Po 10 letech od naší výpravy do Peru a Bolívie jsme se rozhodli doplnit naše andské zážitky návštěvou severního peruánského souseda, rovníkového státu Ecuador. A po loňské úspěšné středoamerické Guatemale padla naše volba opět na zájezd s CK Alvarez, jehož program vypadal nejpestřeji a i cenově nejpříznivěji. Zhruba měsíc před odjezdem si ovšem vulkán Cotopaxi, který se již v létě probudil k životu, vynutil změnu programu zájezdu. Z důvodu uzavření příslušného národního parku bylo nutno vypustit jeho návštěvu a nahradit ho jinou lokalitou – jak se posléze ukázalo, náhradní NP Cajas a koloniální Cuenca oželenou sopku plnohodnotně nahradily, alespoň podle mého názoru.

2015. Praha – Amsterdam – Bogota – Quito.

Už cesta nočním taxíkem na letiště je docela dobrodružná – ruskojazyčný řidič společnosti TaxiTerminal nejenže neposlal sms avizující jeho příjezd, takže jsem ho musel shánět krizovou linkou, ale vypadá značně použitě, neustále se kroutí a chytá za hlavu, zpočátku jede krokem, občas i zastaví a odpočívá. Ještě že jsme vystartovali s velkou časovou rezervou, protože jízda prázdnou noční Prahou, která jindy zabere maximálně 25 minut, mu trvá skoro 2x tolik. Ale nakonec jsme to přece jenom stihli a v požadovaných 5 hodin dokonce již s obalenými batohy vyhledáváme v letištním cvrkotu možné spolucestující. Jeden je jasný hned, svérázný ne již nejmladší světoběžník Honza, který se svým maximálně minimalizovaným pytlem plným piškotů sjezdil snad již celou zeměkouli. On si už sice nepamatuje, kde jsme se viděli, my si ale vzpomínáme přesně – právě v Peru a potom ještě po půlroce v Tibetu. Další, kdo se k nám nadšeně hlásí, je naše průvodkyně po letošním Samu Monika. Naše vítání s ní využívá k svému představení paní Jitka s francouzskými holemi a obřím zavazadlem, ale ouha, Monika k nám nepatří, letí do Mexika. Příchod zástupce Alvarezu Luďka konečně přiláká zbylé spolucestující – je nás 16, což je docela dost. Včetně nás 6 dvojic, Jitka bude zřejmě spárována s paní Zdenou, věku opravdu poctivě seniorského, a Honzu doplní další osamělý muž, kterého posléze poznáváme jako Brňáka Béďu. A jelikož je nás tolik, nevejdeme se do malého letadla do Amsterodamu a musíme se rozdělit do dvou letů, startujících naštěstí jen asi 10 minut po sobě.

Jak se dalo čekat, i přes to, že samoobslužný zákeřný kiosk byl mimo provoz, podařilo se odbavujícímu personálu zajistit nám s Marcelou místa vedle sebe jen do Amsterodamu. Na dlouhém letu do Bogoty sedíme ale docela blízko, snad to půjde nějak vyměnit – bylo nám doporučeno provést to na letišti v Amsterodamu. První let prospím, k životu se probouzím až v cíli – během následujících 4 hodin máme totiž před sebou několik závažných úkolů – zkusit vyměnit ty palubky, něco sníst a hlavně to pořádně zapít – čeká nás 11 hodin letu.

Co se týče přesedlání v letadle, dopadlo to bledě. Ač jsme akci u příslušného terminálu za pomoci místního personálu zopakovali dvakrát, vždy to ztroskotalo na mínění počítače, že pasažéry tohoto jména nezná. Oběd dopadl lépe, finačně nejvhodnější nabídkou v letištních bufetech se jevily fish and chips, asi za 6 euro. Způsob objednání byl poměrně poutavý, po zaplacení jsem obdržel jakési kapesní UFO, které po chvíli začalo blikat, vibrovat a kníkat, což byl signál k odebrání stravy. S pivem nebylo co řešit, jsme zkrátka v Holandsku, takže nezbývá než si dát monopolní Heineken za 5,60 – extra cold – nu což, mohlo to dopadnout i hůř.

Sezení v letadle se vyřešilo samo od sebe, místo u uličky v Marcelině řadě bylo volné, neb tam původně umístěný latinoamerický teeneger si již přesedl ke své rodině na moje původní místo. A paní Zdena sedící uprostřed se po našem ujištění, že ji budeme ochotně pouštět na vycházky po letadle, přesunula k okénku, takže vše dopadlo OK.

Let je skutečně dlouhý, ale jídlo docela dobré, víno ještě lepší – jen steward nakloněný podávání whisky se pohybuje pouze v sousední uličce. Jsme v předposlední řadě, letadlo s námi tudíž každou chvíli houpe, takže ani spaní moc nejde. Písmenka v mém průvodci jsou v bídném osvětlení nějaká malá a monitor přede mnou se stále dokolečka restartuje. Takže se nakonec bavím pozorování rodinky přes uličku, na kterou dle účesů opravdu sedí označení afroamerická. Starší holčička, tak asi sedmiletá, je v ovládání počítače daleko zručnější než já – našla si na monitoru nějaký program na malování a teď už tam má loď na moři, ke které postupně dodává slunce mraky, ostrovy, palmy, ryby a racky. Pak to vše smaže a znovu to předvádí své mladší sestře –a jejich matka v pohodě pospává - konečně se mi ji podařilo trochu napodobit. Ale velmi brzo mě vzbudila letuška, rozdávající formuláře pro vstup do Kolumbie. Ač jsme byli v Praze ubezpečeni, že nás v Bogotě čeká jen tranzit a zavazadla jsou odbavena až do Quita, radši se na to ještě zeptám. Což bylo značně neprozřetelné, neb letuška svou odpovědí zcela nabourá naši jistotu. Prý se nikdy neví, jak to dopadne, třeba si budeme muset zavazadla vyzvednout a znovu je odčekovat, ať to tedy radši vyplníme. Nezdá se nám to, ale přece ji nakonec poslechneme. A sotva jsme s dotazníkem plném záludných otázek zkoumajících naše kriminální záměry na kolumbijské půdě hotovi, palubní rozhlas celkem jasně sděluje, že cestující pokračující v cestě mají jít rovnou do příslušných gatů.

Konečně tedy stojíme na jihoamerickém kontinentu, zatím ovšem teprve na letišti v Bogotě, hlavním městě narkomafiánské Kolumbie. O kokain tu ale asi nezavadíme, tak alespoň první latinoamerické pivo, pochopitelně lahvové a malé, s povědomým názvem Pilsener – cena 3$. Do cíle naší cesty zbývají necelé 2 hodiny, to už je oproti předchozímu pohoda. V letadle opět vyplníme 2 podobné dotazníky jako v předchozím, teď už v tom máme praxi, takže je to rychle hotovo. Konečně Quito – 22 místního času, tj. 4 ráno našeho, opravdu dlouhý den.

Ale ještě nekončí. Do Ecuadoru jsme byli vpuštěni bez problémů a i zavazadla dorazila všechna, takže můžeme pokračovat. V hale nás již očekává průvodkyně Kateřina, nutno říci že velmi pohledná. Ovšem kapacita 2 vozidel, která nás mají dopravit do hotelu, je mírně řečeno poddimenzovaná. První je normální taxík, který se ovšem zcela zaplnil naší bagáží, druhý je mikrobus tak pro 12 lidí, nás je ovšem dohromady 17. No nakonec jsme se tam nějak nacpali v sestavě 2+15, ale cesta to byla hrůzná, naštěstí trvala jen asi 40 minut. Já s Marcelou jedeme v tom mikrobusu. Z hovoru ostatních, který se po všeobecném úvodním nadávání na kvalitu přepravy přece jen zklidnil, poznáváme, že tentokrát pojedeme s velmi zcestovalou partou. Prim ovšem hraje Honza, ale vzhledem k tomu, že jsme se některých akcí účastnili spolu, rychle zjišťujeme, že se jeho bájivost za ta léta velmi zvýšila. A navíc se stal karetním věštcem (opravdu si v letadle se zadumaným výrazem neustále karty vykládal), o každém z nás si může z karet vše zjistit, ač to prý dělá nerad. Ke svým chmurným vizím o krádeži pasů, peněz a foťáků, kterými zásoboval účastníky zájezdu už při čekání na letišti, přidal na závěr ještě jednu věštbu – výpravu postihne zdrcující epidemie průjmu, možná již zítra…

Náš hotýlek se zdá být docela blízko historického centra, ale dnes již nic podnikat nemůžeme. Je půlnoc a po schlaftrunku zaléháme – ač v Praze bychom tou dobou vstávali.

30.10.2015. Quito – výlet na Cruz Loma a k Mitad del Mundo.

Noc za moc nestála. To, že pokojík je malá kobka bez oken ani tak nevadilo, ale Quito leží v nadmořské výšce asi 2850 m nad mořem (po La Pazu druhé nejvýše položené hlavní město), a to už je znát. Pořád jsem se budil popadaje dech, navíc se mnou vše jakoby točilo – to ale zažívám po dlouhých letech pravidelně. Takže jsem nakonec docela uvítal časný budíček v 6,30. Zítra tu nocujeme ještě jednou, snad se do té doby už aklimatizujeme.

Snídani máme v hotelu, ale jídelna je malá, musíme se tam vystřídat ve dvou skupinách. Houska se sýrem, omeleta, banán, džus – v drobných obměnách se to bude opakovat po celý zájezd. Před odjezdem ještě stihneme prozkoumat sousední supermercado a zakoupit první dva Pilsenery, které se jistě budou hodit při dnešní plánované cestě nad hranici 4000 metrů – přitom zjišťujeme, že proměnit dolarové bankovky s hodnotou větší než 10 bude problém. Ano, dolarové, v Ecuadoru totiž už asi od roku 2000 platí americkou měnou, která nahradila předchozí zkrachovaný sucre.

V 8 hodin čekáme na nároží na odvoz. Dnes už je to OK, mikrobus je větší a s dalším taxíkem nás pobere v pohodě. Honza si již ráno stihl oběhnout snad všechny kostely a kláštery v Quitu a nyní nás zásobuje vědomostmi. Obzvláště upozorňuje na zdaleka viditelnou gotickou katedrálu, což mi přijde v Quitu, které Španělé dobyli v 16. století, poněkud podivné – uvidíme odpoledne. Teď totiž směřujeme k lanovce TelefériQo, abychom využili dopoledního jasného počasí k výhledu na Quito a okolní sopky z výšky 4100 metrů.

U pokladny spodního stanoviště lanovky se nám dvěma podaří zaplatit jako první, takže stihneme nastoupit do 6místné kabinky ještě před hulákajícím houfem školní mládeže. Naši spolucestujícími je německý pár s místním průvodcem, který jim anglicky vykládá o Quitu a hlavně o místních sopkách, které se během asi čtvrthodinové jízdy překonávající převýšení 1100 metrů začínají vynořovat na horizontu. Vrchol nejvýraznější z nich ve tvaru klasického pravidelného kužele je ozdoben velkým oblakem a průvodce potvrzuje naše podezření, že nejde o mrak, ale o sopečný dým v létě probuzené Cotopaxi. A zároveň nás upozorňuje na to, že mraky dnes stoupají nějak rychle.

Konečná lanovky je na vyhlídce Cruz Loma na úbočí sopky Pichincha ve výšce 4100 metrů a odtud si můžeme vychutnat pohled jak na obrovské údolí s dvoumiliónovým Quitem pod námi (i když v silném oparu), tak na pohoří na druhé straně kotliny, kde kromě asi 50 km vzdálené Cotopaxi (5897 m) vyniká ledově zářící Antizana (5704 m) . Za námi se za moderní kaplí zvedá zvlněná pláň porostlá trsy vysoké hnědé trávy ičú, až k úpatí zdánlivě dosažitelné Rucu Pichincha (4680 m). Čas k jejímu zdolání naštěstí nemáme, a ani to není doporučováno - stezka na vrchol je prý místem častých přepadení. Přesto dorazivší místní omladina míří za bujarého pokřiku právě tam.

S oblačností měl průvodce pravdu, když po mládeži dorazili i našinci, je už Cotopaxi zahalena neproniknutelným závojem mraků. Ale na nás slunce stále svítí a bez ohledu na nadmořskou výšku je docela teplo, takže svetry a bundy vláčíme zbytečně a oba ztepláním ohrožené Pilsnery je třeba rychle vypít. Vyrážíme všichni na krátký okruh planinou, tzv. paramem, ale i když převýšení nebude ani 50 metrů, je v té výšce docela znát – Zdena v jednu chvíli zbledne, musí si sednout a vypadá to, že nemá daleko ke kolapsu - naštěstí po návratu k lanovce se zase vzpamatovala.

Sjedeme lanovkou dolů, nasedneme do aut a pokračujeme na sever – k Mitad del Mundo, tedy k rovníku. A tam už je opravdu horko, jak také má na rovníku být. Po zakoupení vstupenek pokračujeme cestou lemovanou bustami vědců a zeměměřičů, účastníků francouzské Condaminovy expedice, kteří se zde ve 40. letech 18.století podíleli na vyměřování skutečných rozměrů zeměkoule. Toto měření bylo nutno provést v těsné blízkosti rovníku nebo pólů a v té době bylo jediným pro Evropana přístupným místem, které tyto podmínky splňovalo, právě území Ecuadoru. A trasa, na které měření probíhalo, vedla z Quita do Cuency, takže ji budeme po většinu našeho zájezdu kopírovat. Alej soch nás dovede k mohutnému kamennému pylonu, na jehož vrcholku trůní zeměkoule. Čára označující rovník prochází tímto pylonem a dále směřuje průchodem hospody, z jejíž terasy je pěkný výhled na celý areál, aby nakonec rozpůlila na jižní a severní část i přilehlý kostel. Ovšem zeměměřiči nebyli zrovna přesní, skutečný rovník je asi o 200 metrů vedle.

Po povinném vyfocení s každou nohou na jiné polokouli se vracíme k autům a tam zjišťujeme, že Kateřina, která předtím varovala před zdejší drahotou a slibovala oběd cestou zpět do Quita, uspěla na místě. Hromadná sleva – oběd s polévkou a hlavním jídlem, salátem a nealkoholickým nápojem za 2 $ - no nekupte to. Polévka rajská, hlavní jídlo hovězí nebo kuře, příloha rýže, salát zeleninový, pálivá salsa – nutno pochopitelně objednat pivo. Láhev Pilseneru (0,6) stojí 2,5 $ - což jde. Obědváme venku a sedíme u stolu s Milanem a Vlastou, jejichž hlavním zájmem je fauna a flóra a nejvíc se těší do džungle – obávám se, že co se týče zvířectva, budou asi dost zklamáni. Mezitím u vedlejšího stolu proběhlo drama se šťastným koncem – další pár, Karel a Eliška postrádá mobil. Jdou se zeptat na místní policii a kupodivu ho dostanou zpět, Eliška ho zapomněla u pokladny a místní uklízeč ho nejen našel, ale překvapivě i odnesl na policii – třeba to s místní kriminalitou nebude tak horké.

Při zpáteční cestě do Quita vládne v autě poobědová ospalá nálada, ale už zhruba za 40 minut vystupujeme na rozhraní nového a starého města u Honzovy “katedrály”. Už při prvním pohledu je jasné, že jde o moderní kostel, takže o katedrálu nejde ani náhodou. Neogotická stavba započatá roku 1926 nese název Basilica del Voto Nacional a stavěla se několik desítek let. Nejzajímavější na ní je výhled z věží, vstupné dělá 2$. A když se po čím dál tím více krkolomných schodech jedné ze dvou předních věží vydrápeme kolem hodinového stroje až na nejvyšší ochoz a pokocháme se dramatickým pohledem na Quito pod stahujícími se bouřkovými mraky, zjišťujeme, že nás ještě čeká zadní věž, jejíž ochozy jsou obsypány ostatními účastníky zájezdu. K ní se dostaneme po kryté střešní lávce zakončené žebříkem, po kterém za vydatné Béďovy pomoci právě sešplhává Jitka a po ní i Zdena, která se již očividně z výšek vzpamatovala. Ze zadní věže se pokocháme posledními pohledy na staré město Quita s kopulemi několika kostelů a pahorkem El Panecillo čili Bochníček, na jehož vrcholku se tyčí obří socha Panny Marie, a je čas na sestup, u mě kromě výhružného hřmění bouře zdramatizovaného náhlým nutkáním na toaletu. Ovšem všechny tři okolní baňos jsou zavřené, takže nutno vydržet až do starého města. Cestou se to trochu zlepšilo, takže mohu zaznamenávat místní pamětihodnosti, kostely, barevné koloniální domy se zdobenými balkóny a naprosto převažující indiánské rysy místních. Však také jméno Quito pochází od kmene Quituů, což dle Hanzelky a Zikmunda prý znamená “dvě půlky”, ale spíše se to vztahuje k  ročnímu pohybu slunce nad rovníkem. Quitové zde sídlili již od 11. století, ale v 15. století podlehli rozpínající se říši Inků. K tomu došlo za vlády Inky Tupaca Yupanguího a incká invaze byla pochopitelně doprovázena krvavými masakry Quituů a příbuzných Caňariů. Ale i říše Inků již tehdy měla na kahánku. Po smrti posledního velkého Inky Huayna Capaca v roce 1527 se jeho synové Huascar z Cuzca a Athahualpa z Quita střetli v několik let trvající bratrovražedné válce o nástupnictví, zakončené Athahualpovým vítězstvím v bitvě u Ambata. Poražený Huascar byl zajat a popraven se všemi svými stoupenci. A právě v tu chvíli vstupují na scénu španělští dobyvatelé vedeni Franciscem Pizarrem. Athahualpa je v listopadu 1532 v Cajamarce zajat, i přes zaplacení obrovského výkupného popraven a občanskou válkou deprimované Cuzco dobyto. A zhruba po roce se pozornost dobyvatelů obrací k severu. Španělské vojsko, vedené Sebastianem de Benálcazar a posílené početnými oddíly po pomstě toužících Caňariů, poráží v několika bitvách incké vojevůdce Rumiňaviho a Quisquise a v červnu 1534 obsazuje vypleněné a vypálené Quito. Není bez zajímavosti, že se Benálcazar posílený později dorazivšími oddíly Diega de Almagro málem dostal do střetu s další španělskou výpravou, tentokráte ze severu z Guatemaly, vedenou veteránem mexické conquisty Pedrem de Alvarado. Složitá jednání a vyplacení Alvarada tentokrát ještě zabránilo nejhoršímu.

Plaza Grande alias Plaza de la Independencia – Velké náměstí neboli Náměstí nezávislosti – ani tak velké není, ale přesto je důstojným centrem starého města. Dlouhá bílá budova s kolonádou a ecuadorskou vlajkou na střeše je Palacio del Gobierno - prezidentský palác, tu vlajku právě za doprovodu trubky stahuje voják v uniformě odpovídající Bolívarovým dobám. Ve středu náměstí je parčík s lavičkami a vysokým sousoším korunovaným kondorem, věnovaným hrdinům boje za nezávislost. A kostel s mohutným průčelím, pestrobarevnou kupolí a stupňovitou věží je tedy už opravdu katedrála. Bohužel nemáme moc času, pomalu se začíná stmívat a dušičkovou atmosféru podtrhuje pomalu ale jistě sílící déšť. Ještě nakoukneme do dalšího kostela Iglesia del Sagrario s průčelím zdobeným jónskými a korintskými sloupy, ale u dalšího kostela La Compania de Jesús, jehož pozlacený interiér má být prý něčím úžasným, nabývá v mém případě vrchu přízemní nutkání útrob a rychle mě zahání do bezpečí baňa v našem hotelu, naštěstí dost blízkém. Že by Honzovy karty přece jen nelhaly?

Ale asi to nebude tak hrozné, zdá se, že opět mohu vyrazit do ulic. V docela hustém dešti vystoupáme na náměstí San Francisco se stejnojmenným kostelem a klášterem, ve své době prý největším na jihoamerickém kontinentu. A závěrečnou tečkou je náměstí Santo Domingo, opět s kostelem a klášterem pochopitelně zasvěceným svatému Dominikovi. Uprostřed náměstí stojí socha Bolívarova spolubojovníka maršála Antonia de Sucre, jehož kreolské oddíly porazily 24.5. 1822 na svazích Pichinchy španělské vojsko, což vedlo nejdříve ke vzniku nezávislé provincie Quito, brzy nato vstoupivší do soustátí Nová Kolumbie (s Kolumbií, Venezuelou a Panamou). Tento stav ovšem dlouho nevydržel, už roku 1830 došlo pod vedením generála Juana José Florese k osamostatnění jižních provincií pod názvem Ecuador. Sucre, který podporoval původní Bolívarovu myšlenku Nové Kolumbie, byl krátce poté ve věku 35 let zastřelen ze zálohy.

Je tma, vracíme se přes supermercado (po úspěšném rozměnění dokonce stodolarovky, ač byla podrobena bedlivému zkoumání asi tří prodavačů) do hotelu zásobeni sýrem, polosladkými houskami a pivem – to je tak asi vše, co se tu dá k studené večeři koupit. Víno tu měli pekelně drahé, což ale zatím nevadí, něco jsme si přivezli z domova. Snad se konečně už trochu vyspíme.

31.10.2015. Quito – Otavalo – výlet k Laguně Cuicocha.

Dnes je to po ráno opravdu lepší. Rychle dobalíme a vyrážíme v druhé vlně na snídani, která je v podstatě totožná s tou včerejší, až na závěrečnou tečku – velmi hutný ostružinový nápoj, který se pije právě teď, v době dušiček. Někteří ještě nepřekonali nedůvěru k místním ovocným džusům a odmítají s výčitkou, že jim nedoplnili toaletní papír a jak je to vůbec možné! Jó, kdyby nás čekali v dalším jen podobné starosti! Ostatně soudíme, že zalito slivovicí nemůže zádušní pití nijak uškodit.

Po osmé hodině se objevuje 5 taxíků, které nás mají odvézt k autobusovému terminálu, odkud bychom měli pokračovat místní linkou asi 3 hodiny na sever do Otavala. Přesun trvá skoro půl hodiny, Quito je opravdu velmi dlouhé. Z větší části kopírujeme cestu tzv. metrobusu, čili rychlého městského autobusu. Na mapě Quita byl vyznačen jako metro, což nás včera poměrně zmátlo.

U terminálu Katka vyplácí taxikáře, ten poslední asi právě chytil nějaké úžasné rito, protože ani nepočkal na peníze a okamžitě odjel – ono by to zas tolik nebylo, po městě se platí 2$ za jízdu. Přesouváme se k nástupištím, je tu pěkný mumraj. Okamžitě se kolem nás začínají rojit taxíkáři, no máte smůlu, říkáme si, a my ostatně taky, nebylo by to k zahození. A najednou se přání mění v realitu, zjevuje se Katka s tím, že kvůli Dušičkám je celý Ecuador v pohybu, autobusy jsou vyprodané na několik hodin a my opravdu pojedeme taxíky. Organizace se okamžitě ujímá energická místní manažerka, nahání nás do aut a vyrážíme. Jedeme se sympatickým párem z Plzně, Jirkou a Evou, cestou si vyměňujeme názory na prozatímní průběh zájezdu a hlavně na předpověď počasí, která na většině serverů vypadala mírně řečeno hrůzně, zima a déšť. Ale zatím je to docela dobré, snad se přece jen sekli.

Někdy kolem 10,30 míjíme po pravé straně jezero na úpatí mohutné hory - vulkánu Imbabura (4630), dominanty Otavala. Taxikář chvíli bloudí, ale po několika optáních nás nakonec vysadí správně u našeho hostalu Rincón del Viajero. Obdobně se to povede i dalším taxíkům, jen ten poslední někde bloudí, ale asi po půlhodině se přece jen objevuje - jeho pasažérům Milanovi s Vlastou to ovšem vynese ubytování o kus dál. Hostal je docela pěkný, zahrádka s krbem a všude květiny. Náš pokojík v přízemí je také daleko příjemnější a prostornější než v Quitu. Ne tak ovšem Plzeňáků, ti se tam nemohou ani otočit. Je jim přislíbena výměna za pokoj v patře, ale až odpoledne, protože jeho obyvatelka se zasekla někde na jezeře.

Otavalo je proslulé svým indiánským trhem a to je náš první cíl. V záplavě stánků se všemožnými s ponchy, dekami, botami, hudebními nástroji, náhrdelníky a dalšími indiánskými proprietami se brzy navzájem poztrácíme, nás pochopitelně vcucne první hospoda. Po jednom Pilseneru pokračujeme ve své pouti mezi stánky, vedro nás ale brzy zažene do další hospody s názvem Buena Vista, která slibuje pěkný výhled z patra. Vmáčkneme se na lavici u balkónu, kde nám pětice Amíků ochotně dělá místo, a hned se s námi při pivu dávají do řeči – byli v Ecuadoru snad už všude včetně Galapág. Když platí, chceme je taky napodobit, ale hospodská pochopila mávnutí peněženkou jako objednávku, takže nám na stole přistál další Pilsener – nu co, do oběda plánovaného na 13,30 je ještě dost času. Aspoň se můžeme v klidu věnovat pozorování tržního náměstí a monitorování činnosti ostatních účastníků zájezdu. Přitom si ovšem nelze nevšimnout, že obloha nějak podezřele potemněla, Imbabura se zahalila do mraků a trhovci začínají urychleně balit stánky do igelitu. Takže naše zpáteční cesta k hostalu probíhá už za deště, zatím ještě slabého. Ale během oběda v blízké hospodě (obdobné menu jako včera na rovníku, tentokrát za 2,75) povážlivě zesílil a během nastupování do mikrobusu, který nás má dovézt k laguně Cuicocha, už leje jako z konve. A zdá se, že řidič, jehož tvář svým barevným provedením plně vyhovuje naší představě indiána na válečné stezce, nás veze vstříc té největší temnotě. Často zastavuje a vyptává se na cestu – nejde totiž o místního, ale o Kanaďana a válečné barvy na jeho tváři jsou oslavou Halloweenu. Nakonec to trefil, takže asi po hodině jízdy se z mraků vynořují hory a pod nimi kráterové jezero Cuicocha (Jezero lásky) s dvěma zalesněnými ostrůvky uprostřed.

V pasáži u záchodků, kam jsme se před deštěm ukryli, nejdřív převládají pochyby, zda se v takovém počasí vůbec na jezero vydat, ale nakonec u všech přece jen zvítězil názor, že se plavby zúčastní. Když se zmoklí krčíme pod stříškou nad molem, můžeme se pokochat aspoň pěknou vstupenkou ve formě pohlednice, na které je letecký snímek laguny, pochopitelně za pěkného počasí. Podle ní by se na druhé straně jezera měl nad zamlženým hřebenem vypínat zasněžený vrchol sopky Cotacachi – 4939 m – laguna leží ve výšce 3000 m.

Konečně jsme na řadě a nastupujeme do loďky s kapacitou tak akorát pro nás. Má sice střechu, ale při bočním větru to proti dešti moc nepomáhá. Nejprve obeplouváme větší ostrov se dvěma zalesněnými vrcholky a na chvíli zastavíme na druhé straně u průplavu, kde trochu znervózníme hejno místních potápek. Kormidelník vypne motor, aby je nerušil a bylo slyšet jeho výklad, kterému stejně nerozumíme. Opětné nastartování se ale ukazuje být docela problémem. A když to několika marných pokusech motor konečně chytne, dlouho mu to nevydrží. Ale nakonec to dobře dopadne a my se můžeme kolem menšího ostrova úspěšně vrátit do domovského přístavu. A tam nás čeká jako každého plavce v nečasu odměna ve formě horkého grogu či punče. Navíc vzhledem k tomu, že jsme zřejmě už poslední dnešní parta, nešetří na nás, takže následují další rundy, tentokrát už neředěné. I horám se nakonec uráčilo předvést se v lepším světle a špička sopky Cotacachi na chviličku vykoukla z mraků.

V rozjařeném stavu vyběhneme ještě po schodech na přírodní mirador – zamlžené jezero odtud působí docela mysticky. Kolem několika kultovních míst pokračujeme skoro až na konec laguny, než nás opět propuknuvší déšť zase zažene do autobusu.

Po návratu do hostalu – Jirka s Evou se konečně dočkali většího pokoje – vyrážíme s Marcelou na náměstí – ale stánky s jídlem, kterých tu bylo přes den plno, se večer nějak vypařily. Takže končíme na pokoji opět při studené večeři – sýr, salám, polosladké housky, ale tentokrát to zapíjíme kromě cervezy i docela dobrým chilským Merlotem v ceně kolem 4$. A vypadá to, že konečně přestalo pršet.

Snídaně na střešní zastřešené terase (škoda, že jsme o ní nevěděli včera večer) probíhá v poněkud nervózní náladě, v 8 hodin máme totiž odjet, abychom v 8,30 chytili dálkový autobus na jih do Latacungy, na který Katka včera koupila místenky. Ovšem v 7,30 personál kuchyně stále nevypadá, že by si to nějak připouštěl. Ale nakonec to překvapivě stihli, ač předložená volská oka vypadají dost syrově – snad to dopadne dobře, autobus je prý vybaven záchodem.

Včerejší mikrobus s vymydleným řidičem – Halloween is over – nás doveze na okraj Otavala, kde pouze skupinka čekajících indiánů naznačuje, že by se mohlo jednat o autobusovou zastávku. Další půlhodinka probíhá ve známém Cimrmanově divadelním schématu – okamžik očekávání vzápětí vystřídá okamžik zklamání. Nablýskané barevné autobusy tu staví snad každou minutu, ale všechny jedou do Quita, zatímco ten náš by měl jet dále - až do Ambata. Z každého autobusu vždy vyběhne průvodčí, uhání s nějakou kartičkou v ruce někam za boudu, před kterou stojíme, poklusem se vrací a autobus pokračuje dále. Jdeme se podívat, co tam provádí, a vida - na zdi tam visí klasické píchačky.

Konečně se krátce před devátou zjevuje kýžený autobus a naše místa jsou dokonce volná. První hodinu je jízda docela ostrá, samé zatáčky a mosty přes strmá údolí. Quito objedeme a napojíme se na Panamerickou silnici, kde se jízda zklidní, takže můžeme spokojeně usnout. Záchod tu sice je, ale zamčený, a řidiči dávají přednost občasnému zastavení u benzínek. Katka nás upozorňuje, že vlevo míjíme Cotopaxi, vidíme ale jen úpatí, zbytek je v mracích. Asi po 4 hodinách vystupujeme nečekaně ještě před přestupní Latacungou, autobus totiž nebude zajíždět na terminál, odkud máme pokračovat. Čekáme s místními na křižovatce, je už zase pěkné vedro. První autobus nás nevezme, ale slibuje, že za chvíli přijede další prázdný. Což se kupodivu opravdu stane, prázdný sice není, ale ecuadorská omladina nám překvapivě uvolňuje místa k sezení.

Na terminálu se nám podaří v rychlosti zhltnout u stánku pizzu a dokonce koupit pivo, zřejmě ilegální, podle toho, s jakým spikleneckým výrazem ho prodavačka vylovila zpoza řady maskovacích lahví limonád. Stihneme ještě záchod ( za úžasnou cenu 0,05) a už spěcháme k dalšímu autobusu – zase místa k sezení, začínáme Katku docela obdivovat, jak to zvládá. Navíc jí bus málem ujel, protože řidič vystartoval poněkud předčasně.

Projedeme Latacungou a během další asi dvouhodinové jízdy permanentně stoupáme – náš cíl, další kráterové jezero Quilitoa leží na hranici 4000 m. Autobus se postupně vyprazdňuje, až už tu jsme skoro sami. Stromy, hlavně eukalypty, pomalu mizí a vystřídá je vysokohorské paramo, tedy pláně porostlé vysokou trávou iči. Ale i ty se najednou ztrácejí, vjíždíme totiž do mlhy. A též do deště, jak zjišťujeme při výstupu z autobusu na kraji cílové vesnice Quilitoa. Platí se tu 2$ za vstup do místní komunity, což u některých kolegů vyvolá nesouhlasné reakce: “Jaké 2 dolary?! A co to je komunita?!”. Přitom to měli v pokynech k zájezdu jasně napsané.

Jsme v nadmořské výšce 3800 m, teplota tomu odpovídá. Pokojík našeho hostalu Chukirawa je mrazivě nevlídný, ale jsou tu kamna a na noc nám prý zatopí. Tak tady se opravdu svetr a teplá bunda hodí. V jídelně je taky docela zima, ale ne zas taková, aby se pořádně vychladilo pivo, i když se personál, který ho nedal do ledničky, zřejmě mylně domnívá, že je dostatečná. V okolí je ale plno dalších konkurenčních podniků, tak potom půjdeme zkusit štěstí tam, nejdřív nás totiž v 17 hodin čeká briefing o programu příštího dne. Před ním si ale ještě stihneme odskočit na vyhlídku na jezero, která je hned naproti.

Quilitoa je skutečně monumentální. Kaldera o průměru snad 3 km, výškový rozdíl k hladině jezera je 200 m. Déšť už ustal, jen vrcholky útesů na protější straně jezera mizí v dramatických mracích.

Katka nás při briefingu seznamuje s alternativami zítřejšího programu. První variantou je obejít jezero, asi 10 km, musí se ale počítat s několika stoupáními, což v této nadmořské výšce nebude nic snadného. Anebo obejít jen kus a potom pokračovat také 10 km do domorodé vesnice Chugchilán, což má být celé z kopce až na závěrečný výstup k vesnici. A poslední možností je sejít dolů k jezeru, po kterém se dá projet na kajaku, a opět vystoupat těch 200 m, eventuelně za pomoci mul. Nás nejvíc láká druhá možnost, i když se trochu obáváme počasí. Ale ranger v místním informačním centru nás ujistil, že prý bude dopoledne až tak do druhé hodiny krásně – podle vývoje počasí v předchozích dnech by se mu snad dalo věřit.

Čas do večeře strávíme pobytem v další hospodě s pivem tentokráte studeným. Je tu docela domácká atmosféra, klientela je místní, těžko rozeznáme hosty od personálu. Kuchyni obsluhuje indiánka s mrnětem na zádech, kasíruje asi osmiletý klučina nadšený z toho, že od nás dostal papírové americké jednodolarovky, které hned pyšně ukazuje kamarádovi a rychle je mění za kovové mince, které potom odevzdá rodičům. Ještě se stavíme v mrňavém krámku se značně omezeným sortimentem – tuňáková konzerva, zbytky housek, pivo, voda. Na pochod to zítra musí stačit, v Chugchilánu se snad najíme. Víno na večerní siestu jsme si naštěstí prozíravě přivezli z Otavala.

Při večeři (menu jako vždy za 3) všeobecně zvítězila varianta Chugchilán, jen Milan s Vlastou se prý raději budou potulovat kolem a Zdena s Jitkou uvidí. Vypijeme s Jirkou a Evou pár piv a stahujeme se na pokoj, kde opravdu mezitím zatopili. A za chvíli je tu takové vedro, že nakonec musíme větrat. V pootevřených dveřích se objevuje Béďa, který je zřejmě postižen výškovou nemocí – je mu blbě a nemůže se pořádně nadechnout. Radím mu, aby hlavně hodně pil a přidám mu ještě jednu naši vodu, snad to do rána pomůže. Ani já nespím zrovna nejlíp, ale v téhle výšce jsem ale čekal větší problémy.

2.11.2015. Quilitoa - výlet do Chugchilánu.

Místní meteorolog měl skutečně pravdu – ráno je opravdu krásně, sice mrazivo, ale obloha je jasná. Po zkontrolování jezera z ojíněné vyhlídky spěcháme na snídani – ta je docela luxusní, včetně ovocné misky s jogurtem. Pro ty, kteří tu zůstanou nebo se sem vrátí, zajistila Katka mikrobus, který je odsud ve 12,30 odveze za námi do Chugchilánu, pokud budou mít zájem. Objevuje se nezbytná kečuánská průvodkyně, dcera šéfa místní cestovky, na trek oblečena dosti překvapivě – nízké botky, sukně, kabelčička, nezbytný klobouček, na pódiu folklorního vystoupení by se docela vyjímala.

Vyrážíme po pěšině vinoucí se střídavě po vnitřním a vnějším úbočí skal obkličujících jezero. A dost rychle se rozpadáme. Kečuánka nasadila docela ostré tempo, takže Jitka a Zdena dost rychle pochopily, že tohle pro ně opravdu nebude. Ono i sebemenší stoupání tu dá docela zabrat. Další, kdo se odděluje, je Petr s Marcelou č.2, tohle tempo pro ně taky není. Za to Mirek s Yvetou jsou daleko před průvodkyní, prý to jinak neumějí. Já s Jirkou každou chvíli odbíháme na různé vyhlídky, abychom pořídili další, už minimálně třicátý snímek jezera, jistě opět originální – takže musíme výpravu každou chvíli dotahovat. A Katka lítá od konce našeho roztaženého útvaru na začátek a zpět, aby se ovečky nerozutíkaly. Takhle se jí podaří po necelé hodině zadržet čelní dvojici a správně ji nasměrovat do vnitrozemí, opouštíme totiž jezero a nabíráme směr Chugchilán. Překonáme písečné duny a kolem borovicových lesíků a i na nejstrmějších stráních vysázených bramborových políček začínáme nejdříve pomalu a posléze už docela ostře klesat. V pěkné dálce na protějším svahu rozsáhlého údolí už je vidět náš cíl, Chugchilan. A když se podívám víc doprava čili zřejmě k severu, všimnu si, že z oparu začínají vystupovat na obzoru siluety dvou vrcholků – podle Katky jde o dvojvulkán, Ilinzu Sur (5248 m) a Ilinzu Norte (5126 m). Po zastávce na svačinu mineme několik indiánských chalup a kolem vyprahlého bočního kaňonu dojdeme k vyhlídce na daleko větší a hlubší kaňon, na jehož protějším okraji leží Chugchilán. Pod námi vidíme klikatící se cestu dolů, ale teprve, když po ní začínáme slézat, poznáme zač je toho loket. Stezka sevřená skalními stěnami je totiž chvílemi tak úzká, že obě nohy vedle se tam prostě nevejdou. A i když se rozšíří, je docela strmá a klouzavá, přímo vybízí k pádu na prdel.

Dole na loučce s lavičkami se dáme trochu dohromady a Honza nás přitom obšťastní strhující historkou, jak ho kdysi kdesi hned dvě průvodkyně vyzývaly k nafilmování nahoře bez a on že jim nevyhověl – nebo možná vyhověl…? Ale musíme dál, ostrý sestup eukalyptovou stezkou k potoku tekoucímu kaňonem a po překonání dosti nevěrohodného můstku přichází slibovaný závěrečný výstup. A to docela ostře, chvíli lezeme po čtyřech. Karel, dosud pochodující svým tempem jako stroj, toho začíná mít dost, nadává a zůstává s Eliškou u mostu, zatímco my se hrabeme dále. Naštěstí jsme asi o 700 m níže než ráno a dýchá se tedy lépe. Narážíme na širokou cestu, ale na dalším rozcestí nás domorodci posílají prudkou křovinatou zkratkou ostře vzhůru. Váháme, průvodkyně i Katka jsou někde vzadu, nakonec místním uvěříme a škrábeme se nahoru. Což, jak se ukazuje, bylo dobře. Opět narážíme na silnici a ta už nás s mírnými peripetiemi dovede konečně do Chugchilánu. Cestou nás ještě předběhne Katka s průvodkyní, kteří běží zajistit auto pro Karla s Eliškou, které jsme naposled viděli na rozcestí hluboko pod námi. Jsou skoro 2 odpoledne, autobus by už tu měl být a podle průvodkyně už taky mělo hustě pršet – ovšem místo toho pere slunce a je pěkné vedro. Takže skoro nechápu, jak mohli kolegové přede mnou minout usmívající se indiánku za stolkem s vystavenými Pilsenery, což mně se pochopitelně nestalo. Když se mi je podaří s otevřenou cervezou dohnat, Jirka s Béďou se zase rychle vracejí. Prodavačka běží za námi, má starost o zřejmě vratné prázdné láhve, ale pak jí náhle se zjevující průvodkyně vysvětlí, že končíme v hospodě jejích příbuzných, což ji uklidní.

V Chugchilánu je veselo, davy svátečně vystrojených Kečuů, všude se něco peče. Zdá se, že tady dušičky ještě neskončily – později navíc zjišťujeme, že ta sláva je umocněna právě probíhajícím pohřbem. Zasedneme u dvou stolů krytých slunečníky na dvorku objednané hospody – pivo skvěle vychlazené, kuřecí polévka s celým stehnem, velká spokojenost. Už dorazil i zbytek, Karla s Eliškou přivezlo Katkou zajištěné auto a na konec dorazil i zatoulaný mikrobus se zbylou šesticí. Ale tím pádem je nás najednou moc a začíná se opakovat situace z prvního dne z přejezdu z letiště. Katka chce jet na střeše, láká k tomu i průvodkyni, ta ovšem zděšeně prchá na nějaký místní autobus. Nakonec jsme se tam nějak nacpali včetně vedení, já sedím tentokrát vepředu. Mikrobus se dosti váhavě rozjíždí – čeká ho skoro hodina cesty do kopce a je si toho zřejmě plně vědom. Ale pár kilometrů před cílem už toho začíná mít dost, supí a vypouští mraky černého kouře. Řidič najednou zabočuje do protisměru – naštěstí na prázdné silnici. A zase zpět – šofér zkrátka začíná do kopce křižovat. Tahle taktika mu pár minut vydrží, pak ale utýraný stroj definitivně vypoví poslušnost. Musíme ven – také byl už nejvyšší čas, cerveza se nesmlouvavě tlačí ven - a betonovým silničním koridorem dojít pár set metrů na vrchol stoupání, kde nás řidič zase nabere. Až na Yvetu, ta už to doběhne sama a je v cíli u hotelu rychleji než náš dýchavičný autobus.

Plány na sestup k jezeru nás už dávno opustily, jen se trochu projdeme po okraji na druhou stranu než ráno, ale najednou se zatahuje a začíná být velmi nevlídně. Vracíme se, dáme jedno ve včerejší hospodě a spěcháme na večeři – ráno jsme si totiž objednali cui čili morče. Ovšem jak se celkem dalo čekat, velikost či spíše titěrnost porce odpovídá relativně nízké ceně 5$ - ale špatné nebylo. A i pivo se naučili chladit – to po Katčině ranní intervenci.

Tentokrát jsme na pokoji přítomni obřadu zatápění, topič se s tím nijak nesere, strčí do kamen plechovku s benzínem, hodí tam zapálenou sirku, přiloží pár polínek a je to. My jsme ovšem sympatické hučení kamen nějak podcenili a neživili oheň, jak si to žádal – takže před zalehnutím máme vyhaslo. Ale nakonec se spalo možná příjemněji než včera v horku. A rozhodně jsme dopadli lépe než Jirka s Evou, jejichž kamna vytvořila jakýsi divoký oheň a tak vykouřila pokoj, že se museli v noci stěhovat do jiného.

2015. Quilitoa - Latacunga - Ambato - Baňos.

Ráno se loučíme s Quilitoou krásným panoramatem – na obzoru za jezerem se jasně vypínají Ilinzu Sur i Norte, v dálce navíc doplněné dýmající Cotopaxi. Konečně můžeme dát za pravdu obrazu jezera se sopkami visícímu v jídelně, který nás zatím spíše iritoval.

Dnes nás čeká docela komplikovaný přesun, jehož první část zpět do Latacungy obstarají 4 pick-upy. Počet účastníků výpravy i s Katkou je ale 17, což je pro podobné přesuny po čtyřech v autě dost nešťastné – Katka tedy musí na korbu, ale už je na to tady asi zvyklá. Jedeme zase s Jirkou a Evou a ač nastupujeme poslední, manévr po otočení aut nám vynese místo vedoucího kolony. A také tímto můžeme určovat, kde zastavíme na foto. Poprvé to bude u vyhlídky na vesnici pod strmými kopci a poté ještě několikrát při obzvláště pěkných výhledech na okolní hornatou krajinu. Jednu zastávku zařídil řidič u nějaké galerie, výhled nic moc, ale místo obrazů se mi povedlo koupit pivo. Poslední zastávka před Latacungou ovšem vše předčila, obě Ilinzu i Cotopaxi v plné parádě. A z bílých  mraků na obzoru matně prosvítá další zasněžený velikán – nejvyšší hora Ecuadoru Chimborazo (6310 m) – ještě na začátku 19. století byla považována za nejvyšší horu světa. Opravdu ne nadarmo německý geograf Alexandr von Humboldt na konci 18. století nazval zdejší oblast Alejí sopek.

Před dojezdem do Latacungy nás ale čeká ještě jeden poněkud odlišný zážitek, i když také docela napínavý. Najednou nás předjede policejní auto a signalizuje, abychom zastavili – horečně zapínáme bezpečnostní pásy. Kvůli tomu to ale zdá se není. Policisté chvíli zkoumají řidičovy doklady, on s nimi venku diskutuje a nám se honí hlavou myšlenky, co bude, pokud ho dál nepustí – do Baňos bychom se snad nějak dostali, ale co tam – nevíme jméno hotelu a naše mobily v Novém světě nefungují. Naštěstí to dobře dopadlo, řidič je propuštěn a úspěšně nás doveze k terminálu.

Tam ale u předpokládaného místa srazu, sice u nám jediného známého stánku s pizzou, čeká jen osádka jednoho auta, druhé dvě včetně Katky chybějí. Naštěstí nás asi za čtvrt hodiny objevil Honza, ostatní už jsou nahoře na nástupišti u autobusu – honem se tam přemisťujeme, nacpeme bágly do zavazadlového prostoru a okamžitě vyrážíme směr Ambato – kupodivu zase sedíme.

Cesta netrvá ani hodinu a vystupujeme v Ambatu. Tady se ukazuje, že poslední spoj do Baňos jede z jiného terminálu – potřebné taxíky jsou kupodivu okamžitě k dispozici. Přesun je docela dlouhý, ale naštěstí právě ve chvíli, kdy v nás začíná klíčit podezření, zda řidič dobře pochopil náš cíl a neveze nás přímo do Baňos, zastavujeme u kýženého terminálu. A náš autobus zase jede okamžitě a i zde se usadíme, i když trošku rozstrkaně - zkrátka v Ecuadoru je radost cestovat. Asi po hodině a půl klesáme do městečka mezi zelenými horskými srázy a někdy po druhé hodině vystupujeme na místním terminálu. Poslední jízda taxíky a jsme u hostelu Chimener, přímo na úpatí skalní stěny ozdobené vodopádem. Z balkónu našeho pokoje v druhém patře, nad vstupní zahradou plnou kvetoucích stromů čile obhospodařovaných rejdícím kolibříkem, je krásný výhled na město a protilehlé svahy.

V Baňos se nabízí několik možností, jak strávit zbytek dne. Jirka, Eva, Béďa a Yveta zvolili projížďku na koních, zbytek zřejmě vyrazí do místních termálních lázní, jimiž jsou Baňos, plným jménem Baňos de Aqua Santa, proslulé. Tedy Lázně Svaté Vody, další možný překlad Záchodky Svaté Vody asi přece jen nebude ten správný – ó ta úžasná mnohotvárnost španělštiny! My zrovna lázeňské typy nejsme, ale aspoň se tam jdeme podívat, je to hned vedle. Lázně Piscina de la Virgen jsou pěkně umístěny hned pod vodopádem Cabellera de la Virgen – ta panna v názvu je pochopitelně Panna Marie, která se tu dle legendy kdysi zjevila, což připomíná skalní kaplička před malou rozhledničkou pod vodopádem. Abychom viděli na koupaliště, nemusíme ani lézt nahoru na mirador a proběhnout pod vodopádem, postačuje vyhlídka ze schodů pod ním. A tento pohled úplně stačí – bazén přecpaný hlavně místní omladinou, atrakce inzerovaná jako koupel pod vodopádem spočívá ve sprchování pod okapovou rourou – pravda napájenou vodopádem.

Vyrážíme raději do města, máme pěkný hlad. Skončíme v restauraci, která působí docela lidově, jak cenami, tak místní klientelou. Z nabídky menu jednoznačně vítězí kuře, hlavně svou cenou 2,90 $. Porce je obrovská, čtvrtka kuřete obložená rýží, hranolky a několika druhy salátů. A k tomu oblíbená pálivá salsa – pochopitelně u jednoho piva to neskončí.

Příjemně zasyceni a napojeni pokračujeme k řece Pastaza. Ta protéká kolem Baňos ostře zaříznutým kaňonem, z jehož stěn stéká několik vodopádů. Kaňon je překlenut smělou konstrukcí mostu San Francisco, tyčícím se 100 m nad hladinou řeky. Právě tu probíhá bungee jumping, snad jen za 5$ - no zabít se člověk může i zadarmo. Dole v nejužším místě kaňonu je přímo nad hřmícími peřejemi ještě jeden most, nebo spíš lávka, pro pěší. Slezeme kousek dolů, ale až k mostku nesestoupíme, stmívá se a máme v paměti varování před osamělými místy obzvláště za tmy. Raději se zajdeme podívat na druhou stranu mostu, je odtud krásný výhled na město nad skalnatými břehy Pastazy, rámované zelenými horami s naším Panenským vodopádem.

Vracíme se po stezce nad řekou s mnoha dalšími vyhlídkami a přes náměstí s neogotickým kostelem dojdeme k hotelu právě včas, abychom stihli večerní briefing. Zítra totiž odjíždíme na třídenní výpad do džungle, velkou bagáž tu necháváme, musíme se sbalit do batůžků. Je také třeba nahlásit Katce číslo bot, zítra totiž budeme fasovat holinky, bez nichž je prý pohyb v pralese nemožný – začíná to vypadat opravdu zajímavě. Vrátivší se koňská frakce je pěkně zeštípaná už teď, koně jsou oblíbeným terčem kousavých potvor a rozdíl mezi zvířetem a jezdcem pochopitelně nedělají.

Vyrážíme nakoupit do supermarketu, kde potkáváme valnou část výpravy, rojící se specielně kolem  regálu s akčním rumem za 3$. My ale máme ještě docela velké zásoby slivovice, takže dáme přednost nákupu vína – chilský Merlot a Cabernet Savignon tu mají za velmi slušnou cenu pod 5$. A ještě pár piv na večer, od zítřka nás zřejmě čekají 3 dny pivního vaakua.

Večerní balení nás tak vyčerpalo, že jsme už ani nedorazili na testování rumu provozované některými účastníky zájezdu dole u bazénu. Vzhledem k tomu, že je prý několikrát přišel seřvat nějaký nervózní host, šlo zřejmě o zdařilý nákup.

2015. Baňos – rezervace Hola Vida – nocleh v cabaňách na břehu Rio Puyo.

Snídáme probíhá na kryté střešní terase, s přímým výhledem na vodopád Virgen, a občas i na kolibříka kontrolujícího zahradní květenu. Ale počasí se oproti slunečnému včerejšku zhoršilo, zatáhlo se a začíná dokonce pršet.

V 8 hodin se objevuje objednaný mikrobus – tentokrát se vejdeme v pohodě. První zastávkou je kancelář cestovky Wonderful Ecuador, naší patronky pro další tři dny. Vypukne horečné zkoušení a měnění holinek – že jsou mnohé z nich děravé, zjistí někteří z nás až v pralesních močálech. Konečně jsou všichni uspokojeni až na Milana, na jehož nohu se potřebná holinkovská velikost nenašla a musí vzít za vděk jakýmisi gumovými polobotkami. Následuje naložení proviantu, neforemných těžkých gumáků a jako poslední nastupují naši průvodci. Drobný Edwin, Henrik s nefalšovanou vizáží lovce lebek a mohutný Enrique, který by se skvěle vyjímal v nějakém holywoodském spektáklu v roli zkušeného indiánského náčelníka. Enrique je osobním průvodcem, kterého si najala holemi handicapovaná Jitka – na ty tři dny za 100 $. Béďa, který jí zatím pomáhal asi nejvíce ze všech, má tedy dle vlastních slov v pralese volno.

První zastávkou na okraji Baňos (už bez deště) je výhled na sopku Tungurahua ( 5016 m), jejíž zasněžený vrchol mizí v mracích. Jedná se o činný vulkán, jehož jméno v kečuánštině znamená Krk Ohně. Po delším období klidu se sopka v roce 1999 probudila a následné erupce vedly k dočasné evakuaci 25 000 lidí z Baňos a okolí.

Naše další cesta silnicí vedoucí národním parkem Sangay po proudu toku Pastazy je velmi malebná a divoká, skalní stěny porostlé tropickou vegetací vlevo a řeka valící se zařízlým kaňonem vpravo. Další zastávka je u vodopádu Manto de la Novia, čili Nevěstin Závoj – už asi čtvrtý vodopád stejného jména, s kterým jsem se na svých cestách setkal. A čeká nás tu adrenalinová vložka – k vodopádu zakončujícím tok řeky Chinchin na protější straně údolí asi 50metrovým skokem do Pastazy je totiž z našeho břehu vedena tak 150 metrů dlouhá lanovka - otevřená klec se zábradlím, nic pro lidi trpící závratí. Ale takoví se v naší výpravě zřejmě nevyskytují, adrenalin vyhledávající Yvetě je to dokonce málo a míří k ještě divočejší atrakci, tzv. canopy, čili překonání kaňonu samospádem pasažéra zavěšeného na laně v horizontální poloze, pochopitelně obličejem napřed. Cena atraktivitě odpovídá, snad 10x víc než naše lanovka za 1,5. A navíc se musí nějak dostat zpátky po vlastních přes blízký most.

Do klece lanovky se vejde maximálně 8 lidí, jsme ve druhé skupině. A je to docela působivé a až překvapivě rychlé – prudký sjezd, ani nestačím zmáčknout spoušť fotoaparátu a už se zastavujeme vysoko nad řekou. Zdá se, že teď je konečně možnost nafotit kaňon Pastazy a blízký vodopád v klidu. Ale pozor, náhlé škubnutí klece je docela překvapivé a málem mě povalí. Začínají nás totiž vytahovat nahoru na druhou stranu, a když jsme tam, opět se obdobně, tedy napřed samospádem a potom vytažením, vrátíme na start. Yveta už je také zpátky, zajel pro ni na druhou stranu náš mikrobus. Ještě krátká obhlídka orchidejí, kterými jsou tu stráně přímo obsypány, a pokračujeme k dalšímu vodopádu, Pailón del Diablo, Ďáblův kotel, tentokráte na Rio Verde, přítoku Pastazy. Vypadá taky docela zajímavě, skládá se ze dvou kaskád a je překlenut visutým mostíkem, ale jsme od něj přece jen daleko. Zblízka si ho prý můžeme prohlédnout v americkém trháku Životní zkouška s Meg Ryan a Russelem Crowem.

Sledujeme tok Pastazy ještě asi hodinu a pak se odkláníme na sever a zastavujeme v městečku Puyo. To je prý poslední výspa civilizace, honem tedy ještě jedno pivo, které mi vydává kojící prodavačka, a něco k zakousnutí – ovšem mnou zakoupené pražené fazole jsou dobré tak na vylomení zubu.

Na okraji pralesa se zastavujeme v záchranné opičí stanici. Starají se tu poraněné či jinak handicapované opice, které by v přírodě nepřežily. Většinou jsou to různé druhy malp, kotulové a vřešťani. Ale jsou tu k spatření i želvy a stádečko prasat pekari. A naším věrným průvodcem po stanici je volně se pohybující nazrzlý nosál.

Po chvíli další jízdy stavíme na břehu řeky Rio Puyo u visutého mostu. Vydlabaná domorodá kanoe na břehu a dřevěná indiánská stavení za řekou signalizují, že jsme dorazili ke kečuánské komunitě Cotococha. Přejdeme most a jsme usazeni v prostorné oválné chýši, zřejmě sloužící jako kmenová zasedací síň. Henrik nám předvádí domorodou foukačku a bravurně zasahuje dřevěnou sošku na druhé straně chýše. A kupodivu podobně úspěšných je většina účastníků zájezdu, pochopitelně až na mě. Nezbývá než zapít neúspěch právě kolující chichou, chutí nejspíš připomínající nakyslý burčák, a přitom doufat, že to vnitřnosti zvládnou. Za časů Hanzelky a Zikmunda proces výroby tohoto nápoje spočíval v kvašení kukuřice či jiné plodiny rozžvýkané indiánskými ženami a poté vyplivované do velkého kotle – doufejme, že od té doby technologie pokročila. Ostatně místní děcka žádné zábrany necítí, zbytek chichi v nestřežené chvíli domlaskla asi čtyřletá holčička. Cesty Hanzelky a Zikmunda připomíná též plakát vylepený na stěně jedné chýše, kde mezi 7 domorodými kmeny, které obývají amazonskou část Ecuadoru, figurují i Šuárové, což jsou právě ti lovci lebek, u kterých naši cestovatelé strávili několik týdnů. My jsme ovšem v teritoriu Kečuů, takže snad v bezpečí.

Projdeme si osadu, nahlédneme do místní kuchyně, kde zrovna vzniká něco, co by mohlo posléze býti chichou, seznámíme se s domácími mazlíčky – psy, slepicemi a zelenými papoušky amazoňany - a prohlédneme si indiánské rukodělné výrobky – možnost vyfotit se za 2$ s indiánskou čelenkou oželíme – Enrique v ní stejně vypadá líp. Ale ty ušetřené dolary by se mohly možná hodit k nákupu něčeho smysluplnějšího, protože na tabuli u chatrče zřejmě sloužící jako místní koloniál zaregistruji nápis cerveza. A při pohledu oknem dovnitř vidím ledničku – proč by taky Indiáni měli pít teplé pivo, že. Ale prodavač bohužel není nikde k vidění. Snažím se povolat na pomoc Enriqua, ten přikyvuje “Cerveza si si” a ukazuje rukou někam dopředu. Což ovšem vypadá docela nadějně, výlet do pralesa rázem v mých očích nabyl na atraktivitě.

Ještě chvíli popojedeme a jsme skoro u cíle. Vystupujeme a asi po desetiminutové chůzi dorazíme k našemu dnešnímu nocležišti. Cabaňas jsou postavené na vysokých kůlech na břehu Rio Puyo, místo vypadá velmi romanticky. Spát se bude po čtyřech, s Jirkou a Evou obsazujeme osamělou cabaňu, s otevřeným výhledem přímo na řeku.

Pozdní oběd se podává na verandě před kuchyní, už nám docela kručí v břiše, jsou asi 4 odpoledne. Ale dnes ještě musíme něco stihnout a sice výlet k vodopádu. Nazouváme holiny a vyrážíme. Na kraji pralesa se celkem přirozeně, podle schématu z Quilitoy, dělíme na skupinu drsnější – ponese hrdý název Anakonda – s vůdcem Henrikem a skupinu poklidnější s neméně zvučným označením Tiger – tu povede Edwin a s ní půjde i Enrique s Jitkou. Vlastně jedna změna tu oproti Quilitoe je – Karel s Eliškou přesedlali z anakondy na tygra.

Noříme se do pralesa a rychle se ukazuje, že bez holinek by to opravdu nešlo. Je třeba sledovat Henrika a postupovat v jeho stopách – jinak se člověk může zabořit více než je zdrávo. Henrik je skutečně pralesní muž – každou chvíli nám představuje nějakého zástupce místní flóry a vysvětluje, k čemu ho indiáni používají. S faunou je to trochu horší, zatím je omezena na hmyz, ale průvody mravenců transportující nastříhané kusy listů mnohonásobně těžší než oni sami jsou také docela poutavé. U termitiště přilepeného na strom se Béďa nabídl jako dobrovolník k jeho osahání – ve chvilce má ruku obalenou mrňavými nazrzlými termity. Je třeba je na kůži rozmačkat – je to prý výtečný repelent proti komárům. Proč je ovšem nakonec slízl, to už nevím.

Míjíme vysoké skály s jílovitým bahnem, část výpravy se pomazáním mění v jakési pralesní duchy, jak konstatují členové Tygra, které za chvíli potkáváme. A to už průhledem v pralesní zeleni spatříme před sebou vodopád. Nazývají ho stejně jako místní rezervaci Hola Vida, čili asi něco jako Ať žije život. Z toho pralesního vedra a dusna jsme pěkně zplaveni, sprcha pod kaskádou a koupel v tůni přijde vhod.

Začíná se pomalu šeřit, po společném fotu je čas vyrazit zpět. I naše Anakonda se tentokráte vrací schůdnější cestou Tygra, tady bahno není, ale stejně docházíme už za tmy. Osvětlená jídelna už nás zdálky navádí – vida, pak že tu není elektřina. A nejen to, v kuchyni je lednička a v ní množství vychlazeného Pilseneru – velmi milé překvapení. Večeře je, stejně jako oběd, výborná – polévka, kuře, rýže, salát – bezkonkurenčně zatím nejlepší jídlo. I vegetariánce Yvetě vyhověli.

Ještě chvíli posedíme, jen nastydlá Eva nás opouští předčasně. A noc byla opravdu romantická a dobrodružná, včetně hukotu pralesní řeky skoro pode mnou, soužití s nějakou noční havětí připomínající šváby a slézání po úzkých schůdcích bez zábradlí při opakovaných cestách na pisoár. Zkrátka divočina!

s Rio Pastaza.

Program dnešního dopoledne má hned tři varianty. Za prvé - čtyřhodinový, prý docela náročný výlet k vodopádu, ke kterému se v závěru nutno probrodit řekou sahající možná až k pasu – jasný úkol pro Anakondu. Za druhé – jiný vodopád, s lehčím přístupem – to je sousto pro Tygra. A Jitka se Zdenou se tentokráte musejí spokojit s návštěvou indiánské komunity na druhém břehu řeky.

Ale ještě nevyrážíme, na výpravu do pralesa si ještě každý musí dle pokynů našich tří průvodců uplést indiánskou čelenku z palmových listů – tedy až na mne, kterému se vzhledem k mému přístupu k ručním pracím (na základní škole hodnoceno za tři) nic takového nepovede i přes obětavou pomoc našich průvodců. No, zkrátka vždycky si někdo musí zachovat odstup od hromadného šílenství.

Ještě skupinové foto a můžeme vyrazit. Naše anakondí trasa, opět vedená Henrikem, začne hned ostře stoupat, v kluzkém bahně a dusném vlhku to vůbec není hračka. A při následujícím sestupu si taky moc neodpočineme, klouže to ještě víc. Tahle situace se několikrát opakuje, naštěstí je náš postup přerušován tu botanickou lekcí, jindy zase pomazáním, tentokráte červeným. Čeká nás i zastávka ve strašidelném lese – z děsivého pralesního ducha se naštěstí vyklube Henrik v přírodní halloweenské masce z kůry – hned si to všichni musí vyzkoušet. Na jiném místě zase něco tajuplně kutí v křoví, aby se nám nakonec předvedl se svojí miniaturizovanou hlavičkou vyrobenou z jakéhosi ořechu – inu, ty geny lovce lebek se zřejmě nezapřou.

Asi po dvou hodinách už toho mám docela dost. Naštěstí už jsme skoro u cíle, ale závěrečné slézání k potoku stojí za to – Marcela to v jednu chvíli neustojí, či spíše neuvisí, a utrhne se – naštěstí se mi jí podaří zachytit a nespadnout i s ní dolů. Přebrodíme potok, převlékáme se do plavek – Honza, který je zřejmě v zájmu minimalizace vyhodil, se snaží halit do šátku – výsledek je ovšem dost neuspokojivý. V plavkách a holínkách (foťáky a kamery transportuje Henrik) vyrážíme potokem do skalní průrvy. Zpočátku to jde, do holínek sice pochopitelně nateče, ale ony už stejně byly zcela mokré potem. Ale asi po 50 metrech se soutěska začne zužovat a dno klesá – poslední úsek je asi lepší probrodit po krk ve vodě než balancovat na kluzké kládě, odkud se dá efektně sletět do vody, jak názorně předvedl Béďa.

Ale to už máme před sebou vodopád a předchozí příkoří je rázem zapomenuto. Není sice moc vysoký, ale jeho do poslední chvíle ukrytá poloha nad hlubokou tůní obklopenou skalami porostlými pralesní vegetací stojí za to. Však se mu také říká Cascada Escondida, Skrytý vodopád – objevil ho prý Enriqueho otec. Aspoň 20 minut regenerujeme síly, koupeme se a sprchujeme pod kaskádou – po té potní lázni během pochodu je to úžasná relaxace.

Vracíme se soutěskou zpátky a dohadujeme se, co dále. Henrik nabízí buď další dvě hodiny pralesem, nebo půlhodinovou cestu po pastvinách k silnici, odkud už je to do našeho tábora kousek – druhá varianta celkem očekávaně vítězí. Před odchodem si nastydlá Eva a několik dalších dobrovolníků ještě aplikuje jakýsi Henrikův zázračný pralesní dryák – podle jejich reakce je jeho účinek srovnatelný s výplachem těmi nejostřejšími chilli papričkami.

Vyškrábeme se zase nahoru a za chvilku jsme na okraji pralesa. Prodírání se vzrostlým kukuřičným či jakým polem a slalom mezi kravami v rostoucím dusnu pod stahujícími se bouřkovými mraky má také své kvality, nakonec jsme ovšem odměněni na vrcholku hřebene pěkným výhledem na okolní divočinu. Jen ta slibovaná unikátní fauna je zatím omezena na černé supovité ptáky, bedlivě nás sledující vysoko ve větvích.

V táboře nás již kromě Jitky a Zdeny čeká oběd - ryba tilapia, výborná a bez kostí, pochopitelně zapíjená tentokrát opravdu zaslouženými Pilsenery. To už dorážejí i Tygři, jejich skalnatý vodopád se jim také líbil. Zatím neprší, je ale pěkné dusno jako před bouří. Sušíme mokré věci a balíme, čeká nás totiž plavba dolů po Rio Puyo k našemu dnešnímu noclehu na soutoku s Pastazou.

To sušení byla zcela zbytečná aktivita, jak se ukazuje velmi brzo po odražení. Náš lodivod totiž projede první peřejí takovým způsobem, že už jsme rázem zase komplet mokří, hlavně vepředu sedící Jirka, který to chytil z první ruky. No ale hlavně že jsme se nevyklopili, domorodá kánoe vydlabaná z jednoho kmene, v které sedíme po čtyřech či po pěti plus jediný pádlující indián vzadu, působí totiž docela vratce. A řeka má pro nás připraveno ještě další překvapení, peřeje plné kamenů, ve kterých uvázneme a začíná to vypadat na evakuaci. Náš lodivod vzadu skočí do řeky a po pás ve vodě se snaží kánoi uvolnit – nakonec se mu to přece jen povedlo.

Na břehu se objevují cabaňas a my jsme tedy šťastně dopluli, včetně kánoe řízené Enriquem, který v peřejích zlomil pádlo a dále vedl plavidlo jen za pomoci na břehu vypůjčeného bidla. Teď už nás vítá na břehu nadšeným pokřikem: “Bienvenidos, muchas cervezas!” Večer tedy vypadá docela slibně.

Cabaňas jsou menší než na předchozím tábořišti, navíc uvnitř to pěkně smrdí po vystříkání proti komárům - podle moskytiér zavěšených nad každým lůžkem to tu s nimi bude asi horší. Pohled do ledničky místní jídelny ovšem opravdu potěší – Pilsenerská zásoba vypadá dostatečně. Zavedeme účty, odčárkujeme si první rundu a jdeme ven obhlédnout naše nové nocležiště.

Rio Puyo, po kterém jsme připluli, se přímo pod jídelnou spojuje s mohutnější Pastazou, naší souputnicí na cestě do pralesa – ta se potom vlévá do Maraňonu a ten už do Amazonky. Zdejší cabaňas neslouží jen turistům, ale žije tu i malá indiánská komunita. A její náčelník, ozdobený čelenkou z papouščího peří a náhrdelníkem z jaguářích či ocelotích zubů a vysušené hlavy kajmana, nám rozšafně kyne k přisednutí do zajímavě vyřezávaných křesel kolem dřevěného stolu. Jak se později dovídáme, jde o otce Enriqua (a zřejmě též strýce Henrika), onoho objevitele dnešního vodopádu. Na palmě nad námi se předvádí zelený amazoňan a krásný modročervenožlutý ara arakanga, po střechách pobíhá rodinka malých černých vousatých opic, zřejmě tamarínů, matka s mladým na zádech. Konečně tedy nějaká zvířena, i když půjde spíše o pralesní formu domácích mazlíčků.

Pohodu venku přeruší houstnoucí kapky, které nás zaženou pod střechu do jídelny – počasí zkrátka,jak se říká, zlahvovatělo. Vzhledem k obsahu ledničky to není žádná katastrofa, čárek utěšeně přibývá a mně začíná být jasné, že si zítra zřejmě budeme muset od někoho půjčit – naivně jsme uvěřili zkazkám, že v pralese nebude za co smysluplně utrácet – ono se tu asi od loňska dost změnilo. Zatím se tím ale nenechám rušit, rozprávky s kolegy o prodělaných cestách, šumění nalévané cervezy, kapky bušící do střechy a výhled na soutok přes trsy banánů zavěšených všude kolem k volnému použití je navýsost relaxační zážitek.

K večeři máme zas něco jiného, špagety – vůbec se tu nevaří špatně. A jako třešnička na dortu se objevuje místní kořalka, kterou tu zvou pralesní tequillou – účinky má zřejmě dobré, jak je okamžitě slyšet z rázem zvýšené akustické hladiny všeobecné konverzace, která zároveň nabývá poněkud nezávazného tónu. Ovšem právě v nejlepším je slibně se rozvíjející večer přerušen vyhlášením posledního dnešního zaměstnání – noční výpravy kolem lagun za kajmany.

Kupodivu se to obešlo beze ztrát, dokonce několik párů svítících kajmanních očí připlulo přilákáno svitem baterek a vábením průvodců, a hlavně nikdo k nim nespadl, což se mohlo vzhledem k jisté rozjařenosti celé společnosti snadno přihodit. Po návratu do jídelny pokračujeme, i když už ve značně redukovaném počtu. Průvodci nechají kolovat další láhev, my kontrujeme chilským Merlotem z Baňos, Katka si nechá ozdobit ruce indiánskými vzory, pohoda.

Do cabaň se vracíme právě včas, předtím skomírající déšť totiž nečekaně přešel v pěkný liják. Když se, trochu vratce, vyšplháme nahoru po schodech, naštěstí opatřených zábradlím, vítá nás Eva právě se snažící ve svitu baterky přivázáním pláštěnky pod strop nad moskytiéru zachránit svou postel před pronikajícím vodním živlem. No jo, Eva s Jirkou tu tedy mají na ubytování trochu pech.

2015. Cabaňas na soutoku Rio Puyo a Rio Pastaza – výlet na mirador – Baňos.

Ráno už neprší, ale obloha je stále zahalena těžkými mraky a Rio Puyo je oproti včerejšku úplně hnědé. Domácí mazlíčci už snídají, ara dojídá naše včerejší špagety, morčata luxují podlahu v kuchyni a tamaríni se cpou ovocem, po jehož konzumaci si hodí siestu na matraci v jedné prázdné chatce. Nás ovšem na rozdíl od nich po snídani čeká další výprava za kajmany, tentokráte denní, společně se všemi třemi průvodci. Indiáni je mají přesně spočítané, v okolních lagunách je jich 16. A opravdu, na Henrikovo vábení se na hladině laguny vynořuje několik kajmanních hlav a jejich nositelé připlouvají až téměř ke břehu – už jsou asi taky trochu komunitní.

Během dalšího postupu rozbahněným pralesem nás opět čeká několik botanických lekcí a na závěr nám Henrik předvede malířskou paletu čtyř barev, kterou na místě vytvořil třením příslušných kamenů. Karlovo přání, aby nás zavedl na místo bájného zlatého pokladu, zůstane oslyšeno.

Ale dopolední program ještě nekončí, po překročení silnice nás čeká asi čtvrthodinový výstup po prudkých a hlavně kluzkých schodech na návrší, odkud se rozevře panorama pralesa kolem soutoku Pastazy s Rio Puyo. Kdyby bylo jasno, byla by prý na obzoru vidět pětitisícová sopka Sangay – ale i bez ní je výhled velmi působivý. Vyhlídková teráska je opatřena hamakami, odkud si vše můžeme v poklidu vychutnávat ukolébáváni mírným pohupováním v sítích. Ale jak se vzápětí ukazuje, mají tu přichystáno i něco pro dobrodružnější nátury. Z okraje pralesa nad strmou stěnou pod námi se najednou s válečným pokřikem vyhoupne Enrique stojící na malém sedátku zavěšeném na snad třicetimetrovém laně. První pochopitelně zareaguje Yveta a už se uhání též si tu pralesní houpačku osedlat. A následují další – je spodivem, u kolika účastníků zájezdu najednou vytryskla touha státi se na chvilku závažím obřího pralesního kyvadla. Katka, Eva, Jirka, Mirek, Milan, Karel – snad jsem na nikoho nezapomněl. A někteří dokonce vícekrát. Když ale dostala cukání i Zdena, navíc podporována Karlovým hecováním typu “to víš že to dáš”, trochu mě začalo mrazit - naštěstí Eva zarazila její choutky včas. Na závěr nám ještě naši průvodci předvedou na houpačce několik akrobatických kousků a je čas k návratu. Však už také nad námi krouží hejna supů, zřejmě přilákaných naší kyvadlovou exhibicí. Možná vědí svoje a tuší, že by se houpačka mohla stát místem nečekané hostiny.

Dole ve stěně svahu jsou dvě jeskyně. Při vstupu do první kolem nás rázem prolétávají vyplašení netopýři, což se nejvíc líbí psovi, který s námi od rána putuje. Lítá po chodbách jeskyně jako divý, štěká a skáče do výšky ve snaze ulovit netopýra a tím pádem trochu loví i nás. Vchod do druhé jeskyně, do které se leze po vytesaném žebříku, tvoří otevřená tlama ve skále vytesaného démona – však se zde také konají šamanské seance, při kterých má hlavní slovo tajemná posvátná ayahuasca – omamná “liána duše”. Nám je ale bohužel průvodci před jeskyní předvedena pouze profláklá cukrová třtina.

V chýších u jeskyně je možno zakoupit různé indiánské artefakty, ale nejen to. Lednička tu jistě není jen tak zbůhdarma. Indiánská prodavačka ale moji objednávku nějak popletla, otevřela místo jednoho piva hned dvě. A když se mi podařilo pro přebytečné pivo získat zákazníka Jirku, nadšeně pokývala hlavou a otevřela třetí.

Ale po návratu do tábora už máme zase pěknou žízeň a poslední piva v nás během rizotového oběda rychle mizí. Ale ještě před odjezdem Enrique předvede posledního domácího mazlíčka – tak dvoumetrového hroznýše. Každý si ho hned chce pochovat, on si ale asi nejvíce oblíbil Milana, kterému se přítulně omotal kolem krku. Před mým vystoupením mi pochopitelně chcípla baterka ve foťáku – snad to zachytí někdo jiný. Během celého představení vypadal škrtič dost unyle, ale zřejmě to bylo jen zdání, jak se ke své smůle přesvědčil malý psík, který v nestřeženou chvíli o hada projevil zájem. Ten po něm okamžitě prudce vyjel a čokl rázem s bolestným kňučením prchal lízat si rány.

Platíme útratu – pivo jako obvykle za 2$ - nakonec jsme s penězi jakž takž vyšli, půjčuju si od Jirky pár dolarů spíš do foroty. Objevuje se náš autobus a Enrique se tak vehementně snaží pomoci při odnesení batohů, že ten můj to nevydrží a oba popruhy se urvou – po zbytek zájezdu zkrátka budu mít příruční tašku. Vracíme se stejnou cestou se zastávkou na zakoupení včerejší kořalky, litr za 3$. Ač někteří kupují snad 4 litry, mně to tentokráte při ochutnávce připadá jako příšerný utrejch, raději si počkáme do Baňos na akční rum.

Jsme opět před naším hotelem, loučíme se s průvodci a Katka jim předává vybranou finanční výslužku. Nám se s nimi moc líbilo a zdá se, že pocity jsou vzájemné. Enrique, Henrik a Edwin odcházejí a my se jdeme ubytovat. Máme stejný pokoj s pěkným výhledem jako minule, což Marcelu tak rozjařilo, že po odemknutí hodila klíče dveřmi do pokoje, ty se okamžitě v průvanu zabouchly a my jsme zůstali na chodbě. Naštěstí náhradní klíče se za chvíli našly a my můžeme vyrazit do města, pro rum a na večeři. S Marcelou končíme v naší restauračce a dáme si tentokráte něco trochu dražšího, já hovězí chorizo a ona smaženou rybu – oboje bylo výborné. Zpátky se vracíme v dešti, který začíná vypadat dost trvale. To ale nebrání místním v uspořádání mohutného, skoro půlhodinového ohňostroje, který sledujeme z balkónu pokoje. A to nás tak zdrželo, že na domluvený sedánek u bazénu s Béďou, Jirkou, Evou, Milanem a Vlastou dorážíme dost pozdě. Chvíli ale ještě při vínu a kořalce poklábosíme – hlavním tématem je otázka, kam se ztratila veškerá pralesní fauna, tedy s výjimkou kajmanů a supů.

2015. Baňos - Cuenca.

Ráno stále prší, vypadá to, že jsme ty tři dny v pralese měli s počasím docela štěstí, v tom vlhkém vedru se ještě potácet bahnem v pláštěnce, to by musel být děs. Dnes nás čeká 300 km a 8 hodin dlouhý přesun přímým autobusem na jih do města Cuenca, takže na počasí zase až tak nezáleží.

Vše se odvíjí podle osvědčeného scénáře, taxíky na terminál, autobus už čeká, místenky fungují, a zase jedeme skoro okamžitě. Se záchodem to tu funguje podobně jako už to známe, řidiči raději staví u pumpy, což je pro nás vítaným zpestřením, obzvláště když na první zastávce vzbudí všeobecný zájem dvě indiánky, utíkající přes plac, každá s vyděšeně kvičícím prasetem v náručí.

Autobus jinak staví každou chvíli, nabírá rodinky domorodců, které zase za chvíli vystupují, i v uličce busu je docela plno. Obzvláště ženy, jako vůbec zatím všude v Ecuadoru, si udržují tradiční oblečení korunované apartními buřinkami.

Při druhé zastávce podlehnu klamnému dojmu, že Cuenca už je za rohem a koupím si velké pivo,a to se po dalších třech hodinách jízdy začíná mstít. Konečně jsme v cíli – naštěstí místní odrůda McDonaldu se záchodem je hned na ráně. A ani taxíky jsem nezmeškal, neb tady jejich provoz řídí jakýsi důležitý snaživec, čímž se celý proces neskutečně protahuje. Naštěstí se jeden řidič ve frontě čekajících taxikářů konečně nasral, předjel ostatní a mává na nás, abychom rychle nastoupili, přičemž se z jeho úst řine příval španělských nadávek na adresu přičinlivého organizátora. A tím utrhl taxikářskou lavinu, poslušnost pořádku vypovědí i další a my rychle odjíždíme - až na poslední vůz, jehož řidič, který vezl Katku a Marcelu, se choval, jako by mu pasažéři byli na obtíž a ještě se dožadoval zvláštního příplatku za velká zavazadla. Čekáme tedy chvilku na náměstíčku před naším hotýlkem Capitolio. Asi za pět minut doráží i ten poslední potížista a můžeme se jít ubytovat – klasičtí pechaři Jirka s Evou opět vyfasovali krizový pokoj, tentokrát s neodmykatelným zámkem. Mřížemi opatřený krámek naproti hotelu splnil má očekávání – alkohol všeho druhu. Takže jedno rychlé pivo a můžeme vyrazit do centra. Také je nejvyšší čas, za chvíli je tma.

Cuenca, založená roku 1557 coby Santa Anna de los Cuarto Rios de Cuenca, je třetí největší ecuadorské město a jeho historická čtvrť může směle konkurovat Quitu. Cestou k hlavnímu náměstí Plaza Abdón Calderón míjíme řadu pěkně opravených bíle či pastelově omítnutých koloniálních domů s dřevěnými či kovanými balkóny. Náměstí dominuje mohutná cihlová stavba Nové katedrály z konce 19. století, v jakémsi “novorománskobarokním” stylu, ozdobená třemi modrobílými kupolemi. Bílá Stará katedrála z 16.století na protější straně působí daleko skromněji. Uprostřed náměstí je parčík s obligátní sochou na paměť osvobození obklopenou květinovými transparenty. Vedle Nové katedrály se producíruje místní bigbeat a tradiční oživlé sochy, tentokrát ve formě pozlacených v železech zakutých kovkopů. Podél nich dorazíme na květinový trh před dalším kostelem, zřejmě mariánským.

To už je ale nejvyšší čas na večeři, moc jsme toho v autobuse nesnědli. Restauračka naproti katedrále se tváří docela atraktivně, s galerií a stylovými obrazy na stěnách. Horší už je to s cenami - malé pivo za 2,5, menu asi za 5,5. A porce jsou navíc skutečně miniaturní. Dlouho se tu nezdržujeme, hromadně vezmeme útokem supermercado a poté pokračujeme po schodech dolů na procházku kolem největší ze čtyř řek zmiňovaných v plném názvu Cuency, Tomebamby. Promenáda je lemována koloniálními domy na skalách nad řekou, zítra se sem musíme ještě vrátit za světla. Po dalších schodech zase vylezeme nahoru a asi za čtvrthodinu jsme před naším hotelem – alkoholický krám je ale zavřen. Ovšem na rohu je další koloniál s prodavačem raději ulitým za mříží. S Jirkou tam vyrazíme, pivo má, ale ukazuje nám, že ho máme raději schovat pod bundu – že by tu byl večerní nákup cervezy ilegální? Cestou zpět mě Plzeňák Jirka pobaví historkou z dětství, týkající se též nákupu piva do džbánku pro rodiče, který mu značně značně zkomplikoval jiný mladý Plzeňák jménem Karel Gott.

V malé jídelničce v přízemí proběhne briefing k zítřejšímu výletu do NP Cajas, opět do výše kolem 4000 m – Cuenca leží asi v 2 500 metrech.

Noční klid tentokrát nerušíme my, ale děti zde ubytovaných domorodců, které dělají bordel na chodbě snad do půlnoci.

Na snídani jdeme ve dvou partách, my zase v té pozdější. Nevím, jak dopadla ta první parta, ale pro nás už neměli skoro nic, dokonce ani čaj – ještě že Katka vypomohla lístky koky. Třeba se to bude v výškách hodit.

Zdena s Jitkou tentokrát zase vyrážejí sólo taxíkem napřed, my si počkáme na mikrobus a průvodce. Je to takový malý človíček s brýlemi, nebýt apartních žlutých holinek, člověk by ho považoval spíše za nenápadného úředníčka. Jedeme asi hodinu, napřed horským údolím mezi haciendami a přidruženými steakovými restauracemi, pak začínáme stoupat. Počasí, které dole neslibovalo nic moc, se najednou prudce vylepšuje, a když dojíždíme ke vstupu do parku u jezera Toreadora, není mu už co vytknout.

Pozdravíme se s naší dámskou dvojkou, projdeme si krátkou vyhlídkovou trasu nad jezerem a přitom zjišťujeme, že na výšku kolem 4 000 m jsme už zase odvykli. Popojedeme kolem vyhlídky Tres Cruces – prý se tu zastavíme při zpáteční cestě - ještě asi 5 minut, vystupujeme zhruba v místě kontinentálního rozvodí a vyrážíme na naši několikahodinovou tůru do parama, jak se tento vysokohorský biotop nazývá. Naštěstí tempo je více než pomalé a trasa vede pořád mírně s kopce. Krajina Las Cajas nejspíš připomíná skotskou vrchovinu, ovšem posazenou o 3 000 metrů výše. Horské louky porostlé stepní trávou a vysokými křovinami jsou protkané potůčky, tůněmi a rašeliništi. A na hladině horských jezer se zrcadlí skalnaté vrcholky porostlé zelení, které na to sice nevypadají, ale mají přes 4 000 m.

Pomalu postupujeme rozsáhlým údolím stezkou mezi třasovisky, vlevo se tyčí vyhlídkový vrch nad Tres Cruces vysoký 4 105 m a navazující hřebeny. Náš průvodce s kapucou na hlavě působí v krásném počasí poněkud hypochondricky, ale je to opět velký botanik. Takže zastávky jsou časté a dlouhé – Yveta s Mirkem už jsou pochopitelně daleko vepředu. Jsme seznámeni například s typickou místní rostlinou puya či se zdejší náhražkou koky – asi jsme její listy nežvýkali dostatečně dlouho, protože očekávaný účinek se nedostavil. Spíš se hodil jiný poznatek - souvislé porosty jasně zelených lístků připomínající mechoviště jsou překvapivě bytelné a bezpečně nás provedou přes rašeliniště.

Dorážíme k prvnímu jezeru – Laguna Negra čili Černé jezero. A hned za ním následuje podstatně větší Laguna Larga, Dlouhé jezero, s mnoha krásnými vyhlídkami a poletujícím kolibříkem. A za ním se pod kopcem skrývá třetí, Laguna Togllacocha – kečuánsky to znamená něco jako Jezero lasa, podle smyčkovitého meandru jeho přítoku. Na jeho březích vidíme kromě pasoucího se skotu skupinku turistů vedenou jinými Žlutými Holinkami, zřejmě uniformou průvodců v Las Cajas.

Je kolem poledního a začínáme mít docela hlad – průvodce slibuje zastávku v lese. To se nám zdá dost podivné, kde by se tu onen les vzal? Nakonec se ukazuje, že šlo spíše o hájek pod skalami, tvořený dramaticky zprohýbanými stromy. Jde o polylepisy alias šupinatce tarapakana, čili dle dle tenkých proužků kůry odlepujících se od kmene, “papírové stromy” – jediné stromy rostoucí v těchto výškách. Něco pojíme z vlastních zásob a pokračujeme dále. V pořadí čtvrté dnešní jezero, Laguna Luspa, je docela dlouhé. Cesta nad jeho břehy vede chvílemi do kopce a únava začíná být znát – výprava se začíná trhat. A k tomu se přidá mrholení, což je neklamný znak toho, že odpoledne pokročilo. Krápání pomalu houstne, panikařím, rvu se do pláštěnky, a tím jsem déšť zřejmě zahnal. Ale aspoň vypadám na skupinovém fotu velice dominantně.

K silnici, kde na nás čeká autobus, dorážíme až někdy po druhé hodině. A přitom prý jsme ušli jen 4 km. Nechce se mi tomu věřit, za 5 hodin 4 km?! Ale pozdější pohled do mapy tu šokující skutečnost bohužel potvrzuje.

Ještě stavíme u miradoru Tres Cruces s třemi kamennými kříži na paměť obětí hor a výhledem dolů do údolí, kudy jsme přijeli, a vracíme se do Cuency. Je nejvyšší čas, archeologické a etnografické muzeum ve městě zavírá v 16 hodin.

Tam potkáváme Jitku se Zdenou, které tu už na nás přes hodinu čekají - asi jsme šli opravdu neskutečně pomalu. Museum zavírá za 20 minut, ale archeologická lokalita za ním je otevřena déle. Většina, zlákána asi hlavně exponáty tzv. tsants čili zmenšených hlaviček lovců lebek, vyráží do muzea, my s Marcelou a Béďou už se nechceme honit, takže si jdeme prohlédnout zbytky incké pevnosti Tomebamba. Informace o této lokalitě jsou trochu zmatené. Začíná to už názvem – Tomebamba, což odpovídá místní řece, ale také Tumipampa, což je totéž kečujsky. Zároveň se ale setkáváme s výrazem Pumapungo. Tumipampa zřejmě byl původní caňarijský název, který byl po dobytí města Inkou Tupacem Yupangui na konci 15. století změněn na Pumapungo, “Dveře pumy”. Za občanské války mezi syny Huana Capaca Huascarem a Athahualpou se zdejší podmanění Caňariové postavili na stranu Huascara a vítězný Athahualpa město vyvrátil. A co nezničil on, dokonali za pár let španělští dobyvatelé. A tak místo legendárních zlatých chrámů, které možná daly vzniknout legendě o El Doradu, vidíme už jen zelený pahorek obehnaný několika pásy zdí. Ovšem pohled na Cuencu je odsud velmi pěkný.

Vracíme se s Marcelou a Béďou kolem pěkného kostela pěšky k hotelu, Béďa pokračuje dále do města, my se musíme ale napřed napít, a ne už vody. Oba naše krámky na náměstí před hotelem jsou ovšem zavřeny, je totiž neděle. Naštěstí narazíme na kuřatárnu, kde pivo také mají a za lidovou cenu 1,5$, takže osvěženi můžeme sestoupit po schodech k Rio Tomebamba a dále sledovat její tok proti proudu, čili opačně než včera, s výhledem na malebné domy a hotýlky na druhé straně řeky. Začíná se stmívat, tak po dalších schodech vystoupáme a raději se vrátíme do centra, za tmy je tu prý ne zrovna bezpečno. Nad katedrálou se kupí bouřkové mraky, je to docela dramatický pohled. Ale ještě dramatičtější je, že je všude zavřeno, a my potřebujeme nakoupit zásoby na zítřejší dlouhý přesun. Odpolední kuřatárna naštěstí nezklamala ani večer a splnila všechny naše požadavky – baňos, vodu i pivo take away a pivo a smažené kuře na místě – jsme zachráněni.

V hotelu se dovídáme, že zítra odjíždíme až v 10 ráno, takže naše zásobovací panika byla poněkud zbytečná.

Po snídani (trochu se zlepšili, ale stále to nic moc nebylo) jdeme ještě do města něco dokoupit. Ale předvčerejší supermarket se jakoby vypařil. Několikrát prolezeme všechny podezřelé uličky, ale nikde nic. Zajdeme do přilehlé tržnice, tam už to žije, ale požadované víno tam očividně nevedou. Okolní pekárničky ale fungujou, takže doplníme aspoň pár housek. A když vylezeme z tržnice, šklebí se na nás supermercado na druhé straně silnice – předtím bylo totiž ještě zavřené a zatažené uniformní rolety dokonale zamaskovaly jeho existenci.

Dává se do deště a my se rychle vracíme do hotelu. Hory jsou zahaleny mraky, zase jsme tedy měli včera v Las Cajas úžasné štěstí. Dobalíme a už jsou tu oblíbené taxíky, které nás odvezou k terminálu – ten poslední s Katkou má zase zpoždění, ale autobus chytneme v pohodě. Sice jsou trochu problémy s nacpáním vší naší bagáže do dost omezeného zavazadlového úložiště, ale nakonec se to povede.

Přesun do přístavu Puerto Lopez je tentokráte dvojdílný, s mezipřistáním v Guyayaquilu, který by měl cestu rozseknout na dvě etapy zhruba po 4 hodinách. První hodina jízdy kopíruje včerejší cestu do Las Cajas, kupodivu počasí nahoře vypadá daleko lépe než dole. Přehoupneme se přes nejvyšší bod cesty, což je ono včerejší kontinentální rozvodí za Tres Cruces a začínáme sestupovat. Pohled na andské hřebeny tyčící se na druhé straně údolí, po jehož úbočí se klikatí naše silnice, je skutečně monumentální. A vepředu pod námi se horské srázy noří do souvislé vrstvy mraků, takže si připadáme jako v letadle.

Mlha nás pohltí, jen občas se z ní vynoří bohatě porostlé strmé srázy kolem silnice. A ta bujná vegetace je najednou úplně jiná než v horách, což neklamně značí, že už jsme v tropech. Což se potvrzuje okamžitě, jakmile se vynoříme z mraků. Pomocník řidiče vybíhá do uličky a urychleně otvírá střešní větrání, ale stejně je najednou pěkné vedro. Už projíždíme nížinou, silnici lemují plantáže cukrové třtiny a všelikých jiných tropických plodin, pole se hemží volavkami a všudypřítomnými menšími černými supovitými ptáky.

Vjíždíme na most přes ohromný záliv, což je ale ve skutečnosti mohutný tok řeky Rio Guayas těsně před ústím do moře. Rio Guayas dal jméno největšímu ecuadorskému městu Guyayaquilu – 2 200 000 obyvatel, do kterého právě vjíždíme. Jeho prohlídka nás ale čeká až poslední den těsně před odjezdem, dnes je pro nás jen přestupním místem.

Autobusový terminál je docela luxusní, spíše připomíná letiště. Klimatizovaná hala s mnoha obchůdky a s velkou jídelnou s docela bohatou nabídkou jídla v několika stáncích. Zabrali jsme několik stolů v rohu, rozdělili si stráže u bagáže a vyrazili na obhlídku nabízené menáže. Celkem nebylo co řešit, hned u nejbližšího pultu volíme menu za 2,80 – sýrová polévka, hovězí s rýží a hranolky, různé salsy – porce opět obrovské. Pro druhé pivo si běžíme do přilehlého supermarketu, vyjde to pochopitelně několikanásobně levněji.

Krátce po třetí se přesouváme k nástupištím, je to tu nějaké složitější, turnikety, které nás propustí po vložení vyfasovaného lístečku. Na busovém peróně je šílené vedro a smrad, každou chvíli najíždějí k okolním nástupištím autobusy do všech možných koutů Ecuadoru, jen ten náš stále nikde. Konečně je tady - asi s půlhodinovým zpožděním, zato jistě bezkonkurenčně největší veterán z celého terminálu. Ale co, všechny dosavadní přesuny probíhaly až moc hladce, aspoň si užijeme něco té pravé jihoamerické atmosféry.

A taky že jo, motor busu řve jako kdyby byl v posledním tažení, což se snaží neúspěšně zamaskovat ryčná latinoamerická muzika linoucí se z křaplavých reproduktorů, z nichž ten přímo nad námi se mi podařilo jakž takž ucpat batůžkem. Pekelné vedro, každou chvíli nastupují prodejci se vším možným, ovšem až na tu vytouženou cervezu. Naděje svitne asi po dvou hodinách při přestávce na záchod – stánků je tu povícero, ale při dotazu na pivo všude vrtí hlavou. Nezbývá tedy než se spokojit s rychle teplající vodou. Naštěstí s blížící se nocí polevilo i vedro.

Do Puerto Lopez přijíždíme už za úplné tmy někdy mezi osmou a devátou. Autobus nás vyklopí na hlavní ulici a hned je kolem nás plno tříkolkových tuktuků – jak tak rychle vyhmátli možné rito, je mi záhadou, ale asi pro to už mají cit. Po dvojicích nás dovezou k našemu hotýlku, už bohužel v Ecuadoru poslednímu - ale zato tu budeme nocovat třikrát. Hostal Itapoa vypadá docela lákavě, dřevěný pavilon s terasou ve vstupní zahradě, jednopatrová budova s recepcí a chatky v tropické zahradě. Jen pohled do ledničky v recepci je neutěšený, přes slibný nápis před vchodem do hostalu slibující “Cervezu” je osazena jediným osamělým exemplářem Pilseneru – prý zítra bude líp. Takže dnes budeme muset něco rychle sehnat jinde, ale napřed se ubytujeme. Tentokrát jsme v soutěži o nejmenší pokojík určitě zvítězili my, mezera mezi stěnami a postelí s moskytiérou je asi tak 20 cm, batohy v podstatě není kam dát. No to budeme řešit později, teď rychle sehnat pivo a něco k jídlu. Ale doporučený krámek vedle je temný a zavřený, další na rohu také. Teprve po asi
5 minutách chůze pobřežní silničkou směrem k přístavu narážíme na první otevřený krám – ale mají tu jen dost podezřele vypadající light beer. Většina zájezdu se s tím spokojí, já s Marcelou dáme přednost vedlejší hospůdce. Je úplně narvaná mladými urostlými chlapy v jednotných tričkách - asi nějací fotbalisté, myslíme si. Na terásce před vchodem je naštěstí jeden stůl volný, Pilsener je za obvyklou cenu 2$. Hospoda docela hučí, ale ostrý zvuk píšťalky vše rázem změní. Borci i s vlajkou se urychleně hrnou ven, je jich ještě daleko více, než se zdálo. A hned se řadí na pláži do dvojřadu za povykování velících, jak už je teď celkem jasné ne trenérů, ale lampasáků. Několik dalších povelů, vpravo v bok a odpochodují k zelenému autobusu, a rázem jsou pryč, jen v hospodě po nich zbude spousta nedopité cervezy.

V našem případě se ukazuje, že známé rčení “hlad je převlečená žízeň” je v nočním vedru docela pravdivé, takže si k jídlu ani nic nedáme a ušetřený peníz investujeme do druhé cervezy zde a dalších s sebou.

Po návratu do našeho útulného pokojíčku chceme pustit větrák, ale ouha, nefunguje. Docela rozezlen jdu na recepci a vracím se s majitelkou. Moje nasranost je asi dost viditelná, protože po několika marných pokusech o rozběhnutí větráku z majitelky vyleze, že bychom se mohli přestěhovat, že ještě jeden pokoj má, ale ten už je opravdu poslední. Jdu to s ní zkontrolovat, a skoro mi upadne brada – ohromná místnost v patře hlavní budovy, se dvěma dvoupostelemi a další palandou, a s balkónkem. Pochopitelně se okamžitě stěhujeme a tropický večer si na naší terásce ještě dlouho do noci užíváme s pivem a posléze chilským Merlotem.

Snídaně na terase s několika kočkami a přímým výhledem na Atlantik je velmi příjemná, ač je docela zataženo – to je tady prý v období sucha obvyklé. Máme ještě asi hodinku času, tak se s Marcelou jdeme projít po pláži směrem k centru, kde hlavní atrakcí jsou velké rybářské čluny vytažené na písek a hejno dravců rvoucích se o rybí mršinu. Ani si nás moc nevšímají, takže se k nim dostaneme docela blízko – a potvrzuje se moje podezření, že jde o naše staré známé z Venezuely, Guatemaly a Mexika, a sice o kondory krkavcovité. Na zpáteční cestě objevujeme nenápadnou hospůdku, hned vedle té včerejší, inzerující kromě lázní a sprchy též cervezu na 1,25 $ - jak jsme si toho večer mohli nevšimnout?! Okamžitě tedy napravujeme včerejší omyl.

V 10 hodin vyrážíme společně do rybářského přístavu, který je už z daleka poznat nejen podle množství rybářských člunů zakotvených u břehu, ale hlavně podle křičících hejn mořských ptáků zdivočele kroužících všude kolem. Ve vzduchu se rvou o kořist hlavně fregatky, na břehu kondoři a racci a na moři kolem člunů pelikání. U stánků na břehu je také živo, rybáři se zřejmě zrovna vrátili z lovu.

Chvíli pozorujeme z mola ten ptačí i lidský mumraj a Katka zatím vyjednává náš lodní výlet. Podle zvýšených hlasů a prudké gestikulace zřejmě neprobíhá vše tak, jak by si představovala. Ukazuje se, že jde hlavně o to, že ač jí včera přislíbili, že můžeme jet všichni dohromady i s ní na jedné lodi, dnes striktně trvají na tom, že loď je určena jen pro 16 výletníků. Nakonec tedy kapituluje s tím, že za námi dorazí příští lodí.

Nacpeme se do lodi, opásáme se nezbytnými záchrannými vestami, vyfasujeme dva sendviče a vyrážíme. Ono místa by tu na obou podélných lavicích bylo docela dost, ale nesmlouvavý lodivod nás cpe co nejvíce k zádi, tak to prý nejlépe vyhovuje plavebním schopnostem člunu, takže sedíme dost namačkáni a zkrouceni. To je ale jen celkem zanedbatelná nesnáz vzhledem k tomu, co vypukne, jakmile se člun vymotá z přístavu plného rybářských člunů a zamíří plnou rychlostí na širý oceán. Moře, které se při pohledu z břehu zdálo docela klidné, takové totiž vůbec není. Možná že to tak vypadá vždycky a je to normální, ale nám suchozemcům to zpočátku připadá, jakoby se člun divoce rozrážející vlny chtěl každou chvíli převrátit. Loď má sice střechu a boky jsou kryty igelitovými závěsy, ale stejně jsme každou chvíli ohozeni slanou sprchou. A to s Marcelou sedíme na závětrné straně, ti naproti a hlavně ti na nekryté zádi jsou na tom daleko hůř. Stojící lodivod, držící se na zadní palubě střechy a přísně sledující naše počínání, v zárodku likviduje každý pokus o únik do sušší přídě.

Tak po půlhodině zběsilé plavbě přece jen přivykneme a můžeme se věnovat vyhlížení velryb, které je tu prý možno často spatřit. Ale máme smůlu, už je asi po sezóně, jediný objekt, který je během plavby k vidění kromě vzdutých vln, je loď s mávající Katkou, která nás předjede. Asi po hodině se objeví na obzoru ostrov a začne se rychle přibližovat. Když konečně seskakujeme z lodi na písečnou pláž (Zdena je vynesena jedním z lodníků), asi si všichni docela oddychneme.

Isla de la Plata je skalnatý ostrov, vyhlášený hnízdištěm mořských ptáků, hlavně fregatek a terejů modronohých. Je to přísná rezervace, patřící do NP Machalilla. Však jsou také kuřáci Milan s Vlastou, kteří si hned po přistání zapálí, rázně sprdnuti místními rangery. Náš lodivod, který se po přistání rázem změnil ve vtipálka, je hájí a vykřikuje něco o marihuaně, což by zřejmě mělo být pro místní pochopitelnější.

Isla de la Plata znamená Stříbrný ostrov a název má dvě alternativy svého původu. Ta romantičtější mluví o zakopaném pokladu conquistadorů, ta realističtější se opírá o bílou barvu ptačího trusu, zdobícího ostrovní útesy. Stezkou mezi suchými křovinami vyrážíme do vnitrozemí a náš lodivod se teď zase změní v botanika. Zastávek je opět mnoho a jsou dlouhé, já si z jeho výkladu zapamatoval jen to, že během jednoho měsíce přijde období dešťů a rázem to tu bude k nepoznání, vše se zazelená a zdžunglovatí. Dorážíme k úpatí hřebene, který se táhne prostředkem ostrova a po dlouhém klikatém dřevěném schodišti se vysápeme na jeho vrchol k odpočinkovému altánku. A tady už nás čeká první terej modronohý, spokojeně si v prachu cesty trůnící ve svém hnízdě ohraničeném kruhovitým nástřikem trusu.

U altánku je rozcestí jednotlivých tras, fregatčí pokračuje po hřebenu doleva, my se ale vydáme po stopách terejů chodníkem zvaným Los Acantilados. Náš lodivod se nyní mění pro změnu v ornitologa a cestou nás zasvěcuje do světa terejů, které míjíme každou chvíli, protože si hnízda s oblibou staví na cestičkách. Můžeme tak sledovat různé fáze vývoje terejích rodinek, od sezení na vejcích přes již vylíhlá mláďata, jež jeden z páru chrání, zatímco druhý rybaří. A nakonec nám jedna dvojice předvede i svatební akt – pohled na skupinku lidských voyeuerů napjatě sledujících cukrující pár je až dojemný.

Dojdeme až k útesům na druhé straně ostrova a vracíme se okruhem zpět. Vegetace působí opravdu neutěšeným dojmem, šedivé křoviny, ze kterých trčí kaktusy a občas i posvátný strom zvaný palo santo, čili “svaté dřevo” . Má mnoho využití, například v medicíně, ale hlavně se pálí coby kadidlo v kostelech. A jeho omamná vůně prý také spolehlivě odpuzuje komáry.

Po návratu k pláži pozorujeme hemžení malých, ale úžasně rychlých krabíků, kteří pobíhají po břehu, ale jakmile se k nim přiblížíme, okamžitě mizí v písku. V 16 hodin se naloďujeme, teď už i s Katkou – najednou to jde, ale asi hlavně kvůli tomu, že už tu žádná jiná loď nezbyla. Odplujeme kousek od naší písečné pláže a poblíž útesů na konci ostrova nahážou naši lodníci – zdá se mi, že je jich taky nějak víc – do vody kousky chleba a hned tu máme hejno krásných pestrobarevných ryb a dokonce několik velkých karet. Převlékáme se do plavek, nasazujeme potápěčské brýle a šnorchly a lezeme do vody. Ač jsem si nepřivezl moje dioptrické, protože v programu zájezdu zůstalo to šnorchlování utajeno, zapojím se do akce taky a nelituji – i přes poněkud rozostřený obraz to stálo za to.

Ač jsme byli připraveni na to, co nás při zpáteční cestě čeká, skutečnost ještě překonala očekávání. A obzvláště vzadu sedící, speciálně Katka a Béďa, vystupují v Puerto Lopez úplně mokří a klepou se zimou. Já s Marcelou jsme to celkem přežili, spíše padáme hladem. Poblíž přístavu objevujeme zajímavou kuřatárnu, kde ke čtvrtce kuřete se spoustou rýže a hranolků dostaneme ještě prémii v podobě kuřecího stehna, to vše za necelé 3 dolary. Není divu, že jsme během konzumace obklopeni smečkou psů, kteří se docela neomaleně dožadují svého přídělu. Vzhledem k tomu, že se tady postupně vystřídá aspoň půlka naší výpravy, rozhodně nepřijdou zkrátka.

Večer se s Evou, Jirkou, Béďou a posléze i s Honzou slezeme u stolku před hospůdkou, kterou jsme objevili ráno. Je to opravdu velmi pozoruhodný podnik. Ač interiér svou výzdobou připomíná nějaký fotbalový oltář, personál je stoprocentně ženský. A obsluha hostů, tedy nás, je jen jejich okrajovou činností. Hlavně musí nakrmit houf dětí včetně na kanapi nehybně sedící babičky, zkontrolovat úkoly, posléze přemístit babičku a děti nahnat na kanape k televizi. Při cestě chodbou k baňos míjíme několik kamrlíků, z kterých vykukují hosté připomínající spíše návštěvníky opiového doupěte či personál nevěstince. Ale je tu dobře a baterie prázdných lahví za chvíli zaplní celý stolek – opravdu velmi příjemný lokál.

Po návratu domů ještě chvíli posedíme s Marcelou na verandě a při vínečku pozorujeme snahu jakéhosi tajemného nočního savce snažícího se po větvích dostat na naši střechu. Původní podezření, že jde o krysu, jsme nakonec zavrhli, hlavně z důvodu jeho stromového bydlení – snad ho uvidíme zítra i za světla.

Počasí se zázračně vylepšilo, je jasno a slunce pěkně pere – nic lepšího si nemůžeme pro dnešní dopolední plážový relax přát. Vyhlášená Playa Los Frailes je od Puerto Lopez asi
20 minut na sever, dovezou nás tam oblíbené pickupy. U vstupní brány si nás všechny zaevidují do počítače včetně dat narození a čísla pasu – připomíná to spíše návštěvu nějakého přísně střeženého objektu než pláže. A příkořím ještě není konec, u další brány nás čeká nová prohlídka, tentokrát jde o jídlo, alkohol a cigarety – Katka říká, že to je novinka, podmínky vstupu do plážové rezervace se očividně stále zpřísňují. Raději přiznáváme svoji jedinou láhev Pilseneru a vypijeme ji u vchodu – v dnešním vedru by stejně rychle zteplala.

Pláž je ale nádherná a navíc ji máme celou pro sebe. Asi něco přes kilometr dlouhá zátoka s bílým pískem, z obou stran sevřená žlutými pískovcovými útesy. Zatímco včera při zatažené obloze působilo šedé moře značně nevlídně, dnes je nádherně modré, takže se rozlezeme po pláži, o kterou se dělíme jen s červenými krabíky a kondory, a užíváme si pacifické pohody. Asi po hodině nás zláká severní útes, na jehož vrcholku vykukuje střecha rozhledny. Vede k ní příkrá písečná stezka, stoupající mezi kaktusy a vyschlým stromovím, ale výhledy cestou a pak z miradoru rozhodně stojí za to, nejen na naši pláž, ale také na další pláže táhnoucí se k severu, s mnoha skalisky a modrými lagunami. Ač výškový rozdíl od hladiny moře bude jen něco kolem sta metrů, překvapivě tu docela fičí, takže kroužící fregatky a kondoři s větrem chvílemi docela bojují. Pelikáni, přelétávající podle skal pod námi, jsou na tom podstatně lépe.

Vrátíme se na pláž, ještě se párkrát vykoupeme a když se po poledni objevují první návštěvníci, vracíme se na parkoviště, kde zatím vyrostly pultíky trhovců. Cervezu pochopitelně nemají, tak se v tom vedru musím spokojit aspoň se zmrzlinou.

Ale cerveza na nás čeká na naší příští zastávce, ve vesnici komunity Aqua Blanca, kam dojedeme po několik kilometrů dlouhé kamenité cestě od vstupu s výběrčím – už ani nevím kolik dolarů, 5 nebo 10? Vesnička obnáší několik domů, včetně kostela a muzea. Nejdříve ale oběd, klasické místní menu, a pivo – Pilsener jde ve vedru na dračku a rychle dojde, Katka dostává poslední láhev, podezřelé vizáže i chuti. Na řadu tedy přichází další ecuadorská značka Club – na rozdíl od desítkového Pilseneru odpovídá spíše dvanáctce, tudíž bývá dražší, ač prodávaná v jen půllitrových lahvích – ale i to je poslední. Nějak se tu na mé narozeniny nepřipravili, i placatku, kterou mi za Alvarez předává Katka, není čím naplnit – kořalku též nemají. Nezbývá než si nechat zajít chutě a chvíli se věnovat osvětě, další zastávkou je totiž místní muzeum. Zdejší lokalita byla centrem předkolumbovské indiánské civilizace Manta, a zřejmě i mnoha dalších. Výklad místního znalce je sáhodlouhý, mně ze všech nejvíc zaujaly kamenná sedátka ozdobená vytesanými hlavami zvířat, nejspíš jaguárů – zřejmě šlo o trůny náčelníků. Před muzeem zatím indiánky rozložily své výrobky, hlavně různé náhrdelníky, kameny a šperky – a s koupěchtivostí naší výpravy mohou být docela spokojeny.

Kolem repliky starého indiánského voru jdeme k vykopávce základů obydlí kultury Manta a zde nalezené keramiky a dál pokračujeme asi půlhodiny tzv. suchým pralesem (zvířena zase veškerá žádná, až na všudypřítomné kondory, tentokrát podle červené hlavy zřejmě krocanovité), přes vyschlé řečiště mezi pískovcovými stěnami až k sirnému jezírku, kde je možno se vykoupat, což asi polovina výpravy uvítá. Mně s Marcelou pochopitelně zláká spíš kiosek s výtečně vychlazeným pivem, ale stihneme i výstup na místní mirador s pěkným výhledem na okolní kopce porostlé obligátním suchým stromovím, ve kterém se pěkně vyjímají zelené baobabovité stromy.

Ještě jedno pivo na cestu a už jsou tu pickupy, které nás odvezou domů – ten náš měl docela co dělat, aby zvládl počáteční prudký rigolovitý výstup, však si po jeho překonání řidič celou cestu nadšeně notuje s rádiem vyhrávající místní rytmy.

Doma něco rychle zhltneme, naplníme placatku slivovicí a spěcháme do naší vyzkoušené hospody, ve včerejší sestavě doplněné o Katku – a nutno říci, že oslava se poměrně vydařila. A zbytek posledního večera v Ecuadoru trávíme poněkud zmateným balením, z kterého se potom vzpamatováváme na verandě, opět s naším tajuplným nočním návštěvníkem.

Ráno se nám náš noční společník předvede při slézání ze stromu konečně za denního světla a záhada se okamžitě vyjasní – jde o vačici opossum, hojně rozšířenou od Mexika po Bolívii.

Poslední snídaně v Ecuadoru a po ní nás pickupy odvezou k terminálu, odkud pokračujeme už známou čtyřhodinovou cestou do Guayaquilu – většinu jízdy prospím, což je po včerejší oslavě pochopitelné. Teprve oběd a pivo v osvědčené jídelně na terminálu mě konečně probere. Ještě se zbavíme těžkých báglů v dosti drahé úschovně a můžeme vyrazit do víru velkoměsta.

Městskými taxíky pokračujeme do centra Guayaquilu, k náměstí Simona Bolívara – cestou míjíme pivovar Pilsener, založený českými sládky – Hanzelka a Zikmund s nimi ještě mluvili. Hlavní atrakcí Bolívarova náměstí ale není novogotická katedrála či socha Simona Bolívara, ale spousty leguánů v parčíku, lezoucích po trávníku či šplhajících po větvích i po soše slavného osvoboditele. Zřejmě dobře vědí, že domorodci i turisté je přes zákaz budou vždy pilně přikrmovat. Odtud je jen kousek na nábřeží řeky Guayas, dokonale splňující představu o veletoku tropické Ameriky. Mohutný kalný proud, široký tady v blízkosti ústí do moře snad dva kilometry, unáší s sebou větve stromů i kanoe domorodců. Nábřeží zvané tradičně Malecón je pěkně renovované s několika vyhlídkovými terasami, kavárničkami, parčíky, vagónem historické železnice a sochami všelikých ecuadorských osobností. Nejvýznamnější je pomník, připomínající historické setkání dvou hlavních vůdců latinskoamerického boje za nezávislost, Simona Bolívara, dominujícího na severní frontě, a José Francisca de San Martín, osvoboditele Argentiny, Chile a Peru, ke kterému zde došlo v červenci 1822. Na konci Malecónu se skryjeme na chvíli do stínu jedné kavárny, posilníme se a vyrážíme vzhůru – nebo aspoň část z nás, včetně Zdeny a Jitky - po 444 očíslovaných schodech na kopec Cerro de Santa Anna. Tato čtvrť, Barrio de Las Peňas, bývala dříve dost nebezpečná, teď tu ale hlídkuje policista na každém rohu klikatého schodiště. Okolní domky jsou renovované, září pastelovými barvami a jejich interiéry lákají nabídkou všech možných dobrot. Pod vrcholem kopce procházíme ruinami pevnosti Fortín del Cerro a konečně dosáhneme horní terasy, s historickými děly, kostelem a majákem. Ten je přístupný a z jeho ochozu je krásný výhled na Guayaquil, z jedné strany ohraničený mohutným tokem Rio Guayas, z druhé strany dalším pastelově zastavěným pahorkem Cerro del Carmen, prý stále nebezpečným. Na zpáteční cestě si dáme s Marcelou, Jirkou a Béďou závěrečné pivo v hospodě s výhledem na Guayas, a pak musíme rychle uhánět dolů, bohužel už nás čeká odjezd na letiště.

Přesun je docela dlouhý, odpolední provoz šíleně zhoustl, taxíky se prodírají dost těžko. Atmosféra je hektická, probíhá totiž fotbalové utkání Ecuador versus Uruguay a jak známo, fotbal je v latinské Americe vždy na prvním místě. Zatím je to dobré, Ecuador vede 1:0, řidič je naladěn příznivě. V terminálu všichni žijí fotbalem až na jednu bedlivou policistku, která zaznamenala moje a Jirkovo převlékání kalhot, které jsme provozovali na lavičkách před úschovnou, a ještě dlouho stála nad námi, vztekle ukazovala k záchodkům a opakovaně pokřikovala: “Baňos!”, ač už jsme byli dávno převlečení. Katka je odvolána dámami na záchod, kde se Elišce udělalo špatně, je nutno ji na stanoviště taxíků transportovat na invalidním vozíku.

Ač se zdá, že letiště je hned vedle, cesta taxíky je ještě docela dlouhá, řidič nevrlý, Uruguay vyrovnala. Zmatek v odbavovací hale je klasicky jihoamerický, ale zhruba za hodinu máme odbavení za sebou, po drobných přesunech v rámci skupiny budeme s Marcelou sedět vedle sebe, zase v předposlední řadě. A pak už zbývá jen rozloučení s Katkou, které patří opravdu velký dík za to, jak to s námi vše úžasně zvládla - tak třeba zase někdy příště.

Tentokrát letíme přímo do Amsterodamu, stejně to trvá skoro 10 hodin – většinu naštěstí prospím. V Amsterodamu máme čtyřhodinovou přestávku, posedáváme u gatu, zajdeme si na pivo, zkrátka nuda. Eliška už vypadá lépe. Konečně se naloďujeme a asi za hodinu a čtvrt přistáváme v deštivé Praze. Když se u pásu s bagáží loučíme, neprozřetelně prohlásím cosi v tom smyslu, že ten pátek třináctého naštěstí dopadl dobře. A za pár hodin vyjeveně koukám v televizi na zprávy z Paříže…