Národními parky západu USA a Kanady

Nocleh: Radisson hotel, Fullerton (California)                   Najeto 39 mil  (62 km)

2.6.
stát California
Fullerton - Los Angeles - Fullerton
Probuzení po prvním dlouhém dnu do podmračného svítání - teplota je asi o patnáct stupňů nižší než byla u nás a o dvacet než je zde prý touto dobou zvykem. Odjíždíme na prohlídku LA, tak nám to docela vyhovuje. Kroužíme kolem Bunker Hillu (downtown LA čili mrakodrapy), dále následuje exkurze mezi bezdomovce, potom pro architekty originální Bradbury house a jiné staré hotely a kina. Debata o architektuře je ovšem vážně narušena ve chvíli, kdy si Jiřík zřejmě spletl agilního průvodce Petra s nějakým svým studentem a nevybíravě ho seřval za nesprávné použití slova "panelák". Ten je z toho viditelně konsternován a chvíli trvá, než zase najde svou obvyklou výřečnost.
Navštěvujeme Griffithovu hvězdárnu, známou z Rebela bez příčiny. Krásný výhled na Los Angeles a přiléhající metropole, konce zastavěnosti nedohlédneš. Pak jedeme do Holywoodu, napřed klikatými uličkami do kopců za účelem nejlepší fotky známého nápisu, pak přímo do studií. Tušení mě nezklamalo, je to zase další odrůda Disneylandu, jen místo Donaldů a Mickey Mousů se tu producíruje plyšový tyranosaurus, ke kterému se lísá parodie na Marilyn Monroe, občas zase uskakujete před kabrioletem s Laurelem a Hardym. Vstupné taky odpovídající - 39$. Tramvaj nás proveze celou tou iluzí - projíždíme důvěrně známou křižovatkou z Podrazu, na kopci se tyčí přízračný dům z Psycha, o vlásek unikneme potopě v mexické vesnici, i Čelisti nás minou jen těsně, abychom mohli prožít zemětřesení v metru, při které se na nás se stropu řítí cisternový truck, a na závěr se na nás sápe sám velký King Kong. Pak jsme ještě totálně zliti při plavbě Jurským parkem, tak se jdeme ohřát k Ohni. Pro příště bych tvůrcům doporučil nezapomenout na filmy typu Základní instinkt, rozehřálo by nás to spolehlivěji. Stále se totiž ochlazuje, ani předimenzovaná porce smažených kuřat nepomáhá, tak s povděkem přijímáme příjezd našeho vozu. Čekají nás další legendární místa - Beverley Hills - vpravo bydlí Rod Stewart, vlevo Madonna, teď vpravo Phil Collins, za zatáčkou Mick Jagger (většinou ale vidíte zeď obrostlou břečťanem nebo neprůhledné stromořadí), Holywood Boulvard s těmito a mnoha dalšími pro změnu vrytými a vtlačenými do asfaltu, pak slavná pláž v Santa Monice zaplněná množstvím podivných jedinců provozujících poslední hit - tzv. fast walking, hybrid mezi afektovanou chůzí a boxem - všichni fast walkeři nosí totiž dosti výrazné rukavice, asi aby si vyboxovali volnou dráhu, tak jim člověk radši ochotně uhne.
Zpět to bereme přes letiště, ztracené kufry jsou na světě, večer to můžeme oslavit. Michal poté chrápe jako grizzly, tak si ani nestačí stěžovat na mou noční činnost. Do rána upadá v zapomenutí i podivná informace od letištního personálu, že kufry nám do hotelu nemohli dodat, protože na našich pokojích bydlí prý nějací Číňani.

Nocleh:  Radisson hotel, Fullerton (California)                       Najeto  202mil (323 km)

3.6. stát California
Fullerton - San Diego - Fullerton
Výlet do San Diega. Poklidnou cestu, během které mě pouze pohled na Matterhorn v Disneylandu, který míjíme po pravici, připomněl pohnuté tragikomické události na tomto místě před dvěma lety, aby tak oživil krapet nostalgie, narušil Michal žádostí o návštěvu Sulkova centra ( výzkum vakcín nebo něco podobného), které je prý velmi zajímavé a je blízko San Diega. Petr, zřejmě v domnění, že do jeho zájezdu zabloudil věhlasný imunolog, snaží se vyhovět a vyptává se, na jakém výzkumu se Michal podílí. Odpověď "Já jsem architekt" ovšem viditelně rozjitří jeho rány v případu paneláku, snaží se tedy zjistit, v čem chyboval, Jiřík s ním však stále jedná jako s nenapravitelným repetentem. Slavná stavba je konečně nalezena. Petrova tvář se při jejím spatření viditelně rozzáří, neb slaví velký triumf: "No to je teda socík, kvůli tomu jste sem opravdu chtěl jet?" komentuje výtvor, který zvenku připomíná nejspíš kulturní dům našeho maloměsta sedmdesátých let, ostatní se také tváří dost nechápavě. Při zevrubnější prohlídce to vypadá podstatně lépe, takže můžeme pokračovat za delfíny a kosatkami do Sea Worldu. Za dva roky vstupné podražilo z 33 na 38 $, je to ale docela pěkné, skvělá akvária s rejnoky, elektrickými úhoři, piraňami, žraloky a tajemnými manatees alias seacows, mohutnými mořskými savci. Představení s kosatkami, delfíny, kulohlavci , lachtany i vydrou jsou docela zábavná, účinkující jsou nedostižní hlavně v úspěšných pokusech o totální zlití publika, ale slunce začíná konečně vykukovat, a atmosféru nedokáže pokazit ani nechutná show bavičů, kteří vystoupení uvádějí a manipulují trapně servilním publikem, které nadšeně masově opakuje repliky typu "one, two, three !". Snaha o získání piva je neúspěšná, u všech stánků zarputile opakují "beer only out the park". Když jsem konečně out, dávám si u stánku před vchodem hot doga a chci pivo. Odpověď je nemilosrdná: "Beer only in the park!" Raději rychle pryč k mexické hranici , ale tak daleko přece jen ne, San Diego nás zastaví - průjezd přístavem, hotel Coronado, kde se filmovalo "Někdo to rád horké", Balboa park. Michal se snaží telefonicky spojit se svým dávným kamarádem Luborem, který nyní žije v Holywoodu a s kterým si včera domluvil na dnes večer sraz - neúspěšně.
Před návratem navštěvujeme onu restauraci typu "Sežer, co umíš" (tyhle lukulské hody typu švédského stolu vás v USA čekají vždy, když uvidíte nenápadný nápis Buffet), Michal si chce koupit 1 vstupenku pro 2, tak mu vysvětlujeme, že to asi neprojde. Stravování tohoto typu vyžaduje promyšlenou taktiku, hlavně nezkazit si hlad před tím už v autě různými sušenkami a jinými náhražkami, ale též v prvním návalu žravosti nepřepálit start. Po více návštěvách zase člověk zjistí, že mnohé lákavě se tvářící pochutiny jsou prostě sračky a netřeba s nimi zaplácnout žaludek a ubrat tak místo pokrmům lákavějším. Přeborníkem je zatím Petr, který už zkrátka má zkušenosti, a vzhledem k tomu , že má trenérskou školu, může kvalifikovaně poradit a stanovit cíl zápasu např. "Nechci vidět žádný upocený tři talíře" a tak nás motivovat k vyšším výkonům.
Když se zmoženi vracíme s Jirkou do hotelu, vidíme v recepci bílý ohon nějakého exota, dle popisu v něm poznáváme Michalova Lubora, který tu už 2 hodiny na něj marně čeká, a navíc ho recepční dezorientují tvrzením, že naše pokoje jsou obsazeny "nějakými Li Tien či Fu Lien". Po příchodu Michala a Anny se odebíráme do baru, kde pijeme Heineken a debatujeme o všem možném. Na trase naší cesty prý včera napadl sníh. Zábavu v jinak zcela prázdném baru příjemně podbarvuje 5 puštěných televizorů s odlišnými programy, z toho jeden ve španělštině.

Nocleh:  hotel  Radisson, Fullerton (California)              Najeto  260 mil (416 km)

4.6. stát California
Fullerton - Santa Barbara - Morro Rock - Tulare
Ranní odjezd v 6,00, což je dost drsné. Dle obyčejů cestovky obsazení sedadel v autě nepochopitelně rotuje, takže Michal s přehozenými šlachami úpí, protože se nemůže vejít za sedadlo řidiče, přesto však Petra přesvědčí, abychom se jeli podívat na další architektonický zázrak - Gettyho centrum, což je po včerejším zážitku nepochopitelné. Ale otvírají až v 10,30 (to se mimochodem dalo čekat), a černoška hlídající spodní zastávku přibližovací tramvaje - centrum je na kopci a autem se tam nesmí - je neoblomná: "You have no chance!", opakuje s neúprosnou pravidelností. A tak jedeme dál - krásná cesta kolem Pacifiku, až do Santa Barbary. Tam korzujeme po pláži, kolem joggují novopečené maminky se speciálními běhacími kočárky, zavítáme na pier a fotíme si zde přítomného pelikána. Pak navštívíme starou španělskou misii a pokračujeme k Morro Rocku (před dvěma lety jsme se tu v půlce října koupali, dnes se o tom nedá uvažovat), kde se na delší dobu loučíme s Pacifikem a otáčíme do vnitrozemí vinným krajem na Tulare. Cestou další 7$ obžerství, tentokrát jsou ale jednotlivé pochutiny uspořádány dost zmateně, takže skořicové placky s fazolemi či kyselé okurky zalité pudingem mně moc nepotěšily. Mají tu sice točené pivo (není v ceně), ale pěna mizí dřív než mi to stačí od pípy podat.
Večer seznamovací večírek u bazénu. Všem se podařilo Petrovi včas utéct, jen já byl zatažen do rozhovoru o USA , o big beatu a o mnohých v té chvíli jistě nadmíru důležitých otázkách, tak prý pak část noci trávím na koberci před WC.

Nocleh: motel M6 ,Tulare  (California)                       Najeto:  442 mil  (707 km)

5.6. stát California
Tulare - Sequoia And King's Canyon National Park - Ridgecrest
V silné kocovině vyrážíme za sekvojemi, je krásně, vylezeme na Moro Rock, nádherný výhled, před námi zasněžené vrcholky Sierry Nevady, za námi v nížinách polopouště. Cestou dolů potkáváme rangerku, jak nahoru vleče plastickou mapu pohoří, tak jsme zřejmě přišli o hodinu zeměpisu. Tradiční focení s Generálem Shermanem, snažíme se objevit nápis "Mrdat" , který prý tu do tohoto symbolu USA vyřezali naši populární umělci Lábus s Kaiserem, ale neúspěšně, jestli se jenom nechlubili a nepoznamenali pouze nějakého podřízeného sekvojovce - tak se totiž tyto kolosy správně nazývají - sekvojovec obrovský. Pak pokračujeme Congress trailem, před ležící sekvojí pózuje lepá děva a fotograf ji diriguje povely "Ty pastój!", což mě tak šokuje, že uklouznu po kluzké kůře padlého velikána a velmi pěkně se rozplácnu v místním humusu. Dolů serpentinami, tradiční přežrání, kaňonem řeky Kern (před dvěma léty jsme tu jeli taky, jenže v noci a obráceným směrem). Fotíme rustikální ranč bráněný krkavci a nervózní kravou, nápad vykoupání v jezeře Isabelle zaniká po teplotní zkoušce stejně rychle jako vznikl. Do Ridgecrest , roztahaného města v poušti, přijíždíme už za tmy.

Nocleh: motel  M6  Ridgecrest (California)         Naajeto  390 mil  (624 km)

6.6. státy California, Nevada
Ridgecrest - Death Valley National Park - Las Vegas
Ráno pěkné vedro, není taky divu, Death Valley na obzoru. Horko stoupá, v rozpálených dunách je nutno se pohybovat poklusem, což jde obzvláště Zdeňkovi. Z visitors centra telefonujeme domů. Na Michalovu komunikaci s dcerou: "Nalej mi studené pivo do sluchátka!" se za námi ozývá od party připálených vandráků výkřik: " Já bych si taky dal!" Navštěvujeme Badwater, nejnižší místo na západní polokouli (-89m), putujeme po vrstvách soli, které zde zbyly z vyschlých jezer, pak Golden Canyon, opravdu dělající čest svému jménu, ale na některých členech výpravy se projevuje silná únava z horka, tak se vracíme. Protijdoucí se ptají Petra, zda to stojí za to, on jim na to opáčí, že ano, ale musí prý jít aspoň hodinu - kde se v něm ten černý humor v tom vedru bere, neví ani on sám. Pak jedeme přes Umělcovu paletu, Zabriskie Point, já navrhuji Danteho peklo, Michal chce rychle do Las Vegas, ani na Zabriskie se nešel podívat, ale úžasný Danteho výhled na celé údolí z výšky skoro 1800 m se líbí i jemu.
A je to tady, znovu v Las Vegas. Od poslední návštěvy zase něco přibylo, nejpatrnější jsou Benátky - dóžecí palác, kampanila, brána se lvy - a Paříž - Eiffelovka rozcapená přes asi Operu, v pozadí Vítězný oblouk. Jdeme přes Excalibur - asi nejhnusnější věc, co se tu dá najít, je tam buffet, ale já to odmítám, neb toto prostředí je skutečně k zblití, takže by to v Eat what you can eat mohlo dopadnout tragicky. Končíme v Luxoru, obří pyramida, před ní sfinga. Hledáme bufet mezi dalšími sfingami , mumiemi, okřídlenými býky a babylónskými hradbami - asi 2 tisíciletí dohromady na jednom místě v originální vegaské úpravě. S bufáčem jsme nakonec úspěšní, ale ceny jsou opravdu faraónské - 12 $ a to ještě nevíme, že se dává dolar tuzéra. Zde je třeba zmínit se trochu podrobněji o tomto druhu stravování, protože to patří k nejdůležitějším obřadům celé cesty. Začít je nejlépe na restroomu (WC). A pak už může vypuknout zběsilý tanec kolem mís; bývá většinou oddíl kuřecí, všeobecně masný, mexico, italský, občas i čínský, salátový, rybí,sladký,ovocný,zeleninový,zmrzlinový,záhadný,kávový,nápojový,tatarský - při změně z lunche na dinner ,což bývá kolem půl čtvrté, obvykle přibude kráječ rostbeefů a uzeného a zároveň se zvýší cena asi o 2 dolary, takže ideální čas příchodu je pár minut před touto změnou. Na začátku akce jsou všichni neobvykle činorodí, asi po hodině už dosti zachmuření, funící a oddychující, popřípadě se tlačící před restroomy, či mumlající něco v tom smyslu, že sem už je nikdo nedostane. Zítra se to bude pochopitelně opakovat.
Rozchodit to jdeme po nočním Las Vegas, pro architekty jistě nesmírně přínosná procházka. Už se těším, čím bude obohacena silueta Hradčan.

Nocleh: M6 v Las Vegas (Nevada)                      Najeto 338 mil (540 km)

7.6. státy Nevada, Arizona, Utah
Las Vegas - Valley Of Fire State Park - Zion Canyon National Park - Orderville
Pryč z Vegas, Utah volá. Poušť končí, rudé skály přicházejí. Zastávka ve Valley Of Fire - je dost podobné Arches, ale navíc je na skalách velké množství starých indiánských petroglyfů. Vykoupeme se v Lake Mead (tedy já a Michal), prohlédneme si rekonsruované pueblo - Michal do něj v podřepu vlezl, ale ven už to bylo horší. V St. George přežrání, nákup piva a vína, zjevují se rudé stolové hory a jsme v Zionu. To nám to ale uběhlo, je 18,30. Nahoru k jezírkům, vody je v červnu ještě méně než bylo tenkrát v září. Na zpáteční cestě vidíme v křoví obligátní ušatou srnku - jak jsme poučeni Zdeňkem, jedná se o laň jelence ušatého. Radím mu, aby si neničil oděv prolézáním pichlavým křovím ve snaze získat fotku, dole v Zion Lodge v civilizaci jich bude jistě více, a mám pravdu - jsou na stejném místě jako před dvěma lety. Do Orderville jedeme tunelem, který byl tehdy pro náš camper zapovězen, po výjezdu úžasná příroda, kaňony,útesy, bory šumí po skalinách, rudých i bílých, a náhle šok - kolem táhne stádo bizonů. Jsou prý z ranče, ve kterém je připravují na život ve volné přírodě. Kolem 21,30 konečně Orderville s českou správou, což je hned patrné - na můj dotaz po pračce dostávám od správce hrdou odpověď: "Tady žádná není". Když se významně podívám na zmíněné zařízení, které na mne zírá z otevřených dveří jedné chatky, dodává nekompromisně: "V té se prát nebude". O původně slibovaných steacích, které byly postupem času verbálně přetransformovány na guláš, není pochopitelně ani vidu. Tak uvidíme zítra, jestli se polepší.
Odkládám pero a vidím, že mí spolubydlící už dávno chrápou. Namátkou sahám do zásuvky nočního stolku , kde se nachází bible - ta je zaručeně v každém pokoji každého amerického hotelu, což se třeba o prostěradle už tvrdit nedá. Namátkou ji otvírám a mé oči padnou na text, který je mi nějaký povědomý - To every thing there is a season and a time to every purpose under the heaven, a time to be born, and a time to die...zkrátka biblický text písně Turn,Turn,Turn známé od Byrds či Pete Seegera či Peter,Paul and Mary. Že se ovšem bible otevřela právě na místě, kde je jediný zlomek textu, který trochu znám anglicky, to nějak zavání zázrakem (bible má 1291 stran). Má ateistická duše je otřesena, tak rychle ještě jedno bahno na zklidnění a raději zalehnout.

Nocleh: Starlite motel v Orderville (Utah)                Najeto: 244 mil (390 km)

8.6. státy Utah,Arizona
Orderville - Kanab - Grand Canyon National Park - Orderville

Vyrážíme na sever do Grand Canyonu. Jelikož naši tři kolegové se rozhodli napřed si jej proletět letadlem, čekáme na ně v Kanabu, nejdřív v McDonaldu, pak v indiánském suvenýrovém krámu. Je čas vyrovnat se s pohlednicovou povinností. Asi za dvě hodiny se letci objevují, kupodivu přežili a ani nejsou moc zelení. Tak jedeme všichni k North Rimu - Severnímu okraji. Je to ještě asi 100 mil, a navíc do výše kolem 2500m. Je tu docela sychravo. Severní okraj vroubí hluboké lesy, civilizace je tu opravdu méně než za vodou na jihu. Kaňon působí mocně i odsud, tenká stružka Colorada dole je překvapivě zelená,ale sestup není možný, je to odtud dál a máme málo času , jinak bychom už určitě uháněli ke dnu, hlavně Michal. Jdeme tedy pěšky na Bright Angel Overlook , pak objíždíme Valhalla Plateau s Odinovým trůnem, Šivův trůn - místa jsou to opravdu bohovská. Na závěr jedeme na Imperial Overlook s výhledem na Mount Hayden a do dalekého okolí.
Při zpáteční cestě nakupujeme alkohol v Liqueru, který si nějaký koumák postavil v Arizoně pár metrů za hranicemi mormony zle sužovaného Utahu. V té naší české hospodě v Ordervillu se kvůli mormonům, kteří mají svůj trubačem ozdobený svatostánek hned naproti, nepodává ani pivo, a i o kávu byl prý silný boj. Své včerejší výtky vůči personálu musím dnes odvolat , guláš byl výtečný a paní domu velmi milá. I postele jsou širší, ale stejně jako jinde jsou vybaveny jedním společným prostěradlem a dekou, a naše pokusy o získání ještě jedné sady se nesetkávají s úspěchem ani tady, takže jazyková bariéra nebude jediným důvodem opakujících se prostěradlových debaklů. Jinak je pokoj obdobný jako ostatní M6 - pokoje pro 4, prostěradla pro 2, cena za 1 osobu asi kolem 45 dolarů, jestli se něco platí za další, nevíme. Vyznačují se zajímavým systémem vypínačů - spíše šroubů ve zdi. Zatočíš jím a on zcela náhodným způsobem zháší či rozsvěcuje všechna pokojová svítidla dle nějakého vnitřního utajeného plánu, uživateli ovšem zcela neznámého. Docela dobrý zdroj pobavení či nasrání, podle momentální nálady. Ale jeden rozdíl tu přece je, a to dost podstatný - není tu ice machine, automat na led, tak pivo popíjíme v dost nereprezentativní podobě, ale jsme v Utahu, tak můžeme být vlastně rádi.

Nocleh: Starlite motel v Orderville (Utah)              Najeto 243 mil  (389  km)

9.6. stát Utah
Orderville - Bryce Canyon National Park - Capitol Reef National Park - Green River
Po snídani odjíždíme v 7 hodin, moc se na té naší dovolené nevyspíme. První cíl - Bryce Canyon. Opětný úžas nad bludištěm červených a bílých věžiček - tzv. hoodoos. Jedeme k Bryce Pointu, což je jižní bod celého amfiteátru, potom jdeme pěšky po okraji k Navajo Loopu a po něm dolů. Nemohu se udržet a fotím opět stejné scenérie, jakých už mám spousty. A obloha je stejně šmolková, jako byla na fotkách, o kterých všichni po hospodách v Praze tvrdili, že to při vyvolávání přehnali - kdybyste to viděli, malověrní!
Po poledni jedeme dál liduprázdnou utažskou divočinou, oživovanou jen občas indiánskými prodejci snažícími se ošidit slovenského cyklistu, mísícího shity s pičami do velmi půvabné novořeči, zastavujeme se u vykopávek puebla Anasáziů, šplháme se do závratných výšek s nádhernými výhledy, potkáváme schlaffbus plný hlučných Germánů připomínající vícepatrovou pojízdnou slepičárnu, a jsme v parku Capitol Reef. Všude jinde než v Utahu by vzbuzoval senzaci, tady na půl cestě mezi Bryce Canyonem a Arches je z něho chudý příbuzný, ale dost neprávem. Projíždíme kolem obřích skalnatých útesů, jejichž úpatí vypadají jako spáry sfingy, kolem egyptských a indických chrámů, skalních hradů, vše v červené, bílé a šedé. Nad meandry sulphurového potoka mi ale zkazil náladu foťák, který ne že by stávkoval, ale naopak začal být pěkně iniciativní a každý záběr opakuje ještě aspoň 3x. (Pozn. po vyvolání : Přetvařoval se, neexponoval už nic, dokázal ovšem znehodnotit film zvýšenou rychlostí). Tak od teďka je fotodokumentace na kolezích.
Další problém vyvstává s pokročilým časem. Je totiž 18,15, v motelu v Green River nám prý pokoje rezervují jen do 18 hodin. Před námi je ještě asi 100 mil a pokusy o telefonát se nedaří - v America Tours nám dali špatné číslo. Takže závěr jízdy je trochu kritický, i když se ještě stačíme podívat na petroglyfy. Všichni jsou hladoví a nervózní, když ale zastavíme u pumpy, kde je možnost se najíst, tak naše zachmuřená trojice jen zarputile sedí v autě, musím jim i to pivo donést až pod nos.
Závěr dnešní trasy, která nás svou délkou trochu zaskočila, vede pouštní krajinou s krásnými sceneriemi pod zapadajícím sluncem, připomíná to Monument Valley, proti nám občas uhání naleštěný třpytící se truck, i vodnatý Budweiser do toho přiměřeně zapadá - je to jak vystřižené z nějakého road movie. Po příjezdu do Green River je hned vidět, že jsme v ráji kovbojů a truckerů, před naším motelem honí rázovitý honák ve stetsonu tele, když ho konečně polapí, hodí ho na sedadlo spolujezdce a odjíždí, zatímco pacifikovaný skot smutně vykukuje z okýnka.
Nocleh dopadl dobře, i prostěradla slíbili. Místo nich donesli dvě chlupaté deky jak stvořené do místního žhnoucího klimatu. Vzhledem k nabitému programu ale stejně není na spaní moc času.

Nocleh: motel M6 v Green River (Utah)                      Najeto: 309 mil (495 km)

10.6. státy Utah, Colorado
Green River - Canyonlands National Park - Dead Horse State Park - Arches National Park
Grand Junction
Dnes naposled v království rudých skal. Nejdříve se pouštíme do Canyonlands, slunce nemilosrdně pere do fascinující skalnaté pustiny táhnoucí se na vše strany k obzoru. Jdeme pěšky na samu špičku útesů Island In The Sky, odkud je možno obzvláště majestátně močit do vyprahlých hlubin. Pak se zastavíme u Mesa Arch, všude kolem krásně rozkvetlé kaktusy, ale na oblouku skalní brány tentokráte kankán nikdo netančí. Výpad na Dead Horse, pod námi Colorado - stále zelené. Z tohoto pochmurného místa, kde koně umírali žízní s pohledem na pro ně nedostupnou řeku hluboko dole, radši jedeme žíznit do Arches - taky slušná vyprahlost. Prolezeme obrovská okna v sekci Windows, jdeme se podívat k mohutné Double Arch. Na závěr ostrý výstup k Delicate Arch, symbolu Utahu a Marlboro. Je to sice jiné než při západu slunce, ale v silném větru blížící se bouře taky působivé. Jen nevím, jak bychom se po namoklých skalách dostali zpátky, ale čina naštěstí jen zahrozila a odtáhla bez následků.
Cesta do Grand Junction se vine malebným údolím Colorada vroubeným skalními věžemi. V motelu jsme tentokrát relativně brzo, a Petr nám přináší z recepce dokonce prostěradlo. Velké nadšení, které na pokoji zmutovalo do bezmocného vzteku, když se z něj při pokusu o použití vyklubaly 4 povlaky na polštářky. Čím nás asi překvapí zítra?!
Projevují se první zárodky ponorkové nemoci, Sborwitzovi neumějí zatahovat závěs ve sprše, když se to naučí, tak zase nezastrčí dolní konec plenty za práh sprchy, když zvládnou i to, tak stejně pověsí mokré plavky na záchod, takže moje návštěva končí namočenými kalhotami a vzteklým řevem. Při odjezdu na večeři zase zdržuje Plebán, který se musí napřed koupat a pak si ještě dovolí jít na záchod - Michal to dotčeně komentuje: "Co tam může dělat, když celej den nežral?!" V mé nepřítomnosti vznikla též jakási rozepře o nastavení klimatizace mezi zimomřivým Michalem a teplofobním Jirkou za mně neujasněné asistence Anny. Podstata sporu byla zřejmě složitější, ale vzhledem k tomu, že všichni tři zúčastnění se mi snaží simultánně vysvětlit své postoje, zůstalo mi jablko sváru utajeno. Momentálně se rozvíjí další váda o nařízení budíku a použití koupelny, konflikt propuká i na manželském loži Sborwitzů, zítra možná taky budou žádat o další prostěradlo. Radši si dám ještě jedno.

Nocleh: motel M6 v Grand Junction (Colorado)              Najeto: 271 mil (434 km)

11.6. stát Colorado
Grand Junction - Georgetown - Rocky Mountains National Park - Denver

Ranní odjezd je v šílených 6,00. Cesta docela ubíhá, uháníme po dálnici kolem Colorada, pak se cesta zařízne do kaňonu a začne se zvedat, kolem se najednou tyčí zasněžené štíty - vjíždíme do Rocky Mountains. Jízda je náhle přerušena výbuchem a panickým Jirkovým křikem:"Mně něco stříká na hlavu!", ale šlo jen o explodující limonádu. Zastavujeme v Silverthroe, překvapuje nás cena benzínu 1,01 za galon - v Californii to bylo tak 1,5, v Utahu 1,3. A hot dogy tu mají po dvou za dolar, to je taky dvakrát levnější než je zvykem. Přitom se jedná o horské letovisko. Další zastávka Georgetown, hornické městečko z minulého století s historickou železnicí. Radnici tu mají na jedné chodbičce s veřejnými restroomy, které zabírají 2/3 tohoto prostoru. Michalovi se tam tak zalíbilo,že na něj 10 minut čekáme s odjezdem.
Konečně Rockies. Krásné počasí, máme asi docela štěstí. Ideální podmínky k pozorování wildlife, přírodovědec Zdeněk je pochopitelně ve stavu silného pohnutí mysli. Zatím občas šokoval celé osazenstvo auta nečekanými výkřiky: "Žjó!" a na otázky vyděšených spolucestujících, co se děje, sděloval důvod svého nadšení typu: "Rozkvetlej kaktus!" nebo "Kráva s takovejma rohama!". Dnes je to jiné, jeho pohnutí je oprávněné, jednotlivě spatřené kusy jelenů wapiti (elk) či sika (on to prý dokáže rozeznat a nikdo z nás mu pochopitelně nedokáže oponovat) vrcholí obrovskými stády, první asi padesátihlavé -Zdeněk s triedrem v ruce nadšeně počítá na celé auto: "1,2,3,4,...55,56", dál už to nestíhá, protože objevuje nové stádo, tam je odhadem na 200 kusů, počtářské výkony mu navíc kazí drzý sysel, tak neví, co pozorovat dřív. Při výjezdu do výše kolem 3500 m zase spatří sviště, musíme se k němu pěšky vracet do kopce, a to nás málem všechny zabije, protože na stoupání v této nadmořské výšce nejsme zvyklí - při návratu do auta všichni funí a lapají po dechu. Michal mezitím šel po rovině na vyhlídku do Forrest Canyonu, kde objevil svišťů daleko více. Je tu plno sněhu, okolní hory se noří pomalu do mraků. Tak ještě výlet k Bear Lake a plni dojmů jedeme do Denveru, cestou se počínající déšť mění v průtrž s krupobitím, do toho duha, pěkné to je. V motelu dostáváme dokonce 2 prostěradla, tak to jdeme oslavit do čínské restaurace, zase nás přežrali. Zítra zase vstáváme v 5,30, čeká nás totiž asi nejdelší přesun přes celý Wyoming až pod Yellowstone. Nocleh: motel M6 v Denveru (Colorado) Najeto: 393 mil (629 km)

12.6. státy Colorado, Wyoming
Denver - Fort Laramie - Jackson
Po ránu se podíváme napřed do Denveru, docela pěkné město, v tuto hodinu je downtown ještě vymetený, objíždíme coloradský parlament s kupolí pozlacenou místními zlatokopy, prohlídneme si pěší zónu, zaraženě čteme titulky na novinových stáncích: "Russians Beat NATO In Kosovo", a pak už na sever směr Cheyenne. Asi po hodině jízdy se najednou na levé straně dálnice vyloupne neforemná fabrika s povědomým logem Budweiser. Po poněkud komplikované změně směru - otáčení na dálnici prosazované Petrem neprošlo, tak musíme notný kus dopředu a pak se vracet - stojíme před branami, ale první prohlídka začíná až za hodinu, tak se jen s tím americkým snem vyfotím. Pivní fundamentalisty u Bohouše ta fotka jistě řádně rozdráždí. Mě zatím dráždí spíš to, že u žádné pumpy neprodávají pivo, zřejmě specialita Wyomingu (like no place on earth - jak se hrdě píše na poutači na hranicích tohoto státu) . Styďte se, kovbojové, i mormonský Utah je v tomto směru liberálnější.
Zastávka v Fort Laramie, bývalá pevnost a vězení. Pronikáme načerno do mizerně střeženého objektu a ušetříme tím každý 8$. Kolem se hemží různí pistolníci, jezdí dostavníky, do baru se kolíbá obtloustlá Calamity Jane. Jak nás spatří, mají ti desperádi hned touhu uspořádat pro nás představení, raději proto mizíme.
Cesta přes pláně do Rock Springs není kupodivu vůbec nudná. Zvlněná zelená prérie se táhne na všechny strany až k obzoru, kde končí zasněženými štíty - podle mapy je to tak 100 mil daleko. Po ní se prohánějí stáda dobytka, i kovboje občas zahlédneš. Zdeněk je nadšen bohatým výskytem pronghornů alias česky vidlorohů - jsou to ony staré dobré kozy z předchozí výpravy. A i jiná tradice je zachována, s příjezdem do Rock Springs se éter plní kvalitním big beatem stejně jako tehdy.
Otáčíme na sever na Jackson, cestou fotíme tajemného dravce ospreye sedícího v čapím hnízdě (jednalo se o orlovce říčního), rustikální rozpadající se baráky, za nimiž je zaparkován naleštěný vůz opatřený známými majáčky a nápisem Sheriff.
S příjezdem do Jacksonu a tím pádem blížícím se ubytováním propuká u Jiříka děs z toho, jakou kombinaci ložního prádla tentokrát vyfasuje a rozvádí tento problém tak dlouho, až mu Petr nabídne volné místo ve svém průvodcovském pokoji, zřejmě spíše symbolicky. To se tedy pěkně zmýlil, Jirka bez váhání přijímá. A tak po návštěvě kovbojsky načančaného Jacksonu a dobrodružném pojídání steaků (každá návštěva pohostinství je zde vždy spojena s celou řadou menších i větších trapasů, ale též odvrácených katastrof) se konečně budu moci rozvalit sám v dvojposteli, takže končím, stejně už jsem propsal asi hodinu slastné ložní samoty.

Nocleh: motel M6 v Jacksonu (Wyoming)                         Najeto 562 mil (900 km)

13.6. státy Wyoming, Montana
Jackson - Grand Teton National Park - Yellowstone National Park - Gardiner
Grand Teton před námi. Počasí je nádherné, zasněžené štíty jsou dnes oknem v tetonské kapli krásně vidět. Výlet okolo Jenny Lake k Hidden Falls je vylepšen množstvím svišťů, podíváme se i do indiánského muzea u Jackson Lake, a dále na sever k Yellowstonu. Řada stojících aut je neklamným znamením, že u silnice se pohybuje něco zajímavého. Petr se ptá z okýnka, o co jde, odpověď zní: "Moose", tedy los, jedná se o losici s mládětem, to je i u zvířecky předimenzovaného Yellowstonu vzácnost.
Prvním překvapením po vjezdu do nejstaršího amerického parku jsou kvanta sněhu. Navíc všechny řeky jsou divočejší a vodopády bouřlivější, než si to pamatuji z konce září. První bizoni se též dostavují dost rychle. Prohlídka West Thumb Basin na břehu Yellowstone Lake, krásná barevná jezírka a horké prameny, přesun k Old Faithfull. Ten tryská jak divý asi pět minut, snad se mi to snaží vynahradit za odfláknutý výkon minule. Cesta kolem Hradního gejzíru k úchvatnému zelenožlutému Morning Glory, při zpáteční cestě navštívíme Old Faithfull Inn, údajně největší dřevěný hotel na světě, před nímž se motá bizon, který má zřejmě dnes službu. Pokračujeme na Midway Basin s Grand Prismatic Spring, což je největší teplé jezero v Yellowstonu. Michal už nechce vystupovat z vozu, ale nic jiného mu nezbývá, protože sedí u dveří, doprovází to tedy postupně se zesilujícím protestním mručením, ale na mé místo vzadu v rohu si přitom sednout odmítá. A to netuší, co ho čeká. V podvečer totiž divá zvěř vylézá ze svých pelíšků, všude je neuvěřitelně živo. V jednu chvíli se stádečko bizonů rozvaluje na zvýšené krajnici a shora zírá asi z dvou metrů do našeho auta, kde divoce cvakají foťáky a bzučí video. Teprve když malé bizoně začne jevit zvýšený zájem o náš vůz, zahání ho máma pryč a všichni se lenivě odvalí asi o tři metry dál. Zdeněk je přitom nejvíce nadšen jeřábem, to je prý větší vzácnost než všichni ti bizoni a elkové dohromady. Jen ten medvěd stále nic, ač nějací lidé s dalekohledem zírají z aut k řece a pokřikují "bear,bear!", ale kvůli náhlému přívalu deště a Michalově nevrlosti už ani nezastavujeme. Nocleh je v Gardineru hned za hranicí parku a zároveň Montany, brána severního vstupu je vidět z našeho balkónu. Pokus o večeři v pizzerii, ale už mají zavřeno, uspěli jsme až v nějakém kuřecím bufetu. Zase trapas kolem nedodaného basketu, což jsou hranolky a salát.

Nocleh: motel M6 v Gardineru (Montana)                   Najeto: 172 mil (275 km)

     Mapka Yellowstonu

14.6. státy Wyoming, Montana
Gardiner - Yellowstone National Park - Gardiner
Dnes je tak trochu odpočinkový den, docela si ho zasloužíme. Trochu prší, ale brzy se to lepší. Jedeme k Yellowstone Canyonu. Cestou zase přísun bisonů, přecházejí nám před autem, největší stádo potkáváme u stejného potoka jako před dvěma lety. I los na sebe nenechá dlouho čekat. Podnikneme výlet mezi bahenními gejzíry a kolem sirné kaldery. Projdeme se po okraji Yellowstone Canyonu, k dolnímu vodopádu a po vyhlídkových bodech. Našeho starého známého dikobraza jsem ale tentokrát nepotkal. Na Fishing Bridge se vyskytují pelikáni a sličná rangerka, která nám hned vysvětluje, že kromě pstruha cutthroat, který je zde doma, jim sem někdo nasadil zlého pstruha jezerního, který cutthroata žere. Překlad trochu vázne, pro sebe si hodného cutthroata překládáme jako hrdlořeza, což ale role obou soupeřů poněkud obrací, ale zase nám to umožňuje seznámit rangerku s výskytem hlásky "ř". Na autora násady pstruha jezerního je vypsána odměna 10 000 dolarů , což nám vnuká nápad udat Annu, která roli pstruhů v potravním řetězci nepochopila a tvrdošíjně fandí jezernímu.
Přes Norris Basin a Mammoth kaskády (Petr vzpomíná, že loni potkali medvědici s mládětem vedle telefonních budek, odkud moje děcka kdysi telefonovala do Brna a Jihlavy) se vracíme v neuvěřitelných 15,30 a budíme Michala, který využil den s návratem na stejné místo k neopuštění brlohu. Vůbec není nadšen, že nás opět vidí, naopak vykazuje zvýšenou brblavost.
Na večeři jdeme do Outlaws pizzerie. Toto zařízení v sobě mísí prvky kultury americké (název a organizace buffetu), italské (kuchyně) a bývalé DDR (čekání v předsíni na uvedení, ač hospoda je poloprázdná). Salátový bar se vyznačuje obvyklým smícháním pokrmů sladkých a slaných, takže když si chci dát broskvový kompot, málem si broskve beru z nějakého česnekového dressingu, kam se zřejmě dostaly omylem při servírování z vedlejší mísy. Obdobnými jemnostmi se vůbec nezatěžují přítomné Japonky, které svůj talíř bohatě naplněný fazolemi,olivami a feferonkami korunují broskvemi a pak si to vše zalijí bohatým výběrem majonéz a pudingů.
Krásný večer na balkóně s plechovkou Old Milwaukee a výhledem na zapadající slunce nad Yellowstonem, ještě bych se tu zdržel, ale zítra musíme táhnout zase dál na sever, Canada go go!

Nocleh: motel M6 v Gardineru (Montana)                        Najeto: 123 mil (197 km)

15.6. stát Montana
Gardiner - Helena - Great Falls
Ráno zataženo, ale cestou se vyjasňuje. Montana je dost podobná Wyomingu. Prérie a hory na obzoru. Postupně přibývá osídlení. Zastávka u pumpy, nákup Polish dogů (větší hot dogy) a piva - v Montaně už zase je, ale tržní zákony jsou zde podivně převráceny, třetinka stojí víc než půllitr naprosto stejného piva - asi by to chtělo Pana Profesora, aby nám to vysvětlil.
Jsme v Heleně, hlavním městě Montany. Chceme se jít podívat do parlamentu,, který vypadá podobně jako washingtonský Capitol ( a podobně vypadají parlamenty ostatních hlavních měst jednotlivých států),takže se tato budova a la Národní muzeum pěkně vyjímá mezi McDonaldy, Burger Kingy, Taco Belly a vší ostatní americkou strávní kulturou. Je ale v rekonstrukci až do roku 2002, takže šance být poprvé v parlamentě mizí. Místo toho jdeme do muzea, jsou tu památky na zlatou horečku, indiánské války a začátky fotografie na Západě.
Dál jedeme kaňonem kolem Missouri, pak se povrch vyrovnává a asi kolem 15,30 jsme v Great Falls. Je to zatím nejprůmyslovější město, co jsme tu viděli, připomíná tak nejspíš Lovosice. V muzeu byl obraz objevení vodopádů Great Falls výpravou Lewise a Clarka kolem r.1800, tak je taky jedeme hledat, úspěšně, ale hned nad nimi je přehrada, která naprosto devalvuje výsledný dojem. Projíždíme městem, u každého baráku je basketbalový koš, ať se mládež tuží. Nakupujeme víno na večer, dnes by mohl být zase trochu pohodový. Je zajímavé, že k cenám v Montaně nepřipočítávají daň.

Nocleh: hotel Days Inn v Great Falls (Montana)                  Najeto:  314 mil (502 km)

16.6. státy Montana, přejezd do Kanady, stát Alberta
Great Falls - Glacier National Park - Calgary
Večer zase tak klidný nebyl, v devět hodin jsem běžel pro další víno a na závěr jsem si vypil skoro všechny zásoby piva. Ale aspoň se dobře spalo, protože ostatní střízlivci si stěžovali na hlučnou fabriku a průmyslové pachy.
Ani jsme nemuseli Petra moc přemlouvat a jedeme do amerického Glacieru, který nebyl v programu. Montana si stále udržuje svůj charakter zelených plání se zasněženým Glacierem před námi. Stavíme na svačinu u pumpy a zjišťujeme, že se nacházíme na území Black Feet, tedy Černonožců., ale prvotní radost nad tímto zjištěním se rychle vytrácí, když si člověk uvědomí fakt tvrdých prohibičních opatření v rezervacích, a vychlazené pivo je po konzumaci buritos s barbecue naprostou nutností. Dopadlo to dobře, pivo tu normálně prodávají, zdá se, že boj Indiánů za svá nezadatelná práva je doveden do vítězného konce. Vjíždíme do hor, před námi se objevuje krásné tyrkysové jezero Two Medicine Lake, nad ním zrcadlící se zasněžené štíty, přesně stejná fotka byla v katalogu America Tours, ačkoli podle Petra tady nikdy žádný zájezd nebyl. Kolem St. Mary Lake s malebným Ostrovem divokých husí stoupáme nahoru do Loganova průsmyku, který právě dnes ráno poprvé v této sezóně zprůjezdnili. Jedeme mezi několikametrovými sněhovými bariérami, visitors centre v průsmyku ještě není otevřen, kolem rejdí sněžné pluhy. Přejíždíme nejvyšší místo a otvírá se nám krásný výhled na západní část pohoří, a náhle se někdo vzrušeně ptá: " Co je to támhle nahoře za sněžného čerta?" Není to čert, je to bílý sněžný kozel. Zdeněk je zase v tranzu, prý je to neobyčejná vzácnost, je jich na světě jen několik stovek a vyskytují se jen tady v horách na pomezí USA a Kanady. V sandálech se brodíme sněhem ke zvířeti, foťáky cvakají, zvíře je dost oprsklé, asi si uvědomuje svou vyjímečnost. Pak ho očividně přestaneme bavit a odkráčí do kopce očuchávat dalšího lovce beze zbraní a zvýšit tak svojí popularitu. Kolem lyžujících nadšenců se tedy vracíme dolů, rozhodně ta zajížďka stála za to.
Příprava na odbavení na kanadských hranicích se zkomplikovala ve chvíli, kdy Plebán s překvapením zjišťuje, že by měl mít stejně jako ostatní imigrační papírek, který jsme dostali při vstupu do USA a nyní bychom ho měli odevzdat (v cestovce nám kladli na srdce, abychom si ho na kanadských hranicích nenechali sebrat, nevím, jak bychom to měli udělat, podobné rady může ospravedlnit jen fakt, že náš zájezd je první, který tento týdenní výpad s návratem do USA podniká). Závažný dokument je po několikátém pokusu nakonec objeven a Plebán není odsouzen stát se zrnkem v mlýnu americké byrokracie.
Přechod hranice proběhl bez problémů, kanadský celník uměl dokonce "dobrý den". Alberta, stát divokých růží, vypadá zatím stejně jako Montana, jen vzdálenosti nám budou pěkně ubíhat, protože jsou v km. Zastavujeme ve Fort McLeod, kde je zachovalá pevnost z minulého století. Když se blížíme ke Calgary, nikdo by neřekl, že je to město olympijských her - krajina jako v Polabí a pěkné vedro. Mají tu velmi zajímavý systém adres, ta naše je Sandman hotel, 6T8J5,1045. Jak předtím telefonátem do hotelu Petr zjistil, je to na McLeod blvd, to prý vyplývá jasně z 6T8J5, jak, to ale ví zřejmě jen calgarský postman. Dotazem u pumpy zjišťujeme, že 1045 je šifra pro 45th avenue, která ten bulvár přetíná, a je to 10. zde postavená budova. Ovšem 10 zároveň v sobě zahrnuje informaci, že jde o barák na pravé straně, neboť to je sudé číslo. Jakou adresu bude mít 10. budova, pokud bude na levé straně, mi nikdo nedokáže sdělit, ale tuto záhadu hned přebíjí nová, neboť zázračně nalezená adresa sice patří hotelu, ale ten se jmenuje Night Inn. Ale kupodivu se opravdu jedná o náš hotel, který jsme takto šťastně nalezli, ač se nám ho pokusili utajit zašifrováním nejen adresy, ale i jména.
Při prvním pohledu na hranicích vypadala Kanada levněji než USA, po večeři v mexickém restaurantu už to tak nevypadá. Michal navíc propadá záchvatu nekomunikativnosti, nabízený jídelní lístek odstrkuje se slovy " já tomu nerozumím", po naservírování jídel se rozkřikuje na Jiříka: " Kde jsou ty tortily, o kterých jsi tvrdil, že budou jako příloha?!", pak se mě ptá, zda mi ještě zbylo v hotelu nějaké pivo, a když odpovím, že by se mělo dokoupit, pokud má stačit pro více lidí, opáčí, že on rozhodně nikam běhat nebude. Televizní program v hotelu je nějaký podivný, na výběr je opereta v maďarštině či jakási truchlohra z pravoslavného prostředí v ruštině. Ráno se musím podívat do novin, zda průběh událostí v Kosovu nenabral nějaký nežádoucí směr.

Nocleh: hotel Night Inn v Calgary (Alberta)                Najeto: 406 mil  (650 km)

17.4. státy Alberta, British Columbia
Calgary - Kootenay National Park - Banff National Park - Lake Louise
Ráno jedeme na prohlídku do centra Calgary, je to docela pěkné město, má asi 750 000 obyvatel. Vnikáme do Chinatownu, posléze do Čínského kulturního centra, kde jsme čipernými Číňankami zavlečeni do muzea, je nám předveden zázračný zpívající bronzový kotel, který se tře rukama a stříká z něj voda, ale málokomu se to daří. Když se nám podaří vymanit se, ještě nás zdrží olympijský park, kde se sice nesmí parkovat, ale my to děláme a neustále nás proto vyhazují, až se jim to konečně povede.
Konečně opět Skalisté hory. Je to Kanada, jak si ji člověk představuje. Zasněžené štíty, pod tím husté lesy kanadských jedlí, v údolích se valí řeky s názvy důvěrně známými z dobrodružné četby . K tomu jezera, o jejichž barvách na pohledech soudíme, že je to kýčovitě přebarvené, a ona zatím ta tyrkysová, olivová nebo šmolkově modrá přesně odpovídá skutečnosti. V Banffu zahlédneme též první klasickou kanadskou jízdní policistku. Parky, které máme v plánu, jsou vlastně jednotlivými částmi Rocky Mountains. Na dnešek připadla cesta parkem Kootenay, nazvaném podle řeky, kolem které se táhne. Cestou zastavujeme a krátce si zatrailujeme Marble Canyonem, což je soutěska, která se asi během 500 metrů zařízne do hloubky 50 m, z ústí kaňonu jde pěkná zima. Nahoře kaňon začíná burácejícím vodopádem s duhou.
Jedeme dál podél Kootenay a najednou řada aut u silnice, a je tam, konečně, medvědi opravdu existují! Je to medvěd černý neboli baribal (black bear), před kterým se prý doporučuje utéct, na rozdíl od grizzlyho, před kterým se prý raději rovnou dělat mrtvým. Tenhle představu o šelmě moc nesplňuje, kolíbá se po louce a žere borůvky, čímž se prý opíjí. Za chvíli mizí v lese, asi se z toho jde vyspat.
Asi za hodinu další, toho už jsme si objevili sami. Proběhnou závody o co nejrychlejší opuštění auta, ženeme se dolů po louce, ale jak nás spatří nebo zavětří, tak prchá - překvapivě bystře.
Po asi 150 km jsme na konci údolí a najednou jsme v jiném světě. Termální bazény, chalupy jakoby vypadly z Bavor včetně názvů (hotel Innsbruck, Bayern apod.), nápisy Wir sprechen deutsch. Tak raději otáčíme a jedeme zpět. Ještě si fotíme bighorny (ovce tlustorohé), kteří se tu volně potulují, a za chvíli zase divoké brždění a otáčení do protisměru - další medvěd. Tentokrát asi 3 metry od silnice, a o 5 metrů dál laň jelence (nebo wapitiho?). Schyluje se k dramatu, medvěd se staví na zadní a zírá za ní, laň mizí v podrostu, huňáč vyráží po stopě. Koncovka nám zůstane utajena, ale medvěd se spíše pouze předvedl před diváky a ve skrytu lesa se zase vrátil ke svým borůvkám. A na závěr dne ještě jeden, ten den už čtvrtý, majestátně trůní na skalce nad silnicí a svrchu si nás prohlíží. Docouváme k němu, radši kromě Petra (který ovšem má dveře na odvrácené straně medvěda) z auta ani nelezeme, naše zpětné nasedání je dost složitá věc a v krizové situaci zatím nevyzkoušená. Chvíli na sebe vzájemně zíráme, pak se medvěd pomalu zvedá a houpavým krokem Míly Zemana mizí v mlází.
Nocujeme v Lake Louise, je to horský hotel vyšší kategorie, než jsme zatím byli zvyklí. Všude kolem hory, světlo je do 11 večer. Večeříme na balkóně, popíjíme kanadské pivo Ice a pozorujeme okolo se hemžící sysly či psouny. V místním prospektu se dočítám, že v Kootenay žije 12 medvědů, tak jsme dnes viděli plnou třetinu (pokud nám ovšem místní strážci nepřeváželi tajně jednoho z místa na místo).

Nocleh: hotel Lake Louise Inn v Lake Louise (Alberta)            Najeto: 294  mil  (470 km)

18.6. stát Alberta
Lake Louise - Banff National Park - Jasper National Park - Jasper
Ráno jedeme k Luisinu jezeru, které je pojmenováno podle dcery královny Viktorie Louise Carolině Albertě, po které se zároveň jmenuje i stát Alberta - s takovým jménem je člověk hned slavný. Neuvěřitelná barva na pohledech je skutečností, jezero je opravdu smaragdově zelené a zakončené ledovcovou stěnou. Bohužel pohledy nelhaly ani o Chateau Lake Louise, který stojí na břehu z přístupové strany a vypadá jako kříženec Františkových Lázní a Las Vegas. Obcházíme jezero na druhou stranu pod ledovcovou stěnu, po ránu tu naštěstí nikdo není. Zato při návratu se už před Chateau vyvalily davy Japonců. Marně před nimi prcháme k na pohledech snad ještě úchvatnějšímu Morraine Lake, ale to zůstává své pověsti dost dlužno. Má málo vody a na polovyschlém dně se hromadí klády a synové vycházejícího slunce (občas i jeho pěkné dcery). Jejich autobusy též poplašily všechny medvědy v okolí, takže vždy když dorazíme ke skrumáži aut a busů, medvěd je již moudře někde v brlohu a jen divoká gestikulace a vzrušené výrazy na silnici vyhřezlých cestujících svědčí o jeho byvším výskytu.
Cesta na sever do Jasperu, to je 200 km po tzv. Icefield Parkway, vysokohorské silnici, která patří k nejslavnějším svého druhu na světě. Vrcholky hor kolem chvílemi září na slunci, jindy mizí v mracích. Údolím pod silnicí se napřed valí romantikou dýchající Sascatchewan, který v Jasper parku vystřídá neméně proslulá Athabasca. Každou chvíli nějaká interesantní zastávka ,vodopády,jezera, peřeje, ledovce, kozy (tlustorohé!), medvědi dnes asi nejsou ve službě. Vystoupáme k Peyoto Lake a jen zíráme - v jezeru jako by někdo rozpustil tuny modré skalice. Při vstupu na vyhlídku se stále ozývají mnohojazyčné výkřiky obdivu, vše ovšem opět přeruší nadšený vřískot autobusu Japonců, srovnatelný snad jen s reakcí na zprávu o úspěchu v Pearl Harbouru.
A pak najednou mračna houstnou a během pár minut jedeme počasím, při jakém by rekreant na Šumavě urychleně přerušoval dovolenou. V té čině nějak propásneme i soutok tří řek na Sascatchewan river crossing a začíná to vypadat bledě i s ledovcem Athabasca, který se nachází blízko hranice parků Banff a Jasper, která se rychle blíží. Naštěstí zasáhla nějaká vyšší moc a zatímco naše auto je ještě bičováno přívaly deště, vlevo se mračna rozestupují a před námi se tyčí ozářený Athabasca Glacier, vrcholy okolních hor jsou ještě obaleny divokými mraky - působí to dost himalájsky. Přechod ze skoro úplné tmy do zářícího odlesku ledovce hrozí sněžnou slepotou. Vyrážíme vzhůru k ledopádu kolem značek s letopočty označujícími ústup ledovce v posledních 30 letech. Brodím se bílým sněhem přes namodralé ledové plochy, pod jejichž povrchem zurčí potůčky. Jelikož jsem ignoroval výstražnou ceduli, tak se mi to zatím dost líbí. Pak mě docházejí ostatní a sdělují, že všude kolem prý hrozí nebezpečí propadení do 20 - 40 m hlubokých ledových jam, což prý tu potkalo nějakého nešťastníka roku 1994 hned u vstupu na ledovec a než ho vytáhli, tak bylo pozdě. Paniku zvyšuje rázovitý polský horal, který se zachmuřeným výrazem cepínem poklepává led a sděluje nám, že situace je vážná a že ví, o čem mluví, protože je ze Zakopaného. Náš sestup už zdaleka není tak bujarý, protože opatrně prozkoumáváme, kam šlapeme. Dole pak potkáváme 2 Čechy a vytoužené restroomy.
A jedeme dál - vodopády Suwapta, Athabasca a mnohé jiné beze jména. Všechny vzhledem k přebytku vody vypadají lépe než na pohledech, a to je zcela opačná zkušenost oproti vodopádům americkým. Ubytování je před Jasperem v chatičkách malebně umístěných na břehu Athabasky - Kanada zatím vysoko vede nad americkými uniformními motely. Petr vyzvídá v informačním centru, kde žijí bobři, a vrací se se zaručenou zprávou, tak po večeři vyrážíme na loveckou výpravu - noci jsou totiž skoro bílé, do půlnoci je vidět. Michal zůstává nakonec v autě, Anna pronásledovaná komáry se k němu posléze vrací. Udělali chybu, protože jsme úspěšní, čemuž bych byl zkraje naprosto nevěřil. Objevujeme hned dvě jezírka s bobřími hrady a nakonec i bobra, který těžce maká na výstavbě své hráze. Vždy na chvíli zmizí pod hladinou ( jen tehdy se k němu přískoky přibližujeme), pak se vynoří s klackem v hubě, plave k hrázi a klacek se do ní snaží zapasovat. Stále se k němu přibližujeme, až jsme to přehnali - navíc jsem předával dalekohled, když byl bobr na hladině - výstražné plácnutí ocasem, pak ještě jedno a bobří show je pro dnešek u konce. Je taky na čase, Sborwitzovi v autě už musejí jistě šílet. Náš návrat napřed zpomaluje nadšení Dany a Zdeňka nad stromy pokácenými tradičním bobřím způsobem, pak ale zase urychluje jejich upozornění, že situace je pro medvěda jak stvořená (večer, blízkost vody a kempu). Po mé poznámce, že se doporučuje hlasitě se bavit, rázem všichni umlkají a ani já si nemohu zrovna na nic vzpomenout. Raději zrychlujeme a konečně dorážíme ke kýženému autu, kde vyspávají Sborwitzovi uprostřed stádečka wapitiů.

Nocleh: Chatky v campu Jasper Home v Jasperu (Alberta)             Najeto:  181 mil (290 km)

19.6. stát Alberta
Jasper - Jasper National Park - Jasper
Chčije a chčije. Přesto vyrážíme k Maligne Lake, největšímu a nejhlubšímu jezeru v Rockies. Ale až po snídani v korejské restauraci - dobrá, ale ryze anglická. Při příjezdu k jezeru nám jelen wapiti málem skočil do auta. Chvíli jdeme lesem po břehu, v tomto počasí to tu vypadá dost seversky. Na zpáteční cestě se obloha projasňuje a při cestě Maligne canyonem je už docela pěkně. Je to zase zajímavá průrva, ze začátku až 50 m hluboká a tak 3 m široká, s řadou peřejí, vodopádů a podzemních přítoků. Unavení jedinci včetně Petra se vracejí, ale zapomněli nás o tom informovat. Mohli nás totiž vyzvednout na dolním parkovišti. Takhle se musíme vracet proti proudu asi 4 km, do kopce a v pálícím slunci.
Oběd u Korejce v Jasperu , tentokrát pravý orientální (ve stylu Teryaki, abych vám to trochu chuťově přiblížil), takže pivo by koplo. Liquer je naštěstí hned vedle, Molson bier je pěkně vychlazený a vyžaduje okamžitou konzumaci. Nabízí se volná lavička v parčíku za informačním centrem. Odložím si, otvírám plechovku a pro jistotu hledám v batůžku nějaký maskovací pytlík. Pozdě. "Hey sir, your driving licence, please!" Překvapeně se otáčím a hledím do tváře kanadské policistky jak z televizního seriálu. Rychlost jejího zásahu nasvědčuje tomu, že po mně jede asi už delší dobu, co taky mám za světla co dělat v takovém liqueru! Studuje zevrubně můj pas, potom zahajuje výslech, jak dlouho tu jsem a budu, proč tu jsem, co budu dělat po odjezdu, zapisuje si přitom data z pasu. Nevím, proč se zatěžuje s tou omáčkou, když je jasné, že jde o onen hrozný zločin konzumace piva na veřejnosti. Konečně se k tomu dostala: "You broke the law, do you know it?", dělám velmi překvapeného, který o něčem podobném jako je místní poloprohibice nemá ani tušení. Pokouším se o smír a nabízím kompromis v podobě zasunutí plechovky do pytlíku, který stále přičinlivě hledám, ale vše marno. Policistka dává jasně najevo, že s ničím menším než je totální znehodnocení obsahu plechovky se nesmíří. Zjevuje se Jiřík, má z toho velkou radost, "To bude příhoda do deníku!", křičí nadšeně, strážkyně zákona rázem rozšiřuje svůj zájem i o něj, tak se rychle uklidňuje. "Will you do it for me, sir?" zní rezolutní poslední slovo, doprovázené fatálním výrazem, a tak výrobek pivovaru Molson zavlažuje místní kanadský trávník - doufám, že vám aspoň zrezaví, bando pokrytecká!
Rychle pryč z toho zákonůdbalého hnízda! V campu vztekle likviduji zbylou zásobu Molsona. Michal si jedno otevřel a šel si ho vypít ven ke stolku, rychle se ale vrátil s tím, že kanadský soused na něj kouká vyčítavě (a to ani netuší, co za alkoholika sedí uvnitř a leje do sebe jedno za druhým.). Při večírku za bílé noci před chatou (pivo raději zabaleno v ručníku) mě napadá, že by nebylo marné celý incident rekonstruovat za použití nealkoholického piva našeho řidiče (které si nicméně koupil omylem, neb je od plnohodnotného k nerozeznání), a to nejlépe před kanadskou jízdní, aby to na fotkách pěkně působilo.

Nocleh: Chaty v campu Jasper Home v Jasperu (Alberta)               Najeto: 74 mil (118 km)

20.7. stát Alberta
Jasper - Jasper National Park - Banff National Park - Banff
Je 6,58 - tedy jsme po bahenně kritickém dnu zaspali, to se dalo čekat. A Jiřík, který se opět vetřel k Petrovi na samostatnou postel, nás nevzbudil. Ale nějak jsme to zvládli.
Naše trasa se tady lomí, dosáhli jsme nejsevernějšího bodu, teď už budeme směřovat zpět na jih. Napřed ještě jedeme na vyhlídku Mount Edith Cavell, ale cestou nahoru se dost zatáhlo, takže to není nic moc. Při návratu nám před autem přebíhá statný losí samec. Další bod dnešního programu je trail skrze Five Lakes Valley, což je místo s údajným výskytem bobrů.. Vstupní parkoviště je ale opatřeno cedulí s lákavou informací, že na tomto místě bylo medvědy zabito nebo těžce zraněno několik lidí. Místní turisté jsou opatřeni holemi s rolničkami na plašení medvědů, takže to tu vypadá jak na stezce malomocných. Naše výprava, ač nevlastnící tuto vymoženost, je naštěstí z globálního hlediska též v bezpečí, neb jak známo šelmy si vybírají staré, nemocné a osamělé kusy a tuto roli poctivě hraje Michal, ploužící se v odstupu za námi. Po bobrech i medvědech se ale slehla zem, jen bobří hrady a hráze tu opravdu jsou, v noci by tu asi bylo živěji. Počasí už je zase pěkné, jezírka hýří krásnými barvami, potkáváme i mnoho pohledných turistek - ač mi připadá, že se všechny nějak podezřele podobají včerejší policistce.
Další cestu už jsme si projeli předevčírem opačným směrem. Navštěvujeme tedy zajímavost, které jsme při naší premiéře na Icefield Parkway nestihli. A zase - skrumáž aut, další medvěd, zase černý, už náš pátý, ale kam se poděli grizzlyové? Medvěd neprojevuje o davy čumilů nejmenší zájem a vytrvale kráčí podél lesa za svým cílem. Přiřítí se nějaká seniorka s fotoaparátem, zřejmě negramotná, neb pokyny, jak se nechovat při setkání s medvědem, visí na každém rohu a restroomu, a už se dere přes pangejt a co nejblíž k huňáčovi. V autě se názory, co dělat, poněkud liší ("To je ale kráva, jedem, to nemusím vidět",ale i "Počkej, teď to teprve bude zajímavé"), ale medvěd je starý rutinér, zcela jí ignoruje a mizí v lese, zatímco důchodkyně se vrací s rozzářeným výrazem a vzácným snímkem, který si naštěstí bude mít kdy prohlížet. O kus dál potkáváme další vzrušení, liz pro bílé kamzíky, jejichž zástupce jsme spatřili už v Glacieru. Tady je jich asi 15, z toho 3 mláďata, a ti dospělí by okamžitě mohli vystupovat v reklamě o divným hospodským. Ještě potkáme ovce tlustorohé a nějaké elky, ale tentokrát pěkné macky - desateráky. Čekají nás další dva kaňony - Mistaya a Johnsonův - a jsme konečně v Banffu. Je to asi největší a nejznámější letovisko v Rockies, kterému vévodí neuvěřitelný hotel postavený v tradici skotských zámků v roce 1888. V té době to byl údajně největší hotel na světě. Banff ostatně pochází ze skotského Banffshire,rodiště místních mecenášů. Hotel má 12 pater, několik nádvoří, kde se hemží personál ve skotských kiltech - někteří z nich jsou ovšem neklamně orientálního původu, což umělecký dojem trochu snižuje. Při prohlídce se člověk octne v bludišti obchodů, restaurací, barů, plováren, golfových hřišť a výběhů jelenů wapiti. Dole pod ním burácí vodopády na řece Bow, od nichž jezdí shuttle, aby se hosté nemuseli trmácet po schodech. Jirka Plebán se pochopitelně u vodopádů vyfotí, stejně jako předtím u hotelu, fotek typu já a Las Vegas už musí mít aspoň 10 filmů, jen nevím, proč si při tom nenasazuje svůj v USA zakoupený klobouk, který stále vidíme jen v igelitovém obalu, když ho ráno starostlivě nese k autu a večer zase na pokoj.

Nocleh: Hotel Banff Voyager Inn v Banffu (Alberta)                  Najeto: 210 mil (336 km)

21.6. státy Alberta, Britsh Columbia
Banff - Yoho National Park - Glacier National Park - Revelstoke National Park - Three Valley Gap
Snídaně opět jednou ve stylu eat what you can eat, pak vyrážíme směrem východním. Po překročení hranic Britské Columbie se kupodivu nemění čas, to bude prý až o kus dál. Ráno bylo ještě docela pěkně, dramatické černé štíty, občas zasněžené. Ale jak odbočíme do parku Yoho, dle mnohých hlasů z celých Rockies nejkrásnějšího, mraky houstnou, klesají a začíná poprchávat. Zastavujeme se u slavných spirálových tunelů, které v roce 1909 pomohly snížit klesání z 4,5% , což byl dle místních údajů světový rekord, na přijatelnou mez. Na obrázcích takový tunel vypadá zajímavě, z jednoho konce vyjíždí lokomotiva s prvními vagóny, zatímco pár desítek metrů pod ní opačným směrem mizí konec vlaku v druhém výjezdu (a že jsou tu řádně dlouhé vlaky, napočítali jsme i 100 vagónů ). Bohužel žádný vlak zrovna nejede, tak to nemůžeme zkontrolovat. Další zastávka je u vodopádů Takkakkaw , 256 m, to už nám pěkně leje. Nikde před tím v Rockies neměli na výhlídkách odkazy u namalovaných panoramat, co je co, tady se zato vyznamenali, všude kolem nás trčí směrem do hustých mraků vyřezávané prsty s nápisy, na který štít ukazují, ale vzhledem k počasí momentálně spíš zbytečně nasírají.
Dále pokračujeme k Emerald Lake - asi každé pohoří tu musí mít svoje Smaragdové jezero. Má opravdu krásnou barvu, a kdyby ještě zasvítilo slunce... Obcházíme jezero, je to asi 5 km, zahlédneme losici s mládětem, ale prší stále víc, opouštíme tedy Yoho směřujeme do kanadského Glacieru. Na ledovec se ale nesmí, včera prý spadla lavina. Další cesta je najednou přerušena výkřikem Dany : "Grizzly!". Náš první, a málem zároveň poslední, neboť jak Petr divoce brzdí, jen zázrakem nejsme smeteni za námi jedoucím vozidlem. Jak si toho medvěda Dana mohla všimnout, nikdo z nás nechápe, protože je na druhé straně údolí, odhadem tak 400m vzdušnou čarou, když se nehýbe, tak je prakticky neviditelný. Rveme se o dalekohledy, Jiřík ho pořád nemůže najít, konečně je spokojen a pochvaluje si, jak je na tom sněhovém pásu pěkně vidět. My na to, že ten náš na žádném sněhu není, takže jsou tam dva. Spokojeně pokračujeme houstnoucím deštěm. Další traily už jsou jen slabým odvarem, napřed obří cedry a poslední s přitažlivým názvem Skunk Garbage trail, z kterého se vyklubal výlet do království kopřiv a bolševníků, v závěru trochu vylepšený prvohorní atmosférou zatopeného přesličkového porostu.
Nocleh má být v hotelu Three Valley Gap. Přitažlivý název, ale skutečnost dalece předčila očekávání. V kaňonu, jehož stěny jsou bohatě ozdobeny vodopády, se tyčí disneyovská stavba obřích dispozic a od břehu jezera, které kaňon uzavírá, je oddělena japonskou zahradou. Vytřeštěně na to zíráme z oken našeho pokoje a Jiřík je tak unešen, že při pokusu o překotný vstup na balkón si málem rozbije hlavu i brýle, neb zcela přehlédl okenní tabuli.
Večer se nabízí několik programů, z nichž nejpřitažlivější se mi zdá kovbojské vystoupení za pouhých 12 $ v ghosttownu, který je k hotelu pohotově přistavěn ( je tam k vidění i stylové nádraží z minulého století, umělá řeka s mlýnským kolem a mnoho dalších atrap). Umělci, kteří se nazývají Canadian Cowboy Sky Floyd Drew and Dana, budou dle oznámení na plakátě zpívat historické železničářské písně, jódlovat, skotačit s lasem a předvádět starý dobrý humor ("good oldfashioned humour"), což podle přiloženého letáku nenechá nikoho chladným. Když specielně pro nás zlevnili na 9$ , nedovedu si ani lepší náplň večera představit. Bohužel události se vyvinuly trochu jiným směrem. Nejdříve Jiřík a Annou, kteří byli pověřeni úkolem najít ice machine, sice uspěli, zpět do pokoje se ale už nedostali, zvenku totiž nejde odemknout. Dobouchat se jim také nepodařilo, neboť vše zřejmě přebilo šumění houstnoucího deště, který si s Michalem vychutnáváme na kryté terase při plechovce Molsona. Bylo nutno povolat recepčního, který pokoj konečně zpřístupnil, a na naši hlavu se snesla spousta výtek, že jsme se v pokoji zatarasili. Dočasně odložený a málem zapomenutý led, nezbytný k zachování pivní pohody, mezitím roztál, což způsobilo drobnou rozepři mezi Michalem a Jiříkem. Jirka se jde odreagovat do bazénu, který svou vizáží plně odpovídá celkovému charakteru stavby a na stěně namalovaný Titanic nevěstí nic dobrého. Petr z něj totiž zrovna odchází do recepce, kam byl povolán, aby vysvětlil znepokojeným hoteliérům, proč platební karta America Tours, která má krýt náš nocleh, vytrvale hlásí "BANKROT". Že bychom měli to nebývalé štěstí a stali se přímými účastníky u nás tak populárního jevu zániku cestovní kanceláře? Pěkná perspektiva nočních širáků, ale z přírodovědeckého hlediska možná užitečná, protože třeba v cedrovém háji inzerovali výskyt hned pěti druhů netopýrů, s kterými jsme se zatím pochopitelně míjeli.

Nocleh: hotel Three Valley Gap poblíž Revelstoke (British Columbia)  Najeto: 237 mil (380 km)

22.6. stát British Columbia
Three Valley Gap - Kamloop - Hope
Ráno je situace s kartou kupodivu vyřešena, America Tours poslala novou a ta se zatím chová k naší i hoteliérově plné spokojenosti. Jedeme směr Hope, kolem velkých ledovcových jezer. Kanada tu voní dřevem a pryskyřicí, všude samé pily a v řekách spousty splavovaných klád. V Kamloop je indiánské muzeum, vykopávky a rekonstrukce zimních obydlí, která se nejvíce podobají zemljankám. Dokonce i podzemní dvojdomek se tu vyskytuje. Z objektu muzea vyzařuje indiánské kouzlo asi stejně jako z podobně vypadající polikliniky Pha 4. Ovšem naše společnost se dobrala během pobytu v Novém světě úžasné vědecké dokonalosti, dokáže třeba čtvrthodiny diskutovat před obrázkem nějaké plodiny, která zřejmě patřila k asi 30 základním potravinám starých Shuswapů (autentické jméno je Seswepemc), aniž pochopitelně dokáže přeložit její název do češtiny, a latinsky to tu není, což by nám jistě hodně pomohlo - i když Zdeňkovi možná jo. Ale indiánský správce je nadšen, tak vděčné návštěvníky tu ještě asi neměli. Poblíž muzea je stadión, kde se odehrávají několikrát ročně tzv. paw-waw, hromadná indiánská třeštění, nabývající v poslední době soutěživého charakteru.
Naše třeštění probíhá pro změnu v čínském eat what you can eat. Jak je v čínské restauraci zvykem, dostáváme na závěr sladké cukroví, v němž je schován papírek s nějakým hlubokomyslně se tvářícím žvástem nebo servilním přáním. Mně tu slibují úžasnou finanční událost. Splňuje se to až neuvěřitelně rychle, když asi po půlhodinovém zoufalém úprku tímto abstinujícím kanadským maloměstem konečně objevuji Liquer a v něm vychlazené pivo, ovšem v takové cenové relaci, že má kanadská hotovost se nyní limitně blíží nule, ale nekupte to, když jste po čínském obědě.
Dojezd do Hope 250 km údolím řeky Thompson a poté Fraser. Valící se peřeje rozlitého hnědého toku unášejí klády, ale kupodivu žádné rafty, ač reklamy všude kolem silnice se snaží přilákat fanoušky divoké vody. Když silnice klesne přímo k řece, jsme silničáři směrováni do protisměru, protože náš pruh přilehlý k řece zřejmě přestává být bezpečný. Na druhém břehu jede obligátní stovagónový vlak, půda pod kolejemi se viditelně sesouvá, voda pod náspem se vaří pod lokálními lavinami. Zdá se, že včerejší deště se tu docela vyřádily. A to přijíždíme do údajně nejdeštivějšího kouta severoamerického kontinentu. Při prohlídce řetězového mostu z roku 1863 Alexandra Bridge ještě neprší, ale při dojezdu do Hope už ano. Je to škoda, protože Hope je pěkně položené letovisko pod zalesněnými horami na břehu jezera. Pyšní se tu tím, že se tu natáčel Rambo I - First Blood, kde ještě Stallone nelikvidoval šikmooké padouchy, ale vystačil si s místní omezenou policií a národni gardou.

Nocleh: Holiday Motel v Hope (British Columbia)               Najeto: 303 mil (485 km)

23.6. stát British Columbia, návrat do USA, stát Washington

Hope - Vancouver - Bellingham
Za prudkého deště a skoro za tmy jedeme do Vancouveru. Tam se to trochu lepší, ale je pořád zataženo, chvílemi mrholí. Projíždíme Stanley Parkem, je to malá ukázka zítřejšího deštného pralesa, pak jedeme k indiánským totemům. Navštívíme Science World v obří stříbrné kouli z EXPO, projedeme i kolem pivovaru Molson a nakonec dojíždíme do downtownu. Vévodí mu obří místní pakul ve tvaru lodi, vedle kotví stejně velká skutečná. Na vodách zálivu přistávají a startují vyhlídkové hydroplány, ale dneska toho moc neuvidí. Potom se motáme po tzv. Gastownu, což je zdejší staré město. Jeho nickname značí Zaprděné město - dle přezdívky jeho zakladatele, který v této činnosti prý vynikal. Místní jsou to označení patřičně hrdi a mohu potvrdit, že oprávněně. Za dvě hodiny zoufalého shánění nikdo z naší výpravy neobjevil Liquer ani nic podobného, kde by bylo možno zabezpečit Molsona. Obzvláště tristní to bylo ve chvíli, kdy se Jiřík ve vzácném pohnutí mysli rozhodl investovat zbylých 10 kanadských dolarů do nákupu piva. Než se ovšem podařilo něco najít, záchvat dobročinnosti ho přešel a zbylé finance utopil v pro mě naprosto nepochopitelném nákupu javorového sirupu. Jediná pěkná věc, co tu mají, jsou pouliční parní hodiny, které vždy při celé hodině začnou syčet jako splašená lokomotiva. Jsou neustále obleženy davy Japonců - na rozdíl od zbytku města, které je snad z poloviny čínské. Před tím byly všechny oficiální nápisy a pokyny dvojjazyčné - anglické a francouzské - tady francouzštinu nahradila čínština.
A jsme zase na hranicích, asi po půlhodinové frontě jsme prošli bez problémů, někteří dokonce nevědomky propašovali na půdu USA zakázané jídlo. Po kanadském bahenním utrpení si člověk připadá ve státu Washington jako v zemi zaslíbené, pivo u každé pumpy a asi za poloviční cenu než v Kanadě. Jinak ale nutno říci, že Kanada není mnohem dražší než USA, jak jsme byli před cestou z mnoha zdrojů varováni, jídlo stojí zhruba stejně, ale vzhledem k podstatně nižší hodnotě kanadského dolaru je to výrazně levnější - u piva to ale neplatí! Večeříme v číně Bamboo Inn, velmi dobré. Horší je pohled na obrazovku při předpovědi počasí, v celých Státech je červeno a sluníčko, jen náš severozápadní cíp je na mapě modrý až černý a hojně ozdobený mraky a blesky.

Nocleh: motel M6 v Bellinghamu (Washington)               Najeto: 194 mil (310 km)

24.6. stát Washington
Bellingham - Olympic National Park - Seattle
Ráno vstáváme brzy, abychom stihli trajekt na poloostrov Olympic. Opět prší, ale s příjezdem k trajektu přestává, objevuje se i modrá obloha, v jednom okénku v mracích vykouknou zasněžené hory na poloostrově. Když vyjedeme z trajektu, jsme v jednom z nejzajímavějších, ale také asi nejméně profláklých parků. Olympic se pyšní třemi odlišnými zónami - horami, které vyrůstají skoro přímo z moře do 2500 m, divokým pobřežím s charakteristickými útesy a deštným pralesem mírného pásma, jedním ze tří na světě. Vše je tu ale také nějak rozsáhlejší, než to vypadá na mapě.
Ale napřed pochopitelně musíme zajít do buffetu, kdo by se do té divočiny pouštěl s prázdným žaludkem. Žrádelna budí dojem, že jí lze procházet jen jedním směrem, takže tác je nutno odpovědně zaplnit co nejvíce talíři, protože případné servírovací omyly budou nevratné. Výsledek je dost tragický. Většina největšího talíře je zaplněna obřím žebírkem, na kterém je 95% kosti, zbytek je znehodnocen narůžovělou hmotou, která byla otypována coby krab, ale ukázala se býti směsí malin s rýží (asi). Saláty navíc zality něčím pekelně pálivým. I tak někdy může dopadnout americký sen.
Napřed jedeme do hor. 19 mil dlouhé stoupání deštěm a mlhou nedává moc nadějí, že nahoře něco uvidíme - a najednou jsme nad mraky, před námi zasněžený hřeben Mount Olympus (2424m), po té předchozí slotě nádhera. Jsou tu několikametrové bariéry sněhu, nad námi dokonce lidi lyžují. No to jsme tedy nečekali. Po vydatném rozkochání se vracíme k moři, ty zajímavé pláže jsou ale až na druhé straně poloostrova. Ale stojí za to, pobřeží je vroubeno rozeklanými útesy vyčnívajícími z rozbouřeného moře, jejichž vrcholky jsou porostlé stromy, pláže jsou posety mohutnými vyplavenými kmeny, jejichž propletené kořeny tvoří obrovské vybělené samorosty. Je tu také indiánská rezervace miniaturního kmene, která ovšem působí dojmem Sibiře z filmu Chladné léto roku 1953. Jen ty všude se povalující vraky aut jsou prokazatelně americké. Nejoblíbenější činností rudochů je pečení lososů a nevraživé zírání na bledé tváře, kteří pod záminkou bloudění projíždějí jejich domovem. Jirka Plebán se bojí, že nám vykradou auto, tak se od něj skoro nehne, on se od něj poslední dobou stejně moc nevzdaluje.
Dost překvapeně zjišťujeme, že je 5 večer a nás čeká ještě ten prales. A zase je dál, než se čekalo. A také je daleko temnější a záhadnější, než jsme si představovali. Stromy se nahýbají nad silnici, jejich větve obrostlé mechem a lišejníkem, který z nich visí ve strašidelných závojích, se sklánějí až k autu. Všude kolem tajuplné pološero, člověk se nemůže zbavit dojmu, že se každou chvíli z temného zákoutí vynoří elf či hobit, pan Tolkien by z takového Starého lesa měl jistě radost. Jdeme trailem nazvaným Hall of the Mosses - jsou tu místa, která jakoby si žádala vykonání pohanské oběti, jinde se zase cítíme jako v katedrále nějakého rostlinného Gaudího.
Je 7 večer, k trajektu do Seattlu to máme asi 150 mil a poslední jede ve 21.30. Rudý západ slunce nad temně zeleným Crescent Lake je sice nádhermý, ale naše situace je dost zoufalá, když to nestihneme, tak Petra čeká dalších minimálně 100 mil kolem seattleské zátoky, do toho vypuká průtrž mračen. Zázraky se dějí, do přístavu přijíždíme sice ve 21,50, ale právě jede ještě jeden ,opravdu poslední, vjíždíme do podpalubí, za námi se zvedají vrata a jsme zachráněni. Petr neskrývá nadšení, má toho asi za dnešek dost, cestujeme od 7 hodin a najel přes 400 mil. Odměnou je nám panoráma nočního osvětleného Seattlu, tohoto rockového Liverpoolu devadesátých let, domova Nirvany, Pearl Jam či Alice In Chains. Do motelu dojíždíme ve 23,00 - zatím nejtěžší den celé výpravy.
Nocleh: motel M6 v Seattlu (Washington) Najeto 456 mil (730 km)

25.6. stát Washington
Seattle - Mount Rainier National Park - Kelso
V plánu je Mount Rainier (4392m) - druhá nejvyšší hora USA, když nepočítáme Aljašku. Je to obrovský masiv, ale počasí se ustálilo na černých mracích valících se nízko nad zemí. Jsou tu spousty sněhu, stopy po lavinách, vodopády padají přímo na silnici, pod jeden si zajedeme a umyjeme si auto. Pak se opakuje podobný úkaz jako včera - vyjíždíme z mlhy a kolem nás sluncem ozářené štíty, občas se halící do rychle letících mraků. S tím rozdílem, že vrchol Rainieru je asi 2000 m nad námi a stále v další vrstvě mraků. Na chvíli se to protrhne, zahlédneme zasněžený hřeben - mimochodem daleko výš než jsme ho očekávali - ale rychle se to zase zatáhne. Rangeři nedávají naději na zlepšení, musíme se vrátit. Poslední dobou se tedy necítím zrovna jako na konci června, spíš jako někdy v březnu při přechodu Krkonoš - kde je Death Valley a rozpálené rudé skály Utahu!
Chceme se podívat aspoň na Svatou Helenu (nyní 2550, dříve 2950 m), sopku, která v roce 1980 nečekaně vybuchla, zabila přes 50 lidí a zdevastovala širé okolí. Ale je to zase hrozně daleko a dává se do deště. Začíná se bouřit i Plebán, který v poslední době neprojevuje zájem o nic jiného než o svoji láhev vína , vykukující z tašky v zavazadlovém prostoru, ke které se na každé zastávce vrhá a přisává se k ní jak k vemenu posvátné krávy. Jeho verbální projev se zredukoval na povely typu "Jedem!" či údernější "Odjezd!" Teď se pustil do na své poměry komplikované diskuse na téma, že nebude nikam jezdit civět do mlhy jako vůl. Jelikož Helena nebyla v oficiálním programu, byla to čistě naše iniciativa a Petr po včerejšku k tomu taky asi nemá moc chuti, tak neprotestujeme. Povzbuzen vítězstvím ve věci vynechání vulkánu stává se Plebán neobvykle agresivní a rozšiřuje útok tím , že nás obviní z nezaplacení demižonu vína, který jsme kdysi na začátku výpravy dohromady zakoupili. Neseznámen s fakty končí potupnou porážkou, neb jediným neplatičem se ukazuje být on sám. Své vítězství slavíme v Eat what you can eat, ale sláva nám asi trochu stoupla do hlavy. Ačkoli taktiku pokoření bufetu jsme obohatili o před tím neužívané průběžné odchody na restroom uprostřed rozežraného kuřete, Jiřík potupně prchá od nedojedeného talíře, nemůže najít ten správný východ a zmateně pobíhá po jídelně. Když se mu to podaří, je schopen se ještě doplazit na lůžko a požít prášky proti přejedení, nad jejichž přítomností v lékárně jsem na začátku zájezdu nevěřícně kroutil hlavou. Když se trochu vzpamatujeme, popíjíme v postelích víno a sledujeme v televizi thriller s Kurtem Russelem, odehrávající se na povědomých místech mezi červenými skalami Utahu či Arizony. Ze začátku to vypadalo zajímavě, ale pak se z toho stala naprostá kokotina, plná klasicky nesmyslných honiček trucků,jeepů a pickupů, kde hrdinové byli navzájem nerozeznatelní, protože všichni vypadali jako Ondřej Hejma, a ani v jejich autech se nikdo nemohl zorientovat, protože se během filmu měnila k nepoznání.

Nocleh: motel M6 v Kelsu (Washington)                    Najeto: 260 mil (416 km)

26.6. státy Washington, Oregon
Kelso - Springfield - Crater Lake National Park - Medford
Ráno je zataženo a trochu prší, ale v Oregonu už je lépe. Snad jsme té čině konečně unikli. Projíždíme Portlandem, kolem právě vlečou pod zvedacím mostem trojstěžník. Zastávka ve Springfieldu, ale jestli zrovna tento Springfield je rodiště slavné pušky, není tak jisté. Paní ve visitors centru o tom nic neví, zato ví, že Oregon je nejkrásnější ze všech států. Po celkem ukázněné návštěvě bufetu odbočujeme ke Crater Lake, jedeme asi 50 mil kolem nádherné řeky, hojně okupované raftaři. Obloha je už vyloženě modrá, za posledních asi 6 dní jsme na něco podobného skoro zapomněli. Kolem se objevují zasněžené hory, ale i zasněžené pláně, ač nejsme zase tak vysoko a navíc už dost na jihu - asi na úrovni severní Itálie. Dalo by se tu krásně běžkovat, jen s hospodami by to bylo horší. Krásná viditelnost, jak stoupáme, objevují se všude kolem zasněžené vulkány. A najednou je před námi onen nejslavnější Kráter, neuvěřitelně modrý, s ostrůvkem ve tvaru sopky uprostřed. Jezero vzniklo asi před 6500 lety sopečným výbuchem, a tato událost doposud přetrvává v mýtech místních Indiánů, kteří ho nazývají Zakázaná voda - podle nařízení šamanů nesmějí na to místo ani pohlédnout. Kolem jezera jsou čtyřmetrové bariéry sněhu, cesta je zprůjezdněna jen asi kolem čtvrtiny kaldery. Poslední příděl je z předvčerejška.
Pokračujeme do Medfordu, krajina začíná připomínat Kalifornii. Po levé straně se najednou otevírá výhled jak začátek filmu společnosti tuším Paramount, taková ta špičatá zasněžená hora uprostřed zahalená mrakem, a navíc v popředí malebná rozpadající se dřevěná kůča. Kvůli podobným už jsme mnohokrát vztekle brzdili, ale žádná zatím neměla takové ideální pozadí. Petr s Michalem, který je v takové chvíli velice pohyblivý a dokonce zapomíná napadat na jednu nohu, lezou kvůli získání co nejlepší fotky přes pangejty, ploty a ohrady - Plebán je tím konsternován, musí se jít přisát ke své vinné tašce, pak se nevěřícně ptá, co s těmi fotkami pak budou dělat. Jak zjišťujeme z mapy, hora se jmenuje Mount McLauglin (2894m) a takhle viditelná je vyjímečně, což potvrzuje i rodilý Oregonec, který tu zastavuje a také nadšeně pobíhá s foťákem. Alespoň jistá satisfakce za vynechanou Sv. Helenu a neviditelný Mount Rainier. Chvíle kochání však též využily mouchy snad ze všech okolních pastvin a obsadily naše vozidlo, takže další cesta je poněkud chaotická. Naštěstí netrvá dlouho a jsme u M6, je třeba honem objevit ice machine a vydolovat z ní co nejvíc kostek ledu, dříve než je Plebán vyplácá na svá pochybná vína. V poklidu trávíme konečně zase slunečný oregonský večer, zítra zase jedeme v 6 ráno, tak my tady žijem o dovolené a navíc v neděli.

Nocleh: motel M6 v Medfordu (Oregon)                  Najeto: 414 mil (662 km)

27.6. státy Oregon, California
Medford - Redwood National Park - Mendocino - San Francisco - Oakland
Přesun začíná zmateně, oregonské highwaye se nějak divně zaklikatily a asi po hodině nás vyvrhly v Jacksonville, což bylo asi 5 mil od výchozího bodu. Ale městečko vypadá daleko autentičtěji než mnoho turistických lákadel jako byl třeba Jackson, které byly až moc vypulírované. "Oni tu mají i šibenici!" děsí se Anna před nosičem na nějakou reklamu, který je momentálně neobsazen.
První , co potkáváme v Kalifornii, je protijedoucí policejní auto, které po našem spatření okamžitě upouští od předem prohrané honičky za nějakými motorkářským gangem a hbitě otáčí za námi. A už signalizuje k zastavení. Policista je pěkně nesympatický, pátravým pohybem přejede naši sestavu, a pak sdělí Petrovi, že jel 70 a měl povoleno 55. Debata dále pokračuje mimo auto a končí předvoláním k soudu zde v Crescent City, někdy v srpnu. Petr soptí a prohlašuje, že se jim na to vysere.
Konflikt s policií poněkud poznamenal další pohodu, navíc máme před sebou šílenou štreku. Redwood Park, to nejsou jen sekvoje vždyzelené (oficiální název), ale i rozeklané útesy na mořském břehu. Celý park se táhne kolem pobřeží přes 50 mil. Na rozdíl od vnitrozemských sekvojovců, které jsou nejmohutnější, jsou tyhle sekvoje pro změnu nejvyšší.
A pak začíná nekonečná štreka do Frisca. Jednu chvíli si Petr myslí, že po něm jde další highway patrolman, tak rychle zastavujeme na odpočívadle a předstíráme nečinnost. Naštěstí šlo o planý poplach. Po pozdním čínském obědě odbočujeme tzv. scénickou cestou k oceánu. Její scénickost vězí v divoké horské serpentinovitosti nad útesy. Petr se předvádí a musí být Jirkou sprdnut poté, co čínský oběd v žaludcích některých účastníků začal jevit tendenci jít se podívat nahoru na toho odvážného řidiče. Pobřeží je krásné, pelikáni, kondoři, útesy, pacifická mlha. Městečko Mendocino je plno všelikých podivných existencí, působí to tu značně bohémsky. Zašel jsem na místní restroom, umístěný ve stylové boudičce, ale dopadlo to obráceně, než jsem zamýšlel, neboť jsem byl zaskočen dvěma racky, kteří sem omylem zabloudili a teď splašeně poletují u stropu a zakládají nové místní naleziště guana. Když jsem jim otevřel cestu ven, před odletem mě za odměnu posrali.
Krátce před půlnocí konečně přejíždíme Golden Gate, platíme mostné a jsme u cíle celé cesty. Petr radostí, že to má skoro za sebou, projíždí s námi strmou klikatou Lombard Street, jedeme se podívat do přístavu a pak přes oaklandský most se svítícím Friscem po levici do motelu. Od předchozích sterilních M6 se dost liší, nejen převážně černošským (nebo vlastně ve zdejší terminologii afroamerikánským) personálem i klientelou. Vyznačuje se jistou olezlostí a prý i smradem, který já naštěstí necítím. Kolem půl druhé se na nás snaží dobýt černošská rodina s dost početným, hlučným a jistě patřičně hladovým potomstvem.

Nocleh: motel M6 v Oaklandu (California)                    Najeto: 551 mil (882 km)

28.6. stát California
Oakland - San Francisco - Oakland
Poslední den - celý věnovaný San Franciscu. Objíždíme centrum, je krásné počasí, tak jedeme na vyhlídku Twin Peaks. Ta je kromě turistů obsazena početnou mexickou galérkou, která tu roztahuje improvizované stánky s tričky,svetry apod., ale jistě bude mít i nějakou další přidruženou činnost spočívající nejspíš v kontrole uzamčenosti vozidel ostatních návštěvníků. Náhle vypuká poprask, do Mexičanů jako když střelí, bleskurychle likvidují za divokého pokřiku své "prodejny" , tlusté hispánky pobíhají jak divé a transportují svůj sortiment zpátky do aut. Asi se blíží tvrdá ruka zákona. Nemáme moc času čekat na výsledek zátahu, jedeme dále do hippícké čtvrti Ashbury Heights, ale na zdejší figurky je asi ještě moc brzo.
Jinak mě Frisco potěšilo tím, že tu nalézám důvěrně známé věci v nezměněné podobě. Lvouni řvou na stejném Pieru 39, nad městem se vznáší stejná vzducholoď, a dokonce i ten somrák, který dřepěl u přístavu s žebrací plechovkou a cedulí "Why to lie, it's for beer", demonstruje svoji lásku k pivu na stejném nároží jako tehdy. Podnikáme vyjížďku lodí zátokou pod Golden Gate a kolem Alcatrazu, kupujeme si za 5$ moc pěknou fotku, kterou nám pořídili při vstupu na loď, pak táhneme přes konečnou cable car do kopce na Russian Hill, fotíme stoupající tramvaj , ta najednou zastaví, průvodčí na zadní plošině divoce gestikuluje a zahání auta k chodníku, tramvaj začne couvat zpátky , obličeje cestujících blednou, ale na křižovatce nabírá druhý dech a nakonec kopec úspěšně zdolá. My posléze dorážíme do čínské čtvrti, je tu docela rušno. Po návratu k autu jedeme ještě jednou přes Golden Gate na vyhlídku a zpět přes loviště pelikánů a kormoránů, ještě jednou si vychutnáváme Lombard Street a navíc Filbert Street - nejstrmější ve Friscu. Při cestě do kopce možno ideálně popíjet pivo, protože člověk sedící na sedadle prakticky leží na zádech a plechovku není nutno vůbec naklánět. Ulicemi brousí plno aut s turisty, kteří se aspoň na chvíli stávají Steve McQueeny.
A pak už jen závěrečný večírek, trochu se zvrhl, uniformovaný motelový security man na nás kolem třetí hodiny ranní hledí vyčítavě, když obchází balkóny, aby zjistil, odkud se line ten neartikulovaný řev . Nabídku napití ale odmítá a ukazuje posmutněle na své výložky.

Nocleh: motel M6 v Oaklandu                     Najeto: 100 mil (160 km)

29.6. - 30.6. stat California
Oakland - San Francisco - Memphis - Amsterodam - Praha
Těžké ráno, hlavně pro Annu, zmatené balení ve vygumovaném stavu, odjezd na letiště. Loučíme se s Petrem, kterého odváží kamarád z America Tours, kterého včera náhodou potkal v přístavu, do L.A.
V prvém letadle do Memfisu sedíme právě nad vlezem do zavazadlového prostoru a můžeme kontrolovat machinace s naší bagáží. Zatím je nakládána celkem ohleduplně. Letíme nad Yosemity, Mono Lake s ostrovem přímo pod námi, pak následují rudé pláně Utahu a Colorada, roviny Kansasu, objevuje se široká kalná řeka - "That's Mississippi river", slyším za sebou amíka poučujícího svého potomka a ještě se dozvídám, že na jednom břehu je Arkansas a na druhém Tennessee. Kufry odváží dost rabiátsky vypadající parta bagážistů. Při nočním letu přes Atlantik jsou zatím nejhezčí letušky a nejlepší televize (Rolling Stones a Zamilovaný Shakespeare). V Amsterodamu přestup na poslední spoj. Než s námi letadlo třískne o ruzyňskou ranvej, zbývá čas na malou rekapitulaci. Ujeli jsme 8002 mil (12 803 km), takže denní průměr je 276 mil (441 km). Projeli jsme 9 americkými státy (California, Nevada, Arizona, Utah, Colorado, Wyoming, Montana, Washington, Oregon) a 2 kanadské (Alberta, British Columbia). A přiblížili jsme se americkému ideálu, alespoň tělesnými rozměry, přírůstek 5 kg za měsíc není k zahození.

Najeto: 30 mil  (48  km)