Na počátku dubna roku 1978 jsem se já i můj kamarád Pavel Jakl přezdívaný Pivovarský rozhodli vyrazit na týdenní čundr někam do jižních Čech. Přezdívka Pivovarský se vztahovala nejen k jeho oblibě k tomuto nápoji (v tom jsme se od sebe moc nelišili), ale též k jeho zaměstnání výtvarníka Staropramenu a zájmu o staré zaniklé pivovary, ač v té době teprve se rodícímu. Důvod, proč jsme si vybrali širákování v poněkud neobvyklou roční dobu byl ten, že nám oběma zbyl z loňska týden dovolené a podle tehdejších pravidel ho bylo nutno vybrat do konce dubna. Za cíl našeho putování Pavel vybral vrchovinu zvanou Slepičí hory poblíž Třeboně. A pokud čas vyjde, měli jsme v plánu navštívit našeho kamaráda Pilouše, který si v té době na vojenském letišti v Bechyni plnil svoji nejčestnější povinnost k naší socialistické vlasti v pozici zřejmě nejstaršího vojína Varšavské smlouvy.

Vlakem jsme dojeli do Lomnice nad Lužnicí a odtud už pěšky vyrazili do Třeboně, což mohlo být něco kolem 15 kilometrů. Počasí bylo nádherné, teplota přes 20, zdánlivě vše v pohodě. Ale docela brzo se ukázalo, že vzít si na tuhle výpravu nově zakoupené boty, nebylo nejšťastnější rozhodnutí. Takže do Třeboně jsem už poněkud dokulhal. Párkrát jsme ještě museli obejít náměstí, abychom vyčkali 7 hodiny, kdy měla otevřít jediná zdejší hospoda. A raději ještě o chvíli déle, než bude prvními hosty odpita várka piva dlejícího od minulého dne v trubkách a dojde na čerstvé ze sudu. Na tomto opatření Pivovarský trval, neboť, jak říkal: „Teď lejou pivo do blbejch“. V hospodě jsme vytrvali do zavíračky a poté vyrazili hledat památkově chráněné seníky v okolí Třeboně, což se povedlo docela rychle, a na seně jsme se vyspali přímo královsky.

Ráno je zase krásně, rychle balíme a vyrážíme dál, aby nás tu ještě nakonec nevyhmátli policajti. Ale stav puchýřů na mých chodidlech nás nutí trochu přepracovat plány, jdeme tedy na nádraží a vlakem dojedeme do Suchdola nad Lužnicí, kde se chceme naobědvat. Ale ouha, jediná hospoda v Suchdole je zavřená, tak se vracíme na nádraží, abychom se nablížili k Chlumu u Třeboně, o kterém Pivovarský tvrdí, že tamní hospoda bude tutově otevřena.

Sedíme na perónové lavičce, popíjíme lahváče a sledujeme dění kolem. U vedlejší lavičky se baví malý otepaný mlaďas se dvěma vojáky. Pivovarský má hned jasno, o koho jde: „Hele, to bude nejspíš basman, musel pár dní nasluhovat za ty, co byl zavřenej, a teď jede do civilu později“. Ale takto odhalený civil najednou zamíří k nám s neomalenou otázkou „Co tady chlapi děláte? Kam jedete?“ Odpověď je pochopitelně rázná: „A co tobě je do toho?!“, „No do toho mi teda je, pohraniční stráž!“ a hned na nás vytasí jakýsi průkaz. Je tedy na čase zvolit diplomatičtější tón a snažíme se mu vysvětlit, že jedeme do Chlumu a tam se chceme najíst, protože zdejší hospoda je zavřená. „No tam radši nejezděte, tam vás hned zatknou. Sice tam nebudete přímo v pohraničním pásmu, ale v příhraničním, a tam máme stejné pravomoci.“ Snažíme se tedy dopátrat, kam to pásmo až sahá, od maskovaného pohraničníka se ale dočkáme jen vyhýbavých odpovědí. Nakonec najednou obrátí a stane se vstřícnější: „Tak víte co, dejte mi občanky, já tam zavolám, aby o Vás věděli. Ale hned po obědě vypadněte!“ Sice jsme se cítili poněkud zaskočeni, ale nakonec jsme tuto nabídku naivně přijali a on jde telefonovat. Za chvíli je zpátky, vrací nám občanky a hlásí, že vše je zařízeno a oni o nás vědí. A už je tady vlak a my nastupujeme a odjíždíme. Trochu se nám ale honí hlavou plíživá myšlenka, že to asi nebylo nejmoudřejší, že jsme se vlastně sami udali.

Hospoda v Chlumci je opravdu otevřená, svíčková zapitá třemi Regenty výborná, nastává čas placení a odchodu. Servírka se ale při počítání účtu spletla o 10 Kčs, kupodivu ve svůj neprospěch. Dopíjíme piva a dohadujeme se, zda jí to vrátit, nebo ne. Nakonec to řeším osudnou větou: „No, v Rakousku už tu pětku potřebovat nebudeme“.

Že tento můj vtípek byl žertem přímo Kunderovským, začínáme tušit docela brzo. Už od hospody nás totiž sleduje záhadná postava. Zpočátku se drží tak 200 m za námi, když ale z temnící oblohy začínají padat první kapky a déšť rychle sílí, stopař najednou zrychlí tempo a za chvíli je vedle nás. „Pánové stůjte, občanské průkazy, pohraniční stráž“. „No jo, to už známe, vždyť už nás v Suchdole legitimovali a poslali sem.“ „No tak to bude ještě jednou“ a s oběma občankami mizí do jednoho baráku, zřejmě telefonovat. A během pár minut už je tu UAZ, v něm řidič a další péesák, tentokrát už v uniformě. Náš zadržitel nám pokyne, abychom nastoupili, sám sem taky vleze a jedeme.

Pavel se ptá, kam nás vezou, prý na stanici VB. „A co tam?“ „No přijede náčelník a proklepne si Vás“. „A to je kdo?“ „Byli jste na vojně?“ „Byli.“ „Tak je to major, což by vám mělo říkat vše.“ zní závěrečná pohraničníkova věta jasně naznačující, jaké sympatie si zřejmě onen major získal mezi svými podřízenými. A na stanici VB se to hned projevuje. Jakmile se po čtvrt hodině tlustý péesácký major zjeví, seřve všechny, že nás nechali sedět pohromadě, takže jsme okamžitě rozhozeni do dvou různých místností. Ale ještě předtím stihnu zaznamenat telefonát, kterým místní dozorčí sděluje jakémusi jinému orgánu naše zadržení: „Odvolejte akci, máme je!“ a následné upřesnění: „Jo, jak vypadají? Mají dlouhé vlasy a džíny!“ Opravdu neobyčejně přesný popis, hodící se aspoň na 50% naší generace…

Jak se ukazuje, major, který si od nás posléze vysloužil jméno Kondráč podle podobně se chovajícího lampasáka z Procházkovy přestřelky, se rozhodl vést oba výslechy osobně, takže během následujícího vyšetřování neustále přebíhá mezi oběma cimrami. Kromě něho se výslechu účastní ještě policejní poručík, možná měl hrát roli toho hodného policajta, ale moc hereckého talentu nepobral, občas jen něco po majorovi opakoval či mu servilně přitakal.

Výslech pochopitelně začal osobní prohlídkou. Napřed vyházeli batoh, pak mi přikázali vstát. Postavím se a dám ruce od těla a už je tu první útok: „Odkud znáte tenhle pohyb?!“ Opáčím, že z filmů, což už dále není komentováno, neboť oba soudruzi jsou nyní zaměstnáni zkoumáním zřejmě nanejvýš podezřelých předmětů. První na řadě je peněženka. Tam objeví účet od mých zpuchýřujících bot, což vyvolá okamžitě komentář: „Hm, koupil jste si na to nové boty“. Další přitěžující důkaz v peněžence je ovšem průkaz filmového klubu. „Co je tohle zač?“ „Průkazka do klubového kina.“ „A co tam hrají?“ Poněkud neopatrně opáčím, že filmy, které v běžných kinech nehrají. „Co je to za filmy?!!!“ Naštěstí je tato choulostivá debata ukončena průzkumem ještě daleko zajímavějšího úlovku, telefonního seznámku. Kondráč v něm listuje se zachmuřeným výrazem, najednou zbystří a vyštěkne: „Jones, to je kdo?!“ Odpovídám, že jeden kamarád – že jde o přezdívku Jirky Žáka, který si ji vysloužil coby nadšený obdivovatel Rolling Stones a obzvláště v té době už bohužel nežijícího Briana Jonese, raději nevysvětluji. Kondráč se po něm naštěstí nepídí, poněvadž právě objevil ještě podezřelejší stopu: „Pfeiferová, to je Němka?!“ Moje záporná odpověď se mu očividně nelíbí, ale po chvíli seznam odloží. Naštěstí pro nás nemůže tušit, že pod jménem Pilouš, kterého jsme měli v plánu v Bechyni navštívit, se skrývá vrcholně podezřelá osobnost s rodiči v Jihoafrické republice a švagrovou v Holandsku.

Poslední podezřelým artefaktem z batohu se ukazuje normální turistická mapa Budějovicka. „Kde jste přišel k téhle mapě?!“ Odpovím, že jsem ji koupil v knihkupectví. „Kde?“ Moji odpověď, že v Praze, komentuje jakýmsi zabrbláním na téma, že holt v Praze je možné všechno. Pak se mně zeptá na mé vzdělání a po mé odpovědi, že vysoké, následuje konstatování: “ Takže jako vysokoškolák umíte číst z mapy.“ Chvíli ještě do mapy zírá, a pak se mu tvář najednou rozjasní: „Ale to vás dostali, co?!“ a ukazuje při tom na plánek Budějovic, který zabírá podstatnou část rakouského území zobrazeného na mapě. Rozjařen tímto triumfem se zvedá a jde se v bojovné náladě vyřádit pro změnu na Pavlovi.

Po svém návratu mi hrobovým tónem sděluje: „No, u vašeho kolegy jsme našli hodně divné věci, co o tom víte?“ Na mou otázku, o jaké věci má jít, opáčí jen: „Hodně divné.“ Vzhledem k tomu, že když jsem se posléze Pavla ptal, o co šlo, odpovídal dost vyhýbavě o „nějaké blbosti, co ho napadaly na vojně“ - už se tedy bohužel nikdy nedovím, co Kondráče tak zaujalo.

Výslech teď nabyl poněkud osobnějšího a také útočnějšího charakteru:

„Spáchal jste nějaké trestné činy?“

„Nespáchal.“

„Ale policií jste kontrolován byl, ne?“

„Ano, to byl.“

„Proč?“

„No to jdete v Praze po ulici a najednou jste kontrolován.“

Kondráč odsupí vedle k Pavlovi, aby ho šokoval šrapnelem: „Váš kolega se právě přiznal, že v Praze už po Vás taky jdou!“

Když se vrátí, drží se stále pražské nitě:

„A kde se v té Praze scházíte?“

Jelikož nejsme s Pavlem nijak domluveni, držím se pravdy:

„V hospodě Pod Smetankou.“

„A o čem se tam bavíte?“

„No vo fotbale, vo ženských, vo pivu a tak podobně.“ (No tenhle pátek hlavně vo tobě, slibuji si v duchu).

„A co tam chodí za cizince?“

Při vzpomínce na zakouřenou potemnělou vždy silně narvanou čtyřku, všemi štamgasty zvanou podle bývalého hostinského U Vrchoty, musím trochu potlačit úsměv: „Tam cizinci nechoděj.“

Kondráč to jde opět skontrontovat s Pavlem a vrací se s drtivým sdělením: „To byste asi neřek, ale vo týdle hospodě my tady dobře víme! A už dlouho!“

Vydechne si, a vrací se ke spisovné řeči: „Co dělají vaši rodiče?“

„Matka je zaměstnána v n.p. Benzina a otec na Českém úřadu statistickém.“

Kondráč opět vyráží za Pavlem s dalším šrapnelem: „Váš kolega si zřejmě myslí, že když má vysoce postavené rodiče, že mu to nějak pomůže. Ale to se sakra mýlí!“

Po jeho návratu je výslech náhle přerušen povelem: „Vstaňte a otočte se! Udělejte pár kroků!“ Poslušně popojdu a za mnou se ozývá: “Jo, to jsou voni, to je ten, co kulhal.“ Udavačovi je poděkováno, odchází a já se zase můžu otočit a posadit. Kondráč se usmívá a spokojeně mi sděluje: „Vidíte, lidé tady stojí při nás a pomáhají nám, tady se vám to nepovede.“ A tím se konečně dostáváme k meritu věci, tedy k důvodu našeho zatčení.

Kondráč na chvíli trochu ubere plyn a tváří se skoro spiklenecky. „Víte, já zrovna netvrdím, že byste se snažili o narušení hranic, ale váš pohyb tady v kraji máme totiž díky spolupráci místních soudruhů pečlivě zdokumentován. A velice připomíná tzv. rekognoskaci terénu před vlastním činem. A vy přece jako vysokoškolák musíte vědět, že existuje příhraniční pásmo a kam sahá.“

„No to jsem nevěděl a poprvé jsem se to dozvěděl od vašeho příslušníka v Suchdole. Ale když jsem se ho ptal, kam až to pásmo sahá, tak mi to neřekl.“

„No to vám taky říct nemoh, to je tajný!“ Odzbrojen touto logikou raději dále mlčím, ale výslech ve spikleneckém tónu ještě pokračuje: „Pane Ploub, já vás nepodceňuju, vy jste inteligentní člověk. Ale jako vysokoškolák si tady asi moc nevyděláte, že. To v tom Rakousku byste se jistě měl lépe.“ Na mou odpověď, že to nevím a že mi můj výdělek stačí, jen blahosklonně mávne rukou: „Ale nepovídejte, vždyť vy to dobře víte.“

Po opětovné návštěvě Pavla návštěvě Kondráč chvíli dumá, pak zamíří útok jiným směrem: „Pane Ploub, vy pijete?“ Odpovídám, že pivo si dám. „No je to na vás vidět. A kolik těch piv tedy vypijete?“ Podívám se trochu ironicky na jeho mohutný teřich a zarudlou tvář, a Kondráč trochu přejde do defenzívy: „No na mě nekoukejte, každej to máme z něčeho jiného“ – tak alespoň jeden bod v můj prospěch. Vracím se tedy k otázce a snažím se o její upřesnění: „Myslíte kolik vypiju průměrně?“ Dosud velice pasivní policajt se najednou probere, zřejmě vycítil příležitost blýsknout se svým vzděláním: „Víte, to s tím průměrem sem nezatahujte, on totiž průměr z 10 je 5!“ Tak se k těm pěti přiznám.

Zdá se, že Kondráčovi pomalu docházejí témata. Pokračuje rutinním výslechem o našem konání minulý den, takže je nutno přiznat se k noclehu v seníku. A poté se zvedne a s chmurným výrazem mizí – podle jeho řevu na chodbě při tom neopomine zjebat nějaké podřízené.

Je už skoro půlnoc, esenbák se na další výslech evidentně necítí, takže je mi přikázáno zalehnout na podlahu, dokonce mi povoluje vybalit si spacák. Ovšem na moje přenocování musí dohlížet strážný, takže vedle mě usadili na židli záklaďáka, dokonce se samopalem. O jeho funkčnosti je ale možno pochybovat, nemá totiž nasazený zásobník. Zda má aspoň náboj v hlavni netuším, ale v každém případě mi to připadá jako dost sebevražedná mise. Kdyby měl ten vojcl co do činění s někým, kdo se opravdu chce dostat ven, asi by velké naděje neměl. Moc si to zřejmě nepřipouští, většinu noci vsedě prospí se samopalem na klíně, a jen občas ze sebe vyrazí nějaké prokletí typu „keby jich všetkých v poli dojebali, kokotov lampasáckých zasratých!“ a spí klidně dál. To mně to jde o dost hůře, celou noc se mi hlavou točí myšlenky, kam až to Kondráč chce hnát, a vybavuje se mi, že při případné domovní prohlídce by doma našli Procházkovu Přestřelku, jejíž hlavním motivem je právě pokus o překročení hranice. A navíc si s hrůzou uvědomuju, že jsme se o tom s Pavlem před tím bavili a že ji čte zrovna taky.

Konečně ráno, 12.4, Den kosmonautiky. Jakoby i příroda chtěla oslavit hrdinného majora Gagarina a jeho rodnou Rus, protože venku sněží. Tak aspoň jeden klad naše situace má, vyspali jsme se pod střechou. Strážného vystřídali, a mně se zeptali, jestli chci něco k jídlu, ať jim dám peníze, že něco přinesou. Za chvíli mám před sebou asi 20 deka turisťáku, ale s bídou zvládnu sníst tak půlku. Nabízím zbytek svému hlídači, ale ten odmítá s tím, ať si to radši nechám, že si tu ještě pobudu – no ne zrovna moc veselé vyhlídky.

Den se vleče, bezmyšlenkovitě listuji na stole pohozenými výtisky časopisu Československý voják, z rozhlasu po drátě se line opakovaná óda na ruské kosmonauty, občas tu nudu přeruším aspoň asistovanou cestou na záchod – při jedné se mineme i s Pavlem, nasraně kroutícím očima i hlavou. Občasným rozptýlením jsou z předsíně zaslechnutá komunikace občasných návštěv občanů a dozorčího – většinou jde o uvědomělé občany, kteří právě dnes překvapivě zjistili, že jim před rokem propadla občanka, nebo jde o nějaký podobný problém. Odpověď orgánu je vpodstatě vždy stejná: „Přiďte jindy, všichni odjeli na sraz SSM do Budějovic a já jsem tu sám a ještě musím hlídat dva narušitele.“

Konečně kolem třetí se ledy hnuly. Slyším zvonění telefonu, a hlas místního esenbáka: „Jo, tak dovolenou tedy mají, co mám s nimi udělat?“ A po chvíli: „Dobře, dám jim stovku pokuty za to spaní v seníku a vyhodím je.“ Na tu pokutu nakonec ani nedošlo, esenbáci - pochopitelně se jich tu zašívalo víc - jsou evidentně rádi, že nás mají z krku, a loučí se s námi po 21 hodinách zadržení skoro přátelsky: „Nic si z toho nedělejte, takových už tu skončilo a ještě skončí.“ Vztahy mezi místní VB a Pohraniční stráží zřejmě nejsou nejvřelejší.

Ještě na schodech strážnice Pavel vybuchne na celou vesnici: „Ty vole, to byl ale čurááák!!!“ Honem ho táhnu pryč, aby si to ještě nerozmysleli. Z naší další cesty si toho moc nepamatuju, protože probíhala v horečné výměně zážitků, až jsme se nějakým zázrakem ocitli na nádraží, a posléze dorazili do Tábora. Tam v nejbližší hospodě naše vzrušená debata pokračovala, tentokrát už nad smaženým sýrem a mnoha pivy, a končila až ve spacácích ve sněhovém záhrabu na kraji Tábora.

Ráno je stejně hnusně, balíme a vracíme se do Prahy. Ve vlaku si slibujeme, že si musíme všechny ty úžasné Kondráčovy sentence vrýt do paměti – na paměť budoucím.

Když druhý den ráno dorazím do práce, vítají mě kolegové vzrušeným hlášením: „Ty vole, tady byl nějakej policajt a ptal se na tebe, hlavně jestli máš dovolenou. Naštěstí padl na nás a ne na Hrabětovou.“ Což byla naše echt bolševická sekretářka. A teprve asi po měsíci jsem od sousedů zjistil, že VB navštívila i mé bydliště – rodiče byli naštěstí na chatě. Pavlovy staré rodiče ovšem neminuli a sdělili jim, že jejich syn byl zadržen při pokusu o ilegální přechod hranic a ptali se, zda má pistoli – ta Přestřelka je naštěstí nenapadla.

A v pátek U Vrchoty jsme v hojné společnosti kamarádů mohli splnit svůj slib – major Kondráč se opravdu stal hlavním a výlučným bodem programu. Jen škoda, že jsme se o něj nemohli podělit i s jeho vysněnými cizinci.