Isla Margarita aneb po stopách polského Robinsona.

Když jsem v nabídkách cestovních agentur opakovaně zaznamenal nabídky zájezdů na ostrov Isla Margarita patřící Venezuele, vyrojily se v mé hlavě vzpomínky na jednu oblíbenou knihu z mládí. Ano, polský cestovatel a spisovatel Arkady Fiedler a jeho Robinsonův ostrov. Tam přece Margarita figurovala coby obávaný ostrov ovládaný Španěly, kteří k lovu perel využívali dovezené černošské otroky i zotročené místní indiány z kmene Arawaků. Po složitém hledání v své knihovně jsem v zasutých zadních řadách kýžený titul objevil včetně jeho pokračování, ještě očtenější knížky s názvem Orinoko. Hlavní hrdina, virginský zálesák polského původu John Bober, ztrozkotavší s anglickým kaperským korábem na ostrůvku poblíž Margarity, zde prožívá svoji robinzonádu, nejdřív osaměle, pak ve společnosti dalších dvou indiánů, aby nakonec pomohl uprchlým otrokům z Margarity a porazil trestnou výpravu Španělů. Ve druhé knize se už pohybuje mezi Arawaky v deltě Orinoka, stává se jejich náčelníkem a vítězně odráží nájezdy dalších otrokářů, tentokrát v holandském žoldu. Autor se odvolává na jezuitské kroniky v městě Cumaná, které zmiňují nález vydlabané kánoe na ostrově Isla de la Coche s vyrytým nápisem John Bober, Polonus, s letopočtem 1728, a také na tradující se legendy o bílém pohlaváru donu Juanovi, který sjednotil indiánské kmeny na dolním Orinoku a až do své smrti odolával španělským a holandským kolonizátorům. V těchto letopisech je i zmínka o španělské trestné výpravě z Margarity, pátrající po skupině uprchlých otroků, která zmizela beze stopy. A jelikož CK EximTours nabízela výlet jak na Isla de la Coche, tak do delty Orinoka, a navíc nabídku podpořila výraznou slevou, bylo o cestě rozhodnuto.

27.1.2010 Praha – Porlamar (Isla Margarita).

Odlet je pochopitelně v 7 hodin ráno, takže nám nezbývá než vstávat před čtvrtou a na letiště se dopravit objednaným taxíkem. A pozor na zavazadla, žádných 20 kg jako jindy, pouze 15, doplatit se nedá. Náš případ to není, my se většinou vejdeme do 10kg, ale mnozí před námi jsou při odbavování z fronty nekompromisně vyhozeni a teď zuřivě přebalují popřípadě do sebe lijí přebytečné zásoby kořalky – aspoň jsme dřív na řadě. Máme pochopitelně asi hodinu zpoždění, bufety jsou ještě zavřeny, naštěstí jsme s tím počítali, takže nějaké to pivo k zpestření čekání mám. Letíme s na okraji útesu se potácejícími ČSA, takže pivo a víno si budeme během desetihodinového letu přikupovat – třetinková Plzeň či 2 deci vína za 50. Aspoň že k jídlu ho dostaneme přece jen zadarmo, ale šetřit se musí, takže žádná Plzeň, ale Gambrinus. Záchody zatím zpoplatněny nejsou, ač i o tom už se začíná uvažovat. Při servírování ranního oběda nad oceánem letadlo postihují vydatné turbulence, výdej menáže se musí dvakrát přerušit, pak už je naštěstí klid. Asi hodinu po poledni přistáváme v Porlamaru, hlavním městě Margarity. Půlka pasažérů včetně nás zde končí, zbytek pokračuje do mexického Cancúnu. Vystupuje se po schůdkách na letištní plochu, při cestě kolem prosklených dveří vidíme na sklo připlácnuté české eximáky, kteří se konečně dočkali kýženého stroje domů (ovšem napřed přes Cancún, což nás za 11 dní potká taky).

Po odbavení nás již čekají dvě průvodkyně a průvodce Michal, který je určen naší skupince, která vyráží zítra na 3denní okruh na pevninu. Jsme ovšem v Jižní Americe, takže na odvoz si pochopitelně asi půlhodinku počkáme, než se Michalovi podaří mobilně vyreklamovat slíbené vozidlo. Během cesty do hlavního města Porlamaru se poprvé připomíná svými všudypřítomnými plakáty Hugo Chavez, prezident Venezuely, který pomalu v latinskoamerické politice přejímá bývalé postavení Fidela, jak svou demagogií, tak silně protiamerickým postojem. V rudé košili nám hrozí zdviženou zaťatou pěstí skoro na každém kilometru.

Okolí našeho hotelu se nijak neliší od mnoha podobných ne zrovna hlavních uliček třetího světa – pobíhající poloprašiví psi, otravující děti, pouliční stánky s různými plackami. Kriminalita prý je tu vysoká, takže s delší výpravou počkáme až po instruktáži, která se má konat kolem třetí odpolední hodiny v recepci hotelu. Při čekání na Michala si dáváme první malá hotelová piva, je to docela břečka za 11 bolívarů, tedy asi za 50 Kč – snad to jinde bude lepší. Seznamujeme se s dvojicí z Krušných hor, matkou a dcerou Zuzkou, které vychutnávají své sklenice mojit nebo něčeho podobného, ovšem plné ledu a máty – no s tím už máme své nekalé marocké zkušenosti.

Michalova zpráva o situaci moc nadějně nevypadá. Kriminalita specielně ve větších městech, ke kterým Porlamar už patří, je prý opravdu velká – naše plány na projetí ostrova za pomoci místní dopravy pomalu dostávají trhliny. Je zajímavé, že náš obšírný 5 let starý průvodce se o něčem podobném vůbec nezmiňuje a Margaritu líčí v přímo idylických barvách. Takže si raději vyměňujeme u Michala více peněz (jeho kurs je lepší než na letišti) a kupujeme si organizovaný okružní výlet po ostrově (tzv. jeep safari) a lodní výlet na ostrov Cubagua – na internetu Eximem inzerovaný Robinzonův ostrov Isla de la Coche bohužel v nabídce není- snad se tam nějak dostaneme sami. Spolu s těmito dvěma ostrovy tvoří Margarita nejmenší venezuelský stát Nueva Esparta. Jsme upozorněni na to, že zpáteční odletovou taxu z Venezuely, na kterou si podle Eximu máme schovat každý 113 $, je lepší platit v bolívarech, vyjde to 2x levněji – nějak se mi tato informace moc nezdá. Vyslechneme ještě mnoho dalších rad, např. jak bojovat s průjmem, který nás prý určitě postihne (nepít studenou vodu, o pivu zmínka nepadla). Mnozí od Michala nakupují místní antiprojímadla a vysokofaktorové krémy, my se spolehneme na naše ercefurily a doufáme, že faktor 25 u mazadel bude dostatečný. Nemáme se divit,když občas nepůjde elektřina, výpadky jsou tu na denním pořádku, ač je Venezuela ropnou velmocí a benzín je tu za babku. Pro zítřejší přelet na pevninu prý platí omezení veškerých tekutin, takže spásné kořalky budou muset zůstat zde (na letišti se pak ukazuje, že jsme si je pochopitelně vzít mohli). A nakonec se dozvídáme konečně jednu povzbudivou zprávu, nebudeme se pohybovat v malarické oblasti, takže malarony tu můžeme taky nechat.

Je půl páté a my konečně můžeme vyrazit do ulic respektive na tu hlavní Avenidu 4 de Mayo ( a dát si přitom pozor na zavazadla, jejichž strhávání prováděné z jedoucích motorek patří k oblíbeným kratochvílím místního obyvatelstva ). Den máme o 5,5 hodin delší, takže se hlásí docela vydatný hlad a dost brzo končíme u bufáče s hojnou nabídkou chavarmy, což jak si vzpomínám z Izraele, je jakási obdoba gyrosu. Objednáváme si 2 porce a usadíme se s pivem ke stolku venku před hospodou. Pivo Regional Draft je výrazně lepší a dvakrát levnější než v hotelu. Porce jsou obrovské a salsy řádně pálivé, musíme se ale stáhnout do interiéru, protože jsme se okamžitě stali centrem útoku snad všech místních much. Opožděný oběd (dle ještě nepřetočených hodinek v podstatě půlnoční) zakončíme polotmavým a poněkud nachmeleni vyrážíme hledat nějaký krám s alkoholem, abychom mohli na hotelu pokračovat. Nakonec se to zdaří v nákupním centru, ač při odchodu se musíme dokonce dvakrát prokazovat zaplaceným účtem, nejdříve při východu z alkoholové sekce a pak ještě u hlavního východu. Venku se mezitím bleskurychle setmělo, urychleně se proto vracíme do hotelu, abychom se nestali obětí jistě právě ožívajících nočních kriminálních živlů. Balíme na třídenní výlet, zbylé kufry tu necháváme označené jménem hotelu, kde budeme bydlet po zbytek pobytu – snad je tam v pořádku dopraví. Něco ještě popijeme, ale jelikož jsme vzhůru už skoro 24 hodin, brzo upadáme do neklidného spánku, v ranních hodinách navíc rušeného přívaly deště bušícími do oken.

28.1.2010 Porlamar (Isla Margarita) – camp na řece Rio Morichal Largo.

Vstáváme někdy před pátou, ale vzhledem k časovému posunu už stejně nemůžeme dospat. Snídáme (fazole, vajíčka apod.) v jídelně hotelu, ale moc to do nás takhle časně neleze. V 5,30 se objevuje mladá průvodkyně Bára, a hned má co na práci – několik účastnic zájezdu včetně Zuzany a její matky už má průjem a je jim očividně zle, takže Bára napřed uhání do lékárny, kupodivu otevřené. My ostatní zatím zkoumáme před hotelem vývoj počasí – už neprší, ale okolní kopce stále zahalují černé mraky. A při dojezdu na letiště už prší zase a docela vydatně.

Naše letadlo na pevninu do města Puerto Ordaz má zpoždění – ještě ani nepřiletělo z Caracasu. Informace o tom, odkud a kdy se poletí, my zůstávají utajeny - na všech displejích jsou jen nesrozumitelné španělské nápisy, o Puero Ordaz ani slovo. Báru, která právě vykládá naší 19členné výpravě, co program dnešního dne, nechci zatím znervózňovat snad zbytečnými otázkami. Déšť venku se mění v pořádný slejvák – počasí jak se říká zlahvovatělo – je třeba to řešit. Dvě plechovky pivovaru Polar, založeného zde českými sládky, a k tomu něco pikantního k zakousnutí nám jistě zpříjemní čekání. Ale jako na truc, ještě ani nemám vráceny drobné, a najednou je letadlo tady a je třeba urychleně v dešti nastupovat. Vrtulový hornoplošník pro 40 lidí je při našem opožděném doběhnutí už skoro plný, navíc nějakých leteckých kontrolorů. Nervózní letuška nás konečně usazuje na poslední dvojsedadlo před záchodem a můžeme startovat.

Něco pikantního je pikantní až moc, takže je nutno otevřít první Polar, při čemž vedle sedící revizor zbystřil pozornost. Než se ale zmohl na nějakou činnost, bylo pivo v nás, takže se už jen aktivně zapojil do úklidu plechovky. Nechci dále provokovat, ale Marcela si zřejmě neuvědomuje napjatost situace, a vyžaduje otevření i druhé piksly z důvodů možného Polarního oteplení, čemuž nakonec podléhám – chyba! Letuška, která se zřejmě před kontrolou chce předvést v tom nejostřejším světle, je okamžitě u nás a právě nalité kelímky nám nemilosrdně odebírá a s odporem hází do odpadků. Pak jde ještě Báře žalovat, jaký hrůzný zločin spáchali její svěřenci.

K Puerto Ordaz se blížíme asi po hodinovém letu, počasí se vylepšilo, při klesání na přistání přelétáme kalné Orinoko s pěkně viditelnými písečnými ostrovy a peřejemi. Bohužel okénko letadla je tak zasviněné, že fotit to nemá cenu. Jelikož po incidentu v letadle je jasné, co je mým hlavním koníčkem, takže se nemusím nijak přetvařovat a po přistání mohu rovnou tvrdě vyžadovat krátkou přestávku před další cestou, určenou k nákupu piva. Ostatním to není proti mysli, o záchod v letadle totiž byla docela rvačka.

Po přistání přesedáme ještě s partou asi 5 Němců do tří vozidel, ale zavazadla máme dát jen do jednoho a to právě do toho, v kterém nejedeme, což my dva odmítáme, naše dva báglíky se s námi jistě vejdou. Přejíždíme po novém visutém mostě Orinoko a pokračujeme na sever prašnou kaktusovou pampou. Asi po hodině zastavujeme u otevřené restaurace s prilehlou kaplí, dáváme si pivo a arepas – kukuřičné placky plněné kuřecím masem – náplň si můžeme vybrat, nejexotičtěji vypadá černá směs všelikých vnitřností. Po další hodině jízdy se zdá, že cíl – řeka Morichal Largo - se konečně blíží, když v tom přichází nevítaná komplikace. Cesta přehrazená policejním zátarasem, všude plno uniformovaných ozbrojenců, jsme odstaveni a čekáme, až při té policejní razii přijdeme na řadu. Sveřepě vypadající příslušník Chavezovy armády (či policie) vybere všechny pasy a spolu s dalšími podřízenými je důležitě zkoumá. Asi po čtvrthodině je vrací, odchází, ale za chvíli se vrací a chce znova pas Báry a namátkou ještě jeden. Nikdo se k tomu moc nemá, až se nakonec jeden dobrovolník najde. Opět probíhá zdlouhavé porovnávání obou pasů, listování, vrtění hlavou, občas výhružné pohledy k našemu autu. Nakonec oba pasy beze slova vrátí a jde se věnovat buzeraci jiných podezřelých. Jet dále ale ještě nemůžeme, protože kolegové  kolegové v druhém autě se pasy prokázat nemohou - nechali je v zavazadlech v k tomu určeném autu, které ovšem zátaras nějak záhadně minulo a nyní je kdesi vepředu, takže ho řidiči musejí mobilně přivolat zpět. Teprve po jeho návratu a kontrole pasů můžeme pokračovat. Celá ta legrace nás přišla asi na hodinu zpoždění, ale alespoň máme splněno setkání s venezuelskou represivní mocí, což k poznání země jistě také patří.

Konečně dorážíme k břehům Rio Morichal Largo. Čeká nás tu dlouhá lodice s indiánským lodivodem – bohužel nám ho Bára nepředstavila, tak ho dále budu označovat jako Warao, podle indiánského kmene, jehož příslušníkem zřejmě byl. Jeho soukmenovci se povalují vedle ústí silnice na most ve stínu rozložitého stromu, z jehož větví visí šlahouny, na které mají navázány různé výrobky, které zřejmě hodlají prodávat turistům. Ale asi chápou, že jsme v časové tísni, a zatím se o žádný obchod nesnaží.

Všechny bágly se nacpou do přídě lodě, přikryjí celtou a my po dvou až třech na sedadlo zaplňujeme dlouhé plavidlo a vyrážíme. Chvíli plujeme proti proudu, břehy řeky lemují otevřené indiánské chýše postavené na kůlech nad vodou, vodní hladinu brázdí indiánské kanoe vydlabané z jednoho kmenu, osazené hlavně dětmi. Jak si vzpomínám z Fiedlerova Orinoka, kmen Warao tam vystupoval pod jménem Warraulové a byl spojencem Arawaků. Družba s domorodci nás ale čeká zřejmě až při zítřejším návratu, teď se vydáváme po proudu řeky do hlubin pralesa.

Indiánské chýše brzo mizí a nás obklopuje už jen zelená divočina na obou březích, které vévodí vysoké palmy moriche, od kterých řeka dostala své jméno. Je to docela působivé, v každé zatáčce čeká nová scenérie, bohužel hluk motoru a benzínové výpary atmosféru poněkud narušují. Ale Warao naštěstí občas motor vypne, abychom mohli pozorovat černé vřešťany ve větvích a naslouchat zvukům džungle. Jak si těch opic za poměrně rychlé jízdy mohl všimnout, je pro mě záhadou – zkrátka pralesní muž. A jelikož se nalézáme v deštném pralese, musíme si to užít se vším všudy – slejvák je to parádní, takže ani nevadí, že jsme odděleni od pláštěnek v baťozích na přídi, asi by totiž stejně byly na nic. Po půlhodince je po dešti a papoušci si štěstím možná pletou noty, což ovšem kvůli motoru neslyšíme, rozhodně ale křižují v hejnech vzdušný prostor nad naší lodí s přibývající intenzitou.

Je asi 16,30 a my po dvouhodinové plavbě dorážíme do campu, kde budeme dnes nocovat. Je to pár stylových prkenných chatek s rákosovou střechou, působících v pralese docela přirozeným dojmem. Kupodivu chatky jsou dvoulůžkové a mají vlastní záchod a sprchový kout, u stropu je rotující větrák. Ale vedro dnes není, takže poslouží spíš k sušení promočeného šatstva. Není ale čas na zdržování, rychle se převlékneme do plavek a vyrážíme na další plavbu do laguny s údajně úžasnými západy slunce – to ale dnes rozhodně nehrozí.

Než tam dojedeme, čeká nás ovšem lov dravých piraní (caribes rojos). Každý vyfasuje udičku, nabodne na ní kus masa z kolujícího kelímku a rybolov začíná. Prutem je vždy třeba trochu zašvihat na hladině, aby byla kořist přilákána. Ale piraně už nás dávno prokoukly, maso mizí z udic jak divé a při záškubu vyletí prázdný háček nad hladinu a je nebezpečný spíš rybářům. Konečně výkřik „Ivan chytil!“ – opravdu, tentokrát je to piraňa a pyšný Ivan nechává kolovat úlovek před všemi digitály na lodi, než ho zabaví Warao pro své potřeby. Následují ještě asi dva úlovky a vyrážíme dále po proudu. Morichal Largo se rozlévá a tvoří tu lagunu širokou snad kilometr. V posledních záchvěvech světla ještě zachytíme hřbet růžového amazonského delfínovce, na fotce už ale bude zřejmě jen vlna po jeho zanoření. Bára vyzývá ke koupeli, pokud ovšem nekrvácíme, to bychom se totiž situace s piraňami obrátila a kořistí bychom se stali my. Šťastný Ivan se vrhá do vody jako první, pak ještě asi šest dalších, nás to dnes k zanoření nějak netáhne. Když už jsou všichni zpět na lodi a vydáváme se na zpáteční cestu, musí se do vody neplánovaně vrhnout i Bára, na kterou překvapivě též udeřila nějaká střevní příhoda.

Na zpáteční cestě se náš Warao snaží baterkou v rákosí na březích vypátrat kajmana, nějak se mu to ale nevede a musí si ho nakonec půjčit od šťastnějšího průvodce německé výpravy, kterou cestou potkáváme. Je to ale vyděšené mládě, takže po zdokumentování je vypuštěno zpět do řeky. Ale nakonec se náš lodivod blýsknul vystopováním docela velkého vodního hada, kroutícího se v rákosí – toho jsme raději do člunu netahali.

Jsme zpět v campu a po náročném dni nám docela vyhládlo. Polévka a kuře s bramborami nám přijde docela vhod, mnozí včetně Báry se ale raději večeře vzdávají. Pivo tu mají, ale slibované chilské víno je k mání pouze v podobě jedné zteplalé láhve bílého. Takže přesedláme na místní rum a brandy, ale jídelna se stejně vyprazdňuje dost rychle. Žaludeční problémy, časový posun a hlavně vidina zítřejšího vstávání ve 4,30 udělaly své.

Doma vyženeme pár ještěrek,pavouků a švábů do koupelny, dáme si urychlený schlaftrunk (pivo zde teplá neobyčejnou rychlostí)– a stejně máme před sebou jen asi 4 hodiny spánku.

29.1.2010 Camp na řece Rio Morichal Largo – Canaima – camp Arecuna.

Ranní budíček je ještě za tmy, následuje rychlá snídaně a nalodění – v 5,30 vyrážíme na zpáteční cestu. Džungle se probouzí svými obvyklými skřeky, ale pak už to vše opět přehluší motor našeho člunu. Ale tentokrát si tu malebnou řeku můžeme vychutnat v klidu bez deště. A místo vřešťanů tentokrát lodivod objevil malpu. Po dvou hodinách jsme u našeho přístaviště u mostu. Dnes se na nás mladé indiánky se svými košíky a náhrdelníky přímo vrhají, všechno stojí 10 bolívarů, no nekupte to. Já se mezitím snažím z mostu vyfotit celkový pohled na řeku s indiánskými chýšemi, což se mi málem stalo osudným, když mě náraz vzduchu z kolem se řítícího kamionu málem shodil ze zábradlí do řeky.

Přijíždějí naše včerejší auta, nastupujeme a vracíme se na letiště v Puerto Ordaz. Čeká nás další letecký přesun na jih do vnitrozemí, do národního parku Canaima k pověstným stolovým horám. Letadlo má opět zpoždění a v odletovém prostoru je navíc přísná prohibice. Naštěstí během půlhodiny se kýžený stroj, stejného typu jako předchozí den, objevil.

Cesta do Canaimy má trvat asi hodinu a půl a při dobrém počasí je v ní zahrnut průlet kolem nejvyššího vodopádu světa – Salto Angel stékající z mesety Auyantepui. Jeho výška je 979 m a je pojmenován po americkém prospektorovi a letci, který ho v roce 1935 objevil. Ovšem jako u většiny zeměpisných objevů jeho prvenství není zcela nezpochybnitelné, neboť již v roce 1910 popsal tento vodopád prospektor a hledač kaučuku Ernesto Sanchez La Cruz a místním indiánům kmene Pemón byl pochopitelně znám daleko dříve. Mimochodem jeden z originálních nápadů prezidenta Chaveze je přejmenování Angela, venezuelský vodopád přece neponese jméno amerického letce!

Nejdřív letíme asi půl hodiny nad členitým jezerem přehradní nádrže, potom se v dálce před námi začínají rýsovat první stolové hory – tepuis, jak jim tady říkají. Počasí je pěkné, ale okýnka v letadle jsou děsně poškrábána, takže z fotek mnoho nebude. Pilot se ovšem snaží poskytnout nám co nejlepší zážitek, klesá jen několik desítek metrů nad mesety hor, takže můžeme pozorovat jejich rozeklaný povrch a skalní města s bujnou vegetaci. Vlétáme do Ďáblova Kaňonu, pilot křičí „Salto Angel on your right!“ – a můj digitál z toho zřejmě dostal infarkt, neboť se samovolně zavřel a dále odmítá spolupracovat. Horečně pracuji na výměně baterek, nakonec se to daří – vodopád sice už skoro mizel vzadu, ale dvě fotky jsem přece stihl. Je ovšem období sucha, takže andělská voda se ztrácí asi v jedné třetině výšky vodopádu a na zem vůbec nedopadne. V období dešťů by to asi byl jiný zážitek, ale zase bychom se sem kvůli mrakům třeba ani nemuseli dostat. Pilot obkrouží kaňon ještě jednou, aby vodopád zprostředkoval i druhé straně letadla, a pak už nasazujeme na přistání v Canaimě – centru stejnojmenného národního parku.

Místní letiště je přesně takové, jaké si představujeme v jihoamerické divočině. Pár baráků, domorodci vyčkávající u svých pytlů, otravující psi. Ale už také turisté, i když momentálně český element kvantitativně poráží ruskou menšinu. Má nás tu prý čekat 5 letadýlek cessna, kterými máme dokončit svůj přesun do tábora v Arecuně, ale jejich počet se jaksi smrskl na dvě – inu Venezuela. Naštěstí tu ale mají dobře vychlazený Polar, takže nám to čekání ani nevadí. Na kraji letiště stojí nachýlený vrak rezavějící americké dakoty, zatímco její ruský protějšek – legendární „andula“ Antonov An-2 právě startuje a potom dýchavičně stoupá za svým cílem někde v džungli. Letecká doprava je tu v podstatě jediná možnost, jak se na odlehlá tábořiště v džungli dostat – pokud ovšem nejste dobrodruhem se spoustou času, abyste vyrazili do divočiny s indiánskými průvodci.

Konečně na nás přijde řada, kromě pilota letíme 4. Hned po startu zaujme naši pozornost poměrně čerstvý vrak cessny vedle letiště, což zrovna nedodá důvěru v divoce se kymácející stroj. Radši se věnuji otevírající se úžasné scenérii na pravoboku – řeka Carrao zde padá čtveřicí vodopádů do laguny. Obzor je lemován několika stolovými tepuis. Přelétáme nad zelenou divočinou, kterou občas ozvláštní bledě modře kvetoucí stromy. Pod námi se objevuje klikatící se řeka Caroni, s mnoha malebnými peřejemi, písčinami a přítoky s rašelinově zbarvenou vodou – na soutoku mají obě řeky úplně jinou barvu. A na břehu Caroni už vidíme pahorek, na jehož temeni je dlouhá otevřená chýše a menší chatky jsou přilepeny na svazích. A na úpatí kopce je polní letiště – jsme na místě. Let trval jen asi čtvrthodiny, ale specielně Zuzaně posazené v nejvíce kymácejícím ocase nejlépe neudělal.

Otevřená dlouhá chata na vrcholu kopce je opravdu naše restaurace našeho campu a je to nádherné místo, přímo nad mohutným tokem řeky Caroni. Však si to už naši kolegové se sklenkou v ruce náležitě vychutnávají. Pochopitelně se připojujeme, pivo mají ledové – v chládku s výhledem na řeku je tu pohoda.

Konečně cessny dorazily i s poslední várkou a může se podávat oběd – stejně už jsou asi tři odpoledne. Řádně nasyceni a napojeni sestupujeme dolů k řece, kde nás mají čekat čluny, které nás odvezou do vesnice indiánů kmene Pemon. Opět ovšem fungují venezuelské počty, loďka je jen jedna a všichni se do ní nevejdeme. Ale voda je v tom vedru úžasná, takže nás ani nemrzí, že tu musíme počkat, než se člun otočí. V polovyschlém zálivu řeky dokonce objevíme vodního hada. Konečně asi po půlhodině signalizuje vzdálené vrčení návrat převozníka. Nasedáme a vyrážíme po proudu za Indiány.

Kouř mezi stromy, vydlabaná kanoe a první část naší výpravy postávající na břehu napovídá, že jsme na místě. Vesnice je tvořena otevřenými i uzavřenými chýšemi s rákosovými střechami, někde už si domorodci vypomáhají i vlnitým plechem. Pár dětí hraje fotbal, mrňata se povalují na rohoži a hrají si s papouškem. Další domácím mazlíčkem vesnice je pěkný tukan. Kromě dětí se mihne pár žen a ve stínu centrálního přístřešku na návsi sedí stařec na invalidním křesle. Je to prý náčelník a to křeslo je atribut jeho moci, nikoli nemoci. Bára nám vysvětluje proces tvorby indiánského jukového chleba (výsledný produkt ovšem vypadá i chutná jako polystyrén), můžeme si vyzkoušet i foukačky. Ač jsou k mému překvapení poměrně krátké (asi půl metru), šipky z nich se zarazí do dřeva docela hluboko.

Čas už docela pokročil a má nervozita vzrůstá. Máme totiž ještě navštívit vodopády Baba (Krokodýlí), ale momentálně čekáme na břehu bez loďky – náš převozník melouchaří a poskytl své služby nějakým jiným turistům, aniž by o tom předem řekl. Slunce pomalu ale jistě klesá k obzoru a vodopády o sobě dávají vědět po proudu od nás pěkně nasvícenou tříští. Konečně se lodivod vrací a my to naštěstí stíháme ještě za světla – a že při západu slunce vypadá ta dvoupatrová kaskáda připomínající krokodýlí čelisti (odtud název) opravdu úžasně. Slezeme až pod ně, odkud máme krásný výhled dolů po proudu. Ve skalách jsou vyryty záhadné indiánské petroglyfy. A návrat k lodi už se opravdu koná za svitu úplňku– jeho světlo ale zaktivizovalo veškerou žravou havěť, co jí kolem vodopádů je.

Převozník chvíli stávkuje, nechce nás vzít všechny najednou, nakonec je k tomu Bárou dotlačen. A dokonce se uvolil zastavit napřed na druhém břehu u pemónské vesnice, kde někdo z výpravy zapomněl sluneční brýle a čepici. Kromě toho jsme tu objevili i v odpoledních hodinách postrádané mužské obyvatelstvo vesnice – právě se ve člunu vracejí z práce a mohou nám naštěstí přečerpat něco benzínu, jinak jsme tu asi nocovali, neboť naše zásoby zřejmě byly na dně a člun se při marných pokusech o nastartování podle toho choval.

Do našeho campu tedy doplujeme za tmy, rovnou se zasekneme v otevřené vrcholové restauraci, večeře se už tvoří venku na grilu. Už i některé vzpourou útrob postižené osoby se osmělují, jídlo je výborné. Večerní program je sice omezen výhrůžkou, že ve 22,30 se vypnou generátory a všude se zhasne, termín se však trochu odsunul. Kolem hospody poletují záhadní noční ptáci, jejichž pohyb připomíná netopýry, dole září vody Caroni ve svitu měsíce – komu by se chtělo zalézt. A když někdy kolem půlnoci usínám zmožen v naší stylové chýši, stále se ještě svítí.

30.1.2010 Camp Arecuna - Canaima – hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita.

Ráno je po kvantech včerejšího Polaru trochu obtížnější, ale koupel před snídaní to spraví.

A po ní vyrážíme asi na hodinovou výpravu do pralesa – kolektivně pod vedením Báry, neboť sólo opuštění tábora je zakázáno, hemží se tu asi dost jedovaté havěti. Flóra je bohatá -liány, palmy, přesličkovité trnité keře, obří stromy – ale fauna se vůbec nepředvedla, snad naštěstí. Po návratu do campu platíme včerejší útratu, což je docela zajímavé. Indiáni, kteří tu jsou za barmany, zřejmě umějí sčítat – pravda, nekontroloval jsem to po nich, ale odečítání je pro ně věc neznámá. Útrata je 220, dávám 300, a oni viditelně netuší, co teď. Dodávám 30 i s tuzérem, aby mi vrátili 100 – to jsem tomu dal, teď už vůbec nevědí, co s tím. Přivolávají počtářské posily, ale až asi třetí pomocník se ukazuje býti specialistou na vracení a transakce může být zdárně dokončena.

Čekání na přílet cessen vyplňujeme siestou s výhledem na Caroni, po níž občas propluje indiánská piroga, a popíjením brandy a rumu (pivo došlo). Konečně kolem 12,30 slyšíme motory – první 2 letadla jsou tu. Ženu Marcelu urychleně z kopce k našemu polnímu letišti – v Canaimě snad pivo nedošlo. Povedlo se, letíme jako první. Takže si ještě jednou vychutnáme pohled na vodopády a také další vrak cessny, tentokráte hned po startu z našeho letiště.

Po zkušenostech z předchozího dne je nám jasné, že tu strávíme aspoň 2 hodiny. Takže po řádném napojení vyrážíme na průzkum k laguně. Výhled na čtyři vodopády a tři tepuis je opravdu jedinečný. Tepuis se nazývají Nonoy-Tepuy ("Zamuro" čili sup), Kuravaina-Tepuy ("Venado" čili Jelen) a Topochi-Tepuy ("Cerbatana" čili Dmychadlo) – ale za ten překlad neručím. Vodopády při pohledu přes lagunu nesou od leva názvy Hacha, Wadaima, Golondrina a Ucaima – Hacha je Sekyra a Golondrina Vlaštovka. Ty názvy jsem pochopitelně objevil až zpětně na internetu, takže zcela spolehnout se na to nedá. Ale na slova průvodců také ne, opakovaně jsem od Michala i Báry slyšel, že se zde natáčel film Poslední Mohykán, když jsem si ho ale doma natěšeně pustil, zjistil jsem ze závěrečných titulků, že byl celý natočen v Severní Karolíně v USA. Vracíme se k letišti, pomalu už jsme kompletní - jsme tedy posláni k otevřené jídelně, kde je možno se drobně občerstvit. Narážíme zde na další partu eximáků, kteří jsou zde na jednodenním výletu z Margarity – na ostrově prý pořád prší.

S přípravou na následující výlet je trochu zmatek, má totiž vrcholit průchodem pod vodopádem, takže to chce jet v plavkách a vzít si igelitovou tašku na doklady a foťák.

Konečně se všichni nacpeme do dlouhé idiánské kanoe (tzv. curiara), ovšem opatřené motorem a vyrážíme po rašelinovtě zbarvené vodě laguny k vodopádům. První na řadě je dvojice Ucaima a Golondrina, pak polovyschlý Wadaima a nakonec mohutný dvojitý Hache, pod kterým máme projít. Přistáváme, vyškrábeme se po stráni trochu výše a jsme u vstupu pod vodopád. Nižší stav vody naštěstí přispěl k průchodnost, jindy se tu prý brodí po kolena. Jenom je nutné dát trochu pozor na kluzkých kamenech. Je to zřejmě právě tento průchod pod vodopádem, který dal vzniknout marketingové legendě o Posledním Mohykánovi – tam je obdobná velmi působivá scéna tlupy Hurónů procházejících s pochodněmi pod vodopádem – někde jsem se ale dočetl, že vznikla komplet v ateliérech.

Jsme šťastně na druhé straně, nastává tlačenice o nejlepší místo na foto pod vodopádem. Ale času moc není, do odletu letadla zbývá asi jen hodina, musíme se rychle vrátit. Na zpáteční cestě už jsme trochu jistější a můžeme si proto vychutnat zajímavé průhledy závojem vodní tříště na lagunu. Vodopády Sapo, které jsou tu někde poblíž, už nestihneme, Bára nás utěšuje, že prý stejně skoro nemají vodu, tak tomu budeme věřit. Čemu ale věřit odmítám, že název Canaima vznikl zkomolením křestního jména manželky nějakého amerického cestovatele – kanaima je přece indiánský zlý duch, jak každý čtenář Arkady Fiedlera dávno ví!

Ještě je ale čas na přeplutí na konec laguny a krátkou procházku přes šíji ostrova Anatoly – že jsme byli na říčním ostrově, jsem pochopitelně také zjistil až doma při zkoumání internetovývh map. Vykoupání v laguně je úžasné, stejně jako pohled přes vodu na stolové hory, ač s Bárou avizovaným závěrečným panoramatem z Mohykána má pochopitelně pramálo společného.

Letadlo sice odlétá asi za čtvrt hodiny, ale my kupodivu ještě stihneme do sebe naházet oběd. S nástupními formalitami se tu žádné cavyky nedělají, prostě se s bandou Rusů nahrneme do letadla. Letuška je tatáž, co nám předevčírem zabavila pivo – zřejmě také zaregistrovala naši přítomnost, protože do hlášení palubního rozhlasu operativně přidala varování před konzumací alkoholických nápojů – to tam evidentně přede dvěma dny nezaznělo, jinak bychom si pochopitelně počínali mnohem konspirativněji. Let je tentokráte přímý až na Margaritu, ale opět s průletem Ďáblovým kaňonem kolem Angela a s kroužením nad mesetami a srázy tepuis. Navíc hned po startu prolétáme nad trojicí místních hor, které teď už dokážeme identifikovat lépe než při příletu. Nestihnuté vodopády Sapo ale nikde nevidíme, snad jsou opravdu bez vody.

Asi po hodině a půl přistáváme na Margaritě. Nabitý výlet končí, teď nás čeká už jen rozvoz do hotelů a dalších šest dní povalování ve vodách Karibiku. Nejdřív tam ovšem musíme dojet. A jelikož náš hotel Pueblo Caribe (spolu se sousedním Isla Caribe) jsou až poslední v řadě, máme možnost prohlédnout si i zbylé dva konkurenční hotely, které jsou v nabídce Exim Tours. První z nich je nejdražší Dunes na severozápadní straně ostrova. Branou vjedeme v podstatě do malého ohraženého městečka, čekáme tu asi půl hodiny, než se naši kolegové ubytují, a vyrážíme dál do severního Portofina – tady bych se pro změnu cítil jako na sídlišti. Konečně někdy před devátou dorážíme do našeho dvojhotelu Pueblo-Isla Caribe na severovýchodním pobřeží ostrova. Ve srovnání s předchozími dvěma mi to tady přijde daleko přijatelnější, oba sousedící hotely terasovitě obklopují 2 bazény, restaurace a bary jsou v otevřeném přízemí. Je nás tu ubytováno 8, Zuzana s matkou v Isla Caribe, my v Pueblu. A s námi tu bude ještě čtveřice, pár Karel s Ivanou a jejich známá Bára s matkou. Náš pokoj je v prvním patře s výhledem na bazén a trochu i na burácející moře, které je hned za malou silničkou.Pohled do vnitrozemí rámují zelené kopce. To ale prozkoumáme až zítra, teď vyrážíme (vlastně poprvé) okusit slastí all inclusive. Můžeme si dokonce užívat služeb obou hotelů – první večer volíme mateřské Pueblo. Množství nabízených chodů je bohaté, pivo sice dost vodnaté, víno taky nic moc, ale co, když je to v ceně ... Obhlížím místní klientelu, opět je tu plno Rusů, přetékající báryšni se kolébají kolem s talíři naloženými minimálně čtyřmi dorty. I u barového pultu je jich plno, mojita a různé kokosové poháry jsou v kurzu – my dnes zůstaneme u piva a vína. V barmanovi okamžitě získám přítele – nosí neúnavně a Marcele dolévá, i když už jako obvykle poklimbává. V 11 večer se končí, ale pochopitelně si bereme ještě něco na pokoj – máme totiž ledničku, což je věc potěšitelná. 

31.1.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita

Včera na letišti ještě počasí vypadalo docela zamračeně, ale dnes je už krásně. Snídaně klasická – vajíčka, placky, salámy, sýry, největší zájem je o omelety, které mistrovsky na místě vytváří korpulentní prozpěvující si černoška, permanentně v nakažlivě dobré náladě. Hned máme nové přátele, psa a několik koček, kteří si tu prožívají své zvířecí all inclusive. A když člověk odběhne od stolu, může se stát, že se mu na talíři přiživí i místní ptactvo.

Rozhodli jsme se uposlechnout varování a pronajmout si náš pokojový trezor, čímž jsme si zařídili program na celé dopoledne. I přes několik urgencí totiž trezorový zřízenec nepřichází – nakonec jsme ho odvolali a domluvili se na termín po obědě, abychom konečně stihli moře. O pláži Tirano, která hotelům přísluší, jsem se na internetu dočetl jen to nejhorší. Prý ve skutečnosti vlastně neexistuje, neboť ji odnesl předloňský hurikán. A navíc vysoké vlny stejně znemožňují vstup do vody. Ve skutečnosti to není tak hrozné – pláž je sice poměrně úzká, ale dá se na ní fungovat v pohodě. Vlnobití skutečně stojí za to, ale člověk se s ním zkrátka musí poprat. Na volné moře prorazit nejde, to si místní plavčík ohlídá a jeho píšťalka se okamžitě ozve, jakmile se mu někdo zdá být v příboji příliš daleko. Na severozápadním pobřeží, které je odděleno průlivem od asi 15 km vzdáleného pobřeží Venezuely, to asi bude klidnější. Ale jinak se nám tu líbí, pobřeží je lemováno nakloněnými kokosovými palmami, na severní straně končí pláž mysem s rybářskou vesničkou Puerto Fermin, na jihu pláž Tirano přechází v pláž Cardón, rámovanou malebnými zelenými horami. A ve vzduchu krouží hejna černých supovitých ptáků doprovázená roji fregatek s dvojitým ocasem, nad oceánem každou chvíli proletí spořádaná letka šedých pelikánů. Na obzoru se z moře tyčí zamlžená silueta souostroví Los Frailes. A plážový bar má otevřeno od 11, takže je tu pohoda.

Povalujeme se, popíjíme pivo – je alkoholicky poněkud slabší, což je v tom vedru docela rozumné. Ostatně možno i přitvrdit něčím ostřejším, ale moc bych to nedoporučoval. Zkoumám, co chytrého najdu o místních pozoruhodnostech v průvodci, a plánuji, kam bychom se mohli v příštích dnech vydat. Název pláže El Tirano čili Tyran je vzpomínkou na legendárního conquistadora Lope De Aguirreho, který se tu vylodil kolem poloviny 16. století. O osobě tohoto Baska vypovídá už jeho přezdívka, El Loco-Blázen. Před pobytem na Margaritě se připojil k výpravě Pedro de Ursúy, která v Amazonii hledala legendární El Dorado. Ursúu a jeho věrné ovšem zabil, zmocnil se velení a jeho další postup k moři byl lemován desítkami vypálených indiánských vesnic a stovkami pobitých domorodců. Jeho pobyt na Margaritě probíhal v podobném duchu a vyvrcholil vraždou guvernéra, popravami desítek nevinných lidí včetně své dcery Elvíry. To už se ovšem „Hněv boží“, jak sám sebe nazýval, ocitl v otevřené vzpouře proti španělské koruně. Při pokusu o přesun do Panamy byl zajat a posléze popraven. Kusy jeho rozčtvrceného těla bylo vystaveny po venezuelských městech. Ztvárnění postavy Lope de Aguirreho patří k nejvýraznějším rolím nezapomenutelného Klause Kinski (většina z nás se s ním asi poprvé seznámila jako padouchem č.2 – Lukou z Vinnetoua-rudého gentlemana) v Hercogově filmu Aguirre –hněv boží. Doporučuji, už jen úvodní scéna sestupu výpravy conquistadorů a indiánských nosičů z výšin And do Amazonie je nezapomenutelná.

Po obědě se konečně dostavil i dozorčí trezoru, vyzbrojen ohromným svazkem minimálně stovky klíčů. A po půlhodině snažení jeden z posledních klíčů konečně vyhovoval – victoria! Můžeme tedy strávit zbytek odpoledne u moře, kolem páté se přesunout do bufetu v areálu a kolem sedmé zasednout k večeři. Vše obdobně jako včera, kuřata, mleté koule, pivo, fazole, špagety, bramborový salát, pivo, žebírka, úlitba psovi a kočkám, pivo, to koukáte, co jsem měl dnes k večeři... Závěr večera opět u baru, začínám už rozeznávat nejvýraznější místní figury, mezi kterými vynikají obzvláště rozjetá dvojice blondýny a brunety snažící se přivábit místní gigoly – zatím moc štěstí nemají, přilepil se na ně pouze mrňavý Asiat a ještě mrňavější latinoamerický skřet – ale baví se dobře. Zítra se budeme muset někam pohnout, takhle by to dál nešlo.

1.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita

Po snídani si u vody vyslechneme zážitky našich kolegů, kteří večer navštívili supermarket na hlavní silnici asi 10 minut od hotelu. Cesta tam ovšem vede kolem etnicky dosti divokých uliček, takže se doporučuje ji absolvovat spíše ve větším houfu nebo raději ve skupině. Raději se jdeme podívat po pláži na sever k rybářské vesnici s pěknými výhledy na naši pláž a celkem maskovaný hotel. Místní se právě vrátili z lovu, jejich na břeh vytažené malebné loďky s protaženou přídí často zdobenou namalovaným okem jsou obklopeny jak místní omladinou, tak koupěchtivými turisty. A kroužící hejna pelikánů, kormoránů, fregatek a supovitých dravců také čekají na svou příležitost. Na blízké hrázi jich také sedí dlouhé řady, můžeme si je v klidu prohlédnout – ti malí černí supové jsou kondoří krkavcovití.

Projdeme si pláž na jih od hotelu – je tu plno malebných hospůdek, ale většinou již zavřených nebo opuštěných. Ač v průvodci z roku 2006 jsou mnohé z nich doporučovány pro svou výbornou rybí kuchyni, v současnosti je blízkost hotelů all inclusive zcela zlikvidovala.

Po obědě vyrážíme opět na sever k další pláži, kterou nám doporučila Bára, prý jsou tam menší vlny. Vyklubala se z ní vyhlášená surfařská Playa Parquito, takže o menším vlnobití nemůže být pochopitelně ani řeči. Ale je tu pěkně, pláž je široká a dlouhá aspoň dva kilometry, větší hotely jsou až na vzdáleném konci, na naší straně jen útulné hospůdky. Nejlepší výhled na pláž a celé okolí je ze skalnatého útesu, porostlého množstvím vysokých kaktusů. Vyškrábeme se na vrchol, je odtud pěkný výhled i zpět na jih k Puerto Fermin i na úplný sever ostrova. Povalujeme se tu asi dvě hodiny,pozorujeme surfaře a jiné zajímavosti, občas si skočíme na pivo, abychom si dodali kuráže k souboji s vlnami. Při návratu kromě mnoha kondorů bohužel spatříme i pelikána, který se marně snaží usušit svá křídla oblepená naftou.

Po večeři se jdeme podívat do baru na show místní folklórní kapely, ale jedná se o normální latinskoamerickou pop-music, při které se nejvíce rozjíždějí ony dvě dámy ze včerejšího večera, stále doprovázené svými skřetovými gigoly.

2.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita – ostrov Cubagua – Pueblo Caribe.

Dnes nás čeká lodní výlet na ostrov Cubagua, který jsme si předplatili již první den zájezdu. V 8,30 přijíždí zatím prázdný mikrobus, a vyrážíme – ovšem překvapivě na sever, nikoli na jih do Punta De Piedra, odkud je na Cubaguu nejblíže. Musíme totiž nabrat další cestovatele ze severních hotelů. Takže nás čeká vyhlídková jízda kolem celého severního pobřeží, což zase není k zahození. Sice jsme něco podobného absolvovali již po příletu z pevniny, ale to bylo v noci. Cestou se naskýtá mnoho krásných výhledů na malebné zátoky s plážemi - na severozápadní straně to opravdu nevypadá tak rozbouřeně jako u nás. V dálce na obzoru vystupují z moře vysoké hory, není to ale pevnina, ale divoká a pustá východní část Margarity, poloostrov Macanao. Při průjezdu margaritskými městečky zaznamenáváme nejen billboardy s Chavezem v každé zatáčce, ale i zamřížovaná okna a dveře na všech domech – kriminalita tu asi opravdu kvete bohatě.

Po desáté hodině konečně dorážíme do přístavu Punta De Piedra. Čeká nás tu pirátský škuner Corsario s černou vlajkou s lebkou a zkříženými šavlemi a podobně vymóděný kapitán. Vyfasujeme záchranné vesty, sendviče a vodu, cerveza je na vyžádání též k mání. Usazujeme se na přední palubě, kde jsem průvodkyní jmenován tlumočníkem české části výpravy – jak vysoké procento českých rekreantů na podobných zájezdech neumí ani anglicky je docela překvapivé.

Jakmile se po setkání s trajektem dostaneme na volné moře, plavba se značně zdramatizuje, hází to docela slušně. Ale svérázný oknírovaný a ošátkovaný kapitán s šavlí za pasem udržuje dobrou náladu, musí se vyfotit snad s každým na palubě. Do klidnějších vod krytých ostrovním mysem s majákem se dostaneme za necelou hodinku, a tady nás čeká první zastávka, šnorchlování u vraku. Při požáru se tu totiž potopil trajekt, v jehož trupu jsou údajně stále ukryta auta. Zrezavělá nástavba vyčnívá nad hladinu a je obsypána pelikány. Noříme se do vod, ryb je tu hodně, ale jsou dost malé, ač v obrovských hejnech. Auta v ponořeném trupu vidět nejsou. Voda mi připadá o dost studenější než u našeho hotelu, ale barvu má krásně modrozelenou.

Přistáváme u vyprahlého ostrova – pobřeží lemují pískovcové útesy porostlé kaktusy. Dříve zřejmě Cubagua nebyla tak nehostinná, vždyť tu dokonce mělo vzniknout první město v Novém světě, Nueva Cadiz. V 16. století tu kulminoval lov perel, pak ale došlo k vyčerpání zásob a zkázu dokonala tsunami na Vánoce roku1541. Nyní je ostrov v podstatě neobydlený. U přístaviště je jediná bouda, prý patří nějakým přírodovědcům.

Relaxujeme na písčité pláži, koupeme se, jdeme si zašnorchlovat k útesům – pod hladinou jsou zajímavé houbovité korály. A krátký výlet do vnitrozemí nás provede kvetoucí kaktusovou zahradou s krásnými výhledy na okolní útesy, přístaviště i vzdálenou Margaritu.. K obědu je kuře a salát, možno se dojíst i obsahem perlorodek, které mezitím nalovil a otevřel příležitostný místní lovec perel. Potom je celá výprava nasměrována dále po pláži k bahenním koupelím. Věříme spíše v léčivé účinky sladového bahna, takže se hromadného zanoření neúčastníme, místo toho si prohlédneme lasturovou zahradu u osamělého rybářského domku a zaznamenáme přítomnost stanoviště venezuelské pohraniční stráže. Společnost bahňáků je zatím odvedena zpět k přístavišti, uložena do písku a nucena provozovat relaxační cviky, které jsou asi po čtvrthodině ukončeny poměrně šokujícím způsobem. Zpoza rohu se vyřítí řvoucí pirát s kýblem vody a celou řadu ležících relaxantů za běhu zleje. Kapitán si tak asi pojišťuje, aby se mu na loď nevrátili pasažéři v příliš zabahněném stavu.

Zpáteční cesta je o dost divočejší, vlny tu odpoledne pravidelně zesílí. Některé turistky už křečovitě objímají kýbly, které roznáší snaživá průvodkyně. Zkusili jsme se stáhnout na krytou zadní palubu, tam ale zase poněkud nepříjemně smrdí nafta a navíc tam kapitán rozjíždí nějaký historický kus s kostýmy, zřejmě pojednávající o veselém životě rytířů štěstěny v Karibiku. Raději se tedy vracíme na slanými sprškami bičovanou přední palubu. A vzhledem k množství vypitého piva si na vlastní kůži vyzkouším záludnosti použití záchodu na vlnani zmítaném škuneru – druhá výprava skončila do krve naraženou hlavou.

Po čtvrté dorážíme konečně do přístavu, poněkud pobledlé osazenstvo se pomalu rozchází ke svým vozidlům. Čeká nás opět ranní okruh v obráceném směru, kolem šesté jsme v našem hotelu. Jdeme si spravit plavbou pocuchané vnitřnosti do odpoledního bufetu pizzou a hamburgry – to je sympatická záležitost, dá se tam odpoledne občerstvit i v době, kdy se ještě nepodává večeře.

Večer líčíme svým kolegům zážitky s Cubaguy a vůbec si vyměňujeme různé zážitky z předchozích cest. Bářina matka je zřejmě velká cestovatelka, tady se jí to ale moc nelíbí – myslím ale, že se na tom silně podílí její bouřící se útroby, které se stále nějak nechtějí uklidnit.

3.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita – okruh ostrovem – Pueblo Caribe.

Druhý předplacený výlet - tzv. jeep safari - je na programu dnes. Vozidlo, které se před devátou objevuje před recepcí, ovšem s jeepem má společného velmi málo. Je to nákladní automobil v maskovacích barvách s korbou zastřešenou plachtou, otevřenými boky a podélnými lavicemi kolem nich. A už je skoro plný, tentokrát jsme zřejmě na konci obsazovacího řetězce. Třetí eximácká průvodkyně Jana (už jsme ji zahlédli s výpravou na Canaimě) vyzývá též k obsazení dvou míst vedle řidiče, iniciativně se chápeme příležitosti – myslím, že na korbě to žádná slast nebude, o výhledu ani nemluvě. I mým poněkud rozbouřeným vnitřnostem tam asi bude lépe. Představuje se nám sympatický řidič Antonio alias Tonda, na korbu nastupuje jeho kolega, a můžeme vyrazit.

Jsme na ostrově perel, takže první zastávkou je jejich muzeum. Pobyt zde se trochu protáhne, protože hlavní náplní je pochopitelně prodejní patro. Ale naštěstí už asi po 20 minutách pokračujeme. Odbočujeme do vnitrozemí a stoupáme do La Asunciónu, hlavního města státu Nueva Esparta (tj. Margarita a přilehlé ostrovy). Proti rušnému Porlamaru působí Asunción daleko provinčněji, ale také klidněji a sympatičtěji. Kolem staré katedrály Nuestra Senora La Asunción z 16. století a zřejmě vládního paláce stoupáme strmými uličkami až ke španělské pevnosti Santa Rosa. Je odtud pěkný výhled na Asunción i na okolní zelené hory. Kasematy pevnosti sloužily jako vězení, nejslavnější trestankyní byla v době boje proti španělské nadvládě margaritská národní hrdinka Luisa Caceres de Arismendi, která zde porodila dceru.

Před další cestou jsme Tondou a jeho kumpánem napojeni cervezou, ostatní dávají přednost cole s rumem. Projedeme malebnou pastelovou vesnicí Santa Anna, přístavním městečkem Juangriego a napojíme se na naši známou trasu kolem severozápadního pobřeží, abychom zastavili u velké ohrazené vesnice či snad kláštera na úpatí hor. Je to ovšem skanzen, který zde zřídil v posledních letech nějaký Japonec. U vchodu už tančí Antonio za doprovodu mandolíny místních dvou staříků. Vstupujeme do dvora, který je ohrazen na některých místech stylovými kaktusovými ploty. Řadou domků, kde je vystaveno všechno možné, co souvisí s Margaritou i indiány na pevnině, vystoupáme až k hornímu konci s vyhlídkovou věží, která nabízí pěkný výhled na okolní zátoky a celý objekt skanzenu – na nádvoří bohužel dost ruší moderní bazén. Přes kostelík sestoupíme po druhé straně nádvoří, prohlédneme si starý bar i klec s papoušky, a před bránou už opět funguje další přísun cervezy a rumu – někteří účastníci už začínají vypadat docela vesele.

Následující zastávka je u mangrové laguny La Restinga, která leží na úzké šíji, která odděluje od vlastní Margarity západní poloostrov Macanao. Nastupujeme do loděk a vyplouváme na průzkum, nejdřív po široké vodní ploše, která se ale brzo změní v bludiště úzkých kanálů. Nesou různá romantická jména jako Kanál lásky, Sluneční kanál apod. Na kořenech mangrovů jsou pod vodou přisáty různé škeble a červené mořské hvězdice, mají se tu vyskytovat i mořští koníci – na ty jsme ale štěstí neměli. Laguna je též vyhlášenou ptačí rezervací, ale kolem naší pláže je ptáků daleko více, než jsme viděli tady. Při návratu z asi 40 minutové plavby se před námi otevírá krásný výhled na strmé hory poloostrova Macanao tyčící se nad hladinou laguny.

Další runda a jízda pokračuje – před námi je poloostrov Macanao, daleko vyprahlejší a pustější než celkem zelená Margarita. Za jízdy si fotím si obligátní výzdobu silnice Chavezovými plakáty, Antonio to komentuje: „He is crazy!“ Vpravo míjíme pusté hory, které jsme viděli už dopoledne, a končíme na pláži. Je tu pohoda, vlny žádné, voda vyhřátá, k tomu oběd v plážové hospodě. Po něm opět ochutnávka perlorodek, Antoniův kumpán v jedné dokonce nachází perlu – no nevím, jestli to není jen trik k ještě většímu rozjaření osazenstva korby, kde někteří jedinci už jsou docela v ráži. Na zpáteční cestě se vzadu tančí, zastávku u mořského muzea se žlutou ponorkou, akvária s mořskými raky, kraby a langustani a bazénu s  rejnoky, žraloky a želvami už mnozí asi moc nevnímají. Likvidace posledních zbytků rumu probíhá před muzeem na nábřeží, a můžeme definitivně vyrazit domů – tentokráte jsme na konci vysazovacího řetězce. Ptám se Antonia, kolik by asi stál taxík na celodenní výlet po severních a západních plážích Margarity, které jsme zatím viděli jen z auta. Okamžitě začíná mobilovat a při dojezdu k Pueblo Caribe se ptá hotelových taxikářů postávajících na silničce u pláže – máme rázem objednán na zítřek taxík č. 2 za 400 bolívarů. My ho ale chceme až pozítří, zítra jsme s Karlem A Ivanou domluveni na výlet na ostrov Coche. Snad to ráno nějak vyřešíme.

4.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita – ostrov Isla de la Coche – Pueblo Caribe.

Usměvavý taxikář č.2, kterého jsem před snídaní odchytil před recepcí, je s přeložením výletu srozuměn. Takže se můžeme v pohodě najíst a po snídani odchytneme 2 taxíky, protože se k nám přidala ještě jedna česká dvojice. Cena je sice dvojnásobná, než nám včera tvrdila Jana, ale zase pro nás odpoledne přijedou, což je výhoda – nebudeme muset shánět nějaký podezřelý odvoz. Na Coche se jezdí z El Yaque na jižním pobřeží, cesta trvá asi hodinu. Ale Bárou i Janou avízovaný katamarán nejezdí nebo je už obsazen, neporozuměli jsme přesně, v čem je problém. Ale taxikáři nás převezou asi 500 metrů zpátky a tam je stanoviště menších člunů, které také pendlují na Coche. Už se tam s převozníky domlouvá jiná skupinka, jedna z turistek se mě anglicky cosi ptá a její partner jí okřikuje: „To nevidíš to tričko s trutnovským pivovarem?!“ Takže osazenstvo člunu Delfin II je komplet české a můžeme vyrazit ihned.

Člun je sice kryt střechou, ale příď a záď je otevřená, takže jakmile se rozjede plnou rychlostí, jsme okamžitě všichni pěkně zliti. K ostrovu to trvá necelou půlhodinku, ale docela si oddechneme, když to máme za sebou – a to odpolední zpáteční cesta je prý ještě bouřlivější.

Vítá nás nádherná bílá karibská pláž – takové se na Margaritě nevyskytují. Napřed si ale chceme ostrov trochu projet – hned vedle pláže postávají auta s otevřenou korbou, hodina a půl s cervezou a výkladem bude prý stát 40 bolívarů pro každého. Třetí pár to vzdává, pojedeme tedy ve čtyřech.

Ovšem reálná podoba projížďky je trochu jiná než slibovala reklama. Výklad má zřejmě zajišťovat řidičův spolujezdec. První zastávka je u starého solného lomu, posuňky nám dá najevo, že máme vystoupit, odvede nás k solné sluji, před ní si sedne na bobek zády k nám a nehybně zírá do jeskyně, očekáváme plni napětí, že provede nějaký magický rituál – ale nic takového, asi po minutě se mlčky zvedne a odvede nás zpět k autu. A takto mlčky to probíhá celou cestu. Stavíme na krásném rudě pískovcovém mysu tzv. Zátoky lásky s výhledem na venezuelskou pevninu – tady možná před třemi stoletími plánoval Jan Bober své pokusy o překonání úžiny na voru. Nutno říci, že ostrov vylíčený ve Fiedlerově knížce jako tropický ráj, je nyní dost vyprahlý. Projíždíme několika pastelovými vesnicemi, míjíme zátoku plnou racků, pelikánů a kormoránů, na opačném konci ostrova stavíme u obrovského napohled štěrkoviště, z něhož se při bližším ohledání vyklubal hřbitov mušlí. A zřejmě jelikož nejevíme zájem o mušlové suvenýry nabízené v přilehlém stánku, kvůli kterým jsme na toto místo asi jeli, končíme naši projížďku už asi po hodině – o slibované cerveze si taky můžeme jenom zdát. Cestou sice byla naložena alespoň láhev Coly, ale k nějaké nabídce vůbec nedošlo. Osádka kupodivu nejeví moc zájem ani o peníze, na 160 bolívarů koukají poněkud vyjeveně, asi jsou na tom s počty podobně jako indiáni v campu v Arecuně.

Zbytek pobytu trávíme koupáním a lenošením na krásné pláži, s občasnými výpady pro pivo a toasty. Projdeme se okolo místních rezortů až na konec pláže, občas nad námi proletí krásní červení papoušci, které se potom snažíme objevit na palmě, na které se usadili.Opodál kotví katamarán Moon Dancer, ta naše přeprava byla ale daleko romantičtější. Po 3. hodině se pláž začíná vyprazdňovat, výletníci se přepravují na Dancera, a i pro nás připlouvá náš člun – a zpáteční cesta je opravdu ještě divočejší, navíc to vypadá, že buďto vynechává motor nebo dochází benzín. Kormidelník je neustále skloněn a něco kutí v motoru, člun za něj řídí výrostkovitý navigátor. Konečně jsme šťastně v přístavu, taxikáři už čekají. Za hodinku jsme doma, před naším hotelem zažíváme v uličkách místní folklór, o kterém jsme zatím jen slyšeli – lano natažené přes silnici a obsluhované jakousi místní samozvanou mýtnou s hromadou dětí – před našimi taxíky ale lano spouští, včera se tu prý ale opravdu platilo.

5.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita – okruh severem Margarity – Pueblo Caribe.

Přidala se k nám ještě Bára, takže 400 bolívarů dělíme 3x. První zastávkou je nejslavnější pláž ostrova, Playa el Agua, dlouhá asi 4 km. Není to daleko, dorazili jsme sem asi za 10 minut. Teď dopoledne tu moc lidí není, a jelikož je mírně pod mrakem, je tu docela příjemně. Strávíme tu hodinu a půl a pokračujeme na severozápad k pláži Manzanillo. Ta je menší, ale také malebnější, protože je ukrytá v půvabné zátoce. Na písku je vytaženo několik rybářských člunů, jiné jsou ještě na moři v permanenci. Konečně si můžeme v klidu zaplavat, vlny tady na severozápadě nejsou. Podél severozápadního pobřeží pokračujeme na jih s mnoha krásnými výhledy na členité pobřeží, usměvavý řidič automaticky staví na každém vyhlídkovém místě. Dominantou pobřeží je tu dost ohyzdný obrovský hotel Margarita Hesperia, který mi trochu připomíná podolskou vodárnu. V dálce pod poloostrovem s majákem vidíme i rezort Dunes.

Nad městečkem Juangriego si vyjedeme na vyhlídku z pevnosti La Galera, pod námi vidíme na jedné straně pláž La Galera, na druhé vnitrozemské laguny oddělené od moře úzkou šíjí, po které jsme přijeli.Vykoupeme se na pláži (o té mimochodem Bára tvrdila, že by se sem neodvážila, nevím proč, koupou se tu němečtí důchodci a místní drobotina), posedíme v rázovité hospůdce a pokračujeme do Juangriga. Projdeme se kolem rybářského přístavu, všechny zakotvené loďky jsou obsypány pelikány. U kostela čekáme na taxík, tentokrát přijede se čtvrthodinovým zpožděním, ale asi jsme se jen blbě dohodli. Ještě si prohlédneme místní hřbitov, po kterém zatoužila Bára - některé hrobky jsou chráněny zamřížovanými klecemi. Okruh ostrovem zakončíme krátkou prohlídkou středu hlavního města Asunciónu a závěrečným zastavením v koloniální pevnosti Castillo de San Carlos Boromeo v Porlamaru, což je už zase na naší straně ostrova. Naproti pevnosti je rybáři vyhledávaný kostel s vyplavenou sochou Krista a socha Simona Bolívara, před kterou se místní fotí – se smeknutými klobouky a viditelnou úctou. Snažíme se ještě podívat na druhou pevnost na opačné straně zálivu, ale přístup tam je zahrazen ostnatým drátem. Takže zbývá už jen návrat, a řidič nás provezl docela pěknou kopcovitou nám zatím neznámou trasou. Poslední zastavení před návratem je u obchoďáku na křižovatce před naším hotelem, obzvláště mě zaujala ochranka s brokovnicí s upilovanou hlavní u pasu. Kolem páté odpolední jsme v hotelu, kde nacházíme zbytek našeho osazenstva. Všichni jsou docela naštvaní, protože se přihlásili na nějaký nákupní zájezd, ale nikdo pro ně nepřijel. My jsme  zato s výletem docela spokojeni a taxikář s tuzérem 30 bolívarů zřejmě také.

6.2.2010 hotel Pueblo Caribe na Isla Margarita – letiště v Porlamaru – letiště v Cancúnu (Mexiko) – Praha.

Zpáteční cesta poněkud nekonečná, letadlo navíc přiletělo s hodinovým zpožděním. Před tím jsme ovšem ještě zažili placení odletové taxy, pochopitelně byla v bolívarech vyšší, než nám bylo průvodci původně sděleno, prý jí zvýšili zrovna dnes – ale zajímavé bylo, že v přepočtu na dolary to bylo přesně ono a bylo to asi 2x méně než oněch cestovkou inzerovaných 113$ . A potom ještě absolvujeme prohlídku všech zavazadel – zajímavé je, že teď už mohou být libovolně těžká a tekutiny navíc mají být v příručním baťůžku – některá pravidla zkrátka člověk logicky asi nikdy nepochopí. Do Cancúnu jsou to 4 hodiny, letíme nad Kubou a Haiti, při sestupu na přistání máme krásný výhled na cancúnské hotely a přilehlé laguny. Na hodinku si vystoupíme, utratíme něco Eur za mexickou Coronu, která stojí o čtvrtinu víc než je plakátováno, a pak už nás čeká jen nekonečný 10 hodinový přesun do Prahy.