S.E.N. na Mauriciu a Réunionu.
7.11.2009 – 8.11.2009 Praha – Paříž – Mauricius – Réunion – hotel v Tamponu.
Na Ruzyňském letišti se scházíme před 11. hodinou, od zástupkyně CK S.E.N. vyfasujeme letenky a ohavnou červení zářící trička, balíme zavazadla a jdeme se odbavit. Je s tím trochu zmatek, protože chceme zabukovat letenky i na poslední let z Mauricia na Réunion, to se ale nějak nedaří, i s tím pařížským jsou potíže, prý je let zablokován – nakonec se to podaří až na Réunion. Ale chtěli jsme s Hanou a Zdeňkem prostřední čtyřku, na první pohled to dopadlo úspěšně, na druhý už méně – Marcela má místo v jiné řadě. Změnit už to nejde – snad to nějak v letadle dopadne.
Do Paříže letíme s ČSA, naštěstí to trvá jen něco přes hodinu, neb naše slavné aerolinky se z blížícího se bankrotu snaží zřejmě zachránit prodejem piva dříve poskytovaného gratis. V Paříži je trochu tlačenice v ohrádkách před navazujícím letem, máme na přestup jen něco málo přes hodinu, ale dopadlo to úspěšně. I to sezení v letadle se vyřešilo, naštěstí to prohodili jen v rámci naší výpravy. Alespoň je při výměně místa možno se trochu poznat s ostatními účastníky zájezdu – některé už si trochu pamatujeme z informační schůzky. Je nás celkem 16, obvyklé věkové složení narušuje jen jeden mladý pár Hana s Jirkou. Za námi sedí Ivan s další Hanou (jsou tu tedy celkem 3). Večeři trochu kazí vydatné turbulence, servírování je třeba přerušit, přes uličku sedící Mirek temně mumlá cosi o prokletém letu, Stáňa uklidňuje atmosféru opakovaným „to byste měli zažít Peru, když vás tohle rozčiluje“. Asi po půl hodině se letadlo konečně ustálí, je možno dojíst večeři a relaxovat při pivu a vínu (Air Mauritius je pohostinnější než ČSA), vypít pár Ivanem nabízených vrcholových panáků a jakž takž usnout.
Po 11hodinovém nočním letu přistáváme po ránu na Mauriciu, který spolu s Réunionem tvoří Makarénské souostroví v Indickém oceánu. Je 6 hodin, o 3 hodiny více než na našich středoevropských hodinkách. Máme se tu setkat s průvodcem Pavlem, nějak přeplácat den a večer odletět na Réunion. S vyplněnými příletovými formuláři se rozptylujeme na koncích několika dlouhých front – přiletěla totiž dvě letadla najednou. Je tu pěkné dusno a odbavování postupuje hlemýždím tempem. Když konečně přijdeme na řadu, nastává nečekané drama. Chtějí po nás totiž zpáteční lístek, tak jim dávám ten na Réunion, ostatně i ve vstupním dotazníku máme podle pravdy vyplněn jeden den pobytu na Mauriciu. A to se hrubě nelíbí, sem prý nepatříme a máme jít do transitu. Snažíme se diskutovat, ale je to marné, gorila, která zatím jen nečinně postávala za úřednickými pultíky, rázem vycítila příležitost k zásahu, zmocňuje se našich dokladů, tvrdě nás vytlačuje z fronty a žene nás do transitu. Cestou přibaluje i zbytek našich spolucestovatelů. Situace vypadá beznadějně, vidina 10 hodin v transitu místo u moře vypadá zoufale. Naštěstí naše hlasité protesty přilákaly i jiné úředníky, z nichž jeden konečně projevil dostatek zdravého rozumu.“Chcete se jít podívat ven, že?“ ptá se naštěstí anglicky, odebere nám palubní lístek na Réunion a s tím, že odpoledne se musíme znovu očekovat, nás propouští ven. Kamenem úrazu nakonec tedy byly palubní vstupenky až na Réunion, jejichž získání se ovšem v Ruzyni jevilo jako velká výhra.
Konečně propuštěni potkáváme ostatní, kteří měli větší štěstí na mauricijskou byrokracii a už se k nám hlásí i Pavel, nepřehlédnutelný ve svém veselé košili a ještě veselejších brýlích – ještě se ukáže, že podobných modelů má povícero. Měníme peníze a vybaveni místními rupiemi se s první partou nacpeme do auta. Je nám představen Jacques, který o nás bude za týden pečovat při pobytu v Tamarinu. Vypadá mírně unaveně, prý se tak obával, že ráno zaspí, že si raději nešel lehnout, což se pochopitelně bez nějaké láhve nedá zvládnout.
Zdá se, že minimálně jedna naše společnice je už nyní rozhodnuta být se zájezdem nespokojena. „Vám se tady líbí? Mně teda ne“ komentuje opakovaně za okny ubíhající mauricijskou krajinu, převážně pole cukrové třtiny, banánovníky a špičaté zelené hory na obzoru. Řidič zajede někomu na dvorek, zřejmě něco bokem zařídit, což se pochopitelně setkává s dalším přívalem kritických připomínek. Konečně jsme u pláže. „Tady se vám to líbí? To mně teda ne“ zní první komentář nad docela pěknou pláží v zátoce Blue Bay. „Co tady budeme celý den dělat?!“ Ani přítomnost místní kreolské (tj. černé) omladiny se u ní nesetkává s velkým nadšením. Možná že ten transit by pro někoho byl docela dobrým řešením.
Naštěstí s příjezdem druhé party (auto je jen jedno a musí se tedy otočit) se situace lepší. Objevují se první láhve, většině už je totiž jasné, co tady budeme celý den dělat. Tedy kromě koupání. Voda je příjemná, bohužel moc daleko se nedá plavat, bóje oddělují prostor pro plavce od zbytku zátoky, zřejmě aby se předešlo kolizím s různými „glass bottom“ čluny, které míří k protějším atolům a reefu, o který se tříští vlny pár set metrů od břehu. I nás se snaží zlákat k výletu, první den to ale zatím vypouštíme. I bójemi vymezené bezpečné „koupaliště“ mi stačí k tomu, abych si pěkně ukopl prst u nohy, takže okamžitě otekl a zmodral – snad to acylpyrinové zábaly zaženou. Boty do vody jsou tu docela nutné. Podmořský život je reprezentován zebrovitými rybkami, které o sobě dávají vědět permanentním okusováním nohou. Zkoumáme v mapě, kde vlastně na ostrově jsme. Blue Bay leží na jihovýchodě, poblíž Mahébourgu, kde v roce 1810 zvítězila v tzv. bitvě u Grand Port francouzská flotila nad anglickou. Je to jediné námořní vítězství Francouzů nad Angličany v době napoleonských válek a je tedy pochopitelně zaznamenáno na Vítězném oblouku v Paříži.
Kolem poledne je tu už docela plno a my dostáváme hlad i žízeň. Za silnicí (pozor při přecházení, jezdí se vlevo) jsou stánky s místní odrůdou hamburgrů a pivní čára mně neomylně vede k pochybně vypadajícímu pajzlu krčícímu se u zdi obklopenému odredovanými vágusy – pivo Phoenix ve zlověstných černých lahvích, alkoholicky nad 5% a pochopitelně v sedmičkách, cenově za 60 Mur (mauricijských rupií), tedy něco přes 30 Kč. Situace je tedy po všech stránkách příznivá.
Po obědě se ještě párkrát vykoupeme, podíváme se kousek dál po pláži, a pomalu přichází hodina přesunu na letiště. Nejvyšší čas, mnozí se během půldne u moře stihli pěkně připéct. Na letišti tentokrát vše probíhá hladce a zhruba po 45 minutách se pod námi z mraků vynořuje réunionská sopka Piton de la Fournaise. Přelétáme přímo nad hlavním kráterem, pěkně jsou vidět i menší boční kráterky. Sopka je stále činná, Pavel před dvěma léty odtud odjel asi den před výbuchem, při kterém se kráter propadl asi o 300 metrů.
Shledání se
zavazadly je pro některé páry nepříjemným překvapením – utržená kolečka a jiné
defekty svědčí o tom, že se s batožinou nikde nepářou. Dochází
k reklamaci, ale asi to moc k ničemu nebude, neboť postiženým je
řečeno, že s tím musejí příští den zajít do nějakého úřadu v St.
Pierre, takže celá procedura slibuje opruz na pokračování. Když se to konečně
vyřeší, nasedáme do připraveného mikrobusu a po asi
V otevřené jídelně vedle bazénu se vrháme na večeři - bufet za 15 Euro, takže se každý snaží, aby si opravdu za své peníze užil, než se žaludek začne bránit. K probuzení hekající přežrané společnost vhazuje Pavel do ringu několik lahví a může začít představovací večírek. Všechna jména si napoprvé stejně nezapamatuji, zato se vynořují první přezdívky jmenovitě Dobrá Adresa (podle poněkud nepochopitelné představovací řeči, kde tento výraz několikrát figuroval, pronesené zvukomalebnou brněnštinou).
9.11.2009 Tampon – St-Gilles – Boucan Canot - Tampon.
Cena snídaně 8 Euro se nám zdá slušně řečeno přemrštěná, vyrážíme tedy do okolí najít něco lepšího. Asi je ale příliš brzo, všude stažené rolety, až konečně objevujeme jeden otevřený bufáč u benzínky. Dáme si něco na způsob pizzy a pivo a při objednávce zjišťujeme, že s domluvou tu bude problém – angličtina se tu nenosí. Francouzsky nemluvíme a možná by nám to tu také nepomohlo, ač je Réunion součást Francie, protože se tu mluví spíš kreolsky, což je francouzština promísená s různými jazyky východní Afriky. Kreolština převažuje i na Mauriciu, ač byl do roku 1968 britský. A s termínem kreol je taky trochu potíž. Šmahem se tak zřejmě označují všichni obyvatelé (běloši, černoši a míšenci), pokud zrovna nepatří k hojné indické menšině (na rozdíl od Mauricia, kde jsou Hindové v přesile). O mnohonárodnostním složení obyvatelstva svědčí i mešita, stojící hned vedle našeho hotelu, jejíž elektronický muezzin o sobě brzo ráno nechává hlasitě vědět.
Odjezd je plánován kolem deváté, auto i s hindským řidičem je tu, jen v sekci Dobré Adresy došlo k zaspání. Po několika urgencích jsme konečně všichni a můžeme vyrazit. Dnešním cílem jsou pláže jihozápadního pobřeží, St-Giles a Boucan Canot. Cesta rychle ubíhá po nově vybudované dálnici,vpravo se můžeme kochat réunionskými horami, jmenovitě cirkem Cilaos, kam se podíváme v příštích dnech. Teď dopoledne ještě nejsou v mracích. S nalezením St-Gilles má řidič trochu problém, ale nakonec se trefí. Je to typické přímořské středisko, plno mondénních jachet,napravo divoká pláž pro surfaře, vlevo pěkná pláž pro vyznavače klidnějšího koupání. I tak je vstup do vody ze začátku docela dramatický. Pláž je sice písečná, ale hned u břehu je prudký zlom do hloubky, takže vlny vás při zpětném pohybu vyloženě vcucnou do moře. A při návratu zase vyvrhnou na břeh a musíte rychle vypadnout, nebo vás zase smetou zpět. Ale je tu pěkně, popíjím pivo, koupeme se, kocháme se pohledem na okolní tropickou vegetací zarostlé kopce a Francouzky nahoře bez, hodinka a půl uplyne docela rychle.
Kolem poledne se přemisťujeme na blízkou Boucan Canot. Tak hladce to ale neprošlo, při průjezdu na parkoviště se mikrobus vzpříčil v příliš nízkém podjezdu, musíme opatrně vycouvat – naštěstí se snad nic nestalo, po kontrole střechy řidič s úlevou po hindsku spíná ruce a klaní se s úsměvem. Boucan Canot je ale zklamání, všude cedule, že se nesmí koupat, v moři plavou klády – bouře z minulého týdne sebrala kus pláže. Přijde nám, že to zase tak hrozné není, ale skupinka mladistvých neukázněnců je s pískotem hnána z vody – místní hlídač je nesmlouvavý. Pár se nás jde se aspoň projít po pláži vlevo ke skalám, tam už pravomoc strážce nesahá, ale kvůli kamenům, vlnám a hlavně ježkům se tady koupat taky nedá. Při zpáteční cestě zkouším vlézt do moře aspoň trochu, ale vlny valící s sebou docela velké šutry jsou opravdu docela nebezpečné. Zbytek výpravy našel uspokojení alespoň v mělkém vyhřátém přírodním bazénu na druhém konci pláže. Pavlovi tato situace zjevně vyhovuje, užívá si ve svých plavkách styl Rozmarné léto roli plážového povaleče a hlídače svršků.
Při zpáteční cestě nás čeká ještě návštěva vodopádů, které jsou překvapivě autobusem kousek odsud. Musíme ale počkat do 15,30, na přístupové cestě se pracuje. Není to ale nepříjemné čekání, je tu hospůdka, v jejíž zahrádce se příjemně sedí při kávě a místním pivu Bourbon, kterému tu ale všichni říkají Dodo podle ptáka na etiketě – dronte mauricijského alias blbouna nejapného, který byl Evropany vyhlazen během necelých 10 let v 17. století. Žil ovšem jen na Mauriciu. Nevyhlazení ptáci, kteří poletují kolem, připomínají černočerveného chocholouše a místní je poeticky nazývají kundy. V 15,30 je vstup skutečně uvolněn a to tak rychle a nečekaně, že do sebe právě zakoupené třetí dodo musím urychleně nalít, což se vzápětí projeví tím, že se na cestě, která se chvílemi mění v potok, napřed málem vykoupu a při přechodu přes brod citelně napíchnu na trny stromu, který jinak vypadal jak stvořený k bezpečnému zachycení. Podle krvavých otisků ovšem vidím, že jsem nebyl sám. Pak už se cesta uklidňuje, stane se z ní v podstatě levada, ale trochu náročnější na udržování rovnováhy, obzvláště při vyhýbání se protijdoucím. A na skalce s výhledem na vodopád je už vyloženě přecpáno.Vodopád ovšem stojí za to, je vysoký několik desítek metrů a vody má dostatek. Někteří se v jezírku pod ním koupou, Jirka se pod ním i sprchuje, já se radši fotím s dalším dodem. Ve skalách nad vodopádem létají faetóni, bílí ptáci s dlouhými ocasními péry, které použila Air Mauricius pro své logo.
Doma v hotelu si vychutnáme z terasy hotelu tropicky rychlý západ slunce (kolem 18,15) a jdeme zkusit štěstí do supermarketu - přes varování místních, že je pondělí a budou mít zavřeno. Je otevřeno, což je vítané, neb na patře hotelu máme společnou ledničku, v jejímž mrazáku už čeká mrazicí destička na svůj příděl piv, o které se bude zítra na sopce starat. Ale nenašli jsme žádnou restauraci ani bufáč, v Tamponu chcípl pes. Zbývá hotel, ale radši se zkusíme dnes s Marcelou nepřežrat bufetem a objednáváme si kreolskou pizzu. Chvályhodný záměr, ale nepovedl se – jsme na tom jako včera a padlo ještě víc piv, protože kreolská rovná se pálivá.
Večírek se vyvinul zdárně, po jedenácté nás personál musel zklidnit (kromě nás je tu totiž ubytována silná policejní jednotka) a přesunout nahoru do druhého patra k ledničce – už teď je vidět, že dle přístupu k alkoholu (a ostatně i financím) se zájezd rozpadne víceméně na dvě party – šestici kolem Dobré Adresy a zbytek výpravy.
10.11.2009 Tampon –
Piton de
Hlavním cílem dnešního výletu je jeden z největších magnetů Réunionu, činná sopka Piton de la Fournaise vysoká kolem 2600m – přesná výška není zrovna důležitá, protože je jako u každé správné sopky variabilní. Odjíždíme už v 7 hodin (jiným autobusem a s jiným řidičem), abychom stihli vulkán ještě nezahalený v mracích. Cestou ještě stavíme kvůli nákupu baget a piva, v okolí vulkánu prý není kde se občerstvit. Další zastávka je už panoramatická, vlevo na obzoru vévodí scenérii cirku Cilaos nejvyšší hora Réunionu Piton des Neiges (3069m), vpravo pod námi se nám naskýtá krásný výhled do úchvatného údolí Riviere des Ramparts, zeleň na jeho svazích je v ranním oparu skoro namodralá. Následující zastavení už dává tušit, o co půjde za chvíli. Kráter Commerson, hluboká propast lemovaná červenočernými lávovými útesy. Bohatá vegetace je tu už omezena na porosty kleče. A při příjezdu do sedla (2260m) s výhledem na Plaine des Sables je už veta po veškerém rostlinstvu – pod námi se rozprostírá šedá měsíční krajina, přeťatá prašnou silnicí, na níž se zvolna posunují zářící body aut. Po sjezdu ostrými serpentinami se vydáváme na kodrcavou pouť autobusem i my, a asi po 20 minutách stoupáme mezi bizarními skalními útvary až k ústřední vyhlídce na kráter. Je tu docela živo a zprávy o nemožnosti občerstvení už neplatí – je tu bufet s hamburgry i pivem, kterým se na cestu do vulkanické pustiny pochopitelně hojně zásobím.
Piton de la Fournaise má dva hlavní krátery – Bory (nejvyšší) a Dolomieu (největší a v současnosti nejživější). Oba vyrůstají z obrovské kaldery snad desítky kilometrů široké, kde jsou i další výrazné útvary, skalnatá „kaple“ Chapelle de Rosemont a hlavně výrazný načervenalý kráterek Formica Leo – Tedy Mrakolev (Pavel mu říká Ťuťínek). A je to právě ten kráterek, který byl vidět z letadla. Asi po 10 minutách chůze dorážíme k Pas de Bellecomb, vstupní bráně do kráteru. Ale vzhledem tomu, že Piton zase chystá nějakou čertovinu, je vstup zavřen. Tolik toho zase nelitujeme, protože krajina dole připomíná nejspíše strašlivý Mordor. Dá se ale pokračovat pěknou hřebenovkou po okraji velkého kráteru, s mnohými výhledy na obě strany. Stěny kaldery už jsou pokryté zeleným porostem, i naše trasa je už občas stíněná klečí i vyššími keři. A jelikož je poledne, ze severu postupují mraky a plíživě zahalují kotlinu vlevo i vulkán vpravo. Dorážíme k dalšímu vyhlídkovému místu, odkud jsou pěkně vidět lávové splazy z Bory. Výhled přes Dolomieu k moři, kudy se valí v posledních letech při erupcích hlavní proudy lávy, je ale už v mlze. A ta pomalu zahaluje celý Piton. Takže rychlé občerstvení, společné foto a je čas k návratu. Cestou potkáváme školní výpravy, asi tu mají právě hodinu geologie.
Přes brblání řidiče, že neměl nic k jídlu (ač strávil skoro tři hodiny u bufetu), pokračujeme po krátké mezizastávce v našem hotelu k moři do St-Pierre. Kolegové postižení demolicí zavazadel při přeletu to jdou s Pavlem řešit (bylo to k ničemu), zbytek se jde koupat. A hlavně šnorchlovat, protože pestrobarevných korálů a rybiček je tu překvapivě mnoho, ač se jedná v podstatě o městskou pláž. Kromě toho mohou pánové hodnotit místní turistky nahoře bez, zatímco dámy laškují vyloveným falickým sumýšem – každý si tu něco najde. U stánků se dá občerstvit pivem a samoussou, těstovými taštičkami plněnými náplní s nejčastěji krabí příchutí – k pivu výtečné. Vydržíme tu přes dvě hodiny, kolem páté nastává čas odjezdu. Ale pokud si řidič myslel, že už to má za sebou, šeredně se mýlil. V půli cesty do Tamponu totiž Marcela zjišťuje, že jsme na pláži nechali boty do vody, bez nichž je pobyt v místních vodách dost riskantní. A tak se vracíme, k velkému nadšení řidiče i všech ostatních. Provoz mezitím docela zhoustl, takže je vše delší. Boty naštěstí nikdo neodnesl. Opakovaný návrat je utrpením, víc stojíme než jedeme. Konečně aleje krásně modře a červeně kvetoucích stromů (jakarand? flamboyanů?) signalizují vjezd do Tamponu.
Po zkušenostech s včerejší pizzou si dáváme jen jednu dohromady a k tomu kreolský salát – bohatě to stačí. Pavel nám po večeři předvádí na monitoru krásné fotky z poslední erupce v roce 2007, které získali na nějakém místním institutu. A pak už nastává tradiční zábava, pivo, víno, rum, zpěv (Pavel a Stáňa, která je nyní už více známa jako Pampalini, dle svého nezaměnitelného klobouku i dalších stylových doplňků).
11.11.2009 Tampon –
Cilaos -Tampon.
Dnes je v plánu návštěva další pozoruhodnosti, cirku Cilaos. Cirky jsou obrovské skalní amfiteátry, vzniklé sopečnou činností, každý o průměru asi 10 km. Na Réunionu jsou tři, Cilaos, Salazie a Mafate. Vyrážíme zase v 7, trable s mraky pochopitelně platí pro cirky stejně jako pro Piton. Už cesta stojí za to, vede kaňonem, dole prudce se valící řeka, kolem vysoké zelení porostlé skály, občas stoupáme v prudkých serpentinách nebo přejíždíme můstky se závraťovými výhledy dolů. Jednu chvíli musíme čekat, než silniční dělníci odstraní přes cestu spadlý strom. Asi po dvou hodinách projedeme tunelem a městečko Cilaos, postavené na úpatí hor, máme před sebou na terase na druhé straně hlubokého údolí.
V Cilaosu se tradičně chvíli čeká, protože ještě nedovezli čerstvé bagety. Je tu ale pěkně, počasí nádherné, vyfešákované dřevěné kreolské domy září svými pastelovými barvami. Za nimi se tyčí Piton des Neiges, nejvyšší hora ostrova. Jen kdyby ta malebná hospoda s vyřezávanými balkónky měla někoho za pultem, když už je otevřena – zájemců by jistě bylo dost, turisty se to tu jen hemží. Nezbývá než zajít do ne už tak pěkné kavárny, ale pivo a záchod tu naštěstí je. Zbytek výpravy se konečně vrací s bagetami, takže můžeme pokračovat.
Výchozí bod tůry na sedlo Col de Taibit je parkoviště poblíž vodopádů. Pavel slibuje tak 5 hodin tam a zpět, dřevěná směrovka to potvrzuje. Je před desátou, odjezd Pavel vyhlašuje na 14,00. A převýšení je skoro 900m, takže máme co dělat. Výstup začíná prý nejprudším úsekem, chvílemi i po dřevěných schodech, navíc v pálícím slunci. Asi po půlhodině se cesta naštěstí zanoří do lesa. To už se pole stoupajících roztrhalo, Pavel s Mirkem někde vepředu, pak já s Marcelou, s námi drží krok Pampalini. Za 40 minut jsme u lesní boudy, kde domorodý lesní muž vaří čaj a výborné koláče. Za boudou je loučka s pěknými výhledy zpět na městečko Cilaos a za něj dál až k moři, a na druhou stranu na hory, kam směřujeme. Sedlo, které je naším cílem, leží před tlamou jakoby obřího skalního jezevčíka, kterému ze zad vyrůstají tři kamenné prsty.
Marcela se dočkala čaje, já se tu ale moc zdržovat nechci – dorážejí ostatní a na mnohých je vidět, že je to pro ně konečná. Pampalini se někde rozkochala, tak jdeme s Marcelou dál bez ní. Docházíme Mirka, který bezradně čeká na křižovatce cest a neví kudy dál. Správná cesta je ale celkem jasná, zkrátka pořád do kopce. Vegetace tu je docela exotická, agáve, kaktusy, stromy s povlávajícími mechy. Turisté, které občas potkáváme, mluví v naprosté většině francouzsky, ostatně stejně jako na celém Réunionu.Občas potkáváme i různé rarity, děti nesené na ramenou či jezevčíka pádícího sprintem do kopce. Dochází nás Jirka, vyrazil nalehko jen s kamerou. Konečně jsme snad nahoře, chvíli dokonce jdeme s kopce, před námi se na druhé straně otvírá výhled na údolí s městečkem na úbočích hor. První náš dojem je ten, že se díváme do cirku Mafate, protože kýžené sedlo je na rozhraní obou cirků. Ale bližší průzkum mapy a krajiny odhalí krutou pravdu, stále se díváme na Cilaos, jen cesta se při výstupu nějak zamotala, takže naše nástupní údolí je teď zdánlivě na druhé straně. Pokračujeme dále, ale po další půlhodině se pomalu nastává čas k návratu. Ale prý už je to jen 5 minut, tvrdí vracející se – a také potvrdí teorii, že stále hledíme na Cilaos. To už by tedy byla škoda tam nedojít – holt si dole trochu počkají.
Konečně na místě
– k výhledu do Mafate je ještě třeba trochu popojít po hřebínku (malebnost
místa trochu devalvuje přehršel hajzlpapírů všude kolem) a před sebou máme
závraťovou scenérii, hlavně do hloubky, protože výhled do dálky už halí mraky –
je krátce po poledni, takže se to dalo čekat. Mirek tu už je, Jirkovi natáčím
videosekvenci pohledu do mraků, neb má prý závrať, takže vyráží urychleně
zpátky. My si před zpáteční cestou ale musíme dát aspoň sardinky a pivo. A brzo zjišťujeme, že spěch by byl zbytečný –
proti nám stoupá Pampalini přesvědčena o tom, že sraz je v 15,00. A o kus
dál Manfred se ženou, žijící ve stejném nevyvratitelném bludu. Takže už jdeme
klidněji, dole stejně budeme mít dost času. U čajovny čeká na Jirku jeho Hana,
Mirek je tu také – dolů už nikdo nepospíchá, když víme, že za námi jsou ty
hlavní opozdilci. Vracejí se triumfálně opravdu za 5 minut
V Cilaosu stavíme na pivo, kafe apod. a pak už pokračujeme nonstop domů, původně plánovaná zastávka u moře nemá už teď smysl. Při vystupování z auta v Tamponu ale zjišťujeme, že opět jako včera chybí taška s botami do vody. V hotelu zahajuji pátrání, které přerušuje Pavel flaškou rumu – mám totiž dnes narozeniny. Oslavíme to ale zítra, to si pak budeme moci přispat. Pátrání po botách pokračuje po pokojích a jako poslední pár přicházejí na řadu Ivan s Hanou a to je rána do černého – mají je pěkně zabalené ve svém báglu.
K večeři zopakujeme včerejší volbu jedné společné pizzy a salátu, pak se zábava přece jen trochu rozjede. Pavel promítá na monitoru záběry z Madagaskaru, kam zájezd pokračuje, ale jen pro Pampalini a Mirka. Nejvíce fotky zaujaly místní servírku, která je původem odtamtud. Když vypadne umírněná šestka, dostávám od Hany Zdeňkovy salámového pinďourka – zítřejší snídaně je vyřešena.
12.11.2009 Tampon –
Salazie - Notre Dame de
Tradiční start v 7 ráno, dnes máme
před sebou nejdelší trasu na Réunionu, ale nevím, jestli si je toho také vědom
řidič – je to totiž ten samý, který trpěl hlady na Pitonu. Směřujeme na sever
stejnou cestou jako k vulkánu, ale neodbočujeme k němu, ale
pokračujeme až na vrchol stoupání, odkud se otevírají nádherné výhledy na sever
ostrova. Na zarostlých stráních kolem je plno stromovitých přesliček, jak
vystřižených z Nového Zélandu. Sjíždíme dolů a stavíme na svačinu u
sympatické pekárny vedle moderního kostela se zvonicí spíše připomínající
řídící věž letiště. Mají samoussu (pěkně pálivou) i pivo – start se tedy
povedl. Po asi půlhodinovém posezení
pokračujeme, trochu zbrzdíme tempo v zácpách kolem St-Benoit, ale po
odbočce do cirku už je provoz v pohodě. Ne tak řidič, nečekaně staví, prý
si musí odpočinout. Naštěstí se tak stalo na krásném místě, silnice tu vede
zeleným kaňonem kolem prudké zarostlé říčky. Salazie má být ze všech tří cirků
nejzelenější a zatím svojí pověst naplňuje dokonale. Další zastávka je už
plánovaná, s výhledem na několik set metrů vysoký vodopád – Cascade Blanche
tedy Bílý vodopád.. A malé vodopádky tečou chvílemi i přes silnici. Po krátké
zastávce u přejezdu přes řeku (s pěknými výhledy na štíty tyčící se kolem
Salazie, bohužel pro fotku pokaženými elektrickým vedením, které se nepodařilo
eliminovat ani focením vleže) nás čeká stoupání k dalšímu stupňovitému vodopádu,
Cascade Du Voile de
Jedeme zpět,
většina autobusu znavena pospává. Čeká nás cesta kolem východního pobřeží
lávovým polím na jihu. Ale ještě předtím navštívíme dva kostely – první
svou vnější výzdobou trochu připomíná kostely v Latinské Americe, druhý je
Notre Dame de
Struskoviště se
objevují po obou stranách silnice – jsme v Grand Brulé, jak nazývají
oblast, kterou se valí láva do moře při každé explozi Pitonu de
Další cesta kolem jižního pobřeží nám ještě ukáže vanilkové zemědělství, které se ovšem odehrává uměle přivázáno ke stromům – nejsou tu mexičtí motýli, kteří vanilku opylují, proto je nutná taková péče. Na druhé straně silnice proti vanilkovému lesu je malebná plechová bouda připomínající odhozenou autobusovou zastávku, kupodivu se z ní vyklube kaple Sacre Coeur. Zajímavých míst by tu ještě bylo habaděj, ale řidič opět začíná stávkovat. K blízkým vodopádům už nechce ani náhodou, začíná zběsile mobilovat se svými šéfy a komunikaci s Pavlem zcela vypouští. A poblíže čedičového pobřežního okna zastaví zřejmě jen z toho důvodu, že to časově odpovídá termínu jeho stávky. Jinak jeho počínání nelze nazvat, odvolává se totiž na známé řidičské kolečko, které mu nyní poroučí nějaký čas odpočívat, to ale mohl provést kdykoli před tím a nejlépe někde u hospody a ne jako teď na pustém parkovišti. Čedičové okno či spíše most nad bouřícím oceánem včetně okolního divokého pobřeží a palem s chůdovitými kořeny a velkými kulatými plody je už dávno prozkoumáno a zdokumentováno, existence otevřených hospod vyloučena, a my stále sedíme kolem ztichlého autobusu, jehož řidič náhle zapomněl všechny jazyky. Konečně asi po půlhodině usoudil, že jeho vzpoura už je dostatečná, a může se pokračovat – teď už pochopitelně jen v jízdě do našeho tamponského hotelu.
Jdeme se s Marcelou najíst do tureckého bistra, které včera objevili Zdeněk s Hanou – zase jsme se pochopitelně přecpali, i s pivem asi za 20 Euro. Po návratu do hotelu zjišťujeme, že naše obvyklé venkovní večerní posezení je blokováno nějakým místním rautem, takže začátek mé oslavy probíhá v interiéru. Naštěstí rautéři toho moc nevydrží, kolem 21. hodiny už tam jsou jen asi čtyři a stabilitou moc nevládnou. Takže je můžeme v pohodě vytěsnit a převzít jejich štafetu – ať to dále popíše ten, kdo si něco pamatuje..
13.11.2009 Tampon –
St-Pierre – Mauricius - Tamarin.
Dneškem náš pobyt
na Réunionu končí, střízlivíme, snídáme, balíme. Ale letíme až večer, takže nabízí
strávit den u moře v St-Pierre. Této možnosti nás překvapivě využívá jen 7
(my,Hana+Zdeněk, mladí Hana+Jirka, Pampalini),
ostatní se zřejmě bojí spálenin. Aspoň se nacpeme do jednoho taxíku,
zavazadla nám ostatní vezmou s sebou na letiště. U moře to dnes pěkně
fučí, ale vlny se tříští o korálový reef asi
V 16 hodin si nás vyzvedne hotelové auto a odveze na letiště. Po odbavení zjišťujeme, že jsme se octli v místnosti sice s duty free, ale bez piva, takže čekání na letadlo je zpestřeno jen opakovaným nesrozumitelným hlášením, z kterého se nakonec vyklubala výzva pro Ivanovu Hanu, aby vysvětlila obsah „podezřelé“ placatky ve svém již odbaveném kufru. A po příletu na Mauricius máme zase problém my, tentokrát ne u pasovky, ale u zdravotní kontroly (musí se tu totiž kromě obvyklého vstupního dotazníku vyplnit i další, kde je nutno zapřít AIDS a jiné podobné metly lidstva). A tady jsme zase padli na kreola „důležitého“, který se nechce spokojit s adresou pobytu Hotel Tamarin, ale chce ji přesnou. Trvá dost dlouho, než přistoupí na naše vysvětlování, že jsme tu s cestovkou a přesnou adresu mu sdělí průvodce, který je někde za námi. Ten ovšem nakonec prošel u druhé kontroly s úředníkem, který po nějaké adrese nepátral. A že by bylo těžké nějakou přesnou adresu udat, to jsme pochopili až na místě v Tamarinu, po asi hodinovém přesunu napříč ostrovem. Ubytováni totiž budeme u místních hinduistických rodin Centrum našeho života zde tvoří Jacquesův dům s kuchyní a pěkným venkovním sezením u dlouhých stolů krytých pergolami. Už nás tady čekala chobotnice po kreolsku, pikantní s rýží a řízným mangovým zelným salátem. Takže nechápu, proč někteří (hlavně Dobrá Adresa) neustále volají po soli a pepři. A velkými lahvovými Phoenixy je lednička zabezpečena prozatím dostatečně. Jacquesovo zdejší postavení je mi trochu nejasné, kolem kuchyně se pohybuje pár kreolek a kreolů – zkrátka něco mezi Hindy a černochy. A bůh suď, zda Jacques je místní otrokář nebo dobrodinec, ale působí spíš tím druhým dojmem.
Po večeři dochází k ubytování. O zahradní dům, který Pavel už několikrát démonizoval líčením, jak z něho všichni po první noci utekli, projevil zájem Zdeněk s Hanou a mladí, k nim se hbitě přidala Pampalini (ač má na zájezdu připlacen za nemalý peníz sólo nocleh). Nám Pavel doporučil bydlení v patře s velkou terasou a strategickým výhledem na přilehlý bufet (ještě je otevřeno) a též na hinduistickou svatyni. Menší svatyňku Maratha Mandir máme přímo u vchodu do naší zahrady. V bytě je ale hrozné vedro, po vyvětrání a puštění stropního větráku se to trochu lepší, ale stejně si tu v tomto ohledu užijeme. Spát musíme s otevřenými dveřmi, snad bude elektrický odpuzovač hmyzu aspoň trochu fungovat.
14.11.2009 Tamarin –
Ile de Bénitiers - Tamarin.
Po ránu si můžeme konečně prohlédnout Tamarin i za světla, včetně okolních zelení porostlých hor, které se trochu rýsovaly proti obzoru už při včerejším nočním příjezdu. Jsou vysoké kolem 700m, ale žádné mírné kopečky to nejsou, o čemž svědčí přezdívka pro nejvýraznější z nich – Mauricijský Matterhorn. Jiný výrazný vrcholek tu nazývají Trois Mamelles čili nejspíš Tři struky, které opravdu svým tvarem připomíná. Prozkoumáme místní krám, koupíme něco k snídani a pivo (pozor-lahve jsou vratné) a je čas vyrazit – čeká nás piknik na ostrově Ile de Bénitiers, kterému Pavel ale jinak neřekne než Kokosový. Během čekání na autobus si můžeme prohlédnout místní saliny – podle průvodce dávají místu nádech pustiny, ale mě připadají na úpatí rozeklaných zelených hor velmi malebné. Na druhé straně silnice šokuje otřesná růžová stavba s mnoha věžičkami, ale pozor – jde o hinduistický chrám.
V autobuse se nějak nacpeme do úzkých lavic mezi kreolskou omladinu, jedeme asi půl hodiny, řidič staví každou chvíli na zavonění. A výstup z autobusu je taky originální, protože dveře jsou umístěny v zadní stěně. U moře už nás čekají dvě loďky a Jacques s kreolskou pomocnicí a autem, které je plné přepravek s jídlem a hlavně neuvěřitelným množstvím alkoholu. Potěší mě, že vidím i dostatečné množství ledu na jeho chlazení. Naložíme to do člunů a vyrážíme užít si lákadel Kokosového ostrova, který může být tak kilometr proti nám. Jelikož piknikovat budeme na druhé straně ostrova, musíme ho objet z jihu úžinou, které z mauricijské strany vévodí obrovská skála ostře spadající do moře – jde o 556m vysokou Le Morne Brabant, nejzápadnější výspu Mauricia. Moře kolem má krásnou modrozelenou barvu, na břehu ostrova ve stínu kokosových palem už je živo – náš piknik rozhodně nebude osamělý. Ale nejdříve si ještě hned po přistání a vyložení zásob vyjedeme se střízlivou hlavou zašnorchlovat. Stačí k tomu jedna loď, polovina výpravy se totiž okamžitě vrhá k velkému kýblu, do kterého jsou nasázeny lahve a následně zasypány ledem. Já si tedy raději počkám, až se Phoenix vychladí.
Šnorchlujeme poblíž starého korálu, který ční nad hladinou jako nějaká obří zkamenělá houba. Ale v St-Pierre to bylo podstatně lepší, voda je tu na otevřeném moři více zkalená. A je i studenější, takže po necelé půlhodince to vzdáváme (zpáteční výlez na loď je docela makačka) a jedeme se přesvědčit na břeh, zda obsah kýble již má uspokojivou teplotu.
Zbytek výpravy je naložen ve vyhřáté mělké vodě u břehu, každý s nějakou sklenicí v ruce. Připojujeme se k té selance, kterou po chvíli ukončí příjezd loďky s prodejcem korálů a lastur, která je rázem obklopena koupěchtivými účastníky zájezdu. A jako další přicházejí krásně barevně oblečené domorodky s nabídkou plážové módy, dámy neví, kde smlouvat dřív. Jako poslední se zjevuje malebný dredař s nabídkou korálků a podobných cetek. Jacquesova pomocnice mezitím nezahálí, krájí kvanta brambor a cibule na salát, okrajuje ananasy a melouny, zatímco Jacques začíná něco cmudit na improvizované plotně -roštu postaveném na zde připravených uříznutých sudech.
Jdeme se s Marcelou trochu projít po pláži, na mnoha místech už to rozjíždějí muzikanti, hlavně kytary a bubínky. Nejčastěji se tu hraje sega, původem z Madagaskaru, nejblíže má asi k reggae. Takže i ten Bob Marley je tu pochopitelně slyšet za každou palmou. Při návratu zdáli vidíme, že jsme zmeškali skupinové foto pod rozvinutými prapory CK S.E.N. No co se dá dělat, hlavně že jsme nezmeškali oběd. A ten stojí za to, grilované ryby, kuřata, salát, ovoce, pro konzumaci studeného piva je třeba v kýblu zajet trochu na dno, ale kdo hledá, najde, že. Rumu je ovšem stále dostatek, však ho snad byla celá basa. Mirek se nevěřícně kolíbá ve vodě se slovy: „A já to bral jako odvykací zájezd.“
Pláž se pomalu vyprazdňuje, i vody ubývá, nastává totiž odliv. Je nejvyšší čas balit a vyrazit. Ovšem po nalodění se ukazuje, že jsme závěrečnou krapet prošvihli. Lodě každou chvíli uvíznou, je třeba vystupovat, odlehčovat a tlačit, což na korálech není nic veselého. Naše plavidlo to zvládá lépe, je nás míň a nejsme tedy tak přetíženi. Za chvíli jsme na hloubce a můžeme na dálku radit a kibicovat. Konečně je zachráněna i druhá loď, proplouváme kolem starého korálu a tentokráte ze severní strany obeplouváme ostrov a vracíme se k rannímu přístavišti. I autobusem jsme do Tamarinu dorazili v pořádku, nikdo nebyl pro opilost vyloučen z přepravy.
Já s Marcelou dnes večeři raději vypouštíme, jdeme vytrávit na pláž s krásnými výhledy na Matterhorn v západu slunce, prohlédneme si hinduistickou svatyni ve vedlejší ulici i tu naší na dvoře a večer se usadíme na terase, jíme dietně sýr s okurkami a posloucháme noční vyvádění kaloňů. Snad se ložnice mezitím aspoň trochu vyvětrá, po otevření dveří při dnešním návratu to tam bylo jako kdysi ve Váranásí. Chvíli dokonce vážně uvažuji o spaní venku na terase, ale nakonec dám přednost upečení se před doštípáním.
15.11.2009 Tamarin -
okruh jižním Mauriciem- Tamarin.
Jedeme dvěma auty,
nejdříve stejně jako včera na jih, ale potom odbočujeme doleva do vnitrozemí a
už se šplháme do výšek. Nahoře stavíme na odpočivadle, je tu krásný výhled na
celou zátoku s „Kokosovým“ ostrovem, vlevo se tyčí Brabantská skála a vpravo
hory nad Tamarinem. Následuje vjezd do rezervace, kde nejdříve stavíme u
vodopádu Chamarel. Může být tak
Kolem ananasových a čajových plantáží pokračujeme k vyhlídce na Black River Gorge, do dálky se táhnoucí zelené údolí lemované špičatými horami na obzoru. Zítra tam vyrážíme na výlet.
Grand Bassin alias Ganga Talao je hinduistické poutní místo na břehu jezera. Podle pověsti sem při přeletu Mauricia upustil bůh Šiva kapku Gangy, kterou nosil ve vlasech. A jeho snad 40metrová socha nás vítá nahoře na parkovišti. Jezero je obklopeno mnoha chrámky a sochami hinduistických bohů – poznávám sloního Ganéšu a modrého Šivu s kobrou. Opravdu se tady člověk cítí jako v Indii, už tou vůní. A všude kolem barevné hindské rodiny, obětující svým božstvům, nejčastěji jablka nebo banány se zapíchnutými vonnými tyčinkami. S Marcelou se vyšplháme po schodech k nejvyšší svatyni opičího boha Hanumana, získáme tím krásný výhled na celé jezero a okolí, ale přijdeme o indické pohoštění gratis, kterému se zatím věnoval praktičtější zbytek výpravy (Zdeněk hrdě: „Já byl dvakrát“). Voda u břehu jezera se hemží velkými úhoři, ale není na ně moc času, začíná totiž pěkně pršet.
V zoologické
zahradě
Ještě se stihneme
projít bambusovou divočinou mezi jezírky s červenými kapříky, zkontrolovat
pohlavní život želv a vyfotit si srnčí před branou, a jedeme dál. Přes
bambusový kaňon kolem ztepilé osamělé palmy, z které se vyklubal mobilní
vysílač (takhle maskované jsou tu všechny) až na jižní pobřeží, k útesům a
pláži Gris-Gris – název nějak souvisí s černou magií. A čedičové útesy
jsou opravdu černé a divoké, pláže bílé a vegetace zářivě zelená. Jdeme lesíkem
nad útesy asi kilometr na východ až ke skalisku
Na zpáteční cestě pozorujeme žluté a červené snovače, vykukující ze svých visutých hnízd připomínajících vosí hnízda, a v závěru jsme obtěžováni toulavými psisky. Nejvytrvalejší se za námi vetřel i do hospody, kde se snaží svoji přítomnost zamaskovat začleněním do početné smečky zde popíjejícího pejskaře. Kruh se pomalu uzavírá, kolem Brabantské skály se vracíme do Tamarinu. Doplníme zásoby, projdeme se po pláži, ale večer je tu odliv a na koupání to moc nevypadá. Povečeříme další kreolskou specialitu u Jacquesa, tentokráte kuře. Marcela jde větrat domů, já se jdu podívat do pověstného zahradního domu, odkud se linou smutné tóny „Sbohem galánečko“. Ale za chvíli už je veseleji, společnost se rozrůstá a najednou je tu živo až moc, a zábava se -zřejmě inspirována želvami -rozvíjí v monotematickém lascivním tónu - jako ostatně skoro vždy. Nějak na to dnes nemám náladu, takže po vypití povinných 3 piv se stáhnu do naší výhně – ve strašidelném zahradním domě mají na rozdíl od nás krásný chládek.
16.11.2009 Tamarin –
Black River Gorge – Flic en Flac - Tamarin.
Tentokrát vyrážíme na rozdíl od předchozích dnů na sever, vpravo míjíme rozeklané štíty kolem Tamarinu, prodereme se souměstím Quatre Bornes a asi po hodině dorážíme k výchozímu místu tůry Macchabeé Trail do údolí Černé řeky. Lesní cesta vede po hraně údolí a občas nabízí malebné scenérie zelené kotliny – palmy, banánovníky, obří přesličky. Les Macchabeé je posledním zbytkem původní vegetace, zbytek padl na úkor zemědělské půdy. Na rozcestí se rozdělujeme, většina sestupuje do údolí pohodlnější cestou, já s Marcelou a Mirkem jdeme dále s příslibem na lepší výhled a horší cestu. Zatím je ale cesta moc pěkná, barvou připomíná okrové odstíny „sedmibarevné země“. Končí u altánku s opravdu krásným výhledem na moře s horami nad Tamarinem.
Nyní začíná ta drsnější část, ostrý sestup zarostlým pralesem. Ale zas tak hrozné to není, naštěstí jsou tu liány, které docela dobře slouží jako úchyty při občas „tarzaním“ sestupu. Za půlhodinku jsme na hlavní cestě, seshora už slyšíme české nadávky – zdá se, že někomu ani ta jednodušší cesta nevyhovuje. Společně sestoupíme serpentinami do stínu vysokého lesa, občas nad námi přelétne docela nízko faeton – Marcela při jeho pozorování předvede pád s otočkou. Mnohé stromy v lese jsou postiženy obrovskými černými nádory, ale možná že jsou to přisátá termitiště. Překračujeme říčku (Zdeněk se koupe) a končíme na lesním parkovišti u bývalého přírodovědného a návštěvnického centra, z kterého ovšem zůstaly funkční jen záchody. Už nás tu čekají naše vozidla.
Odpoledne relaxujeme na pláži Flic en Flac poblíž Tamarinu. Je tu plno stánků s gyrosy, ale na celé pláži vládne jakási prohibice – pivo nikde. Naštěstí stačí přejít silnici a tento nedostatek je napraven. Pláž tu není lemována obvyklými kokosovými palmami, ale stinným lesíkem modřínovitých jehličnanů, pod nimiž se dá v pohodě vychutnat Phoenix i výhled na Brabantskou skálu na jižním obzoru. V lese piknikují hlavně hinduistické rodiny, ženy jsou oblečené v malebných barevných sárí. A kromě nich se tu potácejí různí exoti, které plážová prohibice očividně nepoznamenala. Život pod vodou není tak pestrý jako v St-Pierre, ale k zahození to také není.
Poslední večeře u Jacquesa, kreolská ryba, nás opět uspokojila, ostatně stejně jako všechny předchozí krmě. Skupina kolem Dobré Adresy byla zřejmě spokojena méně, takže dala přednost pizzérii. Z ní se vrátili s triumfálním pokřikem „Tam měli tak dobrou pizzu!!!“ Ale Pavel začtený do místních novin jejich nadšení poněkud zchladil slovy „Bude sranda, blíží se cyklón“.
Ač je dnes poslední večer v Tamarinu, zaléháme docela brzo, protože ráno vstáváme už asi v 6 hodin – čeká nás pozorování delfínů, popřípadě i plavba s nimi.
17.11.2009 Tamarin –
Euréka – Port Louis – Grand Baie.
Informace o cyklónu zřejmě Dobré Adresy definitivně odradila od výpravy za kytovci, i když v tom možná hrála roli i finanční otázka. Takže pod šedou ranní oblohou čekají kromě Pavla všechny Hany se svými partnery, my a Pampalini. A Jacques, který se právě snaží mobilem urychlit příjezd člunu. Ten se sice objeví, ale před naším naloděním musí ještě proběhnout dramatické tankování. Když konečně vyrážíme, už vydatně prší, radši se rychle svlékáme do plavek. Čekal jsem minimálně půlhodinovou plavbu, než v lepším případě nějakého delfína uvidíme, ale už asi po 5 minutách pozorovatel na přídi ukazuje dopředu, kde se něco vlní. Jsou to oni, už vidíme i občas se vynořující ploutve. Uháníme k nim, zatím jsme tu sami – to ale dlouho nepotrvá, během pár minut se už sjíždějí lodě ze všech možných stran. Náš delfíní vůdce se s ploutvemi a šnorchlem vrhá do vody, následuje ho Pampalini a Jirka s videokamerou. My ostatní sledujeme honičku raději z paluby – je to totiž docela záhul. Delfíni každou chvíli zmizí, pak se objeví úplně někde jinde, a všechny lodi – je jich tu už aspoň 10 -tam urychleně zamíří. Moře se plní plavci, delfíni pokaždé unikají, jednu chvíli proplavou těsně pod našimi zástupci. Jak se ukazuje později, Jirka je zachytil na video docela dobře. Delfíny ta hra na honěnou asi docela baví, jinak by nám uplavali určitě velmi snadno. Ale asi po hodině přece jen ztrácejí zájem a ze zátoky odplouvají, a my se tedy také můžeme vrátit do Tamarinu a zahájit balení (a vracení lahví).
Kolem desáté pro nás přijíždějí naše obvyklá vozidla, aby nás dopravila na sever do Grand Baie, našeho nového bydliště. Stále vydatně prší, okolní důvěrně známé hory se na rozloučenou schovaly do mraků. A prší i v naší první zastávce, což je rezidence Euréka, prý vrcholná ukázka kreolské architektury na Mauriciu. Tady je to asi rarita, ale interiér mně připomíná nejspíš zchudlý zámek někde u nás. Některé místnosti jsou navíc dost neuměle vymalovány na rudo – natáčel se tu jakýsi bollywoodský film... Rozsáhlá tropická zahrada s vodopády by dojem zřejmě značně vylepšila, ale vzhledem k stále trvajícímu vydatnému dešti se nikdo do její prohlídky nepustil. Navíc se nás tu personál snaží uhnat na oběd s jistě nekreolskými cenami, takže raději pokračujeme v cestě do hlavního města.
Port Louis bylo v minulosti centrum obávaných francouzských korzárů, z nichž nejslavnější byl v době napoleonských válek Surcouf, rodák ze Saint-Malo (v 60. letech i u nás běžel stejnojmenný francouzský film s Gerardem Barray v titulní roli). Tehdy se ovšem Mauricius ještě jmenoval Ile de France. Port Louis má nyní asi 200 000 obyvatel (silně multietnických), dopravní ruch tomu odpovídá. Jsme vyloženi u muzea Blue Penny, kde je vystavena nejvzácnější známka světa, Modrý Mauricius, dokonce zde doprovázený Červeným, který si s ním ve vzácnost moc nezadá – pro filatelisty je to povinnost, my uvidíme, jak se situace a čas vyvine. Kolem guvernérského paláce zamíříme společně do přírodovědeckého muzea. Jsou tu k vidění rekonstrukce blbouna nejapného, toho už jsme ovšem viděli i v Euréce. Dále už se společnost rozpadá, já s Marcelou míříme do čínského města, ve kterém překvapivě narazíme na mešitu Jummah, bílou stavbu s mnoha věžičkami, která mi zvenku spíš připomíná secesní letohrádek. Dovnitř nás bohužel nepustili, zřejmě právě probíhá bohoslužba.
Čínské město, vymezené tradičními branami, to je plno barevných krámků s visutými balkóny v prvním patře, které jindy zřejmě poskytují chodníku ochranu před sluncem a ve dnech jako je dnešní také před deštěm. Je tu živo, na chodníku i na silnici. Kolem další mešity, tentokráte s minaretem, vystoupáme na kopec korunovaný koloniální pevností Fort Adelaide. Má obdélníkový půdorys, v podstatě se jedná o opevněné nádvoří. Seshora z hradeb je pěkný výhled na město, přístav, čínskou čtvrť i sousední City se svými věžáky. Z vnitrozemí je Port Louis obklopen hradbou zelených hor, jejichž vrcholky dnes ovšem mizí v mracích. A přímo pod kopcem je slavná dostihová dráha.
Hlad a žízeň v našem případě zvítězila nad filatelií, končíme v jedné z mnoha hospod přístavního Waterfrontu, pojídáme výtečné pikantní nudle, zapíjíme točeným pivem, oni ty Mauriciové jsou prý stejně úplně mrňavý - ostatní účastníci zájezdu nám to jistě barvitě popíší.
Za stálého deště
dojíždíme v podvečer do Grand Baie, po ubytování v penziónu asi
10 minut od centra nás Pavel v rychlosti
seznamuje s místními krámky, hospodami a směnárnami, abychom nakonec skončili
v supermarketu. Při zpáteční cestě můj deštník už nevydržel dnešní
celodenní zápřah, dráty se zlomily a mokré plátno mě neustále plácá do obličeje
jako nějaký dotěrný kaloň. V důsledku toho už odmítám další dešťovou
štrapáci na večeři do hospody, najíme se doma a na balkóně potom při vínu
pozorujeme noční život skutečných kaloňů, o gekonech nemluvě.
18.11.2009 Grand Baie
- Pamplemousses –Trou aux Biches – Grand Baie.
Nejdůležitějším ranním zjištěním sice zatažená obloha, ale už bez deště. A je nás o dva více, dorazil další pár, který směřuje dál na Madagaskar. Nacpeme se tedy do aut tentokrát trochu složitěji. Hlavním cílem je botanická zahrada Pamplemousses, ale než tam dospějeme, čeká nás etnická textilní nákupní zastávka. Podobné zážitky mně vždy neskonale otráví, ale tentokráte mě koupěchtivost zájezdníků začala docela bavit („Jéžíšmarjá, dyť to není tričko, to je ubrus!“) a nakonec i nakazila, a náš výsledek jsou 2 trička s dodem a 2 bílá – když kupujete po čtyřech, je to prý levnější. Při zaplacení se sice ukáže, že to byla klamavá reklama, ale to už je pozdě. Je nám to jedno, hlavně že konečně začíná svítit slunce.
Ve frontě na vstupenky do botanické zahrady se ukazuje, že domorodci je mají levnější, což Dobrou Adresu vyprovokuje k dlouhé protestní tirádě, ukončené až jeho ženou: „Přestaň eště si vo tobě budou myslet, že jsi škrt!“. Většina výpravy jde ve skupince s průvodcem, my jdeme sólo, protože jsme usoudili, že bychom si všechny poznatky stejně nezapamatovali. Zahrada je rozlehlá, za tu hodinu a půl ji rozhodně neprojdeme. Bujnou vegetací lemované kanály střídají lesíky a aleje různých palem. Poletuje a pobíhá tu mnoho ptáků a nad námi krouží i kaloni, které jsem zatím považoval za noční tvory. Narazíme tu i na želvy a záhadné srnky, jejich samci svými hlavami připomínají berany. Pýchou zahrady je jezírko zarostlé obrovitými amazonskými viktoriemi královskými.
Odpoledne vyrážíme k moři na pláž Trou aux Biches – přes protesty některých, co že v tom mokrém písku budeme dělat. S Pavlem, Hanou a Zdeňkem a novým párem se stavíme na oběd v baru, v jehož názvu nějak figuroval Cocot, ostatní se zřejmě tak obávají mokré pláže, že se zdržují ve stínu a kolem druhé hodiny se většina z nich nechá odvézt auty do Grand Baie.
Pláž je naopak pěkně vyhřátá, takže se Zdeněk raději rozvaluje ve stínu kokosové palmy – zřejmě netuší, že ročně je dle statistik kolem stovky lidí zabito padajícími kokosy. Ale neví to ani místní prodavačky ananasů, které se usídlily tamtéž a zakopávají své zboží do písku – vespod asi přece jenom vlhký bude. Když u nás neuspějí se svou nabídkou kus za 10 rupií (ani jim snad nemůžu říct, že ananas, který právě jíme, je sice odšlupkován, ale před chvílí jsem ho u konkurence po dlouhém smlouvání získal „jen“ za 70), omotají si hlavu hadrem, zasadí do něho ananas a vyrážejí na prodejní vycházku.
Asi po dvou hodinách koupání postupně vyrážíme podél pláže směr Grand Baie, napřed Hana se Zdeňkem, pak já s Marcelou a Mirkem, mladí ještě zůstávají. Ostatní i s Pavlem už odjeli auty. Po více jak hodinové cestě s několika vykoupáními dorážíme k mysu, který je vyzdoben tvárnicovou zdí a na ní skupinou neuvěřitelně ohavně vyvedených hinduistických bohů. Za touto okrasou se charakter pláže mění, kokosové palmy vystřídaly jehličnany. Při pohledu nazpět lemuje obzor pásmo hor kolem Port Louis, vepředu vidíme mys Pointe aux Canonniers. Vykoupeme se tu a zkusíme se nějak dostat na autobus – stejně už jdeme aspoň dvakrát tak dlouho, než sliboval Pavel. Napřed se ale musíme prodrat bludištěm roztahaného rezortu, potom chvíli jdeme po silnici na druhou stranu, než nás nějací dělníci konečně zorientují správně. A už vidíme autobus, první sice ujel, ale další je tu během minuty, takže ho musíme dobíhat. Doma zjišťujeme, že Zdeněk s Hanou dorazili podobně jako my, mladí tu ještě nejsou.
Na večeři jdeme do Grand Baie do čínské restaurace s terasou přímo nad zálivem. Jsme v obědové sestavě plus Pampalini, mladí jsou stále nezvěstní. Opticky tu ceny nevypadají nejhůř, kolem 200 rupií, ale připočítají si ještě taxu, takže to s pivem, které je docela teplé, vyleze na více jak dvojnásobek. Setrvávat tu po večeři déle nemá cenu, vracíme se do našeho penziónu – mladí už jsou tady, zřejmě celou cestu absolvovali pěšky.
19.11.2009 Grand Baie
– mys Malhereux - Pereybére – Grand Baie.
Zbývající 3 dny na Mauriciu už máme naplánováno jen plážové povalování. Dnes vyrážíme místním autobusem k nejsevernějšímu mysu ostrova, mysu Malhereux – Nešťastnému mysu. Toto přízvisko se mu dostalo podle množství lodí, které zde ztroskotaly. Pro Angličany je to ale místo spíše šťastné, protože zde roku 1810 proběhlo vylodění jejich jednotek, které vedlo ke konečnému dobytí ostrova. Hned u stanice nás vítá krásná kreolská hospoda, na jejíž střeše září barevný nápis biere Phoenix – bohužel je zavřená. Takže přece jen Nešťastný mys.
Pláž je ale nádherná, s bílým pískem, a kromě několika místních dětí zcela prázdná. Je sice trochu úzká, protože hned za ní jsou soukromé pozemky. Nakonec si ale místečko najdeme, pod exotickým rozkošatělým stromem, který poskytne stín skoro celé výpravě. S Marcelou se napřed zajdeme podívat do vedlejší zátoky ke kostelíku a pak už se můžeme zanořit do krásného modrozeleného moře. Při vylézání na břeh si všimnu malé červené sošky stojící na kamenech – zase nějaká postava z hindského panteonu, ale svým provedením připomíná naše sádrové trpaslíky.
Proti naší pláži je skalnatý ostrov Coin de Mire, což značí dělostřelecký zaměřovací klín, který připomíná svým tvarem. To byla ta věc, kterou se podkládala hlaveň děla a tak se upravoval jeho náměr. Je to přísně chráněná přírodní rezervace s faetóny a scinky. Na obzoru vpravo jsou další ostrovy, tam se pojedeme podívat zítra. Vydržíme tu asi 2 hodiny a vyrážíme k autobusu, který nás zaveze k další pláži, kterou jsme ráno minuli. Pro zpestření to bereme mořem, chvíli se brodíme, chvíli lezeme po šutrech. Vylézáme u pobřežního hřbitova, na kterém jsou kromě křesťanských hrobů i hinduistické, ozdobené většinou symbolem svastiky. Nejpůsobivější je tu ale obrovský strom nebo spíš soustromí, neboť má několik kmenů vzniklých zase propletením haluzí, i když možná jsou to větve, o které se strom opírá. Než přijede autobus, prohlédneme si ještě aspoň zvenku vedle stojící tamilský chrám, opět zářící všemi barvami.
Během autobusové přepravy se postaral o rozruch Mirek, který hned na první zastávce se slovy „Zaplaťte to za mě“ nečekaně vystoupil – důvod mi dodnes zůstal utajen.
Na pláži Pereybére se napřed nahrneme do hospody a teprve poté posíleni steaky a několika phoenixy vyrážíme k moři. Je tu ale dost přeplněno, několikrát měníme místo, nakonec dojdeme až k mysu, kde pláž končí. Za ním už sice nikdo není, ale plavat se tu také moc nedá kvůli korálům v mělké vodě. S Marcelou se tedy trochu vrátíme a nakonec si najdeme docela hezké místečko, kde se dá i překvapivě úspěšně šnorchlovat. A do hospody to taky není daleko.
Po návratu do Grand Baie se s Marcelou rozhodujeme, co s večeří, do včerejší Číny se nám moc nechce, a hospody v okolí našeho penziónu moc důvěry nevzbuzovaly. Nakonec to řeší sice kreolsky nestylový, ale levný a výborný salát s kuřecími nugety v Kentucky Fried Chicken. Večer chvíli posedíme na balkónku u Hany a Zdeňka (a mladých a opět Pampalini). Jak ale přicházejí další, začíná tu být těsno, takže uvolňujeme místo nově příchozím a stáhneme se na náš balkónek ke kaloňům a gekonům. Tím jsem se ovšem vzdálil od zapalovače a cigarety si musím připalovat od plotýnky sporáku (trvalo 2 dny, než jsem přišel na to, jak se vlastně zažehne) - Marcele se to tedy vůbec nelíbí.
20.11.2009 Grand Baie
– ostrov Ilot Gabriel – Grand Baie.
Jelikož všechny pláže na severozápadním pobřeží máme splněné, je třeba začít s objevováním přilehlých ostrovů. Dnes nás čeká výlet katamaranem na Ilot Gabriel, má to prý být zlatý hřeb zájezdu. Finančně určitě, cena je 1150 rupií, ale bude to all inclusive. Katamaran je zatím zakotven v přístavu v Grand Baie, ale přes něj se zatím leze na další, k němu přivázané. Konečně přicházíme na řadu, odevzdáváme boty do krabice a můžeme se nalodit. Nejsme tu zdaleka sami, příval francouzsko-anglicko-německých turistů nás přečísluje a na kryté zádi nastává boj o místa, křesílka jsou rychle rozebrána, dobrodružnější povahy tedy míří na nekrytou a řádění živlů vystavenou příď. Ale zatím se kromě tankování ještě nic neděje, napřed musí odrazit ostatní plavidla, která nás blokují. A protože si za své peníze musíme užít, začíná průzkum zaledované bedny – zatím se raději spokojím s pivem, i když mnozí již nasazují silnější kalibr.
Konečně se náš katamaran s mrňavým kapitánem malajského vzezření vydává na cestu. Opouštíme přístav s plachetní školkou a jsme na otevřeném moři. A je to hned cítit, zatím klidná plavba se rázem dramatizuje a katamaran se začíná probíjet vlnami. Pobřeží lemované palmami (kolik z nich jsou mobilní vysílače? ) a špičatými horami se vzdaluje, zelenavá barva moře se mění na šmolkově modrou a vlny sílí. Ručkujeme na příď, tam je to teprve to pravé – část naší výpravy sedí úplně na přední hraně paluby zaháknuti za zábradlí a užívají si to jak na tobogánu. Na přídi se objevuje Zdeněk a omlouvá se, že netušil, že svou procházku loď tak rozhoupá. Radši sedím a přidržuji se stěžně, je ale třeba dávat pozor na ráhno, protože loď si vypomáhá plachtami.
Proplouváme úžinou, vpravo míjíme ostrov Zaměřovacího klínu, zleva se blíží Ile Plate. Skála Klínu se tyčí do výše snad 200m a všude kolem jejího vrcholku krouží desítky faetonů. Ile Plate, Plochému ostrovu, ale také vévodí mohutné skalisko korunované majákem. A už je tu Ilot Gabriel, ten je opravdu placatý. Vyhneme se příboji kolem reefu a v úžině, kde zakotvíme, nás už čeká minimálně deset jiných katamaránů a další jsou nám v patách.
Voda kolem už zase
krásně zelenomodrá a je plná korálů. Břeh je vzdálen asi
Na břeh nás doveze gumová loďka. Chvíli se vyvalujeme v písku, chvíli ve vodě, ale nakonec se přece jen vydáme za poletujicimi faetony i kousek do vnitrozemí. Bílý písek a zelená vegetace na něm uchycená působí dost exoticky, stejně jako krásné výhledy na další velkou skálu v příboji a zbylé dva ostrovy na severním pobřeží Mauricia, bližší Ile Ronde (Kulatý) a vzdálenější bílý Ile aux Serpents (Hadí). A zase prý ty názvy nesedí, s kulatostí a výskytem plazů je to přesně naopak. Gerard Durrell to ve své knížce Zlatí netopýři a růžoví holubi, která popisuje jeho přírodovědecké toulky po Mauriciu, vysvětluje omylem nějakého geografa, který vešel v obecnou platnost.
Žaludek se začíná
hlásit o svá práva, vracíme se tedy na pláž. Všude kolem už se piknikuje, my
ale máme oběd na lodi. A byl výborný, kuřata, ryby, moučník – musíme to ještě
trochu vyplavat. Ale ve vodě nás čeká překvapení, asi nastal odliv a
v místech, kde jsme dopoledne šnorchlovali, se valí docela silný proud.
Pomalu se proti němu probíjíme, ještě naposled obhlédneme podmořskou nádheru a
necháme se snést zpět ke katamaranu. Když chci vylézt, z paluby na mě volá
Ivan a ukazuje dozadu, že Franta má nějaký problém, abych mu plaval na pomoc.
Je mi hned jasné, o co jde, proud ho zanesl asi
Zpáteční cesta je úžasná, plujeme bez motoru jen na vítr, hudba z West Side Story nesoucí se nad vodami a stoupající hladina alkoholu v krvi umocňuje romantický zážitek. Někteří se nechají ukolébat ke spánku, jiní zasněně hledí do dálky a vychutnávají si své pohárky. All inclusive výlet je možno hodnotit kladně.
Po přistání si s Marcelou prohlédneme hinduistický chrámek na pobřeží, který jsme ráno objevili při odplouvání. Jsou si ty chrámy neobyčejně podobné, růžovočervené, před nimi vždy stojí altánek s očabrakovanou sochou krávy. A obrazy s božskou trojicí Šivy, Párvátí a jejich sloního syna Ganéši jako by vypadly obrazům Panny Marie s Ježíškem, které vídáme u nás ve starých venkovských chalupách.
Doplníme zásoby v supermarketu, najíme se v Kentucky a jdeme domů na balkón, kde nám při vínu začíná pomalu docházet, že náš výlet do Indického oceánu nezadržitelně spěje ke svému konci.
21.11.2009 Grand Baie
– ostrov Ile aux Cerfs – Grand Baie.
Poslední výlet, za 750 rupií, na údajně nejhezčí přilehlý ostrov, Ile aux Cerfs – Ostrov jelenů. Už název tedy na Mauriciu napovídá, že tu žádní jeleni nežijí. Ostrov je na východním pobřeží, takže napřed jedeme asi hodinu auty. V přístavu se nacpeme do poněkud podezřele vypadajícího „rychločlunu“ a vyrážíme. Jakmile se ovšem člun vymotá z přístavu, nabere rychlost a rázem jsme všichni totálně durch.
Ostrov jelenů má sice krásný bílý písek, ale pří šnorchlování jsou k vidění jen ježci a traviny. Navíc se začíná plnit davy přijíždějících Japonců. Kromě toho to na pláži dnes při zatažené obloze docela fičí, takže se asi za hodinu přemisťujeme k laguně, která je sice taky plná turistů, ale je za větrem. Mělká laguna vlastně náš ostrov odděluje od sousedního Ile de l’Est, dá se tu přebrodit. Brouzdáme se lagunou, povalujeme se na písku, vypijeme piva z taštičky a dokoupíme další – tak se tu zkrátka žije. Ale v plánu je ještě návštěva vodopádu a oběd, na který budeme opět odvezeni člunem. V tuto chvíli ještě netušíme, co to bude za „úžasný zážitek“.
Do jednoho člunu se tentokrát nevejdeme, Pavel s mladými jedou s jinou partou. Náš člun včetně svého řidiče ovšem už od začátku signalizuje potíže. Motor každou chvíli chcípne, lodivod k němu dozadu pořád odbíhá, zatěžuje tam něco botou a neustále drmolí něco do mobilu, člun se díky tomu nikdy pořádně nerozjede a ten Pavlův už je dávno někde za obzorem. Takhle se plahočíme kolem pobřeží ostrova, až najednou prudce zabočíme ke břehu. Vylézáme a jsme nasměrováni ke stinnému hájku, kde už u dlouhých stolů debužíruje jiná parta turistů, Pavel tu ale není. Začínám mít obavy osud slíbené návštěvy vodopádu, ale jsem naším „kapitánem“ ubezpečen, že tam zajedeme po obědě. Konečně přijíždí Pavel s mladými, vodopád už mají za sebou, stojí prý za to. Mezitím už se rozjel oběd, opět oblíbená kuřata, ryby, pivo (je třeba obsluhu trochu uhánět), kvanta rumu. Spustí místní dvoučlenná kapela (kytara, bubínky) a asi 13letá zmalovaná tanečnice začíná rozjíždět madagaskarskou segu. Vytahuje si k tomu přiopilé rekreanty, napřed tlusté německé důchodce, poté se zaměří i na naši výpravu, kde projeví lepší vkus, vytáhne na travnatý parket mladou Hanu a Pavla, ten ve svém pruhovaném koupacím oděvu předvádí obzvláště zdařilé kopulační pohyby. Nálada se mi zlepšuje, snad ten vodopád přece jen uvidíme. Pampalini se tu tak zalíbilo, že tu na nás počká.
Ale na moři opět vypuknou problémy s motorem, až nakonec vypoví službu definitivně. Lodivod zase mobiluje a za chvíli mu přivážejí nový, ale přesedání na širém moři z jednoho rozhoupaného člunu do druhého je docela divočina. Lezeme přes záď, ovšem poněkud zrumovaný Manfred to předvede na přídi, čímž to houpání ještě zvýší. Konečně jsme usazeni, my opět na přídi, a vyrážíme. Lodivod si ale zřejmě moc neuvědomuje, že tahle loď je v pořádku a rozjede ji jako šílenec, navíc se vůbec nedívá, kam jede, protože se pořád schovává za svým řídícím pultíkem před vlnami, které zaplavují řítící se loď, a stále přitom mobiluje. A najednou to přestává být sranda, naše nadšené výkřiky pomalu přecházejí do hysterie, která vypukne plnou silou, když dvakrát najedeme na vlnu takovým způsobem, že se málem převrátíme. Křičím na toho blázna za kormidelním volantem, aby zpomalil, snad se trochu vzpamatoval a plavba se uklidňuje. Ale stejně jsme všichni docela vyděšeni a tak ani nemůžeme vychutnat opravdu krásný vodopád, který přehrazuje celý tok řeky, do jejíhož ústí jsme zabočili. Kde se na tom malém a plochém ostrůvku vzala ta poměrně mohutná řeka se svými několikametrovými kaskádami jak vystřižená odněkud z Amazonie, nechápu. Možná že jsme na Mauriciu, ale během té šílené jízdy jsme to ani nezaznamenali. A ani při zpáteční cestě, která už je klidná, částečně proto, že vede úžinou mezi Ile aux Cerfs a Mauriciem, jsme neměli moc myšlenky na zjišťování, kde ten vodopád vlastně byl. Jistě se na uklidnění podílelo i ostré vynadání, které našemu převozníkovi uštědřil pod vodopády Ivan. Pro Mirka ten návrat byl ale jistě vzrušující, protože se musel vymočit za jízdy přes bort. Pavel, Pampalini a mladí nám ani nechtějí naše zážitky věřit – strávili zbytek času povalováním na golfovém hřišti.
Poslední večer na Mauriciu – balíme a pak jdeme s Marcelou na večeři do té číny co před dvěma dny. Pavel sice plánuje nějakou večeři s tanečnicemi segy, ale až někdy v 9 hodin a segy už jsme si užili při obědě. Na balkóně dopijeme zbytek zásob a jdeme si lehnout – odjezd na letiště je dost časný.
22.11.2009 Grand Baie
– Miláno – Praha.
Na letišti se loučíme šampaňským s Pavlem, Pampalini a Mirkem, kteří pokračují dál na Madagaskar. A my si musíme prožít trošku delší let než oni, přes 10 hodin do Milána – přes ty africké pouště to připadalo nekonečné. Let byl tentokráte docela klidný. V Miláně ještě zažijeme trochu zmatku, protože se musíme očekovat a nikde nikdo, kdo by nám poradil. Let do Prahy má naštěstí hodinové zpoždění, takže po nalezení kýžené přepážky si můžeme dát i pivo. A ta hodinka z Milána do Prahy, no to už je sranda.