží. Dnes nás čeká přejezd napříč Yucatanem na jeho východní pobřeží – ke Karibskému moři. Silnice vede jednotvárnou salevou, kde až na množství kroužících dravců toho není moc k vidění. Asi v půli cesty se nachází Chichén Itzá, určitě nejznámější mayské město, které nejvíce zpopularizoval svou noční koupelí v posvátné studni proslulý světoběžník Richard Halliburton . Objektu vévodí nejzachovalejší mayská pyramida se svatyní boha Kukulkana, což je mayská podoba slavného Quetzalcoatla. Počty jejích teras,schodů a obkladů jsou podřízeny mayskému lunárnímu i slunečnímu kalendáři. Sedíme na horní plošině, popíjíme coronu, máme krásný rozhled na všechny okolní objekty i na zelené leguány, kterým se tu očividně také líbí. Schodiště je pěkně strmé, mnozí tělnatí turisté dolézají nahoru po čtyřech, dolů je to ještě horší. Chrám válečníků se stovkami sloupů, ozdobený zachovalými reliéfy, je také velmi působivý a navíc zatím liduprázdný. Hledání posvátné studny, tzv. cenote, nejdříve neúspěšně končí slepou cestou ztrácející se v salevě, poté nás Yveta posílá na opačnou stranu, ale na třetí pokus to máme. Hluboké vápencové oko o průměru několika desítek metrů, se strmými převislými stěnami a nazelenalou vodou, skrývalo množství šperků, rituálních předmětů i pozůstatků obětí, házených sem na počet boha deště (Chaca?Tlaloka?). Na přelomu století toho dost vylovil Američan Thompson za pomocí bagrů i potápěčů. Ovšem hledači pokladů se sem ještě mnohokrát vrátili a nevyšli naprázdno.

V poledním vedru putujeme dále, kolem nevětšího a nejzachovalejšího hřiště na pelotu (maysky tlachtli), Chrámu jaguárů, Stěny lebek, Observatoře či Kláštera jeptišek (pojmenování se dost opakují). Cedule u jednotlivých objektů jsou zde pro změnu v mayštině. Je vedro, turisté se začínají rojit. Přes další zarostlý cenote se dostáváme zpátky k centrální pyramidě a lezeme příšernou prádelnou po vnitřních schodech ke kobce s Chacem a červeným jaguárem. A ještě jednou nahoru zvenku kvůli vyfocení Observatoře vyčuhující z pralesa – ráno totiž byla proti slunci. Moc z toho asi stejně nebude, ale v popředí budu mít zírajícího leguána.

Kolem jedné konečně návrat k Armandově koronární jednotce, jeden z Guatemalců bez foťáku, který mu zmizel na baňos.Čeká nás prý ještě před Karibikem po cestě koupel v cenotu X’keken. A ta je skutečně skvělá. Jde totiž o zatopenou krápníkovou jeskyni s otvorem ve stropu. Je trochu pod mrakem, se slunečním svitem pronikajícím štěrbinou by byla tyrkysová voda ještě úžasnější. Po provazech natažených přes obří krápníky leze mexická omladina a OnKuč, zatímco jeho otec nadšeně organizuje vodní bál Turasu. Venku podléháme ataku mladých prodejců pohledů, skupina mayských holčiček nám vleze až do autobusu, kde nám i zarecitují a zazpívají. Svá pesa si tentokráte plně zaslouží.

Na poslední štaci před Tulumem, v městečku Valladolid, se musíme zásobit, u moře je prý draho. Kořalka je jasná hned, vodka Walesa s komunistickým československým znakem, na pozadí Vasil Blažený, nemá konkurenci ani co se týče ceny. S vínem je to horší, je příšerně drahé, nakonec koupíme několikalitrový skleněný demižon červeného, ale o kvalitě obsahu si moc iluzí neděláme. Také se zde pokouším ve vracírně lahví vymámit pesa za 2 láhve, které už asi třetí den tahám s sebou. Výměna za plné totiž funguje, ale prosté vrácení se jaksi nedaří. Když už to vypadá nadějně a Mexičan se dává do zdlouhavého odpočítání drobných, zjevuje se JiKuč a vehementně propaguje úžasně výhodný nákup kartónu 24 plechovek piva Sol, prý asi za2 pesa jedno. Nějak se mi to nezdá, navíc to tam nebude kde vychladit. Ale i Yveta to potvrzuje, tak se s Michalem dohodneme, že dohromady jeden bereme. Vraceč využil momentálního zmatku a když k němu opět obracím pozornost, už jen nepřítomně zírá do dáli. Michal se vrací od pokladny bez piva, při placení bylo totiž vše jinak než na propagační ceduli.

Překračujeme další hranici, jsme ve státě Quintana Roo. K moři dojíždíme za soumraku, naše cabaňas jsou asi 5 km jižně od Tulumu, hned za dunou na břehu moře. Rákosová střecha, moskytiéra nad dvojpopstelí, ručníky naaranžované ve tvaru labutě, baňos included, před cabaňou se houpe hamaka. Vedle bydlící Roulin s Káťou už si jí užívají. Michal a JiKuč to mají luxusnější, ale v betonovém patrovém domku, naše bydlení je rozhodně romantičtější. Za tmy jdeme zkontrolovat přilehlou pláž, máme tu dvě krásné zátoky, ale příboj mocně duní, noční koupel raději nezkoušíme. Raději prozkoumáme místní krám a hospodu, zprávy o drahotě se naštěstí ukazují lichými, corona za lidové ceny, v restauraci dokonce happy hours od 18.00 do 20.00 s pivem za 10 pesos. Na to už je dnes pozdě, ale na večírek před naší cabaňou s ochutnávkou všech dokoupených specialit rozhodně ne. Walesa nezklamal, víno je klasické čůčo.

Východ slunce nad mořem nestíháme, trochu pozdní ranní koupel už ano. V 9 hodin je briefing u recepce - kvůli rozbouřenému moři asi odpadne potápěčská výprava ke korálové bariéře, ale je prý možno buď jít pěšky po pláži do Tulumu, nebo si zapůjčit kola a někam vyrazit, což činí valná část Guatemalců. My dáváme pro dnešek přednost plážovému povalování, vždyť jsme tu ještě maňana. Rozvalujeme se v bílém chladivém karibském písku, marně se snažíme nejvyššími faktory zabránit spáleninám, coronární hašení žízně ve stínu palmy je úspěšnější. Pozorujeme spořádané letky pelikánů přelétající nad námi a nehybné leguány vyhřívající se na skaliscích kolem zátoky. Souboj s mořem je docela vyčerpávající, občas to s námi sekne o kameny na dně (naštěstí ne definitivně). Ale když se člověku podaří probojovat se příbojem, stojí to za to, octne je v krásném modrém jen mírně vzdutém oceánu bez chaluh, kterých je u břehu naneseno plno.

Po lehkém plážovém obědě se rozhodujeme vyrazit do Tulumu. Ale cesta po pláži se ukazuje chimérou, skály sahají až do moře, obejít to pro množství cabaň také nejde, visutý prkenný chodník rákosím končí velmi rychle na silnici a po té se nám v poledním vedru rozhodně nechce. Vracíme se a ve stínu patia před cabaňou užíváme siesty, abychom se v pozdním odpoledni skulili zase na pláž a připravili se na happy hours. Připálená Marcela je v podstatě proklimbá, zatímco já stihnu 3 happy corony. Čtvrtá runda už se ale netrefila do časového limitu, takže vznikají trochu problémy při společném placení. Na parketě se mezitím usídlila jedna z bubenických part, které tady kočují pobřežím, známý polyrytmik JiKuč je nadšeně sleduje, pokud zrovna neošetřuje zhmožděné kotníky tanečníků. A náš večírek pokračuje osvědčeným čuměním do piva, tequily a čůča.

Po ránu zjišťujeme stav spálenin na karibských plážích, u mě to nejvíc odnesly nárty. V 7.30 jsme podle dohody měli vyrazit do Tulumu, ale nějak jsme se špatně domluvili, takže nakonec vyrážíme po silnici asi o hodinu později a už je zase pěkné vedro. Asi po 3 km se nám konečně daří odbočit na pláž. Nový maják v Tulumu už je vidět, za ním vykukují zbytky mayských paláců. Ale my se musíme napřed svlažit vně a poté i vnitřně v na verandě hospody nad pláží. Při jednom nezůstane, objevuje se JiKuč s potomstvem, kteří už mají Tulum za sebou a doporučuje naší pozornosti obzvláště hojný výskyt kopulujících leguánů.

Konečně jsme tam – pochopitelně v největším vedru kolem jedné hodiny. Leguáni už jsou ukojeni a pyšně se předvádějí na skalách okukováni a fotografováni davy většinou amerických turistů z blízkého megaturistckého Cancúnu. Tulúm je jediné mayské město na břehu Karibiku, které navíc přežilo až do doby conquisty a ještě nějakou dobu koexistovalo souběžně se Španěly. Místo je to úžasné. Dominují mu dvě věže na útesech nad mořem, mezi nimi je plážička, pochopitelně dost přeplněná. Musím se dost brzdit, aby mi zbyl nějaký film, mayské věže na skalách nad azurovým mořem přímo vyzývají k  opakovaným záběrům, na nichž se mění jen popředí, tu agave, tu palma či leguán, i na Marcelu a Kateřinu dojde.. Asi po hodině jsme ale už tak zplaveni, že se vracíme přes hospodu a stylový (bohužel zavřený) restaurant zpět na pláž, kde už rozjařený JiKuč učí pelikány Turasovy songy, přičemž úspěšně přeřve dunění příboje na nedaleké korálové bariéře.. OnKuč nám servíruje kokosy, mléko zapíjíme střikem a netrpělivě pohlížíme podél pobřeží k jihu, kde by se měla v dunách nacházet rybářská hospoda, kde máme objednanou rybí večeři. Podle množství kroužících ptáků v těch místech je úlovek už asi na místě.

Před pátou jsme na restaurací, krátce se vykoupeme a obsadíme houpací lavičky kolem čtvercového baru v dunách. Pomalu se slézá i zbytek zájezdu, který to nemohl najít. Obě průvodkyně prý marně sháněly celý den kytaru – Roulin si viditelně oddychne. Zkoušíme různé koktejly, trikolórovitý Mar Caribic a cosi dalšího s piňou tedy ananasem - Chiapas libre (obdoba Cuba libre s tequilou místo rumu) raději vypouštíme. Na pláži mezitím vytvořili dlouhý stůl a do setmění se čeká na dohotovení ryb a krevet, ještě že máme většinou čelovky. Konečně se objevuje auto, které přiváží z asi 100m vzdálené hospody napřed salsy, pak i hlavní chod. Na stole se objevují svíčky, baterky jsou tedy naštěstí při vykosťování a odkrunýřování skoro zbytečné. S krevetami jsem vrcholně spokojen, ryba taky nebyla k zahození. Za zády se nám v písku rozjela další parta bubeníků doprovázená rozparáděnými postaršími turistkami. Bohužel jsme nějak zapomněli na to, že večer takové vedro už nebude, a nevybavili se něčím teplejším na sebe, takže krátce po osmé se musíme přesunout zpět k našim cabaňám. Ale večírek před naši chajdou ještě pokračuje, posledního večera u Karibiku si musíme přece užít. Zítřejší poslední pokus o východ slunce nad mořem je ve hvězdách, které se v závěru někteří jedinci vydali pozorovat do dun.

12.2. Tulum – Becán - Palenque.

Východ se skutečně nepovedl, ale prý stejně byly mraky. Armando varuje, že cerveza no frio (tedy nevychlazená), ale u nejbližší pumpy už pilně zaledňuje. Čeká nás dlouhý přesun na zpět na jihozápad, do pověstného povstaleckého státu Chiapas. První dopolední zastávka je v městečku Bacalar u španělské koloniální pevnosti, vypínající se na pahorku nad malebnou lagunou. Další plánovanou lokalitu, mayský Kohunlich, jsme ale omylem minuli a nastává diskuse, co teď. Vracet se nikomu už nechce, a podobných míst je tu více. Většinou byla objevena v poslední době a ještě nejsou tak zturizovaná. Nejzajímavěji vypadá Calakmul, s údajně nejvyšší pyramidou na Yucatánu. Ale Armando se vzpírá, je to prý odbočka 2x60km od hlavní silnice po prašné cestě, kam autobus nemůže. Nakonec zastavujeme v  Becánu. O turistu tu opravdu skoro nezavadíš, spíše o mayské zedníky, pilně dostavující džunglí pohlcené město. Schodů si tu opravdu užijeme, skoro na všechny chrámy, paláce a pyramidy se dá vylézt. Plánovaná hodinka na “méně významný” objekt skoro nestačí a když se vracíme k Armandovi, zjišťujeme, že skupinka 3 nadšenců s doprovázená Olgou opouští autobus a za pomoci místních taxíků vyráží na dobrodružný výpad do Calakmulu. Bohužel nás o této možnosti nikdo neinformoval a teď je najednou na okamžité rozhodnutí trochu pozdě.

Tato událost trochu poznamenala zbytek dne, trochu se zřejmě začíná projevovat ponorková nemoc. Napřed zastavujeme na pozdní oběd u “motorestu”, který je přesnou kopií té za Villahermosou, se stejnými ne zrovna nejlepšími kuřaty a mačkačem juice u stejně smrdutých baňos. Nikdo z nás nejeví zájem o konzumaci, pokračujeme tedy. Na dalším možném místě je restaurací dokonce několik, tak vypukne nerozhodnost, do které zapadnout V nejbližší slibují jakousi masovou směs, když už se usazujeme, vyjde najevo, že nemají cervezu. Na odchodu nás Yveta zaráží, že pivo zajistí. S Ivou,Hankou a Marcelou se vracíme, běžím ven pro Rouliny a Michala, kterým jsme objednali pivo. Sice se vracejí, ale pak nepochopitelně otáčejí ke konkurenci na druhé straně silnici provázeni čímsi o prdeli z mé strany. Ostatní nerozhodně postávají venku, až na Armanda a Yvetu, kteří už jedí, a další dvojici “Guatemalců”, kterým už se to nese. Nám se nese zatím plechovková cerveza, přinesená zřejmě z krámu. Po chvíli se připojuje rýže, která v pohodě stydne na stolech. Činnost servírky v následující půlhodině je určována známými cimrmanovskými momenty očekávání a následného zklamání. Zbytek výpravy nervózně přešlapuje před autobusem, než jsme konečně uspokojeni trochu tvrdým gulášem.

Do Palenque dorážíme asi kolem osmé. Hotel je komfortní, horší je ale nalézt v rozlehlém areálu příslušné pokoje. Domluva s personálem nefunguje, bez znalostí španělštiny či alespoň jazyka místních lacandonských Indiánů jsme ztraceni. Číslice jsou naštěstí věcí zde známou, takže klíče od pokojů nakonec získáváme. O poštovním styku ale asi neslyšeli a tak pohledy, které jsme poněkud naivně nechali v recepci k odeslání, ač jsme mohli být dostatečně varováni nechápavými pohledy recepční, zřejmě dodnes zdobí oltářík nějakého místního boha. Teče jen horká voda, tak si jdeme místo sprchy zaplavat do hotelového bazénu, a poté vyrážíme do města. Jsme na pokraji lacandonské džungle, je dusno a parno, nemůžeme se rozhodnout, do které hospody zapadneme, nakonec vyberu takovou umělohmotnou taco-pizzérii – teď zase může nadávat Roulin (celkem oprávněně). Ale tacos i cervezu mají, ač obsluha je rozptylována sledováním televizního fotbalového derby Mexico – Costarica. A nakonec stejně pokračujeme u bazénu asi do půl druhé.

13.2. Palenque – Misol Ha – Aqua Azúl - Palenque.

4 dobrodruzi se vrátili ráno asi ve 3,30, ale jsou nadšeni. Pyramidy v džungli, opice, papoušci, dokonce prý i jaguár přes cestu. Snad nám to vynahradí dnešní program, protože mayské Palenque patří k těm opravdu “nej”. Naštěstí jsme tu už v 8 hodin, turisté ještě většinou nedorazili. Dusno, drobně mrholí, ale to brzo přejde. Chrámy obklopené zelenou lacandonskou džunglí, zahalenou do ranního oparu, působí opravdu mysticky. Palenque patří k nejstarším mayským městům, vrcholný rozvoj prožívá v 7.století. Na většinu pyramid a paláců se dá vylézt, jen na nejznámější Chrám nápisů, kde byl objeven v padesátých letech hrob vládce Pakala (jediný takový objev ve Střední Americe ), je nepřístupný. Lezeme aspoň do kobky v sousedním chrámu, potom prolézáme palác s vysokou věží, která mi připomíná spíš něco budhistického. V kopcích na okraji džungle jsou další chrámky s pěkně zachovanými reliéfy. Zanoříme se i do džungle plné zarostlých ruin, které jsou teprve zpřístupňovány.

V  Severní skupině je nejhezčí tzv. Palác hraběte, kde v 1.polovině 19.století pobýval náš rakousko-uherský krajan hrabě Waldeck, jeden z prvních průzkumníků. Je před polednem, slunce pomalu proniká pralesní mlhou, tak to ještě musím vše vyfotit v novém osvětlení – Palenque mi sežralo celý film. Z pralesa se ozývá vzteklý jakoby jaguáří řev, jdeme za zvukem a nacházíme další část výpravy pozorující skupinu opic – už je nás ale příliš mnoho a opice se stahují do bujné vegetace. Občas ale podle pohybu větví přece jen nějakou vypátráme. Ale už jsou zticha a tak se mi nechce věřit, že to před tím opravdu byly ony. Zarostlé pralesní ruiny tu jsou jak vystřiženy ze závěru Společenstva prstenů, a to nás ještě čeká cesta kolem malebných lesních vodopádů s třepetajícími se kolibříky – bořitel iluzí Roulin nám ale u autobusu kazí radost tvrzením, že šlo o betonový novotvar.

Rychlý oběd z vlastních rybičkových zdrojů, při kterém dostanou nažrat i místní psiska, a vyrážíme na jih k dalším, teď už zaručeně pravým vodopádům. Kolem se odvíjí pěkná středoamerická horská krajina, kopce porostlé džunglí, v některých zatáčkách zjišťujeme, že silnice je občas dost výrazně podemleta. První je na řadě Misol Ha, asi 35 m vysoký, spadající ve dvou proudech do jezírka. Vrchol skály, z které padá, je převislý, a ve skále za ním je římsa, takže se dá vlézt za vodopád, ale projít na druhou stranu lze jen za cenu důkladného namočení – jak z Posledního Mohykána. Pochopitelně se pod ním též vykoupáme. Asi za půl hodiny klesneme do údolí k Aqua Azúl, nádherným azurovým kaskádám na vápencovém podkladu. A když už ty upomínky na westerny, tohle je zase jak z Old Shatterhanda, což se filmovalo na řece Krce v Chorvatsku. Jdeme vzhůru proti proudu, objevují se nové kaskády, výhledy dolů, též plno stánků s pochutinami i indiánskými suvenýry, až jsme nakonec zaraženi policií – inu jsme v Chiapasu. Místní indiánčata jsou dost oprsklá, vyfasují za focení pesos a pak se odvrátí – radši tedy fotíme sebe v tůni nad vodopádem a pak při Modelo Negro a tacos na zahrádce indiánské pekařky a výčepní v jedné osobě. Když se kolem páté vracíme k autobusu, je původně plné parkoviště skoro liduprázdné – po místních silnicích se nedoporučuje pohybovat se za tmy.

Po návratu do Palenque vyrážíme na nákupy (já pivo, ostatní hlavně hamaky či hamaková křesla). Při čekání před internetárnou, kde se Marcela a Michal dorozumívají s domovinou, sleduji otevřená policejní auta se samopalníky, projíždějící kolem a bedlivě pozorující dění na chodníku. Radši zakrývám otevřenou plechovku piva, co když se už i tady zhlédli v pro nás nepochopitelných zvycích gringos ze severu. Ale konzument cervezy je naštěstí nezajímá, i pěší po zuby ozbrojené hlídky mě nevšímavě míjejí a nemají zřejmě v úmyslu vylepšit si skóre alespoň lapeným alkoholikem, když zapatisté nejsou momentálně k mání.

Mezi 7 a 8 hodinou se pomalu usazujeme v hotelové restauraci – zítra se totiž oddělí skupina Guatemalců, máme tedy poslední společný večer. Moje kuře po mexicku je výtečné, Marcela se svou enchiladou trochu bojuje. Pivo sice prokládáme mezkalem, ale společná zábava se stejně nerozjela, Guatemalci jsou zaneprázdněni balením, někteří vyrážejí s Olgou za lakandonskými Indiány už ve 4 ráno. Hrstka nejskalnějších zakončuje opět u tradičního bazénu.

V 7 hodin se slézáme u autobusu, je nás už jen 14, naše desetičlenná skupinka,Zdeněk,Dáša,Mirka a Yveta. Můžeme se tedy po autobuse pořádně rozvalit, já s Marcelou se konečně zbavíme našeho větrného okna. Přišli se rozloučit i někteří z Guatemalců, jejichž přebytečná zavazadla vezeme do San Cristobalu, kde si je za týden vyzvednou. Překvapivou proměnu ovšem prodělal cestovatel sedící v autobuse před námi, který z Guatemaly pokračuje další 2 měsíce dále k jihu snad až do Peru. Doposud působil tichým a vyrovnaným dojmem, teď je ale viditelně zmeskalen a dští síru na celou Adventuru – důvod mi uniká. Armando je také rozladěn, že se s ním přišlo rozloučit málo Guatemalců a navíc si Hanka potřebuje opakovaně odskočit v nejstrmějších serpentinách, kde navíc není co fotit, protože je mlha. Nálada se zlepšuje až při snídani na tzv. farmě, s bohatým tropickým záhumenkem a posezením v hospůdce při indiánské kávě (o cerveze nemluvě) pod bohatě ozdobeným obrazem madony. Počasí se radikálně změnilo a po překročení horského hřebene přijíždíme k San Cristóbalu prosluněnými borovicovými lesy, které tu vystřídaly předchozí vlhkou džungli.. Občas se nám do cesty staví živý zátaras mayských maškar vyžadující mýtné, jindy nás staví federální armáda – jeden samopalník dokonce mlčky projde autobusem.

Čekají nás 2 vesnice indiánského kmene Tzotzilů, které jsou zajímavé hlavně lpěním na svém starém zvykovém právu a náboženstvím, které je směsí katolického a starých indiánských tradic – to ale v menší míře platí o celém Mexiku. Průvodce líčí návštěvu v těchto obcích velmi dramaticky, hlavně zdůrazňuje zákaz focení. Skutečnost ovšem není tak žhavá – Tzotzilové si udělali ze své svébytnosti hlavně pěkný byznys. V San Juan Chumula je parkoviště plné turistických autobusů a okamžitě jsme obklopeni davem malých Indiánek vnucujících své výrobky. Jazykově jsou vybaveny neobyčejně zdatně, při smlouvání nadšeně opakují “třicet!”, bez jakéhokoli zaváhání při “ř” – asi už to slyšeli mockrát. Konečně se nám podaří vymanit se z obležení a vydáváme se na náměstí, což je jedno velké tržiště. Indiánky v modrobílých bohatě zdobených krojích posedávají na zemi, kolem sebe množství vyšívaných šátků,pásků,řemenů,šál,dýní,rajčat,paprik a dalších neidentifikovatelných plodů. Náměstí je lemováno několika trojicemi modrozelených křížů ozdobených svazky suchých bylin a zelenomodrá dominuje i průčelí bílého kostela. V něm se opravdu fotit nesmí, což je škoda. Je osvícen snad desetitisíci svíček, podlaha je posypána borovým jehličím, nejsou tu žádné židle – Indiáni posedávají po zemi a svoji komunikaci s Bohem zintenzivňují notnými doušky tequily či mezkalu. Řada svatých u stěn je ozdobena na krku zavěšenými zrcátky na odrážení zlých duchů, jen inzerované sochy nahých světců jsme nikde neobjevili.

Při návštěvě muzea už máme i svého průvodce, asi 13letého Antonia, který nás slibuje provést obydlím své rodiny v Zincantánu vzdáleného asi 10 km. Tam je turistů podstatně méně, takže atak malých – zde hlavně svým vzrůstem – domorodkyň ve fialovočervených šatech se může plně soustředit na náš autobus. Než vůbec stačíme vystoupit, máme jich uvnitř plno, a když objeví škodnou – Antonia, který zřejmě není odtud – schyluje se k mezivesnicové válce. Několik hrstí pesos to trochu uklidní, nicméně Indiánky stále něco uraženě brebentí a pokukují na nás dost nevraživě. Vesnice zrovna moc etnicky nevypadá, bíločervené domky hojně zdobené barevně sladěnými poutači Coca Coly – zřejmě sponzorky místního folklóru. Když se přidruží žlutá, hned tu máme barevně odpovídající cervezu Sol. Před kostelem je basketbalové hřiště, v  kostele a přilehlé kapli méně svíček i opilců, zato přibyly sošky posvátných zvířat Během cesty k obydlí Antoniovy rodiny přichází útok nejmladší generace, která je ještě neodbytnější než jejich stříbrozubé maminy. Michal je zcela obklopen a zoufale žádá o dodávku dalších drobných (“Už mě to stálo celou cervezu!”), další klíště visí na Marcele a stále přibíhají noví. Teprve vstup na dvorek k Antoniovým příbuzným nás osvobozuje. Indiánskou kořalkou tu neskrblí, Yveta si zkouší domorodý model a stává se na chvíli opravdovou Ribannou, stará Indiánka nám upeče i placky, ochucené říznou salsou – a rázem je nejvyšší prioritou návrat k Armandovi s jeho vstřícným: “Una cerveza, seňor?”.

Vpodvečer se vracíme do San Cristóbalu de las Casas, pojmenovaného podle známého obránce Indiánů z 16. století, dominikána Bartolomea de las Casas. Město je pěkně, koloniální, pastelové, se zvýšenými chodníky, ovšem také plné turistů, kteří se sem prý sjíždějí hlavně kvůli okolním plantážím lysohlávky. V roce 1994 zde měl svůj hlavní stan subcomandante Marcos se svými zapatistickými guerillami a místní to dodnes výhodně turisticky využívají, všude plno krámků s pohledy a tričky Marcose, Guevary a různých revolučních symbolů. V kavárnách a hospodách to žije, ale já s Marcelou se napřed jdeme podívat na katedrálu a pak k baroknímu kostelu Santo Domingo s nádherným barokním průčelím. Potkáváme zachmuřeného Michala mumlajícího pořád dokola: “Bacha, jsem pekelně nasranej.” Potom z něj vyleze, že při pokusu o smazání nepovedeného snímku na digitálu odmáčkl “erase all”.

Vylezeme do půli schodů, které se klikatí k poutní kapli nad městem, v zapadajícím slunci je pohled na San Cristóbal s množstvím zářících kostelů opravdu úchvatný. Ještě se vracíme k Santo Domingu a po průzkumu přilehlého tržiště jdeme hledat vhodný restaurační objekt. A tentokrát se na nás usmálo štěstí, skončili jsme v hospodě s menu za 55 pesos stylu “Sežer, co umíš”. Od vedlejšího stolu se na nás nechápavě usmívá věrná kopie Jiřího Černého – nebo možná chápavě, pokud je to opravdu on. Salátový bufet, talíře plné žebírek, steaků a jiných lukrativních masových specialit, necháváme si přinést další rundu přes obavy, že budeme platit 2x, které se naštěstí ukázaly lichými. K tomu nám za zády vyhrává minikapela. Při placení si sice připočítali jednoho imaginárního strávníka, po naší stížnosti trochu ubrali, ale nakonec je snad spokojenost na obou stranách. Přežraní to jdeme rozchodit, JiKuč se nás snaží nalákat do omladinou přecpané bigbeatové hospody, ale my s Rouliny a Michalem nakonec raději osaměle trávíme v  poklidné taverně při poslechu jakýchsi reprodukovaných pseudosymfonických Beatles.

Vyjíždíme kolem 7, máme před sebou jeden z nejdelších přejezdů. Již předevčírem jsem si všiml, že naše cesta vede hodně blízko kaňonu Sumidero na řece Rio Grijalva, jehož stěny mají dosahovat až 1100 m. V programu zájezdu sice není, ale pochopitelně projevujeme zájem o návštěvu. Včerejší reakce Yvety a Armanda byly dost odmítavé, prý bychom museli k řece sjíždět serpentinami až 3 hodiny, a to si nemůžeme dovolit. Ale dnes jsou najednou nečekaně vstřícní, na poslední chvíli odbočujeme z hlavní silnice, z 3 hodin se vyklubaly asi 2 minuty a jsme u přístaviště motorových vyhlídkových člunů. Opatřeni záchrannými vestami (JiKuč nám dělá radost a bere si červenou ) obsazujeme jeden člun a vyrážíme. Kormidelník to bere zostra, pěkně to fičí. Nejdřív to vůbec nevypadá na přítomnost nějakého kaňonu, zatím nenápadné pahorky se nádherně zrcadlí v poklidné řece. Všude je spousta ptáků, bílé volavky, pelikáni, na břehu paběrkuje asi 100hlavé hejno supovitých dravců. Pak se řečiště začíná zužovat a stěny zvedat, jejich vrcholky mizí v mracích a jsme v ústí kaňonu. Je to monumentální, nad námi převislé stěny, kde prý Španěly obklíčení Indiáni končili svůj vzdor dobrovolným skokem do hlubin. Ve stěnách vidíme mnoho jeskyň s krápníky, jedna z nich těsné nad hladinou je opatřena sochou Panny Marie a proměněna v  kapličku. Občas potkáváme loďky s rybáři, jeden z nich si vybral své stanovište pod krasovým zeleně porostlým “vodopádem”, tzv. vánočním stromkem, který je ovšem vysoký minimálně 100m – což je ovšem patrné právě díky tomu rybáři, který zdáli vypadá jako bílá tečka. Na naši počest vytáhl během minuty hned 2 ryby, pokud je tedy neměl už předem připravené. Lodivod neomylně stáčí loď ke břehu v místech, kde se dá něco očekávat, a tak nepřijdeme ani o opice a na závěr si schoval krokodýla – nedostatkem digitální paměti náhle netrpící Michal si dokonce pořizuje na digitálu videosekvenci naprosto nehybného plaza. Na závěr asi 90 minutové projížďky přispíváme na stravu místní fauny, aby byla pěkné k nalezení na navyklých výkrmných místečkách a nemigrovala neukázněně po celém revíru Sumidero.

Další dlouhá cesta vede naštěstí docela zajímavou krajinou, vpravo na obzoru hory, vlevo se objevuje Pacifik – bohužel koupel není v plánu. Pozdní oběd na verandě restaurace – huevos a jako pozornost podniku krevetky. Projíždíme Tehuantepeckou šíjí, nejužším místem Mexika. Počasí je větrné a Armando začíná být nervózní, pořád zastavuje u pump a s místními něco dohaduje. Když zjistíme důvod, jsme rázem nervózní taky. Prasklina na čelním skle se totiž o¨povážlivě rozšířila a rozvětvila a navíc se celé okno jaksi vychlíplo z rámu a při jízdě ve větru divoce vibruje. Přivolaný opravář to zajišťuje dost chatrně vypadajícími provazy, přidáváme různé gumicuky a řemeny z vlastních zásob – snad to do Mitly vydrží. Původně plánované místo noclehu – Oaxaca, hlavní město stejnojmenného státu – je totiž moc daleko, tak se plán operativně mění. V Mitle sice není nic objednáno a dovolat se tam nedá, ale Armando tvrdí, že je tam volno vždy. Blíž nocovat nechce, kraj je prý plný desperádů a už několikrát mu tu vykradli autobus.

Od Pacifiku se cesta zase zvedá do hor a konečně máme krajinu, kterou jsme si pod pojmem Mexiko vždy představovali. Pusté kopce porostlé kaktusy, opunciemi a hlavně agáve – vjíždíme totiž do mescalového kraje. Armando je se zalátaným sklem hned jistější a zastavuje nám každou chvíli u výhledů do kraje pod námi nebo u agávových záhumenků. Už skoro za tmy popíjíme závěrečné Modelo Negro na verandě hospody, Armando povečeří tady, my obligátní párky a sýr s vánočkovitým pečivem v autobuse. Asi ve 22 hodin dorážíme do Mitly.

Armando měl pravdu, hotel volný je – není ale divu. Mrňavé pokoje v podloubí kolem dvorku, navíc prý nejdražší za celý mexický pobyt. My máme štěstí, že nám funguje splachování, ostatní jsou na tom hůře. Hospoda je prý hned vedle, ale najít se jí nedaří. Vezmeme tedy zavděk nejdříve mezkalovou nálevnou na stojáka, pak se usadíme kousek vedle ke stolu v  průchodu ne nepodobném legendárnímu Slováči, kde při base minicervezek popíjí místní elita. Jsou družní a vstřícní, rundy se otáčejí, jazykové bariéry padají, Roulin si poklábosí s místním zapatistou, ostatní se domlouvají za pomoci lámané angličtiny místního kantora. Dojde i na pozvání do tkalcovské dílny, já (ale i JiKuč) raději čumím do piva. Po návratu do hotelu se do nocleháren nikomu moc nechce, objevují se skryté zásoby a zábava se protahuje do noci, kdy najednou zjišťuji, že mi unikají souvislosti a raději se takticky stáhnu.

Stejné bujaré hlasy na zápraží, při jejichž řehotu jsem usínal, mě ráno i budí. Kupodivu nepročadili celou noc, ale jen si přivstali na ranní doušek. A dokonce jsou schopni i absolvovat prohlídku mixtéckých – nebo možná zapotéckých – paláců v Mitle včetně podzemních kobek. Na rozdíl ode mne s Marcelou, kteří jsme se spokojili jen s vnější obhlídkou kaktusovými ploty obehnaných paláců, z nichž jeden byl po přistavění červených barokních kupolí změněn na kostel. Pak mě jakýsi vnitřní neklid donutil k ústupu do hotelového zázemí – asi trest za to, že jsem v noci i ráno poněkud ošidil lihovou prevenci.

Před dopoledním odjezdem si projdeme místní trh s krásnými pestrobarevnými Indiánkami odhánějícími mávátky mouchy od vystavených pochutin, projdeme si za světla včerejší hospodskou štreku – barevné meskalerie jsou opravdu na každém rohu. Armando nabízí zajížďku do méně navštěvovaného mixtéco-zapotéckého Yagulu Zdi paláců bez střech tvoří dokonalé bludiště, které se dá plně pochopit teprve po tom, co se spolu s vřeštícím školním výletem v červených stejnokrojích vyšplháme na skalnatý kopec porostlý kaktusy a zříceniny máme pěkně pod sebou.

V Oaxace jsme ubytováni v hotelu s dost podezřelým jménem Aurora, vedle je navíc Foto Marcos. Na Zócalo je kousek, je plné indiánských prodejců pestrobarevných balónků, dětských harmonikářek a plakátů připomínající zatykače, což jsou ale manifesty za osvobození indiánských aktivistů. Jedna část náměstí je ostatně obsazena protestujícími demonstranty, ale jinde kypí všední život. V arkádové hospodě na rohu proti katedrále poprvé ochutnáme místní specialitu – pražené kobylky – aniž o tom předem víme, protože pro slabší povahy jsou nenápadně přimíchány do pálivých oříšků podávaných s cervezou. Prošvihneme ovšem další premiéru – mají tu točené pivo. Ale všimli jsme si toho pozdě a ostatní mi zabrání v objednávce, neboť jsou už celí žhaví dát si další specialitu, jejíž vyhlášenost je pro mě nepochopitelná – zmrzlinu s příchutí připáleného mléka. K tomu ale naštěstí také nedojde, obloha totiž náhle potemní a dává se do čím dál prudšího deště. Azyl v kostele u kláštera Santo Domingo je vítaný, ale po delší době to přece jen není to pravé. Nádherná zlatá výzdoba stropu a stěn je sice ze všech spatřených mexických kostelů nejúchvatnější, ale přízemní choutky nás přinutí hledat něco jiného a po rozpačitém váhání mezi cukrárnou a hospodou zvítězí naštěstí ta rozumnější varianta. Ač se jedná o pizzerii, pivo tu mají. Špagety, předražená rajská polévka, trikolórovité pizzy – venku stále prší, z plánovaného výstupu na kopec s výhledem už dnes nic nebude. Podle zvýšeného zájmu o jediný místní záchod zjišťuji, že střevní vzpourou jsou postiženi i ti, kteří včera desinfikovali dostatečně.

Za tmy se vracíme do hotelu, s Michalem a Rouliny vyrážíme na večerní výpravu do pěkného koloniálního města, dostaneme se na zmrzlinové náměstí La Soledad, ale stánky už mají zavřeno (zmrzlina prý stejně byla vodová, jak tvrdil později JiKuč, který tu odpoledne promokl). Místo toho tu nacvičuje nějaký gymnazijní soubor tanců bez písně. Na zpáteční cestě jen těsně unikneme mohutnému policejnímu zátahu, občerstvíme se u hot-dogárny Bimbo, s Marcelou platíme asi 2x tolik než ostatní. A tento finanční propad ještě posílím při pomateném nákupu jedné housky za cenu čtyř. Při pokusu o nalezení tržnice se dostáváme do dost potemnělých končin s výrazným autobusovým provozem, čekáme asi 10 minut na Roulina, který při nákupu lepicí pásky na vyztužení svého chátrajícího zavazadla skončil za zataženou roletou papírnictví. Nakonec nás odchytí JiKuč a provede obřími tržnicemi, ale pomalu se už tady taky končí a můžeme se vrátit na pokoj. Předposlední večer, ale po Ivetě ani ostatních sólo dámách ani památky. Přišli tak o pokojový, celkem poklidný tequilovo – slivovicově – coronární večírek, který Marcela výjimečně neprospala.

Ranní Oaxacou stoupáme na Bílou Horu – Monte Albán. Je krátce po osmé, ale už mají otevřeno. Je docela chladno, jsme totiž zase dost vysoko, kolem prstenec hor vystupujících z mlhy, pod námi se v oparu koupe Oaxaca. Vybaveni baterkami pro údajnou návštěvu hrobek vyrážíme do zapotéckého chrámového města, které zaniklo z neznámých důvodů kolem roku 700 n.l. Prostor je to omračující, rozlehlá plošina, lemovaná chrámovými stavbami, na severu a na jihu jsou vyvýšené plošiny, ta jižní s nejširším schodištěm v předkolumbovské Americe, odkud je krásný rozhled na celý Monte Albán, Oaxacu a okolní hory. Mlha se zvedá, vylézá i slunce, začíná být teplo. Celý prostor byl zatím okupován jen naší výpravou a obligátními indiánskými prodejci sošek, teď už vzdálenou severní plošinu lemují davy lidiček. Hrobky jsou nepřístupné a zamřížované , stahujeme se pomalu k východu, fotíme modře kvetoucí stromy a bíle rozkvetlé keře, které daly místu jméno a nakonec si prohlédneme muzeum se zde nalezenými sochami “tanečníků”, zvláštních zkroucených postav s otevřenými vnitřnostmi (oběti? pacienti?). Autobus je obklíčen Indiánkami prodávajícími korále a náhrdelníky, mnozí a hlavně mnohé neodolají.

Dlouhý závěrečný přesun vede drsnou hornatou krajinou, takže je na co koukat. Dálnice se klikatí skalnatými kaňony, kolem se vypínající pusté stráně jsou porostlé lesy vysokých kaktusů. Po překonání hor se ocitáme na altiplanu, rozlehlé náhorní rovině. Vpravo Yveta inzeruje Orizabu, není to ale ona, jde zřejmě o nějaký nižší vulkán, možná Malinche. Vlevo vepředu se objevuje tentokrát kouřící Popocatepetl se svojí družkou Ixtou a signalizuje, že hlavní metropole Mexika je na dosah. Stavíme na pozdní oběd, posléze ještě na hromadné foto pod Popo, asi hodinu předjíždíme davy cyklopoutníků s doprovodnými kamióny ozdobenými vepředu na kapotě třpytivými madonami, jak houstne odpolední provoz, jsme jimi zpětně předjížděni zase my. Projedeme vysokohorským borovicovými lesy ve výšce asi 3000m a máme pod sebou Cuidad de Mexiko v zapadajícím slunci. V 19 jsme před hotelem Condé - Armando i jeho přední sklo vydrželi do finiše!

Skočíme do Bohemia restaurantu na tacos a cervezu, a rychle zpět do Condé, kde je v tzv. klubu, tedy v místnosti s kruhovým přízemním stolem a křesílky, plánován závěrečný večírek. Ale nasadil jsem nějak moc rychlé tempo, takže souvislou zprávu nepodám. Nejspíš byste stejně o moc nepřišli, nanejvýš o pražené kobylky, cervezu, mescal, vodku, tequilu, slivovici, rum ...

Ráno se cítím asi jako Šťastný Jim po večírku u profesora Welche, tedy zle. Odpotácím se k Michalovi, abych oznámil naši absenci na ranním srazu a vyptal se, co se zavazadly, neb do oběda musí být pokoje vyklizeny. Máme je prý schovat do včerejšího “klubu”. Jaké je naše překvapení, když tam místo bagáže ostatních souputníků nacházíme 2 malíře pokojů v pilné práci. Necháváme kufry v recepci a odjíždíme metrem do parku Chaputelpec najít ostatní a oznámit jim, že zřejmě mají po starostech s nadváhou při zpátečním letu.

Při výstupu z metra se nás hned ujímá ochotný evropsky vypadající Mexičan, kterému neunikne naše dezorientovanost. Jeho angličtina je asi na úrovni té mé, takže si docela rozumíme. Provádí nás parkem, ukazuje zámeček Maxmiliána Habsburského, pohoršuje se nad prodejci pouťových cetek všude kolem a u pomníku sebevražedného hrdiny z americko-mexické války, který skočil z okna zabalen do mexické vlajky, rozvíjí teorii o nešťastném heroismu mexických dějin. Aby tu byl někdo slavný, musí tragicky zemřít (Pancho Villa, Emiliano Zapata). Na závěr hořce poznamenává, že jediný, co tu něco vyhrál a přežil, byl Cortez. Dovede nás skoro až k Antropologickému muzeu a loučí se.

Potkáváme zbytek výpravy, nasazujeme jim brouka do hlavy zprávou o proměně úschovny zavazadel a vyrážíme na opožděnou prohlídku. Moc dlouhé to nebude, neboť opravdu dnes nejsem ve stavu příznivém vědeckému bádání. Marcela si nevzala bundu a je jí v muzeu zima, tak to taky neprotahuje. Z toho, o čem jsem se zmiňoval dříve, je tu k vidění Pakalova hrobka z Palenque, obr z Tuly, obrovské kamenné kalendáře a mnoho dalších bohů, bůžků hadů, jaguárů, ptáků atd.

Vypadneme akorát včas, abychom stihli vystoupení totonackých voladores – 4 létajících indiánů, kteří krouží kolem sloupu ve stále se rozšiřujících sestupných kruzích. Jsou hlavou dolů přivázáni v pase lany, která se postupně odvíjejí ze spirály nahoře na sloupu, jeden z nich při tom hraje na flétnu duet se svým pozemním spoluhráčem. Obřad byl původně zasvěcen možná bohu deště, možná plodnosti, a Totonakům byl tolerován za jejich pomoc Cortezovi v tažení proti Aztékům. Ostatně takových indiánských “kolaborantů” nebylo málo, Aztékové byli dost nenáviděnými pány podmaněných kmenů a tak mnoho z nich využilo příležitosti a připojilo se k Španělům netušíce, že budou hned další na řadě.

Posvačíme v parku u stánku s baculatou kuchařkou a zároveň vyvolávačkou, která by se stala pýchou kterékoli raperské skupiny. S Marcelou vyrážíme do ZOO, zatímco zbytek se rozhodl utratit zbylá pesa na trhu, hlavně za pražené kobylky . Chaputelpecký zoopark je pěkně rozsáhlý a kupodivu zadarmo. Dokrmovat zvěř je přísně zakázáno, u vchodu mi dokonce odebrali baťůžek, ve kterém objevili zbytky svačiny. Za ty dvě hodiny, co na to máme, se to absolutně nedá stihnout, ale to nejzajímavější včetně pand jsme jakž takž viděli – dokonce i našeho mexického kamaráda, jak si povídá s vřešťany. Řádně ušlí se vracíme přes Zócalo do hotelu, po cestě se nám natrefí do cesty naše Bohemia hospoda se zbytkem výpravy, utrácíme poslední zbytky pesos a už není skoro ani na tuzéra, o který si číšník tentokrát řekl. Problémy s nadváhou trvají, protože bagáž je opět na světě – značně zabílena nás očekává v čerstvě vymalovaném klubu. A už je tu Armando se zbrusu novým sklem i zástřihem, aby nás odvezl na letiště a zakončil tak okruh, který před 17 dny začal na stejném místě.

Letištní odletová taxa se platit nebude, můžeme si tedy ještě něco dovolit.Konečně objevujeme točené pivo, ač trochu divné. Výčepní načepuje džbánek a pak nám ho přeleje do polystyrénových kelímků. Pivo to ale zřejmě bude neobyčejně silné, protože při usazování v letadle Michalova anglicky mluvící sousedka začíná hlasitě protestovat, povolává letušku, Michal povolává anglicky mluvícího Roulina, a vypuká debata, kterou napjatě sleduje celé okolí. Nejde o nic menšího než o nařčení z podnapilosti (po 2 malých pivech). Jelikož vyjednávač Roulin též požil, raději zavelí k přesunu do zadní části Boeingu, která je skoro prázdná. To už ale pochopila většina okolo sedících abstinentů včetně iniciátorky konfliktu, že diskriminovaní alkoholici by se mohli nakonec nezaslouženě rozvalovat, a obsazuje volný prostor rychleji než my. Incident je tedy vyřešen, nicméně zhrzený Michal zachmuřeně od té doby popíjí tomatovou šťávu – ale na prázdné trojce.

Letíme tentokrát na čas, přestup v Londýně a poslední dvouhodinka do Prahy probíhá už klidně, včetně přistání. Ale na točně výdejny zavazadel v Ruzyni dochází ke klasické situaci – když pás se dotočil a zastavil, zbývá na něm pár neodebraných kufrů, ale ty rozhodně nepatří asi polovině výpravy, která zde stále postává s prázdnýma rukama a protaženými obličeji. Já patřím k těm šťastnějším, a jelikož je čtvrtek 18.00, vyrážím jako předvoj k Bohoušovi. Ve 22.00 dorazil i Roulin, sice stále bez zavazadla, ale s příslibem přivezení domů, a též s kobylkami, takže spolustolovníci jsou nuceni okusit to, nad čím dosud jen nechápavě vrtěli hlavou. A těch kobylek si po další aspoň 3 týdny okusí i mnozí další, kteří to už budou mít za doprovodu tequily snažší než tito prvotně zastižení.