Nepál jsme sice před lety navštívili, ale byli jsme tam jen 3 dny v rámci přesunu z Tibetu do Indie a navštívili jsme jen historická města v údolí Káthmándú, která jsou pochopitelně úžasná, ale hory jsme z nepálské strany vůbec neviděli. Proto jsme se letos rozhodli pro další návštěvu, sice zase ne moc dlouhou, ale s možností Himálaj vidět aspoň z dálky, protože na nějaké delší treky už bohužel musíme zapomenout. Zájezd CK Poznání celkem splňoval naši představu – několik vyhlídek na Himálaj, kratší zvládnutelné treky i historická města a kláštery.

Na Ruzyňské letiště dorážíme ve 15,00, odletět bychom měli v 17,10. Ukazuje se, že naše výprava je poměrně malá, a jak už to bývá, ženský element má výraznou převahu. Kromě nás je tu ještě jeden pár Karel a Jana, s ním skamaráděné dámské duo Magda a Věra, a dvě sestry Lenka a Zuzana. A dále průvodce Aleš, kterého už známe z Korsiky před čtyřmi lety. Kufry máme obalené z domova, čímž jsme ušetřili 2x199 Kč, takže si můžeme dovolit točenou Plzeň, když už nám jí oproti minulosti ze 149 Kč zlevnili na krásných 99 Kč …

Tentokrát neletíme s osvědčenými Emiráty, ale s Katarskými aerolinkami s přestupem v hlavním městě Kataru Dauhá, takže celá cesta je rozdělena na dva lety, první trvající 5,25 hodin a druhý kolem 4,25, s hodinou a půl na přestup v Dauhá, což celkem jde. První letadlo je Boeing 787, naštěstí ne Max, ale Dreamliner, i když ten má také jisté mouchy – místo z kovu je převážně konstruován z uhlíkových vláken, takže v bouřce se nemusí chovat jako kovová Faradayova klec odolná proti blesku. O tomto riziku se zatím uvažovalo pouze v teoretické rovině, takže doufáme, že se naše letadlo nestane tím pokusným králíkem, který potvrdí pravdivost podezření. Jinak je Dreamliner prostorný, sedíme dva na trojce u okýnka – místa pro všechny čtyři lety máme tentokráte naštěstí zabukována dopředu.

Nakonec vše dopadlo dobře, beef curry sice došel těsně před námi, ale náhrada v podobě kuřete byriani byla plnohodnotná, alkohol se v muslimském letu podával včetně panáků a bouře se naštěstí nedostavila. To navazující let byl o dost nepříjemnější, Airbus 320-100 je menší letadlo, sedíme namačkaní na trojce, turbulencí je ze začátku víc než dost – káva či čaj se kvůli tomu nepodává, whisky jako schlaftrunk naštěstí ano, a funguje dokonale. Asi má počasí vliv i na trasu letu, letíme napřed dost na jihovýchod, a teprve až se vzduch venku umoudří, otáčíme na severovýchod k Nepálu – díky tomu taky přilétáme do deštivého a zamračeného Káthmándú po osmé ranní skoro s hodinovým zpožděním. Časový posun je 3 a 3/4 hodiny, Nepál se zkrátka musí odlišovat od Indie, kde to je 3 a 1/2.

Ovšem než jsme vpuštěni do hinduistického království Nepál, je třeba získat vízum. Vyplníme požadovaný dotazník, ovšem pokud si myslíme, že jej odevzdáme a dostaneme vízum, dost se mýlíme. Stejné údaje je totiž třeba naťukat do počítačů v další místnosti, kolem kterých se tísní dav zmatených turistů – spojení není nejrychlejší. Máme štěstí, u našeho počítače se zdržuje Nepálec, který nám pomáhá, hlavně ví, co naťukat do kolonky “hotel”, na jejímž vyplnění váznou okolní pokusy. Pak už si nás počítač vyfotí a vysolí další lístek s fotkou a stejnými údaji jako na tom prvním ručně vyplněném. S oběma lístky jsme oprávněni zaplatit 25 USD a přejít do další fronty. Než přijdeme na řadu, stihneme si vyměnit 150 USD – kurz je 109 nepálských rupií (NPR) za jeden dolar. Konečně jsme u poslední překážky, úředník naťuká už jednou naťukané údaje pro změnu do dalšího počítače, prdne do pasu razítko a je to. Pokračujeme k pásům s kufry, naše už se válí odstaveny v koutě, naštěstí všechny. Výprava se tu rozšířila o další členku, Alešovu ženu Žeňu z ruské Samary, která přiletěla z Prahy jiným spojem.

Před letištěm nás čeká uvítací výbor z nepálské cestovky a jsme označeni tradičním červeným třetím okem na čele a dekorováni šálou. Vzápětí přijíždí vozidlo akorát tak pro nás a opatřeni místním průvodcem vyrážíme na cestu – pozor, jezdí se tu vlevo. Ale už za pár minut vystupujeme, první zastávka na naší cestě, posvátný chrámový okrsek Pašupatináth, je kousek od letiště. A hned jde o svaté místo nejvyšší kategorie srovnatelné s indickým Varánásí.

Pršet už přestalo, a je sympatické, že zatím ještě není vedro. Aleš platí vstupné – za účelem urychlení akce jsme každý předali 50 USD, což by mělo vystačit na celou dobu – a my vstupujeme do areálu rozprostírajícího se na březích řeky Bagmátí, vyznačující se kromě své svatosti hlavně neobyčejnou špinavostí, která rozhodně není způsobena jen tím, že se do ní házejí zbytky spálených lidských těl. Toto nejvýznačnější nepálské poutní město je totiž též nejvyhlášenějším místem pohřbů – spalovací gháty jsou na druhém břehu Bagmátí hned naproti nám. Stěny budov za nimi jsou občas podepřeny kládami, což je následek ničivého zemětřesení z dubna 2015.

Náš průvodce je velice řečný, předkládá hned několik legend vážících se k vzniku Pašupatináthu, většinou se točících kolem linghamu boha Šivy, jemuž je celý okrsek zasvěcen. Ovšem naše pozornost je značně rozptýlena, tento úplně jiný svět totiž nabízí tolik zajímavých výjevů hodných fotografického zaznamenání – žárové pohřby v různých fázích od přinášení ověnčeného nebožtíka přes přípravu k žehu až po jeho spálení, bizarní svatí muži sádhuové očekávající za vyfocení malý obolus nebo aspoň cigaretu, množství chrámků či pobíhající makakové. Nejdivočejší fotografkou se ukazuje Lenka, jejíž existence jakoby se zmnohonásobila a stihne vlézt snad do každého záběru někoho jiného.

Z malé terasy s dvěma chrámky je pěkný pohled na hlavní Šivův chrám Pašupati se zlacenou střechou a spalovací gháty na druhé straně řeky překlenuté dvěma mostky. Větší chrámek na terase se sochou Višnuova přepravce orla Garudy se nazývá Lakšmí Nárajan je zasvěcen Višnuovi a jeho manželce Lakšmí, druhý chrámek Rámdžanakí je věnován Rámovi a ostatním hrdinům z eposu Rámájana. Má už svého sádhua coby domovníka, ostatně jako i mnohé další svatyně kolem. Ještě lepší výhled je z další vyšší terasy, obklopené desítkami malých svatyněk zvaných šívalája, které byly vybudovány v 19.století na památku vdov, které provedly po smrti svého manžela satí čili obřadnou sebevraždu ohněm. Ghát proti nám se nazývá Árjaghát a je určen vyšším kastám, zatímco ten vlevo za mostem Rámghát určený všem ostatním. Mughalské kupole za ním patří k areálu Pančadéwal, což je nemocnice či spíše hospic částečně spravovaný spolkem Matky Terezy.

Když se dostatečně vynadíváme na pohřební dění na spalovacích ghátech, přejdeme po mostě na druhou stranu – přitom docela zděšeně zíráme na Lenku, která se naprosto bezostyšně vecpala mezi pozůstalé jednoho pohřbu a nyní v předklonu ze vzdálenosti snad metru fotí nebožtíka. Pozůstalí jsou jejím jednáním zřejmě tak šokováni, že jí kupodivu nevyhodí. Navíc se ta scéna odehrává na tom prominentním Árjaghátu.

Svatyně na druhém břehu se nazývá Bačhalešvárí Mandir je zasvěcena Šivovi a jeho manželce Párvátí v podobě Bohyně Matky. K  hlavnímu chrámu postupujeme kolem dalších menších svatyněk, hojně pocákaných rudou barvou, takže působí docela krvavě. Pokračujeme kolem obřího zpodobnění Šivova linghamu a svatyňky jeho syna Ganéši se sloní hlavou – snad nejoblíbenějšího hinduistického boha, ochránce umění a vědění, bez jehož pomoci se neobejde žádné naše konání. A jelikož každý z významných bohů potřebuje svého přepravce, má jej i Ganéša, a to myš – i z toho je vidět, že jde o boha velmi sympatického. Původ té sloní hlavy je pochopitelně spojen opět s řadou legend, z nich nejznámější je ta, že mu původní hlavu setnul jeho otec Šiva, který ho ze žárlivosti považoval za milence své ženy Párvátí, ale pak na její žádost poručil urychleně získat hlavu náhradní, což odneslo slůně, které bylo právě na ráně.

Vstup do hlavního chrámu, zasvěcenému Šivově reinkarnaci Pašupati, Pána Tvorstva, je povolen pouze hinduistům. Končíme tedy na náměstí před vchodem, branou možno na vnitřním nádvoří zahlédnout obří Šivův trojzubec a zadek jeho přepravce, býka Nandina. Současná stavba pochází ze 17.století, ale historie předchozích chrámů na tomto místě se prý táhne až do 3.století před Kristem. Na náměstí před branou je živo, opět se tu vyskytují malební sádhuové a nepálské ženy tu pořádají zápalné oběti.

Opouštíme svatou půdu a uličkami plnými krámků, vůní a barevných domorodců směřujeme k parkovišti, kde nás po chvíli vyzvedne naše auto. Je čas na oběd, což má být další bod programu. Neskutečně rozbitými a rozbahněnými uličkami se hektickým provozem probíjíme káthmándským předměstím, až skončíme u vstupu k dalšímu význačnému místu a sice obrovské buddhistické stúpě Bódhnát, hlavnímu centru tibetského buddhismu na nepálské půdě – oběd tedy bude spojen s kulturním zážitkem.

Ze střešní terasy restaurace View Himalayan máme obří stúpu jako na dlani, a při lepší viditelnosti bychom odtud prý viděli i sedmitisícovku Langtang. Doba vzniku stúpy je odhadovaná na 5.století, její založení je opět pochopitelně obestřeno řadou legend. Nejznámější se váže k ženě, původně dceři boha Indry, které král daroval kus země na stavbu stúpy, ovšem pouze o velikosti býčí kůže. Žena však kůži rozstříhala na tenké pruhy a těmi ohraničila pozemek už pro stavbu dostatečně velký. Zajímavé je, že s identickým příběhem se setkáváme i v mytologii starořecké.

Usadili jsme se kolem dvou stolů pod slunečníky, slunce už totiž docela pere. Naštěstí se moje obavy z toho, že v blízkosti buddhistické svatyně bude pivo na indexu, rozplynuly hned zkraje. Na výběr je Everest či Gurkha, ležáky servírované v lahvích 0,66 l, a krásně vychlazené – indické pivní strádání zřejmě v Nepálu naštěstí nezažijeme. Levné tedy to pivo zrovna není, 450 rupií, snad to v krámcích bude lepší.

O žízeň je tedy postaráno, na pořadu je nyní ukojení hladu. Aleš, který je zřejmě nadšeným konzumentem nepálského národního jídla dalbhát, pochopitelně doporučuje tuto krmi. Jedná se o rýži (bhat) s čočkovou omáčkou (dal) obloženou mystičkami s různými pochutinami, ať už vegetariánskými nebo dražšími masovými. Objednáme si raději jen jednu porci a jako druhou zvolíme z Tibetu osvědčené taštičky momo plněné hovězím. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba. Dalbhát spočíval hlavně v obrovské porci rýže, čočková omáčka byla dost nevýrazná, ostatní ingredience sice docela zajímavé, ale 10 knedlíčků momo doplněných pálivou salsou nám chutnalo daleko více. Takže ještě jedno pivo a platíme – s asi 10% taxou to vyjde přes 3 000 rupií, takže jsme za první oběd utratili pětinu zatím vyměněných peněz.

Nasyceni vyrážíme na obchůzku stúpy postavené ve tvaru mandaly – vlastní polokoule stůpy spočívá na třech dvacetibokých terasách. Z čtyřhranné věžičky korunované třináctistupňovou (13 stupňů k nirváně) pagodou na vrcholu polokoule shlížejí Buddhovy vševidoucí oči na všechny čtyři světové strany a sledující davy kroužící ve směru hodinových ručiček kolem stúpy. Je mezi nimi plno tibetských mnichů - Bodhnat je význačným centrem tibetského exilu. Terasy jsou přístupné, takže po nich také obejdeme celou stúpu a máme při tom  pěkný výhled na domy obklopující celé náměstí. Mezi nimi je i několik tibetských klášterů, jako třeba Jamchen, nebo Tamang, do kterého se zajdeme podívat. Hlavní sál je ale zavřen, vylezeme tedy aspoň na terasu. A průvodce nás na závěr zavede ještě do výrobny tibetských maleb zvaných thangky, tam už ale většina výpravy při výkladu pospává. Je čas vydat se na cestu do Nagarkótu, místu našeho prvního noclehu.

Je to sice jen asi 20 km, ale rozbité bahnité silnice a hektický provoz nějaký rychlý přesun neumožňují – ještě že jsem před odjezdem stihl v krámku koupit jednu láhev piva Everest Ice (350 NPR), které je podstatně silnější než předchozí kousky – 7,2%!

Asi po hodině kodrcavé jízdy naši cestu ukončí rozbahněné stoupání. Jde sice asi jen o 20 metrů, ale opakované pokusy o jeho zdolání končí vždy těsně před vrcholem. Takže obracíme a vydáváme se nějakou jinou, pochopitelně delší cestou. Pivo už nám došlo a začínají se projevovat jeho záporné stránky – plný močový měchýř, navíc silně rozdrážděný kymácivou jízdou, proti které navíc zahajuje protest hned několik mých zubů. První problém vyřešila blesková zastávka, druhý snad zvládne zakonzervovat dvojice Everestů, kterou jsme zakoupili v krámku už v Nagarkótu, kam jsme konečně dorazili po předlouhém serpentinovitém stoupání. Ceny jsou tu podstatně příznivější - 250 rupií za jednoho.

Je 8 pryč, těch 20 km nám trvalo skoro 3 hodiny. Ještě musíme trochu popojet, náš hotel je až úplně na konci horské obce jinak plné hotýlků, jejichž hosty sem přilákala vyhlášená vyhlídka na Himálaj. Jsme ve výšce 1950 m a je tu podstatně chladněji, takže klimatizací na pokoji tentokrát topíme, ale pivo na balkóně aspoň nezteplá. První nepálská bufetová večeře (v ceně zájezdu je polopenze) je docela dobrá – zapečené brambory, výborně kořeněné kuřecí nugety, rýže, placky, salsy, bramborový salát kupodivu na sladko, dortíky. Pivo si dáme až na pokoji, je totiž už po deváté večer a zítra vstáváme před pátou, čeká nás vyhlídka na Himálaj při východu slunce – no to jsem zvědav, naše zkušenosti s podobnými akcemi jsou zatím spíše negativní. Zuby se trochu uklidnily, ale Ibalgin podpořený schlaftrunkem rozhodně neuškodí.

Vstáváme ve 4,50, už se začíná rozednívat. Z balkónu je trochu vidět na obzoru se rýsující hradbu hor, snad to nebude tak špatné. Původní plán počítal s pěším výstupem na nějakou bližší vyhlídku, ale nakonec jedeme naším mikrobusem asi 20 minut až do výše 2100 metrů. Zde je parkoviště s mnoha stánky, mnohými už dokonce otevřenými. Na vyhlídku ale ještě musíme vylézt asi 50 m po schodech k vrcholu kopce. A tady vidím, že to nebude tak jednoduché. Dobrý výhled by jistě byl z rozhledny, její vyhlídková plošina je už ale docela přecpaná – pochopitelně na nejlepším místě trčí Lenka. Snažím se tedy propracovat na zvýšenou plošinu pod rozhlednou, ale už je tady dost přecpáno a navíc ve výhledu vadí koruny stromů. Za hradbou hor na obzoru vyrážejí první sluneční paprsky, ale je mi jasné, že by to chtělo někam výše. Přece se tedy odhodlám vylézt po kolmém žebříku na rozhlednu, na plošinu už se ale nevejdu, takže visím na žebříku s hlavou na úrovni plošiny. Velmi opatrně se snažím obrátit a vytáhnout z pouzdra foťák. Obzor už se začíná zahalovat mračny, ale přece jen stihnu nad mraky se tyčící výrazný vrchol ozářený Sluncem – jde o Langtang (7 234 m). V propozicích slibovaný Mount Everest je odsud asi 200 km a vidět ho odsud je zřejmě v kategorii science fiction.

Opatrně slézám dolů, za mnou ostatní. Obzor se zahaluje do mraků, show skončilo. Průvodce jiné party třímá nad hlavou barevné panoráma výhledu za ideálních podmínek, všichni okolní si ho fotí a mají splněno. Vedle rozhledny asi 20 nadšenců provozuje ranní rozcvičku, nějakými výhledy se nedali rušit. My sestupujeme dolů a vracíme se na snídani. Nebyla špatná, zase ty brambory s cibulkou, vajíčka, klobásky, jogurt.

V 8 hodin před hotelem nakládáme, kufry na střechu, řidič to zakryje plachtou, a vyjíždíme. Ale jen kousek, v zatáčce pod Nagarkótem vystupujeme u chrámku a policejní stanice ve stanu a vyrážíme spolu s průvodcem na asi čtyřhodinovou túru ke klášteru Čangu Náraján, prý převážně s kopce.

Začátek je celkem pohoda, s pěknými výhledy na okolní pahorky s terasovými políčky s orajícími domorodci, tradičními usedlostmi Nepálců, malými i většími chrámky, bambusovými hájky a rozkvetlými durmany. Na cestě občas míjíme i malé květinové obětiny. U jedné usedlosti právě probíhá pálení místní kořalky rakši, výrobkyní jsme pozváni na ochutnávku – ještě horký tak maximálně 20% dryák, raději s ním opatrně. Projdeme chrámem zasvěceným Šivovi s velkou sochou ústřední božské trojice hinduistického panteonu – Brahmy, Višnua a Šivy. Odtud sestoupíme dolů po schodech asi 100 m kolem plechových nepálských příbytků do vesnice a zase se musíme šplhat nahoru, přičemž nás předbíhají nepálští vojáci i vojačky v jakémsi orientačním běhu. Jejich ležení je na kopci – Lenka se je snaží fotit i přes varovné upozornění a teprve jejich odmítavé posunky ji odradí. Opět stoupáme, v jednu chvíli se podívám doprava a nemůžu uvěřit svým očím – je to mrak nebo přece jen… ale jo, opravdu, nad nižšími kopci se tyčí trochu matný, ale přece jen nefalšovaný bílý himálajský štít, konečně. Volám na ostatní, vypukne debata, o jaký vrchol jde, nakonec z ní vychází vítězně Phurbi Ghyachu (6 637 m), který je zřejmě též ústřední horou výhledu z Nagarkótu.

Kolem další malé svatyňky sestupujeme do vesnice a odtud už po silnici dojdeme do vsi Čangu s chrámem Čangu Nárájan, který je naším cílem. Ale než se k němu vzhůru vydáme, objednáme si dole v malém bistru oběd – v našem případě kuřecí a buvolí moma – a kopneme do sebe jeden Everest – opravdu bodnul.

Cesta k chrámu vede od menšího chrámku nahoru schodištěm lemovaným výrobci a prodejci masek a stánky s nepálskými suvenýry a jinými cetkami. Samotný chrám, zařazený mezi památky UNESCO, je nejstarší višnuovská svatyně v Káthmandském údolí, pocházející z 5.století. Vlastní budova chrámu stojí na nádvoří obklopeném přístřešky pro poutníky a je opravdu velmi působivá - krásně vyřezávané sloupy podpírající dvojitou střechu, pozlacené stěny a portály, sochy zvířat a démonů. Za chrámem je socha Višnuova přepravce Garudy ze 6.století, vypadající spíše jako nějaký anděl. Též malá kaplička se soškou Višnua Vaikunthanata, která je zobrazena na desetirupiové bankovce, a sousední kaplička se soškou zobrazující Višnu Srídhara, pocházejí asi ze 7.století.

Sestupujeme na oběd, dáme si k tomu další dva Everesty a pokecáme s hospodským, který už má s Čechy své zkušenosti – prý máme příhodné jméno, každý Czech napřed vše radši checkuje – to s námi nemusí mít starosti, my to pijeme bez checkování.

Jsou 2 odpoledne, objevuje se náš busík a my vyrážíme dolů do Káthmándského údolí do historického města Bhaktapur, též památky UNESCO. Na počátku vlády dynastie Mallů, od 13. do 14. století, byl dokonce hlavním městem Nepálského království. Na konci 14.století si ale království rozdělili dědiční tři princové a tak vznikla hned tři navzájem soupeřící království Káthmándú, Bhaktapur a Patán. Jejich samostatná existence byla ukončena na konci 18.století, kdy byla postupně ovládnuta bojovnými Gurkhy pod vedením krále Príthví Nárájana Šáha.

Při vystupování z našeho vozidla zjišťuju, že moje pravé koleno, které o sobě mírně nechávalo vědět i doma, začíná protestovat trochu více – ještě že zuby se trochu zklidnily. Aleš platí vstupné a my vyrážíme do historického centra města, které na nás před 13 lety při krátké ochutnávce Nepálu zapůsobilo asi nejvíc. Ale hned zkraje narážíme na drsnou realitu, kterou zde zanechalo zemětřesení v roce 2015. Z  chrámu Silu Mahadev zbyly jen spodní terasy se zvířecími strážci. Naštěstí hlavní náměstí Durbar Square ( zřejmě Palácové náměstí, protože stejně se jmenují hlavní náměstí v Káthmándú i v Pátanu ) nedopadlo zase tak nejhůř. Ač tu o trosky také není nouze, ústřední chrám Pašupati přežil – teď v jeho stínu odpočívají silně vyzbrojení příslušníci nepálské policie, kteří dohlížejí na zdárný průběh několikadenních oslav příchodu nepálského nového roku 2076, který nás čeká v noci z 13. na 14.4. Sousední kamenný chrám Sídhí Lakšmí Mandir také něco utrpěl, ale v současné době už je saturován. A podobně Čjasin Mandap, “Pavilon osmi nároží”, který je ovšem replikou postavenou roku 1990, protože původní stavba vzala za své při zemětřesení v roce 1934. Protější buddhistickohinduistický chrám Čaturbrahma Mahávihára také přežil. Také královská palác zvaný Palác 55 oken vypadá neponičen, ale jeho prohlídku si necháme na později.

Vyrážíme úzkou uličkou plnou krámků, a jeden z nich nás zarazí. Jde o obchod s legendárními zakřivenými noži kukri, erbovními zbraněmi bojovného kmene Gurkhů, posléze proslavených i v britské armádě – jejich válečný pokřik v barmských džunglích byl za války zlým snem japonských interventů. Lenka se Zuzanou zkrátka kukri musí mít, ale vybírají dost dlouho, takže my se jdeme projít po okolí a narážíme obří zdobený vůz sloužící při oslavách k převážení soch hinduistických bohů, momentálně obsazený partou bhaktapurských kluků.

Nákup nožů je konečně šťastně zakončen a my pokračujeme přes Náměstí hrnčířů s ještě funkčními keramickými pecemi kolem mnoha dalších chrámků, veřejných kašen a pouličních krámků na totálně zaplněné náměstí Taumadhi Tol, které je zřejmě centrem dnešních oslav, o čemž svědčí další obří vůz. Proplétáme se davy - hlavně se neztratit - a kolem lešením ohrazeného poničeného Bhairavova chrámu dorážíme k omladinou zaplněnému schodišti vysokého chrámu Njatapola s pětistupňovou střechou (od toho název), zasvěceného tajemné bohyni Siddhi Lakšmí, která je prý tak tajuplná, že nemá žádné vyznavače. Chrám ovšem má bohyně v celém Bhaktapuru bezkonkurenčně nejkrásnější – před 13 lety jsme si nahoře pod střechou popíjeli Everest a sledovali ruch na náměstí, tehdy podstatně klidnějším. Bohužel nemáme čas na delší toulky po městě, kde se občas opravdu můžete cítit, jako byste se octli zpět ve středověku – ale asi by to dnes při tom novoročním mumraji ani nebylo ono.

Dorážíme tedy zpátky na náměstí Durbar a vstupujeme Zlatou bránou do Paláce 55 oken, ale obě proslavená nádvoří jsou vyhrazena hinduistům, takže nám je povolena pouze hadí nádrž Nágů a poloilegální fotka přicházejících hinduistických věřících. Zbylých 20 minut před odjezdem vyplníme s Marcelou konzumací předraženého Everestu v Beer Garden, kde ke svým neduhům přidám drobně rozbitou hlavu, památku na návštěvu záchodku dveřmi uzpůsobenými na míru drobných Nepálců.

Přesun do asi 30 km vzdáleného Dhulikelu proběhl daleko klidněji než včerejší jízda do Nagarkótu, takže západ slunce si vychutnáváme už z balkónu našeho pokoje nazvaného Everest v nejvyšším patře horského hotelu s pěkným výhledem na kopce na protější straně údolí. Jsme ve výšce asi 1 600 m, zítra nás opět čeká další pokus o Himálaj při východu slunce.

Na večeři nutno sejít po mnoha schodech až úplně dolů, což se mému kolenu už vůbec nelíbí. Personál je poměrně pomalý, večeře je servírovaná, ale my jsme si nepálské kuře vybrali celkem dobře. Ne tak Karel s Janou, kteří nadávají, že jejich steak je tvrdý a naštvaně odcházejí, čímž prošvihnou závěrečný pudinkový desert.

Opět vstáváme před pátou, ale už od začátku to vypadá, že dnes nás moc velký úspěch nečeká, na nebi nesvítí ani jedna hvězda. Máme nový busík, obdobný tomu starému, nového řidiče a průvodce (Aleš mu říká Góvi), který si s sebou vzal zřejmě svého syna. Když se asi po půlhodině dokodrcáme nezpevněnou rozbitou cestou na vyhlášenou himálajskou vyhlídku, je už zcela jasné, že neuvidíme vůbec nic. Ostatní návštěvníci to zřejmě pochopili včas, protože jsme tu zcela sami - až na jednoho osamělého psa teskně hledícího do zamračených dálav. Vyčkáme tedy aspoň do chvíle, kdy se uráčí vykouknout z mraků alespoň slunci, a jedeme zpět.

Snídaně má být od 7 hodin, ale v 7,15 se ještě nic neděje, což mě nijak nepřekvapuje. Ale Karel s Janou, Věrou i Magdou jsou z toho úplně vynervovaní, česky pokřikují na netečný personál a takto ztrácejí tvář čím dál tím více. Přitom jsou všichni docela zcestovalí, takže se divím, že je něco takového dokáže tak rozhodit. Já jsem naopak docela spokojený, protože zuby daly jakž takž pokoj.

Konečně je jídlo na stole a snad už jsou všichni spokojeni – i když stížnosti typu “Tak jsme tu byli první a zase jsme to dostali jako poslední” se opakují podobně jako včera u večeře. Já mám trochu jiné starosti, neboť se snažím zaplatit dvě piva od včerejší večeře v recepci, kterou ovšem marně hledám a vzhledem k poloze hotelu v kopci mě z opakovaných výstupů a sestupů začíná to pravé koleno zase docela bolet. Konečně vítězství, i když cena skoro 600 rupií za jedno pivo zavání spíše porážkou. Mezitím už osádka vozu naložila zavazadla na střechu a zakryla je plachtou - můžeme tedy vyrazit směr Pókhara. Nesplněné výhledy na Himálaj v oblasti Mount Everestu tedy necháváme za sebou – asi to bude muset napravit v závěru zájezdu letecký výlet. Masiv Annapúren není od Pókhary tak daleko, tak snad se nám ukáže alespoň ten.

Do Pókhary je to 240 km, což v nepálských poměrech znamená celodenní přesun. Prvních 30 km do Káthmándú proběhlo celkem hladce, metropolí se už pochopitelně probíjíme daleko obtížněji. V jednom místě stavíme a přibíráme dalšího cestujícího, z kterého se vyklubal mladší pomocný průvodce. Když už si myslíme, že máme hlavní město za sebou a jsme z nejhoršího venku, kolona vozidel se definitivně zastaví. Na chvíli usnu, když se po půlhodině probudím, zírám na stále stejné stánky jako předtím. Konečně se trochu pohneme, ale za chvíli zase stojíme. Pod námi silnice klesá prudkými serpentinami dolů do údolí a je zcela ucpaná v obou směrech. Občas nás zprava předjede nějaký divoch, který někde dole ten zmatek určitě ještě zvýší. Každou takovouto akci vedle mě sedící Karel doprovází vyděšeným komentářem typu “Ježíš Marjá!” nebo “Pane Bože!” - když zjistím, že tak reaguje v podstatě na jakékoli dění na silnici, přestanu to většinou vnímat.

Opět asi po půlhodině se to trochu začne hýbat, jakmile ale sjedeme do údolí, zase stojíme. Narůstající problém potřeby záchodu je nakonec vyřešen hromadným vystoupením a pěším pochodem na odpočívadlo před námi - zjišťuji, že pěkně kulhám, ale dojít na záchod ještě zvládnu a dokonce potom stihnu koupit Gurkhu za 450 a s Marcelou ho zlikvidovat právě včas – zácpa se totiž hnula a náš busík je tu. Po chvíli další jízdy projíždíme kolem převráceného kamiónu, což byl zřejmě ten hlavní zádrhel. Ne že by se zácpy neopakovaly, ale už to není tak beznadějné jako prve.

Projíždíme dlouhým a malebným údolím řeky Trisulí, vyhledávaným raftingovými příznivci. Tahle silnice z Káthmándú do Pókhary se nazývá Prithwi Highway ( po slavném gurkhském králi) a je jednou z mála asfaltových komunikací v Nepálu, ale že by ten asfalt byl souvislý, o tom se mluvit nedá – každou chvíli vjedeme na nezpevněný hrbolatý povrch.

Někdy kolem druhé hodiny, snad v půli cesty, stavíme v jednom městečku na oběd. Dalbhát tu mají docela peprný, ingredience si dokonce přidáváme. A objevujeme tu zatím neznámé pivo Dragon, 7,2 % - zajímavé, že ta nejsilnější piva jsou tu nejlevnější.

Pokračujeme dále, Aleš nám předčítá o všech možných aspektech nepálského života ( titulek “Erotické scény na hinduistických chrámech” opět u Karla vyvolá zděšené “Ježíš Marjá!” ), často ho ale ruší nekončící mobilová konverzace průvodce a hlavně jeho syna, vyznačujícího se dosti pronikavým hlasem. Takže si docela oddychneme, když s padající tmou konečně vjíždíme do Pókhary.

Při výstupu z auta málem upadnu, celodenní přesun se zřejmě na kolenu podepsal dost negativně. Navíc bydlíme ve třetím patře a jinak pěkný hotel nemá výtah, což mě tedy vůbec netěší. Ale máme ledničku a budeme tu bydlet 4 noci, takže se přece jen přemluvím vyrazit na nákup – v bistru naproti hotelu se mi podařilo zakoupit poslední dvě vychlazené lahve Nepal Ice – opět 7,2 % - po 270 rupiích. Večeře v jídelně v přízemí začíná výbornou houbovou polévkou, a potom personál zahltí náš stůl mnoha talířky a mističkami se vším možným. Je toho více než dost, ale Karlovi s Janou se to zase nelíbí a žádají po Alešovi, aby požádal personál, aby to zítra změnili na bufet …

Po večeři se vydáme na opakovaný průzkum okolí hotelu a hned vedle objevíme Liquor shop s nabídkou Nepal Ice a podobný Everest Ice dokonce za 250. Takže dostatečně zásobeni i na další dny můžeme spokojeně klidně usnout, což nám nepřekazí ani reprodukovaná pop music, která někdy po deváté vypukne pod okny. Stejně netrvá moc dlouho, neboť je dost rychle přerušena dvojnásobnou intervencí koho jiného než Karla, napřed z balkónu, poté zásahem na místě.

12.4.2019. Pókhara.

Vstáváme zase za tmy, neboť nás čeká další teoretický východ slunce, tentokrát nad masivem Annapúren. Než dojedeme na parkoviště pod vyhlášenou vyhlídku Sarangkot, rozední se a zachmuřená obloha opět nedává moc nadějí na nějaký výhled – už je to potřetí a nálada ve výpravě začíná být docela neveselá. Parkoviště je ve výšce asi 1450 m, vrcholek stoupání s vyhlídkou je asi o 200 m výše. Vzhledem k svému kolenu se šouráme po schodech nahoru docela pomalu, ostatní výpravy nás předcházejí – dnes se na výhled nechalo nachytat daleko více zájemců než včera. Dojít až na vrchol není nutno, cestou se naskytne mnoho punktů, z nichž je možno dokonale nevidět panoráma stejně jako z vrcholu. Na jednom z nich nás místní domorodec přesvědčuje, že do půlhodiny mraky zmizí a bude nádherně, a vzápětí nabízí, že by nám něco uvařil, takže je jasné, oč mu jde.

Nakonec nahoru stejně dorazíme, vystoupáme schodištěm s mnoha krámky, hospodami a hotýlky, všude tu visí velké plakáty s nádhernými zasněženými velehorami ozářenými vycházejícím sluncem, nám se ale naskýtá nanejvýš pohled na zamračené jezero Phéva Tál, na jehož břehu leží Pókhara. V 8 hodin to balíme, sestupujeme zpět k autu a jedeme na pozdní snídani. Že jsme radši nezůstali v posteli…

Po snídani – bufetové a bohaté – si chvíli orazíme a pak autem vyrážíme k Muzeu horolezectví. Je na druhé straně Pókhary, takže projíždíme centrem – působí to tu daleko klidněji než v Káthmándú – a potom kolem jezera, kde krátce zastavíme na výměnu dalších 100 USD. Muzeum je umístěno ve velké prosklené hale, před kterou je model zdejší nejpopulárnější hory - svaté Mačapučare s vrcholem ve tvaru rybího ocasu (zde na ni můžete vylézt na rozdíl od skutečnosti, protože výstup je zakázán) a památník všem obětem hor. Kromě exponátů vztahujících se k nejslavnějším horolezeckým expedicím je velká část sbírek muzea věnována etnografii – Nepál je domovem snad stovky různých národností a kmenů, podle Góviho jsou nejvýznamnější Nevárci, ale to bude nejspíš souviset s jeho kmenovou příslušností. Všech 14 osmitisícovek je tu na obřích fotkách pěkně seřazeno dle velikosti, z nich 7 by bylo teoreticky během zájezdu k spatření – teď už bychom brali aspoň tu Annapúrnu, a tu s rybím ocasem jako bonus, no to by nebylo zas tak špatné, že…

Při odchodu si prohlédneme ještě pár domků gurkhské vesnice a jedeme za dalším programem, vodopádem Devi‘s Fall a jeskynní svatyní Gupteshwor Mahadev. Takhle to vypadá celkem romanticky, skutečnost je ale trochu jiná. Oba objekty jsou přímo ve městě a vodopád je prý skoro vyschlý. Takže ho vypouštíme a vyrážíme pouze k té jeskynní svatyni. Po točitých schodech s kýčovitou výzdobou slézáme do jeskyně, v jejíž přední části nás vítá svatyně boha Šivy (nesmí se fotit) a jeho syna Ganéši. Postupujeme dále, bacha na hlavu, průchody jsou docela nízké, a taky je tu plno lešenářských trubek – že by jeskyně hrozila zřícením? Inu, po tom zemětřesení je vše možné, takže rychle slezeme po dalších schodech až na spodní terasu, z které je vidět do skalního komína s padajícím vodopádem, a pak raději rychle ven.

Vracíme se k hotelu a před odpolední plavbou po jezeře a výstupem k Pagodě míru je třeba se posilnit, což většina z nás zvládla v bistru naproti hotelu, mně už známému ze včerejška. A byla to volba opravdu výtečná, moma – žádné polotovary, opravdu jsou ty taštičky plněné na místě - za bezkonkurenční cenu 90 rupií a Nepal Ice za solidních 270. Zatím je to rozhodně nejlepší zážitek dne.

V pěkném vedru dojdeme kolem parku s několika obrovskými banyány k břehu jezera, Aleš platí a my po čtyřech obsadíme pramičky, každá je ovládána jedním pádlařem na zádi. A už během plavby zaznamenáme temné, zatím ještě vzdálené burácení. Když přirážíme k protějšímu břehu, je už docela patrné, že kopce na protější straně jezera s nejvýraznějším Sarangotem i hladina jezera dosti potemněly. Nás ovšem čeká asi 300 metrů stoupání, dost často docela ostrého a po schodech – pro mé koleno přímo lahůdka. V jednu chvíli se cesta rozdvojí, zdatnější Aleš, Žeňa a Magda vyrážejí zdánlivou zkratkou, ovšem k občerstvovacímu stánku dorážíme asi o 10 vteřin dříve my pomalejší, což je vítaná záminka dát si jedno, když je tu navíc pěkný výhled na Pókharu na břehu jezera. Ale kopneme ho do sebe docela rychle, Góvi s druhým průvodcem se nás snaží na chvostu jistit, tak jim nebudeme dělat potíže. Naštěstí jim stačíme, protože během stoupání neustále telefonují a svojí snad nevárštinu prokládají nám srozumitelnými anglickými výrazy jako “taxi”, “guide” či “mountains” – zřejmě mluví s někým z odlišného kmene.

Konečně dorážíme k pagodě, odkud by také měl být nádherný výhled na Annapúrny, holt to zase nevyšlo, což bylo ovšem jasné předem – ale aspoň zatím neprší. Pagodu postavil nějaký japonský buddhistický mecenáš před pár lety, na výstup po schodech až na její ochoz je třeba se zout – na to při svém stavu kašlu. Jdu se místo toho podívat po okolních domcích, v jednom objevím svatyni s meditujícím bubeníkem, velmi alergickým na focení – raději se vracím k pagodě. Góvi přichází se zajímavým nápadem, že v pondělí, tj. za dva dny, má být krásné počasí, a že bychom ráno opět mohli vyrazit na Sarangkot či aspoň sem, no uvidíme.

Auto nás čeká kousek pod pagodou a k hotelu se vracíme v počínajícím dešti. Během večeře – kupodivu bufetové – už pěkně leje – ale možná že by to mohlo ten opar skrývající himálajské štíty trochu rozehnat.

Konečně po 4 dnech aspoň trochu normální vstávání, a to kolem sedmé. Karel s Janou během snídaně řeší skandální opovážlivost hotelového personálu, který si zase dovolil po deváté večerní rušit noční klid jakousi kňouravou asiatskou hudbou, kterou opět musel Karel stopnout až osobní intervencí. Proč sem prý někdo z cestovky nezajel předem prozkoumat ty hotely, v tom vedlejším prý určitě nic nehrálo. Aleš zřejmě bude mít co dělat zajistit našim vybraným cestovatelům nerušené zaléhání.

Po včerejším dešti se zdá, že se ovzduší přece jen poněkud pročistilo. Doprovázeni dnes jen Góvim jedeme východním směrem, nejdříve po silnici, kterou jsme sem předevčírem dorazili, pak odbočíme na sever a záhy se octneme v bludišti rozbitých cest – zda jde o to provézt nás kolem rýžových políček nebo se řidič snaží vyhnout nějaké uzávěře na hlavní silnici, nevíme. Nicméně nakonec jsme se z toho úspěšně vymotali a začínáme trochu stoupat. A najednou je to tady – při pohledu do leva napřed skoro nechci uvěřit svým očím, ale je to tak – ty bílé siluety nad zalesněnými kopci tentokrát opravdu nejsou mraky! Nikdo jiný si toho zřejmě zatím nevšiml, takže volám na Aleše, abychom zastavili, vtom ale vjedeme do úvozu a výhled se ztrácí. Ale naštěstí za chviličku vyjedeme do otevřenější krajiny, teď už to vidí všichni – stavíme a dereme se z auta přímo před nepálskou babičku s nůší na zádech, která na nás zírá poněkud šokovaně, asi si myslí, že to je kvůli ní. Když ale vidí, že není cílem náhlého přepadu bílých otrokářů, vrací se nevzrušeně ke své činnosti sběru dříví.

Bílý horský hřeben na obzoru působí docela přízračně, jakoby patřil do jiného světa. I fotografické aparáty mají s jeho zaznamenáním očividně problém, ale snad tam něco bude. Dominantním špičatým štítem uprostřed masivu, který zdánlivě silně převyšuje své okolí, je posvátný vrchol Mačapučare, který je se svými 6 993 metry z celého horského hřebene paradoxně nejnižší, je k nám ovšem nejblíže. Pro hinduisty je sídlem boha Šivy, pro buddhisty buddhy Amitábhy, proto horolezcům není povoleno vystoupat až na vrchol. Spekuluje se ale o tom, že tento zákaz porušil na začátku 80.let Novozélanďan Bill Denz, ten ale krátce nato zahynul… Z této strany bohužel není patrný rozštěpený vrchol hory, tzv. “rybí ocas”, ale i tak jde o úžasný štít.

Dalším výrazným vrcholem vlevo je Annapúrna Dakšin alias Annapúrna South (7 219 m) a vpravo od ní sousední menší Hiun Chuli (6 441 m), 10.nejvyšší hora světa Annapúrna I (8 091 m) je zřejmě skryta někde za nimi. A celé panoráma uzavírají vpravo vrcholy Annapúrna IV (7 525 m) a Annapúrna II (7 937 m) – celý hřeben Annapúren se táhne od západu na východ v délce 55 km.

Dlouho se nemůžeme od té podívané odtrhnout – však se nám Himálaj dlouho utajoval, dnešek je tedy pro nás trochu takovým zadostiučiněním. Ale musíme pokračovat v jízdě – i když jak se brzy ukáže, ne na moc dlouho. Výkop přes nezpevněnou silnici, na kterém se stále pracuje, naší jízdu ukončil dost brzo, dál musíme pěšky. Silnička pokračuje po hřebenu mírně do kopce, snad to se svým kolenem zvládnu. Pochopitelně se motáme na konci, ale naštěstí Zuzana a Věra mají podobnou rychlost. Procházíme kolem typických nepálských baráčků, všudypřítomná Lenka musí prolézt každou stáj či kurník a pomazlit se s jejími obyvateli, pokud právě nehladí nějaké nepálské mimino. Vpravo dole zdobí svahy terasová políčka, pod nimi se lesknou jezírka či rybníky, vlevo se štíty Annapúren rychle halí do mraků – jak je vidět, měli jsme docela štěstí. Potkáváme skupinky žen v převážně červených sárí, školačky vyžadující foto i rozhovory, jednu chvíli nás provází jakýsi místní exot trpící žalující samomluvou, jejíž terčem je nepálská vláda, USA a bůhví ještě kdo, nakonec nás ale obdaruje bonbóny. V první trochu větší vesničce jménem Kalika se nám dokonce podaří koupit vychlazené pivo. Odtud už začínáme sestupovat napravo do údolí klikatou cestou lemovanou usedlostmi. Za chvíli se už pod námi objevují vesničky na břehu jezera Bégnas, což je náš dnešní cíl. Odpočíváme v další vesnici při dalším pivu, podle Góviho to máme do hospody s obědem už jen 20 minut. Ty se na konec ale protáhly na hodinu pochodu bohatou bambusovou a kapradinovou vegetací nad jezerem, které jsme skoro obešli. A závěrečný drsný sestup k hrázi jezera po kamenitých schodech v zarostlé stráni byl pro mé koleno opravdu tou příslovečnou třešničkou na dortu.

Ale naštěstí kýžená hospůdka na terase nad jezerem je odtud už jen kousek – pivo Dragon je řádně vychlazené, takže můžeme spokojeně vybírat z nabídnutého menu. Ono to ostatně není ani moc složité, kromě obligátního dalbhátu je výběr v podstatě omezen na malou a velkou rybu. Volíme velkou, a i když se z ní vyklubaly takové spíše smažené filetky a ne celá ryba jako na obrázku v menu, nebylo to s přílohou hranolků špatné. Ony ty obrázky byly vůbec trochu matoucí - vyobrazený napěněný půllitr v Karlovi a Janě vzbudil dokonce příslib točeného… A malá ryba, která se vybarvila v podobě mrňavých grundlí, tu pro jistotu ani namalovaná nebyla.

Relaxujeme, ale zatímco si dáváme další piva, obloha se zatáhla a dokonce začalo hřmět, zatím ještě dost daleko. Při placení po třetím pivu už padají první kapky a rybáři na jezeře to balí. Přesto se ještě po břehu jdeme podívat k další hospodě, kterou objevila všude kmitající Lenka. Obloha už je zcela šedivá, ale v mracích zahalujících protější břeh jezera je kupodivu možno matně zahlédnout skrývající se Annapúrnu.

K parkovišti, kde nás čeká náš busík, už jdeme za pěkného deště. A ten pokračuje i během zpáteční jízdy do hotelu, tentokráte už po hlavní silnici. Z vycházky k jezeru Phéva Tál nebude nic, doplníme tedy zásoby, tentokrát i o plechovky Nepal Ice, které se jistě budou hodit při zítřejším výšlapu. A sortiment extra strong nepálských značek obohatil zatím nejsilnější Gold 5000 – 7,5%. Zbylou hodinku do večeře trávíme na krytém balkóně našeho pokoje konzumací a sledováním bílých volavkovitých ptáků, hojně posedávajících na okolních stromech.

Během večeře déšť ustal a rozjasnilo se tak, že Aleš vyfotil špičku Mačapučare (ozářenou zapadajícím sluncem přímo ze střechy našeho hotelu. Když jsme tam dorazili i my, slunce už bohužel zapadlo, ale posvátný vrchol je stále ještě viditelný, i když už jen jako černá silueta proti temnící obloze.

14.4.2019. Pókhara – Khade - Australian Camp – Dhampus – Pókhara.

A je tam i ráno, i když tak přízračná, že pro foťák neviditelná. Tak snad to počasí vydrží aspoň dopoledne, během kterého bychom měli vystoupat na místa, kde budou podle Aleše takové výhledy, že se z toho prý rozpláčeme.

Během jízdy do Khade, odkud vyrazíme na pěší trek, Karel s Janou tradičně řeší včerejší večerní hudbu, kterou opět musel Karel osobně utnout… Jestli se o to bude snažit i dneska, tak bude asi stejně úspěšný jako by byl při podobném počínání u nás na Silvestra – dnes totiž startuje nepálský Nový rok 2076. Naštěstí je jejich lamentace brzy přerušena nadšeným pokřikem Věry a Magdy – dnes mají Annapúrny na své straně ony. Takže opět stavíme, tentokráte za mostem, z kterého je na ty zasněžené velikány asi nejlepší výhled. Opět jde o Annapúrnu South a Hiun Chuli, vpravo je trochu vidět i Mačapučare. A cestou nahoru stavíme kvůli výhledu ještě jednou - na mé naléhání, sice Lenka křičí, že dnes hory zkrátka podle předpovědi musí být vidět aspoň do dvou, ale já vím svoje. Tentokrát si ovšem bližší výhled na Jižní Annapúrnu vybere svou daň v podobě útoku agresivních pijavic.

Khade je malá osada s několika hotýlky a krámky. Na druhé straně údolí se tyčí zalesněný hřeben, který musíme zdolat. K našemu dalšímu punktu, vyhlídkovému místu Australian Camp, tu slibují 1,5 hodiny a 300 m převýšení. Počasí je zatím pěkné. Trochu ještě klesneme a pak už vyrážíme vzhůru, docela příkře a většinou po schodech, zatím s vyhlídkou na terasová políčka kolem Khade. Ale jak se blížíme k vrcholu stoupání, počasí se začíná kabonit.

I přes mou kolenní indispozici jsme to zvládli dokonce za méně než slibovanou hodinu a půl. A zdejší výhledy jsou opravdu k pláči (aspoň Lenka tak působí), tj. nevidíme opět nic – protější údolí je zcela zahaleno mraky. Ale co, už jsme na to zvyklí. Je tu taková lodžie s hospodou spravovaná tibetskými exulanty, jejich komunu možno posílit nákupem všelijakých tibetských produktů a artefaktů. My jsme přispěli konzumací dvou polévek, bramborové a houbové, pochopitelně zapitých dvěma Gurkhy.

Další trasa už vede z kopce. Zpočátku jdeme lesem, kde míjíme sběračky dřeva s velkými košíky na zádech zachycenými za čelo, poté horskými loukami s terasovými políčky a nepálskými usedlostmi s pasoucími se buvoly a s výhledy na protější zalesněné svahy – ale jejich zasněžená annapúrnská koruna je bohužel přibývajícími a stále temnějšími mraky dokonale skryta. Potkáváme partu domorodých nosičů - šerpů - koše s nákladem opět zavěšeny na čele. Procházíme Dhampusem a míjíme četné hospody, já už bych docela rád někde zaparkoval, ale ostatním se stále něco nelíbí a ženou to pořád dál. Konečně první dešťové kapky udělají tomu nezodpovědnému míjení výčepů rázný konec – a bylo to opravdu v poslední chvíli, zarazili jsme se totiž na úplném konci vesnice, dál už by nás čekala jen suchá a pustá silnice.

I když docela rychle taky mokrá, protože déšť se brzy změnil v pěknou činu – počasí zkrátka výrazně zlahvovatělo. Pod střechou, do které nelítostně buší příval krup, se vychlazený Tuborg ( nepálská licence) pije velmi příjemně. Na jídlo ( klasika – moma a podobně) si musíme trochu počkat, kuchyně ten nečekaný nápor hostů nestíhá, ale vzhledem k tomu, že počasí zatím nevykazuje ani nejmenší snahu o zlepšení, ani to moc nevadí. Horší ale je, že se hospoda začíná docela plnit i místními, což s sebou přináší smutný fakt likvidace omezených zásob studeného piva v chlaďáku. Ale i proti tomu existuje obrana v podobě nákupu placatky místního rumu příznačně nazvaného Kukri, stejně jako ty zahnuté nože.

Po dvou hodinách je už celkem jasné, že pěšky se k našemu busíku zaparkovanému 8 km pod námi nedostaneme. Ale náš řidič, telefonicky kontaktovaný Góvim, sem nahoru vzhledem ke stavu silnice vyjet odmítá. Góvi tedy hledá náhradní řešení v podobě linkového autobusu a náš počínající neklid se snaží rozptýlit rundou sladkého čaje masala – s přísadou Kukri se docela dá pít.

Po čtvrté odpolední se déšť zmírnil, dokonce i mraky se trochu roztrhaly a na chvíli nám odhalily velice mlžný vrchol Annapúrny II. Je tedy nejvyšší čas vyrazit. Nějaký autobus sice kousek nad hospodou postává, ale je úplně nabitý a místní omladina zrovna obsazuje střechu, což je v Nepálu běžný způsob cestování. Jestli se tu má objevit ještě nějaký jiný bus, to nikdo neví. Ale naštěstí je k mání teréňák, který sem právě nějakou partu přivezl, a řidič je ochoten za příslušný obnos vzít nás dolů. Na první pohled se sice zdá, že představa o tom, že se naše výprava čítající včetně průvodců 13 lidí do toho auta vejde, patří do říše utopií, ale nakonec se tato teorie s využitím zavazadlového prostoru a střechy (Aleš a mladší průvodce) stane skutečností. A následující jízda dolů rozbitou a rozbahněnou silnicí je skutečně vrcholnou ukázkou toho, co všechno může Nepál nabídnout.

Dole u řeky čeká náš autobus a dál už je jízda klidnější, i když na některých nezpevněných rozbahněných místech to je také silný zážitek, hlavně pro před námi jedoucí dříve zmíněný autobus s plnou střechou mládeže, jejíž zděšený řev graduje při každém dost děsivě působícím naklonění vozidla.

S večerem bouřka opět nabyla na síle a dokonce nás vyhnala z našeho krytého balkónu. Takže rozvíjející se oslavy Nového roku už prožíváme za zavřenými okny a spokojeně při ní usínáme, ráno nás totiž čeká poslední pokus o východ slunce nad himálajskými velikány – nakonec bylo rozhodnuto že od Pagody míru, kam nás ráno doveze náš busík.

Včerejší bouře výhledu od pagody tentokrát nepomohla, štíty Himálaje zůstaly opět utajeny, ale alespoň vyšlo slunce. Je zřejmé, že když nejdou hory k Mohamedovi, musí Mohamed k horám, což také zítra ráno s Marcelou, Lenkou a Zuzanou uděláme, a sice letecky z Káthmándú k Mount Everestu, za 190 USD na osobu.

Po snídani se rozloučíme s Pókharou závěrečným výhledem ze střechy hotelu na jezero Phéva Tál, a pak už nás čeká zpětný přesun po nám už dobře známé Prithwi Highway do nepálské metropole Káthmándú, zpestřený zastávkou v městečku Bándípur zhruba v polovině trasy.

První polovina jízdy krajinou s pěknými rýžovými políčky a romantickými údolími docela ušla, ani nás nepostihlo nějaké delší stání v kolonách. Kolem poledního odbočujeme z hlavní silnice, začínáme stoupat a asi po půlhodině jsme na místě, v horském městečku Bándípur. Napřed ovšem vyrážíme vzhůru na skalní vyhlídku nad obcí. Pochopitelně zase po schodech, docela příkrých a vysokých. Míjíme několik odpočinkových altánků, ve kterých bych nejraději zůstal, nakonec se ale přece jen vyškrábu až na vrchol s malou svatyňkou – odtud už vápencový hřeben klesá a pak se zase zvedá k dalšímu vrcholu. Slibovanou osmitisícovku Manáslu pochopitelně vidět není, tak se musíme spokojit s okolními terasovými políčky a Bándípurem se zajímavou hlavní ulicí pod námi. Osvěžíme se stále ještě krásně studeným Gurkhou z chladicí taštičky, na chvíli se staneme vyhledávanými hvězdnými fotomodely pro místní omladinu, a zase musíme sestupovat – nemusím dodávat, že pro mě je to dolů o dost horší než nahoru.

Bándípur, to je v podstatě hlavní ulice lemovaná pěknými dvoupatrovými domy, s mnoha krámky a hospůdkami v přízemí. U jednoho takového se zásobíme několika pálivými plněnými taštičkami zvanými somoza a hned ve vedlejším dokoupíme nezbytný Nepal Ice, obé potom zkonzumujeme ve stínu vedle jednoho chrámku. Projdeme se k dalšímu chrámu na konci ulice, po schodech kolem něj by se mělo dojít k nějakému klášteru. Na to již ale není čas, musíme se už vrátit k parkovišti – jedno pivo ale na cestu dolů ještě koupit stihneme.

Sjedeme zpět na hlavní silnici a pokračujeme proti proudu řeky Trisulí. Projíždíme kolem několika visutých mostů a u jednoho z nich stavíme a projdeme se na druhou stranu řeky a zpět. O kus dále stavíme na pozdní oběd – mají tu výborné bramborové placky a akci 3 láhve Nepal Ice za cenu 2, která je námi pochopitelně využita.

Stání v kolonách se nevyhneme, a to v tom nešťastném kopci před Káthmándú a pak už setrvale při pomalém posouvání předměstími. Ale konečně jsme na místě - před naším hotelem v turistické čtvrti Thamel. Z vozidla vylézáme do prudkého deště, je to v Nepálu k večeru asi pravidlem. Ovšem doplnit pivní zásoby je nutno, naštěstí v turistickém Thamelu to není žádný problém, krámků je tu plno.

Večeře je servírovaná, ale takovým způsobem, že nám na talíř naloží asi deset rozličných chodů najednou – přejíst se tu opravdu problém není. Na pokoji potom trávíme v horizontální poloze, nohy si zkrátka potřebují oddechnout. Zítra zase vstáváme brzy, ale snídani od 6,30 ještě stihneme, na letiště odjíždíme až v 7 hodin.

Ranní Káthmándú je úplně jiné město než bude za pár hodin, ulice jsou krásně průjezdné, takže za čtvrt hodiny jsme na letišti. Tady je u vstupu docela tlačenice, ale náš mladší průvodce, který nás doprovází, nás zkušeně protlačí přes odbavení – podle palubních lístků budeme sedět na opačných stranách letadla - až ke vstupu do našeho gejtu. Máme letět v 8,15, a v 7,50 už sedíme v letištním autobusu. Očekávali jsme let malým letadlem tak maximálně do 20 lidí, ale do autobusu se nahrnulo lidí daleko více. Nervózní Lenka se běží ven zeptat, zda jsme tu opravdu dobře, ubezpečují ji, že je to v pořádku. A letadlo, ke kterému nás po chvíli dovezou, je opravdu větší než jsme čekali – jedná se o regulérní dopravní stroj asi tak s 20 řadami sedadel po čtyřech, ale obsazeny budou pro tento let společnosti Shree Airlines jen místa u okének. Sedím na č. 9 na levé straně, Marcela na č. 11 na pravé straně, obě místa jsou naštěstí před křídlem, Zuzana s Lenkou obdobně rozhozeny za námi, ale i ony budou určitě vidět dobře. Moje okénko je neobyčejně čisté a skoro nepoškrábané. Takže všechny základní podmínky ke zdárnému letu jsou splněny a teď už je to na počasí – zatím venku panuje klasický smog Káthmándského údolí.

Odlet se asi o 20 minut zpozdil, prý kvůli zahuštěnému letovému provozu, ale v 8,40 se konečně rozjíždíme. Stoupáme docela ostře, dole pod námi vidím smogem zahalenou stúpu Bódhnát, seshora je její profil ve tvaru mandaly jasně patrný. A pak jsme najednou nad mraky a je to tady! Jsme ve výšce asi 8 000 m a řada zasněžených štítu tyčících se nad mraky táhnoucí se na východ k zatím skrytému Everestu je viditelná nádherně. Jelikož sedím vlevo, vychutnám si ten úžasný pohled při cestě tam, Marcela ho bude mít při návratu – ale režim v letadle je benevolentní, můžeme si přesedávat. Jelikož jsme při odbavení dostali leták s vyobrazením celého hřebene a popisem nejvýznačnějších vrcholů, snažím se je identifikovat – chvílemi pomůžou i stevardi procházející uličkou. První na řadě je zřejmě Langtang (7 234 m), následuje buddhistická svatá hora Dorje-Lakpa (6 966 m), pro kterou platí od začátku 80.let zákaz výstupu, a vpravo blíže k nám Phurbi Ghyachu (6 637 m) – obě hory vypadají z našeho pohledu jako jeden masiv. Vlevo od nich vidíme v dálce vrchol, což by mohla být jediná osmitisícovka ležící celá v Tibet Shisha Pangma (8 013 m). Pokračujeme podél výrazného vrcholku Šivovy hory Gauri Shankar ( 7 134 m), též od 80.let nepřístupného, a sousedního Melungtse (7 181 m). A pak už je tu první osmitisícovka Čo Oju (8 201 m ), vpravo od ní se tyčí Gyachungkang (7 252 m). A jelikož se blížíme k Everestu, jsme vyzváni k postupné návštěvě kokpitu, kde nám  tu jedinečnou horskou scenérii představuje samotný kapitán. Celou skupinu s ústředním s 8 848 metrů vysokým Mount Everestem ( nepálsky Ságarmátha – Čelo oceánu, tibetsky Čomolungma – Bohyně matka světa) máme před sebou jako na dlani a docela zblízka. Everest je sedlem propojen s jižnější Lhotse (8 516 m), západně od ní se tyčí Nuptse (7 855 m) a osamělejší Pumori (7 161 m). Západně od Everstu ční další osmitisícovka Makalu (8 463 m). A z kokpitu byla dokonce daleko na východním obzoru patrná i třetí nejvyšší hora světa Kančendženga (8 586 m).

Letadlo tu chvíli krouží, abychom si celý ten masiv od Čo Oju po Everest mohli pořádně vychutnat, a pak už směřujeme zpátky – nyní s výhledy pro pravou stranu. A jelikož zase musíme asi čtvrthodiny čekat na přistání, letadlo krouží stále nad mraky poblíž Langatangu, což je vítaný bonus.

Po přistání nás u auta vítá náš mladší průvodce, také šťastný, že nám to konečně po vší té smůle tentokrát vyšlo. Myslím, že zbytek výpravy, který ten let oželel, udělal docela velkou chybu.

Vracíme se do hotelu, doprava se už zahušťuje, ale ještě to není tak hrozné. Najíme se v kevabárně hned vedle hotelu a můžeme vyrazit s celou výpravou a s původním průvodcem do centra Káthmándú, což je hlavně náměstí Durbar. Jakmile vyjdeme z turistického Thamelu, kde je třeba dávat pozor hlavně na cyklodrožky, octneme se ve tom pravém káthmándském víru úzkých ulic bez chodníků plných proplétajících se motorek, osazených často až čtyřmi lidmi. Mineme několik pouličních chrámků, stavíme se v centru zázračných mís, které po přiložení na tělo vyléčí svým zvukem zaručeně všechny neduhy, až konečně najdeme trochu klidu na náměstíčku s několika stúpami hned vedle Durbar Square.

Bohužel samo náměstí, klenot Káthmándú, utrpělo nedávným zemětřesením daleko více než Bhaktapur. Z obou nejvýraznějších chrámů v západní části, Maju Dega a Trailokya Mohan Narayan, zbyly jen hromady kamenů. Z královského paláce s čestnou stráží u vchodu je přístupné jen první nádvoří a nádrž. Chrámy na severním konci náměstí naštěstí katastrofa postihla méně. Jsou jich tu desítky, nejvíce vyniká oktagonální Chyasin Dega a Jannaghan Mandir s erotickými dřevořezbami, které jsme ale nějak přehlédli. Ovšem děsivou sochu Černého Bhairavy s čelenkou z lidských lebek, ztělesňující destrukční aspekt boha Šivy, minout nelze. Některé chrámy slouží též jako výkladní pulty trhovců. A pochopitelně tu není nouze o svaté sádhuy a pobíhající makaky.

Za rozsáhlým tržištěm si ve Freak Street, útočištěm hippies v 60. a 70.letech, koupíme pivo v krámku vedeném tutově pamětnicí této slavné doby, ovšem nyní už spíše hippie babičkou. A takto osvěženi spěcháme na setkání s živoucí bohyní Kumárí, která nám možná prokáže tu čest a milostivě na nás shlédne z okna na nádvoří svého paláce. Bohyně Kumárí může být pouze děvče, které ještě nedosáhlo puberty, po první menstruaci je nahrazena další adeptkou. A tentokrát byla bohyně opravdu v milosrdné náladě, neb se nám opravdu vyjevila - ve své   znuděné přežvykující podobě.

Je horko, koleno bolí, na zpáteční cestě do hotelu se s Marcelou svezeme cyklorikšou – jsme z výpravy jediní, takže možná proto původně sjednaná cena 400 rupií vyskočila v cíli na 500. Ale nesvézt se v Káthmándú rikšou, to by byl hřích.

Večeři na rozloučenou máme dnes spojenou s etnografickými tanečními vložkami - jako bonus od naší nepálské cestovky, která se o nás celou dobu starala a která se zřejmě cítí odpovědna i za většinou utajené himálajské štíty. Na místo konání nás dokonce dovezou, i když to moc daleko od hotelu není. Slíbených 8 chodů zase představoval hlavně dalbhát a moma, ale v ceně je i pivo a místní kořalka, kterou nalévali docela štědře. Na pódiu mezitím proběhlo několik tanečních produkcí různých nepálských etnik, vzhledem k několikerému požití docela zajímavých. A na konec jsme byli od našich průvodců obdarováni těmi slavnými zahnutými dýkami kukri.

Venku opět zuří klasická nepálská večerní bouře, ještě že jsme tu autem. A jelikož se nám pozdě večer balit nechce, asi si program zítřejší posledního dne protaženého do nočního letu domů trochu uzpůsobíme.

17.4.2019 – 18.4.2019. Káthmándú – Dauhá –– Praha.

Noha mě ráno pěkně bolí, takže se rozhodneme vypustit pěší návštěvu dost vzdálené buddhistické stúpy Svajambhunáth – byli jsme tam před 13 lety a co si pamatuju, lezlo se tam do pěkného kopce. To si ostatně můžeme ověřit pohledem ze střešní terasy hotelu – a při té příležitosti si všimneme i toho, že včerejší bouřka pročistila vzduch, takže je v dáli trochu vidět i Langtang.

Během dopoledne se sbalíme, ve 12 vyklidíme pokoje a vyrážíme hledat nějakou příhodnou hospodu na oběd. To se nám podařilo hned za rohem – volíme tentokráte něco méně asiatského ( dost bylo dalbhátu! ) a námi zvolený steak se docela vydařil. Poté se ještě chvíli couráme po okolí a přitom narážíme na další malé chrámky – ten opičí s Hanumanem byl docela roztomilý. A naši potulku završíme v irské hospodě,což docela ladí s mým tričkem.Mají tu sice plechovkový Guiness, ale tak drahý, že už se nevejde do našeho závěrečného rozpočtu – řeší to osvědčený Nepal Ice.

V 15,30 odjíždíme na letiště – celkem hladce bez nějaké výjimečné zácpy. Takže přes množství různých kontrol svázaných s odletovou ceremonií tu máme v bezcelní zóně několik hodin času. A ty jsou opravdu velmi dlouhé, neb káthmándské mezinárodní letiště se vyznačuje ostudnou světovou prioritou neexistence piva.. Takže si musíme počkat a teprve po 6 hodinovém letu překvapivě uspějeme v muslimském Dauhá – ovšem za cenu 847 Kč za dva točené Heinekeny! A to je vlastně konec příběhu, neboť během závěrečného letu do Prahy už tuto šokující událost naštěstí nic nepřekonalo.