peruPERU  A  BOLÍVIE  2005bolivia

 

Mapa .

 

     Po návštěvě Mexika v loňském roce bylo jen otázkou času, kdy přijde na řadu kolébka další velké indiánské kultury latinské Ameriky -  říše Inků. Připojilo se i pár dalších zájemců, španělštinou ovšem nevládl žádný a tak bylo opět třeba nutno hledat pomoc u cestovních kanceláří. V interním konkursu vyhrála nakonec chomutovská cestovka Sport-S, jejíž nabídka se zdála při celkem solidní ceně nejpestřejší. Očekávaného průvodce Davida Majáka nakonec nahradila jeho peruánská žena Berta, která nás bude očekávat až na místě v Limě.

 

17.9. Praha – Amsterodam – Bonaire – Lima

     Konečně odstartováno. Je krátce po 7 ranní hodině a rázem můžeme zapomenout na to , co ještě vzít či nevzít, proti čemu se očkovat a co naopak radši nechat být – Hanka to například měla udělat s manikúrou, která skončila v rukou bdělé letištní ochrany. Společnost KLM se ale očividně únosu nebojí, neboť nabroušené nerezové vidličky jsou častou součástí servírování. Do Amsterodamu  je to vzhledem k délce dalšího letu jen malá půldruhahodinová epizoda. Dvouhodinovou přestávku využíváme k seznámení se zbytkem výpravy - kromě mě tedy Vládi alias Nikotina, mé družky Marcely, Roulina, Kačenky, Michala, Jarky a Hanky  se zájezdu účastní Lenka, Milena, Honza senior a Honza junior. Na Honzovi juniorovi je pozoruhodné, že je to Michalův spolužák ze střední školy, Honza senior  se zase vyznačuje videokamerou a netypickým malým pytlovitým zavazadlem, který budí podezření na všech letištích. Lenka jede do And studovat umění místních šamanů a Milena se je bude snažit přiučit něco z češtiny. Zbylý čas úspěšně trávíme horizontálním eskalátorovým odjezdem do vzdálené hospody , konzumací Heinekenu a obdobným návratem.

     Přes oceán letíme už značně větším letadlem. S Marcelou,Jarkou a Michalem jsme na prostřední čtyřce, takže moc nevidíme a dlouhý čas si trávíme zvýšenou konzumací, což personál viditelně začíná otravovat, jak jim zásoby mizí a práce přibývá. Hanka též nemůže konzumovat, neboť kromě sebe polila i sousedku u uličky, která teď protestuje souvislým spánkem a nevypouští jí ven. Naštěstí se blíží ostrov Bonaire, malá nizozemská enkláva v Karibiku, kde se přistává kvůli tankování (ovšem asi po 9 hodinách). Šok při výstupu z letadla - strašné vlhké vedro – ale Kačenka by tu nejraději zůstala. Po půlhodině pokračujeme s novou posádkou, novými zásobami, zpívající letuškou,  ale bohužel ne s novými silami. Překročení rovníku ovšem slavíme několikrát, pak už toho moc nevím, jen že mě iritoval kreslený film Madagaskar. Přistání se povedlo, též setkání s drobnou a snědou Bertou a kupodivu i vyplnění vstupních formulářů a výměna peněz. Při nástupu do mikrobusu, který nás odveze do hotelu, se ukazuje, že je nás ještě o 2 více . Nově příchozí Pavel a Vlaďka si tak mohou vyslechnout světovou premiéru sloky „Když jsme táhli k Machu Picchu, zpívali jsme vesele …“ . Pak jsem ještě kupoval v lékárně cigarety a posléze usnul při čumění do prvního peruánského piva.

 

18.9.    Lima - Pisco   

       Snídaně po noclehu v hotelu řetězce Casa Andina formou švédského stolu dobrá -  vajíčka, slanina, sýry, džusy, sladkosti, všudypřítomný coca maté - kokový čaj. Venku poprchává, že by opravdu začalo období dešťů? Berta nás uklidňuje, v Limě u moře je to prý touto dobou obvyklé. Sbírá od nás letenky a pasy, protože zřejmě vypadáme po dlouhé cestě poněkud nesvéprávně, a představuje svého asi jedenáctiletého synovce Christa,  který s námi pojede až do Arequipy, což je bydliště Berty a její rodiny.

        Franciscem Pizarrem založená Lima má nyní snad 8000000 obyvatel.  Prohlídku  absolvujeme v mikrobuse jako stvořeném pro naší 14ti člennou skupinu. Než se dostaneme do centra, projíždíme asi půlhodiny předpokládaným bordelem měst třetího světa, z toho asi 10 minut čekáme na jedné křižovatce na červené, než to policistka na motorce změní. Ženy tu v řadách policie ostatně výrazně převažují, alespoň podle toho, co jsme měli možnost vidět. Provoz je dosti chaotický, ale Berta říká, že to je dobré, zato v Bolívii uvidíme.

      První zastávkou je klášter San Francisco – výrazná knihovna, rocková mše a katakomby s kvanty spořádaně utříděných kostí a výhledy z podzemí pod sukně návštěvnic kostela. Kousek odtud je náměstí Plaza Mayor, známé spíše jako Plaza de Armas, jako ostatně všechna hlavní peruánská náměstí. Na něm stojí barokní katedrála a presidentský palác, kde se má v poledne odehrát výměna stráží. Dnes je ovšem neděle a tak je tato militantní událost zastíněna záležitostí daleko barvitější. Několik souborů krásně vybarvených (převažuje fialová a žlutá) tanečníků krouží za doprovodu peruánské dechovky kolem náměstí, pánové ozdobeni stříbrnými chřestidly, dámy flitry a slušivými minisukněmi. V pozadí s katedrálou a barevnými domy náměstí s dřevěnými koloniálními balkóny je to vděčná podívaná. Při pohledu k obloze si ale člověk nemůže nevšimnout hejn kroužících supů nad kopcem za řekou Rimac, což mu připomene, že je třeba něco vypít, aby se nestal jejich potravou. S Rouliny to okamžitě řešíme,  černá Cusqueňa mediana (0.7 l) asi za 7 solů. (1 sol = 8Kč). Michal má až do Arequipy smůlu, bere antibiotika kvůli zánětu zubu, a tak se musí spokojit s Inca Colou, což je velmi hnusná žlutá limonáda.

     Nejslavnější z limských balkónů je Torre Tagle, po jehož zhlédnutí se pomalu začíná ozývat hlad, jdeme tedy společně na první peruánský oběd. Menu stojí 6 solů , obsahuje předkrm (Honza jr. dobře zvolil cebiche, kyselé syrové ryby, my ostatní zeleninový salát), jako hlavní chod kuře s rýži a jednou bramborou - asijský rýžový monopol tady v pravlasti brambor vítězí. Na závěr puding a Piqueňa cerveza (malé pivo) asi za 6.   Pivo tu dle mého názoru docela jde, ale Berta varuje, že v Bolívii je daleko horší. Ostatně podle jejích upozornění nás v Bolívii zřejmě čeká souvislá řada hrůz.

    Odpoledne jedeme do Národního muzea. Rozsáhlé sbírky hlavně z předinckého období – kultury  Chimu, Nazca, Chavín, Tihuanako. Nejzajímavější je  keramika – bohatě zdobené džbány s dvěma hrdly ve tvaru různých zvířat.  Také u erotických motivů v indiánských kulturách je značný nával. V muzeu jsou  vystaveny  i zlaté nálezy z hrobky  ze Sipánu – tzv peruánský Tutanchamon. Potkáváme Davida Majáka s jinou českou výpravou – dnes se vracejí a do kaňonu Colca je nepustili pro napadlý sníh. V Limě už je teď odpoledne pěkně a snad se to zítra vyřeší i se stávkou dopravců, kterou straší Berta.

     Kolem čtvrté se přesunujeme na autobusové nádraží, kde se nám asi po 20 minutách podaří urvat místa v autobusu do Pisca. V okamžiku nástupu se najednou ocitám zahalen prašným oblakem – nějak jsem vydráždil práškový minimax. Cesta je rušena jen prodejci občerstvení, kteří se vždy pár stanic svezou a přitom se snaží udat něco ze svého preclíkového sortimentu. Krajina kolem je nevábná, vyprahlé prašné kopce s minimem vegetace, občasné výhledy za rozbouřený pochmurný Pacifik. Stmívá se, video řve, občas prokoluje placatka s whiskou, metaxou či slivovicí. V Piscu vystupujeme asi po čtyřech hodinách, čekající mikrobus nás odveze do hostalu, který působí  velmi příjemně. V patiu nečeká otravný kokačaj, ale místní kyselohořkosladký koktail pisco sour míchaný a napěněný ze stejnojmenné místní kořalky, bílku, limetky a džusu. A na čisté pisco si vyrážíme do hospody – nic moc to ale není, chutná jako ředěná vodka a navíc je dost obtížné si je při našich jazykových schopnostech objednat. Tak zůstaneme zase při cerveze, objevuje se nová značka – El Dorado – čerstvá novinka i pro Peruánce.    

 

19.9.    Pisco – Nazca

      Díky dopravní stávce spojené s blokádou se na své cestě k moři mikrobusem proplétáme prašnými vedlejšími cestami - ještě že se vždy najde nějaký stávkokaz.  Čeká nás výlet na ostrovy Islas Ballestas – ráj mořského ptactva, lachtanů a hlavně ptačího trusu – guana. Vedle přístaviště se už pohybuje první předzvěst, šedomodrý pelikán, ovšem se svým samozvaným patronem, který okamžitě vyžaduje příslušnou částku za foto. Na loď se kromě nás nacpe ještě asi 10 Holanďanů, všichni se šněrujeme do záchranných vest. Plavidlo vyráží celkem svižně, ale velmi brzy je plynulý chod motoru stejně jako projev průvodce přerušen technickými problémy, takže plavba je provázena mnoha zastávkami. Jedna z nich je ovšem plánovaná, máme krásnou vyhlídku na legendární Dänikenův trojzubec na poloostrově Paracas –  180 m vysoký útvar ve tvaru obřího kaktusu vyrytý do pobřežního srázu.

      Ostrovy Ballestas se hlásí výrazným odérem a neustálým křikem statisíců ptačích hrdel. Skály jsou obsypány koloniemi racků, terejů, kormoránů a občas i hejnem tučňáků Humboldtových. Plážičkyjsou zase domovem stahlavých lachtaních stád. Objíždíme ostrůvky, projíždíme klenutými skalními branami a vjíždíme i na kraj jeskyň, v kterých to rezonuje ohlušujícím lachtaním štěkáním. Každou chvíli racek racku mine pracku a my jsme obšťastněni vzorky agresivního guana, v lepším případě jen na šatech. Mám podezření, že právě zde byl počat rozpad mých odpínacích kalhot, neb guano na nich zanechalo nesmazatelné stopy.

      Loučíme se s pelikány a před polednem pokračujeme mikrobusem dále směr Ica. Studený Humboldtův proud může za to, že krajina zde vypadá zcela jinak, než by člověk čekal pár stupňů pod rovníkem. Vyprahlá prašná poušť se dost vymyká představě tropického pobřeží. Stavíme ještě ve výrobně pisca, exkurze je pochopitelně spojena s ochutnávkou. A po obědě s nepoživatelným biftekem a otravným kouzelníkem vyčarovávajícím neexistující podprsenky nás čeká příjemná změna. Laguna Huachacina vypadá, jako by ji sem přenesli odněkud z Maroka. Kolem minimálně stometrové duny, na kterých vidíme šplhající odvážlivce. Taky to s Marcelou zkoušíme, ale moc to nejde, duny jsou pěkně strmé, písek je rozpálený a sesouvá se pod nohama. Radši se tedy připojujeme ke zbytku koupající se výpravy.

      Asi po hodině pokračujeme hornatou pustinou k pláni Nazca, Roulin opatřen charangem, strunným indiánským nástrojem, který odkoupil na břehu laguny.  Cestou několikrát stavíme na focení, krajina je sice stále pustá,ale při přejezdu hřebenů začíná být docela monumentální. Planina Nazca ,proslavená svými obřími obrazci, je nemilosrdně proťata silnicí. Stavíme u miradoru – rozhledny. Z výše asi 10 m jsou trochu patrné nejbližší „ruce“ a „strom“, na zbytek si musíme počkat na zítřek do letadla – zrovna nad námi jedno manévruje v poměrně ideálním pozdněodpoledním slunci.

      Městečko Nazca je rušná díra, velmi levná na to, že je častým cílem turistů. Menu asi za 4, trochu zmatek s objednáváním – zda kuřecí polévka byla v menu či ne, dodnes nevím. Ale cerveza byla studená, což tu není moc pravidlem, takže jsem spokojen. Ještě internet, kafe a večírek s Marcelou, Jarkou a Michalem na terase, opět v Case Andině.    

 

20.9. Nazca – Arequipa

      Ráno se ve dvou etapách přesouváme minibusy přes koryto vyschlé řeky po hliněnoprašné cestě k letišti. Tam panuje klasická atmosféra maňana atmosféra. Sice je krásné počasí, ale nad planinou je opar. Letadla jsou pro 5 nebo 3 lidi, před námi letí ještě jedna parta. Honza senior a Christo doplňují stav předchozích letadel, my s Roulinem a Kačenkou si dáváme na verandě cervezu. Christo se vrací zklamaný, neviděl asi 3 ze slibovaných zvířat. Honza se podezřele dlouho nezjevuje. Konečně je tu a sděluje nám , že jeho letadlo před startem asi půl hodiny opravovali. Máme se tedy na co těšit.

      A je to tady. První parta – my,Roulini a Michal (Jarku jsme nezlomili, zůstává na zemi) obsazuje letadlo a okamžitě startujeme. Chvíli to trvá, než si zvykneme na poměrně silné kymácení, ale pak už to jde. Pod námi je vyprahlá hornatá poušť, která je na rovinatých úsecích ozvláštněna vyrytými obrazci zvířat či rostlinných motivů, z nichž největší mají přes 200m. A mezi nimi se táhnou v různých směrech přímé linie až k obzoru. Vznik a účel obrazců je stále velkou záhadou, jinak než ze vzduchu jsou totiž opravdu prakticky neviditelné. Přesně tak byly také ve 20tých letech minulého století objeveny pasažéry  prvních komerčních letů nad touto oblastí. Pilot – s nezbytnou madonou na předním skle - vždy obkrouží každý obrazec zleva i zprava, vidět jsou docela dobře, ale focení je  prakticky nemožné vzhledem k ustavičnému kymácení letadla. „Astronaut“ je vyryt na svahu kopce, ostatní jsou v rovině. Asi nejhezčí jsou „kolibřík“, “kondor“,“opice“,“sup“ a „pavouk“. Asi po 30 minutách přistáváme a nemáme skoro ani čas na foto před letadlem, protože už do něj ženou další část naší výpravy, jejichž původně plánované letadlo se dosud nepodařilo opravit. Po návratu do hotelu zjišťujeme ztráty – celkem jsme to přežili, Kačence není nejlíp a Mileně není dobře.

      Ještě asi půldruhé hodiny relaxujeme u hotelového bazénu a pak nás mikrobus odveze na autobusové nádraží, kde se dozvídáme, že náš dálkový autobus z Limy do Arequipy je stávkou neohrožen, jen asi hodinu opožděn.

       Kolem 16. hodiny se objevuje a my obsazujeme přední část horního patra – u předního skla je dokonce takové barové sezení, jen pití je třeba zabezpečit z vlastních zdrojů (autobus má záchod, takže je to bezpečné). Krajina je stále hornatá poušť, ale v mlžném světle zapadajícího slunce docela fascinující. Závěje písku se postupně začínají roztahovat na silnici, což alespoň udrží v bdělosti řidiče, kterého Roulin podle způsobu jízdy zhodnotil jako usínajícího. Po dojezdu k Pacifiku zabočujeme panamerickou silnicí k jihu – cestu nám tu musí prorážet písková rolba.

       U čelního skla to docela jde, zato vzadu v autobuse to není moc v pohodě. Řvoucí akční film vystřídala jakási romanticko-filosofická unylost, ale po jejím konci na obrazovce běží stále dokola úvodní DVD smyčka s dost agresivní hudbou – je třeba jít dolů vyburcovat spící stevardku, aby s tím něco udělala stejně jako s klimatizací, která v autobuse vytvořila arktické podmínky. 

      S příchodem noci překvapivě stavíme na večeři, která je v ceně. Restaurace je ve stylu jídelny JZD 70tých let, ale jídlo je zatím nejlepší, co jsme tu měli. Vůbec úroveň dálkových autobusů převyšuje standard, na který jsme zvyklí u nás.  

       Cesta pokračuje a my postupně usínáme. Je to škoda, přicházíme asi o nejzajímavější část cesty serpentinovitou silnicí ve skalách vysoko nad pacifickým příbojem, před kterou se oba řidiči svorně odebrali k modlitbám do svíčkami osvícené dálniční kaple. Zaspíme též přejezd hor a budíme se až ve 2 ráno v 2400 m nad mořem položené Arequipě – Berta nám sděluje, že většinou dojíždějí později.

 

21.9. Arequipa

      "Bílé" město Arequipa (občas ovšem pěkně pastelové) , též založené Franciscem Pizarrem, druhé největší v Peru, je obklopenou šestitisícovými vrcholky, mezi kterými vyniká pravidelný nahoře zasněžený kužel vulkánu El Misti (5822m), ale vedlejšíChachanije vyšší (6075m). V dáli můžeme ještě zahlédnout  hřeben rozmarně nazvaný Pichu Pichu. Je krásné slunečné počasí a štíty oslnivě září. Na ulicích je tu už možno zahlédnout pestře oděné domorodky, mužská část populace se oblečením většinou poevropštila. Ale v naprosté většině tváří převažují indiánské rysy nad jakoukoli příměsí evropanství.

      Největším lákadlem Arequipy je ženský klášter Santa Catalina ze 17.století, zařazený mezi památky UNESCO. Část  areálu stále slouží původnímu, návštěvní okruh je veden mezi většinou červeně a občas modře nabarvenými domky, interiéry ilustrují život v době vzniku. Procházíme ložnicemi jeptišek i komůrkami služebnictva, kuchyní, prádelnou, místností, kde bylo možno s jeptiškami dost složitě komunikovat přes zamřížované okno,arkádovými dvory i obrazárnami (v jedné je vyřezávanými figurínami v životní velikost zobrazen „Ježíškův poslední večer“, jak nazvala poslední večeři Berta svojí originální češtinou). Ještě nás čeká náměstí – jak jinak než Plaza de Armas - obklopené arkádami a s pěknou bílou katedrálou, nedaleký krásný koloniální kostel Compania s kamennými rostlinnými motivy na průčelí, a pak se dělíme. Většina i s Bertou je odchycena krojovanou naháněčkou místní restaurace, sice za 12 solů, ale s krásným umístěním na terase s výhledem na náměstí, katedrálu i všechny velikány třpytící se kolem a domorodou hudební skupinou s nezbytným El Condor Pasa. Zbytek vyráží do muzea za tzv. Juanitou, z ledu vyproštěnou obětovanou indiánskou dívkou. Ještě to netuší, ale budou tam mrznout obdobným způsobem jako pradávná oběť.

    Následuje návštěva trhu (s batůžky na břichu, aby nás zezadu neokradli, vypadáme jako pitomci a taky nás tak berou), zmrzlina, káva  a cerveza, nákup v supermarketu. Vpodvečer vyrážíme do čtvrti Yanahuara, kde je z miradoru pěkný výhled na okolní hory. Není to ovšem rozhledna v pravém slova smyslu, ale terasa s bílými oblouky, skrze které se nabízí malebný pohled na El Misti a spol. Bílá je i celá Yanahuara, jejíž malebné uličky jako by sem byly přesazeny odněkud z Andalusie. 

      Večer zakončíme na terase našeho hotele při cerveze, metaxe, šampaňském a západu slunce. Většina potom vyráží rozpoutat nákupní šílenství na keramický trh, my si jdeme obhlédnout večerní Arequipu – na schodech katedrály se koná nějaká tichá demonstrace v sedě. Po zbytek večera  se věnujeme složitém přebalování, protože zítra odjíždíme na 3 dny do kaňonu Colca.  

 

22.9. Arequipa – sedlo Patapampa - Cabanaconde

       Při čekání na mikrobus hodnotíme nákupy našich kolegů – na keramickém trhu se prodávalo snad vše a obzvláště Hanka silně ulehčila peněžence a přitížila zavazadlu. Výstav nakoupených suvenýrů přeruší konečně příjezd busu. Čeká nás dnes přejezd přes nejvyšší bod naší cesty – sedlo Patapampa (asi 4800m). Cesta od Arequipy plynule stoupá, naskýtají se nové výhledy na Chachani a El Misti, ale v dálce přibývají  nové, ještě vyšší vrcholky – Sabancaya (6040m) a hlavně Ampato (6288m). Ty výšky se ale podle druhu mapy liší až o stovky metrů. Právě na Ampatu byla nalezena zmrzlá obětovaná Juanita. Vjíždíme na náhorní rovinu – altiplano - porostlou nazrzlou tvrdou trávou ichu. Dopravní značky upozorňují na možný výskyt lam a mají pravdu – stádečka jsou občas k zahlédnutí, bohužel dost daleko od silnice. El Misti na obzoru tomu dodává ten pravý andský kolorit. Moc blízko k nim nesmíme, protože se jedná o divoké příbuzné lamy – vikuně, v jejichž rezervací se nacházíme.

        Zastavujeme u sympatické hospůdky, u které rozložily své stánky malebné peruánské trhovkyně v pestrobarevných krojích s ještě pestřejší textilní nabídkou  (svetry, čepice, deky – vše z lamí vlny).S fotkou to chce chvíli počkat, než se koupěchtiví turisté včetně našich ukojí a začnou se věnovat koka čaji, cerveze, kávě a krmení alpačího mláděte, které si leze pro pochutiny až na stůl. Alpaky jsou další příbuzné lamy,také domestikované, ale až v 19. století, zatímco lamy sloužily už před Inky..

        Při další cestě náhle mizí asfalt a mikrobus se asi hodinu kodrcá mezi výmoly. Přibývají lamí stáda, obzvláště malebná jsou na pláni poseté jezírky s spoustou bílých divokých husí. Tady mi dochází, že už jsme docela vysoko, protože po urychleném návratu z asi stometrové zacházky za lepším záběrem se svalím do sedadla za zuřivého funění a lapání po dechu. V sedle  Patapampa je několik autobusů, opět plno trhovkyň a spousta kamenných mužíků , kterými se tady dorozumívají s apuy – duchy hor. A s dechem je to tady už opravdu docela obtížné – žádné rychlé pohyby nejsou povoleny a kdo na to zapomene, apuové mu to důrazně připomenou.

      Sestup z Patapampy je daleko prudší, sjíždíme dlouhou řadou ostrých serpentin. Ve výšce asi 4300 stavíme u minijezírka s terasami na oběd – máme připraveny cestovní balíčky. A s jídlem je taky potíž, konzumace je přerušováno neustálým lapáním po dechu. Jarka je dle vlastních slov ze žvýkání  kokových listů už drobně zfetovaná – pravda, začíná se během oběda pohybovat po přilehlých stráních nějak podezřele rychle.

      Konečně jsme v přijatelné výšce asi 3000m a v městečku Chivay odbočujeme opět na prašnou cestu, která nás asi po třech hodinách podél kaňonu Colca dovede do našeho základního tábora v Cabanaconde. Cestou stavíme u pěkného koloniálního kostela v Yangue, odskočíme si na záchod na magistrát, a pak už se vytřásáme na další cestě. Kaňon je zpočátku široký, jsou v něm vesnice a spousta nezbytných terasových políček. Postupně se začíná zařezávat – nejhlubší je u Cruz de Condor, asi 1500m. Kolem už jsou zase zasněžené vrcholky, počasí nám stále přeje.  Klesáme dolů a jsme v Cabanaconde – vesnice je značně etnická, v hospodě nás kasíruje hospodská s dítětem v dece na zádech, náměstí je najednou plné malebných vesničanek, před kostelem hraje dechovka – jde ale o nějakou politickou akci. Marcela krátce po příjezdu zjistila, že si zapomněla v autobusu brýle (její oblíbený kousek), ale už bylo pozdě, bus už odjel a tak brýle budou až pozítří - v Colce stejně čas na čtení asi nebude.. Večeříme v našem hostalu, a pak se věnujeme dalšímu přebalování – potřebujeme vše potřebné nacpat do 2 malých batohů. V podstatě jsme si mohli včerejší balení ušetřit a udělat to vše až tady. Konečně hotovo, možno vypít láhev a zalehnout.

 

  23.9. Cabanaconde – oáza v Colce

     Ono to s tím spaním není tak slavné. Cabanaconde je ve výši 3300m, a jak se ukazuje, výška už se tady projevuje, alespoň u mě. Asi od 2 hodin už nemůžu pořádně usnout respektive se převaluji v mátožném polospánku a mám pocit, že se dusím. Navíc už asi od 4 se nezodpovědně ozývají kohouti, asi mají stejné problémy. Nakonec jsem skoro rád, že už musím vstávat.  Snídaně je v půl šesté a za půl hodinky již vyrážíme do kaňonu, zpočátku překvapivě do kopce. Berta zůstala v hostalu, je nám přidělen anglicky mluvící průvodce, který už to šel asi 150x. Vysvětluje původ názvu Colca, který vznikl ze španělské zkomoleniny kečujského označení stříbra. Slunce ozařuje zatím jen vrcholky, kopců, výhled dolů do tisícimetrové hlubiny je temný. Ale přesto dole vidíme miniaturní vesnici, kde prý budeme v poledne na oběd a cervezu. Povzbuzeni tímto ujištěním odvážně vyrážíme do hlubin. Zatím to taky žádný problém není, když se jde s kopce a cesta je pohodlná a ve stínu. Hned na začátku potkáváme rodinku domorodců na oslech, kteří už mají výstup šťastně za sebou. Vypadají spokojeně, jako kdyby to byl jejich denní chleba – a taky možná že je. Slunce nás pomalu objevuje, ale zatím to jde. S nadšenýn „tydý“ nás předbíhají indiánské děti, které se vracejí z týdenního pobytu ve škole „nahoře“.  Asi po třech hodinách – s mnoha zastávkami na foto – jsme dole u mostu přes řeku Colcu – ten je ale visutý a bez zábradlí. Naštěstí je dost široký a s pomocí  domorodého převaděče to všichni zvládnou. Po zapsání do knihy hostů pokračujeme po druhé straně po proudu, mezi kaktusy i ovocnými zahradami místních hospodářství, a začínáme v pěkném vedru stoupat ke slibované vesnici. Před finálním výstupem k vytoužené cerveze přichází závažné upozornění: „Teď půjdeme 20 minut strmě cikcak nahoru, ale dnes v noci to bude podobným terénem 3 hodiny. Kdo usoudí, že to nezvládne, musí si v této vesnici objednat za 35 solů mulu“.

     V pravé poledne popíjíme řádně splaveni Arequipeňu a rozhodujeme se, jak s mulami. Pro mě je to jasné, představa kymácení se na hřbetě vrtošivého zvířete nad propastí je naprosto nepřípustná, ale dámy s výjimkou Marcely a Kačenky volí výstup mulmo.  Posilněni cervezou pokračujeme traverzem v pískovcových útesech  kaktusovými poli, kolem květinových křížů a polorozpadlými vesnicemi, až se pod námi konečně zjeví očekávaná oáza, kterou právě opouští karavana turistů vzhůru po klikaté stezce, což nás čeká v noci. Krátce před čtvrtou už smýváme prach dlouhé cesty v  bazénku obklopeném skalami a palmami, nemáme ale moc času, po čtvrté slunce mizí za útesy vysoko nad námi a s koupáním je konec.

      Elektřina tu není, spí se v provizorních chajdách – cabaňách s rákosovou střechou. V podobné otevřené jídelně večeříme špagety s mrkvovou salsou , zapíjíme teplou cervezou z neobyčejně špinavých lahví a válčíme s muchničkami – jinak ale pohoda. Likvidujeme zásoby tvrdého alkoholu a za tmy hledáme u ohně jižní kříž, pochopitelně neúspěšně. Při cestě na záchod  je nutné vyhýbat se přízračné sněhobílé mule. Při zaléhání to máme akusticky jak v hospodě, protože naše polootevřená ložnice přímo sousedí s jídelnou plnou veselících se Francouzů – asi  nemusejí vstávat ve dvě ráno jako my.

 

24.9. Oáza v Colce – Cabanaconde – Cruz de Condor – Chivay – Arequipa

      Probuzení je docela drsné, během necelé půlhodiny se musíme při světle skomírající svíčky sbalit a přitom nezapálit cabaňu, též o záchod je docela boj. Náš průvodce nasadil ostré tempo a tak už mám dost hned během výstupu oázou. Naštěstí musíme čekat na muly, tak se stihnu aspoň trochu nasnídat. Bludičky na druhé straně kaňonu signalizují příjezd kavalérie, pěší část po srdceryvných scénách loučení vyráží vzhůru napřed. Průvodce to žene, po prvních dvaceti minutách jsem dost vzadu, navíc celý mokrý. Marcela je na tom podstatně líp, pořád mi s něčím musí pomáhat. Díky stálému cumlání bonbónů se to časem trochu lepší, navíc ostatní na tom také nejsou nejlíp, tak se vždy asi po čtvrthodince slezeme při společném oddychování. Předejdeme 3 mladé Francouzky, ale za chvíli se situace obrací  a pak už je nespatříme. Asi po hodince nás předcházejí muly s dámskou částí výpravy, zatím se drží, i když jsou nějaké problémy s Vlaďčiným sedlem.  Svítí měsíc, já ani baterku nepotřebuju, ale většina lezců ano, takže světýlka před námi vytvářejí křivolakou Sendero luminoso - Světlou stezku . Pomalu svítá a vidíme dolů. To už je veselejší, přece už máme podstatnou část výstupu za sebou. Asi půlhodiny před vrcholkem jsme nadopováni kokačajem, který v zatáčce nad propastí prodává malebná Peruánka. A už je tu vrchol, je krátce po šesté, máme to za sebou. Do vesnice je to ještě asi půl hodiny, cestou pozorujeme kolibříka, ale moc se mu nemůžeme věnovat, abychom kvůli nejmenšímu ptákovi neprošvihli toho největšího. Čeká nás totiž pozorování kondorů, kteří si kolem 8 hodiny přilétají usušit peří ke Cruz de Condor z hlubin kaňonu, kde mají svá hnízda v jeskyňkách ve skalních stěnách. A jelikož je jaro, Berta se obává, že by mohli přiletět už dřív. Byl to také asi nejsilnější motiv, který nás hnal vzhůru. V hostalu se setkáváme s naší kavalerií, která už nám přichystala snídani. Čeká tu už náš autobus i s Marcelinými brýlemi. Tak tedy  rychle za kondory!

     Stihli jsme to v pohodě, ještě jsme si asi 20 minut počkali. U kondořího kříže se pochopitelně zase usadily indiánské trhovkyně, od kterých si můžeme pro zahřátí koupit nezbytný koka čaj, i když je to skoro zbytečné, protože slunce už zase pálí a kondorům se to bude pěkně schnout. Milena už prý jednoho zahlédla, ale spíš to byl nějaký podvodník. Konečně vypuká mezi davem pozorovatelů rozruch, první kondor majestátně vlétá na scénu. Nakonec jich bylo víc, než kdo z nás čekal, na kloudnou fotku ale dost daleko. A jako většina lidí kolem jsem vyplácal několik fotek na první osamělé kusy a ve chvíli, kdy pod námi  kroužily formace pěti i více, nebyl už film.

     Zpátky jedeme po stejné trase prašnou silnicí, kde občas míjíme náklaďáky s korbou plnou stojících domorodkyň nebo dětí. V Chivay si na hodinku odskočíme do opravdu velmi teplých lázní, kde popíjíme cervezu přímo z bazénu. Na zpáteční cestě přes Patapampu a altiplanem většina mikrobusu usne, jen já s Honzou jr. testujeme místní anýzovku a pisco.

      Opět Arequipa, zaprášené a propocené šatstvo putuje do prádelny a my do hospody. Povedlo se najít příjemnou blízko náměstí, s dobrým jídlem i chlazenou cervezou. Zpočátku sice opruzoval nějaký bezdomovec, ale byl personálem vykázán.  Ještě si naposled obhlédneme náměstí, koná se tam nějaká dětská manifestace. V supermarketu zakoupíme osvědčené chilské víno a odcházíme naposledy trávit do naší Casy Andiny.

 

25.9.    Arequipa – Puno

    Máme před sebou poměrně dlouhý přejezd, takže jedeme dálkovou linkou. Autobusové nádraží v Arequipě připomíná spíše letiště, včetně odbavení zavazadel a následné čekání v gatu s televizí. Autobus má opět video a záchod, čeká nás i balíčkový oběd. První hodinu a půl cesta kopíruje už důvěrně známou včerejší, ale místo odklonu na prašnou cestu zatáčíme altiplanem na sever. Nekonečné pláně porostlé ichou, zasněžené štíty na obzoru, lamy, alpaky, i pěkná laguna se objeví. Občas jedeme kolem železnice Arequipa – Puno. V televizi běží Krajina střelců s Costnerem, western, v jehož závěru je během půlhodiny postřílena dvěma hlavními hrdiny asi stovka padouchů včetně toho hlavního, jehož nakonec nezachrání ani deset kočičích životů, kterými zřejmě disponuje. Zastávka je v  Juliace, což je sice asi stotisícové město, ale spíše připomíná jedno velké staveniště. Ani jedna asfaltka, ani jeden omítnutý dům. Autobus se kymácí po širokých hrbolatých hliněných bulvárech, občas přejíždí  do protisměru, aby se vyhnul pouličnímu ruchu. Žije se tu totiž hlavně na ulici – všude tržiště, lidové veselice s dechovkou, uprostřed ulice se dokonce odehrává  kulečníkový turnaj na několika stolech.

     Krátce po jedné odpolední hodině se objeví jezero Titicaca i s městem Punem, rozkládajících se od břehu až do okolních kopců. Na jednom vrcholku bílý Kristus, na jiném legendární první Inka Manco Capac. A jsou tu i kopce s pumou (současnost či země)  a kondorem (budoucnost či vzdušný svět) – chybí tu ještě had (minulost či podzemí). Projdeme si dvě hlavní náměstí, Plaza de Armas i bližší Parque Pino,  spojené pěší zónou s mnoha hospodami. Je vidět, že Titicaca je vděčný turistický objekt , ceny jsou hned vyšší. V hostalu bydlíme ve třetím patře a je docela namáhavé tam vylézt – jsme ve více jak 3800 metrech.

     Odpoledne máme jet do blízkého Sillustani za tzv. chullpas, tedy indiánskými hrobkami. Objevuje se  mikrobus i průvodce, který okamžitě zahajuje výklad, některé naše dámy se revanšují rychlokursem češtiny – hlahol v autobuse ale nemá dlouhého trvání. Vozidlo totiž zvládne jen asi 200m a za zatáčkou se zastaví uprostřed ulice. Po několika nezdařených startováních toho průvodce využívá a mizí, údajně pro jiný autobus. Ten se za chvíli sice objeví, ale průvodce zřejmě považuje svůj úkol i výuku za splněné a už ho neuvidíme.

       Chullpas jsou kruhové stavby, v nichž bylo vertikálně umístěno vždy několik mumií. Ty incké poznáme od starších podle skvěle lícujících mohutných kvádrů. Celé místo má působivou polohu na návrší poloostrova vybíhající do jezera Umayo, rezavá tráva je v podvečerním slunci neobyčejně působivá. Lenka s Jarkou chytají sílu v posvátném kruhu. Bude jí zapotřebí, protože chůze do sebemenšího kopečka je pro nás, nováčky v těchto výškách, docela obtížná.

       Večeři řešíme v podniku Inca Palace, menu za 15. Jarka, nespokojena s výběrem, si dává plněné avocado a vydatnou kreolskou polévku a má s tím co dělat. S pivem je tady ten problém, že se všeobecně hřeší na to, že je tu docela zima a tím pádem se neobtěžují s ledničkou, a to ani po výslovné žádosti o „frio cervezu“. Roulinovi to nevadí, pořídil si návod na svůj indiánský nástroj a již se jistě těší na první sóla. Internet stávkuje – zprávu nelze odeslat s odvolávkou na nějakou nesrozumitelnou chybu. Spánek se vyznačuje podobnými problémy jako v Cabanaconde, vzhledem k větší výšce ještě trochu výraznějšími.

 

26.9. Puno – ostrovy Uros –  hranice s Bolívií v Yanuyo -Copacabana.

     Ráno se cítím docela bídně. Náladu mi nezvedne ani fakt, že podle televizních zpráv jsme zaspali zemětřesení. Naštěstí je Peru velká země.  Jedeme do přístavu, odkud poplujeme na rákosové plovoucí ostrovy, kde žije jezerní komunita kmene Uros. Přístav je zaplaven prodejci bonbónů a propisovaček, které mají sloužit k obdarovávání uroských indiánčat. Podaří se nám obsadit horní palubu lodi - jsme sice opatřeni slušivými červenými záchrannými vestami, ale máme pěkný výhled na vzdalující se Puno a parník Yarari z 19. století, který sem byl od moře dopraven  rozložený na 1300 dílů na hřbetech mul i domorodých nosičů.

      K ostrovům to trvá necelou hodinku. Většina domorodců – Aymarů – zde už ale nežije, přijíždějí ráno motorovými čluny a po pracovní době zase mizí.Jejich pracovní náplní je předvádění se turistům, k čemuž slouží především početné hejno neuvěřitelně usoplených dětí žmoulajících bonbony získané od turistů. Mají tu i vlastní školu. Na požádání se seběhnou a zazpívají – překvapivě to není El condor pasa, ale Jingle Bells. Za rákosovými chýšemi domorodců se blyští sluneční kolektory na plechových střechách, z rákosových člunů vykukuje základní stavební materiál - pet lahve. Na jednom z nich se přeplavíme ještě na jeden ostrov, ale pak už raději jedeme zpět s pocity značně smíšenými.

      Odpoledne se nahustíme do značně poddimenzovaného mikrobusu a vyrážíme podél břehů jezera – směr Bolívie. Po třech hodinách jsme na hranici v Yunguyo – vystupujeme a  namáhavě supíme obtíženi všemi bágly do kopečka k vstupní bráně do Bolívie. Naše odbavení probíhá klidně, zato Berta má problém. Její pas mizí v celníkově šuplíku - nemá prý průvodcovské oprávnění pro Bolívii. Možná celníci vycítili její ne zrovna kladný vztah k bolívijské realitě, sami asi mají podobný k té peruánské. Výsledkem je hodinové zdržení (které se sečte s hodinovým posunem oproti Peru), během něhož testujeme peruánskou cervezu Paceňa (Berta měla pravdu) a vzpomínáme na první bolívijské zážitky Butche Cassidyho a Sundance Kida.  Konečně celníci kapitulují před Bertinou vyřídilkou, pas je vydán a můžeme pokračovat zbylých 8km do Copacabany, teď už s bolívijským mikrobusem.

     Copacabana je malebné městečko na břehu Titicacy, mezi dvěma strmými kopci. Pod tím s kalvárií na vrcholku se nachází náš hostal La Cupola s pěkným výhledem na město i jezero. Pokojíky jsou útulné, v našem je ale dost zima. Někteří šťastlivci vyfásli i kamna s topičem. Restaurace hotelu je v prosklené verandě a nabízí široký výběr, kterému vévodí pstruží fondue. Ceny nám napřed přijdou docela drahé, ale pak si uvědomujeme, že se tady platí boliviany - 1 za 3Kč – takže třeba 30 za biftek je velmi slušná cena. A vařit tu  umějí, všichni jsou spokojeni. Cerveza je chlazená, nezbytný bolívijský folklorista poslouchatelný, ač nám během večeře zruší veškerou konverzaci – Roulin si od něj kupuje i CD. Zkoumáme mapy zítřejšího trasy na Slunečním ostrově, kde se dle bájí zrodil první Inka Manco Capac. Berta se nás všemožně snaží odradit od jeho přechodu líčením obtížnosti, která vyplývá hlavně z nadmořské výšky, protože převýšení asi 300m je po Colce směšné, ale nabízená alternativa menšího a zřejmě daleko méně atraktivního Měsíčního ostrova s pouze informativní zastávkou na Slunečním nikoho nakonec nezaujala. Příjemný večer, noc je ale v mém případě horší, něco se o mně pokouší, a není to jenom výšková nemoc.

 

     27.9.  Copacabana – Isla del Sol – Copacabana.

  Ráno je můj stav lepší a tak po menších zmatcích při nákupu cervezy si na horní palubě mohu spolu s ostatními vychutnat plavbu k Isla del Sol, zamávat bolívijskému jezernímu námořnictvu v kasárnách na břehu, pozorovat Copacabanu, jak se pomalu schovává za kalvárijský vrch, a vpředu naopak zvětšující se Sluneční ostrov. Času je dost i na dopití butylek a mnoho vyplácaných fotek, jejichž objektem je hlavně žlutozelenočervená bolívijská vlajka (mimochodem daleko atraktivnější než červenobílá peruánská) na přídi naší lodi Seňorio. Plujeme kolem východního břehu ostrova, vpravo míjíme Isla de la Luna – Měsíční ostrov – a na severním břehu přistáváme - loď bude opět čekat asi za 5 hodin i s Bertou na jihu v Yumani. Orientovat se můžeme jen podle schematického náčrtku na vstupence, ale snad to nějak zvládneme. Přístav s kotvícími bárkami a azurovou vodou připomíná nejspíše Jadran, ale zasněžené šestitisícovky tyčící se na vzdálené straně jezera nás rychle vyvedou z omylu. 

    Počátek cesty je poznamenán marným hledání přízraku zde neexistující Sluneční brány. Tento blud zřejmě měl svůj původ v chybné rekognoskaci pohledů a místní keramiky podpořené špatným výkladem bedekru.Ve své vrcholné podobě dokonce u některých způsobil záměnu za polorozpadlý vchod do místního hospodářství. A tak ještě při prohlídce inckého Labyrintu - střeženého indiánskými biletáři - s  průhledy na jezero přes mnoho jiných bran máme pocit, že jsme o něco přišli. Naše šestice zde nakonec poobědvala, zatímco zbytek výpravy nás vyrazil stíhat v domnění, že už jsme vyrazili. Labyrint byl původně inckou svatyní i palácem, opodál se na plošině nad jezerem je mohutný kamenný obětní stůl, za ním skála ve tvaru pumy, to ale opravdu jen pro pozorovatele s bujnou fantazií.

    Mírně stoupáme po hřebenovce, která se táhne napříč ostrovem v délce přes 12 km. Vzhledem k maximální výšce trasy asi 4100 m to nejde moc rychle, ale žádná slibovaná hrůza to není. Máme krásné výhledy na malebné zátoky po obou stranách a bílé velehory v dáli. Na jednom z nejhezčích míst je dokonce stánek, pochopitelně že ho nemůžeme minout. Do cíle v Yumani přicházíme po limitu, navíc v posledním úseku musíme ignorovat nastrčené lamy a jsme pronásledováni neodbytnými indiánčaty. Po strmých schodech klesáme do přístavu, proti nám místní nosiči s obrovskými ranci na zádech vynášejí bagáž zde ubytovaných turistů. Ostatní už nás očekávají, Hanka se prý stihla i vykoupat.

     Po návratu do podvečerní Copacabany nás ale čeká ještě jeden důležitý úkol – výstup na kalvárii. Bez cervezy by ovšem na tuto 200metrovou homoli lezl jen šílenec, ale nákup cestovního piva v ranní hospodě nedopadl nejlépe – místo malého zavřeného mám velké (0.7), otevřené a navíc ve špinavé lahvi bez skleničky. Jiný turista dopadl ještě hůře, ve dveřích hospody mu polovinu právě zakoupené zmrzliny střelhbitě odebral číhající pes.

      Napraviv nedorozumění s pivem zaopatřením malé čisté lahvičky se s Marcelou se šplhám na kalvárii, napřed zarostlou strání, pak klikatou křížovou cestou. Na prvním odpočívadle nás nadšeně zdraví mladý pár – „Ahoj!“. Společně se škrábeme na vrchol a vyměňujeme si dojmy, hlavně z potíží s nadmořskou výškou. Na kalvárii už čeká Michal, všude tu prodávají cervezu, takže předchozí sháňka byla zbytečná. Máme krásný výhled na Copacabanu i jezero. Počkáme si ještě na západ slunce a uháníme zpět do naší hospody. Majitel La Cupoly je Němec, takže si objednávám nefalšovaný bramborový salát. Asi to nebylo ono, protože v noci zažívám zvýšenou frekvenci cest na záchod. Nebo že by bylo vinno to překotně vypité pivo ve špinavé láhvi?  

 

 28.9. Copacabana – La Paz. 

    Ráno je situace taková, že musím sáhnout po ercefurilu. Snídani radši skoro vypouštím a hladový se potloukám po Copacabaně. Musíme nějak zabít dopoledne, v další cestě pokračujeme až po obědě. Zvenku si prohlížíme krásnou katedrálu, prolézáme trhy, kupujeme klobouk do žáru pampy, konečně nacházíme fungující internet. Roulin s Kačenkou se mezitím v Titicace koupou, my s Marcelou, Jarkou a Michalem  jenom smáčíme nohy. Při další návštěvě trhu předstírám, že fotím kamarády, skutečným objektem snímku je ovšem řada  sedících krojovaných trhovkyň. Jsem ale okamžitě demaskován a už po mně letí mrkev. Zdařilý zásah je oslaven nadšeným chechtotem domorodkyň, raději se proto takticky stahujeme.

    Autobus do La Pazu  tentokrát odpovídá našim představám o jihoamerickém cestování trochu více než předchozí luxusní exempláře - obzvláště mě rozladila absence záchodu. Napřed s námi obkrouží půlku Copacabany, řidič si musí za jízdy poklábosit se všemi potkávanými známými, a za půl hodiny už zase stojí před cestovkou, odkud s námi vyjel. Teprve při druhém startu se podařilo opustit město. Cesta vede serpentinami na hřeben copacabanského poloostrova, Titicaca je střídavě vpravo i vlevo. Přijíždíme k trajektu mezi San Pedrem a San Pablem, na loď se vejde právě 1 prázdný autobus, my jedeme jiným člunem. Při čekání na autobus sledujeme zase nějakou slávu, z trajektu vystupuje kapela a celé voje barevného vojska, líbí se nám to a místním se zase líbíme my a pokřikují na nás „Olé Gringo!“.  Další cesta vede altiplanem, zasněžené šestitisícovky se přiblížily, La Paz na obzoru. Zatím je to jeho předměstí, Alto La Paz, prý jedno z nejchudších míst Bolívie. Obrázek dost podobný Juliace v Peru, omítnuté jsou tu jedině kostely typické jednou vysokou bílou věží, na rozdíl od Peru, kde byly spíše robustní do šířky se dvěma věžemi. Hlavní město Bolívie (1 200 000 obyvatel) se objevuje pod námi, ohromná zastavěná kotlina ve výšce 4000m n.m., nad ní se tyčí Illimani (6400 m) a další bílé vrcholky. Sjíždíme dolů do centra – jak už to tu bývá zvykem, život se odehrává hlavně na ulicích. Na chodnících se  prodávají nejen potraviny, ale třeba i ledničky či pračky. Po ubytování sestupujeme ke kostelu San Francisco z 16. století, ale moc z toho nemám – stav mých vnitřností mě brzy zažene do hotelu. Zdá se, že si nemohu dovolit žádné riskantní výlety překračující vzdálenost tak 10 m od toalety. Proseru tak nejen katedrálu a presidentský palác, ale i dobrodružné přechody rušných bulvárů v krytu za skupinou školaček a ochutnávku kořalky z láhve s hadem, která by mě zaručeně vyléčila. Situace se zítřejším odletem do Amazonie se navíc nečekaně zdramatizovala. Berta nás obvolává po pokojích a sděluje, že  musíme být v 5 ráno v recepci připraveni k odjezdu – místo odpoledne letíme v 7 .

 

 

29.9. La Paz – Rurrenabaque.

   Ráno jsou všichni dost mrzutí, vypuštění denní prohlídky La Pazu nás většinou dost rozladilo, obzvláště Lenku, která včera prošvihla pro změnu čarodějnické trhy. Cestou na letiště ještě pospáváme, po odbavení se pomalu probíráme. Letiště v La Pazu je nejvýše položené mezinárodní a má kvůli řídkému vzduchu prodlouženou startovací dráhu. Do letadla společnosti Amazonas se vejdeme právě my a ještě dva cizí turisté. Stroj se náhle rozjede, ale zase rychle brzdí, opíše na dráze kolečko a zařadí se na původní místo k druhému pokusu. Ten už se chválabohu povedl a my se můžeme v klidu z ptačí perspektivy kochat Alto La Pazem a pak už altiplanem zakončeným šestitisícovkami. Netrvá to ani 5 minut a už prolétáváme mezi nimi. Počasí je pěkné, ani to moc nehoupá. Asi po čtvrthodině se štíty pod námi pomalu zazelenají, přejdou v zelenou plochu občas protkanou meandry hnědých řek. V uších cítíme, že jdeme ostře dolů a už je tu přistání na travnatém letišti uprostřed kopcovité džungle – jak vystřižené z nějakého válečného filmu v Tichomoří. Je tu vedro, rychle nás ženou od letadla, trochu zmatek při přebírání bagáže a už nás džípy odvážejí hrbolatou prašnou vozovkou, z neznámých důvodů ještě překopanou retardéry, na které upozorňují dopravní značky.

    Na ubytování si chvíli musíme počkat, naše pokoje jsou vystříkávány proti komárům. Přízemní ložnice hostalu obkružují pergolami krytou zahrádku s hamakami a stoly, je to tu docela příjemné. Hned vedle jsou kasárna, které tu ostatně potkáváme na každém rohu. Jinak městečko celkem splňuje mé představy o Amazonii – kalná řeka Beni s hejny supů a zakotveným parníčkem, džunglí zarostlé kopce, pěkný bílý kostel. Ale hospod s verandami je tu také dost, vybíráme jednu stylovou se spřátelenou holčičkou.  Cervezu vzhledem k vedru podávají v polystyrénových obalech, ale já se radši piva pro jistotu ještě odříkám, i když se zdá, že ercefuril posílený ještě endifornem, svou úlohu splnil.

    Postupně se kolem poledne všichni přemisťujeme k bazénu, který sice ještě čistí od napadané vegetace, ale za chvíli už to jde. Je podávána cerveza (taky už se trochu osměluji), kolem se motá tukan s pochroumanou packou, na palmě vedle bazénu nehybně sedí dvojice modrožlutých papoušků  ara ararauna, obkroužené slunce pálí, hraje David Bowie – zkrátka amazonská pohoda. Nic jiného než se takto povalovat a svlažovat za umírněného, ale ustavičného popíjení, se tu v podstatě dělat nedá.

    Večer nás čeká opět přebalování na třídenní dobrodružství v pampě, navíc v hrozném vedru. Jdeme se svlažit do ranní hospody, vedro je i tam, navíc se snažím dlouhými kalhotami a rukávy  dbát protikomárových doporučení (ač s Marcelou zřejmě jako jediní z celé výpravy užíváme Malaron). Jídlo nám přinesli tvrdé a spálené, můj vztek se snaží mírnit Roulin s tím, že sem prý chodíme ne na jídlo, ale na folklor. Jeho porce je ale bezchybná, takže podobný chláchol mě ještě popíchne. Ještě že cerveza si udržela požadovanou teplotu, jinak mohlo jít pinglovi o život, takhle přišel jen o tuzéra. 

 

30.9. Rurrenabaque – tábor Indigena na řece Yakumě.

    Po snídani v hostalu se nacpeme do dvou džípů a vyrážíme vstříc té pravé Amazonii. Naše šestice obsadila vozidlo, které bylo vzhledem k přítomnosti Berty a průvodce považováno za velitelské, ale opak se ukázal být pravdou. Vzhledem k nepochopitelným prodlevám ještě v Rurre máme aspoň dvacetiminutové zpoždění. Napřed jedeme kolem usedlostí ve vyklučené džungli, mineme závoru a jsme prý v pampě. To se zatím vyznačuje hlavně hrbolatou a neskutečně prašnou cestou – ani utěsnění hadry zadních dveří nepomáhá a s Marcelou a Michalem vzadu úspěšně šedneme. V mokřinách kolem cesty přibývá všech možných brodivých ptáků, nejvíce pěkných bílých volavek, ale když zastavíme, okamžitě masově odlétnou. Foťák začíná při zoomování divně vrzat, asi mu ten pobyt v prachu také nejde moc k duhu. Asi po dvou hodinách se setkáváme s vedoucím vozem ve vesnici Santa Rosa na oběd. Je dost zataženo a občas i krápe, ale přitom pěkné dusno. Po obědě přežijeme ještě asi půlhodinu kodrcání a jsme u kýžené řekyYakumy.

    Zatímco sledujeme příjezd jiných výprav z horního toku řeky oceňujících viděné a zažité vztyčenými palci, Kačenka vytušila v dřevěném baráku nad řekou hospodu a zásobila nás chlazenou paceňou. Berta sice také nezklamala a zajistila pro nás dvě basy, které se právě nakládají na naši loď, ale momentálně jsou vzhledem ke své teplotě nepitelné. Příjemně naladěni zaplňujeme dvě dlouhé lodě s motorem vzadu a vyrážíme proti proudu.

    Yakuma může být tak 10 m široká, se strmými bahnitými břehy porostlými tropickou vegetací. První kajman na sebe nenechá dlouho čekat, na stromech kolem řeky posedávají bílé, černé i popelavé volavky, není nouze ani o jiné brodivé ptáky připomínající ibisy, kolpíky nebo bukače, na větvích vyčuhujících z vody se sluní zástupy želv v poloze „krunýř na krunýř“. Kajmanů přibývá, z některých jsou vidět jen oči vykukující z kalné vody, jiní se vyvalují na břehu, obzvláště křoviny zasahující do vody jsou jejich oblíbeným útočištěm. To kapybara je vzácnější, ale po nadšeně vítaném prvním exempláři potkáváme páry i celé rodinky. Jedná se o největšího hlodavce velikosti docela mohutného prasete. Na lodi před námi každou chvíli vypuká rozruch a podle hromadně natažených ukazujících rukou se můžeme snadno orientovat, kde bude co zajímavého k vidění. Bohužel nám volavky nebo kapybary často vyplaší, tak docela vítáme, když se našemu kormidelníkovi  podaří přes stálé potíže s motorem zaujmout vedoucí pozici. Za zatáčkou se řeka trochu rozšiřuje a najednou vidím z vody se nořící hřbety – narazili jsme na sladkovodní růžové delfínovce amazonské. Cítíme se jako na velrybářské výpravě, vzduchem se nesou obdivné výkřiky při každém novém vynoření. Prý by se tu dalo koupat, kde se vyskytují delfíni, nejsou piraňi. O kajmanech ovšem průvodce Jaime taktně pomlčel, takže jedeme radši dál, ačkoli u Roulina a Kačenky byl zaznamenán probuzený zájem. Sortiment pernaté se stále rozšiřuje, na rozeklaném stromě hnízdí čáp jabiru, ve větvích jiného se skrývají podivní ptáci velikost tetřeva s chocholkou na hlavě - hoacíni chocholatí. Když pod nimi loďka zastaví, slyšíme jejich přerývané funění. A konečně dojde i na malé žlutohnědé opice - kotuly veverovité, které se k nám sbíhají po větvích visících nad vodou.

    Asi po třech hodinách plavby divočinou se začínají na visutých březích mezi tropickou vegetací objevovat  turistické ubikace pojmenované většinou monotematicky – Mosquito Camp I.-IV. Jsme příjemně potěšeni, když míjíme Sunset Bar s nabídkou „Cold Beer“, kam prý si večer zajedeme.  Náš camp se od předchozích nijak neliší – shluk polootevřených chatrčí s palmovou střechou, vybavených řadami lůžek s moskytiérami. Je vedro a první dojem je mírně řečeno rozpačitý (Jarka: „Tak tady teda 2 dny nevydržím“). Průvodci nám naštěstí nedávají čas nad tím meditovat, jede se na západ slunce, ale do jiného baru dále proti proudu. Sice slibují také studené pivo, ale s tím může souhlasit jen Roulin vždy nadšený vším etnickým. Než vypukne slibovaný západ, můžeme sledovat fotbalový zápas pamperů a dávat pozor, aby pivní plechovka neutrpěla zásah, protože přece jenom nejhorší pivo je žádné pivo.

     Smráká se tu rychle, do tábora se vracíme za tmy a zpáteční cesta je zpestřena pozorováním kajmaních očí, které  po ozáření baterkou svítí. V campu je nám představena kuchařka a nad jejím uměním nutno smeknout klobouk. Elekřina tu není, mají ale ledničku na agregát, pivo se díky tomu dá se sebezapřením pít. Při svíčkách a vínu  posedíme v jídelně, vedro už je trochu snesitelnější, v dálce se občas zableskne. Kromě nás je tu ještě asi kolem 20 návštěvníků, včetně jednoho českého páru. S hygienou je to tu dost problematické, sprcha a mísa je ve společné budce a tyto budky jsou jen dvě. Jiný zdroj vody není. S Marcelou jsme měli štěstí, zachytili jsme únik vody z visutého rezervoáru, který se tím na chvíli změnil v přírodní sprchu. Do moskytiér zaléháme docela brzo, naštěstí po dni plném zážitků usínám velmi rychle. 

 

1.10. Tábor Indigena na řece Yakumě.

       Budí mě svítání a hukot tropického deště. V noclehárně je pro mě překvapivý ruch – proč ještě nespí, když se stejně nedá nikam jít. Ale první kapky dopadající na mou moskytiéru mě  dokonale proberou. Střecha našeho baráku působila poněkud nedodělaně a nebyl to pouhý dojem. Teď na ní šturmuje parta pralesních pokrývačů a celkem se jim daří. Šichta jim ale ještě nekončí, protože pod Roulinem a Michalem se mezitím zřítily schůdky do ložnice. Stahujeme se do jídelny,  posnídáme a začínáme rokovat, co dál. Situace je to vlastně stejná jako na vodě, když nastanou deště. Má také obdobné řešení –  cervezu a placatky. Hlídky na zápraží neustále sledují šedivou oblohu a hlásí každou změnu k lepšímu, aby po chvíli korigovaly své předpovědi k horšímu. Výrazně se zvýšil zájem o galoše, které jsou nasazeny na tyčích na břehu. 

      Kolem jedenácté se situace trochu lepší, asi osm nás na jedné lodi vyráží v pláštěnkách na obhlídku, na vodě sice déšť zase přituhuje, ale v delfíní zátoce se počasí konečně  umoudřilo. Ochladilo se a je docela příjemně. I delfíni jsou z toho docela odvázaní a vítají nás ještě živěji než včera.

       Vracíme se na oběd, poté vyrážíme s Marcelou, Jarkou a Michalem po souší pampou k včerejší hospodě – je to kupodivu jen asi 500m. Tráva je tu čerstvě vypálená, byla prý základnou moskytů. Z pampy se blíží skupina turistů – lovců anakondy. „Eight meters!“ - nadšeně vykřikuje jeden z nich, zatímco český zástupce ve výpravě nám to překládá: „Asi tak metr dvacet.“ Hospoda U hřiště je dnes zavřená, kdo by taky chodil v dešti do zahradní, tedy vlastně pampovní. Na zpáteční cestě zjišťujeme házením kamenů pravou podstatu zdánlivých klád plujících pod námi na řece – většinou se potopily.

    Odpoledne nás čeká lov piraň. Slunce už nám zase vykouklo, a úlovky se začínají množit. Zatím ale nejde o pirani, ale to snad přijde taky. Marcela vytáhla pěkného sumečka, pak ještě něco a nakonec zasekla sama sebe. Moje dva úlovky spadly z udice zase do vody, obdobně se vede Kačence. Ovšem její kořist padá do bláta na břehu a divoce sebou mrská zpátky do vody, Kačenka to tak nechce nechat, snaží se jí odplácnout zpátky, zařve „aůů“ – piraňa byla bleskurychlá a dočasně si zachraňuje život. Krvavý půlměsíček na Kačenčině prstu svědčí o tom, že legendy nelhaly. Z naší strany vypuká pomstychtivé tažení, kterému padnou za oběť minimálně 3 pirani – snad mezi nimi bude i pachatelka zákusu.

     V tůňce s delfíny kotví několik lodí s vykoupanými turisty. Roulin i zraněná Kačenka (s rukou pro jistotu nad vodou ) se připojují, posléze i Michal. Hanka by jistě ráda, ale momentálně si vybírá svůj díl tropických nevolností. Pokračujeme lodí na slíbený Sunset bar. Teplokrevní i studenokrevní se vyhřívají na slunci, kapybary vyvedly své početné rodinky a „plánují další“, jak Berta komentuje činnost jednoho páru. Objevují se i tukani a pěkný růžovooranžový kolpík, dá mi docela práci vymluvit ostatním, že nejde o plameňáka. Jen o papoušky ne a ne zavadit.

      Reklama na Sunset baru nelhala, pivo mají vychlazené řádně. Než slunce nad pampou zapadne, předvádí se nám kromě kolpíka i pěkný orel, zatímco průvodci připravují ryby. S příchodem tmy se džungle na břehu Yakumy divoce rozvříská a začínají poletovat netopýři. I kapybary jsou značně oseklejší – jedna se nečekaně zvedla z vody přímo před naší rychle uhánějící lodí, srážce jsme sice o chlup unikli, ale stihla nám vykopnout do lodi jednu piraňu, mrskající se teď pod překvapeným Michalem a Jarkou na přídi. Mohlo to ovšem dopadnout naopak – mezi piraňami (a kajmany) jsme se mohli mrskat my. 

      Po večeři dochází k nejhorší variantě – žádné pivo. Aspoň nám to osladili dortem, když omamně vonící ryby, navíc většinou námi nalovené, si snědli pamperos.

 

2.10. Tábor Indigena na řece Yakumě - Rurrenabaque.

     Pro nadšence je ráno budíček asi v 5, vyrážejí na bezmotorovou plavbu naslouchat zvukům probuzené džungle. Já toho využívám k nerušené návštěvě záchodu, od včerejška je totiž funkční jen jeden. A jelikož stojí na pokraji pralesa, o moc nepřijdu.

      Po snídani vyrážíme pěšky do pampy na lov anakondy. Beru si na to erární holínky, prý jsou tam i menší hadi a ti jsou jedovatí. Předpokládáme pohyb v rojnici, ale skutečnost je jiná. Husím pochodem vyrážíme vysokou travou, navíc za další skupinkou. Výpravou se rychle šíří  skepse - výsledek lovu se zdá při této strategii předem jasný. Ale pamperos vědí svoje. Asi po hodině a půl docházíme k malému hájku poblíž močálu, průvodci si počkají, až se sejdou obě party, pak ten náš nenápadně poodejde do vyšší trávy a už nadšeně vykřikuje „Anakonda, anakonda!“. Druhý pampero přibíhá na pomoc, vrhají se do trávy a za chvíli už ten náš  triumfálně zvedá paži se svíjejícím se úlovkem. Jedná se o očekávaný model  metr dvacet, prý asi 2 roky starý. Když naši kořist dostatečně prostudujeme, ohmatáme, nafotíme a nafilmujeme, je vypuštěna na svobodu – ostatně během dalších dnů si to jistě prodělá ještě mnohokrát.

      V blízkém mokřadu se pořád něco vlní a šplouchá. Není divu, jedná se totiž o kajmaní líheň. Na okolních stromech posedávají orli a jiní draví ptáci, pro něž jsou mladí kajmani oblíbenou potravou. Na jednom stromě se zase schovává párek ibisů. Občas nad námi přelétnou i páry papoušků.  Nás už ale čeká návrat k závěrečnému obědu a po něm balení a plavba nazpět. Ta ale předčila všechna očekávání. Kajmanů je daleko víc, než jsme tu zatím viděli, na některých místech se povalují na břehu snad každých 5 metrů. Ryby nám skáčou do lodi samy, kapybary pobíhají po břehu a vypadají jak malí hrošíci, občas se k nim připojí i nějaká opice – jde o větší druh, než jsme viděli první den.  V závěru bereme do vleku rodinku plavící se po Yakumě v nafukovacím člunu československé výroby. Po třech hodinách jsme u překladiště, opouštíme loď, rychle stíháme cervezu a záchod a už cpeme se do džípů.

       Asi po hodině drkotavé jízdy za hrozného vedra v našem vozidle všichni usínají. Řidič toho ovšem využívá ke stejné činnosti a tak nás všechny probudí mohutné šplíchnutí vody do okýnek – rychle probranému řidiči se naštěstí ještě podařilo vyhrabat se ze zatopeného rigolu, do kterého na rovné silnici sjel. Zavodněné vozidlo ovšem nejde nastartovat. Řidič chvíli vytlouká baterii, pak zírá do motoru. Dojíždí nás druhý džíp, spojenými silami se konečně podařilo náš stroj zprovoznit. Od té chvíle už počínání řidiče bedlivě sledujeme. Umí i jiné kousky, za hovoru se otáčí k spolujezdci a zírá na něj, občas ze záhadných důvodů vystrkuje hlavu z okýnka a celým svým stylem řízení jakoby se snažil o rekonstrukci předchozího činu, vybírá si totiž ty nejhorší místa na vozovce a nejlépe co nejblíže krajnice. Ale možná že mu křivdíme a že veškeré toto počínání má zabránit jeho opětovnému usnutí. Taky ho trochu může omluvit fakt, že pořádně nevidí, když má na jednom oku zákal. Vozidlu se ale takové surové zacházení asi nelíbí a na protest ztrácí výfuk. Když jsme konečně v Rurrenabaque, všichni si docela oddechneme.   

        Večer strávíme s Roulinovými ,Michalem a Jarkou v hospodě, která je zároveň směnárnou – Berta doporučuje důkladnou prohlídku každé bankovky, ale její nedůvěra ke všemu bolivijskému je všeobecně známa. Večeře (sweet and sour) byla v mém případě vynikající, cerveza uspokojivá, víno popíjené už pod pergolami v hostalu taky docela ušlo. Kolem náměstí krouží hejna prďochů na motorkách, vždy po jednom kole některý odpadne. Hledání Jižního kříže se stabilně nedaří, ale na kopci nad městečkem je vhodná náhražka,  zítra za úsvitu se tam tedy vydáme.

 

3.10.  Rurrenabaque

    S Marcelou a Michalem  se po ránu škrabeme k předpokládané vyhlídce u kříže na vrcholku zarostlého kopce. Některé úseky jsou poměrně exponované, lezeme po čtyřech a chytáme se kořenů. Po 40 minutách jsme nahoře, já naprosto promočen. Ale výhled stojí za to, pařící se džungle na kopcích kolem, Rurre a kalná meandrující Beni jako na dlani.

    Po snídani zabalíme, do odpoledního odjezdu máme celkem čas. Lenka s Honzou jr. mají letět už asi v 10.30, do menšího letadla, kterým tentokrát poletíme, se totiž všichni nevejdeme. S Rouliny, Hankou a Vlaďkou se zase přemístíme k bazénu, co jiného se tu taky dá dělat. Dvojice papoušků je na svých místech, cerveza vychlazená, vše tedy funguje. Co ale moc nefunguje, jsou bolivijské aerolinie. Když se po jedné vracíme do hostalu, je nám sděleno, že se odlet asi o 2 hodiny odsouvá, také Lenka s Honzou letěli prý později. Vracíme se na hodinku k bazénu, ale i po druhém návratu je ještě další prodleva. Konečně je tu mikrobus. Daleko s námi ale nedojede, zastaví u místní cestovky, ještě prý potřebují vyplnit nějaký papír, pojede se asi za 20  minut. Je to naproti naší oblíbené hospodě-směnárně,dáme tedy s Michalem jedno. Po dvaceti minutách je nám sděleno, že to ještě asi další půlhodinku potrvá – dáme druhé. Ostatní se též začínají připojovat. Při třetím se začíná stmívat a za chvíli je potvrzeno to, co už trochu tušíme. Dnes už se nepoletí, v Andách je špatné počasí. Vidina prohlídky La Pazu se rozplývá a hořkne v dalších cervezách. A co když se zítra počasí nezlepší? On by stačil i místní déšť, na rozmočeném travnatém letišti se neodstartuje. Dnes nás sice v hostalu ještě ubytují, ale už nás nacpou do pokojů po pěti a čtyřlůžkových pokojů.

      Chmurné vyhlídky jsou zaháněny dalšími cervezami v kuřatárně s pollem za 7 bolivianů, ale pokračování ještě v nějakém jiném podniku není už v mém případě možné z důvodu  fyzické i duševní indispozice. Nezbývá než se nechat dostrkat na lůžko. 

 

4.10.  Rurrenabaque – La Paz – Tihuanaco - hranice v Desguaderos – Puno.

     Ráno před šestou nervózně posedáme u recepce, popřípadě na zápraží vyhlížíme kýžený spoj na letiště. Konečně! Ale ouha, objel náměstí, hostal  minul bez zastavení a zase zmizel. Začínají se naplňovat nejčernější předtuchy. Šíří se podezření, že odsunutí letu nemá s počasím co dělat, ale že je ze strany letecké společnosti spíše očekáván nějaký úplatek. Berta s Michalem vyrážejí k ke kanceláři společnosti Amazonas, kde by mělo bát stanoviště autobusu. Asi za dvacet minut se vítězně vracejí i s busem .  Stav  maňana je tedy prolomen a snad se odsud konečně dostaneme.

     Personál na letišti jsme taky probudili a to doslova, obzvláště drsné to muselo být pro zaměstnance, který sladce pochrupoval natažen na pracovním stole s nohou vystrčenou ven úředním okýnkem. Letadlo tu zatím žádné není, má teprve přiletět z La Pazu. Při čekání na něj nás Milena hojně zásobuje místním „rumem“, kterým se zásobila u příležitosti svých blížících se narozenin. Chutná  spíš jako směs kávového likéru s vanilkou, ale cena 10 bolivianů za 0.7 l z něj činí nanejvýš atraktivní sortiment. Asi po půlhodině náhle dochází ke kumulaci šťastných událostí – otevřeli letištní hospodu a letadlo úspěšně přistálo. Z prkenné verandy pozoruji s pocitem tropického mazáka směšné počínání z letadla vystupujících nováčků, kteří po několika krocích odhazují příruční zavazadla a urychleně ze sebe rvou bundy a svetry. Bohužel pilot se jen otočil na záchodě a už nás žene do letadla, ani jsem nedopil ranní cervezu . Ani se nestihneme připoutat a už startujeme. Adios Rurrenabaque, poslední oblet a vyrážíme nad džunglí meandrující kalnou Beni k andským průsmykům. V letadle je vzduch k zalknutí,pilot je napojen na kyslík, my to musíme přežít bez něj. Krásný výhled na zasněžené vrcholky nám naštěstí všechna příkoří bohatě vynahradí. Opravdu tu včera musela být nějaká čina, tam, kde jsme před pěti dny viděli hnědé altiplano, je dnes bílo. Úchvatný pohled na La Paz v kotlině pod námi a už jdeme na přistání. Let trval asi hodinu, dnešní hornoplošník byl o poznání pomalejší než minulý stroj. 

     Na letišti provádíme přesný opak toho, co greenhorni v Rurrenabaque, ale jistě se stejnou rychlostí. Mikrobus už čeká, za chvíli už sjíždíme do centra, po cestě vzbuzují naši pozornost fronty lidí s velkými propanbutanovými láhvemi, které musí autobus objíždět. Zatím nad tím nijak nedumáme, máme totiž s Marcelou  asi půlhodinku na pobíhání po La Pazu – ostatní totiž musí do hotelu pro svá zavazadla a my jsme si tu nic nenechali. Díky nadmořské výšce je to pobíhání dost potácivé, v nížinách jsme totiž zcela ztratili veškerou bolestně nabytou aklimatizaci z předchozího pobytu. Ještě jednou tedy dolů k San Franciscu, na trhu nakupujeme plněné pirožky po  boliviánu, vysupíme zpět nahoru a prohlédneme si brujo, tedy čarodějnický trh se sušenými lamími embryi, nafouklými žábami a jinými lahůdkami. Víc se toho stihnout nedá. U autobusu nám Lenka s Honzou sdělují, že včera se tu opravdu ženili čerti. Lenka je ovšem spokojená, měla dost času na šamany, snad tam i dobře nakoupila. 

      Ač to ve chvíli odjezdu ještě nevíme – spokojeně snídám pirožky z trhu a fotím z autobusu barvitý pouliční život a pivovar Paceňa - , opuštění La Pazu nebude tak rychlé a snadné, jak bychom si představovali. Propanbutanové fronty  nemají nic společného s výměnou lahví, ale jde o protestní blokádu proti zdražování plynu. Bariéru lahví a lidí už objet nejde, řidič odbočuje z hlavní silnice a za pomoci místního navigátora se začíná probíjet Alto La Pazem jinudy. Když se podaří barikádu objet, je tu hned jiná a následuje další pokus o objížďku. Hrbolatou nevyasfaltovanou cestou ovšem zabředáme čím dál tím více do obrovského labyrintózního staveniště – to je asi nejvýstižnější popis Alto La Pazu. Zažíváme několik slepých uliček, občas vidíme dálnici na dosah, ale končí to vždy zdí nebo příkopem a následuje další bloudění. Navíc jsme znervózněni tím, že blokáda je spojena se stávkou pumpařů. Až tedy dojde palivo, zřejmě budeme seznámeni s životem prostých Bolivijců daleko hlouběji, než by si kdokoli z nás přál. Konečně úspěch, jsme na obrovském rozježděném prostranství, hlavní silnice hned vedle a kamióny po ní vesele sviští, tedy už snad není blokovaná. Vyhráno ale ještě není, cosi se porouchalo na nápravě, naštěstí automobilová opravna je tu asi nejčastější nabízená služba a jedna je hned na nejbližším rohu. Druhý vzdálenější roh je krámek, kde mají pivo, díky nočnímu chladu v 4000m naštěstí studené, a také další druh zdejšího cenově nepřekonatelného „rumu“. Berta se sice děsí toho, že nás bolivijští celníci otaxují jako alkoholiky a nevypustí do Peru, ale odpoledne na hranici je teď pro nás maňana.

     Navíc nás ještě čeká Tihuanaco či Tíwanako, centrum kultury ovládající v 1. tisíciletí našeho století celou tuto oblast. Je to pro mě docela zklamání, moc se toho tady nezachovalo. Slavná Sluneční brána z jednoho kusu kamene s vytesaným kalendářem je daleko menší, než jsem si jí představoval. Bude vysoká stěží 3 m a navíc je obehnána drátěným plotem, stejně jako kamenná figura připomínající sochy v Tule v Mexiku. Zbytek objektu je nově zrekonstruován – co je vlastně původní, těžko soudit. Asi toho moc nebude. Toto vše ještě podtrhává astronomická výše vstupného -  my ho naštěstí máme v ceně zájezdu.

      Hranice s Peru  v Desguaderos se hlásí sochou divoce se tvářícího bolivijského vojáka mávajícího vlajkou. Za posledních 5 bolivianů se nám podaří realizovat úspěšný nákup piva za 5,50. Vlastní přechod je uprostřed andsky rušného tržiště za mostem obsazeným tradičními barevnými domorodkami.Akce tentokrát proběhla bez závad, Bertiny obavy se nesplnily. Po týdnu se zase setkáváme se ztracenou hodinou,s Cusceňou, Titicacou a někteří též s různými variacemi Inca Coly.  Krátce po setmění jsme v Punu, rušný den pomalu končí, zítra nás čeká celodenní poklidná jízda turistickým autobusem do Cusca s několika zastávkami u turisticky atraktivních míst, a hlavně s odjezdem až v 8 hodin. Ale dlouho jsme se z toho netěšili, za hodinu je vše jinak. Vzhledem k další blokační stávce jedeme už v 5, snídaně v 4.30, vstáváme tedy ve 4 hodiny, a to ještě máme štěstí, protože první Bertina informace byla ještě o hodinu horší – moc se tedy na této dovolené zrovna nevyspíme.

      S Jarkou a Michalem jdeme do kuřatárny,  ¼ polla za 5 solů, porce kolem vypadají více než uspokojivě. Objednáváme pro začátek 4 malá studená piva a za chvíli už je máme – velká a teplá. Ale jinak jsme spokojeni a vyrážíme do hotelu, kde po lahvičce v posteli zaléháme.

 

5.10. Puno – Pucara – sedlo La Raya – Raqchi – Andahuaylillas – Cusco. 

    Vzbuzení se povedlo, ono v Punu se stejně moc souvisle spát nedá. Autobus je tu načas, je velký a pohodlný, zdá se, že budeme moci ještě v polotmě spokojeně dospat. Bus vyráží po serpentinách z Puna, pak najednou v kopci zastaví, řidič chvíli diskutuje s protijedoucím taxíkem, přidávají se průvodci a spolucestující nóbl dáma v elegantním černém kostýmku s kabelkou – a najednou je po idylce, autobus odbočuje vlevo do kopce po prašné silně nakloněné klikaté cestě. Rázem jsou všichni plně probuzeni a z oken silně se kymácejícího nakloněného autobusu vyděšeně pohlížejí dolů k jezeru pomalu se vynořujícímu ze tmy. Naštěstí tento zneklidňující výhled  netrvá dlouho, je totiž vydán pokyn k zatažení záclonek, prý to tak bude bezpečnější. Průvodce ovšem nemá obavu z naší závrati, ale snaží se zamaskovat, že veze turisty – nevím, kdo jiný by se tu mohl v podobném luxusním autobuse pohybovat. Berta překládá jeho varování, že se pohybujeme teroristickým územím, já jsem z toho pochopil spíše to, že se pohybujeme v blízkosti jedné z nejostřeji střežených peruánských věznic, dočasně hostící nějakého velkého teroristického bosse. Ani jeden z obou výkladů nervozitu rovna neuklidnil, ale naštěstí nám Jarka poskytuje neocenitelné rady: „Až nás přepadnou, nemáme se jim dívat do očí“. Řidič se zřejmě možné konfrontace nebojí, míříme neomylně  k věznici hrozivě se tyčící přímo před námi - včas nás zastavil výkop. Dáma s kabelkou se ujímá velení,  autobus se musí v úzké uličce otočit a nastává obdoba bloudění v La Pazu. Kabelka s průvodci pobíhají po staveništi a hledají průchody labyrintem. Nakonec se povedlo, dáma nám zamává, chytne si taxíka a odjíždí. Jak se teprve teď dozvídáme, šlo o manželku provozovatele autobusu, která s námi jela s úkolem zabezpečit zdárné opuštění Puna. No, nemá si Peru s Bolívií moc co vyčítat.

     První zastávka je Pukara, vysoká červená skála s předinckým terasovitým městem na úpatí. Průvodce vykládá zajímavě a hlavně docela srozumitelně, dozvídáme se plno o symbolice indiánských staveb a významu Jižního kříže pro jejich civilizaci, který se projevil nejen ve stavebních prvcích, ale i v rozvržení pozdějších inckých hlavních center a v názvu incké říše Tahuantisuyu – říše čtyř částí, což prý je odraz čtyř rohových hvězd Jižního kříže. V místním muzeu se zase dozvídáme o zvířecích a lidských obětech a rituálním kanibalismu.

    Pomalu se blíží závěr zájezdu a to s sebou nese zvýšenou nákupní horečku. Zde je zájem hlavně o terakotové dvojice býčků, které vidíme na střechách místních domů. Původně šlo vlastně o obětní nádoby ve tvaru zvířat (lam či pum), které měly zajistit domácnosti přízeň bohů, na býčky zmutovaly až za španělské nadvlády.

   Cesta pokračuje typickým altiplanem, kolem železnice do Cusca vystoupáme až do sedla La Raya (4300m). Jsou tu zase indiánky s pěknými alpačími svetry, tentokrát ne příliš pestrými, ale v spíše v šedých a černých odstínech. Podél Vilcanoty klesáme údolím s terasovitými políčky, až zastavíme na oběd, opět ve švédském stylu. Zastávky využíváme k předání daru (šály) jubilující Mileně. V následující lamí stanici se všichni věnují hlavně nákupu, což je skoro lepší, protože pohled na belhající se vikuňu s polosvázanýma nohama je značně iritující.

     V Raqchi jdeme na prohlídku inckého Virakočova chrámu, pozoruhodného hlavně mohutnou zdí z nepálených cihel, vysokými pilíři a přilehlými sýpkami. Zdálky celý komplex připomíná egyptské chrámy. Virakoča, stvořitel země, byl uctíván už předinckými kulturami a  udržel si významné místo v inckém pantheonu.

    V  Andahuaylillas je pěkný koloniální kostel ozdobený freskami a vnějším balkónem pro kazatele. Spokojíme se s jeho exteriérem a ušetřený čas využijeme k prohlídce interiéru velmi etnické hospody a urychlené konzumaci cerveza grande (1,1l), protože autobus nečeká. Je sice opět vybaven záchodem, ale docela zrádným. Napřed se do něj nemohu dostat, musím budit autobusovou letušku, která mi naznačí, že dveře se otevřou prudkým rozražením. To ovšem nejde praktikovat při odchodu z něj, protože dveře se otvírají dovnitř. Asi pět minut s nimi lomcuji, dokonce se snažím přivolat nějakého externího rozrážeče bušením – odezva žádná. Nakonec se dveře otevřely tak nečekaně, že mě to hodilo na protější stěnu a pěkně jsem si narazil palec u ruky (stále se ozývá i teď po 6 týdnech).

   Kolem 5 vjíždíme do Cusca, někdejšího hlavního města incké říše. Temín Inka původně značil jen osobu vládce, postupně se rozšířil i pro označení obyvatel jeho říše.  Obří sochu prvního velkého Inky Pachacutiho tu mají hned dvakrát. Legendární zakladatel Manco Capac je totiž postavou spíše mytickou a dalších 8 Inků ovládalo jen Cusco a nejbližší okolí. Teprve za Pachacutiho, který se proslavil vítězstvím nad kmenem Chanků, kteří málem dobyli Cusco, se Inkové stávají dominantním kmenem andské oblasti. Rok Pachacutiho korunovace (1438) je prvním historicky ověřeným datem incké historie. Jeho nástupce Tupac Yupangui  připojil při svých početných taženích další rozsáhlé oblasti  dnešního Peru, Bolívie, Chile a Ecuadoru. Vrcholné období incké říše trvalo ale pouze 100 let. Již na konci panování  dalšího Inky Tupaca Hualpy, sídlícího většinou v severním Quitu, přistávají na pobřeží první Španělé. Zkázonosná epidemie neštovic, které sem zřejmě zavlekli, zdecimovala indiánskou populaci a podlehl jí i samotný Inka. Jeho synové Huascar a Athahualpa se dostali do několikaletého bratrovražedného boje o trůn a triumfující Athahualpa, který vyvraždil s Huascarem většinu cuscanské šlechty, si své vítězství už ani nestihl vychutnat. 16.11. 1532 se dostavil se svým neozbrojeným několikatisícovým doprovodem na pozvání Španělů na náměstí v Cajamarce, kde se stal obětí zrádného útoku pouhé stovky conquistadorů vedených Franciscem Pizarrem. Šokovaní indiáni se vůbec nepostavili na odpor a byli většinou pobiti. Zajatý Athahualpa sice splnil svůj slib a jeho poddaní naplnili zlatem až ke stropu určenou místnost, ale ani toto výkupné nepomohlo. V červenci 1533 byl obviněn ze spiknutí a popraven. Pizarro poté vytáhl na Cusco, porazil několik Athahualpových generálů, a vítězně vtáhl do hlavního města. K jeho úspěchu přispělo podstatnou měrou to, že se k němu přidalo mnoho porobených kmenů včetně Inků z Huascarova tábora. Ač v následujících letech vypuklo ještě několik povstání a nezávislý incký státeček ve Vilcabambě se držel až do roku 1572, věk Inků skončil.

    Naše ubytování v Cuscu je v hostalu s poněkud utajeným vchodem, ale s příjemnou atriovou zahrádkou. Jsme 3600 m vysoko, s dýcháním to tedy zase není tak slavné. Na hlavní náměstí to máme 5 minut, procházíme přitom uličkou koloniálních paláců postavených na inckých základech z ohromných kamenů, které do sebe přesně zapadají – bez použití malty. Nejslavnější je obří dvanáctihran, který můžeme spatřit též na třetinkách Cusceni. Hlavní náměstí působí nezapomenutelným dojmem, mohutná barokní katedrála a barokní kostel Compaňia de Jesus, barevné domy s krásně vyřezávanými dřevěnými balkóny a krytými podloubími. Těch náměstí je tu více, na jednom z nich stojí klášter San Francisco. Cusco leží jakoby na dně obrovského amfiteátru, všude kolem se tyčí kopce, na kterých se pomalu rozsvěcují světla. Na jednom z nich se tyčí nezbytný obří Ježíš, jiný zdobí gigantický nápis „Viva el Peru“. Ten tam snad vydrží na rozdíl od předchozího, který oslavoval bývalou vládu a musel být místní posádkou pracně přepsán.  Na nebi to ale tak slavné není, začíná drobně krápat. Rychle vymeteme několik obchodů, zakoupíme pár lahviček chilských vín, a hledáme vhodnou hospodu. Je jich tu plno, ale spíše čínské nebo mexické a nahaněči se mohou přetrhnout. Konečně se s Marcelou, Jarkou a Michalem pro jednu rozhodujeme, ale jsme v patře úplně sami a snaha ženské obsluhy končí u vyndání cervez z ledničky, jejich přinesením k našemu stolu se už nikdo neobtěžuje. Když už skoro ztrácím nervy a chci zavést samoobslužný provoz, je konečně vše napraveno a cerveza dokonce příjemně překvapí svou teplotou. Jídlo je dobré, i když nakonec mexické, tortily a salát, Jarka se drží své oblíbené kreolské polévky. Nakonec jsme tu spokojeni a můžeme večer zakončit  při vínu v hostalu u recepce. Před zalehnutím mírně opojen zjišťuji zmizení 2 triček, dělám dusno, usínající Marcelu vybudím k hledání, které je úspěšné na 50%.  

 

6.10. Cusco – Tambo Machay – Puka Pukara – Quenqe –Sacsayhuaman - Cusco.

    Po snídani v příjemně starobylé jídelně nás čeká objížďka inckých památek v okolí, odpoledne pak individuální prohlídka samotného Cusca. Počasí se snad umoudřilo, občas vykoukne i slunce. Vystoupáme mikrobusem úzkými a strmými uličkami, první zastávku děláme na kopci u Krista s pěkným výhledem na Cusco pod námi. Podstavec sochy je obložen obětinami, některými by se dalo i pěkně opít. U všech turistických zastávek se to hemží prodavači suvenýrů a Roulin kupuje místní šachy s conquistadory a Inky místo bílých a černých figurek.

     Další zastávka jsou asi 10 km vzdálené incké lázně  Tambo Machay, terasovitě přilepené ke svahu. Poblíž je  pevnost Puka Pukara, připomínající zříceniny evrpského středověkého hrádku a pak následuje posvátné  místo (huaca) Quenko, odkud už můžeme zase shlížet dolů do Cusca. Quenko (z kečuánského slova pro labyrint) je skalní prolézačka s mnoha schody,výklenky a jeskyňkami, kde jsou stoly pro obětování zvířat či možná pro vystavení mumií . „Tak to teda bylo anebo možná taky ne“ – osvětluje nám Berta některé teorie o zdejších obřadech. Na vrcholu skály je klikatý žlábek, který se rozděluje na dvě větve – podle toku vody (či krve?) v něm se prý věštilo, jak bude v dalších letech – anebo možná taky ne, že. Na úpatí skály je malý amfiteátr pro incké pohlaváry -  teď se tam střídá naše výprava při focení a filmování. V závěru exkurze se tradičně končí u prodejních stánků.

    Nad Cuscem se tyčící pevnost Sacsayhuaman ale vše předchozí hravě přebije a ani by sem turisté nemuseli být lákáni přepisem „sexy woman“ - hua se totiž čte jako va. Tři pásy asi 10m vysokých hradeb, postavených z ohromných kamenů, vážících prý až 300 tun, obkličují vrchol kopce. Klikatá linie připomíná bašty a rondely pevností, které se ovšem v Evropě začaly stavět až v 17.století. Sacsayhuaman byl postaven za Pachacutiho v 15. století, a zřejmě to nebyla jen prostá pevnost, ale i obřadní místo – při neznalost palných zbraní jsou totiž mohutnost a členění hradeb coby obranný prvek předimenzované, zato kult obřích kamenů byl všude v Peru  velmi významný. V roce 1536, při vzpouře Inky Manca , původně loutkového vládce dosazeného Španěly, který se ale v důsledku ponižujícího zacházení ze strany conquistadorů  postavil do čela indiánského povstání, zažil Sacsayhuaman své poslední dny slávy. Byl obsazen indiánskými bojovníky, kteří odtud ostřelovali obležené Cusco. Španělé nakonec pevnost dobyli, ale při útoku byl smrtelně raněn jeden z bratří Pizarrů Juan.

     Naproti pevnosti je skála, údajně ve tvaru pumy, a na jejím vrcholku Inkův trůn, odkud je nejlepší výhled na klikaté hradby Sacsayhuamanu. Právě se tu odehrává  jakési natáčení, Inkové a Španělé, možná z toho bude reklama na Inca Colu.

     Sestupujeme dolů do Cusca, cestou jsou někteří z nás obviněni místní prodavačkou preclíků, že od nich dostala falešné mince, toho si měla ale všimnout včas, my zrovna nejsme experti na místní měnu. Pronásleduje nás vytrvale až ke kostelíku, odkud je asi nejlepší výhled na centrum města. V strmých úzkých uličkách se jí naštěstí ztrácíme. Na náměstí máme rozchod, většinou však vyrážíme ke Korianche, zbytkům inckého chrámu slunce, na jehož základech byl postaven dominikánský klášter. Černé zdi původní incké stavby jsou patrné i zvenku, uvnitř tvoří řadu zachovalých místností. Prohlédneme si muzeum pod klášterem a když zase vylezeme na povrch, nad Sacsayhuamanem se kupí černá  mračna a dává se do docela vydatného deště. Asyl nalézáme v hospodě naproti Korianche s menu za 3 soly, skleněnými nebezpečně se kymácejícími stolky a cervezou stabilní cuscanské teploty. Déšť sice neustává, ale my vyrážíme dále do kostela svaté Kláry s interiérem vyzdobeným zrcadly a posléze na kryté tržiště. Při návratu se neúspěšně pokoušíme vniknout do kláštera San Francisco , potom se ještě stavíme v městském muzeu, ale spíše proto, že je na seznamu objektů, pro které platí naše turistická karta, a v neposlední řadě též proto, že se zde dá očekávat záchod. Rozprchneme se po nákupech a večer si dáváme sraz v místním etnografickém centru poblíž Korianchy, což máme též v nabídce našeho turistického paketu. Dorazíme tam s Rouliny a Hankou, Jarka s Michalem to nenašli. A dobře udělali. Mé nejhorší tušení se sice napřed nenaplňuje respektive naplňuje se jinak, než jsem čekal – u vchodu je nával omladiny jak před diskotékou. Ještě je možno couvnout , ale když to máme zadarmo, tak tam holt musíme.Uvnitř nás čeká skoro zaplněné hlediště, najdeme ještě pár míst, naštěstí blízko uličky. Přišli jsme asi o půlhodinku později, což je dobře, protože už budeme čekat jen asi 10 minut. Pak se po dlouhém vysvětlujícím projevu o boji dvou vesnic vřítí na jeviště dva andští Jánošíci mávající  inckou variantou valašek a poskakující kolem sebe tak nechutně, že iluze komunistického ztvárnění lidového umění je zcela dokonalá. Jen ta hudba je jiná, ale tu tady můžeme poslouchat v každé hospodě při příjemnějším osvěžení než je zde podávaný kokačaj, o který je stejně rvačka. Dáme jim ještě jeden pokus o reparát a mizíme.

    S Marcelou a Hankou se ovšem za chvíli nějakým dalším omylem ocitám v cukrárně, vypadá to na značně nevyvedený večer. Cervezou zapíjené dortíky jsou ale docela dobré a tak se nálada zase lepší. Cestou domů nahlédneme do baru, který včera navštívili Roulini, ale nikdo tam. Později se objevuje ztracený Michal s Jarkou. Po nenalezení folkloristů byli dokonce ve stejné cukrárně jako my, ale časově jsme se nějak minuli. Večer zakončujeme již klasickým přebalováním, zítra odjíždíme k Machu Picchu a další den se sem vracíme 

 

7.10.  Cusco – Pisac – Ollantaytambo – Aquas Calientes.

     První zakázka je zase v nějaké etnické rezervaci s lamami a tkalci. Snažím se popohnat kolegy, kteří stále více upadají do moci andských tržních šamanů a nemohou se od stánků odtrhnout, což platí i na další zastávce, která původně byla zamýšlena pouze jako výhled na údolí Vilcanoty, která se dále po proudu promění v Urubambu .Od Pisacu, který leží pod námi, až k asi 60 km vzdálenému Ollantaytambu se toto údolí nazývá Svaté údolí (Vilcamaya, Valle Sagrado). V těchto místech bylo svedeno několik bitev mezi conquistadory, kteří se po potlačení Inků pustili do boje sami mezi sebou. Jejich konce nebyly zrovna slavné. Druhý muž po Franciscovi Pizarrovi Diego Almagro byl zatčen a popraven v Cuscu Hernandem Pizarrem, který pak byl po návratu do Španělska uvržen na dlouhá léta do vězení. Sám Francisco Pizarro byl o několik let později zavražděn spiklenci pod vedením Almagrova syna. Gonzalo Pizarro byl poražen při pokusu odtrhnout celou provincii od Španělska a popraven přímo na bitevním poli.

      Pevnost Pisac se tyčí vysoko nad stejnojmennou vesnicí. Mikrobus projíždí mnoha serpentinami kolem terasovitých políček a potom ještě asi půlhodinu stoupáme pěšky k vlastní pevnosti. To je ale jen část celého komplexu, hradby vidíme i kolem celého vrcholku hory nad námi. Procházíme předsunutou branou, pak  ještě stoupáme k  ústřední citadele s Chrámem slunce, jehož centrem je kamenný sluneční oltář – intihuatana. Pohybujeme se po areálu asi půl hodiny, snažíme se vylézt co nejvýše. Výhledy do údolí a na městečko Pisac jsou krásné, ale nemáme moc času.Jinou branou se vracíme k busu, začíná pršet. Nezbytnou čtvrthodinku trávíme zase u stánků, Roulin se mimo jiné snaží sehnat chybějícího pěšáka ze svých neúplných šachových armád. Ve stejném duchu pokračujeme na tržišti v Pisacu, kde určený čas překračujeme dokonce dvakrát – trochu mi tečou nervy. Naštěstí je tu kromě tržiště i maškarní procesí s peruánskou dechovkou. Konečně jsme všichni a můžeme pokračovat Svatým údolím do Ollantaytamba. Přestalo pršet a dokonce začíná svítit slunce.

      Pevnost v  Ollantaytambu, podle generála Ollantaye, který se prý vzbouřil proti Inkovi Pachacutimu kvůli zapovězené lásce k jeho dceři, leží na vrcholu visutých teras. To je ovšem zase spíše legenda, historickým faktem ovšem je, že vzbouřený Manco zde r. 1537 na hlavu porazil  trestnou výpravu Hernanda Pizarra a teprve příští rok byl přinucen ustoupit do Vitcosu a posléze do Vilcabamby.  Stoupáme po dlouhém strmém schodišti a pod námi se rozevírá výhled na městečko dole v údolí Urubamby, jak už se tu jmenuje Vilcanota, ale též na protější skálu, v které možno spatřit tvář rozzlobeného Inky. Pod pevností je několik pěkně upravených pramenů, vůbec vodní zdroje patří v Peru mezi významná a často posvátná místa – huacy. Opět jsem podcenil spotřebu filmů, půlka posledního na Machu Picchu asi stačit nebude, proto kupuji další do zásoby. Odjezdu autobusu vyčkáme v příjemné zahradní, respektive chodníkové restauraci, odkud při cerveze sledujeme odvoz dětí ze školy a dělníků z práce – obé ve stejném provedení nastojato v naštosované korbě kamiónu. 

     Přemisťujeme se na nádraží, kupujeme nezbytné lahváče, a vlak je tu zároveň s prvními kapkami deště. Jedná se o slavnou dráhu, která vede až z Cusca, kde je její nejzajímavější úvraťový úsek. O ten sice přijdeme, ale i tak je to úchvatná podívaná. Trať vede úzkým kaňonem po proudu rozbouřené Urubamby, kolem početných peřejí a vodopádů, kolem se tyčí horské stěny občas na vrcholcích zasněžené. Máme s Marcelou takřka ideální místo – druhá dvojice sedadel vlevo v prvním vagóně s  pěkným výhledem na řeku po levici  i na trať  skrze přední okno, mašinfýra je totiž skryt vpravo za dveřmi uzavřené kukaně. A jak už to bývá v peruánských dopravních prostředcích dobrým zvykem, dostaneme i občerstvení. Bohužel déšť přechází v průtrž a viditelnost se podstatně zhoršuje. Z Ollantaytamba se na Machu Picchu dá dostat též po svých čtyřdenním Camino Inca čili  Inca trailem přes vrcholky hor – nutno ovšem včas objednat a dost draze zaplatit. Skupinky pochodníků nám mávají z druhého břehu řeky – vůbec jim tedy v tom počasí nezávidíme. Jak postupně klesáme, krajina se mění. Kolem nás přibývá tropická vegetace, břehy řeky i stráně kolem nás jsou porostlé tropickou džunglí.

     Aquas Calientes alias Machu Picchu Pueblo je jedno velké tržiště, nyní v dešti zakryté celtami, pod kterými se proplétáme přes most a kolem sochy Pachacutiho k našemu hostalu. Pohled z okna je dosti skličující – lesknoucí se plechové střechy jakoby slumů, ovšem obklopené krásnými zarostlými horami. Nejde pochopitelně o žádnou chudinskou čtvrť, ale o poněkud horkou jehlou vytvořený hotelový a stánkový showbusiness, který má z turistů vyhnat co možná největší počet solů. Střechy jsou sice plechové a ne z palmových listů jako na Yakumě, teče do nich ale srovnatelně, o čemž se rychle přesvědčují Roulini. Přivolaný hoteliér vyslal řešit situaci do stísněného podkroví svoji asi čtyřletou dceru, její mise však ztroskotala při pokusu o vytažení těžkého přetékajícího kýble. Bude si to zvládnout sám a my zatím vyrážíme do víru tohoto turistického hnízda. Ceny jsou tu zatím bezkonkurenčně nejvyšší, občas nás ale lákají na happy hours – 3 nápoje za cenu jednoho. Tušíme zradu, prcháme od jednoho podniku k druhému, nakonec nám ale asi  nezbude než to zkusit. Přestává pršet, Roulini sice dávají přednost otevřenému bazénu, ale já s Marcelou,Jarkou a Michalem se necháváme konečně zavléct na jednu z hospodských teras, pochopitelně po opakovaném ujišťování, že vše je opravdu tak výhodné, jak je psáno. Dopadlo to přesně tak, jak jsme očekávali – při placení jakoby o žádném 3 za 1 nikdy neslyšeli. Po delším dohadování servírka sice snížila cenu asi o desetinu, to bylo ale vše, čeho jsme dosáhli. Cestou do hostalu ještě stihneme koupit víno a cervezu, které zkonzumujeme s ostatními v recepci. Na dlouhé sezení to dnes není, ráno se budíme zase někdy v 5, abychom stihli ranní autobus k ruinám. Usínám trochu nervózně, co když bude zítra pršet – dostat se rozbahněnými cestami nahoru by možná byl problém.

 

8.10.  Machu Picchu – Cusco

   Ráno naštěstí neprší, ze zarostlých hor kolem stoupá pára. Ale celou noc prý lilo, jak nám sděluje Kačenka, která prý celou noc vartovala, zda se jejich pokoj zase nezmění ve sprchu. My to naštěstí zaspali. Berta vyhrožuje, že do areálu Machu Picchu se nesmí brát žádné jídlo ani pití. Je to varování trochu pozdní, urychleně tedy ještě přebalujeme. Skutečně se nám podaří vecpat se do jednoho z prvních autobusů. Jediný přístup sem je po železnici, takže všechny zde sloužící autobusy se montovaly na místě ze součástek přivezených vlakem. Cesta stoupá strmými serpentinami nad Urubambou  s úžasným výhledem na okolní strmé štíty zarostlé pařící se džunglí. Za necelou půlhodinku jsme nahoře – a zíráme.

     Incké město Machu Picchu je opravdu vrcholem zájezdu. Bludiště domů, paláců a chrámů přilepené terasovitě na svahu, protkané nesčetnými schodišti, s homolí Huana Picchu, tyčící se i se svou nižší sestřičkou v pozadí. Z džungle vystupující oblaka páry dodávají celé scenérii punc tajemnosti. Domy jsou zachovalé, jen střechy chybí, kromě několika zrekonstruovaných domků u vchodu. Město bylo objeveno Američanem Hiramem Binghamem až v roce 1911. Španělé do něj nikdy nevstoupili, co a kdy způsobilo jeho zánik, není známo. Zatím tu není moc turistů, přijeli jsme totiž před sedmou. Prolézáme labyrintem, přes tzv. Inkovu komnatu, Chrám tří oken, obhlížíme Posvátné nádvoří, na kterém se pasou lamy, až dorážíme k centrálnímu chrámu s kamennou intihuatanou – slunečním oltářem. Na jedné zídce tu mají vytesaný jakoby malý model areálu s oběma výraznými skalními vrcholy. Na východě se občas mezi mraky zabělá zasněžená La Veronica, na západě masiv Salcantay, hluboko pod námi se vine Urubamba. Fotíme si dravce sedícího na zdi, ještě vyrážíme kousek směrem k vyhlídce Puente Inca – rozvaliny jsou tu zase vidět z  trochu jiného úhlu. Po deváté se rozhodujeme vyrazit k Sluneční bráně – Intipunku. Podle Berty i průvodce je to 20minutová procházka. Ve skutečnosti je to 50 minut s převýšením přes 300m. Proti nám se hrnou skupinky přechodníků z Inca trailu – tohle je totiž jeho závěrečný úsek. S Marcelou dokonce jednu chvíli otáčíme, chceme totiž ještě stihnout vylézt na Huana Picchu, nakonec ale přece jen dojdeme k bráně. A nelitujeme, Machu Picchu je v dálce pod námi, chvílemi ozářené sluncem a hned poté částečně zakryté mraky, vidíme i naši základnu v Aquas Calientes a serpentiny autobusové cesty. Na bráně nás vítá náš známý dravec z rozvalin - o nabízené sýry či ovoce jeví pramalý zájem. Postupně se tu schází celá naše výprava, ale my s Marcelou a Michalem uháníme zpět – Huana Picchu čeká. Cestou potkáváme kromě funících amerických turistů i pár kolibříků .

     Huana Picchu má denní kapacitu 400 lidí, máme čísla kolem 150, každý se totiž musí u budky pod horou zapsat do sešitu. Napřed ale klesáme minimálně 50 m dolů do sedla. Tady se cesty rozdvojují, možno vystoupat i na nižší vrcholek, my ale vyrážíme k vyššímu. Cesta stoupá cikcak nahoru, chvílemi po prudkých schodech. Berta slibovala asi 45 minut „bez fotografování“, Michal asi po 20 minutách otáčí, má sraz v 11.30 s Jarkou u autobusu a bojí se, že by to nestihl. Sestupující Čech nám slibuje ještě hodinu, ale není to tak hrozné, i když v závěru se leze po schodech prakticky stále po čtyřech. Prolezeme zbytky incké pevnosti a jsme na terásce pod vrcholem – úplný vrchol je skála asi 5 m nad námi obsypaná slunícími se turisty. Je 10.40, vylezli jsme to asi za 40 minut. Sice jsem zase úplně mokrý, ale stojí to za to. Machu Picchu pod námi vypadá jako hnědá plocha připlácnutá na vrcholek kopce, úplně se odtud ztrácí jeho stupňovitost. Cesta odsud klesá a slibuje za 2 hodiny nějakou jeskyni, ale my musíme zpět. Při sestupu je na schodech v obou směrech pěkný nával, jednou dokonce musíme uhýbat nahoru směřujícím nosítkům. Před dvanáctou dobíháme k autobusu a tam se překvapivě setkáváme s celým zbytkem výpravy. Většina si vystoupala aspoň na nižší vrcholek, za námi se vydal ještě Honza sen., který došel až pod pevnost.

      V jediném zbývajícím pokoji v hostalu se zcivilizujeme, já doplním tekutiny jednou velkou cervezou, a vyrážíme na nádraží. Příjezd vlaku očekáváme v nádražní zahradní hospodě pod obřími slunečníky, které jsou docela potřebné, protože už zase pěkně leje. Těsně před odjezdem vlaku se objevují záchranáři s nosítky a zraněným turistou a po složité manipulaci ho pokládají do uličky mezi nás. Snad to s ním není tak hrozné, zřejmě jde o otřes mozku, ale nevypadá nejlépe. Občerstvení se tentokrát omezilo na nápoje, nevíme, zda to způsobilo zablokování uličky nosítky nebo flákající se stevardka, která většinu jízdy ztráví s pusu plnou sponek před zrcadlem na záchodě, čímž ho úspěšně zablokuje. 

     V Ollantaytambu přesedáme do mikrobusu a vyrážíme na závěrečný přesun do Cusca. V Urubambě nás čeká ještě poslední alkoholická ochutnávka – kukuřičné pivo čiča. Místa, kde je k mání, jsou označeny rudými fanglemi. Chutná jako nakyslý burčák, moc se jí vypít nedá. Vedle stáčírny je kůlna plná morčat, což mí připomíná, že tuto typickou místní pochoutku jsme ještě neochutnali. V Cuscu se pokoušíme o nápravu, ale ceny morčat nám vyrážejí dech. Takže závěrečná večeře si vystačila s alpakami a cebiche, ve velmi příjemné hospodě, kde jim sice příprava krmě trvala dlouho, ale nakonec byli všichni spokojeni jak s jídlem a studeným pivem, tak s hostující hudbou. Stále prší, v Machu Picchu jsme tedy měli sakra štěstí.

 

9.-10.10.  

    Poslední den. Balení, poslední nákupy (tričko Cusqueňa a Coca), na náměstí Plaza de Armas  je nějaká velká sláva – dechovka, projevy, přehlídka. V 10.30 odjíždíme na letiště, po hodince startujeme. Poslední pohledy na Cusco a už směřujeme přes Andy do Limy. Horští apuové nás nechtějí zřejmě pustit jen tak, pořádně to s námi hází. Sedím u okýnka a mám pěkný výhled na hory a při přistání i na Pacifik. V Limě musíme přežít asi 6 hodin na letišti, je to pěkná otrava. Utrácíme poslední soly v bufetu, nadměrní batoháři mají možnost převážit své nákupy a provést přerozdělení. Při druhém návratu z hospody předtím poklidnou halu nepoznáváme – ač do odletu zbývají asi 3 hodiny, před odbavovacími přepážkami stojí dlouhá klikatá fronta, ve které to vře emocemi. Roulini na nás naštěstí pamatovali a vozíky s naší bagáží stihli zastrčit do fronty dost vepředu, ale vysloužili si za to velkou nelibost některých nervóznějších cestujících. Zřízenkyně při odbavování je taky pěkně nepříjemná, ač jsme mezi prvními, nereflektuje ani na „window“, ani na „together“. Rozstrká nás po celém letadle, nejlépe dozadu a doprostřed. U rámu jsou dnes taky nějací ostražití, Kačenka veze podezřelé kameny z Titicacy, jiní jsou zase přinuceni se zouvat. V letadle zjišťujeme, že s Marcelou jsme ještě dopadli dobře, sedíme s Lenkou a Honzou jr. na prostřední čtyřce, zato Michal s Jarkou mají za sousedku nějakou Peruánku silně let prožívající a Roulini sedí na posledních sedadlech, která  kvůli stěně za nimi nejdou sklopit. Naštěstí se letí v noci, takže většinu cesty prospíme. Při přistání ve žhavém Bonaire šlehá do okýnek déšť, ale na letišti je sucho. Pivo je teplé a z kuřáckého salónku urychleně prchám – nevětraná zahulená místnost s teplotou asi 60 stupňů, tu atmosféru tam snad dělají uměle, kuřáci by to nestihli, protože hned po zapálení cigarety típají a mizí.

    Po příletu do Amsterodamu nás čeká nevídaná prohlídka, fronta je rozdělena na muže a ženy a podrobně osahávána, Honzu sen. odvedli na osobní prohlídku. Letadlo má zpoždění, stihneme tedy ještě něco piva. Stejně ještě čekáme v letadle, protože nefunguje letištní počítačový systém. V Praze jsme tedy před desátou večer, doma ještě stihnu v televizi film Přežít o jihoamerickém fotbalovém družstvu, které se s letadlem zřítí v Andách a přeživší tam vydrží asi 3 měsíce, hlavně díky kanibalismu. Takže jsme dopadli na jihoamerické poměry velmi slušně.

 

P.S.   Po 5 dnech se v našem tisku dočítám, že po několikadenních deštích došlo na trati Cusco – Aquas Calientes k sesuvu půdy, který zavalil železnici a odřízl asi 2000 turistů pod Machu Picchu od světa. Po dvou dnech je záchranáři museli převádět přes zával. Chybělo tedy málo, abychom Machu Picchu neviděli nebo je viděli až nepříjemně dlouho.