Od naší návštěvy Tibetu uplynulo již 11 let, a touha oprášit trochu tibetské zážitky s plynoucím časem postupně narůstala. Takže jsme přivítali nový zájezd CK Alvarez s názvem “Perly Tibetského Sečuánu”. Jednalo se o okruh západní částí čínské provincie Sečuán, která hraničí s vlastním Tibetem, tedy se současnou Tibetskou autonomní oblastí, což je ovšem jen asi polovina území historického Tibetu. V době obsazení Mao Ce Tungovou Čínou v letech 1949-1951 byla tato část Sečuánu součástí Tibetu. Takže lze o této oblasti říci asi totéž co Tibetu – původní obyvatelstvo a kultura přežívá, ale je pod stále silnějším tlakem čínských přistěhovalců. I geograficky to tu vypadá dost tibetsky - pod 3 000 metrů nad mořem se dostaneme jen velmi sporadicky.

Tentokrát letíme až večer, takže na letiště pohodlně dorážíme městskou dopravou. Balení zavazadel do fólie na letišti je zřejmě čím dál tím sofistikovanější operace, neboť za tento necelou minutu trvající úkon už požadují rovných 200 Kč – ještě loni v listopadu to bylo 130, na jaře 100. Možná, že jsme si to mohli odpustit, letíme totiž do ChengDu přímo – no ale člověk nikdy neví, co mu tam kdo může podstrčit. Potkáváme se s ostatními účastníky zájezdu, je nás 7. Kromě nás jen jeden další pár, Poláci Yvetta a Janek asi tak v našem věku, což platí též o dalších dvou sólocestovatelích Jindřišce a Jardovi. Jen poslední Honza je výrazně mladší. Průvodce Pavel, kterého známe z loňských Filipín, nás bude čekat na místě.

Jdeme k přepážkám vyznačeným pro Sichuan Airlines. Nikdo tam sice už není, ale naděje na svižné odbavení se rychle vytrácí. Svéhlavý počítač si totiž postavil hlavu a odmítá nás akceptovat, což trvá docela dlouho. Nepomáhá ani čínská výpomoc a usilovné telefonování zřízenců kamsi k vyšší moci. Ještě že jsme si pivo vypili už předtím, teď už by bylo teplé (což by byla vhodná aklimatizace na čínské poměry, ale to teď ještě netušíme). Konečně se stroj asi po 20 minutách umoudřil a vzal nás na milost.

Vidina poloprázdného letadla, vyvolaná osiřelými odbavovacími přepážkami, se při vstupu na palubu okamžitě rozplynula. Airbus je zcela zaplněn Číňany, bílou rasu zastupuje jen naše sedmička. Sedíme dost rozhozeni, my na vnitřních sedadlech prostřední čtyřky – nejhorší místo, co člověk může chytit. Ale aspoň nás nerozesadili, což se nám poslední dobou stává dost často. Číňané jsou většinou zásobeni termoskami, asi s čajem, do kterých si neustále běhají doplňovat horkou vodu – tu překvapivě nabízí k pití i letušky. Ale abych jim nekřivdil, po večeři celkem obstojné úrovně člověk dostane i pivo či víno, bohužel obsluha brzy přejde na noční provoz – tak se aspoň trochu vyspíme.

Vzbuzení na snídani si snad mohli ušetřit – hlavní jídlo je jakási odporná rozvařená rýžová hmota ve šlemovité teplé vodě, asi největší hnus, co si člověk dokáže po ránu v rozhoupaném letadle představit. Ale vedle Marcely sedící Číňan si nadšeně mne žaludek a hned nabízí výměnu její porce za svůj jogurt, který je též naštěstí součástí snídaňového balíčku, a na který se opovržlivě dívá zase on – pochopitelně je jeho nabídka akceptována.

Je 10,30 , jsme 9 hodin na cestě. Začínáme klesat, ale zemi nevidíme až do poslední chvíle těsně před dosednutím. Je totiž pěkná mlha nebo snad smog, kolem je šedo, drobně prší. 11miliónové ChengDu je totiž vyhlášené jedním z největších znečištění atmosféry v Číně. Projdeme pasovkou bez nehody, též kufry jsou všechny, a Pavel už nás čeká před letištěm. Nasedáme do celkem prostorného mikrobusu s řidičem panem Liao, který nás bude doprovázet celý zájezd, a vyrážíme pryč z ChengDu. Ještě se ale musíme zastavit v bance k výměně peněz – není to nijak hbitá akce, několik formulářů, asi 5 podpisů, skenování pasu, ale nakonec máme něco přes 10 000 jüanů (1USD = 6,81 CNY) a můžeme směle začít utrácet.

A první možnost na sebe nedá dlouho čekat – vstupné k soše Velkého Buddhy v LeShanu je asi za 90, ale čeká nás příjemné překvapení – senioři nad 60 platí 60 (a jak se brzo ukáže, bude to tak i dále, a mnohdy ještě výraznější). Počasí se trochu zlepšilo, už neprší, dokonce vykouklo i slunce. Ale my se musíme napřed najíst, končíme tedy v nejbližší restauraci – kromě Poláků, kteří vyrážejí napřed sami - i tato jejich unikavost se stane konstantou zájezdu.

V hospodě mají menu i v angličtině, objednáváme si s Marcelou vepřové sweet and sour, ostatní nějaké polévky. Za moc to nestálo, tedy chuťově, hlavně to bylo hrozně mastné. Ovšem cena za 50 pro jednoho se ve srovnání s budoucími podniky ukázala více než přemrštěná – zatím jsme tu ovšem nováčci. Ale již v této první restauraci se projevily dvě skutečnosti, které alespoň podle mého soudu stále ještě Číňanům chybí k uznání za plně civilizovaný národ. Za prvé je jim cizí poznatek, že pivo se musí chladit, za druhé všude narazíte jen na tzv. balkánské čili “šlapkové” záchody. Sice se tvrdí, že je to hygieničtější, ale po návštěvě několika takových zařízení v různém stadiu zesranosti mám o té hygieně jisté pochyby.

Vyrážíme tedy za Buddhou. Po schodišti lemovaném rudými skálami zdobenými různými soškami postav buddhistického panteonu vystoupáme na plošinu s několika chrámy a pavilonky a jsme na úrovni hlavy obří sedící sochy vytesané ve skále pod námi. Jedná se o největší sochu sedícího Buddhy na světě, vysokou 71 m, jen jeho chodidlo na nábřeží pod námi měří 8 m. Zobrazuje Buddhu Maitréju, tedy Buddhu budoucnosti. Jak nám Pavel vysvětluje, jedná se o Buddhu, který je zatím boddhisattvou, tedy osvíceným, který ale nevstoupil do nirvány, a v příštím věku, kdy bude buddhismus zapomenut, ho opět uvede v život. Bude posledním z mnoha osvícenců, kteří se vymanili z koloběhu životů a dosáhli nirvány. Předchozí byl onen historický Gautama Siddhartha , Buddha Šakjamuni, princ z rodu Šakjů ze 6.století před Kristem, zakladatel buddhismu.

Kolosální socha vznikla v 7.století za dynastie Tchang na popud mnicha Chaj Tchunga na místě soutoku tří řek, Min-ťiang , Ta-tu a Čhing-i –ťiang ( v přepisu pchin-jin jsou to Minjiang, DaDu a Qingyi). Jak je vidět, s názvy je tu problém, všechno se píše pokaždé nějak jinak a v pchin-jin je nutné to vyslovovat anglicky, což je někdy dost těžké – samé Zh,Q,X. Někdy se mnou předpokládaná výslovnost jména v pchin-jinu od českého přepisu liší dost podstatně. Proto se v deníku budu snažit používat názvy, jaké se vyskytují v Pavlem zabezpečené čínské mapě Sečuánu. A pokud to najdu, doplním je původním českým přepisem – tak je totiž většinou najdete třeba v české Wikipedii nebo v českých knihách či časopisech. Takže je asi lepší ty dvě podstatné řeky nazývat jednoduše Min a DaDu. Podstatné proto, že právě ony tvoří ten soutok, ta třetí se vlévá o trochu výše. A kromě toho se s nimi budeme na své další cestě často setkávat – to teď ovšem ještě nevíme.

Důvod vysekání sochy právě zde byly nebezpečné proudy a víry na soutoku pod skalou, které ohrožovaly lodní dopravu. Buddha měl tedy plavce chránit a zřejmě svoji úlohu splnil dokonale, protože kvanta sutě napadaná do řeky při tvorbě sochy divoký tok zpacifikovala. Tak aspoň praví legenda.

Sejdeme dolů po schodech až na nábřeží k Buddhovým chodidlům, a opět vylezeme nahoru k chrámům, v jednom se právě koná jakási ceremonie. Buddhistické chrámy bývají u vchodu střeženy čtveřicí děs nahánějících figur – jde o mytologické strážce světových stran, ochraňujících svatostánek před působením zlých duchů. Okolní pavilónky byly kdysi útočištěm básníků, kteří zde nasávali atmosféru - výsledkem byly převážně pijácké básně. A nakonec vylezeme i k pagodě, postavené na vrcholu kopce – je ale nepřístupná.

Pomalu se stmívá a my se vracíme k našemu busíku. Ten nás odveze do blízkého města Emei, kde po chvíli hledání v množství hotelů, které zde tvoří snad celou čtvrť, objevíme i ten náš. Je docela luxusní, ale večeři tu nepodávají, takže se ubytujeme a řidič nás odveze do nějaké jiné hospody – opět bez Poláků a také Jindřišky. Večeře probíhá po čínsku, tedy objedná se více pokrmů a všichni pak jedí všechno. Pavel i Honza zvládají tyčky, my jsme si duchapřítomně vzali příbory, Jaroslav ho má z letadla. Všechny chody jsou pěkně pálivé, zkrátka sečuánská kuchyně. Je třeba ji silně zapíjet, a to tu jde dobře, protože jsou civilizačně dále a pivo mají parádně studené, ač nízkoalkoholické, jak je tu zřejmě obecným zvykem. Najedli jsme se docela vydatně a za polovičku toho, co jsme platili v hospodě pod Buddhou. A stejně snad půlka jídla na talířích zbyla včetně skoro plného obřího kotle polévky doporučeného hospodskými – zřejmě bude nutno objednat vždy méně porcí, než je strávníků. A ještě nutno dodat, že naše večeře probíhala za zvýšeného zájmu jak personálu tak dalších hostů, kteří se všichni seskupili kolem našeho stolu – ač je tu turistů podle množství hotelů plno, běloši asi budou výjimkou.

Vracíme se do hotelu, koupíme si pivo v recepci – sice z chlaďáku, ale ten je nezapnutý. Už abychom byli někde v mrazivých horách, tam tento problém vyřeší sama příroda. A hned zítra už nás čeká první takový výpad, buddhistická svatá hora EmeiShan má 3099 m n.m – od roku 1996 památka UNESCO spolu s leshanským Buddhou.

Snídaně v hotelu formou švédského stolu je vydatná – dle Pavla bude daleko hůře. Mnohé chody jsou docela překvapivé, vyklube se z nich občas něco zcela jiného, než jsme očekávali. Ten rýžový blivajs je též přítomen, bude to zřejmě základní složka čínské snídaně. A většinou je vše docela pálivé.

Sedíme u stolu s polským párem, jsou neskutečně zcestovalí, jen v Číně už jsou po sedmé. A zřejmě vzhledem k tomu, že zbytečným jídlem se během dne opět nehodlají zabývat, snědí toho snad 3x tolik co my.

Budeme tu nocovat i dnes, nemusíme se tedy balit. Náš mikrobus nás zaveze kousek městem k parkovišti a nastupujeme do místního autobusu, který nás vyveze řadou ostrých serpentin nad 2000 metrů n.m. pod lanovku. Obloha a vše kolem je totálně šedé, takže Jarda, jehož fotografická duše trpí, je hrubě pesimistický. Tato situace se ještě zhorší po překročení dvoutisícové hranice, kdy vjedeme do mlhy a vidět už není v podstatě nic.

Touto mlžnou atmosférou postupujeme pěšky vzhůru k lanovce, proti nám se valí davy Číňanů zpět, mnohé Číňanky v minisukních a lodičkách. Chvilka vzrušení vypuká u místa, kde v okolních stromech posedává několik opic – jde o makaky tibetské, prý pěkně drzé, dnes ale celkem apatické ( průvodce Lonely Planet je ovšem vydává za šimpanze!) Dorážíme k dolní stanici lanovky vedle zamlženého kláštera, platíme jízdné – my senioři jen polovic, takže okolo stovky. Kabina je snad pro 100 lidí, a je pěkně narvaná.

Vyrážíme vzhůru do mlhy a najednou – vše okolo nás zesvětlá, mračna se trhají, v kabině propuká nadšený čínskočeskopolský řev a rázem jsme v plném slunci! Pod námi se rozprostírá moře mraků až k obzoru, v dálce na západě září vysoké zasněžené štíty, no něco úžasného. Vystupujeme, rychle fotíme, aby nám ten zázrak zase nezmizel v mlze. Ale ne, zdá se, že to tady bude trvalejší. Ovšem rychle si uvědomíme, že jsme ve výšce přes 3000, stoupáme totiž k vrcholu, sice jen pár desítek metrů, ale na dýchání je to znát. Nad námi se tyčí obrovská patrová zlatá postava s desíti tvářemi usazená na čtyřech slonech se šesti kly – mnohačetná sloní stráž lemuje i schodiště k soše. Jedná se o bodhisattvu Samantabhadru, čínsky Pu Xiana (Pu Šian), který sem na počátku našeho letopočtu dorazil z Indie a založil zde první buddhistický klášter. Kolem sochy koluje procesí Číňanů s vlaječkami. Plošinu a vrcholek za sochou korunuje dvojitý pozlacený chrám – jedná se Jin Ding čili Golden Summit (Zlatý vrchol ) ve výšce 3077 m. Vlastní vrchol EmeiShanu ve výšce 3099 m se tyčí ještě o pár set metrů dál a je korunován chrámem Desetitisíce let nebo možná Desetitisíce Buddhů, informace se opět liší.

Obejdeme vrcholek a můžeme se kochat úžasným výhledem na zasněžené štíty na západním obzoru – jde o snad 150 km vzdálenou horu GonggaShan, ( Mount Gongga), nejvyšší horu Sečuánu, vysokou 7556 m – nejvýchodnější sedmitisícovku v Asii. Vyfotíme se s tibetským mnichem – na jeho žádost, běloši jsou tu zřejmě opravdu vzácným úkazem a o foto s nimi je neustále zájem. EmeiShan se pro Číňany vyznačuje tzv. čtyřmi zázraky východem a západem slunce, oním nám názorně předvedeným mořem mraků a občasným výskytem zvláštního úkazu tzv.Buddhovy svatozáře, tj. stínu nějakého návštěvníka zvětšeně promítnutého do mraků, což ale někteří buddhističtí věřící považovali za pozvání do nirvány, které přijali a vrhli se do propasti. My jsme tedy to štěstí neměli.

Je po poledni, vypuká hlad – dáváme si u stánku kus masa a klobásu na rožni, chtělo by to pivo, to ale v sousedství chrámu nevedou. Cesta zpět k lanovce je jiná než od ní a navíc blbě značená, takže si docela zajdeme dolů – v těchto výškách je to poněkud nemilé. Dole mlha přetrvává, opice se nyní usadily přímo na zábradlí, takže je ani netřeba “szukat”, jak plánoval Janek.

Sjedeme autobusem na parkoviště, kde už nás očekává zdejší setrvalá mlžná atmosféra, a vyrážíme za místními buddhistickými chrámy. První z nich nese název zkrácený název Fuhu, prý jde o Chrám tygra chystajícího se ke skoku. Cesta vede lesem kolem říčky, přes několik dřevěných mostků, a je docela dlouhá. Chrám je rozložen stupňovitě ve stráni, v ústřední budově vyniká několikametrová zlatá socha s několika trupy, trošku jak ze zlého snu. Fotíme se s buddhistickým mnichem, nás zase fotí parta Asiatek – ovšem jak se ukáže, jsou z Kanady. Druhý chrám Baoguo, Chrám vyhlášení státu, stíháme na poslední chvíli, je 6 večer a oni právě zavírají, ale přece jen nás tam ještě na chvíli pustí. Tady je nejzajímavější sál se sedmi Buddhy.

Je čas na večeři – Poláci se opět separují, přes den je člověk jíst nevidí. Zato piva se neodříkají, za chvíli je potkáváme v krámku vedle námi zvolené restaurace na hlavní ulici, a doporučují nám pivo se zelenou etiketou s nejvyšším obsahem alkoholu, tedy na místní poměry – stejně ale jde o devětapůlku – ovšem tady je vychlazené. Zato v hospodě je pěkně teplé, a naše večeře, z které se vyklubala zde oblíbená nudlová polévka, za moc nestála. Ač měl personál starost, abychom toho neměli málo, stejně jsme s Marcelou skoro půlku nechali. Navíc nás neustále obtěžují místní kytarové umělkyně protivnou čínskou pop-music. Též dámský personál je docela oseklý, neustále mi s připitomělým hihňáním plácá po břiše. Vedlejší krámek je o poznání sympatičtější, objevil jsem tu víno osvědčené značky Great Wall, nejlevnější za 68 – o večer je tedy postaráno.

Pavel přivolá mobilem náš mikrobus, v hotelu jsme za chvíli. Zítra nás čeká docela dlouhý přesun západním směrem ( z ChengDu jsme zatím jeli na jih), až někam k úpatí Gonggashan, tedy více než 150 km.

Jízda po dálnici probíhá plynule, k vidění je opět pouze mlha. Asi po dvou hodinách odbočíme a údolím začínáme proti proudu řeky stoupat. Staví se zde nová visutá silnice, dle toho to tu vypadá – rozkopané údolí a kolony náklaďáků. Asi po hodině stavíme v nějakém městečku na oběd, což se ale týká jen mě, Marcely, Pavla a Jardy – ostatní projevují nedůvěru a raději se stravují z vlastních zásob. Ani se jim posléze nedivím, vepřové byly hlavně slanina a kůže.

Dojíždíme k proslavenému více než čtyřkilometrovému tunelu Erlang, vyhloubenému roku 1999 pod stejnojmennou horou vysokou 3200 m. A když z něho na druhé straně vyjíždíme, vypukne opět jako v lanovce nadšený pokřik – tunel nás snad definitivně odřízl od sečuánského mlžného smogu a tady je nádherně. Zkrátka, za Erlangem je konečně to tibetské počasí, jak si ho pamatuju z minulé návštěvy.

Sjedeme do údolí a kolem řeky dorazíme asi za další hodinu do městečka MoXi, kde budeme dnes nocovat. Tvoří je dvě hlavní ulice táhnoucí se do kopce, s dřevěnými i zděnými domky, mnohdy pestře malovanými – Tibet se opravdu hlásí.

Náš hotel je ovšem v jiném údolí pár kilometrů za městem – příjemný, malý, s pěkným výhledem do údolí. Ubytujeme se (naše pokoje v patře jsou docela luxusní) a začíná se řešit problém nedostupného Údolí červených kamenů, kterým jsme zítra měli projet, ale ono je pro cizí zavřené. Snad by se tam dalo dostat místními pronajatými auty, ale to ještě dnes 2 hodiny tam a 2 zpátky – moc mě to tedy nebere, už je odpoledne a jeli jsme sem snad 6 hodin. Asi to nijak nepřitahuje ani zbytek výpravy kromě Janka, který je najednou silně kritický, tvrdí, že řidič už měl dávno telefonovat, už tu měly stát taxíky, nic prý není nemožné - jako by byl v Číně poprvé. Naštěstí se nakonec po několika telefonátech ukázalo, že by to byl opravdu nesmysl. Jedeme tedy zpět do MoXi, což vítáme, protože jinak by na prohlídku čas nebyl.

Městečko ve výšce asi 1600 m je obklopené horami a docela sympatické. První zastávkou je katolický kostel, kde v polovině 30. let přenocoval Mao Ce Tung, který tudy s Rudou armádou ustupoval před jednotkami Kuomintangu. Vedle je muzeum, kde je plno fotografií, obrazů a jiných výjevů připomínající tuto událost, pochopitelně silně glorifikovanou. Příchylnost Číňanů k Maovi zřejmě stále trvá, alespoň v oficiální rovině – na čínských bankovkách nikoho jiného nenajdete.

Ovšem daleko zajímavější než toto muzeum jedné z nejtemnějších postav novodobých dějin je ulička za kostelem, plná dřevěných krámků a hospůdek, nahoře zakončená malým chrámkem předbuddhistického tibetského náboženství bön. Je postaven kolem starého stromu a spravován usmívajícími se postaršími Tibeťankami.

Večeříme v místní hospůdce, tentokrát i s Jindřiškou, a velmi chutně, tři chody a polévka – zatím nejlepší jídlo, obzvláště houbičky neměly chybu. Honza okusil dokonce místního panáka, o kterého se s námi podělil. A v sousedním krámku jsme sehnali i chlazené pivo a víno Great Wall za pouhých 40 – takže v autobuse, kterým nás pan Liao veze večer zpět do hotýlku panuje docela veselá nálada.

Hotel byl tedy docela příjemný, zato snídaně hrozná – rýžový blivajs, dusivé knedlíky, vejce natvrdo, pálivá zelenina a kromě horké vody nic k pití, ještě že nám jedno pivo od večera zbylo, i když teplé. Snad aby to majitelka odčinila, snaží se nám vybojovat místa k sezení v místním autobuse, který nás tu vyzvedne k cestě na ledovec HaiLuoGou, což se jí přes též zde nastupující davy čínských turistů podařilo.

Průvodkyně vpředu v autobusu celou asi hodinovou cestu “zpříjemňuje” svým kulometným projevem – prý se jedná hlavně o historky s opicemi – opravdu několik tlup cestou zahlédneme. Vystupujeme ve výšce kolem 3000 m n.m., zasněžené hory před námi byly chviličku vidět, ale než jsem je stihl vyfotit, skryly se v mracích.

Máme na výběr buď lanovkou do výše 3 700 m nebo pěšky k vyhlídce na ledovec, asi 200 m převýšení. Poláci a Honza napřed plánují pěší výstup, snad až k horní stanici lanovky – tyto plány se ale při pohledu na mapu rychle rozplynou, podobná stezka neexistuje. Nakonec se rozdělíme po 4 a nasedáme do kabinek. Jedeme asi 20 minut, pod námi splaz ledovce č.1 – je docela špinavý. Na úbočí údolí je vidět boční stezka k vyhlídce, ale jelikož šedivý ledovec nevypadá moc atraktivně, zdá se, že se snad vyplatilo investovat do lanovky, snad zase vyjedeme nad mraky.

Ovšem při výstupu to tak rozhodně nevypadá, jsme rádi, že se vidíme navzájem. Ale zlatý chrámek věnovaný Brahmovi - dar thajské vlády u příležitosti navázání diplomatických styků s Čínou na konci 90.let - přesto září ( paradoxem je, že buddhistické Thajsko věnovalo sochu jednoho z hlavní hinduistické božské trojice).

A najednou je to tady zas – mraky se trhají a my jsme rázem ze tří stran obklopeni zasněženými vrcholky, mezi nimiž bělostně vyniká sedmitisícovkaGonggaShan, viděná už z Emeishanu, ale nyní přímo nad námi. Ale ani ostatní šestitisícovky si s ní moc nezadají, v sedlech jsou vidět ledovcové splazy 2 a 3, ty září bělobou. Jedná se o pohoří Ta-süe-šan v pinjin přepisu Daxue Shan, česky Velké sněžné hory, jejichž je GonggaShan nebo též tibetsky Miňa Gankar nejvyšší horou.

Fotíme jako diví, honem též skupinové foto, než se vše zase zahalí, což se za chvíli opravdu stane. Postupujeme pomalu vzhůru k další zlaté soše – tentokrát jde o bodhisattvu soucitu Avalókitéšvaru se čtyřmi tvářemi. Nad ním je praporky ověšená konstrukce, jakási tibetská májka,a tibetská stúpa čili čorten – zapalujeme tyčinky a bohové se rázem smilovali – mraky jsou zase na chvíli pryč. Celý tento mračněslunečný koloběh se ještě několikrát opakuje – je to nádhera. Číňani se s námi fotí, Tibeťané obcházejí Avalókitéšvaru, na lavičce někdo leží s kyslíkovou maskou – jsme opravdu vysoko.

Vychutnáváme si to ještě asi dvě hodiny a poté se stahujeme k lanovce. Ještě si projdeme zasněženým lesem s rododendrony k výhledu na ledovec, tady se mraky drží ustavičně. U lanovky si dáme jačí špíz – jedna špejle za 5, výborné – a nastupujeme zpáteční cestu.

Dole u stánků zakupuje Jindřiška hned 10 pohledů (Jarda a Honza o něco méně) a tím rozpoutává drama s jejich odesláním, které nás bude provázet celý zájezd. Autobusem se vracíme do Moxi a vypuká první dějství a sice hledání pošty – pochopitelně neúspěšné (zatímco já jsem cestovní pivo sehnal). Tak snad příště, teď už musíme vyrazit – čeká nás docela dlouhý přesun do KangDingu.

Asi hodinu se vracíme stejnou cestou, jako jsme přijeli, vystoupáme vzhůru, odbočíme a sjedeme do LuDingu, města v údolí, kterým protéká řeka Dadu, se kterou jsme se viděli naposled v LeShanu. A přes ní vede visutý most, další poutní místo na Maově Dlouhém pochodu. Roku 1935 zde prý jen dvacítka Maových vojáků ozbrojená granáty dobyla na Kuomintangu tento most se strženou mostovkou, tolik aspoň komunistická legenda. Podle množství autobusů je most povinnou zastávkou všech čínských zájezdů. Ovšem je docela zajímavý, pochází z počátku 18. století a na obou březích je střežen branami. A potácení se na rozhoupané mostovce si kromě Číňanů a půlky naší výpravy (já, Marcela, Pavel, Honza) užívají i buddhističtí mniši.

Do KangDingu dojíždíme skoro za tmy. Tibetský vliv už je tu hodně patrný, zdraví nás pozlacené střechy chrámů a prodejny jačího masa. Ovšem v blízkosti našeho hotelu jsme skončili v nejbližší hospodě opět u nudlí se špetkou masa, protože hlad už nám delší průzkumnou výpravu neumožnil. A jelikož KangDing je tibetsky studené město, má to i svou světlou stránku, pivo je totiž studené. Kupujeme si něco i na večer, část výpravy ještě vyráží s Pavlem po místních chrámech, ale je skoro tma a my už se stahujeme. Ale jak se později ukázalo, o nic jsme nepřišli – po návratu na nás Pavel klepe, že tam ráno vyrazí znova, protože jsou pěkné. Takže vstávačka v 6 hodin – nu což, někdy na takových zájezdech bývá i hůře. I když jsem se těšil na ranní pozorování rozcvičky čínské armády, naše okno vede totiž přímo na buzerplac místních kasáren.

Na cestě k chrámu nás ranní KangDing zdraví mohutným chrchláním a odplivováním – dělníci jdou do práce nebo se teprve budí, jako uniformovaný strážce v recepci hotelu, jehož výkon byl obzvláště bohatýrský. Klášter je vzdálen od hotelu asi čtvrt hodiny chůze po hlavní ulici, pak chvilku do kopečka a jsme u vstupní brány, kterou po schodech vystoupíme na rozsáhlé nádvoří obehnané třípatrovou galerií s pokojíky mnichů, s hlavním chrámem proti bráně. Obejdeme nádvoří (ve směru hodinových ručiček), nakoukneme na zápraží chrámu a venku si přečteme, že se jedná o chrám Lhamotse (čínsky Nanwu Si) a přísluší buddhistické škole Gelugpa čili Škole Žlutých čepic, kterou založil ve 14. století láma Conghapa. Počátky chrámu pocházejí ovšem už z 9.století. Kousek vedle je ještě jeden chrám, ale ten je v rekonstrukci.

Vracíme se do hotelu na snídani – podobnou té včerejší, pivo se zase hodí (proč v čajové velmoci Číně nedostanete čaj k snídani, je mi záhadou). Nakládáme bagáž a vyrážíme, zase jenom kousek. K jezeru MuGeCuo nás opět dovezou (po zaplacení vstupného do parku) místní zelené autobusy, zase s průvodkyní. Ta naštěstí není tak řečná jako ta včerejší, ale zato nám zazpívá zde zřejmě proslavenou KangDinskou píseň lásky, doprovázena celým čínským osazenstvem autobusu.

Vystupujeme na břehu rozlehlého jezera ve výšce 3700 m, což je hned zase znát. MuGeCuo je opravdu krásné a je obklopeno zasněženými horami. Všude kolem Tibeťané vytvořili barevné skalní reliéfy různých bodhisattvů a démonů, na úbočí hory na druhé straně jezera je velký reliéf zřejmě znázorňující Buddhu Šakjamúniho. Vyfotíme se u popsaného monolitu na Zlaté pláži, pochopitelně až se tam vystřídají čínští zájemci – nutno ale říci, že tady velký nával zatím není. Dalo by se odtud vyrazit na ponících za pouhých 100 yuanů k sedlu s výhledem na Gonggu, ale odpovědi místních kovbojů, jak dlouho by to trvalo, jsou značně rozporuplné, takže od toho upouštíme. Ale s Marcelou přece jen vystoupáme tak
100 m podél modlicích mlýnků a poté strání se spáleným lesem a pasoucími se jaky - a výhled na 60 km vzdálenou Gonggu je tu též.

Horní část cesty dolů po proudu divoké říčky je zavřena, takže popojedeme autobusem a vystoupíme u jezírek s teplými prameny a podél modlicích mlýnků pokračujeme dolů pěkně upraveným dřevěným chodníkem lemovaným lesem s mechem obrostlými zprohýbanými stromy. Kolem četných vodopádků a dokonce oněch promeškaných červených kamenů dorazíme k dalšímu jezeru, tentokrát zvanému Jezero sedmi barev. Barevné opravdu je, vpravo od něj se zdvihá hora zvaná podle svého tvaru Velbloudí hrb, v dálce za jezerem se tyčí dvojice zasněžených Lotosových hor. Panoráma dotváří pyramida mantrami popsaných kamenů mani korunovaná májkou z modlitebních praporků. A na silnici je u dodávky zdobena nevěsta.

Ještě podnikneme trochu už zbytečný sestup k jakési louce – přece jen je tam aspoň ještě jedno jezero. Ale od něj už pádíme k silnici, protože slyšíme autobus, který nás odveze k výstupní bráně s naším čekajícím mikrobusem ještě v předstihu před plánovanou druhou hodinou – i pivo ještě ve stánku stihneme.

Pokračujeme v přesunu na západ, silnice stoupá a chvílemi se mění prašnou cestu lemovanou náznaky závalů a stádečky ovcí. Vyjedeme na náhorní plošinu, krátce stavíme nad zamrzlým jezerem obklopeným zasněženými horami u čortenu a stanů nomádů – koně už zřejmě vyměnili za motorky. Je tu silně mrazivo a chvílemi poletuje sníh. Míjíme třetí nejvýše položené letiště v Číně a sjíždíme dlouhým údolím s jaky a pestrobarevnými tibetskými domky. Stavíme u dvou čortenů, hned je u nás Tibeťan se synkem a nadšeně se s námi fotí. Tady vidět bělocha je zřejmě raritou, my jsme viděli jeden párek na EmeiShanu, od té doby nic. Vysoko na stráni sestupuje po úbočí stádečko jaků, za 20 minut budou prý dole.

Pokračujeme v jízdě, stavíme krátce u obrovské stupy, a poté projíždíme celým dlouhým městečkem XinDuQiao, kde máme nocovat. Řidič nás veze k nějaké pěkné vyhlídce – nakonec se z ní vyklubala pastvina s jaky, kterých je tu všude plno. Ale na zpáteční cestě se alespoň můžeme zastavit u kláštera, kde mladí mniši mají zrovna přestávku a jsou z naší návštěvy docela nadšeni, obzvláště z komunikativního Honzy. A když jsou odvoláni na hodinu, můžeme navštívit interiér chrámu (pozor, tady se zouvá – z Tibetu si nic podobného nepamatuju).

Údolí, ve které leží XinDuQiao, je opravdu malebné a od kláštera je na něj krásný pohled. Ale hlad už nás popohání k návratu – do busu a do hotelu.

Čínskou cestovkou, která dodala autobus a spolupracovala na zajištění cesty a noclehů, máme doporučeno najíst se v hotelové restauraci. Je to tu dražší, obzvláště jačí maso a pivo je dokonce za 15 – teplé (XinDuQiao sice leží v nadmořské výšce 3300 m, ale je tu docela teplo). Ale jídlo je dobré – už jsme se nějak naučili objednávat. Vybereme podle počtu strávníků (Poláci s námi nejí nikdy, Jindřiška občas) tak tři až čtyři chody a Pavel dá personálu cenový limit, většinou tak 20 –25 jüanů na osobu. Stálicí v objednávce bývá kung pao, polévku a zeleninu jsme se naučili odmítat – zeleniny je v samotných jídlech dost a polévku přinesou většinou na konec, když už ji skoro nikdo nejí. Rýže bývá podávaná samostatně v dřevěných škopíčkách, každý si může nabrat co hrdlo ráčí. A ještě jednu věc je třeba při objednávce zdůraznit, a sice aby jídlo nebylo pálivé. Ono stejně pálivé bude, ale snesitelně.

Příjemně nasyceni se odkulíme na pokoje. Zítra nás opět čeká celodenní přesun – dále na západ a poté na jih do DaoChengu.

Snídaně je tentokrát trochu lepší, přibylo něco zeleniny, buráků a čaj – nicméně pivo je nutné. O složitosti čínštiny si nejlépe uděláme dojem při jeho objednávání – ačkoli víme, že je to pížou či pídžou, Číňani nám nerozumějí, až když na pivo v recepci ukážu, nadšeně přikyvují “jó, jó, jó, pidžou” a dle našeho mínění to vyslovují úplně stejně jako my.

Nakládáme a vyrážíme dále na západ, napřed dost stoupáme vzhůru, potom zase klesáme údolím s pěknými tibetskými vesnicemi až do města Yajiang sevřeného v úzkém říčním údolí. A opět stoupáme dalším dlouhým údolím, tentokrát už bohužel silně nahlodaným výstavbou. Ale po překročení čtyřtisícové hranice už je to zase dobré – plno krásných výhledů na zvlněná pohoří. Kolem poledního klesneme k měst LiTang, postavenému uprostřed velkých plání – pořád jsme ale nad 4000 metry.

Město je pro Tibeťany významné coby rodiště 7. A 10. dalajlámy, ale jinak moc přitažlivě nevypadá. Zastavujeme u hospody a sousedního krámu – Poláci v něm okamžitě objevují své oblíbené zelené pivo 9,5, což se hodí i mně – víno Great Wall tu nemají, zkusím tedy ChengDu red wine za 40, jedeme totiž zřejmě do dost odlehlých končin. Jindřiška vyžaduje hledání pošty, Pavel s Marcelou s řidičem odjíždějí hledat ještě lékárnu kvůli lékům proti případné horské nemoci – ony končiny budou totiž též vysoko. Vracejí se s léky a se zprávou, že v blízkosti pošty nelze zaparkovat – Jindřiška je naštvaná a mluví cosi o totální neochotě řidiče. Oběd proběhne v obvyklé sestavě bez Poláků a Jindřišky, docela dobrý a levný, kungpao je opět stěžejním chodem.

Na kopci za LiTangem stavíme u kláštera se spoustou čortenů – dovnitř nás ale nepouštějí. Za klášterem se tyčí skála pokrytá obřadními šálami – khatagy. Další cesta na jih vede horskými pláněmi s několika zastaveními, vztyčené monolity se zkomolenými anglickými názvy inzerují výšku i přes 4600, ale to bude asi trochu přehnané. Ale zima tu je pěkná a fičí též vydatně, obzvláště na kamenné pyramidě, kam si vylezeme kvůli rozhledu na zamrzlá jezera. Při zastavení u jednoho záchodku z něj zděšeně prcháme – popsat interiér snad ani nejde.

V podvečer ještě stavíme v údolí s vyhlídkou na klášter za řekou a pak už těsně před DaoChengem u obřího čortenu – město je hned za řekou a hotel je blízko. V recepci se domlouváme, že si tu můžeme nechat velká zavazadla po dva následující dny, dokonce na našich pokojích – pozítří se sem totiž vracíme. A prý tu můžeme nechat pohledy a oni je pošlou – snad už tedy skončí honba za poštou.

Vyrážíme po hlavní ulici na večeři a zapadneme do zajímavě vypadajícího podniku s roštem na chodníku – jačí, vepřové, kuřecí, klobásové nebo houbové špízy, od 2 do 5 yuanů. Objednáváme bohaté portfolio, jen je pak trochu problém poznat, co je co. Pivo sice nemají, ale je možno přinést ze sousedního krámu skvěle vychlazené za pouhé 4. Při zpáteční cestě objevujeme v jiné hospůdce Janka s Yvonnou u nudlové polévky, ejhle, i Poláci přes den jedí!

Víno ChengDu je docela pitelné, hotel je velmi příjemný. Jsme sice ve výšce 3 700 m, ale zima není, protože jsme si zapnuli vyhřívání podlahy. A to funguje velice rychle, po chvíli se při cestě na záchod cítím jak na horké lávě, tak to na noc raději zase vypneme. Při spaní v těchhle výškách mívám většinou potíže, budím se s pocitem, že se nemohu nadechnout, ale tady je to v pohodě – aklimatizaci jsme zřejmě zvládli. Ale to se ukáže hlavně zítra a pozítří, čeká nás horský národní park Yading a budeme spát možná nad 4 000 m.

1917. DaoCheng – Shangri-La (Riwa) -YaDing – klášter ChongGu a Perlové jezero.

Dopolední přesun na jih tentokrát není dlouhý, do města Riwa, kde zaplatíme vstupné do národního parku YaDing a přesedneme na místní autobusy, to máme asi 70 km, čili něco přes hodinu jízdy. Při sjezdu jižním údolím je jasné, že tady už je jaro v plném proudu, stromy kvetou a louky jsou zelenější než nahoře. Ovšem o žádnou nížinu se nejedná, Riwa, která se nyní oficiálně jmenuje Shangri-La, leží ve výšce kolem 3000 m. Ovšem takových Shangri-La je v Tibetu několik – jedná se o chytrý reklamní tah, který má přilákat turisty. Zdejší Shangri-La má ovšem tu přednost, že právě tuto oblast obývanou národností Kham, pro západní svět do té doby zcela neznámou, prozkoumal koncem 20. let 20. století americký botanik a cestovatel Joseph Rock. Jeho článek uveřejněný roku 1931 v National Geographic poté inspiroval Jamese Hiltona k napsání slavné knihy Ztracený obzor, kde se právě objevilo zapomenuté místo Shangri-La.

Ovšem samotná Riwa zrovna moc romanticky nepůsobí – normální tibetskočínské město v údolí řeky. Proto se tu dlouho nezdržujeme a na okraji Riwy se loučíme s naším autobusem a panem Liao a dál pojedeme místním busem (ono to ani jinak nejde), asi 40 km a kilometrové převýšení. A asi po hodině se po jedné zatáčce před námi zjeví monumentální bílá hora – tak to už je něco jiného! Všichni na levé straně autobusu jsou rázem přitisknuti k okénkům a zběsile cvakají fotoaparáty - pochopitelně za chvíli stavíme a můžeme si vše v klidu vychutnat z vyhlídky. Jedná se o nejvyšší ze zdejší  trojice posvátných hor, čínsky XiaNaiRi, tibetsky Chenrezig, vysokou 6032 m. Svěcení všech tří hor provedl v 17. století sám slavný 5. dalajláma a názvy hor tomu odpovídají – Chenrezig je tibetské jméno pro Avalokitešvaru, bodhisattvvu soucitu. Vlevo od ní se tyčí další bílá špička, to je XiaNaDuoJi (5958 m), tibetsky Chana Dorje, reprezentující Vajrapaniho, bodhisattvu Budhovy síly. V dálce v údolí mezi horami se lesknou zlaté střechy kláštera a dole pod námi budovy vesničky YaDing, kde bychom měli bydlet.

Ale s ubytováním je trochu problém. U prvního hotelu na pokraji vesnice nás řidič vysadil, že je to tady. Ale v hotelu si tím zdaleka nejsou tak jisti, takže zatím čekáme a kocháme se. Pivo mi vydali až po několikanásobném ujištění, že nemám výškovou nemoc, ale zato gratis. Nakonec se ukazuje, že tu opravdu nebydlíme, a musíme dalším autobusem popojet až skoro na dno údolí – náš hotýlek ve výšce asi 3 800 m je přímo proti majestátnímu Chenrezigu.

Ubytujeme se a zjišťujeme, že za prvé nesvítí světlo a za druhé neteče teplá voda. Dostáváme vysvětlení, že obojí bude zprovozněno v 7 hodin večer, až nahodí agregát. Ale budeme si muset pospíšit, v 9 hodin ho zase vypnou.

Oběd nám udělali docela rychle, takže můžeme vyrazit na odpolední návštěvu kláštera ChongGu, který jsme viděli už seshora. Popojedeme asi 10 minut autobusem, který odchytíme před hotelem, a dál jdeme pěšky kolem říčky prodírající se skalami, které jsou vyzdobeny reliéfy bodhisattvů – zpětně jsem identifikoval Avalokitešvaru a Mandžušrího, bodhisattvu moudrosti. Toho má reprezentovat třetí z místních svatých hor, čínsky YangMaiYong, tibetsky Yambeyang, vysoká 5958 m – tu ovšem uvidíme až zítra. Dorazíme k louce s krásným výhledem na bílou špičku Chana Dorje, klášter je kousek nad námi a za ním se tyčí masiv Chenrezigu – tak tomuhle místu bych hrdý název Shangri-La přiznal všemi deseti.

Projdeme klášterem, pozdravíme se s usmívajícími se Tibeťankami (jsou veselé navzdory tomu že na zádech vláčejí náklady kamenů, zřejmě na opravu kláštera). Nakoukneme dovnitř svatyně a pokračujeme za klášterem kolem pyramid kamenů mani popsaných tibetskými mantrami nahoru po schodech až k louce na úpatí Chenrezigu. Jde nám to pomalu, jsme ve výšce asi 4 200 m. Slunce v těchhle výškách je pěkně ostré, sluneční brýle jsou nutností. Výhled na horu je opravdu úchvatný, tak blízko jsem nějaké šestitisícovce ještě nebyl. Místní poutač nám sděluje, že pravidelná skalní pyramida vpravo reprezentuje Bílou Taru, zatímco menší vrcholky vlevo Zelenou Taru – jde o ženské bodhisattvy a jak Bílou, tak Zelenou jsme zřejmě též viděli na skalních reliéfech v údolí.

Kousek napravo je krásně zelené Perlové jezero – pohled přes něj na Chenrezig ještě umocňuje jeho majestátnost. Zajdeme si ještě po dřevěných chodnících asi kilometr až k samému úpatí hory a poté se vracíme dolů s mnoha dalšími výhledy na klášter a Chana Dorje. Autobus nás doveze zpět k hotelu, večeře je kolem šesté. Pivo nemají, ale tentokrát to nevadí, protože preventivně požíváme léky proti horské nemoci neslučitelné s alkoholem. Během dvouhodinky světla si stihneme vyhřát postel – zase je zde elektrické topidlo pod prostěradlem. Navlečeme na sebe všechno možné a zalezeme pod dvě deky – ale během noci se postupně zase svlékáme, ona ta zima pod těmi dekami není zas tak hrozná. A během občasného nočního probuzení se můžeme kochat pohledem z okna na měsícem nádherně osvícený Chenrezig.

Snídaně příjemně překvapila, vydatná teplá polévka nás skvěle nažhavila na dnešní výkon, zdolání výškového rozdílu možná až 500 metrů, což v této nadmořské výšce nad 4 000 m není nic zrovna snadného. Možnost vyvézt se koňmi za 300 yuanů, která byla původně v plánu, se nedá realizovat – ještě není sezóna a stezka i koně si musí odpočinout. K něčemu je to dobré, nemusíme se rozhodovat mezi přizabitím pádem z koně nebo vyplivnutím plic při výstupu.

Ale napřed ještě musíme popojet autobusem na včerejší konečnou pod klášterem a tam přestoupit na další, který nás zaveze na louky Luorong – východiště k výstupu. První projíždějící autobus nás ignoruje, druhým už se vezeme. Návazné autobusy jsou malé a otevřené, jedeme hned a asi za čtvrt hodiny jízdy údolím jsme na konečné u luk Luorong. A místo je to opravdu úchvatné – vpravo nad lesem vykukuje špička Chenrezigu, z této strany úplně jiného než ho známe ze včerejška, vlevo Chana Dorje, podstatně blíže než včera. A před námi se tyčí poslední z trojice, majestátní bílý štít Yambeyang, zosobnění Mandžušrího. Má stejnou výšku jako Chana Dorje, 5 958 m. Na řadu přichází pochopitelně focení, obzvláště záběry Yambeyangu zrcadlícího se v polozamrzlé říčce protékající loukou nemají chybu.

Vyrážíme na cestu, první hodinka je v pohodě, mírně stoupáme lesem na úpatí Chenrezigu, za stálého focení proměňujícího se panoramatu blížícího se Yambeyangu a místních kukačkovitých ptáků. Míjíme kamenná obydlí pastevců a začínáme mírně stoupat. Nejsme tu sami, ale počet čínských turistů je zatím snesitelný. Prý už jsme ve dvou třetinách, sděluje nám parta počišťovačů uklízející stezku. No ale právě tady to začne, stezka se stáčí doprava a začíná prudce stoupat. Odpočíváme s Marcelou každou chvíli a propadáme se na konec naší výpravy. Yambeyang vlevo mění vizáž, je skoro na dosah a tváří se nyní čím dál tím víc drsněji – i obloha se trochu zatahuje a vše hned působí daleko mrazivěji. Projdeme kolem jeskyňky ozdobené krápníky a konečně jsme zdá se nahoře – u útesu s pěknou vyhlídkou na okolní velikány. Cesta ale pokračuje dál, nyní už více méně po rovině, a až asi po další půlhodině dorazíme k jezeru. Dělá čest svému jménu Mléčné – je totiž zamrzlé. Jsme ve výšce asi 4 500 m a výstup nám zabral asi 2 hodiny. Pavel, Honza a Poláci pokračují dále k výše položenému Jezeru Pěti barev, Jarda s Jindřiškou (kteří tu byli první) se vracejí s nám poněkud nepochopitelným Jindřiščiným komentářem, že “vynaložená námaha není adekvátní zážitku”. No já jsem tedy úchvatnější horskou scenerii nezažil.

Rozhodujeme se, co dále. Výstup k dalšímu jezeru nevypadá zase tak prudký a dlouhý, takže pokračujeme, já napřed, aby se mi to nezatáhlo, Marcela pomaleji za mnou. Ale dojdeme oba a stálo to zato – polozamrzlé jezero hrající barvami od modré po zelenou a nad ním se tyčící jižní stěna Chenrezigu – úžasné. A Mléčné jezero pod námi, nyní pod příkrovem mraků, působí opravdu silně vysokohorsky. Ranní jásavě zářící Yambeyjang nyní působí daleko hrozivěji, špičatý vrchol Chana Dorje se při pohledu z tohoto směru proměnil v bělostnou kopuli.

Nadopujeme se tuňákovým salátem a vyrážíme na zpáteční cestu. Proud protijdoucích turistů výrazně zhoustl, ty koně si v tom nedokážu představit. Někteří z vystupujících jsou vyzbrojeni kyslíkovými lahvemi. Pochopitelně se s námi zase mnozí fotí. A překvapivě se nás také anglicky ptají, jak je to ještě daleko. Jak se ukáže, jedná se o Thajky, které logicky usoudily, že s bělochem se anglicky domluví lépe než s Číňany. Po dlouhé době potkáváme i pár Němců, chtějí někde ve výškách bivakovat.

Na parkoviště dorážíme v 15,30, o hodinu dříve, než bylo v plánu. Přesto se zde čekajícím Jardovi a Jindřišce něco nelíbí, co ale, to jsem nepochopil. Jedeme zpátky, druhý autobus na krátko zastaví u našeho hotelu, kam si rychle zaběhneme pro bagáž, kterou jsme tu nechali ráno, a zase pokračujeme dále. Posledními pohledy se loučíme s tímto úžasným místem. Klesáme, výšková nemoc už nehrozí, prohibice skončila, placatka se šikne.

V Riwě na parkovišti už čeká pan Liao s naším busíkem a asi za hodinu dojíždíme do DaoChengu příjemně vyhládlí s vidinou návštěvy předvčerejší špízárny. Ale svíčky v recepci věstí, že je něco v nepořádku. Nesvítí světlo a to dokonce v celém městě. Přesto ale s Pavlem, Honzou, Jardou a Marcelou vyrážíme zkusit štěstí. Jindřiška nejde, zřejmě ji zdrtila zpráva o tom, že pohledy jsou neodeslány, ono to prý do zahraničí lze jen z velkých měst, což je v našem případě až ChengDu za 14 dní.

Špízárna sice nefunguje, ale vedlejší restaurace vybavená agregátem se ukázala velmi příjemnou a obzvláště jačí maso ve zdejší úpravě bylo přímo skvostné. A než jsme na pokoji stihli ve tmě usnout, světlo naskočilo, takže jsme si ještě vytopili podlahu a otevřeli víno.

Dnešní den je zase celý přesunový, navíc cestou, kterou už známe, ale v opačném směru. Máme ale dost času, tak se můžeme při projíždění pěkného údolí zastavit na místech, které jsme cestou sem minuli. Nejdříve je to velký čorten kousek za XinDuQiaiem, a za chvíli stavíme u trojice čortenů a jednoho pyramidového naproti klášteru za řekou. Asi za hodinu stavíme u jakýchsi zřícenin a vesnice s pěknými tibetskými domky. Při další cestě nás na chvíli zabrzdí stádo jaků na silnici, které ale naštěstí odbočí a začne šplhat do prudkého svahu. Další jaci nás vítají u kláštera, který jsme cestou sem minuli.

Kolem poledne sjíždíme do LiTangu, kde se naobědváme ve stejné hospodě jako původně, v krámku vedle koupím víno, z kterého se ovšem vyklubal slaďák. Pokračujeme dále, po překonání horských plání a dlouhém klesání musíme chvíli odpočívat, z autobusu se podezřele kouří a smrdí spáleninou a pan Liao pobíhá kolem s kýbly vody. Ale za chvíli pokračujeme a večer dorážíme v pořádku do stejného hotelu v XinDuQiao jako minule. Na večeři jdeme tentokrát jenom s Jardou. Ale oproti minulé návštěvě došlo k příjemné změně – výrazně se tu ochladilo a pivo je tudíž studené.

Skončil náš 4denní výpad na jihozápad do Národního parku Yading, naše další cesta povede k severu, prvním cílem je město TaGong proslavené hlavně svým klášterem. Ale dost brzo stavíme v jedné tibetské vesnici u jiné svatyně hned vedle silnice, která je obehnána poutním okruhem s modlicími mlýnky, kterou poctivě obchází skupinka tibetských žen. Další přerušení jízdy přijde za chvíli v údolí, jehož úbočí jsou v délce snad více než kilometr poseta kameny mani popsané tibetskými mantrami a ověšena modlitebními praporky. Stavíme u visutého mostu bez vozovky, který je jimi doslova obsypán. Též tu nemůže chybět několik modlicích mlýnků a skalních reliéfů bodhisattvů.

Město TaGong ve výšce 3 780 m nás vítá pálícím sluncem – ráno bylo docela zamračeno, ale tady už jsme výše. Zaparkujeme na hlavním náměstí, kterému vévodí slavný klášter buddhistické školy Sakjapa. Po zakoupení vstupenek můžeme vstoupit branou na nádvoří, obklopené dvoupatrovými obytnými budovami, sloužícími k ubytování mnichů i poutníků. V čele nádvoří stojí hlavní chrám obklopený dvěma menšími, v něm je umístěna kopie sochy Buddhy Šakjamuniho, kterou údajně přivezla roku 640 princezna Wen-čcheng (WenChu), neteř čínského císaře. Ta do Tibetu přijela na svatbu s prvním velkým tibetským králem Songcanem Gampou. Údaje o založení kláštera se různí, někde se dočteme, že pochází už z této doby, jinde jeho vznik posouvají až do 18. století do doby vlády dynastie Čching (v pchin–jin je přepsána pro Čechy dost matoucím způsobem jako Qing). Nynější podoba kláštera je pochopitelně podstatně novější, je na ní patrný čínský vliv (podobně jako u ostatních klášterů, které jsme dosud viděli) projevující se hlavně vzhůru zahnutými konci zlatých střech.

Prohlédneme si klášter a jeho obyvatele včetně klášterního prasete a srazíme se na náměstí. Pavel navrhuje překvapivou a rozhodně vítanou návštěvu vedlejšího Khampa Cafe, s lákavou terasou a navíc českým majitelem! Poláci zase někam zmizeli, takže zatím mají smůlu - oni jsou totiž hrozně akční a jistě už stihli oběhnout celé město. Vylezeme po schodech na terasu, odkud je krásný výhled na klášter i náměstí, a tam nás vítá mladý usměvavý muž – a opravdu česky, ač už krapáček s cizím přízvukem. Jmenuje se Max a hned nám představuje svoji tibetskou ženu a asi ročního potomka Karla – toho okamžitě uchvátila Jindřiška a zřejmě ho nehodlá pustit. Objednáváme si pivo – Češi se nezapřou, je perfektně vychlazené. A Max dokonce poblíž založil pivovar, prý škoda, že jsme nepřijeli o 14 dní později, mohli bychom ochutnat první várku jeho piva, které se bude jmenovat King of Yaks.

Je doba oběda, takže si objednáváme něco k jídlu. I řízek by byl možný, nakonec se ale rozhodujeme pro plněné knedlíčky momo, tibetskou specialitu. Náplně jsou masové, zeleninové a sýrové, objednáváme si od každého něco. A Max přináší i slivovici, zábava se utěšeně rozbíhá. Max líčí, jak sem před pár lety vyrazil na vandr a nakonec se tady neplánovaně zabydlel. Cafe Khampa slouží jako hostel, mezi evropskými batůžkáři je zřejmě docela populární, na náměstí vidíme víc bělochů než za celou dobu, co jsme v Číně. A mezi nimi jsou i naši Poláci, které zveme nahoru – tentokrát překvapivě neodmítli. Ale dávají si jen kávu, protože je Velký pátek a oni jsou katolíci. Což si ovšem před tím nikdo z nás neuvědomil a Pavel má nyní problémy vyhnout se masovému knedlíčku.

Moma jsou výborná, připomínají pirožky – škoda, že nám je nedávají nikde k snídani. Dáme ještě jednu rundu piv a na závěr dostaneme coby pozornost podniku výborný desert. Max doporučuje různé místní speciality, obzvláště rafinovaný je tibetský pepř, po něm člověku ztuhne pysk jak po umrtvení u zubaře. A sušené jačí maso si prý máme koupit u stánku před dalším klášterem hned za městem – doprovodí nás tam. Ještě pár skupinových fotek na terase, i s dalším návštěvníkem – lámou, a musíme vyrazit.

Onen klášter se zářící zlatou střechou, v pozadí zasněžený masiv – to je zase opravdu bomba. Zatímco probíhá nákup jačího masa, stoupám po stráni nahoru, odkud je nejlepší pohled na klášter s černými i bílými jaky v popředí a s bílou horou Yala či tibetsky Zhara Latse (5 820 m) v pozadí. Jdou sem i ostatní ale už za nimi uhánějí dvě Tibeťanky a nemilosrdně nás zkasírují - 20 juanů za vstup na louku – Poláci klasicky zmizeli.

Podle některých pramenů jde o klášter Lhagang, což je ovšem jen tibetský název pro TaGong. Dominantní centrální budova je velká stupa Muya se zlacenou střechou (údajně 100 kg) obehnaná zdí se stovkami čortenů. Okolní kopce jsou posety různobarevnými praporky, tvořícími různé obrazce, a tibetskými nápisy. Je to opravdu magické místo, ale my musíme zase dál. Loučíme se s Maxem a vyrážíme.

Max doporučil návštěvu nedalekého ženského kláštera, který byl dokonce na pláni v dálce vidět. Ale odbočku k němu jsme nějak minuli, tak končíme až v dalším klášteře, zřejmě docela významném Hui Yuan. Je poměrně rozlehlý, obklopený řadami čortenů, a než obejdeme všechny možné modlící mlýnky, budovy a chrámy v tradičních tibetských rudozlatobílých barvách, vzájemně se poztrácíme. Ale já s Marcelou jsme měli štěstí, jeden z mnichů nás pozval dovnitř chrámu, kde zrovna probíhala meditace. Hypnotické sborové zaříkávání lámů vrcholící nečekaným vstupem tibetských trub a gongů je opravdu zážitek, při kterém jezdí mráz po zádech.

Pokračujeme dál a začínáme klesat, s mnoha výhledy na Yalu. V jednom sedle s obzvláště pěkným panoramatem je stánek se sušeným tibetským ovocem – prodavač má dnes vzhledem k naší výpravě obzvláště šťastný den.

Jsme v údolí a podél toku řeky dorážíme v podvečer do našeho cíle, města DanBa. To už je docela velké město, ovšem zase klasicky sevření v údolí kolem soutoku dvou řek, z nichž jedna je naše známá DaDu. Ubytujeme se a vyrážíme s Pavlem, Jardou a Honzou někam na jídlo. Není tu moc výběr, takže tentokrát opět končíme u nudlí. Pivo tu mají teplé, tak vyrážíme po večeři ještě jinam a nakonec končíme naproti našemu hotelu. Pivo opět není vychlazené, takže si musíme dát místní kořalku, což nakonec není tak špatný závěr Velkého pátku.

Snídaně příjemně překvapila, k mání je jačí sýr a knedlíčky momo, i když o ty si musíme říct. A už zase nakládáme a vyrážíme dále, dnes jsou na programu tři tibetské vesnice v okolí města. První je nedaleká SuoPo, známá svými středověkými strážními a obrannými věžemi. Vidíme ji na druhé straně údolí DaDu, ale bohužel naprosto proti slunci. Sjedeme tedy k visutému mostu přes řeku a dále pokračujeme pěšky. Jsme v nadmořské výšce pod 2 000 m a jaro je tu v plném rozpuku. Zelené údolí s kvetoucími stromy a dokonce vinicemi jako by vypadlo odněkud z jižní Francie. Stoupáme vzhůru po stráni a brzo se ocitáme mezi stylovými tibetskými domky. Věže občas zahlédneme nad sebou, ale stále nemůžeme trefit na tu správnou odbočku. Nakonec se rozdělíme na dvě skupiny a obě se po chvíli setkávají na úpatí tří věží, jedna z nich je několikaboká. Těžko odhadnout výšku, ale tipuji tak 30-40 metrů. Majitel domu pod tou nejvyšší nás za 10 jüanů zve dovnitř, vachrlatými schůdky se dostaneme do patra vyzdobeného několik století starou malbou a posléze dokonce po jakési ostrvi vylezeme na střechu. Další věže vidíme kousek nad námi i na druhé straně údolí.

Vracíme se dolů, cestou potkáváme skupiny tradičně oblečených domorodců, převážně žen. Jedná se o etnickou skupinu Qiang, jejichž domovem je právě tato oblast na pomezí Číny a Tibetu – už včera v DanBa jsme jich viděli dost Možná že právě toto hraniční třecí území, jistě v minulosti dost neklidné, si vynutilo stavbu oněch ochranných věží. A kromě stavitelského umění a pestrých krojů se vyznačují také tím, že perfektně zvládli techniku chlazení piva!

Náš mikrobus nacházíme na parkovišti hned pod vesnicí, pan Liao nám vyjel naproti. A to neměl dělat, neboť si tu někde na rozbité silnici utrhl výfuk. To se ovšem dozvídáme až večer, nyní pokračujeme dál do jiného údolí a za necelou hodinku vystoupáme do vesnice ZhongLu, obklopené rýžovými a zeleninovými políčky a též stráženou několika věžemi. Podíváme se do chrámu a chceme si tu zajít na oběd, ale místní hotýlek je sice stylový, ale též předražený. Takže pokračujeme dále do vesnice JiaJiu, která byla před pár lety vyhlášena nejhezčí vesnicí Číny, což se hned projevilo na výši vstupného. Vesnice v údolí řeky DaJinChuan je rozsáhlá, tvoří jí množství převážně bílých domů rozhozených po stráni pod horami, s plochými střechami ozdobenými rohovými věžičkami a pochopitelně praporky. Na parkovišti nad strážní věží se dělíme, Jindřiška se vyveze nahoru busem a my ostatní stoupáme pěšky na prostřední parkoviště. Tam objevujeme, že jeden z domů slouží jako hostel (momentálně je tu ubytována nějaká zřejmě umělecká studentská parta) a je tu možné se najíst – takže Poláci se zase pochopitelně trhají. Než se připraví jídlo, věnujeme se na terase pití piva, které nám rázovitá domorodka otvírá svými zuby.

Jídlo je bohaté, postupně se objevují další a další talíře (čemuž bude odpovídat cena), takže jsme se tu trochu zasekli – ale nutno říci, že zase ne tolik, neboť jsme toho spoustu ani nedokázali dojíst a třetí pivo už dopíjíme při výstupu k hornímu parkovišti k netrpělivým Polákům a Jindřišce.

Ale cesta k našemu dnešnímu noclehu se najednou dost komplikuje. Silnice je rozbitá a kamenitá, musí se po ní různě kličkovat, což náhle ukončí silná rána zespodu busu. Sice jsme nepíchli, jak to v první chvíli vypadalo, ale do zdvojeného zadního kola se zarazil docela velký kámen. Teprve asi po půlhodině vytloukání a páčení se ho Liaovi podaří vyrazit a můžeme pokračovat. Ale další špatná zpráva následuje, náš hotel není v asi 70 km vzdáleném JinChuanu, ale ještě asi dalších 70 km za ním. A vzhledem ke “kvalitě” silnice lemující řeku DaJinChuan projíždíme městem JinChuan za soumraku a dále pokračujeme už za tmy, ozářené pouze občas svítícími čorteny. Je asi 21,30, když Liao staví, začíná se domlouvat telefonem a poté otáčí. Kýženou odbočku jsme očividně přejeli, takže se vracíme, asi po 20 minutách před jakýmsi tunelem odbočujeme a kolem desáté večerní jsme konečně na místě u hotelu v jakémsi městě. My dva s Pavlem přece jen skočíme na večeři (nudle), ostatní už nemají zájem. A udělali chybu, pivo se tu dá sehnat za pouhé 3 jüany. Ale zase je nechlazené, asi jsem místní etnikum přechválil.

Tentokrát nesnídáme v hotelu, ale v bistru naproti, což je dobře – knedlíčky momo a osmažené těsto (něco jako langoš) přijdou k chuti. Dál nás už ale čekají novinky spíše nepříjemné. První z nich je vývoj počasí, které se zřejmě rozhodlo předvést nám svoji drsnější tvář. Po nočním lijáku je zataženo a stále prší. A druhá nepříjemná novinka je ta, že včerejší defekt nelze na místě opravit, takže nás během dne čeká přestup do jiného vozidla s jiným řidičem. Prý už brzo ráno vyrazil z více než 400 km vzdáleného ChengDu, kam naopak po výměně odjede pan Liao. A za třetí, údolí řeky DaJinChuan, kterým se budeme kus vracet a které nás mělo zaujmout bíle kvetoucími stromy prý připomínající sněhový poprašek, je už odkvetlé. Tato zpráva nejvíce zasáhla Jindřišku, která je po zbytek cesty zatrpklá a nechce se spokojit ani s tím, že vrcholky kopců jsou zapadány skutečným sněhem, který zřejmě čerstvě napadl včera v noci.

Na chvíli zastavujeme v městečku s dvěma dvojicemi věží, které velmi připomínají náš hrad Házmburk. A při obchůzce čortenu jsme málem přejeti náklaďákem, jehož řidič si pěší kóru vyřešil prostým objetím. A nebyl sám, i další auta prováděla totéž.

Když jsme dorazili do vesnice ZhuoKeJi (nebo možná XiSuo), naštěstí přestalo pršet. Hlavním lákadlem je zde palác kmenového vůdce, pocházející z 18. století. Je to mohutná pětipatrová čtvercová budova či spíše hrad tyčící se nad řekou Suomo, z boku chráněná mohutnou obranou věží. Centrální nádvoří je obehnáno arkádovou stavbou s několika desítkami komnat. Začínáme od přízemí, kde jsou hlavně kuchyně, a postupně prolézáme další patra s ložnicemi, přijímacími sály, reprezentačními místnostmi a vším ostatním, co k životu takového klanového vůdce patří. Nechybí ani patro věnované Mao Ce Tungovi, který se tu prý se svou partou zastavil v roce 1935 během Dlouhého pochodu (v následujícím roce palác vyhořel – že by to nějak souviselo s onou návštěvou?). V nejvyšším patře je několik svatyní, mezi nimi i chrámek buddhistické školy Nyingma založené žáky proslulého lámy Padmasambhavy. V dalších místnostech jsou vystaveny dobové zbraně, obrazy bůžků a démonů, vyšívané tibetské thangky a též jedna trojrozměrná mandala připomínající obrovský dort.

Z terasy nad vstupním křídlem je pěkný výhled na vesnici na druhé straně říčky, kde nás upoutá hlavně rozsáhlé prostranství plné lidí oblečených v malebných krojích, takže tam s Marcelou zamíříme. Přejdeme dřevěný most s modlicími mlýnky a vedeni místními okrojovanými hloučky směřujícími očividně tamtéž dorazíme strmými úzkými uličkami na jakési z jedné strany otevřené náměstí, kde se chystá nějaká slavnost. Podle fotek u vchodu, kde nás vítají krojované nabízečky cigaret, jde zřejmě o svatbu, ale rozhodně ne ledajakou. Celé prostranství je zaplněno stoly obsazenými početnými rodinami, v dýmajících kotlích se cosi vaří, obzvláště dámské kroje hýří všemi barvami. Je to tu opravdu poutavé, ale my potřebujeme přednostně na záchod (v paláci jsme kupodivu žádný neobjevili).

Ten nacházíme až dole za mostem přes Suomo. Tady za řekou je zřejmě restaurační a nákupní zóna a vzhledem k tomu, že hlad se už vydatně hlásí, rozhodujeme se tady naobědvat. Ale bez Pavlova tlumočení je to věc poněkud problematická. Navíc jsme tu zatím poměrně osamělí (všichni místní jsou zřejmě nahoře na svatbě), takže jsme lákavým terčem všech nahaněčů prázdných podniků. Konečně skončíme v jedné malé hospůdce, kde nám kývli na dotaz, jestli mají momo. A nakonec jsme si vybrali dobře, i když poměrně draze –bylo to takové tibetské knedlovepřozelo (knedlíčky momo nebyly plněné, ale jinak velmi dobré), navíc vylepšené přikusováním česneku, který nám nezištně nabízel naproti nám sedící jediný další host. Během našeho obědu sám oloupal a snědl snad celou paličku.

Vracet se nahoru na oslavu už bychom zřejmě nestihli, takže se projdeme podél řeky s pěknými výhledy na protější vesnici, která nám připadá daleko působivější než včerejší proslavená JiaJiu. Ale jak se vlastně jmenuje, je trochu záhadou – buďto jde o dvě vesnice rozdělené říčkou vlévající se do Suomo – ZhuoKeJi s hradem a XiSuo se slavností, nebo jde o hrad ZhuoKeJi ve vesnici XiSuo. A podobně se to má se zdejším obyvatelstvem – nejspíše půjde zase o Qiangy, ale našel jsem i odkazy na etnikum Rgyalrong či Yi.

Projdeme se kolem řeky ještě kousek k visutému opraporkovanému mostu a vracíme se k autu, neboť začíná zase pršet. A ve znamení deště se odvíjí i náš přestup do nového vozidla dorazivšího pana Fu. Autobus je značně menší než náš původní a totéž platí i pro řidiče – a to pan Liao žádný obr nebyl. Loučíme se s ním, předáváme výslužku a můžeme vyrazit dále – do druhé poloviny zájezdu s novým vozidlem.

Se stoupající výškou se déšť mění ve sníh a na náhorní plošině (opět ve výšce asi 3 500) je tedy pěkně sychravo, okolní zasněžené kopce zahalené mlhou jsou silně nevlídné. Na chvíli stavíme poblíž kočovníků, kteří staví svůj tábor, sněžit naštěstí přestalo a mlhou nad jaky prosvítá poněkud přízračné slunce. A kolem páté odpolední hodiny dorážíme do města HongYuan.

Nové město postavené na pusté náhorní plošině nevypadá, že by stálo za nějakou delší prohlídku, tak se raději věnujeme průzkumu místních pochutin v hotelové restauraci. Je docela luxusní, rozlehlá a pěkně vymrzlá – což je vynikající, protože pivo je krásně studené. Jsme tu sami, takže nám věnuje pozornost i nějaký zřejmě šéf, který hned doporučuje místní speciality. Mezi nimi vynikl kotlík donesený na stůl ještě hořící s podobně ohnivým obsahem. I pivo tady měli speciální tibetské, silně alkoholické Green Barley, za 10 jüanů, čili levnější než běžná slabě alkoholická piva za 10. Jedinou nepříjemností byla opodál stojící a nic nedělající servírka, která ovšem ustavičně zírala na náš stůl. Takže jsem se nemohl ani vysmrkat, neb se to v Číně považuje za neslušné, a musel jsem několikrát potupně odbíhat na záchod.

Po večeři jsme přece jen s Marcelou, Pavlem, Honzou a Jardou vyrazili na krátkou pouť, která skončila v nejbližším krámku koupí placatky tibetské kořalky za 10, z které se vyklubala poměrně slušná ořechovice.

Ráno je počasí jako vyměněné – studená fronta se přehnala a nebe je zcela vymetené. Po snídani, při které jsme zásluhou našeho nového agilního řidiče pana Fu ochutnali i tibetský čaj (no tedy nic moc, Green Barley je lepší), pokračujeme dále k severu Tibetskou náhorní plošinou ve výšce kolem 3 500 m. Rozsáhlé pastviny jsou na obzoru lemovány čerstvě zasněženými horami, což je evidentně důsledek včerejšího počasí. Viditelnost je úžasná. Cestou potkáváme stáda jaků, ovcí a koz, ale párkrát zahlédneme i vzácné jeřáby černokrké. Po krátké zastávce u mostu vyzdobeného prapory připomínající samurajské zástavy se po chvilce další jízdy zjevuje vlevo od silnice přímo les praporkovitých pagod a několik vysokých pestrobarevných čortenů. Jedná se o význačné poutní místo tibetského buddhismu zvané WaQuie TaLin, připomínající smutný osud 10. pančhenlámy a jeho nástupce. Titul pančhenlámy představuje po dalajlámovi druhou nejvyšší církevní hodnost tibetského buddhismu. Když ovšem 10. pančhenlama odmítl za čínské okupace odsoudit dalajlámu žijícího v indickém exilu, strávil 10 let v čínském vězení. Po jeho smrti nalezený 11. pančhenláma brzo záhadně zmizel a tak se současným držitelem této hodnosti stala čínským vedením dosazená loutka, kterou naprostá většina Tibeťanů neuznává.

Procházíme lesem původně barevných praporků, nyní většinou sluncem zcela vybělených, až k nejvyššímu ústřednímu pestrobarevnému čortenu. Bílé pyramidy krásně ladí ze zasněženými vrcholky na obzoru. Obhlídku zakončíme na chodníku s pěkným výhledem na pastviny a hory, po kterém se prý za Dlouhého pochodu procházel i Mao – ten zřejmě byl opravdu všude.

Stavíme na oběd v blízkém městečku (obvyklé menu i cena – kuchaři se s námi i vyfotí) a po zaplacení vstupného do národního parku s meandry Žluté řeky, Chuang Che, která pramení nedaleko odsud, pokračujeme dále. Ovšem první tok, který fotografujeme, je údajně nikoli Žlutá, ale Bílá řeka. Soutok se Žlutou se objeví až za chvíli, ale napřed musíme projít rozsáhlým klášterem Songcang Goinba, před jeho hlavním chrámem právě probíhá jakési shromáždění v sedě, moderované skupinou lámů před chrámem. Prý jde o jakousi etickou výchovu.

Chrám je postaven na úpatí tak 200 m vysokého zasněženého kopce, k jehož vrcholku, korunovanému v slunci zářící rozhlednou, vedou polozasněžené schody. Vzhledem k tomu, že je jasné, že právě odtud bude výhled na soutok a meandry nejlepší, je jasné, že na něj musíme vystoupit. Ale ne všichni, Jindřiška, Jarda a Yvetta zůstanou dole. Není to sice zase až takové převýšení, ale ve výšce nad 3 550 m výstup zas tak lehký není a vyžaduje mnoho zastávek s výhledy na klášterní stavby. Ale odměnou je nám pohled na sněhem pocukrované hory se stády jaků na druhé straně vrcholu a panoráma na polozasněžené pláně se soutokem a meandry obou řek pod klášterem. Nad námi krouží dravec, možná zde se vyskytující orlosup bradatý, ve stráních piští svišti himalájští. Rozhledna na vrcholu, ke které vede i lanovka, zatím mimo provoz, je sice zavřená, ale to nevadí, rozhled z plošiny pod ní je jistě srovnatelný. Ještě pár vrcholových fot a musíme vyrazit na zpáteční cestu – výstup sem byl trochu delší než se plánovalo a nás čeká ještě docela asi dvouhodinová cesta k místu dnešního noclehu. Ale stejně si ještě dole projdeme stezku nad soutokem zblízka. Jarda zde odpoledne vyfotil sedícího orlosupa, my ale máme štěstí už jen na ty sviště, a též malebnou jízdní pastevkyni.

Při zpáteční cestě nás staví policie. To by nebylo nic zvláštního, přihodilo se nám to zde už několikrát, obzvláště s panem Fu, který ji přímo vyhledává. Ale tihle muži zákona nás staví hlavně z toho důvodu, že se s námi chtějí vyfotit.

Náš dnešní a zítřejší nocleh v městečku RuoErGai je v pěkném srubu, v našem pokoji ovšem neteče voda, tak se stěhujeme, v dalším pokoji zas nejde topení, ale to už nějak přežijeme. Na večeři (obvyklá pětice) jdeme do přilehlého krytého komplexu, snažícího se o napodobení čínských uliček – je to docela bludiště. Jídlo bylo opravdu zajímavé, doporučená specialita přímo ohnivá, nám ale nejvíce chutnaly neobvykle okořeněné lilky. Kromě piva (drahého – 15 jüanů, ale celkem studeného, což jistě souvisí s vymrzlostí celého podniku) nám nabídli ještě něco dalšího zkvašeného, možná šlo o tibetský čang, ale k pití to moc nebylo.V bludišti se našel i krámek s levnějším pivem a vínem, ale to víno prodavačka hrubě nedoporučovala – raději jsme jí uvěřili. No co, zásoby ještě máme. Pavel vyrazil na noční tibetské tance, my už jsme raději zalezli, zase to byl docela náročný den.

18.4.2017. RuoErGai - jezero HuaHu - LangMuSi – RuoErGai.

Snídaně ve velkém sále bludiště ničím zvláštním nevynikala, až na to, že zase nemají čaj – pivo je ovšem na dosah hned za několika rohy. A zase jedeme po pláni na sever, tentokrát k mokřadům a jezeru HuaHu. Mezi stády tu převládají ovce s malebnými malovanými šroubovitými rohy, střežené ještě malebnějším jízdní pastevcem.

Poslední úsek k jezeru nás odvezou místními zelenými autobusky s mocnou policejní i vojenskou ochranou, za okny se na chvilku mihne dvojice jeřábů černokrkých. Jezero na pláni se zasněženými vrcholky na obzoru je opravdu nádherné. Je domovem mnoha druhů vzácných ptáků, my ovšem máme štěstí hlavně na ty, které známe i z domova – kachny, husy, roháče, potápky a lysky. Ale třeba se zde jedná o nějaké vzácné tibetské druhy, že. Postupujeme po dřevěných lávkách vztyčených nad mokřady od jednoho výhledového zastavení ke druhému, na tom posledním nám čínská návštěvnice poskytne ze svého dělo připomínajícího fotoaparátu přiblížené jeřáby na druhé straně jezera. V mokřadech se brodí nádherní koně, i projížďku na nich tu nabízejí, ale zájemkyně Jindřiška je někde vepředu.

Při zpáteční jízdě místním busem padneme konečně zblízka i na ty jeřáby – ráno spatřený párek nám překříží cestu, takže musíme zastavit a můžeme si je vyfotit zblízka.

Pokračujeme už naším autobusem k nejsevernějšímu bodu našeho sečuánského putování, k městečku LangMuSi, částečně už ležícímu v  provincii GenSu. A vzhledem k tomu, že mezi GenSu a Sečuánem panuje silná řevnivost, není tu prý příliš bezpečno. Takže i Poláci jdou tentokráte na oběd s námi, do sečuánské poloviny města. V restauraci ale nemají záchod a jeho hledání v přilehlém okolí se nezdařilo, takže nakonec močíme s Honzou na ulici za řekou, tedy zřejmě už v GenSu – aby tu potom ty Sečuánce měli rádi, že.

LangMuSi vyniká několika význačnými buddhistickými kláštery a to po obou stranách údolí, tedy jak v GenSu, tak v Sečuánu. Vyjedeme nejdříve k těm prvně jmenovaným. Celý rozsáhlý komplex se tyčí nahoře na svahu pod lesem, už zdálky patrný zářivým leskem mnoha zlatých střech. Projdeme vstupní branou a kolem velkého čortenu dorazíme k několika mohutným chrámům pod lesem. Jsou ale zavřené, jen pár Tibeťanů krouží kolem. Obejdeme tedy s Marcelou celý objekt po okolních kopcích s mnoha dalšími menšími svatyněmi a nakonec úplně zplaveni (je totiž příšerné vedro) vylezeme příkrou lesní stezkou na vrchol nad chrámy – je odtud pěkný pohled na město a chrámy dole i hory kolem. Nahoře potkáme Pavla s Honzou a Jardou, kteří se snažili proniknout sem jinudy, ale byli zastaveni smečkou vzteklých psů. Při sestupu procházíme kolem spodnějších chrámů, všude je plno mnichů, ale věřících nic moc. Jak se totiž za chvíli ukáže, kolem chrámů na sečuánské straně je to úplně jiné. Kláštery, ke kterým dorazíme bránou a ulicí plnou rázovitých Tibeťanů, sice nejsou tak honosné, místo zlacených mají střechu většinou plechovou, zato jsou obsypáni Tibeťany. V hlavním chrámu právě začíná bohoslužba, valí se sem přímo davy, nejvíce vrásčitých sluncem osmahlých postarších žen s modlícími mlýnky. Ale ani o mnišský dorost není nouze – a buddhističtí puberťáci se předvádějí, jako by se jich ta svatost ani moc netýkala. Ještě chvíli tady setrváme, obejdeme i několik dalších chrámů, fotíme a nasáváme atmosféru. Pavel vysvětluje ten propastný rozdíl mezi situací na obou stranách hranice – chrámy v GanSu jsou totiž spravovány mnichy podporovanými čínským vedením, zatímco v Sečuánu tomu tak není.

Vracíme se k busu, cestou se ještě podíváme k mešitě – v LangMuSi žije totiž docela silná muslimská menšina. Cestou zpět si ještě vynutíme fotostop pod zářícím klášterem na kopci, který jsem při cestě sem považoval za LangMuSi. Ale vyfotit ho přes domky kolem silnice není tak jednoduché, při pokusu o průnik blíže po Honzovi opět vyjel pes a nakonec nám pan Fu sdělil, že jde o za chrám se vydávající hotel.

Večeříme stejně jako včera v našem bludišti, tentokráte bez Honzy. Konzumace je dnes pro změnu zpestřena náhlým výpadkem proudu. Ale místo očekávaných svíček se po chvíli objevuje servírka, která po celou dobu večeře stojí nad námi a svítí mobilem – ovšem každou chvíli jí někdo volá, takže je to poměrně zábavné.

Prodavačka v krámku svíčku má, takže dokoupíme pár piv a nakonec úspěšně vybloudíme k hotelu a dokonce najdeme své pokoje.

Po snídani obdobné té včerejší nakládáme a vyrážíme na jihovýchod, což s sebou též nese sestup s Tibetské náhorní plošiny. Většinou sledujeme malebné říční údolí s pasoucími se jaky, opět ve stopách Dlouhého pochodu velikého Maa, který je tady připomenut pomníkem přímo falickým – jen škoda, že moje příhodně zvolené tričko Intimní život na fotce vzhledem k tomu obrovitému kokotu nabitému revoluční energií moc nevynikne. Krátce po poledni projíždíme ulicemi SongPanu a končíme na parkovišti přímo před severní branou hradbami obehnaného historického centra. Náš hotel je velmi strategicky umístěn hned vedle.

SongPan ležící v údolí naší staré známé řeky Minh v nadmořské výšce kolem 2 800 m n.m., pochází již z 8.století a je nazýván “bránou do Tibetu”. Ubytujeme se a vyrážíme do starého města, jehož dřevěné ulice se ovšem už proměnily v přehlídku obchodů a restaurací. Do jedné z nich zapadneme na oběd. Pavlovi se podařilo odvrátit hned dva hrnce podezřele vypadajících polévek a zaměnit je za přijatelnější chody – dokonce jsem se tentokrát dokázal vyhnout i nezbytné rýži, protože v nabídce figurovalo i něco na způsob zapečených brambor a leča.

Vstup na hradby je placený docela mastně, 100 jüanů, pro seniory ale přijatelných 50. Poláci pochopitelně nejdou, a seniorka Jindřiška se vykroutí svojí klasickou hláškou, že “cena je neadekvátní předpokládanému zážitku”, což ještě doprovodí naléhavou otázkou “vy tady snad někde vidíte nějaké hradby?!” Nutno říci, že stojí právě pod nimi. Takže nakonec vyrážíme na jejich obhlídku jen já s Marcelou a Pavlem.

Schůdky nás vyvedou k baště nad severní bránou s pěkným výhledem na hlavní ulici starého města. Hrozné vedro, které zatím v SongPanu panovalo, bylo najednou docela rychle vystřídáno studeným větrem a zatahující se oblohou věštící bouři. Takže po širokých hradbách lemovaných sochami válečníků a dělovými hlavněmi postupujeme raději docela rychle. Na východní straně hradby kopírují řeku. K jejímu překročení musíme sestoupit k  dřevenému mostku a na druhé straně je už vstup na hradby na jižní straně města volný – což Poláci pochopitelně už dávno objevili. Pokračování hradeb na nad jižní bránou s baštou má několik sestupových schodišť, ale všechna jsou zavřená, takže se musíme vrátit k sestupu k mostu, to už v začínajícím dešti.

Kolem řeky potom pokračujeme k dalšímu dřevěnému mostu, vyzdobenému malbami, lampióny a praporky. Potkáváme tu Honzu, který zezdola sledoval naši hradební pouť, a Jindřišku s Jardou, kteří spíše prozkoumávají obchody. Pavel s Honzou plánují výstup na vysoký kopec západně nad městem s chrámem či bránou na vrcholku. Naše ambice tak vysoké nejsou, ale chceme vyrazit aspoň k jinému chrámu, který je vidět na úbočí toho kopce podstatně níže. Ale tyto plány musejí na chvíli počkat, protože déšť docela zesílil. Chvíli trochu nerozhodně hledáme hospodu, ale když déšť zase ustal, přece jen se rozhodujeme vyrazit, než přijde něco horšího. Ještě si prohlédneme mešitu (nebýt půlměsíce, člověk by ji od jiného čínského chrámu nepoznal) a vyrážíme s Marcelou nahoru po schodech přilepeným k západnímu úbočí, které jsou ovšem na několika místech zrušené, takže musíme ručkovat po svahu. Nahoře se dostaneme do jakési vesnice, kterou projdeme k altánku s pěkným výhledem na SongPan pod námi. A kolem červeného kláštera slezeme dolů kolem několika chrámků a altánků a přes další dřevěný most se dostaneme zpátky do města. Ještě prozkoumáme trh u jižní brány a pak už zamíříme hlavní ulicí lemovanou dřevěnými pavlačovými domy zpět - s nezbytnými nákupními zastávkami, což obnáší několik lahví vína Great Wall, dvě placatky naší oblíbené ořechovice a konečně plnohodnotné pivo – čím silnější, tím levnější. Večeříme poblíž naší severní brány u pouliční špízačky - a měli jsme štěstí, než se tu objevil zbytek výpravy, všechny prodejkyně, kterých tu bylo ještě před čtvrthodinkou několik, to zabalily – možná je vyhnal sílicí déšť, který i nás rychle přinutil vyhledat hotelový azyl. A za chvíli už je z toho regulérní horská bouře s hromy, blesky a pěknou průtrží mračen. Zítra bude možná naše cesta přes zase docela vysoko položené sedlo poměrně zajímavá.

20.4. 2017. SongPan – pokus o průnik do NP HuangLong – NP JiuZhaiGou.

Ráno stále prší, i když už ne tak vydatně. Ale během snídaně v nedalekém bistru ( moma, vajíčka, “langoše” – spokojenost) se rozpršelo podstatně silněji. A vrcholky hor nad Songpanem jsou zasněžené. Trasa do NP HuangLong (Chuang Lung) musí překonat hřeben XueShanRidge ve výšce 4 007 m, což v tomto počasí vypadá dost nereálně. A opravdu, když se po asi půlhodině jízdy vzhůru déšť změnil ve sníh a navíc jsme se octli v neprostupné mlze, je všem jasné, že je třeba akci odpískat, sjet zpátky dolů a pokračovat na sever do NP JiuZhaiGou (Tiao-čaj-kou), který leží níže a tak snad bude přístupnější.

Po cestě stavíme u pěkného chrámu hned vedle silnice. Zlatá socha zřejmě nějakého bodhisattvy kynoucího nám svastikou působí pod zachmuřenými zasněženými skalami skoro výhružně, aspoň pro středoevropana. Ale během našeho prolézání chrámových prostor a nádvoří s vysokými májkami se počasí najednou výrazně vylepšilo, dokonce vykouklo slunce. Začíná nám vrtat v hlavě, jestli by nestálo za to pokus o proniknutí do HuangLong přece jen zopakovat. Ostatně jsme tolik ještě neujeli. Řidič nakonec svolí, i když si o tom viditelně myslí své.

A taky že jo. S rostoucí výškou sněhu na silnici přibývá, mraky houstnou, hory kolem nás působí čím dál tím dramatičtěji. Sice dosáhneme sedla, odkud už cesta klesá (zřejmě jde o ten nejvyšší bod), ale všechny autobusy zde končí, dál pokračují jen nějaké náklaďáky, které se nejspíš nemusejí touto cestou vracet. Jak se počasí bude vyvíjet dále, nikdo neví, a silnice by mohla později namrznout a my bychom pak museli někde dole přenocovat, nejspíš v autobusu. Takže se tu chvíli můžeme aspoň kochat divokou scenérií zasněžených hor, které se ukáží jen občas, když se mraky na okamžik roztrhnou. Je po poledni, takže si tu dáme jačí špízy, protože stánky čínských podnikavců tu i přes ten nečas fungují. Zkrátka vodopády a travertýnová jezírka národního parku HuangLong nám pro tentokrát zůstanou utajeny. Ale aspoň drobně oslavíme kolující ořechovkou Marceliny narozeniny, Poláci jí k nim i zazpívají.

Cesta na sever zabere zbytek odpoledne, opravdu dost klesáme. Okolní lesy jsou domovem nejen národního čínského zvířete pandy velké, ale též dalšího vzácného primáta, ploskonosého langura čínského – jeho fotky kolem silnice nám ho připomínají každou chvíli.

Kolem páté odpolední začíná údolní silnici lemovat nekonečná řada hotelů, restaurací a obchodů – jsme na místě. Je sice před sezónou, ale je docela jasné, že zítra nás čeká v parku pěkný nával.

Hotel je docela rozlehlý, budeme tu spát dvě noci. Večeříme v nejbližší restauračce, studené pivo mají v přilehlém krámu – je tu docela příjemně. Počasí tedy zatím nic moc, snad to bude zítra lepší.

Číňany zcela zaplněná velká jídelna, kde snídáme, nás ubezpečí, že o národní park JiuZhaiGou (Tiao-čaj-kou, Údolí devíti vesnic), zapsaný na seznamu UNESCO, je opravdu zájem. A to ještě není sezóna a je tu denně prý jen 4 000 návštěvníků, v září a říjnu to může být až 10x více. Při pohledu na davy tísnící se před vchodem do parku si ten masakr ve vrcholící sezóně ani nedokážu představit. Zmatek při prodírání se k pokladnám navíc umocňují všude roztažené deštníky, drobně totiž prší – cestou nám zástupy prodejkyň vnucovaly pláštěnky, některé dokonce s českými nápisy, a když jsme odmítali, Pavel zachytil jejich komentář, že budeme litovat.

Konečně máme vstupenky, procházíme vstupní branou a za ní nás čeká další boj o proniknutí do některého z autobusů. Park je totiž značně rozsáhlý, tvoří ho horské údolí poseté kaskádami jezer a vodopádů. Zhruba v polovině se rozdělí na západní a východní údolí. Podle tištěného průvodce je pro pěšáky zajímavější západní větev, Pavel chce ale dojet na oba dva konce – od výchozího bodu je to ale na konečnou v nadmořské výšce přes 3 000 m skoro 20 km. Ale dost rychle se ukazuje, že to nebude tak jednoduché. Asi do 10. autobusu jsme se sice ještě dostali pohromadě, ovšem na stojáka, což nás moc netěší. Ale za chvíli jsme odměněni vyhlídkou na první jezírka, jejichž neskutečně modré zbarvení vyvolává v autobuse nadšené reakce – a ve stoje je výhled z autobusu daleko lepší. Autobus naštěstí nejede daleko, asi po čtvrthodině nás všechny vyvrhne u mlýna ShuZheng. Mezi valícími se davy se naše skupinka brzo roztrhne. Postupujeme vláčeni davem proti proudu říčky protékající mezi stromy a keři až ke krásným kaskádám vodopádu ShuZeng, ovšem prodrat se k zábradlí s výhledem vyžaduje značně ostré lokty. Navíc většina Číňanů a hlavně Číňanek se s vodopády musí vyfotit, nejlépe skupinově, či sólo s roztaženýma rukama. Takže když dorazíme k další zastávce, vidíme už jen Pavla za okýnkem právě odjíždějícího autobusu – rozpadli jsme se na dvě půlky, my jsme tu zůstali s Honzou a Jardou, který je z rozpadu výpravy značně frustrován. Ale co, máme mapky parku jak v angličtině tak v čínštině a do 6 hodin skoro 7 hodin času, nějak to zvládneme.

Ovšem v prvním autobuse, do kterého jsme nastoupili, se po složité debatě s čínskými turisty dozvídáme, že jede na Long Lake, což je konečná východní větve, kam my nechceme. Ale máme štěstí, protože bus překvapivě končí svoji cestu u turistického centra, právě v místě, kde se údolí rozvětvuje. Po chvíli bloudění nákupními pasážemi a fastfoody centra konečně nacházíme kýženou stanici busů do západního údolí, nebo si to alespoň myslíme – konečná na naší mapě je označena jako Virgin Forest, na autobusech je Nature Forest nebo nějak tak, ale Číňané ve frontě nám přikyvují, že to je ono.

Konečně jedeme, po pravé straně míjíme řadu krásných jezer, ale autobus zatím nikde nestaví. Ale zase máme štěstí, bus končí svoji jízdu na břehu krásného jezera Arrow Bamboo Lake, Jezera Bambusového šípu, což je právě výchozí místo doporučené trasy zpět kolem těch jezer, které jsme viděli z autobusu. Jarda si dá na uklidnění cigaretu a můžeme vyrazit.

Tady už naštěstí davy výletníků značně prořídly. Na spodní straně jezera nás chodník odkloní od silnice na druhou stranu pod zalesněné stráně, kolem krásných tůní s potopenými kmeny a s pěknými výhledy na zasněžené lesnaté hory s vrcholky ztrácejícími se v mlžném závoji. Kolem krásných kaskád vodopádu Arrow Bamboo Waterfall, silně připomínajícího Plitvické vodopády (vůbec celý park jsou takové Plitvice, ovšem daleko větší a výše položené), dorážíme k Pandímu jezeru a dále k ještě krásnějšímu Five Flowers Lake, Jezeru Pěti květin, také ovšem aspoň pěti barev a s mnoha potopenými kmeny. Půjčují se tu kostýmy, snad etnické, takže party Číňanů rázem vypadají jakoby utekly z natáčení Mrazíka. Krátce posvačíme, pokecáme s Číňanem znalým Prahy a pokračujeme k nádherným vysokým kaskádám Pearl Shoals, Vodopádům Perlové mělčiny. Pod nimi je dokonce hospoda – vychlazený Heineken nás nakopne k dalšímu pochodu. Kolem tůní s potopenými kmeny, z nichž už rostou další stromky, dojdeme k Mirror Lake, Zrcadlovému jezeru a stezka po jeho břehu nás zavede k dalšímu vodopádu, NuoRiLang, Vodopádu Slibné jasné zátoky. A jak zjišťujeme, úspěšně jsme se vyhnuli rušné křižovatce u turistického centra a jsme kousek od zastávky autobusu už ve spodním údolí. Jsou totiž 4 hodiny a je třeba myslet na návrat. Stejně ale z autobusu vystoupíme u Rhinoceros Lake, Nosorožčího jezera, a projdeme si nyní už v klidu opačným směrem krásnou cestou kolem vodopádu ShuZeng, kde jsme se dopoledne prodírali čínskými zástupy. U mlýna chvatně nastoupíme do právě se zjevivšího autobusu, ale dost rychle zjistíme, že jsme udělali chybu – míjíme totiž několik krásných jezírek spojených kaskádami. Takže na nejbližší zastávce zase vystoupíme a projdeme si to zase zpět až k mlýnu. Sparkling Lake (Jiskřící jezero), Sleeping Dragon Lake (Jezero Spícího draka), ShuZeng Lake, mezi nimi kaskády – úžasné.

Dojdeme zpět na zastávku ShuZeng, podle řady ozdobených čortenů je tu zřejmě i klášter. Čas ovšem kvapí, musíme už jet zpátky. Ale stejně opět vystoupíme jako předtím a pokračujeme pěšky, Double Dragon Lake, Jezero Dvojitého draka, nám přece nesmí uniknout. A pod ním jsou ještě další, ale to už nás začínající déšť žene k autobusu. Zastávka je ale v nedohlednu, pokus o stop z zatáčce se nezdařil, pokračujeme po silnici dolů teď už v pěkném slejváku – překvapenému Honzovi jakási mladá turistka věnovala svůj deštník. Konečně nás naložil sběrný autobus, ochotně stavící i dalším promoklým turistům.

U brány potkáváme zbytek výpravy. Byli na obou koncích údolí, ale tu nejkrásnější část stezky pod Pandím jezerem našli už zavřenou a ten pěkný úsek pod ShuZengem už pochopitelně nestihli.

Po návratu na hotel jdeme na večeři do špízárny se zavěšeným vykuchaným jakem před vchodem, ale jídlo nic moc a pivo předražené. Takže dokoupíme pivo a víno v krámku a stáhneme se do pokoje dodatečně ještě si nad mapou zrekapitulovat, kudy jsme dnes všude cestovali. A kdyby se sem někdo z případných čtenářů chtěl vypravit, nenechte se odradit tím šílenstvím na začátku – park JiuZhaiGou rozhodně stojí za to!

Dnes nás čeká dlouhý přejezd jižním směrem až do blízkosti ChengDu – náš okruh Tibetským Sečuánem se pomalu se uzavírá. Až do SongPanu jedeme opačným směrem po známé trase, mineme songpanské hradby a pokračujeme údolím řeky Minh dále k jihu. Krátce zastavíme u přehradní nádrže s pěkně vyzdobeným bílým jakem a pak už to pan Fu pere docela ostře směrem na DuJiangYan. Zrychluje obzvláště v tunelech, protože tam je zřejmě nedosažitelný pro svůj dálkový dohled, který ho – stejně jako před tím pana Fu – neustále za něco peskuje – nám ta monotónním ženským hlasem neustále opakovaná sentence připadá pořád stejná.

Po třetí hodině dorážíme do dnešního cíle, města DuJiangYan. Nejvýznačnější zdejší pozoruhodností je zavlažovací a protipovodňový systém na řece Minh, zbudovaný již ve 3. století př. n.l. místním prefektem Li Bingem. Jde o rozdělení toku řeky Minh, kdy při velké vodě je část toku odvedena do zavlažovacích kanálů. Jde tedy o prevenci jak před povodní, tak před vysycháním polí.

Projdeme přes zdobený dřevěný most a zahradami se dostaneme až k chrámu Dračího podrobení, který se tyčí na útesu nad rozdvojením řeky. Byla nám přidělena mladá průvodkyně, velice obsáhle popisující místní dílo, já se spíš snažím dokumentovat dramatické skály nad řekou s chrámky a pagodami na vrcholcích. Ale moc slavné to nebude, jsme už jen asi 50 km od ChengDu a počasí podle toho vypadá – šedo a zataženo. Přejdeme po lanovém mostě na poloostrov mezi oběma toky a dojdeme až na jeho konec k dalšímu visutému mostu, po kterém přejdeme k chrámu Erwang neboli chrámu Dvou králů, kterými jsou myšleni Li Bing a jeho syn a pokračovatel Er Lang. Chrám je opět zbudován terasovitě na skále takže vystoupáme po mnoha schodech a projdeme postupně několika branami a halami zasvěcenými jak oběma stavitelům, tak spoustě jiných bohů. Průvodkyně překvapeně komentuje náš výkon s tím, že tento výstup už si všichni ostatní návštěvníci odpustí.

Když vylezeme horní brankou z chrámu, jsme kousek od hotelu. A hned vedle je náměstíčko, kde zapadneme do hospody (tedy pochopitelně v obvyklé sestavě bez Poláků a Jindřišky) – po celý den přejezdový den nějak na jídlo nezbyl čas. A nevaří tu špatně, i pivo je vychlazené, i když jsem musel dohlídnou na to, aby nám ho vydali z chlaďáku a ne z vedle stojící basy. A z té basy jsem prázdný chlaďák zase doplnil, ono se to bude ráno hodit.

K pálivé snídani se vychlazené pivo opravdu šiklo. A jedeme dál, ale ani ne moc daleko, náš dnešní hlavní cíl, hora QuingCheng (Hora Azurového města) se brzy tyčí po pravici. Jde o velice posvátné místo, kolébku taoismu. Neboť právě odtud začal mytický zakladatel taoismu, Starý mistr Lao-c, šířit ve 3. století př.n.l. své učení.

Počasí se oproti včerejšku výrazně zlepšilo, je slunečno, a vrcholek hory ve výšce 1260 m korunovaný pagodou je krásně vidět už od vstupní brány, kam nás dovezlo místní otevřené vozítko. Kolem několika vodopádků a tůněk vystoupáme subtropickým lesem k jezeru Yuecheng, přes které se dá za 5 yuanů převézt pěkně zdobenou pramicí. Půlka výpravy jezero obejde, my volíme sice krátkou, ale docela romantickou plavbu. A dále už zase všichni pokračujeme kabinovou lanovkou, která nás vyveze kousek pod chrám Shangqing, což je též hlavní rozcestí kousek pod vrcholem. V několika halách vyzdobených sochami taoistických bohů, čínskými malbami a kaligrafií se navzájem chvílemi poztrácíme, a zdá se, že Jarda definitivně. Takže abychom ho našli, Pavel pokračuje přímo na vrchol, zatímco my oklikou stezkou s vytesanými nápisy a potom po prudkých schodech až k vrcholovému chrámu Laojun s pagodou, kam už mezitím Jarda též dorazil. Je odtud pěkný, i když trochu zamlžený výhled na vedlejší vrchol a další okolní hřebeny.

Sestupujeme po schodech, kterými jsme přišli, a potom po stezce dolů, kolem dalších chrámů, většinou postavených v ústí jeskyň. Jeden z těchto chrámů, chrám Taoistického mistra, je právě ten, kde podle legendy přebýval Starý mistr. Sestup bujnou subtropickou vegetací mezi skalními stěnami a zarostlými kaňony je docela zajímavý, v jednu chvíli mám co dělat, abych uhnul řítícímu se kusu kmenu, který odřízli místní “zahradníci”.

Dole za vstupní branou si ještě krátce prohlédneme chrám Jianfu a vozítko nás odveze k našemu autobusu, ovšem nejdříve je nutno v místní restauraci poobědvat a něco popít, což Poláci nesou trochu nervózně – asi se už nemůžou dočkat jedenáctimiliónového smogového ChengDu.

Než dojedeme k našemu hotelu v centru, prodíráme se hustým provozem snad hodinu. A ještě před rozchodem na pokoje se rozloučíme s naším řidičem panem Fu, zítra už budeme mít jiného.

Večeři v obvyklé sestavě si odbudeme v nedaleké hospůdce, vaří tu docela zajímavě, jakoby byli trochu poznamenáni evropskou kuchyní - dočkáme se i něčeho docela připomínajícího maďarský kotlíkový guláš. Vedle sedící čínský teenager neustále vyzvídá, odkud jsme – nakonec to pochopí a za chvíli nám hrdě ukazuje na svém mobilu vygooglovanou fotku Prahy.

Předposlední den našeho pobytu je věnován zajímavostem v ChengDu, které se dnes už vzpamatovalo ze svého včerejšího slunečného vrtochu a tváří se ponuře jako obvykle. První zastávkou je nezbytná návštěva chovné stanice národního čínského zvířete pandy velké, za což nás dnešní řidič chválí. Jsme tu asi dostatečně brzo, protože pandy jsou ještě docela živé, skupina čtyř dospělých jedinců se dokonce zápasí o místo na bambusové terase. Ale za chvíli už pandy upadají do své obvyklé činnosti, válení se na zádech a přežvykování bambusových výhonků.

Podíváme se ještě k červeným pandám, ale to už začíná pršet, takže se stahujeme k autu. U naší další zastávky, svatyně Wuhouci, už vyloženě leje. Svatyně je tak trochu muzeum, většina exponátů je věnovaná neklidné době tzv. Tří říší v 3. století, kterou připomínají hlavně figuríny tehdejších vládců a válečníků.

V rušné nákupní ulici za svatyní pojíme pekelně pálivou klobásu, i pivo se podaří objevit. Pokračujeme autobusem k taoistickému chrámu Wenshu, už tolik neprší, takže si můžeme obejít několik síní a projít se parkem. Nakonec skončíme v zahradní čajovně pod pagodou, což je pro mě premiéra – čaj je docela horký, je nutno chladit jej vlastním myslivcem, takže to v té čajovně zase není tak špatné. Pavlovi se mezitím podařilo koupit pro zájemce mapy Sečuánu, vyměnit naše přebytečné jüany (ach ty seniorské slevy!) za dolary dokonce v lepším kurzu, než jsme je nakupovali. A též se mu povedlo konečně odeslat pohledy – Jindřiška může být spokojena.

Večeře ve stejném podniku jako včera a pak rychle zalehnout – zítřejší odlet do Pekingu je v 8 hodin, takže budíček je ve 4,30 (nepodařilo se totiž sehnat přímé letenky z ChengDu).

Dvouhodinový let a přistáváme v Pekingu. Vzhledem k tomu, že v noci zase odlétáme, je součástí letenky ubytování v hotelu kousek od letiště, kam nás doveze nacpaný shuttle. Máme tedy před sebou volné odpoledne, které všichni využijeme k návštěvě Zakázaného města.

Ovšem dostat se tam není tak jednoduché, napřed 20 minut pěšky k nejbližší zastávce metra a potom hodinová pouť metrem se dvěma přestupy, než vystoupíme na náměstí Tchien-an-men, náměstí Nebeského klidu. Název je značně zavádějící, protože právě na tomto údajně největším náměstí světa roku 1989 zmasakroval komunistický vůdce Číny Teng Siao Ping za pomoci tanků studentskou demonstraci. Přes tisícovku obětí tehdy vzbudilo odpor v celém světě – u nás jsme ovšem četli něco o hrdinném odporu čínských vojáků brutálně napadených krvežíznivými studenty. Že by se ta doba u nás zase blížila?

Napřed si ovšem musíme vystát čtvrthodinovou frontu na průchod rámy a kontrolu batůžků – kromě vstupu do Zakázaného města je totiž na náměstí i mauzoleum Mao Ce Tunga, kvůli kterému ta kontrola zřejmě je především. Když jsme tu byli před 11 lety, byl vstup na náměstí volný. Projdeme bránou s portrétem Velikého kormidelníka Maa, poté velkým nádvořím a další branou na další nádvoří a teprve tam je prodej vstupenek před další branou, která nás teprve zavede do vlastního areálu. Lidí je tu hodně, ale očekávaná fronta u vstupu se naštěstí nekoná.

Zakázané město, sídlo císaře a jeho dvora, bylo vybudováno za dynastie Ming v 15. století. Celý objekt je obehnán hradbami – posléze jsme zjistili, že se na ně dá vylézt, ale už na to nezbyl čas, v 5 hodin se totiž zavírá. Takže projdeme Branou Nejvyšší harmonie na ústřední nádvoří se slavnou Síní Nejvyšší harmonie – před 11 lety byla pod lešením. I přes dav tísnící se u vchodu do nepřístupného trůnního sálu se nám podaří trochu nakouknout dovnitř. Ale čekají nás ještě sály jiných harmonií, spousty pavilonků, čtvrť eunuchů, muzea – zkrátka od naší minulé návštěvy se Zakázané město silně rozrostlo. A naštěstí přibylo i bistro s krásně vychlazeným pivem, kde v poklidu relaxujeme až do chvíle, kdy nás zřízenci poněkud předčasně vyhánějí z areálu protilehlou severní branou. A když se za ní všichni šťastně sejdeme, ještě si vylezeme na protilehlý kopec s pagodami, odkud je pěkný výhled na celý Peking a obzvláště na Zakázané město pod námi.

A to je v podstatě konec našeho putování. Už nás čeká jen návrat k hotelu (večerní metro je docela nacpané, naprostá většina cestujících v té tlačenici zírá do mobilů či tabletů, kde sleduje filmy), večeře v hotelu s hořícími kotlíky, cesta na letiště, utracení posledních jüanů při popůlnočním pivu a poté úmorný desetihodinový let do Prahy. Ale nutno říci, že Tibetský Sečuán opravdu stál za to!