Islandská mozaika.

25.7.2013 Praha – Berlín – Keflavík.

Florenc 13,30. Ne, v našem případě nejde o starou českou komedii s Josefem Bekem – v TV by ji jistě nazvali kultovní – ale o začátek naší 12denní cesty na Island s CK Periscope.
26 účastníků zájezdu již netrpělivě přešlapuje před autobusem, popřípadě nervózně odbíhá na poslední WC či pro pivo, což se týká hlavně mě, Marcely a našich kamarádů Roulina a Kačenky. Když se konečně objevuje i průvodkyně Eva, můžeme nastupovat. Čeká nás cesta do Berlína, odtud už budeme pokračovat letecky. V Praze je vedro, takže plechovky Staropramenu do nás rychle zasyčí, stejně tak i vinný střik. Pauza na močení vybrána šikovně z hlediska WC zdarma, méně šikovně již z hlediska doplnění zásob, neb kromě záchoda tu nic není a řidič se očividně cítí dotčen pro něj zřejmě nepochopitelnou otázkou, zda má pivo. Zbytek cesty do Berlína tedy nutno prospat, pokud nám to dovolí soustavný dialog mezi řidičem a za ním sedícím hyperaktivním seniorem menšího vzrůstu. Tento postupně začíná dominovat, takže dialog postupně přechází v monolog, zásobující zbytek autobusu nikým nevyžádanými znalostmi a zkušenostmi.

V podvečerním Berlíně nás sice řidičova inteligentní navigace varuje před zácpou po bouračce, nasměruje nás ovšem do něčeho dost podobného. Konečně kolem 19. hodiny cedulka Flughafen Tegel avizuje, že jsme na místě. Řidič ovšem nejprve zajíždí na parkoviště odděleného od letiště velmi frekventovanou silnicí a snaží se nás přesvědčit, že jiná cesta než dobrodružný přechod této komunikace neexistuje, naštěstí odchycený místní jazyk nás pošle správně k nadchodu k našemu terminálu.

Náš let ještě na tabuli není, tak zbývá aspoň hodinka na pivo a občerstvení před letem – na palubě letadla škudlící společnosti Air Berlin prý bude plnohodnotné napití umožněno pouze prostřednictvím kreditní karty. Tu sice Marcela má, ale poslední dobou sedíme většinou rozhozeni – což se pochopitelně splnilo i zde, ač jsme byli na odbavení jedni z prvních – první byl pochopitelně hyperaktivní Vševěd se svojí partnerkou. Jinak odbavení proběhlo v pohodě, díky povolenému limitu 23 kg prošla i naše zavazadla plná piva, vína, konzerv a nejrůznějšího oblečení – Island je totiž skoro prohibiční stát s velmi proměnlivým počasím, což je pro balení ta nejhorší alternativa.

Startujeme s mírným zpožděním krátce po 22,30. Let je velmi klidný, zajímavého k vidění moc není, snad jen ve tmě červeně zářící ropné plošiny severně od Skotska. Let trvá 3 a ½ hodiny, časový posun jsou 2 hodiny zpět. Nad půlnočním Islandem se trochu rozednilo, jsme totiž kousek pod polárním kruhem. Z pohledu na pustou a divokou hornatou krajinu se ale dlouho netěšíme, při sestupu nás totiž pohltí neprostupná mlha. A tak první, co během klesání náhle spatříme, jsou rychle se míhající světla ranveje hned za okénky a v touž chvíli letadlo poněkud divoce dosedne – vzápětí vypukne opravdu spontánní potlesk, doprovázený úlevnými oslavnými výkřiky.

Než se objeví zavazadla, stihneme v duty free 6 prvních islandských piv – na výběr bylo více značek, ale Viking nám přišel jako ta správná volba. Platíme eury, po přepočtu vychází pivo na 260 islandských korun (100 ISK = 16 Kč). Nakonec se to ukázalo jako velmi výhodný nákup, ve Vinbudinech (jediná prodejna, kde na Islandu možno koupit alkohol kromě nízkoalkoholického piva) bude stát o 100 více. Vyzvedneme bagáž , měníme 400 Euro tj. 60 000 ISK a v mlhavé noci najdeme i náš autobus – český s řidičem, který je tu už od začátku sezóny a celkem má odjezdit snad 9 zájezdů. Najít v mlze náš prý jen několik set metrů vzdálený motel mu ovšem činí značné potíže. Po několika okruzích se to konečně povede a jsme na místě svého prvního noclehu. Bydlíme ve dvoulůžkových pokojích, WC sprcha na chodbě, ale umyvadlo v pokoji, což mi stačí. Je kolem druhé noční, tak do sebe kopneme islandskou vodou vychlazený Staropramen a zalehneme.

26.7.2013 Keflavík – Reykjavík – ubytování poblíž Selfosu.

Moc jsme se pochopitelně nevyspali, vyrážíme v 7,30. Snídaně - švédský stůl – je velmi dobrá a bohatá. Hned po ní vlečeme svá objemná zavazadla k autobusu a nastupujeme. Cestovkou doporučené členství v záhadném klubu Lyoness nám kromě slevy mělo zajistit i místa vepředu, tam už ale pochopitelně sedí všude první Vševěd se svojí polovicí. Vzhledem k tomu, že Roulini se usadili před prostředními dveřmi a vedle nich je místo volné, nemá cenu se domáhat našich pochybných privilejí. Ostatně o nic nejde, autobus je velký, mnohé dvojice se mohou rozsednout po jednom.

Letiště v Keflavíku, které slouží jako mezinárodní pro hlavní město Reykjavík, leží na nejzazším jihozápadním mysu Islandu. Do Reykjavíku to máme východním směrem necelou hodinku. Silnici lemuje tundrovitá krajina, občas přerušená vodní plochou, zřejmě zálivem S jistotou to ovšem tvrdit nemůžeme, protože včerejší mlha neustoupila ani v nejmenším, takže vidíme tak na 30 metrů. Po příjezdu do Reykjavíku se to trochu lepší, ale stejně se jednotlivé budovy vynořují z mlhy dost překvapivě. Na nábřeží stavíme u vily Höfdi, ve které se roku 1986 odehrála přelomová schůzka Reagana s Gorbačovem. Naproti u moře je moderní ocelová skulptura vikingské lodi zvaná Sólfar, odkud je prý krásný výhled přes záliv na horu Esja. To je jistě i z mnoha jiných míst, ne ovšem dnes.

Autobus nás vyloží naproti přístavu, poblíž moderního kongresového centra pod zeleným kopečkem, odkud zhlíží socha prvního osadníka Islandu Ingolfura Arnarsona opřeného o příď svého drakaru. Od něho též pochází jméno Reykjavík čili Kouřový záliv. Kolem původního vězení z roku 1771, dnes sídla islandského premiéra, stoupáme zřejmě hlavní nákupní třídou lemovanou obchody a hospodami a z mlhy před námi se pomalu vynořuje dominanta Reykjavíku, moderní kostel Hallgrímskirkja z 80. let 20. století. Před ním opět na špičce lodi hledí do dáli další slavný Viking, Leif Eriksson, první evropský objevitel Ameriky. V kostele zní jedny z nejslavnějších varhan na světě, ale zabývat další vyhlášenou pozoruhodností, vyhlídkou z věže, dnes nemá smysl.

Výprava se mezitím roztrhala, většina vyrazila s Evou do kina na promítání dokumentárního filmu o islandských sopkách, my jsme usoudili, že na to není čas – na Reykjavík máme jen asi 3 hodiny. Centrum sice není velké, samotný Reykjavík má kolem jen kolem 200 000 obyvatel (což jsou ovšem 2/3 obyvatelstva Islandu), ale jistě se tu něco najde. Snažíme se držet Roulinů ( není to tak snadné, Kačenka je neustále vcucávána různými krámky ), ale nakonec přece jen společně dorazíme k rybníku Tjörnin, kolem kterého poletuje či posedává spousta racků, kachen a jiných docela exotických ptáků. Kromě nich ovšem vzdušným prostorem nad vodou občas proletí nízko letící burácející letadlo, překvapivě se vynořivší z mraků a zase v nich vzápětí mizející – nedaleko je totiž vnitrostátní letiště. Přes můstek kolem sochy ztvárňující nejspíš nesnesitelnou tíhu úřednického života se dostaneme do moderní radnice, kde v přízemí kromě velké plastické mapy Islandu mají v této chvíli daleko důležitější záchody.

Je po poledni, tedy vhodná chvíle něco pojíst a okusit islandské nízkoalkoholické pivo – o Vinbudin jsme zatím nezavadili. Stolečky před supermarketem se jeví jako vhodný objekt, navíc tam mají i velmi dobré hotdogy, na které možno nakydat mnoho různých dresingů. Pivo se sice honosí nápisem Pilsner, ale je opravdu fest nízkoalkoholické – 2%. Ovšem jeho konzumace na veřejnosti k nám hned přiláká figuru přitažlivého vzhledu postaršího beatníka – ohrnuté džíny, kožená bunda, bekovka, delší šedivé vlasy svázané do copánku, plechovka piva v ruce. A není to žádný bezdomovec, jak původně Kačenka varovně hlásila. Naštěstí to zřejmě nezaslechl, protože by rozuměl – jde totiž o váženého vědce, českého emigranta žijícího v Kanadě, který sem zavítal na sjezd esperantistů, který se koná v onom kongresovém centru na nábřeží. A o tom, že si nevymýšlí, svědčí visačka na jeho bundě. Chvíli s ním poklábosíme, dopijeme pivo, a musíme zase na záchod – spojení lightpiva a islandské sychravosti je totiž silně močopudné.

Viditelnost se pomalu zlepšuje, občas vykoukne i slunce, může být tak kolem 12-14°C. Ve zbylém čase se projdeme kolem seversky malebného přístavu, na nábřeží upoutá naši pozornost několik velkých panelů s mapami Islandu. Každý panel se týká jednoho desetiletí 20. století a na mapách jsou vyznačena místa ztroskotání lodí kolem Islandu v příslušných letech. Odhadem jich je v každém desetiletí kolem padesáti, za války pochopitelně více. U některých zátok by se na mapu ani nevešly, proto musí být připojena detailní mapka ve vyneseném rámečku. No, když vidíme tu mlhu, ani se nedivíme.

Přes předsálí kina se sopečným repertoirem, kde jsou umístěny vzorky vulkanických hornin a záchod, kolem geotermálně vyhřívaného dětského hřiště a náměstí s nejstarším kostelem v Reykjavíku a parlamentem se pomalu stahujeme k autobusu, ve 14,30 vyrážíme dále. Při otočce u kongresového centra míjíme našeho kamaráda, který s další pivní plechovkou v ruce směřuje zřejmě na odpolední lingvistické zasedání.

Asi po 20 minutách dorážíme k objektu, který připomíná nejspíš nějakou chemičku zkříženou s observatoří. Tzv. Perlan je obrovská prosklená kupole obklopená pěti obřími cisternami, zásobujícími geotermální vodou celé hlavní město. Při výstupu z autobusu dochází k menšímu incidentu mezi Kačenkou a před námi sedící účastnicí zájezdu, Roulinem nazvanou již dříve Trhlá. Kačenka, která při výstupu z autobusu zřejmě narušila její bezpečnostní zónu, si musela vyslechnout nekončící tirádu ve stylu: „No vy jste mi málem srazila brýle, no co bych potom dělala, no řekněte, co bych teda dělala!“ a ani omluva to nezarazila. „No pokud nemáte náhradní, byla byste nejspíš v prdeli.“, říkal jsem si - naštěstí v duchu.

V kupoli je muzeum a restaurace, z jejíž terasy je pěkný výhled na Reykjavík a dokonce na hory v dálce – odpoledne se totiž mlha vypařila, vylezlo slunce a je docela pěkně. A pohled na nehostinný islandský kraj je najednou navíc nečekaně zpestřen nikde neinzerovaným tryskajícím gejzírem hned vedle Perlanu, který své představení v několikaminutových intervalech opakuje. Roulin k němu před odjezdem ještě stačil odběhnout, mně musí stačit fotka z terasy.

Objedeme reykjavícký záliv a čeká nás pro začátek trochu turistiky. Hora Esja, jejíž sedlo má být naším cílem, se ovšem zatím z mlhy nevymanila. Takže jde spíše o cvičný výstup modrou lupinou porostlými stráněmi k okraji mlhy, kde si nad můstkem přes horskou bystřinu vypijeme jednoho plnohodnotného Vikinga a zase se vracíme k autobusu – na ubytování to ještě máme zřejmě dost daleko. Jak moc ovšem nevíme, Eviny odpovědi jsou přímo islandsky mlhavé. Asi po hodině jízdy stavíme u panoramatické zastávky s mapou a pěkným výhledem na islandské terasovité hory. Eva avizuje ještě hodinu cesty, ale už asi 10 minutách jízdy autobus zabočuje a jsme na místě.

Přízemní dřevěné baráčky s dvoulůžkovými pokojíky, které aspoň v našem případě překonaly očekávání, protože mají vlastní záchod a sprchu, jsou obklopeny nízkými stromy (a pak že na Islandu žádné nejsou). Je to tu velmi sympatické a jsme docela rádi, že tu strávíme 3 noci. V jedné chatce je malá kuchyňka dokonce s ledničkou, takže pivo jde vychladit – aspoň tedy na zítřek, dnes musí posloužit tekoucí voda v umyvadle. Povečeříme první z řady gulášovo-fazolové konzervové zásoby a vyrážíme na krátkou obhlídku okolí – obrostlá skalní hradba ohraničující pastviny je ve večerním slunci velmi malebná. A jeho dlouhé zapadání si vychutnáme při posezení na terase před chatkami při pivu, vínu a kořalce. Když ale kolem 23. hodiny zalezeme, najednou zjistím, že jsem úplně zmrzlý, a musím se zahřívat nejen myslivcem, ale dokonce čajem!

27.7.2013 Ubytování poblíž Selfossu – výlet na Vestmannaeyjarské ostrovy.

Snídaně – opět švédský stůl – je bohatá, díky našemu včasnému odjezdu není v jídelně ani nával. Projedeme městečkem Selfoss a pokračujeme dále na jihovýchod po silnici, která je na levé straně lemována zeleně porostlou skalní hradbou, ze které na mnoha místech padají vodopády. Skály jsou posléze vystřídány tundrou, a za ní se v dálce zvedá mohutná hora s ledovcovým příkrovem na vrcholu – jedná se o nechvalně známou sopku s nevyslovitelným jménem Eyjafjallajökull. V dubnu 2010 přerušil popel z její erupce na několik dní letecký provoz skoro v celé Evropě.

Počasí je pěkné, vypadá to na vydařený výlet. Ale jak se kolem půl desáté blížíme k přístavu s naším trajektem, je najednou vše jinak. Chapadla mlhy, která do té vypadala přízemně a vcelku nevinně, najednou nečekaně zmohutní a během několika vteřin nás mají. Vystupujeme opět do totálního mléka, trajekt spíš tušíme než vidíme.

Tajuplná mlžná plavba trvá asi půl hodiny,  okolní svět o sobě dává vědět jen racky držícími se lodi. Chvílemi tušíme i snahu slunce prorazit, ale zatím neúspěšně. A najednou – jako přízrak se pár metrů vpravo od lodi vynoří vysoko nad palubou strmá skála, mlha se trhá a k úžasu všech pasažérů vplouváme v plném slunci do nádherného zálivu obklopeného rozeklanými zelenými útesy. Roulin, který si ještě za mlhy odskočil na WC, se po návratu dle svých slov cítil jak v jiném světě.

U zábradlí je tlačenice, cestující se probudili z mlžné letargie a všude cvakají fotoaparáty ve snaze zachytit jak okolní skály, tak malebný přístav. Přistáváme a valíme se ven – pozor, je tu ještě jeden český zájezd, též z CK Periscope. Jsme na ostrově Heimaey, jediném obydleném z 15 Vestmannaeyjarů, „Ostrovů západních mužů“. V informačním centru si vyzvedneme mapky, s úspěchem se vyvarujeme vypíchnutí oka hrozícímu od turistických holí přikurtovaných na batůžku Trhlé, která si nekompromisně razí cestu tlačenicí obou českých výprav, a pak už – promíšeni s druhým zájezdem – stoupáme přes lávové pole nad přístavem. Pod ním se skrývá asi 400 domů pohřbených v lednu 1973 erupcí sopky Eldfell, jejíž 220 m vysoký kráter je naším dnešním cílem. Četné pomníčky v lávovém bludišti upomínají na místa, kde stály jednotlivé domy. Nejlépe bychom si sopečnou katastrofu mohli prožít v tzv. severských Pompejích na okraji lávového pole, ale jak nás varuje průvodce druhého zájezdu, momentálně je tato lokalita kvůli nějakým opravám uzavřena.

Když vystoupáme výše nad lávové pohřebiště, je krásně vidět místo, kde se lávový proud zastavil, takže vlastní přístav zůstal ušetřen a obyvatelstvo mohlo být evakuováno. Tabule na úpatí sopky informují nejen o této novodobé katastrofě, ale i o jiné pohromě v minulosti a to dost překvapivé - v 17. století byl ostrov napaden maurskými piráty a většina obyvatelstva odvezena do otroctví.

Pomalu stoupáme na vrchol, chvílemi se skoro brodíme ve štěrkové lávě, až konečně dorážíme na hřeben lemující okraj kráteru. Za námi se teď otevřelo krásné panoráma městečka a přístavu lemovaného horami a z moře čnícími skalami, vpravo se tyčí o něco nižší kužel sopky Saefjall a před námi v dálce z mraků září ledový vrchol Eyjafjallajökullu. Úžina mezi ostrovem a pevninou je stále zahalena mlhou, ze které se jako ploutve obřích kytovců vynořují hřebeny dvou ostrůvků.

Jsme na samém konci hřebenu lemovaném roztodivnými lávovými útvary, je tedy čas na vrcholové foto, pivo a oběd – někteří si dokonce opékají chleba nad štěrbinami, ze kterých vystupují horké sopečné výpary. A když se najíme, napijeme a dokocháme, pomalu se začínáme sesouvat dolů. Projdeme městečkem kolem hřbitova a kostela a na druhém konci vedle fotbalového stadiónu dorazíme k termálnímu bazénu. Vstupné je dnes hrazeno cestovkou, tak to jdeme s Marcelou taky aspoň na chvíli zkusit. Přes aklimatizační bazén s vodou 36 – 38°C se ještě odvážím do 38 – 40, ale do 40 – 42 už mě nikdo nedostane. Roulin už mezitím testuje skluzavku a jelikož jsou i s Kačenkou známi jako vyhlášení lázeňští nadšenci, jistě tu vydrží zbytek odpoledne. Já s Marcelou se rozhodneme, že se pokusíme zdolat sedlo naproti bazénu a tak se podívat i na druhou stranu ostrova. A možná, že bychom mohli narazit i na populární papuchalky, jejichž hnízdiště by tam někde podle mapky mohla být.

Výstup neobyčejně prudkou strání zpestřený přelézáním plotů je docela vyčerpávající, hlavně vzhledem k islandsky netypicky pálícímu slunci. Ale naše úsilí je nakonec odměněno, těsně pod vrcholem zpoza skalního útesu totiž každou chvíli vyráží na krátký oblet mezi skalami pták, jehož let má daleko k eleganci takových racků nebo buřňáků. Zuřivě mává křídly a po asi 10 vteřinách se raději zase vrací. A protože papuchalkové se svými krátkými křídly a robustními těly nejsou vyhlášení jako zrovna velcí letci, mohlo by jít o ně. Když vystoupáme ještě kousek, už je vidíme jasně – jeden se vrtí přímo nad námi a další jsou připlácnuti na římse skalní stěny. Jsou dost daleko, ale jejich papouškovitý zobák je jasně patrný.

Ze sedla je opravdu krásný výhled nejen do vnitrozemí ostrova, ale hlavně na druhou stranu. Moře hluboko pod námi, vpravo je za skálou vystupující z moře opět v dálce vidět Eyjafjallajökull. Popojdeme po traverzu kus doleva, otevírá se tu pohled na malou plážičku a další čtyři mořská skaliska. Rozhodně ten výstup stál za to.

A ovšem i sestup, chvílemi pěkně o hubu. Na úpatí ještě prolezeme dvě skanzenovitá stavení se střechami hustě porostlými trávou, a musíme spěchat do přístavu, neboť v 17 hodin odplouvá náš trajekt. V 16 hodin zavírající Vinbudin bohužel nestihneme, takže hot dog musíme zapít sice slavnou značkou se honosícím Tuborgem, ale alkoholicky silně neplnohodnotným. Naštěstí Roulini byli v alkoholové oáze včas a mysleli při nákupu i na nás, takže během opět mlžné zpáteční plavby žízní netrpíme.

Po cestě domů nás čeká ještě jedna zastávka, a sice náš první islandský vodopád. 60 m vysoký Sejlalandsfoss, což prý v překladu znamená Vodopád prodané země, je nejmohutnější z několika dalších řítících se z dlouhé skalní hradby. A za proudem padající vody je ve skále stezka, kterou pod ním můžeme projít. Pochopitelně si to zkusíme – beztrestné to ovšem není, větrem hnaná vodní tříšť si nás neomylně najde, takže na druhé straně vylézáme pěkně osprchováni.

Večer už tak krásně jako včera není, popíjíme na pokoji u Roulinů, prohlížíme Kačenčiny pohledy a srovnáváme to s plánem naší maršrúty – zdá se, že podobných vodopádů uvidíme ještě aspoň 10.

28.7.2013 Ubytování poblíž Selfossu – výlet do tzv. Duhových hor u Landmannalaugaru.

Ráno vyrážíme stejným směrem jako včera, ale za Selfossem tentokráte odbočujeme na severovýchod do vnitrozemí. Vystoupáme trochu nahoru, krajina je hned zajímavější. Placatá tundra prostoupená jezery začíná být na obzoru lemována horami, z nichž nejvýraznější je známá sopka Hekla - 1491 m. Ledovcové řeky mají povětšině šedivou vodu, ovšem výjimka potvrzuje pravidlo, jak nám během naší první zastávky názorně předvádí soutok jedné takové šedivé s úžasně modrou. Zhruba v těchto místech také končí normální silnice a od té chvíle se vytřásáme na nezpevněné vozovce. Po další zastávce u pěkných peřejí se kodrcáme ještě aspoň hodinu a půl, než konečně vystoupáme kolem jezera Fjostastadavatn (Jezero zmrzlého místa), a před námi se otevře krásné údolí ryolitových hor kolem řeky – jsme na místě u campingu a hotelu Landmannalaugar.

Obojživelné džípy a dokonce i terénní autobusy řekou brodí, to si ovšem naše karosa nemůže dovolit. Naštěstí pro pěší je tu můstek a přes něj dojdeme do campu, kde se rojí davy turistů jak obtížených těžkou bagáží, tak překvapivě v plavkách. Landmannalaugar je totiž východiskem slavného čtyřdenního treku, ale je tu možno se i vykoupat v přírodním termálním pramenu. Nás čeká „jen“ výstup na vrchol Bláhnúkur, tedy Modrou horu. A její šedomodrozelená barva jí opravdu odlišuje od hor na druhé straně údolí, laděných většinou do okrových odstínů. A vpravo se tyčí ještě atraktivnější vrchol, hrající opravdu všemi barvami včetně červené, 840 m vysoká Brennissteinsalda, což značí Sírová vlna – a opravdu na jejím úpatí cosi dýmá.

Naše Modrá hora je ještě o 100 m vyšší, převýšení, které máme zdolat, činí asi 350 metrů. V čele vzhůru se vinoucího zástupu je pro nás dost nečekaně Trhlá – aspoň od ní bude pokoj. Jak pomalu stoupáme, otevírají se nová panoramata, za námi do kraje posetého kopci a jezery, před námi na něco podobnému Tolkienovu Mordoru, ovšem mrazivému, a vpravo dominuje ohnivá Brennissteinsalda, jejíž barvy vyniknou obzvláště ve slunci, které se občas ukazuje. V sedle se zajímavými trollími skalisky si trochu vydechneme, poté nás čeká závěrečný serpentinovitý výstup a asi po hodině jsme konečně na vrcholu.

Je tu docela zima a pěkně to tu fičí. Po hřebeni dál vede směrem k dýmajícímu úpatí Brennissteinsaldy cesta, my se ale prý musíme vrátit. Takže vrcholové foto a sestupujeme, chvílemi se tedy spíše sutí sesouváme. Vlevo pod námi vidíme skupinky turistů směřující postranním údolím kolem potoka směrem k čmoudíkům na úpatí Sírové vlny, a vzhledem k tomu, že máme ještě dvě hodiny času, rozhodujeme se je s Marcelou napodobit – Roulinům to ani nestačíme říct, ale jak je tak známe, určitě dají přednost horké koupeli.

Stezka se vine zpočátku roklí kolem potoka a posléze se proplétá lávovým bludištěm. Je velmi frekventovaná, hlavně seniory, občas i ovcemi, ale když dorazíme k čmoudíku, tedy dýmajícímu sulfataru, naštěstí jsme skoro sami. Smrdí to tu pěkně, ale na to už jsme zvyklí z naší koupelny – čmach sirovodíku je na Islandu nezbytným doplňkem hygieny.

Z turistických směrovek zjišťujeme, co jsme tušili už předtím, dalo se sem jít přímo z vrcholu Modré hory. Ale podle mapy se zdá, že bychom se do kempu mohli vrátit jinou cestou vpravo a aspoň tady udělat okruh. Pro jistotu se ptáme páru Francouzů, přicházejících z této cesty, a po jejich kladné odpovědi vyrážíme pod dýmající stěnou Brennissteinsaldy dále. Po levé straně se rozevírají zelené louky porostlé bílým pápěřím ohraničené opět krásně barevnými horami, po pravé straně rozervané lávové pole. Cestou potkáváme přetížené turisty, tohle je totiž začátek zdejšího slavného čtyřdenního treku – a Čechů je mezi nimi aspoň polovina.

Cesta nakonec vyústí na vyhlídku nad kempem - celé údolí s meandrujícími říčkami a sluncem ozářenými Duhovými horami je neodolatelné - musíme si tu dát svačinu a Vikinga – přece ho nepovlečeme celou cestu zbytečně. Koupel už díky tomu nestihneme, no vše se zkrátka zvládnou nedá.

Na zpáteční cestě nám autobus ještě zastaví u pěkného ledovcového jezírka, které ovšem jakýmsi divným řízením osudu přišlo ke jménu Ljótipollur – Škaredá louže. A ještě jedna zastávka nás čeká, u skanzenu pod nezbytným vodopádem, sice zavřeného, ale tak obrostlého travou, že se v ní výborně daří houbám.

Při návratu k autobusu zaslechnu rozhovor dvou účastnic, které projevují obavy, že nemají dost islandských korun. A vzhledem k tomu, že jsme zatím skoro nic neutratili a islandská měna se nedá vrátit ani jinak vyměnit, nabízím pomoc a odprodám jim 8 000 ISK. Večer s Rouliny rozebíráme, zda se nám vůbec podaří zbavit se naší islandské hotovosti - vzhledem k dalšímu cenovému vývoji se tyto obavy ukázaly být poněkud směšnými.

29.7.2013 Ubytování poblíž Selfossu – vodopád Skógafoss – mys Dyrhólaey –

vodopád Svartifoss – laguna Jökulsárión - Höfn.

Loučíme se s příjemným ubytováním a vyrážíme nám už důvěrně známou cestou, projedeme Selfossem a podél skalních hradby ve vnitrozemí pokračujeme na jihovýchod. A právě z této zelené římsy padá kolmo z výšky 60 m jeden z nejúchvatnějších vodopádů na Islandu, Skógafoss. Je stejně vysoký jako náš první Sejlalandsfoss, ale je široký 25 m, takže skutečně ohromí svou mohutností.

Pod ním opravdu projít nejde, ale zato si můžeme po schůdcích vylézt až k jeho horní hraně a projít se ještě kousek dále po zelené pláni lemující jeho mateřskou řeku Skóga až k dalším pěkným peřejím.

Příští naší zastávkou je nejjižnější bod Islandu, mys Dyrhólaey. Nebýt početně kolonie papuchalků, zřejmě zvyklých na turisty a proto ochotně pózujícím před foťáky a kamerami, bylo by to místo značně pochmurné, obzvláště při dnešní nízké oblačnosti. Na obě strany se táhnou černě písčiny lemované obdobně černými čedičovými útesy se skalními mosty a jeskyněmi. Vpravo od nás je zátoka zakončena několika skalnatými ostrůvky a ohromnou skalní bránou Tónni, z našeho úhlu ale ne moc patrnou. Černé pláže nalevo jsou střeženy jehlovitým skaliskem vystupujícím z moře, a na obzoru vidíme dokonce celou skupinu obdobných útvarů. Dle pověsti jde o trolly, kteří zkameněli při vytahování lodi z moře.

Cestou za trolly musíme objet kus vnitrozemí, a stále je máme ještě docela daleko a navíc proti slunci, neboť se náhle nečekaně trochu vyjasnilo. Otvor v bráně Tónni je odtud patrnější, ale zase o hodně dál. A tak nejvděčnějším objektem je tu foto u čedičové jeskyně a okolních obřích skalních „varhan“.

Jedeme dál pobřežní plání, jejíž tundrovitý povrch je protkán ledovcovými řekami stékajícími ze splazů ledovce Mýrdarsjökull a posléze největšího islandského Vatnajökull, které se lesknou mezi mraky vlevo od nás. Další epizodou v našem seriálu islandských vodopádů je vyhlášený Svartifoss, ovšem se svými „pouhými“ 20 metry je to položka poněkud zanedbatelná. Navíc začínáme být tlačeni časem, protože v 16 hodin nás očekává obojživelné vozidlo na ledovcové laguně Jökulsárion. Takže na dohromady asi dvoukilometrový výstup k vodopádu a následný sestup máme necelou hodinu, část které já v zájmu snížení naší islandské finanční zásoby promrhám nákupem lightbeeru v bufetu u parkoviště. Vodopád lemovaný čedičovými sloupy tedy vidíme zdálky a pivo hltáme v poklusu při zpátečním sestupu. Ten spěch byl ovšem zbytečný, jedna z účastnic se ztratila, tedy pro jistotu další pivo.

Vyrážíme se čtvrthodinovým zpožděním – na místě jsme sice dle našeho času včas, dle jejich pozdě – pojedeme až za hodinu. Je to celkem jedno, islandské počasí se opět předvedlo a obdařilo nás takovou mlhou, že proti ní bledne i ta z prvního dne. Z laguny vidíme pouze nejbližší rozeklanou kru, z okolní mlhy se ozývá vřeštění poletujících rybáků, kteří jsou velice hákliví na svůj region a při jeho narušení na nás okamžitě podnikají střemhlavé útoky – obdobně nebojácně se vypořádají i s podstatně mohutnější dotěrnou chaluhou. A jelikož v blízkosti ledovce je pěkná kosa, zbývá nám jistota zapařeného bufetu se sice plechovkovým, ale  plnohodnotným Vikingem a rybí polévkou – a hned se ukazuje, že s penězi bude problém spíše opačný než se doposud zdálo, ceny obou těchto položek se blíží 1000 ISK.

Před pátou čekáme u nástupního můstku na obojživelník, zdá se, že mlha trochu zřídla, ale opravdu jen trochu. Lezeme do korby transportéru, opásáme se záchrannými vestami a vjíždíme do laguny. Plavba je to docela tajemná, z mlhy kolem se vynořují ledové kry roztodivných tvarů, občas krásně modře zabarvených, někdy připomínajících křišťálové sochy. Od osudu Titaniku nás chrání gumový člun křižující před námi a vytyčující bezpečnou trasu. A zřejmě jsme dvakrát zahlédli i hlavu tuleně, i když zase okamžitě zmizela – pesimisté jistě budou pochybovat, ale já jsem o tom pevně přesvědčen. Sluncem ozářenou lagunu plnou jiskřících ker, jak jsme to viděli na pohledech, jsme tedy sice neviděli, ale ta přízračná plavba měla díky své arktické atmosféře také hodně do sebe.

Dnešní nocleh je v přístavním městečku Höfn, v ubytovně přímo na nábřeží. Oproti předchozímu jsou pokoje mrňavé, záchod venku a jen jeden – ale co, jsme tu jen na jednu noc, honem tedy ven. Je silně nevlídno, mlžno a začíná pršet – inu Island. Naštěstí mlhou problikává lucerna přístavní hospody – pochopitelně neodoláme. Potemnělé studené přízemí s pouze pár hosty nevypadá zrovna útulně, lezeme po schodech do patra, kde je už živo až moc. Náš původní plán najíst se tu padá rychle za své – pingl nám sděluje, že je momentálně plno, ale může nás zařadit do fronty, na tzv. waiting list, a třeba za hodinu na nás přijde řada. Dole posedávající hosté jsou právě podobně postižení. A jelikož jediný další otevřený podnik je také plný a navíc vypadá značně neosobně, vracíme se k vlastním fazolovým zásobám a poté rychle zpět – pípu tam měli a na pivo snad žádný waiting list nebude. Dole už sedí Roulini nad sklenicemi sice vinného tvaru, ale požadovaného pintovitého objemu a polotmavého obsahu, dle Kačenčiných slov docela hutného. Nebudeme tedy experimentovat a dáme si totéž – a opravdu, naše první čepované islandské, Special Viking, se ukázalo být tou správnou volbou, takže pochopitelně u jednoho nezůstalo.Tmavá studená špeluňka se při další rundě konzumované už v křesílkách uprázdněných vyvolanými čekajícími jeví najednou docela útulná, takže Marcela okamžitě usíná. Nebudeme to tedy přehánět a po druhém svorně odcházíme – i když bych tu byl ještě docela poseděl, ale holt ten jeden záchod na chodbě...

30.7.2013 Höfn – Djúpivogur – vodopád Hengifoss - Reydarfjördur.

Ráno čekáme v chodbě před jídelnou, až personál doplní vše potřebné na švédský stůl – dalo se celkem čekat, že někdo nevydrží napětí chvíle a zavelí k předčasnému útoku, a že to bude právě hyperaktivní Vševěd, bylo též předvídatelné. Nakonec se vzhledem k stísněnosti jídelny jí i na chodbě, ale snad zbylo na všechny. Trhlá zpestřuje snídani litaniemi na téma stísněného pokoje bez umyvadla, a předem odmítá se s něčím podobným do budoucna smířit.

První dnešní zastávka u „labutí“ zátoky Lón je poněkud nesmyslná – mlha skrývající okolní kopce, jedna labuť v dálce a pár kačen rozhodně nestálo za půlhodinovou přestávku. Během další jízdy na severovýchod se mlha naštěstí trhá a konečně se můžeme kochat divokostí východního pobřeží, zpočátku drsně kamenitého, posléze stále více zeleného. Objíždíme několik zátok s pasoucími se ovcemi, občas zahlédneme i proslavené islandské koně, a kolem jedenácté dorážíme do rybářského přístavu Djúpivogur, ležícího na jižní straně fjordu Berufjördur na úpatí kuželovité hory Búlanstindur – všechny ty názvy jakoby vypadly z Pána prstenů, není také divu, islandština je starý severogermánský jazyk a severské ságy byly jednou z hlavních Tolkienových inspirací. Ovšem naší inspirací je návrat k cestou zahlédnutému Vinbúdinu – vše nadarmo, v tomto bohabojném místě mají otevřeno pouze jednu hodinu denně a to od 17 do 18 hodin. Můžeme se tedy věnovat zdejším přírodním krásám s čistou hlavou.

Hory na druhé straně fjordu jsou zelené, poseté sněhovými plochami, vše tu působí už trochu arkticky. Kromě malého přístavu je další atrakcí galerie jakési progresivní umělkyně, ke které nás dovede řada patníků s keramickými kopiemi vajec islandských ptáků. Expozice se nachází uvnitř baráčku i na kopečku za ním, nejvýrazněji působí kostra nějakého kytovce (umělá?) – zbytek celkem vyhovuje termínu píčoviny.

Nad přístavem je rekonstruovaná obchodní stanice Langabúd z konce 18. století (červená dřevěná jednopatrová budova vypadající jako každý druhý islandský barák), ovšem uvnitř je i hospoda s lahvovým Vikingem a výtečnou rybí polévkou – aby taky ne, když stála 1200 ISK.

Pokračujeme kolem jižního břehu fjordu a na jeho konci začínáme stoupat průsmykem do vnitrozemí – cestou jednou stavíme u vodopádovité říčky, k níž si pro foto pár běžců (včetně mě) musí doběhnout – řidič odmítá stát déle. Kolem dlouhého jezera Lögurinn alias Lagarfljót obdařeného islandskou obdobou Lochnessky a modřínovými lesíky (!) na březích dorážíme ke svahu, na jehož vrcholku vidíme v dálce vodopád – jde o 118 m vysoký Hengifoss, třetí nejvyšší na Islandu.

Stoupáme k němu asi 50 minut kolem malebného čedičového kaňonu, na jehož dně voda vyhloubila mnohé skalní hrnce a opracovala skaliska. Pěknou vizitkou Hengifossu je už níže položený vodopád padající mezi čedičovými varhanami, který může směle konkurovat včerejšímu slavnému Svartifossu.

K Hengifossu dorazíme zeleným údolím, ozdobeným několika dalšími menšími vodopády. Až přímo k němu se dojít nedá, ale i z odstupu několika set metrů působí impozantně. A při zpáteční cestě si můžeme už v klidu vychutnat panoráma jezera se zasněženými horami v dálce.

Po návratu k autobusu se překvapivě dozvídáme, že zbytek dne proběhne v církevním duchu. Nejdříve stavíme u vykopávek středověkého kláštera Skriduklaustur, z něhož ovšem zbyly jen základy. Kousek nad ním je docela zajímavý, na Island netypicky mohutný kamenný dům, dnes sloužící jako centrum místních ochránců přírody. Původně to bylo sídlo údajně známého předválečného islandského spisovatele Gunnara Gunnarsona, projektované opět dalším údajně známým německým architektem Fritzem Högerem.

Nadílka klášterů ale dnes ještě nekončí, tentokrát nás čeká dokonce jeden funkční, kapucínský, a navíc provozovaný slovenskými bratry. Na takovou událost je ovšem třeba se morálně připravit, což se povede v jednom konečně otevřeném Vinbúdinu, ke kterému nás zavezl náš řidič, protože si musel doplnit zásobu piva. Klášter se nachází na svahu nad městečkem Reydarfjördur, ležícím na břehu stejnojmenného nádherného fjordu. Zvenku připomíná spíše větší chatu, zevnitř pak vesnickou školu. Oba dva zdejší bratři nás bouřlivě vítají a usadí nás v kapli. Starší, vousatý a fanatičtěji vypadající, se nám snaží nastínit problémy jejich katolické mise v převážně luteránském Islandu, zatímco mladší odlehčuje téma různými příhodami ze své církevní kariéry počínající útěkem od otcova vinohradu na Slovensku. Zdá se mi, že při jiné souhře okolností mohl klidně skončit někde v ašrámu v Indii či v komunitě feťáků v Amsterdamu – ale možná mu křivdím. Debata, která původně slibovala být krátkou, se k mému zděšení začala neúnosně protahovat, neb některým účastníkům zájezdu se zachtělo teologické disputace a obzvláště ateisticky založený Vševěd se svými záludnými otázkami zjevně snaží mladšího mnicha zviklat ve víře. Je už docela pozdě, začíná se hlásit hlad a žízeň. Naštěstí se debata přesouvá do klubovny, kde jsou nachystány nějaké zákusky a čaj a mladší bratr, očividně rád, že unikl z ošidné debaty, se ještě chce předvést coby kytarista a zpěvák pár federálně profláklých kousků. Naštěstí jeho repertoir není nejbohatší a můžeme tedy konečně vypadnout.

Dnešní ubytování je ve třech objektech, naštěstí kousek od sebe. První je sice s jídelnou, ale musí se do patra, proti čemuž hned aktivně protestuje Trhlá se svými čtyřmi zavazadly. Druhou vilku také částečně patrovou volíme my a děláme dobře – rozsáhlý objekt s prostornou kuchyní, halou, salónky s krásným výhledem na fjord a pěknými pokoji. Trhlá skončila ve třetím baráku, sice v přízemí, ale vzhledem k tomu, že jí okamžitě máme ve dveřích našeho pokoje se vzteklým pokřikem: „No tohle jsou ty krásný pokoje!“, spokojená zřejmě opět není. Průvodkyně Eva jí tedy vyklidí svůj sólo pokoj v našem přízemí a odchází nocovat „ke klukům“ do kláštera – důvěryhodnost onoho svatého místa to tedy zrovna nezvyšuje.

S Rouliny vyrážíme po pobřeží fjordu za vidinou kapucíny doporučené hospody u benzínové pumpy, která se po delší pouti zdárně naplnila. A je dokonce otevřeno, o čemž bratří trochu pochybovali. Hostinec, který zpočátku vypadal poloprázdně, se ale najednou navzdory na dveřích visící cedulce „Closed“začal plnit, a jediná číšnice přestala stíhat. Proto se po jednom točeném zase vracíme, taky už bude kolem desáté a je čas aspoň na pozdní párky – světlo je tu totiž skoro do půlnoci, což docela mate.

31.7.2013 Reydarfjördur – vodopád Dettifoss – jezero Mývatn - Berg.

Po snídani v patře prvního nocležiště vyrážíme bez Evy, kterou nabereme na kraji městečka. Nadšeně povídá cosi o syrovém žralokovi – přesně nerozumíme, mikrofon má jako obvykle výpadky – a posílá po autobuse něco k ochutnání. Řidič najednou prudce brzdí a zastavuje, otvírá oboje dveře a vybíhá ven, kde asi pět minut vztekle přechází a vydýchává. Žraločí puch už mezitím dorazil i k nám vzápětí následován ochutnávkou – okamžitě to běžím vyplivnout. Po chvíli pokračujeme v další jízdě, ale zdá se, že vztahy mezi průvodkyní a řidičem, kteří si očividně do oka zrovna nepadli, se tímto žraločím intermezzem opět poněkud vyostřily.

Opouštíme malebné východní fjordy a vyrážíme vnitrozemím na severozápad – pustá pláň mizící v mlze působí dost depresivně, a když se k tomu při zastávce u údajně nejmohutnějšího evropského vodopádu Dettifoss přidá prudký vítr, citelná zima a začínající déšť, není to už vůbec povzbudivé. Cesta k vodopádu vede kamenitou plání, déšť sílí, natahuji pončo, Marcela dala důvěru goretexové bundě a bláhově se domníváme, že máme vyhráno.

Vodopád by v této rovné pláni asi nikdo nečekal, ale tak tomu je tady na Islandu často. I když je ještě skryt za skalnatou bariérou, dává o sobě vědět mohutným hukotem a mrakem vodní tříště. Zblízka to je ovšem jiná síla – ač vodopád široký 100 a vysoký 44 m není vidět celý, protože padá do úzké průrvy, obrovská masa burácející šedivé vody mizející pod námi je fascinující. Fotí se tu ovšem dost blbě, člověk neustále musí krýt objektiv před vodou a při tom se snažit neseknout sebou na kluzkých kamenných chodnících. A když si chceme vyfotit Dettifoss z trochu jiného úhlu zepředu, najednou se octneme v mraku vodní tříště a během vteřiny jsme bez ohledu na naše zabezpečenízcela mokří.

Asi kilometr proti proudu řeky Jökulsá á Fjölum je ještě další vodopád, širší podkovovitý Selfoss vysoký 10 m, pochopitelně se k němu ještě zajdeme podívat, ač to v promočeném ponču lepícím se v protivětru na tělo není nic moc příjemného.

Zapařený autobus plný sušících se svršků směřuje dále k jezeru Mývatn, kde hojný výskyt geotermálních jevů slibuje možnost aspoň se trochu ohřát. A že toho hned u lokality Námafjall Hverir bohatě využíváme, bez ohledu na pronikavý zápach se vyhříváme u sirné pece, noříme se do jejího dýmu nebo se zahříváme u bahenních čvachtanic. S Marcelou si vylezeme i na kopec, odkud je pěkný pohled na celou zadýmanou pláň pod námi – Roulini mezitím celý prostor prolezli detailněji a objevili plno dalších zajímavostí, nám už na to čas nezbyl.

Další dýmy a modré jezero vidíme při průjezdu kolem hydrotermální elektrárny, v jejíž blízkosti se nachází geotermální koupaliště, které je naším dalším cílem. Vzhledem k tomu, že je pěkná zima, vítr a chvílemi prší, moc se nám na tři hodiny do vody, byť horké, nechce. A jelikož je takových více, doporučí nám Eva náhradní variantu, výlet k jeskyni Grjótagja. Dojdeme tam po silnici asi za půl hodiny – jeskyně na rozhraní evropské a americké litosférické desky původně sloužila jako koupaliště, pak se ale naplnila vodou blízkou bodu varu, takže lézt do ní už nejde. A horkost z té vody skutečně sálá, neradno uklouznout. Ještě se vyfotíme nad mezní průrvou jednou nohou v Americe a druhou v Evropě a vracíme se – tentokráte kratší cestou přes louku kolem jezírek, které nás dovedou přímo na kraj koupaliště. Mohli bychom tam odtud klidně vlézt zdarma, dáme ale raději přednost pivu v plovárenském bufetu.

Tím je dnešní program vyčerpán – zbývá jen dorazit na nocleh. Tentokrát je to trochu komplikovanější, spíme na dvou místech. První z nich je Berg, tam je jen 6 míst – což jsme my s Rouliny a Trhlá se svojí souputnicí. Její přítomnost signalizuje, že to bude asi to lepší ubytování, protože průvodkyně Eva se očividně chce vyvarovat dalších stížností. Okolí baráčku tomu napovídá – hradba hor za jezerem, kolem kterého se popásají islandští koně, a i počasí je najednou nádherné. Vnitřek taky pěkný, velká kuchyně s dotykovým sporákem, který nám určitě bude dělat potíže, pěkné pokojíky, několik polooddělených salónků. Zatím jsme tu skoro sami, kromě jednoho permanentně vařícího páru je tu ještě jeden střídající se u počítače – to nejspíš budou správci.Dáme tedy sušit promoklé věci a vyrážíme lesíkem kolem jezera – všude je tu plno ptáků, nejčastějším je stále se ozývající slukovitý opeřenec, který kolem nás poletuje a zřejmě se nás snaží odlákat ze svého hnízda.

Po návratu do penzionku se osazenstvo rozmnožilo, terénní džípy přivezly z výletu partu superfoťáky ověšených bird watcherů – pozorovatelů ptáků – tím je zdejší lokalita zřejmě vyhlášena. Věkově, složením i chováním připomínají naši trasu TAKu – plno lahví, šampaňské a dortíky. Ovšem na rozdíl od TAKu dlouho nevydrželi, poté co jejich vůdkyně zhodnotila dnešní den a seznámila je seznámila s programem na příští, postupně se začali vytrácet. A tak jsme tu s Rouliny strávili příjemný komorní večer, podařilo se nám vyhnout se partii kanasty navrhované společnicí Trhlé a nakonec jsme byli odměněni fascinujícím podvečerním nebeským zachmuřencem trochu připomínajícím Voldemortovo znamení zla na obloze.

1.8.2013 Berg – okolí jezera Mývatn – sopka Krafla – Húsavík - Berg.

Řidič, který včera večer odvezl zbytek zájezdu na druhé ubytování a pak se vrátil na nocleh k nám., se asi nevyspal zrovna nejlépe, protože kvůli snad dvouminutovému rannímu zpoždění na nás řve poměrně dosti hulvátsky – i když u něj se to dalo čekat, taktem zrovna neoplývá. Vyzvedneme druhou skupinu a jedeme na snídani do hotelu ve městě Laugar – hodiny v jídelně mě ubezpečují, že jak mně, tak Marcele jdou hodinky dobře, takže celý výstup byl mírně řečeno sprosťárna. Jsem z toho ještě docela dlouho nasraný, takže mi nějak unikne Evin výklad, proč jsou tak unikátní pseudokrátery na jihu jezera Mývatn. Jedná se o zelené kráterovité kopečky na poloostrově a přilehlých ostrůvcích naproti obci Skútustadir. Pseudo se zvou zřejmě proto, že láva z nich nikdy netekla, ale zřejmě nějak přispěla k jejich vzniku. Nejsou moc vysoké, ale konečně z nich pořádně vidíme jezero Mývatn lemované několika dalšími sopečnými kužely – pravými i komolými. Jezero Mývatn značí Jezero muchniček, ale vzhledem k tomu, že je pěkná zima, jsme pozornosti tohoto otravného hmyzu zatím ušetřeni.

Prohlédneme si ještě kostelík ve Skútustadiru, někteří stihnou i rybí udírnu a kolem zajímavých čedičových skalisek jedeme dál – k úpatí činného vulkánu Hverfell vysokého asi 460 m. Výstup prašnou lávovou stezkou k okraji kráteru není zas až tak dlouhý, ale výhled na jezero a okolní vulkány ozvláštněný několika čmoudíky je zajímavý, i když poněkud nehostinný. Obejdeme asi polovinu obvodu kráteru, z něhož dna začíná vyrůstat další malá sopka. Ostrá sestupová stezka ohraničená lany je sice ze začátku klikatá, ale v dolním úseku se napřímí kolmo dolů – většinou nezbývá než se prachem sesouvat. Pod ní ležící „skalní městečko“ Dimmuborgir, Temné hrady, je opět jak vystřižené z Mordoru a hobbiti by si tu jistě, podobně jako mnozí z naší výpravy, užili při sběru hub vykukujících pomalu za každým skaliskem. Projdeme skalní branou, kolem několika skalních oken, ale ke katedrále, která má být největším tahákem, už nedojdeme. Leží totiž na odbočce, vzdálenost není na ukazateli vyznačena, a my bychom před odjezdem ve 13 hodin rádi přece jenom něco snědli a popili - na parkovišti, kde nás čeká autobus, má být totiž hospoda. Spokojíme se tedy aspoň se skalní kaplí a vracíme se.

Hospoda tu opravdu je, cena polévky se ovšem vyšplhala dokonce na 1750 ISK – no nedejte si bramboračku za 300 Kč! Vždyť v ceně máte i kafe, perníkový chleba, jakési keksy a máslíčko! A s točeným Vikingem za 1200 ISK vás takový pseudooběd vyjde na naši tisícovku – není divu, že už musíme platit kartou, kde jsou ty dávné doby (asi před třemi dny), kdy jsme měli starosti zcela opačné.

Množství hub vnášených do autobusu u řidiče vybudí výhružné prohlášení, že pokud tady večer nějaké najde, tak je prostě vyhodí – opravdu je dnes ve formě. A to ho zřejmě ještě bude čekat večerní cesta do Husavíku a zpět, neboť i přes dnešní zimu dopadlo kladně hlasování o výpravě za velrybami – původně byla plánována na včerejšek, ale promočený zájezd tehdy zájem neprojevil. Ovšem co to je skutečná kosa, předvedlo počasí teprve při zastávce u kráteru Víti na úpatí sopky Krafla – 650 m, prý nejnebezpečnější časovaná bomba na Islandu. Víti je česky Peklo, takže i staří Islanďané tušili, jaké zlo se tu v podzemí skrývá. Teplotně je to ovšem spíše peklo ledové, navíc fouká příšerný vítr, všichni se balí do čepic, šátků a kapucí. Kráter lemovaný sněhovou závějí je zatopen modrozeleným jezerem, když vylezeme po okraji trochu výše, otevřou se zase další pohledy na okolní zadýmanou pustinu.

Popojedeme asi dva kilometry a vyrážíme v silném protivětru a počínajícím sněžení k ryolitovému pahorku Leirhnjúkur, čmoudíky v rozsedlinách naznačují neustávající sopečnou aktivitu. Kolem horkem sálajících a sirně zapáchajících jezírek prolézáme rozervaným dýmajícím lávovým polem, mezi skalisky a puklinami všech barev, až k vrcholu, odkud je zase pěkný výhled na Kraflu a celé to inferno kolem. K autobusu se vracíme už po větru, navíc občas popoháněni sněhovými přeháňkami. Na parkovišti je kromě nás i další česká výprava, CK Pangeo se spacím hotelbusem.

Poslední hlasování o velrybách – moc rukou se už nezvedá, my také váháme, ale nakonec se přece jen přidáme, což zřejmě rozhodlo – směr sever do přístavu Husavík. Právě zde roku 870 došlo k prvnímu přistání norských Vikingů pod vedením jarla Gardara Svavarssona, ten tu postavil dům – od toho Húsavík, Záliv s domem - a zase odplul. Proto se tedy trvalé osídlení Islandu datuje až od roku 874 od přistání Ingolfura Arnarsona. Naprostá většina prvních osadníků Islandu byli svobodní norští jarlové se svými družinami, kteří se odmítali podřídit norskému králi Haraldu Krásnovlasému, který se snažil o utužení centrální moci – s tím ovšem do té doby na králi prakticky nezávislí Vikingové srozuměni nebyli.

Zaparkujeme na nábřeží, Eva se jde přeptat ke stánku s nápisem Whale Watching, já koukám spíše po pisoiru, naštěstí je blízko. Situace je zatím nejasná, velrybáři se definitivně rozhodnou až v 17 hodin, což je za 15 minut. V přístavu jsou zakotveny čluny evidentně sloužící k pozorování kytovců, otevřená paluba s řadou sedadel – zřejmě i tento pohled přispěl k tomu, že během kritické čtvrthodinky navštívím pisoir ještě dvakrát. Takže si pochopitelně docela oddechnu, když se v pět hodin zjevuje Eva s tím, že se dnes pro zimu a vítr nic konat nebude. Je dán rozchod na hodinu a půl, některým se to nelíbí, nám naopak ano – Husavík se svým přístavem plným rybářských lodí, dřevěným kostelíkem a hospůdkami, zasněženými horami na druhé straně fjordu a celkovou zadumanou atmosférou zatím nejlépe splňuje naši představu mrazivého severu.

Rozprchneme se, s Marcelou se projdeme kolem zálivu až na konec přístavní hráze, odkud je pěkný pohled na celé městečko na úpatí zeleného kopce. Vrátíme se, prohlédneme si vnitřek kostelíku, přes jehož okna se dá pořídit zajímavé foto fjordu – čímž máme romantiku splněnu a můžeme se věnovat praktičtějším záležitostem, předně návštěvě Vinbúdinu – mají dokonce otevřeno a berou platební karty – což třeba v Norsku ne! Na terase nad přístavem nás výrazné Kačenčino hvízdání nasměruje do hospody ( sice až na druhý pokus, protože vchod je docela zamaskován), ale stojí za to – také se tu pyšní nejlepším výhledem na Husavík, byť dnes trochu zastřeným igelitovými závěsy. Bohužel za čtvrt hodiny odjíždíme, tak si můžeme dát jen malé pivo – opět náš oblíbený polotmavý Special. Když ale dorazíme na parkoviště, potuluje se tam jen pár našich lidí, a od nich se překvapivě dovídáme, že odjezd byl dodatečně posunut o půl hodiny, což se nám nikdo neobtěžoval sdělit – včetně Evy, kterou Roulini ve městě potkali. Takže honem zpět za romantikou do hospody a tentokrát se ponižovat s malým rozhodně nebudeme – když tak autobus holt bude muset stavět. Kačenka nám sděluje jejich překvapivý objev v jednom krámu – videokazety s dvojicí kluků na obálce a názvem Nanni a Manni – existence Roulinovy dětské knížky, na kterou se každou chvíli odvolával, se tedy potvrdila a je dokonce zřejmě stále aktuální!

Večer v Bergu podobně poklidný jako včera a když to někdy po jedenácté vypadá, že už budeme moci spokojeně zalehnout, pohled z okna nás zase rychle vyžene s foťáky ven – tak neskutečné červánky, které se navíc každou chvíli mění, už asi nikdy a nikde neuvidíme!

2.8.2013 Berg – vodopád Godafoss – Akureyri – skansen Glaumbaer – škola v pustině.

Po vyzvednutí druhé části zájezdu – asi 20 minut od nás, osamělý statek, ale to naše nocležiště mělo rozhodně daleko malebnější okolí – a snídani v Laugaru je naší první zastávkou vodopád Godafoss, Vodopád bohů. Název pochází od události na konci 10. století, kdy místní náčelník údajně do jeho vod svrhl sochy svých starých bohů a přijal křest. Burácející 12 m vysoký a několik desítek metrů široký podkovovitý vodopád se dvěma zarostlými skalisky ve středu je opravdu monumentální. Proti proudu se k němu dostaneme nejprve z levé strany, a po několika povinných vyfoceních se vracíme k mostu, abychom se na něj podívali i zprava. Starogermánští bohové se ovšem nemohou topit ve vodopádu beztrestně a občas se pomstí, což dnes zřejmě dopadlo na Marcelu, která místo kochání se vodopádem musí urychleně zmizet aspoň na čtvrt hodiny v kadibudce. To nás pochopitelně trochu zdrží, ale nakonec přece jen stihneme i pohled z druhé strany, ač úplně zpocení – zdá se, že se konečně otepluje. Vyhlídky z této strany jsou poněkud riskantnější, dostaneme se blíž k okraji a oblak vodní tříště občas dosáhne až sem – kamenité cestičky jsou pěkně kluzké a chvílemi je nutno se brodit. Ale za ten blízký kontakt se řvoucí masou to rozhodně stálo.

Akureyri, hlavní centrum severu a druhé největší islandské město, leží na západním břehu fjordu Eyjafjördur. My přijíždíme z východu, naskýtá se nám tedy krásný výhled na město za vodou a také na celý fjord až k jeho ústí do moře – právě připlouvá nějaký velký parník. Autobus nás vyhodí nahoře nad botanickou zahradou, prý nejsevernější na světě, odjíždět bude z parkoviště dole u kongresového centra. Projdeme zahradou a přes katolický kostel dorazíme k dominantě města, moderní luteránské katedrále, kvůli pohřbu ale zavřené. Slezeme po dlouhých schodech a jsme v centru, na začátku pěší zóny, kde stojí ukazatel s několika šipkami avizujícími místní pozoruhodnosti. Zaujala nás ta s nápisem Nonnahús a po nakouknutí do průvodce překvapivě zjišťujeme, že jde o dům, kde v mládí pobýval „známý a oblíbený“ autor série knížek - o kom jiném než o klukovské dvojici Nanni a Manni. Takže Roulin nečetl žádný zapomenutý škvár, ale islandskou klasiku! Ale dle mapy je to snad 3 km daleko, takže opět zvítězí přízemnější program, v první řadě Vinbúdin. Od něj je to jen kousek do přístavu, kromě velké lodi, která mezitím přistála, tam ovšem nic zajímavého není, takže se po hrázi vracíme zpět ke kongresovému centru – počasí se opravdu zlepšuje, dokonce vykouklo slunce. Dáme si hotdog a když ho pojídáme na lavičce na malém náměstíčku, objevují se Roulini, kteří se nám předtím ztratili někde na pěší zóně. Na stráni nad centrem nás zláká sympatické café, popíjíme točené polotmavé venku s výhledem na malebné barevné domky nad námi a pódium připravované zřejmě na páteční slávu pod námi. Roulini konzumují nějak netypicky ležérně – jak se ovšem ukáže, mají k tomu dobrý důvod, zafixovali si totiž odjezd o půlhodiny později – zřejmě resentiment z včerejšího Husavíku. Ovšem včera není dnes, takže musejí trochu finišovat.

Cestou z města míjíme konečně též pivovar a dokonce jde o naší značku Viking. Počasí je najednou přímo ukázkové, u skanzenu Glaumbaer na zelených lukách proti horám je krásně. Jde o dlouhé polopodzemní stavení obklopené několika zemljankami, oplácané drny a s travnatou střechou - no zkrátka takový Hobbitín. Dlouhá chodba uvnitř spojuje hospodářské i obytné světnice, slunce pronikající malými okny prozařuje sloupce vířícího prachu – během dlouhé zimy tady určitě museli trpěn pořádnou ponorkovou nemocí. Nakoukneme ještě do kostela a přilehlé hospody, která působí také dost skanzenovitě, a jedeme dál. Po průjezdu krásným průsmykem a krátké zastávce u moderního kostela, připomínajícího spíše protiatomový kryt, dorážíme k dnešnímu noclehu, což je rozlehlý objekt uprostřed plání táhnoucích se až k horám na obzoru a trochu bližšímu jezeru. Z našeho ubytování se vyklubala internátní škola, sice s recepcí a vlastním teplým bazénem, ale bez ledničky a možnosti vaření – vrazíme tedy pivo do umyvadla a jdeme s Rouliny na procházku k jezeru. Na pastvinách se pase stádečko podsaditých islandských koní, zblízka zase tak malí nevypadají. Jezero v podvečerním slunci je moc pěkné, sílící aktivita muchniček nás ale dost rychle žene zpět. Roulini jdou do bazénu, my na sardinky a pivo, pokocháme se nízkým sluncem úžasně nasvícenou krajinou, a večer se ještě slezeme na krátké komorní posezení v recepci.

3.8.2013 Škola v pustině – poloostrov Snaefellsness – Borgarnes.

Po vydatná snídani v aule ověšené mnoha i dost letitými tably vyrážíme dále na jihozápad, a pro změnu opět mlhou. Naštěstí se asi po hodině protrhne a to už stavíme, poněkud nečekaně, u první zastávky, kráteru Grábrok. Eva se totiž ani v nejmenším nezatěžuje sdělit nám dopředu, co a kdy nás čeká, takže než se stačíme přezout, jsme zase poslední. Výstup, většinou po dřevěných schodech, na 180 m vysokou sopku je tedy pro nás funící honička, naštěstí na vrcholu už poslední doháníme. Nahoře je příšerný vítr, ale díky tomu také v pročištěném vzduchu nádherný rozhled na okolní sopky a jezera. Obejdeme kráter, stejnou cestou se vrátíme a jedeme dále směr severní pobřeží poloostrova Snaefellsnes. Hra světel a stínů na okolních pohořích je dnes opravdu ukázková, několikrát stavíme. V městečku Stykkishólmur se ukazuje, že vítr bude dnes asi naším celodenním společníkem. Kolem přístavu dorazíme ke skále s majákem, fičí to tu pekelně, ale výhled rozhodně nezklamal. Na jedné straně přístav, nad ním moderní kostel a rozlehlý klášter, na druhé straně fjord Breidaflördur se svými početnými ostrůvky – úžinou mezi majákem a nejbližším ostrovem se právě vrací loď, zřejmě z pozorování velryb. Obejdeme si celý poloostrov, vyfotíme se u majáku a jdeme hledat Vinbúdin – úspěšně. A také si všimneme místního kina s příznačně islandským sopečným repertoirem staršího data – Rosselliniho film s Ingrid Bergmanovou Stromboli a k tomu ruským(!) plakátem inzerovaný film Vstreča s ďjablom – jde tedy o ve své době slavný dokumentární film vulkanologa Harouna Tazzieffa Schůzky s ďáblem.

Kolem severního pobřeží Breidaflörduru pokračujeme dále na západ, kolem divokých zátok a rozervaných skal. U městečka Ólafsvík zabočujeme do vnitrozemí, vystoupáme až do sedla a na druhé straně sjedeme nádherným kaňonem zdobeným několika vodopády na jižní stranu poloostrova k vesnici Hellnar. Jsme na úpatí legendární 1446 m vysoké ledovcové sopky Snaefellsjökull, do jejíhož kráteru umístil Jules Verne v knize Cesta do středu země vstup do podzemí. A u nás ji navíc zpopularizoval v 60. letech Ludvík Souček ve slavné Cestě slepých ptáků, ve které odtud startovalo dokonce jakési UFO. Bohužel vrchol Snaefellsu se skrývá v mracích, musíme se spokojit se sousední nižší horou poněkud prsního tvaru.

Cesta kolem pobřežních útesů k vesnici Anarstapi začíná u rozervané zátoky s čedičovou jeskyní a dále kopíruje pobřežní skaliska s občasnými odbočkami na okraj útesů, k výhledům do několika dalších zátok. Je nádherné počasí, ale také neskutečný protivítr, při focení to se mnou a hlavně s foťákem cloumá, že mám docela obavy, že všechno to bude rozmazané (dopadlo to dobře). Všichni bohužel ženou zbytečně rychle, ani si to snad nemůžou vychutnat. A že je co, jak hornaté vnitrozemí se skalami a vodopády, tak výhled přes moře až ke vzdálenému skalnatému pobřeží.

V polovině cesty je odbočka k několikametrové kamenné věži, tak alespoň vypadá zezadu – zepředu se z ní vyklube jakýsi troll, mezi jehož nohama lze i projít.

Cesta kolem útesů končí skalní branou trčící z moře a zátokou s několika hrncovitými skalisky, prý by tu mohli být i tuleni, ale na ty štěstí nemáme. Vracíme se k parkovišti, na které mezitím dorazil náš autobus. Po jižním pobřeží poloostrova, ještě s jednou zastávkou u krásně položeného starého kostela, směřujeme k našemu poslednímu islandskému noclehu v městě Borgarnes.

Hostel je rozsáhlý, plný dalších turistů a dost neútulný, proto s Marcelou zapadneme do první hospody, kam po chvíli nasměrujeme i Roulina s Kačenkou – Roulin se dost překvapivě diví, proč jsme hned v hospodě a nejdeme si prohlédnout město, a po jednom pivu oba odcházejí, zatímco my si - poprvé na Islandu – objednáme večeři. I když to vlastně typicky islandská večeře není, protože hospoda je filipínská. Což se ovšem velmi pozitivně projevuje v ceně, plný talíř krevet stál něco jen 1 600 – to je zde jinak cena polévky.

Kromě výhledů na útesy město nic dalšího nenabízí, vracíme se do hostelu, Roulini už dole sedí, na chvíli si tedy ještě přisedneme a pak jdeme zalehnout, na Islandu naposledy.

4.8.2013 Borgarnes – Thingvellir – vodopád Gullfoss – Geysir – Modrá laguna - Keflavík.

Náš okruh kolem Islandu se pomalu uzavírá, míříme do oblasti Reykjavíku, kde nás dnes čeká několik tzv. highlights Islandu, které nesmí vypustit zřejmě žádný zájezd. Nejprve tedy Thingvellir, historicky nejvýznamnější místo Islandu, neboť zde se roku 930 poprvé sešel Althing, nejvyšší zákonodárné a výkonné shromáždění vikingské doby. A ten od té doby zasedal každý rok v době letního slunovratu, až do roku 1800, i když od roku 1262, kdy se Island dostal pod norskou nadvládu, kterou po roce 1397 vystřídala dánská, ztrácel pomalu na významu. Islanďané se ovšem pyšní tím, že to byl vlastně první evropský parlament – sněmy ve starořeckých demokraciích či římský senát se tedy zřejmě nepočítají. Ale místo je to opravdu zajímavé, i z geologického hlediska, jde totiž o rokli mezi evropskou a americkou litosféricko deskou, které se pomalu rozestupují.

Z  přeplněné vyhlídky na sousední jezero Thingvallavatn se prodíráme davy lidí k rokli, naštěstí čím dál mezi čedičovými stěnami postupujeme, tím je lidí méně. A k asi kilometr vzdálenému vodopádu Öxarárfoss dorazí už jen pár vytrvalců. Pravda, nebylo tak lehké ho najít, skrývá se totiž v sousední rokli.

Následuje asi nejkrásnější islandský vodopád Gullfoss, Zlatý vodopád – dává o sobě vědět vodními sprškami už na několik set metrů vzdáleném parkovišti. Ale je opravdu nádherný, řeka Hvítá zde spadá ve 33 m vysoké dvojité kaskádě do úzkého kaňonu. Vodní sprchy, kterými nás občas počastuje, nejsou naštěstí tak vydatné jako u Dettifossu, takže se celkem v suchu dostaneme až na samý okraj, vodopád máme nad i pod sebou. Nakonec si vylezeme až nahoru k celkové vyhlídce, vodopád máme jak na dlani – jen ta slibovaná duha se dnes nedostavila.

Vulkanicky aktivní oblast Stori-Geysir je jen pár kilometrů odtud. Termín gejzír pochází opravdu z tohoto místa, od praotce všech gejzírů jménem Geysir. Dnes se ovšem už vyčerpal, stříká prý jen podrážděn nasypaným mýdlem. Ale k jeho jezírku není radno se přibližovat – voda má stále skoro 100°C. A podobných jezírek je tu více, občas šmolkově modrých, jindy modrozelených. Slávu Geysiru ovšem převzal jeho následovník, Strokkur alias Máselnice – už z dálky se pozná podle kruhu nedočkavých lidí kolem něj. Tryská zhruba po 5 až 10 minutách, ale vyfotit to je docela makačka, výstřiky jsou totiž velice rychlé.

Vylezeme si na kopec nad celým gejzírovým polem, je odtud krásný rozhled na celou planinu s meandrující řekou a Heklou na obzoru, ale také příšerný vítr. Kolem několika dalších vřídel slezeme konečně dolů a poté, co se nám úspěšně podaří předběhnout dav Japonců, stihneme v bufetu i pálivá kuřecí křidýlka a točeného Vikinga.

Poslední zastávka je u kostela ve Skálholtu, bývalého biskupského sídla. Posledním katolickým biskupem zde byl Jón Arnason, též známý básník a literát. Byl popraven Dány roku 1551 – luteránství převzalo moc definitivně. Bíle zářící kostel je dnes také luteránský, vnitřní výzdoba se omezuje na moderní malbu Krista, kterého dokreslují sluneční mozaiky vrhané barevnými okny. Vedle kostela je ještě dřevěná kaple, od které je pěkný výhled na Heklu na obzoru.

A poslední islandské zastavení – slavné termální koupaliště Modrá laguna. Nachází se v lávové pustině, vedle geotermální elektrárny. Vstupné je úměrné její slávě – 36 Euro. Na to, že bych tam vydržel z plánovaných 3 hodin tak desetinu, mi to přijde trochu moc. Naštěstí je vedle hospoda, do které lze vniknout zdarma a možno tam posedět a pozorovat při pivu dění v laguně – nejvíce mě zaujali nabalení plavčíci s kulichy na hlavě. Dá se i trochu prolézt okolí – lávová jezírka v zapadajícím nízkém slunci jsou opravdu úchvatná. A nakonec nás čeká jedno překvapivé setkání – „No ne, vy na Islandu, a jak to že ne s námi?!“ – no zkrátka máme průšvih, byli jsme přistiženi naší průvodkyní Petrou z Havaje in flagranti při nevěře naší oblíbené CK Víkend. Stejně jako pro nás tu končí jejich zájezd, Modrá laguna je totiž vzdálená jen čtvrt hodiny jízdy od keflavíckého letiště, takže je to oblíbená poslední štace většiny cestovek.

5.8.2013 Keflavík – Berlín - Praha.

Na letišti ještě stihneme posledního Special Vikinga – pozor, nedávat si tu malé, stojí jen asi o dvacetinu méně než velké. Letíme krátce po půlnoci, zase sedíme odděleně, ale stejně většinu letu prospíme. Díky časovému posunu je v Berlíně už světlo, zájezd se po vyzvednutí bagáže zcela rozpadl, ale nakonec každý našel na vlastní pěst příslušný autobus – s výjimkou průvodkyně Evy, kterou musí řidič, stejný jako před 10 dny, shánět mobilem. Česko nás překvapivě vítá mlhou, jež si nezadá s islandskou, ale brzy se zvedne a vypukne tropické vedro, kterému jsme za těch 10 dní docela odvykli. Takže musíme s Rouliny nutně zakončit v Pivovarském domě na Florenci – 36 Kč za pivo nám najednou připadá neskutečně levné.