Mapa ostrovů

Ačkoliv nabídku zájezdů na Kapverdské ostrovy najdete v mnoha našich cestovkách, vždy se jedná o pobytové zájezdy na ostrově Sal popřípadě Boa Vista. Díl Cestománie věnovaný těmto dvěma ostrovům ale působil dost odstrašujícím dojmem – vyprahlé placaté ostrovy bez vegetace, kde jedinou možnou činností je koupání v Atlantiku, v případě vysokých vln u bazénu. Ale pak jsme zhlédli v televizi nějaký tuším francouzský dokument, který se týkal všech deseti ostrovů, a to už bylo o něčem jiném. Drsná krása divokých soutěsek na ostrově Santo Antăo, sopečný ostrov Fogo či pestrobarevné domorodé vesnice působily velmi lákavě. A tak jsme přivítali letošní novinku v nabídce naší osvědčené cestovky CK Víkend – turistické Kapverdy zahrnující oba tyto ostrovy a závěrečnou relaxaci na ostrově Săo Vicente. Zpočátku jsme trochu váhali, jednotlivé tůry totiž působily i na poměry CK Víkendu dost náročně obzvláště vzhledem k dlouhým sestupům – až 1 500 m. Nakonec jsme se ale rozhodli, že to holt nějak zvládneme popřípadě něco vypustíme. To jsem ale ještě netušil, že mé pravé koleno napadne během jara potměšilá artróza…

Jelikož náš první let do Lisabonu startuje už v 6,00, opět nás nemine vstávání ve 2,40 a taxík na ruzyňské letiště, kde jsme před čtvrtou. Vítá nás šéfová Víkendu Petra, s kterou už jsme byli na pár zájezdech ( to ještě netušíme, že se na pár dní objeví i na tomto), představí mladou průvodkyni Štěpánku a předá letenky s již zabezpečenými místy – rovnou se jdeme odbavit. Účastníků zájezdu je tentokrát 20, včetně otce Petry Pepy s manželkou Jarkou – ten má hlavní zásluhu za naplánování i následnou průzkumnou cestu po ostrovech, bez níž by realizace zájezdu dost těžko možná.

Let do Lisabonu s TAP Portugal, trvající něco přes 3 hodiny je celkem klidný – příjemným překvapením v dobách, kdy už většinou v letadle musíme platit i obyčejnou vodu, je nabídka sendviče a dokonce vína či piva – to dokonce dvakrát. Zato po přistání v Lisabonu nastává drama. Na přestup máme jen 55 minut a letadlo není připojeno na rukáv, ale musíme do autobusu. Jízda k vlastnímu terminálu trvá snad 10 minut, tam už nás sice urychleně ženou k automatické kontrole pasů – opouštíme Schengen – ale pasový skener je značně náladový a než se přes něj člověk dostane, vyžaduje to často několik pokusů. Což se stane osudným poslednímu páru z naší výpravy, který po kvapném nástupu do letištního autobusu chybí. Štěpánka s jejich známou Dášou vybíhají z autobusu pod schodiště k nástupišti, oba ztracené vidí nahoře nad schody, ale personál už je dále nepouští, prý už jim z letadla vyndali i zavazadla. Takže hned na začátku je výprava o 2 členy chudší.

Autobus nás zaveze k témuž letadlu, kterým jsme přiletěli, naši bagáž zřejmě ani nevyndavali, to by nemohli stihnout. Ještě před startem se Štěpánce podaří navázat kontakt se dvěma ztracenci, TAP Portugal jim zajistí hotel a přiletí zítra stejným spojem – bude to ovšem trochu komplikované, my totiž ještě poplujeme z ostrova Săo Vicente na São Antão trajektem – no snad to partnerská kapverdská agentura nìjak zvládne.

Tentokrát poletíme čtyři hodiny, jídlo je dokonce teplé, víno velmi dobré. Asi po hodině a půl přelétáváme přímo nad jedním atlantickým ostrovem, krásně jsou vidět vysoké skalní útesy tyčící se nad pobřežím – nejspíš půjde o Madeiru. Ta je ostatně řazena spolu s Kanáry a Azorami do stejné ostrovní skupiny jako Kapverdy – jde o tzv. Makarónézii. Tento pro nás poněkud bizarní název pochází ze starořečtiny a značí Šťastné ostrovy.

Krátce před polednem – je tu o 3 hodiny méně – se po obou stranách letadla objevují skalnaté vrcholky a po chvíli přistáváme na Cesária Évora Airport na ostrově Săo Vicente – Cesária Évora byla legendární zpěvačkou kapverdského hudebního stylu zvaného morna. Săo Vicente patří k severnější skupině 6 ostrovů, označovaných též jako Návětrné – od východu to jsou Boa Vista, Sal, Săo Nikolau, neobydlená Santa Lucia, São Vicente a Santo Antão. Jižní závětrné jsou 4, od východu Maio, největší Santiago s hlavním městem Praia, Fogo a Brava. Ostrovy leží pod Obratníkem Raka zhruba na úrovni Senegalu, z východních ostrovů je to do Dakaru asi 650 km.

Víza byla sice zrušena, zato je nahradil vstupní poplatek 31 Euro na osobu. Po jeho zaplacení jsme konečně vpuštěni k zavazadlovému pásu, kde po chvíli vypluje další problém – jednomu páru ( Přemek a Magda ) nepřiletěly kufry. Tak snad zase zítra.

Venku už na nás čeká zástupce kapverdské agentury a dva řidiči – ale napřed se snažíme vyměnit eura za místní escudos, kurz by měl být 1Eu = 109 Ecv, ale ouha, ač je letiště mezinárodní, směnárnu tu nemají. V jednom obchodu by měnili, ale v horším kurzu 1:100, což je prý i kurz při platbě eury. Jelikož ale máme samé velké bankovky, dost bychom při takové akci prodělali. Mění tu tedy pouze paní Lenka, a nebýt zásahu našeho nového řidiče, okradli by jí asi o 400 Ecv. Tento řidič jménem Josimar působí velmi sympaticky a mluví anglicky, a jelikož nás budou v následujícím týdnu vozit dvě Toyoty, vybereme si tu jeho. S námi tam pojedou Pepa s Jarkou, Lenka, Jindra ( byli jsme s ním na Havaji, stejně jako s Pepou, který nám tehdy dělal řidiče ) s Petrou a ještě jeden sympaticky působící pár, z kterého se posléze vyklubali Pavel se Zdenkou. Zbytek výpravy obsadil druhou Toyotu s řidičem ( snad Miguelem ) a vyrážíme k přístavu v hlavním městě ostrova Mindelo – v závěru zájezdu tu budeme pár dní bydlet. Teď nás ale očekává divoký ostrov Santo Antăo, kde budeme spát dokonce 7 nocí.

Do přístavu je to kousek, auta přejedou na Santo Antăo s námi, takže velká zavazadla necháváme v nich. Trajekt vypluje ve 14 hodin, máme ještě asi hodinu času. V patře čekárny objevíme malý bar – pivo mají, my ale nemáme peníze. Takže využiju toho, že s poněkud svéráznou Lenkou už jsme se viděli na dvou zájezdech a jednou jsme jí vyhověli v jejím značně nadstandartním požadavku o výměnu pokoje, a vypůjčím si prozatím aspoň 2 000. Pivo tu stojí 140, je to místní značka Strella, ovšem v malé lahvičce 0,25l. Pochopitelně po uhašení prvotní žízně nutno koupit ještě dvě další a při jejich konzumaci už můžeme v klidu nasávat místní atmosféru. Místní obyvatelstvo – kolem 600 000 - tvoří z 99% černoši a mulati, zkrátka Kreolové, potomci otroků přivezených z Afriky Portugalci, kteří sem dopluli v 2. polovině 15. století a Kapverdské ostrovy se staly jejich kolonií až do 5.7. 1975, kdy po Salazarově pádu byla vyhlášena nezávislost. Otroctví bylo zrušeno teprve roku 1878. Oficiální jazyk je portugalština, ovšem mluví se spíše kreolštinou, tedy portugalštinou s příměsí afrických jazyků, a tato kreolština se navíc liší od ostrova k ostrovu.

Před druhou nás vpustí na trajekt a ve dvě opravdu vyrážíme. Jakmile mineme z moře vystupující skálu s domkem na vrcholku, zřejmě maják, octneme se na otevřeném moři a plavba se rázem stane docela houpavou. Když lezu na horní palubu, abych si vyfotil vzdalující se Mindelo a horské scenérie ostrova, musím docela ručkovat kolem zábradlí. Ale mám už své zkušenost, nějaké to pivo rozhoupaný žaludek jistě uklidní. To tu stojí 150, jde o portugalský Super Bock honosící se přídomkem mini, což značí, že jeho objem dosáhl snad už poslední povolené mezní hodnoty 0,20 l.

Po hodinové plavbě opouštíme trajekt v přístavu Porto Novo na ostrově Santo Antăo, obsazujeme naše Toyoty a vyrážíme severním směrem kopírujíce divoké východní pobřeží ostrova. Asi po hodině jízdy zastavíme a vyškrábeme se po schodech na útes k majáku Fontes Pereira de Melo alias Farol de Boi, strážci nejvýchodnější výspy Santo Antăo, s krásnými výhledy na okolní útesy. Přítomný strážce majáku nás pustí dovnitř, takže můžeme po značně krkolomných schodech vylézt až nahoru.

Štěpánka přesedá do našeho auta ( tak to bude po celou dobu zájezdu ) a během následující jízdy malebným rozeklaným pobřežím s pěknými výhledy zpět na maják i na divoké černé pláže nás seznamuje se základními fakty o Kapverdách. Jedeme ještě asi hodinu, po úzké klikaté silnici vydlážděné malými dlaždičkami to pochopitelně moc rychle nejde. Ale kolem páté odpolední konečně dorážíme do cíle,  městečka Ponta do Sol na nejsevernějším výběžku ostrova.

Náš zelenočervený hotel působí docela sympaticky, ovšem drobné mouchy se pochopitelně najdou, v našem případě např. občas stávkující splachování záchodu – nakonec si naštěstí vždy dalo říci. Je tu i klimatizace, ale vzhledem k tomu, že tu žádná velká vedra nejsou, ani jí nezapínáme, větrák stačí. Je to docela paradox, neboť jsme před tropickými vedry v Česku prchli skoro k rovníku.

Večeře je plánována na půl osmou, takže máme čas podívat se k centrálnímu náměstí s kostelem a radnicí a poté k přístavu s pěkným výhledem na vysoké strmé útesy tyčící se nad severním pobřežím. Druhou stranu poloostrova uzavírá již zřejmě dlouho nepoužívaná letištní plocha.

V krámku na náměstí napřed hledáme pivo marně, chlaďáky jsou plné zbytečných limonád, pak si ale všimnu velké klasické ledničky a ejhle – druhý daleko sympatičtější extrém obalové pivní techniky a sice Super Bock v litrové láhvi se šroubovacím uzávěrem za 350 Ecv – hned ho na lavičce v parku pochopitelně vypijeme. Dokoupíme velký kanystr vody a vracíme se do hotelu na večeři. Tu pro nás připravili u dlouhého stolu v otevřené předzahrádce hotelu a přizvali k tomu i dva hudebníky, kytaristu podporovaného bubínkářem, oba zpívající. Kapverdské či možná portugalské melodie se poslouchají docela příjemně, bohužel sedím k muzice zády. A co se týče večeře, je vynikající. Napřed hustá zeleninová polévka, potom tuňák s mnoha přílohami, salátem, rajčaty, různými druhy brambor a vařené zeleniny, rýží a hranolky. Servírovaná je na společných mísách, ale je toho plno, vyjde na každého, alespoň v našem okolí to tak je. I na desert dojde. Pivečka ráže 0,25l jsou za 150, Super Bock i Strella. Kreolský personál hotelu je sympatický a vstřícný, dokonce můžeme využít i jejich chlaďák .

Po večeři přichází briefing na zítřejší program – hned na úvod zájezdu nás čeká ostrá sestupová túra, převýšení 1 300 m, délka kolem 14 km. Ale vzhledem k tomu, že půjde o sestup údolím Ribeira do Paúl, prý nejzelenějším na jinak vyprahlých Kapverdách, byla by škoda o něj přijít. No uvidíme, jak s tím zítra naložíme.

Večer ještě chvíli posedíme na malém balkónku, ale rychle odpadneme – vstávali jsme zhruba před 24 hodinami.

Snídaně sice není tak bombastická jako večeře, ale docela ujde – vajíčka upravená na přání, sýry, jogurt, banány, papájová marmeláda, fongo ( tradiční pokrm z brambor a banánů ve tvaru tvrdého válečku – naprosto nepoživatelný ), já stihnu i ranní Strellu. V 8 hodin obsazujeme naše Toyoty a vyrážíme. První zastávka je v asi 5 km vzdáleném hlavním městě ostrova Ribeira Grande ( tudy musíme jet pokaždé, Ponta do Sol je opravdu na konci světa) za účelem výměny peněz. Ale v bance je plno lidí, tak Pepa navrhuje, že odpoledne zařídí výměnu pro všechny – tůru nepůjde, má s ní prý nějaké špatné zkušenosti. No možná se k němu připojíme.

Vyrážíme vzhůru úzkou serpentinovitou cestou opět dlážděnou menšími dlaždičkami, nabízející nejprve výhledy na Ribeiru Grande stísněnou mezi mořem a horami, a posléze střídavé výhledy na obě strany, což stojí za to. Silnice totiž vede po hřebeni mezi dvěma divokými údolími, Ribeira Grande na severu a Ribeira de Torre na východě. Asi za hodinu klikatého stoupání stavíme pod výraznou skálou na vyhlídce zvané Delagadim, která nabízí výhled do obou údolí – srázy porostlé zelenými agáve, vysoké ostré útesy a vesničky přilepené ke skalám hluboko pod námi střídavě zahalované a opět vyjevované mlžnými clonami – z nadšené konverzace ostatních kolegů vyznívá, že teprve teď chápou, v čem bude tento zájezd jedinečný, včerejší divoké a pusté pobřeží je zřejmě moc nenadchlo – i když ta večeře už jim Kapverdy předvedla v sympatičtějším světle.

Štěpánka přesedá do našeho auta k další kapverdské lekci, tentokráte trochu etnografické. Jedeme dále a za chvíli se dostaneme nad mraky, což je také zajímavá scenérie. Potom začneme trochu klesat a končíme na dně ne příliš hlubokého kráteru Cova, nyní již zemědělsky využívaného, mají tu i jakousi botanickou zahradu. Kdybychom pokračovali dále, dojeli bychom po této páteřní silnici nazvané Rua de Corda až do Porto Novo a přitom překonali výškový bod 1 500 km – teď ale nejsme o moc níže. Dnes se tu ale s auty rozloučíme, tůra začíná.

My ale zatím pořád nejsme rozhodnuti, co dále – jedno auto tu počká prý až 3 hodiny, tak se budeme moci vrátit a svézt se dolů. Když ale vystoupáme na hranu kráteru a pod námi se na druhé straně rozprostře obrovské opravdu zelené údolí táhnoucí se až k oceánu, s klikatou stezkou směřující nekompromisně dolů, je jasné, že chvíli sestupovat a pak se škrábat nahoru je nesmysl, stejně tak jako odpískat to hned tady. Takže se loučíme s Pepou a Jarkou, kteří to obracejí a mohou tím pádem hned vyrazit na zpáteční cestu.

Stezka je sice klikatá a strmá, ale bezpečná, neb je opět drobně dlážděná, což Marcele kupodivu nevyhovuje. Výhledy na okolní skalní stěny a útesy, terasovitá políčka s cukrovou třtinou a pomalu se přibližující usedlosti v údolí mě nutí k opakované dokumentaci, takže jsme pochopitelně zase poslední. Ale naštěstí vidíme, že se celá výprava před námi zasekla u jedné usedlosti a po jejím dostižení se ukázalo, že důvod je veskrze oprávněný – šlo o palírnu pověstného místního grogu.Vylézám po schůdcích na dvorek s palírnou, ohlédnu se po Marcele, ale nikde jí nevidím – vracím se tedy a s hrůzou vidím, že jí tři naše dámy zvedají poněkud zakrvácenou ze strouhy pod schody – chytila jí křeč a sekla sebou. Naštěstí to zřejmě není tak vážné, jak to napřed vypadalo, ta krev je jenom z odřeného prostředníčku. Po rychlém ošetření prstu a nadopování kyselýmí žvýkacími žížalami – grog raději pro tentokrát vypustíme – to už snad bude dobré. Celá událost ovšem nabízí příležitost k seznámení a potykání si. Kromě Štěpánky se samaritánské akce účastnily Monika a Dáša – obě dvě členky dámského kvarteta, zbylé Hana a Eliška jsou už někde vepředu.

Pokračujeme už po silnici, po které už jezdí i aluguery, což jsou prostředky místní hromadné dopravy, vozidla nejrůznějších typů, prý s určenou trasou, ale jízdním řádem poměrně volným a hlavně utajeným. Okolní domky pomalované portréty Nelsona Mandely nebo Boba Marleyho nabízejí určitě možnost svlažení, ale Štěpánka slibuje jakýsi O Curral, tam je to prý osvědčené. Stejně si dvě minilahvičky v jednom krámku dáme, jak se za chvilku ukazuje, těsně před Curralem. A to je opravdu sympatický podnik, taková otevřená stodola s dlouhými stoly, spojující hospodu s výrobnou kávy ( tu tady stloukají v hmoždířích, Hana a Dáša na chvíli za místní mladíky zaskočí ) a nabídkou místních produktů – grogu, sýra či koření. A hlavně mají pivní litrovky a berou eura a také eura vracejí, což je v naší momentální finanční situaci ideální. Dáme si místní tradiční hustou polévku cachupu ( fazole, kukuřice a spousta další zeleniny) a ještě jednu litrovku a takto saturováni můžeme zase pokračovat dále, čeká nás ještě asi 7 km, ale hlavní klesání už máme bohudík za sebou.

I spodní část údolí, kde je silnička lemovaná banánovníky či papájovými stromy a terasovými políčky s cukrovou třtinou, je velmi zajímavá. Procházíme barevnými vesničkami s kostelem i kolem tradičních místních usedlostí pod palmami a četných palíren, občas se ohlédnout na skalní kotel, kterým jsme sestupovali, také není od věci. Ale už je to přece jenom dost dlouhé, takže si docela oddechneme, když se před námi kolem třetí hodiny konečně zatřpytí mořská hladina. A nejen to, v baru na břehu moře sedí Pepa a my si konečně můžeme dát pivo za vlastní escudos.

Městečku Vila das Pombas, které je cílem naší cesty, dominuje skála se sochou Svatého Antonína, někteří nezlomní tam ještě vyrážejí, ale my už na ně vyčkáme jak se říká “ve stínu pípy”, i když v tomto minilahváčovém podniku pomyslné. Jedna naše Toyota tu stojí, a druhá se objeví za chvilku – přivezla z přístavu Porto Novo jak v Lisabonu ztracený pár (Mirek a Sandra), tak obě ztracená zavazadla. Konečně jsme tedy kompletní a můžeme vyrazit na prohlídku vyhlášené místní palírny grogu s proslaveným mohutným třtinovým lisem poháněným voly. Ale příslušná palírenská provozovatelka není dnes zřejmě v náladě, takže žádný výklad poskytovat nehodlá, ochutnávku naštěstí ano. Nás tedy její grog nijak moc neoslovil, skoro nás víc zaujala též podávaná medová poncha a přilehlé hospodářství překypující vepři a kozami.

Vracíme se do hotelu, před večeří se trochu zpacifikujeme a skočíme do našeho krámku – tentokrát nejen pro litrovou Strellu, ale i poohlédnout se po vínu – nakonec jsme na zkoušku jedno portugalské koupili, za 750, a ukázalo se býti vyhovující.

Večeře opět ve včerejším duchu, ryba je tentokrát ještě větší než včera, ale též trochu kostnatější – naštěstí vše prošlo i přes chabé osvětlení bez úrazu. Zítra prý nás čeká túra méně náročná, asi 7 km dlouhá. Pepa ji označil dokonce jako “túrečku” – no to jsem tedy zvědav.

Dnešní tůra je z našeho programu jediná, která je situována do vyprahlé jihozápadní části ostrova, která je osídlena daleko méně než severovýchod. A cesta tam je docela dlouhá, napřed už nám známou silnicí přes hodinu do Porto Novo, a tam se odkloníme do vnitrozemí. Opět asi po hodině projíždíme vesničkou Chă da Morte, kde budeme končit. Odtud stoupáme až k horskému sedlu ve výšce 1175 m, kde na chvíli zastavíme na vyhlídce na drsnou vyprahlou scenérii, kterou jsme projeli, i na údolí se vzdálenou vesnicí Alto Mira na druhé straně sedla, kam nyní budeme sjíždět. Ostré serpentiny nás poté dovedou až ke kamennému mostu do vesnice, kde je start naší “tůrečky” – vycházíme asi v 11,30.

Zpočátku to celkem jde. Je sice šílené vedro, ale cesta vzhůru je upravená, okolní skalní věže působivé a výhledy na vzdalující se Alto Miru obklopenou terasovými políčky malebné. Takže když zdoláme asi 200 m převýšení a octneme se ve větrném sedle Forquinha, domníváme se, že máme to nejhorší za sebou. To se ale šeredně mýlíme, protože následující ostrý sestup úzkou soutěskou je pěkně drsný – kam se hrabe včerejší krásně upravená stezka. Ten dnešní klikatý chodník je sice také schodovitě upraven, ale stupně jsou polorozpadlé, skloněné a štěrkovitý povrch pěkně zrádný. Chvílemi lezeme skoro po čtyřech přidržujíce se nizoučkého kamenného zábradlí, nejnáročnější místa je lépe zdolat po zadku. Teprve snad po půlhodině se sestup trochu zmírní a my konečně můžeme vychutnat drsnou krásu rokle lemované mnoha ostrými skalními jehlami. Na chvíli se zastavíme, zkonzumujeme paštiku a o kus dál se pod mangovým stromem totálně zapatláme přeslazenými plody. Další cesta už vede víceméně po rovině, s výhledem na námi překonané skalní stěny a usedlost po nimi. Následující pouť vyprahlou plání je ale docela dlouhá a když se zdá, že máme první stavení cílové vesnice na dosah, přijde další zrada. Musíme totiž ještě překonat hlubokou rokli, která před tím vůbec nebyla vidět.

Ale konečně kolem třetí hodiny procházíme vesnicí a při pohledu na naši výpravu posedávající na zídce před jakýmsi stavením až srdce zaplesá, většina z nich totiž třímá viditelně orosenou litrovku. Urychleně vnikneme do krámku, ale rázovitá postarší prodejkyně napřed na naši žádost o cerveju vrtí hlavou, ale když vidí můj šokovaný výraz, otevře ledničku a infarktní situace je zažehnána – chlazené litrovky sice už opravdu nejsou, ale třetinkových plechovek jakýchsi německých značek je dostatek a dokonce za pouhou stovku.

Kupujeme hned 4 kusy, a po chvíli objednávku recyklujeme – ona ta tůrečka nás docela vyšťavila. Během konzumace si vyměňujeme zkušenosti a zážitky s Pavlem a Zdenkou i s dalším s nimi spřáteleným párem, Michalem a Evou – jejich horské výpravy jsou proti těm našim o třídu výše.

V 15,30 se objevují naše vozidla a příjemně zavlaženi se můžeme vydat na zpáteční cestu. Ale čeká nás ještě jedna vítaná zastávka, kousek za Porto Novo se chvíli zdržíme u pěkné písečné pláže Praia dos Curraletes, kterou naši řidiči, kteří jinak bedlivě bdí nad naší bezpečností, vyhlásili za bezpečnou, neboť se tu nevyskytují zákeřné spodní proudy. Během jízdy už jsme dostali od Štěpánky poučení, jak jim uniknout – nebojovat s nimi, ale vyplavat stranou, protože nebývají moc široké. Ale tady je to v pohodě a i písečný vstup je evidentně bez ježovek a ani vlny v chráněné zátoce nehrozí. Po té prašné tůrečce bylo něčeho takového opravdu zapotřebí. Krásně si tu užíváme skoro hodinu, ke konci zpestří náš pobyt na zatím liduprázdné pláži vpád několika domorodých rodinek – nevím, zda nějaká Kapverďanka byla někdy vyhlášena coby Miss Playboy, ale tyhle by si to rozhodně zasloužily.

V 5 hodin odjíždíme, ale klidně bychom tu ještě vydrželi. Do hotelu dorazíme tak akorát, abychom stihli sprchu a jedno minipivko. Večeře je dnes v interiéru, ve snídaňové jídelně. Tentokrát to není ryba, ale výborné kuřecí stehno se zelím či něčím podobným, se všemi dříve jmenovanými přílohami. A co se týče zítřejšího programu, zatím to není jisté. V plánu měla být nejtěžší sestupová tůra, klesání 1 500 m, ale únava a puchýře z dvou uplynulých dnů se proti tomu dost staví. Náš řidič Josimar, který tu s námi pravidelně večeří a zřejmě taky bydlí, má bohaté zkušenost horského vůdce a nabízí vlastní alternativu, asi 8 km s minimálním převýšením. U snídaně se tedy rozhodne.

3.7. 2019. Ponta de Sol – Josimarův výlet – Ponta de Sol.

Ráno moudřejší večera, takže Josimarův návrh byl přijat. Vyrážíme stejnou cestou jako při prvním výletu, tedy po slavné Rua de Corda, krátce stavíme u nám už známé vyhlídky Delagadim, aby si i Mirek se Sandrou užili výhled do hlubokého zamlženého údolí. Opět vyjedeme nad mraky a auta opouštíme kus před kráterem Cova, na rozcestí na kraji borovicového lesa. Po včerejším vyprahlém skalnatém jihozápadu je to docela příjemná změna. Ale pozor, vrstva suchého jehličí pokrývající zemi dokáže být zatraceně kluzká. Zvlášť nebezpečné to může být na hraně lesa, za kterou terén padá ostře dolů do propasti – Josimar tu v jehličí raději vyryl brázdu, kterou nesmíme překročit. Mlhavé údolí dole je Ribeira de Torre, a to jméno je zřejmě poměrně výstižné, protože jednu skalní věž vidíme i odtud. Josimar tvrdí, že se zde narodila nejslavnější kapverdská zpěvačka Cesária Évora, na jejíž pohřeb v roce 2011 dorazil takový počet smutečních hostů, že nejeden prezident by mohl závidět. V našem průvodci je ovšem za rodiště zpěvačky označeno Mindelo na ostrově Săo Vicente a Wikipedia s tím souhlasí…

Lesní cesta nás posléze vyvede na hranu nám už známého kráteru Cova – mlha vtékající skalními průrvami do kráteru působí docela přízračně. Přejdeme silnici a na její druhé straně najdeme mateřskou školku s přidruženou výrobou malých taštiček, ale také eukalyptového likéru – pochopitelně vzdělávání kapverdské drobotiny podpoříme nákupem jedné lahvičky za 300. Dále postupujeme po vyprahlých pláních rozrytých sopečnými roklemi a lemovaných borovicemi porostlými kopci – ve stínu na úpatí jednoho takového, s výhledem do pláně s kapverdskou usedlostí, zarazíme a dáme si malý oběd z vlastních zdrojů – ani vedle nás zaparkovaná oslice s oslíkem nepřijdou zkrátka, po slupkách našich banánů se jen zapráší.

Pokračujeme plání, z jednoho baráčku vybíhá malá holčička a nadšeně se vrhá Josimarovi do náruče – je tu zřejmě docela populární. Chvíli pokecáme, pochopitelně Josimarovým prostřednictvím, na zápraží s její rodinou – malá chodí do té školky, ale prý se jim tam moc nelíbí.

Dojdeme k silnici, kde na nás čeká auto s druhým řidičem – zbytek cesty by bylo možno takto zkrátit. Ale prý teď to bude nejzajímavější, takže řidič se sem nakonec projel zbytečně. U velkého vodního rezervoáru – sucho je zřejmě největším kapverdským problémem - opustíme silnici a stoupáme k lesu na okraji pláně – cestou se míjíme s oslí karavanou, osel je zde naprosto nezastupitelný dopravní prostředek. Když dojdeme na začátek lesa, zjišťujeme, že jsme opět na okraji jednoho obřího údolí. A po jeho okraji s opět úžasnými výhledy dojdeme až k odbočce z hlavní silnice, kde už čekají obě naše vozidla. Josimarovi se dostává zasloužených ovací a úspěšné zakončení výletu je hned zapito kolující placatkou.

Během zpáteční cesty padají návrhy na zastávku na koupání, ale Josimarovi se pláže, které míjíme, zdají příliš rozbouřené – u nás v přístavu je to prý nejlepší. Po návratu k hotelu většina vyslyší jeho rady – nás to při zatažené obloze moc neláká, tak se jen tak projdeme k přístavu kolem malebných hospůdek, kde je ale vše rezervováno. Tak se znovu pokocháme pohledem na útesy a na zpáteční cestě se v krámku zásobíme litrovkou Strelly, kterou potom zkonzumujeme na našem balkónku pozorujíce souboj dvou místních čoklů o zcela vysušenou kost.

K večeři je ryba v bílé omáčce, zase velmi kvalitní. A před zítřejším programem máme opět námět k produmání, opět nás totiž čeká náročná dlouhá tůra ( která tu ovšem náročná není, že) po pobřežních útesech.

4.7. 2019. Ponta do Sol – autem do Chã de Igreja a zpìt – pěšky do Fontainhas – zpět autem do Ponta do Sol.

Po prozkoumání map a průvodce jsme se rozhodli jít opačným směrem minimálně do horské vesnice Fontainhas, kde bude konec tůry pro ty, kteří už toho budou mít dost – bude tam od 15,30 čekat auto. Ale vzhledem k tomu, že cesta do výchozího bodu vede nám zatím neznámým údolím Ribeira Grande, projedeme se autem až do cíle a pak se svezeme zpět. Pepa s Jarkou se také rozhodli jít opačně, ale vyrážejí už ráno přímo z Punta de Sol.

Naše cesta pochopitelně začíná důvěrně známou pobřežní silničkou do města Ribeira Grande, kde odbočíme do stejnojmenného údolí. Projíždíme několika vesničkami či spíše roztroušenými staveními pod rozervanými skalními štíty. Asi po půlhodině začneme stoupat, až se nám po pravé straně otevře údolí končící vesnicí Chă de Igreja. Na chvíli zastavíme u větrné vyhlídky nad zajímavým skaliskem ve tvaru lidské ruky. Odtud klesáme až do vesnice a pokračujeme po nezpevněné cestě k moři a dále houpavou cestou kopírující pobřeží skrze vesnici Cruzinha da Garca až k začátku pobřežní trasy. Docela se divím, že se mi během tohoto drsného závěrečného úseku podařilo udělat z kymácejícího se auta pár fotek skalnatých útesů nad mořem a vesnice.

Opouštíme auta, výprava vyráží na svoji dlouhou pouť a my dva jen přesedneme do druhého auta a vydáme se na zpáteční cestu, Josimar má ještě něco na práci jinde. Zpátky už jedeme v prázdném autě rychleji, takže se nám podaří dorazit do Ponta do Sol ještě před dvanáctou, kdy zavírá místní banka. Escudos získané první výměnou 200 Euro se totiž pomalu tenčí a my takto stihneme vyměnit další stovku.

Najíme se na pokoji z vlastních zásob, zkonzumujeme litrovku Super Bocku a jsme ready k výšlapu do hor. Silnička do Fontainhas začíná u malého kostelíka na horním konci Ponta do Sol a směřuje k útesům na severním konci – celé městečko máme odtud jako na dlani, náš barevný hotel nelze přehlédnout. Jakmile dorazíme ke skalám, silnička začne stoupat a klikatí se po útesech spadajících ostře do moře. Ponta do Sol zmizí za zatáčkou a pak už se můžeme věnovat mnoha krásným partiím divokého pobřeží.

Asi po hodině stoupání odbočíme do vnitrozemí, protože musíme obejít delší záliv. A na skalách na protější straně údolí nás vítá kouzelná scenérie vesničky Fontainhas, jejíž pestrobarevné domky jsou přilepeny na skály pod mohutným horským hřebenem. Potkáváme tu kochající se Pepu s Jarkou, kteří nám doporučují vesnický krámek s pivem a na kytaru hrajícím majitelem.

Na začátku Fontainhas nás vítá krásně červeně rozkvetlý strom, a pak už nás pod jedněmi schody dosti spletité vesnice odchytí bar, před kterým k našemu překvapení už sedí Jindra s Petrou. Za chvíli dochází i paní Lenka s paní Jitkou – obě starší dámy jsou neskutečně zdatné. A pak už se objevuje Štěpánka a postupně většina výpravy. Cerveja teče proudem, všichni se shodují, že cesta nebyla zase nic tak hrozného, byla bezpečná a nejhorší převýšení byla až sluncem spalovaná křížová cesta před Fontainhas.

Jsou asi dvě hodiny, dáme si tedy ještě jedno rychlé, což při zdejších mírách není nic těžkého, a vyrážíme aspoň na začátek křížové cesty. K ní ale ještě musíme kus vystoupat, s výhlídkou na do pevniny se hluboce zařezávající záliv. Zdejší krajina s vyprahlými skalami, palmami a vesnicí na skalách mi hrozně připomíná Maroko. Dosupíme až na vrchol stoupání korunovaný zajímavou placatou vertikální stěnou, cestou potkáme zbytek výpravy, dámskou čtyřku a Mirka se Sandrou. Hana výhled na vesnici komentuje slovy, že už je to snad “ten zatracený Fantomas”.

Chvíli si tu odpočineme, s výhledem na dolů se klikatící křížovou cestu na jedné straně a opět za skalami vykouknuvším Ponta do Sol na straně druhé. Další cesta křížovou cestou dolů v příšerném vedru už nemá smysl, vracíme se tedy zpět do “Fantomasu”, který nám najednou připadá hrozně daleko. Když tam konečně dorazíme, objevíme i ten Pepou doporučený krámek, ale radši se vrátíme k osvědčenému baru, kde už kromě Štěpánky zbývá jen ta poslední parta – ostatní se rozhodli dorazit pěšky až do hotelu.

Takže si zase dáme Strellu a pak ještě jednu, Štěpánka, kterou nějaký místní příznivec obdařil soškou Madony, totiž dává rundu pro všechny zájemce. A pak už je tu auto, a nakonec se kromě nás svezou zpátky jen Sandra s Eliškou. Ale ta jízda taky stojí za to - ostré zatáčky nad skalami na úzké silnici nebo adrenalinové míjení se s protijedoucím vozidlem, které jsme naštěstí potkali na místě, kde bylo možné se vyhnout (podle průvodce jsou na této silničce taková místa jen dvě).

Na hotel dojedeme krátce po čtvrté a je pěkně (ono se tu totiž nebe k večeru většinou zatáhne), konečně se tedy jdeme do přístavu vykoupat. Není to sice nic moc, zátoka pod útesem je docela malá a přeplněná jak naší výpravou, tak místní omladinou, ale osvěží to.

Briefing po večeři vyjevil pro zítřek opět ostrý sestup, no co taky jiného. Tak to snad zase zkusíme obráceně. Zřejmě bychom to dnes také ušli - koleno zatím překvapivě moc nezlobí – ale z Fontainhas bychom už určitě jeli autem, takže bychom přišli o ty pěkné výhledy v závěrečném úseku trasy.Takže jsme nakonec docela spokojeni.

5.7. 2019. Ponta do Sol – Chã de Mato – Xôxô - Sinagoga - Ponta do Sol.

Je 5.7., v Čechách je státní svátek, a na Kapverdách také – vyhlášení nezávislosti. Což se zde projevuje zavřenou bankou a vodou – tu naštěstí kolem půl deváté zase pustili. Ale vzhledem k tomu, že zítra je weekend a banky budou zřejmě zavřeny, máme s tou včerejší výměnou docela štěstí.

Zatím ještě nejsme úplně rozhodnuti, takže se nalodíme a během jízdy starou známou Rua de Corda konzultujeme s Pepou, zda by šlo opět se nechat odvézt do cíle a jít trasu opačně. Pepa zatím neví, zda řidiči nemají nějaký jiný program, ale v cíli ve vesničce Chă de Mato (no spíš je to pár baráků) se ukazuje, že to nebude žádný problém, Josimar nás tam vezme. Vracíme jen my dva, Pepa s Jarkou tentokráte půjdou. Při zpáteční cestě v klidu z auta seshora vyfotím obrovskou pyramidovou skálu v údolí Ribeira de Torre.V Ribeira Grande odbočíme právě do tohoto údolí a ani ne za čtvrt hodiny jsme v cílové vesnici Xôxô. Josimar nám popíše cestu a vyráží zpět umýt auto a na oběd, který si cestou domluvil při míjení jedné hospody. A my se vydáváme vzhůru vstříc monumentální skalní jehle – viděli jsme ji předevčírem seshora z lesa nad údolím Ribeira Grande. Ale ještě než opustíme vesnici, vyskytne se po levé straně nad schody překážka v podobě malého krámku jak stvořeného k zaseknutí se. Na verandičce před krámkem je dokonce malá lavička, takže se tu na chvíli usadíme, posilníme se oblíbeným tuňákovým salátem a zapijeme Super Bockem – z rádia v krámku se přitom line oslavný sváteční projev jakéhosi politika, možná přímo prezidenta.

Další cesta se vine vzhůru zeleným údolím s terasovými políčky cukrové třtiny a banánovníky, sevřeným ze tří skal ostrými horskými štíty. Podle Josimarových pokynů zabočíme u vodního rezervoáru doprava a potom stoupáme docela dlouho po vysokých schodech, až dorazíme do malé vesničky přilepené k základně skalní jehly. Projdeme mezi chalupami a rázem se octneme v nádherném zeleném údolíčku, v podstatě jakési oáze. Jak je vidět, když je voda, je to vše rázem veselejší. Pokračujeme vzhůru oázou, chvílemi podobně jako na Madeiře po levádě. A za jednou zatáčkou málem vrazíme do Jindřicha s Petrou, prvními sestupujícími. A ačkoli jde o zřejmě nejzdatnější dvojici celé výpravy, jejich slova potvrzují, že jsme udělali dobře, byl to prý pěkný krpál. Popíšeme jim, kde je krámek s možností občerstvení, a pokračujeme dál. Jak začínáme stoupat, výhledy zpět do údolí jsou čím dál tím malebnější, zase připomínají horská údolí někde v severní Africe. A když se cestička vzhůru mění opět v prudké schody, objevují se proti nám další sestupující, tentokrát jde o pětici Pavel, Zdena, Přemek, Magda a Michal – chybějící Eva dochází klidnějším krokem za chvíli. Ubezpečujeme je, že jdou dobře a za chvíli to také otáčíme.

Když opět procházíme skalní vesničkou, projeví o nás zájem postarší usměvavá Kapverďanka a dotazuje se na naše jména. Tak jí je prozradíme, ona zase nadšeně hlásá, že se jmenuje Bela a dodává ještě jeden bonus “bar!” A opravdu, hned kousek pod schody se na nás z otevřených dveří malého baráčku směje naše šestka a stoly před nimi zdobí vítané litrovky Super Bocku. Divíme se, jak jsme to mohli minout, ale je nám vysvětleno, že i oni přišli k ještě zavřenému podniku – barman naštěstí včas pochopil, že by mohl něco utržit. Takže pochopitelně také zasedneme – ačkoli jsme jména zúčastněných dávno pochytili, teprve teď dochází k oficiálnímu představení a potykání si. A jelikož zbytek výpravy se stále neobjevuje, nezbývá než objednávku otočit. Během druhé lahve doráží Štěpánka s Lenkou a Jitkou, a po ní i zbytek – šli nějakou delší cestou. Uvolníme jim tedy místo (litrovky stejně už došly) a s naší šestkou sestupujeme dolů, kde ještě dáme trochu vydělat našemu polednímu krámkaři, Jindra s Petrou tu také relaxují. Postupně se sem přeskupí i další a když v pořádku dorazí i Pepa s Jarkou, můžeme vyrazit na zpáteční cestu – obě auta už čekají.

Cestou zpět míjíme onu obrovskou skálu, kterou jsem fotil dopoledne seshora. A jelikož máme ještě dost času, zastavíme se na koupání, ale ne na pláži, ale v městečku Sinagoga ( dříve zde opravdu žila židovská komunita a ještě před ní se tu skrývali muslimové), kde pobřežní útesy vytvořily systém přírodních bazénků. Je tu plno domorodců, takže o místo ve vodě je třeba bojovat. Napřed to zkoušíme v jednom z těch do moře otevřených, ale ve vodě je taková tlačenice, že se každou chvíli navzájem kopeme, navíc mám pocit, že mě vzdouvající se vlny napasují do malé skalní jeskyňky. Tak se raději přesuneme do jiného bazénu, který je od moře oddělen betonovou hrází. Tady ale zase hrozí nebezpečí jiného druhu, člověk musí ostražitě sledovat okolí, aby se nedostal do cesty rozjařeným místním, kteří slaví státní svátek dobrovolnými i nedobrovolnými pády do vody. A když se škrábu z vody, hned mě jeden rastaman popadne, vytáhne ven a začne mě objímat s nadšenými výkřiky “Lord of the rings!”, než je svým kolegou sražen do vody, což ho ale docela rozvzteklí. Tak radši rychle do stánku nad bazénem jménem Oasis (dnes máme na oázy štěstí ), kde je bezpečněji a ve frontě na pivo se o mě občas otřou jen křepčící mokré mulatky, což není nic proti ničemu. K pivu si dáme též grilované klobásky na špejlích a pak už v klidnějším prostředí verandy sledujeme vlny tříštící se o skály a volavkovité ptáky slídící mezi skalami po nějakém úlovku.

Ze Sinagogy k nám už to není daleko, před večeří ještě stihneme nákup a při tom se na náměstí nachomýtneme k další fázi oslavy svátku, bubenickému souboji snad šesti frenetických perkusionistů, který zcela přehlušuje unylou pěveckou performanci ve vedlejším pavilónku.

Zítra nás čeká poslední den na Santo Antău, takže to nelze zakončit jinak než nejdelší sestupovou tůrou (1 500 m), zatím takticky stále odsunovanou. Ale já už jsem pro nás vymyslel alternativní řešení, a sice projít si pobřežní silnici z Vila das Pombas do Pontinha de Janela, kde ona tůra končí – během opakovaných průjezdů po pobřežní silnici mi tento úsek pobřeží s několika skalními útesy a barvitými vesničkami přišel hodný bližšího seznámení. A Pepa s Jarkou a Lenka se zřejmě připojí.

Vzhledem k tomu, že ještě před hlavní tůrou je plánován krátký výstup na vyhlídku Pico da Cruz, kde jsme ještě nebyli, projedeme se ještě naposled po Rua de Corda, tentokrát až za kráter Cova. Výstup na vyhlídku vede borovicovým lesem a je celkem krátký (i když vzhledem k suchému jehličí pod nohama zase značně ošidný), ale z plošiny nahoře je k vidění jen pár vrcholků vystupujících nad mraky. Moc se tu tedy nezdržíme, protože dole pod kopcem jsme zaregistrovali mezi pár baráčky též malý krámek, kde se pochopitelně možno osvěžit. Potom se sestupující většina nacpe do většího Miguelova auta a odjíždí ještě kus dolů, odkud už budou opravdu muset dále pěšky – při zpáteční cestě nás tu Miguel vyzvedne. Ale já jsem zaregistroval při jízdě nahoru po levé straně vyhlídkové plošiny, zřejmě do údolí Ribeira do Paúl, a nebylo to moc daleko odsud. Takže s Marcelou vyrážíme napřed, Pepa, Jarka a Lenka tu počkají. A opravdu, asi za čtvrt hodiny se borovicový les vpravo otevře a odhalí ostrý skalní hřeben spadající do údolí Paúl. Auto s našimi společníky nás dojede právě tady, takže i zbylí tři z toho také něco mají. A po chvilce jízdy stavíme znovu a tentokrát je pohled do údolí přímo výstavní – krásně je patrná i klikatá cesta dolů, kudy jsme při první tůře sestupovali. Jednou se tedy necháme taky zvěčnit a jedeme dál.

Do Vila das Pombas dojedeme až po poledni, s Marcelou a Lenkou šplháme na vyhlídku k Svatému Antoníčkovi, Pepa s Jarkou už tu tehdy byli, tak na nás počkají v baru u moře. Opravdu je odsud pěkný výhled, jak do vnitrozemí do údolí Paúl, tak na pobřeží zpět k severu či k jihu, kam bude směřovat naše cesta. Mělo by to být tak 6 km, ale bílá tečka na pobřeží v dáli, což je zřejmě rybí restaurace v Janele, kde bychom se měli sejít s ostatními, vypadá sakra daleko.

Vracíme se do baru, kde si Pepa s Jarkou objednali polévku. Je jedna hodina, najíst se by opravdu nebylo od věci. Lenka si objednává nějaký salát, já s Marcelou si vybíráme hot cheese, ač nám není úplně jasné, zda to hot se týká pálivosti či osmaženosti. Potíž je ovšem v tom, že při třetím pivku v půl druhé, kdy po nás příchozí hosté už dávno jedí, je náš stůl kromě vzrůstajícího množství pivních lahviček prázdný. Což by jinak tolik nevadilo, ale sraz ve vzdálené Janele je stanoven na třetí hodinu. Jdu tedy vzniklou situaci opakovaně reklamovat, a při poslední intervenci jsem ujištěn, že za 5 minut to bude. A opravdu, za 5 minut nám přinesou prostírání. Dalších deset minut se zase nic neděje, a pak se konečně dočkáme – sýr je smažený a Lenčin salát by stačil k nasycení tak tří jedlíků, ale nakonec se jí podaří přesvědčit personál, aby jí nesnědenou část zabalili na cestu ( nakonec to dopadlo tak, že cestou chtěla balíček nabídnout psům, ale jejich majitelka jí tento úmysl překazila a jídlo zabavila pro sebe ). Malá satisfakce při placení, vrátili mi o tisícovku víc.

Konečně tedy můžeme vyrazit, napřed se promotáme vesnicí a pak se napojíme na pobřežní silnici, která docela vystoupá a poskytuje tak pěkné výhledy na vzdalující se Vila das Pombas shůry střeženou Svatým Antonínem. Asi za půl hodiny dorazíme k výraznému útesu, silnice se kolem něj stáčí k malé vesničce u vyústění horského údolí – z druhé strany útes připomíná sfingu. Další útes kryje pár chalup a krav pasoucích se pod převisem. I na skalách kolem další zátoky se místní zabydleli. Na začátku další dlouhé zátoky s černou kamenitou pláží projdeme barevnou vesničkou s palmami, kapličkou a několika murales. Ještě nás čeká útes se skalním oknem, ústí dalšího zeleného údolí, hřbitov – no a v 15,20 jsme na místě. Ale srazová hospoda žije místní férií, na roštu se před ní opéká prase, rozjařených Kreolů plno, ale naši nikde. Popojdeme tedy ještě kousek a už je vidíme, tedy alespoň ty nejzdatnější zdatnější, tj. včerejší šestku – všichni nadávají na jinou hospodu, kterou právě opustili. Naštěstí je tu ještě jedna, před kterou už sedí Jindra s Petrou, zřejmě opět první.

Sesedneme se u venkovních stolků a během popíjení litrovek si od účastníků tůry vyslechneme popis dramatického sestupu, který si ještě ztížili tím, že ve chvíli, kdy se bylo možnou rozhodnout mezi kratší a delší variantou, vybrali si v nějakém zvláštním pohnutí mysli tu delší.

Zdá se, že si tu chvíli posedíme, po zbytku výpravy zatím není ani stopy. Hlásí se hlad, takže si u místní hospodské, která jak vzrůstem tak účesem připomíná desetiletého kluka, objednávám chobotnici, kterou si před tím dal Jindra a vypadá velmi zajímavě – stála 600, najedli jsme se z ní oba a byla výtečná.

Někdy po páté najednou dvorkem hospody prosviští Štěpánka s tím, že ostatní tu už za chvíli taky budou a hlavně že jsou všichni v pořádku , a zase spěchá zpět zřejmě dohlédnout, aby ještě někde v závěru nezakufrovali. A asi za 10 minut jsou tu už vskutku všichni – tedy opravdu si zaslouží uznání. Pochopitelně jim dáme čas, aby si také jedno dali.

Obě auta už jsou dávno tady, jedeme na večeři a poté je bohužel nutno sbalit, zítra se s ostrovem Santo Antão louèíme, ze São Vicente, kam musíme pochopitelnì přeplout trajektem, poletíme na sopečný ostrov Fogo – s přestupem na ostrově Santiago.

Jak už je patrno z dnešního programu, jde o docela složitý přesunový den s využitím všech možných dopravních prostředků – auta, lodi i letadla. A logistika akce je navíc ještě ztížena nesolidním jednáním kapverdských aerolinií. Ač prý byly ze strany CK Víkend všechny letenky zaplaceny včas, aerolinky vyřadily několik našich lidí z přepravy ze Santiaga na Fogo – jednalo se o Jindru s Petrou, Pepu s Jarkou, Jitku, a hlavně původně též o Štěpánku. Proto z Prahy vstoupila do hry šéfová CK Petra, zakoupila letenku až na Fogo a snažila se přebukovat svou letenku ze Santiaga na Fogo za Štěpánku. Což se zřejmě podařilo až včera, kdy to ještě večer vypadalo, že zbylá pětka bude muset zůstat na Fogu s přiletělou Petrou coby průvodkyní. Ale dnes ráno se situace naštěstí opět změnila, přes noc se Petře podařilo zajistit letenky aspoň pro Jindru, Petru a Jitku, takže na Santiagu zůstane jen Petra se svými rodiči. Zřejmě celá ta akce byla ještě složitější, ale výsledek je tedy tento.

Do Porto Novo vyjíždíme v 7 ráno, snídani nám zvládli udělat dřív. V 8 hodin jsme v přístavu, loučíme se s řidiči a předáváme jim jistý obolus, který jsme během jízdy vybrali. Opravdu si to zaslouží, byli neobyčejně spolehliví a ochotní. Ale jedno auto, do kterého přesuneme všechna zavazadla, s námi ještě trajektem na Săo Vicente přejede.

Z přístavu v Porto Novo vyplouváme v 9 hodin a za necelou hodinku přistáváme v Mindelu, kde už na nás čekají auta, která nás odvezou na letiště. Náš první letecký spoj – přímý let ze Săo Vicente na Fogo totiž neexistuje – do hlavního města celých Kapverd Praia na ostrově Santiago odlétá až 14,55, máme tedy skoro tři hodiny času – ovšem jak s tím nejlépe naložit? Naštěstí se ukazuje, že asi 1 km od letiště je pěkná písečná pláž Baia de Săo Pedro. Zavazadla vyložená z auta nám tu Štěpánka pohlídá, takže můžeme vyrazit – přímo po silnici hned vedle letiště, na kterém právě startuje zelenobílý vrtulový hornoplošník kapverdských aerolinií, podobným za pár hodin taky poletíme.

Dlouhá pláž se žlutým pískem je opravdu nádherná, na levé straně ohraničená vesničkou pod horami, na pravé ji stráží z útesu bílý maják. Ale když dorazíme ke břehu, o který se tříští už z dáli viditelné mohutné vlny, je nám jasné, že s koupáním to bude slabší. Chvíli příboj vypadá, že by šel zvládnout, písečný vstup do vody je zřejmě bezpečný, ale pak se najednou přivalí obří vlna, která by nás určitě pěkně semlela. Projdeme se tedy po písku k rybářské vesničce na konci pláže – čluny a sítě vytažené na pláž jsou velmi fotogenické. Jindra a Petra tu diskutují s nějakou postarší Evropankou, která tu vlastní hospodu a nabízí výpravu za mořskými želvami – karetami – za pouhých 10 Euro, podobně se nás snaží zlákat místní rastaman. Na podobnou atrakci ale prozatím čas nemáme, za pár dní, až se sem z Foga vrátíme, se uvidí. Do té hospody, respektive kruhového proskleného baru na začátku vesnice, nás ani lákat nemusí.

Doráží i šestice Michal, Eva, Pavel, Zdenka, Přemek a Magda, zkoumají moře, dobrodruh Michal se i zanořil, poté se k nám všichni připojí. Bar je ideální místo i pro sledování leteckého provozu, kolem dvanácté kolem nás prolétá i přistávající Tap Portugal z Lisabonu, na jehož palubě by měla být Petra.

Vracíme se zpět na letiště, Petra už je opravdu tady, následuje srdečné přivítání a krátká výměna dojmů, už nás totiž odbavují – za 3 dny bude času více.

Let na Santiago trvá necelou hodinu a je klidný, Štěpánka říká, že na přípravné cestě přes rokem to docela házelo. V Praie vystoupíme ani ne na půl hodiny, během které stihneme jedno zatím nejdražší malé pivo za 200, a pokračujeme stejným letadlem – na Săo Vicente přiletělo ze Salu, takže je to takový etapový let po ostrovech. Na letišti v hlavním městě Foga São Filipe pøistáváme ani ne za půl hodiny.

Zavazadla přiletěla všechna, můžeme pokračovat. Před letištní budovou už nás opět čekají dvě auta, náš řidič Antonio trochu připomínající herce Táborského je velmi řečný a okamžitě přejímá velení. Nacpeme se do aut trochu zmateně, zítra to bude chtít trochu přestavět, dnes to snad vydržíme. Projíždíme hlavním městem a hledáme otevřený krám, což se nakonec zdaří, voda a pivo na cestu k vrcholu ostrova do sopečné kaldery jsou zabezpečeny. Pokračujeme v jízdě, v Săo Filipe i v dalších vesničkách je na ulicích veselo – prý jde o svátek Sv. Paulina. Neustále stoupáme, až se před námi najednou vynoří hlavní cíl naší návštěvy Foga, mohutný kužel stejnojmenné sopky vysoké 2829 m. Jízda pokračuje po silnici objíždějící vulkán na úpatí podkovovité vnější kaldery tvořené horským pásmem zvaným Bordeira dosahujícím výšky až 2 700 m. Rozervané čedičové útesy, sopečný popel a struska kolem silničky si opravdu v ničem nezadá s bájným Sauronovým Mordorem. Už skoro za tmy dorážíme k místu našeho ubytování, hotelu Casa Marisa na okraji vesnice Chă das Caldeiras. A zde budeme ve výšce 1 700 m tři dny nocovat na opravdu horké půdě – vulkán je stále živý a poslední erupce roku 2014 pohřbila pod lávou právě tato místa. A že je to půda horká doslova přesvědčíme se hned po vstupu do pokoje hotelu tvořeného řadou přízemních ubikací kolem čtvercové sopečné zahrady - podlaha totiž docela žhne. Proto také mají všechny pokoje dokořán otevřená dveře i okna, aby se zajistilo aspoň trochu průvanu. Z kufrů ležících na zemi jsme sice vyndali všechny zbylé konzervy, kterým by tam hrozilo nebezpečí uvaření, ale zapomněli jsme na pytlík se žvýkacími medvídky – když jsme si na ně nazítří vzpomněli, byl pytlík plný horké červenožluté protoplazmy...

Takže se v pokojíku moc nezdržujeme a urychleně se stahujeme do hospody. Večeře je opět výborná, kuře s jakýmisi angrešt připomínajícími bobulemi s mnoha různými přílohami, servírovaná opět hromadně – kdo sedí v blízkosti Přemka a Magdy, musí se ohánět trochu více. Po večeři vypukne obligátní briefing, týkající se zítřejšího programu. Hlavní organizátorem je tentokrát manžel majitelky hotelu, jistý Mustafa – prý je to Kazach. A nejde o nic menšího než výstup na vulkán – 1 000 m nahoru a totéž zpět, vyráží se někdy po páté ranní. Je celkem jasné, že pro nás tohle není. Vyzvídáme tedy možnosti náhradního řešení, nejzajímavější se jeví tůra k místu poslední erupce z roku 2014, což je boční kráter na úpatí sopky. Po silnici je to daleko, ale snad to půjde zvládnout napříč lávovými poli. Zřejmě nebudeme sami, Eliška, Jitka a Lenka se na sopku také necítí.

Večer trávíme s lahví vína ještě z Punta do Sol u stolku před pokojem, uvnitř to opravdu moc nejde. A společnost nám dělá jen ukázková hvězdná obloha, zítřejší pokořitelé vulkánu urychleně zalehli.

Noc se kupodivu díky průvanu celkem dala přežít, jen po páté mě na chvíli vzbudil ruch odcházejících dobyvatelů vulkánu. Před snídaní ještě vylezu na střešní terasu hotelu, odkud je nejlepší rozhled na sopku i celou kalderu. Místo erupce z roku 2014 by mělo být z mého pohledu na pravém úpatí sopky, nad dalšími malými vulkánky. Ač Mustafa včera ukazoval dlouhou cestu po silnici, podle mapy, kterou nám včera půjčila Štěpánka, tam vede jakási stezka i lávovištěm, což mi za chvíli potvrdil i mnou odchycený barman, prý máme ve vesnici odbočit doprava a cestu najdeme. Ostatně naši horalé se po ní taky musí vrátit, protože sestoupí právě k tomu bodu 2014.

Při snídani se naše pětice domlouvá, jak to dnes provedeme. Dohodneme se, že začneme vyhlídkou kousek nad hotelem, kterou nám včera také doporučili i s možností dalšího výšlapu – je to ale na druhou stranu než je sopka. Ovšem Lenka má drobný problém a sice průjem, který svádí na masovou taštičku z letiště na Săo Vicente – my jsme ji ovšem jedli taky a jsme v pohodě. Lék, který jí byl kýmsi doporučen, bych při jiné diagnóze schválil všemi deseti, ale zrovna v tomto případě bych měl jisté pochybnosti – jedná se totiž o ranní pivo.

Lávovým popelem hojně porostlým vinnou révou se vyškrábeme na vyhlídku, ale doporučený výšlap na druhou stranu nevypadá zrovna atraktivně, jde v podstatě o cestu sledující právě budovanou silnici podél okraje lávového pole. Takže se osvěžíme trochou vinných hroznů, prohlédneme si náš hotel z dálky a výšky, probrodíme a prokloužeme se popelem zpátky k silnici a vyrážíme směrem k sopce, už jen ve čtyřech, protože Lenka to vzdává – jak se dalo očekávat, pivní terapie selhala.

Procházíme kolem několika tradičních kulatých domků funcos z lávových kamenů a dále postupujeme sopečnými vinicemi. O rozvoj vinařství a vůbec o celé osídlení kráteru se zasloužil v 70. letech 19. století, velmi plodný francouzský baron Montrod – prakticky celá místní populace je prý jeho potomky.

Opravdu je tu patrná prašná cesta, tak se jí budeme snažit držet. Jak pomalu stoupáme, vinná réva řidne a dále míjíme spíš roztodivné čedičové skály a posléze vylézáme na hranu dlouhé lávové duny. Za ní stezka vyústí u jakési struskovité jámy, ale ta nevypadá, že by byla pozůstatkem nějaké erupce. Eliška pokračuje ve výstupu, tak ji také následujeme, a jak se blížíme k vrcholu, narůstající sirný smrad signalizuje, že se snad blížíme k cíli. A taky že jo, najednou se pod námi se otevře rozervaný žlutočervený kráter - tudy se tedy láva vylila roku 2014. A kus pod ním další rozervané skály, pozůstatek předchozí erupce v roce 1995. Je odtud vidět i původní silnici, končící v lávovém poli – na naší mapě je ještě značená coby funkční.

Ještě foto a vracíme se zpět, s několika zastávkami, občas si uškubneme něco hroznů nebo i jiného ovoce, kromě vinné révy tu rostou i jakési hruštičky, fíky a dokonce granátová jablka. Obě dámy se vracejí k hotelu, my ale jdeme prozkoumat, zda by tu nebylo nějaké zařízení vhodné k zavlažení našich sopečným prachem zanesených hrdel – hotelová pivka nám přijdou k tomuto účelu ne dosti vychlazená. Objevíme krámek, tam ale mají jen vodu. Ale když už to skoro chceme otočit, štěstí se na nás náhle usměje – plechová bouda s nápisem snack bar Isabel je to pravé. Pivo tu mají vychlazené skvostně a prostředí je etnicky velmi zajímavé. Barman rozvalující se na zemi opřen o místní děvu, která mu na hlavě tvoří složitý afroúčes, pár dědků chmurně zírajících do prázdných sklenic, jeden s cigaretou za uchem už dokonce spící na stole.

Po dalších dvou rundách, během kterých se dědek probudil a zapálil si, naše mysl i srdce pookřeje tak, že se rozhodujeme vydat se ještě na jeden pochod, kolem sopky směrem na východ, v naději, že by se nám mohlo podařit dojít až někam, odkud by bylo vidět na moře.

Vyrážíme dostatečně napojeni, takže 1,5l teplé vody, kterou táhneme z krámu, je dost zbytečná zátěž – jak se navíc později ukázalo, voda byla stejně drahá jako v hotelu. Obcházíme z pravé strany sopku, vlevo míjíme několik menších vulkánů, na jeden vylezeme – hned za ním je ještě jeden vyšší a značně rozervanější. Pokračujeme, vrcholky na obzoru se přibližují, ale ač jdeme už asi hodinu, nějaký výhled dolů je zřejmě v nedohlednu. Takže se otáčíme, ve stínu jednoho funcos si dáme mexický tuňákový salát a tím je tedy jasné, že musíme rychle zpět do baru. Cestou ještě potkáváme dva zajímavé přírodní úkazy, mrak připomínající létající talíř a pak ohromnou osaměle pochodující hromadu zeleniny, z které se po přiblížení vyklubal plně naložený dokonale maskovaný osel flegmaticky kráčející za svým cílem.

V plechovém baru je  nyní živěji a většina hostů si objednává červené víno evidentně z místních lávových vinic, tak si na závěr koupíme jednu láhev na večer za 800. Už skoro před branami hotelu ovšem potkáváme Pavla, Zdenku, Michala a Evu vyrážející oslavit úspěšné ztečení sopky, takže co jiné nám zbývá, než je zavést zpět do baru - už jsme tu dnes větší štamgasti než většina místních - a při dalším pivku si vyslechnout zážitky z dobytí vulkánu. Na vrcholu sopky byla naše parta kolem poledne, dva přidělení průvodci dbali na bezpečnost a nepovolovali žádné úniky dopředu – došli všichni a dolů to prý bylo velmi rychlé, lávovým popelem se doslova proklouzali – někteří místní to prý sjíždějí na snowbordech.

Do hotelu dorážíme tak akorát na večeři – ryba a vepřové – a po ní Monika objednává pro všechny víno na oslavu čerstvého narození svého vnoučete a Pavel se Zdenou se vzápětí revanšují kvůli stejné trochu dřívější události. A my si ještě potom na zápraží pod ukázkovou hvězdnou oblohou vypijeme housewine – nebylo to žádné čůčo a mělo docela sílu.

9.7. 2019. Ch das Caldeiras – okruh po ostrově.

Dopoledne vyráží většina výpravy vyzbrojená baterkami a ochrannými přilbami zapůjčenými za 3 Euro a vedená dvěma průvodci do prolézačky úzkými lávovými tunely. Vzhledem k tomu, že plazení se po ostrých hranách určitě v pěkném horku mě zrovna moc nebere – už jsme si zažili něco podobného ve vietnamských tunelech Vietkongu – přemluvil jsem Marcelu, kterou to docela přitahovalo, že se raději koukneme po okolí, co je tu ještě zajímavého. A dobře jsme udělali, protože jinak bychom neobjevili utajenou hospůdku spojenou s krámem s terasou shlížející z protější stráně na náš hotel a pochopitelně sopku v pozadí. Ve chvíli našeho příchodu se tu sice pohybovala jen malá holčička myjící nádobí, ale rychle pochopila naše tužby a přivolala prodavačku, zřejmě svoji matku – pivko za 1,40.

Před polednem se vracíme a jsme překvapeni neobvyklým stavebním ruchem hned vedle našeho pokoje. Před sousedním pokojem se parta kopáčů prokopává ke kanalizaci – záchod Michala a Evy provedl jakousi erupci. Možná se snažil napodobit sousední vulkán, nebo se spíš vzepřel přílivu toaletních papírů do něj házených, jak rezolutně hlásí Mustafa. Že se hajzlpapíry mají házet do koše bylo sice dříve Štěpánkou řečeno, ale zřejmě u toho všichni nebyli. Takže Eva, která do jeskyně nešla, se stěhuje do jiného pokoje, a Michal, který vzápětí doráží s vracející se partou jeskyňářů, je evidentně překvapen výkopem před svým pokojem. Názory na lávovou jeskyni jsou mírně řečeno rozpačité, Michalovo “nejblbější jeskyně, ve které jsem byl” nás ubezpečuje, že jsme o nic nepřišli.

Kolem jedné dorážejí obě auta, odpoledne je v plánu okruh ostrovem, tentokráte doslova, protože ostrov Fogo není velký a je skoro pravidelně okrouhlý - v podstatě celý ostrov je jednou velkou sopkou. Zaplníme auta tentokráte podle osvědčeného zasedacího pořádku ze Santo Antão – jelikož tu s námi nejsou Pepa a Jarka, je v tom našem poloprázdno. Napřed musíme projet kalderou a potom klesáme, až se napojíme na okružní silnici, po které objedeme proti směru hodinových ručiček celý ostrov. Projedeme několika vesnicemi, občas zastavíme u výhledů na útesy hluboko pod námi nebo na lávové rokle. Antonio je velmi vstřícný k námi projevenému zájmu o pivo, takže staví u každého krámku a ptá se po studeném pivu – uspěje dost rychle. Při druhé takové zastávce to podle sdělení Michala v zadním autu komentují tak, že první auto zřejmě jde po tom pivu zvracet – to se tedy dost mýlí.

Sjíždíme dolů k moři k zátoce Ponta Salina, s černou pláží v kryté zátoce s na břeh vytaženými rybářskými čluny, takže si asi po třech dnech konečně zase dopřejeme pořádnou koupel v moři. Je tu příjemně, moře je klidné, zátoka je chráněná řadou útesů se skalními branami a úžinami překlenutými mostky, po kterých se dá projít až na útes naproti pláži – přitom zjišťujeme, že ve vedlejší divoké skalnaté zátoce už na útesech budují jakýsi rezort, brzy tu asi bude po klidu. Kromě party Kreolů, kteří ovšem pořádají piknik na betonové cestě a o moře se nestarají, a party dělníků, kteří opodál cosi kopou a jejichž pracovní morálku jsme na chvíli trochu narušili, tu nikdo další není. Vlastně ještě jeden člověk, který postává opodál a neustále na nás zírá – nakonec mi ale došlo, že nejeví zájem o nás ale o malou ohrádku uprostřed pláže označenou kůlem s asi tři dny starým datem. Jde totiž o označení nedávné snůšky vajec mořské želvy karety a tohle bude jejich hlídač.

Zdržíme se tu 90 minut a vyrážíme dále, Michal s Evou si přesednou do našeho prázdnějšího a veselejšího auta – v tom druhém se prý hlavně spí. Takže musíme ty spáče probrat další pivní zastávkou, tentokrát už poslední – i když vlastně ještě jedna bude, ale botanická u pěkného baobabu. Do hotelu dorážíme uspokojivě napojeni, takže o návštěvu námi ráno objevené hospody už nějak není zájem, ono už by na to nebylo ani moc času.

Poslední večeře na Fogu – rybu, kuře a vepřové už jsme měli, takže došlo na hovězí, včetně mohutných kostí – ale jinak velmi dobré. A jelikož se mi při poslední pivní zastávce podařilo koupit i víno naší oblíbené značky, čeká nás po krátkém balení i příjemné závěrečné noční posezení pod hvězdami.

Jelikož máme v podstatě sbaleno ze včerejška, můžeme si ještě před odjezdem dovolit rychlou návštěvu námi včera objevené hospody, kde to děvče ze včerejška právě zametá terasu, ale hospodskou nám naštěstí přivolá sousedka. Máváme dolů na Pavla se Zdenkou, po chvíli váhání vyrážejí také a jedno s námi ještě stihnou.

V 9 hodin se namačkáme do aut a vyrážíme. U vstupu do kaldery stavíme, abychom dali vydělat místním dětem, které zde prodávají suvenýry ve tvaru malých kulatých domků funcos. A kolem desáté dorážíme do Săo Filipe. Letadlo do hlavního města Praia na ostrově Santiago odlétá v 15,15, takže před přesunem na místní letiště máme ještě 3 hodiny volna v hlavním městě Foga. Prioritním úkolem se ovšem pro většinu výpravy jeví výměna peněz. Zastavili jsme sice hned vedle banky, ale ta je úplně přecpaná čekajícími. Odebereme si lístek s číslem 155, ale na bankovním displeji zatím svítí 77. Vysíláme Marcelu se Zdenou, aby se šly podívat po nějaké jiné bance, za chvíli se ale vracejí s tím, že situace je tam obdobná. Čekáme tedy zde, čísla na displeji se nehýbají.

Ale když už to vypadá zcela beznadějně, dochází náhle k radikálnímu obratu – přistupuje k nám jeden místní a ukazuje, že se máme postavit hned za rodinu, která je právě obsluhována. Trochu váhavě ho poslechneme a s obavami čekáme, co na to ostatní. Nikdo ale neprotestuje, ani bankovní úředník proti tomu nic nenamítá a Pavel, jemuž jsem předal svá Eura, aby vše proběhlo co nejrychleji, je promptně obsloužen.

Hned za rohem objevujeme bar Coral, jehož zadní stoly na kryté verandě jsou jako stvořené pro přerozdělení bankovní kořisti a následnou malou Strellovou oslavu, na kterou už zase máme. Teprve poté vyráží naše osmičlenná společnost na obhlídku Săo Felipe. Je to docela příjemné městečko, stěny některých domků jsou vyzdobeny všelijakými murales. Projdeme dvoupatrovou tržnicí a v sousední ulici vedoucí ke kostelu navštívíme muzeum se zajímavými fotografiemi z několika dřívějších erupcí Foga. Z náměstíčka u kostela Panny Marie Pomocné je na skále na protější straně rokle vidět hřbitov, na kterém byli pohřbíváni pouze příslušníci zdejší koloniální šlechty. S Marcelou sejdeme po schodech dolů na pláž pod skalami, na koupání ale zrovna nevypadá. Takže se vrátíme nahoru a spolu se zbytkem party dojdeme až na útesy na druhé straně města, se symbolickou baštou a sloupem postaveným na paměť návštěvy kapverdského presidenta. A to už nejsme daleko od osvědčeného Coralu, jehož opětovná návštěva je v poledním vedru více než nutná. Rázná kreolská hospodská by nám kromě piva jistě nabídla i porci omamně vonícího vepřového, které se právě dopéká v krbu vedle nás, ale bohužel na to není čas, musíme zpět k autům, které nás odvezou na letiště.

Na místním aeroportu očividně platí zásada, že čím je menší, tím přísněji je prováděna lustrace cestujících a tak dvě zřejmě vysoce podezřelé dámy z naší výpravy musí otevřít své kufry a předložit je k důkladné prohlídce. Ale i na ty, kteří tomuto unikli, se dostane, neb se po průchodu rámem většinou stanou objektem zájmu drsných letištních ošahávačů. A navíc tu chybí bar, u kterého bychom toto poníženi mohli spláchnou – dodatečně jsme ho objevili, nacházel se totiž před kontrolou, ale se vstupem z boku letištní budovy a z čekárny byl tudíž neviditelný. Teď už se do něj pochopitelně nedostaneme.

Naštěstí let na letiště Nelsona Mandely v Praie trvá necelou půlhodinku a po krátkém přesunu taxíky do našeho hotelu – cestou překvapeně zíráme do tváře našemu řidiči Antoniovi z Foga, která na nás shlíží z velkého volebního bilboardu – nás vítá Petra ( s Pepou a Jarkou tu pobývali po dobu naší návštěvy Foga ) se stěžejním sdělením, že v ledničce našich pokojů nás očekává jí zabezpečená láhev piva. Máme tak akorát čas ho vypít, za půlhodinku vyrážíme na společnou prohlídku historického centra města, což je v podstatě nedaleká pěší zóna končící parčíkem s kostelem, radnicí a vládním palácem. Všude tu je docela africky živo, místní kreolky nosí veškerý náklad zásadně na hlavě. Za parčíkem dojdeme na tzv. Plató, čili skalnatý ostroh tyčící se nad plážemi, který poskytoval městu ochranu před piráty. Je tu vztyčena socha Dioga Gomeze, který roku 1460 ostrov objevil. Jsou odtud trochu vidět i matné obrysy ostrova Brava na jihozápadě.

Kolem pěkně zrekonstruovaných kasáren se vracíme k pěší zóně a po úspěšném nákupu lahve vína za 400 – v hlavním městě je očividně levněji než jinde – se nám podaří objevit i hospodu s točeným, na Kapverdách prvním.

Večeře na střeše hotelu byla sice romantická, ale protáhla se na 2 hodiny – jsme docela zvědavi, jak zvládnou zítřejší snídani, protože v 9,15 odlétáme na Săo Vicente.

Kupodivu to stihli, včetně vajíček. Takže na letišti Nelsona Mandely jsme včas a máme dokonce ještě čas dát si jedno ranní pivko. Kontroly jsou tu také velmi důkladné – Marcela musí vybalit batůžek, podezřelým objektem zřejmě byla redukce do zásuvek.

Kolem 10,30 už nás na letišti Cesárie Évory na Săo Vicente vítá Josimar s druhým řidičem – my tentokrát pojedeme s tímto. Prvním cílem je nám už známá blízká pláž Baia de Săo Pedro. Tam už nás čekají Jindra se svojí Petrou a Jitka – ti totiž měli díky těm zmatkům v letenkách odlišný program včerejšího přesunu, v Praie nevystoupili a letěli dál až na Săo Vicente a nocovali už v Mindelu v rezidenci s revolučním jménem Che Guevara, která nás ostatní čeká až dnes. Takže jsme zase kompletní.

Jak už jsme zjistili minule, Baia de Săo Pedro je sice krásná, ale koupání je tu spíše pro dobrodruhy. Takže všichni společně vyrážíme stezkou po útesech, odkud se rozevírá krásný výhled na celou dlouhou písečnou pláž až k městečku Săo Pedro pod horským hřebenem. Naším cílem je maják Farol Dona Ana Maria na útesu Ponta Farol, což je nejzápadnější výspa Săo Vicente. Místo je to opravdu romantické, strážce majáku nám umožní i vylézt až na horní plošinu kolem světlometu. Dole pod námi krouží v moři dvě loďky a právě vyzvedávají z vody potápěče – zřejmě jde o pozorování karet. A opravdu, během zpáteční cesty je ti šťastnější z nás zahlédli a Pavel i vyfotil – na nás se tentokrát štěstí neusmálo.

Po návratu na pláž si ještě si chvíli užijeme vlnobití ( Michal se opět vykoupal ) a projdeme se po písku okolních krásných zátok a poté už se jedeme se do Mindela ubytovat. Hostel Che Guevara se nachází na stejnojmenné ulici asi 5 minut nad krásnou písečnou městskou pláží Praia da Lajinha. Samotná budova je taková drůza částečně ve stadiu rozesatavěnosti, propojená několika schodišti, zabloudit se tu dá velmi lehce. My jsme chytili pokoj sice dostupný až po několika schodištích, ale i s malým balkónkem, zatímco Pavel se Zdenou, kteří mají bydlet naproti nám, nemají ani okno, což se jim pochopitelně nelíbí – nakonec se obětovala Štěpánka a vyměnila si to s nimi.

Pláž ale přijde na řadu později, nejdříve nás čeká prohlídka města, které prý je na Kapverdách nejmalebnější a údajně připomíná Brazílii. Auta nás vysadí před růžovým Palácio do Povo – Lidovým palácem – z konce 19.století a odtud pokračujeme po trase, kterou navrhla Jarka. Projdeme tržnicí a po ulici s kostelem, radnicí a domy krásně opravenými i romanticky ošuntělými dojdeme na náměstí Praça Estrela s několika tržišti – zde se naše výprava rozpadá. Některé postihla nákupní horečka, jiní se usilovně pídí po pamětní desce na zdejší sokolské hnutí inspirované Československem ve 20.letech a my se po hospodě ani pídit moc nemusíme, protože ve středu náměstí je šestiboký kiosek hned s několika venkovními. A hned v té první se místní pijáci ochotně sesedají, aby nám uvolnili stůl ve stínu. Dáme si litrovku Super Bocku, jak se ukázalo později, poslední. Není zrovna nejlépe vychlazená, což rázovitá hospodská z našich rozpačitých pohledů okamžitě zaregistruje, protože hned po prvním nalití vysílá ochotného staříka, který námi otevřenou láhev zašroubuje a schová zpět do chlaďáku. A jakmile vidí, že máme prázdné sklenky, hned nás zase obslouží – na konci lahve už je teplota piva optimální. Přichází Pavel, Zdenka, Michal a Eva, i pro ně se židle okamžitě najdou, tak si s nimi dáme ještě jedno malé a potom společně vyrážíme na další cestu. Dorážíme ke břehu rybářského přístavu s na písek vytaženými loďkami, střeženému napodobeninou Belémské věže v Lisabonu a sochou objevitele ostrova  Dioga Afonsa. Pokračujeme po nábřeží lemovaném pěknými koloniálními domy s balkóny a barevnými fasádami až k památníku ve tvaru orla s rozepjatými křídly postavenému zde v upomínku na mezipřistání při přeletu Atlantiku portugalským hydroplánem v roce 1922. Za ním je bývalá celnice, dnes kulturní centrum, kde se nám zbytek naší výpravy nějak zasekl. My s Marcelou ale už dáváme přednost moři a tak sami vyrážíme dlouhou ulicí opět lemovanou pastelovými domy a přes náměstí Praça Nova posléze dorazíme až k pláži. Ta je teď v pozdním odpoledni docela zalidněná, převážně místní omladinou. Písečný vstup do vody je docela prudký, takže se nemusíme nikam trmácet a jsme takřka okamžitě v hloubce. Voda je krásně osvěžující a po tom celodenním courání je to to pravé. Bohužel se za chvíli docela zatáhne, takže se ještě párkrát vykoupeme a jdeme se podívat, co nám před večeří nabídne Pepou doporučený krámek kousek od hotelu. A je to návštěva velmi potěšující, ceny jsou tu zatím bezkonkurenčně nejnižší, litrovka Strelly za 270 a třetinkové plechovky za 100.

Večeři v jídelničce našeho hostelu dominovala velmi hustá cachupa, po ní následovalo kuře a ryby, dobré. A po večeři máme konečně čas na delší posezení při pivu a vínu, zítra už nás nečeká nic náročného. Při debatě s Michalem zjišťuju, že jsme v minulosti byli štamgasty stejných vinohradských hospod, na což by se dalo v budoucnosti jistě navázat.

12.7. 2019. Mindelo – vrchol Monte Verde – Baia das Gatas - Mindelo.

Dnešní kratší okruh po ostrově by měl začínat výjezdem na nejvyšší vrchol Monte Verde (750 m), ale včera jsme se dohodli, že by bylo chybou nepodívat se v ranních hodinách do rybí tržnice hned vedle Belémské věže. Tam tedy po velmi dobré snídani a rozloučení s Petrou, která odlétá již dnes, vyrazíme oběma auty nejdřív. A opravdu to stojí za to, velmi živo je nejen v budově tržnice, kde kromě relativně menších ryb porcují i velké tuňáky, ale také v přilehlém přístavu, kde rybáři vykládají ze svých loděk ulovené kusy a podávají je svým pomocníkům nahoru na molo, odkud je potom odnášejí do tržnice. Vše se odehrává za nadšeného fandění přihlížejících a kupodivu naprostého nezájmu místních psů pospávajících všude kolem.

Pokračujeme dál k Monte Verde, během serpentinovitého stoupání ale vjíždíme do mraků, a z očekávaného výhledu z vrcholku stráženého malými kasárnami skoro nic není. Ale naše dámské kvarteto je přesto spokojeno, jde totiž o nadšené lovkyně kešek ( zřejmě obzvláště Hana ) a tady jednu vystopovali.

Sjedeme tedy kus dolů a rázem se slibovaný výhled dostavil, jak na rozervané skály, tak na záliv s Mindelem či na náš příští cíl, pláž Baia das Gatas. Když tam ale dorazíme, zjišťujeme, že písečná pláž je sice velmi malebná, ale ke koupání moc neláká, protože je dost mělká – přesto místní omladině či několika kreolským kráskám to očividně nevadí. Přilehlé hospody jsou též zavřené, takže jedeme dál severovýchodním pobřežím kolem několik kilometrů dlouhé pláže – zde prý zase hrozí spodní proudy. Jednou zastavíme u pěkných dun ( další keška ) a poté na znovu na konci pláže, kde by měly být k vidění karety. Ale ukazuje se, že jde o záchrannou stanici pro handicapované kusy, ovšem velká vana se špinavou vodou, kde ty dvě želvy skoro nejsou vidět, moc důvěry nevzbuzuje. To už je zajímavější pěkný výhled na neobydlený ostrov Santa Lucia. A navíc je vedle otevřená hospůdka, kde se ovšem zdržíme jen chvilku, neboť Pepa je z neznámých důvodů nervózní a žene nás rychle do aut – přitom už na nás čeká jen krátká zpáteční jízda do Mindela a volné odpoledne.

Všichni se nechávají vyhodit ve městě u náměstí Praça Estrela, že by sokolská deska stále nebyla nalezena? My se necháme odvézt k hotelu, v krámku koupíme sýr, housky a pivo k rychlému obědu, a vyrážíme na pláž. Ač je krásně, krátce po poledni je ještě poloprázdná. Užijeme si tu přes dvě hodiny pohody a když se to tu pomalu začíná plnit, vyrazíme do plážového restaurantu – velké točené za 200, spokojenost.

Zabalit stihneme ještě před večeří, takže po ní nám nic nebrání v posledním posezení na skoro ukrytém pseudobalkónu v patře, s Pavlem, Zdenou, Michalem, Evou, Přemkem a Magdou. O nečekaný vzruch se nám postará vřeštící a divoce pobíhající parta evropské omladiny, která ovšem po chvíli celkem spořádaně odtáhne, zřejmě do nějaké hospody.

Po snídani se naposled projdeme k pláži a pak se ještě stihneme podívat kousek nad náš hotel k bývalé pevnosti Fortim do Rei, tyčící se na útesu nad městem. Je odtud krásný výhled jak na Mindelo a záliv s přístavem, tak na druhou stranu s pláží. Při návratu se v krámku zbavíme posledních drobných a to úplně poslední jednoescudo věnuji Sandře, které právě tato nejmenší kapverdská mince chyběla do sbírky.

V 10 hodin nás odvezou na letiště, ve 12,30 startujeme. Po čtyřech hodinách letu, v jehož zhruba polovině prolétáme mezi kruhovitým ostrovem Gran Canaria vpravo a Tenerife vlevo, přistáváme v Lisabonu. Opět tu máme jen hodinu, ale tentokrát vystupujeme do rukávu, což celý přestup urychlí. A během posledního letu do Prahy jsme kolem jedenácté nad Francií svědky nezvyklé podívané – země je poseta kvanty všude možně explodujících barevných koulí – naštěstí nejde o dělostřelecký flak, ale o ohňostroje oslavující zítřejší kulaté 230.výročí dobytí Bastilly.

Přistání v Praze po půlnoci dopadlo v pohodě, kufry se také zjevily, zato se nezjevil náš objednaný taxikář, který s ruským přízvukem volal něco v tom smyslu, že ještě musí odvézt někoho z jiného zpožděného letu. Tak jsme vzali zavděk autobusem na Pavlák, který naštěstí přijel o čtvrthodinu dřív než by podle jízdního řádu měl. Ale bohužel podobně dřív odjela i noční tramvaj z Pavláku, kterou jsme tímto propásli, ale nakonec to vyřešil jiný taxíkář za 100 Kč a kolem druhé ranní jsme konečně dorazili domů.

Závěrečné zhodnocení – výborně CK Víkendem připravený a zvládnutý zájezd po neobyčejně zajímavých ostrovech zatím nezasažených masovou turistikou, kde se občas cítíte jako na Kanárech a jindy zase jako na západě Afriky nebo v Brazílii ( alespoň podle mých představ), sympatická průvodkyně s neobyčejně širokými znalostmi o Kapverdách i jiných portugalskojazyčných enklávách a příjemná parta spolucestujících – zájemcům možno tento zájezd jen doporučit.