JARem na podzim.
11.4.2009 –
12.4.2009
Praha-Londýn-Johannesburg-Graskop.
Po 10. hodině dopolední se scházíme na ruzyňském letišti, dostáváme od pana Seidla od CK-Víkend letenky a propozice, sami narychlo balíme kufry do fólie během postupu ve frontě na odbavení, neboť u baličů na terminálu 1 je děsná fronta. Odbavují nás až do Johannesburgu, zbývá hodinka času na náš oblíbený Tuborg v Relay, dnes ale mají jen Carlsberg, pořád lepší a levnější než zprofanovaná a předražená Plzeň, které si zřejmě v JAR užijeme až nad hlavu. Let do Londýna odstartoval kupodivu načas, k jídlu dostáváme jen sandwich, i British Airlines začínají šetřit. Na Heathrow obvyklý nával, dlouhé čekání v davu před zastaveným eskalátorem, další davy před rámy. Prohlídka daleko ostřejší než v Praze, spojená se zouváním a vydatným osaháváním hlavně lýtek – všechno zabere dost času, nemít skoro 6 hodin do dalšího spoje, byli bychom asi dost nervózní. Konečně to máme za sebou, celá skupina 39 účastníků zájezdu se shromažďuje kolem průvodce Honzy a dostává na dalších pár hodin rozchod. V první hospodě nás vítá Staropramen, ve druhé dokonce Lučan – Žatecký pivovar prorazili za Kanálem! My s Marcelou ale dáme přednost Guinessu, po utracení liber přecházíme na kartu a dáváme si jídlo, z kterého se vyklubaly obří smažené brikety plněné hovězím či kuřecím masem, skoro k nesnědení. Čas pomalu plyne, na obří světelné mapě světa sledujeme postup noci a když se konečně přiblíží k Británii, zvedáme se a stahujeme se ke gatu.
11 hodinový let probíhá klidně, personál je vstřícný, whisky i gintonic servíruje s úsměvem, jihoafrické víno lepší francouzského, v půli Mastera a Commandera jsem usnul. Dvě hodinky před přistáním nás budí, dostáváme snídani a už se s námi kapitán loučí a slibuje krásný „perfect sunny day“ v Johannesburgu.
Kufry se sešly všechny, naštěstí se neopakovala situace z minulého roku, kdy prý nedorazily hned čtyři zavazadla. Při přebalování se kufrem projde protidrogový (nebo možná protipotravinový) pes. Jdeme měnit, směnárny se v JAR vyskytují ojediněle, na letišti je poslední možnost pro celý další týden. Plánovaná výměna našich švýcarských franků se ale nekoná, frank tu totiž má v přepočtu hodnotu asi 30 haléřů. Stejně vypadají všechny ostatní světové měny kromě Eura a dolaru – nechápu, proč tam ty nesmyslné kurzy mají vůbec vyvěšené. Měníme tedy 400 Euro, dostáváme kolem 5000 Randů (1R tedy něco přes 2 Kč) a vyrážíme k autobusu, černí uniformovaní portýři stojí před zavazadlovým prostorem a ukládají do něj naše bágly – první nedorozumění, nepatří k autobusu a chtějí za tuto službu peníze. Ale řidič, rozložitý vousatý Afrikánec Dion přesně tak jsem si vždy představoval Búra) pro to nemá moc pochopení a nekompromisně odjíždí.
Díky včasnému
přihlášení na zájezd je naše místo na
první dvojici sedadel hned za řidičem, takže máme krásný výhled. Jezdí se tu
vlevo a nezdá se, že by si místní řidiči hráli na závodníky. U první pumpy
kupujeme biltong – sušené maso, v našem případě dokonce z velké
antilopy kudu. Taková pochoutka je ovšem nemyslitelná bez řádného zapití,
naštěstí zdroj piva brzo objevujeme v přilehlém občerstvení a poprvé se
tak seznamujeme se zdejší nejrozšířenější značkou Castle. V sousedním
autobuse řeší problém se zmizelou rekreantkou, u nás naštěstí jen
s rozlitou Colou. Vyhlídku na zelené pahorky africké lemují mohutné pestře
oděné černošky s bohatou nabídkou suvenýrů – převažují motivy místní zvířeny. Někteří
zájezdníci podlehli hned při této první příležitosti a po celý zbytek cesty se
budou tedy starat o své slony, hrochy a buvoly. Do Graskopu je to snad
Rovná krajina s pasoucími se stády dobytka (všude pečlivě ohrazená drátěným plotem) se zvedá, vjíždíme do vysočiny, ploty ale zůstávají i na horských lučinách a kolem borovicových lesů – v JAR všechny pozemky někomu patří. Opouštíme provincii Gauteng a vjíždíme do Mpumalangy . Projíždíme kolem údajně nejvýše položeného pivovaru v Africe, bohužel bez zastávky. A už jsme v Graskopu, bydlíme v rezortu Summit Lodge za městečkem, stylové červené kulaté rondavely ve stylu zuluských obydlí se slaměnou střechou a bambusovými poličkami. Areál je obehnán plotem, do kterého je v noci puštěn elektrický proud.
Večeříme v restauraci v areálu – sedá si k nám dvojice z Hradce Jana a Luboš, velice rychle se domluvíme na tom, že už se vlastně známe, protože jsme se viděli na slavném evakuačním vytopeném zájezdu na Korsice. Objednávka trvá trochu déle, ale menu je více než uspokojivé. Starter (polévka nebo řecký či rokfórový salát), jako hlavní jídlo ramsteak, biftek nebo dokonce půlka kuřete, nakonec ještě zmrzlina nebo pudink, tedy spíše buchta. Lahvové třetinky Castle za 15R, podle Honzy dost drahé, ale mně to zatím uspokojuje – v místních cenách se ještě moc nevyznám. Sedmičku Merlotu za 50R jsme si do rondavelu koupili jako šláftruňk, ale ani nebyl po tom dlouhém dvoudnu moc zapotřebí.
13.4.2009 Graskop – Blyde River Canyon – Graskop.
Ráno je zataženo a trochu krápe – v Africe je zkrátka podzim. Po snídani (vajíčka,párky,slanina,fazole – bude se v dalších 14 dnech s malými obměnami opakovat ) vyrážíme na celodenní výlet ke kaňonu řeky Blyde. Máme nového cestujícího, průvodce Davea, ale zatím se zdá, že jeho hlavní úloha je dělat Dionovi společnost při rauchpauze. Zastávka ve Sparu v Graskopu, v supermarketu nemají pivo – další africké specifikum. Naštěstí hned vedle je liguer shop, ovšem trochu podceníme nákup, 2 malá piva se později ukazují jako skoro osudová mýlka. Kromě počasí jsme ovlivněni varováním, že do ledničky v autobusu se vejde na každého tak jedna plechovka. Projíždíme mlhou, lijákem, jehličnatými lesy, tohle je Afrika? Ale ani ne za půl hodiny vysvitne slunce, mlha je najednou pryč a už je to Afrika se vším všudy. První zastávka u Bourke’s Luck Potholes, na soutoku řeky Blyde a Treur, obě řeky tu v okrově narudlém vápenci vyhloubily spletité kaňony s množstvím potholes – skalních hrnců. Přecházíme po dřevěných můstcích přes kaňony, kocháme se vodopády a výhledem na masiv Three Sisters, zatím ještě trochu v mlze, a rychle se začínáme v pálícím slunci přimazávat. Při návratu jsme zjistili, že u vstupní brány nás vyfotili a naše fotky stihli upravit do podoby titulní stránky National Geographic, no nekupte to za 20 randů.
Pokračujeme ke kaňonu řeky Blyde, na protějším břehu se tyčí známé Three Rondavels, tři kruhovité zeleně obrostlé skály ve tvaru domorodých chýší rondavelů. Vpravo od nich se tyčí ještě vyšší Mapjaneng (Náčelník,1944m), jehož tři ženy mají rondavely představovat. Ty jsou vysoké kolem 1300m a tyčí se 700m nad řekou Blyde. V dálce za nimi je vidět i Mariepskop,1944m, s vysílačem na vrcholu. Vlevo máme nádherný výhled na řeku, která se tu rozlévá do šířky a obtáčí další malebný zelený útes.
Ještě kousek popojedeme k hornímu parkovišti a vyrážíme pěšky na Leopard Trail na svahu naproti rondavelům. Vydáváme se serpentinami dolů po žluté stopě leoparda, pak nás čeká horizontální traverz, a po modrém ptákovi spojeném s leopardem zase nahoru. Zabere to asi 2 hodiny, bujnou vegetací aloí, pod narudlými štíty, se znova se opakujícími nádhernými viewpointy na rondavely a Blyde River, kolem termitišť a s vyhlídkou na skály, na kterých se vyhřívají paviáni babuini. My jsme je ovšem přehlídli, tak se z dolního parkoviště, na které mezitím přejel autobus, vracíme, ale zahlédneme už jen poslední prchající kusy. Při návratu na parkoviště jsme aspoň odměněni dvěma makaky, kteří si nás mezitím přišli prohlédnout. Času je dost (na rozdíl od piva), protože musíme počkat na turistu seniora, kterého asi profil trati poněkud zaskočil. Je to pro něj ale užitečné poučení, jak budou zdejší tůry vypadat, a pro nás taky, ale v jiném směru - do ledničky se toho totiž určitě vejde víc, pokud se tam ovšem nebudou chladit podobné nesmysly jako třeba voda, že.
Kolem třetí doráží i poslední poutníci a vyrážíme k Berlin (Berlyn) Falls. Vodopád je docela mohutný, dá se dojít až k horní hraně. Následující vodopád Lisbon Falls si s předchozím nezadá a je dokonce dvojitý. Vody je zdá se dostatek, což mě na podzim docela překvapuje. I vegetace je pěkně zelená a ne spálená a hnědá, jak by se po létu slušelo. I když nějaká spáleniště tu jsou, ty ale pocházejí od umělých tzv. „prevent fires“.
Ke Gods Window –
Božímu oknu – dorážíme za soumraku, jsme poslední autobus, který ještě strážci
vpustili. Asi 15 minut uháníme do kopce, projdeme zbytky mlžného pralesa, a pak
se nám otevře úžasný výhled do nížiny
Večeře obdobná včerejší, to jest výtečná, ale silně přežírací. Venku se mezitím silně rozpršelo, snad se to do zítřka vybere. Zaléháme brzy, zítra nás totiž čeká Krugerův park a budeme vstávat před pátou.
14.4.2009 Graskop – Kruger National Park – Volksrast.
Ráno prší stále,
ale kolem 6,30 h, po příjezdu do Krugerova parku ale už jen krápe. Má to tu
výhodu, že není slibovaných
První výbuchy nadšení způsobují antilopy impaly, o kterých se později dozvídáme, že jsou tady asi tak vzácné jako králíci v Austrálii. Ale další úlovek už je těžký kalibr Velké pětky, slon, ač z něj pořádně vidíme nad buší jen hřbet. Tady se ovšem ukazuje výhoda autobusu, jsme výše než v autě, odkud by ho asi vůbec neměli šanci spatřit. Honza domlouvá pravidla pozorování, kdo něco spatří, má zakřičet Stop! a udat polohu zvířete podle hodin podobně jako se domlouvali letci za války např. slon na deváté. V praxi ovšem ta vzrušená konverzace často dopadá následovně: „Zastavit!!!“, „Musíte křičet stop, řidič česky nerozumí!“ „Tak stůjte, zebra na patnácté!“. Navíc kolidují zájmy přední a zadní půlky autobusu, takže Dion je stále komandován popojet dopředu či dozadu. Že vzhledem našemu posazu na předních sedadlech máme bezkonkurenčně nejlepší výhled dopředu i do stran, nemusím ani připomínat. Ostatní mají ale zřejmě lepší oči, takže brzy je objeveno několik prvních žiraf, zeber, další impaly, další slon – tentokrát už v plné parádě rvoucí listí ze stromu hned vedle silnice. Impaly nám v jednu chvíli dokonce zatarasily cestu. Další žirafa má na krku viditelné zahojené zranění, snad metrovou ohromnou jizvu, zřejmě se ubránila útoku nějaké velké kočky. Ty se nám ale zatím schovávají. Dravci a mrchožrouti z ptačí říše jsou hojnější, párek supů na stromě dokonce v čilé sexuální náladě. Průvodce si všechny úlovky pečlivě zapisuje do sešitku jako snaživý žáček.
Asi po dvou hodinách stavíme v Skukuze, nasnídáme se, doplníme zásoby biltongu (tentokrát v jakési salámové podobě) a piva a pokračujeme v safari. Najít něco v zarostlé buši není žádná sranda, dobrým vodítkem je vždy skupinka stojících aut. Další zebry a žirafy, v dálce prasata, občas pozorujeme něco, o čemž se namůžeme shodnout, jestli je to hromada hlíny, klacek nebo zvíře. Dalekohled je dobrý pomocník, ale za jízdy ho použít nelze. V pořadí třetí slon cloumá stromem přímo před autobusem, v dálce přebíhá silnici velký samec antilopy kudu. Že je tady docela živo, dokládá i řádně zadělaná silnice. A dnešní počasí nám možná nahrává, není horko a zvířata jsou zřejmě čilá déle než obvykle.
Na další zastávce
mají Plzeň, já zkouším místní Hansu, pozoruji hojně se zde vyskytující modré ptactvo
(leskoptev purpurová) a ptáky toko, vypadající jako sojka zkřížená s tukanem,
ale jsou příbuzní spíše s ledňáčky. Je
tu plechová tabule s mapou této oblasti parku a vedle ní vyobrazena nejzajímavější
zvířata se zásobou magnetů příslušných barev – návštěvníci tak mohou na mapě
vyznačovat, co kde viděli. Po druhém pivu mě napadá nenápadně provést takovou
malou magnetickou migraci, ale naštěstí pro návštěvníky je kolem mapy stále
živo, takže to nejde realizovat. A hned jedna cizí turistka umisťuje lva na
místo, kterým jsme projížděli asi před pěti minutami. „To nás chce snad
nasrat?!“ komentuje Honza její činnost a vysvětluje jí, že jsme tam nic
neviděli. „He was sleeping!“, brání se napadená. Usuzujeme tedy, že ta hnědá
kupka byla lví hříva – nejsem si ale zcela jist, zda to můžeme zařadit coby regulérní
úlovek Velké pětky. Mapa ovšem taky avizuje na naší další cestě nosorožce a ten
tam opravdu je, ač také odpočívající a asi
S hlavou plnou zážitků spokojeně usínáme při dlouhém odpoledně-večerním přesunu do Volksrastu. Na začátku jsem ještě zaznamenal, že projíždíme malebným kaňonem rudých skal, při dalším procitnutí ještě zaznamenávám krávy na 11. hodině, býky na 2. Před Ermelem začne vzrůstat poptávka po zastavení na vymočení, v typicky černošském městě ale otevřené záchody nenacházíme a další cesta začíná být komplikována rekonstrukcí silnice, která je prašná a v mnoha místech střídavě jednosměrná a musí se čekat u semaforů. Ostych s pojízdného autobusového záchodu je konečně prolomen (když taky nic jiného nezbývá) a najednou je o něj rvačka. Konečně je nalezen i záchod stacionární a za úplatek otevřen. Zbytek cesty už tedy proběhl bez nehody, i silnice se zlepšila a někdy po deváté jsme ve Volksrastu. Ubytování je velká neznámá, i Honza je tu poprvé. Ale nakonec je to velmi příjemné překvapení. Viktoriánská rezidence v zahradě, pokoje jak na zámku, koupelny s vanami, lodní kufr z přelomu 19. století. A ač večeře dnes nebyla v ceně, jsme všichni zváni na výbornou eintopfovou polévku. Počasí se zřejmě lepší, konečně je možné přistoupit k hledání Jižního kříže.
15.4.2009 Volksrast – Monks Cowl NP - Drakensville.
Po snídani nás čeká společné foto s nadšeným personálem, tak velkou skupinu tu zřejmě často neseženou. Hotýlek byl původně porodnicí a současní majitelé se snaží udržet styl počátku 20. století. Líbilo se nám tu, ale teď už musíme vyrazit k Dračím horám. Ranní mlha se rychle rozptýlila a tak můžeme vychutnávat malebnou krajinu kolem, kopcovité pláně s rozložitými akáciemi a stáda krav. Jsme už v provincii Natal-Kwazulu a odbočka na Majubu mně připomněla, že se zde odehrála jedna z prvních bitev búrské války. Britská armáda zde byla roku 1881 překvapivě poražena búrskými oddíly. A Isandlwana, místo ještě většího britského debaklu jen o dva roky dříve, tentokrát uštědřeného oštěpy a štíty ozbrojenými Zuluy, je též nedaleko. A Zulu je též náš nový průvodce, který nás dohnal taxíkem na zastávce u benzínky. Jmenuje se Captain a na rozdíl od minulého (který zmizel někdy po Krugeru) působí daleko vstřícněji.
V městečku Bergville máme poslední možnost nákupu před Dračími horami. Všechny ploty a domy jsou polepeny předvolebními plakáty, 22.4. se totiž budou konat volby. Mezi tím se vyjímá malebný domorodec v zulské válečné parádě – nevím, jestli je to předvolební maskot nebo lákačka na turisty, ale při pokusu o foto došly baterky a než jsem je vyměnil, Zulu to sbalil a odkráčel do protější hospody vyzdobené barvami ANC – Afrického národního kongresu – dominantní jihoafrické strany zaštítěné osobností Nelsona Mandely.
Dračí hory se tyčí před námi jak hradba zulských kopí. Dosahují výšek až kolem 3500m, ale nejvyšší vrcholky jsou v království Lesotho, jehož hranici tvoří. Směřujeme do NP Monks Cowl, před námi se otevírá panoráma s hlavním vrcholkem Cathkin Peak (3148m) – nádherná zelená hora s typickým useknutým vrcholkem. Tam ovšem nemáme šanci dojít, náš dnešní cíl je skála s vyhlídkou Sphinx, asi 1700m vysoko. I Dračí hory jsou jako vše ostatní oploceny, u vstupní brány platíme a vyrážíme vzhůru, napřed lesíkem, potom traverzovitým chodníčkem ve stráni. Počasí je nádherné – skoro až moc, takže z nás brzy docela leje. Ale za účelem zchlazení je zde vodopád Crystal Falls. Ještě několik skalních útvarů a jsme na Sphinx, svým tvarem opravdu egyptskou sfingu trochu připomíná. S Marcelou vyrážíme ještě trochu výše, musíme ovšem Captainovi slíbit, že se neztratíme. Stejně mu už pár lidí uniklo. Výhled do kraje je úžasný, ale abychom viděli něco nového na druhou stranu, museli bychom vylézt ještě asi tak 200m, na to už není čas. Po 20 minutách se tedy vracíme a s ještě jednou zastávkou u vodopádu – nad námi krouží orel – se vracíme stejnou cestou k autobusu. Zde nás čeká příjemné překvapení, které mi při startu trestuhodně uniklo – zahradní hospoda s kolem pobíhajícími opicemi a plechovkovou Hansou. Po zplavující túře je to vítané zakončení a není divu, že zde sedíme do židlí respektive do rolety, což je bohužel jen asi půl hodiny, protože ve čtyři zavírají, i když kvůli nám asi o 20 minut přetáhli.. Nás ovšem čeká ještě asi dvouhodinový přejezd do Drakensville, místo našeho dnešního a zítřejšího noclehu. Je to opět oplocený rezort v polích, dokonce se dvěma bazény a velmi pěknými chatkami s dvěma ložnicemi (bydlíme s Lubošem a Janou), ledničkou a kuchyňským koutem – ten ale moc nevyužijeme, máme tu večeře, a to ve stylu švédský stůl, takže opět přežírací. Během ní nás Honza s jistým problémem, který bude muset zítra vyřešit. V posledních dnech tu prý pršelo a cesta k Sentinelu, kam máme zítra vyrazit, je díky tomu pro náš velký autobus neprůjezdná – Dion si viditelně oddychl. Taxíka, které se doposud podařilo telefonicky sehnat, jsou prý drahé, bude se tedy zítra improvizovat. Jak jsme zatím Honzu poznali, věříme, že se mu povede něco zajistit, takže si s tím neděláme moc starostí a během večeře se můžeme uvolnit a věnovat se variacím na téma „Uvolněte se, prosím“, které u večeře zkouší na spolusedících náš spolucestovatel Kuba. A v chatkách si při lahvi vína připomeneme prozatímní průběh cesty v televizi z Lubošovy videokamery. Jelikož jí má novou, občas jí zapomene vypnout a vznikají tak zajímavé záznamy o dění v jeho báglu během výstupu. Ale život v Krugeru je tu pochopitelně mnohem živější než na mém foťáku.
16.4.2009 Drakensville – Sentinel – Drakensville.
Ráno je zase nádherně a Sentinel se tyčí
na obzoru jako severní zub hradby Dračích hor.
V 8 hodin jsme po snídani a vyrážíme do parku Royal Natal. Jedeme kolem
dolní nádrže přečerpávací elektrárny Sterkfontein k horní, ve skalách
kolem pobíhají babuini, na břehu jezera, kam se vyhazují mršiny, je zase
ohromné hejno supů. Projíždíme městečkem se zvukomalebným jménem QuaQua (v Captainově
mlaskavém podání je to ovšem teprve to pravé) a zastavujeme v městě
s dalším krásným jménem Phuthadjhaba. Taxíky máme kupodivu okamžitě, v počtu
4 a v ceně jen 30R na osobu. Doprovázejí
náš až k vstupní bráně a tam přesedáme. A velmi rychle jsme pochopili, proč se Dion
tak děsil tohoto výletu. Kamenitou cestu na
okraji srázu s občasnými ostrými zatáčkami dlouhou
Sentinel (3165m) je uváděn jako nejvyšší samostatný vrchol Dračích hor v JAR (v Lesothu, jehož hranici prakticky tvoří, jsou ještě vyšší vrcholky). Tyčí se před námi, majestátní narudlá stolová hora uzavírající zelené údolí. V 11 hodin vyrážíme a cesta se z počátku vine po úbočí malebného hřebínku, vlevo poskytuje krásné výhledy do kraje s dalšími vrcholky, mezi kterými vyniká „Policejní helma“. Po krátkém výstupu se octneme na okraji obrovského amfiteátru o průměru několika kilometrů, na jehož druhé straně se vine dolů stříbrná nitka vodopádu Tugela, údajně se svými 950m nejvyššího kaskádovitého vodopádu na světě. Jelikož ale vůbec nemáme srovnání, abychom mohli odhadnout, jak je ten tenoučký čůrek daleko, nepůsobí to na nás nijak světoborně. A ač se těžko odhaduje i hloubka té propasti pod námi, její bezprostřední přítomnost si uvědomujeme s mrazením v zádech daleko lépe a chováme se k ní se značným respektem. A že na tomto exponovaném místě zase dojdou baterky ve foťáku, je docela příznačné.
Dále pokračujeme traverzem úbočím Sentinelu a dalších navazujících štítů, pozorujeme vyhřívajícího se sviště či spíše damana kapského, míjíme několik zelených údolí, až asi po hodině a půl dorážíme k pověstnému visutému žebříku.Ve skutečnosti jsou dva vedle sebe, po levém už šplhá Captain. Pravý se zdá bytelnější, proto stejně jako naprostá většina dobrovolníků lezeme po něm. Podle mého odhadu může být vysoký tak 20m, ale když se chystám k úlevnému vydechnutí na jeho vrcholku, dostavuje se nečekané překvapení – nad žebříkem je ještě jeden, naštěstí trochu kratší. Konečně vrchol, nebo spíše vrcholové plató táhnoucí se k Lesothu. Podle GPS jsme překonali hranici 3000m. Honza se čtyřmi nadšenci vyrážejí směrem k Sentinelu, aby se pokusili najít okružní trasu se sestupem bez žebříku, my se vracíme k žebříkům. Panuje tu trochu nervozita, každý už chce být raději dole. Zmatek zvyšuje i několik zřejmě s nebe spadlých oteplákovaných černých turistů, kteří bezostyšně předbíhají, a vše vrcholí příchodem asi dvacetičlenné zelené jednotky (vojáků? zelených strážců? lesothských pašeráků?). Ta se naštěstí před žebříky s viditelnou nejistotou zaráží. Stejně ale musím při slézání některé naše uklidňovat, neboť mi při urychleném sestupu občas šlapou na hlavu. Vracíme se k parkovišti, cestou si ještě jednou odskočíme k amfiteátru, dochází nás Honza se svým oddílem, skutečně nějaký sestup našli, ale zrovna příjemný asi taky nebude. Zelený oddíl už v sobě také zřejmě našel odvahu k sestupu a nyní nás předbíhá, neboť jsme momentálně zaměstnáni sledováním letky orlů. Přesto si ještě stihneme všimnout, že jde o smíšenou jednotku, neboť zaznamenáme výskyt několika žen.A právě ty mi zabraňují na parkovišti ve vstupu na záchod, když mi přes neoddiskutovatelnou přítomnost mušle vyčítavě sdělují, že „This is for ladies“ – naštěstí jsou jen čtyři.
Taxíky se v požadovaný čas skutečně objevily – cesta dolů je snad ještě horší a trvá 35 minut. Konečně v 16,15 jsme u autobusu s odpočatým Dionem. Cesta zpět je narušena jen plechovkou piva probodenou turistickou hůlkou (další důkaz nebezpečnosti této pomůcky). Jízda trvá přes dvě hodiny, takže výhledy na přehradní jezero už stíháme v pološeru. Program ale ještě nekončí, po večeři nám Captain se skupinkou svých zulských přátel slíbil domorodou show. A musím říci, že byli docela dobří, zpěv i divoký tanec s výkopy a hromadnými pády na zem správně etnické. A hlavně to působilo přirozeně nekašírovaným dojmem, zřejmě je to docela baví, taky se sem museli sjet z docela velké dálky. Odměnou jim byl plný klobouk randů a výuka polky poskytnutá Jakubovou matkou („Jéžišmarjá, ty se radši někam schovej“, zněl k tomu komentář jejího syna).
17.4.2009 Drakensville – NP Cathedral Peak – Durban.
Po další vydatné snídani vyrážíme na poslední tůru v Dračích horách, po které už tuto oblast definitivně opustíme a přesuneme se k Indickému oceánu. Než se dostaneme ke vstupu do parku, projíždíme kolem řady zulských vesnic s typickými rondavely. U vstupu do parku poprvé vidíme hnízda snovačů zavěšená na stromech, připomínající visutá vosí hnízda.
Trasa začíná v hotelu u modelu parku, kde se můžeme trochu připravit na okruh, který nás čeká. Já bych sice raději uvítal plánek této rezidence s vyznačením, kde koupit něco na osvěžení kromě v batohu teplající vody, den je totiž zase pěkně horký. Ale pípy se někam schovaly a v chlaďáku krámku mají jen neatraktivní nealko. Takže v 9,45 nezbývá než vyrazit. Napřed v podstatě po rovině, protheovými sady kolem potoka. Tato rostlina je erbovní vegetací JAR, vyskytuje se tu jako bylina i v podobě keře – teď na podzim jsou už vesměs odkvetlé. Trochu se osvěžíme u krásného vodopádu Doreen Falls – výprava se tu dělí, někteří už mají výšlapů ve vedru dost a budou relaxovat v údolí. Jiní to vzdávají hned při dalším výstupu nebo spíše výlezu, chvílemi po čtyřech, i za pomoci žebříků. Na skále nad námi něco vztekle vřeští, už je i vidíme – stádo paviánů babuinů. Naše přítomnost se očividně nelíbí hlavně vůdčímu samci, který vypadá dost nebezpečně. Blíž než tak na 30m se neodvažujeme, paviáni se taky stahují a jsou už pozorovatelní jen z vrcholků několikametrových skalek, kam se několik našich odvážlivců vyšplhalo.
Další výstup už není tak prudký, ale za to dost dlouhý. Ale výhledy se stále lepší, vpravo se otevírá údolí zakončené vodopádem, za ním začínají vylézat nejvyšší vrcholky Cathedral Peak, Outer Horn a Inner Horn, které mají shodně okolo 3005m, a trochu nižší Bell (2930m) - na jednom místě nám Honza ukazuje, že na špičku postavený Zvon by přesně zaplnil mezeru mezi oběma Horny. A před námi začíná vystupovat hraniční horská hradba s Lesothem. Vystoupáme se nad vodopád, vedro je takové, že si musím máčet klobouk (který normálně nenosím). Na pláni pod lesothským pohraničním hřbetem do sebe nacpeme trochu dusivého lunchmeatu a pokračujeme v okruhu, teď už po rovině, krásnými loukami obcházíme údolí a na jeho druhé straně scházíme k Mushroom Rock, žluté průchozí skále ve tvaru houby – podoba je dost věrná. Je tu trochu tlačenice, všichni se chtějí vyfotit na i pod kloboukem, potkáváme tu i naše kolegy, kteří se sem vyškrabali z údolní party.
Ale pak jdou žerty stranou, vypukne nepříjemný ostrý sestup, v podstatě po rozpadajících se schodech. A když už se to trochu zlepší a padají hlášky, že z nejhoršího jsme venku, vidina orosené sklenice v hotelu mě na chvíli zaslepila tak, že jsem sebou málem sekl. Kotník to sice vydržel, ale úplně v pořádku není, což způsobilo, že přes použití nápaditých zkratek skrze kravín jsme v hospodě mezi posledními. A s pivem to není jednoduché, takový zájem tu personál zřejmě ještě nezažil a kouká na to dost vyvaleně. První runda objednaných piv je rozebrána dřív, než jsem k ní dokulhal, takže se iniciativně belhám přímo ke zdroji. U výčepu jde vše rychle, zřejmě pomáhá i můj zničený výraz. Mezitím ovšem přinesli další várku, Marcela dva kousky ubránila, takže se vracím k plnému stolu – no ale co to je pro naši dvojici, 4 velká piva během 20 minut. I zbytek výpravy je viditelně opivněn – usínající autobus vyráží kolem 15,30 na několikahodinový přesun k Durbanu.
Nakonec to šlo rychleji, než se čekalo – před sedmou jsme už projíždíme několikamiliónovou zulskou metropolí. Náš Riviera Hotel je u přístavu, před ním už stojí poslední účastník zájezdu, který se připojuje až zde. Honzovo varování, že by zde u moře mohlo být chladněji, rozptyluje pohled na místní obyvatelstvo – černoši jsou bez kulichů, které byly v horách takřka nedílným doplňkem jejich kroje. A vedro je i přes to, že už je tma, vyloženě tropické. Hotel už má nejlepší léta viditelně za sebou, klepající se otočný větrák vzbuzuje dojem, že každou chvíli spadne do postele. Naštěstí klimatizace funguje, takže ho můžeme vypnout. Doporučené restaurace v přístavu nebudí moc důvěry, dál se neodvažujeme, protože nás Honza varoval před místní i na poměry JAR nadprůměrnou kriminalitou, večeříme tedy v hotelovém bistru hamburgry (docela dobré), pivo kupujeme ve vedlejším krámku evidentně ilegálně, protože vystavené ho nemají a přinášejí nám ho s potutelným úsměvem zabalené do novin. Končíme na balkóně našeho hotelového pokoje přímo nad přístavní silnicí a sledujeme místní cvrkot, který hned tak určitě neskončí – po pivu přichází na řadu víno (na to se zřejmě prodejní omezení nevztahuje) – a i kotníku v acylpyrinovém zábalu to citelně prospívá.
18.4.2009 Durban – Port Elizabeth.
Snídaně se koná v hotelovém bistru, je tu přeplněno, objednávky váznou, místní jsou pochopitelně obsluhováni přednostně a nepomáhá ani divoká gestikulace na obsluhu spojená se zřejmě kosmopolitním pokřikem „Tady,tady, sem to dejte, byli jsme tu dřív!“.
Nákup piva ve včerejším krámku proběhl opět úspěšně, majitel nás upozorňuje, abychom ho rychle schovali, že na jeho prodej nemá licenci, vyptává se na Czech Republic, když mu vysvětlujeme, že tam s pivem není problém, uznale pokyvuje hlavou.
Autobus nás odveze k pláži na tak zvané Zlaté míli – cestou míjíme mnoho v minulosti honosných viktoriánských domů a hotelů, nyní většinou vybydlených a rozpadajících se.
Golden Mile je řada hotelů na promenádě nad pláží, která je
plná hlavně surfařů. Vlna za vlnou valící se z oceánu plavání značně komplikuje, ne-li přímo
znemožňuje. Část výpravy končí proto v místním vyhlášeném oceanáriu, jiní
mají námitky, že se zde koupou jen černí (není to pravda, osazenstvo pláží je
všech barev). Vedle nás se třeba usadila muslimská rodinka, otec vypadá jak Talibánec,
jeho zahalená manželka ale řádí ve vlnách s se surfařským prknem (je to
ale začátečnice a je třeba dát si na její Brownův pohyb ve vlnách trochu
pozor). Voda je teplá a ve příboji se člověk docela vyřádí, místní plavci to
ale praktikují většinou tak, že plavou s jakousi vestou připevněnou na
laně, kterou na břehu drží jejich kamarádi a zpátky z moře je pak vytahují
– jsou vždy aspoň
Po koupeli si dáváme točené v trochu thajsky působící hospodě a pak už Dion vyráží na svoji poslední jízdu s námi – na durbanské letiště. Do Port Elizabeth (asi 1000km) totiž poletíme a tak se vyhneme prý trochu nebezpečnému území. Při odbavování skupiny je dost zmatek, každá z úřednic to dělá jinak, jedna hromadně, druhá individuálně, ale nakonec vše dobře dopadlo. Nejbližší směnárna je zavřena, ale v další se nám naši tenčící se zásobu randů daří doplnit. V Subwayi si dáváme plněnou fest pálící bagetu teryaki, honem ještě jedno pivo a už míříme k autobusu , který nás odveze k našemu letadlu. Není sice tak krásné jako vedle stojící červené zanzibarské, zato se v kabině odevšad valí pára. Na můj dotaz letušce, co to je, odpověď nedostanu, zato mi sebere batůžek a strčí ho někam dopředu, stejně dopadá vedle sedící Honza. Start je trochu uspěchaný, pak už je to v pohodě, občerstvení s pivem či vínem, krátce před cílem krásné výhledy na pobřežní duny a typicky český potlesk doprovází vydařené přistání. Batůžky to taky přežily.
Začíná druhá část
zájezdu – jiné počasí (jsme jižněji, takže je znatelně chladněji), nový autobus
a řidič (černý muslim Isham), nový průvodce Cyril z kmene Khoi čili Hotentotů
– působí velmi vstřícně a sympaticky. Port Elizabeth v provincii Eastern
Cape je větrné město, vlny se tu valí stejně jako v Durbanu, ale jsme
skoro o
19.4.2009 Port Elizabeth – Addo Elephant NP – Plettenberg.
Do sloního park Addo vyrážíme v 8 hodin a budeme tam zhruba za hodinu. Park je daleko menší než Krugerův, ale můžeme zde spatřit nejen Big Five, ale dokonce Big Seven – to jest navíc velryby a žraloky. Je totiž v poslední době rozšiřován o mořskou sekci. My ovšem směřujeme do té původní sloní části.
U vchodu nás už vítá podobná magnetická mapa jako v Krugeru a hned dva lví magnety jsou poměrně blízko – jedeme k nim. Tak rychle to ale nepůjde, do cesty se nám stavějí různé překážky – několik samců kudu s mohutnými šroubovitými rohy, následuje stádo buvolců stepních, kteří nám přecházejí přes cestu. Naše místo vpředu je zase velkou výhodou, dále vzadu v autobuse opět panuje hektická atmosféra lovů beze zbraní – pravidla jsou tu stejná jako v Krugerově parku, takže vystoupit se pochopitelně nedá. U napajedla kromě čínských hus není nic zajímavého, zato tam od jednoho řidiče získáváme přesnější informace o lvech a okamžitě k nim vyrážíme. Několik stojících aut po chvíli signalizuje, že by tu mohlo něco být. „Támhle je!“ „Ale vždyť je to prase!“ „Na prase je to moc rychlý, to je určitě lev!“ Chvíle napětí, všechny dalekohledy jsou zaměřeny jedním směrem, ale z přibližujícího se tvora se nakonec vyklube opravdu jen prase bradavičnaté – ve vysoké trávě je to někdy opravdu těžké rozpoznat. Ale za chvíli „Tam vzadu za tím klackem, u těch keřů!“ a teď je to opravdu lev, či spíše lvice, a nespí, postává, vyhlíží, ale je to opravdu daleko, vždycky, když se mi ztratí z okuláru, trvá to docela dlouho, než jí zase znovu objevím. Konečně se dá do pohybu, ale díky tomu nám mizí za keři – mohla by být vidět z druhé strany, musíme ale objet kus buše, na promenádující se pštrosy nezbývá čas. A z druhé strany dlouho nic nemůžeme najít, ale nakonec slavíme vítězství a to překvapivé – mez keři objevujeme lví hlavu i s hřívou, jde tedy dokonce o pár. Všichni jsou nadšeni včetně Cyrila, přes četné návštěvy parků vidí lva teprve podruhé. Lvi máme splněné, je třeba zaměřit se na erbovní zvíře zdejšího parku, slona. Má jich tu být kolem 500 (lvů je tu 9).
A vypadá to, že i v tomto případě budeme mít štěstí. V dálce totiž vidíme napajedlo a řadu sloních hřbetů, jak se k němu stahuje. Rychle to k nim ale nejde, nejen že se tu nesmí jet více než čtyřicítkou a je nutno vyhýbat se zvířecímu trusu, neb v něm sídlí vzácní hovniválové, ale navíc nás zdržuje trojice prasat štrádující si to po silnici před naším autobusem a dlouho odmítající zmizet ve svém přirozeném životním prostředí. Ještě jedno menší napajedlo se společností kudu a pštrosů, a jsme konečně u slonů. Hlavní stádo už sice mizí v buši, ale minimálně 10 jich tu stále hasí žízeň včetně čtyř malých slůňat. A je tu i buvol a dvě prasata. Pozorujeme tu sešlost asi 10 minut, než sloni zřejmě usoudili, že turisté už mají fotek dost, a celé stádo pomalu vyrazilo na další pochod. Ještě několik jich potkáme, jednou jen pár metrů od autobusu, a návštěvu parku nakonec korunuje v bahně čerstvě vyválený buvol krásně se lesknoucí v poledním slunci – viděl jsem ho první a získávám za to od Honzy předem avízovanou cenu, mapu parku (pravda je, že by při našem posazu v busu byla hanba nevyhrát).
Úspěšné safari hodnotíme v hospodě při obědě a velmi dobrém poměrně silném polotmavém pivu, vedle je ještě jedno napajedlo, ale nic tam není. Posledním úlovkem je pár oněch hovniválů (vznešeněji skarabeů) valících své kuličky a pěkná želva levhartí, která rozvážně odpochoduje z dráhy našeho autobusu.
Dalším cílem je kaňon řeky Storms v NP Tsitsikamma – tento název je odvozen prý odvozen od zvuku tekoucí vody. A bude na tom asi dost pravdy, protože nebe se docela rychle zatahuje a začíná pršet. Sevřený hluboký kaňon si tedy prohlížíme pouze z mostu, o plánovaném letu helikoptérou se nedá ani uvažovat. Honza je ovšem iniciativní a hned začíná plánovat na zítřek jinou alternativu vrtulníkového výletu. Ale počasí zatím moc optimisticky nevypadá a tak se nás snaží rozptýlit matematicko-fyzikálními příklady s odlehčenými náměty např. jak dlouho bude padat muž o váze 80kg do kaňonu. Že údaj o hmotnosti je zbytečný, to jsem sice poznal, ale jinak na výpočet rezignuji, neb odměna je pouze další exemplář mapy Addo – (no ale hlavně už jsem od gymplu ty vzorečky jaksi zapomněl).
Nocleh v Plettenbergu je dokonce v patrových apartmánech, večeře výborná, pivo z místního pivovaru taky není k zahození. Honza nám v hospodě vykládá o svém předchozím zájezdu do Vietnamu – bylo to asi spíš pro drsnější nátury. A taky nás seznamuje se zítřejším výletem poloostrovem Robberg a následným vzdušným výletem kolem stejného místa. V noci se ovšem tak rozpršelo, že ten plán moc nadějně nevypadá.
20.4.2009 Plettenberg - Oudtshorn.
Ráno je ale krásně, spěcháme na snídani, recepce se ale nějak nedohodla s restaurací, takže se vše zpozdí aspoň o půl hodiny. Cyril se iniciativně chápe role číšníka a pochvaluje si, že v sobě objevil nečekané vlohy k tomuto zaměstnání. Při odjezdu nás ještě zdrží asi desetiminutová výměna názorů mezi našim a místním vedením a konečně můžeme vyrazit. Robberg Penninsula je na dohled, okolní pozemky patří k nejdražším v JAR, zřejmě proto se tu usadil i náš slavný krajan Radovan Krejčíř - při loňském zájezdu ho prý i viděli, navrhuji, že by se to pro příště mohlo dát do programu zájezdu. Letos jsme to štěstí neměli – žádná škoda, ten lev byl rozhodně zajímavější. Kromě Krejčíře jsou tu ovšem i zajímavější věci, hlavně pobřeží poloostrova. Vyrážíme pěšky stezkou po útesech, vlevo máme krásný výhled na celou Plattenberg Bay, pod námi se moře tříští o vysoké útesy. Cesta spadne prudce dolů, je tu i výhled na písečné pláže a další poloostrov vpravo, pak se zase zvedá. A dole kolem útesů je živo, desítky lachtanů jsou v docela bujné náladě. Bohužel jsou dost hluboko pod námi, ale jejich štěkot doléhá až sem. Malé antilopy, které se tu mají vyskytovat, jsme bohužel neviděli, zato jsme padli na několik obrovských žlutých pavouků, prý smrtelně jedovatých. Kamenitá cesta přechází v písečnou a po ní dojdeme k duně, která půlí poloostrov. Malebnou písečnou stezkou sestoupíme doprava k moři, v závěru se skoro sesouváme po pískových přesypech. Projdeme písečnou kosou a vylezeme na další menší poloostrov s úchvatnými výhledy, útesy i kormorány. Podél skalisek po druhé straně poloostrova dokončíme náš okruh – slunce stále svítí, ale přitom chvílemi i trochu krápe.
Menší část se rozhodla dát přednost nákupům a relaxaci v Plettenbergu, ale 27 aviatiků autobus odveze k lesnímu helioportu. Počty vycházejí, poletíme po třech, my dokonce jako první. Výlet má trvat asi 12minut a stojí každého 250 randů, což je docela dobré. Po krátké instruktáži, která nás poučí, že se hlavně nemáme přibližovat k zadní vrtuli, nasedáme. Poutáme se, nasazujeme si sluchátka s interkomem, ale domluva je nějaká zmatená – vždycky slyším až druhou půlku věty. Ale i tak jsem pochopil, že nám pilot dává na vybranou mezi angličtinou a němčinou, náš třetí spolucestující mluví plynně oběma jazyky, my si pochopitelně volíme angličtinu. Startujeme, přelétáme les s helioportem i okolní townshipy (slumy se tomu asi už říci nedá, spíš připomínají ohromné zahrádkářské kolonie), a najednou zase přistáváme na jiném letišti. Pilot nám sděluje, že máme vystoupit a kvůli ohni počkat u drátěného plotu. Teprve po chvíli jsem pochopil, že jde pouze o bezpečnostní opatření při tankování. To ovšem nebude tak lehké, hadice asi dvakrát poskočila a zplihla – nejde elektřina. Černoch se šroubovákem a další tři asistující před otevřenou rozvodnou skříní nevypadají zrovna moc optimisticky. „That’s Africa“, komentuje to náš bílý pilot, původem z Německa. „They are like monkeys“, nějakou politickou korektností se nezatěžuje. Asi po 10 minutách něco škytne, pilot volá na „opraváře“ cosi v to smyslu, aby tam ten šroubovák drželi, že to třeba půjde a ono to funguje – nádrž je konečně naplněna a my můžeme pokračovat.
Vlastní let prošel už bez incidentu, oblétneme celý poloostrov, pohled na klikatící se dunu je z výšky zase úplně jiný, lachtanů jsou dokonce i odsud vidět snad stovky. U břehu je dokonce pod vodou vidět černou siluetu nějakého vraku. Při přistání po až po 35 minutách nás vítají poněkud pobledlé tváře našich spolucestujících, kteří už nás zřejmě dávno viděli někde v Indickém oceánu. Pak už jde vše jak na drátkách, ostatní trojice se vracejí v určeném termínu, my zatím svačíme a popíjíme Castle u dřevěného stolku letištní boudy. Kolem 15. hodiny se objevuje autobus s pozemní sekcí, zakrátko přistává i poslední vrtulníková runda a můžeme vyrazit dál a sice do Knysny. Je to přístavní městečko, malebně se rozkládající mezi oceánem a lagunami, které se zalévají za přílivu – my jsme tu za odlivu, takže je tu více suché země. Vylezeme na vyhlídku Head, odkud je krásný výhled na skalnatý průliv do laguny chráněný skalami, o které se tříští příboj – není divu, že toto místo proslulo největším množstvím ztroskotání na jihoafrickém pobřeží. Před odjezdem ještě relaxujeme v přístavu obklopeném dřevěnými ochozy s různými obchody, hospodami a kavárnami – atmosférou to dost připomíná piery třeba v San Franciscu. U mola se pohupují stylové výletní lodi, při odjezdu zaregistrujeme i kolesový parník jak z Mississippi. Sousední železnice s historickými parními lokomotivami je ale bohužel už mimo provoz – došly peníze.
Ubytování v Outsdhornu připomíná trochu to v Drakensville, opět chatový tábor s bohatě zařízenými bungalovy s patrovými „hobbitími“ dveřmi (vrchní půlka se otevírá nezávisle na dolní). Pokrývky jsou ozdobeny zelenými a červenými pštrosími péry, jsme totiž v centru pštrosích farem. Takže i opulentní večeři vévodí pštrosí steak, bohatě zalévaný majitelem (a plechovkovým „výčepním“ v jedné osobě) doporučeným pivem Windhoek.
21.4.2009
Oudtshorn –
Prince Albert – Swartbergpass - Oudtshorn.
Ráno v 8 hodin (opět po bohaté snídani) pro nás přijíždějí dva mikrobusy a vyrážíme do oblasti Little Karoo a Great Karoo. Nejdříve projíždíme soutěskou Meringspoor (nádherné červené skály), sem by se náš velký bus ještě vešel. Po zastávce u vodopádu (bohužel skoro vyschlého) dorážíme do vesnice Prince Albert. Zde se prý čas zastavil někdy na začátku minulého století – není to ale úplně pravda. Spíš jsou tu samé kavárničky a umělecké galerie – i z pahýlů stromů pod širým nebem. Část naší výpravy ovšem to zastavení času vzala doslovně a zasekla se v hospodě (naštěstí ne v místním funkčním vězení) – dodnes nechápu, proč jsme byli v té druhé polovině, která naopak spořádaně čekala asi půl hodiny před kostelem na plánovaném místě odjezdu.
Po tomto intermezzu
pokračujeme další soutěskou prašnou cestou, tady už mají mikrobusy své
opodstatnění. Po krátkém pikniku pod skalami zpestřeném pozorováním obřích
sarančat vyrážíme vzhůru klikatou nezpevněnou cestou k sedlu průsmyku
Swartbergpass (toto spojení mezi Malým a Velkým Karoo bylo vybudováno na konci
19. století), odkud se nám otevírá krásný výhled zpět do kaňonu i na druhou
stranu do otevřené krajiny Great Karoo se vzdálenými horami převyšujícími
Následuje prohlídka
krápníkových jeskyní Cango Caves (oproti našim je tu pěkné horko) a
v podvečer dorážíme k pštrosí farmě. Napřed jsme poučeni o tom, co
všechno lze ze pštrosa získat (hlavně maso a kůže), potěžkáme si pštrosí vejce
a pak už následuje seznámení s našimi pštrosy, korunované zlatým hřebem –
projížďkou na místním šampiónovi. Tento strhující zážitek nám naštěstí nehrozí,
limit váhy žokeje je naštěstí
Domů to máme kousek, cestou vidíme kromě spousty pštrosů dokonce ještě několik nosorožců v nějakém soukromém parku. A po další vydatné večeři si můžeme na videu zopakovat hlavně tu pštrosí farmu.
22.4.2009 Oudtshorn – Mossel Bay – Van Louvern - Worchester.
Opět sedíme v našem autobuse a cílem je pobřežní městečko Mossel Bay, místo vylodění prvního Evropana, který roku 1488 obeplul Mys Dobré naděje, Portugalce Bartolomea Diase. U moře nás vítá výrazný útes s majákem na vrcholku, který vytváří mohutný převis a sloužil tak jako úkryt pravěkým lovcům. Je odtud krásný výhled na rozbouřený Indický oceán a skály nad ním. Většina autobusu věnuje ale daleko větší pozornost stádečku damanů kapských, obývajících skalky kolem parkoviště a dobře vědoucích, že právě tady hlady rozhodně nezahynou, i když se občas musí o přísun sušenek a jablek od turistů podělit s obdobně drzými holuby. Ač velikostí a vizáží připomínají sviště, jde podle přírodovědců o nejbližšího příbuzného slona.
Po skalách vylezeme ještě trochu výše nad maják, nakrmíme vrcholového damana (v JAR známý jako „dassie“) a spěcháme zpět k autobusu, abychom stihli prohlídku Mossel Bay a hlavně byli odpoledne včas ve vinařství Van Louvern, je totiž den voleb, což je tady trochu svátek, takže tam budou zavírat už v 15,30. Volby se ovšem poznamenaly i zavírací dobu muzea Bartolomea Diase, takže kopii jeho lodi, která je v samostatné budově, neuvidíme – je zavřeno. Přístupný je pouze přilehlý park se sochou mořeplavce a takzvaným „poštovním stromem“, ve kterém nechávali námořníci plavící se na východ dopisy, které do Evropy doručovaly naopak lodě, které už se vracely. Tak máme čas se aspoň vykoupat – s Marcelou a Lubošem jako jediní – a vyslechnout si od kibiců tetelících se na břehu poznámky o tom, že čekali něco lepšího.
Ve vinařství jsme
včas, ovšem dlouhé cavyky s námi nedělají. Posadí nás kolem dlouhého
zahradního stolu a už vinařky nalévají první vzorek ze slibovaných šesti. Ty
ochutnávky jsou ale opravdu miniaturní, obzvláště na naší straně stolu. Navíc
dost velká část spolucestovatelů si zřejmě myslí, že své gurmánství předvedou
nejlépe tím, že převážnou část přídělu vylijí do „odpadních“ nádob. Že by je nabídli
méně vybíravým alkoholikům, to je ani nenapadne. Začíná se šampaňským (většina
vylévá), následují dva bílé a dva červené vzorky, končí se těžkým slaďákem
(opět většinou končí ve „stoupě“). Z našeho hodnocení jednoznačně vyšel
nejlépe vzorek č.4, červené víno Pinotage z černošských vinic, kupujeme
spolu s Lubošem a Janou dohromady 6 lahví. Honza dostává nějaké prémie,
takže autobusové soutěže jsou hned zajímavější. Cyrilův ani Ishamův věk jsme
ovšem netrefili, značně jsme je omladili (správně bylo myslím
Místo noclehu Worcester vypadá po volbách značně ospale. Ubytování máme rozdělené na dvě části, my jsme vyfasovali zahradní rezidenci za recepcí a restaurací, větší polovina bydlí v komplexu s bazénem přes ulici. Vyrážíme do města, v první hospodě mají sice točené pivo, ale k jídlu podstatě nic, a navíc tu řve dost hlasitá přiblblá pop music. Usadíme se tedy v pizzerii, pivo nemají, ale k tomu se snad vrátíme. Dle jídelního lístku jsme nabyli dojmu, že si dáváme nepizzu (sweet and sour a teryiaki), objednali jsme si tedy hranolky. Po půlhodině čekání přinesli napřed hranolky s tatarkou a posléze pizzu – takže zase přežírací večeře. Jdeme to zapít do diskotékové hospody, naštěstí vzadu v koutě to jde. Je tu prázdno, jen u barpultu nasávají dva běloši. Za chvíli se objevuje Jakub, vypijeme pár piv, pak nás pouští do zahrady za našimi kolegy (tam je totiž brána na čip) a odchází hledat do města zbytek výpravy.
S Lubošem, Janou a dalšími čtyřmi spolucestujícími vypijeme vedle grilu u bazénu pár lahví Pinotage, vyměníme si zážitky z cest a jdeme se po příjemném večeru uložit přes ulici do naší rezidence. Tady ale začíná nečekané drama. Zavřeno, žádný klíč do dveří nepasuje. Po chvíli bušení nám přišla na pomoc kolegyně, která vyčkává svého syna, který vyrazil do víru noci s Honzou. Jenže se ukazuje, že stále nemáme vyhráno. Jsme pouze před dalšími zavřenými dveřmi do restaurace a teprve za ní je naše zahrádka. Kolegyně bydlí v patře, takže tento problém se jí netýká. Telefon na hot line na otevření po zavírací hodině vyzvání evidentně v osiřelé hospodě před námi, číslo na Honzu nefunguje. Jdu pro pomoc zpět přes ulici (objevuji totiž na našich klíčích potřebný čip), ale ani telefonní pomoc evidentně probuzené Jany nepomáhá. Když už to vypadá na spaní na podlaze přislíbené Lubošem a Janou, naštěstí se objevuje Honza. Chvíli opakuje naše předchozí marné pokusy, ale pak se jeho mobil naštěstí někam dovolá a je konečně správně instruován, je nutno vlézt do temné boční uličky a tam jsou kýžená vrata do naší zahrady – jsme spaseni, ale ještě dlouho se musíme uklidňovat panáky z vlastních zásob.
23.4.2009 Worchester – Cape Town.
Naše cesta se pomalu chýlí k závěru, dnes už budeme nocovat v Kapském Městě, což je naše poslední štace. A i oceán, ke kterému směřujeme, není pro nás až tak exotický, jde totiž o Evropanovi důvěrně známý Atlantik. Nejjižnější mys Afriky totiž není Mys Dobré naděje, ale Střelkový mys (Cape Agulhas), který jsme nenavštívili – není prý jinak ničím pozoruhodný. Přejedeme horský hřeben, na zastávce s vyhlídkou před námi prchá vřeštící stádo paviánů. Nás ale čeká v zátoce Betty’s Bay kolonie jiných zajímavých příslušníků místní fauny, tučňáků jihoafrických. Sice prší, ale tučňáčkům to očividně nevadí. Procházíme se po dřevěných chodnících přímo mezi nimi a jsou úžasní, kolébající se ve svých fráčcích, soupeřící o noru ve skále, ladně vyskakující z vody či zahřívající své zatím hnědošedé potomstvo. Útesy jsou obsypány i hejny kormoránů, racků a mnoha dalších mořských ptáků. Vychutnáváme si to tu asi hodinu a vyrážíme dál, čeká nás kratší tůra nad zátoku Pringle Bay. Stoupáme po na hřebínek, keřovitá vegetace kolem se nazývá fynbos a je pro pláně Kapska typická. Bohužel obloha, která už se vyjasňovala, opět černá, začíná pršet, deštník je v sílícím větru k nepotřebě, navíc za kopcem práskají první blesky, tak ten hromosvod rychle schovávám. Pringle Bay dole pod námi, červené a modré domky kolem zálivu, trochu to připomíná Norsko, ovšem slibovaná Stolová hora, která odtud má být vidět, je skryta za stěnou deště.
Po sestupu k autobusu už je zase pěkně a cestu pobřežní silnicí si můžeme pořádně vychutnat. Vpravo skály, vlevo krásné zátoky a najednou výkřik: „Tam byla velryba!“ Na nejbližším odpočívadle zastavujeme a vyhrneme se ven. A opravdu tu jsou, a ne jedna, ale hned několik, jde zřejmě o kosatky, protože mají hřbetní ploutve a kromě toho velké jižní velryby prý jsou touhle dobou někde na jihu u Antarktidy. Vydržíme tu asi půl hodiny, počasí se mezi tím zase zatáhlo. Takže první pohled na Kapské město přes obrovskou zátoku False Bay je také zatím v mracích. V městečku Gordon’s Bay nás sílící déšť zažene do přístavní hospody, někteří se vrhají na steaky, my se spokojíme se salátem dle vlastního výběru.
Jsme na předměstí
Cape Townu, přebíháme v děsném lijáku do nákupního centra, v místě
našeho ubytování možnost doplnění zásob prý nebude. A když se po půlhodině
vracíme obtíženi vším potřebným, najednou se mraky protrhnou a Stolová hora
ozářená zapadajícím sluncem nám svítí na cestu k autobusu – snad bude
zítra lépe a budeme si na ni moci lanovkou vyjet. To totiž není nic samozřejmého
– lanovka při silném větru nebo dešti nejezdí. Zřejmě aby rozptýlil naše
chmurné přemítání o zítřejším počasí vymýšlí Honza další soutěž (z vinařství mu
totiž zbyly nějaké ceny). Tentokrát máme uhodnout, kolikrát se lanovka na své
cestě k vrcholu Table Mountain otočí kolem své osy. Volíme možnosti
Kolem obřího slumu dojíždíme k Road Lodge poblíž letiště. Většina vyráží do restaurace na letišti, my se spokojíme s večeří a pitivem z vlastních zásob. Bujarý řehot na chodbách kolem desáté signalizuji návrat výpravy, jdu se do recepce přesvědčit, zda jsem o něco nepřišel. A málem že jo, poslední 4 mohykáni sedí u stolku kolem Honzy a na stole utěšená hromada pivních plechovek. Ty plechovky pocházejí z automatu, který jsem před tím trestuhodně přehlédl. A tak si honem jdu do recepce rozměnit a vychlazené pivo je příjemnou tečkou za dnešním dnem. Předpověď počasí na zítřek je ale bohužel špatná.
24.4.2009 Cape Town.
Ráno je ovšem nádherně, v 7,30 vyjíždíme ke Stolové hoře, během jízdy je vyhodnocena soutěž, kabinka lanovky se otočí 1x, jsme tedy mezi výherci. Kdo by pohrdl lanovkou, může jít pěšky, na Stolovou horu vede nespočet cest. Výškový rozdíl od spodní stanice lanovky (380m) na vrchol (1070m) je ovšem tedy 700m. Rekordman ve výběhu nahoru to zvládá za 2 hodiny, trénuje tak, že denně to udělá 10x, dolů se vrací lanovkou, která jezdí od 8 do 16 hodin. Je to tedy opravdu génius, protože zřejmě zvládá ohýbání času v praxi. My ovšem dáme přednost lanovce, navíc v podstatě vůbec nečekáme, neboť jsme tam mezi prvními. Kabinka se ale otočí jednou a čtvrtkrát, možná vzniknou nějaké protesty kolem vyhodnocení soutěže. Nahoře se shromažďujeme u plastického modelu celého pohoří a jsme též instruováni, že pokud zazní siréna, je to signál k okamžitému návratu k lanovce. Tak si to jdeme vyzkoušet do reálu.
Výhled na Kapské Město a okolní hory (12 apoštolů) je krásný, oceán je ale zakryt souvislou vrstvou mraků, takže nevidíme slavný Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela. Máme tu skoro 3 hodiny času, projdeme si celé vrcholové plató, na jihu vidíme jak Chapman’s Peak, na který máme vystoupit odpoledne, tak Kapský mys. Mlha dole postupuje, pomalu pohlcuje domky na úpatí hory. Kolem poledne se vracíme, z lanovky vidíme několik pěšáků zdolávající strmé chodníčky – vůbec jim nezávidíme. Naštěstí nikdo netipoval 1a1/4 otočky kabinky, výsledky soutěže tedy zůstávají v platnosti.
Původně byl v odpoledním programu napřed plánován průjezd vyhlídkovou silnicí Chapmans Peak Drive, ta je ale v rekonstrukci. Honza ale vymyslel alternativní plán – jít kus po zavřené silnici a poté odbočit do kopců a vylézt až na vrchol Chapmanova štítu. Je celkem hezky, ale mlha opravdu taková, že ani nerozeznáváme, jestli hukot vlevo pod námi je dálnice nebo oceán. Když je konečně objevena odbočka po dřevěných schodech nahoru, půlka výpravy to vzdává a vyráží raději dolů v celkem oprávněné naději, že to hučení je přece jenom moře. My napřed vytrvale stoupáme mlhou, ta se ale najednou roztrhne a pod sebou máme nádherný výhled na dlouhou pláž s bílým pískem v Chapmanově zátoce, před sebou na zátoku Hot Bay a v dálce na Stolovou horu. Výstup se občas mění v lezení a je podstatně delší, než bylo očekáváno. Výprava se postupně trhá, vpředu zůstávají kromě Honzy ještě 3 nadšenci, ještě se k nim přidává Cyril, ostatní se postupně otáčejí. Já už toho mám taky plné zuby, Marcela mě ale dvakrát vyhecuje k dalšímu výstupu. Když ale potkáváme vracející se vrcholové družstvo, nezbývá, než to také otočit. S Cyrilem v patách absolvujeme docela drsný sestup a po silnici se vracíme k autobusu. Cyril nám při tom sděluje, že večer jde se svou manželkou na bál, ještě tedy toho pohybu nemá dost.
V centru Cape Townu jsme na 2 hodiny vypuštěni do Waterfrontu, původně starého přístavu, nyní zábavní čtvrti. Je to spousta hospůdek kolem vody,s pěknými výhledy na Kapské město i Stolovou horu. U piva je tu příjemně, i když trochu dráž, než bylo zatím zvykem. Hrajou tu různé jazzbandy, křičí racci i sportovní fanoušci sledující ragby, fotbal či kriket, to vše v jedné hospodě současně na několika promítacích plátnech. Dalo by se tu být i déle. V 18 hodin se ale vracíme do naší letištní Lodge, kde je třeba nejdříve v recepci zkonzumovat vyhranou láhev vína. Výherců je sice 5, ale to nevadí, objevují se utajené slivovice a přidává se i zbytek zájezdu. Včera večer námi vybrakovaný pivní automat bohužel nedoplnili, takže po pár posledních plechovkách v něm zbývá pouze zcela neatraktivní sortiment. Ale stejně je čas večeře na letišti, výprava už se formuje, my jdeme raději na hamburgry a pivo k vedlejší pumpě. Na pokoji pak dorážíme poslední zásoby vína a zaléháme, zítra se totiž v letadle moc nevyspíme.
25.4.-26.4.2009 Cape Town – Cape Point – Cape of Good Hope –
Cape Town - Praha.
Tak tentokrát to
meteorologům vyšlo, ač o den později. Když vyrážíme na cestu
k nejslavnějšímu mysu Afriky, začíná pršet a postupně se z deště
stává pěkný liják. Na pobřeží u Simon’s Town sice trochu ustává,takže se můžeme
pokochat pohledem na jednu z nejslavnějších surfařských pláží, ale pak to
spustí nanovo. A přidává se mlha, takže scenérie kolem Cape Pointu můžeme
vychutnávat pouze v místních krámcích s pohledy. Výstup
k proslavenému majáku s nádhernými výhledy je v dešti a mlze
zcela zbytečný, přesto ho přes můj odpor absolvujeme. Ale ani posezení
v hospodě není to pravé, Cape Point tu je totiž daleko vyhlášenější než
asi
V Kapském Městě tečou po silnicích proudy vody, prohlídka centra se odehrává z autobusu – stejně zřejmě není moc o co stát. Holandská pevnost ze 17. století, ubytovna otroků (úplně normální barák), katedrála, do které většina autobusu hrdinně vyráží skoky přes kaluže, my se toho zříkáme. A zbytek odpoledne trávíme ve Waterfrontu, napřed nákupem triček s Big Five a jihoafrickými motivy, poté konzumací steaku ve včerejší hospodě. Peněz už nemáme nazbyt, takže platíme kartou – tou ale neumíme dát tuzéra, takže k účtu připojuji poslední zbytek drobných, které nám zůstaly, asi 5 Randů. To jsem tomu dal, za chvíli je tu nasraný černý pingl a ukazuje na účtu, ž tuzér není v ceně. Poukazuji na těch 5, ale on vrtí hlavou a vztekle píše 30. Takže zbylá padesátka určená na letištní pivo z valné části mizí v kapse uraženého personálu.
Po zastavení autobusu před letištěm se k nám Honza otáčí a pronáší takřka osudovým tónem: „ Tak to je konec.“ Ale nemá ještě úplně pravdu, loučíme se s Cyrilem a Ishamem, a jdeme se pokusit o vrácení DPH z placení kartou, což se ovšem nezdaří, protože nemáme všechny potřebné dokumenty o nákupu. Naštěstí šlo jen o ta dvě trička.
Noční let byl klidný, ale přestup v Londýně už méně, neboť opět probíhá ono zouvání, šacování a namátkové prohlížení kufrů, ale teď nemáme na přestup šest hodin, ale jen jednu. Nakonec to šťastně dopadlo, i dvě ztracené dámy, na které jsme nervózně čekali až do last callu, už dávno seděly v letadle.
A v Ruzyni v hale nás vítá usměvavá tvář Honzy Libigera ze 14ky. Ač čekal na někoho zcela jiného, nezdá se být nijak překvapen a naše setkání ho viditelně potěšilo podobně jako nás.