Odlet z Ruzyně je už v 7 ráno, takže si opět musíme objednat taxíka. Na letišti si necháme obalit batohy – zase podražili, už za to chtějí 130 Kč. V 5 hodin se objevuje nám už známý Luděk z CK Alvarez, aby nám vydal letenky a pojištění. Po hale doposavad roztroušení účastníci zájezdu se kolem něj shlukují – už na první pohled je patrno, že obvyklý věkový průměr je opět zachován, z 11 účastníků zájezdu se pod hranici 60 let dostanou jen 3 – což je podle propozic nutná podmínka k povolení výstupu na sopku Pinatubo. Vzhledem k tomu, že týdenního prodloužení filipínského zájezdu na Tchaj-wan se nezúčastní všichni, liší se podle toho i cesta do Manily. Čtyřčlenná skupina “netchajwanců”, tj. dvě cestovatelky Jana a Majka a mladší pár – tedy z hlediska Pinatuba - Jana a Radim, letí přes Amsterdam a Hong-Kong, zbytek včetně mě a Marcely přes Frankfurt a Taipei. Průvodce Pavel nás bude očekávat na letišti v Manile, kde by obě naše letadla měla přistát skoro současně.

Přes úpěnlivou žádost a přikývnutí obsluhy nám opět dali společná místa jen na závěrečný dvouhodinový let z Taipei do Manily – musíme se o nápravu snažit ve Frankfurtu, První let je s ČSA, místa vedle sebe jsme si prohodili snadno, k jídlu či pití jsme pochopitelně nedostali nic. Letiště ve Frankfurtu je dost nepřehledné, ale nakonec se naší šestihlavé skupince (Pinatubaschopná Martina, Honza, Zdeněk a Blanka a my) podařilo příslušný gejt objevit. Patří k nám ještě Eduard, ten se ale zatím někam ztratil. Nemáme ani čas na pivo, protože se musíme věnovat snaze o přesazení v letadle – což se nakonec povedlo. Ovšem potížím ještě není konec, neboť prostřední čtyřku sedadel, kde máme sedět, celou zabírá ležící indisponovaná Číňanka, kolem které se kupí aspoň pět soucítících kolegyň. Stevard nás nakonec posadí o řadu dál, kde je také volno. Nemocnou nakonec na vozíku odvezli, takže můžeme s jistým zpožděním odstartovat. Letíme s China Airlines, což jsou ovšem aerolinky tchajwanské. Let trvá 12 hodin, převážně v noci. Jídlo slušné, nápojový servis poněkud vázne, je nutno si občas dojít. Konečně se rozednívá – my máme sice na hodinkách půlnoc, ale tady je 7 ráno - a my přistáváme na Tchaj-wanu v hlavním městě Taipei. Máme tu asi dvě hodiny pauzy, vzhledem k tomu, že další let je trochu zpožděn, snad stihnou přeložit zavazadla.

Taipei je na severu Tchaj-wanu, takže během posledního letu na jih máme pěkný výhled na hornatý ostrov, který portugalští plavci, kteří se sem z Evropanů dostali v první polovině 16.století jako první, nazvali Ilha Formosa, Krásný ostrov. Následuje půlhodinka nad Jihočínským mořem a už se pod námi objevuje nejsevernější filipínský ostrov Luzon, náš hlavní filipínský cíl. Hory na severu brzy vystřídá síť rýžových políček, bohužel se také radikálně mění počasí, slunce vystřídá neprodyšný příkrov šedých mračen slibující tropický liják.

Imigrační kontrolou jsme prošli úspěšně včetně kontroly otisků prstů, ač ten můj ukazováček se tomu trochu bránil, a zavazadel se též dočkali. V hale na nás mává Filipínec s cedulí Alvarez a posílá nás ven, kde už nás naviguje další až na chodník k taxíkům, kde se objevuje i průvodce Pavel. Na Filipínách je totiž dost ostrý režim a na letiště ho nepustili. Let z Hong-Kongu má zpoždění, zbylí čtyři budou muset dorazit na hotel vlastními silami. Za chvíli přijíždí první objednaný taxík a my do něj lezeme spolu s Pavlem a Eduardem – ten má na první pohled dost problémy s kolenem. Ale cestovatel je to zřejmě velký, na Pavlovu otázku, proč jsme si vybrali tento zájezd, odpovídá, že proto, že na rozdíl od naprosté většiny ostrovů v Tichomoří na Filipínách ještě nebyl.

Manila je město hektické, obzvláště co se týče automobilového provozu. A tomu vévodí tzv. jeepney, pestře pomalovaná vozidla připomínající prodloužený jeep, s krytou korbou pro tak dvacet pasažérů – podle Pavla si tohoto dopravního prostředku užijeme do sytosti. Po asi 40 minutách vystupujeme v centru u našeho hotelu. Už je tu i druhé vozidlo se zbytkem výpravy, ale “netchajwanci” posílají smsku, že právě teprve přistáli, a naše pokoje také ještě nejsou připraveny. Takže jdeme přes ulici měnit, kurz je něco přes 49 Filipínských pesos (PHP) za dolar, tedy asi padesátník za peso. Kontrolní nákup ve vedlejším krámku vykazuje 35 PHP za třetinkovou plechovku filipínského pivovaru San Miguel, ovšem v prodejně sítě 7/11 – jak se vbrzku ukáže, 7/11 bude takovou pivní i jídelní filipínskou jistotou – následně objevujeme půllitrovku podstatně silnějšího Red Horse od stejného pivovaru s obsahem 6,9% alkoholu za 45. A mají tu i litrovky za 90. Je krátce po poledni, vydatně prší, parta z Hong-Kongu ještě stále nedorazila, takže se jdeme naobědvat - kvůli úspoře času jen do protějšího McDonaldu. Sedíme u stolku s Pavlem a Martinou, která ho zahrnuje přívalem otázek typu “jaké bude počasí?”, “tak to budeme jezdit tam, co je zrovna pěkně, ne?”, “ta aktivní sopka Pinatubo, co na ní polezeme, nevybuchne? No asi teď ne, když prší, že?”

Doráží druhá parta, ti dopadli trochu hůře, Radimova Jana je zatím bez báglu. Takže nic nebrání výpadu do deštivé odpolední Manily. Do historického centra Intramuros, tedy místa obehnaného hradbami, to máme jen kousek přes Rizal Park se sochou náčelníka Lapu-Lapu, v boji proti němuž padl roku 1521 Fernao Magalhaes, jehož výprava poprvé obeplula zeměkouli. Magalhaes se tedy úspěchu už nedožil stejně jako většina účastníků jeho plavby, neboť z 5 lodí doplula zpět do Španělska pouze nejmenší karavela se symbolickým jménem Victoria s 18 přeživšími na palubě.

Do Intramuros vstupujeme bránou v opevnění za celkem přijatelného deště, ovšem za hradbami jako kdyby v nebi otevřeli stavidla. Na chvíli se musíme ukrýt v průchodu koloniálního domu s pěkným patiem. Přes ulici je kostel a klášter Sv. Augustina, nejstarší sakrální stavba na Filipínách z konce 16. století, který jako jedna z mála historických staveb přežil jak několik zemětřesení, tak devastaci města během dobytí Manily americkou armádou na jaře roku 1945, kdy se opevněné Intramuros stalo centrem japonského odporu. Velitel japonských sil na Filipínách generál Jamašita (po válce popravený coby válečný zločinec) se sice chtěl z Manily stáhnout, ale vzhledem k zmatku v japonském velení došel rozkaz k ústupu japonskému manilskému velitelství až v době, kdy už bylo město obklíčeno americkými jednotkami. Vzdát se bylo pro Japonce nemyslitelné, takže jednotky vedené kontraadmirálem Iwabučim odmítly veškeré americké výzvy ke kapitulaci a ač americký velitel generál MacArthur zakázal použití letectva ve vnitřním městě, nasazení dělostřelectva a tanků bylo nevyhnutelné. Výsledkem těžkých pouličních bojů byla zkáza jednoho z nejkrásnějších měst jihovýchodní Asie a smrt minimálně 100 000 filipínských civilistů.

Asi za čtvrthodiny se déšť přece jenom trochu zmírnil, takže můžeme vyrazit . Sv. Augustina by měli otevírat před mší v 17,30, tak zatím pokračujeme kolem kolonialních domů dál ke katedrále a k pevnosti Santiago střežící severní cíp Intramuros nad řekou Pasig. Do pevnosti vcházíme branou za mostem přes vodní příkop a octneme se na nádvoří, přes které nám naproti vede dlážděním řada stop jednoho člověka. Je tu na paměť poslední cesty filipínského národního hrdiny dr. José Rizala, který byl v pevnosti vězněn a odtud odveden 30.12.1896 na popravu. Rizal byl nejen básníkem a spisovatelem brojícím proti španělské nadvládě, reprezentované hlavně misionářskými řády majícími v podstatě neomezenou moc nad místním obyvatelstvem, ale také významným očním chirurgem. Za své protišpanělské aktivity byl několikrát vězněn a když vypuklo roku 1896 na Filipínách povstání, byl na něj opět vydán zatykač, ač se tou dobou paradoxně nacházel mimo Filipíny na palubě lodi plující na Kubu, kam se dobrovolně přihlásil ke službě jako vojenského lékaře. Při mezipřistání ve Španělsku byl zatčen, poslán zpět do Manily a zde zastřelen, ač mu zřejmě nebyly dokázány žádné styky se vzbouřenci.

Stopy nás dovedou do budovy bývalého vězení, nyní muzea věnovaného Rizalovi. Odtud vylezeme na bastion s pěkným výhledem na řeku Pasig – pršet už skoro přestalo. Před příchodem Španělů stála na tomto místě pevnost muslimská, podléhající brunejskému sultánovi. Muslimy roku 1570 v několika bitvách porazil velitel španělské výpravy z Mexika Bask Martin de Goiti, pověřený k této akci hlavním velitelem filipínské conquisty Miguelem Lopezem de Legazpi. Složité poměry na tehdejších Filipínách dokresluje i to, že další boje a jednání probíhala i s místními hinduisty a taoisty. Pevnost Santiago byla založena Miguelem Lopezem de Legazpi, který sem dorazil roku 1571 a stal se filipínským guvernérem. Ale již po roce zemřel v dluzích, zatímco Martin de Goiti padl v boji proti čínským pirátům o 4 roky později.

U vchodu do pevnosti je kavárna, kde si se Zdeňkem a Blankou dáváme San Miguela – tady teda přitlačili, malá plechovka za 75! Část výpravy by se ráda svezla zpět ke Sv. Augustinovi kočárem, cena vypadala celkem obstojně, ale vozka najednou prohlásil, že částka, kterou původně požadoval za celou skupinu, je vlastně za jednotlivce – takže jdeme pěšky. Do přilehlého kláštera se platí docela vysoké vstupné, takže si prohlédneme kostel s pěknými stropními freskami a vracíme se k hotelu. Zastavíme se v Rizal Parku (zde byl filipínský vlastenec popraven) u sochy jakéhosi Alvareze s povinným fotem ve stejnojmenném tričku (účastníci s tričkem Karavela jsou vyloučeni) a u pěkně nasvícených fontán – vodotrysky pravidelně mění barvu. A pak už se vracíme do hotelu, je tma, jsme docela mokří a máme toho dost. Zítra vyrážíme už v 7 ráno na plavbu kánoemi k vodopádu, což Radim s Janou, kteří to zažili na jaře na jiném zájezdu, vylíčili v dost dobrodružných barvách. Večeři každý řeší individuelně – my jsme se rozhodli pro saláty ze 7/11. A jelikož máme na pokoji ledničku a zítra tu ještě spíme, také je nutno se hojně zásobit Red Horsem (i na zítřejší tříhodinovou cestu ke kánoím) a též vínem na večery. První nástřel se sedmičku Cabernetu byl dost odstrašující, skoro 800 pesos, ale opravný pokus dopadl celkem uspokojivě – Merlot za 280, to už bereme. Hlavní náplní večera je balení dokladů a peněz do několika igelitových obalů, protože jak to tak podle Janina líčení vypadá, suší zítra rozhodně nebudeme.

Šedivé ráno se zataženou oblohou moc optimismu nevzbuzuje. A když doráží objednaný van, začíná opět pršet. Nejdříve se asi hodinu probíjíme ucpanou Manilou a když se konečně dostaneme na dálnici k jihu, okolí silnice zcela mizí v deštivých přívalech. Další hodinka se odvíjí v klasickém cimrmanovském duchu – moment očekávání střídá moment zklamání. Ale atmosféra v autě je docela veselá, probíhá seznamování, na které včera nebyl moc čas. Ukazuje se, že většina účastníků zájezdu je neskutečně zcestovalá.

Po odbočce z dálnice se zdá, že počasí nám konečně ukazuje svojí vlídnější tvář – svítí slunce a vypadá to stabilně. Vjíždíme do městečka Pagsanjan, rázem se na nás přilepí motorka s divoce mávajícím a něco na nás křičícím tandemistou – zřejmě první předzvěst kánoeových nadháněčů. Náš řidič ale vyjíždí z města, přejíždí přes most a končí na parkovišti u nějakého hotelu nad řekou Pagsanjan, odkud se prý plavby taky organizují.

Ale co teď? Nechat doklady v autě a riskovat jejich zmizení nebo je vzít s sebou a vystavit je celkem jistému namočení? Nejstarší Majka propadá poněkud hysterickému záchvatu, já se jdu uklidnit výhledem na mohutnou kalnou řeku valící se zelenou divočinou – však se zde natáčel slavný Coppolův film z vietnamské války Apocalypse Now. Otázka, co s doklady, je na čas ještě odložena. V hotelu nám tvrdí, že pro vysoký stav vody se k poslednímu vodopádu nedá plout, ale Pavel jim nevěří, takže se vrátíme vanem do městečka a zkusíme to tam. Konečně nacházíme kýžený dvorek s kánoisty, ale situace se opakuje – asi je to s velkou vodou skutečně tak. Další spor vypuká o tom, zda jet ve dvou nebo ve třech. Lodivodi trvají na čtyřech lodích po třech, Jana s Radimem oponují, že oni na jaře jeli ve dvou. Sice to chvíli vypadá, že jsme je přesvědčili, ale výsledek na nasedacím molu je definitivní – jedeme po třech. To už jsme převlečeni v plavkách, ověšeni záchranou vestou a ozdobeni přilbou – doklady bereme s sebou v zaigelitovaných moneybeltech. Ty kánoe jsou vlastně štíhlé pramice s dlouhou přídí.a zádí, vypadají celkem stabilně.

Jedeme s Eduardem, ten je vzadu, já vepředu a Marcela uprostřed. Na zádi i na špici je po kanoistovi, kterým se tu říká bangcero. Napřed plujeme proti proudu v konvoji, přední člun táhne několik dalších. Míjíme několik luxusních rezidencí, ať už v indickém či katolickém duchu. Jak se koryto začíná zužovat, potkáváme už jen boudy rybářů. Konvoj je zrušen, nyní je to jen na silách a obratnosti bangcerů. Naše plavidlo přirazí u jedné z bud, přední bangcero je vystřídán mladším a razíme dál. A za chvíli vidíme, že výměna měla své opodstatnění. Najednou jsme v sevřeném kaňonu, voda se nám valí v ústrety po peřejích, bangceros co chvíli skáčou do vody a přetahují nás přes kameny. Přeskakují z jednoho kamene na druhý a zase zpět do kánoe, musí to být docela záhul. Do lodě pochopitelně každou chvíli cákne sprška, ještě že mám foťák pod vodu. Míjíme několik vodopádů řítících se ze stěn kolem nás a asi po hodinové docela adrenalínové plavbě přistáváme pod nejvyšším z nich. Dál se jet už nedá, ale tenhle vodopád je prý dokonce vyšší než ten nedosažitelný – spodní část, kterou vidíme, může mít tak 20 metrů.

Jsme tu s Radimovou lodí (Jana a Martina) první a bangceros nás hned zavedou k bambusovému voru a než se vzpamatujeme, vlečou nás pod vodopád – ani jsme nestačili svěřit doklady Eduardovi, který zůstává na místě. Teď už je pozdě, vodopád se valí přes naše hlavy, ti, kteří jsou na straně u skály a postaví se, jsou prý relativně v suchu. Pro mě to tedy neplatí, na doklady kašlu, radši si držím brýle. Konečně jsme zpátky, kontrola dokladů – nedopadlo to tak hrozně, jen pasy jsou trochu zavlhlé. Doráží zbytek, Zdeněk s Blankou a Pavlem jsou zcela mokří, jejich bangceros se s nimi potopili.

Dorážejí další výpravy, hlavně Japonci, zásadně na lodích po dvou. Ale na vor jich nacpou snad dvacet a jejich jekot pod vodopádem stojí za to.

Cesta zpět peřejemi po proudu má být podle Lonely Planet radostná záležitost. No jak pro koho. Za jednou z peřejí koho nevidíme než Zdeňka po prsa ve vodě a o kus dál Pavla držícího svůj důležitý batůžek s doklady a penězi pro celou výpravu vysoko nad hlavou – jejich lodivodi musejí být skutečně hvězdy. Zdeňka nabíráme, ale rázem jsme tu čtyři a Zdeněk je kus chlapa. Po další peřeji máme v lodi tolik vody, že i nám hrozí potopení. Zdeněk zase musí vylézt do vody a počkat na záchranu od své původní lodi, zřejmě už jen s Pavlem, neboť Blanku naložili Japonci.

Zbytek plavby už proběhl v pohodě, slunce pálí a je vedro, takže jsme docela uschli. Mimochodem, všechny lodě, které vyrážely od hotelu, kterým jsme dopoledne opovrhli, vezly dva pasažéry.

Na konci cesty došlo k finanční komplikaci, zaviněné ovšem hlavně mojí blbostí. Když jsem chtěl dát po vysednutí tuzéra, podle průvodce Lonely Planet doporučenou stovku na člověka, došlo k maléru. Stovky, o kterých jsem se domníval, že jich mám plnou peněženku, se najednou proměnily v tisícovky (oboje jsou modré), a jak jednu měli bangceros v ruce, rázem zvedli cenu z původně požadovaných 400 za loď na 500 a nechali si celou tisícovku, prý že za dvě lodi. A jelikož Zdeněk s Blankou jim nic nedali, nakonec mi přispěli, ač je chápu, že za dvojí potopení a zaplavený mobil by je nejraděši poslali do prdele. A Eduard mi dal ještě více než jsem chtěl.

Zatímco Pavel jde ještě řešit finanční otázku – pochopitelně marně – my ostatní jdeme na oběd do přilehlé hospody. Bez tlumočníka je to ale trochu problém. My s Marcelou jsme si dali, pochopitelně kromě piva, něco, o čem personál tvrdil, že je tam “very much pork”. Za chvíli přinesli dvě mísy čehosi, co vypadalo jako škvarky s cibulí, a postavil je neadresně na oba konce stolu. V domnění, že jde o pozornost k pivu, všichni začali ochutnávat. Mezitím se začaly objevovat další chody a najednou to vypadalo, že je vše hotovo, ovšem kromě nás dvou. Pomalu jsme začali chápat drsnou skutečnost, že polosnědené mísy bylo naše hlavní jídlo. Ale nutno říci, že jsme na tom nakonec i vydělali, protože jsme od každého jedlíka dostali na revanš ochutnávku – a nutno říci, že vše bylo dobré. Zdá se, že filipínská kuchyně nebude k zahození. Cenově tahle viditelně lepší restaurace vyšla za hlavní jídlo do 200 pesos, a cena piva se od krámské lišila minimálně.

Do Manily dojíždíme při západu slunce, dokonce ho zažíváme na bulváru vedoucím kolem moře. Den ale ještě nekončí, Pavel nás pozval na večeři do čínské čtvrti. Tam je ovšem třeba dojet místním metrem, tedy spíše nadzemkou. A jak se ukazuje, adrenalinovým zážitkům tohoto dne není ještě konec. Při vstupu nám nejdříve prolustrují batůžky a pak se rozprostřeme kolem přeplněného nástupiště s tím, že máme vystoupit na druhé stanici. První metro je naprosto beznadějně plné, druhé vypadá nadějně, ovšem to kolem nás jen prosviští bez zastavení. Nemáme s Marcelou přehled, jak jsou na tom ostatní, vidíme jen Blanku se Zdeňkem u vedlejšího stanoviště. Další metro prostě musí být naše. A tak se také stalo, za pomocí taranu a ostrých loktů.

Podařilo se i vystoupit, na kýžené druhé zastávce. Jsou tu už všichni kromě Blanky a Zdeňka – Pavel nacpal svoje svěřence do metra, ale sám už se tam nevešel, tak jel až tím naším. Další vlak přiváží Zdeňka a Blanku – ta má odřenou nohu, protože jí v tlačenici zapadla do mezery mezi vagon a nástupiště.

Projdeme se čínským trhem – nic moc, samé cetky, navíc je tu prý velmi nebezpečno. Nakoukneme do plného kostela a končíme v čínské hospůdce pod metrem – jídlo dobré, cenově do 100 pesos, ale nemají tu pivo. Ještě se kus projdeme okolím ke kostelu zasvěcenému nějakému filipínskému svatému umučenému v Japonsku a na zpáteční cestu se podaří chytit prázdné jeepney – i když další pasažéři postupně přibudou. Vozidlo nás vysadí za Rizal Parkem, kde nás Radim navede k velkému bazénu (opravdu velkému, dlouhému aspoň 100 metrů) s plastickou mapou Filipín, kde ve tmě zkoumáme, kudy se budou ubírat naše cesty během dalších dnů. A to už zítra, protože nás čeká přesun linkovým autobusem na sever do města Angeles – pochopitelně, že zase v 7,30 ráno – ale 7/11 je nonstop, takže ráno stihneme vrátit prázdné pivní láhve, při naší spotřebě to není zase tak malá položka, že.

Na hotelu čeká na Janu zpráva, že batoh už je na letišti – je to takový dárek k jejím narozeninám, ač možná nežádaný, protože už byla docela spokojena s představou, že bude cestovat nalehko. A ač se jim na letišti do toho moc nechtělo, nakonec souhlasili s tím, že jí ho ještě ten večer přivezou.

Jelikož po včerejším zážitku je jasné, že snaha dostat se do metra s velkým batohem či dokonce kufrem je z říše science fiction, je ráno přistaveno k jejich odvozu vozidlo. A jelikož se do něj ještě vejdou dokonce 4 lidé, jedeme s Marcelou, Honzou a Eduardem. Řidič se trefil správně, vyklopil nás na požadovaném terminálu společnosti Victoria Liner. Asi za čtvrthodinky doráží zbytek – tentokrát snad dokonce prvním metrem.

Akce na terminálu je neskutečně rychlá, okamžitě se objevuje náš autobus, skoro úplně prázdný a klimatizovaný. Takže čtyři hodinky do Angeles strávíme docela příjemně, částečně v polospánku.

Krátce po poledni vystupujeme na terminálu v Angeles. Hned se kolem nás vyrojí řidiči tříkolek, nabízející odvoz. Tříkolka, tricycle, je dalším fenoménem filipínské dopravy - motorka s krytou sajdkárou. Filipínců se do tohoto vozidla nacpe s dětmi třeba sedm, ale my s našimi bágly se tam vejdeme maximálně dva, tak to také Pavel vyjednal. Marcela si vlezla do sajdkáry, ale ta je po naložení všech našich batohů zcela plná, takže já se povezu vzadu na tandemu motorky. K místu našeho ubytování je to zřejmě docela daleko, jedeme už aspoň 10 minut a já jen doufám, že řidič správně pochytil jméno hotelu, my ho totiž nevíme. A navíc to vypadá, že jedeme nějak osamoceni. Naštěstí nás po chvíli předjíždí tříkolka se Zdeňkem, který se veze sólo. Řidiči totiž neposlechli Pavlovy instrukce a rozhodili nás do více tricyclů. Což je v cíli – hotel je to naštěstí správný – důvodem k hádce mezi Pavlem a řidiči. Pavel odmítá dát víc než je dohodnuto, řidiči vyhrožují policií – nakonec dostali jen sjednanou částku, ale ještě dlouho výhružně postávají před naším hotelem.

Hned vedle hotelu je thajská hospůdka, ale mají tu i filipínská jídla, takže o obědu je rozhodnuto. S Marcelou si dáváme osvědčené sweet and sour, Pavel si objednal místní specialitu chicken asado. Byl trochu překvapen, že jsou v tom kosti, ale z nabízené ochutnávky jsem usoudil, že to k večeři taky zkusíme - sladkokyselé vepřové. A ochutnávka to dnes není jediná. Jana, jak už bylo řečeno, slaví narozeniny a rozlévá láhev filipínského koňaku, cenově prý srovnatelného s pivem, ale velmi dobrého. Oběd se tedy po všech stránkách vydařil a můžeme vyrazit za kulturou, tentokrát už objednaným minivanem či vanem nebo jak se vlastně tato vozidla, kam se nás akorát nás 12 vejde, nazývá.

Alkoholem povzbuzená společnost v autě je velmi řečná, rozmluvil se i jindy mlčenlivý Eduard, což mi vyneslo zjištění, že jsme oba navštěvovali stejné gymnasium na Sladkovského náměstí, on ovšem o pár let dříve. Ovšem prim v hromadné rozmluvě drží Honza ( paradoxně abstinent), velmi zcestovalý a vzdělaný muž. Jistou vadou na kráse u něj ale je, že skoro každé načaté téma okamžitě změní ve svůj přednáškový monolog, a pokud mu ono téma nevyhovuje, dokáže mistrně přejít na půdu, kde je doma.

Cílem odpolední vyjížďky je asi 40 km vzdálené město Bacolor s kostelem San Guillermo, který roku 1995 částečně pohřbila láva ze sopky Pinatubo. Sopku ale kupodivu nikde nevidíme, jediná sopečně vypadající hora tyčící se nad rýžovými políčky je 1026 m vysoký Mount Arayat. Přesto kostel úspěšně najdeme, láva ho tehdy zaplavila do výše 6 metrů. Je stále funkční, jen zkrátka vstupujeme bývalým oknem. Vedle kostela je zvonice, plná netopýrů. A ještě kousek dál stánek s krásně vychlazeným Red Horsem, půllitrová láhev za úžasnou cenu 40 pesos.

Na zpáteční cestě si ještě zajedeme v městě San Fernando na bývalé nádraží, které je nyní přeměněno v muzeum tzv. Bataanského pochodu smrti z roku 1942. Je to docela zajímavá záležitost a rozhodně za tu chvíli hledání a několik falešných zajížděk stálo. Na tomto nádraží tehdy skončil 102,5 km dlouhý pochod amerických a filipínských vojáků, kteří kapitulovali v beznadějné situaci v obklíčení Japonci na poloostrově Bataan. Během tohoto transportu zahynulo okolo 20 000 z 100 000 zajatců. Včetně našich krajanů, protože pracovníci československé ambasády odmítli evakuaci a byli též zajati. A že si tu na ně stále pamatují, svědčí nadšený výraz místního správce muzea, který po zjištění naší národnosti okamžitě rozvinul československou vlajku, u které jsme se s ním vyfotili.

Před večeří se sejdeme v recepci, abychom vyřešili, co zítra. Podmínky výstupu na Pinatubo jsou totiž opravdu tak přísné, jak bylo avizováno, lidé nad 60 nemají šanci. A i ti mladší to nemají zaručeno, na startu jim totiž měří tlak. Jinak Angeles nemá moc co nabídnout - kromě sexuální turistiky, ale to poněkud vylučuje složení našeho zájezdu. Po americké vojenské základně Clark, kterou roku 1991 zničil obrovský výbuch Pinatuba (druhý největší ve 20.století ), tu totiž zbyla spousta bordelů – jeden je zrovna vedle našeho hotelu. Nakonec se tedy rozhodujeme, že si připlatíme a pojedeme se s Pavlem jeepneym podívat k Mount Arayat. Radim, Jana a Martina se rozhodli i přes brzké ranní vstávání a i vysokou cenu vyrazit na Pinatubo.

Večeříme s Marcelou v polední hospodě, dali jsme si ono Pavlovo asado, a byli jsme spokojeni. V 7/11 nakoupíme pivo na večer a víno na příští dny a na pokoji v průvodci zkoumáme, co nás čeká zítra. V pokoji je horko, klimatizace je hlučná a obrovská nástěnná televize vzdoruje všem pokusům o vypnutí a k zásuvce se nelze dostat – aspoň jsme odpojili datový kabel, ale obrazovka stále žhne a přidává další stupně k už stejně nesnesitelnému vedru.

18.11. 2016. Angeles - Lucap.
Ráno naši seniorskou partu – kromě Eduarda, jehož koleno mu pěší výlety evidentně nepovoluje - očekává pěkný jeepney akorát tak pro nás. V proudu dalších jeepneů, motorek a tříkolek opouštíme Angeles, dopravní ruch pomalu řídne a my se ocitáme mezi rýžovými políčky, nad kterými se tyčí Mount Arayat. Začínáme stoupat lesní silničkou, bohužel se ale zatahuje a když přijíždíme ke stanici rangerů, odkud bychom měli vyrazit na horský trek, už pěkně leje – boční okna jeepneyho zakryly igelitové závěsy.

Ukrýváme se na verandě rangerské chaty a meditujeme, co dále. Na trek je nutný průvodce, rangeři požadují 800 pesos – no po rozpočítání na 7 lidí to zase tolik není, ale počasí moc nadějně nevypadá. Takže asi po půlhodině váhání zvítězila varianta návratu s pokusem objevit jeskyni, která by měla být zasvěcena bohyni hory, podle některých pramenů zvané Maria Sinukan. Potíž je ovšem v tom, že nikdo neví, kde by to mělo být. Domorodí jazykové ukazují pokaždé někam jinam, ale nakonec jsme přece jen dorazili na konec silničky pod jakési schody a místní ukazují nahoru. Ale už na schodech je nám jasné podle soch tří králů s velbloudem, že se blížíme ke svatyni jiné Marie, a to katolické Panny. Kaplička s betlémským výjevem narození nás o tom definitivně přesvědčí. Ale možná, že se i zde na katolických Filipínách podobně jako třeba v Mexiku původní bohyně převtělila v její křesťanskou formu. Filipíny jsou opravdu dost jiná Asie a nejvíc připomínají právě Latinskou Ameriku.

Jelikož náš řidič odjel dofouknout gumy, máme volno a jdeme mu přes vesnici naproti, až dorážíme k pramenu, požehnanému další sochou Panny Marie. Usměvaví domorodci se sem na tříkolkách sjíždějí načepovat posvátnou vodu, místní kluci pobíhají kolem míče a pokřikují na mě Santa Claus, jen malá Filipínka se očividně stydí. Ale naštěstí tu nemají jen svatou vodu, ale též něco praktičtějšího – sice to napřed vypadalo zcela beznadějně, ale v posledním stánku z několika navštívených jsme konečně uspěli – skvěle vychlazený Red Horse a v pravou chvíli, neboť právě přijíždí naše auto.

Přes nezdar s výletem do hor je tedy zpáteční cesta docela veselá. Řidič souhlasí s delším programem, takže nás zaveze k parkovému muzeu v Angeles poblíž letiště Clark, připomínajícímu bývalou vojenskou základnu několika exempláři amerických vojenských letadel 40. až 70. Let. Sice svítí slunce, ale stále drobně prší. Další cíl je nákupní středisko, kde se naobědváme v korejské restauraci a doplníme zásoby na příští dny. A pak už jen čekáme v recepci našeho hotelu na příjezd juniorů z Pinatuba, což si zpestřujeme několika návštěvami sousedního 7/11. Od stolku před obchodem nás s pivem vyhodili, takže San Miguel konzumujeme v recepci. Pokořitelé Pinatuba ovšem mají zpoždění a když se konečně ozvou, jsou ještě dost daleko. Takže naložíme do našeho auta i jejich bágly (vyjde to tedy tak akorát) a jedeme na autobusový terminál - dlouhou ulicí, lemovanou bordýlky a hospodami, ze kterých postarší páprdové nad půllitry zatím jen vyhlížejí své favoritky táhnoucí kolem na večerní šichtu.

Vystupujeme u terminálu a z vedlejšího auta právě vysedají naši sopeční hrdinové – skvěle načasováno. Sice jim taky trochu pršelo, ale cílového kráterového jezera dosáhli. A opravdu jim na startu měřili tlak.

Večerní přesun na sever k východnímu okraji Lingayenského zálivu má opět trvat něco okolo tří hodin. Na nádraží nám nabízejí i van, ale nakonec s ním někam zmizeli. Takže zbývá autobus, ale tentokráte to není klimatizovaný luxus, ale přesně takový, který bych na Filipínách čekal. Na jedné straně uličky sedadlo pro tři, na druhé s bídou pro dva, klimatizace otevřenými okny, která jdou zavřít jen s největšími potížemi, a někdy vůbec ne. A navíc skoro plný, přesto se tam nakonec nějak vzadu rozesadíme. A ty tři hodiny, z kterých se vyklubaly díky neprůjezdnému kruháči v Tarlacu v necelé polovině cesty celé čtyři, nakonec nějak přečkáme. Vystupujeme v Alaminos, je už skoro 10 večer. Odtud je do kýženého Lucapu na břehu moře ještě asi 5 km, které zvládneme pomocí tříkolek. Tady jsou vybavenější než v Angeles, bágly přivazují na střechy, takže se může jet i po třech.

Noční Lucap je velké náměstí, již zachvácené předvánočním šílenstvím. Všude ozdobené stromky, betlémské hvězdy a houfy kolem nás se shlukujících dětí snažících se prozpěvováním Jingle Bells získat nějaké peso či aspoň bonbón. Ale Radima správně navedli k docela vzdálenému krámku s pivem, zatímco mé pokusy skončily neúspěchem. Radim tam získal poslední čtyři kousky, takže mi jeden přenechal. Ale nakonec alespoň z mého hlediska vše dopadlo happy endem, neboť v tom našem hotelu (spíme totiž ve dvou různých) pivo mají,takže naše půlnoční párková večeře z konzervy nezůstane suchá.

Dnešní den bude celý zasvěcen lodní projížďce archipelágem v Lingayenském zálivu zvaným Sto ostrovů. Je pochopitelně nutno se na to pořádně najíst, a předejít tak případné mořské nemoci. Snídani máme dnes v hotelu v ceně (i pro polovinu ubytovanou v druhém penziónu). Na výběr jsou párečky, corned beef čili jakýsi prejt, popřípadě ryba, to vše s rýží a vajíčkem. Možno pojíst i topinky s marmeládou, za to se ale trochu připlácí.

Pavel nám včera sdělil, že hned po snídani, tedy v 9,30, vyrážíme do přístavu. Najedeni jsme ale už dříve, takže se ještě rozejdeme a většina se nás před půl desátou sleze dole před hotelem, kde očekáváme Pavla. Ten se ale objevuje později s několika zbylými a je naštvaný, že jsme nebyli nahoře na terase, kde se snídalo. Takhle doslova to ale včera neřekl, navíc se stačilo podívat přes zábradlí, aby nás dole viděl – takže trochu zbytečná roztržka.

Jdeme tedy do přístavu, u kterého je několik vývařoven, kde možno nakoupit oběd take away, včetně piva. Poněkud nás překvapilo, že všichni se nějak cenově vešli do stovky a my u vedlejšího platili minimálně dvakrát více. Později se to vysvětlilo – holt naše mohutné porce smažených kalamárů jsou přece jen dražší.

Naše plavidlo je asi 10 m dlouhý vahadlový otevřený člun s plátěnou stříškou, nazvaný Tres Marias – to jméno je záhodno si zapamatovat, podobných člunů je totiž plný přístav, a jistě všechny vyrazí za podobným cílem jako my. Sedíme na lavičkách po dvou až třech, plavba je celkem klidná – ráno bylo jasno, teď se docela zatáhlo, ale moře není rozbouřené, i když pochopitelně občas do lodi nějaká vlna šplouchne, obzvláště po opuštění přístavní zátoky. Asi po půlhodině proplouváme úžinou mezi prvními zelenými vápencovými ostrůvky a skalisky, vytvarovanými mořským příbojem do tvaru houby. Zakotvíme u našeho prvního cíle, ostrova Governor‘s Island. Vystupujeme do vody, Eduard a Honza si nevzali zrovna tu nejvhodnější obuv, musejí se opakovaně zouvat a obouvat do šněrovacích bot. Eduard navíc s sebou kromě batůžku vláčí v ruce i tašku – když mu s ní chceme pomoct, brání se, že jí má na vyvažování. Od písečného přístaviště nás 180 schodů dovede na vyhlídkovou plošinu, odkud se rozevírá krásný pohled na celý archipelág – nejvýraznější je ostrov s obří nedostavěnou bezhlavou sochou – Kristus nebo Panna Maria? Pokračujeme ještě výše, až na samý vrcholek ostrova, odkud vidíme i na druhou stranu a na nejbližší ostrov Virgin Island. Ten je s Guvernérovým spojen pontonovým mostem přes úžinu, pro adrenaliňáky je tu ovšem i jiná možnost, jak se na něj dostat. Atrakce nazvaná Zipline nabízí ostrý sjezd na laně z vrcholku až na Panenský ostrov – nad úžinou až ve výšce 46 m. A právě to jedna dobrodružka za mohutného jekotu předvádí. My si raději dáme vrcholové pivo a kolem velké sochy tesaře Svatého Josefa sestupujeme s Marcelou dolů. Ale octli jsme se evidentně nad jinou zátokou než jsme přistáli tak se zase vracíme nahoru a pokračujeme správnou odbočkou. Dole zjišťujeme, že do tamté zátoky se dá projít po břehu moře shrbeni pod skalisky, tak si to také vyzkoušíme – dostaneme se tím k pontonovému mostu, s kterým vlnobití docela lomcuje.

Po hodině strávené na Guvernérově ostrově pokračujeme v plavbě, tentokrát na Cuenco Island, který je zajímavý skalním tunelem, prý jedním z úkrytů čínského piráta Limajonga. Tunelem projdeme na druhou stranu k bambusovým terasám nad mořem, odkud se dá skákat z několika metrů do moře. Kromě našeho lodivoda a myslím Radima to tu předvádí i houf zřejmě neplaveckých Japonců. Ti se po nohou vrhají do moře v nafukovacích vestách a vůbec jim asi nedochází, že by jim takový kousek mohl elegantně zlomit vaz.

Dalším cílem je Children‘s Island. Je tu už plno lodí a také stánků a piknikových stolů – podle nápisů ale za stolování u nich chtějí 300 pesos. Takže raději pojíme naše kalamary na skalkách nad pobřežím, zapijeme zde dokoupeným Red Horsem (80 pesos, ale tady se to dalo čekat) a vykoupeme se v úžině mezi Dětským a protilehlým ostrůvkem. Chvíli to vypadalo na déšť, ale před odjezdem se docela vyčasilo. Naše další zastávka, Marcosův ostrov, se pyšní vápencovou jeskyní spojenou tunelem s mořem, do které se dá skákat, ale momentálně prý ne – asi kvůli stavu vody. Tady nechybí výstražná cedule zakazující skoky se záchranou vestou, k hladině je to aspoň 10 metrů a takový kousek by opravdu mohl být fatální. Následuje naše dnešní nejvzdálenější zastávka na Lopezově ostrově na severním okraji souostroví – s pěknými výhledy na sousední Cathedral Island, skalními prolézačkami a koupáním pod skalami i na písečné pláži.

Je kolem třetí hodiny, pomalu se musíme vrátit – loď máme zadanou do 16,30. Na ostrově Quezon, jediném, kde je možnost ubytování, natankujeme a směřujeme zpět do Lucapu. Ale ještě se zastavíme u prý nejhezčího ostrova, Martha‘s Island – je to ten s tou bezhlavou sochou. A že jde o Krista, přesvědčí nás obří obličej opřený v přístavišti o skálu a zřejmě připravený k vynesení. Tuto Golgotu musíme nahoru zdolat i my, ale rozhodně se to vyplatilo. Z vrcholku ostrova od sochy obehnané lešením je opravdu krásný kruhový výhled na celé souostroví ozářené podvečerním sluncem, což je hned něco úplně jiného než ranní zamračené výhledy.

Vydařený výlet zapíjíme s Radimem a Janou v temné hospůdce vedle našeho hotýlku, prázdných láhví Red Horse na stole utěšeně přibývá, hlavním tématem rozhovoru je bigbeat a absolvované zájezdy – Radim s Janou toho sjezdili taky hodně. Jediným rušivým elementem je dětský sbor Jingle Bells, do omrzení reprízující tuto vánoční odrhovačku za našimi zády snad desetkrát – nakonec to stejně museli vzdát. S Marcelou potom vyrážíme do přístavu, kde se v jedné vývařovně navečeříme – tentokrát jsme cenu chytli opravdu po 60 pesos. A závěr dne nás zastihuje na terase našeho hotelu, kde střídáme čumění do piva s průzkumem nástěnné mapy ostrovů a snažíme se rekonstruovat naši dnešní plavbu.

I dnešní snídaně je v ceně noclehu, ač Pavel včera tvrdil opak. Ještě si skočíme do sousedního obchodu pro nějaké sandwiche, což se bude později určitě hodit. Skoro celý dnešní den totiž strávíme v autobusech, neboť se budeme přesouvat podle západního pobřeží Luzonu na sever do města Vigan, zachovalého koloniálního města, které je zaneseno v seznamu památek UNESCO. Nebude to ovšem nijak jednoduché, čeká nás jízda minimálně dvěma autobusy.

Nejdřív ovšem přijdou na řady oblíbené trojkolky, které nás dovezou na terminál v Alaminos. A jelikož kýžený autobus do města Agoo nám odjel dříve, než jsme se rozkoukali, má to za následek, že nás čekají autobusy tři. První do Dagupanu se objevuje asi za půl hodiny, je to filipínská klasika, ale sedíme. V Dagupanu jsme asi za hodinu a půl, následující bus do Agoo už tu stojí, jede asi za 20 minut v 11,10 a je prázdný – jízda by měla trvat asi hodinu. Obsadíme místa a já vyrážím za pivem. Ve stáncích na terminálu ho nemají, ale správně mě navedou do spásného 7/11. A jelikož se autobusák rozhodl vyrazit o 10 minut dříve, málem mi ujeli. Ale vychlazený mok se v tom vedru hodí, jelikož cesta se začíná komplikovat. Před městečkem San Fabian narážíme na policejní zátarasy, dál se jet nedá, místní to otáčejí, a náš autobus je následuje. Jedeme objížďkou vnitrozemím, takže do Agoo dorážíme až asi po dvou hodinách. Zatím jsme tedy objeli Lingayenský záliv, místo, kde v lednu 1945 zahájila americká invazní armáda svůj útok na japonská postavení na Luzonu. Americký velitel generál Douglas MacArthur tak splnil svůj slib “Já se vrátím”, který pronesl na jaře 1942, kdy po porážce na poloostrově Bataan musel Luzon na příkaz prezidenta opustit.

V Agoo nás vysadili na takovém jakoby perónu u silnice, autobusy tu staví každou chvíli, ale ten náš se zatím neobjevuje, a na perón postupně vstupuje žár a hic. Začínají se kolem nás rojit prodejci vody a různých pamlsků i náhončí taxíků. Konečně se za necelou hodinu dočkáme, autobus je dokonce klimatizovaný. Jedeme asi 4 hodiny, vpravo rýžová políčka na úpatí hor, vlevo občas moře. Zhruba hodinu před cílem stavíme na půlhodiny, záchod je tu, pivo ne. Do Viganu dorážíme pochopitelně za tmy.

Do našeho hotýlku dorážíme opět trojkolkami, jednopatrová stavba ve stylu místní koloniální architektury působí sympaticky. A lednička v přízemí nabízí třetinkové plechovky San Miguel, po vyprahlém dni ideální. Beru 2, cena 90 pesos je přijatelná, ale ve chvíli placení opět udeří onen cimrmanovský kontrapunkt očekávání a zklamání či dokonce šoku, ta cena je požadována za 1 plechovku. Jelikož jsem už obě otevřel, nedá se nic dělat – šáhnuto, táhnuto. Eduard s lahví vody za 100 ji znechuceně zase vrátil, a šel si načepovat k vedle stojícímu zásobníku gratis. Podobně naražený pivní sud tu ovšem nemají, takže honem do víru města, a to hromadně, ovšem bez Eduarda, jehož nohy mu naordinovaly vlastní zredukovaný program – tak to už bude po většinu zájezdu.

Sympaticky vypadající hospůdku Casa Jardin najdeme asi za 10 minut. A nabízejí tu místní specialitu empanadu, čili zavinutou placku s vajíčky, zeleninou a masem, jako vystřiženou z Mexika. Není se ale co divit, jelikož právě odtud sem dorazili první dobyvatelé a osadníci. Jediná gastronomická odlišnost tkví v tom, že empanadu je nutné namáčet v octě – ale mně to překvapivě velmi chutná. Jediná potíž tkví v tom, že to zatím nemáme čím zapít, ač pivo bylo objednáno. Jelikož platí, že voják se stará, voják má, vyrážíme s Radimem na průzkum. Asi za druhým rohem objevujeme zamřížovaný krámek jménem Malou Store, neklamně signalizující prodej piva. Poněkud nás zdržuje pár výrostků nakupujících do igelitky asi 10 San Miguelů. Konečně dojde i na nás a hojně zásobeni se vracíme do naší empanadovny – a co nevidíme, oni puberťáci právě roznášejí piva k našim stolům.

Usoudili jsme, že onen krámek bude to pravé místo pro zbytek večera. A tak s Marcelou, Janou, Radimem, Blankou a Zdeňkem vyrážíme. Prodavačka za mřížemi se ukázala velmi vstřícnou, vynesla nám na ulici lavici a štokrlata, když orosená láhev Marcele vypadla a rozbila se, okamžitě zamete střepy a podá další Red Horse a tak u jednoho piva neskončilo, obzvláště když v nabídce nechyběly ani cigaretové kusovky, ke kterým je hned nabídnut na mříži přivázaný zapalovač. Ideální situace probrat dosavadní události na zájezdu a se stoupajícím procentem alkoholu v krvi posléze přejít i na domácí politickou situaci – jména Zeman a Ovčáček si jistě bude pamatovat i naše vstřícná lahvová výčepní.

Cestu do hotelu jsme našli úspěšně a pokoj už nám teď připadá daleko sympatičtější, zásoby na doražení máme, klimatizace je tichá, není nač si stěžovat.

Snídani, která je v ceně ubytování, máme prostřenou v malé jídelničce v přízemí. Opět jde o již nám známou typickou filipínskou, rýže, vaječná ometeta a k ní tentokrát malé párečky zvané longganiza. A pak už vyrážíme do města, pěšky, neboť jsme na okraji starého centra, čtvrti zvané Mestizo District. Vigan je považován za nejlépe zachovalé koloniální město v celé Asii a je zapsán od roku 1999 do seznamu památek UNESCO. Hlavní osou historické části je třída Crisologo, lemovaná spoustou kavárniček, obchůdků a prodejních dílniček tkalců a řezbářů. Opravené domy tu září pastelovými barvami, ale stačí zajít do některé z bočních ulic, a hned narazíme na malebně ošuntělé. Přízemí bývá kamenné, první patro obvykle dřevěné s vyřezávanými balkóny a okenicemi zdobenými perletí – španělskomexické prvky se mísí s čínskými, protože čínští obchodníci patřili i během španělské nadvlády k nejbohatším. Dojdeme na první ze dvou hlavních náměstí, pojmenované podle otce José Burgose, kněze popraveného Španěly roku 1872. Z okolních balkónů na nám kynou nehybní Santa Clausové a na náměstí připravují umělý kuželovitý vánoční stromek – v půlce listopadu už jsou zkrátka Vánoce na Filipínách v plném proudu. Na druhé straně náměstí za stanovištěm koňských drožek je katedrála Sv. Pavla z konce 16.století, několikrát přestavovaná po různých zemětřeseních. Opět podobně jako v Bacoloru je postavena stylem zemětřesného baroka s širší základnou a zvonicí vzdálenou několik desítek metrů od vlastního kostela. Zevnitř zaznívá živý halas, katedrála je plná dětí.

Zvuk ponuré dechovky mě vyláká ven právě včas, kolem prochází pohřební průvod s tesknou dechovkou, jak vystřižený z Mexika. Jakmile přejde, zaplní se prostranství před kostelem opět koňskými drožkami tzv. kalesami, které neodmyslitelně patří ke koloritu Viganu.

Naše výprava se shromáždí na náměstí před kostelem, jehož střed tvoří velký bazén s množstvím zatím nečinných fontán a obeliskem ve středu, který připomíná španělského dobyvatele Juana de Salcedo, zakladatele Viganu, vnuka Miguela Lopeze de Legazpi. Ovšem jelikož hlavní linkou filipínských dějin jsou opakovaná povstání proti Španělům, nesmí na tomto náměstí pojmenovaném po conquistadorovi Salcedovi chybět ani socha José Rizala a připomínka toho, že na tomto místě byla popravena i jedna ženská povstalkyně, Gabriela Silang v roce 1763. Kolem nádrže jsou postaveny tribuny – večer se sem vrátíme na fontánové představení.

Opouštíme historické centrum a po mostě přes řeku Govantes dorazíme po chvíli ke kostelu v Bantay, zasvěcenému Sv. Augustinu. Pochází z konce 16. století, ale pochopitelně byl též mnohokrát přestavován. Ale zajímavější než samotný kostel je zvonice na kopečku za ním, na kterou se dá za drobný milodar po poněkud vachrlatém a úzkém schodišti vylézt. Od zvonů je obzvláště pěkný výhled na nedaleký hřbitov připomínající spíše nahuštěnou vesnici. Za kostelem je docela pěkně upravené nádvoříčko se zahradní svatyní, a před kostelem za rohem 7/11. Už od rána je pěkné vedro a Red Horse teď opravdu kopne.

Do Viganu se vracíme tříkolkami, další zastávka je v zahradě s hrnčířskými dílnami. Předvedou nám tady vytočení nádoby, mohli bychom se o to také pokusit, ale nějak se do toho nikomu nechce. Zajímavá je též 50 m dlouhá pec z první poloviny 19.století, která pojme až tisíc džbánů. V zahrádce za dílnou se pod bambusy pase buvol, který prý slouží jako rozdupávač a mísič hrnčířské dílny.

Je po poledni, začínáme hledat vhodnou hospodu. Nakonec skončíme ve strategicky umístěné Irene‘s Empanadas. Strategicky proto, že naproti je muzeum Syguia Mansion, v němž je možno si prohlédnout typický interiér koloniálního domu, ale hlavně proto, že náš oblíbený Malou Store je hned přes ulici a vzhledem k tomu, že těch šest piv v místním chlaďáku jsme si okamžitě rozebrali, bude se jistě hodit. Dáváme si tu nejen empanady, ale i barbeque špízy a polévky. A vzhledem k tomu, že muzeum bude ještě půl hodiny zavřené, musím opravdu navštívit Malou Store – výčepní právě odemyká a už se na štamgasta směje a sahá pod Červeném Koni – musím jí tentokráte zklamat, v parném odpoledni beru raději normální ležák San Miguel.

Syguia Mansion bylo sídlem šestého filipínského prezidenta Elpidia R. Quirina. Na začátku 50. let byl strůjcem poválečných reforem, které pomohly filipínské ekonomice vybřednout z devastace II. světové války. Procházíme rozsáhlým sídlem, ložnicemi, kuchyní, koupelnou, průvodce nešetří podrobnostmi o každém exponátu, v hlavě mi moc z toho nezůstane – snad jen to, že prezidentova žena měla čínské předky, takže plno vystavených exponátů je čínského původu.

Máme rozchod, vyrážíme s Marcelou hledat nějaký market (zítra se přesouváme do hor a bůhví, jak to tam bude vypadat), napřed si ale dáme na lavičce před Malou Store Red Horse. A dobře jsme udělali, neb nás čeká docela dlouhá pouť. Okolo obou náměstí to vypadá, že jsou tam nákupní zóny – ale vyklubou se z toho samé jídelny, cukrárny, kavárny či krámky z textilem a botami. Ptáme se tříkolkářů, ty nám hned navrhují několik kilometrů vzdálené 7/11 za řekou, zřejmě to u kostela Bantay, no zkrátka chtějí také něco trhnout. Teprve v informačním centru nás správně navedli na supermarket vedle náměstí Salcedo.

Chvíli si dáme siestu na pokoji a na večeři vyrazíme sami dříve, abychom se najedli ještě před večerním fontánovým show začínajícím v 19,30. Včerejší empanadovna nezklamala, i pivo tentokrát měli. Dorazili sem též Radim s Janou, počkáme, až se také najedí a společně dorazíme k fontánám, kde už je na tribunách rozesazen zbytek zájezdu. Opravdu to začne přesně, barevné fontány se za doprovodu hudby předvádějí skoro půl hodiny, ve chvíle, kdy obraz souzní s hudbou, jsou docela působivé – ale já bych to stejně raději podbarvil třeba Pink Floyd.

S Radimem a Janou jsme domluveni, že večer opět strávíme před Malou Store. Ale proč si tam nezajet drožkou, že – čtyři se tam vejdeme. Potíž je jenom v tom, že pořádně nevíme, na který cíl drožkáře navést. A tak s námi projede trasu až na okraj historického centra a jinou ulicí zase zpět, až nakonec skončíme poblíže místa, kde jsme nasedali – ale co, za směšnou cenu rovnající se asi jednomu pivu to stálo za to.

Pěšky už náš krámek najdeme lehce a jelikož se tam po chvíli objevuje i Blanka ze Zdeňkem, dochází ke zdařilé repríze předchozího večera.

Po pěkném dnu ve Viganu nás opět čeká přesun, zpět na jih a pak odbočíme do vnitrozemí s cílem v Baguiu, vstupní bráně do luzonského pohoří Cordillera. K terminálu se opět musíme dopravit tříkolkami, s Marcelou jsme se tam dostali mezi prvními. A autobus s nápisem Baguio, který vypadá docela volně, se zdá se právě chystá odjet. Podaří se mi řidiče zadržet až do příjezdu tříkolky s Pavlem, naložíme zavazadla a můžeme vyrazit. To tedy docela klaplo.

Asi dvě hodiny jedeme k jihu po předvčerejší silnici,včetně té zastávky. A pak otáčíme vstříc vrchovině před námi a stále stoupající horskou silnicí dorážíme po poledni do Baguia. Ač město leží ve výšce kolem 1500 m, slunce pere a je tu docela vedro. Naložíme bagáž do taxíku, jako stráž pojede Martina a Eduard, a my ostatní jdeme pěšky k hotelu, napřed do kopce a potom dolů docela rušnou ulicí s mnoha restauracemi, kavárnami a cukrárnami. Vstup do hotelu je poněkud maskovaný, po schodech do 1. patra, kde se nachází nějaké fit centrum, a pak výtahem do 2. patra, kde je teprve recepce. Vlastní pokoje jsou až ve 3. a 4. patře. Ale zásadní nedostatek tkví v tom, že po taxíku s naší bagáží není ani památky. Náš počáteční humor průběhem času začíná černat a tak po půlhodině se vytrácí zcela – ještě že v recepci mají San Miguela. Někteří z nás hlídkují před hotelem, jiní vyrážejí do okolí, taxíků tu jezdí spousty, ale ten náš stále nikde. Konečně, snad po hodině, je na obzoru. Řidič musí být mistr svého řemesla, sjezdil snad půlku Baguia, než se konečně trefil.

Jdeme na oběd, volíme samoobslužnou jídelnu, kde si objednáváme u pultu rozličné chody dle toho, jak sympaticky na nás jednotlivá jídla působí – což s sebou pochopitelně přinese mnohá překvapení. Že je maso plné kostí, na to už jsme si zvykli, ale že se zdánlivý zeleninový salát promění v jakousi obdobu peruánského ceviche, čili v kyselé a pálivé syrové ryby s cibulkou, nás trochu zaskočilo. Říká se tady tomu kinilaw, ale nakonec to z našeho menu byla ta nejchutnější položka.

V samotném Baguiu toho zřejmě moc k vidění není, takže vyrážíme na vyhlídku zvanou Mines View Park,už za městem. Nacpeme se do jeepneyho k už asi 5 cestujícím, z nichž jedna na nás začne pohotově vyzvídat, zda někdo z nás neumí německy, a když se Jana neprozřetelně přizná, hned jí vnutí jakýsi dost obsáhlý dokument – zřejmě nějakou smlouvu. Ale co vlastně od nás očekává, není zrovna jasné, takže se také ničeho nedočkala, pouze Honzovy přednášky o jazykových bariérách, pochopitelně že v češtině.

Mines View Park nabízí pěkný výhled na okolní horskou krajinu s vesnicemi na kopcích. Další atrakcí je možnost zapůjčení domorodých krojů či projížďka na zmalovaném koni – v našem případě se omezujeme jen na vyfocení obou aktivit.

Po návratu do města přesedláme na jiný jeepney - musíme čekat, až se zaplní na plnou kapacitu 19 lidí. Ten nás dovede k úpatí dlouhého schodiště, kterým vysupíme ke svatyňce s Pannou Marií před jeskyní, však se to tu také jmenuje Lourdes Grotto. Vylezeme ještě výše na vrchol ke Kristovi na kříži s levitujícím andělem, odkud je pěkný výhled na město rozložené po jednotlivých pahorcích i na zamlžené hory. Pomalu se začíná stmívat, vracíme se jeepneym do centra, cestou se rozhodně nenudíme, neboť Honza je dnes v mimořádné formě a jedna přednáška střídá druhou.

Večerním městem nás Pavel vede ještě ke katedrále, ale já s Marcelou už dáváme přednost světštějším záležitostem, a sice návštěvě supermarketu a nákupu vína – zdánlivě zlevněného -a pro jistotu i několika konzerv – zítra nás totiž zase čeká dlouhý přejezd přes pohoří Cordillera.

Večeři jsme si dali v polední hospodě, kam jsme dorazili právě včas – zrovna se zřejmě chystali zavírat. Ale poslední dvě empanady mi ještě vydali, stejně jako Marcele vepřové na medu zvané tocino. A pivo na večer v supermarketu jsme chytali těsně před závěrečnou roletou.

23.11. 2016. Baguio - Sagada.

Opět jeepneym dojedeme na terminál, jde o jiný než ten včerejší. Pomalované autobusy a jeepneye malebně doplňuje stavba ve stylu orientálního chrámu tyčící se nad nimi. Náš autobus jede za hodinu, je to zase ten domorodý, aspoň si tu jízdu horami užijeme. Ale je kupodivu místenkový, což způsobilo menší zmatek, neboť jsme to netušili a obsadili místa jiným. Vše se ale vysvětlilo a pořádek je nastolen, místa je naštěstí dost. Martina si ovšem zase sedne někam dozadu než má, jako ostatně skoro pokaždé. Dohadovat se s domorodci ji zřejmě baví více než otravovat se v naší pro ni zřejmě nudné společnosti.

Stoupáme do hor, říční kaňony porostlé tropickou vegetací pod námi vystřídají borovicové lesy. Bohužel první zastávka žádné pěkné výhledy neposkytuje, nejzajímavějším objektem je řeznický stánek se zavěšenou kravskou hlavou. Kromě docela dobrých zákusků tu pro otrlejší nabízejí za pouhé 3 pesa filipínskou specialitu tzv. balut, vejce s již vyvinutým zárodkem uvařené natvrdo – Radim s Janou to již zkusili, prý je to zajímavé – no, my raději ne.

Pokračujeme dále a za chvíli přejíždíme nejvyšší místo celé trasy (možná že i filipínského silničního systému) ve výši 2255 metrů. Po pravé straně vidíme hřeben Cordillery, tyčící se nad hřebeny pokrytými borovicovými lesy a terasovými políčky. Někde tam bude i nejvyšší vrchol celého pohoří, Mount Pulag, který je s výškou 2922 m nejvyšší horou Luzonu a druhou nejvyšší na Filipínách. Začínáme klesat, projíždíme kaňonem řeky Chico a potom zase stoupáme, až do Sagady, ležící v nadmořské výšce opět kolem 1500 m.

Sagada je vyhlášena za jedno z hlavních center batůžkářů na Luzonu. Do zdejší horské krajiny se totiž Španělé dostali až někdy na konci 19.století a tak mezi místními horskými kmeny stále přetrvávají zvyky a náboženství předkřesťanské éry. Nejznámějším projevem této kulturní odlišnosti jsou rakve s nebožtíky zavěšené na skalních stěnách. Ale dříve, než se za nimi vypravíme, jdeme na oběd do jedné z mnoha zdejších hospod. S Marcelou jsme si vybrali podle popisu v menu něco na způsob zapečených brambor nebo možná bramborového guláše, té rýže už máme docela dost. Kuchaře tu mají jako obvykle zřejmě jen jednoho, takže to trvá skoro hodinu, než se první jídla objeví – ale náš výběr splnil očekávání.

Jelikož jsou skoro čtyři hodiny, necháme veškerou bagáž v hospodě a doprovázeni místním průvodcem – to je tady nutnost – vyrážíme do tzv. Údolí ozvěn za rakvemi. Cesta vede kolem kostela Panny Marie a přes hřbitov k vyhlídce, odkud už je vidět do údolí s rozeklanými vápencovými skalami, na kterých už odsud vidíme ony zavěšené rakve. Klikatou stezkou slezeme dolů a jsme přímo pod nimi. Mnohé z nich jsou kratší, nejde ale o dětské, neboť jsou v nich nebožtíci uloženi coby skrčenci – to se dozvídáme z anglického výkladu našeho průvodce, který Pavel překládá do češtiny. Anebo si to můžeme poslechnout skoro synchronizovaně polsky, protože vedle probíhá obdobný překlad pro skupinu Poláků. Některé z rakví jsou prý staré až 500 let, ale i v současné době se tu ještě takto pohřbívá, i když už dost vzácně. A nebyl by to Honza, aby se k výkladu nepřipojil svojí přednáškou o podobném způsobu pohřbívání na Celebesu, Barmě a bůhví kde ještě, takže zpět do Sagady se dostaneme skoro za tmy. Pavel objedná dodávku, do které naložíme zavazadla hlídaná Eduardem a my sami sestupujeme k našemu hotelu pěšky. Centrum Sagady je totiž jedna hlavní ulice vedoucí s kopce lemovaná četnými hotýlky, hospodami a krámky.

Po ubytování většina vyráží zpět někam na večeři, jelikož u nás podávají jen snídani, my jsme se rozhodli najíst se z vlastních zásob, protože houstičky, pochopitelně nasládlé, začínají nějak tvrdnout. A po večeři vyrážíme podívat se po ostatních, nacházejí se v první hospodě, kde ovšem nemají pivo. To se ovšem dá koupit hned vedle, takže se zásobíme a posedíme tu s ostatními. Honza chybí, takže se dá mezi sebou normálně bavit. Zítra nás čeká návštěva místních jeskyň, z nichž ta druhá slibuje brodění a různé prolézačky – omezení seniorů či měření tlaku zřejmě nehrozí, možná bohužel.

U snídaně se trochu dohadujeme, co je čí, ale nakonec to dopadlo snad dobře – i když možná nejí všichni to, co si objednali. Je krásné počasí, z nejvyššího patra hotelu je pěkný pohled na kopcovité a skalnaté okolí. Hlídáni tentokrát dokonce dvěma průvodci vyrážíme k jeskyním, hned za nejbližší zatáčkou se v údolí tyčí rozeklané skalní městečko Sugong s několika zavěšenými rakvemi – Eduard tady odpadá, my pokračujeme dále. Po chvíli odbočíme z hlavní cesty a lesní stezkou občas změněnou ve schodiště sestoupíme k  jeskyni Lumiang. Vstup do ní tvoří rozsáhlá dvorana, která je zároveň hřbitovem. Rakve, opět některé staré až 500 let, jsou zde navrstveny u stěn do výšky až ke stropu jeskyně, ty ve vyšších patrech jsou podpírány skalními výstupky či vklíněny na římsy. Na víku malé rakve u vchodu je vyřezána ještěrka, zdejší symbol dlouhého života a plodnosti – je též k vidění vymalován na místních autobusech.

Směrem dolů se jeskyně zužije a přechází v tunel, kterým začíná průchod do druhé jeskyně Sumaging – je to ovšem několikahodinová spíše speleologická drsnost, kde je prý nutno některé úseky i podplavat – světlo baterek jedné skupiny takových dobrodruhů nám dole právě mizí v podzemí. My tedy raději půjdeme oklikou, cestou nahoru se zdravíme s včerejšími Poláky. Pokračujeme hlavní cestou s výhledy na rýžová políčka s buvoly – tady v horách se prý na rozdíl od nížiny sklízí jen jednou ročně.

Krátce po vstupu do jeskyně Sumaging začíná být jasné, proč máme dva průvodce. Jeden vede vepředu, druhý se stará o zadní opozdilce, ke kterým se brzo řadíme i my. Stezka vede docela prudce dolů po kluzkých skalách, občas je nutno docela komplikovaně slézat přes velké kameny. Sice máme baterky a průvodci výkonná svítidla, ale já za chvíli přes orosené brýle nevidím skoro nic. Také batůžky na zádech docela vadí, každou chvíli se o něco zachytnou. Asi po půlhodině této štrapáce nás průvodci shromáždí na malé terásce, aby nám sdělili, že nejhorší úsek máme za sebou. No nevím, asi máme trochu jiná kritéria, za chvíli se totiž zouváme, necháváme boty na místě a dál se brodíme. Já s Marcelou sice máme boty do vody, ale vápencové dno je pěkně kluzké. A když dorazíme k takovému v podstatě vodopádu, kterým se nutno sklouznout dolů, mám toho dost – krásy podzemních slují mi mohou být klidně ukradené. Marcela by asi ráda pokračovala, ale nakonec tu se mnou zůstane, a s námi Martina a Jana. Blanka se Zdeňkem, kterému chůze s kopce dělá docela potíže, také váhají, ale Zdeněk se najednou octne na šikmé ploše a sjede dolů, takže jim nezbývá, než pokračovat.

Čekáme tu asi půl hodiny, kolem nás mizejí dole další návštěvníci, ale všichni nalehko bez batůžků. Poláci se překvapivě objevují ve skále vepředu nad námi, takže nevíme, zda prolezli z Lumiangu nebo nás nějak předešli a nějakým okruhem se vrátili – je to tady značně tajuplné. Poláci jsou ovšem bez batůžků a veškeré jejich doklady nese jeden z nich v uzavíratelném igelitovém pytli.

Konečně se dole objevuje jeden z našich průvodců a vede Honzu, Blanku, Zdeňka a Majku – Radim s Janou a Pavlem pokračovali s druhým průvodcem dále do labyrintu. Výstup z jeskyně už naštěstí není tak hrozný jako cesta dolů, ale přesto jsem venku nahoře tak vyřízen, že se mi skoro nedaří otevřít třesoucíma se rukama plechovku piva zakoupeného v místním stánku. Při druhém už to je lepší a když se objeví naši tři odvážní jeskyňáři, jsem už celkem schopen zpáteční cesty. Ta poslední jeskynní trasa byl prý skutečně okruh, který vyústil tam, kde se objevili Poláci.

Naproti skalním rakvím Sugong je hospoda, která nás již vítá radostnou češtinou – mladý pár se tu zastavil na cestě na Nový Zéland, kde chtějí pracovat. Doporučili nám kuře na kari – výborné, my jim naopak vylíčili v co nebarvitějším světle, co je čeká v jeskyni.

Odpoledne nás čeká ještě sestup k vodopádu s podivným názvem Bomod-ok, ten je ale trochu dál, takže zase jedeme jeepneym. Jelikož místní hospody nejsou nejrychlejší, čas už zase docela pokročil a na start do osady, kde by měl sestup začínat, dorazíme až ve čtyři odpoledne. Vyfasujeme průvodce a vyrážíme – Martina je nastydlá a zůstává nahoře. Cesta vede ostře dolů, ale je upravená, občas má i zábradlí, často přechází ve schody. Pod námi je široké údolí, jehož stráně jsou pokryty rýžovými terasovými políčky, zdánlivě na dně je vesnice Fidelisan. Do ní dorazíme asi za půl hodiny a průvodce sděluje, že jsme v půli cesty. Zdeněk toho má dost a zůstává tady s tím, že se bude pomalu vracet nahoru. My sestupujeme dále, seshora to nebylo vidět. Octneme se mezi rýžovými políčky, po jejichž hrázích se klikatí další cesta. Konečně je před námi řeka s visutým mostem – vodopád už musí být na blízku. A opravdu – v 17 hodin, tedy po hodině sestupu, jsme kousek pod ním. S Marcelou a Pavlem jdeme po kluzkých terasách ještě blíže, až jsme celí mokří – to ovšem nevadí, při zpátečním výstupu propotíme trička totálně. Trvá nám to zase tak něco přes hodinu, docházíme za tmy, výškový rozdíl odhaduji tak na 300 m – tričko je opravdu tak propocené, že při převlékání do něj prstem prorazím díru. Vzpamatováváme se u stolku v místním krámku čajem a kávou, my a Radimovci zteplalým Red Horsem. A jelikož si náš výkon tentokrát zaslouží i důstojnější oslavu, objeví se na stole láhev rum Boracay – tedy pěkný slaďák.

Příjemně naladěni se vracíme do Sagady, s Radimovci a Honzou se necháme vysadit nahoře na hlavní třídě, abychom prozkoumali zdejší nejvyhlášenější podnik s poněkud podezřelým názvem Yoghurt House, proslavený kromě toho jogurtu v názvu též zapékanými bramborami. Ty ovšem nemají, takže to zůstane u toho jogurtu, v mém případě u piva. Ale turisty je to tu opravdu nacpáno, včetně české výpravy cestovky Nomád – jeskyně je čekají zítra, jejich slovenský průvodce to tam prý zná.

Zbytek výpravy nacházíme v hospodě nedaleko našeho hotelu, ta ovšem zřejmě stojí poněkud, naštěstí za hovno. Pivo nemají, a když si ho tam Pavel přinesl, chtějí po něm penále. Takže honem pryč, naproti je nenápadná jídelna, s pivem, bohatou a levnou nabídkou a vstřícnou obsluhou. Objevujeme novou specialitu, nudle pancit, s masem a zeleninou, výtečné, najíme se z jedné porce oba.

Závěr večera zařídila Blanka, která má dnes narozeniny. U krbu v našem hotelu se v pohodě dorazíme, jak různými pokroutkami, tak pitivem, a spokojeně můžeme zalehnout. Zítra se zase stěhujeme, ale tentokrát ne moc daleko, v horách stále zůstáváme. Bohužel Zdeňkův geniální server slibuje na několik dalších dnů počasí pod psa, no uvidíme.

Naše dnešní vozidlo je taková luxusnější varianta jeepneyho, ale stejně se tam všechna zavazadla nevejdou, některá musí na střechu. První zastávkou je Bontoc, správní středisko celé zdejší oblasti, s vyhlášeným etnografickým muzeem. To je umístěno na dvoře školy – žáci – vypadá to na prvňáčky - mají zrovna přestávku, vyrážejí do fronty na svačinu, mnozí se ale shlukli kolem Radimovy Jany, která jim předvádí na mobilu fotky z cest. Děti ale jeví spíše zájem o hry, které hned na displeji mobilu zkušeně vymačkávají. Nade dveřmi do tříd tu mají pěkně vyvedenou obrázkovou abecedu, ke každému písmenku odpovídající zvíře, jehož název v angličtině tímto písmenem začíná. Jen na u nic reálného nevymysleli, tak museli zabrousit do říše bájí, a vypomoci si jednorožcem – unicornem. S jazyky je to na Filipínách ve škole tak, že děti se v první řadě učí jazyku příslušné oblasti, v druhé angličtině a teprve na třetím místě je oficiální filipínština, která je vytvořena z jazyka Tagalogů, žijících v Manile a okolí.

V muzeu je plno exponátů a spousta historických černobílých fotek, dokumentující život horských kmenů z první poloviny 20. století, kdy se tu ještě vyskytovali lovci lebek. Na zahradě je rekonstruována domorodá vesnice, včetně jednoho sympaticky pochrochtávajícího černého čuníka.

Jedeme dál kolem řeky Chico lemované krásně zelenými rýžovými políčky. Bohužel Zdeňkova chmurná meteorologická vize se pomalu začíná vyplňovat. Prší a jak začínáme stoupat, déšť se chvílemi mění v docela prudký liják. Před Banaue zastavíme na vyhlídce na silně zamlžené rýžové terasy, včetně domorodky v tradičním kroji, která si tu vydělává coby fotografický objekt pro turisty. Projíždíme Banauem a hledáme náš hotel, místní kluci toho využívají a nechají vyvézt do kopce zavěšeni zvenku na stupátkách. Hotel jsme ale zřejmě přejeli, následuje riskantní otočka na úzké silnici, kterou slabší nátury mezi námi prožívají poněkud hystericky. Druhý pokus se povedl, konečně jsme na místě. Pavel jde prozkoumat situaci, vrací se poněkud zachmuřen – do hotelu se prý všichni nevejdeme, část by spala hned vedle, kde ale na některých pokojích není záchod a na žádném sprcha, nebo v odpovídajícím zařízení, ale na druhém břehu řeky. Nakonec se to nějak vyřešilo, za řeku nikdo nejde.

Snášíme za prudkého deště po ještě prudších schodech bagáž – hotel je totiž umístěn ve stráni pod silnicí nad divoce se valící a hučící řekou. Rozlehlá terasa skýtá výhled na centrum Banaue, tvořené terasovými slepencovými domy šplhajícími se po protilehlých stráních. Není to zrovna idylické místo, ale rozhodně mu nelze upřít jistou rázovitost a rozhodně nevymizí z paměti.

Setrvalý déšť nás ovšem k vycházkám zatím moc neláká. A tak než se pro nás připraví pokoje, věnujeme se zkoumání jídelního lístku - zvolené asado a kuře na kari nemělo chybu. Konečně déšť na chvíli ustal, můžeme vyrazit do města. Přes podezřele vypadající visutý most přejdeme na druhou stranu, ještě se musíme vyšplhat po prudkých schodech strání nad kostelem připomínající spíše boudu s plechovou střechou, vystoupat schodovitým průchodem a jsme na centrálním náměstí – nic moc pěkného. A jelikož už zase prší, výprava se rozpadá, někdo míří na trh, my se vracíme, okruhem po hlavní silnici a přes normální most.

V podvečer sedíme zatím jenom s Eduardem, vyklubal se z něj specialista na Oceánii, byl už snad všude včetně tak odlehlých ostrovů jako Robinsonův čí spíše Selkirkův Juan Fernandez u chilského pobřeží. Postupně se objevují další, večeříme asado a natahujeme na sebe postupně všechny vrstvy oblečení, co s sebou máme. Na terase posedávají různí batůžkáři, zahřívají se panáky a zírají do svých mobilů, možná hledají vlídnější předpověď. Jedna parta to rozjíždí při kytaře, dost falešně, ale podle jejich stoupající rozjařenosti a recyklování již jednou zahraných songů jim zřejmě chutná. Pavel o něčem diskutuje s místním s kovbojskou vizáží, nejspíš se to týká našeho zítřejšího programu, neboť nás čeká jeden z vrcholů zájezdu, rýžové terasy Ifugao, památka UNESCO – v tomhle počasí to jistě bude vrchol po všech stránkách. K dohodě zřejmě došlo, protože se na jejich stole náhle zjeví láhev, která za chvíli doputuje i k nám – a má sílu.

Neustávající bubnování vody z okapové roury na kanál za okýnkem naší koupelny mě celou noc ubezpečuje, že v obrat k lepšímu se nekoná, spíše naopak. Poněkud rozpačitě si objednáváme snídani, já volím bramborovou omeletu – porce je víc jak dostatečná, ale očividně nás čeká perný den. Zdeněk je nastydlý, nikam nepojede a bude se tu léčit.

Přijíždí pěkně vyzdobený červený jeepney, objevuje se včerejší průvodce, který patří zřejmě do našeho hotelu, neboť mi ještě před chvílí vydával pivo - vyrážíme. Ještě před tím, než se vydáme k legendárním terasám nad vesnicí Batad, máme v plánu navštívit tři jiné vyhlídky. Jízda je to ale dost dramatická, po silnici se valí proudy vody, občas se vyhýbáme kamenným závalům nebo opatrně objíždíme sesuté okraje cesty. První vyhlídka na terasy v zamlženém údolí je působivá, ale ta druhá ji daleko předčí – vesnice hluboko pod námi,ze všech stran obklíčená rýžovými políčky, působí jako vodní útočiště nějakých filipínských desperádů. Jmenuje se Bangaan a je též v seznamu UNESCO. K třetí plánované vyhlídce už nedorazíme – zával přes silnici nás nutí otočit a zabočit směr Batad.

Vylézáme u odbočky k terasám, dál se musí pěšky – nejdříve prý mírnějším sestupem k vyhlídce a pak ostřejším dolů a dále po hrázích teras. Blanka a Jana, zřejmě ještě vystrašeny předvčerejším výstupem od vodopádu, se tu rozhodli zůstat – pár krámků a útulen tu najdou. Zbytek výpravy, většinou vybaven holemi, které tu lze pronajmout za 5 pesos, začíná sestupovat rozbahněnou a chvíli trochu rozbitou pěšinou vedoucí lesem. Zatím to ale nic hrozného není, déšť je sice ustavičný, ale trochu se zmírnil. Asi za 40 minut docházíme k hospůdce, a z její terasy se před námi rozevírá fascinující výhled na ohromný přírodní amfiteátr, tvořený rýžovými terasami, v pozadí se zelenými horami nořícími se do mlhy. Na jeho dně jsou roztroušené domky vesnice Batad, z protější strany ho uzavírá hráz s dalšími domky – tam bychom měli dorazit.

Ale napřed je třeba objednat oběd, v  chajdě kousek vedle – podobných stavení je tu na okraji teras více, nechybí tu ani škola. V některých lodžiích se dá i ubytovat. A při pohledu dolů vidíme lidské mravenečky ploužící se po hrázích teras, podle barevných pláštěnek jde nepochybně o turisty, i když za pěkného počasí tu bude asi ještě větší nával.

Zahajujeme sestup, zatím je cesta zpevněná, občas po schodech. Z okolních svahů se hrnou malé vodopády, ale chvílemi už skoro neprší. Dorážíme k políčkům, sledujeme partu turistů postupujících po hrázi proti nám – zdá se, že to půjde. Hole se teď opravdu hodí, pomáhají držet balanc na hrázi, většinou kamenité, občas i betonové, málokdy hliněné -Lonely Planet sliboval jen ty poslední. A další blud, který se tam člověk může dočíst, tvrdí, že se zde rýže sklízí 2x ročně a nyní v listopadu je před sklizní a pole jsou krásně zelená, což ale zřejmě platí jen v nižších polohách – zelená pole jsme viděli včera za Bontocem. Podle našeho průvodce se tady v horách sklízí jednou ročně, teď je zřejmě po sklizni a před setím.

Hráze zase nejsou tak úzké, jak jsme se obávali. Horší je to ale při slézání na hráze na nižší úrovni, kamenité sestupy jsou občas pěkně o hubu, obzvláště v pláštěnce, protože už zase prší. A jindy se jde po příkrých a úzkých schodech bez jakéhokoli zábradlí – kdyby někdo nahoře spadl, tak vezme s sebou celou výpravu pod ním.

Konečně přejdeme delší hráz na okraji amfiteátru a vystoupáme ke stavení nad ní, odkud máme výhledy do údolí na druhou stranu s klikatící se řekou dole. O terasu se dělíme s námi už důvěrně známými Poláky. Dá se zde koupit pivo i něco k zakousnutí, tedy ve formě krekrů či sušenek. Je krátce po jedné a vyvstává otázka, co dál. Pavel má ještě v plánu vodopád, ale to je asi tak hodinu do údolí a zase zpět. Zdá se, že do toho má chuť jedině Radim, ale hned se toho vzdává, protože by zřejmě byl sám. Ale najednou se hlásí Martina, která už cestou spadla na schodech a málem i s hráze – ona zkrátka vždycky musí dělat pravý opak toho, co druzí. Ale po rozhovoru s Janou od toho také upouští. Ono čekat na ní a Pavla tady nebo dole ve vsi další dvě hodiny, promoklí a bez jídla a nějakého zázemí, by tedy nebylo nic záviděníhodného.

Takže pokračujeme všichni společně po hrázích do vesnice, odkud, jak se ukazuje, pochází náš průvodce. Jeho domek, který stráží asi pět psů, hejno slepic, černý čuník a jeho pod zápražím sedící matka (tchyně ?), je typickou ukázkou místního obydlí kmene Ifugao. Pod zápražím proto, že do obytné místnosti na kůlech se leze po žebříku. Domek je ozdoben tradičními lebkami buvolů i s rohy, stejná lebka je i patrovém obýváku, kde je též oltář domácích bohů. Průvodce nám předvede, jak se tradičním způsobem vymlátí rýže – pomocí dřevěného tlouku, mlatu a misky, z které protřepáváním oddělí plevy, skutečně během čtvrthodiny připraví přes kilo rýže. Jana projeví zájem o její odkoupení – no to tomu dala! Průvodce dalších 10 minut vybírá zbylé plevy, protože hodlá vydat jen produkt bez chyby – a mně už pěkně kručí v břiše.

Konečně je hotovo a my můžeme vyrazit – ještě pár hrází a pak ostře do kopce, většinou po příkrých vysokých schodech a už zase v lijáku. Do hospody dorazíme před třetí a mám toho docela dost. Honza si stěžuje, že výstup probíhal v příliš ostrém tempu. Trochu se divíme a namítáme, že to tempo přece určoval on, když šel první. Na to opáčí, že ho hnala Majka, která mu dýchala na záda…

Po steaku a pár pivech už je lépe, ale musíme ještě dojít na parkoviště. Stejně už tu není co dělat, protože výhled na terasy skryla hustá mlha. Honza je zase první, tentokrát mu dýchá na záda Martina. Kolem čtvrté jsme na místě, Blanka s Janou už čekají. Ještě stihnu vrátit hole, zakoupit ve stánku pivo a jedeme.

Naštěstí nás po cestě nezastavil nějaký další zával, v tomhle počasí by nebylo vůbec divu. V hotelu rozvěsíme mokré věci, což je v podstatě všechno, co jsme měli. Mokré a zapařené boty smrdí tak, že jsme je museli dát do karantény na záchod.

Jdeme na večeři, já si dám asado, které tu mají opravdu výborné, se spoustou brambor – rýže netřeba. Marcela odkoukala od Zdeňka jeho oblíbenou hustou polévku s masem, nudlemi a zeleninou – je také spokojena. Scházejí se ostatní, probíráme dnešní zážitky a zachumláni do svetrů a bund začínáme blouznit o slunečných plážích na ostrově Boracay, které nás očekávají již pozítří. Ale tuto krásnou vizi opět naruší Zdeněk, jehož katastrofický server slibuje na Boracay po dobu našeho pobytu déšť s hromy a blesky sršícími z černé oblohy.

27.11. 2016. Banaue – noční autobus do Manily.

Marcela je docela nastydlá a navíc jí bolí páteř, ale dnes od nás během dne snad žádné velké výkony nepožadují – noční autobus do Manily, to bude ovšem trochu jiná kapitola. Už neprší, tak vše vypadá trochu optimističtěji včetně pohledu na Banaue a okolní kopce skoro bez mraků. Objednáme si k snídani osvědčenou omeletu, zaplatíme kvanta piv a jdeme se sbalit. Bagáž tu necháme, vrátíme se pro ni večer. Než dorazí náš dnešní povoz, trochu se ještě projdeme – řeka pod mostem se valí docela divoce.

Dopoledne projedeme v našem osvědčeném jeepneyi silnici nad rýžovými terasami poblíž Banaue s několika vyhlídkami – je to poslední kus trasy, kterou jsme přijeli z Bontocu. První zastávka, Chango Viewpoint, nabízí hlavně výhled na protější stráně s terasami a několika vodopády. Také si tu můžeme za mírný bakšiš zapůjčit součásti domorodých krojů a pochopitelně se v nich vyfotit – no neudělejte to, z čeho by tady taky žili, že. Další vyhlídka – jméno se mi nepodařilo zjistit – poskytuje stejně jako třetí s názvem Dianarra Viewpoint panoráma celého údolí s Banaue v dáli. A obdobně čtvrtá, zřejmě hlavní, je to ta, na které jsme stáli už předevčírem. Ale dnes si ji můžeme vychutnat konečně bez deštníků či pláštěnek, a i domorodých fotomodelek je tu více.

Vracíme se do Banaue a vyjedeme nad město, k muzeu. Exponáty se pochopitelně týkají hlavně rýžových teras, tady už jejich založení posunuli někam do roku 2000 před Kristem. Kromě toho je tu plno fotek dokumentujících válečná léta a japonskou okupaci. A z terasy před muzeem je krásný výhled na město i okolí.

K obědu jsme zvolili hospodu s lákavým názvem Las Vegas – interiér opravdu připomíná nějakou krčmu na Route 66, včetně mexicky působícího šéfa, který po zvládnutí naší poněkud zmatené a několikrát měněné objednávky přenechá další práci personálu a nabídne nám v křesle s kytarou i něco westernových songů. Objednané steaky neměly chybu, pivo všech filipínských druhů též.

Kolem třetí odpolední jedeme dále, v plánu je návštěva teplých pramenů. Nálada v autě je veselá, Honza pro dnešek upustil od vzdělávacích pořadů a uchýlil se k českomoravskému hudebnímu folklóru, ale jen v recitačním podání. Usoudil jsem, že tu k dokonalému zážitku něco chybí, když se navíc pokus o rekonstrukci “Šestýho července, na strahovskejch hradbách” očividně nedařil. Nezbylo, než se do toho vložit, pochopitelně i se zpěvem – myslím, že to s Janinou podporou dopadlo k plné spokojenosti, jen Martina je generačně jaksi jinde a očividně trpí.

Kromě této a několika následujících vložek jsme též zastavili na několika vyhlídkách a nafasovali průvodkyni k teplým pramenům. Pochod k nim prý bude trvat zase skoro hodinu, zpět stejnou cestou – nějak se nám to nezdá, jde o to, abychom se před nočním autobusem do Manily, vyrážejícím ve 20,00, ještě stihli najíst. Ale Pavel tvrdí, že to půjde, tak jedeme dál. Ovšem jakmile vystoupíme, dá se opět do deště. Než vybalíme pláštěnky, jsme poslední, navíc Marcele to dnes vzhledem k té bolavé páteři chodí opravdu blbě. Pavel se pro nás vrací, říkáme mu, že k pramenům zřejmě nedojdeme a včas se otočíme. A cesta opravdu není tak jasná, na prvním rozcestí u rýžového políčka s dlouhou a dost nebezpečně vypadající hrází jsme zvolili obchvat do kopce, ale došli jsme jen k nějakému baráku se štěkajícím psem. Usoudili jsme, že úžasné teplé prameny Bogyah Hot Springs oželíme, a raději se vrátíme zpět a slezeme kousek dolů k rýžovým terasám vroubícím řeku Hapao. Zpátky jsme tím pádem dříve než ostatní, v místních barácích dokonce objevíme hospodu a stihneme pivko – právě včas, zbytek výpravy se vrací, tempo prý bylo docela ostré. Podle fotek jsme přišli o jakousi bahenní louži, nebo tak to aspoň vypadalo. Ale čas je dobrý, v Las Vegas na večeři jsme včas, alespoň my a Radimovci – zbytek se nějak rozprchl po krámcích. Pro bágly se vracet nemusíme, doveze nám je Pavel s Martinou, vyzvednou nás v 19,30.

Autobus je místenkový, s klimatizací. Křesla jsou pohodlná, to moje až moc, protože je poněkud rozpadlé a válím se v něm jak na lehátku. Bus je zpočátku poloprázdný, ale postupně se plní a najednou je zaplněna i ulička, kde cestující sedí na malých plastových židličkách, které průvodčí někde vyčaroval – tak takovou dálkovou linku jsem ještě neviděl. Kolem půlnoci asi na půlhodinku zastavíme u velkého komplexu jídelen – objevil jsem tu i pivo.

Jedeme dále a najednou Marcela překvapeně vykřikne – z klimatizace na ní teče voda. Její místo u okna je rázem nepoužitelné, naštěstí Eduard si překvapivě udržel pozici sólosedícího na dvojsedadle, což se teď hodí a můžeme si s ním místa vyčendžovat – jinak bych zřejmě strávil zbytek noci v uličce.

Kolem 7 hodiny vystupujeme v Manile značně rozespalí, Pavel lapí několik taxíků a jedeme na letiště. Naše dlouhé cestování z deštivého horského světa rýžových teras na možná prosluněné pláže je totiž teprve v polovině. Přesun na Boracay je sice letecký, ale má to háček. Ostrov je totiž malý, na délku nemá ani 10 km a na šířku snad jen kilometr, a vzhledem k tomu nemá vlastní letiště. Létá se tedy na sousední ostrov Panay, kde jsou dvě letiště. První je v Caticlanu přímo naproti Boracay, a druhé v asi 60 km vzdáleném městě Kalibo, kam právě letíme my – je to asi levnější.

Ale možná je to tak lepší, protože během čekání v odletové hale sledujeme, že všechny lety do Caticlanu jsou zrušené, z jakého důvodu nevíme. Že by to počasí bylo tak děsné, jak předpovídal Zdeňkův server? Každopádně náš let do Kalibo se zřejmě koná, když nás po tříhodinovém pobytu v hale s minimálními možnostmi najíst se a předraženým Heinekenem konečně vpustili do předodletové čekárny. Ale ouha – na tabuli u našeho letu naskakuje zpoždění zatím nedefinované délky. Aspoň máme čas se najíst, tady jsou bufáče zajímavější a cenově vlídnější.

Konečně zhruba kolem poledne, tedy asi s hodinovým zpožděním, sedíme v letadle. To se ale zatím k ničemu nemá a z hlášení pilota jakž takž pochytíme, že máme další zpoždění kvůli přeplněnému vzdušnému prostoru nad Manilou – nakonec se natáhlo asi na 40 minut.

Let na jih trval hodinu, počasí zatím vypadá uspokojivě – na Panay je pěkné vedro, nějak jsme za ten týden v horách odvykli. Obsadíme dva taxíky a vyrážíme podél severního pobřeží Panay do Caticlanu. Projíždíme krajinou, která je přímo ztělesněním našich představ o jihovýchodní Asii. Zelená rýžová políčka, na nich buvoli a v jejich stopách spousta bílých volavek, v zamlžené dálce horské hřebeny.

V caticlanském přístavu je pěkně živo – není také divu, vždyť je to hlavní vstupní brána na turisticky vyhlášený Boracay. Celý ten zmatek se snaží organizovat sekuriťáci v santaclausovských čepicích, kteří nás nasměrují do přístavního terminálu. Pavel nakoupí a rozdá lístky a už nás ženou do jedné z mnoha vahadlových lodí – sestup po šikmém můstku na houpající se loď je trochu divoký. Boracay je opravdu na dohled, takže asi za čtvrthodiny, po několika nezdařených pokusech o přistání, vystupujeme na hráz a lezeme na korbu dvou náklaďáčků, které nás za chvíli vysadí na dost neutěšeném místě před barákem evidentně hrozícím okamžitým zřícením, od kterého ho pochopitelně nemůže zachránit ještě nebezpečněji vypadající lešení. Průjezd dále je zaplaven, prý nám přivezou nějaký vozík aspoň na bagáž. Během čekání zjistíme, že to tady není až tak beznadějné – půllitrová láhev Red Horse ve stánku hned za rohem za 50 pesos, to je velmi příznivé.

Objevuje se kárka, nacpeme tam podstatnou část bagáže, řidiči či jejich pomocníci to ovážou a snad to nějak dopraví k našemu rezortu. Vedeni Pavlem vyrážíme úzkou uličkou a ta nás vyvrhne přímo na hlavní lákadlo Boracay, 4 km dlouhou White Beach. Popojdeme kousek po plážové promenádě a další uličkou se zase zanoříme do zástavby a jsme na místě.

Vypadá to tu docela sympaticky, jde o takovou malou komunitu včetně jídelničky, dvou stánků s pivem a usměvavých masérek. Ubytování je v patrových bungalovech, s Radimovci bydlíme vedle sebe v patře s verandičkou, kolem palmy a domorodé baráčky – a dokonce máme i ledničku. Na pláž je to tak 50 metrů.

Je skoro 5 odpoledne, z koupání už dnes zřejmě nic nebude. Jdeme se tedy po písečné plážové promenádě podívat po vhodné hospodě, je jich tu plno, ale pochopitelně dost drahé. Nakonec jsme zakotvili hned vedle naší uličky, v podniku s názvem Bei Kurt und Magz, jejíž německý název souzní nejen s jídelním lístkem, ale též s podávaným točeným pivem. Jde o obligátní San Miguel, a dokonce za pouhých 40 pesos v době happy hours – a to tu nejsou obvyklé dvě hodiny, ale celé odpoledne od 14 do 20 hodin. Usadili jsme se s Radimovci a abstinentem Honzou u stolku venku na pláži, dokonce i on si jedno pivo dal. Situace vypadá docela nadějně, do 20,00 máme ještě tři hodiny. Pivo je nutno pít rychle, jinak okamžitě zteplá. Objednáme si večeři, mají tu i filipínská jídla, vše kolem 250 pesos. Západ slunce se vydařil, a večírek též – kolik piv jsme stihli, to už nevím, jisté je jen to, že jsem se v jednu chvíli převrátil i se židlí do písku. No někomu zkrátka to dlouhé cestování nedělá dobře, že.

29.11. 2016. Boracay.

Dnes máme volný den, celý zasvěcený relaxu na pláži – však jsme si ho také zasloužili. Počasí se zatím odmítá řídit předpověďmi meteorologů, neboť je nádherně. Snídáme s Marcelou omelety v našem včerejším podniku, který jsme překřtili na knihovnu – stěny interiéru jsou totiž obloženy policemi s knihami. Popíjíme pivo na barových židličkách přímo na pláži, koupeme se, sžíváme se s místní atmosférou nicnedělání. Pláž je opravdu krásná, s jemným bílým pískem, lemovaná kokosovými palmami. A je kupodivu docela prázdná, z našich zatím vidíme jen Janu s Majkou, rozložené pod palmami kousek vedle. Bude to taky zřejmě tím, že jsme ubytováni v tzv. Angolu, čili v jižní části Bílé pláže, kde je na rozdíl od rušné centrální zóny větší klid. Na moři kotví plno vahadlových lodí, od těch větších, kterými jsme sem připluli, až po ty nejmenší pro pár pasažérů. Několik vahadlových plachetnic přistálo hned u nás, zatím se jim zájemci o výlet moc nehrnou.

Před polednem vyrazíme po pláži na vycházku k jižnímu mysu, bude to tak necelý kilometr. A vidíme, že poklidná atmosféra Angolu tu asi vbrzku skončí, protože pod kokosovými palmami je vidět rozsáhlé staveniště mnoha dalších rezortů.

Pláž končí skalní branou, za ní je několik pěkných malých plážiček oddělených od sebe skalními prolézačkami. Ale moře je tu plné chaluh a travin, na koupání to tudíž moc není.

Po návratu potkáváme Radima s Janou, kteří se právě vrátili z potápěčské akce, a jsou z toho nadšení. Jednalo se totiž o ponor na dno asi v hloubce 8 metrů, ale  takovém retro stylu, s třicetikilovou helmou na hlavě, do které je veden vzduch z člunu na hladině. Jsou z toho nadšeni a lákají nás, abychom to také zkusili, prý si to ještě zopakují pozítří. No, jak znám chování svých uších při potopení, raději se tomu vyhnu.

Ale kromě této atrakce nám dali též typ na lidovou jídelnu asi tak čtvrt hodiny severním směrem, a ta se ukázala velmi zajímavou – plno místních jídel do stovky. Dali jsme si asado a pár špízů – výborné. Na zpáteční cestě promenádou, která je plná hospod a atrakcí, nás nejvíce zaujala adrenalinová šílenost, při které je sedačka se třemi lidmi uvázaná na dvou stožárech vymrštěna do výše snad 30 metrů, kde poskytne svým pasažérům luxus rotace hlavou dolů a další neopakovatelné zážitky – zda řev takto postižených je výrazem hysterie nebo extáze, nejsme schopni posoudit, nejspíš od obojího trochu.

Odpoledne pokračujeme v plážování, na večeři zajdeme do té polední lidovky – tentokrát si dáme saláty, mangový a lilkový – nemají chybu. Poblíž je i 7/11, kde zabezpečíme pivní zásoby a menáž na zítřejší lodní výlet, a směnárna, kde doplníme tenčící se finanční pesovou hotovost.Večer opět skončíme v knihovně, tentokráte je účast lepší – kromě nás a Radimovců je tu i Blanka se Zdeňkem, Pavel, Honza a chvíli Majka s Janou, takže chybí jen samotář Eduard, kterého jsme celý den nezahlédli, a separatistka Martina, která dává jako vždy přednost společnosti domorodců. Překvapivě se dozvídáme, že jedině naše patro bydlí stejně jako včera. Majka s Janou měnili postel kvůli tvrdé posteli (tu by Marcela jistě brala), Pavel s Honzou kvůli nefunkčnímu záchodu a Blanka se Zdeňkem byli přestěhováni, protože do jejich pokoje bylo třeba umístit nějaké zřejmě perspektivnější Rusy – člověk se jich nezbaví ani na Filipínách!

Naší podvečerní pohoda je ale najednou přerušena prudkým lijákem. Nebylo to zase tak nečekané, neboť opakované záblesky na obzoru nad Panay věštily už hodnou chvíli, že se něco přižene. Ale jsme pohotoví, v hromadném úprku do interiéru stihneme zabrat stůl akorát pro nás a přes výpadek proudu tak můžeme pokračovat až do konce happy hour. A my s Radimovci ještě hodnou chvíli při svíčkách na naší verandě.

30.11. 2016. Boracay – lodní výlet.

Snídáme u stolku na naší terase, osadíme mrazicí taštičku maximálním počtem plechovek San Miguelu a jsme tedy ready na lodní výlet kolem ostrova. Ale jak je nám dole našimi dvěma lodníky sděleno, moře je dnes rozbouřené a proto je plavbu nutno trochu redukovat. Poplujeme k jižnímu mysu a na ostrovy za ním, potom se vrátíme a kolem White Beach doplujeme až k severnímu mysu – na této trase jsme zřejmě kryti ostrovem Panay. Odpadá tedy plavba kolem severovýchodního pobřeží, které je omýváno otevřeným mořem. Jak jsem dodatečně zjistil, jedná se o moře Sibuyanské, které je památné tím, že tu v říjnu 1944 byla zastavena japonská flotila admirála Kurity, která se snažila probít se k ostrovu Leyte, kde právě probíhalo americké vylodění. Japonský svaz bitevních lodí a těžkých křižníků byl opakovanými leteckými útoky Američanů nucen otočit, přičemž byla potopena bitevní loď Musaši, která se svou sesterskou lodí Jamato představovala v té době nejmohutnější bitevní loď na světě. Toto střetnutí známé coby bitva v Sibuyanském moři bylo součástí několikadenní námořní bitvy, ve které se Japonci marně snažili proniknout z více směrů k Leyte a rozbít americké invazní síly. Bitva u Leyte je považována za největší námořní bitvu dějin.

Včera před obsazením knihovny jsme se dohodli na tom, že dáme přednost malé lodi jen pro nás a připlatíme si oběd (na výběr je vepřové nebo ryba), který pro nás připraví někde na pláži – na větší lodi by byl oběd v ceně, ale tísnili bychom se tam s davy Japonců nebo dokonce Rusů. Zdá se, že jsme udělali dobře, plavba na malé lodi jen pro nás je rozhodně daleko romantičtější. Proti včerejšímu dni je opravdu trochu zamračeno, ale časem se to snad zlepší. První zastávku na šnorchlování, přímo z lodi, máme naproti útesům, kam jsme včera s Marcelou došli pěšky, ale je zataženo a prý budou lepší příležitosti, tak se jenom vykoupeme – kolem nás zatím krouží prodavač melounů a kokosů pádlující na surfovacím prkně. Obeplujeme skalnatý jižní mys a kolem ostrova Crocodile Island, na jehož břehu je několik dřevěných chatrčí a lávek nad mořem, odkud se dá skákat, míříme k od pobřeží vzdálenějšímu Crystal Cove Island. A plavba je rázem divočejší, loď se probíjí vlnami, každou chvíli dostaneme spršku – honem schováváme bágly pod záchranné vesty, které jsme si nějak zapomněli obléci – ale tak divoké to zase není.

Přistáváme na písčině a slézáme po spuštěném můstku do mělké vody u pláže. Procházka po ostrově je za poplatek, Jana s Majkou zůstávají na pláži, my ostatní jdeme. Přes hájek s otřesnou vánoční výzdobou vylezeme nahoru na útesy, odkud úzkými točitými schůdky sestoupíme komínem do první jeskyně se skalním oknem těsně nad hladinou – příboj tříštící se o skály každou chvíli cákne i sem. Před návštěvou druhé jeskyně se jdeme podívat k mysu, kde je muzeum všeho možného – od geologických a paleontologických exponátů po erotické či iluzivní malby. Bohužel celý ostrov je zastavěn spoustou chat a přístřešků, což zřejmě vyhovuje nátuře asijských turistů – momentálně tu hrají prim davy Japonců.

Ke druhé jeskyni dojdeme stezkou nad útesy s výhledem na okolní ostrůvky, tady už je to trochu fotogeničtější a také počasí se umoudřilo – už je zase nádherně. Jeskyně je opět na úrovni mořské hladiny, dá se probrodit až na její konec.

Sejdeme na pláž, nalodíme se a vyrážíme na zpáteční cestu. Na Krokodýlím ostrově se platí za vstup docela vysoké vstupné a jelikož nikdo z nás nejeví zájem o skoky z můstků, plujeme dál kolem White Beach na sever. Míjíme nejluxusnější hotely a rezidence na severním konci pláže a kolem skalnatého mysu dorážíme k severnímu pobřeží ostrova – a tady je to nádherné. Dlouhá a široká pláž se zářivým pískem, skoro bez lidí, jen s několika zakotvenými loďkami, lemovaná palmami a zelenými kopci. Pod palmami se skrývá řada dřevěných hospůdek a přístřešků – než nám tu naši lodníci připraví oběd, máme dost času na koupání a vyvalování se v příboji. A ještě že máme vychlazené San Miguely v naší mrazicí taštičce, za třetinkovou plechovku tu chtějí 150!

Koupeme se, relaxujeme, kromě jedné asiatské svatby tu nikdo není. Asi po čtyřiceti minutách jsme povoláni na oběd – vepřového byla skutečně kvanta, i místní psi se dosyta najedli. Ale čím to teď zapít? Vyrážíme po pláži k několik set metrů vzdálené konkurenci – tady nabízejí půllitrovou láhev Red Horse za 150, ale okamžitě nám sleví na 120 – to už bereme. Vyvalujeme se s pivem na dřevěných lehátkách pod slunečníkem, občas se vykoupeme. Zlatavý písek, úžasně modré moře, v příboji se pohupující loďka, ostrov Carabao na obzoru – to je úžasná Puka Beach.

Ale vše má svůj konec a asi v 15,30 se musíme nalodit a vyrazit na zpáteční cestu. Po obeplutí mysu je vyhlášena šnorchlovací zastávka. Ale kupodivu se do toho nikomu moc nechce, že by požadovaný poplatek 20 pesos všechny odradil? Pravda, požadují jej i za plavání bez šnorchlu, což je trochu podraz, ale stále to obnáší jen 10 Kč. Takže nakonec máme s Radimem lokalitu jen pro sebe – a rybiček je tu plno, obzvláště jeden vysoký korál porostlý houbami se jim velmi zamlouvá.

Nakonec po nás po přistání nikdo žádný poplatek nechtěl. S Marcelou jdeme na pláž u knihovny, ostatní ještě řeší cenu zítřejšího potápění, dost se jich totiž nechalo nalákat na ponor s helmou. Na večeři do naší lidovky zlákáme i Pavla s Honzou – já si tentokráte objednám ten Marcelin včerejší mangový salát – až nepochopitelně skvěle kořeněný a vůbec ne sladký - a k tomu pár špízů. Cestou zpět zabočíme do největšího boracayského supermarketu za účelem nákupu místního rumu – domácí slivovička totiž dochází.

Večer probíhá podle osvědčeného scénáře – happy hour v knihovně a pak ještě posezení na našem dvorku, posléze s Radimovci na terase. Opravdu škoda, že zítra už tady končíme.

1.12. 2016. Boracay – Caticlan – Kalibo - Manila.

Ráno sbalíme a jdeme ještě na pláž, protože odjíždíme až v 15 hodin. Potápěči se vracejí z dopolední akce, kromě Radimovců se zúčastnili i Pavel, Honza a Zdeněk s Blankou. Reference jsou poněkud rozporuplné, od nadšení po trochu drama, které zažila hlavně Blanka, protože jí dali příliš lehkou helmu, takže se nemohla potopit - museli ji tedy vyměnit, pak už se její ponor zdařil. Ale stěžuje si na tlak v uších, zatímco Pavla bolí oči – ještě že jsem se na to vykašlal.

Před odjezdem si skočíme na oběd do lidovky, happy hour v knihovně už bohužel nestihneme. Zpáteční cesta je nám už známa, na korbě do přístavu, vahadlovou lodí do Caticlanu a taxíky do Kalibo, kam už přijíždíme za tmy. Odbavíme se a ještě máme čas vyjít před letiště na nějaké špízy a pivo – naštěstí nám při návratu neseberou konzervu luncheonmeatu, který Marcela zapomněla v batůžku – na filipínských letištích se totiž vše kontroluje hned u vchodu.

Letadlo tentokrát startuje ještě dříve než má, takže jsme na letišti v Manile dříve a na objednané taxíky musíme chvíli čekat. Bydlíme v jiném hotelu než při naší první zastávce v Manile, máme to sice se snídaní, ale jinak tu nenabízejí nic, co by nás po dlouhém cestování povzbudilo. Ale jako kdyby to abstinent Honza předvídal, předzásobil se na Boracay láhví stejnojmenné lihoviny, která je určena pro celou naši společnost a kterou též okamžitě v recepci zkonzumujeme na oslavu zdárného zakončení zájezdu. Budiž Honzovi za to dík!

Recepční nám radí nějaký podnik s pivem, jméno jsme asi plně nepochytili. A nebo ho správně nepochopil řidič jeepneye, který se Radimovi podařilo na hlavní komunikaci odchytit takřka okamžitě. Jedeme tedy v šesti, ještě se Zdeňkem a Blankou, ovšem čert ví kam, naštěstí zatím stále po hlavní třídě. Ale situace začíná být dramatická, při zpomalení totiž na korbu naskákalo několik harantů, kteří jsou docela vlezlí, stále nám něco vnucujou. Začínám být docela nervózní, naštěstí na druhé straně silnice najednou probleskne povědomý neón 7/11. Podaří se nám řidiče zarazit, dáme mu po sedmi pesos a po poněkud divokém přechodu rušné silnice jsme ve spásném krámku. Zklidňujeme se u stolku před 7/11 pizzou – Zdeněk asi polévkou – a pivem.

Ale jak teď zpátky? Pěšky raději ne, noční Manila není nic přitažlivého, chudáci spící na chodnících, pobíhající potkani – jistě se tu bude vyskytovat i lidská škodná. Naštěstí mám vizitku hotelu, ale projíždějí jeepneye nás většinou ignorují a když už zastaví, vrtí nad cedulkou hlavou. Konečně jeden po chvíli přemýšlení a poradě se spolujezdkyní začne kývat hlavou a my nastupujeme. Doufáme, že odbočku k našemu hotelu nepřehlédneme, moc jsme si to tam při kvapném odjezdu neprohlédli. Naštěstí řidič se opravdu vyzná, vysadí nás u nadchodu přes hlavní silnici a ukazuje na druhou stranu, kde to už podle červené reklamy podniku na nároží taky poznáváme. A navíc jsme vystoupili hned u dalšího 7/11, který je tedy skoro naproti našemu hotelu – ten recepční byl tedy skutečně expert. A po návratu do recepce spojené s jídelničkou nás z ní navíc vyhazuje, alkohol se tu konzumovat nesmí – ještě že předtím toleroval tu Honzovu flašku. Naštěstí to už neplatí u stolku venku vedle recepce – dnešní večer je totiž náš poslední společný, Radimovci (a též Jana s Majkou) zítra večer odlétají domů, zatímco my tu ještě přespíme jednu noc a pokračujeme na Tchaj-wan až další ráno. Před odletem nás ale ještě čeká celodenní výlet k jezerní sopce Taal – takže se ještě neloučíme.

Zatímco pražská sekce balí, my trochu vybalujeme. Největší problém jsou trekové boty z Banaue. Ani třídenní pobyt na slunečním balkóně na Boracay je nevyvětral, stále smrdí otřesným způsobem. Dostaly tedy umístěnku na chodbu, ale dlouho tam nepobyly. Hotelový pikolík nás velmi rychle rázným klepáním vyhnal na chodbu, kde s odporem ukázal na tuto biologickou bombu. Takže zase budou nocovat na záchodě.

2.12. 2016. Manila – výlet k sopce Taal.

Snídaně v hotelu je zase filipínská klasika – párky nebo corned beef alias haše s rýží. V 7,30 obsadíme dva objednané taxíky a vyrážíme na jih. Vymotání z Manily se tentokráte zdařilo poměrně úspěšně, takže někdy po deváté už se pod námi otvírá pohled na obrovské kráterové jezero Taal s ostrovem, kterému dominuje stejnojmenná sopka. Ta je stále činná, poslední velká erupce se odehrála roku 1977. Nejničivější výbuch ve dvacátém století proběhl roku 1911 a měl na svědomí kolem 1500 obětí.

Sjíždíme k jezeru dlouhou řadou serpentin snad ještě skoro hodinu. Vystupujeme u přístaviště vahadlových lodí, pojedeme po čtyřech, plavba má trvat 25 minut. Pěkné ranní počasí se trochu zakabonilo, ale nijak výhružně zatím nevypadá. Obsazujeme s Radimem a Janou poslední plavidlo s jedním lodivodem vzadu a vyrážíme.

Ovšem jakmile jsme opustili přístav, situace se během okamžiku radikálně změnila. Zleva se na nás valí šedivá stěna mraků a než se vzpamatujeme, jsme uprostřed regulérní jezerní bouře, která si s tou mořskou nezadá. My vepředu se snažíme přikrýt igelitovou plachtou, která byla na dně, Radim s Janou se snaží ukrýt pod chatrnou stříškou, která kryje prostředek lodi, ale vše je marné. Voda se na nás valí z mraků i z vysokých vln, kterými se loď snaží probíjet. Všechno kolem zešedlo, po pobřeží ani po ostatních lodích není ani památky. Krčíme se pod plachtou, snažíme se uchovat v suchu alespoň batůžky s náhradním ošacením. Ale jelikož z nás na ně teče voda, radši je plachtou přikryjeme a necháme se ošlehávat smrští, alespoň vidíme, co se na nás zrovna valí. Myšlenky na to, co by se stalo, kdyby se v ustavičných náporech vln urazilo vahadlo, si raději ve zmítající se lodi snažíme nepřipustit.

Celá ta šílenost trvá dobrou čtvrthodinu. Když před sebou konečně vidíme břeh ostrova a bouře trochu polevila, docela si oddechneme. Přirážíme u stavení, které slouží správcům sopky a snad i školce, v jehož kryté hale se snažíme vzpamatovat. I ostatní jsou totálně mokří a dost šokovaní, ale hlavní je,že jsme všichni. Takže trochu oschneme (převlékat se do suchého nemá smysl, během hodinového výstupu se zase určitě zpotíme), zaplatíme vstup do rezervace a vyrážíme k ztečení sopky – Eduard pochopitelně zůstává dole. Projdeme dost uboze vypadající vesnicí a míjíme stanoviště mul, které bychom si mohli pronajmout – ale ať se o ně podělí Japonci, kteří nás pak budou celou cestu tam i zpět předjíždět. Přestalo pršet a najednou stoupáme za krásného počasí. A ovzduší se po té bouřce projasnilo, takže máme krásné výhledy na jezero s množstvím nějakých sádek a na výrazný boční vulkán. Kromě stádečka koz a prapodivné ušaté krávy míjíme i několik prodejců piva, ale cena 100 pesos za malou plechovku je nepřípustná – poslední den na Filipínách už musíme trochu počítat. Pod vrcholem se cesta, lemovaná kříži, prudce zvedá a přechází v úzkou úžlabinu, s mnohými sirnými čmoudíky. Konečně dosahujeme vrcholu a výhled do kaldery, který se otevírá pod námi, nám bohatě vynahradí útrapy prožité na jezeře.

Dno kráteru sopky, který má v průměru asi 2 km, je zalito zeleným jezerem, zvaným Main Crater Lake, na jehož vzdálenější straně vyrůstá z vody další malý sopečný ostrůvek zvaný Vulcan Point. Jde tedy o unikátní krajinnou skládanku – kráter Vulcan Point v jezeře Crater Lake na ostrově v jezeře Taal Lake, které zaplňuje další obrovský kráter. Nejvyšší bod sopečné kaldery 311 m. n.m. je zřejmě na opačné straně kráteru, dole na prudkých svazích jsou vidět další dýmající ohniska. Naše hrana kráteru je obsypána přístřešky, kde se domorodci snaží prodat vše možné, nebo také zapůjčí golfové hole a míčky, které možno odpálit do kráteru. Cena piva se drží na té stovce, takže nic pro nás.

Asi po půlhodince kochání vyrážíme s Radimovci dříve než ostatní, snad ve spodní vesnici budou ceny příznivější. A také že ano, pivo asi za 60 a jídlo za pouhých 20 – no kvalita odpovídala ceně. Docházejí ostatní a obloha se zase začíná mračit. Nalodíme se a vypuká závod, kdo bude na druhé straně dříve – my a nebo déšť. No, ač naše loď předjela všechny ostatní, stejně jsme prohráli. I když se tenhle slejvák nemohl měřit s tím dopoledním ani v nejmenším a rychle skončil, stejně jsme zase durch. Pod přístřešky na břehu se převlékneme do suchého a když chceme nastoupit do aut, chytneme to dnes už po třetí. Opravdu velmi povedené počasí.

V ustavičném lijáku se vracíme, celé jezero pod námi je skryto v mlze, plánovaná zastávka na vyhlídku není tedy smysluplná. Déšť skončil až někde před Manilou, kde ho vystřídala totální dopravní zácpa. Nakonec jsme se z toho nějak vymotali, ale skoro hodinu jsme prakticky stáli na jednom místě, odletová sekce v druhém autě musela být pěkně nervózní. Ale nakonec to dopadlo dobře, ještě se stihli v hotelu i vysprchovat. Loučíme se, vzájemně si vyměňujeme kontakty, zamáváme odjíždějícím a jdeme se Zdeňkem a Blankou někam se najíst. Projdeme se několika uličkami v okolí a nakonec najdeme sympatickou jídelničku, s čínským i filipínským jídlem – mé kuře teriyaki s množstvím brambor bylo přímo skvostné. Jen pivo tu nemají, to si ovšem koupíme v blízkém 7/11. Ještě chvíli posedíme u našeho stolku před recepcí a také se stáhneme, musíme ještě zabalit – zítra letíme na Tchaj-wan. Podle Pavla nás čeká něco dost odlišného.

Přesun na letiště klapl, manilský dopravní kolaps naštěstí tentokrát nedosahoval obvyklé úrovně. Kontrola na letišti je neobvykle ostrá, dokonce mi sebrali i zapalovač, umístěný ve velkém batohu. Snažíme se utratit poslední pesa, ale stovka nám stejně zbyde – prý se to dá v Taipei na letišti bez problému směnit.

Čas odletu se zase o hodinu posunul – to už je v Manile zřejmě zvykem. Takže v Taipei přistáváme místo ve 12,45 asi o 40 minut později – nastydlou Marcelu pěkně rozbolelo ucho a posléze zalehlo, po radě Blanky pomohlo až opakované zívání. Cesta k imigrační kontrole je dlouhá a spletitá a u cíle si musíme vystát dlouhou klikatou frontu – aspoň půl hodiny. Když je konečně první z nás Martina na řadě, nějak podezřele dlouho se s úředníky dohaduje a potom začne mávat na Pavla znalého čínštiny. Začíná nám být jasné, že je něco v nepořádku. A také že jo – jsme totiž místo na našem Terminálu 1 na Terminálu 2 – zřejmě jsme během přesunu někde blbě odbočili. Eduard tvrdí, že si té odbočky všiml, tak proč nás na to ale neupozornil?! Teď jsou ovšem podobné dohady marné, musíme rychle zpět na jedničku, a to dokonce letištním vlakem. Na imigračním Terminálu 1 už mezitím fronta opadla, takže naštěstí jdeme na řadu hned a dokonce se nám podaří odchytit z pásu i naše osaměle se točící bágly, dříve než je stihli někam stáhnout coby podezřelé bez majitele.

Měníme US dolary za místní dolary (TWD), při tom nás ale čeká nemilé překvapení. Deklarovaný kurz platí jen pro americké dolary nejnovější edice. Naštěstí ještě 300 takových máme, což by mělo na týdenní pobyt stačit, ale ty starší nám bohužel zůstanou. Filipínská pesa nám sice opravdu vyměnili, ale díky jednorázovému poplatku jsme ze 100 PHP místo očekávaných 80 získali jen 20 TWD, což je v přepočtu tak 16 Kč – tipoval bych to tak na půlku piva.

Čas mezitím dost pokročil a vzhledem k tomu, že do vlastního Taipei to ještě trvá autobusem skoro hodinu, začíná být program dnešního dne evidentně nesplnitelný. Abychom neztráceli čas přesunem do hotelu, nacpeme bagáž do schránek na Hlavním nádraží, kde končil náš autobus. Pavel nakoupí v automatu lístky a vnoříme se do metra. A oproti Manile je to opravdu dost rozdíl. V metru se nesmí nejen kouřit, ale také pít a jíst, ale žádná kontrola zavazadel jako v Manile se tu nekoná. Tchajwanci čekají na vlak spořádaně ve vyznačených koridorech a pokud se někdo snaží předběhnout, jde prý o Číňany z pevniny. Těch je tu dost, což vyvrací moji mylnou představu o naprosté izolaci Tchai-wanu od Číny, tedy správně Čínské republiky oproti ČLR, tedy Čínské lidové republice. Bylo to vidět už na letišti na příletových tabulích, kde naprosto dominovaly lety z ČLR. A i politika je zdánlivě stejná, oba státy trvají na statutu jednotné Číny – že si to ovšem každá z obou stran vykládá naprosto opačně, je už věc jiná. Ten příliv Číňanů z pevniny je ovšem záležitost poměrně nedávná, do roku 2009 sem opravdu nesměli.

Naše první dnešní zastávka je symbolicky právě u památníků muže, který byl v našich mladých letech přímo symbolem onoho tehdy nepřátelského Tchaj-wanu, generála Čankajška. Tento vůdce Kuomintangu, Čínské národně-lidové strany, se po porážce od čínských komunistů vedených Mao-Ce-Tungem v roce 1949 stáhl s dvěma milióny svých stoupenců na Tchaj-wan připadlý po porážce Japonců opět Číně, a vládl tu až do své smrti roku 1975. Ekonomickými reformami pozvedl v poválečné době za vydatné pomoci USA hroutící tchajwanské hospodářství, ale jeho paranoidní povaha, ostatně jak u každého diktátora, vytvořila na ostrově represivní režim vrcholící “dočasným” stanným právem, které ho dokonce přežilo a bylo zrušeno až v roce 1987. I když svou roli v tom jistě sehrál i fakt, že Tchaj-wan byl dlouhodobě formálně ve válečném stavu s komunistickou Čínou, o čemž ho pravidelně přesvědčovaly čínské rakety odpalované do Tchajwanské úžiny.Také na mezinárodním poli se Čankajšek dostal do izolace, protože v roce 1971 vystoupil Tchaj-wan, který do té doby reprezentoval Čínu v OSN, z OSN - na protest proti přijetí ČLR do Rady bezpečnosti. Výsledkem ovšem je, že nyní oficiálně uznává Tchaj-wan jen necelých 30 států, převážně z Tichomoří a Střední Ameriky – z evropských států pak jedině Vatikán.

Areál památníku je ale docela působivý. Obdélníkové náměstí, na jehož delších stranách stojí dvě velké budovy v historizujícím čínském stylu – divadlo a koncertní sál, zatímco na spodní kratší straně stojí pětioblouková nedávno dokončená brána. A na protější straně je na terase vlastní památník, Memorial Hall, trochu ve stylu čínského chrám. Uvnitř je velká hala s monumentální Čankajškovou sochou a čestnou stráží, ve zbytku budovy je muzeum připomínající osobu a dobu diktátora – on ve své pracovně, dva cadillacy, obraz mladého generála ze Sunjatsenem a mnoho dalšího. Ale vzhledem k tomu, že v 17 hodin proběhne poslední střídání stráží a poté muzeum zavřou, není na důkladnější prohlídku čas. Ale střídání stihneme, trhaně roboticky se pohybující vojáci poté sestoupí po schodech na náměstí a dojdou ke stožáru uprostřed náměstí, kde proběhne stejně škubavé stažení vlajky. Přihlížejí převážně turisté, tchajwanská mládež dává před touto ceremonií očividně přednost bigbeatovému koncertu probíhajícímu na pódiu hned pod schody pamětní haly.

Další náš cíl, opět metrem, je zřejmě nejznámější taipeiský objekt, mrakodrap zvaný podle počtu pater 101. Od roku dokončení stavby 2004 až do 2009 byl se svými 507 metry nejvyšší budovou světa. Ale vzhledem k tomu, že už je tma, moc se nám nechce platit horentní vstupné 600 TWD za pohled na moře světel. Takže Pavel navrhuje změnu programu – na konci zájezdu se do Taipei vrátíme večer před posledním dnem a užijeme výhled na Taipei ze Stojedničky za světla. Jen budeme muset vypustit návštěvu nočního trhu v Keelungu a nějaké lázně. Všichni souhlasíme, ale Honza by chtěl nahoru už teď. Pavel mu navrhuje, že to může uskutečnit, my se mezitím najíme dole v přízemí v obrovském food courtu. Ale Honza to odmítá, a je značně rozmrzelý – snad ho to přejde.

Foodcourt je značně rozlehlý a úplně přeplněný – sednout si společně nepřipadá v úvahu. Dáme si tedy rozchod se srazem za hodinu u stánku firmy Dinos a vyrážíme obhlédnout desítky stánků. Nakonec si jeden vybereme a jdeme hledat nějaké volné místo. To ale není jednoduché ani pro osamělého člověka. Nakonec Marcela jednu židli ulovila a já jdu do fronty. Než jsem se vrátil s talíři s nudlovou a rýžovou nadílkou, naštěstí se uvolnila u stolu i další židle, takže jsme naši první tchajwanskou večeři mohli sníst v poklidu a vsedě – také vzhledem k tomu, že jsme si z Filipín přivezli lžíci a vidličku, protože hůlkami bychom se asi moc nenajedli. Bylo to velmi dobré, a dle očekávání silně pálivé. Naštěstí pivo mají kousek vedle v obrovském supermarketu – Tchajwan Bier, malá plechovka za 35 TWD, což jde.

Na místě srazu chybí Eduard, je třeba vyslat pátrače, kteří si ale také musejí dát si pozor, aby se neztratili - je to tady opravdu dost nepřehledné. Nakonec byl Eduard objeven správně pod cedulí Dicos – ale bohužel jinou.

Vracíme se metrem na nádraží, vyzvedneme bágly a do hotelu už dojedeme taxíky. Martina, která se přihlásila na zájezd poslední chvíli a už pro ni zde nebyl volný pokoj, bydlí kus vedle, my ostatní táhneme bagáž nahoru po docela strmých schodech. Ale kdybychom si chtěli užít nočního trhu, máme možnost – naše ulice je plná stánků s nejrůznějšími gastronomickými raritami. My jsme ovšem plní a tak si skočíme jen pro pivo do 7/11 – těch je tu snad ještě více než na Filipínách. Velká láhev 0,6 za 40, to není vůbec špatné.

4.12. 2016. Taipei - Tainan.

Poblíž našeho hotelu se nachází jedna z nejvýznačnějších svatyní v Taipei, chrám Longshan. Ale předtím se musíme nasnídat a jelikož na Tchaj-wanu máme snídaně v ceně zájezdu, vyřešil to Pavel tak, že si nakoupíme v 7/11 hned vedle chrámu a najíme se v zahrádce před chrámem. Takže můžeme vstřebávat tchajwanskou duchovní atmosféru už během snídaně – abych byl stylový, pojídám kromě jakési místní varianty ruského vejce i pár sushi závitků, které jsou tu neobyčejně levné.

Longshan je původně buddhistický chrám zasvěcený milosrdné bódhisattvě Kuan-jin, což je čínská verze tibetského bódhisattvy soucitu Avalókitešváry, který tak během staletí změnil pohlaví. Když projdeme vstupní branou s klasicky sedlovitě prohnutou střechou zakončenou římsami trčícími ve tvaru vlaštovčích křídel a ozdobenou mnoha draky, dostaneme se na hlavní nádvoří, provoněné zapálenými tyčinkami, se stoly prohýbajícími se pod množstvím obětin a plné modlících se věřících. Do hlavní síně se sochou Kuan-jin se nedostaneme, protože je obsazena ženským sborem oblečeným v šedých rouchách, který právě začíná pět majestátní hymnus, ke kterému se přidává celé nádvoří. Ale i zadní síň je zajímavá, protože je zasvěcena taoistickým božstvům, mezi kterými vévodí bohyně Ma-cu, strážkyně celého ostrova a hlavně námořníků a rybářů. Její sochy se dají snadno poznat podle obličeje krytého rouškou z devíti perlových závěsů. Longshan je tedy podobně jako většina tchajwanských chrámů ukázkou poklidného soužití různých východních náboženství.

V bočních uličkách chrámu posedává mnoho meditujících žen, jiné zase neustále vrhají proti stěně chrámu jakási dřívka, sledují, v jaké formaci dopadnou, a s nespokojeným výrazem vrh opakují - snad jim příště předpovědí něco lepšího. My už ale musíme jít, snést bagáž před hotel a vyčkat taxíků, aby nás odvezly na autobusový terminál – oproti Filipínám to tu vypadá skoro jako na letišti. V určeném gejtu nečekáme dlouho, krátce po deváté je přistaven náš autobus do Tainanu.

Cesta, trvající okolo 4 hodin, příjemně uběhla – většinou v polospánku, který nenarušovaly ani Honzovy přednášky - stále je po včerejšku neobvykle zamlklý. V Tainanu vystupujeme krátce po poledni – a je pěkné vedro. Na rozdíl od severního Taipei, kde vládla celkem příjemná teplota, tady jsme na subtropickém jihu a je to znát. Pavlova navigace nás dovede k hotelu – mnohapatrová budova se dost liší od těch, kde jsme zatím přebývali. Také atmosféra v rozlehlé recepci je značně neosobní, Pavel musí vystát frontu za čínskou výpravou, než se dozví, že naše pokoje zatím nejsou připraveny. Najíme se tedy v recepci (7/11 je naštěstí hned vedle), necháme jim tu bágly a dvěma taxíky vyrazíme do města.

Tainan, který byl až do konce 19.století hlavním městem Tchaj-wanu, je stále jakýmsi spirituálním srdcem ostrova. Také nejdůležitější historické události se odehrávaly zde. Naším prvním cílem je čtvrť Anping, kde se nachází pevnost Zeelandia, pocházející ze začátku
17. století, kdy se v těchto místech usadili Holanďané. Když ovšem na pevninské Číně došlo k vpádu Mandžuů, kteří ukončili vládu dynastie Ming a jejich vládci se stali císaři nové dynastie Čching, poražení stoupenci Mingů vedeni admirálem Kochingou se uchýlili na Tchaj-wan, kde se pochopitelně dostali s Holanďany do konfliktu. Kochinga s mohutným loďstvem zaútočil na Zeelandii (v té době ležela na břehu moře) a po devítiměsičním obléhání byli Holanďané roku 1661 nuceni kapitulovat.

Pevnost pochopitelně prošla mnoha rekonstrukcemi, takže historického už tu moc nezbylo. V centru objektu se v zahradě s mohutnými stromy tyčí na jakési stupňovité pyramidě strážní věž, bohužel pod lešením. Na terase pyramidy je umístěno několik historických děl, dole vedle schodiště je Kochingova socha. Jeho bustu doprovázenou i bustou posledního holandského guvernéra najdeme i nahoře vedle vchodu do muzea, které shromažďuje hlavně artefakty vážící se k obléhání.

Chytit taxíky na cestu zpět do centra (je to dost daleko, možná 4 km) je trochu složité, nakonec se to sice povede, ale při výstupu u Konfuciova chrámu první taxík, který jel bez Pavla, chybí. Ale v zahradě chrámu už vidíme Eduarda, který byl v jeho osádce, takže někde tu musí být. Pavel je jde hledat a my se Zdeňkem zatím vstupujeme brankou s do zahrady. Chrám, zeď kolem i všechny zahradní pavilónky ladí tmavě cihlovou barvou, střechy staveb jsou sedlovitě prohnuté a zakončené ozdobnými “vlaštovčími ocasy”. Před vstupem do vlastního chrámu pěje do mikrofonu jakási obstarožní děva za doprovodu malé kapely, návštěvníci jsou rozsazeni na židličkách kolem – celá ta produkce moc duchovně nepůsobí.

Konečně se objevuje Pavel se ztraceným zbytkem a můžeme vstoupit – je také nejvyšší čas, za čtvrthodinu je zavíračka. Interiér chrámu je kromě Konfuciovy sochy a soch mnoha dalších bohů a bůžků ozdoben u stropu zavěšenými deskami s čínskými nápisy, které chrámu věnovaly různé významné osobnosti včetně Čankajška. V okolních budovách jsou vystaveny dobové obleky, hudební nástroje či zbraně, a u brány si můžeme napsat na lístek přání, to se orazítkuje a pověsí na stěnu. Marcela tam vetkla prosbu, aby jí přestala bolet páteř – zůstala oslyšena.

Loučíme se s Eduardem, který vyráží na cestu zpět sólo, a ještě rychle vyrážíme k zahradní Kochingově svatyni – už se zavírá, povolí nám jen pohled na sochu slavného válečníka přes zamřížované okno. Další jeho socha, tentokrát jezdecká, je vedle v parku. A přes ulici nás ještě zaujme osvícený chrám bohyně Linshui, ochránkyně dětí.

Je tma, nejvyšší čas se někde navečeřet. V blízké uličce je lidových hospůdek hned několik, bohužel všechny obsazené. Konečně to před jednou to vypadá, že společnost se právě zvedá, a personál ochotně přináší další židle. Když na zásadní otázku, zda mají pížou čili pivo, odpovídají kýváním hlavy doprovázeným nadšeným “jó,jó,jó”, je rozhodnuto. Maso s nudlemi celkem ušlo, ale na čínské poměry bych si představoval něco pikantnějšího.

Pokračujeme v naší pouti večerním Tainanem k poslední zastávce, což je pevnost Proventia neboli Věže Chikhan. Byla založena Holanďany, ale od té doby prodělala řadu proměn – dnes působí ty dvě pavilónovité věže obehnané zahradou s mnoha palmami, rybníčky a vodopádky spíše jako nějaký letohrádek. Věže jsou přístupné, obě si prolezeme, uvnitř je několik oltářů různých bohů či démonů. V zahradě se pár hudebníků snaží o koncertní produkci, ale technika se jim nějak vzpouzí, tak zatím pouštějí cosi z playbacku. Naproti přes ulici je další osvětlený chrám, tak se tam ještě podíváme – jde o naši starou známou Ma-cu, hlavní patronku ostrova, jasně rozeznatelnou podle perlového závěsu před obličejem. Mimochodem původ této bohyně, obdobně jako ostatních bohů, je svázán se skutečně žijící osobou, v tomto případě s Lin Mo-niang, šamankou a výbornou plavkyní, která zachránila mnoho rybářů a tonoucích, a poté, co zemřela ve věku 28 let, byla zbožštěna.

A nás už čeká jen pěší cesta domů, v závěru po širokém bulváru, kde stihneme i dokoupit na večer víno. Všeobecně je na všech vidět už trochu z dlouhého zájezdu, každý už si večer raději zaleze do svého pokoje – když ty jsou navíc na Tchaj-wanu velmi pěkné.

5.12. 2016. Tainan - Alishan.

Dnešní opět docela dlouhý přesun do horské oblasti Alishanu bude ve své první fázi zpestřen použitím zatím zde pro nás neznámého dopravního prostředku, a sice vlaku – nádraží máme hned přes náměstí. Jede na čas, je místenkový a pohodlný, škoda že už za půl hodiny musíme vystupovat v městě Chiayi. Odtud sice vede Alishanská lesní železnice až do Alishanu, která byla vybudována během japonské okupace Tchaj-wanu (1895-1945), ale v současnosti je trať z velké části uzavřena vzhledem ke škodám natropených v minulých letech tajfuny.

Hned na nádraží se k nám přitočí jakási dáma a když ji odkážeme na Pavla, ukazuje se, že nabízí možnost dojet do Alishanu minivanem. Pochopitelně souhlasíme a rozložíme se v čekárně v očekávání přesunu. Pavel to s ní jde dojednávat a za chvíli se vrací, dnes je auto rozbité, ale že s ním určitě můžeme počítat na zítřek. No co se dá dělat, zbývá opět tradiční autobus, jede asi za třičtvrtě hodiny – to se dá přečkat, obzvláště když vedle je 7/11.

Při nástupu panuje trochu tlačenice, ale máme místenky hned vepředu – Martina pochopitelně sedí opět někde úplně jinde. Cesta je to zajímavá, musíme totiž vystoupat do výše kolem přes 2000 m. Projíždíme bujnou subtropickou vegetací a bambusovými hájky, které postupně přecházejí v jehličnaté lesy. Kolem oběda stavíme ve vesnici obklopené stráněmi s čajovými plantážemi. Během další jízdy se míjíme s přímo kolonami autobusů – Alishan National Scenic Area čili Národní krajinná oblast Alishan je evidentně velkým tahákem.

Kolem třetí hodiny platíme u vstupní brány do rezervace vstupné a krátce nato vystupujeme na konečné v Alishanu. Vypadá to tu obdobně jako na všech horských střediscích. Parkoviště obklopené krámy, restauracemi a hotely. Ten náš je trochu níže, musíme tam slézt po docela dlouhých schodech. Jen se narychlo vybalíme a vyrážíme hromadně na procházku za vysokohorskými velikány, kteří jsou hlavní chloubou národního parku.

Alishan leží ve výšce 2200 metrů a na teplotě vzduchu je to znát – bunda se rozhodně šikne. Je zataženo, ale naštěstí neprší. Stezka lesem je pohodlná, nejčastěji vede po visutých dřevěných chodnících. Často na nich visí výstražná cedulka, kolik osob se na jednotlivý úsek vejde – třeba 128. Bude to zřejmě kvůli masovým výpravám pevninských Číňanů, kvůli kterým jsou spodní části okolních stromů obaleny, což má zabránit oblíbenému zvěčňování se rytím do kůry. Rostou tu hlavně cypřiše, a některé exempláře dosahují opravdu úctyhodných rozměrů. Dalším tahákem jsou japonské třešně, to ale spíše na jaře v době jejich rozkvětu, kdy tu prý kvůli davům turistů není k hnutí.

Cesta napřed kopíruje horní větev železnice, která zde je funkční a zítra s ní pojedeme na východ slunce nad Nefritovou horou. Potom chodník klesá a kolem bizarně prorostlých “třígeneračních” stromů a skrz branku opatřenou svastikou nás dovede k buddhistickému chrámku Cihyun, s Buddhou smějícím se na nás z kulatého okénka jak z kajuty. Pavel odposlechne rozhovor zdejšího znalce s několika turisty týkající se možnosti zítřejšího úspěšného východu slunce – byl tu prý 18x a vycházející slunce viděl 2x – statistika tedy jasně hovoří proti nám. Sestoupíme ke konečné stanici dolní dráhy nazvané Stanice Svatého dřeva, podle vedle perónu ležícího padlého velikána. Zdeněk s Blankou se odtud vrátí vlakem, my ostatní pokračujeme nahoru strmou “Stezkou obřích stromů” a přes několik můstků vystoupáme k dalšímu chrámu, tentokrát mnohem většímu a vyzdobenějšímu. Jedná se o taoistický Shouzen Temple, který se svou nadmořskou výškou 2170 m patří k nejvýše položeným na Tchaj-wanu, není-li to dokonce ten nejvyšší. Je zasvěcen Nejvyššímu císaři Temného nebe, na jehož sochu se prý v den jeho svátku slétne vždy stejný počet obrovských modrých motýlů. Obzvláště pěkná je terasa v prvním patře s krásně barevným zpodobněním draka a fénixe, symbolů císaře a císařovny.

Padá tma, vracíme se do centra Alishanu, srazíme se Zdeňkem a Blankou, a zakotvíme v jedné z místních hospod – tedy už bez Martiny, ta se místních zařízeních zásadně nestravuje. Drahé jsou tu všechny, ale v téhle opět na dotaz na pivo odpověděli nadšeným “Jó, jó, jó”, tak kam chodit jinam. Nevím jak ostatní, ale nás krmě z horských prasat za 250 moc neuspokojila. Zdá se, že nakonec vyhrál Pavel – objednal si nejlevnější jídlo za 80 a aspoň na pohled vypadá nejzajímavěji.

Nakoupíme v 7/11něco na večírek na pokoji, ale moc dlouhý tentokrát nebude, protože zítra kvůli tomu hypotetickému východu slunce budeme vstávat ve 4,30. A navíc ještě musíme (tedy hlavně Marcela) nějak asanovat škody v mém batohu způsobené rozbitou láhví cestovního kečupu, k čemuž zřejmě došlo v autobusu, kde se můj bágl už nevešel do zavazadlového prostoru, takže skončil uvnitř na prostředních schůdkách. Naštěstí v láhvi už bylo na dně, takže škoda nebyla nakonec tak závažná.

Rozespalí se ráno scházíme v recepci, Blanka je pěkně nastydlá. Vyškrábeme se po schodech na parkoviště a po dalších na nádraží – už je tady docela živo, ještě že jsme přišli včas. Takhle je Pavel ve frontě docela blízko pokladny, za ním to narůstá. Když otevřou pokladnu a lidé začínají nakupovat, display nad jejich hlavami odečítá, kolik ještě lístků je volných – na nás se očividně dostane. Na nástupišti se stále ještě ve tmě řadíme do obvyklých koridorů, Pavel nás uklidňuje, že pokud bychom se nevešli do prvního vlaku, pojedeme vzápětí druhým. Vyšlo to, nacpali jsme se do prvního.

Vagóny úzkokolejky uvnitř připomínají sezením podél stěn spíše naše staré vozy metra. Jedeme s jednou zastávkou asi půl hodiny, pomalu se rozednívá. Před půl sedmou vystupujeme na konečné pod vrcholkem hory Zhusan nebo Chushan (2489 m), nádraží v Alishanu bylo ve výšce 2216 m. Vylezeme po schodišti a jsme na vrcholku – před námi na druhé straně hlubokého údolí se tyčí horský hřeben, z něhož trochu v pozadí vyčnívá Yushan, Nefritová hora, se svými 3952 metry nejvyšší hora Tchaj-wanu.

Jelikož jsme tu mezi prvními, máme krásné místo hned u zábradlí vyhlídkové plošiny. Je pěkná zima, nechápu, proč jsme se nezásobili rumem. Takhle se musíme rozehřívat poskakováním na místě. Ale nuda tu není, protože tady na východě musí být i prostý přírodní úkaz jako východ slunce pojat coby napínavá show. Chlapík s megafonem za námi komentuje situaci, kdy se zatím kromě rostoucího počtu návštěvníků a plíživého svítání nic neděje, coby napínavý fotbalový zápas, a obecenstvo se co chvíli přidává aplausem nebo i smíchem – to zřejmě tehdy, jak nám Pavel vysvětluje, když si dělá srandu z Japonců. Komentátor je to prý zasloužilý, už tady takhle působí více než 10 let. Ale zamračené nebe za horským hřebenem dnes moc nadějí na příznivý vývoj utkání nedává a tak když se asi 10 minut po plánovaném času východu slunce proderou mraky přece jen nějaké paprsky, můžeme to považovat za úspěch. Gól sice nepadl, ale remíza to byla celkem uspokojivá.

Při zpáteční jízdě vlakem vystoupíme na prostřední stanici Zhaoping a ještě si projdeme krátký okruh kolem Two Sisters Ponds, dvou rybníků nazvaných tak podle tragického osudu dvou sester, které se tu z tragické lásky utopily, každá v jednom. Začíná trochu krápat, takže se stahujeme k parkovišti na snídani – cestou se projdeme po vysoko vztyčených chodnících s pěkným výhledem na třešňové háje a okolní hory.

Snídaně v jídelně hotelu na parkovišti je sice ve stylu bufetu, ale čínského, což znamená výběr z několika druhů tofu, vajec na tvrdo a neurčitelné zeleniny – no nic moc. Jeden z těch zeleninových talířků mi docela sladkokysele chutnal, posléze se ovšem ukázalo, že byl nečekaně zpožděně pálivý. Naštěstí do odjezdu objednaného auta je ještě čas a 7/11 s pivem hned vedle.

V 10 hodin přijíždí objednaný minivan a vyrážíme na další cestu. Zpočátku projíždíme horskou silnicí s několika vyhlídkovými zastávkami na horský pás na druhé straně údolí, pak začínáme klesat. Na půl hodiny zastavíme u parkoviště s velkým obchodem tchaj-wanských specialit. Mají tu dokonce točené pivo, ale malé za stovku je přece jen trochu moc. Zato ochutnávka místních likérů je zadarmo – také se pochopitelně stala předmětem zájmu celé výpravy.

Další cestu se nám Martina rozhodla zpestřit za podpory svých sluchátek jakýmsi karaoke, takže si můžeme vyslechnout její mnohokrát opakovaná vyznání “slibuji, že nebudu pít, tak přísahám”, po čemž ovšem následuje opět tak 20x “jsem nešťastná” – odvykačka se tedy asi nesetkala s úspěchem.

Naším dnešním cílem je jedna z nejnavštěvovanějších lokalit Tchaj-wanu, Sun-Moon Lake, Jezero Slunce a Měsíce – dorážíme tam někdy po jedné. Největší jezero Tchaj-wanu leží v nadmořské výšce kolem 700 m a je obklopeno horami, dnes bohužel v  mlžném oparu. Náš hotel je v centru městečka Shueishe, hlavního východiska k jezerním aktivitám. Bagáž necháme v recepci hotelu a rovnou vyrážíme, napřed ale na oběd – hned vedle je sympatická vývařovna s chlaďáky naplněnými Tchaj-wan bierem, a s nabídkou jídel tak kolem 80. S Marcelou jsme si objednali (po vyhodnocení, co na talířích místňáků vypadá nejlépe) obří kuřecí stehna, s rýží, zelím a ještě něčím, asi tofu – to tu nesmí nikdy chybět.

Bylo to dobré, můžeme pokračovat k jezernímu přístavišti. Pavel zakoupí okružní lístky, loď tentokrát vypadá bezpečně a jezero se taky netváří, že by tu mělo něco propuknout – snad kromě mlhy. Za kapitánským stanoviště je mikrofon, od kterého na nás místní jezerní průvodce chrlí řadu informací o zdejších zajímavostech, Pavel podává v řídkých okamžicích ticha stručný výcuc slyšeného a doplňuje dalšími zajímavostmi.

Jezero se hemží spoustou jiných plavidel, z nichž nejmalebnější je loď připomínající čínský letohrádek. Budeme vystupovat až na druhé zastávce, ve vesnici původních domorodých obyvatel okolí jezera, kmene Thao. Po pravé straně míjíme miniaturní ostrůvek Lalu, jejich posvátné místo. Přirážíme u prvního přístavu, nad kterým se na kopci tyčí pagoda, kterou tu nechal postavit Čankajšek na paměť své matky. Cestující se obmění a plujeme dál kolem pobřeží. Za chvíli už před sebou vidíme svůj cíl, “domorodou vesnici” Itashao – vzhledem se tedy moc neliší od našeho bydliště Shueishe – pár několikapatrových budov, asi hotelů, pravda na úpatí hor. Jedinou zdejší atrakcí je ulička s trhem – Marcela tu aspoň nakoupí kýžený čaj.

Plujeme zpátky, napravo v dálce je vidět ohromný chrám. Jedná se o Wenwu, náš příští cíl, ale už po svých. Ač to tak nevypadá, je vzdálený 4 km. Zdeněk a Blanka se rozhodli pro autobus, zbytek vyráží pěšky po pěkné cyklostezce vedoucí po břehu jezera. Je to docela příjemná procházka, s výhledy na protější hory vysoké přes 2000 metrů, i když jejich vrcholky jsou většinou zahaleny mraky. Břeh lemují umělé plovoucí ostrůvky, útočiště volavek a jiných vodních ptáků. K samému chrámu musíme vystoupat po příkrém schodišti, jehož zábradlí je ověšeno zlatými zvonečky.

Chrám postavený ve stráni nad jezerem tvoří tři haly zasvěcené různým božstvům, spodní bohům literatury a úrody, prostřední bohu války Guang Gongovi (opět zbožněná historická postava slavného generála z 3.století). Ten bývá zobrazován s rudou tváří, kterou ovšem má i jeden z bohů na první terase, kteří vypadají též velmi válečnicky. A vzhledem k tomu, že Guang Gong v širším měřítku dozírá i na pořádek a literaturu, možná půjde o stejného boha. Poslední nejvyšší dvorana je věnována Konfuciovi. Před chrámem je obvyklá trojitá brána, nahoře nad chrámem je dlouhá zdobená zeď s několika sloupy. Pohled seshora přes střechy chrámu na jezero pomalu se nořící do tmy je nezapomenutelný.

Už je tma, zpátky tedy jedeme autobusem. Vyzvedneme bagáž, obsadíme docela luxusní pokoje a jdeme se najíst výbornými řízečky zakoupenými v 7/11 dolů do místnosti s ledničkou – nakonec stejně vypijeme i ta piva určená na zítřejší dlouhý přejezd a musím na nákup znovu.

Snídáme u stolku před příjemným bistrem a tentokrát typicky tchaj-wansky, což značí omelety s různými náplněmi – sýr, šunka, slanina, tuňák. Oproti té včerejší čínské snídani je to opravdu velký kvalitativní skok. Martina sice jako obvykle nejí, ale zaujatě pozoruje práci kuchaře a do dění se zapojí jako servírka při distribuci jednotlivých porcí. Je to příjemné posezení, pro Tchaj-wan bier si několikrát odskočím naproti do 7/11.

Na dnešní (a též zítřejší) vozidlo si trochu počkáme, protože řidič telefonuje, že uvázl v zácpě. Ale to čekání se rozhodně vyplatilo, protože na rozdíl od včerejšího vanu, kam jsme se horko těžko vešli, dnes máme takový menší mikrobus, kde se každý může rozvalovat na vlastním sedadle.

Dnešní trasa povede nejprve na sever a po překonání hor se stočí směrem k východnímu pobřeží. Projíždíme krásnou horskou krajinou a stoupáme stále výše – máme štěstí, počasí nám přeje, je krásně slunečno. Užíváme si krásných vyhlídek na zelené hory kolem nás a postupně pod námi, jen Martina už zase přísahá, že nebude pít, z čehož je opět nešťastná. Ale občas se z toho probere a jelikož na Boracay navázala nějaké kontakty, oznamuje nám, že tam už třetí den prší.

Překročíme horní hranici lesa a jsme na vrcholu stoupání, v sedle Wuling. Vylezeme z auta a při kraťounkém výstupu na vyhlídku okamžitě zjišťujeme, že to je najednou nějaké horší. Sedlo Wuling se svými 3275 metry je totiž nejvyšším silničním bodem na Tchaj-wanu a hned se dýchá obtížněji - ale kupodivu je docela teplo. Je odtud pěkný pohled na sousední vrchol a silnici, kterou jsme sem dorazili, i na údolí pod ní. Sjedeme kousek níže na další vyhlídku, odkud lépe vidíme na druhou stranu. Za nejbližšími horami se rozprostírá moře mraků, z kterého vyčnívají jen nejvyšší vrcholky.

Klesání nespočtem serpentin je docela dlouhé, a navíc je náhle přerušeno silničním zátarasem – před námi se na vozovku sesouvají kamenné laviny. Naštěstí jde o řízený sesuv, jak nám sděluje hlídačka bariéry, ale stejně nás to zdrží o půl hodiny – Martina se najednou probudila a nadšeně poskakuje co nejblíže padajících kamenů, stejně jako filmující Eduard. Konečně se objevuje auto s radlicí, neuvěřitelně rychle cestu vyčistí a můžeme pokračovat – na východní pobřeží přes národní park Taroko s vyhlášenou soutěsku.

Projeli jsme mraky a hned je po pěkném počasí, ale naštěstí neprší. Před vjezdem do soutěsky Taroko stavíme na parkovišti Tienhsiang před mostem přes řeku Liwu – je odtud pěkný výhled na ústí soutěsky střežené buddhistickým chrámem Hsiangte s pagodou nad ním. Chrám byl pojmenován podle mnicha, který bděl nad bezpečností dělníků při stavbě silnice. A ještě jsme tu narazili na jednu zajímavost - parčík u silnice je totiž obýván tlupou červernolících makaků formoských, kteří pochopitelně nepohrdnou nabízenými pamlsky, ale jinak docela tvrdě hájí své teritorium.

Přejedeme po mostě a poděl řeky Liwu projíždíme 18 km dlouhou soutěskou. Zastavíme u vyhlídky s visutým mostem, ale vstup na něj zahrazuje skupina řvoucích Číňanů, chovajících se, jakoby jim most patřil. Postupně se střídají na mostě za účelem vyfocení, a několik mohutných hulákajících Číňanů brání v přístupu všem ostatním návštěvníkům. Pavel ovšem na nic podobného nedbá a prodere se na most, a v jeho závěsu i já s Marcelou. Samozvaní bodyguardi začnou vztekle řvát, ale Pavel jim obratem briskně odpoví čínsky, což asi nečekali, protože zírají dost vyvaleně a na chvíli sklapnou. Z mostu máme pěkný výhled na řeku Liwu pod námi a vysoké mramorové stěny omývané vodopády svírající soutěsku. Ale vzhledem k tomu, že na mostě už je plno Číňanů, necítíme se tu moc bezpečně a raději se stahujeme – zajímavé, že v Alishanu bylo na každém visutém chodníku vedoucímu tak půl metru nad zemí varování, kolik lidí unese, tady něco podobného chybí.

Další zastávka je u tzv. Swallow Grotto, Vlaštovčí jeskyně. Ve skutečnosti jde o skalní tunel, průjezdný i autobusy, vinoucí se kolem řeky a nabízející výhledy na soutěsku v jednom z jejích nejužších míst z bezprostřední blízkosti. Celý tunel dlouhý asi kilometr si projdeme pěšky – bohužel vzhledem k blížícímu se soumraku nemáme tolik času, kolik by si toto místo zasluhovalo – řeka široká pár metrů se tu klikatí sevřená vysokými mramorovými skalami, z jejichž stěn občas tryská voda i skalními tunely.

Poslední dnešní zastávka na konci soutěsky je Svatyně věčného jara, malý chrámek malebně umístěný ve skalní stěně nad vodopádem padajícím do řeky Liwu. Byl postaven na památku 212 lidí, kteří zahynuli při budování námi projeté silnice přes Centrální pohoří. Přístup k chrámu vedoucí skalní stezkou z jeskyně s trojicí postav z buddhistického panteonu je ale bohužel uzavřen. Stejně už je skoro tma, parkoviště je přecpáno Číňany (ve Vlaštovčí jeskyni naštěstí už nebyli), nejvyšší čas k odjezdu.

Opouštíme soutěsku a jsme na východním pobřeží, na chvíli moře i zahlédneme. Zabočíme na jih a asi za 20 minut, po chvíli bloudění, dorazíme k našemu hotelu. Je to takový rodinný podnik, hned nám nabídnou čaj, pokoje jsou docela útulné. Ale najíst se musíme vydat zpět směrem k hlavní silnici. Trochu prší, ale nic hrozného to zatím není. Narazíme na malou jídelničku, kde se na nás z várnice smějí tři poslední kuřecí stehýnka jako stvořená k večeři pro dva. Hostinská je taky ráda, že je nakonec udá, a než tomu stačíme zabránit, rozseká nám je na kousky, jak je místním zvykem – ale i tak nám šmakovala, moc jsme toho dnes nesnědli. Dojdeme ještě kousek dál na křižovatku se 7/11, doplníme pivní a vinnou zásobu a směřujeme do hotelu v klidu si užít předposlední večer na Tchaj-wanu.

Budíček obstaraly stíhačky, opakovaně přelétávající nad hotelem – někde poblíž musí být vojenské letiště. Snídaně je k všeobecné spokojenosti repete včerejší palačinkové. A pak už pokračujeme naším luxusním vozem podél divokého západního pobřeží dál na sever. Silnice se vine pod souvislou hradbou útesů, tu zeleně zarostlých, jindy drsně skalnatých, dosahujících na některých místech až tisícimetrové výšky. Zřejmě právě při proplouvání kolem těchto břehů poctili portugalští mořeplavci ostrov přízviskem Formosa, Nádherný. Museli ale přitom mít dost odlišné počasí než je dnes, jinak by si jistě vysloužil zcela jiné jméno, protože vysoké zachmuřené útesy, jejichž vrcholky mizely v mracích, by jistě působily na námořníky dost děsivě.

Stavíme tu na dvou vyhlídkách, útesy táhnoucí se do dálky působí opravdu monumentálně. A výhledy na ně nás provázejí při jízdě ještě aspoň dvě hodiny, protože lemují pobřežní silnici s řadou tunelů hodně dlouho – a pod námi se podobnými tunely probíjí i železnice. Bohužel začíná pršet a když stavíme v jakémsi přístavním městě na oběd, leje docela silně. Nabízená restaurace s krevetami za 300 z nás oslovila jedině Eduarda, ostatní vyrážejí jinam. My se Zdeňkem a Blankou jsme zakotvili v blízké jídelně, kam nás personál nalákal na obří kuřecí řízky škvířící se v kvantech oleje – však taky Marcela dost rychle musela stavět autobus před 7/11 se záchodem.

Hlavní dnešní cíl, geopark Yeliu, leží už na severním pobřeží. Příboj si tady pohrál s pískovcovými skalami a na břehu moře vytvořil bizarní sbírku kamenných hlav, hub, svící a všemožných jiných tvarů – fantazii se meze nekladou. Mezi nimi se proplétají turisté v pláštěnkách nebo s deštníky, největší nával je u hlavy královny Nefertiti. S Marcelou vylezeme kolem zkamenělého ptáka i nahoru na skály s výhledem na celý Geopark, ale déšť šlehající do tváří nás rychle zažene dolů. Při pokusu proniknout k pískovcovému kornoutu zmzliny to na mokrých skalách tak klouže, že to taky vzdáme. A jelikož i přes zahalení do pláštěnkových ponč jsme pěkně mokří, vracíme se do auta, kde už čeká promoklý zbytek výpravy.

Za necelou hodinku vjíždíme do Taipei – uzavřeli jsme tak týdenní okruh Tchaj-wanem, jehož nejjižnějším bodem byl Tainan a nejsevernějším právě Yeliu. Poslední noc strávíme v jiném hotelu než tu první, je to ten, kde spala Martina. Ač nás před ním varovala s tím, že pokoje mají překližkové stěny a ji tam celou noc budila hlučná sexuální činnost ve vedlejší cimře, náš pokoj je normální se stěnami bytelnými. Ono se také vyznat v tom, co z jejích historek odpovídá pravdě, je trochu kumšt. Ráno se například všech ptala, jestli si také vzali tu láhev whisky, co byla na pokoji. Kde k ní přišla, ví čert, ona občas popadne, co kde vidí.

Zítra ráno je v plánu návštěva Palácového muzea, údajně s nejhodnotnějšími sbírkami starého čínského umění na světě. Ale vzhledem k tomu, že to s sebou nese start už v 7 hodin a já začínám bytelně smrkat a kašlat, zřejmě z toho dnešního deště, rozhodli jsme se pro soukromý alternativní program, a sice výlet k lanovce Maokong, slibující výhled na Taipei. Aspoň se před dlouhým nočním letem trochu prospíme.

Pavel nám dá instrukce, jak nakoupit v automatu žetony platné v taipeiském metru a kde je nejbližší stanice, ale radši si to jdeme ještě večer ověřit. Ona stanice je v parčíku u chrámu Longshan, který už známe. A žetony se kupují u automatu s interaktivní mapou, klepne se na požadovanou stanici, display ukáže cenu a automat po vhození příslušných mincí vysolí žeton otvírající turnikety metra. Je to celkem pochopitelné a vedle postávající ochotný mladík nám to hned ukazuje ještě jednou. Takže nic nebrání tomu zakoupit salát a řízečky v 7/11 a vrátit se na hotel. Balení necháme na zítřek.

Vyrážíme kolem 9,30 – počasí nic moc. Přesun metrem jsme i s přestupem zvládli, druhá trasa vedla nad zemí, takže jsme si Taipei prohlédli trochu z výšky už teď. Stanice na displeji metra jsou naštěstí i v angličtině a že si máme žetony schovat až do konce, protože jinak nás turniket nepustí ven, víme už z prvního dne. Dolní stanice lanovky zvané Gondola je na konečné, ale cena jízdného nás trochu zaskočí – jednosměrná za stovku. Jsme totiž už trochu ve finanční tísni, v Taipei nenarazíte na pouliční směnárny a v 7/11 neberou karty, jak jsme se přesvědčili včera. A zde také ne. Ale ve Stojedničce, kam míříme odpoledne, prý kartou platit lze – takže jedeme, těch 400 na zpáteční cestu ještě máme.

Kabinky jsou pro 6 lidí, jedeme ještě se třemi Číňankami. První úsek vede nad taipeiskou ZOO, u jejího horního vstupu je první zastávka. Pak začneme stoupat a na kopci lanovka najednou nečekaně staví a dveře se otvírají. Naštěstí můžeme sledovat naše Číňanky, které sice také trochu tápou, ale nakonec správnou přestupovou cestu objeví, takže můžeme pokračovat dalším úsekem. Překonáme divoké zarostlé údolí – vůbec to tu nepůsobí, že jsme na okraji velkoměsta - a za dalším kopcem na Zhinan Temple Station vystupujeme s počínajícím deštěm. Lanovka ještě pokračuje na konečnou Maokong na druhé straně dalšího údolí, ale to by bylo ještě dražší a delší – i sem jsme jeli skoro půlhodiny.

Ono těch chrámů je tu ale více – Zhinan (Chihnan) Temple je zřejmě souhrnný název celého buddhisticko-taoistického komplexu. První chrám objevíme hned, Lingxiao Temple pěkně položený ve svahu, bohužel pod lešením. Aspoň se tu v chrámovém altánku můžeme schovat před deštěm a sníst sushi zakoupené ráno v 7/11. Taipei s dominantní Stojedničkou odtud vidíme dokonce za dvěma zelenými hřbety a na vztek to vypadá, že tam svítí slunce. Tady je docela zima, ale během našeho skrovného oběda aspoň přestalo pršet. Vyrážíme hledat další chrámy, zpočátku dost neúspěšně. Nad silnicí je sice dost civilně působící svatyně Kittigarbha shrine, ale podle mapy tu musí ještě dva jiné. Konečně je objevujeme skryté pod námi ve stráni. Nejstarší zdejší chrám z konce 19.století Chungyang Temple s přiléhající velkou vegetariánskou restaurací a kousek pod ním je mladší Daxiong Temple (Tahsiung shrine) s pěknou trojitou branou. S těmi názvy je na Tchaj-wanu docela potíž, používá se tu speciální tchajwanský přepis do latinky i ten známější čínský a často se oba názvy míchají i na stejném místě – jako třeba právě tady.

Máme splněno, je třeba vyrazit na zpáteční cestu – opět lanovkou. Sice odtud vede mnoho pěších stezek, ale na to není čas, ve 14 hodin totiž musíme být před 101. Od dolní stanice tam jede přímý autobus Zelená 1, který stojí 15 TWD a je tedy značně levnější než metro za 35 TWD. Potíž je ale v tom, že nevíme, kterým směrem máme jet. Na zdejších zastávkách už je totiž vše vypsáno jen čínskými znaky. První pokus se nepovedl, ale naštěstí za pomoci skoro všech cestujících jsme ještě před rozjetím pochopili, že musíme přejít na zastávku v opačném směru. A tam nám hned zastavil prázdný zřejmě zatahující autobus s iniciativním řidičem, který správně pochopil, že stojíme sice v dobrém směru, ale na špatné zastávce, a odvezl nás na tu správnou. A tam se vzápětí objevil Pavel s Martinou a Honzou, kteří byli v místní ZOO za pandami. To nás zřejmě zachránilo od dalšího trapasu, protože v autobusu se nastupuje zadem a platí se při výstupu, což bychom se jistě snažili udělat opačně. Ale pozor, obecně to neplatí, může to být i naopak.

Vyfotíme si slavný mrakodrap zezdola, je to opravdu dost zvláštní pohled. V 5. patře, odkud jezdí nahoru dva výtahy, už jsou i všichni ostatní, takže můžeme zakoupit vstupenky po 600 TWD, kartou to opravdu jde. Vystojíme relativně docela krátkou frontu, vyhneme se pokusu o vyfocení a už se řítíme vzhůru - nejvyšší rychlost, které výtah dosáhne, je 1010 m/min a celou trasu do 89. patra ve výšce 382 m zvládne za 37 vteřin. Ve vzduchotěsné kabině výtahu je udržován stálý atmosférický tlak, takže naše uši to přežijí. V 89. patře je kruhová prosklená vyhlídková terasa – snažíme se objevit nám známé objekty, tedy hlavně dnešní lanovku a Čankajškovo muzeum, což se nám po chvíli daří. Pěšky vyjdeme ještě o dvě patra výše, kde je otevřená terasa, ale přístupná je jen asi čtvrtinová výseč celého kruhového výhledu – a docela to tu fičí. Vrátíme se do 89. patra a ještě si prohlédneme tzv. damper, obrovské kulovité těleso o váze 660 tun, zavěšené v ose mrakodrapu, které má stabilizovat výkyvy výškové budovy při zemětřesení či tajfunu.

Sjedeme výtahem dolů přímo do suterénu označenému B-1 dříve než ostatní, protože máme docela hlad. Naše finanční situace se výrazně zlepšila, Pavel nám totiž vydal 200 TWD za ranní snídani. Sice je nechal pro nás už ráno na recepci hotelu, ale blbá recepční nám je nepředala. Můžeme si tedy dát poněkud dražší steak – dobrý, ale zase bych snesl i něco pikantnějšího.

Sraz v 19,00 má být u výtahu na tomto patře B-1. Ale zase se to nepovede, my totiž stojíme u výtahu, kterým jsme odpoledne vyjížděli do 5.patra, ale ostatní u přímého výtahu, kterým sjeli dolů – ovšem ve chvíli vydání pokynu ke srazu ještě nikdo nevěděl o existenci tohoto přímého spoje, takže jsem logicky předpokládal, že to je u toho odpoledního. No, nakonec jsme se našli.

Na hotelu Pavel vyrazil z recepční ty dvě stovky, my se mezitím převlékáme na dlouhou cestu. Na autobusové nádraží, odkud jede spoj na letiště, jedeme dvěma taxíky, my s Eduardem a Honzou. Řidič je zase expert, nádraží několikrát objede za neustálého vybíhání a vyptávání se na cestu – nakonec nás kupodivu vyloží správně u nástupiště letištního autobusu. Za chvíli je tu i Pavel se zbytkem, autobus jede naštěstí okamžitě a za 40 minut jsme na letišti.

Nastává loučení, Eduard vyráží hledat nějaký hotel poblíž a ráno bude pokračovat na Palau. Pavel tu ještě týden zůstane a má v plánu vyrazit na nějaká méně přístupná místa Tchaj-wanu. My ostatní se odbavíme a jdeme hledat hospodu, která kupodivu na Taipeiském letišti zdá se neexistuje. Až když projdeme pasovkou a rámem, tak v bezcelním prostoru konečně jednu objevíme, i když neskutečně drahou.

5 minut po půlnoci odlétáme a čeká nás neskutečných 14 hodin, k našemu velkému překvapení nad severním Ruskem. Po 7 hodině ranní přistáváme v Amsterdamu a mně při klesání začne pěkně bolet ucho – asi na tom má podíl rýma, která se během posledního docela chladného dne rozvinula. Během léčby ranním Heinekenem bolest sice pominula, ale během následujícího letu se nad Prahou obnovila a na letišti modifikovala v totální zalehnutí levého ucha. Teprve po dvou návštěvách ušního lékaře a za pomoci pivovaru Bernard se vše vrátilo do normálních kolejí.