Aloha
Havaj.
Ač letitý evergreen
tvrdí, že člověka mého ražení nečeká na jinak vyhlášené Havaji nic příjemného,
protože po obědě tam „dávaj džus se sodou“, přece jsme se rozhodli riskovat a
zjistit, co je pravdy na této dehonestační legendě. Po překonání obligátních internetových
nástrah a zvládnutí specifik kreditní karty se nakonec povedlo získat i tzv.
autorizaci opravňující ke vstupu do USA (14 $, platnost 2 roky), úspěšně bylo odvráceno i hrozící zrušení
zájezdu z důvodu malé obsazenosti, takže se na konci března zdálo, že vše
již je OK. V tu chvíli se ovšem o zdramatizování cesty, alespoň
z psychologického hlediska, postaral pološílený severokorejský diktátor
(kterému by zřejmě v USA kvůli jeho věku i vzhledu ani nenatočili pivo),
vyhrožující „preventivním“ jaderným útokem na americké základny na Guamu a
Havaji. Některá naše média okamžitě nekriticky přejala severokorejská tvrzení,
že Havaj je ve vzdálenosti
3.5. 2013. Praha – Amsterdam – Los Angeles – Kahului na ostrově Maui.
Jakoby nestačil k natažení přesunového dne 12 hodinový časový posun mezi Prahou a Havajskými ostrovy, letíme v 6,50, tedy na letišti musíme být už ve 4,50, aby bylo dost času na pokus o odbavení až do cíle. Vítá nás šéf cestovky pan Seidl, který bude po celou dobu naším řidičem, a jeho dcera Petra v roli průvodkyně. Účastníků zájezdu je 12, takže jde o docela příjemnou komorní akci. A že času k odbavení by bylo zapotřebí ještě více, přesvědčuje nás hned úvodní ceremonie s odčekováním. Žádný poklidný proces u přepážky, ale samoobsluha u takzvaného „kiosku“ s displayem – jinak to prý nejde. A systém je opravdu vypečený, vyžaduje nejen adresu hotelu v USA, ale i americké PSČ, což pochopitelně neví ani Petra – naštěstí personál přispěchá na pomoc s jakýmsi fiktivním čtyřmístným číslem, to prý funguje. Takže po asi čtvrthodinovém souboji se záludným automatem za vydatné pomoci personálu máme v ruce palubky na celou cestu pro prvních 5 cestujících včetně nás dvou – v našem případě ovšem sedíme vedle sebe jen na jednom letu ze tří, naštěstí na tom nejdelším z Amsterdamu do Los Angeles. Pak ovšem stroj zřejmě usoudil, že byl pro dnešek až zbytečně vstřícný, a dalším už vysolil palubky jen do Amsterdamu. Mluvčí personálu se ho snaží loajálně hájit a vysvětluje, že to není žádná chyba, ale zkrátka vlastnost systému – no myslíme si svoje a mnozí si to myslí dost nahlas. Není divu, v Amsterdamu máme jen hodinu a půl, bude to trochu honička.
Naštěstí let trvá jen něco málo přes hodinu, což je méně, než bylo avizováno, a vše se stíhá, ovšem zase jen do LA, tam ovšem bude času na odbavení až zbytečně moc. Opouštíme Schengenský prostor, což s sebou přináší důkladnou kontrolu u rámu, včetně specielních ošahávačů. Konečně jsme usazeni v letadle a startujeme – čeká nás skoro 10ti hodinový let. Naštěstí sedíme s Marcelou u uličky, což je na dlouhém letu docela výhoda. Let je celkem poklidný, větší turbulence se nekonají, Island i Grónsko jsou v mracích, v závěru je tento nedostatek trochu vynahrazen přeletem nad Monument Valley a Grand Canyonem. Ještě před přistáním nás kapitán informuje o tom, že dnes mělo letiště v Amsterodamu špatný den při překládání zavazadel, a tak nás nenápadně připravuje na fakt, že se svou bagáží se pravděpodobně v Los Angeles nesetkáme. A je to opravdu tak, po proceduře s imigračními úředníky, kteří se spokojili s odebráním otisků prstů a ani se nezajímali o povolení ke vstupu, dorážíme k již prázdnému zavazadlovému pásu z našeho letu – mezi odstavenou bagáží tu naši skutečně nenacházíme. Zato tu u přepážky „missing baggage“ stojí dlouhá fronta podobně postižených, s naší výpravou tu ale nechtějí mít nic společného – máme si to vyřídit až na Havaji, tedy na ostrově Maui.
Po autobusovém přesunu na terminál pro domácí lety trávíme zbylých 5 hodin bloumáním po letišti, konzumací rolek v McDonaldu, pití předraženého točeného piva Asahi (asi 9$) a jakéhosi bostonského ležáku, ještě dražšího a taky hnusnějšího. K americkým obyčejům patří, že při jeho objednávce je třeba předložit pas. Zvykáme si též na to, že v USA inzerovaná cena není nikdy konečná, ještě si k tomu připočítávají daň. Ze své minulé návštěvy ve Státech před 14 lety jsem si odnesl poznatek, že tato daň bývá tak 5-10% a v jednotlivém státě pevná, ale teď už to zřejmě neplatí – pokaždé je to nějak jinak a zřejmě tomu nerozumějí ani samotní Američané – zkrátka to zase řídí nějaký Systém. Další položkou zvyšující cenu při nákupu pivních plechovek je záloha na ně, která je ovšem nevratná. A pochmurnou atmosféru americké reality dotvářejí všudypřítomné cedulky zakazující zákonem kouření na i na těch nejzaplivanějších místech.
Dočkali jsme se, je tu poslední pětihodinový let, který úspěšně prospím. Není ani proč se budit, k jídlu člověk dostane jen minipytlíček odporných tyčinek a k pití vodu. A když se asi po 24 hodinách konečně dnes začíná stmívat, je to neklamné znamení, že přistáváme na prvním z našich čtyř plánovaných ostrovů, na Maui. Letiště patří hlavnímu městu ostrova Kahului, kde i budeme po 3 noci bydlet. Okamžitě po přistání na nás dýchne tropické vedro a všudypřítomný pozdrav Aloha!, což vlastně znamená souhrn všeho dobrého, co si jen můžeme představit. Nás by teď asi nejvíce potěšila přítomnost zavazadel, ale na to si budeme muset počkat v lepším případě do zítřka. Petra kolem toho vyřizuje zdlouhavé formality, někdo musí svůj kufr popisovat a jiný ne, nakonec všichni dostáváme balíček první pomoci, který nám má zajistit přežití pro další dny, a nutné nákupy nám prý budou uhrazeny po předložení účtu – ovšem při dalších návštěvách letiště už tato přepážka nikdy nebyla nalezena otevřená. Pan Seidl přijíždí s naším prvním vozidlem pro 14 lidí, nacpeme se dovnitř a vyrážíme na krátkou nákupní zastávku ve Wallmartu – není moc času, takže jdeme po známých značkách, mexické pivo Corona, nejlevnější Merlot, pomazánka Philadelfia a chléb, kupodivu se podařilo koupit nesladký, a hlavně opalovací krém, protože ten náš je pochopitelně v kufru. A pak už konečně dorážíme k našemu hotýlku Maui Seaside, jednopatrovému komplexu obklopujícímu ze tří stran bazén, ze čtvrté je pláž. Rychle do sebe nacpeme něco k jídlu – Philadelfiu mažeme držátkem na žiletky z SOS balíčku, spolu s průhledným tričkem je to jediné, co v něm je k něčemu. Corona je naštěstí vychlazená a docela do nás padá. Usneme ani nevíme jak, ani není divu po tom 36ti hodinovém dnu.
4.5. 2013. Kahului na ostrově Maui – sopka Haleakala – Iao Valley.
Vyrážíme už v 7,30, takže ráno mám čas
jen na krátký průzkum pláže, za zálivem na severozápadě se tyčí strmé zeleně
zarostlé kopce, my ale směřujeme na druhou stranu, na jihovýchod a naším cílem
bude překonání
Na Haleakalu
stoupáme dlouhými serpentinami skoro hodinu a půl, občas potkáváme
v protisměru cyklistické party, které se nechají vyvézt na vrchol a pak si
užívají mnohakilometrový sešup dolů – to náš kamarád Mirek Křížek by to určitě
vyjel i nahoru. Napřed projíždíme plantážemi cukrové třtiny, z kterých se
valí obrovský sloup dýmu z ohně, který nějak souvisí s jejím
zpracováním, pak eukalyptovými lesy a
nakonec pustými horskými pastvinami – občas musíme dát kravám přednost, hlavně
když používají vyznačený „cattle xing“ – což je dobytčí přechod, kde x čti jako
kříž čili cross, z čehož vyleze srozumitelný crossing. Ve výšce kolem
Zastavíme kousek
pod vrcholem a vyrážíme krátkou procházkou k první vyhlídce – nejspíše jde
o Kalahakui Overlook. Kráter sopky je opravdu monumentální – snad kilometr
hluboký a přes
Další zastávka je u Visitors centra, opět s výhledy do kráteru, a též na observatoře NASA na vedlejším vrcholu nad námi. Pak vyjíždíme na parkoviště těsně pod samotným nejvyšším vrcholem. Zde si můžeme vychutnat zahrádku s několik exempláři místního slavného endemitu – jde o tzv, „stříbrný meč“, havajsky Ahinahina, česky mečolist stříbrný, rostoucí jen na Haleakale a na sopkách Big Islandu. Připomíná kulatý kaktus, název má podle svého vysokého květu, kterým se ovšem může pochlubit až na sklonku svého zhruba dvacetiletého života, protože po jeho vykvetení uvadá. Na květ v plné nádheře jsme štěstí neměli, jen na několik právě odkvetlých a Věra objevila jednu rostlinu, která se k tomuto slavnému finále zrovna chystala.
Ze samého vrcholu
Haleakaly (havajsky to znamená Dům slunce -
Po návratu do Kahului jdeme na oběd do fastfoodové pasáže kousek od našeho hotelu – vybere se příloha (nudle se zeleninou alias chowmein nebo nějaký typ rýže) a k tomu se zvolí další dvě až tři čínské speciality. Vyjde to tak na 8-9 $ a je toho tolik, že pro příště nám bude jedna porce stačit pro oba – není divu, že většina Havajanů a hlavně Havajanek je pěkně při těle, i když je to tady i historická tradice. Jídlo je silně pálivé, ale naštěstí stihneme Coronu v sousedním supermarketu Foodland – jsme v Americe, takže nutno na veřejnosti píti utajeně, na což rychle upozorňujeme Pepu se Zuzanou, kteří žíznivě otvírají pivo nezastřeně přímo před vchodem. Naše neoprénová pouzdra na plechovky jsou tu naprosto geniální – udržují ve zdejším vedru teplotu a zároveň maskují obsah a před obzvláště dotěrnými zvědavci klamou i názvem Aquacooler, takže se netřeba ponižovat s maskovacím pytlíkem, který hned člověka ocejchuje na opovrženíhodného alkoholika.
Ty zelené kopce spatřené ráno jsou naším odpoledním programem. Je to úplně jiná krajina než měsíční scenérie na Haleakale – krásné údolí sevřené prudkými srázy bujně zarostlými tropickou vegetací. Je jen asi 15 minut od našeho hotelu a nazývá se Iao Valley. Ostatně Američané, kteří musí vše opatřit nějakým přízviskem ( Hawai je např. Stát aloha), dodali Maui titul Ostrov údolí.
Vycházkový okruh je po americku vybetonovaný a
je velmi krátký, ale v jeho závěru se tyčí monumentální zeleně obrostlá
skalní jehla Iao Needle vysoká
Po návratu do hotelu se my, kteří jsme si prozřetelně vzali plavky do batůžku, koupeme – pláž je písečná a voda klidná, protože jde o zátoku z obou stran ohraničenou přístavními moly. Večer vyrážíme na nákupní výpravu do Foodlandu. Mají tu dvojí ceny, nižší pro držitele jakési karty, na to nás už upozorňovala Petra při informační schůzce – nemáme se prý bát a hrdě se o slevu hlásit, k čemuž stačí nadiktovat v podstatě jakékoli 10místné číslo. Napoprvé jsme si to sice netroufli, ale personál to vyřešil za nás – na účtu slevu máme a jsme vedeni jako noví zákazníci. Dokonce jsme získali i jakési Maikai body – ty nám budou jistě hodně platné.
Zbytek večera je věnován popíjení na terase a vyhlížení kufrů, které se nese ve znamení cimmrmanovského střídání fáze očekávání a fáze zklamání. Kolem desáté vrcholí napětí, objevují se noví hosté vlekoucí bagáž – letadlo zřejmě už přistálo. Petra mizí v recepci, už po několikáté, ale tentokrát se vynořuje s triumfálním pokřikem a vleče první kufry. Aloha - kupodivu přivezli všechny! Část výpravy to oslavuje tak bujaře, že je dvakrát musela tišit hotelová ochranka.
5.5. 2013. Kahului – Wainapanapa State Park – vodopády Waimoku – Kahului.
Dnes nás čeká okruh východní částí ostrova, jehož první částí je vyhlášená silnice do Hany kopírující severní pobřeží. Úzká silnička je v podstatě jedna ostrá zatáčka za druhou, navíc zpestřená mnoha můstky. O krásné výhledy na skalnaté zátoky není nouze, bohužel většinou není kde zastavit, všechna odpočívadla už jsou plná. Ale aspoň dvakrát se to povede, sice ne u moře, ale zarostlé údolí s malým vodopádem a červeně kvetoucími tulipánovými stromy má také své kouzlo.
Romantiku divokého pobřeží si konečně užijeme ve státním parku Wainapanapa, nejdřív se ovšem jdeme podívat do zatopené jeskyně, opředené jakousi temnou pověstí o uvězněné královně. Dnes se tu ovšem vesele koupe havajská rodinka.
Pobřeží kolem zátoky Pailoa s černou sopečnou pláží je úžasně malebné, černá vulkanická skaliska porostlá zelení, skalní mosty, rozervané útesy vystupující z moře, příboj tříštící se o skály a občas vystřikující skalními dírami tzv. blowholes. Na náš původní plán vykoupat se – je totiž pěkné vedro a dusno – nakonec nezbyl čas, protože jsme dali přednost krátkému treku po útesech, které je lemovány několika malými hřbitůvky – někde tady je pochován Charles Lindbergh, který jako první přeletěl Atlantik. Poprvé tu zaznamenáváme výskyt stromů stojících na jakýchsi mnohočetných chůdách, které už jsme dříve viděli třeba na Mauriciu, ale až tady nás botanička Věra poučila, že jde o pandány. A na Havaji jich uvidíme spousty.
Ještě stihneme
aspoň sejít k pláži a projít si lávovým průchodem, a dokonce se trochu najíst a napít Corony –
mrazicí taštička budiž pochválena. A už jedeme dále, kolem východního cípu
ostrova k vodopádu Waimoku a jezírkům Seven Sacred Pools. Nejdříve tedy
vodopád – cesta k němu, tzv. Pipiwai Trail, začíná ostrým stoupáním lesem
a asi po 20 minutách dorážíme na okraj strmého údolí, kterým protéká řeka Oheo
Gulch. Ta právě vytváří při ústí do moře ona svatá jezírka. Ta nás ale čekají
později, zatím nám řeka nabízí první docela pěkný asi
Po zhruba hodině
další cesty máme vodopád konečně sebou, ale přístup až přímo pod něj nám ještě
zkomplikuje dvojí brodění, to druhé docela drsné – radši se zuju, ale není to o
moc lepší, balancování po ostrých šutrech není nic moc. Ale pohled na vodopád
řítící se z výšky
Při zpáteční cestě se podařilo přebrodit suchou nohou, zato při sestupu jsme měli několikrát namále, ať už na kluzkých dřevěných chodnících bambusovým lesem, čí v bahýnku na lesní cestě. Při opětné zastávce u vyhlídky na vodopád Makahiku s neklidem zaznamenáme černající oblohu nad kopci.
Okruh kolem jezírek je naštěstí krátký, napřed prochází kolem archeologického naleziště, což jsou zbytky zdí, možná domorodé svatyně heiau, a za ní nás dovede k ústí Oheo Gulch do moře. Její dolní tok vytváří několik kaskád, pod jsou ona jezírka. Voda v nich je ale úplně hnědá a zkalená, takže o slibovaném koupání nemůže být ani řeči.
Po návratu na parkoviště si prohlédneme zrekonstruovanou havajskou sýpku a malou havajskou vahadlovou kánoi ve visitors centru. Při svačině na lavičce nám asistuje malá lasičkovitá šelmička rejdící kolem a několik ptáků velikost kavky, hnědých s černou hlavou a žlutým pásem kolem očí, kteří jsou zde kromě malých hnědošedých holubic asi nejčastějšími zástupci ptačí říše. Později ale zjišťujeme, že jde v obou případech o invazní druhy z Indie. Ptáci jsou majny obecné, dovezené sem v polovině 19. století k požírání jakýchsi armádních červů (army worms – co to ale přesně je, nepodařilo se mi vygooglovat), nyní ale asi jako naše straky hlavně decimují ostatní ptačí populaci. A se šelmičkou je to podobné, jde o promyku malou, opět původem z Indie, vysazenou zde za účelem hubení krys. Jelikož ale jde o denní šelmu a krysa je tvor převážně noční, začala se též raději věnovat ptačím hnízdům.
Odjezd je ve čtyři odpoledne a je to přesně načasované, protože se přesně v tu chvíli spustil pěkný liják. Při jízdě kolem rozeklaného jižního pobřeží po silnici, která není vyznačena na mapě a také podle toho vypadá, sice déšť na chvíli ustal a můžeme si vyfotit jednu pěknou zátoku, okamžitě ovšem zase spustil se zvýšenou intenzitou, takže k autu zaparkovanému na vrcholku pěkně ostrého stoupání dosupíme zcela mokří. Ale zase si můžeme říci, že máme opravdu štěstí, protože jižní suchou stranou ostrova projíždíme za deště, to se každému nepovede. Vpravo od silnice by měl být masiv Haleakaly, vidět jsou ale jen vyschlé stráně mizející v mracích, vlevo pod vrstvou mraků je vykukuje z mlžného oceánu ostrov Kohoolawe, tzv. Dopadový, neboť sloužil v minulosti jako cvičný cíl americké armády a námořnictva, a dále malý skalnatý Molokini, rezervace mořských ptáků. A vepředu se objevuje i Lanai, Soukromý alias Ananasový ostrov.
Po návratu do Kahului nás čeká nepříjemné překvapení, je neděle večer a fastfoody právě zavírají. Musíme se tedy spokojit s bramborovým salátem z Foodlandu a navíc si od Petry půjčit lžičku, protože svou jsme si z neznámých důvodů nevzali. A aby nebyl všem nepříjemnostem konec, podaří se nám obě karty od dveří zabouchnout uvnitř pokoje, takže se v dešti musím jít ponižovat do recepce, kde na mě pohlížejí dost podezíravě, protože dle jejich záznamů na našem pokoji spí Pepa s Jitkou. Nakonec mi přece jen zapůjčí kartu, která je ovšem naprogramována jen na jeden pokus – „You have only one shut!“ Naštěstí to byla trefa do černého.
6.5. 2013. Kahului – přelet
do Hilo na ostrově Hawai – Rainbow Falls – Kaumana Caves.
Ráno pořád drobně prší, snad přeletem dešti unikneme. Loučíme se totiž s Maui a čeká nás jeho východní soused Hawai alias Big Island. Napřed jedou zavazadla, potom my – obojí se do auta nevejde. Na letišti nás čeká obdobná procedura jako vždy, jen umístění v letadle už je dáno dopředu, Hawai Air to udělali podle abecedy, ale lety jsou krátké, takže se ani nesnažíme stěhovat.
Nudu při odbavování nám ovšem velice zpestřil Petr. Namísto rámu tu totiž mají takový kruhovou prosklenou kukaň, ve které vás prosvítí a odhalí vše nepatřičné včetně třeba kapesníku v kapse. Taky je nutno se zout a pochopitelně odložit opasek. A navíc se člověk musí postavit tak, jak mu šlapky na podlaze a figurína namalovaná na skle kukaně velí, tedy mírně se rozkročit a dát ruce nad hlavu. Ovšem ve chvíli, kdy Petr zaujal tento předepsaný postoj, jeho kalhoty okamžitě spadly až ke kotníkům! Jak tam tak stál s rukama nad hlavou a s kalhotami na půl žerdi, vypadal i při své mohutnosti tak bezmocně, že ani personál neudržel vážnou tvář, obzvláště jedna černoška zřejmě prochechtala zbytek směny.
Let je opravdu jen půlhodinový, Haleakala na našem ostrově byla skryta v mracích, zato nejvyšší hora Havaje Mauna Kea (Bílá Hora) na Big Islandu mračný příboj prorazila a byly dobře patrny i observatoře na jejím vrcholku.
Na letišti v Hilo je pěkné vedro, čekáme tu skoro hodinu, Jitka, Zuzana a Olga se mezitím ozdobily populárním havajským květem plumérie a teď řeší, na jaké straně hlavy jí mají nosit, aby byla dáno veřejnosti na vědomí jejich buď zadanost nebo naopak vdavekchtivost. Na tuto otázku ovšem nedokáže spolehlivě odpovědět ani Petra, která se konečně asi po hodině objevuje i se svým otcem a novým vozidlem – v půjčovně byli prý hrozně pedantští a vše si fotili. Doufáme, že též zdokumentovali vytrhané mřížky klimatizace.
Náš hotel Naniloa Volcanos Resort rozhodně není tak přívětivý jako ten na Maui. Je asi šestipatrový, ale ač stojí na břehu hilské zátoky, nějaký schůdnější přístup do vody jsme zatím neobjevili, všude jsou ostré čedičové skalky. Navíc před ubytováním musíme podepsat, co vše nesmíme a jaké pálky by nás za to čekaly. No ale co, hlavně že je tu lednička.
Odpoledne jedeme nejdříve na oběd – zase nákupní středisko s několika fastfoody, nakonec ale volíme kuřecí kousky s rýží zakoupené u bufetového pultu v supermarketu – venku jsou stolečky, kde se to dá zkonzumovat.
Po obědě nás čeká krátká ochutnávací a nákupní zastávka u plantáže makadamových ořechů. A pak už jedeme k vodopádu Rainbow, který je vidět už z můstku vedle parkoviště. Není sice tak vysoký jako Waimoku na Maui, ale zase se dá mezi skalními lavory a útesy vylézt zezadu až k jeho okraji. Také okolní vegetace je velmi bohatá včetně obrovských banyánů.
Dalším bodem programu je vlezení do lávových jeskyní Kaumana – baterka nutná! Nám ale pochopitelně jedna odmítá svítit a druhá při vstupu do první jeskyně spadla na zem a sice svítí, ale jen když má na to náladu. Takže se moc daleko raději nepouštíme, stejně nejlepší je tu pohled zevnitř k zarostlému vchodu. Podobně je to i v sousední jeskyni. V blízkosti vchodu objevujeme první volně rostoucí orchideje, podle nichž dostal ostrov své přízvisko.
Při zpáteční cestě se Olga, která jindy osádku baví svým takřka muzikálovým přístupem k zájezdu, náhle nečekaně promění v plamennou zastánkyni existence paralelních světů, což je pro ni zřejmě důležité hlavně z toho důvodu, že v některém z nich je určitě stále na živu její idol Elvis Presley.
Před plánovaným odjezdem na večeři se jdeme s Marcelou projít po okolí, zahradami pojmenovanými podle poslední havajské královny Liliuokalani ( Havajské království založené Kamehamehou I. zaniklo v roce 1898, Havaj se stala teritoriem USA, 50. státem Unie se stala roku 1958 ) a alejí mohutných banyanů, v jejichž mnohačetných kořenech a větvích se zabydlelo množství promyk, které proto Petr přiléhavě nazval drevokocúry. Podle výskající místní omladiny a cákání vody konečně objevujeme zátoku, kde se dá v pohodě vlézt do moře – je tu malá plážička s černým pískem. Mezitím se obloha pěkně zatáhla, začalo drobně pršet a navíc se už stmívá, takže se vracíme. Hilo patří prý k nejdeštivějším místům na světě, totéž jsem se dočetl o návětrné tj. severovýchodní straně všech ostrovů Havajského archipelagu. Takže s to bude zřejmě hlavní zádrhel zdejšího pobytu, džus se sodou nás zatím neobtěžoval a pivo při troše snahy, předvídavosti a dodržování zásad konspirace lze zajistit pěkně vychlazené takřka kontinuelně.
Po večeři a nákupu na stejném místě jako v poledne se vracíme do hotelu – ač jsme dnes nikde moc nechodili, ty ustavičné přesuny nás stejně nějak unavily, tak už ani večer nikam nejdeme – snažíme na pokoji z map a propagačních letáků vydedukovat náš příští program na tomto ostrově a trochu se seznámit s jeho historií a zajímavostmi.
7.5. 2013. Hilo – Akaka Falls – Waipio Valley – pláž Hapuna - Hilo.
Dnešní program je
náročný hlavně pro řidiče, objedeme totiž skoro celý ostrov. Nejdříve míříme podle
severního pobřeží na západ kolem zátoky, ve které leží Hilo, a potom pokračujeme podél rozeklaného pobřeží
až k odpočívadlu u vodopádu Akaka. Na rozdíl od včerejšího večera je
nádherně, takže vodopád přímo září v dálce mezi zelenou tropickou džunglí,
které vévodí krásné bambusy. Vede k němu malý upravený okruh ještě přes
další vodopád Kahuna, ten ale skoro není vidět. Zato Akaka, plně se odkrývající
se svou výškou
Během další cesty stavíme na mostě s vyhlídkou na pěkné údolí, ovšem trucky řítící se kolem pekelnou rychlostí a rozechvívající celý most nás rychle zaženou zase k autu.
Pohled na vyústění
obrovského údolí Waimea do moře skýtá monumentální podívanou. Samotné údolí si
doposud udrželo status kultovního místa, kde ještě stále přežívají vesnice
původních Havajců. Na začátku silničky, která ostře sestupuje do údolí, nás
upozorňuje cedule, že vstupujeme do arey evakuace při tsunami. Toto pobřeží
včetně Hila bylo obřími tsunami postiženo několikrát, naposledy v roce
My ovšem do údolí nejedeme, vracíme se odbočujeme směrem k jihu přes hory do města Waimea. Pokus o zkratku se příliš nepovedl, protijedoucí cyklista na naše dotazy odpovídá dost vyhýbavě, raději tedy zpět a pokračovat osvědčenou cestou.
Projíždíme
rozsáhlými pastvinami – právě zde a nikoli někde v Texasu se nachází
největší ranč v USA - až do městečka Waimea alias Kamuela. Ten druhý název
pochází ze zkomoleného jména rančera
Samuela Parkera, – havajština totiž má
jen osm souhlásek a S mezi ně
nepatří. Stejně tak nezná třeba T a B, takže z nejvyššího tahitského boha
Taneho se zde stal Kane a z tabu je havajské kapu. Kane znamená též muž,
takže se jménem boha se paradoxně
setkáváme též na záchodcích: Kane – Wahinae. Vzpomínám si, že Wahinae
označovaly dámské toalety i na Novém Zálandu – zajímavý doklad toho, že tyto
tak vzdálené země byly osídleny podobným etnikem. Na Havaji k tomu došlo
asi v druhé polovině prvního tisíciletí po našeho letopočtu a plavci sem
připluli, zřejmě ve dvou vlnách,
z Markéz a Tahiti. Byl to mořeplavecký výkon do dnešních dob
nemající obdoby – Tahiti na jižní polokouli jsou od Havaje na severní vzdáleny
přes
V Kamuele, jejíž domky docela připomínají Divoký Západ (aby taky ne, dobytkářský kraj, kde honáci byli především Mexičané), je naším prvořadým úkolem utišit hlad, což většina provedla v čínském bufetu „eat what you can eat“ za deset dolarů. Výjimku tvořil pan Seidl, který zde objevil svůj oblíbený Subway, a Pepa se Zuzanou – ta je totiž kvůli nastalým potížím s chrupem zřejmě od teďka odsouzená ke kašovité stravě.
Další cesta nás
vede kolem západního pobřeží na jih, do oblasti Kona. Kdybychom pokračovali
ještě dále na jih, dorazili bychom k zátoce Kealakekua, kde během
konfliktu s domorodci přišel o život objevitel Havajských ostrovů, anglický
kapitán Jame Cook. Stalo se tak 14.2.1779. Cook se svými loděmi Discovery a
Resolution narazil na souostroví při své třetí plavbě do Tichomoří, přistál
tehdy nejdříve na ostrově Kauai. Nazval ostrovy Sandwichovými na počest 1.
lorda Admirality hraběte ze Sandwich (skutečně jde též o vynálezce sendvičů,
údajně z důvodu, aby si neumastil ruce při hře v karty). Cook dále odtud
pokračoval k Aljašce a po marném hledání severozápadního průlivu se vrátil
zpět na Havaj právě do této zátoky. Domorodci ho zřejmě považovali za boha
Lona, jehož svátky právě slavili. Podle pověsti Lono, bůh se světlou pletí, kdysi
opustil svůj lid s příslibem, že se někdy v budoucnu vrátí. Během
několika týdnů pobytu ovšem britští námořníci domorodce, kteří považovali za
povinnost bohovi sloužit, docela vyjedli. Pochopitelně též využívali
příchylnost domorodek – volná láska byla na Havaji docela v oblibě. Navíc
ovšem Evropané neměli pochopení pro havajská kapu a mnohá z nich porušili.
Takže si Havajci docela oddechli, když bůh Lono opět odplul. Když se ale po 10
dnech zase vrátil, atmosféra se úplně změnila. Návrat kvůli opravě zlomeného
stěžně jaksi nekonvenoval domorodým představám o bohu. A tak se začaly množit
konflikty, které vyvrcholily krádeží lodního kutru Discovery. Cook se postavil
do čela oddílu, který vyrazil na pevninu věc vyřešit. Z moře ho mělo krýt
několik člunů pod velením navigátora lodi Resolution Williama Bligha. O deset
let později se tento muž proslaví coby kapitán lodi Bounty, proti kterému se
při návratu z Tahiti vzbouřila vlastní posádka a vysadila ho s asi
dvaceti jemu věrnými do člunu na otevřeném moři (dopluli tehdy přes
V Koně se nacházejí nejvyhlášenější hotely a do areálu jednoho z nich, Hiltonu, se zajedeme podívat, zřejmě abychom pochopili, jak má správná dovolená na Havaji vypadat. K moři dorazíme kolem zarostlých lávových rybníčků, ve kterých loví kvakošové noční. Pobřeží je docela malebné, pokryté rozlámanými korály a úlomky skal, ovšem kromě mrňavé plážičky sloužící dvěma místním rybářům jsme tu neviděli žádný kloudný přístup do vody. To ale hostům luxusního areálu očividně vůbec nevadí, oni jsou zřejmě vrcholně spokojeni na lehátkách kolem bazénů a umělých vodopádů, když si navíc mohou zaplavat s delfíny uvězněnými v poměrně malých nádržích. Radši rychle pryč na nějakou opravdovou pláž.
K ní se vracíme kousek zpět na sever. Jmenuje se Hapuna a je opravdu krásná, písečná, s teplou vodou, obklopená skalkami a palmami. Užíváme si tu dvě hodiny té pravé „havaje“ včetně toho, že „pívo tam nemaj“. Ale ani ten džus se sodou, jen několik pítek se zteplalou vodou. A jelikož kapacita naší mrazicí taštičky není neomezená, musel mi jedním lightem vypomoci Pepa.
Tady na pláži je
sice nádherně, ale při pohledu do centra ostrova je vidět jen temná mračna. A
bohužel právě ta jsou naším dalším cílem, neboť máme v plánu projet
silnicí mezi sopkami Mauna Loa a Mauna Kea a poté vyjet až do visitors centra
pod druhou z nich. Ale jak se dalo čekat, napřed projedeme silným lijákem
a při stoupání k centru vjedeme do mlhy. Jindřich průběžně hlásí
narůstající výšku, někde kolem
8.5. 2013. Hilo
– jižní lávové pobřeží - Hilo – NP Volcanos - Black Sand Beach - Hilo.
K místu na jižním pobřeží, kde se odehrává ono fascinující přírodní divadlo střetu živlů, ohně a vody, je ovšem třeba ještě dojet, což zabere asi hodinu. A i to je záležitost docela napínavá, ve tmě je vše stejné a u řidiče i navigátorky je chvílemi patrná nejistota, zda jsme nezabloudili. Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo, dorazili jsme správně a včas. Ale stejně, za tu cenu (inzerovaných 175 $ se ukázalo býti cenou bez daně, takže konečný výsledek byl 186) by nám snad mohli zajistit transfer od hotelu a zpět, jak je jinde běžným zvykem. Ovšem zřejmě také kvůli tomu, že láva po dva roky netekla, snaží se teď vyždímat z turistů co nejvíce.
Ještě ve tmě dostáváme celostránkové prohlášení, že jsme si plně vědomi, co vše nás může na výletu potkat, včetně poněkud defétistických upozornění na to, že oceán je nestabilní, paluba lodi také a jejich setkání tím pádem může dopadnout nepředvídatelně. Ale asi to nebude tak zlé, protože záchrannou vestu jsme kupodivu nevyfasovali. Loď se nachází zatím na souši na valníku, na palubu se leze po žebříku. Usadíme se na sedačky, dle pokynů se poslušně přichytneme minimálně jednou rukou držadla a můžeme startovat. Auto nás odtáhne na moře, repráky spustí „optimistickou“ Comfortably Numb od Pink Floyd a už se jede, a to pěkně rychle. Napravo od nás ubíhá ve tmě černá čára pobřeží, za kterou po chvíli probleskují vzdálená světýlka – „Lava!“ křičí kapitán a ukazuje k nim. A během půlhodinky se objevuje vzdálená záře i na pobřeží před námi, rychle se přibližuje a za chvíli to máme před sebou – dva proudy ohnivé lávy valící se do moře. Střetnutí živlů je doprovázeno oblaky páry, divokým sykotem a prskáním odlamujících se kusů, vybuchujících ve vodě za divokého bublání, které ovšem nepřehluší Cashovo Ring Of Fire linoucí se z repráků. Jsme od toho úžasného divadla jen pár metrů, loď se několikrát otáčí, aby si to užily obě strany – nesmí se přebíhat, jakékoli pokusy o změnu místa jsou posádkou v zárodku likvidovány. Foťáky cvakají, blesky blýskají – co z toho v té tmě bude za rozmazanosti, uvidí se později. Kolem nás se motá malá loďka se sóloturistou a po lávové krustě z vnitrozemí přichází další parta, dva z nich dokonce lezou do vody a fotí si lávu snad z pěti metrů.
Po chvíli jedeme ještě o pár set metrů dál k dalšímu podobnému místu, pak se zase vracíme – nutno přiznat, že odlišit od sebe obě lokality zpětně na fotkách moc nejde. Mezitím se trochu rozednilo, obrázky snad budou trochu lepší. Poslední fota a pak už vyrážíme zpět vstříc východu slunce, vysoké sloupy páry pomalu mizejí za zádí. Kapitán předvádí, čeho je loď schopna, párkrát jsme při jejím najetí na vlnu a následném výskoku pěkně ohozeni, černý lávový břeh uhánějící vlevo od nás porostlý kokosovými palmami a ozářený vycházejícím sluncem bude na fotkách taky asi trochu mázlý. V přístavu nás zase vytáhnou autem na břeh, slezeme po žebříku a máme to za sebou. Ale všichni se shodujeme, že i přes tu neskutečnou cenu to stálo za to.
Po návratu do Hila sdělíme dojmy zbytku výpravy (Věra s Pepou a Jura s Marií nejeli), zhltneme snídani a vyrážíme za dalšími projevy vulkanické činnosti ostrova Hawai – nějak mi ten americký Big Island nejde přes pysky. Hawai je nejdále na východě a tedy nejmladší – ostrovy vznikaly totiž postupně od západu. A v důsledku toho je vulkanicky též nejživější, což je patrné hlavně na jeho nejaktivnější sopce Kilauea, která je podle havajských legend sídlem bohyně sopek Pelé. NP Volcanos, který je naším dalším cílem, to je vlastně Kilauea a jejích několik kráterů. Ostatně jí patřila i naše ranní láva.
Během jízdy do parku je na části posádky stále patrné rozjaření z mořského zážitku, a to nejvíce na Olze, která se snaží auto rozezpívat, což ovšem brzo skončí mírně řečeno nevhodně vybraným repertoárem – hulákat Kaťušu na Havaji snad přísluší poněkud jinému národu.
. Ve visitors
centru si prohlédneme plastickou mapu ostrova s nápisem „Prosíme, nesedat na
mapu“, místní rangerka mi ukazuje jakési pavučiny na ní zachycené s
komentářem, kterému moc nerozumím, což je tady na Havaji bohužel skoro
pravidlem. Ale jde zřejmě o tzv. vlasy bohyně Pelé, spojené drobné kousky
magmatu unášené větrem z kráteru. O pár stovek metrů dál dojedeme
k muzeu vulkanologa Jaggara a k vyhlídce na hlavní kráter Halemaumau. Tento
obří kotel zvaný též „Ďáblův chřtán“ má průměr snad kilometr, valí se
z něho dým a nachází se na pláni kupodivu pod námi. Mark Twain, který
navštívil Havaj v polovině 19. století, ještě viděl vulkán zblízka naplněný
žhavou lávou, momentálně je ale cesta k okraji uzavřena, ač láva byla
kráterem roku 1924 zpětně pohlcena. Ale i odsud je to monumentální pohled. Na
opačné straně se v dálce tyčí Mauna Kea, dnes ráno krásně viditelná. Blíže je obrovský
masiv Mauna Loy, zabírající značnou část ostrova. Obě tyto sopky jsou tzv.
štítové, nejsou to tedy strmé kuželovité vulkány, ale jsou značně rozložitější,
takže výšku přes
Další zastávkou je
Thurstonův lávový tunel, ke kterému sestupujeme pralesem obřích kapradin. Na
rozdíl od jeskyň Haumana u Hila je osvětlený, takže jeho
Projedeme se ještě po tzv. Cestě vulkánů se zastávkou u kráteru Puhimau a končíme u vyhlídky Kealakomo s panoramatem ztuhlých černých lávových proudů ústících do moře. Tady se otáčíme a po zpětném průjezdu parkem zamíříme na jih k moři. Asi po hodině dojedeme k pláži Punaluu alias Black Sand Beach, kde se vyskytují velké mořské želvy karety. Černá pláž obklopená čedičovými skalisky a kokosovými palmami je krásná, a po chvíli úsilí i pár želv objevíme, bohužel jen v moři. Vylézt na břeh se asi bojí, je tu dost lidí, pár se i koupe, což by se ale kvůli želvám nemělo.
Asi po hodině pozorování vyrážíme směr Hilo, kam dorážíme krátce po páté. Navečeříme se u našeho stolku před supermarketem (masové koule s bramborovým salátem), doplníme pivní coronární jednotku a vracíme se do hotelu. A už v něm taky zůstaneme, máme toho po dlouhém dnešku docela dost a zítra se zase hned po ránu stěhujeme – letíme na západ na ostrov Kauai.
9.5. 2013. Hilo –
letecky do Lihue na Kauai – hotel ve Wailua -
výstup na Sleeping Giant.
Vyrážíme tradičně v 7 ráno – obvyklý rituál: napřed kufry, Jindřich je na letišti pohlídá, pak my, na závěr jede pan Seidl vrátit auto a my se jdeme odčekovat. U rámu to tentokráte projde bez nehod. Do odletu v 9,30 máme více jak hodinu času, naštěstí tu mají hospodu a dokonce otevřenou – při nákupu Heinekenu (pořád lepší než Budweiser) tradičně zřejmě jako na každém letišti v USA vyžadují ID alias passport.
Přelet je tentokráte dvojdílný, s přestupem na Oahu. Při prvním letu na mě vyšlo okénko, a to dokonce na té správné pravé straně, takže se postupně mohu kochat vrcholem Mauna Key čnícím nad mraky, poté pohledem na Maui včetně přilehlých ostrovů Lanai a Molokai a na závěr panoramatem Honolulu – věžáky nad plážemi a horský hřeben za nimi. Bohužel okýnko je dost poškrábané a špinavé.
V Honolulu se nám hospodu objevit nepovedlo, takže se musím ponížit nákupem zmrzliny. Po půlhodině nastupujeme do stejného letadla jako před tím a po další půlhodině přistáváme v Lihue na Kauai. Před letištěm si zase asi 40 minut počkáme – opětovně musím pochválit mrazicí taštičku s jejím coronárním obsahem – a zase kolečko – my do hotelu, Jindřich hlídá, příjezd kufrů, ubytování. Aston Aloha Beach Hotel je naštěstí zase jen asi 10 minut od letiště, opět na břehu moře. Vypadá velmi pěkně, nízké budovy obklopené palmami a zahradami, prostorné pokoje se širokými postelemi, krásný výhled na zelené hory. Jeho majitelem je ale bohužel zřejmě drobný škudlil. Před recepcí je připravena bandaska s citronádou a kalíšky, bereme to jako welcome drink a točíme si, někteří i dvakrát, pak si teprve všimneme vedle stojící cedule s cenou 1,5$ - rázem se nenápadně vytrácíme mimo dohled recepční. Ta je naštěstí právě zaměstnána Petrou, které předává naše stravenky na snídani. Ty nás opravňují ke konzumaci kontinentální snídaně, což zde představuje plátek ananasu, papáje a malý kousek sladkého pečiva. Je tedy celkem jasné, že k snídani je třeba se dostavit už řádně nasycen.
Konečně jsou
všechny formality vyřízeny a můžeme vyrazit na odpolední výlet. Hned vedle našeho
hotelu přejedeme po mostě ústí řeky
Wailua a otáčíme do kopce do vnitrozemí. První zastávka je u vyhlídky na Wailuu
(jediná splavná řeka na Havaji), protékající krásným zeleným údolím. Na druhé
straně silnice je pro změnu vodopád Opekana – Kauai opravdu dělá čest svému
přízvisku Ostrov zahrad. A abychom se konečně trochu rozhýbali po dnu zatím
většinou prosezeném, ať už na letišti nebo v letadle či v autě, čeká
nás výstup na vrchol hřebene Nounou nazývanému pro svůj tvar Sleeping Giant – Spící
obr. Je vysoký asi
400 metrů, z toho náš výstup dělá kolem
Poslední dnešní zastávkou je výhled na vodopád Wailua – skokem do tůně pod ním zde mladí Havajci získávali oprávnění zváti se muži. Rázovitý domorodec tu velmi zručně plete klobouky z podlouhlých listů – Petra si jeden kupuje, bude coby vůdkyně dobře viditelná.
A konečně jedeme na večeři – zase Foodmart se svými maikai body a diktováním 10ti místného čísla za účelem získání slevy. K večeři jsme nakonec zvolili mexické závitky buritos a zeleninové rolky konzumované na lavičce před supermarketem. Zapíjíme australským Fosterem, neb ne samou Coronou živ je člověk – Foster chutná skoro lépe a navíc je levnější, během dalšího zájezdu se zřejmě stane favoritem. Kupujeme i víno, Merlot s maikai slevou vyjde na 4$, což je polovina původní ceny.
Večer popíjíme s ostatními na lavičce u moře, pozorujeme hvězdy, chvílemi drobně krápe. Petra nás při tom seznamuje se zítřejším trekem Kalalau, nejkrásnějším na Havaji. Vede traverzem po útesech kolem pobřeží, pláž na začátku a pláž na konci, ale před pálícím sluncem se není kam schovat.
10.5. 2013. Wailua – Kalalau
trail – Wailua.
Snídaňový plátek ananasu a papáje opravdu musí být menší než malý, jinak by se na malinkatý talíř s jakýmsi sladkým bobkem ani nevešel. Navíc ještě musíme nejdříve čekat u vchodu aspoň 10 minut na uvedení. Dojem z celé té ranní akce aspoň trochu spraví pěkné posezení na terase a pozorování kvakoše vyhlížejícího si kořist v zahradním rybníčku. Chocholatí červenohlaví brazilští kardinálové, snažící se v nestřežené chvíli urvat něco z našich talířků, jsou vlastně v právu – kvantitou by ta snídaně měla být určena spíše jim.
Cesta kolem východního pobřeží na sever s výhledy na zarostlé útesy po levé straně a moře na pravé straně je interesantní, bohužel vrcholky postupně mizejí v houstnoucích mracích a k parkovišti u pláže Kee Beach přijíždíme za silného lijáku. Když po hodině stále sedíme v autě, začíná být celkem jasné, že spalující slunce asi nebude hlavním problémem dnešního treku. My máme sice aspoň deštníky, ale Olga ani to ne. Botanik Pepa předčítá z průvodce popis trasy, ve kterém se velice nedoporučuje vyrážet na trasu za špatného počasí – hrozí kluzký povrch a riskantní brodění potoků. Ulehčujeme aspoň batůžkům likvidací části pivních zásob – případný pochod očividně nebude tak žíznivý. To s sebou ovšem po chvíli přináší nutnost kratšího treku, prozatím aspoň k místním záchodkům. Pod jejich stříškou se postupně houfujeme všichni, pozorujeme zmoklé slepice v okolí (Kauai je kromě jiného také ostrovem drůbeže, kokrhání kohoutů nás budilo celou noc) a diskutujeme, co dále. Ač místní tvrdí, že to nepřejde, postupně začíná převažovat názor vyrazit.
Nakonec kromě Jitky obávající se klouzání a pana Seidla, který obětavě zapůjčil svoji pláštěnku Olze, vyrážíme všichni. A děláme dobře. Při počátečním strmém výstupu lesem jsme bez ohledu na deštníky stejně celí mokří. Pak se situace zlepšuje, pršet pomalu přestává, výhled seshora na Kee Beach je už fotografovatelný. Klouže to ale opravdu dost - do kopce to ještě jde, ale sestupové partie jsou docela o hubu. Jak se začíná vyčasovat, vystupují z mraků strmé zarostlé útesy tzv. pali – podle nich se toto pobřeží nazývá Na Pali Coast. Cesta je lemována palmami, pandány, kapradinami a spoustou další flóry, botanici mají fotografické žně. Pomalu se před námi začíná otevírat čára rozeklaných pobřežních útesů, čím dál tím víc vystupují z mlhy a dokonce vychází i slunce. Moře pod námi začíná nabírat nádhernou modrou barvu a asi po hodině a půl se v průhledech mezi stromy začíná rýsovat cíl naší cesty – zátoka s pláží Hanakapiai. K ní je ovšem třeba sestoupit vrcholně kluzkou stezkou – chvílemi musíme jít bokem. A dole navíc čeká poslední lahůdka – brodění docela hlubokým potokem. Ten protéká pláží a vlévá se tu do moře – přijde mi, že tady by bylo brodění daleko schůdnější než výše mezi šutry, jak jsme to provedli my. Navíc na druhé straně potoka vidím na pláži Olgu, která při našem brodění nebyla, musela se tam tedy dostat po druhém břehu. Ale než se jí na přístupovou cestu stačím zeptat, zmizela někde ve skalách – nakonec se vrátila a přebrodila jako my.
Písečná pláž je poseta obřími kameny obrostlými zeleným mechem, koupat se tu ale naprosto nedoporučuje – spodní proudy jsou prý docela zákeřné. Tak aspoň něco rychle zhltneme, vypijeme posledního Fostera a vyrážíme dále strmým výstupem na druhé straně zátoky. Celý Kalalau trail až na stejnojmennou pláž a zpět je rozvržen na 3 dny, s přespáním pod širákem či pod vlastními stany. Je k němu ale potřeba povolení. My jdeme jen tu první volně přístupnou trasu, která končí právě nad pláží Hanakapiai. K tomu bodu už ale nedorazíme, začíná totiž zase pršet a cesta se čím dále tím více stává blátivou skluzavkou, takže si vyfotíme pláž seshora a otáčíme – Marcela se stejně dvakrát parádně sklouzla. Cestou dolů vidím na pláži partu úspěšně se brodící písečným ústím – s Marcelou je tedy napodobíme. I když potom ještě musíme překonat šutrové pole, abychom se dostali na naši cestičku, bylo to rozhodně pohodlnější.
Během zpáteční cesty chvílemi prší, ale už to rozhodně není to, co ráno. Ale stejně jsme měli před tím štěstí, vyjasnilo se právě na místě s nejlepším výhledem na pobřeží. Po návratu na Kee Beach se vykoupeme aspoň tady - i přes zataženou oblohu je koupel pod zarostlou skalní stěnou po tom blátivém pochodu úžasná.
Jedeme domů, kromě zaslouženého pozdního oběda či spíše večeře na tradiční lavičce s buritos, rolkami, corn dogy (párek obalený těstem) a Fosterem už nás dnes nic nečeká. Ale jsme docela utahaní a ušlí, takže nějak zaspíme i večerní posezení u moře.
11.5. 2013. Wailua –
kaňon Waimea – Nualolo Trail – Wailua.
Na dnešním programu je opět pobřeží Na Pali, ale po západní straně Kauai, čili opačným směrem než včera. Vnitrozemí je prakticky neprůjezdné, nejen kvůli horám, ale hlavně proto, že velká část ostrova je soukromým majetkem jakési skotské rodiny. Cesta vede nejprve na jih, kde poblíž městečka Poipu stavíme u první dnešní atrakce, mořského „gejzíru“ Spouting Horn. Již při našem příchodu k pobřeží se ozvalo temné zaburácení a voda vystříkla vysoko nad živý plot, který nám ovšem kryl v té chvíli přímý výhled. Ale tím se mořský chrlič zřejmě vyčerpal a jeho další projevy byly dost chabé – prý by to chtělo větší vlny. A tak se zájem většiny pozorovatelů po chvíli přesunul k nákupním stánkům. Já jsem ještě chvíli vytrval a Horn se mi za to přece jen trochu odměnil závěrečným výtryskem, který byl už docela důstojný.
Od pobřeží
odbočujeme na sever, začínáme stoupat a zhruba po půlhodině stavíme u hlavní vyhlídky
na tzv. Grand Canyon Pacifiku – Waimea Canyon. Je dlouhý
O kousek dál stavíme ještě u vyhlídky Puu Hinahina, kde vidíme celou klikatou čáru kaňonu přímo krásně pod sebou. A na druhé straně parkoviště je další lookout, tentokrát na nejzápadnější ostrov celého souostroví, cizincům zapovězený Niihai. Ovšem vzhledem k dnešnímu oparu ho spíše tušíme než vidíme. Z asi 2 000 lidí, kteří dodnes ovládají havajštinu, jich naprostá většina žije právě tam.
Borovicemi porostlou
náhorní planinou Kokee dojíždíme k další úžasné vyhlídce, Kalalau Lookout.
Hluboko pod námi na konci krásného údolí orámovaného skalními stěnami hřebene
Nuunanu se tříští příboj u pláže Kalalau, kde končí onen stejnojmenný trail. Dorazili
jsme tedy opět do míst, poblíž kterých jsme byli včera, ale tentokráte
z druhé strany. Když se dokocháme a dofotografujeme, je čas vyrazit
konečně někam pěšky. A vzhledem k tomu, že plánovaný sestup k útesům Nualolo je prý ostrý a hrozí závratěmi,
odpadají Brňáci a přidávají se k nim Zuzana s Pepou, kterého zlobí
meniskus. Je jim doporučena lehčí tůra odtud a pak pochod po silnici zpět ke
Kokee Lodge, která je východištěm naší trasy Nualolo Trail. Čeká nás
Konečně se postupně
dostáváme pod mraky a naštěstí začíná být vidět, co je kolem nás. A opravdu to
stojí za to - hluboká úzká údolí,
vrcholky hor v mracích a skály prudce spadající do moře. A opět vrtulník,
zalétávající pod námi do ústí jednoho z bočních kaňonů. Tady je opravdu
varování před závratí na místě, cesta vede po úzkém hlinitém hřebínku a
k tomu ještě ten vítr. Je to skoro neuvěřitelné, nahoře bylo krásně, tady
o
Po povinném vyfocení se skryjeme do závětří malého hájku, abychom v klidu něco zkonzumovali a dorazili zbylé dva Fostery. A zase zpět, tentokrát do kopce, exponované úseky po čtyřech. Kolem čtvrté odpolední se všichni setkáváme na Kokee Lodge u našeho auta, pod jehož koly se usadilo hejno kuřat. Hospodu pochopitelně před chvílí zavřeli – stejně by v ní pivo zřejmě neměli, jak je to v Americe bohužel zvykem u každé přírodní i jiné pozoruhodnosti.
Při cestě domů projíždíme městem Waimea, kde ústí stejnojmenná řeka. Právě v této zátoce poprvé přistál v roce 1778 kapitán James Cook. Bylo to i sídlo posledního zdejšího krále Kaumualii, který sice odolal výbojům Kamehamehy I., ale už neprohlédl lest jeho syna Liholiha, který ho při své návštěvě Waimey pozval na svou loď a poté proradně zajal a unesl na Oahu. Tam již zůstal až do své smrti v exilu coby manžel Kaahumanu, vdovy po Kamehamehovi I. – která si k tomu vzala i jeho syna. Trable tohoto tragikomického manželského trojúhelníku, způsobené hlavně jejich tloušťkou, tak rozesmála Petru, že se nám několikrát marně snaží celou historii dočíst, ale pokaždé končí záchvatem smíchu.
Tento poslední král Kauai má též na svědomí naštěstí krátkou epizodu bratrské pomoci Rusů, od kterých čekal pomoc proti Kamehamehovi I. Ruský mořeplavec Adam Kruzenštern se s loděmi Naděžda a Něva objevil na Havaji již v roce 1804, jeho následovníci zde postavili dokonce pevnost. Nakonec ale byli na nátlak Kamehamehy vypovězeni. Zbytky této pevnosti vidíme při průjezdu Waimeou vpravo za řekou, vlevo se krátce mihne památník kapitána Cooka.
V hotelu ještě před večeří konečně vyrazíme k moři, koupat se tu dá buď na rozbouřené písečné pláži nebo v chráněném mořském „rybníku“. Zvolili jsme pláž, ale žádná pohoda to není – vlny nás občas semelou a je třeba dávat pozor i na klády převalující se v příboji.
Večer odjedeme na naši klasickou večeři na lavičce, doplníme zásoby Fosterů, ale dost velkou její část zase vypijeme při popojíždění ve šňůře zpět k hotelu. Na večer nikdo nic dnes nesvolává, asi jsou utahaní už všichni.
12.5. 2013. Wailua –
let vrtulníkem kolem ostrova - Wailua.
Dnešní helikoptérové dobrodružství je plánováno až na 11,30, takže si můžeme přispat. Má to ovšem ten důsledek, že naši oblíbenou minisnídani dostaneme na talířku „takeaway“, ačkoli by se ještě minimálně hodinu mělo servírovat. A ještě později dorazivším už dokonce nechtěli dát nic, dokud to Petra nevyhádala v recepci. Vinu na tom má zřejmě dnešní „Den matek“, který nám napřed inzerují místní noviny, pravidelně podstrkované ráno pod dveřmi (dobrý materiál na sušení promočených bot) a potom nadšeně vyvolávaný pokojskou.
Jdeme se tedy ještě vykoupat a pak už vyrážíme na letiště v Lihue vstříc našemu dnešnímu leteckému dni. Nejdříve nás ovšem musejí v kanceláři ve městě zvážit, odebrat nám vše kromě foťáků a na základě zjištěné hmotnosti rozdělit do dvou skupin. Naši první, zvanou žlutou, kromě nás tvoří Pepa se Zuzanou, Jindřich a Olga, které byla svěřena role tlumočnice a obsluhovatelky nouzového východu. Se svojí první funkcí se v autě, které veze naši skupinu na letiště, vyrovnává nadmíru dobře, neboť náš šofér a průvodce – působící mimochodem dosti zhuleně - je prý z Memphisu, města nerozlučně spjatého s jejím idolem Elvisem Presleym, což je hned důvod k oboustrannému nadšení.
Na letišti chvíli čekáme, přijíždí naše druhá parta a pak přistává i náš vrtulník. Jsme opásáni jakousi žlutou ledvinkou, o níž nám nikdo nic podrobnějšího neřekl, ale jakékoli pokusy o její prozkoumání jsou průvodcem okamžitě zaraženy. Jsou nám přidělena čísla – Marcela je number one a já number two. Žádná výhra to ovšem není, jak se ukazuje vzápětí, když jsme podle těchto čísel vyvoláváni k vrtulníku. Obsazuje se totiž odzadu, takže sedím – jak se podle váhy celkem dalo očekávat – uprostřed za zadní čtyřce. Marcela vlevo u dveří, vedle mě Pepa a Jindra u pravých dveří. Vepředu uprostřed vedle pilota sedí Zuzana a u pravých předních dveří Olga. Nasazujeme si sluchátka, pilot – naštěstí to není ten zfetovanec – nám sdělí, že let je naprosto bezpečný vzhledem k jeho sedmnáctileté praxi bez nehody, ale stejně při nouzovém přistání nemáme utíkat k zadní vrtuli. Ještě nějaké zmatky s otvíráním dveří – a už vyrážíme vzhůru k nebesům. Zuzaně se vepředu v prosklené kupoli asi moc nelíbí, pilot jí uklidňuje, já bych to místo bral docela rád – váha ale určila jinak.
Let je opravdu velmi klidný. Pilot se vyptává, z jakého hotelu jsme, Olga ale po startu nějak ztratila řeč, tak pilot vyvozuje závěr, že si těžko ta jména typu Halukuhala nebo Wakulakuhe můžeme pamatovat. Když se trochu rozkoukáme, začínají divoce cvakat foťáky – helikoptéra je naštěstí opravdu silně skleněná, takže i z mého zadního posazu to jde. Počasí je pěkné, slunce pálí, mraky vidíme zatím jen v dáli ve vnitrozemí. Na focení to ale příliš dobré není, odlesky na skle kabiny docela vadí. Ač jsme byli Petrou instruováni, abychom si kvůli nežádoucím odrazům vzali tmavé oblečení, vše kazí onen tajemný přívěšek - zřejmě záchranná vesta - jehož jasná žluť se ve skle přímo zhlíží.
Z počátku přelétáme nad civilizovanou
krajinou s několika rezorty a rozsáhlým golfovým hřištěm, pak se vrtulník
kolem divokého pobřeží stočí na sever a přes hřeben Hoary Head nabere kurs do
nepřístupného vnitrozemí. V údolí Hanapepe sestupujeme k pěknému
vodopádu – jedná se o Manawaipuna Waterfall, který si zahrál v Jurském
parku. Přes další kaňon Olokele doletíme
do nám již známého kaňonu Waimea, tentokrát ovšem z druhé strany – naše
včerejší lookouty máme nejprve nahoře před sebou a potom pod sebou. Vlevo
vidíme ostrov Niihau a vpravo dorážíme na místo včerejšího treku, vidíme i
závěrečnou vyhlídku Lolo Vista. Vychutnáme si
zanoření hluboko do kaňonu, až do jeho ostře sevřeného konce – včera
jsme na to zírali ještě jako nezúčastnění pozorovatelé. Pokračujeme na sever
podle Na Pali Coast, krásně vidíme trasu našeho předvčerejšího deštivého treku,
špičaté útesy Pali a pláže pod nimi. Oceán dole hýří všemi barvami modré a
zelené. Nad útesy jsou podobně jako včera mraky a do těch teď míříme – sklo
kabiny se rázem pokrývá dešťovými kapkami. Aby taky ne, blížíme se totiž
k údajně nejdeštivějšímu místu na světě, nejvyššímu vulkánu na ostrově - Mount
Waialeale. Naprší tu ročně až
Pohled na dvojitý vodopád Wailua, který jsme viděli první den na Kauai, signalizuje, že se blíží konec letu. Trval skoro hodinu a asi se všichni shodneme na tom, že těch 191 $ nebylo vyhozených. Ještě závěrečná fotka před vrtulníkem a vracíme se do kanceláře, kde si vyzvedneme batůžky a doklady, které tu mezitím pečlivě ochraňoval pan Seidl. Nabízejí nám za 30$ video natočené z kamer během našeho letu, složíme se na koupi jednoho exempláře s tím, že nám ho Olga s Jindřichem vypálí (jak slíbili, tak udělali – díky).
Po obědě v čínském bufáči (opět jedny nudle a tři přílohy zhruba za 8 $ stačí bohatě pro dva ) a pivu v sousedním 7/11 ( i tam chtěli passport ) se vracíme do hotelu. Volné odpoledne na koupání ovšem trochu hatí počasí. Ač ještě při obědě bylo pekelné vedro, teď napřed dorazí silný vítr, který nás z rázem nekoupatelné pláže zažene k oceánskému „rybníku“, a tam odpolední pohodu definitivně utne sílící déšť. Jdeme se tedy aspoň projít po okolí, přímo v v areálu našeho hotelu jsou zbytky posvátné heiau, teď už ovšem jen shluk kamenů mezi palmami. Na mostě přes Wailuu potkáváme Jindřicha s Olgou, ta je nadšena, protože se jí podařilo vniknout až do recepce cyklónem zdevastovaného hotelu, kde byl natočen holywoodský slaďák Blue Hawai s Elvisem Presleym. Ruiny hotelu jsou hned za mostem, my se jim ale vyhneme a zabočíme k řece – ústí lemované palmami s horami v pozadí je i přes to zamračené počasí docela malebné. Kolem zbytků další heiau, která sloužila jako porodnice havajských královen a byly v ní uchovávány pupeční šňůry nově narozených korunních princů, vystoupáme nakonec k malému japonskému hřbitovu s pěknými výhledem na záliv.
I přes nepřízeň počasí se závěrečný večírek na pláži koná – mají tu totiž prostorné přístřešky. Podle našeho večerního oblečení by ale asi nikdo nehádal, že jsme na Havaji.
13.5. 2013. Wailua –
přelet do Honolulu na ostrově Oahu – hřbitov Punch Bowl – hotel
poblíž pláže Waikiki.
Ač dnes letíme až kolem poledne, z plánovaného koupání kvůli setrvalému dešti nic nebude, tak si aspoň trochu přispíme. Na letišti točí Stellu Artois, půllitr po předložení passportu vyjde asi na 9 $. Let je krátký, trvá necelou půlhodinu, a při závěrečném klesání si u okýnka pěkně vychutnám přelet nad Pearl Harborem, obdobně jako japonští piloti při útoku 7.12. 1941.
Po obligátním čekání na auto, tentokrát trochu delším, a Petrou zažehnané perlustraci místní policií vyrážíme na skoro hodinový průjezd centrem Honolulu. Moc ke shlédnutí tu není, prostě americké město – samé věžáky. A náš hotel mu dělá čest, 44 pater. Recepce je zaplněna čínským zájezdem, který právě dorazil, takže to trochu trvá, než na nás přijde řada. Aspoň mezitím stihneme nákup bagety a Fostera v přilehlém ABC Stores – to je dominantní řetězec na Oahu – občas mu trochu konkurují Whalers. První dojem – výběr daleko menší a ceny naopak vyšší. Ulice jsou plné turistů – převažují orientálci.
Konečně vyfasujeme pokoj, naštěstí jen v jedenáctém patře. Proti tomu na Kauai je to ovšem malý krcálek – no nevadí, stejně tu moc nepobudeme. I dnes nás ještě čeká program, i když jen návštěva slavného válečného hřbitova nad Honolulu, zvaného Punch Bowl – Punčový pohár. Přízvisko naráží na jeho umístění v rozlehlém vyhaslém kráteru. Napřed sice s autem trochu autem bloudíme, což není v Honolulu nic divného, ale nakonec se najít tu správnou odbočku do kopce přece jen povede.
Rozsáhlému parku s krásnými rozložitými stromy a řadami hrobů dominuje památník, kde jsou na barevných nástěnných mapách znázorněny válečné operace a nejvýznačnější bitvy II. světové války v Pacifiku - např. Korálové moře, Midway či Leyte. V kapli i na hrobech se kromě kříže vyskytuje i židovská hvězda a hlavně buddhistické kolo života – to zřejmě patří hlavně místním Japoncům. Zdejší japonská komunita totiž za války zůstala věrná USA a mnoho Japonců padlo v americké uniformě.
Na horním konci hřbitova je terasa s nádherným výhledem na Honolulu s další vyhaslou sopkou Diamond Head v pozadí – vše ještě navíc rámováno nádhernou duhou.
Vracíme se do hotelu a vyrážíme do víru večerního Waikiki. Pro dnešek nám postačí najít tu správnou pasáž s řadami fastfoodů a hospůdek – v několika z nich probíhají různé hula show se šklebícími se tanečníky. Čínský bufet nezklamal, opět jedno jídlo pro oba asi za 8 $. A při odchodu jsme na kraji pasáže objevili ještě jeden – dokonce za 6,5 $ - zítra ho jistě otestujeme.
14.5. 2013. Waikiki –
Lyon arboretum – Pearl Harbor – Diamond Head – Waikiki.
Zatímco Waikiki je na východním okraji Honolulu, Pearl Harbor, který máme dnes dopoledne v plánu, je na okraji západním hned za letištěm, takže opět musíme absolvovat včerejší trasu, ale opačným směrem. Pearl Harbor je národním památníkem, vstupné je tedy zadarmo, ale vstupenky jsou vystaveny na pevnou hodinu. Abychom tu zbytečně nečekali, Petra to objednala na 13. hodinu a mezitím stihneme prohlídku asi půl hodiny vzdáleného Lyonova arboreta.
Arboretun ovšem naštěstí není nějaká upravená zahrada, ale obklopeno zarostlými pahorky působí docela pralesním dojmem. Petra sice místní asi půlhodiny vzdálený vodopád Manoa Falls trochu pomlouvá, odrazuje i pohled na právě se odtamtud navrátivší zabahněnou turistku, ale přesto nás tam pár vyráží – přece s sebou nebudeme tahat trekové boty nadarmo. Cestou předcházíme výpravu asiatek halící se do sítěk a divoce se ostřikující různými repelenty – pralesní atmosféra bude tedy zřejmě dokonalá. Vegetace kolem tomu napovídá – bohatě obrostlé stromy, palmy a i bambusy. Zabahněnost protijdoucích se v průběhu cesty výrazně zvyšuje a za chvíli už dorazíme do té čvachtanice i my – občas se pochod mění v ručkování mezi bambusy. Ale vodopád je docela vysoký a vodnatý – rozhodně to nebyla marná akce. Na zpáteční cestě se trochu odblátíme v potoku, takže po návratu nevypadáme tak hrozně a Petra, který původně nevyrazil, to zřejmě inspiruje k dodatečnému výletu. V areálu parku je prý ještě jeden vodopád, tak vyrážíme ještě k němu. Tentokrát je to ale opravdu jen čůrek stékající po skále, cesta k němu ale zase není žádná pohodlná parková vycházka a opět vede úžasně rozmanitou zelení – botanici jsou jistě na vrcholu blaha. A jelikož byla o dost delší, než jsme čekali, dorážíme k autu na poslední chvíli. A když doběhl i řádně propocený a zablácený Petr, můžeme vyrazit zpět do Perlové zátoky.
Státní památníky mají své zákonitosti, takže batůžky a tašky nutno nechat v autě, fotoaparáty ale projdou – to v Moskvě u Lenina jsou v tomto ohledu daleko neoblomnější. Máme asi půlhodinku na prohlídku areálu na tomto břehu zátoky, pak nás čeká kino s dokumentem o japonském útoku a na závěr přejedeme lodí na druhou stranu zátoky k památníku lodi Arizona u Fordova ostrova. Je vidět i odsud a vedle něj kotví bitevní loď Missouri, na jejíž palubě byla podepsána v srpnu 1945 japonská kapitulace. I tu by bylo možno navštívit, ale to bychom tu museli strávit asi celé odpoledne. Prohlídka bitevní lodi už gratis není, stejně jako americké ponorky Bowfish kotvící na našem břehu. Teď na to ovšem není dost času, snad později. Místo toho si zatím okoukneme americké rakety Polaris, legendární zbraň jaderných ponorek za studené války – něco se nás jimi na vojně nastrašili. Vyfotím se coby střelec čtyřhlavňového protileteckého kanónu a okouknu japonské sebevražedné torpédo kaiten (s lidskou posádkou). Kromě těchto torpéd používali Japonci i miniponorky s dvoučlenou osádkou, nesené větší ponorkou a vypuštěné na místě útoku. Pět takových se účastnilo i útoku na Pearl Harbor, ovšem neúspěšně, navíc se žádná nevrátila, s čímž se ovšem jaksi předem počítalo. Jedna z nich byla ještě před leteckým útokem objevena americkým torpédoborcem Ward a ostřelována, ani to ovšem Američany nevyburcovalo z bohorovného klidu. Na břehu je umístěna i dobová fotka americké flotily kotvící naproti u Fordova ostrova, pořízená z útočícího japonského letadla.
V kině shlédneme 20 minutový dokument, mapující události onoho osudného 7.12.1941, „Dne hanby“, jak jej nazval president F.D.Roosevelt. Japonský letecký útok na tuto nejvýznačnější americkou námořní základnu v Tichomoří, provedený letadly startujícími ze šesti letadlových lodí Akagi, Kaga, Sorju, Hirju, Zuikaku a Šokaku bez předchozího vyhlášení války, byl pro Američany bleskem z čistého nebe. Ačkoli mnoho indicií (Američané dokázali už v té době číst japonský diplomatický kód) signalizovalo, že se k něčemu podobnému schyluje, americké velení to z letargie neprobudilo. Ani zachycení první útočné vlny radarem na tom nic nezměnilo a tak se americké lodě, na kterých právě probíhala nedělní ranní mše, octly v nečekaném ohnivém pekle. Z 94 lodí, které se nacházely v zátoce, bylo potopeno 18, mezi nimi bitevní lodě West Wirginia, California, Nevada, Utah, Oklahoma a Arizona. Arizona dopadla nejhůře, bomba prorazila palubu a explodovala ve skladu střeliva – mohutný výbuch způsobil její okamžité potopení. Bitevní lodě Tenessee, Maryland a Pensylvania byly těžce poškozeny. I letiště na Oahu dostala svůj díl, většina letadel byla zničena na zemi. Celkem bylo zabito nebo zraněno na 4 000 Američanů – jen na Arizoně padlo přes 1100, 2/3 posádky. Když jména všech těchto padlých čteme v památníku postaveném kolmo nad potopeným trupem Arizony, působí to daleko děsivěji než pouhá statistika. Arizona je vlastně jeden velký podmořský hřbitov, z kterého nad hladinu vyčuhují válcovité zrezavělé zbytky dělové věže.
Asi po 20 minutách strávených v bílém památníku se lodí vracíme zpět – čas na prohlídku ponorky za 10 $ mi ještě vyšel, Marcela dala přednost hot dogu. Útroby ponorky opravdu nejsou nic pro klaustrofoby, úzké průlezy, miniaturní jídelna, stísněné ubikace. Ještě fotka na zádi pod hvězdnatým praporem a budeme odjíždět.
Cestou zpět si v hlavě srovnávám, co jsem ještě o Pearl Harboru četl. Pro Japonsko to bylo sice oslnivé vítězství, ale v konečném důsledku to mělo pro ně nečekaně negativní dopad. V přístavu totiž nebyly zastiženy americké letadlové lodě Saratoga a Lexington – a jak další vývoj války v Pacifiku ukázal, právě tato zbraň byla v následujících bojích rozhodující. Potopené bitevní lodě byly dost zastaralé, během dalších let byly navíc kromě Arizony, Oklahomy a Utahu vyzvednuty a opraveny. A v neposlední řadě mělo přepadení Pearl Harboru obrovský vliv na okamžitou změnu nálady v USA – velká část Američanů totiž až do této chvíle byla proti vstupu USA do války. Zrádný útok bez vyhlášení války vše v jednom okamžiku změnil. A další důsledek na politické scéně se dostavil vzápětí. V několika dalších dnech totiž vyhlásili USA válku Německo a Itálie – evropský konflikt se stal rázem celosvětovým. V následujících 6 měsících byl sice postup Japonska v Tichomoří drtivý - dobylo Filipíny, Indonésii a útočilo na britské pozice v Barmě, Indii a na Cejlonu, ale jeho plán na invazi do Austrálie byl v květnu 1942 nerozhodnou bitvou v Korálovém moři zmařen a na začátku června došlo k „pacifickému Stalingradu“ – v bitvě u atolu Midway poslala početně slabší americká eskadra s letadlovými loděmi Yorktown, Hornet a Enterprise všechny čtyři letadlové lodě japonské flotily ke dnu. Jelikož šlo o Akagi, Kaga, Hirju a Sorju, byla to dokonalá odveta za Pearl Harbor. A od této chvíle už převzali Američané iniciativu definitivně.
Posledním bodem dnešního programu je výstup na vrchol vyhaslého kráteru Diamond Head, kerý jsme už viděli včera z vyhlídky v Punch Bowl. Znamená to opět přejet až kus za Waikiki a autem vystoupat na parkoviště na dně vulkánu, stěny kráteru nás obepínají ze tří stran. Výstup odpoledním žárem je docela vysilující, v závěru volíme s Marcelou příkré schody, které jsou na rozdíl od serpentinové cesty vzhůru ve stínu. Ty ovšem končí v betonovém bunkru – takových je tu po obvodu kráteru několik – a pokračují točitým schodištěm, abychom se v závěru museli takřka proplazit úzkou střílnou – konečně vrchol. Odměnou je nám - kromě hltavých loků zteplalé vody - krásný pohled na Honolulu z druhé strany než včera a i výhled východním směrem podél pobřeží zakončeného mysem Koko Head s dalším vulkánem Koko Crater.
Po sestupu se jdu přesvědčit, jestli v bufetu u parkoviště třeba náhodou neporušují americké zvyklosti a neprodávají aspoň light beer – zbytečná cesta. Ale lednička v našem hotelu už je naštěstí nedaleko a po důkladném osvěžení vyrážíme konečně taky k moři. Podvečerní Waikiki – spolu s Copacabanou v Riu asi nejvyhlášenější pláž světa – působí i se svými věžáky pěkně – kouzlo jí do dává hlavně ten Diamond Head v pozadí. Ale hospoda opět veškerá žádná (pokud nepočítám všechny ty hotely, ale tam se raději neodvažujeme), místo ní všude zákazy nápisy „Alcoholic beverage prohibited!“ – se svými maskovanými Fostery tedy musíme zacházet zvláště opatrně. Západ slunce – krásný jako všude na pobřeží – nám signalizuje, že je čas vylézt z moře a vyrazit na večeři a něco dokoupit. Včerejší vyhlédnutý čínský bufet nezklamal, díky Petrovu upozornění jsme našli i větší, levnější a lépe zásobený supermarket, takže se můžeme spokojené vrátit do hotelu. Nějaké místo ke společnému večernímu posezení se v něm ale nenajde, někteří sice mluví o nějaké vířivce v 6. patře, ta nás ale zrovna neláká, takže večer trávíme sólo při Fostrovi, Merlotu a množství prospektů o Oahu – zdá se, že i na tomto trochu profláklém ostrově toho bude k vidění ještě dost.
15.5. 2013. Waikiki –
Kuliouou Ridge – Koko Head Garden – Hanauma Beach -Waikiki.
Podle programu nás opěr čeká docela nabitý den. Hned ráno vyrážíme na východ a ještě před mysem Koko Head odbočíme kousek na sever vstříc horskému hřebenu Kuliouou Ridge, zatím zahalenému černými mraky. Tam se dělíme, větší část vyráží vzhůru, Pepa, Zuzana a Olga se nechávají odvézt k moři, kde na nás počkají.
A dnešní trek se
nakonec ukazuje být nejspíš nejnáročnější z celého zájezdu. Napřed
serpentinovitě stoupáme lesem a když asi po hodině projdeme araukáriovitým hájem, sklon kopce se
výrazně dramatizuje, chvíli lezeme po kluzkých kořenech a jehličí po čtyřech.
Když konečně dorazíme na hřeben, rozhodně ještě nemáme vyhráno – po krátké
relaxační partii na nás totiž čeká zdánlivě nekonečné schodiště vzhůru do mlhy.
Ale výhledy na obě strany, jak na západ na divoká údolí a Diamond Head
v dálce, tak na jih se zátokou pod Koko Head, jsou docela úchvatné – jenom
je třeba lapnout tu správnou chvíli, kdy se mlha na chvíli rozestoupí. A to se
povedlo na chvíli i na vrcholku – za sebou máme přes
Dole toho máme docela dost, nejradši bychom se už váleli někde u moře. To ale ještě musí počkat, po vyzvednutí plážově skupinky ještě musíme absolvovat další botanickou tůru v kráteru Koko – ale ta Sandy Beach, kolem které jsme projížděli, byla tak lákavá! Arboretum ohraničené stěnami kráteru je jistě krásné, ale v poledním vedru umocněném pouštní vegetací Arizony a Mexika či Madagaskaru se už po té dopolední tůře dost ploužíme a moc si to vychutnat nedokážeme. Navíc je arboretum nečekaně rozsáhlé, takže okružní cesta zabere skoro hodinu a půl.
Konečně oceán před námi – pláž Hanauma v zátoce pod Koko Head je opravdu nádherná. Je to rezervace, náš pobyt v ní je přesně načasován a omezen na dvě hodiny. Před vstupem ještě musíme v infocentru shlédnout film, jaká všeliká nebezpečí, hlavně v podobě murén, tam na nás číhají, a co je zakázáno – lámat korály či dotýkat se mořské fauny či ji dokonce krmit. Vše je provedeno s typicky americkým citem pro věc – obzvláště hejna rybiček, tklivě sborově pějící „Please don´t feed us – Prosíme nekrmte nás “, jsou přímo neodolatelná.
Šnorchlování je z počátku trochu zklamání, ač ryby jsou docela veliké, korály nejsou moc barevné a voda je docela zvířená. Vše se ale rázem změní, když při druhém zanoření více ke kraji zátoky najednou postřehnu u dna mezi korály pohyb něčeho podstatně většího. A je to tady, opravdu jde o skoro metrovou želvu karetu. Pokojně oždibuje cosi na korálech, chvílemi vyplouvá k hladině a vystrčí hlavu, aby se nadechla, poté zase pokračuje v pastvě.
Po návratu k naší skupince hlásím objev, ihned vypukne shon – musím se vrátit, abych Petře a Jindřichovi ukázal, kde to bylo. Želva sice odplavala trochu dál za korály, po chvíli ji ale při vyplouvání k hladině naštěstí zase objevíme. Takže spokojenost se zátokou je nakonec veliká.
Zpět do Waikiki se vracíme okruhem kolem východního cípu ostrova, stavíme u vyhlídky na divoké pobřežní útesy u stříkající Halona Blowhole – skalní vodotrysk se ale moc nepředvedl. Další zastávka je u východního mysu Makapu s výhledem na Králičí ostrov a skalní hradbou lemované severní pobřeží. Chvíli ho kopírujeme a pak zabočíme do hor zpět na jih. V sedle stavíme u vyhlášené vyhlídky Nuuanu Pali – pod tímto útesem došlo k finální bitvě mezi obránci Oahu a vítěznými Kamehamehovými invazními jednotkami. Fičí to tu pěkně, panoráma skalních stěn po obou stranách a členité zátoky před námi je sice velkolepé, ale vzhledem k nízko visícím černým mrakům spíše připomíná třeba Island než Havaj. Přitom na jižním pobřeží bylo nádherně – rozdíly mezi počasím na severní návětrné a jižní závětrné straně ostrovů jsou opravdu velmi citelné.
Ale jak se při zpáteční cestě do Waikiki ukazuje, rozpršelo se i tam, takže pravidelné večerní pochůzky za nákupy a do čínského bufetu absolvujeme se střídavě otevíranými a zase zavíranými deštníky.
16.5. 2013. Waikiki –
Waimea Beach - Polynéské kulturní
centrum -Waikiki.
Předposlední den pobytu, poslední den s autem. A po včerejším nabitém dnu je dnešek už spíše relaxačním dnem. Vyjíždíme až v 10,30, takže ráno máme dost času skočit si ještě k moři, kde nás nejvíce zaujme rázovitý pár osazený dohromady šesti různými papoušky – usilovně focený jak majitelem těch ptáků, pro kterého je to zřejmě prosperující živnost, tak většinou přihlížejících.
Naše dnešní cesta vede východním směrem a stáčí se na sever. První zastávkou je ananasová zahrada firmy Dole – největšího pěstitele ananasů na Havaji. Záhony nabízejí spoustu pro nás nevídaných druhů, pro děti je největší atrakcí miniaturní kakaový expres. A i většina naší výpravy posléze nutně skončí ve frontě na ananasové pochoutky.
Waimea Beach na severozápadním pobřeží opět splňuje všechny požadavky havajského ráje – zátoka ohraničená skalisky s krásně modrou vodou, zlatavým pískem a zarostlými kopci v pozadí. Krásně se tu dvě hodinky vyvalujeme ve vodě i na břehu a vzhledem k tomu, že tu opět tradičně chybí nějaká důstojnější forma občerstvení, řádně nám vyhládne před hlavní atrakcí dnešního dne – návštěvou Polynéského kulturního centra na severním břehu, kterážto akce slibuje kromě požadované kulturně vzdělávací stránky též možnost silného přežrání – však taky vstupné přijde na 70$. Napřed nás ovšem ještě čeká prohlídka chrámu církve Ježíše Krista svatých posledních dnů, tedy mormonů. Ti totiž mají celé kulturní středisko, které je součástí jimi založené havajské university Brighama Younga, ve své režii. Většina zaměstnanců centra, pocházejících z celé Polynésie, je zároveň studenty této univerzity, jejímž hlavním úkolem je zachování a propagace tradiční kultury polynéských ostrovů. Chrám je moderní, bílý, vede k němu kaskádovitá řada umělých hrází a vodopádků. Dovnitř se ovšem nesmí, ale v okolních budovách už čekají permanentně se usmívající mormonky, aby nás vtáhly do svých věroučných tenat – raději rychle pryč.
Polynéské centrum tvoří několik vesnic, které nás mají seznámit s životem a zvyky na jednotlivých ostrovech. O jaké území, i když v tomto případě by spíše seděl výraz úmoří, se v případě Polynésie jedná, ukazuje mapa za vchodem. Polynésii tvoří ostrovy ohraničené obrovským trojúhelníkem, jehož jihozápadní vrchol tvoří Aotearoa alias Země dlouhého bílého mraku, tedy Nový Zéland, jihovýchodní vrchol Rapa Nui čili Velikonoční ostrov a vzdálený severní vrchol Havaj. Šest nejdůležitějších souostroví, kterým je zde věnována pozornost, jsou Havajské ostrovy, Tahiti, Nový Zéland, Tonga, Samoa a Fidži. Vyrážíme na pouť po jednotlivých vesničkách, oddělených kanály, po kterých proplouvají stylizované katamarány plné hlavně japonských turistů. Celkem brzo pochopíme, že jak už to asi v USA jinak být nemůže, centrum nezapře hodně z Disneylandu. Na pódiu vesnice souostroví Tonga kyjem ozbrojený domorodec učí americké seniory, na jaké jeho pokyny mají tleskat, zvedat ruce či poskakovat, parta samojských bubeníků rozjíždí zase japonskou výpravu, Havajanky vyučují tanec hula a hru na ukulele. Mě nejvíc zaujal svými vyřezávanými kanoemi a obřadními halami celkem se nevnucující Nový Zéland a vysoké chýše na ostrově Fidži.
Před pátou se pozornost návštěvníků začíná obracet k zatím střežené jídelně. V 17,00 jsme mezi prvními hladovci v obrovské hale, jejíž rozměry a množství bufetových pultů plných polynéských specialit, naštěstí eliminují možnou tlačenici, které jsme se obávali. Naprostá většina chodů je výtečná nebo aspoň zajímavá – ryby v kokosovém nálevu či fialová kaše z tara. Takže když po hodině opouštíme stoly, nemůžeme se skoro ani hnout. Relaxujeme v obřím kině Imax, při úžasných leteckých záběrech Havajských ostrovů rámujících mytický příběh zrození a vzestupu Many, životní síly personifikované malým chlapcem.Usnutí z důvodu přežranosti nehrozí, na to tvůrci programu pamatovali. Při přeletu přes hranu vodopádu, při kterém se křečovitě držíme opěradel, se s námi sedadlo najednou mírně sklopí, při průletu nad příbojem jsme pokropeni vodou. Dáme si to ještě jednou a pak, po nutné zastávce na restroomu, nás čeká vyvrcholení programu – polynéská show s názvem Breathe of Life.
Představení se koná v polokrytém amfiteátru Během dvaceti minut po půl osmé se hlediště zaplní a show vypuká. Má šest dějství, v polovině je krátká přestávka, během které je VIP návštěvníkům – mezi které naštěstí nepatříme – roznesena zmrzlina. Každá část je věnována jednomu souostroví, a opět jde o zrození a vzestup Many. Je to tak trochu Jesus Christ Superstar v polynéském provedení, ale nutno říci, že je to působivé. Hudba docela strhující, sborové výstupy fascinující, ohni se nešetří – obzvláště v závěru ohňoví točiči zcela opanují jeviště. Aplaus na konci je mohutný, ale i mě přes moji rezervovanost k podobným spektáklům to docela chytilo.
Je 21,30, domů jedeme za tmy, kolem severního pobřeží a poté středem ostrova. Před hotelem Petra a její otec revidují zájezd, zítra už je totiž jen volný relaxační den – myslím, že na všech je patrna vysoká spokojenost – i přes některé možná nečekané výstřelky počasí se to celé velmi povedlo.
17.5. 2013. Waikiki.
Poslední den na Havaji je už zcela ve znamení relaxace a odpočinku před nekonečným zpátečním letem. Počasí je opravdu plážové, aspoň tedy na Waikiki, takže se celý den vyvalujeme na pláži, koupeme se a sledujeme surfaře. Kolem poledního si je zajdeme zblízka vychutnat na špičku pieru, o kterou se tříští vlny a surfařské krkolomné jízdy tam končí. Z výpravy potkáváme za celý den jenom Jindřicha. Nic víc zajímavého se o tomto dni napsat nedá, snad až na to, že na ten jeden den je to docela pohoda – na celý týden či déle si to nedokážu představit.
18.-19.5. 2013. Honolulu
– Seattle - Amsterdam - Praha.
Odbavení na letišti dokáže vždy překvapit – my máme místa až do Prahy, někdo jen na první let, Petrovi s Jitkou dokonce na palubním lístku chybí místa i na ten – zde se to prý opravit nedá, je nutno počkat do gejtu. I ten je na monitoru několikrát měněn.
Po odčekování si Marcela na letišti zabezpečila cestovní pas umístěním do kapsy u kalhot uzavřené na zip. Ten se ovšem zasekl a pas se stal nedostupným. Ostrý předmět žádný, nastal boj o otevření kapsy. Nakonec se jí podařilo zip vytrhnout a byla tedy zase způsobilá k nástupu do letadla.
Ovšem daleko dramatičtější scénku nám připravila Olga. Když konečně sedíme v letadle – pochopitelně každý zvlášť – nastává závěrečné překvapení. Palubní rozhlas marně shání jednoho cestujícího a z opakovaného hlášení vyrozumíme, že se jedná o Olgu. Oba Seidlovi horečně telefonují a když už to vypadá, že odletíme bez ní – steward už důrazně anoncuje zavření hlavních dveří – objevuje se celkem v poklidu ve vstupu. Opravdu parádní finálové číslo!
Po 5 hodinách přistáváme v zamračeném Seattlu. Pokojnou konzumaci hot dogu nám přeruší informace o tom, že i my se musíme odčekovat znovu – skutečně dokonalý systém! Aspoň že se ukázalo, že po drobném prohození míst s botaniky sedíme tentokráte spolu. 10 hodin převážně nočního letu do Amsterdamu proběhlo v podstatě stále za světla – letíme totiž dost na severu. Letiště v Amsterodamu je pochopitelně monopolizováno nechvalně známým Heinekenem, ale ten supercold docela jde. A pak už konečně poslední let, po hodině jsme v Praze. Zavazadla tentokrát dorazila v pohodě – loučíme se, předáváme si maily, tak snad zase někdy příště. Že Petru potkáme už za 3 měsíce na Islandu, v té chvíli pochopitelně netušíme.