flagVietnamem od jihu k severu.flag

 

 

Mapa .

 

  První ochutnávka Vietnamu nás čekala již na ambasádě na Rašínově nábřeží při podání žádosti o víza a jejich vyzvednutí – i když to vlastně nic tak světoborného nebylo, protože na kvanta Vietnamců už jsme z pražských obchůdků zvyklí a navíc se chovali docela spořádaně, takže frontu zcela suverénně předběhla pouze postarší blondýna mávající  čtyřmi  bulharskými pasy, dokonale obrněná proti veškerým pokusům vykázat ji zpět na konec fronty předstíranou  absencí sluchu a hmatu, navíc spojenou s neznalostí jakékoli řeči. Po úspěšném splnění své mise ovšem rázem perfektně rozvázala česky i vietnamsky,  předvedla nám, jak jsme blbí a neumíme správně vyplnit ani vietnamský formulář, a poté vítězně odkráčela středem.

  14 dní před odletem je informační schůzka – na ní jednak zjišťujeme, že se v zájezdu pořádaném cestovkou CK-Víkend opět potkáme s mnoha  známými z Jižní Afriky před dvěma léty včetně průvodce Honzy, jednak to, že naše předzásobení dolary má jednu chybu – máme skoro samé stodolarovky a ve Vietnamu prý nejlépe uplatníme jednodolarovky, kterými se tam běžně a mnohdy dokonce výhodněji platí. Takže dalších pár dní obíhám pražské směnárny se snahou obohatit naši kasu o dolarové drobné – párkrát se to povedlo, ale spíš přibylo další množství dvacetidolarovek, které asi moc k užitku také nebudou.

 

19.3. – 20.3. 2011 Praha-Franfurkt-Ho Chi Min City.

   Náš odlet je plánován na 7,35, takže sraz v 5,35 stíháme prvním ranním metrem s odřenýma ušima. Vyfasujeme letenky, necháme zabalit baťohy a jdeme se odbavit. Na Ruzyni teď ovšem zavedli nový systém – odbavují více letů najednou u několika přepážek. Jakou to má výhodu, jsem moc nepochopil, každopádně se obávám, že pravděpodobnost poslání zavazadel někam jinam než je záhodno se tímto dosti zvýšila. A ačkoli náš první let do Frankfurtu je inzerován jako spolupráce s Vietnam Air, s kterými potom budeme pokračovat do Ho-Chi-Minh-City, není možno nás odbavit až na konečnou, takže ve Frankfurtu budeme muset v transitu vystát další frontu. Naštěstí na to máme asi 4 hodiny.

     Dopadlo to úspěšně, vlakový přesun mezi terminály i odčekování dalšího letu proběhlo úspěšně. Tím ovšem všechny pochvaly  na adresu jednoho z nejvýznamnějších evropských letišť končí. Po úspěšném proniknutí za centrální rám, kde se i u daleko menších letišť otevře bohatá paleta možnosti hospodského či dutyfreeového utrácení - protože co se tam jiného dá těch několik hodin dělat – tady nacházíme jen labyrint chodeb, kde se veškerá nabídka omezila na jeden shop s kosmetikou a jeden pojízdný stánek s jedním druhem podivného plechovkového piva, jehož kvalita nevybízela ani k zapamatování názvu, a skromného výběru předražených baget a preclíků. Všechny další pokusy o proniknutí do nějaké hospody končily u rámu či opět u vlaku, do čehož se nám zrovna moc nechtělo. Většina účastníků zájezdu se raději živí zabalenými řízky, asi se příště při dalším možném kontaktu s frankfurtským letištěm také budeme muset takto vybavit a ne snít o dobré ranní gulášovce a točeném pivu.

    Vietnamský let je naštěstí po stránce cateringu (vida, už mi ta nová terminologie taky jde) více než uspokojivý – beefsteak v křenové  omáčce by se dal hodnotit dokonce v superlativech - víno dobré, pohledné letušky v elegantních uniformách vstřícné - tedy v záležitosti alkoholických požadavků. Jen pivo bohužel zase ten všude rozlezlý Heineken.

    Let trvá 10 hodin, převážně v noci, během první hodiny přelétáme úspěšně opět nad Prahou, postup dalšího letu přes východnější lokality už sleduji jen na monitoru – Ukrajina, Rusko, Čečensko, Střední Asie, Afghánistán, Pákistán - samé sympatické regióny. Konečně se někde nad severním Thajskem rozední, jsme buzeni, nafasujeme snídani, přetočíme si hodinky o 6 hodin dopředu a přistáváme v Saigonu – pardon,  v Ho Či Minově městě. Dobré jitro, Vietname.

      Při pasové kontrole vietnamští soudruzi nenalezli nic závadného, i zavazadla dorazila všechna, takže můžeme jít měnit peníze. A rázem jsou z nás milionáři, za 200$ skoro 4 200 000 dongů. Což zhruba znamená, že 1000 dongů je asi koruna, 20 000 je přibližně ekvivalent 1 dolaru. Což je zhruba cena malé plechovky piva, jak pohotově zjišťuje můj průzkum nákupem. První zakoupená značka je Tiger, což je ale údajně singapurské pivo vařené ve Vietnamu. Jak se později ukázalo, vyskytuje se tu celoplošně.

    Autobus máme velký, pěkný, vyzdobený orientálními záclonkami. Což mnozí považují za pobídku k tomu, aby se rozesadili po jednom – že to je předzvěst budoucích konfliktů, je mi předem jasné. Zatím je ale vše v klidu, můžeme si vychutnávat saigonský dopravní šrumec, kterému vévodí neskutečná kvanta motorek. Ty se valí ze všech stran, na křižovatkách se různě proplétají, mezi nimi se kromě předem ztracených chodců přesunují s nenarušitelným klidem i prodavači zaštítění svými pojízdnými krámky. Na motorkách se jezdí až po pěti, převážejí se na nich trsy banánů nebo třeba i celé dveře. Občas celá ta kavalkáda znehybní na červenou, ovšem spoléhat na to, že se někdo předčasné neutrhne, se moc nedá. Honza nás učí, jak tady přecházet – vybrat si očním kontaktem jednoho motoristu a poté plynule přejít – nezrychlovat ani nezpomalovat. Jak to ale pomůže, když těch motocyklistů je deset vedle sebe, to je mi zatím záhadou.

    Většina Vietnamců na ulicích je opatřena rouškami přes obličej, na hlavě mají kromě častých kšiltových čapek hlavně klasické slaměné klobouky. Většina domů je úzkých a vysokých, bez oken na bočních stěnách, s otevřenými garážemi v přízemí, kde se zřejmě soustřeďuje jejich ekonomický život – krámky, dílničky, kanceláře. A obraz vietnamské ulice by nebyl dokonalý bez všudypřítomných visících svazků elektrických kabelů a chodníků plných zaparkovaných motorek.

    I když jsme v Saigonu nováčci, brzo nabýváme pocit, že některá místa už jaksi známe. A není divu, řidič očividně bloudí, mobilem se neustále s někým dohaduje, než se mu asi po půlhodině konečně podaří najít náš hotel Crystal. V recepci moc místa není, kromě stolku recepčního tam totiž parkuje asi 5 motorek.

    Když se nám na pokoji podaří s úspěchem zvládnout klimatizaci, máme asi 2 hodinky volna do 12, kdy je domluven sraz pro hromadnou prohlídku Saigonu. Využijeme toho k prohlídce okolí a prvnímu vietnamskému obědu v jakési místní odrůdě Mac Donaldu, alespoň podle uniforem personálu – docela dobrým pálivým kouskům kuřete zapitých pivem, při jehož servírování se nám podařilo zabránit nasypání ledu do skleniček, což je nejrozšířenější místní způsob chlazení, pro naše vnitřnosti ovšem ne zrovna bezpečný. Jelikož jsem si pivo sám vyhrabal ze zadních pozic mrazáku, nebylo to naštěstí ani zapotřebí. Ale stejně se tu musí v horku a vlhku pít zatraceně rychle. A jako aperitiv se před každým jídlem doporučuje hlt minimálně 50%  slivovice – nám se to osvědčilo dokonale. Pivo tu stálo

15 000 dongů – což odpovídalo našemu očekávání, které se ovšem opíralo o nesprávný předpoklad, že položka bi na jídelním lístku je pivo. Správně je to totiž bia, s bi už jsme se nesetkali.

    Posíleni jídlem, pivem a slivovicí  se odhodláváme k prvnímu zkušebnímu přechodu ulice, zatím ovšem jen v méně frekventované uličce. Přes několik počátečních zbrklých návratů se to nakonec šťastně  zdařilo, časem se naše technika jistě vylepší. 

     Mé obavy v autobusu se potvrdily, naše místa jsou pochopitelně obsazena. Posuneme se dozadu, po dalším nástupu jsou obsazena i tato místa – prozatím jsme někde vzadu, ale zítra to takhle nepůjde.  Jako první navštěvujeme místo typicky vietnamské – obrovskou krytou tržnici v bývalé čínské čtvrti, odkud byla ale většina Číňanů vyhnána po čínsko-vietnamské válce v roce 1979.  Proplétáme se mezi stánky, než konečně nalézáme prodejce tužek, jejichž koupě je nám Honzou doporučena jako dárek pro školu horských kmenů v Sapě. Při procházce po okolí jsme překvapeni náhlým tropickým slejvákem, který nás zažene do zadního traktu tržnice, kde s uspokojením objevíme mezi visící drůbeží, králíky a rybami též zákoutí pivní, a dokonce chlazené. Jedná se o další druh, 333 (Ba,ba,ba – což ve vietnamštině může též znamenat 3 staré báby), jak jsme později zjistili, též se jedná o bia vietnamsky širokospektrální.

   Je po dešti, kolem řeky Saigon směřujeme k bývalému prezidentskému paláci, který se nyní nazývá Palác vietnamského znovusjednocení. Rozsáhlá budova pochází z 60. let, kdy jí nechal postavit jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem poté, co původní palác byl roku 1962 vybombardován jeho vlastním letectvem při neúspěšném povstání. Rozsáhlé podzemní kryty s velitelskými stanovišti svědčí dodnes o tom, že se proti dalšímu povstání snažil zabezpečit, ovšem neúspěšně, protože o rok později byl zabit při dalším tentokrát již úspěšném puči. Kromě mnohých reprezentativních místnost je tu k vidění i vrtulník jeho nástupce prezidenta Thieu.

   Končíme u katedrály Notre Dame, vedle které stojí stará pošta s velmi pěkným interiérem. V parku kolem katedrály piknikuje saigonská omladina, my si dáváme pivo v karaoke baru – tentokrát je to konečně značka Saigon.

   Po návratu do hotelu se s Marcelou vydáváme na večeři. Jsme po tom nekonečném dvoudni už docela utahaní, takže první hospoda nás spolkne. Byla to večeře plná překvapení, objednané jídlo na obrázku v menu vypadalo jako krokety, ale byla to spíše jakási vietnamská směska, i když ne špatná. K tomu podávají rybí omáčku (dresink) dosti výrazné chuti a hlavně vůně, která mi ale docela chutná. A k účtu nám na závěr započítali i ubrousky – pravda, napřed se přesvědčili, že jsme je použili.

 

21.3. 2011 Ho Chi Min City – tunely u Cu Chi – Dalat.

    Snídaně má být od 7,30 v malé jídelně v nejvyšším patře hotelu, ovšem tou dobou to tam zeje prázdnotou. Mnozí proto vyrážejí urychleně nakoupit čerstvé ranní bagety – vítané to dědictví francouzského  koloniálního panství. Podle Honzy mají být k dostání všude, ale ani to není tak jednoduché – Milan je objevil u jediného krámku v okolí.

    Při druhé cestě nahoru sdílíme výtah s usmívající se postarší Vietnamkou vezoucí čajové konvice – snídaně se tedy konečně rozjíždí. Rychle se sdružíme s našimi kolegy Milanem a Jarkou a obsazujeme poslední volný stůl. Ale ač je tu jen naše 22 členná výprava, už objednávka jídla je problémem, ačkoli lze vybrat jen ze tří položek -  omelety, džemu s máslem nebo typicky vietnamské snídaně – nudlové polévky pho. Když se k nám konečně zmatený objednávač došourá, někteří v jídelně již dokonce jedí – mnozí ovšem něco jiného, než si objednali. Ale na protesty není moc času, stejně to není možné napravit, protože požadovaná jídla už zkrátka nejsou. Tak dopadl i Milan, takže místo objednané omelety se musí spokojit s džemem – my jsme měli štěstí, poslední dvě omelety byly naše.

     Hlavní bod dnešního programu je dlouhý autobusový přesun severovýchodním směrem do  města  Dalatu – střediska Středovietnamské vrchoviny. Ale ještě před tím se zajedeme podívat na severozápad ke kambodžským hranicím do oblasti zvané Cu Chi, kde jsou k vidění proslavené válečné podzemní tunely – bez nějaké připomínky vietnamské války se návštěva Vietnamu zkrátka obejít nesmí.

     Převážnou část této asi 50 km dlouhé cesty zabere probíjení se saigonským dopravním zmatkem, protože město se za poslední roky neobyčejně roztáhlo. Zpočátku je to docela zajímavé, protože davy motocyklistů, vietnamský život odehrávající na chodnících a v otevřených garážích, vyspávání na stojících motorkách občas prostřihnuté buddhistickým chrámkem či pohlednými školačkami v neobyčejně elegantních uniformách (modrá variace toho, co měly na sobě letušky v barvě vínové) má pro nás ještě pud novosti. Když ale po dvou hodinách začínají dominovat hlavně ty garáže, je to už poněkud otrava. Konečně se dostáváme do volné přírody, přejíždíme malebně zarostlou řeku a jsme na místě.

    Vedeni průvodcem v v typické vietnamské přilbě (který si dokonce Honzu pamatuje z minulého roku) dorážíme nejdřív k partyzánským polopodzemním ubikacím obklopených bambusovými háji. Vertikální vlezy do tunelů jsou opodál a náš průvodce v nich zmizí včetně zakrytí se listím maskovaným deklem opravdu bleskurychle. Další dobrovolníci výpravy to tak rychle nezvládají, navíc při úplném skrčení hrozí nebezpečí, že se jim už v úzké díře nepodaří vztyčit. Radši jdeme dále, můžeme se zúčastnit figurínové porady Vietcongu, recyklace nevybuchlé munice, výroby bot z pneumatik i zasednout v podzemní pévéesce po portrétem Strýčka Ho. Jsou nám předvedeny opravdu sofistikované pasti na protivníka, nejen prosté díry v zemi opatřené bambusovými ostny, ale ještě vylepšené různými ostnatými houpačkami a sklapovadly. Jsme též seznámeni s vařením a sušením rýžových placek a pálením jakési partyzánské kořalky. Nakonec si pochopitelně vyzkoušíme i ty tunely – jsou vysoké jen asi 1,2 m a normálně rostlý americký voják v nich proti drobným Asiatům opravdu nemohl mít žádnou šanci. Celá trasa měří asi 100 metrů a zhruba po 10 metrech jsou únikové výlezy – zcela zplavený jsem využil hned ten první a s povděkem přijal čajové osvěžení – pravá spása se ale dostavila až v bistru u střelnice, kde jsem pochopitelně dal přednost investici svých dongů a času do konzumace Tiger Beeru před možností zastřílet si z kalašnikova.  

     Obědváme v otevřené restauraci na břehu zarostlé řeky, spring rolls se zeleninou a mořskými plody, a málem tam zapomeneme příbor, bez kterého se zatím s Marcelou neumíme obejít na rozdíl od většiny výpravy, která již vietnamské hůlky zvládla docela obstojně. A pak už vyrážíme na dlouhý přesun do Dalatu, zpestřený bouřkou a lijákem bohužel právě u malebných skalisek, na které bylo původně v plánu vylézt. Do Dalatu dojíždíme za tmy někdy mezi devátou a desátou hodinou.

    Náš pokoj ve čtvrtém patře hotelu Thanh Binh má pěkný výhled na kulaté a zřejmě hlavní náměstí Dalatu, kde to přes pokročilou večerní hodinu ještě čile tržně žije. Bohužel záchod splachuje nedostatečně a po několika pokusech v něm něco křupne a už nesplachuje vůbec. Navíc nemůžu najít své léky, obviňuji Marcelu, že je zapomněla v Saigonu, abych je nakonec našel ve svém batohu. Takže to jdeme zapít a zajíst do nejbližší hospody, cestou reklamujeme v recepci náš záchod.   

    Hospůdka je sympaticky vietnamská, obsluha rychlá, chobotničky sweet and sour výborné, pivo Saigon vychlazené, takže proč si s vedlejším stolem obsazeným našimi spolucestujícími důstojným Angličanem Stevem a jeho podstatně průraznější partnerkou Olgou (známe je také z jižní Afriky) nezahalekat „Ió!“, čili vietnamsky „Na zdraví!“. Po návratu se do hotelu (s lahví červeného vína Dalat za 70 000 dongů) se stěhujeme o patro výše, záchod tady splachuje, výhled zůstal zachován – na rozdíl od Milana s Jarkou, kteří vyfasovali kobku bez oken. 

 

22.3. 2011 Dalat – hora Lang Bian – hora Radar Hill – Lat – vodopády Datanla - Dalat.

    Ráno je krásně, což budeme při dnešním horské tůře potřebovat. Na trhu na náměstí dole pod námi je živo, vyrážíme tedy do víru tohoto horského města. Leží totiž ve výšce asi

1500 metrů, takže je tu docela příjemné klima. Hned před hotelem se na nás vrhají místní prodejkyně, bagety a mapa Vietnamu se budou hodit. Stejně tak další láhev Dalatu, které se včera ukázalo docela pitelné, tentokrát dokonce za pouhých 45 000 v krámku s trochu česky mluvící Vietnamkou. Projdeme trhem až k jezeru, při přecházení ulice se kryjeme za houf trhovkyň, které se přesouvají i se svou živností uloženou na jakémsi ramenním vahadle, jak by se asi dalo nejlépe popsat toto typicky vietnamské přenosné zařízení. Zpáteční cestu už zvládneme bez živého štítu – začínáme se otrkávat.

    V místní tržní jídelně vidíme snídat Honzu, necháme se tedy konečně taky zlákat na nejtypičtější vietnamskou krmi – nudlovou polévku phó ga, s kuřecím masem a jakousi místní petrželovitou zeleninou, která dodává jídlu zcela jinou a daleko lepší chuť než bych čekal od nudlové polévky, kterou jinak zrovna nevyhledávám. Ochucena chilli, zakápnuta limetkou a zapita plechovkou Tiger Beer se phó nakonec ukázala  velmi levnou (20 000), dobrou a překvapivě i sytou volbou snídaně.

     Po nástupu do autobusu je třeba nejdříve poněkud usměrnit některé účastníky(ce) zájezdu, kterým zřejmě nestačí dvě sedadla pro jednoho a dělají si nároky na další – no snad už si budou po Jarčině důrazném vysvětlení pamatovat, kde sedí. Bus nás doveze ještě trochu výše nad Dalat a z parkoviště vyrážíme k ztečení Lang Bian, nejvyšší hory Středovietnamské vrchoviny, vysoké 2163 m. Cesta vede napřed po borovými lesy lemované silničce, na které nás neustále předjíždějí džípy plné domorodých výletníků, které směřují na vyhlídku Mount Radar. Po necelé hodince dorážíme na rozcestí, kde se naše výprava dělí. Pár vysílenějších včetně Honzy, který stále bojuje s nějakou virózou přivezenou z domova, pokračuje po silnici rovnou na Mount Radar, zatímco většina vedená domorodým průvodcem vyráží doprava k zdolání Lang Bianu. Cesta napřed vede po příjemné vrstevnicové lesní cestě, ale strmý kužel hory před námi věští, že pohoda brzo skončí. A to ještě před tím skutečným výstupem ztratíme výšku sestupem do sedla.

     Ze začátku to docela jde, dokonce potkáváme i sestupující krávu s vyděšeným teletem. Není taky divu, cesta se začíná zvedat, chvílemi je třeba lézt po čtyřech, přelézat kmeny a prolézat bujnou vegetací. Liány a větve sice slouží jako vítaný úchop, ale pozor – některé jsou poseté záludnými trny. A to se naštěstí ze žádné pralesní haluze nevyklubal had. Navíc nás skoro poklusem předbíhají dva mladí Němci s průvodcem  - obuti do sandálů. Asi po hodině jsme konečně zcela zplaveni nahoře, někteří dokonce poněkud zakrváceni trny zabodnutými v čele. Krátce si oddechneme si při svačince a pěkném rozhledu na všechny strany, ale dlouho se zdržet nemůžeme. Je třeba ještě dorazit i na Mt. Radar, jehož hřeben je odtud jasně viditelný, naštěstí o dost níže.

    Sestup příkrou hliněnou stezkou s přelézáním stromů a šutrů je ještě horší než výstup – a to máme štěstí, že neprší, to by byl teprve sešup. Když jsme konečně dole, docela si oddechneme, že se to obešlo bez nějakého výronu. Výstup na Mt. Radar, kde už čeká Honza a lehčí frakce, už  vede v poklidu po silnici. V cíli je sice  horská chata s restaurací a pěkným výhledem na přehradní jezero, ale zrovna tady, kde by to pro naše vyprahlá hrdla bylo nejvíce zapotřebí, se nějakým pivním chlazením vůbec nezabývají – pekelně teplé pivo je třeba vypít  na ex a po něm ještě jedno – tato absence chlazení se také zaručeně podepsala na mém pádu při zpáteční cestě příkrými zkratkami pokrytými suchým jehličím – naštěstí to dobře dopadlo.  

    Dole ve vesnici Lat – centru etnické menšiny Latů – už je chlazení v pořádku, takže můžeme v pohodě vychutnat malebné kopcovité a terasovité okolí, vesnická obydlí, která někdy připomínají viktoriánské vily, ale daleko častěji sibiřské chalupy, kostel a později  si vyslechnout vyprávění domorodého pábitele, pištce a posléze i výrobce vinného utrejchu, který všichni nadšeně nasávají – a to doslova, neboť hadičkami ze džbánu.

    Na okraji Dalatu si zvenku prohlédneme penzion a galerii Hang Nga přezdívaný zde „Dům bláznů“, šílený výtvor vietnamské hippie architektky, která je ale  zároveň dcerou Ho Či Minova nástupce v prezidentském úřadu a žila 14 let v Rusku. Trochu připomíná nějaký obří betonový holubník.

  Dnešní program zakončujeme sestupem k vodopádům Datanla. Je možné k nim i sjet bobovou dráhou, kteréžto možnosti dává přednost většina výpravy, já s Marcelou ale jdeme raději pěšky. Dráha vede serpentinami nad naší cestou a vidíme, že sjezd má svá úskalí – stačí jedna opatrnější jeskyně a hned je za ní fronta několika dalších vozíků.

     Vodopády jsou docela pěkné, vody mají dost, horní a dolní kaskáda je oddělena můstkem – bohužel okolí hyzdí děsivé sochy tygrů a víl – s touto vietnamskou formou kýče se asi budeme setkávat častěji.

    Po návratu do Dalatu se dost lidí nechá zlákat naší hospodou a myslím, že jsou spokojeni, což platí i o druhé straně – postarší majitel i jeho partnerka se mohou přetrhnout, aby vyhověli našim objednávkám. Ani je moc nezvorali a pivo stihli uchovat chlazené.

 

 

 

23.3. 2011 Dalat – Nha Trang.

  Ráno si zopakujeme včerejší polévkovou snídani a vyrážíme na dlouhý autobusový přesun k moři do Nha Trangu. Hlavní silnice je ale zavřená, čímž bohužel přijdeme o slavné Čamské věže. Jedeme tedy objížďkami přes vrchovinu s několika zastávkami u banánových či ananasových plantáží a posléze přichází dlouhé klesání. Další zastávka sice poskytuje krásný výhled do hlubokého údolí pod námi, ale není zrovna dobrovolná. V autobuse se totiž pozvolna začíná šířit pach spálené gumy, což nakonec pochopili i řidiči vyburcovaní navíc našimi sílícími protesty. Když konečně zastavili, od kol autobusu se valí oblaka dýmu. Milan nad tím kroutí hlavou s tím, že to možná bylo na poslední chvíli. Kdyby se brzdné destičky spálily, autobus by zkrátka brzdit přestal.

     V další cestě serpentinami dolů pokračujeme asi za půl hodiny, ale moc volně se necítíme a když konečně sjedeme do roviny, všichni si ulehčeně oddechnou. Další cestu už zpomalují jen časté uzavírky a stavební stroje na silnici – někdy mi připadá, že Vietnam je jedno velké staveniště ustrnulé ovšem někde v půli díla. Projíždíme žlutými rýžovými políčky, což s sebou  pochopitelně přináší zastávku na focení. Pro domorodce to musí být asi stejný zážitek, jako kdyby se u nás z autobusu vyhrnul dav Japonců a začal si nadšeně fotit brambořiště.

     Kolem poledního vjíždíme do Nha Trangu, ale počasí se začíná trochu kazit – obloha se zatahuje černými mraky, občas trochu prší, ale slunce to zatím ještě nevzdává a tato kombinace dodává ústí řeky Cai v Nha Trangu  docela zajímavé osvětlení. U břehu jsou zakotveny kvanta modrých rybářských člunů, na písku je vytažen pár kulatých pletených člunů pro jednoho Vietnamce, které mi svým tvarem připomínají dětské lodičky z půlky vlašského ořechu. A nad přístavem se tyčí zelený pahorek, na jehož úbočí je terasa a na ní čtyři  čamské věže tzv. po nagarské – o všechny památky říše Čamů tedy přece jen nepřijdeme. Jsou to vlastně hinduistické chrámy pocházející ze 7.-12. století a zasvěcené původně bohyni Yang Ino Po Nagar. Říše Čampa, která ovládala toto území od 2. století našeho letopočtu až do středověku, byla skoro neustále ve válečném stavu s Vietnamci či Khmery. Převládaly v ní na rozdíl od zbytku Vietnamu indické vlivy. Dnes je Po Nagar svaté místo hinduistů i buddhistů, takže při vstupu do věží je třeba se zout, protože jsou to stále funkční chrámy.

    Nejvyšší věž Thap Chinh (28 metrů) má  krásně zdobenou pagodovitou střechu. Nad vchodem je umístěn vlys s tančícím čtyřrukým Šivou stojícím na býku Nandinovi, uvnitř je socha bohyně Umy - ženského Šivova vtělení (tzv. šaktí). V předsíni chrámu je další socha bohyně s obětinami. Celý prostor je provoněn dýmajícími orientálními tyčinkami a tudíž i silně zadýmán. Podobně je na tom sousední věž Thap Nam, jejíž prostší pyramidová střecha je pozdějšího data. Po stranách těchto dvou ústředních chrámů jsou ještě dva menší (jižní Mieu Dong Nam zasvěcený Šivovi a severozápadní Thap Tay Bac zasvěcený slonímu Ganéšovi), jejichž sedlovité střechy jsou také ozdobeny. K terase s chrámy vede schodiště, na jehož úpatí jsou zbytky sloupové síně.

    Důkladně celý objekt prolezeme, podíváme se do muzea s fotkami ukazujícími, v jakém katastrofálním stavu se celý objekt nacházel v 70. letech a několikrát se s věžemi vyfotíme. Máme tedy splněno a nastává kýžené vyvrcholení celé exkurze – posezení s pivem či kávou v chrámovém bufetu s pěkným výhledem na přemostěné ústí řeky Cai.

   Před přesunem k hotelu si ještě zajedeme k pobřeží na skalnatý poloostrov Hon Chong s buddhistickým chrámem a pěknými výhledy na obě strany zálivu u Nha Trangu. V zátoce na jihu se vlny rozbíjejí o pěkný malý ostrůvek Hon Do – Červený ostrov. Kolem mysu jsou  příjemné malé plážičky s hospodami, ale počasí se kaboní a čas nás žene do našeho hotelu Thai Duong. Ten je vzdálen od Po Nagaru asi 4 km jižně po hlavním pobřežním prospektu Nha Trangu, lemovaném z jedné strany hotely a restauracemi, z druhé parčíkem a plážemi. Nha Trang je totiž hlavním vietnamským letoviskem, ač dnes to tak vzhledem k počasí zrovna nevypadá. Z okna našeho pokoje v 7. patře na něj máme pěkný pohled, na severu je centrum města, na jihu pak ostrov Hon Tre spojený s pobřežím lanovkou.

    I přes nepřízeň počasí vyrazíme na pláž. Je ale silný vítr, takže si užijeme boj s vlnami, které nás několikrát porazí, a usuzujeme, že by to stačilo. Osvěžíme se mangem zakoupeným od kočovné vahadlové prodavačky a s Milanem a Jarkou vyrážíme po pobřežní promenádě směrem k centru, s několika adrenalinovými přechody na druhou stranu silnice. Dojdeme až k náměstíčku s divadlem a informačnímu centru ve tvaru lotosové věže, to je asi 2 km. Ale hlad a žízeň nás tu přinutí otočit, obzvláště když dostáváme zprávu od další části naší výpravy o hospůdce v blízkosti hotelu s pivem za pouhých 10 000 dongů. Cestou přibereme další pár, Pepu a Irenu z Kamýka a jejich kamaráda Radka (všichni též jihoafrická parta), a nejmladšího člena výpravy Honzu i s jeho otcem, a vyrážíme do avizovaného restaurantu.

   Ta zvěst opravdu nelže a týká se zeleného Saigonu, který tady podávají v lahvích 0,45 l. Alkoholicky je na úrovni naší desítky, na rozdíl od dvanáctkového třetinkového červeného Saigonu, který je ale dražší. I ceny jídel kolem 50 000 jsou velmi přijatelné, vybral jsem si krevety na česneku, Marcela hovězí také s česnekem. Personál s dominantní ustavičně povykující a vesele se šklebící mrňavou servírkou lítá kolem nás, pro sojovku uhání  do vedlejší hospody. Je nás ale přece jen hodně, neboť už tu sedí i skoro celý zbytek výpravy, takže přísun potravy je trochu na etapy. A do pivního zásobování vnáší zmatek Milan, který vyžaduje teplé pivo (na plzeňáka opravdu neobvyklá libůstka), čímž mate vietnamský personál, kterému jistě trvalo léta, než pochopil, že pivo se má chladit. Ale nakonec jsou všichni obslouženi a až na malé výjimky snad  uspokojeni (já alespoň ano, ač vyloupávání drobných krevet byla docela piplačka), nejvíce štěstím křepčící malá pinglině. Ta se ovšem mžikem blesku změní ve vzteklou fůrii v okamžiku placení, protože zřejmě něco chybí. Nikdo nesmí ven, s rozpaženýma rukama stojí ve dveřích, pak se připojuje k stále dokola přepočítávající kolegyni. Konečně to vyjde (šlo snad jenom o jednu rýži). Další změna, zase jsme všichni „Friends!“, každého líbá, Milanovi visí nohama kolem pasu – „Tomorrow all again, bye, bye!“.

     Venku prší, vítr sílí, to bude jistě zítra vydatný lodní výlet. Rychle to jdeme ještě trochu zapít do recepce.

 

24.3. 2011 Nha Trang – ostrov Hon Lao – Orchid Stream – Nha Trang.

    Ráno je počasí setrvalého charakteru, takže při cestě na snídani do bližší, ale honosnější hospody trochu promokneme. Mají tu i točené pivo San Miguel - zřejmě vařené v licenci. Stojí sice 35 000 dongů, ale točené je přece jen točené. A kupodivu je natočeno bez problémů a je i nádherně vychlazené. A k ranním omeletám se pro mě hodí rozhodně víc než zdejší až příliš etnický zelený čaj.

     Autobus s námi jede asi 20 minut podél pobřeží na sever, kde nás čeká loď jen pro naši výpravu, naštěstí krytá. Během plavby se počasí trochu umoudřilo a občas vysvitne i slunce. Plujeme zátokou Nha Phu, na pobřeží pod zelenými horami svítí buddhistický chrám, v moři kolem je plno sádek na pěstování ústřic.

     Naším prvním cílem je ostrov Hon Lao zvaný též Opičí, to podle stáda makaků, které tu vysadili nějací Rusové v 90. letech a které se od těch dob pěkně rozrostlo. V bufetu na břehu je možno koupit oříšky ke krmení opiček, ale vzhledem k tomu, že se v průvodci dočítáme o hrozbě pokousání a následné vztekliny, raději utratíme jen za pivo – turistů ochotných ke krmení je tu stejně víc než dost. Každou chvíli mezi nimi vypukne panika doprovázená zděšeným jekotem, což signalizuje, že se některému makakovi podařilo vytrhnout celý pytlík a teď se urychleně krmí, dokud se na něj s vřískotem nevrhnou další jedinci. Chodí se tu po cestičkách, opice se potulují všude kolem, občas je raději obezřetně obcházíme. Jejich agresivita se nejlépe projeví ve chvíli, kdy jim místní zřízenec vysype  z kýblu žrádlo – dobrá třicítka opic se bleskurychle seběhne ze všech okolních křovin ani ne ve vteřině. Není divu, že vstup do zarostlého lesíka za cestičkou je přísně zakázán – rozvášněné opice by zřejmě neopatrného turistu hladce ulovily.

    Obejdeme si povolenou část ostrova, vylezeme si na skály, urychleně proběhneme kolem palouku s další pekelnou ukázkou vietnamské představy o výtvarném umění a skončíme zase v hospodě, protože opět začíná pršet. Zbytek výpravy se před deštěm schoval v místním cirkusu, kde probíhá drezůra medvědů a opic – prý docela krutá.

    Během plavby k dalšímu cíli obloha před námi pěkně ztmavla, okolní ostrovy najednou zmizely v dešťové cloně  a my se s Marcelou  rychle stěhujeme z první lavice, která doposud skýtala pěkný výhled, do lavic zadních – není nám to ale moc platné. Loď sice má střechu, ale boční  okna nejsou zasklená, takže takřka vodorovný déšť nás dostane všude. Celá výprava rázem připomíná houf hastrmanů snažících se aspoň trochu schovat krčením se za opěradly lavic. Při přistání na Orchid Stream už jsme naštěstí z nejhoršího venku, i když stále prší, ale přece jen  trochu snesitelněji. Tato zastávka je zamýšlena jako koupací, a někteří účastníci zájezdu se opravdu chovají dle itineráře. My se zatím uchylujeme pod velké slunečníky, tedy v současné chvíli deštníky. Pivo tu mají, takže zas tak špatně tu není. Jsme vlastně na poloostrově, který z druhé strany ohraničuje záliv Nha Phu. A od protějšího pobřeží nás odděluje ještě ostrov Hon Thi. I přes zataženou oblohu dává barva vody v úžině tušit, jaká by to byla nádhera v plném slunci. Ale co se dá dělat, počasí nám zlahvovatělo, tedy spíše zplechovkovatělo, jak je názorně vidět i na vedlejším stolku německých turistů.

    Kromě piva a nabízených koktejlů zvedne náladu hlavně oběd, sestávající z polévky a nezbytné rýže doprovázené ovšem mnoha různými talířky a mističkami se vším možným, a láhev docela silného dezertního vína – ovšem bohužel na celý stůl, u kterého nás sedí asi devět. A než se vzpamatujeme a vyluxujeme okolní již prázdné stoly s nepochopitelně nedopitými lahvemi, předběhnou nás číšníci, kteří na ně uplatňují své přednostní právo. Takže při nákupu dalšího piva je musím vyhledat v zákulisí, kam se hromadně stáhli i se svou kořistí.

    Déšť skoro ustal, takže většina výpravy se rozhodla vyrazit na průzkumnou výpravu do vnitrozemí k vodopádu, o kterém zatím při minulých zájezdech Honza jen slyšel. A stojí to zato, vodopád má dokonce dvě kaskády a výhled na zátoku skrze tropickou vegetaci je docela exotický. Na zpáteční cestě jdeme kolem zvěřince, ve kterém jsou zřejmě zvířata vystupující zase v nějakém místním cirkuse. Pohled na zoufale přešlapujícího medvěda přivázaného k ohradníku jen asi metrovou tyčí je dost skličující. To opodál se pasoucí slon, jednu nohu zajištěnou řetězem, který je přivázán ke stromu,  je na tom přece jenom trochu lépe. A celou tu tristní podívanou dotvářejí po okolních skalách rozlezlé figuríny různých potvor či hrdinů nějaké fantasy.

     Po návratu k moři se přece jenom také vykoupeme, nalodíme se, obeplujeme ostrov Hon Thi a kolem několika plovoucích vesnic vyrážíme zpět do přístavu. Vietnamská posádka na lodi nás ubezpečuje, že zítra bude určitě lepší počasí, takový den jako dnes prý je tu výjimkou.

     Ale toto tvrzení dost zpochybnil Honza, který nás s Marcelou objevil ve včerejší hospodě – předpověď na následující dny pro celý Vietnam je prý dost hrozná. Dramatičnost situace dokládá i to, že moji činnost na záchodě dramaticky přerušil dešťový příval, který se plechovou střechou provalil dovnitř a málem zaplavil i kuchyni, která, jak to ve Vietnamu bývá zvykem, tvoří předsíň toalety. Ale zhruba po šesti pivech, co si s Honzou dáme, už nám to přijde všechno veselejší – navíc tu pouští hudbu podle mého gusta, Hendrixe, Led Zeppelin apod. Hospoda totiž patří Angličanovi s vizáží nyní již usedlého, ale dříve světoběžnického hippie, který se tu oženil – která z personálu je jeho vyvolená, jsem ale nepochopil  Jsme tu dnes skoro sami, zbytek vyrazil do snídaňové hospody – nejvíce to mrzí malou číšnici (možná manželku), která se neustále běhá zeptat, kdy konečně přijdou naši friends.  

 

 

 

25.3. 2011 Nha Trang.

   Předpověď bohužel nelhala, takže pro dnešní den plánovaný jako koupací budeme muset  najít nějaký jiný náhradní program. Jdeme to tedy probrat do tradiční ranní hospody, kde biftek a točeným pivem pomalu zažene chmury a ranní kocovinu. I pršet skoro přestalo, vyrážíme tedy s Milanem, Jarkou, Pepou a Irenou za pamětihodnostmi Nha Trangu. Cestou se ještě dozásobíme v docela pěkné pekárně.

     První je na řadě katedrála z 20. let 20. století, kde potkáváme kromě vietnamské svatby další část výpravy – seniorskou pětici ze zadní části autobusu – 2 muži a 3 ženy včetně výrazně vůdčí Magdy. Ta nás upozorňuje na typickou vietnamskou uličku pod katedrálou, kterou je prý nutno vidět. A stojí zato, neboť se tu naskýtá možnost nakouknout přímo do otevřených domácností s usměvavými domorodci rozesazenými na podlaze kolem misek  s obědem. Prostředkem uličky navíc vedou koleje, a náš spor o jejich funkčnosti je rychle rozhodnut troubením, které naštěstí včas signalizuje příjezd docela dlouhého nákladního vlaku, před kterým je nutno urychleně se schovat ve vchodech do vietnamských domácností. Pohledu na katedrálu přes domky vylepšené vlnitým plechem a různými celtami a plachtami také není k zahození.

     Kolem nádraží dorážíme k nejvýznačnější nha tranhské buddhistické svatyni, chrámu Long Son. Celý areál nezapře výrazný čínský vliv - brána s čínskými nápisy, kotle se zapálenými obětními tyčinkami, plastiky draků z úlomků keramiky a skla – nad tím ústředním nechybí v buddhismu i hinduismu oblíbený symbol svastiky, tady dokonce otočený stejně jako nechvalně známy hakenkreuz. Stejný symbol, ale stranově obrácený, zdobí i chodidla ležícího Buddhy, jehož míjíme při cestě po schodech vedoucích na horní terasu, ze které na celý Nha Trang shlíží 14 metrová socha pro změnu Buddhy sedícího. Do jeho podstavce lze vstoupit a zapálit si tu tyčinku. 

    Motá se tu hejno dětí, kteří žebrají o jídlo, a získané sušenky polykají s nepředstíraným hladem. Raději se vracíme dolů k hlavnímu chrámu kolem malého altánku se zvonem. Teď už je otevřen, jak nás před tím upozornila asi 15letá dívka snad z nějaké chrámové školy, jejíž dotěrné pozornosti bylo dost těžko uniknout. Projdeme si hlavní i vedlejší svatyni a končíme u brány v chrámové hospodě, kde se zkompletuje skoro celá naše výprava včetně bahenně lázeňské frakce. Restaurant je sice asi vzhledem k chrámu vegetariánský a nealkoholický, ale vegetable fried noodles jsou dobré a pivo si možno donést od stánků, které lemují hospodský vchod.

    Pokračujeme v původní šestce dále k řece Cai, kolem krámků snad úplně se vším, včetně mnoha vypasených Buddhů nebo zase Buddhů značně zženštilých, kteří na první pohled připomínají Pannu Marii. Přejdeme řeku po mostě, jehož oba konce obsadily trhovkyně s ústřicemi a jinými mořskými plody. Jsme opět pod čamskými věžemi, kde se oddělíme, protože zbylá čtveřice vyráží hledat hlavní tržiště, zatímco mojí prioritou se stává nalezení záchodu. To se nakonec podařilo, navíc v hospodě s pivem za 8 000 dongů.

    Zpátky jdeme po druhém mostě, blíže k ústí řeky do moře, s  výhledy na slumovitou vesnici na říčním poloostrově.  Obloha je už ale zase úplně černá, takže si na zpáteční cestu chytneme taxíka a těch zbylých asi 5 km k hotelu už dojedeme asi za 40 000 dongů.

     Na večeři se postupně zase skoro všichni slezeme v naší oblíbené hospodě. A jelikož se scházíme postupně, dneska to tu zvládají. Dnes tu moc dlouho nezůstaneme, protože v 6 ráno nás čeká autobus na letiště. Snad nás v Danangu čeká aspoň trochu lepší počasí.

 

26.3. 2011 Nha Trang – Danang – Hoi An.

   Ranní cesta autobusem na letiště proběhla opět v dešti. A během asi hodinového letu jsme také nic jiného než mraky neviděli.  Takže ani pláž China Beach, která byla často poslední relaxací amerických vojáků před peklem vietnamské džungle, nás zrovna vlídně nepřijala - zataženo, vítr, obrovské vlny, opuštěné slunečníky, červená vlajka, ale naštěstí už neprší. A u chrámu s obřím stojícím Buddhou shlížejícím  na danangskou zátoku to dokonce chvílemi vypadá, že vysvitne i slunce. Každopádně jsou ty temné mraky nad zálivem docela fotogenické. Chrám je nový, obklopený několika branami a dalšími sochami Buddhy či čínsky působících draků. Na druhé straně snad 10 km široké zátoky jsou vidět vápencové homole Mramorových hor, což je náš příští cíl.

    Autobus zaparkuje u fabričky spojené s prodejnou plnou mramorových soch nejrůznější velikosti a děsivosti. Podobné výtvory ovšem lemují i celou přístupovou cestu ke vstupu do hor, takže je třeba značné pevnosti a otrlosti při průchodu špalírem dotírajících prodejců. Konečně jsme za vstupní brankou, opovrhneme službami moderního výtahu, který rozhodně nijak nepřispěl k malebnosti místa, a vyrážíme po prudkých schodech nahoru do skal – to ještě netušíme, kolik podobných prudkých schodišť nás ještě bude ve Vietnamu čekat.

    Ngu Hanh Son čili Mramorové hory si ovšem nesmíme představovat jako skutečné hory – je to shluk  vápencových pahorků,  z nichž mnohé už bohužel padly za oběť mramorové sochařské vášni (teď už je jejich vytěžování prý zakázáno a potřebný mramor se dováží z Číny). Hlavních pět skal je nazváno podle přírodních živlů, a my se nacházíme v nejrozsáhlejší Thuy Son čili Vodní hoře. Je to skalní bludiště s mnoha jeskyněmi, průlezy a komíny, jehož centrem je malé skalní náměstíčko s chrámkem Linh Ong a též s pivním posezením, pro unaveného poutníka tedy vítaným záchytným bodem. Odtud se rozbíhá několik schodišť vzhůru k vyhlídkám, jeskyním a dalších svatyním.

     Naším prvním cílem je nejvyšší view point, odkud máme kruhový rozhled po celých horách, jejichž okolí ale hyzdí všudypřítomná zástavba (hlavně mramorových krámů) a na pláž China Beach, pro změnu zohyzděnou rozestavěnými hotely a rezorty. Sestupujeme a vyrážíme k druhé vyhlídce, ke které se je možno dostat průchodem jeskyní a posléze průlezem skalními komíny, což zvládli skoro všichni včetně zpočátku odmítajícího Steva, mnozí za tažné i tlačné pomoci místních samozvaných dětských průvodců. Většina jeskyň slouží zároveň jako buddhistické či jiné orientální chrámky a je ozdobena sochami Buddhy a ostatních posvátných bytostí a démonů.

     Po sestupu z vyhlídky se občerstvíme plechovkou bia 333 (smlouvání o cenu je ve Vietnamu součástí nákupu a je třeba k němu přistupovat odpovědně, protože usmlouvaná cena potom platí pro celou skupinu) a vyrážíme do jeskyně Huyen Khong (za války sloužila jako úkryt a ošetřovna Vietcongu), což má být zlatý hřeb programu. A opravdu je velmi působivá, dokonce dvojpatrová, přičemž spodní  obří jeskynní chrám, do kterého se sestupuje po schodech střežených sochami strážců či mandarínů, působí značně mysticky a je jak vystřižen z nějakého dílu Indiana Jonese. Stěny jsou lemovány několika malými chrámky, ze skalních výklenků na nás zhlížejí zadýmaní buddhové a tajemnou atmosféru umocňuje rozptýlené světlo pronikající otvory ve vysokém stropu. Několik fotografů se stativy se snaží zachytit to místní tajemno, můj foťák to ale asi nestačí.

    Z hor sestupujeme jiným schodištěm než jsme přišli a mineme ještě mnoho dalších chrámků, pagod a skalních svatyněk, ale největší překvapení nás čeká na jedné z vyhlídkových plošin: „ Hele, tydle lidi přece známe, nazdar Nikotýne!“  Opravdu, potkali jsme partu z TAKu, kteří letěli do Vietnamu ve stejný den jako my, ale na rozdíl od nás na sever do Hanoje. Vyměníme si zkušenosti, oni se diví našim krátkým rukávům, na severu je prý zima na rukavice a kulicha. My je zase varujeme před dešti na jihu a dozvídáme se od nich, že už pár dní se v deltě Mekongu točí tajfun, což možná zavinilo nepříznivé počasí minulých dnů. A pak už zase pokračujeme dál, oni na jih, my na sever – Vietnam je sice
2000 km dlouhý, ale naštěstí úzký, tak proč by takové setkání bylo nějakou zvláštností, že...

     V Hoi Anu, našem dnešním nocležišti, jsme už asi za půl hodinky. A jelikož je to město, které za války zůstalo ušetřeno a jeho stará čtvrť si díky tomu zachovala tvář, kterou získala v 19. století, vyrážíme do města hned po ubytování v pěkném koloniálním hotýlku  Thanh Binh. V 17.-19. století byl Hoi An rušné obchodní centrum Vietnamců, Japonců a Číňanů, i první křesťanští misionáři sem zamířili včetně francouzského kněze Alexandre de Rhodes, jehož přepis vietnamštiny do upravené latinky se používá dodnes.  

    Naše skupinka osmi lidí se postupně drolí, jak u koho v jakou chvíli převažují zájmy umělecké, nákupní, zmrzlinové či pivní. Staré město, které je dnes chráněno jako památka UNESCO, se rozprostírá na břehu řeky Thu Bon v podstatě kolem dvou souběžných hlavních ulic. První na řadě je chrám (nebo pagoda, jak ve Vietnamu nazývají každou svatyni)  Phac Hat, poté pokračujeme ulicí kolem mnoha svatyň, kongregačních sálů (které svatyním jako by z oka vypadly), měšťanských domů či muzeí. Některé jsou volně přístupné jako například pěkné keramické muzeum s dobovým interiérem a hezkým výhledem z prvního patra na střechy přízemních měšťanských domů. Do jiných je třeba mít vstupenku, která opravňuje k návštěvě libovolných pěti objektů, ale usoudili jsme, že bychom to asi vše časově nezvládli. Takže občas nakoukneme do domu ze zápraží, na nádvoří chrámu či do kongregačního sálu se někdy podaří proniknout ilegálně. Mnohé historické domky slouží jako prodejny vietnamských řemeslných výrobků a suvenýrů – o zákazníky nemají nouzi, protože tolik turistů jako zde jsme zatím viděli jen v letoviskovém Nha Trangu. Podél řeky se vracíme přes rybí trh, z loděk nás k projížďce neustále vábí vietnamské převoznice, malebné nábřežní hospůdky ověšené lampióny jsou také velmi lákavé. Napřed ale ještě musíme dojít k starému japonskému mostu  postavenému na konci 16. století. Je krytý a je v něm skryt i malý chrámek a Hanumanova svatyňka.

    A jelikož padá soumrak a všude se rozsvěcují lampióny, nastává už ta pravá chvíle na to někde zasednout. Na nábřeží pojídají místní zdejší specialitu cao lau (zase nějaká směs nudlí a masa), my jsme ale skončili za novým mostem na druhé straně řeky. Je odtud nejen pěkný pohled přes lodě na staré nábřeží, ale hlavně tu čepují bia hoi neboli fresh beer, čili točené nekonzervované pivo určené k rychlé konzumaci, což nám nedá žádnou práci, když ho navíc čepují v roztomilých malých ušatých „půlitřících“. Sejdeme se tu nakonec i s Jarkou, Milanem, Pepou, Irenou a Radkem. A mladá servírka, která zezačátku vypadala dost nakvašeně, nakonec též roztála. Mé již klasické  chobotničky byly tradičně výborné, Milan sice byl se svou vietnamskou kachnou spokojen méně, ale přísun piva to jistě napravil – ač bylo na něj jistě nepřiměřeně studené.  

     Po setmění řeka vzplála osvětlenými králíčky, kočičkami  a jinými lunaparkovými děsivostmi, na březích spustily tradiční vietnamské hudební i taneční ansámbly. Ještě chvíli se tu couráme, prohlédneme si krásnou výstavku lodních modelů, pak ale usoudíme, že je čas k návratu a s výhodně nakoupenou lahví vína za 3 $ (poprvé se nám tu podařilo udat americkou měnu, kterou jsme v Praze tak pracně sháněli) se vracíme se do hotelu. Milan tu vytrval ještě asi hodinu a stal se tak svědkem zhasnutí celého starého Hoi Anu doprovázeného ječením sirén – naštěstí nešlo o nálet, ale o noc boje proti osvětlování památek.

 

27.3. 2011 Hoi An - Hue.

   Hotelová snídaně bufetovou formou je spíše evropského charakteru (vajíčka, sýry, šunka) a je docela bohatá, takže nám ani tolik nevadí hulákavý zpěv vedle sedícího Rusa, který se v noci zřejmě trochu přebiahoioval. Včerejší suchý den byl bohužel asi výjimkou, protože do autobusu už lezeme zase v dešti. Naštěstí slota na chvíli ustane při zastávce během stoupání do sedla Hai Van, ale nad námi  už silnice mizí v mracích. A v průsmyku nás ostrý déšť a zima zažene z autobusu do polozakrytých krámků, kde kromě kávy nabízejí hlavně perly a hned se vrhají na přítomné dámy. Na druhé straně silnice jsou zbytky francouzské koloniální pevnosti a kolem ní vede cesta na vyhlídkový vrchol, po které bez ohledu na mlhu a liják vyrážejí Irena, Pepa a Radek. Takže perloví prodejci mají aspoň půlhodinu na to něco nám vnutit. Před jejich ataky se nakonec stahujeme s Marcelou do autobusu, když navíc jediné pivo, které je ve stáncích k vidění, je určeno Buddhovi, neb je obětinou na malém oltáříku v koutě. Docela mi vrtá hlavou jeho další osud.

    Průsmyk Hai Van má být předělem mezi počasím  jižního a severního Vietnamu, čili v našem případě mezi počasím blbým a blbějším. Na slíbenou koupací a obědovou pláž Lang Co se tedy jen podíváme z vyhlídky a míříme rovnou do císařského města Hue. Na předměstí se zastavíme na oběd, v patrové restauraci je taková zima, že většina vytahuje fleesky. Poznávám tu nové pivo značky Halida, nic moc.

   Vzhledem ke změně programu zařadil Honza do prohlídky Hue novinku, návštěvu hrobky císaře Tu Duca. Vyklube se z ní docela velký areál s jezerem, přístavištěm, altánky, několika chrámy a konečně i s hrobkou, před kterou je krytá stéla, na které sám císař sepsal svůj epitaf. Byl to nejdéle panující panovník císařské dynastie  Nguyen, vládl v letech 1848 – 1883 ( kam se ale hrabe na Franze Josefa). Náklady na hrobku i na jeho bohatý rodinný a milostný život (přes 100 manželek či konkubín) proti němu několikrát vyvolaly povstání. Nakonec tu ani pohřben nebyl, místo jeho spočinutí bylo kvůli vykradačům hrobů utajeno tak důsledně, že i jeho hrobníci byli zabiti. Nguyen není jen jméno dynastie, ale jakási vietnamská obdoba našeho Nováka.  Vždyť třeba i Ho Či Min je přezdívka (nejznámější z mnoha a znamenající Světlonoš), jeho pravé jméno bylo Nguyen  ( dále buď Sing Cung nebo Tat Tanh – jako u správného  revolucionáře se už asi pravého jména nedobereme). Též nejslavnější severovietnamský maršál – velel od roku 1945 v boji proti Francouzům završeném v roce 1954 vítězstvím  u Dien Bien Phu až do1978, kdy došlo k čínském vpádu – se jmenoval  Vo Nguyen Giap.

    Při prohlídce hlavní třídy Hue, bulváru Le Loi (v každém vietnamském městě najdete  stejnojmennou ulici pojmenovanou po generálovi, který v 15. století vymanil Vietnam z nadvlády Číňanů) už prší zase docela vydatně, takže staré císařské památky i nové vládní paláce mě trochu přestávají zajímat. Místní motocyklový ani rikšový provoz ale neutichá, jezdí se dál v pláštěnkách. Po mostě přejdeme Řeku vůní a kolem Vlajkové věže vstupujeme do vodním příkopem a 10 km dlouhými hradbami obehnané citadely, císařského sídla z 19. století. Za ofenzívy Tet roku 1968 ( název podle vietnamského novoročního svátku, kdy k ní došlo) ovládl Vietcong skoro na měsíc celé Hue. Za tu dobu stihl popravit kolem 4000 politických odpůrců. Během znovudobytí americkou armádou byla citadela a skoro celé Hue prakticky zničeno, takže současná podoba je rekonstrukcí. Přesto je zařazena mezi památky UNESCO.  

    Po mostě přejdeme vnější vodní příkop, hned za branou je několik posvátných děl. Opět přes most přejdeme vnitřní vodní příkop a Polední branou, určenou dříve pouze císaři, vstupujeme do vnitřního opevnění. Brána velmi připomíná pekingskou bránu do Zakázaného města, jen na rozdíl od tamějšího Maa se zde z ní na nás směje strýček Ho. I tady nás za branou oddělenou dvěma jezírky čeká Palác nebeské harmonie (Thai Hoa), kde císař předsedal slavnostním shromážděním. Dále projdeme Zakázaným městem (soukromá obydlí císaře, jeho manželek a konkubín a eunuchů), které prý každým rokem o něco vyroste. V císařském divadle probíhá představení, takže se tam platí, ale několik šťastlivcům (Milan a Radek) se tam podaří vniknout bočním vchodem, já už jsem ovšem chytil jen pozadí odcházejících umělkyň. Projdeme si areál vnitřní citadely směrem na západ a přes několik dalších bran a paláců s nádvořími, na kterých jsou umístěny „urny předků“ ze začátku 19. století, vyjdeme několika krásně zdobenými branami (nejpůsobivější je asi brána Hien Non). Vrátíme se k Polední bráně, vylezeme si na letohrádek na jejím vrcholu a naposledy se rozhlédneme po citadele, jejíž mnohá podloubí, paláce, chrámy a brány nás aspoň trochu uchránily před vytrvalým deštěm.

    Pokoje hotelu Thai Binh, kde jsme dnes ubytováni, zrovna útulností neoplývají. Ten náš je v podstatě studená a vlhká kobka bez oken, proto tedy rychle do hospody. Je jich tu hodně, ale nejvíc se mi líbí jedna v boční uličce, protože v chlaďáku je možno spatřit mnoho vychlazených piv. Podaří se mi sem zahnat většinu zájezdu včetně Honzy a myslím, že jsou všichni celkem spokojeni. Bia Saigon už tu vystřídal bia Hanoi, ale po jeho vypití se naštěstí na dně chlaďáku objevilo bia Hue, jehož existence byla i pro Honzu novinkou. A veselou tečku za večerem udělal objev fotografie ve vedlejší výloze cestovky, nabízející různé projížďky po Hue. Na cyklorikše se tam totiž rozvaluje vytloustlý Miloš Zeman.

     Zbytek večera na pokoji popíjíme víno Dalat a přitom sušíme fénem dnešní oblečení včetně baťůžků. Zítra zase vstáváme někdy v 5,30, protože nás čeká ranní přelet do Hanoje, jeho prohlídka a v poté noční vlak až k čínským hranicím do Lao Cai – bude to docela dlouhý den.

 

28.3. 2011 Hue -  Hanoi – noční vlak do Lao Cai.

     Snídaně má být servírována v malé hospůdce přes uličku, ale v 6 hodin je tam ještě naprostá tma. Začínáme dost pochybovat, jak zvládnou ty omelety, které nám vnutili přes naše návrhy, že se spokojíme v zájmu úspory času třeba s předpřipravenými bagetami. Kupodivu to stihli včetně pálivých přísad a tím i nutného piva – obzvláště Jarka ho dnes nějak potřebuje.

    Přelet do Hanoje trvá opět asi hodinu, a zase vidíme jen mraky. Ale po přistání v Hanoji se situace přece jen lepší, dokonce vysvitne slunce a je docela teplo. Očekává nás nový autobus a prvním bodem prohlídky je Van Mieu čili Chrám literatury, první vietnamská univerzita. Ústřední chrám byl postaven již v roce 1070, univerzita pak byla založena zřejmě v roce 1156. Van Mieu je zasvěcen Konfuciovi, jehož učení se ve Vietnamu začalo šířit ve 13. století. Konfuciovu sochu najdeme v předposledním chrámu, celý objekt má totiž několik nádvoří oddělených bránami a sály se sochami Konfuciových učedníků. Na prvním nádvoří je jezírko a za ním je řada kamenných želv, nesoucích stély se jmény doktorů – absolventů university. V posledním pavilónu hlídaném zvonovou a bubnovou věží si můžeme poslechnout i živé vystoupení vietnamských hudebnic drnkajících na domorodé cymbály či xylofony, mě ale dost rychle přilákal spíš pivní stánek.

    Během čekání na náš autobus můžeme sledovat umění hanojských pouličních holičů. Autobus nás potom převeze na typické komunistické slavnostní náměstí, v jehož čele se tyčí mauzoleum Ho Či Mina – ta mauzolea komunistických vůdců jsou si podobná jako vejce vejci – tady strohé okolí alespoň trochu zlidšťují bambusové háje. Mumie je naštěstí momentálně v Rusku na pravidelné každoroční údržbě, takže můžeme rovnou přejít k Chua Mot Cot – Pagodě jednoho sloupu, malé dřevěné pagodce údajně z 11. století, trůnící na z jezírka vystupující muří noze, která je ovšem betonová. Po hrázi mezi jezery Ho Truc Bach, na jehož druhé straně se tyčí podivné hanojské novostavby, a jezerem Ho Tay (Západním)  dojdeme k daleko hezčímu chrámu Tran Quoc s dominantní pagodou, malebně umístěnému na poloostrově v druhém jezeře. Otevřou ho ale až asi za hodinu, kteroužto využíváme k návštěvě zahradní hospody na břehu jezera. Ač si objednáváme s Marcelou, Jarkou a Milanem jako první stůl a v rámci urychlení jednotné kalamari, ostatní už dávno jedí a my pořád nic. Konečně přinesou docela plný talíř chobotniček, ale jen jeden. Naše podezření, že to máme všichni čtyři dohromady, se naštěstí nepotvrdilo, ale až nějaká vyšší šéfová restaurace pochopila, že u stolu pro 4 lidi chceme 4 jídla a zjednala nápravu. V důsledku toho jsme u chrámu poslední, ale přece jen jeho prohlídku stihneme – interiéry se zlatem se jen lesknou. Ač  Tran Quoc pocházející z 6. století je nejstarší v Hanoji, jeho pagoda je prý z roku 2003 – ale bez ní by to nebylo ono.

    Nábřežní třída na břehu dalšího jezera – Ho Hoan Kien, čili Jezera Vráceného meče - je kromě nezbytných motorek a kol přeplněna i mnohými cyklorikšami, na nichž jsou tu převáženi, alespoň co jsme viděli, spíše Asiaté – ale možná že jsou to čínští turisté. Název jezera se váže k legendě o slavném generálovi a posléze císaři z 15. století Le Lolovi a jeho meči, který mu byl bohy předán z tohoto jezera. Poté, co s ním porazil Číňany, vrátil ho jezeru, kde si ho vyzvedla obří želva. Tuto bájnou událost připomíná i Thap Rua, Želví věž, postavená v 15. století na ostrůvku v jezeře.

   V okolí katedrály Sv. Josefa kypí pouliční život, představovaný zde převážně černě oděnou mládeží posedávající na chodníku na umělohmotných nízkých židličkách (ty jsou ve Vietnamu všude – na ulicích i tržištích) a zabývající se hlavně svými mobily. Za katedrálou pospávají rikšové a před ní visí přes křižovatku asi nejúžasnější změť elektrických kabelů, kterou jsem tu zatím viděl. Všechno si to vychutnáváme z opravdu domorodé hospůdky, kam nás původně zahnala jen potřeba nalezení záchoda.

     Po návratu k jezeru přejdeme po dřevěném mostě Huc na další ostrov s chrámem Den Ngoc Son (Nefritové hory) a po návratu se ponoříme do uliček starého města. Je to ale spíše rušné uliční tržiště, kde na ulici člověk uskakuje před motorkami (na jednu se klidně vejde celá čtyřčlenná rodina), koly prodavačů  a rikšami. Po chodníku se kvůli řadám zaparkovaných motorek také skoro nedá jít. Takže po zakoupení baget, vína do vlaku a nezbytného pivního trička Tiger Beer (ač XXL, stejně je dost fest) končíme na terase hospody s točeným pivem a pěkným výhledem na mumraj kruhového náměstí pod námi. Sejdeme se tu s Milanem, Jarkou a Honzou a je tu pěkně – pivo světlé i tmavé je vynikající, takže ani Milan si nedovolí nadávat, že je moc studené. Když zpětně srovnám Saigon a Hanoj, musím říci, že severovietnamská metropole na mě zapůsobila daleko zajímavěji a sympatičtěji než jihovietnamská, a to nejen díky této hospodě.

    Přesouváme se na nádraží, v 19,30 nás vpustí na nástupiště a zabíráme celý jeden lůžkový vagón. Kupé jsou jen po čtyřech, sdílíme ho s Jarkou a Milanem. Je tu docela příjemně a víno Dalat atmosféru ještě umocňuje, takže večerní klid porušilo nejen naše kupé.

 

29.3. 2011 Lao Cai – Sapa – návštěva Hmongů.

    Do Lao Cai přijíždíme kolem páté ranní hodiny ještě za tmy. Naštěstí je to konečná, takže se nám podaří úspěšně vystoupit všem, i když někteří jsou poněkud zmateni a nadávají, že byli vzbuzeni pozdě. Autobus už čeká, a prvním cílem je krátká zastávka u hraničního mostu  přes Rudou řeku – na druhém břehu za mostem s monumentální bránou už je Čína.

    Během další jízdy většina autobusu dospává, což je ale trochu škoda, protože se začíná rozednívat a cesta vede serpentinami vzhůru do hor údolím, jehož stráně jsou pokryty terasovitými rýžovými políčky, prostřídanými občas hustým bambusovým porostem. Po sedmé hodině vjíždíme do Sapy, nejvýznačnějšího horského střediska zdejšího pohoří - tzv. Tonkinských Alp.

     A hned při výstupu z autobusu jsme přivítáni tím, kvůli čemu se sem hlavně jezdí – nájezdem houfu domorodek, jejichž hlavním povoláním je zřejmě potulovat se ve svých malebných krojích po Sapě a každému turistovi nabízet svůj tovar, který skladují v koši neseném na zádech. A autobus s nováčky je pochopitelně vítaným cílem. Převažují černofialové kroje, což jsou barvy Černých Hmongů, ale vyskytnou se i červenofialové kmene Dao (nebo také Dzao či Cao). Obě tato horská etnika se od Vietnamců značně liší a jejich vizáž napovídá, že jsou příbuzní spíše tibetských nebo mongolských národů.  

    Nakonec se nám šťastně podařilo prorazit domorodou blokádu a uniknout nahoru po schodech do našeho horského hotýlku.  Sapa leží ve výšce 1650 m n.m., a je tu tedy docela zima, která je navíc násobena naší nevyspalostí. Takže po hotelové snídani - polévce pho bo, tedy hovězí, dáváme s Marcelou před prohlídkou městečka přednost aspoň krátkému prospání. V pokojích je ale pěkná kosa, navršíme na sebe všechny dostupné přikrývky, ale stejně kolem desáté ranní vylezeme a jdeme se přece jen podívat do Sapy. Už pohled z našeho balkónu ve 3. patře je docela pěkný – hlavní hřeben pohoří s nejvyšší vietnamskou horou Fan Si Pan (3143 m) se tyčí přímo proti nám a není zahalen mraky, což je zde prý výjimka.

     Odrážejíce nájezdy prodejkyň, které často kromě koše se svým zbožím a nezbytným deštníkem nesou na zádech nebo na břiše i své děti,  dorazíme až na horní náměstí, které sousedí s trhem. Trh i náměstí je obklopen hloučky sedících  etniček, neustále něco vyšívajících či pletoucích. A jelikož k Alpám neodmyslitelně  patří štrůdl a platí to i v Tonkinských, dáváme si u stánku na náměstí jeden – nutno říci, že po 10 dnech vietnamské kuchyně je to docela příjemná změna.

    V poledne vyrážíme doprovázeni mladou hmongskou průvodkyní autobusem na kratší tůru údolím s domorodými vesnicemi Černých Hmongů. Silnička vede serpentinami dolů mezi malebnými terasovitými rýžovými políčky a končí na odpočívadle – a tam už se na autobus vrhá černofialový hmongský příval – v tu chvíli jsem si vzpomněl na opičí  žrádelní atak na Monkey Island. A je celkem jasné, že se hmongského doprovodu hned tak nezbavíme. Opět se jedná výhradně o ženy, často s dětmi na zádech, ve věku tak od 10 do 50, i když stáří se u nich určuje dost těžko. Vyrážíme na cestu, každý turista následován svým hloučkem, který mu neustále vnucuje různé vyšívané pitomosti typu pouzdra na mobil. A když nakonec podlehne a něco si koupí, stejně nemá vyhráno, protože se rázem stane terčem výčitek ostatních méně šťastných souputnic. Nutno ale říci, že moje taktika naprostého ignorování domorodého živlu přináší své úspěchy – moje Hmongky  dost rychle přenesly svou pozornost na slibnější oběti. Milan slíbil (česky) té své, že pokud vydrží až do konce, dostane dolar, což se také stalo. A během té asi dvouhodinové pouti jsme přešli několik mostů, prošli dvěma  domorodými vesnicemi, shlédli stavbu domorodého domu, probahnili se rýžovými políčky kolem buvolů a prasat, shlédli důmyslný tlouk na rýži na vodní pohon  a též vypili několik piv, protože trasa je lemována domorodými stánky a hospůdkami. A zde jsme se seznámili s dalším místním (snad kvasnicovým) pivem. Průvodkyně nás dobrou angličtinou, kterou se prý naučila jen stykem s cizinci, seznámila se životem Hmongů – je jí 17 a stále je svobodná, což je tu raritou.

     Po návratu do Sapy se zase vydatně rozpršelo a přituhlo. Ne zcela uzdravený Honza už má na sobě všechno oblečení a vyráží podobně jako mnoho ostatních na trh na nákup dalšího oblečení – v Sapě je možno totiž velmi výhodně koupit horskou turistickou výbavu, která se tváří značkově – mně jsou ale tradičně i největší čísla malá. Končíme s tedy s Marcelou raději v hospodě se sálajícím krbem, ovšem místa u ohně už jsou rezervována. Usadí nás tedy jinde a hned kolem nás rozestaví dýmající zahřívací trojnožky. Dáme si menu asi o 5 chodech včetně sklenky vína – vše za 7 dolarů a je to opravdu dobré. Skoro celý zbytek výpravy nacházíme později v jiné vytápěné hospodě, kam už se ale nevejdeme. Stahujeme se tedy do hotelu a objednáme si za 30 dongů topení – naše pokoje jsou totiž vybaveny krbem. Zatopení obstará naštěstí hotelový personál a my si myslíme, že máme vyhráno. Ale to je poněkud omyl, asi za půl hodiny se slzícíma očima prcháme z totálně zadýmaného pokoje a hledáme asyl v Milanově a Jarčině pokoji,  kde končí i zmrzlí Irena s Pepou. Zde má komín ten správný tah a vinný večírek už může proběhnout  celkem v pohodě rušené jen občasným převrhnutím sklenky způsobeným předčasným usínáním hodovníků.

 

30.3. 2011 Sapa – návštěva kmene Dao - Lao Cai – noční vlak do Hanoje.

   Ráno neprší a dokonce vysvitne slunce! I naše průvodkyně cítí změnu, takže vyměnila včerejší holinky za pantoflíčky. Popojedeme autobusem tentokráte na druhou stranu Sapy a po zastávce u zříceniny francouzského kostela  dorazíme k vesnici kmene Dao, kde nás čeká ještě razantnější domorodý útok než včera,  tentokrát v rudofialovém  provedení. A Milan už má zase další průvodkyni. Některé ženy se točí k fotoaparátu zády, protože věří, že by jim mohl ukradnout duši, ale většině fotografování nevadí.

    Navštívíme místní školu, před kterou se odehrává školní rozcvička krojované drobotiny vedená uvědomělou pionýrkou. Předáme tužky zakoupené v Saigonu, Irena nabízí bonbóny – výsledek opět připomíná opičí útok. A pak už vyrážíme, pochopitelně s dámským domorodým doprovodem, na další pouť políčky a vesnicemi. Tůra je tentokráte zpestřena návštěvou jeskyně, což je docela hodnotný speleologický zážitek. Prolézání některých úzkých tunelů  a komínů v neosvětleném podzemí, navíc s batůžky na zádech, je docela adrenalinové. Po šťastném návratu na denní světlo si dáme svačinku a pivo (je tu i stánek) a už zase pokračujeme na další bahenní pochod, ale už bez etnického doprovodu, protože ženy kmene Dao se ukázaly daleko méně vytrvalé než včerejší Hmongky a daly přednost společnému sedánku na židličkách. My pokračujeme kolem vesniček, políček, chatrčí a prasat a občas je cesta silně blátivá, takže na konci trasy nás nejvíce šokuje pohled na naprosto čisté a nezablácené pantoflíčky naší průvodkyně.

    Po návratu do Sapy se ještě podíváme na trh před kostelem, okoukneme rožněné speciality neurčitého původu (psi?ondatry?krysy?) a kořalky s hady a štíry, ale raději dáme přednost obědu v našem hotelu, konečně venku na terase bez deště a pod osmělujícím se sluncem. Projdeme se ještě na konec Sapy, z poslední zatáčky je na ní docela pěkný výhled.

        Kolem čtvrté odpolední přijíždí autobus a my vyrážíme na zpáteční cestu do Lao Cai k vlaku. Cestou ještě párkrát zastavíme u obzvláště pěkných terasových rýžovišť. Vlak jede opět asi v 19,30, asi hodinku tedy ještě pobudeme v hospůdce před nádražím a v čekárně, než obsadíme svůj vagón. Večírek je tentokráte klidnější než na cestě sem, noc je ovšem rušena neustálým chrchláním a odplivováním vietnamského dozorčího vozu sedícího v chodbičce.

 

31.3. 2011 Hanoj – posvátný areál Hoa Lu – NP Cac Phuong – Ninh Binh.

     Opět kolem páté ranní se motáme po hanojském nádraží a posléze čekáme na autobus. Naši noví řidiči totiž zřejmě mají času dost, což se posléze potvrdí daleko dramatičtějším způsobem. Konečně jsou tu a my vyrážíme na jih. Při promotávání se hanojskými předměstími pochopitelně všichni opět usnou. Ale když se asi po hodině probudím, kolem je najednou Vietnam, jak si ho člověk představuje. Zelená rýžová políčka protkaná kanály, vápencové homole a všude mraky cyklistů s typickými klobouky směřující do školy či do práce.

   Před vstupem do posvátného areálu Hoa Lu je ovšem třeba se posilnit, hospoda před bránou do areálu je k tomu jak stvořená. Mezi stoly se tu pořád motá pár psíků, a po ochutnání svého hovězího pho se Honza zatváří nedůvěřivě, zkusí ještě jednu lžíci a pak s výkřikem: „To je pes!“ běží pro slivovici. Já jsem byl podobného zážitku uchráněn, protože jsem zkusil netradičně jakousi bramborovou směsku s cibulí, což nebylo špatné, obzvláště když ranní pivo bylo výtečně vychlazené.

    K vstupní bráně do areálu je nutnou přejít po můstku přes kanál. Brána se ještě dostavuje a za ní se ocitneme na prostranství opět lemovaném prodejními stánky. Teprve za ním se na druhé straně posvátného jezírka nachází buddhistický chrám Dinh Tien Hoang, pojmenovaný podle krále, který kolem roku 1000 sjednotil zemi a z Hoa Lu udělal hlavní město. Od chrámu vedou příkré schody nahoru na kopec, v jehož sedle je hrobka Dinh Tien Hoanga. Dá se ještě vylézt po skalách výše, já s Marcelou to ale rychle vzdáváme – skalní výstupky jsou neskutečně ostré a po těch dvou ranních pivech nejsem zrovna nejjistější. Asi jsme udělali dobře, protože Irena si při výstupu rozřízla ruku, naštěstí snad ne nijak vážně. Ostatně pohled na okolní vápencové homole protkané kanály a vodními plochami je pěkný i odsud – však se také tato lokalita nazývá „suchá Ha Long“ – na rozdíl od mokré Ha Long, tedy proslavené zátoky, jejíž návštěva nás čeká na konci zájezdu. A nikde tu nejsou vidět ani cementárny a jiné továrny, kterých jsem  si mezi homolemi všiml při příjezdu – Vietnamci se totiž s nějakou ochranou přírody zrovna moc nezatěžují.

     Ale snad abychom viděli, že to přece jen není tak zlé, pokračujeme autobusem  do pralesního Cuc Phuong, prvního vietnamského národního parku založeného roku 1960. Cestou  zastavíme u přímo plakátového rýžového pole, osamělá vietnamská zemědělkyně jen zírá, jak se k ní sbíhají turisté a nadšeně si jí fotí. Také hřbitůvky, které se hojně vyskytují  mezi políčky, jsou docela malebné. Zemřelí jsou sem přeneseni až po několika letech, protože po smrti jsou uloženi volně do rýžových polí. Takové místo se v poli pozná podle věnců.

      U vstupu do parku projíždíme kolem stanice na ochranu primátů, jedná se hlavně o hulmany, langury a gibbony. Ale abychom je viděli, to bychom museli mít sakra štěstí. Zato velkých a pestrých motýlů je tu habaděj a botanička výpravy paní Věra je sice nadšena místní flórou, ale do úplné spokojenosti jí něco přece jen chybí: „Ach jo, proč tu nejsme o měsíc později během období dešťů, to by to tu bylo ještě rozkvetlejší!“. Nutno říci, že zbytek výpravy se s tímto jejím přáním příliš neztotožňuje a užívá si v pořadí už druhého dne, kdy neprší.

    Pralesní stezkou mezi liánami a bujnou vegetací vylezeme na kopec s rozhlednou, jejíž zrezivělá konstrukce nebudí zrovna moc důvěry, takže Honza nařizuje maximálně 5 lidí nahoře a manželské páry rozdělit. Všude kolem se tyčí zelené pahorky, zahalené vlhkým oparem.   

    Popojedeme ještě kousek a dalším pralesním chodníkem dojdeme k jeskyni. Je sice také neosvětlená, ale daleko prostornější než včerejší, ve vstupní dvoraně je obvyklá svatyňka s vonnými tyčinkami a obětinami. Ovšem na jejím druhém konci nás čeká bonus – možnost strmého sestupu po skalní stěně. Nejhorší místo je hned na začátku, protože se tu mezi útesy nutno protáhnout na strmou stěnu. S Honzovým jištěním to nakonec všichni zvládli bez úrazu, i když další sestup po ostrých skalkách taky stál za to.

    Obědváme v parkové hospůdce –fried noodles, kterému jsme tentokráte dali  přednost před obligátním pho. A při odjezdu jsme nadšeně pozdravováni místním prodavačem původem z Prachatic.

     Místo dnešního noclehu je město Ninh Binh. Nic moc k vidění tu není, z obhlídky okolí se brzo vracíme. Hotel je moderní, ale je tu pěkná zima – klimatizaci tentokráte používáme jako topení - až ráno jsme zjistili, že mohutný závěs maskoval otevřené dveře na balkón.

Hotelová hospoda je neútulná, personál poněkud zmatený, ale nakonec se snad všichni dočkali, i když mnozí něčeho jiného, než čekali – nejčastěji objednávaný beefsteak totiž dosáhl mnoha variací co se týče úpravy i množství.

 

1.4. 2011 Ninh Binh –- Tam Coc –Hai Phong – lodí na ostrov Cat Ba.

    Dnešní den nás čeká neobyčejně nabitý program spojený s pestrou nabídkou použitých dopravních prostředků – kolo, pramice, autobus a rychloloď. Po krátkém ranním přesunu busem do oblasti Tam Coc zahajujeme nejdříve cyklisticky – na parkovišti u přístaviště lodiček už na nás čekají domorodci s místními velocipédy a hned si nás také fotí – asi tuší, že jsem v sedle podobného kostitřasu aspoň 10 let neseděl, Marcela asi ještě déle. Ale poté, co zjišťuji, že baťůžek bude lepší vézt na zádech než v košíku na předním kole, se to docela poddá. Naštěstí dost brzo opouštíme rušnou silnici a další trasa vede po polních cestách mezi rýžovými poli. Asi po 5 km dojíždíme pod kopec s jasně viditelnou spirálovitou cestou na vrchol. Jde o vyhlídku, která je dnešním naším prvním cílem. Krajina kolem je zase vietnamsky typická, vápencové homole a zelená rýžová políčka s chrámky a hřbitůvky. Zaparkujeme bicykly a vyrážíme kolem jezírka nahoru po klikatém schodišti střeženém pestrými hadovitými draky a dalšími okřídlenými potvorami. Na vrcholu  nás čeká nejen několik svatyněk, ale hlavně krásný výhled na okolní kopce s dalšími pagodami, zavodněná zelená pole kolem naší příjezdové cesty a na řeku Ngo Dong, skrytou na druhé straně kopce, vinoucí se mezi vápencovými útesy, k nimž přiléhají další rýžová políčka, a protékající třemi jeskyněmi - je to naše další štace. Odsud vidíme úsek před první jeskyní, stav vody je docela vysoký a z vyhlídky je dost těžko poznat, kde končí řeka a začínají pole.Celé panoráma je bohužel trochu zahaleno oparem, ale to už asi k Vietnamu patří.

     Po šťastně završeném koloidním výletu odevzdáme bicykly, jsou nám pochopitelně vnuceny cyklofotky za dolar a už nasedáme po dvou do pramiček poháněných vietnamským veslařem, v našem případě veslařkou. Zdejší způsob veslování se ale od nám známého liší, veslaři jsou obráceni čelem ke směru jízdy a  někteří veslují nohama a šlapou přitom jako na kole, kteroužto techniku preferuje i naše převoznice. Jak to zvládá, je pro mě záhadou, neboť nohy nejsou k veslům nijak přikurtovány, každopádně je to ale technika velmi efektivní, protože každou chvíli předjíždíme někoho z naší výpravy, jehož veslař pracuje ručně.

    Cesta se vine mezi vápencovými homolemi, míjíme různé chrámky na břehu. Provoz je docela hustý, i pro místní školy je to asi oblíbená forma výletu. Drobnější Vietnamci jsou ovšem převáženi i po čtyřech. Na jedné z pramiček pochopitelně krouží mezi výletníky fotograf, holt bude po příjezdu další výdaj.  Za skalním útesem vplouváme do úseku, který jsme viděli z vyhlídky, která se teď tyčí vpravo od nás. Řeku tu všude lemují krásně zelená rýžová políčka, kterými se občas brodí místní zemědělci. Vylézá slunce a začíná být docela vedro, takže ochlazení při průjezdu první jeskyní Hang Ca, do které vjíždíme za nadšeného halekání domorodé mládeže, je docela vítané. Je dlouhá 127 metrů a při průjezdu je občas třeba se sklonit před visícími krápníky. Následuje asi nejhezčí úsek, který si dokonale vychutnáme i s krásně vychlazeným pivem z mrazící taštičky. A už je tu druhá jeskyně Hang Giua, tentokrát dlouhá 70 metrů, a krátce po ní závěrečná 40 metrová Hang Cuoi. A za ní už čekají pramičky s prodejkyněmi, které hned obklopí cestovatele ještě částečně oslepené prudkým přechodem ze tmy jeskyně do oslňujícího slunce a tedy lépe zmanipulovatelné. Což o to, další pivo uvítám. S tím se ovšem prodavačka nespokojí a trvá na tom, že i naše veslařka je žíznivá, takže pro ní koupíme sprite, i když Lonely Planet varuje, že to ani nebude pít a šábne se s prodavačkou o výdělek – to už je ostatně její věc. Plavba trvala přes hodinu a ještě jí čeká zpáteční cesta, takže si docela mákne.

    Při zpáteční cestě ovšem přijde na řadu další trik. Jak naše, tak okolní loďky najednou zastavují a převozníci se rázem mění v prodavače. Krabice na dně pramice totiž skrývají přehršel vyšívaných ubrusů, prostírání a cejch. Nezbývá než jeden ubrus koupit, jinak se dál nepojede. I požadovaných 10$ musíme zaplatit, menší bankovky totiž stejně nemáme. Když se blížíme k přístavišti, převoznice najednou začne úpěnlivě vyžadovat „Tips, tips!“, kterážto žádost o tuzéra unisono zaznívá i ze všech ostatních plavidel. To už je ale trochu moc, takže kvapně vystupujeme a rychle se ztrácíme v davu, ale bdělý fotograf  už čeká a své ovečky si spolehlivě najde.

     U autobusu rychle  konzervovitě poobědváme, zapijeme to pivem La Rue z další tygří plechovky, a v 11,30 vyrážíme na několikahodinový přejezd  do přístavu Hai Phong. Loď odjíždí v 15,30 a Honza řidičům několikrát zdůrazňuje, že hlavní prioritou další cesty je dojet tam včas. Má to být křídlová rychloloď, takže jeden z účastníků zájezdu projevuje zájem o to, jak bude vypadat odbavení zavazadel, zda to bude stejné jako zažil v Austrálii, kde si prý nijak nezadalo s letištěm.

    Ale už krátce po jedné stavíme u nějaké tržnice, dálnice prý zkrátila cestu a do cíle to máme kousek, takže řidiči se nutně musejí najíst – měli na to sice celé dopoledne, ale to asi neměli chuť. Plánovanou hodinu jim  Honza naštěstí srazil jen na 40 minut, ale během další cesty se ukazuje, že i to bylo trestuhodně moc. Na předměstí Hai Phongu totiž dorážíme až někdy kolem 3 hodiny a po přístavu zatím není ani památky, zato provoz houstne. Konečně zabočujeme doprava a ocitáme se mimo zástavbu, prašná cesta a všude kolem kvanta kontejnerů dosahujících do výšek několikapatrových domů. Tímto děsným prostředím jedeme v koloně kamiónů a cisteren aspoň 20 minut, řidič už asi také poznal, že s časem je to na hraně, snaží se předjíždět a dělá blbosti, Honzova nervozita je přímo hmatatelná. Přesně v 15,30 zabočujeme podél nějakého kanálu, na jehož konci vedle rozpadající se čekárny s asi 10 čekajícími je za plotem nějaká kukaň a na konci kanálu ošumělá loď, ale snad do konce s křídly. Honza vyráží ke kukani, chvíli se tam rozčileně dohaduje, a pak se dává do běhu k lodi. Napjatě z autobusu sledujeme, jak to dopadne.  Za chvíli mává, autobus s námi vyráží také k lodi, urychleně vytahujeme bagáž a po můstku nastupujeme na loď. Bágly lodníci poházejí po palubě, nás zaženou do podpalubí a jedeme – toto odbavení jistě muselo uspokojit i nejnáročnější cestovatele. Honza nám sděluje, že byl skoro na infarkt, v kukani už s námi nechtěli mít nic společného a na lodi napřed také ne, než se konečně objevil někdo rozumnější a vzal nás na milost. Lístky přitom byly zabukovány dopředu a loď je tu jen pro nás, nikdo jiný se s námi neplaví. Moc nechybělo a odjela prázdná. A naši skvělí řidiči byli prý vrcholně nespokojeni s výškou poskytnutého tuzéru.

    Po půlhodině mlžné plavby jsme přirážíme k molu ostrovu Cat Ba, okolí malého přístavu moc nenasvědčuje, že by ostrov měla být exotická perla jak vystřižená z Jurského parku, jak tvrdí Lonely Planet, ale představu o  prdeli světa splňuje dokonale. Autobus přijede za čtvrt hodiny a za usilovného troubení naprosto všude nás asi po půlhodině vyklopí v ústředním městečku Cat Ba. Cestou jsme projížděli kolem několika původně jistě nádherných zátok, teď ale zavezených pískem, pytli a jiným stavebním materiálem – možná tu v budoucnosti vzniknou nějaké obludné rezorty, ale možná že to už tak zůstane.

    Náš hotel na nábřeží s výhledem na zátoku s jakousi slavobránou je sice docela  pěkný, ale večeři Honza doporučuje raději v hospodě asi o 100 metrů vedle. Asi za hodinu se tam sejdeme skoro všichni. Je tu sice trochu dráž, ale kalamari na česneku se zeleninovým salátem jsou vynikající a přísun dobře vychlazeného piva také dokonalý. Večer zakončíme v hojném počtu při vínu na balkóně v našem 5.patře – potřebné  židle bylo nutno ukrást na balkónech v jiných etážích. Máme odsud pěkný výhled na osvětlený přístav s pověstnými plovoucími hospodami (nedoporučeno navštěvovat, účet tam prý během večera stoupne neuvěřitelným způsobem a úniku není).

 

2.4. 2011 Cat Ba – výlet na vyhlídku v NP.

    Po hotelové snídani vyrážíme na půldenní výlet do nitra ostrova. Dneska řidič troubí snad ještě zběsileji než včera, asi nadšením z těch zdevastovaných zátok, kolem kterých opět projíždíme. Naštěstí po odbočení do vnitrozemí těchto vizitek turistického showbyznysu ubývá a ocitáme se v kopcovitém pralese, opět podobně vlhkém jako byl Cac Phuong. A stanici na ochranu primátů najdeme i tady – opět u vstupu do místního národního parku. Na jednom z kopců je vidět jakási konstrukce – to je rozhledna, která bude naším dopoledním cílem. Zpočátku celkem jednoduchá cesta zelenou vegetací a poté pralesem se ale asi po čtvrthodině začíná zvedat, přibývají schody, žebříky a skalní výšvihy. Když se konečně vysápeme na vrchol, jsme totálně splaveni. Rozhledna je podobné konstrukce jako v Cac Phuong a působí ještě trochu méně důvěryhodně. Obdobný je i výhled – zamlžené zarostlé kopce – a bezpečnostní pravidla – na horní plošině maximálně 5 lidí a manželské páry rozdělit.

    Při sestupu se na úzké stezce zastavuji kvůli focení, tím způsobím trochu zácpu a vyvolám nervózní pokřikování Olgy, která je kupodivu za námi, což ji zřejmě irituje, neb musí být vždy všude první. Jelikož za roh nevidí, uklidňuje jí  Jarka tím, že musíme počkat, protože proti nám stoupá celý autobus. To ji ovšem vytočí ještě trochu více, jak že prý si to mohou vůbec dovolit. Teprve naše další hlášení, že autobus už otočil, jí zase uklidní. V závěru sestupu nás po stromech sleduje jakési zvíře, jednou dokonce na okamžik zahlédneme dlouhý ocas – že by přece jen nějaký hulman?

     Pod horou jsou dokonce dva bufety, vybíráme si ten etničtější a doplníme aspoň trochu vypocených tekutin. Na zpáteční cestě se ještě krátce zastavíme u mangrovových porostů a kolem oběda jsme zpět v našem hotelu. A jelikož začalo svítit slunce, táhne nás to k moři. Milana chytil zub, takže se s ledem na tváři stahuje do pokoje, ostatní jsou nějací váhaví, tak jdeme zatím sami. Celkem tři místní pláže, nápaditě nazvány Cat Co 1 až 3, se nacházejí kousek východně od přístavu. Nejdříve jsme se trefili na prostřední Cat Co 2, je tu i hospoda, na pláži jsou slunečníky, ale nevíme, zda se za ně neplatí, tak nám slouží aspoň k zastínění piva. Voda není zrovna nejteplejší, ale za chvíli si zvykneme. Postupně doráží zbytek výpravy, asi polovina do vody také zaleze. Pláž je ohraničena na obou stranách útesy, po kterých by se mělo po ochozech přejít na zbylé dvě pláže – ten východní je ale jasně rozpadlý. Takže na tuto pláž si dojdeme oklikou po silnici, je tam sice také nějaký podnik, ale vypadá dost nefunkčně. Navíc zase zalezlo slunce, takže do vody nás to neláká. Vrátíme se a po tentokrát bezpečných betonových ochozech přejdeme k první pláži. Z moře se tyčí mnoho ostrůvků a útesů, první ochutnávka proslavené zátoky Ha Long Bay. Kolem rezortu na pláži Cat Co 1 dojdeme kolem mysu až do zátoky, na jejímž břehu už je město Cat Ba, na jehož hotely je odsud  pěkný výhled s rybářskými čluny, plovoucími vesnicemi (no zatím spíše samotami) a hospodami v popředí. Na sklonku odpoledne si ještě vylezeme na vyhlídku za městem. Na vrcholu je buddhistická svatyňka a výhled na přístav a ostrovy na obzoru je odtud asi nejlepší. Na zpáteční cestě jsme potkali Pepu, který úspěšně zdolal ještě vyšší pevnostní vrch nad městem, ale tam už se dnes škrábat nebudeme. Z balkónu hotelu si vyfotíme zamlžený západ slunce nad přístavem a vyrážíme do naší včerejší hospody, kde jsme se zase slezli v podstatě všichni včetně Milana, momentálně v trochu lepším stavu. Můj pokus zopakovat včerejší kalamari ale úplně nevyšel, kalamari sice přinesli, bohužel však  smažené. Ale i ty celkem šly. A večer jsme zakončili tradičně – na balkóně v 5. patře.

 

3.4. 2011 Cat Ba – přechod ostrova.

    Dnes nás čeká zřejmě nejnáročnější tůra celého zájezdu, 16 ti kilometrový přechod ostrova Cat Ba. Milan senior a ledující Milan s Jarkou to raději vypouštějí, jinak se ale celý zbytek výpravy odhodlal k akci, i přes varování před možností setkání s prudce jedovatými hady velikosti menšího slepýše, o kterých se rázem rozneslo mezi účastníky zájezdu, že skáčí z větví za krk.

    Východiště výletu je opět u primátí stanice, tentokrát ale vyrážíme na druhou stranu, včerejší vrcholky obejdeme a asi po 2 km dlouhém pochodu po silničce se hroužíme do pralesa. A hned nás čeká výstup, zatím celkem mírný, chvílemi po schodech. Stejně jsme nahoře opět zcela mokří, ta vlhkost vzduchu je děsná. Vietnamský průvodce, který naši kolonu uzavírá, nese několik holí a nyní je rozdává těm přechodníkům, které si zřejmě vytipoval jako krizové – jednu z nich taky vyfasuju. Zatím je ale cesta docela v pohodě, všude kolem neprostupná zeleň, jen občas při přechodu palouků porostlých vysokými travinami máme možnost zahlédnout okolní strmé kopce. Pro paní Věru je to ráj, karta jejího fotoaparátu obsahuje prý již několik tisíc fotografií, ach kdyby tak ještě bylo období dešťů... Ale i my musíme ocenit mnohé zajímavé stromy, zatím viděné spíše jen v botanických zahradách.

    Překonáváme další převýšení a jsme zřejmě v polovině pralesní cesty u Frog Lake, Žabího jezera (spíše vyschlé louže), které mělo být podle místního značení 4 km od začátku pralesa. A vesnice, kde je slibován oběd, má být také už jen 4km. Ale teprve teď začíná ten pravý přechod, drsné stoupání, lezení po ostrých skalách chvílemi po čtyřech a po krátkém oddychu na vrcholu ještě dramatičtější sestup, zase s lezením po rozeklaných skalkách – darovaná hůl se docela hodí. V závěru sebou Marcela pěkně sekla, naštěstí bez následků – radši jí po zbytek pochodu hůl přenechávám. Konec pralesní cesty už je ale v pohodě a Honza tvrdí, že oproti minulým letům je letos málo vody, takže loňské vodní brody přejdeme suchou nohou. Ač se to nezdá, naposledy totiž pršelo před 5 dny v Sapě.

    První stánky s pivem  zvěstují vesnici, ještě chvíli to ale musím vydržet, průvodce nás totiž pochopitelně zavede do hospody svých příbuzných. Kromě piv, která do nás padají neobyčejnou rychlostí, tu nabízejí i husté pho, ale vzhledem k tomu, že během cesty nám ani nezbyl čas k svačině, musíme se přednostně zbavit našeho konzervového lunchmeatu, když už jsme se s ním vlekli.

    Ještě nás čeká asi 6 km, ale to už je po rovině mezi rýžovišti a posléze silničkou vinoucí se kolem zelených jezírek mezi zarostlými kopci. Z posledního jezera se vyklube mořský fjord, obklíčený zarostlými vápencovými stěnami. Dorážíme do přístavu a vzápětí se za nejbližším útesem vynořuje loď, která je skutečně určena nám – načasování je skoro až moc perfektní, protože ani nestihnu vypít právě zakoupené pivo. Tolik to ale nevadí, protože v jeho konzumaci možno pokračovat na horní palubě, kam se nás přes varování nahrnula většina. A závěrečná plavba je opravdovým vyvrcholením dnešního výletu. Proplouváme mezi skalami, občas osaměle trčícími z moře, jindy vytvářející homolovité hradby, potkáváme rybářské i výletní lodi, objevují se první plovoucí vesničky. A jelikož po obědě se dopoledním oparem prodralo i slunce, má konečně moře možnost oslnit svou modrozelenou smaragdovou barvou. Asi po hodině se fjord rozšíří a my vplouváme do zátoky Lan Ha – vodní vesnice i skaliska tu nabudou na kvantitě. Na vorech vidíme nejen hospody a krámky (převážně rybí), ale i banky. Mezi nimi rejdí vodní prodavačky na svých pramičkách.

   Do malebného přístavu dorážíme asi v 17,30, čeká tu autobus, který nás asi za 10 minut doveze k hotelu – závěrečný přístav byl překvapivě blízko Cat Ba, v podstatě hned za nejbližším mysem.

    Poslední vietnamský večer – tradiční hospoda je dnes obsazena celou výpravou. My jsme si dali opět s kalamari - dnes se sice trefili, ale bohužel vynechali salát. A oba Honzové si poručili hot pot, což je směs zeleniny a všemožných mořských potvor, které si ovšem konzument sám vaří v hrnci postaveném na vařiči přímo na stole. Silné jádro pokračovalo ještě docela dlouho na našem oblíbeném balkóně při víně, jehož výhodnou koupi zařídil odpoledne Milan i přes svůj zubní handicap, když se mu podařilo po opakovaném smlouvání srazit cenu za jednu láhev o jeden celý dong. A dokonce jsme během večera nějak stihli i zabalit, vzhledem k opakujícím se výpadkům proudu většinou potmě.

 

4.4. – 5.4. 2011 Cat Ba – zátoka Ha Long – Hanoj – Frankfurt - Praha.

   Včerejší večer zřejmě zanechal jisté následky na naší paměti, protože se nás aspoň polovina sešla na snídani už v 6,30, což bylo kupodivu o půl hodiny dříve, než to bylo požadováno.
V 7 hodin už jsme všichni a v 7,30 začínáme nakládat. Autobus nás odveze do přístavu na severu ostrova, kde už čeká asi pět lodí, z nichž jedna jménem Thanh Nien ozdobená na přídi vyřezávanou dračí hlavou bude po dalších 8 hodin naším domovem. Je nutno říci, že během celého zájezdu jsme vlastně nikde nečekali a vše probíhalo hladce – s výjimkou dramatického přesunu do Hai Phongu.

   Zátoka Ha Long, to jsou tisíce vápencových útesů,ostrovů, ostrůvků a skalisek nejbizarnějších tvarů zvedajících se ze smaragdových  vod Tonkinského zálivu – však také název zátoky v překladu znamená „Zanořující se drak“. Je to největší přírodní atrakce Vietnamu a byla jako druhá vietnamská lokalita zařazena v roce 1994 na seznam památek UNESCO - první bylo o rok dříve císařské město Hue.

   Oproti včerejšku je sice silně zamlženo, takže úžasná barva moře tolik nevynikne, ale zátoce to dodává na tajuplnosti. V naprostém tichu míjíme ostré zelení porostlé vápencové jehly vynořující se z moře, ostrovy na obzoru vytvářejí hradbu mlhavých stínů na šedém pozadí. Občas mineme výletní loď podobnou naší, jindy zase domorodou džunku. Asi po dvou hodinách plavby nás čeká první zastávka u ostrova tvořeného několika vápencovými homolemi strmě padajícími do moře. Vjezd do přístavu je obklopen plovoucími vesnicemi, v úbočí skály je vidět vchod do krápníkové jeskyně Hang Sun Sot, první ze tří, které máme dnes v plánu. Tentokrát baterky nepotřebujeme, protože jak předsíň, tak hlavní dóm jsou barevně nasvíceny, někdy až moc řvavě – obzvláště vyniká rudě ozářený skalní kokot. Od vchodu do jeskyně je pěkný výhled na celou zátoku obklopenou skalními útesy, kolem kterých se vinou dřevěné chodníčky k přístavišti. Kolem lodí se už rojí čluny s prodejkyněmi piva, limonád, ovoce, zeleniny, mušlí, ústřic a další mořské havěti. Rád bych jim poskytl nějaký výdělek, ale pivo mají vychlazené bídně – ostatně podobně jako na naší lodi, kde jsem ho musel ráno také odmítnout – a nakupuji perfektně vychlazené v místní hospůdce. Ale po vstupu do podpalubí už se ke mně žene lodní prodavačka s pokřikem „Cold beer!!!“  - a nelže. Zřejmě operativně směnila zásobu svých teplých plechovek za místní hospodské. Takovou snahu nelze pochopitelně odmítnout, takže musíme konzumovat trochu rychleji, abychom stihli zlikvidovat naše navýšené zásoby dříve, než doplujeme k další zastávce, ostrovu s pláží a vyhlídkou s názvem Ti Top, což je prý zkomolenina jména Jozifa Broze Tita, kterému se to tu obzvláště zalíbilo. Během půlhodinky stihneme vylézt na vyhlídku, přičemž je nutno proplétat se davy Číňanů neustále se skupinově fotících a tudíž na úzkých schodech překážejících, slézt dolů, dát si pivo a ještě se vykoupat na místní pláži – jako jediní z výpravy.  A nakonec se nám podaří šťastně nalézt i naši loď, neboť podobných tu kotví asi čtyři a další čekají na moři na uvolněné místo.

    V podpalubí je už vše připraveno k obědu, čeká nás několik chodů mořských plodů – mušlí, krevet, ryb, kalamarů. Jen rýže je málo, protože se podařilo jednu várku připálit, což je stále ještě cítit. Ale nakonec byla snědena i ta. A přejedění hosté poklimbávajíci u piva a kávy jsou pochopitelně tím pravým objektem prodejního ataku lodního personálu, před kterým raději prchám na horní palubu, kde jsem už sám – ostatní jsou zavaleni ubrusy, šátky, vějíři, klobouky a ostatním vietnamským haraburdím. Honza naštěstí na chvíli to nákupní šílenství zastaví a všechny vyžene na palubu, protože plujeme kolem nejfotografovanějšího objektu zátoky, z moře trčící dvojskály zvané „Bojující kohouti“.

    Poslední zastávka, kde už kotví snad všechny lodě z celé zátoky, je u ostrova hned se dvěma jeskyněmi, první z nich nese název Hang Thien Cung. Je rozlehlejší než minulá, ale bohužel nasvícena ještě pouťověji. Třetí jeskyně, Hang Dau Go, Jeskyně kůlů, je kousek vedle a naštěstí je přisvícena jen mírně a tím pádem je daleko působivější. Sestává ze tří monumentálních sálů, které vidíme od vchodu pod sebou, musíme dolů slézt po schodech. Jeskyně má i zajímavou historii. Ve 13. století sloužila jako výrobna a skladiště špičatých naostřených bambusových kůlů, které potom roku 1288 použil vietnamský admirál Tran Hung Dao při stavbě podvodního zátarasu na řece Bach Dang a do této léčky posléze nalákal mongolské invazní Kublaj-chánovo loďstvo. Zkázu uvízlé flotily dokonaly zápalné šípy. Inu, stepní Mongolové se zkrátka neměli pouštět do námořních dobrodružství, ve Vietnamu je čekaly kůly, v Japonsku božský vítr kamikaze....

     A to je vlastně všechno, čeká nás už jen závěrečná plavba do přístavu Ha Long, během které relaxujeme na palubě docela ušlí. Ono se to nezdá, ale těch schodů na vyhlídku a jeskyněmi bylo docela dost.

    Ve 4 odpoledne jsme v přístavu, autobus je tu za chvíli, a cesta na letiště v Hanoji proběhla v pohodě – jen s jedinou zastávkou opět v mramorovém krámu. Všichni už se ale asi vydali z peněz, takže žádný kšeft s námi neudělají.

    Na letišti jsme kolem osmé večerní, času je dost, po odbavení (zase jen do Frankfurtu) s Marcelou a Honzou ještě na chvíli posedíme v hospodě. A pak už nás čeká prohlídka u rámu, při které se o vzrušení postaral Milan. Zakoupil totiž elektrické plácadlo na komáry připomínající tenisovou raketu, které při zásahu hmyzu efektně zaprská a zajiskří. Nevím proč si ho ale nedal do kufru a ještě k tomu ho nabil, aby bylo funkční. Vietnamský celník nad ním napřed váhal a pochybovačně kroutil hlavou, ale po předvedení činnosti byl jeho váhání rázný konec a plácačka zůstala ve Vietnamu.

         12 hodinový noční let proběhl celkem v klidu, odbavení ve Frankfurtu také a jelikož jsme se nedopustili stejné chyby jako minule, stihli jsme si dát ještě točené pivo a klobásy v letištní hospodě. A ani ne hodinový let do Prahy už byl opravdu závěrečnou tečkou. I když pro Milana se zájezd skončil až o něco později, protože odpoledne přišla od něj esemeska sdělující, že „zub už je venku“.