flagGuatemala, Belize, Honduras - aneb nejen po stopách starých Mayů.flagflag

 

     Když jsme se před 10 lety vrátili ze zájezdu po Mexiku, docela jsme litovali, že už nám nezbyla dovolená na jeho prodloužení do Guatemaly, obzvláště poté, co jsme zjistili, že ti, kteří pokračovali, byli touto zemí docela nadšeni. Chuť podívat se tam ještě povzbudila Marcelina dcera Dana, která už asi 3 roky žije s Guatemalcem Nachem. A tak když jsme objevili v katalogu CK Alvarez březnový zájezd nejen do Guatemaly, ale i do okolních států Belize a Hondurasu, příliš dlouho jsme neváhali.

 

9.3. 2014.  Praha – Frankfurt - Houston – Guatemala City – Antigua Guatemala.

    Nekonečný přesunový den začíná ve 3,30 ráno budíčkem a taxíkem do Ruzyně, kde máme sraz v 5 hodin – první letadlo z dnešních tří odlétá do Frankfurtu v 6,20. Zafačujeme kufry a koukáme po hale, kde se kumuluje nějaká skupinka – je to hned celkem jasné. Je nás 12, ženy jako obvykle vedou 8:4. Vyfasujeme letenky a pojištění ( zbytek zájezdu též potvrzení Esta o povolení vstupu do USA, my už ho máme z minulých cest ) a můžeme zahájit urputný boj s nejnovějším samoobslužným „vylepšením“ letištního odbavování zvaným kiosk. Ač nám ostřílený Luděk z Alvarezu asistuje, zákeřný počítač si stejně prosadí pár svých podrazů a to obzvláště rafinovaně, neb ač nám pro poslední let na monitoru ukázal, že sedíme vedle sebe, výsledný tisk palubovek nám přisoudil řady 12 a 31...  Spolucestující Daniele zase vytiskl palubovku beze jména čí čísla, takže jí u přepážky museli vystavit kopii. No konečně to máme za sebou, na nejdelší let se povedlo získat místa vedle sebe, můžeme se nalodit.

     První let do Frankfurtu je jen taková hodinová rozcvička, sedíme vedle sebe, s námi Jana, která je tu s dcerou Olgou – ty už kiosk rozhodil. Ve Frankfurtu absolvujeme  první kontrolu Esta – v pořádku, můžeme si oddechnout a porozhlédnout se po pivu. Po nedobrých zkušenostech se službami na tomto letišti, tedy specielně s výskytem točeného, si ho raději dáváme hned jak ho uvidíme – proč by taky ne, když už jsme vzhůru asi 7 hodin.

    Při pohledu na přistavené letadlo jsem teprve pochopil naše palubní lístky na nastávající transkontinentální let slibující poněkud těžko pochopitelnou řadu 91 – jedná se totiž o obří dvoupatrový Airbus. A380-800. Sděluji tento objev spolucestujícímu Jiřímu a jeho pochmurná reakce „Bohužel“ mě poněkud zaskočí – teprve později zjistím, že Jiří se vyznačuje poněkud svérázným smyslem pro humor. Samotný vnitřek letadla je přepážkami rozdělen na několik oddělení, takže nakonec to tam působí docela komorně. Přísun stravy i pití je obstojný, nabídka filmů nešetří posledními trháky, výhled na zaledněné Grónsko a Kanadu by jistě potěšil i Klause – téměř desetihodinový let tedy nakonec zvládneme v pohodě, částečně ve spánku, ale překvapivě i něco učtu. Přistání v Houstonu je na ten obří stroj až nepochopitelně měkké.

    S vyplněnými celními prohlášeními stojíme nekonečnou klikatící se frontu, jejíž ohrádky zabírají celou halu – USA totiž neznají transitní prostor, takže každý si musí vytrpět pohovor s imigračním úředníkem jako kdyby už dále nepokračoval. Máme tu 5 hodin času, což je nanejvýše vhodné, jenom tady čekáme přes hodinu. Pohovor včetně sejmutí otisků a vyfocení proběhl naštěstí uspokojivě, kufry také přiletěly v pořádku. Vyzvedneme je a o kus dále se jich zmocňují jacísi černoši a šoupou je na pás - snad vědí, co dělají. Ještě jedna fronta u rámu a konečně se můžeme věnovat večeři – pro nás je totiž už asi jedenáct večer. Řeší to pizza a Guiness – k mému velkému překvapení ani nechtěli pas.

     V gejtu na poslední let zaznamenám, že vyvolávají české jméno – Danielina kopie palubky se nechce líbit, i kufr měla komisně otevřený – nakonec ji naštěstí pustili. Na monitoru s aktuálním plánem volných míst v letadle jsou hned tři v  Marcelině řadě 12, nevím tedy, proč mi zlomyslný software přidělil v Praze číslo 31. Pochopitelně sednu na dvanáctku a nikdo mě nevyhazuje – v tom měl místní počítač tedy pravdu. Ne už tak v plakátovaných službách za letu, slibovaný dinner se kamsi vytratil. Zbyly jen ty nealkoholické nápoje a pohled na zřejmě již řadu let přesluhující letušku – takže ty zbylé 3 hodiny převážně prospíme.  V závěru jsme ovšem vzbuzeni – čeká nás první lekce španělštiny v podobě vyplňování guatemalského vstupního dotazníku.

    Je 21,30 h, přistáváme. S posunem 7 hodin to dělá skoro 30 hodin na cestě. Ale všemu ještě konec není, po zdárném vstupu do Guatemaly, vyzvednutí kufrů ( sice všechny, ale některé v trochu dezolátním stavu ), minimální výměně 20$ za asi 150 quetzalů a setkání s průvodkyní Sylvou nastupujeme do mikrobusu našeho pro pár dalších dnů osobního řidiče Cesara  - zavazadla po guatemalsku na střechu - a ještě musíme dojet necelou hodinku z hlavního města Guatemala City do bývalého hlavního města Antigua Guatemala, kterému prý nikdo neřekne jinak než Antigua. Sylva nás během jízdy seznamuje s místními specifiky a vším, co by mělo napomoci bezkonfliktnímu prožití zájezdu. Mluvit anglicky se prý moc nedoporučuje, protože by nás potom považovali za nenáviděné gringos z USA – proč tedy od nich okoukali takovou stupiditu, jako je zákaz pití piva na veřejnosti?!

    Proměna asfaltu v dlážděnou silnici a nízké baráčky kolem nás signalizují, že jsme u cíle. Malý příjemný hotýlek Las Rosas ovšem nemá vlastní bar, ale snad už to ani nevadí – prioritou je urychlené zalehnutí. Je totiž skoro půlnoc, dle středoevropského času 7 hodin následujícího dne.

 

10.3. 2014. Antigua.

    Teprve ráno máme čas trochu se rozhlédnout po našem bydlišti. Budeme tu i přes další noc, takže dnes naštěstí balit nemusíme. Pokoje jsou sice dost stísněné, ale mají vlastní záchod a sprchu, což je hlavní. My bydlíme v přízemí, zbytek v prvním patře, nad kterým je už střešní terasa a z ní krásný výhled na město i jeho velkolepé okolí, které je ovšem zároveň jeho prokletím. Antigua je totiž obklopena hned třemi sopkami – všechny měří kolem 3800 m. Nejbližší dominantní příznačně nazvaná Agua - Voda (3766 m) je sice vyhaslá, ale její kráter se za silných dešťů může naplnit vodou a bahenní záplava pak zalije vše kolem, což se stalo hned v roce 1541 a obětí tehdy bylo původní hlavní město Santiago založené v roce 1527. Výsledkem byl vznik nového hlavního města, tedy Antiguy, v roce 1543, ovšem stále v dosahu sopek, takže si  obyvatelé moc nepomohli. Častá zemětřesení byla působená hlavně zbylými dvěma sopkami - aktivními Acatenago (3976 m) a hlavně Fuego (3763 m)  – opět příznačný název Oheň. Po obrovském zemětřesení, na svatou Martu 1773, po kterém zůstala Antigua v rozvalinách, bylo hlavní město opět přeloženo – do současného Guatemala City.

    Někde v pozadí se skrývá ještě další činná sopka Pacaya, na kterou sice v propozicích zájezdu byl zítra plánován fakultativní výstup, ale Sylva to včera popsala v takových barvách, že zájem rychle opadl – kromě nutnosti opatřit si po výstupu nové boty místo ohořelých starých všechny odradilo hlavně to, že by museli dohánět již odjetý zbytek zájezdu po vlastní ose až k jezeru Atitlán.

   Před osmou se vyrojíme před hotel, vedle nás zrovna nakládá zavazadla na svůj bus další parta Čechů – těm už to končí. Během cesty na snídani nás čeká první ochutnávka Antiguy – nízké barevné domky, ulice dlážděné kočičími hlavami, průhledy ulicí na Aguu, malebné zříceniny augustiniánského kláštera. Snídaňová cukrárna je příjemná, ale obsloužit najednou 13 lidí je viditelně nad jejich síly – něco je zapomenuto, jiné zaměněno, nakonec se zřejmě sekli i při placení, kupodivu ve svůj neprospěch. Během čekání se aspoň můžeme seznámit. Kromě nás je tu starší pár Jiří s Natašou (se Sylvou se znají z Kolumbie), Jitka s Romanem (spřízněná duše, hned se ptá po pivu) a Petr s Janou a přítelkyní Julií, již zmíněné Daniela a Jana s dcerou Olgou. Co se týče nabídky jídla, jde o klasiku známou z Mexika – různé variace omelet s fazolovou či avokádovou pastou (guacamole), opečené banány,  kukuřičné tortilly, nebo sladké palačinky. Než přinesou jídlo i Marcele, na kterou očividně zapomněli, jdu se projít ven – hlavní náměstí Parque Central je hned vedle a je z něj pěkný výhled na sopky, z Fuega se zrovna valí oblak dýmu.

    Výměna peněz (v našem případě 800$ )  se povedla až v druhé bance, v té první to vypadalo na celé dopoledne. Kurz tu byl lepší než na letišti, asi 7,80 quetzalů za dolar. A pak už nic nebrání zahájení prohlídky města. A kde jinde, než v centrálním parku mezi kašnami a pod rozkvetlými fialovými stromy, zřejmě jakarandami. Zrovna se tu odehrává nějaký promenádní koncert spojený se školní oslavou. Všude plno turistů (Antigua je jednou z prvních památek UNESCO, už od roku 1979) a kolem nich se rojí malebné Indiánky nabízející své zboží – hlavně látky. Místní děti se zase snaží udat bambusové flétničky a jiné hudební nástroje čí malé hadrové panenky – zatím odoláváme. Vylezeme pod podloubí prvního patra radnice Palacio del Ayuantamiento z roku 1743 zabírající severní stranu náměstí, na protější straně je další historická jednopatrová arkádová budova Palacio de los Capitanes, která v dobách španělského panství sloužila jako sídlo vlády pro velkou část Střední Ameriky. Za palácem se tyčí Agua, vpravo na západě Acatenago a vytrvale upšoukávající Fuego. Východní straně náměstí dominuje průčelí  katedrály, ozdobené fialovými prapory – blíží se totiž Semana Santa čili Velikonoce, na která už se tu všude chystají, a fialová je jejich barva. Kromě jiného to znamená, že též oltáře kostelů jsou zakryty fialovými závěsy. Katedrála byla zemětřesením několikrát poškozena, ze zadního traktu zbyla jen kostra klenby. Zde je pohřben dobyvatel Guatemaly Pedro de Alvarado, který si zdejší území  podrobil v roce 1524. Patřil mezi nejvýznačnější Cortezovy souputníky, Aztéky byl zpočátku obdivován a pro své ohnivé vlasy byl zván Tonatiuh, Syn slunce. Posléze se ovšem prosadily jeho temnější rysy. Vyvraždění aztéckých kaziků - pod záminkou jimi chystané vzpoury během oslavy aztéckého Svátku kukuřice -  vyvolalo v Tenochtitlanu, kde Alvarado během Cortezovy nepřítomnosti velel, celonárodní aztécké povstání. Cortez po svém návratu vzpouře několik dnů  čelil, ale po smrti svého stěžejního rukojmího císaře Montezumy (zabitého vlastními poddanými při pokusu je pacifikovat) byl nucen se z Tenochtitlanu stáhnout. Onen noční ústup (zvaný Noche Triste, Smutná noc) po jezerních hrázích skončil naprostou katastrofou, smrtí všech vznešených aztéckých zajatců, ztrátou naloupené kořisti, dělostřelectva a takřka celého vojska. V Guatemale si Alvarado počínal s obdobnou brutalitou jako v Mexiku, popravy indiánských pohlavárů či vyvražďování celých vesnic nebyly výjimkou. Též úspěšně využíval rivality mezi jednotlivými indiánskými kmeny, což byla osvědčená metoda již při conquistě Mexika. Ale ještě jeden Cortezův souputník dožil své dny v tomto městě a je zde též pochován – jde Bernala Diaze del Castillo, jehož kronika Pravdivá historie dobytí Nového Španělska je kromě Cortezových dopisů císaři Karlu V. hlavním pramenem mexické conquisty.

    Olga zjišťuje první ztrátu, v podloubí na radnici nechala ležet mobil – pochopitelně je dávno v háji. Naší další zastávkou je oblouk Arco de Santa Catarina – fotka Aguy zarámovaná jeho klenbou nám nesmí pochopitelně chybět. Krásně zrekonstruovaný žlutý barokní kostel Nuestra Senora de la Merced v sobě skrývá klášterní dvůr s mohutnou fontánou. Mineme ještě několik polozřícených kostelů, z nich je asi nejmalebnější La Candelaria na úpatí zalesněného Cerro de la Cruz, Vrchu kříže, odkud by se nám mělo naskytnout nejlepší panoráma starého města. Ale už se docela hlásí hlad, pojízdný krámek s  plněnými plackami s cibulí a salsou – pikante nebo no pikante - po 5 quetzalech za kus nám přijde velmi vhod. A v protějším krámku možno konečně koupit i pivo, nejoblíbenější  místní značka je „kohoutí“ Gallo – velké plechovkové vyjde cenově tak od 10 do 15.  

    Pohled na Antiguu na úpatí Aguy odtud opravdu stojí za to – krásně je vidět šachovnicovité uspořádání ulic – od severu k jihu by to měly být avenidy a od západu k východu calle,  ale na místním plánku jsou to většinou všechno calle. Pití piva na této přírodní vyhlídce také projde, zvláště když si ho maskujeme našimi neoprénovými chladiči. Julie projevuje snahu jít sem na západ či východ slunce, Sylva ji v tom rázně brzdí – přepadení osamělých turistů patří mezi oblíbené místní kratochvíle.

    Malebnými barevnými uličkami dorazíme na autobusové nádraží na druhé straně města. To je také pastvou pro oči, neb místní autobusy, což jsou původně vysloužilé US schoolbusy,  jsou krásně barevně vymóděné a září vycíděnou mosazí. Vyvolávači neustále pokřikují cílovou stanici, pro údernost ve zkrácené formě, takže „Guate!“ značí Guatemala City. Projdeme si přilehlý trh, pojíme další placky, v supermercadu se zásobíme chilským vínem a studeným pivem – tím pádem musíme spěchat konzumovat do hotelu, než nám zteplá. Popíjíme na terase, probíráme s Jirkou a Natašou různé minulé zájezdy. Agua se navečer zahalila do mraků a vedro trochu polevilo.

    Ostatní se v mercadu bohatě zásobili místním rumem a pak skončili v nějaké hospodě s terasou, náš pokus o večeři nakonec skončil v moderní kuřatárně řetězce Campero na rohu Parque Central, pochopitelně trochu dražší – ale jako přídavek mi smějící se servírka přinesla ještě pikantní stehýnko. A celý večer byl korunován pěkným ohňostrojem na náměstí, který nás zastihl právě na odchodu.

 

11.3. 2014. Antigua - Panajachel.

    Jídlo u místních stánků všeobecně prošlo bez závažnějších problémů, takže si něco podobného ráno zopakujeme na náměstí u kostela Iglesia de Hermano Pedro, pojmenovaného podle františkánského mnicha, který na tomto místě zřídil v 17.století nemocnici pro chudé. V kostele jsou moderní fresky s tematikou pomoci bližním, jak středověkou, tak současnou – objevují se na nich jak milosrdní františkáni, tak počítače. A ze sousední navenek církevní budovy se vyklubala nemocnice.

    Náměstí poskytuje kromě snídaně i pěkné výhledy na Aguu a vytrvale dýmající Fuego. Je tu i veřejná prádelna – na 2 domorodé pradleny připadá asi 8 fotografů a 2 malíři z řad turistů. Dalším kostelem na naší trase je kostel San Francisco, ve které se nachází kaple, kde onen Hermanp Pedro zemřel. Odtud se vydáme na cestu k bývalému klášteru Santo Domingo, jehož areál je nyní proměněn v řadu muzeí a výstavních síní – najdeme tu jak umění moderní (velké triptychy s tématy conquisty a pokřesťanštění domorodců), tak španělské koloniální, tedy církevní. Nejzajímavější je ovšem sbírka předkolumbovských nálezů, která je docela originálně skloubena s moderními artefakty s obdobnými tématy – najdeme tu i české příspěvky. V klášterní zahradě je kromě několika polozřícených budov, muzea stříbra a pěkné fontány i mondénní restaurace, možná dokonce hotel, s bazénem. A stromy jsou ověšeny krmítky a pítky obsazenými pestrobarevnými papoušky ara.

    Kolem krásného koloniálního domu dorazíme k prodejnímu muzeu jadeitu – nás s Marcelou ale už spíše láká oběd – ten úspěšně řešíme podobně jako snídani ve formě tostad u pouliční indiánky – smažené tortilly s cibulí, rajčaty a  avocadovou pastou guacamole. Vychlazené Gallo by se šiklo, což se také po chvíli zdaří - čeká nás totiž delší přesun k jezeru Atitlán. Vracíme se do hotelu, rychle dobalujeme a krátce po poledni můžeme nakládat. Ještě Gallo na cestu – ukazuje se, že i v našem hotelu ho mají, takže nic nebrání v odjezdu.

   Přesun nakonec nebyl tak vyčerpávající, jedeme po docela dobré silnici až skoro dálnici, místní autobusy nás chvílemi předjíždějí takovým stylem, že vypadají, jakoby k převrácení v zatáčkách neměly daleko. Zhruba po dvou hodinách stavíme na vyhlídce na jezero Atitlán obklopené opět třemi vulkány. Tedy prý, jak jezero, tak příslušné sopky jsou zcela skryty v mlze. Obdobně dopadl i proslavený výhled  z městečka Sololá, takže musíme vzít za vděk kostelem a věží radnice připomínající perníkovou pohádku.

    Místo vyhlídky jsme na náměstí odchyceni naháněčkou  místní tkalcovské dílny, a neodoláme. Pracují tu převážně osamělé mayské ženy – důsledek krvavé občanské války ze 70. až 90. let, kdy řada střídajících se vojenských diktátorů si zřejmě dala za úkol vyvraždit všechno indiánské obyvatelstvo. A snad budou s naší návštěvou spokojeny, mayské šály a ponča vyrobené s pomocí primitivních mlýnkovitých kolovratů a tradičních stavů by bylo hřích nekoupit – i když u nás dvou se na tom trochu podepsala i utkvělá představa  (posléze se ukázala dost scestnou), že oplýváme přebytkem quetzalů.  

     Klesáme k jezeru, na další vyhlídce už ho aspoň trochu tušíme, a kolem čtvrté už projíždíme městečkem Panajachel, dnes již spíše hlavní turistickou základnou pro výlety po Atitlánu – domorodci prý je Panajachel zván „Místo cizinců“. Náš hotýlek s ne zrovna mayským názvem Larry’s Place je obklopen exotickou zahrádkou.  Je sice zataženo, ale docela teplo, takže hlavní ulicí plnou hotelů a restaurací vyrážíme k jezeru, kde už nás čekají davy indiánek se svými dekami, šátky a šálami – sorry, už máme nakoupíno. Chvíli posedíme  na břehu, slunce se přece jen trochu snaží prorazit temné mraky. Z vody vykukují altánky zaplavené pláže, jezero nemá odtok a tak si postupně ukrajuje z pevniny. Začínáme uvažovat o večeři, po nově objeveném levném pivu Brahva za 6 quetzalů docela vyhládlo (jinak Brahva nic moc, je to odnož brazilského pivovaru, tam nazývaného Brahma). Sylva napřed láká na cebiche tj. syrové kyselé ryby (v Peru mi velmi chutnaly), pak ale najednou mění názor a dost kvapně mizí směrem k domovu. Většina z nás končí v příjemné lidové hospůdce, kde mají osvědčené Gallo, a kromě toho opět velmi levné ryby, kuřata a churrasco – tedy tenké plátky hovězího. Pokecáme si s česko - polským párem, domorodky občas přijdou něco nabídnout, loděnici za námi střeží těžký ozbrojenec, i psi nás mají v oblibě, neboť Roman je hojně zásobuje kuřecími kostmi. Vcelku příjemný večer, jen záchod je poněkud dobrodružnější, bez baterky nepoužitelný. Cestou domů koupíme v krámku nějaké buchty jako železnou zásobu na zítřejší lodní výlet, a k tomu osvědčené chilské víno, zde ovšem o dost dražší než v mercadu v Antigue. Možná, že ještě někdo někam večer vyrazil, my už se spokojujeme s vínem na pokoji, kupodivu docela studeném – jsme zkrátka v guatemalské vrchovině.

 

12.3. 2014. Panajachel – výlet po jezeru Atitlán.

    Jelikož dnešní celodenní lodní výlet má vypuknout už v 8, vyrážíme po sedmé do města na snídani. To se ale lehko řekne, Panajachel se totiž ještě neprobudil, včetně všude se povalujících psů – pozor, nešlapat na ně! Až na jeden krámek je všude zavřeno, ale v něm  mají jen nějaké dorritos tedy tortily a la brambůrky. Dojdeme až k nábřeží, počasí obdobné včerejšímu. Ale lodivod, který nás očekává na hotelu, tvrdí naprosto jistě, že v 9,30 h se udělá krásně, nezbývá než věřit. Sylva s námi nejede, zkrátka i zkušené latinoameričanky občas místní strava vypeče, tak snad už to zítra bude lepší.

   Samotné jezero Atitlán , hluboké přes 300 m a obklopené třemi sopkami, patří k nejmystičtějším místům Střední Ameriky. Je opředeno mnoha indiánskými legendami o potopených mayských městech a skrytých pokladech. Zatímco poklad zatím nikdo nenašel, legenda o mayské Atlantidě se překvapivě ukázala pravdivou. Na začátku našeho tisíciletí byly na dně objeveny trosky města pocházejícího z doby před naším letopočtem, tedy z tzv. předklasického mayského období. K jeho zkáze a zatopení došlo zřejmě při katastrofální erupci v letech 300 - 200 před n.l. Přitažlivost jezera zvyšují i vesnice mayských kmenů na jeho březích, jejichž obyvatelé udržují mayské zvyky a tradice – dost často ani neumějí španělsky.  

    Panajachel leží na severní straně jezera, plavba bude kopírovat břehy ve směru hodinových ručiček s návštěvou celkem čtyř vesnic. Naše loď Betty III je sice otevřená, ale se stříškou – no snad nebude potřeba. Šněrujeme se do záchranných vest a vyrážíme. Sedíme s Marcelou vepředu, takže si to docela užíváme, zezadu kupodivu zaznívají hlasy, že je hrozná zima - mně to ani tak nepřipadá. Břeh zatím lemují vysoké zarostlé kopce s usedlostmi přilepenými na skalách. Asi za 20 minut přistáváme u mola první vesnice Santa Catarina Palopó. S lodivodem jsme se domluvili na 30 minutách pauzy – snad jsme se dobře pochopili. Uličku od přístavu lemují na zemi sedící indiánky u svých tkalcovských stavů a jejich výtvory visí kolem nich – opět hlavně šály, ubrusy, ručníky a též mayské dámské blůzy zvané huipiles. Nutno říci, že tradiční mayské oblečení vidíme zásadně na ženách, muži už je dávno vyměnili za džíny a trička. Centrum vesnice tvoří malé náměstíčko s kašnou a bílým kostelem, barevné kavárničky za ním zvou k posezení, kterému část výpravy neodolala. Kupodivu k nim nepatříme a místo toho se ještě s Janou a Olgou snažíme vystoupat krkolomnými uličkami trochu výše, abychom získali lepší výhled. Moc se nám to nedaří, pořád koukáme na rozestavěné baráky a střechy z vlnitého plechu. Daleko důležitější ale je, že lodivodova předpověď se vyplnila – najednou svítí slunce a z mraků na druhé straně jezera vykoukly špičky dvou vulkánů, nižšího Tolimánu (3158 m) a vyššího Atitlánu (3537 m). Kostel najednou krásně září a rázem je vše veselejší. Na hospodskou partu si sice musíme v přístavu asi čtvrt hodiny počkat (holt obsluha ve stylu maňana), ale to nevadí, protože cestou z kopce jsme se také zabezpečili nákupem Galla v místní taverně.

    Slunce září, spokojeností září i náš lodivod, kormidlující ve stoje na zádi lodi. Další zastávkou je trochu větší San Antonio Palopó, opět ve stráni, s dominantním kostelem na terase nad námi. Výstup je tentokrát ještě strmější, ale výhled od kostela stojí za to, už se pomalu ukazuje i poslední zbývající vulkán, 3020 m vysoký San Pedro. Všude na schodech kostela a před vedlejší halou tržnice mají indiánky rozložené své zboží, nakupujeme ovoce, já opět další Gallo, Romana si oblíbila jedna obzvláště rozjetá indiánka, neustále ho tahá za chlupy na rukou a chechtá se tomu, a opakovaně ho nazývá nějakým španělským jménem, nejspíš nějakého ne zrovna oblíbeného politika. Zdejší indiáni, stejně jako v předchozí Santa Catarině, patří zřejmě ke kmeni Kakčikelů, kteří obývají sever Atitlánu – jejich oblečení vévodí modrá barva. Kupodivu kromě katolického kostela tu mají i zelený evangelický.

    Pokračujeme v plavbě, tentokrát napříč jezerem k jeho jižnímu cípu. Vlevo míjíme Atitlán a Tolimán, ještě před nimi je menší pahorek Cerro de Oro, Zlatý kopec. Právě zde měli místní Tzutuhilové zakopat své poklady před blížícími conquistadory. A několik desítek metrů pod námi jsou i ruiny onoho potopeného města, nyní zvaného Samabaj, Samův kámen, na paměť jeho objevitele potápěče Roberta Samayoy z Panajachelu.

  Kužel San Pedra máme před námi a vlevo se vynořuje přístaviště dalšího městečka, Santiaga Atitlán. To už je značně větší a bohužel také zturizovanější - v těch dvou předchozích jsme měli zřejmě štěstí, byli jsme tam v podstatě jediní gringos. Řady krámků lemují hlavní cestu až nahoru k náměstí, náš lodivod jde tentokráte s námi, má za úkol dovést nás ke svatyni místního boha San Simona alias Maximóna. Tento originální synkretický kult povstal prý kombinací mayských božstev, krvavého dobyvatele Pedra de Alvarado a Jidáše. Hlásí se k němu většina obyvatel vrchoviny. Sami bychom to místo zřejmě nikdy nenašli, po průchodu neomítnutou tvárnicovou stezkou se ocitáme na velmi neupraveném dvorku - svatyně je v baráčku za ním. Někteří z nás jsou tím příchodem tak šokováni, že se slovy „No to je strašné!“ hned obracejí, já naopak platím nejen vstup, ale i poplatek za focení, neboť obdobný bůh není k vidění jen tak. V šeru místnosti mě očekává sedící dřevěný panák, ověšený šátky, s kloboukem na hlavě a doutníkem v ústech. Po obou jeho bocích sedí zřejmě jeho čestná stráž, dva chlapíci s ne zrovna střízlivými pohledy – není taky divu, rum patří k oblíbeným Maximónovým obětinám. Kolem postávají ještě další svatí, v kloboucích a šátcích, připomínající nejspíš nějakého indiánského Krakonoše. A další tajuplný světec se skrývá ve skleněné rakvi.

     Všichni jsme se zase setkali na tržišti. Lodivod ke mně zřejmě po návštěvě Maximóna získal úctu a vybral si mě za tlumočníka – odchází k lagu, tedy jezeru, a v jednu nás tam čeká. Sděluji to zbytku výpravy, některé nacházím až v kostele - za oltářem je krásně vyřezávaná dřevěná stěna s motivy kukuřice i mayských bohů. Vracíme se přes trh, indiánky kmene Tzutuhilů jsou barevnější než Kakčikelky, kromě obligátní modré je v oblibě i červená a fialová. Rozpadáme se na skupinky, my s Marcelou chvíli váháme, zda si dát něco k jídlu, nakonec to řeší jen Gallo v příjemné přístavní hospůdce, ale nějaké silnější. Tam nás nacházejí i Jana s Petrem, kterého jsem napřed nepoznal, neboť se změnil v rastamana s typickou etiopskou čapkou a dredy.

     Kolem San Pedra, pomalu se halícího do mraků, doplouváme k naší poslední zastávce, vesnici San Pedro la Laguna, které si už od 70. let oblíbili hippies. Hlad nás zažene hned do první přístavní krčmy, a tím je v podstatě návštěva této lokality dokonána. Máme sice přes dvě hodiny času, ale oběd pro desetihlavou skupinku (Jirka s Natašou jdou tradičně někam sami) je zkrátka proces na dlouhé lokty. Celkem nám to ani nevadí, přísun cervezy naštěstí nevázne, po přestěhování z průvanového interiéru na slunnou terasu s pěkným výhledem na jezero je spokojena i nastydlá Jana - pro rozlišení od Petrovy Jany ji budu nazývat Fotografka, dle její urputné honby za co nezajímavějšími domorodými motivy – v tom si s ní ovšem Daniela moc nezadá. Pro mě a mé Gallo se místo ve stínu také najde, takže vládne všeobecná pohoda. Jídla se sice objevují až asi po hodině a půl, ale alespoň našim steakům není co vytknout, ani z hlediska cenového. A malé Gallo v láhvi je sice opravdu malé (0,285 l), ale stojí jen 12, což je skoro totéž jako v obchodě.  Na závěr vypukne obvyklá platební šaráda, ale dopadne vcelku uspokojivě. Zbývá asi 20 minut, ve kterých kupodivu stihneme vysupět na kopec ke kostelu, jehož věž by se dobře vyjímala na nějakém obřím šlehačkovém dortu.

S Marcelou a Romanem na ní ještě stihneme vylézt, vyfotíme San Pedro ze shora včetně mávající Olgy s Janou dole, a pak už musíme kmitat dolů do přístavu  - po cestě vidíme společensky unaveného místního indiána spícího před kostelem.

     Při zpáteční cestě se lodivod rozhodl předvést, jaké rychlosti je jeho plavidlo schopno. Skáčeme po vlnách, při nárazech na hladinu naše pozadí docela trpí, několikrát ho musíme mírnit. Nakonec je nucen zastavit úplně, protože předchozí příval Galla a následná divoká plavba zřejmě rozpohybovala Petrův močový měchýř, takže se snaží ulevit si stojíce na bortu. Jeho pokus z rozhoupané lodi ovšem končí neúspěšně, takže nás hned po přistání a rozloučení se s naším usměvavým (protože vyplaceným) navigátorem žene do včerejší hospody – ne že bychom zrovna protestovali. Počet cervez utěšeně narůstá, a po odchodu zjišťujeme, že už máme zase hlad. S Marcelou, Petrem a Romanem končíme poblíž našeho hotelu u pouličního stánky se smaženými kuřaty, Gallo možno dokoupit v krámku naproti, takže se nám to zase trochu protáhlo – k potěše pouličních muzikantů, dětí a psů.

 

13.3. 2014. Panajachel – Chichicastenago – Languín - Semuc Champey.

   Dnes máme před sebou zase jeden pěkně dlouhý den,  Cesar přistavil své vozidlo už v 5 ráno. Zavazadla na střechu, přikrýt plachtou a vyrážíme. První zastávkou je městečko Chichicastenago, kam dorážíme krátce po sedmé. Je tu docela zima, taky jsme v guatemalské vysočině, od Atitlánu jsme většinu cesty stoupali. Ale zahřejeme se pochodem přes město až na jeho druhý konec a hlavně následným výstupem borovicovým lesem k posvátné mayské svatyni Pascual Abaj. Chichicastenago je totiž centrem území, kde staré předkolumbovské náboženství překrývá katolickou víru zřejmě nejvíce z celé Guatemaly. Samotná svatyně na vrcholu kopce by skvěle sloužila jako místo čundráckého potlachu, dvě ohniště a při nepřízni počasí dokonce  přístřešek. Očazený falický kámen obklopený kříži je ovšem prastarý posvátný symbol mayského boha země a dodnes se mu přinášejí oběti – tak brzo ráno si sem ale našla cestu jen jedna indiánka a to spíše z důvodů komerčních. Ale vzpomínám si, že v asi 10 let starém dokumentu z cyklu Cestománie jsem toto místo viděl opravdu v plném provozu včetně šamana prskajícího do ohně a v ohni praskající obětiny v podobě plechovky Galla – vskutku krvavá oběť!

    Od svatyně je pěkný výhled na protější barvami zářící hřbitov  připomínající malé městečko, působící pod stahujícími se mračny velmi dramaticky. A dramatické to tam zřejmě také je, zájemcům o jeho návštěvu to Sylva opět ostře zakazuje – jde obzvláště o Petra, ve kterém začíná pomalu klíčit jakási masochistická touha státi se obětí přepadení.

    Sestupujeme dolů, pod kopcem je ještě jedno obětiště, zřejmě pro fyzicky méně zdatné, a vracíme se do Chichicastenaga, kde nás vzhledem k tomu, že je čtvrtek, čeká vyhlášený trh. Prodejci už jsou tu od včerejška, ostatní návštěvníci se teprve sjíždějí našlapáni na korbách náklaďáčků. Když jsme ráno procházeli ulicemi, stánky byly teprve ve stadiu výstavby, nyní už je vše v plném proudu. Centrum tržiště je náměstí před kostelem Santo Tomás, jehož posvátné schody jsou zaplněny indiánkami se svazky květin, zřejmě určených jako obětiny, hoří tam i oheň, kolem kterého krouží vykuřovač s rozkývanou kadidelnicí. Turistům toto schodiště rozhodně určeno není, to ale nebrání jednomu nejspíš americkému postaršímu páru, aby se motal přímo na vrcholu před vchodem do kostela a svou videokamerou dokumentoval – hlavně svoji naprostou necitlivost. My vstupujeme do kostela postranním vchodem, platíme příspěvky červeně oděným strážcům a můžeme i chvilku posedět v lavicích temného interiéru, osvětleného jen množstvím svící. A po této duchovní maysko-katolické očistě jsme (po Sylvině krátké lekci španělského počítání) vypuštěni do víru tržiště, což u mě s Marcelou dost rychle končí na balkóně hospody Pop Wuj přímo nad náměstím- kromě snídaně a cervezy tu máme i pěkný výhled na zastánkované náměstí až ke kostelu. Brzká ranní hodina našeho příjezdu má sice tu výhodu, že až na pár výjimek turisté ještě nedorazili, ale na druhou stranu levné tržní jídelničky také ještě nefungují – indiánky teprve pilně uplácávají tortilly.

    Projdeme si trh ještě jednou, na druhé straně náměstí je další kostel La Calvaria, obklopený stánky s místními tradičními maskami – dílny masek jsou tu k vidění často. O kus dál je muzeum, jehož stěny jsou vyzdobeny naivními malbami – nejzajímavější je něco jako Pascual Abaj s indiány obětujícími slepici, zatímco v pozadí probíhá nálet vládních vrtulníků a poprava jakéhosi civila. Při zpáteční cestě přes tržiště je tu už daleko větší cvrkot včetně turistů, pochopitelně i českých, jídelny už se plní, musíme se vyhýbat kmitajícím  domorodcům tlačícím své káry či jiným s živými krocany přes rameno. Ještě poslední pohled uličkou na hřbitov a musíme se vracet k místu našeho garážování, což zase není až tak jednoduché, protože ulice zaplněné stánky zcela změnily svou vizáž. Ale nakonec jsme všichni úspěšní a ještě se můžeme na parkovišti pobavit s další partou Čechů, která právě dorazila. Jejich usměvavá průvodkyně se mi zdá poněkud povědomá a taky že jo, jde o Yvettu, se kterou jsme byli před 10 lety v Mexiku. I ona si nás pamatuje: „Aha, to jste vy z té party, co na každou pyramidu nosila pivo...“

    Je po desáté ranní, čeká nás celodenní přejezd, napřed zpět na východ ke Guatemala City a poté na sever  do Semuc Champey. Napřed se ale musíme vrátit zpět na hlavní silnici. Cestou úspěšně překonáme kontrolní stanoviště střežící nepovolený převoz ovoce a zeleniny z jednoho regionu do druhého. Bohatě se tímto proviantem zásobíme až u stánků při další cestě, a že tu mají plodin, včetně našich oblíbených maracují neboli mučenek a nám zatím neznámých tamarill alias stromových rajčat, která jako rajčata vůbec nechutnají. A u miradoru,  kde jsme se zastavovali v mlze předevčírem, jsme konečně odměněni výhledem na Atitlán včetně jeho sopek.

   Zastávka na oběd vybraná Cesarem je dost vypečená. Jednak je v takovém kopci, že se asi třikrát rozjíždí, než se mu podaří nechcípnout, ale hlavně ceny jsou poněkud šokující – 100 quetrzalů za porci barbeque. Ta sice obsahuje vše možné – beafsteak, kuře, různé uzeniny, ale je toho tolik, že většinou to ani nedojíme a jsme stejně přecpaní. Můj steak byl navíc jeden velký lůj. Příště tedy raději místní stánky.

   Počasí se nějak změnilo, je docela zima, zadní řady vyžadují topení i v autě, což se nám vepředu moc nelíbí. Naštěstí se zahřáli docela brzy a bylo možno opět se dohadovat jen o klimatizování – vzadu je totiž zřejmě daleko větší zima než vepředu. Projíždíme okrajovými čtvrtěmi megalopole Guatemala City – rozlehlé údolí s baráky na stráních mi připomíná La Paz – a vyschlou hornatou krajinou se stáčíme na sever. Kvalita silnice se zhoršuje a provoz houstne, jde totiž o hlavní tah na sever země. Už tak hlemýždí rychlost ještě zpomaluje množství retardérů čili tumulos, v jejichž tvorbě se zřejmě domorodci zhlédli. Občas se vyskytují i na tak rozbité vozovce, že stejně rychleji než krokem jet nelze. Takže se třeba hodinu vlečeme za řadou kamiónů nebo za černě dýmajícím autobusem, paradoxně se pyšnícím firmou Monja blanca, čili Bílá jeptiška – tak se tu přezdívá guatemalské bílé orchideji. Když ho konečně předjedeme, musíme zastavit u pumpy, a tím pádem jsme za chvíli zase za ním. Telefonující Sylva má pro nás dvě zprávy. Klasicky jednu dobrou – s večeří na nás počkají – druhou špatnou – v Semuc Champey už dva dny vytrvale prší.

    Ve městě Cobán, kterým projíždíme už za tmy, do nás navíc ťukne taxík – Cesar to s ním jde řešit, ale řidič tvrdí, že on to nebyl a odjede. Zdá se, že se celkem nic nestalo, ale Cesar stejně předává číslo viníkova auta místní policii. Poslední hodinový úsek jedeme už po vedlejší silnici, auta tu sice nejsou, ale občas to s námi pěkně hází.

    Konečně ve 21,30 h dorážíme do vesnice Languín – tady Cesarovi šichta končí, ale nás čeká ještě asi hodinka přesunu otevřenou terénní dodávkou. Překládáme zavazadla, naštěstí už neprší. Čtyři dámy se vejdou k řidiči, zbytek na korbu, a vyrážíme. Tedy ještě štěstí, že je tma, takže nevidíme, do čeho se vlastně řítíme – stejně nad tím nemáme čas dlouho dumat, neboť máme co dělat, abychom se na korbě udrželi. Ostře do kopce, pak zase dolů, po rozbahněné a rozbité silničce občas zaplavené obřími loužemi. Sedím u postranice na prkně položeném napříč korbou, na záda mi padají kufry, a každou chvíli zaznamenám urvané kusy silnice nebezpečně blízko kol našeho auta a řeku hluboko dole. Konečně přejíždíme most ( jeho „kvalitu“ patřičně oceníme až za denního světla) a jsme v campu.

   Otevřená jídelna na pahorku nad řekou, útulné chatky dole pod ním, s večeří i světlem na nás počkali (jinak se tu totiž v 10 večer zhasíná a teď je aspoň o hodinu více), Gallo je správně vychlazené – první dojmy jsou neobyčejně příznivé.

 

14.3. 2014.  Semuc Champey.

    Ráno se náš camp ukazuje v ještě lepším světle. Snídáme na terase uprostřed tropické vegetace s krásným výhledem na divokou řeku Cahabon pod námi. Sylva nastiňuje možný program – dopoledne výlet do rezervace Semuc Champey, odpoledne vycházka kolem řeky. Pro zájemce možno navštívit i jeskyně či se projet na pneumatikách po řece – to druhé necháme hobitům, ale o jeskyni jsme docela měli zájem, který se ale dost rychle vytratil po zjištění podrobností. Brodí se tam vodou, tak do půli stehen, po dvoudenních deštích možná po pás, osvětlení pouze svíčkou, kterou si každý účastník nese v ruce – takže je to také spíše pro skřety.

    Vstup do parku se nachází hned za campem, platíme 30 quetzalů a jsme v divočině. Nejdříve si odbudeme výstup k miradoru čili vyhlídce – tak asi půlhodiny ostrého stoupání horským pralesem, kolem jeskyněk a přes liány, chvílemi po prudkých schodech – vlhkost je značná, takže nahoře jsme totálně zplaveni. Ale výhled stojí za to – divoký zelený kaňon s kaskádou tyrkysových jezírek na dně hluboko pod námi - nádhera. Ale marně hledáme onen 300 m dlouhý vápencový most, který má být zdejší hlavní atrakcí. Teprve po sestupu dolů se záhada vyjasňuje. Řeka Cahabon tu totiž mizí pod zemí a protéká jakýmsi vápencovým tunelem, aby se zase po čase vynořila na povrch. A ta soustava jezírek je vlastně nahoře na střeše toho tunelu a není napájena řekou, ale prameny z okolních svahů.  Přebrodíme jezírkem na druhou stranu, odkud se dostaneme přímo nad místo, kde divoký příval vody po překonání několika peřejí s hukotem mizí v podzemí – je to docela síla.

   O kousek níže se dá krásně koupat, voda je průzračná a teplá, lze přelézt i do nižšího jezírka. Máme na to tak hodinku, užíváme si to, včetně oďobávání přičinlivými rybkami – ty ovšem některé naše dámy vyhnaly dost brzo. – a to si u nás si za okusování nohou rybami v akváriu mnozí dokonce platí a ještě se při tom vystaví do výkladní skříně!

   Jdeme dále po proudu, kolem dalších jezírek – dost to tu připomíná chorvatské Plitvice -  a posléze dojdeme k místu, kde řeka pod dalším vodopádem opět spatří světlo světa – barva vody je rázem kalně šedá. Odtud už vystoupáme kousek pralesem a jsme u odpočívadel před vchodem do parku – místní tu piknikují a já s Marcelou je napodobíme, opět jsou tu totiž indiánky se svými levnými stánky. Kuře s tortilou doplněné salsou – řekli jsme si sice o no pikante, ale guatemalská škála pálivosti je od naší dost odlišná, takže honem uháníme do campu na Gallo.

    Postupně se scházejí ostatní, většinou si dávají oběd, takže objednáváme ještě jedno Gallo a pak další – což není na škodu věci, neboť začátek odpoledního výletu absolvujeme opět na korbě teréňáku, přes onen povedený most a vykotlanou cestou nad řekou, a v mírném opojení je to daleko snesitelnější. Po asi dvou kilometrech slézáme na rozcestí a vydáváme se cestou přibližně kopírující řeku – snahou Sylvy je proniknout ke břehu. Ovšem tak snadno to nepůjde, do cesty se nám staví několik překážek, z nichž první a nejzávaznější je dvorek s reklamou Brahva, která navíc není klamná. Takže zase pivo, naštěstí jen malá desítka – tak proč si nedat dvě, že. Po této zastávce je už výprava dosti rozháraná, navíc Jana fotografka s Danielou neustále někam mizí s nastraženými foťáky. Cestu k řece navíc komplikuje camp Utopia, který je pod námi a kterému se Sylva snaží vyhnout – původně jsme tam měli být ubytováni a ona si není úplně jista, jestli rezervace byla skutečně zrušena – no ale že by tam někdo poznal, že jde zrovna o nás?  Pokus o sestup vyšlapanou cestičkou skončil dost brzo totálním krachem v hustém křoví, takže se nakonec otáčíme a jdeme náš neúspěch zapít opět na ten Brahva dvorek, kde hlavní atrakcí je hudrující krocan měnící barvy od bílé k rudé a naopak. Petr s Janou a Julií už to nevydrželi a vyrážejí sami napřed, my s Marcelou chvíli za nimi – chceme se zkusit ještě vykoupat v jezírkách Semuc Champey. Ale cesta moc rychle neubíhá, výhledy na okolní krajinu s kostelíkem v zarostlé stráni či na řeku vinoucí se kopcovitou krajinou pod námi stojí za pár fotopauz. A nejhezčí to je v místech, která jsme projížděli na korbě – meandr Rio Cahabon pod námi s výhledem na kaňon Semuc Champey. Předjíždějí nás auta s novým přísunem turistů, indiánské děti nám nadšeně prodávají čokoládu a nakonec potkáváme i Petrovu frakci. Dokonce se jim nakonec podařilo kus kolem břehu projít, ale za moc to prý nestálo.

   Od mostu je pohled na náš camp i skaliska v řece asi nejhezčí. Ale z koupání už nic nebylo, park se zavírá ve čtyři odpoledne. Takže si dáme pivo, vykoupeme se, sbalíme na zítřek a vrátíme se do hospody. Večeře se docela protáhla, s Marcelou a dalším českým párem

sedíme při vínu ještě  po místní závěrečné, čili po tmě.   

 

15.3. 2014.  Semuc Champey – Languín - Flores.

    Zase máme před sebou cestovní den, jehož vrchol je hned na začátku – zpětný přesun teréňákem do Languínu. Při snídani se naposledy pokocháme malebným okolím campu a krátce po osmé nakládáme – na korbě je nás tentokráte ještě více než předevčírem, nikdo si ten zážitek nechce nechat ujít. Za denního světla to řidič bere ještě divočeji, při vjezdu do rigolů jsme my sedící často v nebezpečí zavalení nad námi stojícími. Nakonec se ale ta snaha o rychlejší jízdu ukázala zbytečnou, protože nad Languínem stejně půl hodiny čekáme – cesta je zatarasena rypadlem, usilovně pracujícím na její pacifikaci. Ale toho, že by příští cestovatelé přišli o vytřásací romantiku na korbě, se zřejmě v brzké budoucnosti obávat nemusíme.

    Cesar nás už očekává, v potu tváře upevňuje naši bagáž na střeše, my mezi tím stihneme cervezu a záchod – můžeme vyrazit. První hodinka do Cobánu nabízí krásné daleké výhledy na okolní horskou krajinu, ale bohužel i daleko méně potěšující pohled na linkový autobus převrácený ve stráni pod silnicí – novinka z dnešního rána. Šťastnější pasažéři postávají a posedávají kolem silnice, bilanci zraněných či ještě hůře postižených nechceme raději vědět. A to měli ještě štěstí, autobus se zachytil o stromy, kdyby k nehodě došlo o kousek dál, tak by se skutálel po aspoň stometrovém svahu.

    Za Cobánem odbočujeme na sever, krajina se vyrovnává, vjíždíme do roviny. Silnice je lemována pastvinami a ranči, a opět přerušována množstvím retardérů, které si tu budují snad před každým barákem. Cestu nám zpestří nečekaná ovocnářská kontrola, tentokráte drsnější – musíme vystoupit a předvést obsah batohu. O kapsy naštěstí zájem neprojevovali, protože u mně by objevili dvě utajené mučenky, které se v té rychlosti nepodařilo včas zlikvidovat. Také je ihned po propuštění našeho vozidla urychleně konzumujeme, abychom zabránili hrozící nákaze jistě nepředstavitelných rozměrů.

    V jednom z městeček se stavíme  na oběd, tentokráte na místním tržišti, a churrasco za 10 je daleko lepší volbou než předvčerejší zabijačka za 100. Gallo u stánku sice neměli, ale při troše snahy se v okolních krámcích také našlo, a dokonce perfektně vychlazené.

     Řeku Santa Isabel překročíme na originálním přívozu poháněném motory v sudech přidělaných na prám a pak už pokračujeme nerušeně až k souměstí Santa Elena – Flores, kam dorážíme krátce před 18. hodinou. Menší Flores, který je naším dnešním cílem, zabírá ostrůvek v jezeře Lago de Petén Itzá. S větší Santa Elenou je spojen hrází, ale ta je momentálně uzavřena kvůli jakési cyklistické akci. Hráz může být dlouhá tak 300 m, takže vyrážíme pěšky, Cesar dojede po jejím otevření. Ve skutečnosti nás předjede takřka okamžitě, protože po odstartování kolařů už je vše volné. Ovšem my díky pěšímu pochodu nejsme ochuzeni o momentální místní atrakci – brodění po nábřeží, zalitém rozlitým jezerem. Rázem se nám s Marcelou vybaví, že náš pražský Guatemalec Nacho povídal něco v tom smyslu, že ve Flores se vylila voda, ale při pohledu na mapu a město obklopené jezerem jsme usoudili, že mluvil jen o jeho poloze – byl ovšem informován docela přesně. Zajímavé je, že vylévání jezera z břehů podle místních legend souvisí s kultem koně Hernanda Corteze.Tento slavný dobyvatel Mexika, který se v roce 1525 vydal na další výpravu do Hondurasu – tentokrát ne proti indiánům, ale proti bývalému spolubojovníkovi Cristobalovi de Olid, který se rozhodl vybudovat na jihu vlastní impérium. Zde u peténského jezera zanechal  po přátelském setkání s místními Mayi kmene Itza jednoho ze svých zraněných koní. Indiáni, kteří podobné zvíře zřejmě nikdy neviděli, jej začali považovat za posvátnou bytost. Tato odlehlá oblast ještě dlouho nebyla postižena zájmem dobyvatelů, první františkánští misionáři se sem dostali až kolem roku 1618. Našli tu fungující mayské město zvané Tayasal a v jednom z chrámů sochu koně uctívanou coby bůh deště Chak. Přikázali tento projev modloslužebnictví okamžitě vhodit do jezera – a Chak se za to od té doby mstí povodněmi. Je zajímavé, že i poté ještě mayský Tayasal dále existoval, dobyl jej a dokonale zničil až Martin de Ursúa v roce 1697.

    Náš hotýlek Mirador de Lago – Výhled na jezero – je skutečně s jezerem spojen velmi důvěrně – z terasy hospody můžeme rovnou čvachtnout do vody, rozstřikované projíždějícími auty a motorkami. Provoz naštěstí s padající tmou utichl a můžeme se při konzumaci Galla kochat odrazem úplňkového měsíce na jezerní hladině. Pomalu se tu scházíme všichni a srážíme stoly. Majitel hotelu  přímo překypuje  snahou předvést se v tom nejlepším světle, ale to omotávání hrdla lahví piva ubrouskem a snahu dodat je na stůl všechny najednou by si mohl přece jenom ušetřit. Postupně si to ale sedne, objednávka večeře – hlavně špaget – dopadla též pozitivně a začíná se nám tu líbit. Bohužel to ale nemůžeme moc natáhnout, zítra totiž vstáváme ve 2,30. Čeká nás totiž noční přejezd do nejvýznačnější mayské lokality, Tikalu. Ten je sice jen asi hodinový, ale my jsme si již dříve jednomyslně odsouhlasili, že zvolíme ranní návštěvu se spektakulárním východem slunce nad pralesem s tyčícími se pyramidami. Navíc tou dobou by v areálu mělo být daleko méně lidí. Ani příplatek 100 quetzalů na osobu nás neodradil, nyní se ovšem ukazuje, že průvodce, který je při ranní návštěvě povinný, si účtuje horentní částku15$ na hlavu, a celá věc už zdaleka nevypadá tak lákavě – navíc se mi rázem v hlavě vynořuje má mírně řečeno rezervovanost k podnikům spojeným s východem slunce. Teď už se s tím ale asi nedá nic dělat, takže dopijeme a jdeme zalehnout obdarováni schlafrunkem od zářícího hospodského – nejspíš toho průvodce dohodil on.

 

16.3. 2014.  Flores – Tikal - Flores.

    Kupodivu nejsme sami, kdo se rozhodl pro ranní výlet, i na několik dalších nájemníků hotelu čeká vůz. Přičinlivý hostitel už je zase vzhůru, připravil nám na cestu tortilly, zřejmě určené k okamžité konzumaci. Ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás není s to v tuto hodinu něco požít, kopne do nás jen panáka a snídani zabalí.

     Přijíždí Cesar a objevuje se i průvodce Francisco, s dlouhými prošedivělými vlasy svázanými do copánku připomínající spíše člena Santana Bandu než universitního vědce. Cestou v autě většinou mlčí, což zatím nikomu nevadí, můžeme se aspoň v klidu dospat. Vjezd do Peténského pralesa signalizuje řada dopravních značek varujících před hady, tetřevy, nosály a dokonce jaguáry – což prý není nadsázka, v těsném sousedství Tikalu se usídlila jaguářice s mláďaty, která je pochopitelně nervózní z množství turistů.

      Jsme na místě, v temné recepci platíme vstup a vyzbrojeni baterkami vyrážíme do pralesa. A to rychle, průvodce Francisco kromě svých doposud skrytých historických znalostí předvádí další svou přednost – je to totiž ostrý chodec. Klopýtáme za ním přes kořeny a pěkně z nás teče – Peténský  prales opravdu dělá čest své charakteristice deštný. Dusno by se dalo krájet a ze stromů skutečně mírně prší. Francisco něco zahučí při průchodu kolem nějakého rybníčku, ale to mohou zaslechnout jen ti, kteří s ním dokáží držet krok – teprve později si zde za světla přečteme varování před krokodýly. Prales se na chvíli trochu otevře a v předjitřním šeru se matně vynoří siluety dvou vysokých chrámů – docela působivé. Ale my uháníme dál a celý pochod vyvrcholí výstupem po prudkém schodišti až do korun stromů, které nás hojně skrápějí svou vlhkostí. Dřevěné schody vyústí na schody kamenné – ty už patří vrcholové plošině Chrámu IV neboli Chrámu Dvouhlavého hada – se svými 64 metry nejvyšší stavbě v Tikalu. Začíná se rozednívat, takže vidíme, že schodiště je už obsazeno aspoň stovkou turistů, choulících se v ranním chladu a mlze, trpělivě očekávajících  velkolepé sluneční představení. Nejvíce to prožívá dvojice fotografů na okraji plošiny, neustále přestavující své stativy a opakovaně zaměřující objektivy do mlhy. Rozesadíme se na ještě prázdná místa a zapojíme se do čekání. Asi po půlhodině už je docela světlo, mlha ale nemizí ani v nejmenším. Pralesní ticho najednou prořízne bublavý řev, následovaný mnohačetnou odpovědí z různých míst – vřešťani vítají nový den. Ale ani tento opičí pozdrav tušenému slunci mlhu nerozehnal a když po další čtvrthodině oba fotografové začínají skládat své stativy, je celkem jasné, že východ slunce se dnes konat nebude. Definitivně to stvrzuje svým povstáním a důstojným mlčenlivým odchodem i Francisco – nezbývá než ho následovat.

    Dole pod pyramidou je piknikiště a záchody, posnídáme a Francisco konečně začíná povídat. Celkem nic nového, co bychom si nepřečetli v průvodci, ovšem nenabízí – což se celkem dalo čekat. Jeho příspěvkem je alespoň to, že nás provede kolem chrámu turistům jinak nepřístupným prostorem a ukáže vchody do tunelů, kudy se archeologové dostávají do vnitra chrámu, aby prozkoumali jednotlivé vrstvy. Chrámy byly totiž postupně dostavovány a to tak, že původní pyramida byla obestavěna další. Kdy se tak dělo zřejmě do značné míry určoval kalendář – Mayové měli z dnešního hlediska až neuvěřitelné znalosti astronomie a matematiky, na kterých vybudovali propracovaný systém cyklického obměňování času řízeného průběhem hned dvou jejich roků – haabu o 365 dnech a tzolkinu o 260 dnech. Do toho ještě třeba započítat lineární počet od určitého data v minulosti (na základě mayských dat pro ověřitelné skutečnosti jako zatmění Slunce či Měsíce jde o rok 3114 př.n.l.), který je ovšem též součástí cyklu. Tento lineární čas se počítá většinou ve dvacítkové soustavě a jeho jednotky jsou např. katun o 7200 dnech či batun čili 20 katunů.  Vznikl tak neskutečně složitý kalendářní systém  (měly do něj co mluvit i oběhy Měsíce a Venuše ), který potom určoval vše důležité v mayském životě, především dobu konání náboženských slavností i stavby nových chrámů. Například hned Chrám IV je postaven k 14. katunu 9.batunu tedy roku 711. Konce a protínání jednotlivých cyklů Mayové považovali za mocné a děsivé okamžiky, kdy bohové obnovovali nebeský řád – takto třeba chápat onen proslavený novodobý konec světa 21.12. 2012.

     Pralesními stezkami kolem mohutných stromů se vracíme do centra areálu. Místu zvaném El Mundo Perdido, Ztracený svět, vévodí nepřístupná 32 m vysoká pyramida, v jejímž nitru se ukrývají čtyři další, z nichž ta poslední pochází z doby kolem roku 700 př.n.l. a je nejstarší stavbou v Tikalu. Na sousední chrám – zřejmě tzv. Chrám tří komnat – lze vylézt, schodiště je ale pěkně strmé, při sestupu třeba jít trochu „naštorc“. Nahoře je svatyně – zde zřejmě docházelo obdobně jako ve všech mayských chrámech k lidským obětem – bohové byli vždy velice žízniví po lidské krvi.

    Na sousedním Náměstí sedmi chrámů se ani nezastavíme, Francisco nás dovede až na Velké náměstí, ohraničené na delších stranách Severní a Centrální akropolí a na kratších proti sobě stojícími Chrámy I a II – to jsou ty vysoké stavby, kolem kterých jsme procházeli za tmy. Velké náměstí bylo centrem Tikalu již od 3. století n.l., odkdy se datuje tzv. klasické mayské období.

    Je asi 9 hodin,  mlha se rozptýlila a slunce do nás najednou pěkně pere, jakoby chtělo odčinit svoji ranní nepřítomnost. Potkáváme český pár ze Semuc Champey – ti jeli rozumně za normální cenu 150 GTQ (quetzalů) na sedmou ranní hodinu a návaly turistů zatím netrpí – žádné davy tu překvapivě nejsou.

   Vylezeme si na schodiště Centrální akropole – ten antický název je pochopitelně vypůjčený, ale komplex paláců a chrámů měl zřejmě podobnou roli jako akropole starořecké. Ze schodiště je přímo ukázkový výhled na protější Severní akropoli a oba chrámy. Vyšší (44 m) Chrám I alias  Chrám Velkého jaguára byl postaven v 8. století za krále Yax Moh Choca, tedy Měsíce Dvojitého hřebene, jinak též zvaného Ah Cacao čili Čokoláda, který zde byl též pohřben. Tato doba, pozdní klasické období, bylo zřejmě obdobím největšího rozkvětu Tikalu, kdy byly postaveny všechny hlavní chrámy  – poté nastává rychlý úpadek a vůdčí roli mezi mayskými městskými státy přebírají severnější yucatánská střediska např. Uxmal a posléze Chichen Itzá. Chrámové schodiště je uzavřené, prý tu došlo k několika smrtelným úrazům. Ale na protější 38 m vysoký Chrám II  si vystoupit dá.

    Zatím ovšem prolézáme labyrintem síní a svatyní Akropole, včetně tzv. Malerova paláce, kde přebýval při místních průzkumech archeolog Teobert Maler. A zezadu je pěkný výhled na další chrám, v pořadí V., vysoký 55m. 

   Franciscova úloha končí, vyinkasuje požadovaný obnos – má jistě vystaráno na delší dobu. My mu to dáme v quetzalech – stále nám totiž připadá, že jich máme nějak moc. Příjemné překvapení – ve stánku mají studené Gallo. Dáme si druhou ranní tortillu a ještě jedno Gallo, Jiří mezitím konverzuje s obstarožní Američankou či Kanaďankou s českými kořeny a kolem pobíhají pávu podobní peténští krocani. Posíleni vyrážíme po zadním schodišti na ochoz Chrámu II, pod vrcholovou svatyni zdobenou reliéfy tří démonických tváří, podle kterých se mu také přezdívá Chrám masek. Pak si ještě prolezeme terasovitou Severní akropoli s výhledem na Cenntrální. Odtud se můžeme kochat výhledem na všech 5 hlavních chrámů Tikalu, neboť je odtud vidět i náš ranní Chrám IV a v pralese poněkud ztracený Chrám III (55 m), momentálně v rekonstrukci.

    Vyrazíme ještě jednou k Chrámu IV, na schodech pod vrcholem je jen jedna partička, a i ta rychle mizí. Východ slunce to sice není, ale pohled na špičky chrámů tyčících se z pralesa stojí za to. Na zpáteční cestě s pěknými průhledy na Čtyřku míjíme obětní oltář a stélu se zobrazením panovníka, možná je to dokonce slavný Měsíc Dvojitý hřeben. Ještě jednou obejdeme pyramidu ve Ztraceném světě a dostaneme se na ráno opominuté Náměstí sedmi chrámů – není tu ani noha kromě černých opic, nejspíše chápanů, v korunách stromů. Kolem Pětky se dostaneme na Hlavní náměstí a od něj už urychleně kmitáme k parkovišti, dvanáctá čili čas odjezdu se totiž nachyluje. Před východem se s námi loučí kolem cesty rejdící skupinka nosálů. A při zpáteční cestě nás čeká ještě povinné vyfocení u dopravní značky varující před jaguárem.

    Co s načatým odpolednem v Peténu? Městečko je malé, náměstí s parkem a kostelem máme prolezlé za chvíli, koupě rumu pro Nacha je taky hned hotová, holt nezbývá než se před sálajícím vedrem ukrýt do hospody. A volba to byla dobrá, hotýlek El Peregrino nám uvařil výborně a levně.

    Večer opět trávíme na naší nábřežní terase, hoteliér se nám snaží vnutit jakousi cenově výhodnou rybu (z 160 na 80), ale jsme docela plní, spokojíme se s hamburgerem a pár pivy. Nakonec se šéfovi podařilo v naší společnosti aspoň čtyři ryby udat, takže je opět spokojen a závěrečnému panáku neunikneme.

 

17.3. 2014.  Flores – Placencia.

   A rannímu taky ne, a ne jednomu. Tentokrát vyfasujeme místo tortill toasty. Vstáváme totiž zase pěkně brzy, v 6 hodin vyrážíme na další přejezd, dokonce mezistátní – na chvíli se loučíme s Guatemalou a čeká nás Belize. Oproti původnímu plánu došlo k velmi příznivé změně – dle původních propozic jsme se měli přesouvat místní dopravou, ale včera Cesar doporučil svého kolegu s licencí pro Belize, což bylo Sylvou přijato a námi pochopitelně velmi uvítáno.

    Auto je v podstatě stejné jako předchozí, jen řidič je poněkud ostřejší než Cesar, takže na hranicích jsme už v 8 hodin. Kupujeme zásobu piv, protože ubytování v Placencii, kde strávíme naše dva belizské noclehy na břehu Karibského moře, zahrnuje též ledničku – bůhví, jak to v Belize s pivem vypadá. A nastává vyplňování dotazníků, jak na guatemalské straně, tak na belizské, tam je navíc spojeno s úplatkem 20 GTQ, o kterém se nikde oficiálně nepíše, ale bez něj nás do Belize nepustí. Řidič ještě vyřídí pojištění a můžeme pokračovat.

    Belize, do roku 1981 Britský Honduras, je stále členem Britského společenství a je to hned vidět např. na bankovkách s tváří  Alžběty II. Ty vyfasujeme hned v prvním marketu u pumpy, který je na rozdíl od guatemalských moderní a klimatizovaný. Platíme US dolary a hbitě nám vrátí dolary belizské – přepočet není tak složitý, 1 USD = 2 BZD. A co se týče piva, obavy byly zbytečné, britská tradice přetrvala i v pivovarnictví. Nabídka je daleko bohatší než v Guatemale.  Vévodí značka Belikin, a hned naše první koupě je tmavý 6,5 % stout!

   Pokračujeme v cestě, kupodivu jedeme vpravo, což by člověk v bývalé britské kolonii nečekal. Obyvatelstvo je velice různorodé, ale převažují kreolové – míšenci černých otroků a anglických pirátů. Britský Honduras vznikl na území formálně sice španělském, ale od konce 16. století ovládaném britskými korzáry, které přešlo na konci 18. století pod britskou korunu i oficiálně. Katolické náboženství je v menšině, převažuje anglikánské a v poslední době se začínají šířit obce mennonitů.

    Projíždíme krásnou pralesní vrchovinou a konečně se před námi objevuje Karibské moře. Podél pobřeží pokračujeme na jih, na chvíli stavíme ve vesničce prkenných domků na chůdách – jedná se o obydlí etnika Garifunů, potomků černých otroků a karibských indiánů, kteří byli převezeni po vzpouře na konci 18. století z karibského ostrova Svatý Vincent sem na ostrov Roatán a z něho postupně osídlili zdejší pobřeží. Jana mávající foťákem nadšeně mizí mezi chýšemi, její dcera Olga vrtí hlavou a říká, že je zvědavá, kdy jednou dostane od místních přes hubu – zatím to zase dopadlo dobře.

    Placencia leží na úzkém písečném poloostrově, z jedné strany laguna, z druhé Karibské moře. Je to zajímavý konglomerát garifských dřevěných baráčků, hotýlků snažících se zachovat podobný styl a množství hospůdek všech možných světových kuchyní. Po ulici, což je vlastně prkenný chodník na písku, se promenáduje pestrá směska, od otylých amerických turistů přes různé zhuleně působící exoty a rastamany až po indiánské a černošské prodejkyně všeho možného. Naše ubytování je v jednopatrovém dřevěném domku, apartmán o dvou ložnicích a prostorné kuchyni sdílíme s Romanem a Jitkou.

    Písečná pláž pod palmami se mi docela líbí, ale většina výpravy si stěžuje na nějaký pach, který já necítím, takže si nenechávám kazit náladu – ani tím zápachem ani krátkou přeprškou. Karibskou pohodu přiživíme pár belikiny, pro které ovšem musím vyrazit do asi 10 minut vzdáleného krámu ve „vnitrozemí“ – kupodivu na pláži není žádný bar – že by se zase poučili od USA? Belikin stojí kolem 5 BZD, lahve některých druhů jsou dokonce vratné. V obchodě platím belizskými dolary, zpátky dostanu tentokrát pro změnu americké. Při cestě zpět si všimnu, že přímo za naším bungalowem je mohutná kvádrovitá budova na betonových pylonech s nápisem Hurricane shelter – tedy úkryt před hurikánem. Jejich sezóna ale naštěstí není, úkryt je obsazen jakousi halasící školní omladinou.

    Hospoda doporučená Janou a Olgou má jednu nevýhodu – nevedou tam pivo. Takže s Petrem a Janou končíme v sousední thajské, tam Belikin mají. Postupně dochází Jana s Olgou a Roman s Jitkou, zbytek výpravy se zasekl naproti, kam posléze dorážíme i my. Doma ještě popijeme něco vína, které s sebou vláčíme už od Atitlánu. Ale zaléháme docela brzo, ty belikiny byly přece jen trochu silné a zítra nás čeká lodní šnorchlovací výlet..

 

 

18.3. 2014.  Placencia – lodní výlet do NP Laughin Bird Caye.

   Ráno je jako na potvoru zataženo a skoro to vypadá, že se dá do deště. Sylva nás svolává a sděluje, že agentura, která organizuje lodní výlety, navrhuje změnu plánu, a sice bližší ostrov Laughin Bird Caye místo původního vzdálenějšího Silk Caye s tím, že nám každému vrátí 10 USD (původní cena byla 75). Nejsou tam sice slibované manty, které potřebují větší hloubku, ale korály jsou blíže k hladině, což je při zatažené obloze a tím pádem zhoršené viditelnosti podle mě rozhodující. Sylva navrhuje hlasování – zdá se mi to trochu nesmyslné, místní agentura snad ví, co je lepší. Hlasování dopadlo ve prospěch schůdnější varianty Laughin Bird Caye, ale Roman a hlavně Petr jsou na ty manty zřejmě tak natěšeni, že se nechtějí vzdát a po přesunu ke kanceláři agentury organizují nové kolo hlasování, tentokráte i za použití úplatků („tak dobře, Silk Caye za biftek“) a dosahují remízy. Přijde mi to asi tak smysluplné, jako když parta lyžařů, z nichž někteří budou mít běžky poprvé na nohou, hlasuje o tom, zda vyrazit na hřebenovou tůru, když je zákaz vycházení. Naštěstí trochu rozumím, co k tomu říká zaměstnankyně agentury, a je mi jasné, že i kdyby to bylo 10:0 (Jiří s Natašou nejedou), agentura si to riziko na triko nevezme. Silk Caye je podle zde vyvěšených fotek opravdu jen pár palem a několik čtverečních metrů písku,  navíc je 20 mil vzdálený a je až za korálovým reefem, který chrání před vlnami. Zprávy o tamější situaci pocházejí z aktuálního telefonického rozhovoru s tam sídlícím rangerem. Prý tam nikdo z celé Placencie dnes nepojede. Takže je rozhodnuto, proběhne zápůjčka potápěčské výstroje pro ty, které ji nemají,  a jdeme do přístavu, Petr poněkud nakvašeně.

   Posádku tvoří dva exoti, lodivod a potápěčský průvodce. Loď je otevřený člun  tak akorát pro nás a pěkně to kalí, na rozbouřeném moři by to jistě žádná pohoda nebyla. Míjíme několik jiných caye, jak se říká místním ostrůvkům, někdy je to opravdu jen chatka a pár stromů na atolu tak 10x5 m. Jeden ze vzdálených ostrůvků přímo před přídí se rychle zvětšuje a zároveň se nad ním projasňuje obloha – je to opravdu náš cíl, a v najednou se zjevivším slunci dokonale splňuje představu o karibském ráji. Tak 200 m dlouhý, v nejširším místě má maximálně 15 m, krytý bílým pískem a porostlý kokosovými palmami – jako vystřižený z propagačního katalogu. A jako bonus pelikání, vrhající se střemhlav do moře nebo se pohupující na vlnách kolem a hltající či trávící svou kořist.

    Je to národní park, takže má svého rangera sídlícího v bílé prkenné chatce. Seznamuje nás s pravidly – nedotýkat se korálů, nekrmit ryby, do vody je povolen vstup jen na určených místech břehu, kde nejsou korály. Sylva se ujímá hlídání věcí - i když zdánlivě nic nehrozí, kromě nás je tu jen ještě jedna další parta turistů, ale co kdyby... Zbytek si nasazuje masky a popřípadě ploutve a vedeni průvodcem jde na to. A hned se ukazuje, že by to byl v rozbouřeném moři asi pěkný malér, aspoň čtvrt hodiny totiž trvá, než se některé naše patápěčky s brýlemi a hlavně šnorchlem skamarádí.

   Dopolední plavba vede kolem k pevnině  přivrácené strany ostrova. Voda je krásně čistá a kromě obvyklých korálových rybek se objevuje i barakuda, kterou průvodce přiláká svým modrým šnorchlem hozeným na dno. Jindy zase vyšťourá zpod kamení na dně velkou langustu, až neskutečně rychlou. I na rejnoka dojde, i když ne tak velikého jako obří manty. Roman vše fotí svým podmořským aparátem, takže budeme mít i dokumentaci. Během hodiny se prošnorchlujeme až za severní cíp ostrova a máme už toho docela dost, takže směřujeme ke břehu. Mně se to tedy líbilo, ale Petr stále brblá, že tedy musím uznat, že by to bylo u Silk Caye určitě lepší, až už na něj trochu vyjedu.

    Relaxujeme na ostrůvku, cestičky jsou tu značeny obrovskými lasturami, fotíme pelikány a dokonce z břehu další barakudu v mělké vodě. Mezitím je hotov oběd, výborně kořeněné kuře s rýží, zelenina a ovoce, voda, džus – pivo bohužel nevzali, ono tu zřejmě bude zakázané.

    Kolem druhé vyrážíme na další plavbu, vedenou druhým průvodcem-lodivodem. Zase asi hodina, tentokráte na vnější straně ostrova, snad ještě hezčí a s dalším rejnokem, tentokráte značně větším. Nakonec i Petr vypadá spokojeně, tak snad už nelituje, že nezůstal s Jiřím a Natašou v Placencii.

    Závěrečná idylka našeho povalování v mělké vyhřáté laguně se ovšem vůbec nelíbí pelikánům, jejichž to zřejmě bylo oblíbené loviště a nyní  projevují svoji nelibost těsnými přelety nad našimi hlavami. Ale už se brzy dočkají, čas našeho odplutí se naplnil a musíme jim to tu zase přenechat. Při oblékání mnozí z nás zjišťují, že se pěkně připekli, nejhůř to asi odnesla záda Olgy. Bez ohledu na spáleniny jde po návratu ještě většina k moři, já s Marcelou už zůstáváme s Belikinem na našem balkónku a pozorujeme okolní plancencijský život. Záda mě taky docela pálí, Marcela na to vyzrála – koupala se totiž v tričku.

    Večer se všichni slezeme ve včerejší závěrečné restauraci – vaří tu opravdu výborně, takže se přeneseme i přes obvyklé trable se záměnou jídel a neosvětleným silně utajeným záchodem. Zítra se už bohužel vracíme do Guatemaly, určitě bychom tu vydrželi aspoň o den déle a snad by i ten Silk Caye vyšel.

 

19.3. 2014.  Placencia – Punta Gorda – Livingston.

    Návrat do Guatemaly bude zřejmě docela zajímavý, protože postupně vystřídáme čtyři dopravní prostředky. Nejdříve dovlečeme svá zavazadla do přístaviště lodních taxíků, odkud by měl v 8 hodin odplouvat náš člun. Objeví se dokonce ještě dříve, a bludištěm kanálů a mangrových houštin nás převeze z placencijské kosy na pobřeží, kde se vecpeme do tří taxíků. Ty nás dopraví na autobusové nádraží, kam právě přijíždí zelenočervenooranžový bus, dle Sylvy barevně odpovídající naší lince společnosti James Bus Line  – ale to už by bylo příliš krásné, tenhle jede opačným směrem na sever do Belize City, zatímco my směřujeme na jih do Punta Gordy. Náš spoj by měl dorazit asi za hodinu, v 9 h, což potvrzují i posedávající zaměstnanci „terminálu“. Jízdní řád sice tuto skutečnost poněkud zpochybňuje, má totiž jet jen ve vybrané dny a dnešní středa mezi ně nepatří. Naději dává následující spoj v 9,20 h, ten zase nemá na tabuli udán čas příjezdu do Punta Gordy, což všechny ostatní linky mají – že by se předem počítalo s jeho tajuplným zmizením?  

     Po několika falešných poplaších se autobus skutečně v 9,20 h objevil. Je naštěstí poloprázdný, dost lidí tu vystoupilo. Zabíráme volná místa, na mém sedadle se povaluje černý igelitový pytlík s poloprázdnou flaškou vody. Část vystoupivších se zase vrátila, zřejmě si jen byli odskočit na záchod. Mezi nimi je ovšem i babka, která nás ostře sprdává, že jsme jí zasedli místo – onen pytlík, který jsme považovali za odhozený bordel, byl zřejmě totiž její rezervací – ještě že jsme to nevyhodili. Vracíme jí ho a chceme jí sem pustit, ale už se naštěstí usadila za námi, kde bylo také volno.

    Asi hodinu a půl trvající přesun je docela rušný, dveře se vůbec nezavírají, protože v nich většinou stojí průvodčí, který se docela činí. Vybírá jízdné, organizuje ukládání zavazadel do sítěk či vyhlíží případné cestující, kterým autobus zastavuje i mimo zastávky. Funguje též jako pošťák, občas předává balíčky adresátům čekajícím na zastávkách, nebo si je naopak vyzvedává.

    V Punta Gordě vystupujeme a jdeme na celnici. Zase vyplňujeme dotazník, zatím belizský, a také platíme odjezdovou taxu – původně ohlášených 27,50 USD se kupodivu o pár dolarů smrsklo. Za celnicí je molo, kde nás čeká dnes už poslední plánovaný dopravní prostředek –otevřený člun. Ten nás má dopravit přes zátoku  Amatique do Livingstonu v Guatemale. Ale ještě si musíme chvíli počkat, neboť posádka je podrobena belizskými orgány náročné kontrole co se týče všech požadovaných papírů – Belize a Guatemala se totiž, jak už to u sousedů často bývá, nemají zrovna v lásce.

   Konečně je byrokracie uspokojena a vyrážíme. Asi po hodinové plavbě, sice rychlé, ale jinak klidné, se pobřeží napravo přiblíží a po průjezdu kolem přístavu přirážíme u malebného domu vystrčeného na pilotech do moře – a ukazuje se, že je to dokonce náš hotel. Je to docela příznačné, do Livingstonu nevede totiž žádná silnice a jediný možný přístup je lodí.

   Je asi jedna odpoledne a hrozné vedro. Hodíme bagáž na pokoj, v sousedním krámku bleskurychle zakoupíme zásobu piv, jedno do sebe kopneme a uháníme za Sylvou, která slíbila na odpoledne objevitelský pěší výlet po pobřeží k vodopádům zvaným Los Siete Altares, Sedm oltářů. Nejdřív je ovšem třeba splnit vstupní formality a opět se úředně přihlásit v Guatemale. Imigrační kancelář je na vrcholu příkře stoupající ulice, než tam dorazíme, leje z nás tak, že z čela kapající pot ozdobí můj vyplňovaný formulář několika rozpitými skvrnami. Uvnitř malé kanceláře, kde se postupně vystřídáme, je krásný klimatizovaný chládek, takže se ani nedivím místnímu úředníkovi, že práce zde si váží, což dává najevo přepečlivou kontrolou zapsaných údajů s pasem, aby se závěrečným veledůležitým gestem posvětil razítkem náš další pobyt.

    Protože čas docela poskočil a Sylva tvrdí, že je nutné vrátit se z bezpečnostních důvodů za světla, padl návrh, myslím od Jany fotografky, zda nevyužít aspoň na průjezd Livingstonem taxíky – jsme totiž na jeho opačné straně. Brání se jen Jitka, že se chce projít, ale nakonec podléhá a taxíky jsou objednány. Ještě si stačíme koupit smažené kuře, ale už ne ho sníst – taxíky jsou tady. Asi dvoukilometrovou cestu, která z našeho hlediska vypadala chvílemi naprosto nesjízdně, kupodivu zvládly – ale přes visutý most překonávající ústí řeky už budeme evidentně muset po svých. Platíme 10 quetzalů na osobu a můžeme vyrazit – ale před tím si ještě jdu koupit pivo do boudy opatřené reklamou na Gallo. K mobilu přisátá prodavačka mě gestem odkáže k ledničce – beru si dvě krásně vychlazené plechovky, což mi vnuklo úžasnou myšlenku - vyměnit svoje dvě teplající piva z batohu za čerstvá z ledničky, což také okamžitě provedu. Oslněn svou genialitou zaplatím nakonec ovšem všechny čtyři, což mi dojde až venku...

    Cesta k Oltářům vede po krásném pobřeží kolem garifských domků na kraji pralesa, a palem naklánějících se nad moře plné pelikánů a volavek. Tak zhruba po 3 kilometrech procházíme pod stromem obsypaným černými supovitými ptáky, nejspíš kondory krkavcovitými. Za dalším stromem, osazeném tentokrát pro změnu kormorány, je  i hospoda, kterou netradičně míjíme, neb jsme tentokrát  zásobeni dostatečně. Za ní je vstup k oltářům, platí se 20 quetzalů. Cesta sleduje pralesní  říčku, přes úvodní kaskádu s jezírkem. Často musíme brodit nebo šplhat po zarostlém břehu. Julie skoro okamžitě otáčí, ostatní se ale nevzdávají a po několika nevydařených pokusech o pralesní zkratky nakonec dorážíme k závěrečnému bazénku, okupovanému párem v plavkách, jehož pánská část oslňuje skoky ze skalky do vody a dámská tetovanou prdelí. Jinak to není nic moc, vodopád je prakticky vyschlý. Ale konečně můžeme dojíst kuře a v klidu ho zapít.

   Jana s Olgou přichází s návrhem, zda by nebylo dobré vzít si taxík od mostu i zpět, my souhlasíme a Sylva telefonicky objednává – ostatní se nepřipojili. Zpáteční cesta kolem pobřeží je díky nízkému slunci ještě fotogeničtější než cesta sem, ale vodní ptactvo už někam zmizelo.

    Za mostem už čeká taxík, veze nás tentokráte delší cestou mezi prkennými garifskými domky s pěknými výhledy na moře. Cestou přibereme do kufru pár od vodopádu, ale závěrečný účet je paradoxně vyšší – 15 quetzalů. Během čekání na zbytek výpravy se usadíme na kryté terase v prvním patře hotelu jinak obsazeného halasící guatemalskou omladinou, popíjíme Gallo a kocháme se výhledy na malebný přístav, loďky obsypané pelikány a kupící se mraky.

    K večeři, která se koná v restauraci přes ulici, máme kolektivně objednánu havajskou rybu mahi-mahi (80 quetzalů) – snad jen s výjimkou Přemka se steakem. Pár piv k tomu, na závěr místní kořalka jako pozornost podniku a další pozornost v podobě pytlíku s osmi miniaturními prý tradičními panenkami. Nejsou to ovšem panenky obyčejné, jsou to panenky čarodějné. Když si je dáte přes noc pod polštář, splní vám přání. Třeba by to mohla vyzkoušet Olga, kterou stále trápí spálená záda ze šnorchlování v Belize, ale z Marcelina popudu jí přece jen raději nabídneme mast Bepanthen, která obsahuje panthenol proti spáleninám – prý to docela pomohlo. Když o těch panenkách vyprávíme v Praze Guatemalci Nachovi pocházejícího z Morales Izabal nedaleko odsud, směje se, že o něčem podobném v životě neslyšel a že je to zřejmě další fígl na turisty.

     Ještě pár piv na terase a můžeme spokojeně zalehnout v našem luxusním pokoji zdobeném květinami, motýly, Van Goghem a Raffaelem. A najednou si uvědomuji, že je to naše předposlední noc v Guatemale.

 

20.3. 2014.  Livingston – Rio Dulce – Copán Ruinas.

    K ránu prší a navíc nejde elektřina, takže část naší výpravy, která spala v přízemí v cimrách bez oken, měla trochu problémy s balením. Ale po snídani, která je dnes v ceně noclehu, navíc v pěkné prosklené jídelně nad oceánem, je zase pěkně. U hotelového mola už čeká člun, stejný jako včera, a vyrážíme proti toku řeky Rio Dulce, což je vedle cesty po moři další možnost, jak se dostat do Livingstonu. Široký tok řeky v ústí se dost rychle zúží, po obou březích se najednou tyčí vysoké skalní stěny porostlé džunglí a my proplouváme nádherným kaňonem zvaným Cueva de la Vaca. Na stromech kolem posedávají volavky, pelikáni a kormoráni, pokud se zrovna nevrhají do řeky za svou kořistí. Ale vyskytují se tu i vychytralejší jedinci, kteří se přiživují na kořisti druhých, jak nám předvedla jedna volavka, která se okamžitě vrhla na úspěšného kormorána a ulovenou rybu mu vyrvala. Občas míjíme kanoe domorodců či jejich příbytky na kůlech, dokonce jeden pěkný kostel.

     První přistání je u dřevěného mola a taktéž  dřevěné hospůdky. To místo se nazývá Aguas Calientes , Horké vody - vedle mola totiž vyvěrají přímo do řeky horké prameny.  Zatímco většina výpravy se v nich nechává opařit, já  s Marcelou vyfasujeme baterky a se Sylvou coby tlumočnicí vyrážíme s průvodcem Felixem po strmých stezkách nahoru, abychom se zanořili do jeskyně.  A je docela pěkná, s krápníky (u kterých se Felix nechává nadšeně fotit), netopýry a s  pro nás netypickým jeskyním horkem. To ale není nic proti následující saunové jeskyni opatřené lehátky, tam jsem vydržel pár sekund a se zcela zamlženou optikou brýlí i foťáku zase musím honem ven. U vchodu vidím něco se hýbat při stěně a když sundám brýle, zjistím, že je to obří ropucha.

     Osvěžíme se z té jeskynní sauny  Gallem a plujeme dál. Za Horkými vodami, se tok řeky výrazně rozšiřuje a Rio Dulce tu vytváří rozlehlé říční jezero zvané El Golfete, kde jsme v pěkné leknínové zátoce pojednou obklopeni několika čluny s dětskou posádkou a dokud si od nich něco nekoupíme, nelze plout dál. Naštěstí ještě alespoň někteří pár quetzalů mají – nám se předpokládaný přebytek nějak záhadně smrskl  - a díky tomu jsme ze spárů těchto mladistvých komerčních pirátů propuštěni ve zdraví. A podle usměvavých snědých tváří je druhá strana též spokojena.

   Proplujeme kolem ostrůvku, který slouží jako hnízdiště mořských ptáků, a před námi se tyčící most signalizuje městečko Rio Dulce. Za ním  řeka přechází do největšího guatemalského jezera Lago de Izabal, na jehož  břehu se tyčí pevnost San Felipe postavená v polovině 17. století na ochranu před piráty. Je pěkně zrekonstruovaná a obklopená krásně zeleným parkem s mnoha piknikišti. Vystoupáme na obě věže, prolezeme bastiony opatřené děly namířenými na jezero, vyfotíme se u nich a s doplněnou zásobou Galla se vracíme k naší lodi, která nás odveze zpět do městečka, kde nás zase po čtyřech dnech s úsměvem vítá náš spolehlivý  Cesar a jeho vozidlo.

    Opět nás čeká dlouhý přesun s dalším překročením státní hranice, tentokrát honduraské. Projíždíme poblíž Morales de Izabal, což je rodiště našeho Nacha. Když to neprozřetelně prozradíme, hned se v autě vylíhne nápad, že bychom mohli jeho příbuzné navštívit. Naštěstí Jiří též neopatrně prozradí, že v Praze pronajímá vilu, a hned se zájem společnosti obrátí na bližší cíl – vede v tom obzvláště Petr, už delší dobu pokukující po guatemalských či belizských nemovitostech.  

    Projíždíme malebnou kopcovitou krajinou s mnoha kaktusy, jak vystřiženou z nějakého westernu z mexického prostředí. Vše probíhá dobře až do chvíle, kdy se najednou octneme na konci dlouhé stojící kolony, vinoucí se dolů do údolí. Sylva se jde zeptat postávajících a dolů zírajících řidičů, co se děje. Odpověď je neveselá, dole se převrátil kamion a už od 6 ráno se ho marně snaží vyprostit. Teď jsou 4 odpoledne, na honduraskou hranici to máme ještě minimálně hodinu a prý se zavírá v 6 – což je dost tragická situace. Cesar sice tu zavíračku posouvá na 11 večer, ale vzhledem k tomu, že kalamita už trvá celý den, to také nemusí stačit. Zezdola sice pár aut projelo, ale pak silnici zase zavřeli. Jdeme se tedy podívat dolů, návěs kamiónu leží napříč silnicí, policie ozbrojená hrozivě vypadajícími kvéry nepouští ani motorky, ale občas se k ní nějaký řidič přitočí a ten se potom může kolem překážky prosmyknout – korupce tu zřejmě má zelenou. Plno aut v koloně se dopředu posunuje levým pruhem, blíže k zátarasu budou mít větší šanci. Snažíme se Cesara přimět k podobné činnosti, napřed odmítá, ale potom přece popojede – moc to stejně nepomohlo. Opakovaně putujeme zkontrolovat situaci – na scéně se objevily dva pojízdné jeřáby a snaží se návěs nějak posunout, zatím neúspěšně. Kolem fronty putují prodejci ovoce a zeleniny, dokonce se objevil i zmrzlinář upozorňující na sebe zvonkem. Dámy začínají být nervózní, není kam jít na záchod.

    Konečně asi po dvou a půl hodinách nastává nějaký vzruch, všichni postávající se kvapně vracejí ke svým vozidlům – dole se něco hnulo a napřed prý pustí proud zezdola, pak snad nás. A skutečně se asi po 20 minutách fronta pohnula i ve směru dolů. Už za tmy projíždíme kolem odsunutého kontejneru a po nutném zastavení na záchod pokračujeme směr Honduras. Hranice naštěstí opravdu nezavřela, zase vyplňujeme a platíme vstupní poplatky,  u místního překupníka měníme asi 20 USD za honduraské lempiry v poměru 1:19 – lempira tedy zhruba odpovídá naší koruně.

    V našem cílovém městě Copán Ruinas probíhá fiesta, na náměstí plno stánků, davy lidí, hraje hudba a vůbec je veselo – prý oslava 20. března. Po ubytování v hotýlku hned vedle náměstí se na to jdeme podívat. Právě probíhá volba královny krásy. Ale v tom davu se necítíme moc bezpečně, určitě to bude ráj kapsářů, a tak se brzy uchylujeme do tiché hospůdky hned vedle našeho hotelu. O nic nepřijdeme, na velkoplošné obrazovce běží přímý přenos z 50 metrů vzdáleného náměstí. Postupně se tu objeví skoro celý zájezd a hospoda rázem tak tichá není. Místní cerveza jménem Salve Vida za 35 lempir není špatná, asi jsme si měli vyměnit více – ale prý tu všude berou i quetzaly. No ale nějakou rezervu si nechat musíme – místní večeři tedy vypustíme, stejně tu nejspíš nevaří. Naštěstí jsme při nákupu hamburgrů u poslední pumpy měli velké oči - zdá se, že nám kromě večera vystačí i na snídani. A v hotelu si ještě dáme trochu vína, které vezeme už od Atitlánu – nějak na něj nebyl čas.

 

 

21.3. 2014.  Copán Ruinas – Copán – Guatemala City.

   Po snídani z včerejších hamburgerových přebytků vyrážíme už společně k asi 20 minut vzdálenému archeologickému areálu Copán . Vstupné je 15 USD, kupodivu výhodnější by to bylo v lempirách. Projdeme lesíkem, kde se to hemží velkými červenožlutomodrými papoušky ara, ať už v krmítkách, nebo na stromech, či dokonce zobajícími v trávě jako slepice. Každou chvíli kolem nás prolétnou hejna jiných žlutozelených ptáků, směřující ke svým hnízdům visícím ze stromů.

    Copán – památka UNESCO od roku 1980 - se na rozdíl od Tikalu nevyznačuje tak monumentální architekturou, ale zato vyniká množstvím několikametrových kamenných stél zobrazujících místní panovníky. Většina z nich je umístěna na tzv. Velkém náměstí neboli Náměstí stél, které je obklopeno dalšími stavbami  a pralesem. V centru náměstí stojí pyramida a severně od ní je louka se stélami. Většina z nich zobrazuje panovníka jménem Osmnáct Králík (mně tedy dává větší smysl Osmnáct králíků), nástupce slavného vládce jménem Kouřový Jaguár, budovatele i dobyvatele, který vládl skoro celé 7. století a povznesl Copán na rozhodující mocnost celé oblasti. Osmnáct Králík pokračoval  v jeho výbojích, ale nakonec byl soupeři zajat a popraven. Posledním velkým vládcem Copánu byl na přelomu 8. a 9. století Kouřová Mušle, po něm již následuje podobně jako v Tikalu postupný úpadek a zánik – vyčerpaná půda už nedokázala uživit početné obyvatelstvo.

     Nejznámější je Stéla A, jejíž kresba vytvořená roku 1839 Frederickem Catherwoodem, účastníkem objevitelské cesty vedené Johnem L. Stephensem, patří k těm artefaktům, které probudily světový zájem o zaniklou mayskou civilizaci. Je tu již jen kopie, pravá je v muzeu před vchodem. Ale některé další stély, jako třeba Stéla B nebo Stéla C se zbytky barvy jsou tu v originále – před nepřízní počasí jsou chráněny stříškami. Před stélou D stojí oltář s děsivým zpodobněním boha deště Chaca, odpovídajícím krvavému účelu místa lidských obětí, které se na něm odehrávaly.  

     Jelikož jsme přišli hned po otevření, ani tu není moc lidí, kromě nás jen skupina Poláků a školní třída, která se ale způsobně drží pohromadě a naslouchá výkladu svého učitele. Vylezeme na pyramidu a z ní kolem hřiště na pelotu (obřadní míčová hra, po níž bylo vítězné družstvo obětováno – ale možná jen jeho kapitán)  k nejvyhlášenější památce Copánu, ke Schodišti hieroglyfů. Na 63 schodech je vytesáno asi 1400 znaků, dokumentujících historii copánské dynastie od r. 426, kdy se vlády ujal první panovník Yax Kuk Mo – v překladu prý opět poněkud nesmyslně Quetzal Papoušek Ara. Před schody je další stéla, tentokráte zobrazující vládce Kouřová Mušle, za jehož vlády schodiště vzniklo. Dojem bohužel trochu kazí dost nevzhledná střecha chránící schodiště před škodlivým vlivem počasí.

     Na Jižní Akropoli vylezeme po schodišti Chrámu nápisů, za jehož vrcholkem s mohutnou cejbou, posvátným mayským stromem, se nachází řada chrámů obklopující Východní a Západní náměstí. Východní náměstí zvané též Náměstí jaguárů podle dvou soch těchto šelem přiléhá k chrámu, na jehož vrcholku je svatyně, jistě opět místo lidských obětí. Na Západním náměstí je další slavný objekt respektive jeho kopie, oltář s vyobrazením 16 mayských panovníků. Dalo by se tu být ještě dlouho, ale čas už nás zase tlačí a musíme se pomalu nasměrovat k východu. Před ním je muzeum, prý velmi působivé. U mě s Marcelou ale už převážil hlad a žízeň, zhruba za hodinu odjíždíme a čeká nás zase pěkně dlouhá štreka do Guatemala City, naštěstí - a zároveň bohužel - už poslední.

    Co se týče žízně, podařilo se jí uhasit hned za východem v krámku,  který se napřed tvářil jako prázdný, ale po chvíli hledání jsme objevili  asi dvanáctiletého kluka pohupujícího se v hamace.  Na naši žádost o cervezu ovšem reagoval nadšeným kýváním a urychleným úprkem do polí, kde zmizel uprostřed  banánové plantáže. Uplynulo několik dlouhých minut a my jsme se pomalu začínali obávat, že došlo k nějakému osudovému nedorozumění. Ale právě ve chvíli, kdy už jsme málem odcházeli, vyběhl kluk z banánovníků vítězně mávaje dvěma lahvemi – naštěstí vychlazenými, protože odmítnout už by to nešlo. Ovšem s placením nastal problém, prodavač pochopitelně neměl drobné. Ale zase bral všechny tři možné měny, ač jak se ukázalo, o jejich vzájemném kurzu měl představy značně mlhavé. Takže jsme nakonec nakoupili kombinovaně – jedno pivo za 20 quetzalů (tedy asi 3 USD), což je na místní poměry předražené, u druhého se ale spokojil s jedním dolarem, takže skóre bylo nakonec srovnáno. Zbylé lempiry nám posloužily k nákupu smaženého kuře v bistru a závěrečného piva v naší hospůdce. Ještě něco zbylo na cestovní vodu, tu ale bylo docela obtížné sehnat –  náměstí sice bylo poseto stánky, ale  včerejší fiesta zřejmě pokračovala a všude měli paradoxně jen pivo (což bych za jiných okolností pochopitelně uvítal). Nakonec jsme uspěli na tržišti, kde jsme potkali Romana s Jitkou, kteří zde obědvali pod Cesarovým patronátem.

     Šestihodinová jízda do hlavního města Guatemaly se stala zážitkem docela depresivním, hlavně vysokým počtem potkávaných bouraček vypadajících dost hrozivě – několik převrácených kamiónů, dokonce jedna cisterna napříč silnice. Takže jsme si docela oddechli, když jsme konečně po asi hodinovém ploužení ucpanou metropolí zaparkovali kolem sedmé hodiny před naším hotýlkem. Personál za námi okamžitě zamkl a tím zamezil možným sebevražedným vycházkám po noční městě, které se možná někomu ilegálně honily v hlavě.    

    Poslední večeře v příjemném hotelovém atriu – i když menu odpovídalo spíše snídani, po ní pár posledních piv. Poslední quetzaly, asi tak stovka na osobu, půjdou na Cesara – jeho spolehlivost výrazně přispěla k celkovému dobrému vyznění celé výpravy. Hodnotíme zájezd, vládne spokojenost, nic podstatného vytknout nelze – takže to zapijeme několika rumy a můžeme zalehnout – balení necháváme na ráno, dnes by to asi nedopadlo.

 

22.3. – 23.3. 2014.  Guatemala City – New York – Zürich - Praha.

     Ráno si ještě zajdeme na nedaleké Hlavní náměstí alias Parque Central, s Metropolitní katedrálou a bývalým prezidentským palácem, nyní Palacio Nacional de la Cultura, čili jakýmsi muzeem – slibovaná krátká prohlídka nakonec ale nějak nevyšla. Takže můžeme v klidu dobalit a po desáté hodině nakládáme – Cesar si tentokráte přibral posilu v podobě nákladní dodávky.

    Dopoledne se dopravní zácpa naštěstí nekoná, takže před jedenáctou jsme v pohodě na letišti. Loučíme se s Cesarem a po odbavení i se Sylvou, která se bude vracet až zítra. Rozsazení v letadle je ještě horší než při letu sem, ač jsme mezi prvními, společné sezení jsme získali jen na úvodní let do New Yorku. Jdeme to zklamání zapít a hned u prvního stánku padneme na točené Gallo – ovšem stojí 25 quetzalů a my máme jen 24. Naštěstí Jana fotografka jedním quetzalem vypomůže, takže přece jen o ten zážitek „živého“ Kohouta nepřijdeme.

   První let do New Yorku trvá něco přes 4 hodiny – nic pozoruhodného se nepřihodilo, snad jen to, že ani při tomto delším mezinárodním letu Američané nenabídnou žádné občerstvení, tedy kromě vody či džusu.  Na letišti Newark přistáváme ve 20,00 h, odbudeme si obligátní proceduru s imigračním, tentokrát naštěstí trochu kratší než při letu sem. Vyzvedneme zavazadla a zase je o patro výše  odbavíme. Je devět večer, takže před sebou máme dvouhodinové volno. Ovšem je otázka, jak s ním na americkém letišti naložit. V prvním – a jak se později ukázalo jediném – otevřeném baru nás s četnými, ale rezolutními „sorry“ vypoklonkovali. Máme podezření, že se lekli početnosti naší tlupy. A jak se ukázalo, bylo pravdivé, protože po zhltnutí pizzy a opakovaném marném hledání otevřené hospody jsme sem už jen s Marcelou dorazili opětně a ejhle, bar stále funguje! Sice se nás opět pokusili zarazit, ale když jsme jim vysvětlili, že chceme jen pivo a opravdu ho stihneme za 10 minut vypít, smilovali se nad námi. Z oněch 10 minut bylo nakonec 20, bar totiž zavíral ve 22, takže času bylo dost – při prvním neúspěšném pokusu pochopitelně ještě více.

     V letadle jsme se pokusili nějak přemístit naše americké sousedy, ale oba byli zcela nepřístupní. Nakonec se Marcela prohodila s Jiřím, který se tak dostal přes uličku k Nataše a Marcela přes uličku o tři řady zpět ke mně. Stejně to bylo celkem jedno, osmihodinový noční let jsme v pohodě prospali. Dopolední Zürich nás přivítal deštivým počasím a teplotou blížící se bodu mrazu. A po dvou hodinách je to v Praze podobné, ale prý ještě včera bylo přes
20 0C. Vyzvedneme bágly (až na Julii, které kufr někam zašantročili), loučíme se a spěcháme domů. Vybalení musí počkat, díky odpolednímu příletu musíme totiž stihnout naši pravidelnou nedělní hospodu v Ovenecké.