Sloni pod
Kilimandžárem.
CK Exim, jejíž „pobytově-safarijský“ zájezd propagačně nazvaný Lev Simba jsme si vyhlédli, bohužel zkrátila jeho silvestrovský turnus oficiálně na 9 dní (z toho ten 9. spočívá v přistání na Ruzyni v 0,50 ráno), takže jsme trochu váhali, zda nezvolit jiný termín, ale volné dny a nucená Marcelina dovolená nakonec rozhodly. Zlákali jsme ještě kamarády Hanu a Zdeňka a ti zase své příbuzné Lídu a Jirku, takže minimální počet pro konání zájezdu byl zajištěn – jak se posléze ukázalo, zájem byl daleko větší.
26.12. 2013. Praha – Hurghada – Zanzibar – Mombasa – hotel
Coral Key.
Program letu je určen jednak tím, že se najednou nalodí jak Keňa, tak Zanzibar, a za druhé tím, že společnost Travel Service alias Smart Wings nemá větší letadla, takže je nutné ještě mezipřistání v Hurghadě za účelem tankování. Před dvěma lety už jsme to zažili v té zanzibarské modifikaci, takže to pro nás žádné překvapení není. Odlétáme ráno v 0,55 h, do Hurghady to trvá 4 hodiny, tam nás asi na půlhodiny vyženou do haly, posádka letadla se vymění a pokračujeme dalších 5 hodin na Zanzibar. Let většinou prospíme, ale v závěru kolem poledního (rozdíl 2 hodin mezi Prahou a Keňou nás trochu časově postrčil) si můžeme vychutnat vlevo Mount Kenyu a za chvíli vpravo přímo pod námi Kilimandžáro. Krátce nato se ocitáme nad Indickým oceánem a před přistáním na Zanzibaru si alespoň seshora vychutnáme malebné ostrůvky obklopené tyrkysovým mořem.
Zanzibar vystupuje, my tentokrát zůstáváme v letadle – po chvíli nastupují zanzibarští navrátilci, mezi nimi i naši známí Pachtovi, příslušně opáleni a jinak celkem spokojeni. Krátce si s nimi vyměníme zkušenosti a už zase startujeme, naštěstí už na poslední a také nejkratší přelet – do Mombasy to trvá necelou půlhodinku, ve 3 odpoledne přistáváme.
Na letišti oba zjišťujeme, že jsme si ani jeden nevzali tužku nutnou k vyplnění žádosti o vízum, keňský zřízenec ochotně vypomůže a hned také naznačuje, že zadarmo to nebude – naštěstí máme drobný dolar, což je podle toho, s jakou vervou mi ho vyškubne z ruky, postačující hodnota. Následuje procedura s focením a otisky prstů, napřed palec, pak zbylé čtyři, totéž s druhou rukou, a za poplatek 50$ na osobu jsou nám vydána víza. Kufry se už točí na karuselu, obavy z jejich předčasného vyložení na Zanzibaru se naštěstí nenaplnily. Hlásíme se k průvodkyni Báře – je nám trochu povědomá a taky že jo, provázela nás před pár lety ve Venezuele. Vítá nás vedro, před minimálně dvouhodinovou cestou do hotelu to chce zabezpečit něco k pití. Před letištěm je jediný krámek, pivo ale nemají – pobřeží je zkrátka většinou muslimské. Spokojíme se tedy s vodou, flaška za 2 Eura či dolary, černoška za pultem bere překvapivě i kovové. Lovíme z kufru bezpečnostní slivovici, najdeme náš autobus a můžeme vyrazit do africké reality – pochopitelně jako v každé bývalé britské kolonii vlevo.
Jízda do Malindi
Další mešity a trhy signalizují průjezd městem Malindi a za pár minut vystupujeme před naším hotelem. Jsme okroužkováni, vyfasujeme klíče a už nám pikolík veze kufry bludištěm stylových chýší, záchytným bodem je bazén – později se ale ukazuje, že je jich areálu asi 8. Vysolíme další dolar a po kratší potyčce s klimatizací vyrážíme hned ochutnat allinclusivní nabídku – točené pivo Tusker. Za chvíli se objevují čtyři naši souputníci, ti jdou rovnou do panáků, takže před vstupem do otevřené jídelny dělá Zdeňkovi připínání nohavic trochu problémy. Většina stolů je rezervovaná italskými cedulkami – jako většina hotelů na pobřeží Keni (a na Zanzibaru) je i tento italský. Večeře pestrá, největší zájem vzbudil salát z kalamarů.
Ještě se trochu dorazíme v baru a konečně nás čeká zasloužené lože pod nebesy – tedy pod moskytiérou.
27.12. 2013. hotel
Coral Key.
První den pobytu je, jak už to tak bývá, poflakovací. Po snídani jdeme prozkoumat kvalitu – či spíše nekvalitu – místního moře a pláže. Katalog Eximu varoval před silným odlivem a připojil obligátní informaci, že koupat se dá jen při ranním a večerním přílivu. Že to tak není, zjistili jsme už na Zanzibaru, vyvrcholení přílivu a odlivu se posouvá ze dne na den přibližně o hodinu. Příslušný kalendář je v recepci, dnes by měl příliv vrcholit kolem poledne. Ovšem zdejší lokalita skrývá ještě jeden zádrhel, nedaleké ústí řeky Galany alias Sabaki, která v prosinci a lednu, tj. v období tzv.krátkých dešťů, přináší z NP Tsavo East nánosy červené půdy. Průvodce Lonely Planet to podává dosti děsivě jako „blátivou záplavu“, zatímco katalog Eximu to zlehčuje eufemismem „zajímavý úkaz“. Pravda je někde uprostřed, od tyrkysově průzračného moře to má sice daleko, ale o „přívalu bahna“ se mluvit nedá. Pásy červeně zabarvené vody jsou dobře vidět z vyhlídky nad pláží, táhnou se až ke skalnatému reefu lemujícímu pobřeží. Jinak je pláž pěkná, s bílým pískem a lemovaná kokosovými palmami. My s Marcelou se sice koupeme, ale jsme skoro jediní – spíš než ta červená prsť vadí spousta chaluh a travin. Navíc na pláži, která je veřejná, již čekají hloučky místních otravů, kteří se na člověka mířícího k moři okamžitě vrhnou a vnucují svůj sortiment, od vyřezávaného dřeva po safari či potápěčské výlety. Odredovaný Captain Morgan se prokazuje sešitem s česky psanou pochvalou, jiná dvojice se zase představuje coby Miloš Zeman a Václav Klaus – od jinak převažujících Italů nás totiž domorodci neomylně poznají.
Plážový bar je nepoužitelný, poskytuje jen džusy a vodu, takže si občas musíme odskočit na Tuskera. Před obědem nás čeká porada s Bárou, seznamujeme se s programem našeho třídenního safari (ve svahilštině to značí cesta), které nás čeká pozítří, i s možností dalších výletů, My s Marcelou si vybíráme pralesní ruiny Gedi, Hana a spol. prohlídku Malindi. Lákavý je i tzv. Karibik, čili šnorchlovací a koupací lodní výlet na Nový rok, ale na ten se raději přihlásíme až poté, co uvidíme, jak se na nás podepsalo safari.
Po obědě začíná odliv, koupat už se moc nedá, vyrážíme s Marcelou na výlet po pláži k útesům na obzoru. Okamžitě se na nás jeden domorodec nalepí, ale působí docela slušně, nic nevnucuje, čeká prý na české přátele, s kterými pojede na safari do NP Masai Mara. Doprovodí nás až k útesům, které jde za odlivu obejít mořem takřka suchou nohou. Na druhé straně útesů už je vidět přístav v Malindi, plný rybářských člunů povalujících se teď za odlivu na mělčině. Na útesu je vztyčen kříž na památku portugalského mořeplavce Vasco da Gamy, který zde roku 1499 přistál během své průkopnické plavby do Indie.
Po návratu do hotelu najdeme naši zbývající čtveřici u centrálního bazénu, vykoupeme se tedy aspoň tady a vyrážíme do baru, kde už zůstaneme až do večeře. A po ní se sem pochopitelně vrátíme a setrváme až skoro do půlnoci, kdy nás první předzvěsti blížící se střevní katastrofy urychleně zaženou do bezpečí domova.
28.12. 2013. hotel
Coral Key – výlet do Gedi.
Asi do čtvrté ranní se na pereme o záchod, pak se to u Marcely zlepší, u mně ovšem neblahý stav přetrvává. Cpu se ercefurylem, nejdu ani na snídani, dopoledne trávím střídavě v posteli a na míse. Před obědem se trochu vzpamatuju a vyrážíme do baru aspoň na čaj – jaká to potupa pro naše pivní plecháčky. Ostatní jsou kupodivu v pořádku, jen Lídu v noci taky něco podobného postihlo, ale zdaleka ne tak drsně. To je zkrátka Afrika.
Oběd ještě raději ještě vypustím, ale zdá se, že se situace zlepšuje. Taky musí, protože nás čeká odpolední výlet k ruinám Gedi – snad to dobře dopadne. Sraz je v půl třetí, krátce nato doráží mikrobus s Bárou, místním odredovaným průvodcem a asi 10 dalšími členy výletu. K ruinám Gedi je to jen asi 20 minut, cestou potkáváme hlavně pestrobarevné Svahilky s nezbytným nákladem na hlavě, což jsou převážně velké plastové nádoby s vodou, jedna ovšem takto transportuje i docela velkou televizi.
Ruiny svahilského města Gedi se nacházejí na okraji nejrozsáhlejšího východoafrického pobřežního pralesa Arabuko-Sokoke. A jako uvítací výbor už nás čeká tlupa kočkodanů diadémových, kteří dobře vědí, že navzdory zákazu „Don´t feed the monkeys!“ o svůj příděl nepřijdou. Náš odredovaný rastaman už přináší krabici a nadílka banánů se rychle stěhuje mezi primáty. Jsou docela vynalézaví, když je Marcela láká k výskoku vysoko zdviženým banánem, překvapivě vylezou buď přímo po ní nebo si vypomůžou vedle stojícím stromkem a skočí na ní seshora.
Konečně jsou
primáti tak nažraní, že už o banány ztrácejí zájem a my můžeme pokračovat ke
zříceninám středověkého města. Jelikož jeho existence zůstala utajena
Portugalcům obývajícím v 16. století Malindi jen asi
Prohlídka končí v muzeu, kde jsou vystaveny zde nalezené předměty, které svědčí o tom, že Gedi bylo v obchodním styku jak s Portugalci, tak dokonce s Čínou dynastie Ming. Jsou tu i záchody, kupodivu je nepotřebuji. Ještě poslední rozloučení s kočkodany, které zákonitě skončilo poškrábáním nejmladšího výletníka, a vyrážíme na zpáteční cestu – obšťastňováni tirádami obstarožní „zmalované“ na téma, jak ji místní mladíci obtěžovali dokonce tak, že jí šahali i na nohy, takže jednoho musela „nakopnout do jeho černého ksichtu“.
Z večeře si beru jen bramborovou kaši, ale stejně po ní dochází k recidivě, nasazuji tedy osvědčený český endiaron, ten zdá se konečně zabral. Vyměníme 100$ za 820Ksh (keňských shillingů), na safari prý nelze platit dolary ani eury. Přebalujeme, ráno musíme opustit pokoj, jeden kufr tu zůstane a druhý si bereme – Bára varuje, že v Amboseli pod Kilimandžárem prý je docela zima.
29.12. 2013. hotel
Coral Key – Tsavo East NP – rezervace Ngutuni – Ngutuni Lodge.
Vstáváme ve 4,30, v recepci vyfasujeme snídaňové balíčky, uložíme zde zůstávající kufry a čekáme – dvě auta i s včerejším rastamanem (i když vlastně jde spíše o afrúčes) tu už jsou, poslední se objevuje s menším zpožděním. Je nás celkem 17, takže jedno auto je akorát pro naši šestici, vedle řidiče se usadil rastaman, Bára se bude během safari stěhovat z auta do auta. Roztáhneme se s Marcelou vzadu a během dvou hodinek cesty do Tsava se ještě docela prospím – přesto, že jízda po nezpevněné cestě je docela vytřásající. Když se začíná rozednívat, stavíme na krátkou pauzu s výhledem na řeku Galana, nebo možná v tomto místě ještě Sabaki – během toku má totiž více jmen. Zkrátka je to ale je ona, která má na svědomí červené nánosy v moři u Malindi.
Další zastávka u toalet, ke kterým se prochází barákem plným afrických suvenýrů. Plac před boudou nese hrdý název Mandela Street, jak sděluje dřevěná cedule přibitá na stromě. Řidiči mezitím zvedli u našich aut střechu, takže safari může začít. A taky že jo, ještě před vjezdem do rezervace potkáváme první zástupce africké divočiny, i když zatím jen v podobě hejna perliček supích, někteří šťastlivci si všimli i mrňavé antilopy – jde o tzv. dikdika, nejmenší místní antilopu. Což také vysvětluje, proč jsem si jí vůbec nevšiml. Zato při další zastávce před branami parku sejdeme kousek k řece a tam nás už čekají reprezentanti místní fauny zcela plnohodnotní – napřed jen v podobě dvou párů očí na hladině, které se pomalu blíží ke břehu, očividně přilákány popiskováním našeho řidiče. A už se jeden z krokodýlů sune na břeh, a je to pěkný macek. Rozvalí se tam, vypadá dost netečně, ale zdání klame, i na suchu jsou krokodýli překvapivě rychlí. Takže s respektem udržujeme dostatečnou vzdálenost, alespoň si to myslíme – naštěstí se nenaskytla možnost si to ověřit. Ještě si vyfotíme kolem pobíhajícího kočkodana zeleného – je jich tu také pochopitelně více – a vjíždíme branou Sala do národního parku Tsavo East. Báru máme teď u nás, takže budeme informováni, vypadá to, že místní faunu má docela zmáknutou – i když zatím nás obšírně informuje hlavně o mužské i ženské obřízce.
Řidiči neustále vysílačkou komunikují jak mezi sebou, tak s ostatními po celém parku – případné „úlovky“ na jiných místech budou včas avizovány. Zatím se držíme řeky Galany, jejíž břehy jsou lemovány rozložitými palmami – podobné jsme viděli na březích Nilu v Egyptě. Půda v Tsavu je opravdu červená a za chvíli jí máme v otevřeném autě všude. A s další nepříjemností kodrcavé jízdy v otevřeném autě se seznámím též poměrně brzy – coby stojící pozorovatel netrpělivě vyhlížející tu s dalekohledem, jindy zase s fotoaparátem, každou chvíli narazím hlavou na střešní rám a specielně vhodně umístěný šroub – zkrvavená hlava zkrátka k plnohodnotnému safari patří.
První spatřené antilopy je pár vodušek, potom míjíme stádečko impal. V dálce na břehu Galany spatříme první slony přicházející se napít. O kus dál se snažíme rozpoznat, jestli to, co vykukuje nad hladinu, jsou kameny nebo hroši – správnou se nakonec bohužel ukázala ta první možnost. Ale na podruhé už to hroši opravdu jsou, ale dost daleko – v parku se musíme držet vyznačených cest a vystoupit z vozidla se také pochopitelně nesmí, takže se nemůžeme zajet podívat blíže ke břehu. V buši se popásají gazely Grantovy, objevují se první zebry a dokonce žirafa. I sloni už jsou trochu blíže, a po další žirafě vlevo se najednou vyvalí z houští zprava slon opravdu výstavní a hrne si to na cestu těsně za naším autem. Je zřejmě čerstvě vyválený v řece, obrovské kly má obalené červeným bahnem a auta za námi se mu zřejmě moc nelíbí. Nás si nevšímá, ale otáčí se doleva – obě vozidla se dávají na rychlý ústup a spokojený slon mizí na druhé straně cesty. Tak to bylo zatím nejlepší.
Chvíli se někam řítíme zvýšenou rychlostí, pak ale otáčíme a vracíme se – důvodem této akce byla zpráva o levhartovi odpočívajícím v koruně stromu, ale než jsme to stihli, už zmizel – není divu, jistě k němu zamířilo hned několik desítek aut.
Kolem poledního se ukázalo slunce, které se zatím schovávalo za mraky – červeň cest v zeleném buši hned vyniká daleko výrazněji. A totéž platí o slonech, kteří vyváleni v prachu Tsava vyloženě červeně září. A podobně i vysoká termitiště, hojně vroubící cestu. Mezi hejnem bílých volavek vyniká obrovský stojící pták, naprosto mně nepovědomý – jde prý o dropa koriho, nejtěžšího létajícího ptáka – opravdu než jsem ho stihl vyfotit, uletěl.
Stáčíme se k jihu, mezi akáciemi se před námi tyčí výrazné kopce a na jednom z nich nás čeká Voi Safari Lodge s uvítací kapelou v recepci a obědem v otevřené restauraci na kryté terase hned vedle stromu ověšeného hnízdy žlutých snovačů. Jídlu jsem moc nedal, přece jen se ještě musím trochu krotit – ač jednoho Tuskera už jsem si povolil. Kolem restaurantu je několik vyhlídkových teras, místní panoráma opravdu stojí za to – vskutku „zelené pahorky africké“. Ti s bystřejším zrakem dokonce vidí na jejich úpatí putujícího slona, já se musím spokojit s jeho nejbližším příbuzným damanem vyhřívajícím se na skále. A všude kolem rejdí výrazné ještěrky agamy skalní se žlutou hlavou a zelenomodrým tělem – ostatně naše staré známé z Coral Key. Je tu i bazén, ale já s Marcelou dáváme přednost sestupu k napajedlu pod kopcem, u kterého postává několik obrovských ptáků, podle roztažených křídel připravených k odletu. Ale ne, najednou je zase hromadně složí. Po schodech se tunelem dostáváme až do jakéhosi bunkru za napajedlem, jehož střílnami můžeme ptáky pozorovat zblízka. Jde o mrchožravé čápy marabu, a křídelní prostocviky asi provádějí za účelem sušení. Naštěstí je nevyplašilo ani hulákání zpovykaného pubescenta z naší výpravy sestupujícího tunelem popsaným nápisy „Silence, wild animals!“. Tento sympaťák si u nás hned vysloužil přezdívku Galapágy – podle jeho pohrdavé odpovědi na naši otázku, jak se mu to zde líbí – „No na Galapágy prostě nic nemá!“.
Kolem třetí odpolední vyrážíme na další cestu, kolem paviání tlupy, jejíž šéf právě bleskurychle vyplenil odpadkový koš a teď se majetnicky usadil na zídce nad ním. Kolem vzdálených hloučků antilop, kde náš řidič rozpoznává i největší africkou antilopu losí, sjíždíme z kopců do roviny a najednou ostře zrychlujeme – přišla zpráva od našich zbylých dvou aut, že zblízka pozorují koupající se slony. Tentokrát jsme to stihli – stojíme na břehu tůně, ve které si užívá čtyřhlavá sloní rodinka. Občas skoro úplně zmizí pod vodou a jen jejich vztyčené choboty trčí nad hladinu jako periskopy. Když se vynoří, snaží se nejmenší slůně ustavičně vylézt na záda svého rodiče, podporováno při tom svým větším sourozencem. Vyvádějí tam takhle snad pět minut, než konečně vůdčí zvíře usoudí, že to stačilo a velí k odchodu. Při tom zamíří přímo na nás a ač Bára říká, že pokud nezačne plácat ušima či dokonce troubit, je to v pořádku, přece řidič raději popojede, a sloni mohou spokojeně pokračovat dále do savany.
Pokračujeme v projížďce, v kališti se vyvalujícího se buvola přinutíme povstat a zaujmout výhružný postoj – spolu s hrochem patří k nejnebezpečnějším zvířatům Afriky. Potkáváme ještě několik slonů, v odpoledním slunci úžasně červených, pštrosy, ale bohužel dost daleko, a nakonec dropa kori konečně ve fotogenické póze. Konečně i já vidím párek malých dikdiků, jejich manželský život se prý vyznačuje takovou věrností, že skon jednoho druhý dlouho nepřežije – za chvíli ovšem potkáváme i dikdičí trojici, zřejmě raritní manželský trojúhelník -výjimky potvrzují pravidlo. Po šesté hodině opouštíme Tsavo jižní branou Voi střeženou kočkodany, projedeme městečkem Voi a další branou vjedeme do přilehlé rezervace Ngutuni. Zde neplatí tak přísná pravidla jako ve národních parcích, naše auta se mohou rozjet i volně divočinou, ale objevíme už jen několik gazel a vodušek. A skoro za tmy krátce před sedmou vylézáme před branou Ngutuni Lodge, kde budeme nocovat.
Lodge je stylově zasazena do okolní přírody, jednopatrové dřevěné bungalowy s verandou otevřenou k napajedlu, na něž je nejlepší výhled z terasy před jídelnou. Ale zájem o vodu jeví opět jen spolehliví čápi marabu. Pozorujeme je z terasy obsypané krásně zbarvenými špačkovitými ptáky při dalším keňském pivu Pilsner – silnější než Tusker, ale cenově stejné – 350 Ksh. Večeře je výborná, i víno docela ujde. A o místní živočišstvo nejsme ochuzeni ani tady, každou chvíli někdo zaječí, neboť se právě stal terčem náletu obrovských černých brouků připomínající chrousty, ale několikrát větších.
Jelikož zítra vstáváme v 5,30, dlouho si neposedíme. Kdybychom měli dalekohled s nočním viděním, možná že bychom z balkónu mohli objevit u napajedla něco zajímavého, ale takhle dáme raději přednost slivovicovému schlaftrunku a následnému spánku – a tentokrát konečně nerušenému.
30.12. 2013. Ngutuni
Lodge – masajská vesnice – NP Amboseli – Kibo Camp.
Vyjíždíme ještě za šera, projíždíme rezervací stejnou cestou jako včera a i život kolem je podobný – gazely, vodušky a navíc buvolci stepní. Okolní tráva je docela vysoká, šance spatřit nějakou šelmu vracející se z nočního lovu tím pádem nízká.
Za městečkem Voi
se napojíme na hlavní silnici z Mombasy a nabereme severozápadní kurs na
Nairobi. Vlevo od silnice zvěstují vyšší kopce hornatý park Tsavo West, ten ale
není naším cílem. Tím je NP Amboseli na úpatí Kilimandžára, k němu to ale
máme ještě aspoň
4 hodiny. Vpravo kopírujeme železnici a když míjíme železniční most, poutač se
dvěma lvími hlavami a nápisem Men Eaters Camp nás upozorňuje, že projíždíme
místem, které se stalo dějištěm pohnutých událostí na konci 19. století. Stavbu
železnice zde roku 1898 takřka překazili dva lidožraví lvi, domorodci
přezdívaní Duch a Temnota, kteří, než se je konečně podařilo zlikvidovat,
pozabíjeli na 30 dělníků včetně anglického úředníka, kterého vyvlekli ze
staniční budovy. Tento příběh byl poměrně věrně ztvárněn v americkém filmu
Lovci lvů – v originále The Ghost and The Darkness – s Val Kilmerem a
velmi výrazným Michaelem Douglasem.
Postupně projedeme několika městečky – stále stejný obrázek prodejních budek, tržišť a barevných krámků. Místní se za provozu s neobyčejnou obratností proplétají frekventovanou silnicí, aby nám nabídli tu pytlík pomerančů či ošatku s vejci, jindy i živou slepici nebo králíka. Kolem poledního stavíme kousek za městečkem Emali ve dvoře s barákem plným vyřezávaných zvířat, ale i s pivem. Řidiči odjedou natankovat a po jejich návratu vyrážíme na jih – směr Amboseli. Vpravo vysoko v mracích občas něco bíle zazáří – opravdu jde o sněhovou čepičku Kilimandžára, ale zatím spíš tušenou.
Před vlastním parkem nás ovšem čeká ještě jedna zastávka, a sice návštěva masajské vesnice. Na rozdíl od mnoha jiných podobných atrakcí, tahle vesnice ani její obyvatelé nejsou kašírovaní, ale skutečně tu žijí tímto způsobem, ovšem byli by hloupí, aby výhody turistického zájmu o ně patřičně nevyužili. Před vchodem do ohrady vytvořené z ostnatého houští, tzv. bomy, chránící vlastní vesnici divokou zvěří, nás už vítá masajský náčelník a vybírá od každého poplatek 1000 Ksh a to už vyrážejí z průchodu v ohradě masajští bojovníci s holemi oblečeni převážně v červeném, ale i v modrém přehozu, a za nimi zástup zpívajících pestrobarevně oděných žen. Asi dvakrát nás obkrouží a pak už zavlečou naše dámy do svých řad a zapojí do tance, spočívajícího v co nejvyšším snožném výskoku. U dámské části jsou ty výskoky kolektivní, u pánské se „bojovníci“ předvádějí postupně za doprovodu temného sborového sugestivně rytmického „Hu!Hu!Hu! Jen většina z nás - hlavně žen- očekávala, že muži budou vyšší, já jsem si je zase představoval vlasatější.
Uvnitř ohrady je kromě masajských chýší ještě jedna menší pro dobytek, kolem kterého se točí celý masajský život. Masajská obydlí jsou nízké oválné hliněné stavby, jistě hojně vyztužené kravským trusem. Vyfotíme se s majitelem a jsme zavedeni dovnitř – hlavně sehnout hlavu. Ve tmě se chvíli rozkoukáváme, domácí pán nás usazuje i na postel s upozorněním, že „mama is there“ – opravdu, jeho manželka s dvouměsíčními dvojčaty, jíž jsme si ve tmě vůbec nevšimli, sdílí postel s námi. Pán domu nám cosi povídá o svém životě, ale z jeho angličtiny pochopím jen to, že to tady klidně může opustit a odkočovat třeba do Tanzánie.
Venku nás místní šaman seznámí se svými přírodními medikamenty a poté vesnický ohněstrůjce za pomoci dalších dvou rozfoukávačů předvede rozdělání ohně vrtěním klacíku – sice úspěšně, ale ať mi nikdo neříká, že to tak v praxi opravdu dělají. Celá produkce je poněkud rušena hádkou Báry s náčelníkem, který ustavičně tvrdí, že peníze dostal jen od 15 lidí a nás je 17. Nevím, jak se to nakonec vyřešilo. Ale Masajové nás rozhodně jen tak nepustí, ženy už za ohradou rozložily nabídku svých cetek a bojovníci se mění v neúprosné kšeftaře. Nakonec odcházíme s docela pěknou miskou - původní cena 35$, konečná 5$. A to jsme ještě rádi, že máme jen jednu. Na závěr navštívíme školu plnou masajských prcků, ta už je ovšem z vlnitého plechu.
Kolem několika dalších podobných vesnic jedeme prašnou cestou ještě asi půlhodiny, až sloni po obou stranách cesty zvěstují, že jsme na dosah Amboseli. Stanový kemp Kibo leží kousek od brány do parku. Ale nepředstavujte si stan jako ty naše. Je ohromný, se dvěma postelemi, přivedenou elektřinou s přistavěným kamenným záchodem a sprchovým koutem. Celý stan je navíc krytý přístřeškem ze suchých palmových listů.
Zhltneme pozdní oběd a kolem třetí vyrážíme na odpolední projížďku po Amboseli. Amboseli se od Tsava dost liší, nejen klasickou šedou barvou slonů, jejichž stádo nás vítá hned za branou. Tsavo bylo daleko kopcovitější, Amboseli je placka, na jihu ohraničená mračnou stěnou stále skrývající Kilimandžáru už za tanzanskou hranicí. A zdejší savana je také daleko méně zarostlá, takže stáda slonů i osamělí samci jsou vidět už zdaleka. A že jich tu je. Místní gazely jsou převážně Thompsonovy, od Grantových se odlišují černým pruhem na bocích. A konečně se mezi zebrami objevují i pakoně, i když jednotlivě a ne v nespočetných stádech, jak to známe z přírodovědných filmů. To bychom museli ještě dále do Masai Mara a v době jejich tahu – ale podle zpráv očitých svědků to pak na březích řeky Mara vypadá jak na parkovišti před supermarketem v době slev. Ale i tady je safarijský provoz daleko hustší než v Tsavu, kde jsem byl poměrně příjemně překvapen, že jsme moc aut nepotkávali. Amboseli je totiž daleko menší a patří k nejmladším parkům – jeho zřízení v enklávě Masajů spojené s přesidlováním vyvolalo pochopitelně jejich velkou nelibost, která se projevila hlavně v cíleném vybíjení nosorožců a lvů – takže na ty tu budeme mít asi smůlu. Voda stékající z ledovců Kilimandžára tu vytvořila mnohé mokřady, které jsou domovem četných vodních ptáků – čápů, volavek a i plameňáků – ty ovšem zahlédneme jen letmo, náš řidič je zřejmě nepovažuje za hodné pozornosti. Ale u krásného jeřába královského se zlatou péřovou korunou přece jen zastaví, stejně jako u pštrosa, který názorně předvádí, jak na nás sere. Z dalších zástupců ptačí říše máme ještě štěstí na hadilova písaře, bohužel dost daleko, stejně jako párek orlů bělohlavých.
Kolem jezera s občas vykukujícími hrochy dorážíme na úpatí jediného místnímu kopečku tzv. Observation Hillu. Nahoru vylezeme pěšky – byl by tu jistě skvostný pohled na Kilimandžáro, kdyby ovšem nebylo skryto v temných mracích. Takže se musíme spokojit se vzdálenou skupinkou slonů koupajících se v zarostlých tůních hluboko pod námi, hojně obletovaných bílými volavkami. Při zpáteční jízdě je natrefíme akorát na cestě, jde o asi desítihlavé stádo s dvěma slůňaty.
Vracíme se do kempu už za soumraku. Zdá se, že mraky se trochu trhají, vylézá z nich nižší boční vrchol Kilimandžára a pod jejich okrajem je trochu vidět už i začátek sněhové pokrývky – snad budeme mít zítra více štěstí.
Po návratu do kempu se většina výpravy vrhá smýt prach a pot do bazénu, my dva jej naopak splachujeme Tuskerem. Před večeří je ještě třeba dát nabít baterky, ve 23 hod. se totiž vypíná proud. A po večeři nás čeká další masajské představení u ohně, po něm stihnu ještě pár piv a Marcela vín, poklábosíme v baru se spolucestovateli z druhého auta a vyrážíme na lože pod nebesa – (přidala jsem pomlčku) pardon pod moskytiéru. Obloha je plná hvězd, včetně Jižního kříže nad Kilimandžárem – i když tím si úplně jisti nejsme.
31.12. 2013. Kibo
Camp - Ngutuni Lodge – hotel Coral Key.
Střevní recidiva ve 4 ráno mě poněkud vyděsila, ale vypuštění snídaně a kumulace několika protisračkových dryáků snad zabralo. Jinak by to totiž byl doslova průser, z aut se v národním parku vylézt nesmí, turista dřepící v křoví je obzvláště vítanou lví kořistí. Ale pevně doufám, že pomůže i výhled na Kilimandžáro, které se konečně předvádí v plné ranní kráse.
Krátce po šesté vyrážíme na dvouhodinovou ranní projížďku parkem, hlavním úkolem je tentokrát pořídit co nejlepší fotky slonů pod Kilimandžárem, což se daří docela rychle. A pro jistotu ještě Kilimandžáro s pakoněm. Co se týče nepřítomných šelem, zachraňuje situaci aspoň pobíhající hyena, ale zase hodně daleko. A pak najednou řidič začíná vzrušeně drmolit do vysílačky, přidává plyn a my vyrážíme šílenou prašnou jízdou vstříc náhle se objevivší mlžné stěně. V otevřeném autě je rázem pěkná zima, nemaje při ruce nic jiného balím se aspoň do pláštěnky. Asi za 10 minut se z mlhy vynořuje řada aut stojících na cestě, řidiči vyklonění z okýnek, pasažéři skoro lezoucí na střechu a všichni vzrušeně ukazují někam do vysoké vlnící se trávy. I náš řidič se přidává: „Lion! He is walking!“ A Lída prý vidí dokonce lví ucho. No, já nevidím nic, ono v té vysoké vlnící trávě by to byl skoro zázrak. Ještě hodnou chvíli zíráme do savany, pak vzrušení pomalu opadá a auta se pomalu rozjíždějí.
Opouštíme park,
při zastávce u brány skupina Masajů využívá otevřených dveří našeho vozidla a
neurvale se cpe dovnitř divoce šermujíce oštěpy a bojovými kyji – opravdové
komerční přepadení. Zdeněk nakonec něco koupí a můžeme vyrazit dále – kousek za
branou ještě jako poslední pozdrav ční z buše žirafa, o kus dál pár dalších.. A dále nás dnes už čeká jen předlouhý návrat,
do našeho hotelu to máme přes
Po dalších několika hodinách na frekventované hlavní silnici konečně krátce před Mombasou zahneme do leva na tzv. zkratku. Ze začátku je to krásná a klidná silnice, ale po průjezdu velmi svérázným městečkem Kaloleni to vypukne. Asfalt náhle končí a my se ocitáme na nezpevněné rigolovité cestě, aniž by se rychlost auta nějak podstatně změnila. Ona tam občas sice silnice je, ale ve stavbě, takže my jedeme po hliněných náspech z ní vybagrovaných a na silnici se octneme jen ve chvíli, kdy přejíždíme z jedné strany na druhou. Krajina míhající se kolem našich poskakujících oken je docela zajímavá, prales, kokosové palmy, baobaby, dřevěné a hliněné vesničky, mávající děti. Ale všechny fotky pořízené za jízdy jsem musel vyhodit, byly pochopitelně zcela rozmazané. Krátce stavíme alespoň u malebných skal, které domorodci považovali za posvátné, a vyrážíme zase dál. Při obzvláště povedených rigolech se ozývají bolestné výkřiky, trpí nejen kostrče, ale občas i hlava. Ale stejně je to rozhodně zajímavější, než možný závar v Mombase.
Konečně se napojíme na hlavní pobřežní silnici a kolem sedmé jsme před naším hotelem. Loučíme se s řidičem, vyfasuje od každého 15$ tuzéra a jdeme se ubytovat – bohužel už nemáme tak pěknou chýši jako předtím, náš nový pokoj je v modernějším křídle u hlavního bazénu.
Silvestrovská večeře
má být až od
V určenou hodinu zasedá naše šestice k určenému stolu u bazénu, ovšem sdílíme ho s ještě jednou dvojicí. Už zlaté řetězy na mužově krku mohly napovědět, s kým budeme mít tu čest – a byla to pravda. Přes neustálé ujišťování, že jsou tu od toho, „aby byla sranda, no né, aby byla pohoda“, rychle si začínají stěžovat na vše, co je kolem a co tu zažili. I když ne že by zrovna dnes nebylo na co, zatím sedíme už asi půl hodiny u prázdných stolů. Pak s velkou slávou roznesli vodu a zase dlouho nic. Po další půlhodince se objevilo bílé víno, mé opakované žádosti o pivo jsou zcela ignorovány. Jelikož v menu byla možnost výběru, personál se snaží zjistit, o co kdo má zájem – zdá se, že je to pro něj neřešitelný úkol. Aby si pomohl alespoň u polévky (rybí nebo gaspacho), označuje židle gaspacháků barevnými stuhami. Pár krekrů na stolech je už dávno snědeno, a náš zábavný společník provokuje náš hlad kritikou na výlet do „Karibiku“, který byl dle něj za ty peníze ( 55$ ) zcela hrozný, ale nakonec snědl tři langusty, takže byl vlastně docela dobrý. Jeho kecy trpí nejvíce Lída, která sedí vedle nich a musí tedy udržovat konverzaci. Jinak se s nimi baví akorát Zdeněk, ale značně nesouvisle - stihl totiž předtím čtyři panáky – a taky brzo umlká. Hudba u bazénu střežené nehybnými Masaji hraje pořád dokola hlavní motiv z Tance z vlky, poté se své role ujímá místní skupina – obvyklá hudební všehochuť od Presleyho přes italskou pop music až po Boba Marleyho. I na ohňové točiče dojde řada.
Konečně polévka na scéně – taky už je asi 22,30. Pochopitelně na označení židlí bylo mezitím zapomenuto, takže o tu svoji je nutno trochu zabojovat. A jelikož gaspacho je neskutečně pálivé, jsem donucen okamžitě běžet pro pivo k našemu all inclusive baru - tam není ani noha a natočili mi ho v pohodě – proč už jsem to neudělal dřív! Mezitím konečně začínají nosit další chody, takže krátce před půlnocí jsme přece jen nasyceni a můžeme se věnovat šampaňskému a červenému, které se mi podařilo z personálu vymámit. Stejně ale musím konstatovat, že tak střízlivý jsem na Silvestra po půlnoci už dlouho nebyl – ale možná je to i k dobru věci, protože zítra v 8 ráno vyrážíme na lodní výlet.
1.1.
2014. Hotel
Coral Key – výlet do mořského NP Malindi a na ostrůvky Mayungu.
Díky výše popsanému průběhu
silvestrovského večera (ač Hana s Lídou se přece jen trochu zasekly) jsme
u snídaně celkem v pohodě, takže můžeme krátce po osmé vyrazit na
šnorchlovací a koupací zájezd, nejdříve autem, ale to jen asi
První zastávka je šnorchlovací. Sem už nezasahují sice rudé nánosy Galany, ale voda čistotou zrovna neoplývá – i když zase tak špatné, jak to popisoval náš včerejší otravný společník, to není. Problém je spíše v tom, že je nás tu moc, připlouvá totiž ještě jedna loď a někteří šnorchlaři nějak odmítají chápat, že život pod hladinou není jen jejich majetkem, že jsou tu i jiní zájemci, takže co chvíli do nás někdo zezadu narazí a připlácne na korály – za chvíli jsme docela odření. Teprve když odplaveme kousek dál, je konečně trochu klidu a můžeme se nerušeně kochat světem ticha.
Asi po 40 minutách vyplouváme kolem pobřeží dále na jih. Odliv odhalil pruhy dna táhnoucí se kolem pobřežních skal, kde se povalují domorodé katamarany a pohybují se sběrači řas. Z palem na břehu občas vykukují špičaté střechy chýší kryté suchými palmovými listy – jde pochopitelně o další rezorty. Míjíme několik rybářů na člunech vydlabaných z jednoho kmenu a kolem skaliska z dálky připomínající obří láhev houpající se na vlnách a doprovázeni další menší lodí vplouváme do úžiny mezi pobřežím a odhaleným skalnatým reefem – vylézáme na horní palubu, odkud je proměnlivá barva moře patrnější. Loď se začíná proplétat mezi písečnými mělčinami a naši dva lodivodi seskočí do vody, aby nás posléze bezpečně dotáhli k písečnému ostrůvku, kde nás čeká slíbený poklidný relax.
Ovšem ještě z paluby lodi vidíme, že skutečnost bude poněkud jiná. Keňští prodejci jsou dobře informováni a jelikož při odlivu jsou ostrůvky přístupné zřejmě jen trochu mokrou nohou, už netrpělivě čekají na své oběti. A čím víc toho člověk koupí, tím je jich kolem něj více, jak se přesvědčil Zdeněk. Můj nevidoucí pohled naštěstí většinu ošátkovaných obchodnic odradil. Ale jelikož mají Keňané zřejmě vyvinutý smysl pro lidské tužby, po chvíli se ke mně přitočil domorodec a potutelně odklopil víko přepravky se slovy „Cold Beer, mister!“. A opravdu, na dně se v ledové tříšti koupe několik Tuskerů – vzhledem k tomu, že naše loď je z nepochopitelných důvodů alkoholuprostá, je to nečekaně vítané zpestření. Mezitím přistála další loď, prodejci se naštěstí soustředili na ní a my máme trochu klidu.
O koupání se zatím nedá moc mluvit, vody je tak po kotníky. Tak se jen tak vyvalujeme, popíjíme pivo a taky se pěkně spalujeme, ač o tom zatím nevíme. Posádka lodi mezitím připravuje ryby a kuře, osolí je namočením do vody a pak sestaví na pobřeží gril – za chvíli jsme svoláváni na palubu k obědu. Já s Marcelou jsme si raději objednali kuře, ale nakonec i tu rybu, údajně barakudu, ochutnám – Haně nějak nejede, ale mně docela chutnala, byla bez kostí. A nakonec dojde i na krevety a ony inzerované langusty.
Během oběda nenápadně propukl příliv, takže ke svému překvapení zjišťujeme, že ostrůvky zmizely, kuchaři vedlejší lodi už grilují stojíce ve vodě a koupat se dá najednou krásně, obzvláště s plným břichem. Prodejci to ovšem nevzdávají, neúnavně se brodí po pás ve vodě a snaží se přece jen „last minute“ něco utržit.
Po druhé odpolední vyrážíme na zpáteční cestu, po hodince plavby jsme opět na ranní pláže. Nejen útes u pobřeží, který byl ráno pustý a nyní je plný mořských ptáků, prošel proměnou. Místní pláž, ráno prázdná, je nyní střežená Masajem, konečně vysokým a vlasatým, a je najednou obsypána svátečně vystrojenými domorodci – je totiž Nový rok, což je i tady svátek. Spíše postávají na břehu nebo posedávají ve stínu, mořské radovánky nechávají dětem a omladině. A po přejetí k našemu hotelu se jdeme podívat k moři – z pláže je vyložená pobřežní promenáda, hlavně černě i černě i pestrobarevně oblečených muslimek a moře, dnes ještě hnědší než jindy, plné barevně dokonale sladěných prcků.
Poslední večer, balení, večeře snad už bez obav – všichni jsou nějak unavení a ani nevydrží v baru do vyšňořené večerní masajské show, kde se skákalo asi nejvýše, co jsme zatím viděli.
2.1. 2014. hotel Coral
- Key Mombasa – Hurghada – Praha.
Na letiště odjíždíme v 10,30, na cestu vyfasujeme balíčky místo oběda – naprosto směšné, sendviče s tak tenounkými plátky sýra, že kuchař se musel při jejich miniaturizaci snad pořezat. Poslední pohledy na mešity v Malindi, sisalová pole, domorodé chatrče a všechen ten pouliční cvrkot – na letišti jsme asi za 3 hodiny. Odbavení je kupodivu velmi rychlé (sedíme na stejných místech jako při letu sem), takže zbývá dost času na zabezpečení pitného režimu, pochopitelně Tuskerova. Ale to není na mombaském letišti tak jednoduché. První pokus v kavárně zkrachoval na tom, že karty neberou a na padesátidolarovku, kterou máme jako nejmenší, by nám vrátili místní měnu – i při nejlepší snaze bychom to za dvě hodiny nepropili. V Duty free by kartu brali, ale při nákupu alespoň 20$ a přitom Tusker stojí 2 – to by taky nešlo. Ještě další Duty free – tady by to šlo, ale pivo je teplé. Zevrubná prohlídka letiště již další osvěžovny neobjevila, jen krámky se suvenýry – že bych si koupil Tuskera aspoň na tričku? Ani to nevyšlo, jsou moc malá. V zoufalství učiním poslední pokus, v prvním Duty free se ptám, zda při placení hotově vrátí v dolarech a ejhle – „No problem!“. Vše se tedy nakonec v dobré obrátilo, a nakonec se ukazuje, že jsme měli docela štěstí, v té první kavárně by totiž pivo stálo 3x tolik než nakonec v Duty free.
Stihneme ještě jednu rundu a pak už nás nervózní personál žene do gejtu, ačkoli letadlo ze Zanzibaru přistálo teprve před chvílí, takže tu strávíme zbůhdarma ještě hodinu.
Let do Prahy proběhl už klidně, většinou v polospánku, narušeném pouze mezipřistáním ve větrné Hurghadě. Do Prahy dorážíme trochu dříve než avizováno, ale objednaný taxík už čeká – společnost Taxi terminal za 400,- funguje spolehlivě. Je to za námi – i když jak jsem se dozvěděl později, některým z nás nedovolila střevní dohra ještě pár dní na Keňu zapomenout.