Konečně Patagonie!

Opravdu konečně, neboť už je to náš asi šestý pokus, všechny předchozí zkrachovaly – buď se zájezd nenaplnil nebo naopak naplnil dříve než jsme se rozhoupali, či odpadl na poslední chvíli průvodce. Tak tentokrát to s CK Alvarez konečně vyšlo, i když také až na druhý pokus. A nepůjde jen o Patagonii, ale též uvidíme obě hlavní města příslušných zemí, tedy Buenos Aires a Santiago de Chile a dokonce si krátce odskočíme i do Uruguaye.

Odlétáme odpoledne, takže dopoledne se ještě pokusíme zajistit si na stránkách Air France sezení vedle sebe. Dost dlouho to vypadalo docela nadějně, ale v samém závěru program odešel na jakýsi error – ale přesto nám na mail přišla rezervace na žádaná sedadla 46 G a H, tak uvidíme. Na letišti se sejdeme v 15.30 – je nás 12 a průvodce Marek. Odbavování už probíhá a kupodivu bez fronty – a naše místa opravdu fungují! Ne tak dobře dopadly ostatní dvojice (Michal a Marcela, Jiří a Lenka a Slováci Luboš a Janka), ti jsou rozhozeni. Výpravu doplňují osamělí cestovatelé Pepa, Martin, Nasťa a Slovenka Maja.

Let do Paříže je pochopitelně zpožděný skoro o hodinu, což ale celkem nevadí, aspoň se tak zkrátí čtyřhodinové čekání na letišti Charlese De Gaulla. To je docela rozlehlé a než dorazíme k našemu velmi odlehlému gejtu, zase něco času uplyne. Zatím jsme tu sami a Marek to využívá k základním informacím o průběhu dalších tří dní v Buenos Aires a Uruguayi. Informace to jsou docela obsáhlé, vysokoškolského přednášejícího v sobě Marek nezapře. Ale jak už to občas bývá zvykem, hned se najde student, tedy vlastně účastník zájezdu, který se musí pochlubit svými znalostmi a dokonce se zdá, že se snaží převzít roli vůdčího samce a zcela překopat počáteční program zájezdu: “Na kanál Beagle nejezděte, tam uvidíte jen holé skály a mlhu, stejně jako já, když jsem odtud plul do Antarktidy, měli bychom jet úplně na druhou stranu, kde je pošta na konci světa, a v té Colonii del Sacramento v Uruguayi je jenom kostel a pár starých kamenů”. Jeho pokus zatím ztroskotává, my hlady a žízní skoro šilháme, ostatní jistě také a tak se společnost rozchází za účelem letištní večeře. Hledání točeného piva na pařížském letišti je ovšem věc ještě obtížnější než hledání živé vody v pohádkách Boženy Němcové, takže nakonec končíme u plechovkového 1664 a sendvičů připravených doma – ono toho času najednou už tolik není.

13hodinový let do Buenos Aires se odehrává převážně v noci, takže ho prospíme, navzdory docela častým turbulencím nad Atlantikem. Kolem desáté ranní přistáváme v Buenos Aires, časový posun je 4 hodiny. Sezení v letadle nakonec dopadlo dobře i pro ostatní páry, podařilo se jim také sesadit se. Pomalého posouvání cikcakovitými ohrádkami k pasové kontrole využívá Jiří k další fázi útoku na změnu programu návrhem, že bychom si měli odhlasovat, že místo do Colonie del Sacramento v Uruguayi pojedeme do jakéhosi El Tigre. Jsme s Marcelou rezolutně proti, za prvé o El Tigre nic nevíme a za druhé se mi podobné praktiky vnutit svůj program lidem evidentně o věci naprosto neinformovaným zcela protiví. Naštěstí Marek nás informuje, že lístky na loď do Urugaye jsou nejspíš už koupeny – při představě, že by si cestu do El Tigre měl zařizovat a platit sám Jiří viditelně ochládá. Hned ovšem vystartuje s jiným plánem, a to na večerní tango show, zřejmě spojené s večeří. To se docela chytne, my zatím váháme, ale nějak jsme to nevyjádřili dost zřetelně – doufejme, že večeře bude ve formě proslavených argentinských steaků.

Bagáž dorazila v pořádku, před letištěm Marek zajistí 4 taxíky, nasedáme a asi po půlhodině už v centru projíždíme údajně nejširším bulvárem na světě, Avenidou 9 de Julio, na které se nachází i náš hotel Presidente. Ubytují nás docela rychle (máme dokonce ledničku) a můžeme vyrazit do víru velkoměsta. Napřed je ovšem třeba vyměnit US dolary za argentinská pesa – banka je přes ulici, ovšem přechod na druhou stranu této avenidy je tu záležitost aspoň tak na 5 minut – desítky jízdních pruhů a několik semaforů. Ten prostřední pruh je lemován alejí fialově kvetoucích jakarand, krajní pruhy se pyšní i svým vlastním jménem.

Kurs v bance je stejný jako byl na letišti, kterým jsme opovrhli – 1USD = 34,5 ARS, takže jedno peso odpovídá asi našim 70 haléřům. Chceme vyměnit 500 dolarů, úřednice je ovšem lustruje tak nadstandartně, že na jedné dvacetidolarovce objeví asi milimetrové natržení – no snad nebudou všude tak pečliví.

Nic tedy nebrání v započetí průzkumu metropole místním všeobecně známé coby BA. Ten se zatím odehrává ve velmi pomalém tempu, Marek se s námi chce podělit o všechny své znalosti o dějinách Argentiny, takže každou chvíli se zastavujeme před nějakým památným místem či nápisem. Buenos Aires (Město Dobrého Vzduchu) působí zatím docela evropsky, připomíná mi svými vysokými budovami z první poloviny 20.století třeba Madrid. Dojdeme k 65 metrů vysokému obelisku na hlavní křižovatce avenidy, nápisy na jeho stěnách připomínají slavné argentinské osobnosti a významná data historie Buenos Aires. Markův výklad hned zaujme jednoho Argentince, který hned jeví zájem, odkud jsme – snad ho odpověď Czechoslovakia (vzhledem k národnostnímu složení naší výpravy pravdivá) uspokojila.

Odbočíme z hlavní ulice a začínáme hledat nějaký podnik, kde bychom se mohli v rychlosti trochu najíst a hlavně napít – je totiž docela horko a malých krámků je tu sice dost, ale pivo v nich jaksi chybí. Konečně objevíme docela příjemný bufáč s pizzou a empanadami, kde mají i pivo (jakýsi německý název) – velká plechovka za 30, to je docela příznivá cena. S Marcelou si dáváme dohromady velkou pizzu za 120 a 2 piva (a pak ještě 2), naproti nám sedící Michal také s Marcelou se nadšeně živí empanadami za 14 a pivem též nepohrdnou – začíná se rodit možné budoucí spřiseženectví.

Nasyceni dorážíme na nejvýznamnější buenosaireské náměstí Plaza de Mayo s katedrálou, presidentským palácem a radnicí. Nejdříve tedy katedrála – současná neoklasicistní podoba s kolonádou korintských sloupů v průčelí spíše připomíná muzeum nebo galerii. Uvnitř je mauzoleum vůdce osvobozeneckého boje proti Španělsku na počátku 19.století, generála José de San Martín, osvoboditele Argentiny, Chile a části Peru. Symbolický náhrobek střežený čestnou stráží je ozdoben třemi ženskými postavami, které symbolizují právě tyto tři republiky. Samostatnost Argentiny byla vyhlášena roku 1816.

Z katedrály pokračujeme k presidentskému paláci, načervenalé budově dle té barvy všeobecně známé jako Casa Rosada.  Balkón nad hlavním vchodem je proslulý hlavně vystoupením populární Evy Perón či papeže Jana Pavla II. Casu Rosadu zdraví rozvinutou vlajkou ze sedla svého bronzového oře další hrdina osvobozeneckého boje, generál Manuel Belgrano, též tvůrce argentinské vlajky. Jeho jméno nesl křižník General Belgrano, potopený roku 1982 během války o Falklandy britskou ponorkou. Paradoxní je, že šlo původně o americký křižník Phoenix, který přežil japonský útok na Pearl Harbour.

Uprostřed náměstí se tyčí stožár s obří argentinskou vlajkou, pod ním probíhá demonstrace proti domácímu násilí. A na protější straně náměstí uzavírá budova radnice z 18. století zvaná Cabildo s pěknými koloniálními balkóny.

Dnešní program máme za sebou, ale ještě se nám domů nechce. S Michalem, Marcelou a Martinem končíme poblíž hotelu v příjemné hospůdce, možná dokonce minipivovaru, s velmi chutnou cervezou, jejíž objednávku několikrát zopakujeme, stejně jako místních toustů – večeře je tím zabezpečena. Před návratem do hotelu se ještě stavíme v krámku řetězce “25” – pivo se sympatickým názvem Patagonia (a ne už tak sympatickou cenou 70) se jistě ještě bude večer hodit. Usínáme po tom dlouhém dvoudni spokojeně a ani nás moc neruší hlasité zvuky puštěné vody čí splachování z vedlejších pokojů – předzvěst to věcí příštích.

Snídaně ve formě bufetu se koná od 7 hodin dole ve sklepní restauraci, do které jsme trefili až napotřetí. Míchaná, vajíčka, párečky, různé salámy a sýry, tropické ovoce, spousta dortíků – velmi uspokojivé. Když se ale před osmou vracím na pokoj, hned po výstupu z výtahu mě zaskočí pronikavý jekot jakési sirény. Nejsem tím šokován sám, ale i jiní hosté vylézají z pokojů a pátrají, co se děje. Situace je ovšem ještě dramatičtější než se zdálo, protože to jde z našeho pokoje, takže pátravé zraky všech přihlížejících se stáčejí na mne. Po otevření dveří jekot propukne plnou silou. Ale jeho zdroj je jaksi utajen, jde odněkud ze zdi. Než se rozhodnu, co dělat, naštěstí to utichne. Asi to nějak souvisí s odpadem vody, ale s požárním poplachem si to nezadá.

Už v 8 hodin se sejdeme dole v recepci a vyrážíme – nutno stihnout během tohoto dne to nejzajímavější z Buenos Aires. Nejdříve tedy věhlasný hřbitov Recoleta. Je to trochu dál, takže pojedeme autobusem. Systém jízdného v Buenos Aires je ovšem tak sofistikovaný, až je nepochopitelný. Jediná forma jízdenek je elektronická karta, která se dá koupit a nabít jen ve stáncích loterie, ale zase jen do určité výše, která je navíc utajena. Takže Marek, který má jednu kartu pro nás pro všechny, je vždy poněkud napjat, jestli to také pro všechny vyjde.

Při vstupu na hřbitov nám zkontrolují batůžky, není to totiž hřbitov ledajaký, jde o takový argentinský Slavín. V honosných hrobkách tu odpočívají argentinští presidenti i další politici, váleční hrdinové, slavní spisovatelé i jiní umělci, ale největší zájem je o hrob Evity Perónové, stále ozdobený čerstvými květinami – je ale docela skrytý v úzké uličce, takže k jeho objevení docela pomůže sledování převažujícího směru davu.

Na hřbitově ještě slunce docela pálilo, ale po jeho opuštění se najednou zatáhlo a začalo trochu pršet. Pokračujeme tedy opět autobusem do přístavní čtvrti Puerto Madero. Ale když dorážíme na nábřeží kanálu, déšť přechází v prudký liják a je třeba urychleně hledat azyl. Ale všechny smysluplné podniky jsou ještě zavřeny, takže nakonec končíme částečně v jakési nealkoholické hranolkárně, naštěstí i s empanadami, částečně v cukrárně.

Teprve asi po hodině déšť polevil a můžeme vyrazit na další cestu. Moderní čtvrť Puerto Madero je něco podobného londýnským Docklands. Kanál vycházející z delty Río de la Plata je lemován na protějším břehu prosklenými výškovými budovami, na tom našem se tyčí paláce klasického Buenos Aires. A oba břehy jsou lemovány hospůdkami a kavárnami, teď už otevřenými. V kanálu jsou též zakotveny dvě starší lodi proslavené výpravami do Argentiny, přístavní mola jsou obsazena kormorány.

Jdeme podél kanálu, po moderním otočném Puente de la Mujer, tedy Mostu žen, přejdeme na druhou stranu a pokračujeme dále směrem k čtvrti La Boca. Opustíme kanál, který je na svém konci zhyzděn odpornou nakupeninou petek a podobných plastových svinstev, a kolem pravoslavného chrámu dojdeme k parčíku se sochou mořeplavce Pedra de Mendoza, který Buenos Aires v roce 1536 založil. Ale nebylo to tehdy tak jednoduché, město bylo brzo v bojích s domorodými indiány vypáleno a znovu založeno až roku 1580.

Přibývající malby na zdech a domech signalizují, že se blížíme k La Boce. A Diego Maradona nastříkaný na zdi zvěstuje, že je na blízku i jeho domovská scéna, stadión Boca Juniors. Za chvíli jsme před jeho branami střeženými zátarasy a policií. Vzhledem k tomu, že je sobotní odpoledne, hrnou se sem už první fanoušci k odpolednímu zápasu. Začíná tu být docela živo, tak raději pokračujeme dále do centra La Bocy. Občas musíme obcházet policejní uzávěry, ale nakonec se do toho proslaveného hájemství tanga nějak dostaneme. Barevně pomalované domy, na střechách a balkónech figuríny, nejčastěji opět Maradony nebo jiných fotbalistů. Ovšemže nemůže chybět ani další slavný argentinský rodák Che Guevara a též na papeže dojde řada.

Obsadíme venkovní stoly jedné zvláště poutavé hospody nazvané La Cancha, s nezbytným tangujícím párem na zápraží – ovšem hned vedle v neméně malebném podniku nazvaném Rasputinův Samovar se předvádí konkurence, takže Pepa projevující hned po prvním pivu zájem o barvu kalhotek tanečnic, má hned objekty dva.

Jsme docela ušlí a žízniví, takže objednávám pro nás dva hned litrovku – ukázalo se to být docela prozřetelné, protože stála 250, zatímco sice točené, ale malé pivo přišlo na 150. Jídlo není nejlevnější, pod 400 cena neklesne, ale naše podle obrázku vybraná milanesa napolitana se ukázala být dobrou volbou – ohromný řízek ještě zapečený se šunkou, sýrem a rajčaty se salátem a hranolky – v dalších dnech se stane naší stravovací jistotou. Dáme ještě jednou pivo a když Pepa po jednom obzvláště rafinovaném prohozu tanečnice konečně triumfálně vykřikne “Červené!”, máme splněno a po poněkud komplikovaném placení můžeme pokračovat v další pouti. Projdeme si ještě okolní ulice a trh, všude je živo a barevně, tango vládne i v mnoha dalších podnicích.

Je 5 odpoledne, nadešel čas návratu, v 8 večer nás mají vyzvednout na tu slavnou žranici s tangem. Vzhledem k tomu, že jsme obojí právě zakusili, zdá se mi teď ta večerní akce za 53 USD docela zbytečná, ale už se holt nedá nic dělat. Marek po jistých obtížích zvládl další nabití karty a tak se autobusem nablížíme do čtvrti San Telmo, odkud je to do našeho hotelu asi 40 minut. Krátce před vystupováním si ale všimnu hospody lákající na happy hour s točenou pintou za 75, tak je nutné se tam zastavit. Michal, Marcela a Martin se k nám přidávají a odměnou je krátké pivní posezení na příjemné střešní terase. Bohužel, na druhou pintu už nemáme čas.

Když se blížíme k nám již z včerejška známému náměstí Plaza de Mayo, sílící bubnování zvěstuje, že se tam děje něco neobvyklého. A skutečně, davy bizarně oblečených či spíše neoblečených a už docela rozjařených pivo lemtajícich exotů obého pohlaví zaplňují náměstí i přilehlé ulice – Buenos Aires je v zajetí Guy and Lesbien Pride Parade! Snažíme se je obejít, ale v jednu chvíli už to nejde a musíme se prodrat davem, což ostatně mezi polonahými lesbičkami není až tak nepříjemné. Když kolem 7. hodiny dorážíme do hotelu, jsme docela ušlí, nachodili jsme po BA snad 15 km.

Pochopitelně pro nás přijedou asi o 20 minut později a jízda na místo trvá skoro hodinu, protože cestou nabíráme další skupiny a přitom se proplétáme ulicemi zaplněnými rozjásanou 4% chasou. Další studená sprcha nás čeká po opuštění busíku, ta dlouhá fronta na chodníku je skutečně na tu naší akci. Teprve asi po čtvrthodině dospějeme ke dveřím již docela plného sálu velikosti minimálně pražské Lucerny snad se stovkou stolů, z nichž jeden v samém středu je náš. Naštěstí personál docela rychle přispěchá s vínem (sedmička na dva) a jídelními lístky – tři chody, ke každému tři volby. Jsme v Argentině, takže my vybíráme jako hlavní chod pochopitelně steak, jako předkrm carpaccio a jako zákusek zmrzlinu – a byli jsme docela spokojeni, ani se dlouho nečekalo. Konečně se začínám trochu uklidňovat, při spatření té fronty před vstupem jsem byl na hranici výbuchu.

Všichni jsou nasyceni, světla hasnou, show začíná. A není to špatné, hlavně ten orchestr je výborný, obzvláště skvělá houslistka. Ale po půlnoci už je to trochu dlouhé. Pepa opojený dalším přívalem kalhotek vyrazil z obsluhy ještě jednu láhev, kterou už pochopitelně není schopen vypít, proč ale nalévá těm, kteří odmítavě vrtí hlavou, zatímco na nás hlásící se kašle? Jdu si tedy koupit k výčepu pivo a docela mě potěšili, nic za něj nechtějí.

Show končí někdy kolem půl jedné, náš autobus se v tom zmatku kupodivu podařilo najít celkem rychle a Gay Parade už se naštěstí rozešel. Zpátky jedeme už přímo, ale stejně jsme v hotelu po jedné. Ještě že zítra vyrážíme později a můžeme tudíž vstávat až někdy před 9. hodinou.

Sen o vydatném spánku do pozdních ranních hodin byl nemilosrdně přerván vzteklým jekotem – šátráme po budíku, je 7,50, konečně se plně probouzím a dochází mi, že se včerejšek opakuje – i zhruba ve stejnou hodinu. Marcela, která to zná jen z mého líčení, je šokována ještě trochu více. Nezbývá než se za ustavičného kvilu obléci a vyrazit na snídani o dost dříve, než jsme plánovali. Ve chvíli, kdy už jsme ve dveřích, jekot ustane. Potměšilý poltrgeist, kterého si sem zřejmě dovezl nějaký z mnoha četných německých emigrantů, očividně usoudil, že svoji povinnost splnil, a může zase klidně odpočívat až do 7,50 dalšího dne – doufáme, že do té doby nezjistí, že zítra vstáváme podstatně dříve.

Čas, který jsme tímto získali, můžeme alespoň využít po snídani k obchůzce monumentální secesní budovy blízkého Teatro Colón, otevřeného roku 1908, největšího divadla na jižní polokouli do roku 1973, kdy byla dokončena opera v Sydney. A v 10,45 vyrážíme společně pěšky do přístavu k lodnímu terminálu tzv. buquebusů, které přepravují cestující přes Río de La Plata do Colonia del Sacramento, což už je ovšem v Uruquayi.

Jsme tedy v mezinárodním přístavu a terminál podle toho vypadá. K našemu zděšení procházíme rámy a batůžky jsou kontrolovány jako na letišti – už se loučím s dalším nožem a dvěma vychlazenými cervezami. Ale ne, je to tady milosrdnější, oboje prochází bez problému, tak snad při návratu nebudou Uruguayci ostřejší.

Buquebus je loď bohužel zcela uzavřená, na venkovní palubu se nedostaneme, takže musíme hnědé vody slavné delty Río de la Plata (po Amazonce druhé nejširší na světě) sledovat přes špinavá okna. Río de la Plata je v místě ústí do Atlantiku široká 220 km, a celkem je dlouhá 290 km, v místě naší plavby to podle hodinové délky plavby může šířka být tak 40 km. Je to vlastně společná delta řek Uruquay a Paraná. Z Evropanů se do těchto míst poprvé dostala roku 1516 výprava Portugalce ve španělských službách Juana Diaze de Solís, který zde ale při střetu s indiány padl, načež jeho lodi odpluly zpět do Španělska. Teprve o 10 let později se zde objevil benátský mořeplavec, opět ve španělských službách, Sebastian Caboto. Ten byl místními obyvateli přijat daleko přátelštěji a byl dokonce obdarován stříbrnými předměty, které se sem zřejmě nějakým záhadným způsobem dostaly z říše Inků. Od toho tedy pochází název Río de la Plata ( plata je španělsky stříbro) a polatinštěním na argentum tak vznikl i název Argentina, v podstatě mylný – ke stříbrným dolům v Bolívii je odtud ještě dost daleko. Některé prameny ovšem tvrdí, že se stříbrem se poprvé setkal už velitel ztroskotanců z jedné lodi Solísovy výpravy Alejo García, který se dostal až na hranice incké říše o několik let dříve než Francisco Pizzaro.

Vystupujeme tedy na uruguayské půdě. Stavíme se ve visitors centru, možno zde sledovat jakési kruhové promítání, ne moc srozumitelné, takže toho s Marcelou venku využijeme k likvidaci konzervy tuňákového salátu – ony už jsou skoro 2 hodiny, takže máme nárok. Poté už všichni dojdeme kolem historického nyní už nefunkčního nádraží k bráně ve zbytcích opevnění starého města Colonia del Sacramenta, památky UNESCO od roku 1995. Město bylo založeno Portugalci roku 1680 a již od počátku bylo trnem v oku Španělsku ovládajícímu druhý břeh La Platy, o čemž svědčí i osud jeho zakladatele Manuela Lobo, který zemřel roku 1683 ve vězení v Buenos Aires.

Vylezu na hradby, abych si vyfotil dělo, zbytek výpravy na mě trochu čeká, takže mě po návratu sprdne Jirka, zřejmě stále poněkud nervózní, že neprošel jeho návrh na cestu do El Tigre. A to ještě asi netuší, že k dalším zásekům dojde pravděpodobně velmi brzo - hned v nejbližší hospodě.

Dojdeme k majáku vyrůstajícímu ze zřícenin františkánského kláštera – dá se vylézt nahoru, zatím je tu ale fronta. Sejdeme k pobřeží La Platy, kdesi v dáli za vodou jsou vidět či spíše tušit mrakodrapy Buenos Aires – teprve tady mi došel význam názvu prvního dílu jihoamerické trilogie Hanzelky a Zikmunda “Tam za řekou je Argentina”. Je horko, když pod paraplíčky na malém náměstíčku vroubeném barevnými domky objevíme Michala s Marcelou, kterým právě přinášejí velký litrový lahváč, je nám jasné, že je musíme napodobit. Je tedy třeba zajít do směnárny, která je naštěstí kousek odsud. Bez problémů nám vymění “natrženou” dvacetidolarovku za uruguayská pesa, takže se můžeme vrátit do hospody, kde se ovšem posléze ukázalo, že bylo výhodnější platit měnově slabšími pesy argentinskými, zde je totiž berou v poměru 1 ku 1.

Pivo do nás jen zasrší, takže další zdržení nevyvoláme, tudíž můžeme vyrazit společně na obchůzku kolem pobřeží, která kopíruje původní opevnění, dnes už je to ale spíše promenáda. Dojdeme k starému přístavu a odtud na hlavní náměstí Plaza de Armas s kostelem a základy původního místodržitelského paláce. Hlad nás dva ovšem zažene do malého bistra, kde si dáme každý jinou empanadu a poté to jdeme zapít do naší původní hospody, kde se po chvíli zjevuje i Michal s Marcelou. A nakonec se nám podaří těsně před zavíračkou dobýt i maják s pěknými výhledy na pobřeží i střed města s kostelem – historické centrum je opravdu mrňavé, ale má docela atmosféru, nám se tu aspoň docela líbilo.

U brány koupíme za poslední uruguayská pesa posílená jedním dolarem jednu plechovku cervezy a spěcháme do přístavu. Odbavení prošlo v pohodě, ale loď má zpoždění a v hale je nával. Je tedy nutno posílit se dalším pivem, zde je ale situace zcela opačná, za platbu v argentinské měně nám přirazí snad polovinu ceny.

Konečně hlásí příjezd našeho plavidla, hala povstává, nastává boj o pozice. Příchozí kordón je lanem rozdělen na dva pruhy, vybíráme si s Marcelou ten volnější levý, všechny předbíháme, v poslední chvíli naštěstí pochopíme, že ten koridor vede k jiné lodi, takže podlézáme zpět – díky tomu jsme na lodi mezi prvními a získáváme prominentní místa i pro Michala s Marcelou u okýnka s překrásným výhledem do tmy - Markovi jsme ovšem způsobili trochu trauma, protože se děsil, že odplouváme čert ví kam na jiné lodi.

Do BA doplouváme za tmy, cestou se v jednom ještě otevřeném krámku zásobíme sýrem, pečivem a pivem a stahujeme se na hotel, abychom se vyspali na ranní přelet do Ohňové země, kde má být asi 5 stupňů a má pršet.

19.11. Buenos Aires - Ushuaia.

Vstáváme už po páté, potměšilý poltrgeist naštěstí zaspal. Taxíky už čekají, ráno žádné zácpy nejsou, ale v odletové hale osazenstvo jednoho chybí. Po několika napjatých chvílích naplněných nezdařenými telefonáty se Michal i se zbytkem ztracenců objevuje – prý stáli kousek vedle nás. Odbavení už probíhá, napřed si ale musíme trochu počkat, než obslouží předchozího cestujícího asi s 8 batohy a pytli, zřejmě s vybavením pro celou polární výpravu.

V hale s gejty je otevřený jen jeden stánek s dlouhou frontou, přesto se do něj stavíme – snídaňový sýr zakoupený včera v krámu (balíčky nám v hotelu odmítli udělat) chce zapít. Situace je velmi napjatá, nástup do našeho letadla už probíhá, ale nakonec to stihneme, ač druhé pivo dopíjíme už v autobuse k letadlu, stejně tak jako Luboš s Jankou dojídají svůj patrový čokoládový dort.

Let do nejjižnějšího města planety (54°48'57 jižní šířky) má trvat 3 1/2 hodiny. Ač sedíme u okýnka, nic moc ke koukání venku není, samé mraky. Po třech hodinách zazní příkaz k připoutání, letadlo začne klesat, zaboří se do mraků – a najednou se pod námi rozevírá dech beroucí panoráma divokých sněhem ozdobených hor vinoucích se po obou stranách mořského průlivu – škoda že foťák je nedostupný nahoře v batohu, ale ten pohled mi zřejmě z paměti hned tak nevymizí.

První dojmy před letištěm – fičí to tu opravdu řádně, ale počasí není zase tak hrozné jak jsme čekali, téměř neprší a chvílemi z temných mraků vykoukne i slunce. Mikrobusy nás odvezou pár kilometrů z letiště do centra Ushuaie, které je rozloženo v kopci od moře k horám a dost připomíná přístavní městečka někde na severu Norska nebo na Islandu. Ushuaia byla na severním pobřeží průlivu Beagle založena roku 1884 a původně to byla hlavně věznice. Nyní je to hlavní město argentinské provincie Tierra del Fuego, Ohňové země, což je vlastně souostroví oddělené od jihoamerické pevniny Magellanovým průlivem. Průliv Beagle odděluje hlavní ostrov Isla Grande od jižních ostrovů Navarino a Hoste. Jmenuje se podle lodi Beagle, která jím roku 1830 pod velením kapitána Roberta FitzRoye poprvé proplula. Její následující pětileté cesty kolem světa se zúčastnil i Charles Darwin.

Náš Hostal Malvínas působí docela útulně, my jsme chytli pokoj dokonce v přízemí. Rychle se vybalíme a následuje krátká porada, co dále. Marek po krátké konzultaci s majitelkou předkládá alternativy, a ona Jiřím pomlouvaná plavba po průlivu Beagle se jeví v tomto počasí celkem jasnou prioritou. A když i cena se oproti předem avizovaným 80 USD ukáže být poloviční, zvedá ruku i Jirka. Ale před tím je třeba ještě něco pojíst, snad to do třetí hodiny, kdy se má odplout, nějak stihneme.

Vhodnou restauračkou se ukáže hned první podnik na cestě kdo přístavu – tříchodové menu (výběr ze tří možností) za 280 a litrovka cervezy za 180, bereme, milanesa to jistí, výborná polévka a flanový desert na závěr také nejsou k zahození. Marek má trochu honičku, na druhou hodinu musí uhánět do přístavu a potvrdit objednávku, ale nakonec se díky své rychlosti stihne i najíst. A my už taky musíme vyrazit, jsme prý očekáváni ve 14,30.

Nakonec bylo v přístavu, který je výchozím místem pro plavbu do Antarktidy, pochopitelně času dost. Než nás vpustí na náš katamaran Ushuaia Explorer, stihneme ještě plno fotek přístavu i zasněžených hor kolem průlivu a poté i z paluby na zádi pod argentinskou vlajkou. Svítí slunce, je i docela teplo. Ale jakmile jsme odrazili a zamířili východním směrem, rázem počasí předvedlo, jak rychle se tu dokáže měnit. Šedá stěna mraků rázem zatáhla oponu nad průlivem a okolními horami a v nárazech větru a krup je pobyt venku opravdu jen pro otrlé. Občas ovšem nelze odolat, přes deštěm smáčená okna není ven pořádně vidět. Je tedy nutné pořádně se zachumlat a rozrazit ve větru se vzpírající dveře z kajuty ven na kymácející se větrnou palubu a dát si přitom pozor, aby to s námi neseklo i s foťákem popřípadě jsme se nesrazili s jiným podobně se motajícím fotografem. Míjíme totiž ostrůvky plné kormoránů a poté i lachtanů či lobos marinos, mořských vlků, jak jim tu říkají – jde tedy zřejmě o větší lachtany hřívnaté alias lvouny, kterým se tak říká pro hnědou barvu jejich srsti. Vidíme ale i menší šedé kusy, což by ukazovalo na lachtany jihoamerické. Ono je to celkem jedno, zvířata jsou to krásná.

Když přistaneme u ostrovů Islas Bridges, počasí se zase zklidnilo, takže můžeme, stále řádně zachumlaní, vystoupit na pevnou zem a trochu se projít po ostrůvku. Vítá nás dřevěná skupinka nahé indiánské rodiny před chatrným přístřeškem – jak takhle mohli v té zimě přežívat, to nějak nechápu – a to máme začátek léta! Fičí to stále fest, ale obzor se stává rázem viditelnější, mraky jsou najednou odváty, vylézá slunce a hory na obou stranách průlivu v tom zvláštním osvětlení působí přímo magicky seversky, pardon, spíš jižně – nějak nemáme v češtině adekvátní opak ke slovu seversky, jižansky nemá tu správnou údernost.

Pokračujeme v plavbě kolem ostrova plného lvounů, tentokrát opravdu hnědých, a otáčíme kolem ostrůvku s majákem, obsypaném kormorány, i když lvouny tu najdeme taky. Odtud se už vracíme, tučňáky bohužel neuvidíme, výlet za nimi by byl osmihodinový (a také řádně dražší), museli bychom tudíž vyrazit ráno. Ale i tak jsme spokojeni a při popíjení cervezy, pochopitelně řádně předražené, můžeme při zpáteční plavbě vychutnávat pohled na hory nad Ushuaiou i na druhé straně na chilském ostrově Navarino.

Je 18 hodin, ve 20 máme na hotelu briefing k zítřejšímu programu. Mezitím by to chtělo někde se navečeřet a zásobit se na zítřek. Chvíli se motáme sem a tam, až potkáváme Čecha, se kterým jsme se seznámili už na lodi a který se tváří, že se tu vyzná. Odkazuje nás na supermercado, prý asi 600 m po hlavní ulici, a též na blízkou pekárnu, dole na rohu u přístavu. Já s Marcelou vyrážíme za mercadem, Michal s Marcelou za pekárnou. Nápis Mercado konečně objevíme na jedné budově před námi asi po 30 minutové dost rychlé chůzi, ale ouha, je to jen název jakési cukrárnokavárny. Ale čas spěchá a jelikož tu vedou i empanady, každý si objednáme dvě – kde že jsou ty ceny z BA, tady jedna stojí 55. Sedneme si ke stolku a když se po 20 minutách nic neděje, jdu je urgovat. Obsluha se tváří poněkud překvapeně, pak ale na někoho houkne a ve chvilce jsou empanady tady zabalené v papíru. Hladově se na ně vrháme, a už je tu další problém. Servírka nás přijde upozornit, že tato “levná” cena je jen pro take away, u stolku je to dražší. Když ale vidí naše už docela popuzené pohledy, mávne nad námi rukou a nechá nás dojíst.

Při zpáteční cestě si koupíme v jedné sendvičárně pivo, dokonce černé, a pro jistotu láhev vína – v Argentině moc vedle nešlápnete, takže rozhoduje cena. V hotelu jsme přesně v 8, Michalovci slibovanou pekárnu též nenašli, až nějakou jinou, ale taky asi kilometr daleko, objevili ale krám docela blízko.

Marek osvětluje zítřejší program, půjde o trek V NP Tierra del Fuego. Z několika variant vybral cestu lemující pobřeží průlivu Beagle až k zátoce Lapataia, asi 8 km. Chce to ale zásoby na cestu, hospoda je až na konci treku. Takže vyráží se zájemci ještě k dalšímu krámu, prý většímu než ten Michalův – my jsme usoudili, že jsme pro zítřek celkem zásobeni svými tuňákovými konzervičkami a pečivem ještě z BA. Večer tedy strávíme v hotelové jídelničce s Michalovci a Martinem při pivu a vínu, nabízenými delikatesami pochopitelně nepohrdneme. Hudební doprovod nám k tomu z místní playstation (nebo co to je) dodají Rolling Stones, ovšem upravení takřka k nepoznání do jakési meditační podoby. Dalšími hosty hotelu je rusko-litevská parta, která podniká ve dvou obřích terénních autech tříletou cestu kolem světa.

20.11. Ushuaia – výlet do zátoky Lapataia.

Po snídani (sýr, salám, máslo, džem – dobré) pro nás doráží mikrobus, do NP je to ještě 18 km na západ až k chilským hranicím. Ale tento první bus nás odveze jen dolů na parkoviště, kde přesedáme do většího a s námi ještě pár dalších turistů. Počasí začíná vypadat dost výhružně, hory mizí v mracích a začíná pršet. Ale jak jsme včera už zjistili, proměny jsou tu velmi časté a při vstupu do parku (vstupné kolem 350 ARS) už zase svítí slunce, tak se začínáme mazat. Vybaveni mapičkami jedeme dále, už po nezpevněné cestě – na jednom rozcestí bus zatáčí do leva, ale za chvíli se ozve ze zadu křik, jedna partička chtěla vystoupit právě na tom rozcestí – ale nic se neděje, řidič těch pár set metrů v pohodě odcouvá.

A za chvíli jsme na místě i my – dřevěný baráček trčící na molu nad zátoku Zaratiegui je ona Jiřím propagovaná Correo del Fin del Mundo, Pošta na konci světa – tak snad je konečně spokojen. Než zbytek výpravy odešle své pohledy, snažím se zorientovat podle tabule s mapou – ostrov Redonda před námi je zřejmě ještě argentinský, ale zasněžené hory za ním už patří chilskému ostrovu Isla Hoste a ty vlevo také chilskému Isla Navarino.

Pohledy jsou konečně odeslány a my můžeme vyrazit. Nijak to neženeme, výhledy na průliv lemovaný na chilské straně horami je třeba pořádně vychutnat. O tom, jaký tu bývá vítr, nejlépe svědčí místní jehličnany ohnuté na jednu stranu. Dnes je to ale snesitelné, a začíná být docela teplo. Míjíme krásné plážičky, potkáváme pěkné hnědočervené husy (posléze jsem zjistil, že jejich český název je husice magellanská a tohle zbarvení mají samičky). Zasněžené hory se ukazují i na naší straně průlivu, ta nejvyšší Cerro Guanaco je vysoká 973 m a vede na ní také jeden trail, ten se nás ovšem netýká, nám bohatě stačí těch 8 km kolem pobřeží.

Asi po 2 hodinách dorážíme k zálivu Lapataia, před námi se objevují zase nové hory, párek husic už máme kompletní i s bíločerným samečkem. Cesta se tu od pobřeží odklání a musíme i něco nastoupat. Martin, který je trochu handicapovaný, protože si asi 14 dní před odjezdem něco provedl s nártem, v jedné rokli trochu zakufroval a upadl, naštěstí s pomocí Michala a několika cizích turistů je zachráněn. Náš chodník teď chvílemi lemuje silnici, což značí, že kýžená závěrečná hospoda už není daleko. A není to silnice jen tak ledajaká, je to konec slavné Ruty Nacional No. 3, která pokračuje dalších 17 850 km až na Aljašku.

Počasí se trochu kaboní, naštěstí už před sebou vidíme jezero s ostrovem, na jehož břehu stojí kýžená hospoda. Z naší skupiny k ní dorážíme jako první – to my docela umíme. Před hospodou nehybně stojí sameček husice, o kterém se dohadujeme, zda je umělý či živý. Ale napřed to pivo, že.

Velký sál uvnitř je zcela plný, to nám ale nevadí, pivo Beagle z pivovaru v Ushuaie se dá konzumovat i venku, jen je nutno se trochu přiobléci. Beagle má přes 5% a je daleko lepší než Quilmes ( podle vyhynulého indiánského kmene), který je tu k vidění nejčastěji. A během konzumace je konečně vyřešena i ta husí záhada, husák náhle pohne hlavou a po chvíli důstojně odkráčí.

Ostatní už mezitím také dorazili. Vzhledem k tomu, že to začíná vypadat na déšť, rozhodujeme se odjet už autobusem v 15 hodin, což se i přes množství asiatských turistů povede. Po příjezdu do Ushuaie vyrážíme do směnárny, finance se povážlivě ztenčily, takže měníme dalších 150 USD. Zásobíme se na večer i na zítřek v tom krámu včera avizovaném Markem, a začínáme hledat vhodnou hospodu na večer. Je jich tu docela dost, ale většinou působí dost nesympaticky a hlavně draze. Potkáváme se s Michalem a Marcelou a společně se snažíme otevřít tu včerejší, nyní ale přes svítící nápis Abierto zamčenou. Na naše ťukání nám sice otevřou, ale jsou to jen dvě malé holčičky, které se na nás sice usmívají, ale pivo holt nenatočí. Při opakovaném pokusu o půlhodiny později se za oknem objeví už poněkud starší výrostek, ale ukazuje na prstech 8 – to bychom museli ještě hodinu čekat. Nakonec přece jen jednu celkem sympatickou nálevnu objevíme, s milanesou a dokonce točeným pivem. A posedíme si tam docela dlouho – a kdyby to točené nedošlo, bylo by to ještě delší. Chvíli ještě posedíme na hotelu v kuchyňce, ale pak už musíme balit a zalehnout, zítra nás čeká napřed letecký přesun na sever do El Calafate a pak ještě busem do El Chalténu, východiska tůr do NP Glacieres. Ale očekávaný ničím nerušený spánek se nekoná, popůlnoční návštěva záchodu s sebou přinesla toaletní havárii a jen šťastná přítomnost hotelového opraváře v noční recepci nás zachránila před vytopením.

Letíme až v 10,45, takže se v pohodě stihneme i nasnídat. Malé pivo na letišti stojí 450, což je tedy dost, zato panák nikaragujského rumu caňa de flores jen o 100 více, a to ještě netušíme, že je dvojitý – s mírou tady opravdu netroškaří. Let trvá asi 2 hodiny, foťák jsem si tentokrát připravil, ale je k ničemu, sedíme na blbé straně s výhledem do slunce a navíc jsme docela rychle v mracích, takže vyfotit Beagle z ptačí perspektivy se nezdařilo. A nekonečná pampa před přistáním v El Calafate mě moc k focení neláká – ostatně by to ani nešlo, protože k okénku je stabilně přilepen otylý cestovatel, který naopak seká jednu fotku za druhou.

Při autobusovém asi 20kilometrovém přesunu z letiště do calafatského terminálu už je to lepší, protože pampa je nyní zarámována krásně modrým jezerem Lago Argentino vroubeným zasněženými horami. A tento pohled si můžeme vychutnávat i během tříhodinového přesunu na sever do El Calafate. Autobus ve 13,30 jsme totiž stihli, ač to bylo na hraně, a ještě jsme ho trochu zdrželi, neboť jsme vyžadovali úklid zavazadlového prostoru politého olejem - my dva jsme kvůli tomu aktivovali krycí pytle na bágly. A koupit dva Quilmesy v nádražním bufetu jsem nakonec také zvládl, i když řidič už byl velmi nervózní.

Jinak je autobus prostorný, místenkový, a hlavně vlastní záchod. V půli cesty stavíme u pampového hotýlku La Leona, který se pyšní docela zajímavou historií. Už jeho jméno naráží na vážné zranění, které tu roku 1894 utrpěl vědec a průzkumník Francisco P. Moreno, objevitel Lago Argentino, při útoku samice pumy, tedy leony, neboť v místním žargonu se pro pumy vžil název lvi. Dále je La Leona spojena s několika slavnými bandity, z nichž nejvyhlášenější jsou nám dobře známí Butch Cassidy a Sundance Kid, kteří se tu i se svou přítelkyní Ettou chvíli zdržovali při přesunu do Bolívie. Nyní se ovšem La Leona může pyšnit leda tak předraženým pivem.

Pokračujeme dále, Lago Argentino vystřídalo Lago Viedma, a v dálce před námi začínají z mraků vystupovat strmé štíty NP Los Glaciares a záhy už vjíždíme do údolí s městečkem El Chaltén. Stavíme u visitors center, kde nám názorně předvedou, co vše se tady dá provozovat. Ale zároveň nás upozorní, že má být zítra silně větrno, což některé traily může dost zdramatizovat. Ale my zase zítra večer odjíždíme, tak toho moc na výběr nemáme.

Nejdříve se ubytujeme – tentokrát ve dvou zařízeních, kam nás odvezou z terminálu taxíky, pak vyrazíme na obhlídku městečka, což je v podstatě jedna hlavní ulice lemovaná hospodami a hotýlky, i malý pivovar tu mají. V supermercadu se zásobíme proviantem na příští den a též vínem na více dní – 65 pesos, no nekupte to. Poté už společně s Markem (má vždy docela honičku kolem zařizování akcí na příští den) vyrážíme k návštěvnickému centru, cestou je ovšem třeba zajistit nějakou hospodu na večer. Většina výpravy k tomuto zásadnímu úkolu přistupuje dost laxně, takže se musím chopit iniciativy a jednu s točeným místním pivem doporučit. Marek tedy objednává 11 míst na osmou hodinu (Jirka s Lenkou nepůjdou), neb má v plánu ještě dorazit na jednu ze dvou blízkých vyhlídek. Ale nejdříve ještě musíme do toho centra, kde nám Marek nad plastickou mapou parku předestře plán na příští den. A ten vypadá docela náročně, obnáší 20 km v horském terénu, navíc vyvrcholením má být ostrý 450 metrový výstup k jezeru Laguna de los Tres, odkud se má naskytnout nejbližší výhled na stěny 3405 m vysokého Cerro FitzRoy, v sousedním Chile zvaného Chaltén, což je ten nejslavnější vrchol zdejšího národního parku. Ale ve větrném počasí to nedoporučuje ani mapa, ani místní průvodci. Markem (a naší bytnou doporučený) navrhovaný okruh z trochu výše položeného parkoviště El Pilar, kam nás vyveze busík, a končící v El Chalténu, se dá ale zvládnout i s vynecháním této drsné odbočky, takže rovnou říkám, že s Marcelou Lagunu de los Tres vypouštíme. Po cestě jsou totiž avizované i jiné lookouty na FitzRoy, pokud to ovšem zítřejší počasí umožní, protože dnes  večer obloha rychle tmavne a vítr pořád zesiluje. Takže i výstup na večerní vyhlídku padá a za chvíli se všichni sejdeme v hospodě – my pochopitelně první, je třeba provést ochutnávky piv a doporučit ostatním Jako jednička byla námi vyhodnocena místní IPA – černé bohužel nemají. Co se týče jídla, moje milanesa napolitana se skoro nevešla na talíř a naproti sedící Pepa, který si za zhruba stejnou cenu objednal argentina stew a dostal jakýsi eintopf, přímo exploduje závistivým obdivem a mám trochu obavy, aby se na ten můj talíř nevrhl – aspoň se tedy snaží zabavit pro sebe všechno předkrmové pečivo a salsu určené pro celý stůl. Přitom ten stew, který si objednala i Marcela, nebyl vůbec špatný.

Víno za 65 se ukázalo býti zcela plnohodnotným, ovšem večerní pohodu v hostelu a posléze i spánek nám docela ruší mohutné poryvy vichru, které otřásají celým barákem – no uvidíme, jak to bude zítra vypadat.

22.11. El Chaltén – El Calafate.

Jen co jsme vylezli ráno na zápraží, dalo se do deště. Marek nás sice uklidňuje, že během dopoledne přestane, ale věřte té meteorologické chásce. Trochu s obtížemi se nacpeme do přistaveného vozidla a vyrážíme údolím proti proudu řeky Río de las Vueltas. Vlevo zahlédneme vodopád Chorrillo del Santo, padají návrhy, zda to tu nezapíchnout a nejít pouze k vodopádu, nakonec však vytrváme. Na parkovišti se soukáme do pláštěnek a vyrážíme, napřed údolím podél řeky Río Blanco, na druhém břehu jejího kamenitého koryta se pomalu začínají z mraků vynořovat zasněžené vrcholy. Vstupujeme do lesa a začínáme stoupat a přitom zjišťujeme, že pršet opravdu přestalo a je nám i docela horko. Tak zase pláštěnky stahujeme a trochu si odkládáme – při tom se v naší výpravě propadáme až takřka na konec, za námi je už jen Martin a závěr zajišťující Marek. Navíc, jak jsem posléze večer zjistil, někde jsem při tom stálém převlíkání potratil náhradní tričko Guiness. Teď o tom ale ještě naštěstí nevím, takže mi to nemůže zkazit dojem ze scenérie, která se náhle zjevila mezi stromy vpravo za údolím. Mohutný dole namodralý ledovcový splaz se valí až k jezeru pod ním. Najednou mohutná rána následovaná mohutným gejzírem z jezera – kus ledovce se právě urval. Jsme tedy k výhledu na jezero a ledovec Piedras Blancas – a za chvíli potkáváme i zbytek výpravy. Vystoupali jsme asi 350 metrů, dál už bychom měli pokračovat víceméně po rovině.

Jdeme dál a  obloha nad námi se najednou začíná zázračně vyjasňovat, mraky se protrhávají a začínají vyjevovat svá skrytá tajemství, napřed ještě tajuplně zahalená, ale pak už v plné parádě – strmé stěny FitzRoye i s okolními špičkami máme před sebou jako na dlani.

Ale nic není zadarmo, jakmile jsme vyšli z lesa, začalo to fičet přímo neskutečně. Na křižovatce Poincenot přichází čas rozhodnutí. Vrchol kopce nad námi, ke kterému stoupá jasně viditelná klikatá stezka, vypadá skoro na dosah, ale je to těch výškových 450 m na zhruba 2 km, a pak zase zpátky. Chvíle váhání pro nás ukončil poryv větru, který málem porazil Martina a ten nás přitom málem probodl hůlkou – já s Marcelou tam nepůjdeme. Martin pochopitelně také ne, a Pepa se připojuje. Ostatní to zkusí (i když Nastě se moc nechce, ale nakonec je přemluvena ) – nutno říci, že docela koukáme, jak jsou tihle všichni zdatní.

Ale pro naši nevrcholovou sekci vyvstává otázka, kudy dále. Jsou totiž dvě možnosti, buď jít přes jezero Lago Capri a dále nad údolím řeky Río de las Vueltas do El Chalténu, což je asi 8 km, nebo traverzem 8 km k výhledu na další slavný místní vrchol Cerro Torre a potom 3 km dolů do Chalténu. Ale Marek by nás rád viděl putovat dohromady, takže kvůli Martinovi volíme tu kratší přímou variantu. Vrcholové družstvo vyráží a naše čtveřice, značně pomaleji, též. Zdržují nás další a další fotozastávky, FitzRoy je zkrátka neodolatelný. Cesta se vine klečovitou a křovinatou planinou protkanou horskými potoky a několika jezírky. Dorážíme k Lago Capri, kde na kraji lesíka skrývajícího divoký camp posvačíme. Trochu se zatáhlo a najednou je zase docela zima, FitzRoy se začíná ztrácet v mlhách. Když vidím nabalené postavy zalézající do stanů, vůbec jim tedy nezávidím – a co teprve v noci! Zázemí campu tvoří dvě kadibudky, překvapivě určené jen k močení… Ještě že se ten náš předchozí zájezd neuskutečnil, tam bylo totiž na dvou místech plánováno podobné spaní.

Vyfotíme si ještě bílý vrchol vykukující za hřebenem na druhé straně Laguny, co kdyby to byl druhý zdejší slavný vrchol Cerro Torre (nebyl). Mlžný FitzRoy se s námi rozloučil ještě jedním exkluzivním výhledem a už sestupujeme dolů do údolí, já poněkud urychlován náhlou potřebou záchodu, jistě vyprovokovanou setkáním s těmi potměšilými kadibudkami, zcela splňujícími cimrmanovské “okamžik očekávání, okamžik zklamání”. Ale přece si ještě najdu čas na pěkné výhledy na údolí pod námi s meandrující ledovcovou Río de las Vueltas a posléze El Chaltén z ptačí perspektivy.

Konečně spásná hospoda, naše včerejší! Jsou 3 odpoledne, večer se zase musíme přemístit do El Calafate, odjezd má být v 6, byl by tedy čas ještě vyrazit na vyhlídku na Cerro Torre, 2x3 km. Ale ne, jsme ušlí, hladoví a hlavně žízniví, ty necelé 3 hodiny tu přežijeme celkem snadno. A navíc už máme závažný úkol, hlídat tu batoh Marka, který se tu náhle zjevil v předstihu, byl asi dost nervózní, zda jsme došli v pohodě. Když nás tu objevil včetně právě došlého Martina a dostal od něj zprávu, že Pepa pije své Holby na ubikaci též v pořádku, zase se otočil a vyrazil v ústrety zbytku. I když všechny nás dohromady sehnat nemůže, největší ohaři Luboš, Janka a Jiří po sestupu z Laguny de los Tres vyrazili ještě přes vyhlídku na Cerro Torre. Ještě že jsme tam teď už nešli, oni sice ho stihli, ale hned poté zmizel v mracích. Nahoře to zřejmě bylo docela drsné, Laguna de los Tres byla dokonce zamrzlá.

Zpáteční prostorný bus je jen pro nás, ještě nám zastaví v pampě na rozloučení s FitzRoyem – Cerro Torre je opravdu stále v mracích. A pak už můžeme v pohodě relaxovat při zpáteční cestě, pospávat či popíjet, vyhledávat v okolní pampě lamy guanaco, dokonce i jeden nandu se za oknem mihl. Krátká zastávka v Leoně na doplnění zásob a kolem půl deváté jsme v El Calafate. Náš pokoj je patrový, dole kuchyňka, nahoře dokonce čtyři postele, po překonání počátečních potíží s plynovým topením je tu docela útulno. Už se nám ani nikam ven nechce, cervezou jsme saturováni dostatečně, vínka za 65 pesos je zatím dostatek a nějaké tortilky též zbyly – balit na zítřek nemusíme, tedy klidný večer.

Skoro každý hotýlek nás zde dokázal nějak překvapit, nejčastěji ve chvíli, kdy bychom raději spali. Tady je to sborové kejhání už asi od půl páté ráno. Ale jak se ukázalo, o husy nešlo – na fotce, kterou mi ukázali Janka s Lubošem, kteří na ty rušitele nočního klidu viděli z okna, to podle dlouhého zahnutého zobáku vypadalo na nějaké ibisy.

Snídaně taky překvapila, nejen že byla podávána v docela luxusní restauraci, ale hlavně proto, že byla výhradně sladká. Ale hlavu si z toho dělat nebudeme, venku je krásné počasí a nás dnes čeká jeden z předpokládaných vrcholů zájezdu – ledovec Perito Moreno, nazvaný tak na počest jeho objevitele, už výše zmiňovaného cestovatele a přírodovědce Francisca Morena, zvaného Perito - Odborník.

Vůz je jen pro nás a argentinská průvodkyně také – můžeme vyrazit, a to opět podle jezera Lago Argentino, ale na druhou strany než předevčírem, tedy na západ. Na první zastávce si konečně můžeme vychutnat modré vody jezera lemované mlžnými horami, zatímco poměrně nízko nad námi krouží kondor. Odbočíme doleva od Laga Argentina a za chvíli jsme u jiné vodní plochy, která se při pohledu na mapu ukázala být zálivem Brazo Rica téhož jezera, kupodivu vlevo. Platíme 600 ARS vstupného (včera se u FitzRoye dost překvapivě nic neplatilo) a tímto opět vjíždíme do NP Los Glaciares a pokračujeme podél Rico Brazo – ještě to ale chvíli potrvá, až z El Calafate je to totiž k ledovci 80 km.

A je tady, zatím ještě dost daleko. První vyhlídku řidič míjí, prý je moc přecpaná. U druhé zastavíme, ale odtud zase nevidíme celou šířku čela ledovce, na naší straně ho stíní poloostrov. Ale i tak je ta mohutná ledovcová řeka valící se z hor mizících v mracích úchvatná. Na druhé straně Brazo Rico se jako jeho strážce tyčí 1640 m vysoká hora Cerro Moreno se svým ostrým šikmým vrcholem připomínajícím hřbetní ploutev žraloka – pro naše slovenské spolucestovatele je to hned Kriváň. Ze zálivu pod námi vyjíždějí k ledovci vyhlídkové lodi a podle toho, jak jsou v jeho blízkosti mrňavé, teprve pochopíme, jak je čelo ledovce končící ve vodách Brazo Rico vysoké – až 80 metrů.

My ale pojedeme lodí z druhé strany ledovce, je prý levnější. Berou tu i USD, hodinová projížďka stojí 33 – vzhledem k tomu, že zítra už přejíždíme do Chile, naše argentinská pesa jsou na pokraji vyhynutí, takže se nám to hodí. Loď jede za chvilku, stavíme se do fronty. Tady je zase vidět na druhou stranu ledovce, kolem které se budeme projíždět my, a na severní větev jezerního fjordu ( zde už mu říkají Canal de los Tempanas) vedoucí k Lagu Argentinu. Potkáváme tu slovenský pár, byli na třídenním treku v Torres de Paine a prý jim to celé propršelo.

Prvotní nával při nástupu, napřed nás zaženou do podpalubí, kde je třeba vyslechnout si nutné bezpečnostní pokyny, a poté zpětný nával na palubu – nejlepší místa už pochopitelně obsadili Asiati a ti je jen tak neopustí, protože teď se tam bude v nejroztodivnějších pózách fotit celá jejich výprava. Ale nakonec se k zábradlí přece jen dostaneme a můžeme se kochat. Čelo ledovce je na této severní straně široké asi kilometr, v ledových štěrbinách je barva neskutečně modrá, občas se ozve rachot, jak se kus ledu někde utrhl, většinou ale zaregistrujeme jen následný vodní výbuch. Hranu ledovce ke břehu střeží už skoro odštěpený ledový monolit, který mi připomíná bílého krále v jakési obří ledové šachové partii – jistě už není daleko chvíle, kdy se od masivu odtrhne nebo se také zhroutí do jezera. I přes tu tlačenici na palubě je to monumentální zážitek.

Po přistání si odskočíme do místní restauračky na záchod, já toho pochopitelně využiju k nákupu jedné plechovky. Pod hospodou se několik ptačích dravců ponižuje konzumací odhozených odpadků, jde carranchata. Autobus nás potom vyveze k hornímu parkovišti, nad kterým poletují zase jiní dravci zvaní chimango. Pod parkovištěm začíná síť dřevěných chodníčků, které sestupují po stráních poloostrova Península de Magallanes níže a nabízejí exkluzivní výhledy na ledovec jak seshora, tak zdola, a to z docela malé vzdálenosti. V těchto místech se totiž čelo ledovce skoro dotýká poloostrova. A jelikož Perito Moreno na rozdíl od naprosté většiny ledovců roste, jednou za pár let dosáhne poloostrova a oddělí tak od sebe Brazo Rico a Canal de los Tempanas – netrvá to ovšem dlouho, voda fjordu ledovec brzy podemele a právě tehdy dojde k prý nejpůsobivějšímu zhroucení ledových stěn – toto úžasné přírodní představení tu nazývají Raptura.

To nám ovšem dnes nehrozí, úžina mezi ledovcem a poloostrovem je sice plná obřích ledových ker, ale zatím prostupná. Chodníčky tu tvoří různé okruhy, po červeném se dostaneme až docela dolů naproti ledovým jeskyním a dále k výhledu na jižní stranu. A pak zase nahoru, ledový bílý král na severní straně je odsud také fascinující. Odhad vzdáleností tu dost klame, ledovec je široký 5 km, čelo je vysoké jako 20patrová budova, takže ač se zdá na dosah, bude to k němu jistě několik set metrů. Chodit a zírat by se tu dalo dlouho, nám musí stačit hodina a půl, ve 3 hodiny odjíždíme.

Na poslední chvíli se mi podaří koupit dvě plechovky, frontu u pokladny bylo třeba trochu ošulit. Stavíme se ještě na té první vyhlídce, kterou jsme ráno minuli, i když teď už víme, že stejně vidíme jen jižní stranu čela ledovce – a jako bonus si tu vyfotíme další carrancho. Do El Calafate dojedeme asi za hodinu a půl a směřujeme k laguně Nimez u břehu jezera Lago Argentino, což je ptačí rezervace. Zde se ale ukazuje, že v El Chalténu několikrát prověřovaná informace o vstupném 70 pesos se nezakládá na pravdě, protože tu chtějí 300 - což ostatně bylo avizováno v instrukcích z Alvarezu. Rázem je to pro všechny hrozně drahé a ti plameňáci jsou stejně daleko, že jo – no ono ve volné přírodě to zkrátka nechodí jako v Zoo, dalekohled se hodí, a ten my s sebou máme. Jdeme tedy sami a nakonec jsme spokojeni, i když jsme tím poněkud ohrozili financování dnešní večeře. Plameňáci jsou pochopitelně hlavním tahákem, ale je tu i spousta dalších ptáků, které až na naše staré známé husice magellanské dokážeme identifikovat podle naučné cedule jen ve španělštině. Ale k něčemu je ta španělština přece dobrá, ten ranní ibis je na tabuli taky a jmenuje se bandurrio austral a převodem přes latinu jsem posléze vygoogloval, že jde o ibise šedokřídlého. A podle mapy jezera jsme navíc určili výrazný vrchol na druhém břehu jezera připomínající hrad – jde skutečně o Cerro Castillo čili Hradní horu, vysokou 1253 m.

Vracíme se do centra El Calafate, opět jde o hlavně jednu hlavní třídu vroubenou hotely a krámy, směnárny už jsou ale zavřené. V první hospodě narazíme na Martina s Pepou, dávají si steak skoro za 500 a Pepa zrovna medituje nad tím, jestli má na útratu. Z vedlejší místnosti ovšem najednou spustí místní šraml takovou kakofonii, že rychle mizíme. Na ulici přivábí naši pozornost povědomý kejhavý zvuk a konečně objevíme onoho neblahého ibisího rušitele ranního klidu, který si spokojeně hoví na stromě jakoby spal, hlavu otočenou dozadu a zobák skrytý v peří. Pak se ale v mžiku probere, bleskurychle otočí hlavu dopředu, dá o sobě hlasitě vědět, ale než ho člověk stačí vyfotit, už je zase v té svém spací poloze jakoby já nic, já neviňátko.

V dalším podniku narazíme na Marcelu s Michalem, který tu prý právě ztropil scénu kvůli kyselému pivu – tak to taky nebude ono. Do třetice už i s Michalem a Marcelou končíme v spletité pizzerii – když o nás asi 10 minut nikdo neprojeví zájem, mám toho dost a my dva vyrážíme do pivnice, kterou jsme minuli před chvílí – piv tam měli plno, včetně Czechvaru alias Budvaru, kultovní to značce Budějovičáka Michala, ale o jídle tam nic nepsali – ono se snad uvidí.

A taky se vidělo. Jídla naopak měli velmi zajímavá a můj kotlík plný masa s houbami byl naprosto špičkový. Cervezy IPA také zachutnaly, takže nakonec musíme platit napůl posledními pesy a napůl kartou – povedlo se. Marcelu s Michalem potkáváme teprve před naším hotelem, z pizzerie nakonec taky vypadli neobsloužení, ale nepochopitelně minuli Budvar a skončili v naší hotelové restauračce – jídlo prý výborné a bylo ho tolik, že nás prý netrpělivě vyhlíželi, aby se podělili. Tak jsme se s nimi podělili aspoň o zmrzlinu, zakoupenou z jejich posledních argentinských pesos.

24.11. El Calafate – hraniční přechod Dorotea – Puerto Natales.

Tradiční ibisí budíček, odbytá sladká snídaně a už lezeme do taxíků směr El calafatský terminál. Dálkový autobus do Puerta Natales v Chile je zase docela luxusní a cervezu možno konzumovat, záchod tu totiž opět mají – ačkoli nevím, proč právě při mých návštěvách začne autobus divoce kličkovat a brzdit, ačkoli jinak jede po pěkné silnici zcela plynule. Naše trasa vede k jihu, projíždíme nekonečnou pampou, často na obzoru lemovanou zasněženými horami. Občas míjíme guanaka, Michal zaregistroval i pštrosa nandu i s malými.

Na chilskou hranici dorážíme kolem poledního. Vyplníme průvodčím rozdané vstupní formuláře a po x-té se přesvědčíme, že nám omylem nezbylo nějaké ovoce či zelenina, neboť pašování tohoto je zřejmě nejtěžší zločin, kterého se tu člověk může dopustit. Na argentinské straně kontrola proběhla celkem svižně, zato na chilské to stálo za to. Musíme vyndat všechny bágly, odnést je do budovy celnice a tam se zařadit na konec dlouhé a zatím zcela nehybné fronty. Početná jihoamerická rodina dlí totiž u jediné přepážky v místnosti snad čtvrt hodiny. Teprve když je konečně vyřízená, fronta se začne trochu posouvat, takže asi po půlhodině úřední razítko v pasu konečně stvrdí náš vstup do Chile. Ještě je nutno vzít bágl a donést ho na pás k zrentgenování – celník tím pověřený ovšem setrvale zírá do svého mobilu a děním na obrazovce přístroje se v žádném případě rozptylovat nenechá – to jsme mohli propašovat třeba i melouny.

Strávili jsme tu asi dvě hodiny, ale teď už jsme v autobusu snad všichni a můžeme pokračovat, náš cílový přístav Puerto Natales je hned pod námi. Na terminálu měníme USD za CLP, chilská pesa, kurz je horší než avizovaných 650 za dolar, ale je sobota a ostatní směnárny můžou být zavřené. Pak nás taxíky odvezou k našemu bydlišti, malému hostalu v centru městečka. Malý děda, který to tu vede, působí komicky zmateně –připomíná hudebníka Gerendáše. Pokojíky v patře jsou malé (ale my jsme chytli zřejmě jediný větší s manželskou postelí a ještě jednou navíc) a vykazují řadu závad – nám nejde zavřít okno ani v pokoji, ani na záchodě, takže v pokoji je pěkná zima. Ale Gerendáš se snaží, pustí topení, něco opraví sám, něco zvládneme sami, takže za chvíli můžeme vyrazit do víru maloměsta.

Puerto Natales je hlavní základnou pro výlety do nejvyhlášenějšího chilské národního parku Torres del Paine, takže je zase hlavně střediskem turistickým. Hospod je tu plno, ale vypadají docela draze a jsou také většinou plné. Všichni mají hlad, ale nějak se nemůžeme dohodnout, co dělat, Jirka vycítí svoji chvíli a snaží se rázem organizovat, co a na kdy by se mělo zarezervovat – nechápu, proč se do toho motá, vsadil bych se, že do hospody stejně nepůjde. Proto když objevím empanadovnu, neváháme a koupíme si několik kousků, a ostatní nás většinou následují. Vedle je i krámek s pivem, chilská premiéra nese jméno Austral, z pivovaru v Punta Arenas, takže jde o základní patagonský mok. Konečně najdeme poloprázdnou hospodu, Marek ji zarezervuje na večer, asi pro 8 lidí – hlasování je poněkud zmatené.

To by tedy zatím bylo a teď se můžeme věnovat prohlídce městečka. Není to příliš složité, u moře jsme za chviličku. Jde o dlouhý fjord Ultima Esperanza, tedz zátoku Poslední Naděje. Tak ji nazval roku 1557 španělský mořeplavec Juan Ladrilleros, který se pokoušel při plavbě ze severu objevit západní vstup do Magellanova průlivu – když se člověk podívá na mapu západního pobřeží Patagonie s jedním spletitým fjordem vedle druhého, pochopí, kolik marných pokusů už před tím musel absolvovat. A zde byl nakonec také neúspěšný.

Opuštěné nábřeží (až na pár skejťáků) působí zase docela antarktickým dojmem - zamlžené zasněžené hory na druhé straně fjordu s několika loďmi. Fičí to tu nepředstavitelně, moderní sousoší lidských postav vlajících ve větru na zahnutých tyčích sem docela zapadá. Ale hlavní hvězdou nábřeží je pes, který se zuřivým štěkotem pobíhá po molu a snaží se dohnat mořské vlny valící se pod ním, ale když po chvíli sezná marnost této činnosti, usedne na kraj mola a teskně hledí přes záliv do dáli.

Prohlédneme si místní kostel a kolem několika pěkných hotýlků zamíříme do zadané hospody – tedy obligátní pětka i s Martinem. Ač se hlásili i jiní, už se nikdo další neobjevil. Dojem z jídla je poněkud smíšený, moje milanesa byla dobrá, Michal ale většinu kuřecího řízku nechal. Pivo mají i točené, tomu se tady říká schop či tak nějak, ale je docela drahé, asi 4000. Navíc si účtují minimálně 10% přirážku – ještě jedna taková večeře a zase bychom museli hledat směnárnu.

Ve vedlejším krámku si koupíme nějaké vino – značka Gato byla dobrá volba - a poté pokračujeme už doma v posteli s výhledem na vypasené kocoury na zahradě.

Gerendášově snídani není co vytknout, příjemně překvapil. Také počasí se oproti včerejšku výrazně zlepšilo, svítí slunce a je teplo. Do příjezdu mikrobusu, který nás má dnes provézt nejvyhlášenějším parkem Chile zbývá ještě půlhodinka, jdu tedy zkusit štěstí do sousedního krámu – ouha, v neděli je dopoledne zavřeno.

Autobus včetně průvodce je tady, vyrážíme, k Torres del Paine je to 120 km severním směrem. Jedeme pěknou krajinou, napřed ještě kousek kolem zálivu Ultima Esperanza, potom pampou lemovanou horami, dotkneme se jezera Lago del Toro a stavíme na křižovatce v pampě u hospody vyšperkované dopravními značkami ze všech možných koutů Ameriky. Jakmile ale vystoupíme z auta, jsme málem sraženi větrem – ale slunce svítí stále, což je hlavní.

Hospoda je zároveň prodejnou místních atrtefaktů a specialit, tak se tu trochu zdržíme. Když už ale jsme zhruba po 20 minutách všichni zase v busu, chybí jen řidič a průvodce. Ten za chvíli též vychází u hospody a jde pro řidiče, který se baví s kolegou u auta za námi. Řidič chápavě kývne, vrací se, ale místo aby zasedl za volant, mizí v hospodě. Takže si další čtvrthodinku užíváme ono pověstné “maňana”.

Konečně zase jedeme, na obzoru v dálce už vyrůstají z klínu okolních hor ony tři pověstné věže – Torres. Za chvíli vystupujeme na první vyhlídce u jezera Lago Sarmiento de Gamboa, pojmenovaného podle španělského mořeplavce, který zmapoval Magellanův průliv a roku 1580 tam založil první španělskou osadu. Pohled přes jezero na věže je úchvatný, hned se tu pochopitelně všichni musí vyfotit.

Jedeme dále a za chvíli najednou vypuká na pravé straně autobusu poprask, autobus rychle brzdí – hned vedle silnice se totiž promenáduje pštros nandu s minimálně sedmi mláďaty, která se mu motají kolem nohou. A překvapením ještě není konec, najednou zase brzdíme, protože silnice momentálně patří aspoň dvacetihlavému stádečku lam guanako. Teď už musíme ven, foto guanak s masivem Torres del Paine v pozadí nesmí v albu chybět! Guanaka nejsou ani moc plachá, dá se k nim přiblížit docela blízko, rozvernější kusy se nadšeně válí v  prašném příkopu vedle silnice, projíždějící auta je neznepokojují – ono jich kupodivu není moc a každé rádo zastaví, aby si lamy vyfotila.

Poslední guanaka mizí v pampě a my můžeme pokračovat k zastávce u dalšího jezera Laguna Amarga. Tady už jsme věžím blíže. Ač to tak nevypadá, nejvyšší je zřejmě ta jižní, Torre Sur, okolo 2500 m, která je pro nás částečně skrytá masivem mohutné zasněžené hory Almirante Nieto. Pro nás se jako nejvyšší jeví prostřední Torre Central, která má mít ovšem jen kolem 2460 m. Ale zřejmě ty výšky kupodivu nejsou ještě zcela jisté – na mapce, kterou dostaneme při vstupu do parku, se uvádí 2850…Nejnižší je jednoznačně severní “dvojvěž” Torre Norte, okolo 2260 m.

Opět se tu pochopitelně vyfotíme, není to tak jednoduché – jak se blížíme k horám, vítr sílí a občas námi pěkně zamává. Takže jedeme dále, a to k vodopádu Cascada del Río Paine na řece Río Paine – Paine v jazyce nyní už zřejmě vymřelého indiánského kmene Tehuelčů znamená “modrý”. Je to další úžasné místo, 15 m vysoká kaskáda, opět s věžemi v pozadí.

Odtud se vracíme a kolem Laguny Amarga dojedeme k vlastnímu vstupu do NP – vstupenka za 21 000 pesos platí na 3 dny, to my ale bohužel využít nemůžeme, zítra už máme jiný program. První zastávka v parku je tzv. Nordenskjöldova vyhlídka u stejnojmenného jezera pojmenovaného podle švédského cestovatele Otto Nordenskjölda, který touto oblastí putoval v 90. letech 19. století (jeho známější strýc Adolf Erik se proslavil tím, že s lodí Vega poprvé proplul tzv. Severovýchodní cestou Severním ledovým oceánem). Odtud se nám naskýtá na celý masiv zase úplně jiný pohled. Nejblíže vpravo se tyčí Almirante Nieto, dále další slavná dvojitá dominanta Cuernos del Paine (kolem 2600 m) a ještě dále mizí v mracích ledovec pod utajeným vrcholem Paine Grande, což je nevyšší vrchol celého masivu, od roku 2011 se udává 2884 m, předtím to bylo skoro o 400 m více. Údolím mezi Almirante a Cuernos vidíme na další zajímavé stěny s přiléhavými názvy La Espada (Meč) pro tu špičatou a La Hoja (asi Ostří) pro tu protáhlejší. A že tu fičí zase trochu silněji, netřeba ani dodávat.

Z toho větru je ale nejvíc vyděšen náš průvodce, který nás na další zastávce, odkud se má jít na krátkou vycházku k vodopádu Salto Grande, nechce napřed ani pustit z autobusu, Marek ho musí hodně přemlouvat. Před nedávnem se tu prý zrovna nějaký Čech zranil nebo snad i zabil, průvodce má zkrátka o nás strach. Nakonec nás přece jen vypustí, ale bedlivě sleduje náš pohyb a jakmile někdo jen trochu uhne z chodníku na nějakou vyhlídku, hned ho žene zpět. Cesta je přitom docela široká, potkáme tu i otce se zabaleným  miminem zavěšeným kolem krku. Vlevo od nás se modrá hladina jezera Pehoe, vpravo vidíme oba dva rohy Cuernos už v tom úhlu, který známe ze všech možných pohlednic a prospektů, vlevo vyšší Cuerno Principal, za ním trochu skrytý Cuerno Norte, vpravo Cuerno Este. A západně od nich se nad peřejemi v mracích tyčí mohutný nejvyšší vrchol parku Paine Grande. Vodopád Salto Grande je opět na řece Río Paine, která zde spojuje horní Nordenskjöldovo jezero se spodním Pehoe. Je opatřen duhou a jeho výška má být 65 m, ale bude to nejspíš celkový výškový rozdíl mezi oběma jezery.

Teprve u vyhlídky na vodopád začínám průvodce docela chápat. Nárazy větru tu opravdu mohou člověka porazit a vzhledem ke skalnatému podloží by takový pád mohl být dost nepříjemný. Vyhlídka je zabezpečena provazovým zábradlím, takže při pohybu po ní všichni snaživě ručkujeme, předbíhat se nedá. A při fotce s Cuernos v pozadí je lepší si raději sednout.

Vracíme se k busu beze ztráty květinky a pokračujeme k jezeru Pehoe a na jeho druhém břehu přejdeme po dřevěném mostě s lavičkami k hospodě s nejkrásnějším výhledem na Cuernos a tomu odpovídající cenou piva Torres del Paine ( 5 500) – a to si ho ještě Michal půlku vylil. Dál už se bohužel prý jet nedá – možná nás tam jen coby potenciálnímu nebezpečí nechtějí pustit, protože bychom se mohli dostat do blízkosti jezera Grey, kde jistý Čech roku 2005 podpálil vegetaci a způsobil požár, kterému padlo za oběť 155 km čtverečních. Stal se tak jistě zřejmě nejznámějších Čechem v Chile, možná po Václavu Klausovi, který se zde o pár let později proslavil mistrovsky provedeným stopením pera při podpisu mezinárodní smlouvy. Ale zatímco českého žháře už překonal jistý Izraelec, na Klause asi nikdo nemá - jak ostatně tvrdí i jeho skalní příznivci.

Takže se vracíme, i když mi to přijde dost předčasné, určitě by se tady dalo trochu projít, třeba i po silnici, okolo které jsme viděli několik pěkných menších jezer – ale vystresovaný průvodce by nás asi stejně nepustil.

Do Puerto Natales dojíždíme pěkně vyhladovělí. S Marcelou jsme si zakoupili v již otevřeném krámku zásobu piva, vína a poněkud záhadný salát – asi salám a sýr s okurkami a houbičkami na kyselo. Pokud to bylo tofu, byla to velmi zdařilá imitace, protože nám to velmi chutnalo. Zkonzumovali jsme to v jídelničce, kam nás Gerendáš ochotně vpustil, i ledničku na pivo poskytl. Večer jsme zakončili s Michalem a Martinem u stolku na patře debatou o různých dobrodružných knížkách a filmech z Jižní Ameriky, které poznamenaly naše mládí. Objevil se Marek, který zajišťoval zítřejší výlet a na chvíli se také přidal – celkem příjemné zakončení večera.

Zatímco s tím, co jsme viděli během včerejšího výletu k Torres del Paine, jsme byli předem celkem obeznámeni, návštěva dnešního parku Bernardo O‘Higgins ( čelní postava boje o chilskou nezávislost ) je velkou neznámou – i když něco už můžeme tušit z velkých fotografií ve výloze agentury, s kterou tento lodní výlet podnikneme – a rozhodně to nevypadá špatně, hlavně aby vyšlo počasí podobně jako včera.

Autobus nás odveze kousek za Puerto Natales do přístavu Puerto Bories, kde nás očekává katamaran Roca. V kajutě máme rezervovány dva stoly vepředu, akorát pro nás – pochopitelně nesmějí chybět záchranné vesty. Mladá a sympatická průvodkyně na nás přes mikrofon vychrlí nejdříve nutné bezpečnostní pokyny a poté spoustu informací o všem, co nás dnes čeká. A krátce po osmé vyrážíme severním směrem, nejdříve Canalem Seňoret, jak tady říkají tomuto úseku Ultima Esperanza. Na východním břehu míjíme estancii, kde se roku 1887 usídlil německý kapitán Walter Eberhard, který hrál zřejmě zásadní roli v objevování a osidlování těchto odlehlých končin. Za ní už se fjord vrátil ke svému pravému jménu Poslední naděje a podle toho okolí také vypadá. Na západním břehu sice na úpatí Cerro Ballena vidíme další Estancii Margot ( ke které už je ovšem přístup jen po vodě), ale jinak tu vládne drsná divočina. Proplouváme kolem skály obsypané kormorány a před námi se v mracích začínají rýsovat dramatické obrysy rozeklaných hor – ovšem dostat se na příď, odkud je na ně nejlepší výhled, je záležitost značně dobrodružná. Kombinace větrných poryvů, rozhoupané lodi a potácejících se výletníků je nanejvýše riziková a nebezpečí se nevyhýbá ani profesionálům, jak je vidět na průvodkyni, která se najednou pohybuje s rukou zavěšenou na pásce.

Z okolních svahů stékají četné vodopády, k jednomu se přiblížíme ne-li na dosah, tak rozhodně na dostřik – objektiv dostává co proto. A sotva ho člověk otře a vyčistí, už je tu hlavní atrakce – ledovec Balmaceda stékající ze stejnojmenné hory vysoké 2 035 m, jejíž vrcholek je částečně zahalen mraky. Pohled na ledovou řeku valící se dolů mezi dvěma štíty je fascinující. Chvílemi zpoza mraků vykoukne slunce a dodá čelu ledovce ten správný odstín modře. Nyní končí ledovec ve skalách vysoko nad hladinou, ale roku 1981 k ní ještě dosahoval.

Pokračujeme do zátoky vpravo, kde zakotvíme u lesního přístaviště Puerto Toro. Čeká nás tu malá vycházka k druhému ledovci jménem Serrano. Projdeme lesem prý zajímavých stromů pabuků a jsme na břehu zálivu, a máme ho před sebou. Po dřevěném chodníku dojdeme až k jeho čelu, které tentokráte dosahuje až k hladině zálivu. Bohužel drobně prší a to přímo do objektivu, z fotek moc nebude. Ale na zpáteční cestě se situace zlepšila, pršet přestalo, a ledovec se rázem může předvést ve plné kráse. Obzvláště pěkný pohled se nabízí z úzkého ústí zálivu, kde se na hladině nakupily obrovské kry.

Vracíme se k lodi a vyplouváme na zpáteční cestu - ještě závěrečný pohled na Balmacedu a jako bonbónek též na 35 km vzdálené Torres del Paine – Torres i Cuernos jsou krásně rozeznatelné.

Vracím se do útrob lodi právě včas, abych zaregistroval nadšený aplaus všech cestujících při projevu průvodkyně a pokud mě sluch nešálil, byl odstartován slovem whisky. A je to opravdu tak, každý dostaneme docela velkého panáka whisky s ledem – aby bylo zachováno zdání přirodovědecké výpravy, je nám sděleno, že led pochází z námi spatřených ledovců. Ale další přistání u estancie Perales jen potvrzuje, že nyní nás už čekají zážitky jiného kvalitativního druhu, ale neméně silné. Oběd je totiž v ceně (my dnešní výlet máme placený Alvarezem). A není to oběd ledajaký. Nejdříve polévka, kterou si zpikantním silně pálivou salsou, kterou mí spolustolovníci ochutnávají se značným respektem, a poté na každou čtveřici (sedíme s Michalovci) kotel plný jehněčího s trochou kuřecího a brambory – přes veškerou snahu a v mém případě několikanásobnou objednávku cervezy (ostatní dali přednost vínu) se nám tu nadílku zcela zlikvidovat nezdařilo, ale moučník jsme přece jen ještě zvládli.

Před naloděním ještě máme možnost projít se po okolí nebo se vyfotit se starým náklaďáčkem v barvách regionu Magallanes – vlajka v těchto barvách zdobí i naši loď. A abychom zachovali vysoce nasazenou zážitkovou laťku, při další plavbě si dáváme s Michalem po panáku whisky, jak už je tu zvykem minimálně tuplovaného, za pouhé 3 000 – malé pivo by vyšlo jen o 1 000 levněji.

Po příjezdu do Puerto Natales se jdeme s Marcelou podívat k zálivu, protože z autobusu jsem tam zahlédl docela zajímavou zvířenu. A taky že jo, na hladině zálivu plave velké hejno labutí černokrkých, a na chodníku se vzpíná obrovský pravěký zkamenělý milodon, kterému z podzemí kyne ruka jakéhosi předvěkého obra.

Večer tradičně končíme u stolku na patře, tentokrát jen s Martinem a Markem.

27.11. Puerto Natales – Punta Arenas.

Dnes dopoledne nás čeká zase jeden delší autobusový přejezd, na jih do hlavního města chilské Patagonie Punta Arenas na břehu Magellanova průlivu. Autobus je podobných kvalit jako ty argentinské, pohodlný a se záchodem – většinu cesty prospíme. Kolem 10,30 stavíme u letiště, odkud poletíme zítra na sever, do města je to odsud ještě asi půl hodiny. Vlevo se objevuje Magellanův průliv a na jednom místě si všimneme několika plachetních lodí vypadajících docela historicky, asi nějaké muzeum.

Vystupujeme na terminálu a Marek jde zajistit taxíky, s čímž je ovšem trochu problém. K mání je jen jeden, takže se musí několikrát otočit. Tak dojde k tomu, že v jsme hostalu dříve než Marek a starší dáma, která je tu šéfovou, je sice velice řečná, ale pouze ve španělštině, kterou zase nikdo z nás neovládá. Ale nakonec za neustálého pobíhání a lamentování “Muchas problemas, muchas problemas” nás postupně všechny ubytuje a hned nabídne z baru cervezu, mexickou Coronu za 1000.

Po Markově příchodu vyrážíme do města – hlavním úkolem je zajistit lodní výpravu za tučňáky na ostrov Magdalena a někde se naobědvat. To první se ale bohužel nedaří, lodě prý vyplouvají už v 6 ráno. Dojdeme na hlavní náměstí s katedrálou a parčíkem s bronzovou sochou mořeplavce Hernanda Magellana (tak mu říkají tady, jeho původní portugalské jméno je Fernao de Magalhaes ), který velel španělské flotile, na začátku výpravy pětičlenné, vyslané roku 1519 západním směrem na tichomořské ostrovy koření Moluky, což ovšem byla enkláva Portugalska. Na bocích pomníku jsou umístěny dvě figury původních obyvatel této oblasti, indiánů kmene Ona a Tehuelče, dnes ovšem již zásluhou bílého muže vyhubených. Mnoha dotyky naleštěná bronzově zářící velká noha (odtud název Patagonie) jednoho z náčelníků je zřejmě místním fetišem, na který si musí každý sáhnout.

Marek vyráží oběhnout (doslova) místní hospody, za chvíli je zpátky s tím, že jednu objevil s tříchodovým menu za přijatelnou cenu 3 800. Sotva jsme se tam usadili, opět odbíhá přece jen se pokusit o ty tučňáky. Menu sice tříchodové bylo, ale z hlavního jídla se vyklubaly dršťky s rýží, což někteří z nás nezvládli – já jsem je tedy snědl s ohromnou chutí. Co ale zase mně vadí více, je fakt, že tu nemají pivo – vyrážím tedy do ulic a do hospody nám přinesu dvě plechovky zakoupené v marketu na protějším rohu – proti konzumaci personál nic nenamítá. Michal vyráží též, ale krámek kupodivu nenašel, koupil tedy pivo v jiné restauračce. A opravdu, po opuštění naší hospody už je na tom rohu jen stažená roleta, měl jsem tedy docela štěstí.

Ale s tučňáky bohužel podobné štěstí nemáme, všechny výlety jsou opravdu organizovány v ranních hodinách. Je to smůla, protože na druhém břehu průlivu je i kolonie velkých tučňáků císařských, které jinak můžeme potkat jen v Antarktidě. Takže nám zbývá prohlídka patagonské metropole.

Na rozdíl od předchozích městeček je tohle opravdové město s docela výstavnými paláci, jejichž majitelé se v minulosti vypracovali na chovu ovcí a následném prodeji vlny – přičemž jen tak bokem vyhubili místní indiány, ještě na začátku 20. století byli najímáni lovci na jejich odstřel. Kolem sochy generála a presidenta Chile Manuela Bulnese, organizátora zdejšího osidlování, a salesiánského kostela dojdeme ke hřbitovu, který se opět pyšní mnoha výstavnými pomníky místních potentátů – jak jsme si všimli už v Puerto Natales, velký podíl patří jihoslovanským jménům. Vracíme se do centra a dojdeme k Magellanovu průlivu, v těchto místech poměrně širokému, kde se to hemží kormorány. Ale co teď, když tučňáci nevyšli? Polovina výpravy se odpoutává a vyráží na nákupy, a my zbylí jsme si vzpomněli na siluety korábů, které jsme zahlédli ráno z autobusu. Jdeme se tedy s Markem zeptat do turistických informací, tam nám sdělí, že je to odtud asi 8 km a doporučili taxíka nebo collectivo č. 15, jehož zastávku nám na mapě ukázali. Očekávali jsme nějaký mikrobus, pak jsme si ale všimli, že řada taxíků je označena čísly, a ta patnáctka patří k nejčastějším, ale též nejobsazenějším. Vzhledem k tomu, že je nás 7 a od konečné collectiva bychom stejně ještě museli jít tak 2 km pěšky, vyřešili jsme to nakonec dvěma normálními taxíky, my s Michalovci jedním a Maja, Nasťa a Martin druhým – Marek domluvil cenu za 4 000 pesos. Taxametr sice 4 000 silně přešvihl, ale řidič byl s dojednanou částkou spokojen.

U brány muzea sice avizují výběr vstupného, dokonce vyžadují fotit až po jeho zaplacení, ale žádný výběrčí se k nám nehlásí, ač tu personál je, ale zabývá se vylepšování areálu. Lodě jsou sice na suchu, ale docela působivé. Jde o repliky dvou nejslavnějších korábů spojených s Magellanovým průlivem, a sice jediné přeživší Magellanovy lodě Victoria a FitzRoyovy (a Darwinovy) Beagle. Kolekci doplňuje replika menší zřejmě rybářské dvojstěžňové plachetnice a navíc kousek od břehu spočívá na mělčině autentický nahnutý vrak lodi Magellanes III.

Prolézáme napřed Victorii – my jsme zvyklí nazývat tento typ lodí karavelou, ale správný dobový název je nao.V podpalubí potkáváme figuríny námořníků včetně jednoho v železech – klidně by to mohl být její pozdější velitel Juan Sebastian El Cano, protože ten byl též zapleten do vzpoury proti Magellanovi, která vypukla během přezimování v zátoce San Julian na atlantickém pobřeží Argentiny, a po její likvidaci pár týdnů takto strávil. Šlo o vzpouru tří španělských kapitánů, nehodlajících se smířit s tím, že španělské eskadře velí Portugalec Magalhaes, a navíc nevěřících v jeho vizi existence průlivu do západního oceánu (Pacifikem tedy Tichým ho nazval až právě Magellan, který na něm měl zřejmě neobyčejné štěstí na počasí). Magellan ovšem na výzvu, aby se podrobil novému velení, odpověděl velmi rázně. Pod záminkou vyjednávání vyslal několik svých lidí na Victorii, aby jejímu kapitánovi Luisi de Mendozovi předali dopis – zatímco ho četl, jeden z Magellanových mužů ho probodl a ostatním už nedalo moc práce převzít velení nad šokovanou a dezorientovanou posádkou. Situace se rázem obrátila, vzbouřencům zůstaly už jen dvě lodě a byli nuceni kapitulovat. Kapitán Concepcionu Gaspar de Quesada, který předtím zabil důstojníka, který se nechtěl přidat ke vzpouře, byl sťat, hlava vzpoury Juan de Cartagena, kapitán San Antonia, byl se svým kaplanem zanechán při odplutí na pustém pobřeží. Ale potíže tím neskončily, nejdříve ztroskotala loď Santiago a poté dezertovala největší loď San Antonio, která se vrátila do Španělska. Konečně objeveným průlivem, nesoucí posléze admirálovo jméno, tedy už pokračovaly pouze tři lodě. Nekonečný Tichý oceán zdolaly šťastně, ale poté byla Concepción spálena při boji s domorodci na Filipínách, kde padl 27.4.1521 i sám Magellan, když chtěl čerstvě pokřtěnému sultánovi ostrova Cebu pomoci v boji proti znepřátelenému sultánovi sousedního ostrova Mactanu a při tom předvést převahu evropských zbraní. Sultán po této události zcela pozbyl víru v nové zázračné spojence a jejich náboženství a při hostině na rozloučenou nechal celý velitelský sbor španělské flotily povraždit. Zbylým dvěma lodím nezbylo nic jiného než rychle odplout.

Trinidad byla v dezolátním stavu zanechána na konečně dosažených Molukách za účelem opravy, její posádka ale byla brzy zajata Portugalci - po intervencích Filipa II. se posléze do Španělska vrátili čtyři poslední přeživší. Pouze Victoria pod vedením omilostněného El Cana s pouhými 18 muži na palubě doplula po třech letech od začátku plavby západním směrem do Španělska a tak se stala prvním plavidlem, které obeplulo zeměkouli – na tu dobu to byl výkon takřka neuvěřitelný.

Prolézáme vysoké nástavby na zadní palubě a kapitánský můstek, v kapitánově kajutě je možnost posadit si na hlavu španělský morion a ozbrojit bojovou sekerou a na chvíli se tak cítit hrdinným dobyvatelem neznámých moří – ještě více tomu ovšem propadl jiný návštěvník, který se tu už hodnou chvíli prochází s mečem v ruce oděn do drátěné košile. My si prolezeme ještě Beagle a rybářskou plachetnici a začínáme uvažovat, jak se dostaneme zpět do města. Vyřešil to Michal, který si všiml taxíka před branou. Ten byl sice zadán, asi tím obrněncem, ale přivolal nám rádiem další dva - a zase za 4 000.

Po návratu do Punta Areny směřují Michalovci do cukrárny, my tam jen nakoukneme a usoudíme, že tohle pro nás nebude. Ale hned za rohem je pěkná hospoda, kde točí několik druhů Australu, ležák Calafate a tmavý Yaghan ( jméno zaniklého indiánského kmene z Ohňové země) nás nezklamaly. Cestou domů potom dokoupíme zásoby v zase už otevřeném krámku a večer zakončíme v baru naší bytné v obvyklé sestavě.

Dneškem se loučíme s Patagonií, letíme na sever do Puerta Montt, hlavního města regionu Los Lagos. A rozloučení je to velkolepé, alespoň pro ty z nás, co sedíme na pravé straně letadla. Z výšky 10 km si totiž můžeme zopakovat ty největší hity posledních dnů. Nejdříve se objevují Cuernos del Paine nad Nordenskjöldovým jezerem a jezerem Pehoe – možno rozeznat i vodopád Salto Grande. Následují věže Torres del Paine a to z druhé strany, než jsme je viděli před pár dny. A aby ani Argentina nevyšla zkrátka, za chvíli je pod námi ledovec Perito Moreno i s fjordem, který ho propojuje s Lago Argentino. A zhruba po další hodině letu se kraj kolem Puerto Montt hlásí neméně působivou navštívenkou – z moře mraků vystupují zasněžené vrcholy hned tří sopek. Podařilo se nám identifikovat celkem jistě dvě z nich. Nejblíže k nám je stále činný vulkán Calbuco (2 015 m), pravidelný kužel vlevo od něj patří sopce Osorno (2 562 m), u které bylo od 16. do 19.století zaznamenáno 11 erupcí, poslední v roce 1869. A po poradě s mapou jsme usoudili, že ten nejvzdálenější vulkán by mohl patřit argentinské sopce Tronador (3 470 m).

Letiště je od Puerto Montt vzdáleno ještě tak 30 km, jedeme tedy místním shuttlem – výhodou je, že náš hotel je hned vedle cílového terminálu. Ale s ubytováním je to trochu horší, některé pokoje už jsou připraveny, ale zrovna ten náš ne a asi ještě dlouho nebude. Než se ostatní ubytují, dáme si u jednoho z mnoha stánků v terminálu tacos a sníme si je na lavičce na břehu moře – Puerto Montt totiž leží na konci dlouhého zálivu Seno de Reloncaví. A jelikož náš pokoj stále není hotov a zbytek výpravy se už chystá vyrazit, dáme si bágly k Michalovi a jsme připraveni.

Hlavní atrakcí Puerto Montt je rybí trh s mnoha comedory – jídelničkami, jejichž návštěva je naším odpoledním programem. Ač jsme něco málo pojedli, rádi se obětujeme i na něco většího. Tržnice je trochu dále, jedeme tedy městským autobusem. Hned nás zmerčil pouliční kytarový bard, a už se veze s námi a cestu zpestřuje chilskou baladou. Není vůbec špatný, má docela expresivní projev – bohužel pro něj ale vybral opus příliš dlouhý, takže vystupujeme dříve, než nás stihne zkasírovat.

Jsme na prostranství obklopeném mnoha krámky a jednopatrovými dřevěnými jídelničkami na chůdách přímo na břehu zálivu. Ale na rozkoukání moc času nemáme, neboť hned jakmile jsme se tu zjevili, obklopilo nás několik dámských komand, které se mohou přetrhnout, aby nás zavlekly právě do té své hospůdky. Nabídka je v podstatě všude stejná, menu s polévkou, rybou a k tomu jako prémie syrové ryby ceviche a panák pisco sour, to vše za 5 000. Takže nakonec pochopitelně triumfuje nejurputnější naháněčka a vítězně si nás odvádí do své vývařovny.

Hospůdka je tak akorát pro nás, lahvové Australy už se nesou, můžeme v klidu vybírat z menu. U nás stejně jako u většiny výpravy zvítězil losos, pár lidí si dalo podstatně dražšího kraba. Mezitím už se objevily ceviche, pálivá salsa a pisco. Jdu trochu okouknout okolí a udělat pár fotek zálivu, když se vrátím, už mám lososa na stole – jde to tu kupodivu rychle. Ještě si dáme rundu piv (tedy já s Marcelou) a platíme – pochopitelně že si připočítávají těch 10%, tak to v Chile zkrátka chodí.

Chceme se ještě podívat do tržnice, ale v tom přibíhá Marek, že do vedlejšího rybářského přístavu připlulo plno lachtanů. Rychle se tam přesouváme a opravdu, aspoň desítka ploutvonožců má hody, protože místní rybáři jim házejí zbytky z vykostěných ryb. Lachtani se občas i trochu servou, ovšem na obřího lachtana nejblíže k nám si nikdo netroufne – má těch páteří před sebou už několik a klidně si může i trochu zdřímnout. A lachtani pochopitelně nehodují sami, na racky a jednoho kondora havranovitého se také dostane.

Projdeme si tržnici a směřujeme na autobus, žádný nám ale nehodlá zastavit, tak jdeme nakonec pěšky. Odměnou je nám pohled na zasněžené Calbuco tyčící se nad přístavem – při našem příjezdu bylo totiž v mracích. Náš hotelový pokoj se konečně uvolnil, ubytujeme se a spěcháme po nábřeží s řadou bronzových chilských velikánů do nákupního střediska, kde je i exchange – zase už jsme na mizině. A jelikož bydlíme v 6. patře a máme z okna úžasný výhled na záliv i Calbuco, můžeme při donesené večeři krásně sledovat, jak bílý vulkán se zapadajícím sluncem postupně rudne a posléze temní, zatímco město pod ním ožívá umělým osvětlením – asi by stálo za to někam vyrazit, ale už jsme nějací leniví a zásoba chilského Gata je dostatečná.

Ráno jsem zjistil, že kromě Calbuca je od nás viditelná i špička Osorna, ale po návratu ze snídaně už obě sopky zmizely v mracích. Počasí se k nám tedy bohužel obrátilo zády, ale nutno říci, že je to vlastně během celého zájezdu poprvé.

Marek včera zajistil van, který nás proveze nejen do národního parku Vincente Pérez Rosales, ale z něho nás odveze rovnou do Pucónu, což je aspoň 200 km – jinak bychom se museli vrátit a jet linkou z terminálu. Pravda vozidlo to není největší, ale nakonec se tam jakž takž srovnáme i s bagáží. Vyrážíme na sever k městu Puerto Varas, cestou si ještě trochu zajedeme do  Nueva Braunau. Název městečka nevyjadřuje nějaké reminiscence na rodiště Adolfa Hitlera, ale jde o Nový Broumov – v 80. letech 19. století ho totiž založili německy mluvící osadníci z Broumova v severních Čechách.

Puerto Varas na břehu velkého jezera Llanquihue (čti nejspíš jangivé, název pochází z indiánského jazyka Mapučů ) je výchozím bodem zdejší turisticky vděčné oblasti protkané jezery a sopkami – vzhledem k dnešnímu zataženému počasí jsme ale o vyhlášený pohled na Osorno přes jezero bohužel připraveni. Pokračujeme tedy podle východního pobřeží jezera a krátce se zastavíme u německého luteránského kostela – Němci a Rakušané tvořili od 19.století základ zdejšího osídlení. Jinak zřejmě první běloši, kteří se objevili v těchto končinách, byli v 50.letech 16.století conquistadoři výpravy chilského guvernéra Garcíi Hurtada de Mendoza při nezdařeném pokusu dosáhnout  Magellanův průliv po souši.

Pokračujeme dále a bedlivě sledujeme vývoj počasí nad jezerem – zdá se, že se to trochu lepší. A opravdu, úpatí sopky začíná vystupovat z mraků. Takže zastavíme, a za chvíli už vidíme i bělostnou špici vulkánu, tak přece máme aspoň trochu štěstí.

Na severním konci jezera u osady Ensanada odbočujeme a za chvíli jsme u vstupu do parku, kde platíme vstupné 4 000 CLP. Hlavní atrakcí parku pojmenovaného po chilském cestovateli a politikovi, který se zasloužil o poznání a osidlování tohoto území, jsou vodopády Salto Petrohué. Po můstku přejdeme skalnaté vedlejší rameno řeky Río Petrohué a dojdeme k hlavnímu toku, odkud už jsou vidět první peřeje, které se valí přes čedičové skalky a obtékají malý ostrůvek. Na ten vede další můstek a teprve odsud se otevírá ten pravý výhled na burácející peřeje hřmící v hrdle mezi ostrůvkem a protější skalní stěnou. Ač se vyčasilo a slunce docela pere, sopka Osorno, která by tomu úžasnému přírodnímu divadlu dodávala to pravé pozadí, je bohužel zase v mracích. Ale v dáli jí aspoň trochu nahrazuje argentinský Tronador.

Vyfotíme si momentálně ukázněný, ale jinak silně rozjívený školní výlet, a když se profesorskému sboru podaří jej odlákat k dalším punktům, vyfotíme se taky. Pak pokračujeme po proudu Río Petrohué, jejíž protější skalnatý zalesněný břeh je hojně porostlý žlutě kvetoucími keři. Kolem tůňky s dalším menším vodopádem dorazíme k závěrečné vyhlídce Los Enamorados, kde se s rozbouřeným říčním tokem loučíme.

Jedeme dále proti proudu Río Petrohué a po ještě jedné zastávce u peřejí obsypaných žlutými keři dorazíme k přístavišti na jezeře Todos Los Santos, tedy Všech Svatých. Loď je připravena, můžeme vyrazit okamžitě – ale já a Michal to trochu zdržíme, protože ještě běžíme k hotelu na okraji lesa pro lahvičky Australu, bez kterých by 40minutová projížďka po jezeře byla jen poloviční. Bohužel se docela zatáhlo a fouká to, takže je třeba se na palubu pořádně zachumlat. Vyhlášená smaragdová barva vody se sice proměnila v temně zelenou, ale jezero obklopené mračnými vrcholy tím získalo zcela jinou kvalitu, daleko drsnější. A zažívat ji na zádi pod chilskou vlajkou v mracích skrytým Osornem za sebou s Australem v ruce není vůbec špatný zážitek.

Čas pokročil, hlásí se hlad. Jediná možnost je restaurace s ráznou šéfovou, bufetem “all you can eat” a skleničkou vína za 12 000 – pro nás prý udělají výjimku, místo vína možno i pivo – a to už je prý konečná cena. Napřed se hlásí jen nás 5 hospodských typů a Marek, ale pak je nás najednou 8. Zbylí si dávají jídlo z jídelního lístku myslím za 8 000. Nakonec to pochopitelně stálo o těch 10% více, což se dalo čekat. Výběr je ovšem neskutečně bohatý - nejlepší byl losos se smetanovou omáčkou s houbami. A těch dortů – no třeba to na plánované vycházce k nějaké další laguně nějak rozchodíme.

Bohužel nerozchodíme nic, venku silně leje. Stejně už jsou asi 3 odpoledne a před námi cesta dlouhá, bude rozumnější vyrazit. A ta cesta se ukázala ještě delší, neb byla také zarúbaná. Několik objížděk, několikanásobné čekání, až silniční dělník otočí ceduli z červené na zelenou stranu, zácpy – do Pucónu jsme dojeli až po osmé a už za tmy. Je to vyloženě turistické městečko na břehu jezera Villarrica, centrum výletů do okolních národních parků.

Ubytujeme se v příjemném hostalu vedeného postarším párem, s krbem a pár stolky v příchozí hale, kde se po nákupu cervezy (nejvýhodnější cenu mají 1,5 l vratné lahve) a vína v nejbližším marketu ještě s Michalovci a Martinem usadíme. Počasí se zítra má vylepšit, ve vedlejší cestovce si nějací mladí drsani domlouvají výstup na vrchol činné sopky Villarrica (2 840 m), která má být hned za Pucónem, ale dnes byla neviditelná.

Ranní počasí je takové zatím nerozhodné, uvidíme, co se z toho vyvine. Nasnídáme se v hale hotýlku, a za chvíli je tu mikrobus, který nás má odvézt do asi 35 km vzdáleného národního parku Huerquehue (čti nejspíš vergivé). Okolní krajina je protkána jezery a řekami, všude kvetou žluté keře, oproti Patagonii je vše daleko zelenější. Nacházíme se totiž už v regionu Araucanía, s jeho dešťovými pralesy. Název parku opět pochází z jazyka Mapučů, původních obyvatel tohoto území. Ačkoli jejich několik století trvající odboj proti španělským dobyvatelům není tak populární jako vzdor indiánů severoamerických, svojí délkou a úspěšností je vysoce překonává. Do Chile Španělé poprvé vstoupili pod vedením Diega de Almagra roku 1536 – tažení ale skončilo krachem. Teprve Pizarrem vyslaný Pedro de Valdivia roku 1541 založil Santiago a několik dalších měst jižněji a byl jmenován guvernérem Chile. Mapučové se ovšem nepoddali, celá doba Valdiviovy vlády je vyplněna ozbrojenými střety s indiány, až nakonec ani ne dvacetiletý togui (náčelník) Lautaro sjednotil kmeny a roku 1553 uštědřil Valdiviovi drtivou porážku, při které byl guvernér zajat a posléze rituálně zabit. Po dalších 50 let se v Chile střídal jeden guvernér za druhým a žádný s pacifikací Mapučů neuspěl. Až se objevil Martín Garcia de Loyola, který si v Peru získal značné renomé zajetím posledního Inky Tupaca Amaru, skrývajícího se v tajemné Vilcabambě – Inca byl následně v Cuscu popraven. Ovšem uštvat moci již dávno zbaveného Inku a porazit nezdolné mapučské bojovníky byly dvě zcela odlisné věci. Karta se obrátila a roku 1598 byl v údolí Curalaba Loyolův oddíl zcela zničen mapučským náčelníkem Pelentarem – přežil jediný Španěl, ale guvernér to nebyl. Následné všeobecné povstání přinutilo Španěly úplně Araucánii vyklidit. Mapučové si uchovali svou nezávislost až do poloviny 19.století, kdy podlehli masovému přílivu kolonistů z Evropy podporovanému chilskou armádou vyzbrojenou moderními zbraněmi. Roku 1882 bylo obsazeno poslední mapučské středisko odporu Villarrica, kterou jsme včera projížděli kousek před Pucónem.

Během jízdy se obloha vyjasňuje – sopka Villarrica se konečně odmaskovala a předvádí se ve své bělostné kuželovité majestátnosti, bohužel na foto není kde zastavit. Začínáme stoupat, projíždíme nad pěkným jezerem a vnoříme se do lesa, kterým po chvíli dojedeme ke vstupu do parku, kde platíme vstupné 5 000. Z mnoha možných okruhů je nám doporučen 8kilometrový okruh Lagos, který je prý nejhezčí. Ale zas tak snadné to nebude, musíme vystoupat a pak znovu slézt skoro 600metrový výškový rozdíl.

Zpočátku jdeme lesní stezkou kolem krásného lesem obklopeného jezera Tinquilco. Jakmile vyjdeme z lesa, vidíme už před sebou lesem pokrytou stěnu, pod jejímž vrcholkem se třpytí stužka kaskád – tam nahoru se musíme vysápat. Na kraji lesa na nás čeká Janka a v náručí třímá tři utrápená kuřata. Očekává, že budu vědět, co jsou zač, tak to nemohu sloužit, ale doporučím jí, ať je rychle vrátí, kde je našla – opravdu důstojný vstup do národního parku.

Prudký výstup vede pralesem mezi obrovskými stromy a sklánějícími se zelenými bambusy. Na první rovince nás čeká odměna – konečně výhled na Villarricu. Chvíli váháme, kudy dál, protože cesta se tu rozdvojuje, pak ale usoudíme, že šipka slibující 400 m k “Cascada Nido de Aguila” je odbočka k vodopádu, zatímco další šipka 3,9 km k Lago Verde označuje náš další výstup – a zřejmě to bude všechno trochu delší. Vodopád ale nemůžeme pochopitelně minout.

Stezka k němu se klikatí ostře dolů už docela dlouho, a vodopád je zatím jenom slyšet. Teprve když ztratíme tak 100 m výškových, otevře se před námi ono Orlí hnízdo – sluncem ozářená kaskáda v zelené džungli přímo září. Takže zase nahoru a pokračujeme ve výstupu, který nás za chvíli dovede k  další krásné vyhlídce na Villarricu, tentokrát i s jezerem Tinquilco. Následuje další ztráta výšky k obdobně působivému vodopádu Trufulco, a poté opět výstup a ještě jedna vyhlídka na sopku a jezero. Odtud je klikatá bahnitá stezka vzhůru zpevněna prkny a kládami, občas se mění v dřevěné schody – ještě že je krásné počasí, při dešti to tu musí pěkně klouzat.

Konečně jsme nahoře, přejdeme po ne zrovna bezpečně působícím dřevěném můstku přes bystřinu, která padá dolů a tvoří ony kaskády, které jsme cestou viděli. Ona bystřina vytéká z nádherného zeleného lesního jezera zvaného Lago Chico. Obcházíme ho lesem zprava s mnoha krásnými výhledy na jezero lemované bambusy a araukáriemi, které se tyčí i na vrcholku skály na druhém břehu – lago jakoby vypadlo z Burianových obrazů prvohorního lesa.

Se zbytkem výpravy se potkáváme u dalšího krásného jezera Lago Verde s výhledem na zasněžené hory. Trochu se tu občerstvíme a pokračujeme k třetímu jezeru Lago Toro, opět obrostlému araukáriemi. Je to tu opravdu úžasné, rozhodně ten výstup stál za to.

Teď nás ovšem čeká sestup, který se zdá přímo nekonečný. Ale konečně jsme dole u malého hospodářství, kde se vyjasnila identita oněch kuřat, která se nyní popelí kolem své krůtí matky. Je tu i bufet, kde někteří naši popíjejí kávu, pivo ale nemají, takže nemá cenu se zde zdržovat. S Marcelou si ještě projdeme v opačném směru stezku kolem jezera, ostatní jdou zkratkou po prašné silnici. Na parkovišti se všichni šťastně slezeme včetně Luboše, který podnikl nahoře ještě další okruh.

Během zpáteční se pokoušíme řidiče zastavit na nějakém místě s výhledem na Villarricu z menší vzdálenosti, moc se to ale nedaří. A jak se posléze ukáže, bylo to ostatně i zbytečné, protože nejlepší výhled na sopku, která je v Pucónu opravdu za humny, je z terasy před jídelnou Subway, kde s Marcelou večeříme výborné plněné barbeque bagety, kus za 2 000. A vedle našeho hostalu objevíme hospodu s nabídkou pinty točeného též za 2 000 – ideální. Michal s Marcelou dali přednost jakémusi podniku se sympatickým názvem Starý gringo, ale už nevím, jak tam vlastně dopadli. Každopádně se večer v hale zase slezeme v docela bujaré náladě.

Díky tomu, že jsme se neplánovaně zdrželi poněkud déle, odhalili jsme podle činnosti naší bytné, že slíbený ranní snídaňový balíček (musíme totiž odjet už v 6 hodin) zmutoval do snídaně připravené na stolech – budeme tedy muset vstát ještě trochu dříve. A všechny stoly kolem nás už jsou připraveny na snídani, radši si jdeme také lehnout – ještě že bytná nezaregistrovala, že Michal při otvírání vína kromě naplnění našich skleniček hojně zalil i její kytku v květináči.

Ten brzký ranní odjezd je kvůli tomu, že musíme stihnout letadlo do hlavního města Chile Santiaga, a letiště je ve 120 km vzdáleném Temucu. A vzhledem k dosti problematické cestě sem je třeba počítat s jistou rezervou. Ale dnes je vše jinak, cesta je volná a počasí krásné. Konečně také jedeme i kolem jezera Villarrica, které jsme zatím ani neviděli.

Na letiště dojedeme dokonce tak brzy, že je tu ještě zcela mrtvo. Chvíli si tedy musíme počkat, ale zase jsme odbaveni jako první a můžeme se věnovat nabídce barů – tentokrát jsme si dali ranní sangriu, kterou jsme předtím nikde neviděli. K dalším pozoruhodnostem letiště patří to, že orientační cedule jako třeba označení záchodků jsou tu v indiánském jazyce – zřejmě připomínka na to, že zdejší kraj odolával tlaku kolonizátorů až do konce 19. století.

Let je poměrně krátký, ani ne hodina. Po startu se s námi ještě rozloučí bělostná Villarrica, při klesání do Santiaga nás zase vítá nejvyšší hřeben And – dominantní hora vypínající nad okolím zřejmě bude Aconcagua – bohužel jsem jí nestihl vyfotit.

Z letiště do našeho hotelu jedeme dvěma taxíky, náš řidič ale zvolil ucpaný břeh řeky Mapucho, takže nakonec naše jízda trvá déle než let z Pucónu. Marek nás musí v závěru navigovat mobilem, neb jejich řidič jel chytřeji a už jsou dávno na místě. V hotelu nás ovšem ještě neubytují, takže se v recepci převlíkáme do něčeho lehčího, a poté vyrážíme do rozpáleného Santiaga. Hlavní náměstí Plaza de Armas s Metropolitní katedrálou a sochou zakladatele města Pedra de Valdivia je naštěstí kousek od hotelu. Je tu živo, v altánku hraje a tančí rozjetá dívčí kapela, v kašně se koupou děti a dospělí si aspoň polévají hlavu, jízdní policie je tu zřejmě spíše pro okrasu. Katedrála prošla po četných zemětřeseních několika přestavbami, současný stav je z konce 18. století. Trochu se zchladíme uvnitř a pokračujeme k hlavní třídě O‘Higgins, na které stojí i presidentský palác La Moneda, místo posledního odporu a smrti presidenta Salvatora Allendeho při Pinochetově puči v září 1973.

Obejdeme palác, původně mincovnu (odtud název) a kolem dalších vládních budov přímo obklíčených chilskou vlajkoslávou se vracíme k náměstí a směřujeme za účelem oběda na tržiště. Odchytnou nás hned v první rybí hospodě a už nám v patře srážejí stoly. Objednávka vzájemně se překřikujících účastníků zájezdu je pochopitelně trochu zmatená, ale obsluha je očividně ještě zmatenější, takže málokdo dostal to, co opravdu chtěl – šlo hlavně o hromadnou záměnu ryb na roštu za smažené, což se týkalo i mně, ale nakonec jsem byl docela spokojen – smažená ryba mi chutnala víc než ochutnávka od Marcely, na kterou ten rošt vyšel. Další past, které jsme se my dva naštěstí vyhnuli, byla paella s mořskými plody, z které se vyklubal docela drahý vývar s mušlemi. Pivo měli točené a stihl jsem hned tři velké - dlouhé čekání na jídlo někdy není k zahození.

Zastavíme se v hotelu, tentokrát už nás ubytují. Ale rychle musíme do protějšího mercada, plechovkové pivo se při podvečerním výletě na vyhlídku Santa Lucia jistě bude hodit. Ale sortiment prodejny je nějaký podivný, z nápojů jen voda a džusy, a jinak je to v podstatě spíš drogerie. Ptáme se u informací, prodavačka poněkud záhadně ukazuje někam za roh – po několika marných pokusech konečně objevíme schody do patra, kde naštěstí mají vše potřebné.

Cerro Santa Lucia je opět kousek od hotelu, když se vyšplháme nahoru, jsme na cimbuří jakéhosi zámečku s pěknými výhledy na Santiago se zamlženými horami v pozadí, na 870 m vysoký kopec San Cristóbal a hlavně na 300 m vysokou prosklenou budovu Gran Torre Santiago, nejvyšší v Jižní Americe a druhou nejvyšší na jižní polokouli. V parčíku pod hradbami si u bazénku a sochy Pedra de Valdivia obtěžovaného holuby vypijeme pivo a vracíme se do hotelu, kde si vychutnáme večerní siestu podmalovanou neustálým tůrováním městských autobusů pod naším oknem, občas zpestřeným hudební produkcí “one man show”, tedy jedním pochodujícím člověkem zpívajícím do mikrofonu za doprovodu přenosné aparatury. Ty autobusy nás budou doprovázet po většinu noci.

Do Valparaisa pojedeme linkovým autobusem, jezdí prý velmi často. Nejdřív se ale musíme dostat k autobusovému terminálu, který je poměrně daleko, takže je nutné jet metrem. Stanice by měla být někde pod Cerro Santa Lucia, ale jaksi není k nalezení. Je tedy třeba odchytit místního jazyka, což se zdařilo ve formě ochotného bohémsky vypadajícího týpka, který se na nás okamžitě nalepil s tím, že nás tam dovede. Pochopitelně to ovšem nemělo být zadarmo, takže Marek prožil v podchodu metra dramatický nákup jízdenek kombinovaný s odháněním našeho průvodce – teprve únik do placené zóny metra nás spasil.

Jedeme metrem po červené linii až na zastávku Pajaritos, kde je terminál. Autobus do Valparaisa jede opravdu hned, jako obvykle je místenkový, pohodlný a se záchodem. Projíždíme docela pěknou krajinou, pampou obklopenou horami, ale brzké ranní vstávání nás rychle uspí. Ve Valparaisu jsme za hodinu a půl, čili někdy před jedenáctou, odjezd by měl být mezi pátou a šestou, máme tedy před sebou zhruba 6 hodin. A jelikož přístavní Valparaiso není zrovna nejbezpečnější a navíc je to docela bludiště, bude lepší se držet pohromadě.

Okolí terminálu je plné stánků se vším možným a je jako obvykle trochu divoké, proto rychle odtud. Jdeme rovnoběžně s pobřežím po třídě Pedro Montt a příčné ulice stoupající vlevo do kopců dávají tušit, v čem spočívá kouzlo tohoto města, památky UNESCO – pestrobarevné domky, spletité uličky a schodiště, murales na stěnách domů i na roletách garáží, vše většinou ve  stadiu sympatické ošuntělosti. Těch kopců neboli cerros, na které je Valparaiso doslova nalepeno, je snad třicet, a na mnohé vedou historické lanovky, ascensory, postavené na přelomu 19. A 20. století. Těch má být 15, ale většina z nich je momentálně nefunkční. To zřejmě platí i o nejstarším ascensoru Concepción, o kterém nám sice na informacích řekli, že je v provozu, ale všichni na ulici dotázaní tvrdí opak.

Dojdeme k náměstí Victoria a tam odbočíme jednou z těch strmých klikatých uliček směřující na Cerro Bellavista. Tato čtvrť je skutečnou Mekkou pouličních malířů, murales jsou tu opravdu všude – na domech, zdech, schodištích i skalách. Pro znalce tohoto pouličního artu je tu k dispozici i mapa s vyznačením děl nejvýznačnějších umělců. Dojdeme až ke kostelu San Sebastian a poté k La Sebastianě, terase s muzeu nejznámějšího chilského básníka Pabla Nerudy, který strávil ve Valparaisu značnou část života. Z terasy je pěkný výhled na okolní cerros s drůzovitě nalepenými barevnými domky, kamennými, dřevěnými i plechovými. Bohužel počasí je docela mlhavé, takže ty barvy úplně nevyniknou – to je tu ale na pobřeží Pacifiku zřejmě zvykem.

V sympaticky působícím minimarketu si koupíme empanady a cervezu a oběd konzumujeme na schodech k vedlejšímu parčíku – já s plechovkou maskovanou naším obalem, Michal volně – zdalipak je konzumace alkoholu na veřejnosti v Chile dovolena? Odpovědi se dočkáme vzápětí v podobě jakoby s nebe spadlého policisty a jeho sdělení “No beer!” Naštěstí je dobře naladěn, takže zatímco Michal hledá pytlík, odchází s komentářem “No look”, majícím zřejmě naznačit, že to neviděl. Ale nedosti na tom, za chvíli se vrací a ukazuje na mé masované pivo s pochvalou “Very good”. Takže konečně se mi jednou dostalo oficiálního uznání od strážce zákona.

Sestupujeme Nerudovou ulicí, opět plnou murales a obdobně strmou jako Nerudovka pražská. Pod kopcem nás dvojice starších turistů konečně navede na jeden fungující ascensor, který bychom jinak asi přehlédli, protože přístup k němu je domem. Jedná se o Ascensor El Peral, který nás vyveze na terasu s několika restauracemi, pěknou vilou a hlavně výhledem na záliv s přístavem obklopený valparaiským amfiteátrem domků na stráních. Je odtud vidět další funkční Ascensor Artillería nad západním koncem přístavu plným jeřábů. V zálivu kotví několik šedivých vojenských lodí a oblohou každou chvíli proburácí letka stíhaček. Vysvětlení se nám dostane po sestupu k náměstí Sotomayor, kde je připraveno pódium s hledištěm a čety vojáků dokončují poslední úpravy – jde tedy o oslavu nějakého státního svátku.

Kolem sochy chilského generála Artura Prata, padlého roku 1879 v námořní bitvě s peruánským loďstvem, dojdeme k přístavu. Kromě jedné velké nákladní lodě je tu plno vyhlídkových plavidel, jedno z nich obsazené turisty v oranžových záchranných vestách právě vyráží, možná za velrybami, ale spíš jen na obhlídku přístavu. My pokračujeme dále k ascensoru Artillería, je tu trochu fronta, do kabiny se vejde jen deset lidí. Oproti celkem modernímu Peralu působí Artillería daleko více historicky, ale cestu s námi nahoru ještě zvládne, ač s jednou nečekanou zastávkou.

Horní terasa, původně sloužící jako dělostřelecká baterie bránící přístav, je obsypána krámky a ve vedlejší hospodě získáme i točené pivo take away za 2 000, což je vzhledem k hojné návštěvnosti tohoto místa poměrně slušná cena. Konečně vyšlo slunce, takže pohled na město, přístav plný jeřábů a kontejnerů a záliv táhnoucí se až k letovisku Viňa del Mar (místo naší základní skupiny na fotbalovém MS v Chile v roce 1962) se konečně vybarvil. A terasa je i vhodné místo na závěrečnou skupinovou fotku naší výpravy, zítra se naše cesty rozejdou. Zatímco my, Marcela s Michalem a Lenka s Jiřím se vracíme do Prahy, zbylá šestice s Markem ještě poletí na dva dny na Velikonoční ostrov.

Dolů jdeme opět velmi pestrou uličkou pod skalou s nalepenými domky a máme štěstí, na blízkém náměstíčku chytneme autobus, který nás doveze k terminálu. Tam je trochu větší bordel, ale místenky získáme na spoj jedoucí už za půl hodiny. Jdeme tedy s Marcelou sehnat nějaké občerstvení. S jídlem není problém, pouliční rošt s výbornými špízy objevíme hned na nejbližším rohu, ale s pivem, kterým je nutno výborně kořeněné maso zapít, je potíž. Po 20 minutách marného hledání marketu rezignujeme a vlezeme do jedné hospody koupit lahvové. Zprvu akce vypadá úspěšně, litrová láhev stojí na pultu před námi a už je i zaplacena, když ženská v pokladně začne něco hulákat a pingl, který nám láhev vydal, se s ní jde radit. Když se vrátí, najednou nás nechce nechat s pivem odejít, že ho musíme vypít uvnitř. Snažím se mu vysvětlit, že nám za 10 minut jede autobus, a že tedy i při nejlepší snaze to prostě nezvládneme, ale vše marno. Takže se nedá dělat nic jiného, než tu láhev popadnout a rychle vypadnout. Pingl je ovšem velmi sveřepý, pronásleduje nás s hulákáním na ulici a hrozí, že na nás zavolá policii. Až ve víru terminálu se nám podaří ho setřást, ale zcela se uklidníme až ve chvíli, kdy sedíme v horním patře autobusu a Valparaiso mizí za zády.

Dobře, že to pivo máme, večerní návrat do Santiaga není totiž tak hladký jako jízda ráno. Silnice je silně zahuštěna, každou chvíli stojíme, k terminálu Pajaritos dojíždíme až po osmé. Než dojedeme na Santa Luciu a než dojdeme do hotelu, je 9. V recepci se loučíme s Velikonoční frakcí a Marek nám ještě jde ukázat křižovatku, kde nás zítra vyzvedne taxík na letiště. Loučíme se i s ním a jdeme pátrat, zda bychom se ještě někde najedli. Supermercado je už pochopitelně dávno zavřené a všechny okolní podniky neskutečně drahé. Jediný lokál, který připadá v úvahu, je úplně plný a víc než divoký – ale tři litrovky piva s sebou nám tu vydali bez obtíží. Takže poslední večer v Chile trávíme dojídáním zbytků, ale pivem a i vínem ze včerejška jsme zásobeni dostatečně. A na řvoucí autobusy už jsme si taky zřejmě zvykli.

Po zkušenostech s dopravní zácpou při příletu máme taxíka objednaného na osmou, ač nám to letí až ve 12,45. A řidič na nás dokonce čeká v recepci – byl tak ochotný, že zajel až před hotel, ač je tam pěší zóna. Provoz je dnes ráno nezahuštěný, na letišti jsme před devátou, a hned nás taky odbaví. Pivo ovšem točí až od 10, tak si musíme chvíli počkat.

Letenka nám slibuje více jak 17 hodinový let s jedním mezipřistáním, Michal vygoogloval, že je to v Buenos Aires. Sedíme všichni úplně vzadu, my na předposlední trojce, za námi Jiří s Lenkou. Nikdo další už si nepřisedl, takže se můžeme roztáhnout k okénku. Velmi brzy po startu přelétáváme Andy, Aconcagua by měla být někde pod námi, ale bůh suď, který z těch polozamračených štítů to je. V Buenos Aires přistáváme za hodinu a půl, letadlo se vyklidí, zhruba za 3 hodiny se zase máme vrátít na stejná místa. Je třeba znovu projít rámy a pak už můžeme hledat nějakou hospodu. Jednu jsme objevili, dokonce s pípou, ale ač několik servírek nemá co dělat a je tu zcela prázdno, obsloužit nás nehodlají, důvod jsme nepochopili. Musíme se tedy spokojit s plechovkami poblíž našeho gejtu.

Nikdo k nám nepřistoupil, což je výborné, okýnko máme zase pro sebe. A při odletu z Buenos Aires se naskýtá ještě jeden zajímavý pohled, a sice na ústí řek Uruguay a Paraná, které vytvářejí onu neuvěřitelnou deltu Río de la Plata. A pak už následuje jen 11 hodinový převážně noční let do Amsterdamu. Tam máme něco přes dvě hodiny na ranní pivo a před druhou jsme v Praze. Máme to za sebou a bylo to úžasné.