Kuba all inclusive.

Zpočátku jsme váhali, zda si při naší návštěvě Kuby s CK Eximtours vybrat poznávací okruh se závěrečným 3denním pobytem na Varaderu, nebo zvolit pobyt na Varaderu s možností výletů. Nakonec zvítězila druhá varianta – nejen byla levnější, ale program okruhu se věnoval převážně prohlídce měst, kubánská příroda vyšla podle našeho soudu trochu zkrátka. A hotelové lákadlo prostě nazývané all inclusive též sehrálo jistou roli.

21.1.2011. Praha – Azorské ostrovy – Bermudy – Varadero.

Ač cestovka inzerovala přímý let na Kubu, mělo to pochopitelně háček – mezipřistání na Azorech a Bermudách. Společnost Travel Service, jejíchž služeb Exim využil, totiž na tento mezikontinentální let může nasadit jen letadla typu Boeing 737 – 800, neb větších nemá. A tento stroj musí během přeletu Atlantiku 2x tankovat – zpátky se prý poletí s větrem v zádech a bude to stačit jen jednou. Doba letu, která by teoreticky trvala kolem 10 hodin, se tak prodlouží minimálně o 3-4 hodiny. Ale let je to přímý, proti tomu nelze opravdu nic namítnout.

Start z Ruzyně je plánován na 1 hodinu v noci, ve 23,00 jsme s Marcelou na místě. Odbavení kufru prošlo v pohodě, můžeme se tedy věnovat půlnočnímu shánění piva. Většina ruzyňských obchodů už má zavřeno, hospodám hrdě se pyšnícím tabulemi s neodolatelnou nabídkou Pilsner Urquell only 145,- Kč! se obloukem vyhneme a směřujeme k našemu oblíbenému Relay , kde dříve mívali Tuborg nebo aspoň Carlsberg za 29, ale kdeže loňské sněhy jsou – Carlsberg sice mají,ale teplý, mrazák totiž nefunguje – jak si teprve teď dodatečně vzpomínám, při naší poslední návštěvě Ruzyně byla situace totožná. V poslední chvíli nás přece jen zachránil ojedinělý Duty free s vychlazenými Krušovicemi. Většina ostatních cestujících se věnuje obdobné činnosti, ale někteří z nich poněkud ostřejším tempem. To ovšem vyjde na povrch až v již plně obsazeném letadle, kde 2 řady před námi začne nařvaný tlusťoch dosti odpudivého zjevu řvát na svého souseda ve stylu „S tebou si to vyřídím hned, nebudu čekat až na Kubu, ten vohryzek ti vykousnu!“ Pokusy o uklidnění ostatními z jeho party (možná jde o syna) se moc nedaří a podle toho, jak se letušky začínají dohadovat, začíná mi být jasné, že hned tak neodletíme. Asi za 20 minut se v uličce objeví
3 policisté a výtečník je vyveden – kupodivu bez reptání. Pak ovšem trvá další hodinu, než je nalezen jeho kufr – zavazadlový prostor se nejspíš musel celý vyložit a zase naložit. Takže startujeme s minimálně hodinovou sekyrou.

Po 4,5 hodinách přistáváme na ostrově Terceira na Azorách – jsme přesunuti do transitního prostoru, kde pobudeme asi půl hodiny. Letadlo mezitím natankuje a vymění se i posádka. Po znovu nastoupení ovšem čekáme další hodinu na ploše, než dostaneme povolení ke startu. Dalších 5,5 hodiny trvá let na Bermudy, kde už přistáváme za světla. Z letadla nás tu ale nepustí, takže přibude další hodinka strávená na sedadlech. Vyfásli jsme místa v poslední řadě, která se ani nedají pořádně sklopit, vedle mě navíc sedí člověk mírně řečeno mohutný, takže najíst se s jeho loktem vibrujícím nad mým talířem je docela umění. Poslední 3 hodiny letu na Varadero už se alespoň můžeme kochat krásami Bahamských ostrovů a jejich modrozelených korálových lagun, takže to přece jen trochu uběhne. Konečně Kuba, klesáme nad pláží lemovanou hotely, jako poslední z nich je vidět i náš Club Oasis za jachetním průplavem, který jej odděluje od vlastního Varadera. Díky 6hodinovému časovému posunu přistáváme v 11,30, cesta tedy trvala neuvěřitelných 16,5 hodiny.

Pasová prohlídka proběhla bez problémů a kufry též dorazily v celistvém stavu, takže během přesunu do příslušného autobusu si stihnu všimnout prodejců plechovkového piva před letištěm. Je to naše první seznámení s alternativní kubánskou ekonomikou, takže podnikavce nelze nepodpořit. Plechovka za 2,50 Euro – jak se později ukazuje, cena je poněkud předražená, ale mají ho vychlazené a my jsme po tom letu pěkně vyprahlí.

Náš hotel je od letiště vzdálen jen asi 20 minut a je při rozvozu první na řadě, což je určitě velké plus. S tím je pochopitelně spojeno i nějaké minus, které už bylo patrno ze vzduchu. Od vlastního Varadera je oddělen průplavem, přes který nevede žádný most. Takže do Varadera to máme pěšky asi 4 km. V katalogu Eximu se s touto skutečností vypořádali poměrně rafinovaně zdánlivě okrajovou zmínkou, že hotel je od poloostrova Hicacos oddělen průplavem – že onen Hicacos je Varadero a vlastně už to není poloostrov ale ostrov, zjistí se až zde. Ale zase to má své výhody – pěkná písečná pláž patří jen hotelu a není nijak přecpaná. Hotel je sice pouze dvojhvězdičkový, ale na rozdíl od obřích paneláků, jejichž ukázka na nás shlíží naštěstí jen z poměrné dálky Varadera za vodou je to soubor jednopatrových baráčků s balkóny obklopený kokosovými palmami, které je bohatě převyšují – od moře nejsou skoro vidět.

Jsme okroužkováni a tímto přijati mezi plnoprávné all inclusivisty, což nás opravňuje k prvnímu bufetovému obědu – z něho jsou ovšem pocity poněkud smíšené, docela dobré kousky kuřete, ale jako příloha nasládlá bramborová kaše nafialovělé barvy a dosti odporná dýňová břečka – aspoň víme, čemu se příště vyhnout. Jdeme to zapít k baru – pivo tu točí do plastových kelímků objemu něco mezi 1 a 2 deci, přesně takových, jaké se používají na vypláchnutí úst u zubaře. Tuto situaci se nám jistě podaří časem nějak vylepšit – jako už se ostatně podařilo našim spolucestovatelům - 7členné skupině 2 dam a 5 postarších proplešlých mániček - podle vizáže, akcentu a hojného výskytu výrazů „tuto“ nebo „tleto“ jde neomylně o zasloužilé fanoušky západočeského bigbeatu, což ostatně dokládá i jimi přivezený hospodský ubrus značky Gambrinus, jimiž při příjezdu s pokřikem „To je naše vlajka!“ zahalili místního barmana. A zřejmě přitom neskrblili i tuzérem, hlavně jejich mohutný předák, protože už popíjejí ze skla u vlastního stolu, který byl pro ně vynesen a - ozdoben gambrinovským ubrusem - postaven hned vedle výčepu, aby se nemuseli daleko trmácet. Obědem se pro dnešek nezdržují a mořem zatím také ne.

V hotelové směnárně – Cadece -měníme peníze, pro začátek 100 Euro. Kurs je asi 1,1 CUC za 1 Euro. Ten CUC je zkratka pro konvertibilní peso, což je něco jako u nás byly bony. Pro místní obyvatele je určeno národní peso, s kterým se my cizinci ani nesetkáme. Za národní pesa se ovšem prý nic moc nedostane, takže je domorodci mění v bance za CUCy (to na rozdíl od našich bonů jde). Ovšem průměrný plat Kubánce je asi 15 CUCů ... Takže momentálně jsme finančně zabezpečeni tak na půl roku a můžeme se v klidu odebrat k moři.

Na pláži taháme rozumy od dalšího českého (či spíše moravského) páru, který se vynořil z moře s potápěčskými brýlemi a šnorchly. Už jsou tu týden a dozvídáme se od nich docela potěšitelnou novinu. Hráz, která z jedné strany ohraničuje pláž, pokračuje dále pod vodou, je obrostlá korály a je tam prý docela pěkné šnorchlování. To je tedy další klad hotelu, na Varaderu se za šnorchlováním musí vyjíždět na předražené lodní výlety. Ale aby naše situace byla vyvážená, hned také přibývá jedno minus - plážový bar je v rekonstrukci, takže pro pivo či mojito je nutné chodit až k hlavnímu výčepu, kterážto činnost hrozí ztepláním nafasovaného moku. Vedro sice není nijak přehnané, tak kolem 25°C, voda může mít tak 22°, ale co když vypuknou ta pravá vedra – opakovaně si uvědomujeme, že to musíme řešit a to rychle.

Kolem páté odpolední se navíc pěkně zatáhlo a vzápětí vypukl pěkný liják – inu, jsme v tropech. Do toho dorazila delegátka, seznamujeme se s posledním párem spolucestujících, což jsou dva plešatí chlapíci, pro které je všechno „božské“. Z barové sedmičky dorazili jen dva, již ve viditelně upraveném stavu. Z výletů, na které jsme v Praze měli zálusk, jsme zakoupili 2denní Havanu s údolím Viňales a 2 jednodenní - návštěvu města Trinidadu a výlet na karibské pobřeží Kuby. Plavba katamaranem za delfíny a šnorchlováním, o kterém jsme také uvažovali, zdražil oproti ceně 60 Euro inzerovaných Eximem v Praze na 90, tím ovšem vypadl z našeho výběru – hlavně z hlediska psychologického.

Večeře částečně napravila špatný dojem z oběda, jen výběr čerstvé zeleniny je chabý, omezuje se jen na mrkev, okurky a všudypřítomné zelí. Osazenstvo hotelu tvoří pár Kanaďanů a Čechů (od Čedoku), ale naprostou většinu tvoří Rusové včetně svých asiatských koloniálních rezerv.

Po večeři si jdeme sednout k baru, pršet už skoro přestalo, ale docela se ochladilo. Vzhledem k počasí se rozhodujeme, že zítřejší den věnujeme prozkoumání Varadera. Před desátou si dáme posledních několik piv a rumů obou barev, které si už odneseme nahoru do pokoje - víno bohužel v allinclusivní nabídce chybí. Rusů se ale nezbavíme ani na pokoj, přičinlivě rejdí v otřískané koupelně. Ale na balkóně s nočním výhledem na rozbouřené moře je příjemně – žádné velké horko, takže na noc můžeme dokonce vypnout hlučnou klimatizaci. Ale redukce do zásuvky, kam chceme strčit odpuzovač hmyzu, dělá problémy – pořádně nedrží, ztrácí kontakt a je nutno ji podepřít kufrem, aby řádně odpuzovala. Slibovaná lednička také chybí, ale vzhledem k allinclusivnímu režimu od 10 do 10 to celkem nevadí.

22.1.2011. Club Oasis – Varadero – Club Oasis.

Po snídani (sýry, vajíčka, nepoživatelný salám, dobré lívanečky s ještě lepší guávovou či mangovou marmeládou) vyrážíme na cestu. Část naší barové sedmičky zřejmě nemůže dočkat začátku allinclusivního režimu v 10 hodin a už do sebe hrne plechovky Cristalu u placeného baru – ani se jim po tom jejich včerejšku nedivím. Nás čeká asi hodinová pěší cesta do Varadera – naštěstí se dá jít po louce mezi průplavem a silnicí a obloha je zatím spíše zatažená, takže to docela jde. Dalo by se počkat u hotelu do 10,30 na varaderský autobus gratis, ale jak jsme se včera od déle ubytovaných dozvěděli, jeho příjezd je více než nejistý.

Počasí se začíná vybírat, takže na mostě, za kterým konečně čeká Varadero, už svítí slunce. Takže naše kroky míří k moři. Písek je bílý, pláže se opravdu táhnou do nedozírna, moc lidí tu ještě není. Teprve kolem jedenácté spustí z hotelových barů a restaurací řízný funk, do kterého výčepní-rapeři opakovaně mixují své oslavné zahájení denní chlastací šichty. A pláž se začíná plnit okroužkovanými kelímkáři, zachumlané postavy na lehátkách se odhalují – slunce a otevřené výčepy definitivně zahnaly ospalost a vyhlásily nový all inclusive den. Bohužel ale ne pro nás, na této pláži se kroužkuje žlutě, nám modrákům by tu nenalili. Tak se ještě chvíli koupeme a také vyrážíme hledat nějaké občerstvení. To na sebe nenechalo příliš dlouho čekat, lahvové Bucanero (třetinka za 1,5 CUC) je značně lepší než Cristal, však také má 5,4%.

Varadero je úzký 17 km dlouhý poloostrov mezi Atlantikem a Cárdenaským zálivem, takže k cestě na vzdálený konec, kde se chceme podívat na jeskyni a pralesní naučnou stezku, musíme využít turistického patrového autobusu. Zastávku u Calle 15 najdeme celkem snadno, zpátečním směrem na druhé straně silnice u Calle 13 je vidět i stanoviště meziměstských autobusů, které se možná bude hodit při plánované návštěvě města Matanzasu. Varaderský turistický okružní autobus jezdí asi jednou za půl hodiny, my jsme se trefili tak do půlky intervalu. Zaplatíme po 5 CUC a vylezeme do prvního patra, které je otevřené. Po pravé straně jsou občas k vidění i starší domorodé baráky a kostel, po levé převažují hotely, hospody, nákupní centra. Projedeme kolem obrovského golfového hřiště, napravo začíná laguna, občas s volavkami, kormorány a pelikány. Asi po půlhodině jízdy usuzujeme, že bychom mohli být u jeskyně, průvodčí to odsouhlasí a ukazuje někam dopředu doleva. Tam je jezírko a nějaký porost, ale vzhledem k tomu, že obloha najednou během asi 5 minut úplně zčernala, raději se rychle ohlížíme po nějakém úkrytu. Naštěstí je poblíž na vedlejší cestě krytá zastávka pro domorodé autobusy, kam dobíháme už s prvními kapkami. Déšť se okamžitě mění v pěkný slejvák, který trvá asi půl hodiny. Za tu dobu stihneme zkonzumovat zásoby rumu a většina Kubánců mezitím odjede svými linkami. Už jenom poprchává, takže můžeme vyrazit hledat jeskyni Cueva de Ambrosio, která je naštěstí jen kousek od místa, odkud jsme poprvé prchli před deštěm. Napřed to vypadá, že ušetříme, protože v boudičce u vchodu je prázdno, ale krátce po vstupu do temnoty už k nám z vnitra jeskyně pospíchá baterka a s ní spojené vstupné po 5 CUC, což je ale na druhou stranu dobře, protože my jsme svoji baterku zapomněli. V jeskyni je sice místy docela světlo, protože ve stropě jsou díry po propadlém vápencovém stropě, kterými prorůstají svazky kořenů zdobící podzemí jako nějaké sloupy a závoje. Mezi nimi se míhají desítky netopýrů, další se choulí zavěšeni u stropu. Stěny jsou pomalovány černými a červenými malůvkami indiánů a uprchlých otroků. Náš výběrčí a současně průvodce na nás chrlí spousty informací o stáří a významu kreseb, z nichž si ale většinu pochopitelně nezapamatujeme. Ale stejně to tu bylo zajímavé, rozhodně dost odlišné od jeskyň u nás.

Přírodní park je asi o 1 km dále, vstupné tu stojí 3 a další 2x1,5 vydáme za plechovky Cristalu, kterými se musíme morálně posílit před vstupem u krytého baru, protože déšť o sobě dal znovu vědět. Dostaneme i mapku, podle které se celý asi 1,5 km dlouhý okruh jeví přehledně a jednoduše. Zpočátku to tak také vypadá, zastaveníčka u kaktusů, termitišť a zajímavých stromů jsou pečlivě očíslována a popsána, takže největší potíže působí deštníky, které se do houstnoucí vegetace opravdu nehodí. Ale cesta po vápencových skalkách se začíná dramatizovat, přibývají různé skalní převisy a prolézačky a najednou jsme ve skalním bludišti docela ztraceni. Při návratu do ještě přehledně značeného terénu potkáme skupinu mladistvých přiožralých Rusů, kteří se hned vyptávají na cestu a jsou přímo nadšeni mou odpovědí „Něznaju“, ale pak upadají do intelektuálního zmatku a baví se s námi rusko-anglicky, což i nám vyhovuje nejlépe. Dostaneme několikrát napít rumu a pak vyrážejí dál na svou hulákavou bludnou pouť. My jsme se nakonec ke kýžené zarostlé laguně s mangrovy též dostali, i když dost jinak, než to bylo namalováno na plánku.

Zpátky jedeme autobusem plným zmoklých turistů, od mostu už ale musíme pěšky. Tam, kde se nám ráno nabízelo několik taxikářů se svými naleštěnými veterány, je teď vymeteno, ani žluté cocotaxi s dámskou obsluhou (taková elegantnější odrůda tuk-tuku) o nás nejeví zájem, takže jsme nakonec dorazili do Oasis opět pěšky. Naštěstí už přestalo pršet.

Naše sedmička zřejmě dnešní přízeň i nepřízeň počasí úspěšně prokalila, nejmladší účastnice se při večeři potácí s talířem a vylévá fazolovou polévku kolem, že i Rusové jsou zděšeni. A je to škoda, protože ta polévka je opravdu dobrá, i když její konzumace je často ztížena tím, že chybějí hluboké talíře, a když už si člověk nějak vypomůže miskou, zase nemá lžíci - kterou mu při troše štěstí přinese personál (jak jsme zjistili později, pokud je hlubokých talířů dostatek a jsou stále personálem doplňovány, znamená to, že polévka došla). I nabídka ostatních chodů se zlepšila, vzadu se i něco griluje – bohužel se z toho vyklubala játra.

Když si jdu před desátou k baru pro poslední dávku piva a rumu, ze sedmičky už se tam klátí jen jejich mohutný vůdce, který mi doporučuje cigarety značky H.Upmann , které si pamatuji z roku 1975 ze SSSR – krabička tehdy za 15 kopějek, no nekupte to. Tady stojí
0,55 CUC, což je taky úžasné, budu se po nich muset zítra poohlédnout. A také mi sděluje, že v Ruzyni vyloučený opilec už je zde, naštěstí v jiném – pochopitelně podstatně luxusnějším hotelu a že už mu volal, aby hned přijel, že je tam plno ochotných černošek.

23.1.2011. Club Oasis – Matanzas – Club Oasis.

Ráno už svítí slunce, ale moře je rozbouřené. Jdu se po snídani podívat na pláž a její dozorčí mi dnes nechce prodat doutníky jako první den, ale ukazuje mi malé modré měchýře, kterými je pláž poseta. Prý jsou „very dangerous“, což zdůrazňuje vyvěšená červená vlajka (zákaz vstupu do moře). Jedná se nepochybně o měchýřovky portugalské, slangově známé též jako portugalští válečníci, medůzy, jejichž vlákna jsou prudce jedovatá. K plážím Varadera je pravidelně přižene špatné počasí. Bez ohledu na ně by se ale do těch dnešních vln stejně vlézt moc nedalo. Čeká nás tedy další výlet nebo alespoň pokus o něj, do asi 20 km vzdáleného města Matanzas, zvaného též kubánské Athény.

Vyrážíme už důvěrně známou cestou kolem průplavu, který si portugalští válečníci také oblíbili. Takhle zblízka je na nich vidět modrý hřebínek, který při vyplavení na písek rychle splaskne. U zatáčky před Varaderem čeká na kraji silnice několik desítek Kubánců a právě u nich staví autobus firmy Transgaviota, které tu vídáme často. Vypukne tlačenice u předního vchodu, řidič napřed nikoho nebere, potom pár lidí vpustí. Přijíždí další autobus, tentokrát konkurenční Astro, část davu se hrne k němu, připojíme se tedy taky. A jsme úspěšní, řidič na otázku „Matanzas?“ přikývne, shrábne nabízených 5 CUC a jedeme. Při dalších zastávkách pozorujeme, kolik platí domorodci – většina nic, jen někteří šoupnou do kasičky pár národních pesos.

Matanzas je od Varadera vzdálen něco mezi 20 a 30 km, přesně je to těžko říci, protože i silniční ukazatelé se liší v řádu desítek km. Silnice vede kolem moře, občas míjíme věže naftových či plynových vrtů. Před Matanzasem přejíždíme přes kaňon řeky Canímar, sem bychom se také rádi podívali. Vpravo už je vidět hluboký Matanzaský záliv, na jehož konci leží náš cíl. Protější břeh zátoky je bohužel industriálně silně využit, ale na centru Matanzasu se tohle naštěstí neprojevuje. Míjíme půvabně ošuntělé koloniální domy, z kterých opadává nejčastěji modrá omítka, několik parků a nakonec přejíždíme ocelový most Puente Calixto Garcia z konce 19. století přes řeku San Juan a jsme na konečné. Před námi je vidět další most, tentokrát přes řeku Yumurí. My se ale vracíme zpět k mostu, z kterého se nabízejí pěkné výhledy jak k ústí řeky do moře, překlenutému dalším mostem, tak proti proudu řeky lemované nábřežím s malebně se rozpadající architekturou. Matanzasu se přezdívá kubánské Athény prý proto, že se tu narodilo či působilo mnoho význačných kubánských umělců. První památník, na který jsme narazili, patří ovšem Che Guevarovi.

Před mostem na náměstí Plaza de la Vigia upozorňuje náš Lonely Planet na neoklasicistní budovu Pargue de los Bomberos, stále sloužící jako hlavní stan hasičů, a hlavně na slavné divadlo Teatro Sauto, pyšnící se návštěvou Carusa a mnoha dalších primadon. Při pohledu zaprášeným sklem v zamčených dveřích ale uvnitř vidíme jen rozpadající se lešení. Daleko více nás zaujala hospoda pod modrým podloubím na druhé straně náměstí, o které náš průvodce trapně mlčí. Přitom stojí za to – rozlehlý výčep, stropy podepřené kovovými korintskými sloupy, nástěnné malby propagující Matanzas-kubánské Athény, fešné servírky v minisukních a točené pivo Bucanero- 0,4 litru za 1 CUC. A kdybychom měli čas, můžeme si na stůl objednat průhlednou nádobu připomínající mixér, ovšem naplněný pivem. Obsah je 2,5 l, chlazení je zabezpečeno ledem, který je nasypán do komínku ve středu nádoby, u dna je umístěn kohoutek na čepování. Je kolem jedenácté dopolední a hospoda je ještě skoro prázdná, ale 2 dámy u vedlejšího stolku si mají zřejmě hodně co si říci, neboť jsou zásobeny právě tímto vícetuplákem - zatím ještě skoro plným.

Osvěženi a posilněni vyrážíme na další prohlídku města. Pěkně barevné baráčky, vycíděná i záplatovaná americká i ruská auta z 60.let, svérázný rozvod elektřiny. Kolem barokní katedrály San Carlos Boromeo projdeme na náměstí Pargue Libertad se sochou kubánského básníka a bojovníka proti Španělům José Martího. Odtud pokračujeme dlouhou ulicí Calle 306 do kopce až k zelenému návrší korunovanému kostelem Iglesia de Monserrate. Je neděle a tak je tu veselo, pod kostelem je zábavní park plný různých atrakcí, za kostelem se rožní maso a z repráků se line řvavý latinskoamerický pop. Dáme si pivo a pojíme dusivá vajíčka na tvrdo ukořistěná při snídani. Matanzas pod námi leží jako na dlani, ale ještě hezčí jsou výhledy na druhou stranu do krásně zeleného údolí Yumurí.

Na zpáteční cestě jsme nekompromisně odchyceni rozjetým mladým černochem vyběhnuvším ze zahrádky, jemuž zdatně sekunduje jeho partnerka. Vyžadují vyfocení, pochopitelně ne zadarmo, ale za dolar, jak tady všude říkají CUCu. A je předem jasné, že to budou dolary dva, protože partnerka s prázdnou také neodejde.

V naší hospodě si dáme pivo, teď odpoledne už je plná, pivní mixéry jsou v permanenci jak pro pánskou, tak pro dámskou společnost. Docela bychom tu poseděli, ale jelikož si nejsme zcela jisti, jak se nám zdaří zpáteční cesta, raději vyrážíme k blízké křižovatce, na které čekající davy Kubánců věští možnou autobusovou zastávku. První autobus jede do Havany, ale hned z následujícího vystoupí dispečer s pokřikem „Varadero!“ Řidič na nás sice napřed vrtí hlavou a říká „No“, pak ale sklopí hlavu, popadne peníze z mé ruky a nenápadně ukáže dovnitř autobusu. Podle průvodce totiž místní autobusy slouží jen pro domorodce, pro gringos jsou vyhrazeny speciální turistické, ovšem daleko dražší a méně časté. Jak je ale vidět, praxe je úplně jiná.

Bohužel se nám nepodařilo řidiče přesvědčit, aby nás vysadil u našeho hotelu, kovový CUC v mé ruce nebyl asi příliš viditelný, takže nás opět převezl až na kraj Varadera. Ale ještě jsme stihli v domovském Oasis svačinku, která je připravena do 17. hodiny. Na lehátkách kolem bazénu spočívá část našich 7 statečných, po třetím dnu už vypadají poněkud zmoženě. My jsme naopak docela při síle, dnešní počasí se k výletu do města docela hodilo. Ale teď už doufáme, že zítra bude příznivější také pobytu u moře. A že portugalská medůzová pohroma už skončí. Ovšem předpověď počasí v televizi (pravidelně ve 20,20 na hlavním státním kanálu) mi úplně bere náladu – na západě Kuby – to jest u nás - na další 3 dny déšť a teploty kolem 20, na východě taky nic moc, ale teploty kolem 30.

24.1. Club Oasis.

Následující ráno vlny přetrvávají, ale jsou daleko menší. Medůzy se občas ještě na pláži povalují, ale také je jich daleko méně. Ale je jasno, předpověď počasí tu doufejme bude stejně spolehlivá jako všude jinde. A jelikož plážový dozorčí je zatím nepřítomen a vlajka nevisí žádná, rychle mizíme ve vlnách, než nás někdo vyhodí. Pláž je sice písečná, ale na dně se občas nějaké kameny vyskytnou, takže je třeba dát pozor. A malé šutříky hnané příbojovou vlnou dokáží při vstupu do moře zasáhnout kotníky a nárty docela citelně. Chce to zkrátka rychle dosáhnout hloubky a pak už je to v pohodě.

Příchod dozorčího je signalizován pískotem jeho píšťalky, ale tentokrát na sebe zřejmě jen upozorňuje, nikoho nevyhání. A jelikož je už 10 hodin, je třeba slanost v ústech zapít. Pivní kulturu jsme vylepšili tím, že si chodíme točit do našich nerezových hrníčků na kafe – míře i vychlazenosti to jen napomůže. Výčepní se do nich okamžitě zamiloval a pořád se ptá, dokdy tu jsme, že je před odletem od nás odkoupí. Vzhledem k tomu, že jeden stojí skoro 300 Kč, to ale asi nepůjde.

Kolem poledne se zjevuje delegátka, snaží se vyhovět požadavkům již opět rozjeté sedmičky. Pak přejde k nám a nevěřícně vrtí hlavou, jak se jim podařilo tak rychle se upravit. Zítra prý nakonec pojedou speciálním autem na karibské pobřeží, do regulérního zájezdu popozítří už se nevejdou – asi je sama ráda, že budou na výletě izolováni od ostatních.

Oběd je tentokráte oproti prvnímu dnu výrazně lepší, takže odpoledne můžeme v pohodě relaxovat na pláži a pokračovat v koupání a slunění. Dokonce bychom se mohli zúčastnit výuky španělštiny či kubánských rytmů, i na takovéto vyžití je zde pamatováno. Místo toho ale radši zkouším šnorchlování, ale voda je zvířená a plná písku, dnes to ještě nemá cenu. Zato jeden z čedokářských rekreantů si to užívá na windsurfu a jde mu to úžasně.

V podvečer se trochu projdeme po pobřeží na druhou stranu od Varadera. Tady už písek končí a jelikož je odliv, klopýtáme po skaliscích a mrtvých korálech – vyplavené portugalské medůzy se tu vyskytují v neskutečném množství. A snad každých 300 metrů pobřeží je zabezpečeno bunkrem, teď už ovšem v rozpadajícím se stavu.

Večer se bavíme s moravským párem, který se vrátil ze soukromého výletu autem z karibské strany – jsou vymrzlí a požahaní medůzou, ale jinak nadšeni. Už se jim to krátí, tak váhají, zda zítřejší předposlední den zajet do Havany nebo si ten Karibik zopakovat.

V krámu před hotelem objevujeme kubánské víno Soroa, docela levné (0,7 litru za 2,50 CUCů) a kupodivu docela dobré. Takže si dnes můžeme oddychnou od každovečerního přívalu piva a rumů - i když se to trochu stydím napsat. Špatná předpověď na další dny přetrvává a nejhorší je na středu 24.1., kdy máme v zaplacen výlet do Karibiku.

25.1. Club Oasis.

Předpověď opět nevychází, je pěkně, vlny menší, vlajka světle zelená čili ta nejlepší. Takže nás čeká další den na pláži. A jelikož si všimnu malého plachetního katamaránu, který připlul k hrázi a vysazuje do moře postavy v neoprénu, mám vodítko, kde hledat podmořský život. Vyrážím na průzkum nejdřív sám, proti včerejšku je moře klidnější, rybky jsou viditelné už i při plavbě ke hrázi, ale teprve na druhé straně je to pravé. Hráz má dvě ramena a na tom vzdálenějším je pod vodou další zatopená a obrostlá korály – a je tu opravdu na co koukat. Asi po 20 minutách se vracím, ale zpáteční plavba proti vlnám je docela vysilující. Přesto se tam odpoledne vracíme i s Marcelou, která dokonce viděla na dně dle svého popisu „jakousi rybí můru“ – šlo nepochybně o jedovatého perutýna.

Odpoledne relaxujeme u moře, počasí vydrželo i přes kupící se mraky. Ale předpověď zůstává špatná, což zřejmě ovlivnilo i plánování našeho zítřejšího výletu ke Karibiku – na pokoji máme zprávu od delegátky, že zítřejší (středeční) výlet se odkládá na neděli. Budeme tedy mít docela nabitý závěr zájezdu.

Večer se bavíme u baru s našimi moravskými potápěči, nakonec byli v Havaně. Zítra už jim to končí a čeká je nekonečný let – údajně jen s mezipřistáním na Azorech. My před sebou máme naštěstí ještě týden, takže si to zatím nepřipouštíme. Sedmička se vrátila z Karibiku relativně střízlivá a nadšená. My se rozhodujeme zítra – pokud se počasí opravdu zkazí – vyrazit vlastními silami tedy místním autobusem k ústí řeky Canímar a pokusit se o lodní výlet proti proudu.

26.1. Club Oasis.

Ráno je ale krásně a moře je tak klidné, jak jsme ho tu ještě neviděli. Takže operativně měníme plán a s brýlemi a šnorchly vyrážíme hned po snídani na pláž. Moraváci se loučí poslední podmořskou výpravou a upozorňují nás na perutýny, kteří se mají vyskytovat na konci hráze. Při plavbě tam jsme ale žádné neobjevili, tak si alespoň tentokrát v klidu a pohodě vychutnáváme podmořský korálový svět u potopené hráze. Ale při cestě zpátky si ještě jednou zaplaveme k hrázi – nejsou vlny, takže ji můžeme v klidu prozkoumat. A tentokrát se na nás usmálo štěstí, perutýn se vznáší nahoře mezi podpěrami hráze. Se značným respektem ho z bezpečné vzdálenosti chvíli okukujeme a pak ten vzácný „úlovek“ odplouváme zapít – už je totiž po desáté. Z dnešního výletu ke Canímaru tedy nebude nic, ale kam bychom se hnali, když je tu pohoda.

V poledne vyvrhne autobus z letiště čedokářské nováčky, včetně 2 merklínských kamarádů sedmičky, jejichž přílet mi její členové už několik dní nadšeně avizovali, když jsem se neprozřetelně zmínil, že moje matka pochází z Merklína. Sedmička se tedy rozrostla na devítku, ovšem zároveň v ní dochází k plíživému rozkladu. Dominantní šéf není vůbec vidět, prý je nastydlý, protože silně zrumován spal při zapnuté klimatizaci, takže ráno měl okna pokoje skoro zamrzlá. To má zřejmě nějaký protekční pokoj, naše klimoška by se na podobný výkon nezmohla ani v nejmenším. A další člen, Pavel, nám vykládá, že „tuto už nejde, pořád jenom chlastat“. Chce se trochu trhnout a vyptává se nás, jak se dostat na Varadero či autobusem do Havany.

Avizovaná změna počasí přišla až odpoledne, nebe nad mořem zčernalo, na obzoru se mohutně blýská a dozorčí koupání urychleně skládá lehátka a s pokřikem „Finito!“ nás vyhání z pláže. Nakonec ale není až zas tak zle, bouře nás minula a teprve večer se trochu rozpršelo – zkrátka tradiční kubánské uvítání pro nově příchozí greenhorny.

27.1. Club Oasis – řeka Canímar – Club Oasis.

Ráno je docela pěkné, ale po třech dnech na pláži už to chce změnu. Takže vyrážíme starou známou cestou k Varaderu, v první polovině cesty doprovázeni jedním z varaderských psíků, kteří jsou nedílnou součástí hotelu a při večeři čekají nastoupeni přede dveřmi restaurace v očekávání, co jim kdo vynese, zatímco ještě větší houf koček obsazuje většinou prostranství před druhými dveřmi z restaurace na pláž. Vzájemně si tak nekonkurují a vždy na ně něco zbude.

Na našem obvyklém místě před Varaderem je dnes jsme dnes skoro sami, takže se musíme zapojit do stopování. A asi po 5 minutách čekání jsme úspěšní a dokonce jen za 4 CUCy. Po 20 minutách vystoupíme před mostem přes Canímar a jdeme se z něho podívat, jak to dole vypadá. U říčního přístaviště pár lodí kotví a dokonce se tam ozývá jakési indiánské bubnování a halekání. Serpentinovou silničkou sestoupíme pod most a vmísíme se do davu kanadských důchodců, které tam právě vyvrhl autobus. Indiánský kmen je shromážděn ve stínu na schodech, kde odpočívá před dalším show. Obzvláště jeho dámská část budí zaslouženou pozornost, neboť je „nahoře bez“, ač poněkud maskována modrým bodypaintingem. Vytipujeme si uniformovaného ozbrojeného strážce přístavu a ptáme se, zda je možnou vyrazit na individuální lodní výpravu. Je velmi vstřícný a odvede nás do kanceláře, kde si zaplatíme plavbu prý na 3 hodiny, „without lunch“, 15 CUCů na osobu. Ukáže nám naši loď s tím, že vyplutí máme očekávat v poledne. Máme tedy asi hodinu čas, který strávíme sledováním domorodých tanečků majících zřejmě představovat nějaký obětní rituál, které vítají každý nový autobus, a popíjením Bucanera v přístavním baru. Další osamělý cestovatel je kanadský důchodce, s kterým se bavíme u stolu. Vysmívá se organizovaným výletům, na kterých se lidé chovají jako ovce, zásadně prý cestuje sám a platí národními pesy. Před třemi dny byl ve městě Cienfuegos na jižním karibském pobřeží, tam prý nepřetržitě pršelo 36 hodin a ulicemi se valily hotové řeky – to jsme na Varaderu měli zatím docela štěstí.

Další a další výpravy odplouvají, jak na větších lodích tak na menších čtyřmístných člunech, tanečníci se přemístili z parkoviště na molo, a naše loď pořád nic. Jdeme se tedy na chvíli podívat do pěkné zátoky před přístavem – to jsme ale udělali zásadní chybu, protože při návratu jsme dozorčím u brány zkasírováni o vstupné v hodnotě 2 CUCy na osobu, čemuž jsme zřejmě při prvním příchodu unikli díky vnoření do davu. Náš Kanaďan ještě s jedním mladým párem už sedí na horní palubě, nastoupíme tedy také. Konečně s asi hodinovým zpožděním se přihrne výprava i k naší lodi. Je vedena agresivní mulatkou, která nám okamžitě začne vnucovat možnost zpáteční cesty na Varadero v jejich zřejmě nenaplněném autobuse. Jak se ale ukazuje, znamenalo by to odjezd hned po zastávce na rancho, kde se bude servírovat oběd, takže bychom přišli o zpáteční již zaplacenou plavbu. Vrtíme tedy hlavou - mulatka se na nás tváří, jako bychom právě zahodili hlavní cenu v loterii a nasupeně se připojí ke svým německy hulákajícím svěřencům, kteří jsou zalezlí v podpalubí a o exotickou plavbu naprosto nejeví zájem.

A že je na co koukat. Most a další známky civilizace asi po 5 minutách mizí a dále plujeme hlubokým kaňonem, jehož stěny jsou porostlé bohatou tropickou vegetací, ve které vynikají hlavně mohutné bambusové háje a vysoké palmy královské, které jsou erbovním stromem Kuby. Občas míjíme loďky s domorodými rybáři, nad řekou se vznášejí volavky a kormoráni a vysoko na obloze krouží hejna dravců. Skály kolem jsou vápencové a občas tvoří malebné převisy a jeskyňky.

Asi po hodině plavby signalizuje majestátní stromořadí královských palem a hlavně shluk lodí u břehu cílové rancho. Němci se vyhrnou do místních zahrádkových bufetů za účelem oběda, my jen za účelem piva. Ale předtím si to tu projdeme, nabízejí tu projížďky na koních a zřejmě i na býcích či volech, foto s kajmanem či pouze hudební produkci – Guantanamera je jasně na vrcholu hitparády. Ale nejlepší je jen tak sedět, vychutnávat cervezu Bucanero a kochat se řekou a jejími divoce zarostlými břehy. Asi po hodince se vracíme k lodi, zpátky jedeme jenom my, mladý pár a Kanaďan – Němci odjeli i se svojí dominantní velitelkou autobusem rovnou do Varadera. My si ale ještě užijeme hodinu zpáteční plavby, během které se docela zatáhlo a začal pěkně foukat vítr. Proto upouštíme od dalších plánů na propátrání pobřeží a nalezení Playa Coral, údajně vhodné ke šnorchlování – při tomhle počasí by byla stejně nevhodná jako kterákoli jiná.

Na zastávce autobusů tentokrát dominuje uniformovaná dispečerka, která staví auta a umisťuje do nich čekající zájemce o přepravu, kteří jí na oplátku dávají do kasičky nějaký obnos – jak jsme se později dozvěděli, to si může dovolit u státních aut (poznají se podle barvy čísla), jejichž řidiči mají povinnost brát příležitostné stopařské pasažéry. Po té, co nás jeden autobus odmítl, zastavila další a nahnala nás do něho – byli jsme z toho tak překvapeni, že jsme jí ani nestihli finančně honorovat. Tentokrát se nám silně překlimatizovaný autobus podařilo zastavit aspoň u maríny, takže cestu do hotelu jsme si zkrátili tak o kilometr.

28.1. Club Oasis – Havana.

Druhou polovinu zájezdu máme poměrně nabitou, allinclusivní popíjení, přejídání se a povalování u moře je za námi, místo toho ovšem nastupuje dřepění v autobuse. Jako první je na řadě 2denní výlet do Havany a údolí Viňales – 151 Euro a to jsme ještě zamítli pseudoetnickoerotickou show Tropicana za dalších 40. Máme jet v 8,40, ale autobus je tu kupodivu s předstihem už v 8,30. Jelikož jsme kvůli poloze hotelu poslední na řadě, zaplňujeme též poslední 2 místa a vyrážíme. Výprava je naštěstí docela komorní, je nás 14 + kubánský průvodce, jehož jméno jsem bohužel přeslechl, ale říkejme mu třeba Miguel. Je to černoch (i když dle zdejších hledisek spíše mulat) středního věku, který studoval v létech 1984-1988 v Československu ekonomiku zemědělství. Ale jelikož šlo zemědělství na Kubě v devadesátých letech do háje – hlavně Rusko přestalo dovážet kubánský cukr, na kterém to tu zřejmě stálo – živí se teď cestovním ruchem. A to je zřejmě na Kubě daleko výnosnější než co jiného.

První část cesty je nám už důvěrně známá, kolem moře přes Matanzas. Cestou nás Miguel zásobuje specifiky života na Kubě – přídělový systém či různé způsoby, jak vyjít v podstatě s nulovou mzdou, v nichž je na prvním místě směnný obchod a dary od emigrantů z USA. Na druhou stranu se pyšní na latinskoamerické poměry slušným zdravotnictvím a vysokou vzdělaností (každý 7. Kubánec je prý vysokoškolákem). Ti ovšem těžko hledají uplatnění, takže mnohé z pokojských ve varaderských hotelech jsou inženýrky.

Asi po hodině autobus staví u hospody nad visutým mostem – na jednu stranu se táhne zarostlé údolí, nad kterým krouží hejna supovitých dravců – nejspíš to budou naši staří známí z Margarity, kondoři krkavcovití. Mnozí z nich se vyhřívají na skalách a suší si křídla. Na druhé straně mostu je krásný výhled do rozsáhlého palmami porostlého údolí Yumurí. Na terase vyhrává kubánská kapela – co jiného než Guantanameru. Při její produkci se na mne obrací prošedivělý vousatý kolega z autobusu, neustále ozdobený bafající dýmkou, s překvapivou otázkou: „Nestudovali jsme spolu na Slaďárně?“ A má pravdu, je to Věněk z vedlejší třídy naší SVVŠ, poté představuje i svojí ženu Hanu. A hned si mě fotí, že to pošle našemu společnému příteli Jonesovi s tím, že na Kubě potkal nějakého člověka, co se mi hrozně podobal (jak slíbil, tak také udělal). Další výraznou figurou zájezdu je rázovitý zeleně ústrojově ukázněný tramp ze slezsko-polského pohraničí pyšnící se tričkem Kalashnikov Tour, které je na zádech popsáno několika desítkami lokalit, kde se tento slavný ruský vynález v posledních 20 letech proslavil. Také nám potvrzuje fakt, že na Ruzyni vyvedený opilec je opět zde – bydlí v jeho hotelu, ale chová se prý jako beránek.

Asi po další hodině dorážíme do Havany – z Varadera je to asi 120 km. Projíždíme tunelem pod zátokou, která dělí vlastní Havanu od svých pevností střežících vjezd do přístavu a směřujeme do centra po silnici kolem nábřeží. Havana zatím z oken autobusu opravdu vypadá tak, jak jsem si jí představoval. V první polovině 20. století to tu muselo být úžasné - koloniální paláce, hotely a divadla o tom dodnes svědčí, ovšem nyní již ve značně omšelém stavu. Hned za havanským Capitoliem (kopie washingtonského Kapitolu ) postaveném v roce 1929 je vidět rozpadající se několikapatrové domy.

Stavíme u Capitolia a hned jako první akce nás čeká návštěva fabriky na doutníky, bez kteréžto exkurze se zřejmě žádná návštěva Havany nemůže obejít. A to té nejslavnější, Partagas, umístěné ve výrazné budově hned za Capitoliem. Továrna je to tak slavná, že je zakázáno dovnitř cokoli brát včetně kabelek či foťáků – skoro jako kdysi na Rudé náměstí k Leninovi, tohle je ale přece jenom trochu sympatičtější lokalita.

Dělnice balící pura (bohužel už ne na stehnech) jsou naší skupinkou nakukující jim přes ramena a snažící se pochytit jejich jemné pracovní finesy jistě velice nadšeny, i když tady na to musejí být zvyklé, protože hned za námi nastupuje další parta - tentokráte kanadských důchodců. V čele každé haly je pódium, odkud se předčítají na začátku každého pracovního dne noviny a pak se o nich diskutuje. Miguel to vydává za příklad skutečné demokracie. Příjemnější skutečností práce v doutníkárně je skutečnost, že zaměstnanci mají nárok na 5 doutníků denně. Při jejich ceně kolem 10 až 15 CUC za kus začínáme chápat, jak asi funguje šedá kubánská ekonomika.

Po půlhodině jsme naštěstí venku, obejdeme si Capitolijské náměstí, odrazíme několik pokoutních prodejců doutníků (byli jsme varováni, že jsou falešné a netáhnou) a jiných prodejců jakýchsi záhadných papírových ruliček (drogy to ale asi nebudou), vyfotíme si pár paláců, hotelů, bouráků a rázovitě vymóděných habaneros a už nás čeká další povinná prohlídka – tentokrát výrobny rumu. S takto zaměřenými exkurzemi souhlasím i já, který jinak při podobných výrobněprodejních návštěvách dost trpím.

Rumová palírna Legendario se nachází od centra trochu dále, takže při autobusovém přesunu vidíme i takové kouty Havany, kam se turista moc nedostane. Obrázek je to podobný jako už v Matanzasu – domy docela půvabné, ale občas opadané nebo přímo rozpadlé, občas fronty, ale obyvatelstvo většinou docela veselé. Legendario je dům celkem nenápadný, verandu zdobí pěkné labutí zábradlí. Ve sklepě nás vítá mohutný černoch, neustále gestikulující nezapáleným doutníkem, osvětlí technologiii výroby a velmi příznivé podmínky pracujících (5 lahví rumu na den a osobu). Výklad naštěstí netrvá dlouho a hned po něm nás přes pěknou vstupní halu s rázovitým vrátným zavede do neméně pěkné prodejny, kde nás čeká i ochutnávka, hlavně různých slaďáků. Ale kupodivu se ukazuje, že propagace nákupů nebude ani tak zaměřena na rum, jako na doutníky. Možná že je to dáno osobou našeho hostitele, zřejmě náruživého kuřáka, jak je vidno z jeho představení stěžejních kubánských doutníkových značek: „To je Cohiba, tu kouřil Che Guevara a já, tady je Monte Cristo, kouří ho Fidel Castro a já, a zde Romeo and Juliet, kouřil Winston Churchil a já“. Než si spolucestující vyberou, stihnu si dát v místním baru pivo za poměrně sympatickou cenu 1 CUC.

A jedeme na oběd, nejdřív ale se zastávkou na rozlehlém Plaza de la Revolución, kde je vše monumentální – rozměry a prázdnota prostoru, obelisk, před kterým trčí osamělá socha José Martího i okolní paneláky skrývající různá ministerstva, zdobené obřími kovovými portréty Che Guevary a Fidela Castra – i když jeho spodobnění připomíná spíše nějakého ajatoláha. A projev, který tu kdysi pronesl byl také monumentální, trval prý skoro 7 hodin – Miguel to ví na vteřinu přesně.

Další cesta vede po slavném nábřeží Malecón, lemovaném sochami různých generálů, politiků a básníků proslavených za protišpanělského odboje. A na druhé straně bulváru míjíme kdysi slavné hotely, mnohé z nich postavené za silně nečisté peníze - za Batisty byla totiž Havana se svými casiny rájem mafie.

Místo našeho oběda nemůže snad být vybráno lépe, hotel El Patio přímo na Plaza de la Catedral, náměstí Katedrály, v samém centru starém Havany. Čekáme na oběd v patiu - dvoře ozdobeném fontánou a palmami a obklopeném arkádami. A jelikož se čekání trochu protahuje a rozumy našeho spolusedícího ve stylu „tady nikdy dělat nebudou, protože jsou černý“ mě moc nebaví, prolezu si arkády horních pater i vnější balkóny s pěkným výhledem na katedrálu i celé náměstí obklopené malebnými domy s barevnými podloubími, balkóny a okenicemi. Na náměstí před hotelem hraje jedna kapela, druhá se snaží v patiu, obě mají v repertoáru pochopitelně Guantanameru. Různě vymódění habaneros či krojované květinářky se nabízejí objektivům gringos, pochopitelně že ne zadarmo.

Oproti krásnému baroknímu průčelí katedrály je interiér poměrně chudý, ale naskýtá se možnost za 2 CUCy vylézt na zvonici – snad to později stihneme. Nejdřív se totiž musíme zúčastnit Miguelovy skupinové prohlídky staré Havany – radši bychom vyrazili sami, ale ono už času zase moc nezbývá, tak se necháme vést. Nejdřív nakoukneme do oblíbeného Hemingwayova baru La Bodegita del Medio, kde opět hraje kapela a je tam pěkně narváno. Další cesta vede ulicí Calle Mercadores s mnoha teď už docela opravenými koloniálními balkónovými domy, kolem dalších Hemingwayových míst – hotel, kde napsal Komu zvoní hrana či bar kde stvořil Starce a moře. Kubánci jsou zřejmě na zdejší pobyt slavného spisovatele velmi hrdi a alespoň v Havaně četnost jeho jména předčí i Velkého El Che, a to je co říct.

Potkáváme veselou partu na chůdách i další květinářky, přetneme obchodní Calle Obispo a konečně dorážíme na pěkné náměstí Plaza Vieja (ač trochu zhyzděné figurínami sněhuláků či jahůdek, asi pozůstatek nějaké dětské poutě). Skoro by se dalo říci, že září novotou – UNESCO se tady o své památky stará a vráží do jejich obnovy nemalý obnos. Před každým domem je fotografie, jak vypadal před rekonstrukcí – mnohdy to připomíná stav mnoha našich zámků přeměněných za socializmu ve statky či kasárna. A pochopitelně nejhezčím objektem je arkádovitý pivovar s hospodou. Pivo si tu můžete pro změnu nechat přinést natočené do 5litrové skleněné věže – bohužel nemáme čas ani na obyčejný půllitr.

Další zastávkou je Plaza de San Francisco s klášterem Svatého Františka z Assisi, kde se nám podaří pro Marcelinu dceru učící se španělsky koupit noviny Granma – je to takové kubánské Rudé Právo, jak to komentuje Miguel, který si realitu socialistického Československa evidentně pamatuje docela dobře. A dodává, že druhé zde vydávané noviny jsou mládežnické, tedy kubánská Mladá Fronta.

Posledním náměstím, kde naše skupinová cesta končí, je co jiného než v Latinské Americe nezbytné Plaza de Armas, založené v roce 1519, což se shoduje s letopočtem založení Havany. Usídlili se na něm havanští bukinisté a provozují tu antikvariát pod širým nebem – v nabídce titulů tu ovšem jasně vede Che Guevara před Hemmingwayem. K náměstí přiléhá příkopem obehnaná pevnost Castillo de la Real Fuerza z roku 1558, na jejíž jedné věži je umístěna korouhvička zobrazující ženskou postavu – La Giraldilla, která pátrá po svém na moři ztraceném muži, se stala symbolem rumu Havana Club. Na nádvoří pevnosti se nachází obvyklá sbírka kanónů a moždířů, ale zajímavější je pohled přes zeď na nábřežní silnici plnou parkujících i popojíždějících veteránů z 50-60. let. A za vodou se tyčí další pevnost, značně mohutnější, Fortaleza de San Carlos de la Cabaňa, postavená Angličany po dobytí Havany v roce 1763.

My se ale ještě vrátíme ke katedrále a vylezeme na zvonici – je odtud pěkný pohled dolů na náměstí i na Havanu až ke Capitoliu. A pak už spěcháme k nábřeží, abychom po něm ve zbylém čase stihli dorazit na špičku k ústí přístavního kanálu, na jehož druhé straně se tyčí nejznámější havanská pevnost, Castillo de los Tres Santos Reyes Magos del Morro, zkráceně El Morro, jejíž dobytí Angličany v roce 1762 prakticky znamenalo pád Havany. Kanálem zrovna proplouvá obří nákladní loď doprovázená hned čtyřmi remorkéry, po jejím proplutí se otevírá pěkné panoráma obou pevností. Na špici proti El Morro je ještě jedna menší pevnost střežící vjezd do zátoky, Castillo de San Salvador de la Punta. Začíná tu slavné kubánské nábřeží Malecón rámované známým havanským panoramatem pobřežních hotelů.

Nakonec jsme to k autobusu stihli na čas včetně nákupu piva. K našemu hotelu je to ještě asi půl hodiny, projíždíme po Malecónu a poté rezidenční čtvrtí. Náš obrovský 5*****hotel je poblíž ohavného ruského velvyslanectví umístěného v budově připomínající kosmodrom. Večerní bufet je neuvěřitelně rozsáhlý, člověku napřed trvá aspoň čtvrthodiny, než propátrá, jaká lákadla se kde nacházejí. A pak je důležité se nepřejíst nějakými tuctovými lahůdkami, ale soustředit se na ty pravé delikatesy. Po hodině toho máme dost a nejsme ani schopni se připojit k večerní výpravě Šilhánů do města. Raději se stáhneme na náš balkón a při vínu (dovezeném z Varadera) řešíme, na které z asi 6 postelí v našem pokoji zalehneme.

29.1. Havana – údolí Viňales - Club Oasis.

Snídaně už zase tak bombastická není – což je dobře, protože v opačném případě bychom mohli prošvihnout odjezd autobusu v 8 hodin. Do údolí Viňales to máme ještě asi 130 km. První dvě hodiny jedeme po dálnici, se zastávkou na tabákové farmě s prohlídkou sušárny tabáku, což je spojeno i s posezením v hospodě – cerveza za 2,50 CUC, tady na západě Kuby je vše nějak dražší. Ale zase to vyvažuje pěkná krajina, palmy a hory na obzoru. Kolem 11 dopolední odbočíme z dálnice a začínáme stoupat, krajina je stále fotogeničtější, ale z autobusu to zachytit moc nejde. Když ale kolem 11,30 dojíždíme na parkoviště obklopené bambusovými háji s krásnou vyhlídkou, je vše napraveno. Scenérie pod námi připomíná spíše krajinu v jižní Číně či Vietnamu, aspoň jak jí znám z fotografií. Zelené zarostlé vápencové kopce pod námi se nazývají mogoty. Slunce se chvílemi schovává za mraky, což neustále mění osvětlení údolí, takže digitály jsou neustále v permanenci. I v okolí je na co koukat, opět tedy hlavně na proslavené naleštěné veterány. Není divu, že zdejší hotel a krajina si zahrály i v proslaveném normalizačním paskvilu Major Zeman – díl Rukojmí z Buena Vista.

Zatímco já se stále kochám a je nutno mě nakonec důrazně odvolat k autobusu, Marcela objevila prodejnu, kde skoupila poslední 2 lahve našeho oblíbeného vína Soroa – touto vinařskou oblastí jsme mimochodem před chvílí projížděli. Sjíždíme dolů do údolí a mezi dalšími mogoty se proplétáme k neskutečnému uměleckému výtvoru – 120x80 metrů velká pomalovaná skála Mural de la Prehistoria. S požehnáním samotného Fidela tuto zrůdnost vytvořil Leovigildo Gonzalez Morillo, žák slavného mexického muralisty Diega Rivery – pochopitelně s přispěním desítek dělníků. Zobrazuje ve řvavých modrozelenožlutčervených barvách vývoj od prvohorního amonita přes dinosaury až ke vzniku homo sapiens. Naštěstí malebné okolí nabízí i mnoho jiných takto nezprzněných skalních útvarů, kterým dodávají místní kolorit kubánští vagueros, prohánějící se na koních či osedlaných volech.

Jak se na vápencové pohoří patří, i mogoty v údolí Viňales jsou silně provrtány jeskyněmi, takže se do jedné zajdeme také podívat. Jmenuje se Cueva del Indio a jak už název napovídá, sloužila jako úkryt Indiánům a posléze i uprchlým otrokům. Před vstupem do jeskyně nás vítá osamělý bard dalším ze zdejších hitů, tentokráte pro změnu Commandante Che Guevara. Ale Guantanamera přijde pochopitelně také na řadu, hned v zahradní restauraci při obědě, kam jsme zavezeni po prohlídce jeskyně zakončené plavbou po podzemní řece s velmi malebným skalním vyústěním. Restaurant (pochopitelně s kapelou) je umístěn na pěkném místě hned pod skalou, kudy se vchází do další jeskyně. Ta je dokonce průchozí, a v jejím druhém ústí je další hospoda – na rozdíl od naší zahradní přímo jeskynní. Sousoší před jeskynní připomíná vzpoury otroků, v jeskyni jsou naaranžovány artefakty připomínající jejich pobyt.

Před třetí musíme vyrazit na zpáteční cestu, čeká nás snad pětihodinová cesta zpět. Ale chybí Kalashnikov, naštěstí je brzo spatřen, jak nám uhání vstříc po silnici – stihl si proběhnout celou jeskyni a navštívit i protilehlou hospodu. Napřed ale musíme natankovat, takže se aspoň na půlhodinku zastavíme v malebném městečku Viňales, což je vlastně jedna ulice, ale lemovaná pěknými barevnými podloubími. Náměstí s kostelem je jakoby vystřižené odněkud z Mexika.

Zbytek cesty absolvujeme bez nehody, s jednou podvečerní zastávkou za Havanou, u kiosku s výhledem na další příjemný podnik u moře. Bylo by tu jistě pěkné posezení, ale bohužel allinclusivní režim je nemilosrdný, je třeba stihnout večeři a ještě něco vypít v mateřských hotelech. Což se bohatě podařilo ještě před slíbeným termínem ve 20 hodin.

30.1. Club Oasis – Laguna del Tesoro – Playa Girón – Club Oasis.

O dnešní výlet ke Karbiku je podstatně větší zájem než o včerejší dvoudenní, takže v autobuse už pro nás zbylo jen jedno místo vzadu na pětce a jedno hned vepředu vedle průvodkyně - ani její jméno jsem nepochytil, takže proč ne Miguela. Její čeština je o poznání horší než Miguelova, v Praze pracovala v devadesátých letech. Jedeme tentokráte na druhou stranu než včera, na jih kolem Cárdenaského zálivu ozdobeného četnými ropnými věžemi, přes město Cárdenas, kde obvyklý kubánský dopravní kolorit rozšiřují vyšperkované kočáry.

Včera jsme jeli skoro celou cestu po dálnici, což dnes neplatí, takže se každou chvíli vlečeme za cyklorikšou nebo povozem taženým oslíkem. První zastávka je asi po hodině u malé farmy, kde jsou nám předvedeny všechny možné rostliny a plodiny, které se vyskytují na Kubě. A zhruba po další hodině (už oba vepředu, protože já jsem obsadil sklápěcí sedadlo nad schůdky, kde je ovšem děsné vedro) dorážíme ke krokodýlí farmě v La Boca, u poloostrova Zapata. Chovají tu na Kubě již velmi vzácné krokodýly kubánské, vyskytující se jen na tomto poloostrově, spolu s menšími kajmany. Hned u vstupu se můžete vyfotit s jedním menším kolem krku, popřípadě, pokud máte strach, s úplně mrňavým. Ty dospělé ale uvidíte až v pečlivě oploceném bazénu. Většinou se povalují nehybně jako klády v bahně nebo v trávě na břehu, občas se ale některý předvede v plné parádě. Kromě krokodýlů tu mají i pár fretek a vyhřívající se želvičky. Ale hlavním lákadlem je tu pochopitelně spousta krámků nabízející všechno možné, co se dá z krokodýlí kůže vyrobit popřípadě na co se dá umístit krokodýlí obrázek.

Farma přiléhá k přístavišti, od kterého vyjíždějí čluny na výlet kanálem k laguně Tesoro a přes ni k indiánskému skansenu Guamá. Na nás vyšel naštěstí menší člun pro 6 lidí, kdežto zbytek výpravy se tísní na jednom větším.Ten je sice rychlejší, ale z  našeho si lépe můžeme vychutnat rychle nás míjející zarostlé břehy kanálu a posléze lagunu Tesoro, čili Lagunu pokladů, pojmenovanou tak podle toho, že tu prý v 16. stoletím Indiáni pronásledovaní Španěly raději naházeli své zlato do jezera. Na druhé straně laguny je archipelag ostrůvků propojený můstky. Přistáváme u jednoho z nich, kde je kromě spousty stánků se vším možným též onen „skansen“. No, je to v podstatě jedna větší chýše a pár menších, obklopených sochami představující indiánský život, které mi asi nejvíce připomněly sochy primátů v pražské ZOO. Před tou větší chýší troubí pseudoindián na lasturu a láká turisty dovnitř. Jelikož máme podezření, že nám budou opět vnucovat nějaké cetky, raději se zdaleka vyhneme. Ti, které chýše vcucla, se po chvilce objevují na druhé straně poněkud pomalováni.

Jinak je tu pěkně, kanály jsou lemované palmami a je tu také k vidění pár volavek. K jídlu tu nabízejí krokodýlí maso, k pití výbornou piňacoladu s kousky kokosu pro Marcelu a pochopitelně Bucanero pro mě. Miguela se u vedlejšího stolu trochu rozkecala o svém pobytu u nás, nakonec jí musíme trochu popohnat, abychom stihli další program. Na zpáteční plavbě nás náš rázovitý lodivod proveze bludištěm ostrůvků, v laguně předvede předstíraný nájezd na maják s uhnutím v poslední chvíli, což způsobí nadšené ječení našich spolujezdců, mladého páru, pro které je všechno super, včetně volavek, které ovšem mají za pelikány. Na závěr je každá dáma z lodi obdarována stulíkem a pán doutníkem, takže lodivod si své darované CUCy bohatě vysloužil.

Obědváme v pěkné restauraci na přístavním molu, v jedné z dalších výprav zahlédnu Šilhány, které už jsem viděl v protijedoucí loďce na kanále – zájem o výlet ke Karibiku si zřejmě vyžádal více autobusů.

Zamáváme majitelům kubánské Octavie (pochopitelně té z 60tých let) a vyrážíme k našemu poslednímu cíli, slavné Playa Girón - Zátoce sviní, ve které byl v dubnu 1961 odražen pokus kubánských emigrantů z USA o invazi. My tam ale naštěstí nejedeme z těchto důvodů (ač pomníky Kubánců padlých při tomto konfliktu lemují naši cestu), ale proto, že šnorchlování v Karibiku je prý daleko úžasnější než v našem varaderském Atlantiku. Ač jsem před chvílí položil rovnítko mezi Playa Girón a Zátoku sviní, jen jsem podlehl zažitému klamu, který najdeme jak v průvodcích tak ve všeobecném povědomí. Playa Girón, pojmenovaná podle francouzského piráta Gilberta Giróna ze 17. století, je totiž pouze pláž na jihozápadním okraji Zátoky sviní, jejíž španělský název je Bahía de Cochinos. V ní je další pláž Playa Larga. A na obou těchto plážích se právě vylodily jednotky kubánských exulantů v roce 1961. Proto asi došlo ke splynutí těchto dvou odlišných názvů v jeden. A ostatně ty svině, podle kterých je zátoka pojmenována, nejsou prasata, ale ryby, jejichž tělo svým tvarem připomíná prasečí rypák – včera nám při plavbě loďkou v jeskyni tvar této „svině“ ukazovali na přírodním vápencovém útvaru. A jelikož je tedy vše jinak, my také nebudeme šnorchlovat přímo na Girónově pláži, ale někde na cestě mezi oběma výše zmíněnými plážemi. Místo je to pěkné, do vody se leze po schůdkách, ale dno je bezpečné písčité. Korály začínají hned asi 10 m od břehu, roztroušeně vyrůstají z písečného dna. A obzvláště jeden je opravdu nádherný, rozložitý, s jemnými stromečkovými výrůstky, které jsem zatím nikde jinde neviděl. Ryb všech možných barev a tvarů je kolem něj plno, v písku jsem objevil i maskovaného platýze.

Strávíme tu příjemné 2 hodinky, tedy skoro o hodinu déle než parta se Šilhány a Kalashnikovem, které zde opět potkáváme. Před pátou spláchneme slanost v ústech Bucanerem a mojitem a vyrážíme na skoro 3hodinovou zpáteční cestu, ještě s jednou zastávkou na pivo a druhou na kubánské pomeranče.Cárdenasem s jeho pěknou koloniální architekturou, španělskými obrannými věžemi a nablýskanými kočáry projíždíme už skoro za tmy, v Clubu Oasis jsme asi v 19,30 – zase jsme to tedy stihli, včetně večerního koncertu kubánské hotelové kapely vedené zpěvákem, kterého jsme zatím viděli většinou coby parťáka zdatně sekundujícího v nasávání naší sedmičce a posléze opilecky lkajícího při Guantanameře. Ale dnes večer se na pódiu ukazuje ve značně příznivějším světle, opravdu táhne celý koncertík.

31.1 Club Oasis – Cienfuegos – Trinidad - Club Oasis.

Dnešní výlet je ještě do dvou měst na jižním pobřeží, které jsou vyhlášeny za památky UNESCO, má být ještě delší než včerejší. Průvodcem je zase Miguel. První polovina cesty kopíruje včerejší trasu, z dálnice ale neodbočujeme k poloostrovu Zapata, ale pokračujeme k měst Cienfuegos, kam dorážíme kolem 10. hodiny. Centrem této „bílé perly Jihu“, založené francouzskými imigranty z Louisiany, je náměstí José Martí s příslušným pomníkem, s parkem, katedrálou, divadlem, vítězným obloukem a dominující budovou ozdobenou věžičkou, na kterou se bohužel nedá vylézt. Hlavní tepnou je bulvár Prado, opět lemovaný mnoha podloubími – převládající barva cienfuegské architektury je opravdu bílá. O mnoho víc bohužel během necelé hodiny nestihneme – palác Palcio de Valle postavený ze začátku 20. století v orientálním stylu si prohlédneme aspoň z oken autobusu.

Další hodinka cesty do Trinidadu vede už daleko zajímavější krajinou než byla předchozí placka – na severní straně se tyčí pohoří Escambray, na jižní máme Karibské moře. A samotné město Trinidad, založené už na začátku 16. století prvním guvernérem Kuby Diego Velázquezem, opravdu stojí za to. Krásné náměstí Plaza Mayor je hned vedle restaurace, kde se stavíme napřed na oběd. Náměstí je obklopené barevnými balkónovými koloniálními domy, na horní straně mu dominuje barokní katedrála a žlutá zvonice františkánského kláštera. Královské palmy, sochy chrtů a zdobené lavičky krášlí parčík uprostřed plazy. Celé staré centrum Trinidadu je postaveno v kopci a dá se krásně přehlédnout z věže jednoho z paláců. Už výstup úzkým točitým schodištěm je poměrně zajímavým zážitkem, ovšem úchvatný výhled na náměstí, moře červených střech a hlavně pohled přes františkánskou zvonici k horám na obzoru vše vynahradí.

Zbytek času se couráme hrbolatě dlážděnými trinidadskými uličkami kolem pastelových domků, z každého druhého dvorku zní kubánská hudba, tzv. son- mnohé kapely vyhrávají přímo na chodníku. Auta se v úzkých hrbolatých uličkách moc nevyskytují, ale když už se sem odváží, tak tu přímo září. Na závěr si zajdeme si na pivo do příjemné zahrádky pod zvonicí - stihli jsme to akorát, hned po nás se sem nahrnulo asi 50 kanadských důchodkyň.

Ve 3 odpoledne vyrážíme na zpáteční cestu. Nálada v autobusu je trochu smíšená, mnozí žehrají, že to několikahodinové trmácení v autobusu za to nestálo – nás ale specielně Trinidad docela uchvátil.

Při cestě domů si kulturní zážitek umocňuji likvidací zásob teplajícího cestovního rumu, což má za následek, že nakonec v autobuse zapomenu náhradní tričko – inu další tuzér pro řidiče či Miguela.

1.2. Club Oasis .

Poslední celý den na Varaderu,dnes už se nikam nehoníme, relaxujeme na pláži, dvakrát si zašchnorchlujeme k potopené hrázi, vyměňíme si s Pavlem zážitky z Havany. V podvečer doplníme zásoby cestovního rumu, při letech z Kuby totiž možno brát na palubu tekutiny. Při balení zjišťuji, že u mého kufru nejen upadl jeden jezdec na zipu, ale zip se navíc rozjíždí. Snad to omotáno páskem ještě vydrží.

2.2.-3.2. Club Oasis – letiště Varadero – Bermudy – Azorské ostrovy – Praha.

Ráno se ještě naposledy vykoupeme, necháme na posteli tuzér pro pokojskou, u baru pro barmana, a už je tu autobus. Slibovaný vítr v zádech, který nám měl pomoci doletět na Azory bez mezipřistání, je prý slabý, takže si celý mezipřistávací rituál odbudeme zase znova. Do Prahy dolétáme ráno asi 9 hodin – kufr naštěstí vydržel. Poprvé po návratu zažíváme prosvěcování zavazadel (u všech cestujících), ale zdá se, že nepřiznané zásoby pašovaného rumu nebyla nalezeny.

.