Hned poté, co nám již asi pošesté zkrachoval zájezd do Patagonie ( tentokrát se nenaplnil, u toho předchozího zase na poslední chvíli odpadl průvodce), našli jsme docela zajímavou náhradu, a sice zájezd CK Poznání do Střední Ameriky. Ovšem byl tu drobný zádrhel, a sice naše pasy se syrským razítkem z přelomu roku 2010 a 2011. Poletíme totiž přes USA a to nyní požaduje vízum pro všechny, kteří byli v Sýrii po 15.3.2011, což je oproti pro naší republiku postačující Estě hned několikatisícový výdaj navíc. My tam sice byli o dva měsíce dříve než onoho 15.3.2011, ale razítko je v arabštině včetně číslovek (nevím tedy, proč se těm našim říká arabské) a rozhodně pro průměrného amerického immigration mana naprosto nesrozumitelné, tedy pochopitelně silně podezřelé. Ale nakonec vše dobře dopadlo, pasy nám stihli vyměnit do 14 dnů, takže Estu i letenky jsme stihli zařídit.

2018. Praha – Amsterdam – Atlanta – Managua – Granada.

Jak už to tak při cestách na americký kontinent bývá, první den je nekonečný. Sraz v Ruzyni ráno ve čtyři, zabalení batohů (199 Kč za jeden!), sraz s ostatními účastníky výpravy – je nás 10 plus průvodkyně Pavla. Boj s kioskem o palubky, zase jako obvykle nesedíme s Marcelou vedle sebe, ale přesuny v rámci skupiny se to podařilo vyřešit. V Amsterdamu už je čas na jeden Heineken, a po dvou hodinách pokračujeme v desetihodinovém martyriu do Atlanty. Zadní část letadla je sice poloprázdná, ale než jsme se rozhoupali k stěhování, už jsou všechny volné čtyřky obsazené v dekách zabalenými cestovateli předstírajícími hluboký spánek. Takže nám nezbývá než se tísnit na trojce u okýnka, od uličky odříznuti mužem, který se též rozhodl celý let prospat. Vzbudí ho jen nabídka jídla (tentokrát velmi dobrého), takže v těch chvílích je možno ho zvednout a trochu se protáhnout. Konečně Atlanta, hodinky o
6 hodin zpátky!

Obligátní dlouhá klikatá fronta k pasovce (vstup do USA prošel i bez odevzdání dotazníku, jehož vyplnění jsme my dva jasnozřivě ignorovali), vyzvednutí zavazadel a následné jejich odevzdání na čtyřhodinový let do Managuy, a máme asi 4 hodiny na rekognoskaci atlantského letiště. Ale hned první výsledek průzkumu ve formě dvou velkých Stella Artois je poněkud tristní – dohromady skoro 25$! Další pokus v jiné pizzerii vyšel trochu lépe, ale stejně je to kolem 20.

Let do Managuy se už odehrává za tmy, takže se můžeme prospat – stejně nám nic kloudného nenabízejí. Někdy kolem 21,30 – tady mají už 7 hodinový posun – přistáváme v hlavním městě Nikaraguy. Odevzdáváme vyplněné dotazníky, o které stejně nikdo moc zájem nejeví. Zavazadla přiletěla všechna, což je vždy příjemné překvapení. Místní měna je córdoba ( asi 7 Kč ), ale měnit netřeba, možno tu platit US dolary – v Kostarice a Panamě je to prý stejné. A před terminálem už čeká náš řidič Hektor s vozidlem akorát pro nás. Zavazadla musí na střechu, u čehož hned asistují místní výrostci, kteří pochopitelně vyžadují bakšiš – uspějí zatím jen u jednoho z nás.

Jedeme ještě asi hodinu a jsme v Granadě, nejstarším a prý nejkrásnějším koloniálním městě Střední Ameriky. Náš zahradní hotýlek, kde strávíme zaslouženě dvě noci, působí velmi příjemně – prostorné pokoje, lednička, i vařit by se tu dalo. Ale je po půlnoci, tak jen rychlý schlaftrunk a zalehnout – od ranního vzbuzení máme za sebou den dlouhý 31 hodin!

Snídaně (máme je v ceně zájezdu) v zahradní jídelně – rýže s černými fazolemi (tzv. pinto gallo), vajíčka, slanina, tropické ovoce – velmi uspokojivý začátek dne. A navíc jsme hned poté Pavlou seznámeni s dalším základním pilířem středoamerické kultury v podobě kolující lahve nikaragujského rumu. Je to i příležitost k vzájemnému představení. Kromě nás je tu ještě jeden pár, Karel s Hanou, pak František se synem Alešem a dvě dámské dvojice, Jiřina s Renatou a Květa s Kateřinou. Takže můžeme vyrazit do rozpáleného města.

Procházíme uličkami mezi pastelově zbarvenými domky a za chvilku jsme na hlavním náměstí s parkem Colon a katedrálou z konce 19. století, jejíž červenou kopuli jsme viděli už ráno z naší zahrady. Tady si dáme rozchod, každý má zájem o něco jiného – dámy o trh, František o hřbitov a my vyrážíme směrem ke kostelu La Merced. Tento kostel jako jeden z mála přežil řádění amerického dobrodruha Williama Walkera, který v polovině minulého století podnícen sousedním rivalem Granady městem Leonem Granadu dobyl a posléze vypálil. Interiér kostela byl sice poničen, ale exteriér s krásnou barokní výzdobou byl zachován. Vstupujeme dovnitř a okamžitě jsme uchváceni neskutečně procítěným expresivním zpěvem připomínající třeba portugalské fado. Kupodivu nejde o reprodukovanou hudbu, ale o zpěv jediné návštěvnice kostela sedící v lavici v boční lodi. Za dolar vylezeme na vrchol zvonice, odkud máme Granadu založenou roku 1524 Franciscem Hernándezem de Córdoba jako na dlani. Na východě vévodí centru města kopule katedrály, na západě další kostel Xalteva a na jihu se tyčí 1344 m vysoká sopka Mombacho – poslední erupce se odehrála roku 1570.

Pokračujeme kolem kostela Xalteva k pevnosti La Polvora, která působí spíše jako vězení, což ostatně byla její hlavní funkce. Objevuje se dámské kvarteto s Pavlou, které se ovšem veze na pronajaté bryčce. Stejně jako ony pokračujeme k hřbitovu s hroby šesti nikaragujských prezidentů, vedro je už ale tak hrozné, že se z něj dost rychle stahujeme do přilehlé hospůdky – třetinková plechovka piva Victoria za dolar. Přes autobusové nádraží s malebně vymalovanými původně US školními busy pokračujeme přes živou tržnici zpět ke katedrále a parku Colón, kde bychom rádi něco pojedli. Nějak se nemůžeme rozhodnout, tak pokračujeme kolem domu Casa de Los Leones s pěkným historickým portálem z roku 1720 až ke krásně rekonstruovanému klášteru San Francisco. Naproti klášteru je v krytém podloubí několik restauraček, kde konečně zakotvíme. Dáme si dohromady výběr několika druhů nachos (velmi dobré) a pár Victorií (platíme dolary, vracejí nám córdoby, pochopitelně, že si zaokrouhlují nahoru, tak už to zkrátka chodí ) a takto občerstveni můžeme pokračovat odpoledním vedrem až na břeh největšího jezera Střední Ameriky, Lago de Nikaragua. Po pobřežní promenádě dorazíme až k přístavišti s dlouhým molem, ale je to tu vše zavřené, po břehu se potulují krávy. Vyrážíme na druhou stranu a tam konečně najdeme malé plážičky, kde se můžeme zanořit do vln jezera. Je to spíš takové brouzdaliště, ale v tom vedru to docela kopne. Na čtvrtou odpolední už jsme zase před naším hotelem, kde nás čeká Hektor i s autem, protože nás čeká výlet na sopku Masaya – jedeme všichni kromě Karla, který podle svých slov už byl zřejmě všude a něco jako činná sopka mu tudíž už nic nového nedá, takže dal přednost relaxu s nezbytnou cigaretou.

Asi po půlhodině jízdy míjíme dlouhou řadu aut na druhé straně silnice, za chvíli otáčíme a řadíme se na konec. Řidič ovšem před naším autem nechává volný prostor, do kterého postupně zajíždějí další dvě auta – nějak to nechápeme. Během další půlhodiny se pomalu posouváme k vstupní závoře, konečně vyrážíme vzhůru, ale jen na konec další fronty, kde ona dvě auta zase drží místo nám – takže šlo o vzájemnou spolupráci spřízněných řidičů. Zde už je opravdový vstup do NP Masaya – prohlédneme si muzeum s plastickou mapou všech místních sopek v okolí Laga a platíme 10 US$ – s těmi měnami je tu trochu zmatek, córdoby tu někdy označují jako C$. Masayu tvoří hned 5 kráterů, ten aktivní se nazývá Santiago a právě ten bude naším cílem.

Když je dán pokyn k návratu do auta a odjezdu nahoru, už je skoro tma. Vystupujeme na parkovišti a rudě ozářený dým nás neomylně vede k okraji kráteru. Pohled dolů do ohnivého jícnu dokonale evokuje mou představu o vstupu do pekla. V kypícím lávovém kotli občas zazáří jasnější erupce. Podobně se to jevilo i Španělům, když sem ve 20. letech 16. století dorazili. A jistě je v jejich názorech utvrdil i fakt, že místní indiáni ve snaze naklonit si bohy podsvětí sopce obětovali děti a panny. Kněz Francisco de Bobadilla tu tehdy nechal vztyčit na hraně kráteru kříž a provedl obřad vymítání ďábla. A roku 1772 při erupci, kdy se láva valila na Granadu, vyrazil granadský biskup s procesím zažehnávat smrtonosný ohnivý proud. A jak tehdy bylo dobrým zvykem, uspěl, láva se před ním zastavila – škoda, že už nám to dnes nějak nefunguje.

Docela se divím, že je sem volný přístup. Na všech vyhlídkách je docela nával, naštěstí zídka obkličující kráter, i když je docela nízká, snad zabrání možnému pádu. Masaya je vysoká 635 m, poslední velká erupce se odehrála v lednu 2016.

Vracíme se do Granady, někteří jdou na večeři, snad do nějaké steakárny, my se spokojíme s tortilami a pivem z místního krámku – tady přepočítávají dolary na córdoby přesně.

Po snídani nakládáme a po krátké zastávce v kostele San Francisco, který je dnes na rozdíl od včerejška otevřený, vyrážíme k Pacifiku. Projíždíme krajinou, kde se políčka střídají s oplocenými stromy porostlými parcelami s občasnou dřevěnou boudou. Vědecky založený František se snaží všemu přijít na kloub, místní agrikultura ho nenechává klidným, soudí, že se tady nic kloudného pěstovat nedá a že jde o chaty. Kromě toho též dospěl k závěru, že vzhledem k tomu že je sobota a my potkáváme plno autobusů s nápisem school bus, mají tu školu i v sobotu – fakt, že jsou ty busy plné dospělých a že tu anglicky skoro nikdo neumí, ho nijak nezviklal.

Stavíme v městě Rivas, vyznačujícím se kostelem s kuriózní nástropní malbou, která znázorňuje námořní bitvu, ve které hrdá plachetní loď s křížem na plachtách právě triumfálně vplouvá mezi majáky do přístavu a za ní se do rozbouřených vod noří vraky křižníků Komunismus, Fašismus a Protestantství. Dále zajedeme k domu, kde byl po bitvě u Rivas roku 1856 dostižen poražený nechvalně známý William Walker, před tím jednu chvíli dokonce prezident Nikaraguy. Ale i po této porážce se vzchopil a tentokráte ve své snaze stát se pánem Střední Ameriky zaútočil na Kostariku, a po opětovné porážce nakonec ukončila jeho život v roce 1860 salva popravčí čety v honduraském vězení.

Na další cestě jsme zastaveni policií. Podezřívavě obcházejí auto, diskutují s řidičem, který jim předkládá různé dokumenty, nebo ukazuje na různé nálepky na předním skle, ale stále nejsou spokojeni. Nakonec nás propustili, možná to spravil nějaký úplatek.

Pokračujeme kolem Lago de Nicaragua se zastávkou u výhledu na ostrov Ometepe se dvěma vulkány, vyšším Concepción (1610 m) a nižším Maderas (1394 m). A kolem poledního se před námi konečně zableskne kýžený Pacifik.

San Juan del Sur, původně rybářský přístav, je dnes velmi živé letovisko. Jak místní, tak zahraniční ( zřejmě hlavně severoamerická ) omladina sem směřuje si to užít. Není divu - kvanta barů, diskoték, řada hospod hned za pláží – s prohibicí u pláží třeba na Havaji se to vůbec nedá srovnat, tam byste s otevřenými lahváči po pláži pobíhat nemohli.

Ubytujeme se v malém hotýlku kousek od pláže, pokoj v prvním patře je sice mrňavý, ale hned za dveřmi je otevřená krytá terasa, odkud možno při Victorii pozorovat cvrkot pod námi. Ale to spíš až večer, teď do sebe rychle hodíme plněnou bagetku ze sousedního fastfoodu, zásobíme se cervezou a vyrážíme na pláž.

Je odliv, abychom si mohli trochu zaplavat, musíme se vydat hodně daleko do moře. Ale dlouho to stejně nevydržíme, voda je neskutečně studená, Pacifik je zkrátka Pacifik. Jdeme okouknout hospody, vypadají docela draze. Potkáváme Frantu s Alešem, dali si někde rybu mahi mahi, ovšem za 22$. Ve všech hospodách řve nejčastěji nějaký rap, ale nakonec objevíme jednu, kde jsou jen místní, hudba tu také zní, ale naštěstí středoamerická a tišší, zřejmě proto, aby nerušila návštěvníky od sledování televize s nějakou latinskoamerickou, jistě nekonečnou telenovelou. Victorii tu podávají v litrových lahvích, vyjde to levněji. Když už po jednom pivu chceme odejít, objevují se Květa s Kateřinou, tak si dáme ještě jednu rundu (tentokrát pro změnu Toňu, se svými 4,6% méně alkoholickou než 4,9% u Victorie) a při klábosení o minulých i budoucích cestách dočkáme krásného západu slunce v Pacifiku.

Večeřet jsme se po obhlídce několika místních podniků nakonec rozhodli najíst se v našem hotelu a dobře jsme udělali – ryba v těstíčku byla výborná a poměrně levná. Ostatní už všichni někam zmizeli nebo zalehli, je tu akorát Karel, ale monologický výčet jeho zážitků a zkušeností z celého světa začíná být poněkud otravný. A vzhledem k tomu, že spousta těch jeho cest se odehrávala v bolševických dobách, začínáme mít trochu podezření, pod záštitou jaké organizace je podnikal. Takže se také stahujeme do pokoje, když se nám konečně podařilo objevit, že klimatizace a větrák se zapíná na chodbě na místě, kde by člověk čekal zvonek.

Snídat budeme na terase před naším pokojem – máme na výběr ze tří možností, námi zvolené ranchero ( slanina s vajíčky a rajčaty, silně pálivá) se posléze ukázalo velmi dobrou volbou. Ovšem chvilku si musíme počkat, tady vše trochu trvá. To pochopitelně dodá Františkovi munici ke kritice, jak tu vše dělají špatně. Zdá se mi, že svým zachmuřeným zrakem přímo vyhledává nedostatky a již dopředu ví, že vše dopadne co nejhůř. Střední Amerika mu jistě mnohá tato očekávání splní.

Utrácíme poslední nikaragujské cordoby, přijíždí Hektor, nakládáme bágly na střechu ( ač František míní, že by si to tam měl řidič vynést sám, když má tak blbé auto) a vyrážíme ke kostarickým hranicím. Loučíme se s Hektorem, předáme mu přiměřený obolus tak kolem 5 $ na osobu a směřujeme k celnici. Odbude se to tam celkem rychle, platíme 12 $ a jsme na druhé straně, kde už na nás mává náš nový řidič kostarický Mario. Auto má větší, bágly se vejdou dovnitř. A hned vyrážíme, dokonce tak rychle, že se vyhneme kostarické kontrole bagáže.

Nová země, nová měna a sice colóny, asi 550 jich vydá za jeden dolar. Stavíme v supermarketu k doplnění menáže a chceme platit stodolarovkou, abychom získali místní měnu – v supermarketech to přepočítají přesně – ale ouha, stodolarovku by vzali jen v tom případě, že bychom nakoupili aspoň za 80 $. Padesátku naštěstí berou, tak jsme prozatím colóny zásobeni. Stavíme u tzv. sody, což jsou místní jídelny, kde si jídlo vybíráme z mnoha várnic – enchiladu s hranolky a pálivou zeleninu jsme trefili poměrně dobře, vyšlo nás to dohromady asi na 4 000, což by šlo. František má opět problém, jeho platební karta je odmítnuta a navíc se mu zdá, že platil tak 2x více než jiní. Pivo tu nemají, což Květu rozlítilo ještě více než mě, a to je co říci. Ale zachovala si svoji hrdost a místo návštěvy sody nakoupila vedle v prasečím krámku jakési škvarky a pivo – mexickou coronu - objevila o kus dál v pizzerii. Tak jsme ji po jídle napodobili, třetinka sice za 3,5 $, ale bylo to nutné, obzvláště po ochutnání těch škvarků.

Jedeme dále regionem Guanacaste, nazvaným podle mohutného kostarického stromu. Krajina se zdvihá, vlevo na obzoru se objevuje hřeben pohoří Cordillera de Guanacaste, jehož součástí je i sopečný hřeben Rincón de la Vieja, který je naším dnešním cílem. Vstupné do NP je 15 $, tak to prý bude v Kostarice skoro vždy. Ale stovku zase nechtějí, až když se spojíme s Karlem a Hanou a předložíme pas, tak ji přece jen akceptují. Jsme v části národního parku Las Pailás, jsou 3 odpoledne, takže na přes 10 km dlouhou tůru k vodopádu už nás nepustí. Vydáváme se po upravených cestičkách hlavního prohlídkového okruhu. Parque Nacional Rincón de la Vieja (něco ve smyslu Stará čarodějnice) je park sopečný, vulkán je stále aktivní, zrovna teď prý velmi. Jeho vrchol dosahuje výšky 1985 m, cestou je chvílemi docela dobře vidět. Je strašné horko, počáteční cesta stepní krajinou je docela úmorná. Procházíme kolem sirných jezírek, dýmajících fumarolů a bublajících bahenních kotlů, odtud jméno Las Pailas. Cesta se noří do lesa, ve stínu tropických velikánů je hned příjemněji. Slezeme k menšímu vodopádu a odtud už míříme k východu, když Aleš, podle svého opálení získaného při prohlídce Granady nazvaný Karlem Rudý Bratr, náhle zpozorněl a ukázal někam do korun vysoko nad nás. A opravdu, stopařský a pozorovací talent indiánského lidu se nezapře, i já s Marcelou jsme za chvíli ve větvích objevili tlupu opic, nejspíše vřešťanů, a podařilo se je i trochu vyfotit.

Ještě jsme potkali pár pěkných ještěrek a krásných modrých motýlů morfo, a u východu motýla žlutohnědého – průvodcem slibovaní tapíři a pumy se tedy neukázali, celkem dle očekávání.

Do ubytování v rezortu Rinconcito Lodge je to už jen kousek. Camp je umístěn ve svahu obklíčeném tropickou divočinou, je to tu pěkné, a ovšem taky drahé, pivo zase za 3,50 – ale padají do nás. Z debaty o zítřejším programu nakonec vyplynulo, že většina dává přednost dopolední siestě u bazénu, jen Pavla, já a Marcela mají zájem o návštěvu druhé části parku zvané Santa Maria s přírodními horkými prameny. Posléze se přidává Aleš a František váhá, není si jist, že to ujde.

Večeře jsou tu drahé, najíme se před naší chatkou z vlastních zdrojů, spolu s okamžitě se objevivší kočkou a psem. Bydlíme úplně nahoře pod lesem, máme i ledničku, ale je nám na nic, pivo jsme si v supermercadu nekoupili. To vedle bydlící Karel je cervezou zásoben, ale zase nemá ledničku. Takže mu pro jeho 6 piv nabízím naši a projevuji zájem o odkup aspoň jednoho, na to se ovšem tváří naprosto odmítavě. Takže se jdeme napít dolů do baru, kde se i vykoupeme v bazénu s většinou naší výpravy, okukováni ve větvích palem se hašteřícím párem zelených papoušků.

Zbytek večera trávíme před naší chatkou v hamakách a houpacích dřevěných křeslech, ve společnosti netopýrů a výborného chilského vína.

12.3. 2018. NP Rincón de la Vieja – Santa Elena u NP Monteverde.

Nakonec Františkův botanický zájem převážil, půjde s námi. Snídaně je tu špičková, bufet nejen s obligátní rýží a vejci, ale i se saláty, dortíky i ovocem. V 8 hodin se objevuje Mario, my nasedáme a vyrážíme cestou necestou k druhému konci parku, ke vstupu Santa Maria. Ač jde o stejný park jako včera, zase platíme 15, stovku opět neberou, ale padesátky jo, i když František se obává, že mu na ní nevrátí – vrátili.

Cesta vede pralesem většinou z kopce, napřed tzv. kolibříkovou cestou, která se pak napojuje na hlavní – kolibříci se nedostavili, zato modří motýli morfo ano. Překonáme několik trošku náročnějších brodů, na těch horších se naštěstí můžeme přidržovat natažených lan. A po necelé hodince sestupujeme k říčce, ze které se kouří – jsme u pramenů. Vykoupeme se v pěkné tůňce a musíme vyrazit zpět. Naštěstí skoro celá trasa vede lesem, tak je to snesitelné. A stihneme i sestoupit k vodopádu Catarata Bosque – no spíše k takové peřeji – kde se opětovně vykoupeme, tentokrát ve vodě značně studenější. Před polednem jsme zpátky, hodíme do sebe pár piv a jdeme i se zbytkem výpravy nakládat, čeká nás docela dlouhý přejezd na jihovýchod do pohoří Cordillera de Tilarán, do Santa Eleny, výchozího bodu do NP Monteverde.

Jízda trvá asi 3 hodiny, z toho více jak hodinu závěrečným úsekem po nezpevněné kodrcavé cestě. Santa Elena leží v nadmořské výšce 1400 m a je to znát – je tu příjemně a fouká docela silný vítr. Ubytování je v pohodě, v prvním patře s teráskou. Slezeme se v recepci, kde nám Pavla objasňuje všechny možné dnešní i zítřejší aktivity. Je toho docela dost, ale vše je zase pěkně drahé. Hlavní zítřejší výlet, pro který se rozhodli všichni kromě Květy a Kateřiny, je návštěva mlžného horského pralesa. Květa s Kateřinou se rozhodli též pro prales, ale po visutých mostech korunami stromů, což je vyhlášená zdejší atrakce. A jelikož ten hlavní výlet se odbude dopoledne, rozhodli jsme se s Marcelou, že se na ty mosty vydáme ještě odpoledne. Dále je možnost navštívit expozice motýlů, škorpiónů nebo orchidejí, vyrazit s průvodcem na noční safari či se svézt na laně při adrenalinovém canopy – kdyby to chtěl člověk všechno stihnout, nechá tu tak 150 $. Takže naše hlavní dnešní aktivita je večeře, kterou jsme pořídili u okýnka s vydatným burritos, a poté návštěva supermarketu a nákup hlavně cervezy a vína. Tři nejdůležitější značky kostarických ležáků jsou Imperial, Pilsen a Bohemia. Zvolili jsme Imperial, přece jen to pro Čechy zní exotičtěji než ty další dvě. Nejekonomičtější je nákup litrovek se šroubovacím uzávěrem, jejichž lahve jsou vratné, jak nás při placení naštěstí upozornila ochotná pokladní – je ovšem nutno schovat si účet. A ta záloha je docela vysoká a jak jsme později zjistili v různých obchodech různá, od 350 do
500 colónů, což je skoro dolar.

Večer trávíme docela příjemně, pokecem s Jiřinou, Renatou a Pavlou na terase. Večer se tu hodí i svetr a bunda, ale zase to má tu výhodu, že lahváče neteplají.

Odjezd je plánován na 7,30, takže snídani v našem hotýlku usmlouvala Petra na 7 hodin – to je pochopitelně pro místní nekřesťanská hodina, i když nakonec přece jen v určenou hodinu sedíme jakž takž najedeni v recepci. Ale ve vedlejším hotelu, kde spí náš řidič, se to ukecat nepovedlo, takže musíme počkat. Pochopitelně si musíme vyslechnout Františkovo kázání, že řidič měl jet bez snídaně, protože my jsme objednavatelé a tudíž páni - ani se nedivím, že jsou tu gringové tak nepopulární. Nakonec se ukazuje, že příčina Mariova zpoždění je úplně jiná a hodně smutná, Ráno se totiž dozvěděl, že mu v noci zemřel otec, takže pochopitelně musel něco telefonicky zařizovat. Ale dopoledne s námi do parku ještě pojede, pro další cestu ho nahradí někdo jiný.

Asi po 20 minutách jsme u vstupu do parku, překvapivě platíme jen po 5$. Jak se za chvilku ukazuje, je to proto, že nejsme v hlavním NP Monteverde, který je kousek vedle, ale v soukromém s názvem Curicancha. Vůbec to ale nevadí, je tu totiž zřejmě daleko méně lidí a cestičky lesem nejsou vybetonované, ale přírodní. Procházíme mezi mechem zarostlými velikány mlžného horského pralesa, s výhledy na pěkná údolí a palouky. Několikrát nám přeběhne přes cestu nosál či něco podobného, ale je to vždy jen mžik. Cestiček je tu plno, podle mapky dorážíme až na druhý konec parku s výhledem na zamlžené oceánské rozvodí. A při zpáteční cestě konečně naše lovy beze zbraní dosáhnou úlovku nejvyšší možné kvality – i když bez místního průvodce právě na něj upozorňujícího jinou skupinku bychom neměli šanci si ho všimnout. V dálce asi 20 m odpočívá v rozsoše větví nesmírně vzácný quetzal (kvesal), posvátný pták Mayů. Je k nám sice otočen zády, takže vidíme jen nádherná modrá křídla a kus rudého břicha, ale i to stojí za to. Jde nejspíš o kvesala chocholatého (i když tu jeho kadeřavou hlavu bohužel nevidíme) a podle jasných barev a dlouhého ocasu zřejmě o samce. Vychutnat si to ale můžeme jen za pomoci dalekohledu či zoomu - vzhledem k pohybujícím se listům se zaostřuje velmi těžce, ale nakonec se mi to snad docela povedlo.

Procházíme paloukem, kolem kterého poletuje mnoho jiných různých ptáků, tentokrát ovšem příliš živých takže nezachytitelných. Ale malého hlodavce aguti sředoamerického se už zvěčnit povedlo. A na další cestě dolů k řece Pavla objevila nosála, který si nás ze svého úkrytu v křoví zvědavě prohlíží. A u východu z parku pobíhá ještě jeden, doprovázen dalším aguti čili místním názvem pakou.

Vyčkáme Maria, který nás ještě odveze k onomu hlavnímu vstupu do NP, kde se kolem krmítek hemží pěkní zelení kolibříci. A pak už se vracíme, rozloučíme se s Mariem, předáme mu výslužku a máme pro dnešek rozchod. My s Marcelou máme právě tak čas na oběd – tacos v našem hotelu byly velmi dobré. A ve 14 hodin nás vyzvedne autobus, který nás asi po půlhodině jízdy vyveze k dalšímu parku, tentokrát společnosti Selvatura. Platíme 15 a vyrážíme na zhruba hodinový okruh s celkem 8 visutými mosty, některými až 150 m dlouhými. Propagují tu sice až 60metrovou výšku, ale myslím, že co si vzpomínám, nad 40 m jsme se nedostali. Ale přesto je pohyb korunami stromů či přechod nad údolím i nad korunami nejvyšších stromů, často v mlžném oparu, velmi působivý. A konec okruhu je opět zpestřen vřešťany, nosálem a hejny kolibříků u krmítek, občas kolem nás prosvištících jak miniaturní tryskové helikoptérky.

Nacpeme se do autobusu zpět, já dokonce na prominentní místo vedle řidiče, a za půlhodinu jsme v Santa Eleně. Nakoupíme něco k snědku na večer (sýr a tortilky), další zásoby cervezy a vína a při placení (stovky zase neberou) vrátíme zálohované lahve – pochopitelně to nejde tak snadno. Když vedle pokladny zkoumáme účet, zda nám je opravdu odečetli, prodavačka po nás chvíli nervózně pokukuje a pak najednou rychle natáhne ruku s chybějícím obnosem – no zkrátka zkusit ošálit gringy musela, že.

Večer opět trávíme na terase s Imperialem a chilským červeným v debatě s Renatou, Jiřinou a Pavlou a nervózně vyhlížíme náhradní autobus – do našeho zalehnutí se neobjevil, Pavla se mu nemůže dovolat, prý tu na něj bude čekat.

Ale ráno je to v pohodě, nový řidič jménem Salazar, ač dorazil až ráno, je přichystán i se svým vozidlem, takže po snídani můžeme vyrazit, tentokrát k severu. Než se ovšem napojíme na slušnou silnici, čeká nás zase kodrcání stejnou cestou, jako včera – místní se prý brání výstavbě nové komunikace, protože se zřejmě právem obávají toho, že návštěvníci Monteverde by sem zajížděli jen na otočku, čímž by místní hotýlky a hospody přišly o kšeft. Pomalá jízda má ale i své výhody, protože náš řidič má očividně dobrý pozorovací talent, takže nám najednou staví u stromu s pěknými zelenými tukany. Mně to i v klidu trvá docela dlouho, než je v listoví objevím, a to mě musí navádět Květa s Kateřinou – Kateřina je mimochodem také velmi zdatná pozorovatelka.

Už po normální silnici projíždíme dobytkářským krajem s rozsáhlými pastvinami. V městečku Tilarán stavíme u pekárny s výbornými taštičkami plněnými masem nebo říznou bramborovou směsí, ta je skoro ještě lepší. A vzhledem k tomu, že já mám zase výborný pozorovací talent k vyhledání hospody, stihneme ještě nakoupit cervezu v bufetu, kterého jsem si všiml při příjezdu.

Objíždíme jezero Laguna de Arenal, na jehož protějším konci se tyčí sopka Volcán de Arenal (1633 m), zatím bohužel v mlhách. Cesta vede chvílemi docela pěknou džunglí, chvílemi zase kolem luxusních vil na břehu jezera. Ve větvích stromů tu pobíhají opice, asi vřešťani, kolem svých zavěšených hnízd poletují velcí ptáci se žlutým ocasem – vlhovci?

Náš dnešní cíl je soukromá rezervace na úpatí sopky s pro nás symbolickým názvem 1968. Zde se ale jedná o datum 29.7.1968, kdy vulkán po 400 letech klidu nečekaně vybuchl a zničil několik okolních vesnic. Proud lávy stékající z kráteru neustával a toto ohnivé divadlo trvalo až do roku 2010, kdy náhle nečekaně skončilo.

Bohužel značná část Arenalu je stále zahalena mraky a začíná pršet. Přesto ale za 12 $ vyrážíme na okruh, který nás mezi lávovými útvary a bílými orchidejemi zavede až k miradoru, odkud je na sopku nejlepší pohled. A máme nakonec docela štěstí, pršet přestalo a sopka se skoro odhalila. Po návratu na parkoviště máme ještě chvilku času, tak se vrátíme k jezírku, ve kterém se Arenal zrcadlí – když jsme tu procházeli poprvé, hustě totiž lilo. Podaří se nám i vyfotit pěkného červeného ptáka a napít se cukrové šťávy z malého lisu na třtinu. Na jedovaté hady inzerované místními jsme naštěstí nenarazili.

Během jízdy do našeho nocležiště se řidič opět blýskne, ač jistě upozorněn i hloučkem turistů ukazujících si na něco vysoko v koruně osamělého stromu. Ve výšce aspoň 10 m tam odpočívá lenochod, zaklesnut mohutnými drápy kolem kmenu. Zase mi to dá docela práci ho najít, ale fotka se nakonec povedla docela exkluzivně.

Do La Fortuny dojíždíme značně vyhládlí a tak okamžitě vyrážíme hromadně na pozdní oběd nebo spíš ranou večeři, kterou nakonec řešíme v místní sodě – speciálně hovězí guláš byl výtečný. Blízko je supermercado, takže doplňujeme zásoby všeho na dnešní večer i na zítřek, který bude opět ve znamení dlouhého přejezdu. Náš hotýlek vedle parku s kostelem je velmi příjemný, s exotickou zahradou s hamakami a bazénem s barem, odkud bohužel burácí docela hlasité technodisco či jak to nazvat. Večer se kravál naštěstí ztišuje, takže si z naší terasy vychutnáváme v houpacích křeslech výhled na zamlžený Arenal a popíjíme cervezu. Aleš s Františkem se vrátili s obrovským pytlem mang a ananasů, které venku koupili za babku z nějakého vozíku – vydáváme se v jejich stopách, ale už nemáme štěstí. Takže nakonec končíme v zahradním altánku našeho hotýlku při víně s ženskou částí naší výpravy v diskusi nejen o poutavých událostech při minulých cestách, ale též o kvalitě Plzeňského Prazdroje či produktů malých českých pivovarů. Na chvíli se objeví i Karel, aby se blýsknul svojí novou černou kamarádkou z USA, ale naštěstí zase odchází – svým monologem by totiž určitě celý příjemný večer dokonale zazdil.

15.3. 2018. La Fortuna – vodopád Bajo del Toros – San José.

Hlavní náplní dnešního programu měl být výjezd ke kráteru vulkánu Poás, ovšem vzhledem k jeho zvýšené sopečné aktivitě je přístup uzavřen. Pavla tedy vybrala na doporučení řidiče jako náhradní variantu vodopád Bajo del Toros. Řidič ještě doporučil další zajímavou zastávku u mostu, kde se vyskytují leguáni.

U mostu jsme asi za hodinu. Leguánů je tu opravdu hodně, jak dole u řeky, tak kolem mostu, kde se vyhřívají na potrubí hned vedle mostu, takže je můžeme pozorovat docela zblízka, jen fotku musíme nějak zvládnout přes drátěný plot. Jsou to docela velké kusy, takže se ani nedivím, že hned vedle mostu je restaurace nabízející hlavně leguání speciality. Čas na ochutnávku ale bohužel nemáme.

Za další hodinku jsme u vstupu k vodopádu. A nutno říci, že to byla volba výše než dobrá. První pozitivum naskočí už při placení vstupného. Uznávají tu totiž seniorskou 50% slevu nad 65 let, takže já platím jen 7. A poté, co projdeme otevřenou restaurací s poletujícími kolibříky, rázem stojíme na okraji úžasného tropickou vegetací porostlého kaňonu, jehož protější strana je ozdobena nádherným snad 100 m vysokým vodopádem. Chvíli jdeme pralesní stezkou s dalšími výhledy na vodopád i kaňon, a potom nás čeká prudký sestup po několika stech schodů, dále pokračujeme traverzem úbočím kaňonu a opět po schodech až na plošinu nad jezírkem, do kterého padá vodopád. Aleš se pouští ještě kousek dolů, ale nám už to stačí, vodní tříšť zasahuje až sem a je tu tudíž docela kluzko. Ještě foto a musíme nahoru, což je pochopitelně daleko náročnější než sestup.

Konečně dofuníme na konec schodů, ještě si projdeme tropickou zahradu, vyfotíme kolibříka, který ochotně poseděl modelem, a jedeme dále – v 16 nás totiž čeká tzv. coffee tour čili návštěva výrobny kávy, což je akce, kterou si prý v této kávově proslulé oblasti nesmíme nechat uniknout.

Projíždíme horskými loukami a pastvinami, krajina tu připomíná spíše Švýcarsko než Střední Ameriku. Ten dojem je tak silný, že Františka přivádí na myšlenku, jaké to tady bude drsné v zimě, až napadne sníh… Stavíme na chvilku v úpravném městečku Zarcero s pěkným kostelem a poté se dlouho prodíráme dopravní zácpou v městě Alajuela, kde projíždíme kolem pomníku národního hrdiny Juana Santamaríi, mladého bubeníka, který padl roku 1856 v bitvě u Rivas proti komu jinému než Williamu Walkerovi, zřejmě univerzálnímu padouchovi historie všech národů Střední Ameriky. Socha Santamaríi působí spíše jako by vítal dobyvatele s kyticí, ale to je mylný dojem, jde o pochodeň, která zapálila Walkerovo velitelské stanoviště a tím i národní odboj.

Do výrobny kávy Britt v městě Heredia dorazíme po troše bloudění zasekanými ulicemi kupodivu přesně na čas – byly to nervy! Už nás čekají dva průvodci, kteří se rychle stylizují do role dvou šášulů, hlavního a pomocného. Úvodem nás seznámí s historickou poutí kávy z Etiopie, kde byly v raném středověku poprvé odhaleny její účinky, přes Saudskou Arábii, Itálii, Francii, Martinik, Brazílii až do Kostariky, kam dorazila kolem roku 1750. Pak jsme provedeni zahradou s různými tropickými stromy a bylinami, s pomocí “dobrovolníka” Aleše opatřeného zástěrou a ošatkou jsme seznámeni s technikou sběru a poté na kinosále po shlédnutí naštěstí jen desetiminutového filmu dochází konečně ke zkoušce smyslové, ale zatím jen u dalších dvou “dobrovolnic”, Jiřiny a Renaty. Ty jsou postupně donuceny vznikající vyhlášený produkt několikrát očichat, vdechnout a konečně se i napít – jejich hodnocení po návratu na místo bylo jednoznačné – “Ještě horší než u snídaně!”

Konečně jsme všichni vpuštěni do prodejního sálu, kde je možno koštovat různé druhy – já jako nekafař se spíše věnuji likvidaci misek s různými čokoládovými bonbónky, jelikož už mi pěkně kručí v břiše.

Konečně kolem 18. hodiny můžeme odjet a asi za hodinu už projíždíme ulicemi San José, hlavního města Kostariky, až do našeho hotýlku. Budeme tu spát 3 noci a máme tu dokonce polopenzi – a večeře je nám dne opravdu zapotřebí. Po ní ještě hromadně s Pavlou vyrážíme nakoupit do blízkého supermercada – Kostarika je sice nejbezpečnější zemí Střední Ameriky, ale přesto se turistům vycházet za tmy v metropoli moc nedoporučuje.

Pokoje jsou docela malé, ale docela vyhovující ke konzumaci cervezy, vína a posléze usnutí, které se povedlo i přes monologizujícího Karla kouřícího venku na židli před svým pokojem, který naneštěstí sousedí s naším.

16.3. 2018. San José – Volcán Irazú – Cartago – San José.

San José leží v oblasti tzv. Centrálního údolí, které na jihozápadě ohraničuje pohoří Cordillera Talamanca a na severu Cordillera Central. A právě tam se tyčí Volcán Irazú, se svými 3432 m nejvyšší činná sopka Kostariky, která je naším dnešním hlavním cílem.

Vyrážíme hned po časné snídani, abychom to stihli, než se hory zahalí do mraků. Zatím to vypadá dobře, obloha nad sopkou je docela jasná, a během asi hodinového stoupání se to naštěstí nezměnilo. Těsně před vrcholem nás řidič ještě zabočí na vyhlídku na další činnou sopku, 3 340 m vysokou Turrialbu. A dým stoupající z jejího kráteru svědčí o tom, že opravdu nespí.

U vstupu do NP platíme obvyklých 15, za námi přijíždí další autobus, a k našemu překvapení česky mluvící – CK Nomád. Oni se ovšem musí těch pár set metrů až na samý vrchol vyšplhat, zatímco náš řidič nás i po té nezpevněné cestě vyveze, což v nadmořské výšce skoro 3 500 m není k zahození.

Momentálně Irazú působí pokojně, ale ještě roku 1963 tu přivítal prezidenta J.F.Kennedyho při státní návštěvě mohutnou erupcí. Výhled na moře mraků, hlavně na severní straně, je fascinující. Je odtud někdy vidět oba oceány, ale to ale už musí být sakra průzračný vzduch. Oba dva hlavní krátery jsou kus pod námi, sejdeme tedy k nim. V horním mělčím prý ještě před časem bylo jezírko, teď už je vyschlý. Zato na dně toho spodního, značně hlubšího, překvapivě září modrá laguna – Pavla ji tu vidí poprvé.

Během jízdy zpátky se nám otevře celé údolí, s městem Cartago přímo pod námi. A to je náš další cíl. Je to totiž nejvýznačnější poutní místo Kostariky. Roku 1635 tu místní indiánka našla černou sošku Panny Marie, kterou si odnesla, soška se ale zázračně vrátila na původní místo. Místní kolem sošky přezdívané La Negrita tedy postavili kostel, který nazvali Basilica de Nuestro Seňora de Los Angeles.

Kostel pochopitelně prošel mnoha přestavbami, v současnosti vyniká zářícími kopulemi a sochami andělů. Interiér zdobí pěkná vitrážová okna. Sošku Negrity si můžeme prohlédnout v podzemí za kostelem.

A  k Negritě se pro nás váže ještě jedna pozoruhodnost, kterou jsem objevil až po návratu do ČR. Vyhrabal jsem v knihovně knížku Mezi dvěma oceány od naší slavné cestovatelské dvojice Hanzelky a Zikmunda, abych jejich cestu konfrontoval s naší. Matně jsem si pamatoval, že byli někde zatčeni a strávili pár dní ve vazbě. Takže jsem zjistil, že to bylo dokonce v Kostarice a mělo to překvapivou souvislost s Negritou - někdo ji totiž právě tehdy ukradl, zabil při tom v kostele strážce a podezření padlo na dva Čechoslováky právě projíždějící Cartagem. Noviny toho byly plné, byl vyhlášen státní smutek, všude černé prapory, kina a divadla nehrála. Pustili je teprve asi po třech dnech, kdy se Negrita, jak už je ostatně jejím zvykem, zázračně do kostela vrátila.

Na okrají Cartaga jsme se naobědvali v jídelním koutku nákupního střediska a odtud už jedeme zpět do San José. Řidič nás trochu proveze centrem, aby ukázal různé pamětihodnosti – moc jich ale není. Po výstupu z autobusu v San José se jdeme podívat na divadlo z konce 19. století, pak je dán rozchod se srazem na odvoz busem asi za dvě hodiny, já s Marcelou jsme se rozhodli jít do našeho hotelu pěšky, mělo by to být tak 40 minut. Zajdeme se podívat do tržnice, za ním je pěkná secesní pošta – tím ale zřejmě výčet turistických lákadel končí. A ani nějakými příjemnými hospůdkami centrum neoplývá, vlastně tu žádné nejsou. Teprve asi po půlhodině cesty zpět, zřejmě už nedaleko našeho hotelu, konečně padneme na jednu kavárnu, zařízenou v peruánském stylu, ale s mexickým pivem Corona, poměrně drahým. Pochopitelně si jedno dát musíme, a pak už se vše obrátí k lepšímu. Na dalším rohu narážíme totiž na nefalšovanou kostarickou pivnici s názvem Estación, tedy “Na zastávce” – přímo kolem hospody totiž vedou koleje z nedalekého nádraží a během naší asi hodinové návštěvy po nich s mohutným houkáním třikrát projel vlak tvořený historickými vagóny. Pivo tu točí do tupláků, ale je i možnost dát si natočit 5litrový kýbl opatřený čtyřmi pípami a točit si potom přímo u stolu. My ale musíme dorazit domů i s nákupem raději ještě za světla, takže si dáme dohromady jen jeden tuplák a vyrážíme, ale zítra se sem určitě vrátíme, točené pivo v Kostarice je docela rarita.

Po večeři se snažíme na dvorku před našimi pokoji zapojit do posezení s ostatními, nemá to ale cenu, Karel v podstatě nenechá nikoho domluvit, skáče do řeči, všude byl, vše zná – tak se zase stahujeme do soukromí.

Dnes máme v plánu návštěvu archeologické lokality předkolumbovské indiánské kultury v Guayabo. Jedeme opět východním směrem a projíždíme městečkem Turrialba pod stejnojmennou sopkou. Marcela včera nějak nastydla a občas jí popadne takový záchvat kašle, že vyděšený řidič odbočuje do blízké vesnice, kde hledá lékárnu. To se mu sice zdaří, ale vzhledem k tomu, že je sobota, je lékárna zavřená. Naštěstí po opuštění autobusu v Guayabo kašel pomine.

Místní průvodce nás seznamuje s historií místa, obydleného již kolem roku 1000 před Kristem, a opuštěného kolem roku 1400. Vydáváme se na pralesní stezku, všude tu varují před jedovatými hady, takže pořád koukáme pod nohy. Zastavujeme u několika hrobů a velkých kamenů s vytesanými ještěrkami. Ve větvích nad námi občas proběhne opice, možná i nosál. Vystoupáme k miradoru, odkud je pěkný výhled na centrální palouk se zbytky kruhových staveb a zavlažovacím akvaduktem. Ke zbytkům vstupní brány vede široká dlážděná cesta, která Františkovi ustavičně vrtá hlavou, k čemu prý taková zbytečnost indiánům byla.

Centrum areálu sevřené okolním pralesem, z kterého každou chvíli vyletí nějaký tukan nebo papoušek, je opravdu velmi malebné místo. Jak celý areál tehdy vypadal, si můžeme udělat představu z modelu u vstupu, kruhovité stavby byly opatřeny kuželovitou střechou. A průvodce nám ještě slibuje lenochoda, který se schovával ve větvích stromu u silnice – opravdu tam při našem příjezdu skupina turistů zírala nahoru, my tam ale nic neviděli. Ale bohužel je pozdě, lenochod mezitím slezl a zmizel v pralese – můžeme se jen podívat na fotky zvířete plazícího se přes silnici, které nám ukazuje druhý průvodce.

Vracíme se přes Turrialbu, kde se v sodě najíme a Marcela objeví i otevřenou lékárnu. Pokračujeme malebnou kopcovitou krajinou na vyhlídku na údolí s jezerem Lago de Cachi a pěkným starým klášterem. Při průjezdu Cartagem se zastavíme u zřícenin s Las Ruinas de la Parroquia, kostela Sv. Jakuba z 16. století, zničeného zemětřesením. Zachovalé vnější zdi ohraničují příjemný malý parčík. A poslední dnešní zastávkou je návštěva velkého hřbitova, na žádost hřbitovního fandy Františka. Cintorín je obrovský a je z něho pěkný pohled na Irazú, ani se nám nechce věřit, že se vrcholek sopky tyčí 2000 m nad námi.

Po příjezdu na hotel s Marcelou nemeškáme a rychle uháníme na Zastávku – z balkónu hospody už nás nadšeně zdraví rozjetá společnost. Máme více času, můžeme si tedy dát hned 2 tupláky a z místa u baru hned vedle pípy sledovat plnění 5litrových džberů – ono to docela trvá, výčepní spustí čepování a na pár minut si může odskočit. A veselo je i na terase vedlejšího baru, který včera zel prázdnotou – dnes je tam přeplněno zelenými tričky s trojlístky a všichni popíjejí zelené pivo. Není divu, je totiž Sv. Patrika a Irové se rozjíždějí. A při zpáteční cestě do hotelu zjišťujeme, že Sv. Patrika zřejmě slaví i papoušci – stromy podél silnice jsou přímo obsypány hašteřícími se hejny zelených opeřenců.

Dneškem končíme s kostarickým vnitrozemím a vyrážíme ke Karibiku – už je opravdu na čase se zase někde smočit. Nejdříve ale ještě musíme překonat horský mlžný národní park Braulio Carrillo, pohled na horské hřebeny vystupující z mlhy je nezapomenutelný. A hory se s námi loučí krásným pralesním údolím se soutokem dvou řek, jedné totálně hnědé a druhé krásně modré – pohled z mostu přímo na spojení obou je nádherný.

U tržnice s exotickým ovocem doplníme vitamíny v podobě manga, maracuji (mučenka alias passion fruit) a nezbytné cervezy a pokračujeme dále k moři. Vjíždíme na nezpevněnou silnici, rychlost jízdy rázem klesne na úroveň chodce. A když už to konečně vypadá, že jsme na dosah přístavišti La Pavona, kde máme přesednout na loď, která nás má kanály dovézt do Tortugera, najednou stojíme na konci nehybné kolony. Přes cestu je zátaras, vepředu očividně vznikl nějaký problém. Náš řidič spolu s vodiči ostatních vozidel se tam jde podívat, po návratu některá větší vozidla složitě otáčejí a vzdávají to. Naštěstí náš pan Salazar si věří, předjíždí před námi stojící auta a vyráží k překážce. Jde o podemletou cestu s pěknou dírou, ale Salazar je mistr a nějak se na ten zbytek cesty vmáčkne – můžeme pokračovat.

V La Pavoně to jde přímo bleskurychle, než se stačíme vymočit, už máme bágly na lodi a vyrážíme – plavidlo je přesně pro 11 lidí a dva členy osádky. Kanál nebo spíše řeka La Suerte se klikatě vine pralesní vegetací a hned za prvními zákruty narážíme na krokodýla vyhřívajícího se na břehu. Je to docela macek, jde tedy zřejmě o krokodýla amerického, který je podstatně větší než kajman.

Pokračujeme v plavbě, bohužel naši lodivodi se drží zběsilého tempa, které nasadili již při vyplutí, takže plujeme rychle a mnoho zajímavých tvorů míjíme bez povšimnutí. Jde většinou o různé druhy volavek, občas padneme i na leguána, ale i mnohé malebné zátočiny by stály za zastávku. Asi po hodině plavby naše řeka ústí do širokého hlavního toku zvaného Laguna Penitencia či Laguna Tortugero, a po další půlhodině plavby už nás vítají barevné dřevěné baráčky vsi Tortugero – jinak než lodí nebo letecky se sem nedostanete.

Vylodíme se, naše objemnější kufry naloží místní na kárku a po jediné hlavní ulici Tortugera vyrážíme k našemu nocležišti. Ulice je lemována přízemními chajdami a mnoha rázovitými hospůdkami. Obyvatelstvo tvoří převážně černošští míšenci, Karibik se zkrátka od zbytku Kostariky dost liší.

Náš hotýlek je docela příjemný, na pokraji džungle, s bazénem a hlavně se společnou ledničkou. Tu budeme muset rychle zaplnit a hlad se už také hlásí, takže zatímco někteří se noří do bazénu, já s Marcelou vyrážíme hledat vhodnou hospodu. Nakonec jsme skončili hned naproti přístavišti – cebiche čili kyselé syrové naložené ryby byly výtečné. Pod mohutným banyánem popíjíme pivo a pozorujeme pěkného žlutoocasého ptáka, asi vlhovce obrovského. Potkáváme dámskou část zájezdu a společně pokračujeme podél kaple až na konec hlavní cesty, kde to otočíme k moři na pláž Tortugero, největšímu hnízdišti želv na karibském pobřeží – nyní ale není na karety ta pravá sezóna.

Pláž s černým pískem lemovaná kokosovými palmami se táhne do dáli. Moře je docela rozbouřené, ale přesto se několikrát zanoříme, na nějaké plavání to ovšem není i kvůli nebezpečným mořským proudům. Dojdeme po pláži až k plotu, který zřejmě chrání nějaký vodárenský objekt, a podle něj vede cestička, která by mohla ústit někde u našeho bydliště. Vydáme se po ní, ale ona se začíná stáčet do pralesa. Potkáváme partu turistů, kteří podle vysokých bot evidentně nevyrazili na pláž – dochází nám, že se nám zřejmě podařilo vstoupit zadarmo do NP Tortugero, kde bychom ovšem měli platit 15$ vstupného. Spokojíme se tedy s jednou zahlédnutou opicí a raději se vracíme k pláži a do hotelu dojdeme oklikou mezi černošskými chajdami – jedna z nich slouží jako kaple, kde právě docela odvázaná převážně dámská společnost oslavuje Pána rozjetými spirituály. Hned naproti je zase modlitebna mormonů, duchovní život je v Karibiku zřejmě velmi různorodý.

Večeři odbudeme plněnými taštičkami a usadíme se s vínem na terase před naším pokojem. Ale debata vedle sídlícího Karla s Františkem je docela hlasitá a nabývá značně bolševických kontur, tak se raději po chvíli stěhujeme k bazénu, kde je klid.

Ráno opět přijíždí kárka, která nám odveze kufry k přístavišti. Tam se nasnídáme v příjemné kavárničce s výborným maracujovým džusem, ale neustále opakované gallo pinto (rýže s fazolemi) a míchaná vajíčka už nám jsou trochu na nervy, chtělo by to změnu. Po snídani se nalodíme na včerejší loďku a vyrážíme na tříhodinovou plavbu na východ do malého přístavu Puerto Moin. Nejdřív zřejmě plujeme po Laguně Tortugero, ale za chvíli už je těžké plavbu zpětně rekonstruovat. Některé vodní toky jsou široké, jiné úzké, jednou se dostaneme až k ústí do Karibiku. Vegetace se různě mění, palmy střídají červeně kvetoucí stromy, v některých kanálech potkáváme plovoucí keře.Asi po hodině stavíme u malé pralesní hospůdky, kde kromě nás je jediným hostem mýval na stromě.

Plujeme dál, břehy jsou každopádně zajímavé, míjíme mnoho volavek, modrých i bílých, i krokodýlovití přišli na řadu. Z jednoho vidíme jen hlavu nad vodou, podle mohutných nadočnicových oblouků je to nejspíš kajman brýlový, druhý je skryt ve vodě, takže i když jsme mu úplně blízko, je ho dost těžké objevit.

V Puerto Moin nás už očekává náš osvědčený řidič, ještě si něco nakoupíme v supermercadu a pokračujeme dále na východ kolem karibského pobřeží až k pobřežnímu národnímu parku Cahuita. Při vstupu z této strany platíme jen dobrovolné vstupné, zatímco z východní strany by to bylo obvyklých 15$. Dáme jim něco kolem 5 a pokračujeme písečnou cestou na rozhraní pralesa a nádherné bílé pláže, Playa Blanca. A za chvíli opět Aleš předvede svůj pozorovací talent, ve větvích objeví lenochoda. A ten je tentokrát docela pohyblivý, hlavou dolů se přesune na jiný strom, kde klidně spočine v rozsoše větví.

Dlouhá pláž je docela prázdná, naše výprava se na ní postupně rozptýlí. Já s Marcelou zakotvíme na dřevěné lavičce ve stínu, něco sníme, párkrát se vykoupeme a pokračujeme dál. Přebrodíme rašelinově zbarvené ústí říčky Río Suárez, míjíme řadu fotogenických nahnutých kokosových palem a pak se stezka zanoří do pralesa. Chvílemi se i brodíme bahnem, ale ta horší místa jsou překlenuta dřevěnými lávkami.

Ve chvíli, kdy se rozhodneme otočit, abychom se ještě stihli před odjezdem vykoupat, přichází odměna v podobě tlupy vřešťanů, které se mi tentokrát podařilo vyfotit docela dobře. Na zpáteční cestě potkáváme ještě jednoho, ale ten se k nám zarputile točí zády a odmítá se pohnout. Zkontrolujeme našeho lenochoda, je tam pořád. A o kus dál ještě jeden hned vedle cesty, nehybný a svinutý do chlupaté koule. A těsně před východem z parku se nám nad hlavou mihne malpa kapucínská.

Jedeme dále, vyměňujeme si lovecké zážitky z parku. Někteří viděli i mývaly, kteří jevili nevětší zájem o piknikové stoly, Kateřina se blýskla fotkou docela velkého hada.

Za necelou hodinku vjíždíme do našeho dnešního nocležiště, přístavu Puerto Viejo de Talamanca. Hotýlek je velmi příjemný, zahradní chatky na pokraji džungle. Jsme pěkně vyhládlí, takže hromadně vyrážíme do Pavlou vytipované restauračky s mořskými plody, supermercado je hned vedle. Já s Marcelou si dáváme kalamary – byly výtečné. Ostatní jsou s jejich rybí polévkou doprovázenou hromadou rýže také spokojeni. Ale stejně je to paradox – v Latinské Americe, pravlasti brambor, na ně člověk narazí většinou jen v podobě pomfritů, zato z Asie importovaná rýže je všudypřítomná, i během naší cesty jsme rýžová políčka potkávali dost často.

Nakoupíme vedle v obchodě a vracíme se do chatek. Zítra tu spíme ještě jednou, takže se nemusíme zabývat balením a v pohodě si v křesílkách na zápraží vychutnat výtečné chilské víno a neméně dobrý místní sýr..

Snídáme na příjemné terase, tentokrát si můžeme vybrat mezi místní a kontinentální, tj. sladkou snídaní, což je docela sympatická změna. I ovoce a džusů je dost. A před odjezdem za dnešními plážovými radovánkami mám ještě dost času skočit do supermercada nakoupit něco cervezy, bez níž by ta karibská pohoda byla jen poloviční. Ještě neprobuzené tržiště je středem zájmu supovitých kondorů havranovitých, kteří paběrkují na včerejších zbytcích. Romantickou kulisu opuštěného přístavu dramaticky doplňuje nakloněný vrak plachetnice uvázlé na útesech.

Jedeme jenom asi 8 km východním směrem a jsme u mysu Punta Uva. Liduprázdná bílá pláž dokonale splňuje představu tropického ráje. Než se objeví další návštěvníci, jsme tu aspoň hodinu skoro sami, a i potom jich to mnoho není. Dá se tu i šnorchlovat, ale zase taková sláva to není.

Před polednem vyrážíme s Marcelou na další průzkum pláže za písčitý mys, napřed podlézáme pod do moře se sklánějícími palmami, za mysem se písečná pláž rozšíří. Později jsme z mapky zjistili, že jsme z Playa Punta Uva Arrecife přešli na Playa Grande. Po písku pobíhají brodivý ptáci, nejspíš ibisové, nad mořem prolétají pelikáni. Z nebe se najednou snese do vln mořský orel a zase se vynoří s rybou v pařátech – perfektní zážitek. Dorazíme až k ústí rašelinově zbarvené řeky, za kterou začíná Playa Manzanillo. Chvíli se brodíme proti proudu, pak to otáčíme zpět.

Jedna hodina, hlásí se hlad. Po chvíli bloudění nacházíme s Marcelou zřejmě jediný místní bar Arrecife, dáme si oblíbené cebiche a pivo Pilsen. Vládne tu nádherně ospalá karibská atmosféra, odredovaní barmani i návštěvníci v hamakách, pohoda.

Ale ještě musíme prozkoumat, co je za skalnatým mysem na druhé straně pláže. Výstup na něj pralesní stezkou je sice krátký, ale docela náročný – naštěstí na exponovaných místech se můžeme přidržet lana. Dojdeme na konec mysu, odkud je pěkný výhled na naši pláž. Pokračujeme dále pralesem a za chvilku po dřevěných schůdkách slezeme k další krásné pláži Punta Uva, jejíž bělostný písek je ozdoben vyplavenými vykotlanými kmeny a padlými kokosovými palmami.

Ve 4 hodiny pro nás přijede náš busík a vracíme se do Puerto Viejo. Většina vyráží na večeři do včerejší hospody, my se spokojíme s  plněnou tortilou koupenou u stánku, kterou konzumujeme s lahví cervezy v přístavu s vyhlídkou na ztroskotanou loď, volavky a ibisy. Večer zakončíme podobně jako včera v křeslech před chatkou.

Po snídani ještě uháním do supermercada vrátit poslední prázdnou pivní láhev a utratit zbylé colony, ale prodavačka se tentokráte ukázala nesmiřitelnou. Do účtu vratku za láhev zařadit odmítla a jen cosi naznačovala, že až to celé zaplatím, vrátí za láhev. Účet mi ovšem nedala a dále už se mnou odmítla bavit. Přivolanému vedoucímu zřejmě sdělila, že už jsem požadovaný obnos dostal. Takže odcházím značně nasrán a teprve pohled na supy houfující se kolem supermercada mně zvedl náladu – možná to má personál už také spočítané.

K panamské hranici dojedeme asi za hodinu. Na kostarické straně napřed vystojíme úmornou frontu pod pálícím sluncem, potom přejdeme pěšky most a na panamské straně vyplníme formulář – vstup do Panamy je oproti našemu očekávání bezplatný. Náš spolehlivý řidič se s námi ovšem musí rozloučit, ač podle původního plánu nás měl dovézt až do panamského přístavu Almirante – nechtějí ho pustit za hranici prý kvůli tomu, že nemá souhlas od své rozvedené manželky. Ale svůj úkol vlastně splnil, protože během našeho celního odbavování se dohodl s místním panamským řidičem, že nás do Almirante odveze a za tři dny nás dokonce odveze i na letiště v městě David, kam bychom se jinak museli dostávat složitě místní dopravou. Takže výslužka pro pana Salazara je více než zasloužená.

Posuneme si hodinky o hodinu dopředu, schladíme se v malém dutyfree a dokoupíme pivní zásoby na cestu. Panamská měna nese název balboa po španělském dobrodruhovi Vasco Núňezovi de Balboa, který jako první roku 1513 překročil panamskou šíji a stanul na březích Pacifiku – ovšem jeho život skončil podobně jako u mnoha jiných conquistadorů roku 1519 na popravišti kvůli údajné vzpouře proti guvernérovi. V praxi se ovšem s touto měnou v podstatě nesetkáme a platí se v US dolarech – bankovky balboy neexistují, pouze občas dostaneme dvoubarevnou minci 1 balboa = 1 $.

Naše nové vozidlo sice není největší, ale do Almirante nás nakonec i přes důraznou policejní kontrolu doveze. Almirante je díra s malým přístavištěm a čekárnou nacpanou místními i turisty. Do prvního člunu se nám nastoupit nepodařilo, tak si musíme asi půlhodinu počkat. I o další jsme museli trochu bojovat, ale nakonec je po jistých zmatcích náš - bagáž museli spouštět hluboko do útrob lodi.

Vyrážíme rychlostí rozvážného plavce, chýše na březích nás pomalu míjejí. Kateřina soudí, že není divu, už podle toho odbavení prý nemůžeme s nějakou rychlostí počítat. Ale to se škaredě mýlí, jakmile opustíme kanál a ocitneme se na širém moři, člun nabere akceleraci tak rychle, že jenom čumíme. Voda stříká všude kolem, dno mlátí o hladinu, vyfotit si mangrovníky zarostlé břehy přilehlých ostrůvků v podstatě nejde. Naštěstí asi po 20 minutách divoké plavby zpomalujeme a vjíždíme do přístavu hlavního města souostroví Bocas del Toro, ležícího na ostrově Isla Colón. Město nese stejný název jako jeho souostroví, které má být vyhlášeným Number One Panamy. Zatím to ale na to moc nevypadá – spíše jako bychom se octli na nějakém ostrově někde v Jihočínském moři, alespoň podle tváří personálu všech krámků kolem. Náš dřevěný patrový hotel je ale docela příjemný, ač je to trochu bludiště – hlavně krytá terasa na střeše i s ledničkou vypadá sympaticky.

U pojízdného krámku na křižovatce – výjimka, postarší prodavačka vypadá autenticky karibsky - si dáme s Marcelou pálivou empanadu a 2 piva – jak jinak než Balboa – a přemýšlíme, co dál. Největší hlad a žízeň jsou ukojeny, tak zkusíme najít pláž. Ale není to tak jednoduché. Plánky města, které máme k dispozici, žádnou pláž neukazují. Oslovení turisté kroutí hlavou a odkazují nás na vodní taxi na protější ostrůvek Isla Carenero, do čehož se nám moc nechce. Nakonec po několika zacházkách přece jen pláž najdeme. Zřejmě je to La Cabaňa alias El Istmito, ale moc sympaticky nevypadá. Taky se tu nikdo nekoupe, čemuž se nelze divit, protože se musíme brodit snad dvě stě metrů, než máme vodu aspoň do pasu. Navíc tu prý hrozí nebezpečí pokousání písečnými blechami.

Místní omladina hraje na písku fotbal, několikrát se musím zapojit a vrátit jim zbloudilé střely. Dvakrát se vykoupeme a vyrážíme na zpáteční cestu. Naštěstí hned zkraje potkáváme Pavlu, a ta nás dovede do hotelu daleko zajímavější cestou, kolem mezinárodního letiště, které vypadá naprosto opuštěně. Ale prý se odtud létá i do kostarického San José, zatímco do hlavního města Panamy kupodivu ne. Projdeme i kolem hřbitova – sem jistě zamíří František – a kolem mnoha pěkných dřevěných domků ze začátku 20. století.

Jiřina s Renatou nám doporučili místní “lidovku”, restauračku s názvem El Chitré. A byla to dobrá volba s výběrem z několika várnic - námi zvolené masové koule a výborně ochucené špagety neměly chybu. Pivo i víno si koupíme u Číňanů vedle hotelu a usadíme se na terase s pěkným výhledem na protější park s palmami obsypanými zelenými papoušky i hlavní ulici s dřevěnými hotely, která vede až k trajektovému přístavu. Trajekt tam zrovna přistál, a hlavní ulice zatím provozovaná spíše šlapacími rikšami řízenými přiopilými turisty je najednou zahlcena konvojem řvoucích kamiónů naložených převážně stavebním materiálem – je to jak výjev z filmu Mzda strachu. Ale jakmile náklaďáky odsupí, je zase klid.

Pomalu padá tma, scházejí se i ostatní a nakonec je z toho velmi příjemný večer. Zítra nás čeká lodní výlet do mořské rezervace na malé opuštěné ostrovy, tak to by mohlo být trochu něco jiného.

22.3. 2018. Bocas del Toro – lodní výlet souostrovím.

Snídáme na terase, máme na výběr ze tří možností, ale mnou zvolená panamské varianta sestávající z  pálivých přesolených klobásek mě moc nenadchla, holt to zítra budou zase obligátní míchaná vejce s rýží. Snídani připravují dvě zachmuřené domorodkyně, moc se nepřetrhnou, takže František může být spokojen, zase má důvod ke kritice.

Po snídani ještě doplníme proviant na cestu a před 10. hodinou vyrážíme k blízkému přístavišti. Loďka je akorát pro nás. Soukáme se do záchranných vest a náš lodivod sedící vzadu u kormidla a motoru nás napřed zaveze k přístavní kanceláři, kde si nás odškrtnou, a pak už můžeme vyrazit.

Plujeme na jih, úzkým kanálem kolem ostrova San Cristobal vplujeme na rozsáhlou lagunu Bocatorito. Břehy jsou vroubené mangrovy, mezi kterými občas vidíme dřevěné chatky na kůlech, hamaky na verandách, jo to je život. Vepředu stojící Karel s Alešem vyhlížejí delfíny, trvá to už docela dlouho, ty potvory se nám někam zašily. Konečně, seskupení loděk ve vzdáleném koutu laguny signalizuje, že tam něco bude. A opravdu, za chvilku už jsou i kolem nás, tu hřbetní ploutev, tu ocas, jsou docela čilí.

Opouštíme hravé kytovce a vyplouváme z laguny jiným úzkým kanálem, na dně se tu usadilo množství pěkných červených či hnědých hvězdic. Stavíme u sympatické hospůdky na kůlech Parcito Jasmín poblíž ostrova Isla Bastimentos, osvěžíme se Piňou Coladou (barman rumem nešetří), a takto posilněni kousek poodplujeme na místo, kde jsou korály. A šnorchlování tu opravdu stojí za to, průzračná voda a spousta korálových ryb různých druhů, barev i velikostí – pěkné.

Plujeme dál, míjíme množství malých ostrůvků a úžinou mezi ostrovy Isla Bastimentos a Isla Popa vyjíždíme na širé moře, plavba je hned divočejší. V dáli před námi vidíme dva ostrůvky, zatím ještě docela daleko. Je to náš další cíl, Cayos Zapatillas čili Botičky – na mapce opravdu vypadají jako dvě stopy za sebou. Spolu s částí ostrova Isla Bastimentos a moře kolem jsou součástí zdejšího národního parku.

Asi po hodině ostré plavby jsme u bližšího z nich - nádhera. Ostrůvek zarostlý divokým lesem, kolem úžasně modrá voda a chladivá bílá pláž - tropický zázrak. Je tu pár loděk, ale přeplněno tu není. Do vody se nořící vyvrácené kmeny palem vytvářejí řadu malých soukromých plážiček, kde je stín. Koupeme se, projdeme se po pláži s výhledem na druhou Botičku, na chvíli zabrousíme i do lesa a na druhou stranu ostrova.

Užíváme si tu skoro tři hodiny, ostatní loďky už odpluly. Ve čtyři se objevuje i naše plavidlo, lodivod si totiž někam odskočil, možná na druhý ostrov. Nastupování z vody je docela dramatické, ale nakonec jsme to zvládli naštěstí bez úrazu. Vyrážíme na zpáteční plavbu, a ta je ještě divočejší než cesta sem. Docela se totiž zatáhlo a moře je rozbouřenější, do lodi víc stříká, hlavně na Květu, Pavlu a Hanu, které sedí vzadu. A vzhledem k tomu, že jsme úplně mokří, ať už z nastupování nebo ze spršky v lodi, je nám najednou docela zima.

Konečně jsme u ostrova Bastimentos, kde je moře klidnější. Čeká nás ještě jedno zastavení, a sice u ostrůvku s lenochody. O výhled na ně se přetlačujeme s dalšími asi pěti loďkami a lenochodi se nám za to odměňují docela silnou pohybovou aktivitou.

Dřevěné barevné hotely na pilotách nad mořem signalizují, že se blížíme k našemu přístavu. A vzhledem k tomu, že jsme byli spokojeni, dojednává Pavla výlet i na zítra, tentokrát k vzdálenějšímu ostrůvku. Já s Marcelou, Františkem a Alešem jdeme na večeři do našeho Chitré, ostatní míří do přístavní rybí restaurace. František míří po večeři na hřbitov, my zase k Číňanům doplnit zásoby na terasu, kde se za nějakou chvíli zase všichni sejdeme.

Po snídani vyrážíme do přístavu a po nám již známém odjezdovém rituálu vyrážíme přímou trasou k Botičkám, a asi po hodině jsme u toho vzdálenějšího, který jsme včera nenavštívili. Kromě několika strážců parku tu není ani noha – máme ten tropický ráj jen pro sebe. Ráno bylo trochu zataženo, ale teď už se to vybírá a průzračná modrá voda už zase nabírá svou fantastickou barvu. Koupeme se, nad hlavou nám krouží pelikáni a fregatky.

Nasytíme se z vlastních zásob – na Cayos Zapatillas žádné osvěžovny nejsou, ale díky naší chladicí taštičce to pro nás problém není. Po jídle vyrážíme s Marcelou na okružní cestu kolem ostrova. Přelézáme kmeny palem popadané do písku, místy stezka zabrousí z pláže do pralesa. Na konci ostrova je písečná kosa s množstvím naplavených kmenů a pěkným výhledem na včerejší ostrov. Vracíme se po opačné straně ostrova. Z moře rostoucí strom signalizuje, že už jsme v našem přístavišti – obejití ostrova nám trvalo asi 40 minut.

Náš idylický ostrovní bazén ovšem během naší nepřítomnost prošel nevítanou proměnou. Už je tu aspoň 5 lodí a další přijíždějí, dámy naší skupinky tvoří ve vodě živou bariéru, která se snaží zachovat aspoň trochu volného moře ke koupání – celkem se to zdařilo. S Marcelou se jdeme projít po naučné stezce do pralesa, na zpáteční cestě si všimnu nějaké podivné klády na kraji zarostlého jezírka, ale kláda najednou bleskem ožila a s mohutným plesknutím zmizela pod vodou – takže kajmani jsou i tady na ostrovech.

Naše výprava v moři se zatím věnuje ekologické brigádě, do které jsme též zataženi. Vybíráme z moře zbytky roztrhaných zelených sítí a vyhazujeme je na břeh. Jen František tuto činnost sleduje s poněkud podezíravým pohledem a posléze nám po bližším ohledání “sítí” sděluje, že se o žádné sítě nejedná, ale že je to nějaká mořská vegetace… A má pochopitelně pravdu, pláže jsou lemovány spoustou těchto uschlých “sítí”.

Přijíždí náš lodivod a my se vydáváme na zpáteční cestu – dnes je docela klidná. Přistáváme u naší oblíbené hospůdky na kůlech, jdeme si ještě na chvíli zašnorchlovat. Ale ve volném moři tady toho moc není, protože velká hejna docela mohutných ryb se schovávají ve stínu pod na kůlech postavenou hospodou. Vypadá to jak pohled do obřího akvária, ale včerejší šnorchlování u korálů bylo mnohem zajímavější.

Po návratu se jdeme najíst do Chitré, pak dokoupíme pár Balboů včetně černého a láhev panamského rumu Abuelo. Takto zásobeni se přesuneme na terasu, kde se za chvíli obdobně jako včera postupně všichni scházejí k závěrečnému ostrovnímu mejdanu – líbilo se nám tu.

Dnes nás čeká opravdu nabitý cestovní den, a to dokonce několika dopravními prostředky. Nejdříve tedy lodí do Almirante. Na molu je obdobná tlačenice jako v Almirante při cestě sem, chvíli to dokonce vypadá, že se s Marcelou do člunu, kam se naše výprava nacpala, ani nevejdeme, ale nakonec si přece jen vybojujeme místo úplně vzadu, a naše kufry snad též někam šoupli. Ovšem proti plavbě sem je obloha pěkně zatažená a když loď opustí přístaviště a nabere plnou rychlost, začne to do ní pěkně cákat, a to obzvláště dozadu. Většinu vody sice zadrží urychleně spuštěné boční závěsy, ale v závěru plavby si mě jedna vlna stejně pěkně vychutnala.

V Almirante už nás očekává auto sjednané naším dovozcem sem, řídit bude jeho syn (nebo synovec). Patříme mezi ty šťastnější, kterým se podařilo nacpat bagáž do nákladního prostoru. Zbytek musí na střechu a ačkoli přes zavazadla řidičovi pomahači natahují plachtu, vzhledem k začínajícímu dešti na to takto postižení hledí se značnou nedůvěrou. A to zřejmě oprávněně, neboť krátce po startu se drobné mrholení rychle změnilo v poctivý tropický liják.

Město David, odkud poletíme do hlavního města Panamy, leží u pacifického pobřeží, takže musíme provincií Chiriquí přejet na druhou stranu panamské šíje a přitom překonat docela vysoké hory – někde v nich se vypíná i nejvyšší hora Panamy, činná sopka Volcán Barú (3475m). Tu ovšem nemáme nárok spatřit, stejně jako cokoli jiného, protože liják je opravdu vydatný. Je to škoda, protože silnice vytrvale stoupá horským pralesem, který podle toho, co nám voda stékající po skle oken dovoluje zahlédnout, vypadá velmi zajímavě.

Cesta je docela dlouhá a dost nepříjemná, v autě je dusno, občas vjedeme do rigolu takovým způsobem, že nás to vyhodí až ke stropu, při dopadu hrozí, že budeme mít v prdeli zapíchnuté péro zákeřně číhající v nitru zubožených sedaček na podobnou chvíli. Konečně asi po třech hodinách si můžeme na chvilku oddechnout, stavíme se na oběd u pralesní sody hojně zásobené kuřaty, bohužel ne cervezou – ještě že máme v chladící taštičce nějaké zásoby.

Stavíme v sedle, zřejmě v nejvyšším bodě naší cesty. Tady už neprší, déšť vystřídal tak silný vítr, že vymočit se tu vyžaduje vysokou obezřetnost. Ale za toto příkoří jsme odměněni krásnými výhledy na pacifickou stranu pohoří.

Klesáme k Pacifiku a zdejší krajina je úplně jiná než na karibské straně. Hory zřejmě zadrží většinu dešťů přicházejících převážně z Karibiku, takže je tu sucho – žádný prales, jen horské pastviny a v nížině step.

Konečně jsme na letišti v Davidu – pivo zase nedostupné. Jak se dalo čekat, plachta na střeše auta moc nepomohla a příslušná bagáž včetně obsahu je pěkně mokrá. Čímž kufry také ztěžkly, a na vnitrostátním letu je limit 15 kg. Já mám batoh lehký a suchý, takže Kateřině odebírám pytel mokrého oblečení – oba se tím pádem do 15 vejdeme.

Let trval asi 3 hodiny, většinou už za tmy. Odebírání bagáže na letišti v Panama City (neboli Cuidad de Panama ) je docela dobrodružné, na vnitrostátním letu se očividně s velkou bagáží moc nepočítá, takže kufry vyhazují zřízenci z přízemního okénka přímo pod nohy cestujících. Také najít zde záchod je dost obtížné, pro mužskou polovinu nemožné – nezbylo mi než se vecpat mezi dámy.

Mohutný černý řidič už nás čeká, nakládáme a vyrážíme směr hotel. Silnice vede po hrázi, na jejímž konci vjíždíme mezi mrakodrapy, některé působí honosně, jiné dost vybydleně. Náš hotel také není nejnižší, bydlíme v 9. patře hned pod střešní terasou s bazénem a barem, kde si okamžitě dáváme vychlazeného předraženého Balbou. Ale ani si ho nestihneme vychutnat, stejně jako výhled na okolní mrakodrapy. Objevuje se totiž Květa se vzkazem, že řidič nás za mírný obolus odveze do nějakého supermercada a zpět – takže nákup večerního jídla a pití je nakonec šťastně zabezpečen.

Ranní výhled ze střešní  terasy hotelu nás ubezpečuje v tom, že hlavní město Panamy se od jiných středoamerických měst dost liší – tohle je skutečně velkoměsto, zřejmě se všemi jeho klady a zápory – pohybovat se tu za tmy prý opravdu není radno. Za řadou mrakodrapů kolem hotelu se leskne hladina Pacifiku, nad kterým právě vychází slunce, což je přinejmenším překvapivé. Až pohled na mapu tuto zdánlivou anomálii vysvětluje, panamská šíje se tu totiž stáčí k severu a Tichý oceán tudíž opravdu leží na jihovýchod od města.

Po snídani už na nás čeká včerejší řidič, který nás má seznámit s nejzajímavějšími místy metropole. Nejdříve tedy slavný Panamský průplav. Jeho začátek leží na okraji města, asi 20 minut jízdy od našeho hotelu. Jde o první soustavu zdymadel na pacifické straně, nazvanou Miraflores. Platíme 15 $ a vstupujeme do čtyřpatrového návštěvnického centra, z jehož horní vyhlídkové terasy máme krásny výhled na zdymadla, kterými právě projíždí mohutná kontejnery silně zatížená nákladní loď Nyk Deneb z Monrovie, tedy hlášená v Libérii. Též další loď, Morning Cornet, je stejného původu a za ní se blíží ještě jedna, vypadající podobně. Po stranách průplavu jsou kolejnice, které slouží k pohybu malých elektromašinek, které jsou lany spojeny s přídí a zádí přepravované lodi a udržují jí tak v plavební dráze. Tyto čtyři elektrické “muly” působí ve srovnání s lodním gigantem neuvěřitelně titěrně. A za kanálem pluje další loď, z našeho pohledu to vypadá, jakoby se pohybovala po pevné zemi – jde o rozšíření průplavu o další kanál, tak trochu visutý.

Nyk Deneb už mezitím proplula zdymadly, mašinky se odpoutávají a loď pokračuje kanálem k dalšímu zdymadlu San Miguel a potom dále po trase přes 80 km až k městu Colon na Atlantické straně. My můžeme sestoupit na nižší terasu a posléze až dolů, odkud se ty lodní kolosy tyčí přímo nad námi. Je tu několik občerstvení, ale pivo nevedou, tak si dáme aspoň zmrzlinu a sledujeme dění kolem. Mezi houstnoucími davy návštěvníků se prodírá showmanský moderátor, který kromě toho, že ohlašuje jména a cíle proplouvajících plavidel (ta libérijská flotila směřuje z východní Asie na atlantské severoamerické pobřeží), zjišťuje národnosti návštěvníků a pak je vyhlašuje za mohutného aplausu těch, kterých se to právě týká – i na Czech Republic se pochopitelně dostalo.

Ještě si prohlédneme muzeum s fotografiemi a exponáty týkající se stavby průplavu. Počáteční francouzský projekt z konce 19.století (tehdy ještě bylo panamské území součástí Kolumbie, nezávislost byla vyhlášena až v roce 1903) vedený stavitelem Suezského průplavu Ing. Lessepsem skončil krachem – tropické počasí a nemoci včetně neprostupného terénu vykonaly své. Stavbu převzaly USA a roku 1914 byl průplav otevřen – USA si ponechaly jeho správu až do roku 1999, kdy byl předán Panamě, ovšem jako neutrální území pod panamskou správou s garancí USA.

Před odjezdem si ještě prohlédneme starou hráz na pokraji pralesa – několik cedulí nás varuje před krokodýly, ale neobjevili jsme žádného. Vracíme se do města a přejedeme přes ústí kanálu po Puente de las Americas, mostu Amerik , který symbolicky spojuje Střední a Jižní Ameriku. Na jihoamerické straně se zastavíme u odpočívadla s čínským pavilónkem a pomníkem připomínajícím podíl čínských dělníků na stavbě průplavu, s pěkným výhledem na most i jeřáby v ústí průplavu. Vracíme se na středoamerickou půdu, krátce se stavíme v tržnici s panamskými řemeslnými výrobky. Hned vedle je mohutný palác postavený pro soutěž Miss World, dnes sloužící bůhví čemu.

Přes dlouhou hráz s promenádou a výhledem na panamské mrakodrapy dojedeme na malé ostrůvky, kde se při nákupu v klimatizovaném Duty Free trochu zchladíme a konečně se i zaslouženě napojíme. Vystojíme si frontu na vyfocení u plastického nápisu Panamá a vracíme se zpět k předposlednímu bodu našeho dnešního programu, starému městu Casco Viejo. Je to místo, kde bylo město znovu vybudováno po katastrofálním zničení prapůvodního Cuidad de Panamá, založeného roku 1519 guvernérem Pedrem Arias de Ávila (tzv. Pedrarias, právě kvůli údajné vzpouře proti němu byl popraven Balboa). Vyplenění a vypálení města má na svědomí velšský korzár Henry Morgan, který se svými hrdlořezy přešel roku 1671 šíji a nic netušící Španěly tak zcela zaskočil nečekaným útokem z vnitrozemí. Nebyl to jeho první podobný kousek, pár let předtím obdobně překvapil naši starou známou Granadu, když pro změnu zaútočil z Nikaragujského jezera, které přeplul na indiánských kanoích. A mezi jeho další úlovky patřila i tak slavné jméno jako venezuelské Maracaibo, bez jehož dobývání se neobejde žádná pořádná pirátská knížka, od kapitána Blooda po Jana Kornela.

Casco Viejo leží na poloostrově ohraničeném zálivy, kde je momentálně silný odliv. Procházíme několika náměstíčky, uličkami mezi pěkně opravenými koloniálními domy se zdobenými balkóny i domy ve stadiu ruin, kostely s monumentální zlatou výzdobou i kostely zřícenými, až kolem střeženého prezidentova paláce dorazíme k nejzazšímu mysu s pěkným náměstím Plaza de Francia, kde sochy a pamětní desky připomínají památku 22 000 francouzských dělníků, kteří zahynuli při stavbě průplavu.

Přes tržiště s rázovitě oblečenými indiánkami se vracíme k vozu a vyrážíme k poslednímu bodu programu, Morganem zničenému starému městu Panama Vieja. Je příšerní horko, řidič už nemá mnoho času a vstupné opět 15$ je docela vysoké. Přesto tam s Marcelou, Pavlou, Jiřinou a Renatou aspoň na půlhodinku vyrazíme, když se nám to podaří ukecat na 10. Celý areál je pěkně rozsáhlý, takže zvládneme obejít jen malou část, ale zřícené budovy pod mohutnými stromy působí docela sugestivně, obzvláště starý kostel a věž radnice vedle nádherně červeně rozkvetlého stromu. Mrakodrapy v pozadí tomu dodávají patřičný kontrast.

Po návratu do hotelu jsme docela vyčerpaní, dáme si pozdní oběd v hotelové restauraci a cervezy padají do našich vyprahlých hrdel rychlostí přímo kosmickou. Řidič nás poněkud vyděsí katastrofickými zvěstmi o tom, že zítra začíná Svatý týden a jakýkoli alkohol zmizí z nabídky všech restaurací a obchodů. Takto stresováni okamžitě vyrážíme do blízkého supermercada, abychom si trochu užili aspoň ještě ten dnešek. A pohodlí klimatizovaného pokoje už dnes opustíme jen na krátkou výpravu na střešní terasu, kde si společně vychutnáme při pohledu na okolní rozsvícené mrakodrapy welcome drink, na který včera nezbyl čas. Ale pro nás je to spíše farewell drink, protože zítra nás čeká už jen letiště a dlouhá cesta domů.

Řidičovo včerejší strašení se ukázalo naštěstí plané, pivo v supermercadu mají i dnes. Zato se objevilo další nebezpečí – dva Němci, se kterými jsme se bavili v recepci, nám sdělili, že už jsou tu druhý den navíc, protože ač měli řádně koupenou letenku, do letadla se prostě nevešli. Bylo tedy rozhodnuto, že ač letíme až v 7 večer, pojedeme na letiště už ve 13,30, abychom tam byli jako první.

Já s Marcelou už dopoledne strávíme relaxačně pobytem na pokoji, přerušeným jen nákupem improvizovaného sýrového oběda z mercada. Pavla s Jiřinou a Renatou ještě vyrazili na dobrodružnou pěší výpravu – spojenou totiž s přebíháním dálnic - do ranního Casco Viejo a na rybí trh.

Na letišti jsme opravdu mezi prvními a hned se také stavíme do fronty. Ač se mi to zdálo poněkud předčasné, dobře jsme udělali – odbavování totiž začalo docela s předstihem, takže s palubkou v kapse je další čekání zpestřené několika předraženými Balboy daleko příjemnější.

Jedenáctihodinový noční let do Amsterdamu se mi povedlo docela úspěšně prospat. Tři hodiny na amsterdamském letišti ukrátí několik Heinekenů a na nás docela překvapivá konzumace kuskusu – kupodivu nám přišel k duhu. Konečně poslední letadlo a před šestou večerní šťastně přistáváme v deštivé Praze – počasí vypadá stejně jako při našem odletu, čili dost mizerně a tak to prý bylo celou dobu. Takže jsme výlet do tropů zvolili docela šikovně.