Jáva a Bali – alespoň kousek Indonésie.

30.6. – 1.7. 2012 Praha – Dubai – Jakarta.

Zástupce CK Livingstone nás očekává ve 14,00 na Ruzyňském letišti, dostáváme letenky a sarongy (nejvyšší čas, ten z thajského zájezdu před pěti lety je už na rozpadnutí) a můžeme se jít odbavit. První dojem z celé včetně nás 16hlavé skupiny – výrazně mladší sestava než jsme byli poslední dobou zvyklí, až na jednu výraznou výjimku – starší pán rozhodně nad 70 se svojí drobnou partnerkou, silně shrbenou a o holi – poněkud se děsím, jak to tam bude zvládat. Tato obava se posléze ukázala zcela lichá, problém ovšem povstal trochu jinak. Až na 2 osamělé cestovatele – muž asi v mém věku a trochu mladší blondýna v brýlích, kterou ani v rozlehlé letištní hale nepřeslechnete – je zbytek výpravy spárován, v nejmladším případě pokrevně coby bratr a sestra.

Úředník při odbavení je docela vstřícný, ptá se, zda umíme anglicky, a po naší kladné odpovědi nám sám nabízí místa u bezpečnostního exitu, kde se člověk může za cenu role vrátného při nouzovém přistání krásně rozvalit a natáhnout si nohy, což pochopitelně vítáme – let s Emirates do Dubaje trvá 6 hodin. Po startu jdu obhlédnout zadní část letadla a čeká mě příjemné překvapení (i když jsem s ním v duchu trochu počítal), naše další palubky na dokonce 8hodinový let do Jakarty jsou rovněž u exitu, tentokráte zadního, pokud ovšem poletíme stejným typem Boeingu, s čímž se ale asi dá počítat.

Občerstvení je na dobré emirátské úrovni, před Budweiserem dáváme tradičně přednost červenému vínu, většinu letu prospíme, stejně je brzy tma. V Dubaji máme čas asi 4 hodiny, vyrážíme tedy hledat jedinou hospodu s pivem (astronomicky drahá mexická Corona), ve které jsme skončili při transitu před dvěma lety. Ale za tu dobu se letiště jaksi proměnilo a coronární jednotka je k nenalezení. Zbývá ještě jedna šance, i když možná trochu chimérická – při poklimbávání před dvěma lety mi uvízla v paměti možná trochu snová vidina sudu od Guinessu vezeného kolem mne. Takže vyrážíme za nadějí – a asi po 20 minutách chůze na samém konci letiště je moje vize šťastně naplněna – vítá nás popůlnoční, ale velmi živý Irish pub. Objednáme si 2 Guinesse, platíme kartou – na vyjetém účtu je cena přepočtena dokonce na české koruny, ale bohužel se ani po opakovaném čtení nemění a trvá na částce 465 Kč – opravdu Guiness hodný zápisu do Guinessovy knihy, tentokrát rekordů. Stejně si ale po krátké procházce dáme repete, tentokrát na hospodské terase s výhledem na další rekordní záležitost, dvoupatrový airbus, zřejmě největší letadlo na světě.

K ránu letíme dál, opět exit, nekonečný Indický oceán pod námi prostřídá Indie, pak Sumatra a v odpoledních hodinách (poskočili jsme o 5 hodin) konečně přistáváme na letišti v jávské Jakartě, hlavním městě celé asi dvousetmiliónové Indonésie, páté nejlidnatější země světa. Platíme 2x25$ za víza, úspěšně se probijeme pasovými přepážkami, překvapivě se shledáváme se všemi kupodivu nezničenými zavazadly, ještě překvapivěji vyměníme 2 počmárané stodolarovky (ač v trochu horším kurzu) a nakonec se šťastně setkáváme s naším průvodcem Milanem, který nás nasměruje na náš jakartský mikrobus.

Milanovi je kolem 30 let, je to Slovák žijící posledních pár let na Bali, mluví indonésky (prý se to naučil odposlechem) a už od prvních slov je jasné, že se mu Indonésie zadřela pod kůži. Během asi hodinového transitu do našeho hotýlku nás seznamuje s programem našeho zájezdu, zodpoví pár dotazů včetně mého, jaká je pivní dostupnost v nejlidnatější muslimské zemi – Jakarta a následná Yogyakarta v pohodě, pak trochu problémy, na Bali pivo na denním programu. A zdá se, že můj dotaz byl na místě, protože po ubytování a krátkém zotavení vyrážíme na večeři do hospody s prý nejlevnějším pivem v okolí. Ovšem před tím si musí vyslechnout komentáře starého pána – Hynka – o tom, že hotel je zašlý, špinavý, zkrátka strašný. Vzhledem k tomu, že během cesty jsem měl možnost občas zaslechnout jeho vyprávěnky ze zájezdů po celém světě, poněkud nechápu, co v Indonésii čekal – podle nás je hotel docela v pohodě, i klimatizace funguje. I na večeři jdou se svojí Janou jen kvůli tomu, aby si poslechli pokyny pro další den, jíst ani pít nic nebudou – začínám tušit ohnisko možného problému pro další chod zájezdu, i když jsem v té chvíli zdaleka nedohlédl jeho konců. Samotáři Marcel a Alena se připojují k hladovkářskému stolu, takže už od počátku se nám společnost pěkně vyděluje. Pivo je možná nejlevnější, ale pořád na naše poměry pěkně drahé, láhev 0,66 l za 28 000 rupií, tj. v přepočtu za 56 Kč. Zato jídlo je výrazně levnější, populární nasi goreng se dá se pořídit kolem 20 000 rupií. Je to v podstatě totéž jako v jiných zemích jihovýchodní Asie, pikantní rizoto s kuřecím či s plody moře a zeleninou, pokud se pyšní příjmením special, přibude omeleta a krekry s krabí příchutí. My si dáme nudlovou variaci téhož, čili mie goreng (nasi je rýže, mie nudle, goreng je smažený), další důležité slovo je ayam neboli kuře a člověk se s touto slovní zásobou už může pustit do indonéského menu, které je navíc dost často v angličtině. Pivo je Bintang, dominující indonéská značka holandského typu (etiketa jasně napovídá, že majitelem je holandský kolos Heineken), a vzhledem k pálivosti večeře i rychlému teplání je třeba s ním zacházet bez okolků – zítra musíme aplikovat svoje neoprénové pivní chladiče.

Stůl hladovkářů se dost rychle zvedá, my ostatní se mezitím můžeme trochu seznámit – další páry tvoří Martin a Soňa, Přemek a Bára, František a Andrea – Rumunka mluvící anglicky a pak je tu rodina Láďa a Jolana s dcerou Lucií (něco nad dvacet) a synem Adamem (kolem 20). Na rozdíl od jiných zájezdů to vypadá, že znalost angličtiny je tu dobrá - u rodiny, Andrey a Marcela výtečná. A jelikož bydlíme v batůžkářské ulici, hospod je tu plno a dnes v noci se hraje finále Eura, pro mnohé tato noc nebude krátká – nás se to ovšem netýká, jen ještě zakoupit v obchodě něco piv na večer (i tam stojí kolem 24 000 rupií) a zalehnout.

2.7. 2012 Jakarta - Yogyakarta.

První indonéská snídaně představuje celkem věrný obrázek všech dalších (snídaně jsou všude součástí ubytování v hotelích) – na výběr je smažená rýže, nudle či toasty s máslem a džemem – po včerejších nudlích volíme rýži, spíše pro změnu než kvůli komentářům Aleny, která celé hospodě opakovaně sděluje, že si je tady už nedá. A to ji zřejmě nepostihl podobný zážitek jako mě – po skousnutí celkem nenápadné zelené „fazolky“ v příloze jakoby mi v ústech vybuchl granát, letím nahoru po schodech do pokoje zapít to vodou a pak se asi 10 minut vzpamatovávám, než jsem schopen snídani dojíst a urychleně běžet naproti do krámu pro další Bintangy.

Fotbalové Euro je populární i zde, jídelnu zdobí vlajky všech 16 účastníků. Včerejší překvapivý výsledek finále (Španělsko-Itálie 4:0) se ale dozvídáme dřív od místních než od očitých svědků z naší výpravy – Láďa s Adamem nejsou moc ve stavu něco sdělit – vzhledem k tomu, že kvůli časovému posunu utkání končilo někdy k ránu, není se ani co divit.

Vyklidíme hotel, naložíme zavazadla do autobusu a pěšky vyrážíme k první dnešní atrakci, kterou jsme už včera zdálky zahlédli za tmy, památníku osvobození Monas. Ale než tam dorazíme, čeká nás seznámení s indonéským pouličním ruchem – příval autobusů, aut, rikš, tuk-tuků a hlavně motorek, mezi nimiž se proplétají i pouliční bufetáři tlačící své mobilní stánky. A navíc se jezdí pochopitelně vlevo. Ale za chvíli se nám podaří dokonce dvakrát úspěšně přejít ulici – kromě policistů se tady dopravní ruch snaží zkrotit i řada možná samozvaných dispečerů, což se někdy hodí. Odbočujeme kolem kasáren, velké foťáky některých účastníků zájezdu okamžitě mobilizují policii a je třeba je urychleně schovat. Konečně dorážíme na rozlehlé náměstí, nad nímž se kromě několika poletujících draků (celoindonéská zábava pro dospělé) tyčí i stometrový obelisk Monas, korunovaný zlatou pochodní, oficiálně známý coby Památník Dne osvobození (17.8.1945), ale místními prý důvěrně zvaný „poslední Sukarnova erekce“.

Je krátce po deváté, fronta na výtah je ještě poměrně malá, ale stejně si tu postojíme kolem půlhodinky, během které jsme pro zbytek domorodců ve frontě velkou atrakcí. Všichni si nás nadšeně fotí, a ještě raději se fotí s námi. Převažují ženy v šátcích, ale i bez nich, a na muslimky působí překvapeně uvolněně, vstřícně a vesele – zdejší islám asi bude poněkud přívětivější než ten arabský.

Konečně se nacpeme do výtahu a vyjedeme nahoru na vyhlídkovou plošinu – pěkný výhled na moderní centrum Jakarty s věžáky s ministerstvy, úřady či bankami. Na kraji náměstí stojí obří moderní mešita – další ze Sukarnových projektů, kterou dokončil až jeho následník Suharto. Milan trefně poznamenává, že ač Indonésané nenávidí komunisty (v šedesátých letech jich tu bylo po odstaveni marxistického Sukarna pobito přes půl miliónu coby odveta za nepovedený komunistický puč), architekturu Památníku i okolních soch a reliéfů by jistě ocenili i severokorejští soudruzi.

V základně monumentu je muzeum, kde si můžeme v podobě diorám (zasklené vitríny s postavičkami představující určitou dějinnou událost) projet indonéskou historii od zažehnutí ohně přes přistání hinduistů, muslimů, Portugalců, Holanďanů, bojů proti nim, japonskou okupaci za 2.světové války až po jejich porážku a následné vyhlášení samostatnosti. Je tu docela příjemně, hlavně chládek, venku už je totiž pěkné vedro, takže rádi přijmeme služby turistického vláčku, který nás přes rozlehlé náměstí doveze k našemu klimatizovanému mikrobusu, kde se už zotavuje spící Adam. A spolu se svým otcem dávají přednost autobusovému azylu i před rozpáleným náměstím, které je centrem toho, co zbylo z koloniální holandské Jakarty, tehdy tedy Batávie. Kromě radnice přeměněné na muzeum strážené dvěma děly toho moc není, opravená zevní fasáda mnohdy maskuje ruinu s propadlými stropy a rozpadávajícími se schodišti. Projdeme si pár okolních uliček s krámky, dílničkami, bary, automobilovými veterány a hroutícími se paláci a vrátíme se na náměstí, po kterém krouží desítky jedno i dvojkol, které si zde můžete vypůjčit. My ale místo toho objevujeme malý krámek, kde mají teplé sendviče a studený Bintang.

Legendární Café Batavia oslňuje nejen nostalgickým interiérem navozujícím atmosféru zašlé koloniální minulosti a fotografiemi slavných hostů na schodišti včetně té V.Havla s vlastnoručním věnováním kavárně, ale též bombastickými toaletami se žlábkem v podobě zrcadla zkrápěného fontánou – není divu, že jsem se jej neodvážil pomočit a raději se schoval do kabinky s dalšími celebritami. A vyvrcholení kavárenského pobytu je cena za tzv. cibetkovou kávu (tj. kávu vyráběnou z kávových zrn vytahaných z trusu šelmiček cibetek) – snad 140 000 rupií, tj. skoro 300 Kč – tu si snad může dát jen obzvláště ortodoxní masochista. Tento zážitek jsem si nechal sice ujít, ale i točené pivo San Miguel (posléze se ukáže, že jediné točené v celé Indonésii), které se tvářilo jako za 55 000, se po dvojí přirážce vyšplhalo na 70 000.

Podél kanálu pocházejícího z holandské éry dojedeme k Sunda Kelapa, starému jakartskému přístavu. Vysoko nad molem se tyčí přídě starých bachratých plachetnic, které stále slouží k dopravě zboží mezi jednotlivými ostrovy. I nakládku zboží tu obstarávají tradičním způsobem, řady nosičů s pyramidami beden na zádech zdolávají úzké a příkré můstky z mola na loď. Ve stínu lodních přídí relaxují skupinky momentálně nezaměstnaných při skrovném obědě či cigaretě, kupodivu vypadají v tom vedru a prachu docela spokojeně.

Jakartu tím máme splněnu, následuje přejezd na letiště, odkud nás čeká asi 500 km dlouhý přelet do Yogyakarty, kulturního centra střední Jávy. Před letištěm je řada místních hospůdek, tedy tzv. warungů, ale zdá se, že tu panuje prohibice. Milan zřejmě zaznamenal moji zklamanou tvář a hned objevil krámek, kde se v koutě krčí pár plechovek Bintangu, bohužel beznadějně teplých – stejně si jednu koupím, neboť jídlo je dle očekávání řízné a nejhorší pivo je žádné pivo. Po odbavení už je lépe, objevujeme stánek s chlazeným, a jelikož letadlo má skoro hodinu zpoždění, několikrát se tam ještě vrátíme.

Konečně sedíme v letadle, ale zatím stále na přistávací ploše. Po dalších asi 45 minutách konečně startujeme a za necelou hodinu přistáváme v cíli. Autobus, který už s námi má strávit celý zbytek pobytu, je klimatizovaný možná až příliš, a sedící do uličky ze sedadel skoro vypadávají, zato je tu dostatek místa na nohy. Ubytujeme se – v hotýlku budeme 3 noci – a vyrážíme skupinově do hospody, tedy pochopitelně bez Hynka a Jany, kteří dávají jako obvykle přednost svým paštikám - nebo možná sardinkám či uheráku, bůhví, čím se tady živí. V hospodě nás vítá i kapela, objevuje se Milanův mladý kamarád Hohok, který nás má po další 2 dny doprovázet. K jídlu tu nabízejí i evropskou kuchyni, takže jsou uspokojeni i ti, kteří se zatím nezbavili nedůvěry k místní krmi.

Během návratu do hotelu náhle zhasne pouliční osvětlení, všude kolem je najednou tma, v hotelu nám svítí nouzové osvětlení, které ovšem jaksi nejde vypnout ani po té, co se město zase rozsvítilo. Teprve vytažení hotelové karty ze zásuvky to spraví a my můžeme konečně zalehnout – byl to zase docela dlouhý a nabitý den.

3.7. 2012 Yogyakarta – Prambanan - Yogyakarta.

Po snídani (nudle, rýže nebo toasty, což se bude opakovat v podstatě všude) doráží náš autobus s řidiči i mladým Hohokem. Možná vzhledem k včerejším protestům je jiný než včera, sice ne tak divoce klimatizovaný, ale s minimálním prostorem na nohy – takže jsme si zrovna moc nepomohli. Navíc je v něm o jednu dvojici sedadel méně, což včera sólo sedící Marcel s Alenou odmítají vzít na vědomí. Pochopitelně si tím zase nepomohou, sami sedět nebudou, a navíc roztrhnou sourozenecký pár – další ohnisko konfliktů je zažehnuto, byť zatím jen doutná.

Prvním bodem našeho programu je návštěva sultánského kratonu tedy paláce rodu Hamengkubuwono. Yogyakarta – obecně zvaná pouze Yogya – se těší v rámci správního uspořádání Indonésie výsadnímu postavení. Má totiž v jakousi autonomii a vládnoucí sultán je fakticky svrchovaným a vysoce respektovaným vládcem. Současný sultánem je Hamengkubuwono XI., který stejně jako jeho předchůdci stále sídlí zde v kratonu, některé jeho části jsou proto nepřístupné.

Do objektu vcházíme branou střeženou dvojicí naducaných mramorových obrů, představujících dobro a zlo – přišli mi ale úplně stejní. Na nádvoří je několik pavilónů, některé proměněné na muzeum současného i předchozích sultánů, jiné na gamelanovou koncertní síň. A ve stínu na zápraží dalšího posedává řada stejně oblečených postarších mužů, meditujících či cosi řešících – jde o sultánovo služebnictvo, momentálně zřejmě ve chvilce volna. Vyjma těchto strnulých postav je tu ale docela živo – kromě indonéských rodin se bránou dovnitř valí jedna školní výprava za druhou, převážně dívčí, uniformovaná a zahalená šátky. Ale jinak se muslimské středoškolačky nijak neupejpají, spíše naopak. Nadšeně fotí a společné momentky s námi jsou pro ně největším úspěchem – favoritem při tomto focení je rozjetá a rozesmátá Lucie. Prohlídka paláce je zakončena indonéským gamelanem – a když snad dvacetihlavý sbor muzikantů rozezvučí gongy svými kladívky, jde mi mráz po zádech, podobně jako při začátku varhanního koncertu.

Kolem řady rikšů se přesouváme indickým kampungem - ač má Yogya přes 3 milióny obyvatel, je to v podstatě roztahaná vesnice. Kolem podzemní mešity,což je ale k našemu zklamání spíše staveniště, procházíme uličkami mezi domky, hojně ověšenými klecemi se zpěvnými ptáky, míjíme batikářky a výrobce stínových loutek wayang, abychom konečně prošli další branou do vodního paláce Taman Sari, letohrádku s bazénem na nádvoří. V něm se prý dříve koupávaly poloodhalené hurisky pro potěchu sultána kochajícího se z oken paláce – dnes tu ovšem potkáváme ženy už jen zahalené, ač rozesmáté.

Poslední zastávkou ve městě je ptačí trh – kde ovšem v klecích nacházíme nejen ptáky, ale též králíky, psy, kočky, želvy, hady, varany a podobnou havěť – speciální pozornost je věnována kohoutům určeným k populárním kohoutím zápasům.

Oběd má být opravdu etnický – Milan říká, že s turisty tu ještě nebyl. Vyjedeme kousek za město, zastavíme u vesnické mešity a prolezeme mezi několika baráčky, jejichž vesnické osazenstvo na nás zírá dosti vyjeveně. Ale v  začouzené místnosti místní babka – kuchařka nejeví kupodivu žádné překvapení a nenechá se rušit od přikládání dřeva pod kotle a míchání jejich obsahu. Nejexotičtější nádobu s jakýmsi gulášem s plavajícími žaludky jsem si raději jenom zamíchal, ale z ostatních misek jsme přece jen ochutnali – tedy ti odvážnější z nás. Duševně jsme se předem připravili na silnou pálivost – a zklamáni jsme rozhodně nebyli. Pivo tu jak se dalo čekat neměli, museli jsme vzít za vděk limonádou s kousky ledu – Milan tvrdil, že je to bezpečné, tak jsme mu uvěřili – ostatně nic jiného se dělat nedalo, pálilo to opravdu fest. Cena byla také šokující, tentokrát ovšem příjemně – 8 500 Rupií pro oba, tedy asi 15 Kč.

Další cesta mezi rýžovými políčky je zpestřena náhlou prudkou odbočkou na úzkou cestu, kde řidiči chvílemi musejí autobusu klestit cestu pilkou. Vystupujeme u muslimského hřbitova, kvůli tomu tady ale nejsme. Za ním je baráček lovců kober, kteří nám hned ochotně předvádějí své úlovky. K Hohokem slibovanému pití krve či pojídání hadího srdce naštěstí nedošlo, ale Marcel a František si alespoň odvážejí vysušené hadí kůže.

Závěr odpoledního programu zabere tříhodinová prohlídka Prambananu, areálu hinduistických chrámů z 9. století, které tu byly postaveny jako protipól známějšího buddhistického Borobudoru – oba tyto komplexy jsou zařazeny mezi památky UNESCO. Na konci 9. století byla totiž zdejší vládnoucí buddhistická dynastie vystřídána hinduistickou. Ústřední skupinou candi, jak tu jsou chrámy nazývány, je trojice pagod zasvěcená hlavní hinduistické božské trojici – stvořiteli Brahmovi, ničiteli Šivovi a udržovateli Višnuovi. Proti každé z těchto pagod stojí menší, která je zasvěcena příslušnému mytickému božskému přepravci, tedy Brahmovu Angsovi, Šivovu býku Nandi a Višnuovu ptáku Garudovi. Nejvyšší prostřední Šivův chrám je momentálně uzavřen, proto se hlavní pozornost soustřeďuje na Višnua. Opět je tu spousta školních výprav, pro které je naše skupinka rozhodně větší atrakcí než starobylé chrámy.

Všechny chrámy jsou zdobeny množstvím reliéfů, jejichž smysl nám velmi podrobně objasňuje místní průvodce. Jde o zpodobnění příběhu Rámajány, ústředního hinduistického eposu. Nyní se ovšem ukazuje, že známý příběh o únosu Rámovy Síty démonem Ráwanou a její vysvobození Rámou za pomoci Hanumanovy opičí armády je pouze jádrem, celý příběh má i svou předehru a epilog, ve kterém už vystupuje tolik postav, že se v tom kamenném comicsu přestávám orientovat.

Konečně se nám podaří zbavit se průvodce a cestou, ze které se otevírá krásné panorama Prambananu ve večerním slunci, dorazíme posléze k jedinému zdejšímu buddhistickému chrámu, obklopenému mnoha stupami a kamennými strážci. Zde za opětovného Milanova převyprávění Rámajány setrváme takřka do tmy, a teprve s prvními netopýry můžeme konečně nastoupit do busu a odjet na večeři.

Ale pozor – s Rámajánou jsme totiž ještě neskončili. Sice je shlédnutí jejího představení plánováno na zítřek, ale najednou projíždíme branou do divadelního areálu a Milan vybíhá k pokladně, údajně zeptat se na zítřejší lístky. V autobusu mezitím probíhá šuškanda o tom, že absolvování kusu v plné délce je pro Evropana k nevydržení. Milan se vrací velmi rychle a nás čeká šok – full length version Rámajány už dnes! My dva jsme mu bohužel nestačili říci, že o představení zájem nemáme.

Naděje nám svítá ve chvíli, kdy se ukazuje, že večeře (typu sežer co můžeš) je v hospodě hned vedle amfiteátru a pivo tu mají, takže teď se ještě zbavit našich dvou lístků a můžeme tu pro nás nestravitelnou kulturu krásně propít – finančně to vyjde asi nastejno. A jelikož Milan je kouzelník a podařilo se mu lístky vrátit, hned nám chutná večeře o trošku více. Kolem 19,30 se zbytek výpravy trousí se smíšenými pocity do divadla, zatímco my pokračujeme v hostině.

Skoro po dvou hodinách se diváci vyhrnou ven, to je ale jen přestávka. Marcel si jde ven zakouřit, uklidňuji ho alespoň tím, že u dvoudílných filmů je většinou druhý díl kratší. A opravdu, za další půlhodinu nastává vysvobození, diváci se hrnou ven a my se můžeme stáhnout k autobusu. Bylo už na čase, v hospodě už házeli ručník na pípu – respektive na chlaďák.

4.7. 2012 Yogyakarta – Borobudor - Yogyakarta.

Brzký ranní odjezd je už kolem šesté, snídaně je tudíž pochopitelně dost ošizena. Cestou k Borobudoru vidíme vpravo zamlžené obrysy skoro třítisícového kuželu sopky Merapi, stálé aktivní hrozby Yogyo i okolí. Cestou dospáváme, klid ruší jen Hynek, který neustále na Milana dotírá, aby povídal, jak se tady žije, chodí do školy, co parlament a tak dále – Milan na to naštěstí nereaguje.

Borobudor je největší a nejvýznamnější buddhistický chrám na jižní polokouli. Byl vybudován již v 9.století tehdy panující buddhistickou dynastií. Po převzetí vlády hinduisty krátce poté upadl v zapomenutí a ve skrytu pralesa čekal na své opětné objevení až do 19. století. Několikrát ho poničilo zemětřesení a roku 1985 dokonce bombový útok, takže aby se přiblížil ke své původní kráse, musel projít několika rekonstrukcemi.

Velmi malebně se teď před námi tyčí na vrcholu kopce, a my jeho malebnost jistě zvyšujeme svými červenými sarongy, jejichž nošení posvátnost místa vyžaduje. Je 8 hodin ráno, ale slunce už o sobě dává citelně vědět. Není se tu moc kam ukrýt, kolem poledne to musí být děsné. Máme půlhodinku na individuální prohlídku, potom nás čeká buddhisticky vzdělávací tůra s průvodcem.

Chrám je stupňovitá pyramida 33 m vysoká, jehož dolní část tvoří 5 čtvercových pyramidovitě postavených teras o straně základny 123 m, na nich potom přibudou tři kruhové, a symbolizuje cestu do nirvány, kterou ztělesňuje velká stúpa na nejvyšší terase. Borobudor je tedy vlastně obří mandala postavená z lávového kamene. Jak stoupáme za tradičního doprovodu mnoha školních výprav ( Milan je celkem výstižně nazývá čmoudíci ) po jednotlivých terasách, podstupujeme symbolickou cestu životem od spodní sféry přání přes prostřední sféru forem až k vrcholovému rozplynutí se v bezživotí – respektive tak to cítí buddhisté. My bezvěrci to pochopitelně moc nechápeme a tak nás spíše oslovuje působivá poloha chrámu mezi okolními džunglí zarostlými a mlžným oparem zahalenými pahorky, na které nehybně shlíží spousty kamenných Buddhů, některých volně stojících, jiných krytých mřížovitými kamennými stúpami, kterými jsou terasy vyzdobeny.

Místní průvodce nám to pochopitelně vysvětlí vše daleko podrobněji, včetně významu mnoha kamenných reliéfů, které zdobí spodní terasy. Je jich prý celkem 1460 a většinou zobrazují výjevy z Buddhova života. Jen Alena s marně dožaduje reliéfu s jízdním kolem a po Milanovu vysvětlení, že na ten si musí počkat na Bali, neboť v 9. století by na bicykl narazila opravdu stěží, si stejně trvá na svém, že to viděla na fotce. Po Luciině rázném „Tak jste se asi spletla.“ ukončujícím debatu zůstává stát jako opařená.

S průvodcem tedy celý výstup proděláme ještě jednou – kupodivu mně připadá, že teď je tady lidí méně než předtím – asi sílící vedro není ani pro místní to pravé. Ještě se tedy vyfotíme s Borobudorem za zády a pomalu směřujeme k východu.

Cestou k němu ovšem proděláváme další vysilující pouť, tentokráte na komerční bázi. Tato zóna je totiž zasvěcena trhu bez přívlastku a metody desítek prodejců, kteří se nás vrhají, jsou dosti neurvalé. K jejich odehnání je třeba volit odpovídající metody, jak zrychlený přesun, tak ostřejší verbální reakci. Jsou to ale skuteční polygloti, neboť na moji odpověď „Jdi do prdele!“ rázem mění cenu i slovník a z původní nabídky „Only one hundred thousand rupies!“ je rázem „Jenom padesát tisíc!“...

Konečně jsme z toho venku a v klidu se můžeme poohlédnou po Bintangu – úspěšně. V asylu příjemné recepce se celá výprava dá dohromady a pokračujeme autobusem k dalším místním chrámům, tentokráte hinduistickým, menšímu Candi Pawon a většímu, daleko působivějšímu Candi Mendut, s vnitřní komorou s netypicky na trůně sedícím Buddhou s roztaženýma nohama a krásnými vnějšími reliéfy. Působivost místa dotváří ohromný banyan s množstvím „vzdušných kořenů“ a sousední buddhistický chrám, pochopitelně opět s mnoha Buddhy.

Oběd je vedle stříbrotepecké dílničky, stoly se plní stále novými velmi zajímavými talíři a mističkami (a v našem případě též předraženým pivem ). Venku zatím nervózně bloumá náš pár hladovkářů, ke kterému se mezitím přidružila i Alena – možná se poněkud urazila, když jsem ji musel poněkud ostřejším hlasem v autobuse sprdnout, poté co z jejího sedadla před námi začala prudce crčet voda a na naše upozornění, aby s tím něco dělala, ani neotočila hlavu a rezolutně prohlásila, že to rozhodně z její lahve není.

Po krátké prohlídce sousední stříbrné dílny, která mě moc nebere, pokračujeme do hor na úpatí sopky Merapi, která již mnohokrát svými erupcemi zdramatizovala místním život, naposledy v roce 2010. Provoz cestou silně houstne, s přibývající výškou houstnou i mraky a klesá teplota. Kdeže je ranní vedro, když vystupujeme na hraně údolí, zaplaveného lávou při posledním výbuchu. Dole hluboko pod námi se pracuje na rekonstrukci tehdy zničené přehrady a komunikací, drobné ženy vynášejí po příkré stezce do kopce na svých zádech obrovské pařezy, které musejí vážit minimálně 2x tolik co ony. Nad námi je vidět pár baráků pod okraji mraků momentálně bohužel zahalujících sopku – tam tehdy stála jedna ze zasypaných vesnic. Tam také žil a zemřel legendární strážce sopky, který ji svou magií udržoval v přijatelných mezích. Když se mu tehdy v říjnu 2010 přece jen vymanila z moci, odmítl místo opustit na jiný příkaz než na sultánův. Sultán ovšem bohužel krátce předtím zemřel a tak nebylo jak strážce odvolat. Při odklízení zbytků výbuchu byl nalezen zasypán v modlitební poloze ve svém obydlí.

Do zbytků vesnice, respektive spíše k pár baráků a krámů lemujících silnici, ještě dojedeme autobusem, dále jdeme pěšky (Adam se nechá odvézt motorkou) až k nejvyššímu bodu, kde stála ona vesnice. Zpět sestupujeme bočním údolím lávovým splazem až k místu, kde u riskantně vypadající malé rozhledny je vedle lávou spáleného vraku automobilu i nápis, že právě zde bylo poslední útočiště vzdorného strážce.

Po návratu do autobusu je už tma, a možná že právě ta spolu s jistě rostoucím hladem vyprovokuje Hynka k nám poněkud nepochopitelnému a dosti drsnému výpadu na Milana: „Za dopoledne máš sice jedničku, ale za to odpoledne pětku. My jsme byli na 126 zájezdech, ale tohle jsme nezažili. Vždyť ty ani nevíš, kde ten strážce zemřel, tvrdil jsi, že v té vesnici, a ono to bylo jinde! Teď je tma, co teď chceš dělat?“ Zbytek autobusu kromě s Hynkem opatrně solidarizující Aleny jen konsternovaně zírá, hlavně není jasné, na co si vlastně Hynek stěžuje, vše se stihlo a tak nevíme, kam spěchá, protože na večeři stejně nepůjde. Do Yogyakarty se tedy vracíme se v poněkud rozpačitém tichu. Teprve těsně před cílem Milan začíná vysvětlovat, co je to stínové divadlo wayang, další indonéský fenomén, jehož představení se večer máme možnost zúčastnit. Hlavními herci jsou vyřezávané figury, respektive jejich stíny na plátně. A jejich voditel k nim přistupuje jako k živým lidem, večer je ukládá ke spánku, ráno budí, a dokonce ty postavy, které během předchozího představení zahynuly, musí rituálně oživit. Usoudili jsme s Marcelou, že tento fakt bude na celém wayangu asi nejzajímavější, když navíc na programu je co jiného než Rámajána, takže večerní kulturu opět raději projíme a propijeme. Milan nám dokonce doporučil zase jinou hospodu (opět s hudbou) a dokonce nás do ní dovedl – alespoň jsme měli možnost trochu napravit Hynkův nesmyslný výstup a sdělit Milanovi, že převážná většina výpravy rozhodně tento názor nesdílí. Jak jsme se druhý den dozvěděli, wayangu se nakonec zúčastnila jen Láďova rodina, ale stejně vydržela jen asi čtvrthodinu a poté dala přednost Hohokem vedené výpravě po noční yogyokartské čtvrti červených luceren.

5.7. 2012 Yogyakarta –- Surakarta.

Ráno je přistaven náš starý známý autobus z prvního dne, ale aby bylo kam dát zavazadla, zmizela jedno dvousedadlo – Marcela je třeba přesadit k Aleně, což mu tato dotčeně vysvětluje: „Prý musíš sedět tady, protože se prý nevejdeme.“ – stačilo pochopitelně otočit hlavu dozadu do autobusu a ověřit si jeho zaplnění, a mohlo to být bez těch „prý“.

Ještě se stavíme vyměnit peníze, projdeme si kousek hlavní ulice Yogyo - tatáž architektura jako třeba Vietnam. Další zastávkou je návštěva batikárny – Alena ve své vášni vyfotit místní pracovnice z co největší blízkosti, přičemž jí jejich „no photo!“ nezastaví ani v nejmenším, nakopne jeden z pultíků, na kterých je batika upevněny – jistě tady na nás budou s láskou vzpomínat.

Potom už konečně vyrážíme do dalšího sultánského města, Surakarty alias Solo. Milan vysvětluje, že se od liberální Yogyokarty dost liší. Jak jsem pochopil, pro nás to znamená hlavně to, že tam neseženeme pivo. Zřejmě i tato neblahá novina přispěla k tomu, že mi není zrovna nejlíp, docela mě bolí břicho, což drncání v autobuse ještě zhoršuje. Mezi ostatními se zase začíná šířit něco na způsob chřipky (Martin, Lucie, Andrea), asi hlavně ze střídání prostředí klimatizovaného autobusu a vedra venku.

Přesun do Surakarty vzdálené tak 60 km se protáhl na celé dopoledne, tak to tady zkrátka chodí. První zastávka je u sultánského kratonu rodu Mengkunegaran. Na rozdíl od Yogyo místní sultán nemá faktickou moc ( důsledek kolaborace rodu s Holanďany ), ale palác zůstal v jeho držení. Jde o rozlehlý otevřený altán uprostřed rozlehlého ohrazeného dvora – v hlavním sále se zřejmě připravuje jakýsi náboženský obřad, ale za doprovodu mladé průvodkyně, dle žertovného špičkování s Milanem zřejmě jeho dobré známé, si ho můžeme prohlédnout včetně přilehlých sbírek, kde kromě obrazů sultánů a různých zbraní, hlavně obřadních krisů, budí největší pozornost jakýsi otevřený náprstek – jde totiž o mužský pás cudnosti.

Z hloučku místních žen ve vedlejší místnosti se k nám hned jedna hrne a zve nás dále – jelikož jde o sultánovu sestru, můžeme si na její pozvání prohlédnout nejen sultánskou ložnici a koupelnu, ale i usednout na jeho trůnní křeslo.

Po kratší zastávce na trhu starožitností končíme na parkovišti poblíž dalšího bývalého kratonu, nyní ovšem mešita s minaretem, do které nás nepustí. Na vyhlášeném batikovém trhu je neskutečný bordel a vedro – šílená tlačenice, kterou se prodírají nejen vrchovatě naložené káry se zbožím, ale i motorky. Jsme docela šťastni, když se nám z toho podaří ve zdraví vyváznout. Na okraji trhu je několik pojízdných stánků, dáváme si tu populární polévku bakso – vývar s knedlíčky, docela dobré, levné a bez nežádoucích následků.

Náš hotel jen podtrhuje bigotnost celého Solo – pivo opravdu žádné, zato na stěně visí vyhláška o zákazu ubytovávání nesezdaných párů a v pokoji máme připraven modlící kobereček a pěkný barevný korán. Kdybychom nevěděli, jak vzdát Allahovi hold, máme na stropě ku pomoci namalovanou šipku s nápisem „kibla“ – tedy směrník k Mekce. Už se ani nedivím, že jsem tu za celé odpoledne nezahlédl kromě naší výpravy ani jednu „bílou tvář“.

Před odjezdem na večeři se procházíme po bulváru a zakrátko nás zastaví místní policajt a ptá se, kam „my bílí“ jdeme. Po uspokojivé odpovědi nás nechá na pokoji. Asi měl strach, aby se nám v městě „černých“ něco nestalo.

Večeře patří ke světlejším okamžikům v Solo – řada stánků na ulici, kde ve dne funguje normální čili velmi živý javánský provoz, podle kolejí zřejmě i včetně tramvají, nyní ale uzavřené závorou a určené k hodování u četných stolů. Je z čeho vybírat, dokonce ani naši paštikáři tentokráte neodolali a podle kostí na jejich talíři si dali dokonce rybu. My jsme nakonec zvolili výborně kořeněné mleté kuličky na špejli se zelným salátem a pálivým dresingem – moc dobré, jen kdyby k tomu bylo ještě to pivo.

6.7. 2012 Surakarta - chrám Candi Sukuh – hotel u vodopádu Grojagan Sewu.

Opouštíme město – mimochodem stejnou jednosměrkou jako jsme včera přijeli, dnes je ovšem jednosměrná obráceně - a směřujeme do hor – hned je mi lépe. Už byl také nejvyšší čas. Že se blýská na lepší časy signalizuje i zastávka u obchodu na pokraji Sola – pivo mají, dokonce vychlazené, a k němu jako pozornost dva pytlíky pražených oříšků.

Ostrými serpentinami stoupáme do podhůří další javánské sopky Gunung Lawu, vysoké přes 3000 metrů. Na chvíli zastavíme v horské čajovně na okraji plantáže – z té chvíle se ovšem vyklubala asi hodina a půl, neboť z nástinu dalších denních aktivit jsme pochopili, že nás čeká minimálně tříhodinový pochod bez další možnosti jídla, takže jsme se tu rozhodli najíst. A jelikož takový počet hostů uvádí personál poněkud ve zmatek, přísun objednaného podle toho vypadá. Od vedlejšího stolu obsazeného hladovkářskou trojkou, ke které se přidružil i Marcel, zaslechnu nějaké poznámky na obligátní téma, že se zase nic nestihne, protože zase dřepíme zbytečně u jídla. Slušně řečeno mě už začínají krapáček srát.

Přesun k horskému chrámu Candi Sukuh naštěstí dlouho netrval. Chrám, který je postaven na několika terasách, hlavní pyramidová svatyně na té nejvyšší, za níž se zdvihá džunglí porostlé úbočí, opravdu silně připomíná nějaký mayský chrám - třeba v Palenque. Odpovídá tomu i pozvolna vše zahalující mlhavý opar, takže o krásném výhledu do údolí si můžeme nechat jen zdát. Chrám je proslaven hlavně erotickými motivy, i když lingam pronikající do jóni vypadá spíš jako nějaký pohár. Ovšem ztopoření bezhlavého kamenného torza je už naprosto jednoznačné, takže si zde každý muž doplněním své hlavy může zahrát na nadsamce.

Kolem populárního boha Ganéšy se sloní hlavou opouštíme chrámový okrsek a opatřeni místním průvodcem vyrážíme na přesun vysočinou. Krajina je zvlněná, občas dost prudce, ale cesta vede po asfaltkách nebo štěrkových cestách, takže se do toho pouští i Jana se svou hůlkou. Tady ve výšce kolem 1000 m už není žádné horko, ale tropická vlhkost přetrvává. Okolní stráně jsou pokryté hlavně terasovitými zeleninovými záhony, občas se zaleskne voda na rýžových políčkách. Cestu lemuje různá tropická vegetace, obří kapradiny a bambusy. Narazíme i na velkého žlutočerného pavouka.

Asi po dvou hodinách nás vítá brána vesnice, kterou projdeme nadšeně pozdravováni místní drobotinou. Marcel si tu kupuje od skůtrového prodejce nápojů velmi podezřele vypadající limonádu, kterou mu prodavač natočí do jakéhosi prezervativu. No, snad u vodopádu Grojangan Sewu, který je naším dnešním cílem, bude nějaké pivo. Do mého monologu na toto téma se vmísil Láďa, z kterého se mimochodem vyklubal obchodní manažer firmy Heineken, a ubezpečil mne, že v dnešním hotelu pivo určitě bude, neb ho o tom ujistil náš průvodce, který je tam recepčním.

Pivo je i ve warunzích pod vodopádem, ovšem o chlaďák tu nezavadíš, takže po pokochání se pěkným možná stometrovým vodopádem a vyfocení se pod ním vyrážíme s Marcelou napřed po strmých pralesních schodech nahoru, kam nás s úsměvem naviguje i náš průvodce, ke kterému se už zřejmě naše pivní závislost donesla. Asi dvacetiminutový výstup je docela drsný – občas zpomalený sestupujícími javánskými výletními rodinkami, které se s námi pochopitelně musí pokaždé vyfotit.

Nahoře nás čeká dlouhá řada stánků plných všelijakých nesmyslů, až v jednom z posledních konečně spatříme jak povědomou heinekenovskou etiketu bintangu, tak ledničku – ideální místo na vyčkání příchodu zbytku výpravy. A abychom se nenudili, můžeme přitom sledovat drzé loupežná nájezdy javánských makaků na warungy, odkud se bez nějaké kořisti vracejí jen málokdy. A jedna samice stihne v prachu cesty i porodit a okamžitě potom s novorozenětem v ruce prchá na strom.

Po dvou lahváčích 0,66 l dorážejí ostatní a kolem rázovité benzínky, připomínající spíše prodejnu burčáku, pokračujeme do našeho horského hotelu. A přízvisko horský opravdu sedí, protože je tu pěkná kosa. Vyhladovělý Adam, který podcenil občerstvení v čajovně a během treku docela trpěl, se okamžitě vrhá na steak, my si trpělivě počkáme až na večeři. A že výběr byl tentokráte docela bohatý, někteří si dávali steaky i opakovaně, i Bára si přišla na své při boloňských špagetách.

7.7. 2012 Hotel u vodopádu Grojagan Sewu - celodenní přejezd pod sopky Bromo.

Snídaně formou různých palačinek také není marná, snad pomůže i horečkou zkroušeným Martinovi a Lucii. Ještě si vyfotíme dva takřka hollywoodské motivy - prodejkyně zeleniny pod ohavnými disneyovskými trpaslíky a daleko malebnější kovboje pod sopkou, a vyrážíme na další autobusovou štreku, nejdelší během celého zájezdu. K sopkám Bromo je to sice jen něco přes 300 km, ale na indonéských silnicích to představuje celý den. Ne že by byly tak hrozné, ale všude jsou zácpy, chvílemi se jede krokem, jindy se dvouproudá silnice změní na čtyřproudou nebo semafor způsobí dvacetiminutovou zastávku a tak podobně.

Na začátku to ale ještě jde, napřed stoupáme kolem sopky Lawu s pěknými výhledy do kraje na jiné vzdálené sopky, poté sjíždíme k jezeru Sarangan. Tady se asi hodinku zdržíme, abychom si naposledy vydechli před další úmornou poutí.

Jezero pod sopkou Gunung Lawu je docela pěkné, ale nějakou horskou idylku tu rozhodně nečekejte. Jeho břehy připomínají spíše pouť plnou trhovišť, prodejních stánků a jiných atrakcí – zde jde hlavně o projížďky na ponících. Hladinu křižují jak rychlé motorové čluny, tak pouťová šlapadla. Teprve když kus jezera obejdeme, davy opadnou a můžeme si užít trochu klidu.

Dále jedeme směrem k severnímu pobřeží a kolem něj dále na východ. Exotické okolí brzo zevšední, přece jen už tu pár dní jsme a cesta navíc vede většinou stálou zástavbou – začínáme chápat, proč je Jáva nejlidnatějším ze všech indonéských ostrovů. Kromě jedné zastávky u řezbářských stánků je dalším vytržením z únavného kodrcání až oběd v odpoledních hodinách. Pro naše dva paštikáře pochopitelně zbytečný, ale Marcel a Alena se zúčastňují. Jde o typickou muslimskou vývařovnu (pochopitelně bez piva), docela velkou a pěkně dusnou. Milan celkem zvládl zorganizovat objednávku, snad i jídla dorazila správně – to se dost často těžko pozná, protože s angličtinou se na jídelních lístcích nezatěžují. Nám dokonce vyjednal rýžové nudle, které prý v nabídce nebyly. Kámen úrazu vypukl při placení, které zahájil Marcel ve chvíli, kdy většina ještě jedla. Hned se přidala Alena, ta je vždy rychle hotova, protože se obvykle zmocní prvního jídla, co se objeví na place. Milan se ani nestihne najíst a už musí řešit problémy, které při živelném placení ze společného lístku musejí nevyhnutelně nastat. Korunu tomu nasadí pochopitelně kdo jiný než dávno již zaplativší Alena, která si najednou po našem zaplacení začne stěžovat, že jí určitě ošidili, protože jí to stálo skoro tolik, jako támhlety dva lidi. Čímž zřejmě mínila nás. Opáčíme, že my jsme měli nudle se zeleninou bez nápoje – pochopitelně, když pivo tu nemají, zatímco ona smaženou kachnu zapitou nějakou muslimskou břečkou, tak se nesmí divit, ale hlavně se měla ozvat včas a ne až teď. To ale tato prý psycholožka odmítá pochopit a žene Milana za vedením, aby to vyřešil. Pochopitelně je na něco takového pozdě, a Milanovi málem během té akce odnesli takřka netknuté jídlo – naštěstí jsme ho v poslední chvíli zachránili.

Začíná se stmívat, i řidič už toho asi má dost, takže se mu podařilo špatně odbočit, což s sebou přináší další minimálně hodinu navíc. Příslib pozdní večeře v cílovém hotelu se pomalu rozplývá, kolem 9 večerní jsme teprve u odbočky do hor, další cesta vzhůru bude trvat aspoň 2 hodiny. Navíc zítra má být na programu výlet na sopku Bromo při úsvitu slunce, což s sebou ovšem též nese vstávání minimálně ve 3 ráno. Milan kvůli tomu neustále někam telefonuje a nakonec nám sděluje, že to je zkrátka východní Jáva, že námi objednané džípy přidělili někomu významnějšímu a celá akce se tedy musí odložit na pozítří – myslím, že nejen my dva jsme si ulehčeně oddychli. Stejně taktika Milana podezřívám, že měl v tom přeložení trochu prsty. Vzhledem k tomu, že nahoře už s žádným jídlem zřejmě počítat nemůžeme, je tedy nutná večeře teď. Tentokrát naštěstí s pivem, ač čekání na něj je poněkud infarktové, neboť asi po půlhodině nám místo velkých lahváčů přinesli malé plechovky. To ještě napravit šlo, zato záměnu soté za satay, tedy polévku místo masa na špejli už jsme raději akceptovali.

Do našeho horského hotýlku dorážíme asi hodinu po půlnoci. A nastává další problém – zatímco já jsem celkem spokojen, pivo stále ještě prodávají, ač mi chvíli trvá, než objevím příslušného recepčního, ostatní jsou trochu šokováni mrňavými a poměrně zašlými pokoji, kam se už opravdu kromě dvoupostele nebo spíše dvoumatrace nic jiného nevejde. Záchod se sprchou je na chodbě a teplá voda teče, takže nevidím zas až takový problém, jsme přece v horách v Indonésii. Ovšem Marcel a hlavně Alena, jejíchž nekonečné zážitky z Barmy, Nepálu a jiných podobně civilizovaných míst mi bylo poslední dvě hodiny v jinak spícím autobusu trpně vyslechnouti, předvedou ukázkovou scénu. „ Tady tedy spát nebudu, není tu ani možnost základní hygieny, to cestovka nemohla zaplatit něco lepšího?!“ Opakuji, že teplá voda i sprcha funguje, jen holt je pro více pokojů – v čem asi v té Barmě či Nepálu bydleli?! Máme tu spát dvě noci, snad se do zítřka nějak uklidní.

8.7. 2012 Hotely pod Bromem - výlet k vodopádu Madakaripura.

Snídaně je až překvapivě výborná, výhledy na okolní horskou scenérii, svahy pokryté tropickou vegetací nebo domorodými políčky a ostré horské slunce zlepšují náladu snad všem, navíc se dozvídáme, že Milan vyjednal přesun do spodního údajně daleko lepšího hotelu. Nám ( a nejsme rozhodně sami ) se ani moc nechce, stejně se dnes v noci moc nevyspíme, ale nakonec se podřizujeme.menšině, tj. Marcelovi a Aleně – Hynek s Janou mají nějaký protekční pokoj, ti se také stěhovat nebudou, a navíc příslib lepší kuchyně, který nás nakonec přesvědčil, se jich moc netýká. To ovšem ještě netušíme, co tento přislíbený restaurant nakonec způsobí.

Ale ještě před stěhováním se jdeme projít k netopýří jeskyni, napřed políčky do kopce uvítací vesnickou branou s populární svastikou, potom kousek dolů zarostlým horským údolím a korytem potoka k jeskyni, kde to netopýry opravdu hučí. Nechoďte tam prosím vás, poserou vás jako nás!

Po návratu se přestěhujeme do hotelu Yoschi, jen o pár kroků dál, s krásnou zahradou a opravdu pěknou restaurací s bohatým jídelním lístkem – v nabídce kromě indonéské kuchyně a steaků objevujeme i zapečené brambory a jiné lahůdky. Pokoje jsou sice hezčí, ale záchod a sprcha jsou opět venku, navíc přes dřevěné přepážky je z pokoje do pokoje vše slyšet.

Před výletem k vodopádům (objednaným terénním mikrobusem asi hodinu zpět dolů ) jdeme na oběd – i s Marcelem a Alenou. Ta je s ním rychle hotova, zhltne cizí polévku a odkráčí do auta podporovat Hynka v jeho tirádách na téma zbytečného vysedávání u oběda. Roznáška jídel poněkud vázne, my jsme přišli na řadu poslední, ač jsme si objednávali jako první, navíc při placení nám napočítali o 40 000 rupií navíc. Než se najde někdo z personálu, kdo dokáže správně sečíst 4 čísla, trvá to zase aspoň 10 minut, a to už vedle nás nervózně přešlapuje Milan. Konečně se vše vyřeší a my vyrážíme k autu. Při nástupu do něj jsem rychle pochopil Milanovu nervozitu – Hynek totiž docela hystericky řve na celé kolo, že na nás pořád čeká, teď je navíc mlha, tohle ještě na svých 126 zájezdech nezažil. Napadení se pochopitelně brání (Láďa sarkasticky: „No tak máte aspoň nějaký zážitek“), na mou snahu zklidnit zřejmě hladem šílícího kmeta, že přece místní kuchyně patří k poznání cizí země, zvyšuje tón, že jsme si zřejmě spletli zájezd, že jsme měli jet na gastronomický výlet po Indonésii a ne sem. Tady prý si má každý koupit něco do ruky a honem pryč. Opáčím, ať mi tedy ukáže, kde si tady v horách mám co koupit do ruky, což ho ovšem vytáčí ještě více: „No tak dobře, tak si teda žerte, žerte, žerte!“ Na to už nemá cenu reagovat, navíc Hynek vypadá, že to s ním každou chvíli sekne.

Cestou mi navíc vedle sedící Přemek vysvětluje, že celou scénu iniciovala Alena, která ovšem taky většinou obědvá a měla by vědět, jak to v místních hospodách chodí. V autě ovšem začala volat po tom, aby se jelo bez nás, načež nás většina začala bránit a už to bylo. Nutno říci, že to tedy považuji od naší psycholožky slušně řečeno za pěknou sviňárnu. Od této chvíle se zájezd definitivně rozpadl – frakce 4 a 12. Chudák Milan, nějak to bude muset ukočírovat.

Během jízdy panuje v autě pochopitelně dusná atmosféra, a když se k tomu připojí ostrá jízda, takže to s námi při každé zatáčce v autě pěkně šmejkne, je výsledek ten, že dole vylézám s úplně zalehlýma ušima. Mlha, kterou na nás zřejmě seslali horští démoni jako trest za naše nezřízené žraní, se tady dole změnila v drobně mrholící mlhavý opar, který ovšem dodává úzkému zarostlému údolí ten správný ráz. K vodopádu Madakaripura jím postupujeme asi půlhodiny, ale cestou minimálně pětkrát překračujeme říčku, občas po kolena ve vodě. Jelikož jsme na to byli Milanem upozorněni, stihl jsem se přezout do bot do vody, což ovšem chvíli zabralo a v důsledku toho jsme nyní poslední. Místní průvodce – tady se vždy někdo takový vynoří – mě rázem otaxoval za nejslabší článek výpravy a při každém brodu mi jistě nezištně pomáhá. No, pár tisíc rupií nakonec pochopitelně dostane.

Až přímo k vodopádu se dostaneme jen úzkou soutěskou, z jejíchž stěn se na nás řítí další přívaly vod, chce to tedy převléct se do plavek a doklady a peníze do igelitky s sebou – Hynek, Jana a Alena, kteří tam pochopitelně nepůjdou, totiž jeví pramalou ochotu nám věci pohlídat. Ostatně se asi po 5 minutách otáčejí na zpáteční cestu. Nechápu, kam tedy předtím tak spěchali ani co poutavého očekávají na parkovišti, ale možná že je vyhnala přítomnost místní trhovkyně, která tu pod plachtou opéká banánové či jablečné palačinky a nabízí různé čaje – hrozí tedy další žranice.

Ta pochopitelně po dobrodružném brodění vodopády a lezení po mokrých skalách až přímo pod ten nejvyšší přišla k duhu, přece jenom jsme dosti zmáčení a prochladlí. Ale stálo to za to, vodopád padající do tůně na konci strže byl úžasný.

Jakmile nás „čtyřka“ netrpělivě vyhlížející na začátku údolí zahlédla při zpátečním brodivém pochodu, hned se okamžitě stáhla k automobilu, zase na nás holt museli čekat. Naštěstí už nemusejí čekat při večeři, které se ostentativně neúčastní, a my si to také lépe vychutnáme – naštěstí je jen na nás, kolik chodů a bintangů si dáme a případné nevyspání si před sebou zodpovíme sami. Zítra nás totiž čeká jeden z vrcholů zájezdu, východ slunce nad sopečným komplexem Tengger, což s sebou pochopitelně bohužel přináší odjezd ve 3 ráno. A navíc mně docela bolí nárt, skoro se na nohu nemohu postavit, možná udeřila podagra jako další trest za zbytečné přežírání.

9.7. 2012 Hotely pod Bromem - východ slunce nad sopkami – přesun do Banyuwangi.

2,30 ráno, acylpyrinový zábal nohu zázračně vyléčil, můžeme vyrazit. Ovšem slíbené taxíky stále nikde – holt jsme na východní Jávě, o které Milan tvrdí, že se vyznačuje nespolehlivostí snad ve všem. Proto nás posílá čekat zpět do tepla restaurace, což u Aleny vybudí vzteklý úžas: „Proč zase do restaurace?!“. Zůstává vzdorovitě vartovat na silnici, aby asi po půlhodině vítězně vběhla do interiéru a „nenápadným“ signálem „Honem pojďte!“, určeným pochopitelně jen svým kumpánům, obsadila první přijetý džíp pro svoji čtveřici – již včera naši výtečníci prohlásili, že nikoho dalšího kromě Milana k sobě do auta nevezmou. Nakonec ale stejně musejí přibrat aspoň Adama, poměr v obsazení aut 4,6,6 (zotavující se kašlající Lucie ještě raději nejede) jim těžko mohl projít.

Sedíme s Přemkem a Bárou vzadu na kryté korbě, každou chvíli to s námi hodí dopředu či dozadu, František na předním sedadle hlásí odečítáním z palubní desky zvyšující se nadmořskou výšku. Asi po půlhodině už jsme kolem 2 400, pak ale zase prudce klesáme a ve společnosti mnoha dalších vzájemně se předjíždějících džípů překonáváme jakousi silně prašnou poušť, abychom opět nabrali původní výšku a posléze asi po hodině dorazili do cíle. A je tu živo, silnice plná zaparkovaných taxíků, při zpáteční cestě bude docela honička najít ten správný. Milan včera sliboval výstup k výhledovému punktu asi 200 metrů, ale zavezli nás na nějaké nové místo, takže ve tmě zdoláme jen krátké přecpané schody a jsme na místě – obrovský sopečný kráter Tengger máme přímo pod sebou.

A pohled je to monumentální. I když je zatím v šeru, jen nachový opar rámující okraj kráteru věští nadcházející východ slunce. Ale ten nastane až asi za hodinu, takže zatím máme dost času vydobýt si své místo u zábradlí – největší dav se naštěstí nahrnul k východní straně vyhlídkové plošiny, ale je jasné, že to stěžejní přírodní divadlo proběhne tady na jižní hraně, odkud je přímý výhled na kráter. Dno několik kilometrů široké kaldery je zahaleno mlhou, ze které vystupuje hned pět vulkánů, ale dominantním je za nimi už mimo hlavní kráter se tyčící kužel nejvyšší hory Jávy Semeru (3676m). Nejblíže máme Batok (2400m), který je jediný neaktivní, čemuž napovídá zelená vegetace pokrývající jeho zvrásněné svahy. Vlevo od něj je nejnižší, ale pro svou přístupnost nejznámější Bromo (2329m), a za ním z našeho pohledu trochu splývají krátery zbylých tří vulkánů – Kursi, Watangan a Widodaren. Že se jedná o činné sopky, dokazuje hlavně Bromo a Semeru, které se každou chvíli trochu upšouknou a vypustí něco sopečného dýmu. Jak pomalu svítá, celé původně šedivé panoráma mění barvy, nejvyšší Semeru zachytává slunce jako první a krásně růžoví, Bromo ho krátce poté napodobuje, zatímco ostatní srázy pomalu zelenají. Sluneční kotouč se konečně vyhoupne nad obzor, všude kolem blikají blesky. Je hotovo, slunce stoupá, chuchvalce mlhy z kráteru pomalu odplývají a nám je teprve teď jasné, že ta prašná poušť, kterou jsme překonávali v džípech, bylo dno kaldery. Teď tedy nastal ten správný čas se tam vrátit.

Džípy se podařilo úspěšně najít a můžeme vyrazit. Ostrý sjezd a jsme na dně – teď se tady cítíme pro změnu jako někde v mongolské stepi, neboť všude kolem nás se to rojí rustikální jezdci na koních, občas úspěšně závodící s naším autem. Ale pochopitelně jde zase o turistický byznys, jezdci se nás snaží nalákat na projížďku pod sopky. Odolali jsme a prašnou plání kolem hinduistického chrámu pěšky vyrážíme s davy ostatních turistů k úpatí Broma. Cesta pomalu stoupá, nakonec se promění v  rokli, kde každou chvíli uhýbáme před jezdci se zahalenými obličeji – není také divu, prašný vzduch čpící koňskou močí je takřka nedýchatelný.

Před námi je už vidět dlouhý strmý zástup – zasypané schody až k okraji kráteru sopky Bromo. Chvíli se pomalu suneme nahoru v prašné tlačenici, pak radši vybočujeme a škrábeme nahoru, chvílemi po čtyřech, až konečně stojíme na samém okraji kráteru. Na jeho dně je chvílemi vidět sirné jezírko, ale většinou je zakryto z něj se valícím se dýmem. Na hraně je docela husto, musíme se probít trochu stranou – a to s maximální pozorností, improvizované dřevěné zábradlí je většinou v troskách a sletět dolů do pekelného jícnu by šlo velmi hladce. Asi po 100 m stezka končí, dál jsou jen skály. Sem už moc lidí nedorazí a můžeme si tedy v klidu vychutnat jak sopečný jícen Broma, tak vedle se tyčící zelený Batok. A výhled zpět přes pláň s klášterem zakončenou stěnou velkého kráteru, na jehož vrcholku identifikujeme podle stožárů místo ranní vyhlídky, je také velmi působivý.

Nahoru vystoupala dokonce i Jana se svojí hůlkou – podporována převážně Milanem – na vrcholku schodů jí vítá bouřlivý potlesk. Nad schody se mezitím utvořila fronta na sestup, raději ji předběhneme a sesouváme se dolů přímo prašným úbočím zvedaje kotouče sopečného popela. Ještě není ani 9 hodin, když se všichni zase setkáme u džípů, ale stěžejní část dnešního programu máme za sebou. Kolem desáté jsme zpátky v hotelu, rychle zhltneme snídani a pivo – po té prašné tůře je ho proklatě zapotřebí. A pak už nás čeká zase další mnohahodinový přejezd, napřed dolů z hor a poté až na samý východní cíp Jávy.

Cesta je zpestřena výhledem na další sopky – je jich tu na východě Jávy opravdu dost. A krátce po poledni máme konečně možnost vykoupat se v Jávském moři – už bylo také asi po 10 dnech na čase. Kupodivu toho využíváme jen my, František s Andreou, Lucie s Adamem a Marcel. A to je voda neskutečně teplá a pláž s na písek vytaženými vahadlovými čluny velmi malebná.

Ještě se stavíme na další „zbytečný“ oběd - výborné kalamari a studené pivo. Už za podvečerního šera projíždíme asi půlhodinu konečně lesnatou krajinou bez zástavby – jedná se o národní park Baluran, kde je prý možno potkat i levharta. Do našeho cíle, přístavu Banyuwangi, odkud zítra poplujeme trajektem na Bali, dorážíme už za tmy. Ale před odjezdem nás čeká ještě jedna sopka – proslavená sirná Kawah Ijen - a tím pádem další brzké vstávání. Snad i to způsobilo, že na večeři je nás snad jenom půlka výpravy, a to ještě značně chrchlající a kašlající.

10.7. 2012 Banyuwangi – Kawah Ijen – trajektem na Bali - Lovina.

Vstáváme po páté, v jídelně vyfasujeme snídaňové balíčky a kolem šesté nalézáme do přistavených džípů – my jedeme s Milanem, Přemkem a Bárou. První část cesty, ještě za tmy, celkem úspěšně proklimbáme. Ovšem po necelé hodince jsme krutě probuzeni nejen rozedněním, ale hlavně neskutečným poskakováním džípu po zcela rozbité vozovce. Takto se trhavě kolébáme ani ne rychlostí chodce aspoň půlhodinu, než to martyrium konečně skončí u vstupní boudy do parku. Jsme asi ve výšce 1800 m a čeká nás asi 600 m výstupu ke kráteru sirné sopky Kawah Ijen.

Vnitřnosti zřejmě trochu rozhozené kodrcavou cestou nás dva okamžitě zaženou do místních kadibudek, čímž jsme doslova prosrali placení za foťáky – ušetřený peníz tedy můžeme rozdat místním nosičům. Kawah Ijen je totiž jedno z nejextrémnějších pracovišť na světě – z kráteru sopky totiž zdejší nosiči vynášejí vlastnoručně nakutané náklady síry a poté snášejí zpět do údolí. Za den se dvakrát otočí a dostanou za to na naše peníze tak stovku. Takhle popsáno to vypadá jako mnoho jiných mizerně placených prací ve třetím světě, jenže...

Místo, kde si v kráteru nakopou a naloží svůj náklad, je neustále zahaleno mrakem sirných výparů, pak je čeká s až 80 kg těžkým nákladem ostrý výstup na hranu kráteru v podobně zamořeném prostředí a na závěr onen 600m hluboký sestup do civilizace.

Cestou nahoru potkáváme první nosiče, kupodivu se tváří docela vesele, ochotně zapózují fotografům, a jako protislužbu vezmou za vděk třeba cigaretou, i když někteří z nich nabízejí k prodeji i malé sirné sošky. Kolem cesty jsou občas odpočívadla, na které si chvílemi odkládají své břímě – dva koše naplněné sirnými valouny spojené bambusovou tyčí. Můj pokus o nadzvednutí nákladu skončil naprostým fiaskem, stejně tak Marcely. Pochopitelně už máme i svého samozvaného průvodce Achmeda, drží s námi krok, ale jinak celkem neotravuje.

Cesta je čím dál strmější, ač vzhledem k nadmořské výšce není ani moc vedro, pot se z nás jenom leje. Začínají se objevovat okolní vulkány, nejblíže je kužel opět další Merapi ( v indonéštině to znamená oheň ) vysoké 2800 m a v dálce se tyčí Gunung Roung – 3332 m.

Asi po hodině ostrého stoupání dorážíme k lesní boudě, kolem které odpočívají jak nosiči, tak turisté – museli vyrazit ještě daleko dříve než my. Achmed ohlašuje, že jsme u konce stoupání a má pravdu – dál už jdeme jen po mírně se zvedající cestě.

Vrchol kráteru ohlašují mraky, a to sopečné, takže chvíli nevidíme vůbec nic a jen kašleme a slzíme. Naštěstí se za chvíli rozptýlí a pod sebou máme krásné zelenomodré jezero zalévající dno kráteru. Nutno ovšem podotknout, že jde o kyselinu sírovou. Ale aby si člověk ten úchvatný pohled zdokumentoval, chce jistou trpělivost a sebezapření – sopečný dým každou chvíli zahalí jak jezero, tak pozorovatele. Dojdeme po okraji kráteru až k vrcholu strmé stezky, po které vystupuje řada obtížených nosičů z pekla dole – tam někde tušíme ve valícím se žlutošedém sirném dýmu vlastní lom. Milan předem řekl, že dále dolů se může jen na jeho pokyn a pod jeho vedením. Dnešní situace ovšem na sestup moc nevypadá, i když by někteří asi chtěli. Ale zrovna ve chvíli, kdy Jolana trochu nesměle sonduje situaci: „Tak co, Milane, půjdeme dolů?“, jsme zahaleni zatím nejhustším mrakem a slzíce a kašlajíce kvapně ustupujeme. Tak ještě pár fotek s nosiči a jejich náklady, rozdáme pár tisíc rupií a cigaret – není zřejmě většího požitku než si zakouřit při ostrém výstupu sirnými mraky – a vyrážíme na zpáteční cestu. Nakonec ke kráteru dorazili všichni včetně Báry a Lucie, které Hynek před chvílí odepsal: „Na ty čekat nemusíme, ty sem nedojdou“.

Během sestupu se naskytne ještě mnoho krásných výhledů na okolní sopky, mraky pod námi a dolů takřka utíkající nosiče, kteří nás hravě předbíhají. Na parkovišti je i hospoda, Bintang mají dokonce vychlazený, takže zpáteční kodrcavá jízda ubíhá ve větší pohodě než ráno. Cestou se ještě krátce zastavíme u kávové plantáže a prodejny medu, a pak už míříme do hotelu. Tam jen vyzvedneme bagáž a autobusem jedeme do přístavu. Vzali nás hned na první trajekt, takže krátce po poledni vyplouváme k asi 4 km vzdálenému Bali.

Po necelé hodince plavby zpestřené popíjením plechovkového Bintangu, pozorováním různých druhů indonéských plavidel a vyhlížením blížících se břehů hornatého Bali přirážíme k molu, vracíme se do autobusu a vyrážíme za dalšími zážitky druhé poloviny naší cesty.

Bali je dost jiný svět než Jáva, nejen časově, neboť je tu o hodinu více. Je to hlavně díky tomu, že zdejším dominantním náboženstvím je hinduismus, což s sebou přináší i jinou mentalitu obyvatel – pro nás to v neposlední řadě signalizuje hojný výskyt piva takřka všude ( k čemuž pochopitelně přispěl i zdejší turistický boom ). Přetrvání hinduismu, který dorazil na Bali z východní Jávy ve 14. století, se vysvětluje hlavně tím, že pro muslimské obchodníky a kolonizátory byl ostrov dost nepřístupný z důvodu nedostatku vhodných přírodních přístavů a i nezajímavý pro nedostatek obchodních artiklů – hlavně koření.

Směřujeme na východ kolem severního pobřeží a naší první zastávkou jsou termální koupele v Banjar Tegu. Jde o dva bazény nad sebou, do každého chrlí teplou sirnou vodu několik kamenných dračích hlav – o místo pod jejich tlamami je pochopitelně mezi návštěvníky největší zájem. Vykoupeme se, v restauraci nad bazény si dáme pivo a máme odtud pěkný výhled na barvité návštěvnictvo, mezi kterým ovšem nejvíce vyniká Alena neúnavně pobíhající se svým nepřehlédnutelným Nikonem kolem bazénu. O koupel sice nejeví pražádný zájem, zato musí zřejmě zvěčnit všechny domorodé lázeňské hosty, ač to pro ni přináší mnohá záludná nebezpečí – hlavně ohození objektivu sirnou sprškou způsobenou skokany do vody, v kteréžto zábavě vyniká specielně Adam.

Po hodince pokračujeme dále k blízkému chrámu Brahma Vihara Ashrama, jedinému buddhistickému na Bali, postavenému v 70. letech 20. století s podporou thajské vlády. Balíme se do nezbytných sarongů a instruováni Milanem, abychom se chovali s náležitou úctou, vystupujeme po schodech na nádvoří typickou balijskou chrámovou branou tzv. candi bentar (nahoře nespojenou, takže spíše připomínající dva pilíře) . Pěkný výhled na celý klášter a hornaté okolí slibuje věžička v rohu hradby – hned na ní lezu, ale najednou jsem se málem posral leknutím – nahoře je totiž gong, který se mi nečekaně hromově rozezněl přímo u ucha. Moje zděšení, že jsem do něj narazil, je naštěstí plané – kdo jiný než Alena se neomylně chopila paličky a než ji rozčílený Milan stihl zarazit, rozezvučela gong hned třikrát. Zaznamenávám nelíčené zděšení mezi mnichy před chrámem a rychle mizím dolů. Alena je ovšem jako obvykle uražena kritiky svého počínání a na jejich adresu vzkazuje, že jsou nevzdělaní, že neví, že v Barmě, kde ona byla, se to smí. Později jsem se v průvodci dočetl, že šlo o tzv. kulkul, tj. gong svolávající obecní shromáždění.

Prohlédneme si zbytek kláštera, několik zlatých Buddhů, stúpu, zahradu s takovým malým Borobudorem a vyrážíme za noclehem do Loviny, kam dojíždíme už za tmy. Rychle se ubytujeme a autobusem pokračujeme do blízké restaurace na večeři. A jelikož je coby úvodní na Bali placená, jedeme tentokráte pochopitelně všichni. A jídlo předčilo všechna očekávání, výběr ze spousty talířků a mističek s masem, kuřaty, plody moře, špízy (satay), omáčkami pálivými i nepálivými – no všechno se to nesnědlo ani náhodou. Přestávky mezi jídly byly zpestřeny tanečnicemi legong – v tomto pro Bali nejtypičtějším tanci mají hlavní význam gesta jejich neobyčejně variabilních prstů a koulení očí – obého by našinec nedosáhl ani náhodou. Během večeře se kromě jiného dozvídám od Lucie, které hlavně byla určena Alenina poznámka o nevzdělanosti, že má za sebou bakalářské studium mrtvého jazyka akkadštiny...

Po návratu ještě sháním v naší ulici pivo, což tu opravdu není problém, horší už je to s vracením drobných, nakonec byl hospodskou povolán okolo jedoucí motocyklista, který po čase konečně kýžený obnos odněkud přivezl.

11.7. 2012 Lovina – Ubud.

Před snídaní se stihneme vykoupat na černé pláži mezi vahadlovými domorodými čluny a místními psíky – na muslimské Jávě jsme o tato nečistá stvoření ani nezavadili. Posnídáme velmi dobré ananasové a banánové palačinky, koukneme se na skákající delfíny, které nafilmoval František, který se s Andreou a Jolanou jako jediní zúčastnili ranního delfíního safari, a zase razíme dále.

Během jízdy k prvnímu hinduistickému chrámu – Chrámu mrtvých - nás Milan seznamuje se základními rysy balijského hinduismu. „Chrám mrtvých“ zní pro naše uši velmi tajemně, na Bali je ovšem tento chrám – pura dalem - prakticky v každé vesnici. A není sám, doplňují ho hlavní vesnický chrám – pura desa a trojici uzavírá chrám předků – pura puseh. Ten bývá na nejposvátnějším místě vesnice, tj. nejblíže k horám. Naopak chrám mrtvých bývá na místě nečistém, čili směrem k moři. Ten náš je ve vesnici Jagaraga a vítá nás u něj rázovitý muž v bílém s výraznými tesáky a též smyslem pro humor. Je to místní pemangku čili vesnický kněz a správce chrámu v jedné osobě. Během jeho barvitého výkladu se dozvídáme, že chrám je zasvěcen bohu Šivovi, který spolu s Brahmou a Višnuem tvoří trojici nejvyšších bohů hinduistického panteonu. Jelikož jsme ovšem v muslimské Indonésii a ta má v ústavě zakotvenu existenci jediného boha, je tu tato trojice chápána jako vtělení jediného nejvyššího boha s nevyslovitelným jménem – takže se vlk nažral a koza zůstala celá. Kromě toho je tu ovšem nespočetné množství dalších bohů a démonů, bůžků hor, řek i jezer, z nichž mnozí mají svůj původ v předhinduistickém animismu. Dále se dozvídáme též o indickém kastovním systému – na rozdíl od indických pěti kast jsou tu jen čtyři – chybí zřejmě ti nejníže postavení nedotknutelní. Zato každá kasta má i svůj vlastní jazyk a vlastní systém přidělování jmen. I kalendáře jsou na Bali tři – kromě lunárního je tu hinduistický saka posunutý zpět o 80 let a lunární wuku, v kterém se ovšem vyznají jen nejvyšší kněží. Jak je vidět, život na Bali nebude zrovna jednoduchý.

Na zdech kolem chrámu jsou vytesány výjevy, které byste v hinduistické svatyni asi neočekávali – letadla, automobily, bicykly – Alena může být konečně spokojena, když je nenašla v Borobudoru z 9.století. Je to památka na boje s Holanďany, které tu probíhaly v letech 1848 a 1849. Po počátečním vítězství Balijců se ale situace rychle obrátila, chrám byl tehdy zničen a při jeho pozdější obnově se už na něj Holanďané dostali i se svými moderními dopravními prostředky. Na závěr se nám pan Kt. Suradnya ještě za pomoci názorné malůvky pokusil vysvětlit náboženský význam svastiky tedy hákového kříže, předvedl několik jogínských poloh a kouzel, přivolal za pomoci svého malého syna či spíše vnuka kudlanku nábožnou a rozdal vlastnoručně sepsanou historii chrámu – rádi jsme mu přispěli něco do chrámové kasičky. Ale už se mu hrnou místní s obětinami a my se tedy loučíme – byla to docela zajímavá a příjemná hodinka.

Stoupáme do hor a počasí podle toho začíná vypadat – jasnou oblohu střídají temné mraky. Na zastávce u vodopádu Gitgit to ještě jde – v mlžném oparu stoupajícím z okolní džungle působí stříbrná stužka vodopádu velmi malebně, obzvláště průhledem přes hinduistickou bránu. Cesta k němu vede mezi rýžovými políčky a obligátní řadou krámků se sarongy, batikami a naštěstí též pivem – objevujeme místní značku Bali Hai. U tůňky, do které vodopád dopadá, je několik hinduistických svatyněk a rostou tu obří kapradiny, dalo by se i vykoupat, ale pouští se do toho jen místní omladina.

Při další cestě do sedla nad jezerem Buyan se už zcela zatahuje, takže místo okolních sopek pozorujeme – se značným respektem – řádění přidrzlých makaků. Sjedeme k jezeru a krátce si prohlédneme – takřka v ilegalitě – další hinduistický chrám, zřejmě Pura Tabun, opět s dvojitou branou candi bentar a s krásně zlacenou vstupní branou a výraznou pagodovitou věží meru s jedenácti stříškami nad sebou – to je ostatně typický prvek všech balijských chrámů. Bohužel okolní sopky se skrývají v mlze, což platí i u dalšího jezera Bratan. Na jeho břehu stojí náš dnešní hlavní cíl, vodní chrámový komplex Pura Ulun Danu Bratan. Patří mezi 10 balijských směrových chrámů a je zasvěcen bohyni jezera Bratan Dévi Danu ( směrové chrámy označují jak jednotlivé světové strany, tak různé význačné body na ostrově ). Celý objekt se skládá z několika svatyň, ale nejmalebnější – a též nejfotografovanější - jsou dva chrámky na ostrovech při břehu, ten vyšší opět s meru o 11 stříškách. Je tu docela ruch, filmaři, svatby, ale též kýčovitě zbarvené šlapací labutě – to už asi k chrámovému životu patří.

Následuje bufetový oběd za 75 000 rupií, kupodivu se všemi účastníky – že by už došly paštiky? Během další cesty se rozprší, což přetrvává i při návštěvě posledního dnešního chrámu Pura Taman Ayun, který byl v 17. a 18. století státním chrámem královstí Mengwi. Vlastní centrum chrámu je obehnáno vodním příkopem, nakupení věží meru je tu zatím největší, ale déšť a začínající tma výsledný dojem trochu kazí. Při odchodu si překvapeně všímáme cedule zakazující vstup menstruujícím ženám.

Ale dnešní nabitý program ještě nekončí – čeká nás večerní představení tzv. opičího tance kecah. Jelikož prý trvá jen hodinu a je to přece jen jeden z nejznámějších fenoménů Bali, jdeme se tentokráte podívat. V první řadě s lahví piva (naše čtyřka si raději sedla do čtvrté, aby nemusela setrvávat v naší pro ně zřejmě nečisté společnosti, ač Alena z této pozice nic moc nenafotí). Je to docela poutavé – sbor sedících mužů rapujících „čak,čak,čak“ a komíhajících rukama, jejichž les se koordinovaně naklání hned na jednu, tu na druhou stranu, mi ale připomíná spíše pohyb ptačího hejna než rozhádané opičí stádo. Každopádně je to podívaná velmi sugestivní, i když chór tanečníků vlastně jen doprovází děj Rámajány s obligátním Rámou, Sítou, Hanumanem a démonem Ráwanou. A celý večer vrcholí ohňovým tancem (sanghyan jaran). Po jevišti jsou rozházeny slupky kokosových ořechů, polity benzínem a zapáleny. Mezitím se tanečník dostane do transu a na jakoby malém koni se vřítí do ohně, který divoce rozdupe. Celá akce se několikrát opakuje, po každém vstupu je ohněborec odvlékán a kříšen z extáze. Nedokážu to zcela posoudit, ale Milan tvrdí, že ten trans není nijak předstíraný.

Je konec, závěrečné foto s Ráwanou a ohňovým tanečníkem, a můžeme vyrazit na nocleh do Ubudu, kulturního centra Bali. Nocležište je excelentní, zahrada připomínající chrámový okrsek, tradičním balkónem opatřené pokojíky – v tom našem by se vyspalo aspoň 6 lidí. Na večeři v centru už nejedeme, napřed se snažíme najít něco u stánků na ulici, ale pak nás Milan nasměruje do blízkého warungu. Jsme tam sami dva a i přes počáteční nesouhlas hostinského psa se najíme a napijeme levně a kvalitně - ještě si pár piv pochopitelně odneseme na naši verandu. Majitelé celé té hotelovo-chrámové zahrady už spí venku na terase, takže musíme být zticha, což není problém, protože už toho máme za celý den docela dost, takže si v klidu dopijeme pivo na balkónku a zalehneme.

12.7. 2012 Ubud a okolí.

Skvostná snídaně (toasty, palačinka, ovoce) donesená ráno přímo na balkón nás zase probudila - ne tak ovšem všechny ostatní. Včerejší příval chrámů část výpravy zřejmě unavil. Takže na ranní výpravu do tzv. Opičího lesa na okraji Ubudu jede jen část. Opice po ránu jsou až nepříjemně živé a vlezlé, vybírají si jak Milana, tak Andreu – nás si moc nevšímají. Naštěstí, někdy se mezi sebou při boji o svého turistu i žárlivě servou, a Andreu dokonce poškrábou. Kolem bohužel zavřeného chrámu mrtvých Pura Dalem Agung Padang Tegal obklopeného děsivými kamennými démony sestoupíme po schodech a mostě střeženém kamennými draky k dalšímu chrámku a bazénu ve stínu obřích banyanů – stráž tu zastávají kamenní prsatí a falusoidní skřeti, kteří zřejmě svou děsivostí zahnaly i opice, takže je tu klid.

Z lesa vycházíme kolem pohřebiště s náhrobky ozdobené svastikami, kde už se to makaky zase jen hemží – naštěstí se místo nás věnují štvanici na neopatrného psa, který se sem nerozvážně zatoulal a teď urychleně pádí pryč s opičí bojůvkou v patách.

S druhou částí výpravy (Martin se Soňou a rodina Heinekenů) se setkáváme v centru Ubudu na hlavní křižovatce, kde se nachází Puri Saren Agung – palác dříve vládnoucí rodiny Sukawati. Tento rod si dodnes zachovává jistou moc, i když zdaleka ne takovou, jako např. sultán v Yogyo. Přístupný je jen dvůr s tradiční bránou – večer se tu odehrávají různá folklórní představení. Pokračujeme do chrámu bohyně Saraswati s krásným lotosovým jezírkem a opět mnoha vytesanými démony, ale i maskami na jejich vyhánění. Po krátké odbočce k „rise fields“ – rýžovými políčky posedlá Alena je ovšem momentálně ztracená – končíme v chrámu Pura Gunung Lebah, skrytému v lese nad návrším – je tu krásný klid.

Z prohlídky galerie Antonia Blanka se omluvíme, je totiž třeba urychleně vyřešit hrozící finanční tíseň – nakonec se nám podařilo směnit i 20dolarovky z minulého století, které prý v Indonésii neplatí! Pomalu se vracíme k paláci po jedné ze dvou hlavních tříd Ubudu – je vidět, že město je nejen centrem umění, ale i turismu, míjíme spoustu hotelů, restaurací, galerií, krámků, cestovek, malířských a sochařských dílniček. Ovšem hinduistický ráz města je i přes jeho kosmopolitismus převažující, na každém kroku narážíme na obětiny před chrámky i jen ta volně se povalující na chodníku před obchody. V Ubudu žije i početná bělošská menšina – Milan se o ní ale vyjadřuje dost pejorativně.

Před warungem, kde má být oběd, objevujeme ztracenou Alenu – právě se věnuje detailnímu focení prodavačky nožů postižené ohromným voletem... Ve warungu je docela plno, ale nakonec se natlačíme k jednomu stolu – sedí se zde na zemi a konzumuje pečené prase, což je na muslimskou Indonésii dost nečekané. Bintang pochopitelně nemůže chybět.

Odpolední program pokračuje řezbářskou dílnou, kde mnozí podléhají nákupní horečce. Není celkem divu, výtvory zdejší řezbářské rodiny jsou moc pěkné. Dalším cílem je Goa Gajah, tedy tzv. Sloní jeskyně, s přilehlým lázeňským bazénem, kde se věřící očišťovali pod proudy vody tryskající z pupků kamenných prsatic. Do posvátné jeskyně se vstupuje obří tlamou do skály vytesané populární balijské čarodějnice Rangdy či nějaké jiné podobně děsivé příšery, uvnitř nás kromě tří lingamů vítá i oblíbený Ganéša se sloní hlavou. Kluzkou pralesní stezkou prolézáme kolem malého buddhistického chrámku a několika skalních svatyněk k dalšímu pralesnímu chrámu. Je šero, začíná trochu pršet, atmosféra je tu docela tajemná.

U zlatého hřebu dnešního okruhu, královských hrobek Gunung Kawi, už ale bohužel prší vydatně. Takže spíše než na obdivování mohutných skalních hrobek v soutěsce řeky a okolních rýžových teras se musíme spíše soustředit na to, abychom si nerozbili hubu. Tohle působivé místo, které je mimochodem čekatelem do zápisu památek UNESCO, bych doporučil k pozornosti tvůrcům nějakého dalšího pokračování Indiana Jonese.

Na večeři si s Marcelou skočíme do včerejšího warungu, místní pes už je dnes naším kamarádem, hospodský je podle svých slov bratrem majitele našeho ubytovacího zařízení. Jedinými návštěvníky kromě nás je párek Rusů, ti se ale staví jen krátce, mají jiné starosti – jejich parťák se naboural na motorce a leží v nemocnici v Ubudu.

13.7. 2012 Ubud - Candidasa.

Opouštíme příjemné pokojíčky v Ubudu a směřujeme na sever k moři – Ubud je sice kulturním centrem Bali, ale je ve vnitrozemí a Bali bez moře přece jen není ono. Cestou ale máme v plánu ještě několik chrámů, z nichž ten v Besakihu je takovou hinduistickou Mekkou Bali. Ale je pátek 13. a podle toho se věci také vyvíjejí. Začíná pršet, takže při focení zamlžených rýžových políček mi podjedou nohy a můžu mluvit o štěstí, že jsem si jen narazil prdel a zhmoždil palec u ruky – vyražený foťák se naštěstí zastavil pár centimetrů nad zaplavenou rýží. Další zastávka je v kořenářské zahradě, z jejíž nabídky mě nejvíce zaujaly hřebíčkové cigarety. U chrámu Pura Kehen prší už vydatně, mojí náladu ovšem zvedá Alenino lamentování, že tohle je tedy katastrofa, přičemž vyčítavý tón jejího hlasu nás nenechává na pochybách, kdo za to může. V chrámovém okrsku je možno se trochu schovat pod mohutným stromem, který ale trochu mate, protože mezitím déšť ustal a teď prší naopak pod stromy. I v deštivém provedení je ale chrám umístěný na terase na pokraji džungle velmi působivý a tajuplný, nejstarší části jsou vydatně obrostlé zeleným mechem.

V zastřešeném altánu na pokraji vesnice nás upoutá skrumáž divoce pokřikujících lidí – jde o kohoutí zápasy, původně pořádané v chrámech k uctění bohů, nyní už ale plně v režii gamblerského šílenství. Milan varuje, abychom se tam drželi zkraje, sázející jsou opravdu rozvášněni na nejvyšší míru, hulákají jeden přes druhého a mávají svazky rupií ve vztyčených pažích ( nad nimi se ovšem tyčí ještě Alenin Nikon či možná Canon ) – jaký mají sázky řád se mi ale naprosto nepodařilo odhalit. Na kohouty přes hradbu těl taky není vidět, tak jsem si aspoň vyfotil přívětivé vrátné u vchodu.

Vedle kohoutiště je příkré schodiště střežené nágy a obřadními slunečníky, což pochopitelně značí cestu k dalšímu chrámu. Schody jsou ale kluzké a tak to vzdáváme – přece jen je ten pátek 13., což nám před chvílí připomněl i zdánlivě přivázaný pes, který ostře vyjel po Jolaně – naštěstí do krve to nebylo. Odvážlivci, kteří pronikli až nahoru jsou ale nadšeni – probíhá tam oslava narozenin chrámu, takže je zaplněn slavnostně oděnými hinduisty přinášejících pyramidovité obětní mísy s ovocem.

Déšť sice ustal, ale při cestě do vyšších poloh k jezeru a sopce Batur ho vystřídá mlha, takže z vyhlídky na sopku a jezero není nic. Musíme tedy vzít za vděk aspoň dalším „zbytečným“ obědem, kterého se opět zúčastňují i naši hladovkáři.

Chrám Pura Ulun Danu Batur, zasvěcený bohyni kráterového jezera, je prý po Besakihu druhý nejdůležitější na Bali – zároveň je severní směrový. Ale kdybych se tu nějak zhmotnil bez povědomí o své poloze, nikdy bych v té mlze netipoval, že jsem na Bali – možná tak severní Japonsko. Lonely Planet ovšem tvrdí, že mlhy dodávají tomuto místu atmosféru, takže to tu nebude asi řídký úkaz. Něco na tom je, jedenáctistříškové meru i vstupní brány vynořující se znenadání z mlžného přísvitu jsou docela přízračné. Navíc jsme tu sami - počasí odradilo všechny ostatní návštěvníky kromě buddhistického mnicha u čínského chrámku. A jelikož o výhledu na sopku si můžeme nechat jen zdát, vezmeme zavděk alespoň zajímavým obřím smetištěm vedle chrámu – tak končí veškeré obětiny.

Při zpáteční jízdě se jezero na chviličku ukázalo, než jsme ale stihli vyběhnout z busu, opět se stihlo zahalit. Alena lamentuje, že z Besakihu nebude mít žádné fotky, a Milan jí vychází vstříc – návštěva „matky balijských chrámů“ je odložena na zítřek. To se ale moc nelíbí dost velké části výpravy, která zdá se má už chrámů dost a radši by zítra dala přednost koupání. Mnozí už ani nejdou do tzv. soudního paláce Taman Gili v městečku Klungkung, což jsou vlastně zbytky paláce místních vládců z 18. století. Kromě pěkné hlavní brány kori agung s tradičně uzavřenými vraty stráženými démonem Bhomou je jeho ústřední budovou poněkud čínsky působící altán Balé Kambung. Je postavena na ostrůvku obehnaném vodním příkopem – v ní, ale hlavně v rohovém altánu Kerta Gosa jsou velmi pěkně zrekonstruované nástropní malby – takový wayangový comics zobrazující různé příběhy z hinduistické mytologie a obzvláště bohatou galerii děsivých trestů, čekajících na hříšníky z zásvětí – výzdoba pro soudní palác jistě navýsost patřičná.

Konečně dorážíme k moři – na obzoru se tyčí pochmurná silueta ostrova Nusa Penida, domova zlých duchů. Ochranou proti nim je směrový jihovýchodní „netopýří“ chrám Goa Lawah, ale nezájem výpravy je už převažující.Je to škoda, chrám s netopýří jeskyní za obětištěm je ve večerních červánkách velmi podmanivý. Asi za to může i dnešní podivné počasí, i když tady u moře je už zase docela pěkně.

Při cestě do místa ubytování v Candidase začínají padat návrhy, které mě dost překvapují – vypustit Besakih a zůstat u moře. Milan to však zvládá velmi takticky – po poradě s řidiči vyjedná po zítřejším výletu návrat do hotelu, takže kdo chce, nemusí nikam jezdit a celé dopoledne se koupat. Snad jsou tedy všichni spokojeni a při večeři si mohou vychutnat kromě obligátního tance legong i bojový tanec baris, jehož malý protagonista ověšený cetkami s nohama vytrčenýma od sebe děsí své protivníky hlavně trhavými pohyby a pochopitelně balijskou specialitou - koulením vypoulených očí. Tento tanec se provozoval výhradně na vnitřních chrámových nádvořích, kam je nevěřícím cizincům vstup zapovězen.

I dnešní nocleh ve stylových bungalovech na břehu moře je opět moc pěkný.

14.7. 2012 Candidasa - Besakih - Amed.

My do Besakihu jedeme – nenavštívit ho by nám přišlo jako vypustit Svatého Petra při návštěvě Říma. Jinak se kromě „čtyřky“ přidává jen Jolana. Že by se počasí zrovna zlepšilo, to se zrovna říci nedá – v 7,30 lezeme do autobusu za deště. Alena opakovaně zasypává Milana výhružnými otázkami typu „Jaká je předpověď pro Besakih?! Ale chceme jen pravdu, čistou pravdu!“ Snad jí náladu trochu zvednou alespoň přípravy na hinduistický pohřeb, které cestou míjíme – dle jejích slov je totiž smůla, že je tu málo pohřbů, to její kamarádka měla loni štěstí, bylo tu hodně pohřbů...

Asi po hodině a půl jsme na místě – les věžiček meru na terasách před námi ohlašuje nejsvětější místo Bali, chrámový komplex Besakih, „matku všech balijských chrámů“. Počasí je typicky aprílové, chvíli svítí slunce, chvíli pěkně leje. Má to ale i své výhody, nejsou tu prakticky žádní turisté, jen místní věřící přinášející obětiny. Po schodišti lemovaném na obou stranách množstvím soch stoupáme k otevřené bráně candi bentar ústředního chrámu Pura Penataran Agung. Sochy jsou, jak je na Bali zvykem, obaleny barevnými závoji. Z vrcholu schodiště se naskýtá velmi pěkný výhled na spodní chrámy. Za ní je další nádvoří zakončené uzavřenou hlavní branou a za ní vlastní vnitřní nádvoří, kam bychom už zřejmě neměli chodit, ale díky tomu, že se k nám přidal místní samozvaný průvodce, podaří se nám tam vedlejší brankou vniknout. Nádvoří je podobně jako u všech ostatních chrámů na Bali obklopeno pagodami meru a zastřešenými altánky, tzv. balé, v nichž se před deštěm skrývají meditující věřící. Jiní, zřejmě ve víře méně vlažní, vykonávají obřad bez ohledu na déšť na otevřeném nádvoří před obětištěm zdobeným obřadními slunečníky – dnes ovšem spíše deštníky.

Uličkami mezi chrámy vystoupáme až na horní terasy, se shora je les meru snad ještě malebnější. Těch chrámů je tu podle některých údajů 22, podle jiných 30 (tento rozpor zdá se nejvíce znepokojuje Marcela, který chce mít vždy vše akorát). Ovšem samotná Gunung Agung, nejvyšší hora Bali – pochopitelně činná sopka – na jejímž svahu je celý komplex postaven, se urputně skrývá v mracích.

Asi po hodině a půl se vracíme k autobusu a vyrážíme na zpáteční cestu. Ta se díky defektu na kole trochu protáhla, ale zlaté balijské ručičky si s tím rychle poradily a krátce po jedné nakládáme koupací frakci a vyrážíme na další cestu z jihovýchodního pobřeží na severovýchodní. Cestou se stavíme ve vesnici Tenganan, kam se kdysi uchýlili původní obyvatelé Bali, kteří se nechtěli vzdát své animistické víry a odmítli přijmout hinduismus a kastovní uspořádání. Dnes už mi ale osada těchto tzv. Bali Aga připadá jako každá jiná včetně hinduistických chrámků a kohoutích zápasů – k těm jsme se tentokráte dostali na dosah. Soupeřící kohouti s na pařáty přidělanými nabroušenými ostruhami jsou si navzájem představeni a zřejmě též dostatečně vydrážděni, padnou poslední sázky, a už jdou po sobě – je to krátký proces, během snad tří vteřin sebou jeden bezmocně škube v prachu – no, jdu se radši poohlédnout po nějakém etnickém pivu.

Asi po půlhodince další jízdy se konečně koupeme i my, na malebné větrné pláži mezi skalisky, i s obědem v plážovém warungu. A že si to tady v těch vlnách užíváme. Čas už docela pokročil, po dvou hodinách musíme dále, cestou se ještě stavíme v Tirtagangga v tzv. královských koupelích, což je soustava jezírek, můstků, chrámků a různých fontán, založená místním rádžou v roce 1943. Alena nešťastně bloudí mezi rybníčky a marně hledá Milanem slibovaná rýžová políčka - které jsou pochopitelně hned za plotem ohraničujícím areál.

Už pomalu za tmy dorážíme do Amedu, kde bychom si po dva poslední dny pobytu měli konečně vydechnout, nikam se nestěhovat a v poklidu relaxovat na březích Indického oceánu. Z terasy hospody působí zátoka velmi slibně, ovšem předem naštvané Aleně to prý připadá jen jako nějaké jezero... Ubytování je tentokrát rozhozené na tři místa, nás si Milan nechal na konec s tím, že má pro nás něco speciálního.

A speciální to opravdu je – sice napřed musíme s kufry vylézt po dosti strmém schodišti, ale tam na nás čeká krásný bungalow s terasou s ratanovým stolkem a křesílky a s nádherným výhledem na moře, o úžasné noční jižní obloze ani nemluvě. Také sprcha na lávových kamenech je docela originální. A když se vyřešil i problém s nefungujícím ovládáním ke klimatizaci, můžeme se v klidu vrátit dolů do hospody ke konzumaci „very cold beer“ a výtečném kuřeti po balijském způsobu tj. v kokosovém zábalu. Normální zbytek výpravy vypadá též spokojeně a díky místním koktejlům Sama Sama Up docela rozjásaně – jen Čtyřka sedí pochopitelně u svého separátního stolu a dlouho se nezdrží.

15.7. 2012 – Amed – výlet k chrámu Pura Lempuyang Luhur.

Na snídani nás čeká překvapení. V naší hospodě Sama Sama nás nechtějí, patříme prý do sousední Divers Cafe. Po chvíli zmatků se to vysvětluje – naše bydliště ve svahu za silnicí patří opravdu té potápěčské kavárně, což jsme včera vůbec netušili. A většina ostatních snídá ještě jinde – naštěstí všechny ty tři podniky jsou vedle sebe.

Dopoledne trávíme povalováním přímo před hospodou na pěkné černé pláži s domorodými vahadlovými čluny a šnorchlováním. Stojí to tu opravdu za to, korály začínají hned u břehu a výběr barevných ryb je bohatý. Někteří včetně Marcely viděli i malé žraloky, to mně se bohužel nepoštěstilo. Před polednem vyrazíme na kopec naproti pláži, který slibuje pěkný výhled. A opravdu – pohled na Gunung Agung (3142 m) tyčící se v plné kráse nad naší nádhernou zátokou konečně vynahradil všechna předchozí mlžná příkoří.

V poledne Milan vyjednal pro zájemce výjezd k východnímu směrovému chrámu Pura Lempuyang Luhur. Napřed se nám do toho moc nechtělo, hlavně s celkem jasnou perspektivou, že pojede jen Čtyřka, ale Milan nás nakonec přesvědčil. Jedeme skutečně v očekávané sestavě, takže je nám vyslechnouti tradiční škorpení mezi Nikonisty a Canonisty, což je ale skoro příjemnější než nepřetržitý tok Aleniných dotazů směřovaných na Milana, často hraničících s výslechem např. „A co ty si myslíš o té zdejší víře v duchy? Ty tomu opravdu věříš anebo si taky myslíš, že se celý ostrov zbláznil?“

Pura Lempuyang Luhur je postaven ve výšce přes 700 m pod vrcholkem hory Gunung Lempuyang a cesta vzhůru podle toho vypadá – strmé ostré serpentiny, navíc poněkud nepochopitelně ve velké oblibě motorkářů. Chrám je postaven na třech terasách, spojených příkrými schodišti. Na druhé terase je dvoudílná brána candi bentar, kterou je zespoda pěkně vidět kori agung, tedy hlavní bránu na třetí terase. K ní vede trojité schodiště lemované ochrannými nágy – vlnícími se hady s dračí hlavou. Za branou je poměrně malé nádvoří vlastního chrámu s několika tentokrát pouze třístříškovými meru a obětišti obalenými oblíbenou žlutou látkou. Kromě nás a jednoho hinduisty, možná místního kněze, tu nikdo není. Pohled dolů přes chrámová schodiště, terasy a otevřenou bránu stojí za to, a byl by jistě ještě působivější, kdybychom skrz tu bránu viděli Gunung Agung – ale opět už nám ho kryjí mraky. Ale i přes ně je trochu vidět alespoň oceán na jihu.

Na zpáteční cestě je konečně Alena na vrcholu blaha – hned dvě zastávky u terasovitých rýžových políček v plném slunci. Je z toho tak unesena, že se nechá vysadit asi 5 km před cílem na pokraji Amedu – ten je totiž pěkně roztahaný, ale v podstatě to je řada baráků, obchodů a warungů kolem silnice. Co tam chce vidět tak zajímavého mi není moc jasné, ale to už je její věc.

My se naopak už nemůžeme dočkat moře, takže po rychlém Bintangu se opět zanořujeme. Je odliv, což by zase tolik nevadilo, ale voda je dost zvířená – dopoledne to bylo výrazně lepší. František s Andreou za doprovodu potápěčského instruktora Milana ovšem vyrážejí na dobrodružnější podnik – nováčkovský hloubkový ponor do 12 metrů. Předchází tomu asi hodinové strojení do neoprénu, nasazování ploutví, kontrola masek a připínání bomb – evokuje mi to přípravu středověkých rytířů na turnaj. Konečně je vše hotovo a trojice vyráží rozvážným krokem novodobých gladiátorů ke břehu. Po pás ve vodě proběhne poslední kolo instruktáže a pak už nám mizí v hlubinách. Jdeme si také ještě jednou zašnorchlovat a po vynoření koukám, že František je už na břehu. Jdu se zeptat na zážitky a zblízka vidím, že vypadá trochu šedivě. Není divu – na dně nějak selhal ventil, vzduch začal ucházet, rázem se nemohl nadechnout a jen rychlý zásah Milana situaci zachránil – zážitek to musel být určitě pekelný.

V podvečer si vyměníme opět nějaké peníze – v Amedu je kupodivu hned několik směnáren. A pak už je tu soumrak, strávený u pivka na terase Sama Sama se zadumaným výhledem na potemnělé moře a pomalu se rozsvěcující světla nad zátokou – se západem slunce se protější kopec rozbliká blesky foťáků – Gunung Agung v zapadajícím slunci je jistě úchvatný, ale ten vychlazený Bintang na stole též není k zahození. Mimochodem, naše chladící pouzdra na láhve tu plní neocenitelnou službu. Pomalu se scházejí ostatní, srážíme stoly a nastává další příjemný večírek. Ovšem naše volba steaku na černém pepři byla zatím asi nejďábelštější, do čeho jsme se tu pustili – ovšem s čestnou výjimkou snídaňové papričky hned první den v Jakartě. Dnes se většina lidí rozchází dost brzy, vyrážejí v 5,30 na potápěčský výlet do Tulambenu k vraku americké lodi Liberty z druhé světové války, protože ráno jsou tam prý k vidění největší ryby. Napřed jsme s tím také trochu koketovali, ale vzhledem k tomu, že druhá várka pojede v 9 hodin, dáme si nakonec ještě jedno u stolu a další s sebou na terasu - a tím je rozhodnuto.

16.7. 2012 Amed – výlet do Tulambenu.

V 9 vyrážíme s Bárou, Přemkem a Čtyřkou, ostatní zřejmě skutečně vstali. Cesta podél pobřeží trvá asi hodinu, na levé straně po většinu jízdy dominuje Gunung Agung. První dojem z Tulambenu není nic moc – přístup do vody vypadá dost nebezpečně, velké kameny, o které se tříští vlnobití. Podle znavenosti našich kolegů - Láďa spí na stole, většina ostatních relaxuje na lehátkách u bazénu – soudíme, že jsme to asi s tím ranním přispáním udělali dobře. Moře ráno bylo prý rozbouřené a viditelnost tím pádem nic moc.

Všude po břehu i ve vodě se to hemží neoprénovými postavami s aqualungy – takže si dáme pivo v místní divers hospodě a jdeme na to také – alespoň se šnorchly. Zdá se, že trochu poklidnější vstup do vody je asi tak 200 dál, takže tam vyrážíme. Své brýle tu ovšem musím nechat, takže cestu po břehu absolvuji ve svých dioptrických potápěčských – vypadám asi trochu jako poťouchlík. Milan posléze dává k dobru historku o svém kamarádovi, který o všechny své normální brýle přišel v Chorvatsku, takže tímto způsobem musel odřídit zpáteční cestu, pochopitelně za mnohonásobného stavění policií.

Potopená loď by měla být asi 100 m od břehu, ale najít ji je dost těžké. Po několika okruzích konečně narážíme na hojnější výskyt ryb a také sloupy bublin ode dna signalizují, že tam aqualungové kolem něčeho rejdí. Pak se poblíž objevuje Láďa, několikrát se potopí a pak na nás mává – kýžený vrak je konečně nalezen. Leží šikmo na útesu, od 3 do 30 metrů pod hladinou, my se pochopitelně motáme kolem té horní části. Průzkum spodních partií necháváme povolanějším, mezi které se i po včerejším hrůzném zážitku zařadil opět František s Andreou, tentokrát už bez nehod. A jsou tam docela dlouho, snad až 40 minut. My se mezitím vydáváme na průzkum zdejší korálové zahrady, ale nutno říci, že ta naše před hospodami v Amedu mi přijde daleko zajímavější – barevnější a bohatší na ryby.

Zbytek času před odjezdem tedy trávíme konzumací Bintangu a sledování invaze z hlubin – další a další vlny podmořských těžkooděnců se hrabou z moře příbojem přes kluzké šutry a celý výjev malebně rámuje silueta sopky Rinjani na obzoru, se svými 3726 m nejvyšší hory ostrova Lombok.

Cestou do Amedu se zastavíme na další „zbytečný“ oběd, na větrné terase s krásným výhledem na Gunung Agung – Čtyřka se nás zřejmě tak štítí, že raději sedí dole. Milan nás seznamuje s historií lodi Liberty – v lednu 1942 byla torpédována u Lomboku, podařilo se jí ale doplout až sem a najet na mělčinu, kde postupně rezavěla až do roku 1963, kdy jí zemětřesení shodilo do moře.

V Amedu nás čeká příjemné překvapení – odpolední moře tentokráte není zkalené a nakonec je z toho nejkrásnější šnorchlování za celé ty dva dny. Milan s Lucií potkali dokonce kromě žraloka i velkou želvu a to už je prý na Bali docela vzácnost. Nás zase potěšila místní růžovofialová slepice potulující se po pláži, prý opatření jejích majitelů proti krádeži.

Poslední večer na Bali – jak jinak než v tradiční hospodě. Škoda, tady bychom ještě pár dní vydrželi.

17.7. – 18.7. 2012 Amed – letiště v Denpasaru – Jakarta – Dubai - Praha.

Poslední přesun na Bali – na letiště poblíž hlavního města Denpasaru. Ale vzhledem k tomu, že letadlo do Jararty letí až někdy v 18 hodin, zajedeme si ještě na úplný jih ostrova, který je před nečistými silami zrádného oceánu pochopitelně ochraňován jižním směrovým chrámem – Pura Luhur Ulu Watu. Rychlost přesunu na Bali si nijak nezadá s poměry na Jávě, takže těch necelých 100 km nám trvá přes tři hodiny – nejhorší je to v okolí hlavního města Bali Denpasaru – možná už v něm. Konečně jsme z toho venku a po krátké občerstvovací zastávce v McDonaldu (nic pro nás) konečně vjíždíme na jižní poloostrov Bukit, který je na rozdíl od jinak převážně sopečného zbytku ostrova vápencový a tudíž daleko vyprahlejší. A právě na bílé špici jednoho z vápencových útesů, tyčícího se snad 100 metrů nad mořem, se tyčí chrám Ulu Watu. Scenérie je to velmi působivá – strmá skála porostlá tropickou vegetací korunovaná třístupňovými chrámovými věžičkami, o jejíž úpatí se tříští příbojové vlny. Ani není divu, že chrám je jedním z nejposvátnějších na Bali. A jeho nejspolehlivějšími strážci jsou zřejmě místní makaci, aspoň podle toho, kolikrát jsme varováni jak Milanem tak místními – dokonce mě neustále vybízejí k sundání brýlí, které jsou prý jejich obzvláštní pochoutkou. Předpokládám, že se to týká spíše slunečních, ale přece jen nepohrdnu na cestu holí a kapsy si naplním kameny. Při focení panoramatu moře s chrámem se neustále ostražitě ohlížím, ale opice zatím nikde. Za chrámem se dá ještě po okraji skály pokračovat, i odtud výhled stojí za to. Je pěkné dusno a dramatická obloha nad mořem věstí bouři, za chvíli se dá i do deště, raději se vracíme k autobusu, a konečně kolem opic. Ale zdá se, že polední vedro udolalo i je, nijak agresivní tentokráte nejsou.

Důstojným zakončením zájezdu je poslední vykoupání na malebné pláži mezi skalami, kam musíme sestoupit po prudkých schodech mezi skalami. Ono jde spíše o vycachtání, neboť vlny jsou tu pěkně ostré, a vzhledem k četným kamenům na jinak písečném dně je nutno míti se na pozoru. Jde o jednu z vyhlášených surfařských pláží, takže je tu docela živo. Obloha opět černá, i vyvěšená vlajka je černá, strážce pláže píská a signalizuje rukama, aby se všichni vrátili na břeh – na surfaře dále od břehu, kde teprve mají vlny ty správné grády, to ale nijak neúčinkuje. Bouře se stejně nakonec nekoná, tak proč se plašit.

Poslední nasi goreng na Bali v plážovém warungu a kolem třetí odpolední se musíme chca nechca rozloučit s tímto pěkným místem a vyrazit soutěskou nahoru k autobusu. Cestou na letiště projíždíme kolem betonové obří sochy Višnua, která má být hlavním lákadlem vznikajícího zábavního parku. Jsme docela rádi, že jsme byli podobných atrakcí zde a v přilehlé turisticky nejpopulárnější Kutě ušetřeni.

Na letiště dorážíme s předstihem, vybíráme 100 000 rupek na naše věrné řidiče - Marcel, který s nimi neustále kecal a kouřil jejich cigarety, nedal nic...Odbavíme se (zatím jen do Jakarty), loučíme se s Milanem – čekají ho další výpravy, o té po Lomboku, Komodu a dalších ostrovech východně od Bali možná za rok pouvažujeme, protože se nám tu moc líbilo – bez ohledu na některé skutečně raritní účastníky zájezdu.

Ale ještě musíme zvládnout cestu zpátky. Let do Jakarty odstartoval tentokráte na čas, takže v Jakartě máme asi 4 hodiny času, protože náš navazující do Dubaje startuje až kolem půlnoci. Čtyřka čeká u špatného pásu a odmítá ho opustit. Ač nám to může být celkem jedno, vyvolá to u některých našich pro mne poněkud nepochopitelné rozčílení a výsledkem je závěrečná zatím nejostřejší slovní výměna mezi oběma tábory – trochu nad tím kroutíme hlavou.

Úspěšně jsme zvládli přesun totálně narvaným šatlem na náš mezinárodní terminál, též nalezení poměrně levné hospody se povedlo. Trochu více zmatku je kolem zvolení správné fronty na odbavení - kupodivu Čtyřka byla v tomto úspěšnější. Další dvě hodiny bloumáme duty free prostorem, lokály postupně zavírají, nakonec s Marcelou skončíme v sice nejzahulenějším, ale také nejlevnějším a hlavně jediném otevřeném. Ale finance zkrátka jednou musely dojít a nám nezbývá, než se odebrat do gate, kde už je zcela obsazeno, a navíc zjišťujeme, že náš let má přes hodinu zpoždění. Naštěstí objevíme poslední volné křeslo, takže na střídačku v něm a na podlaze čas do odletu nějak přežijeme.

Dalších 8 hodin do Dubaje většinou prospíme, jen občas buzeni- v lepším případě jídlem, v horším turbulencemi – nad Indickým oceánem je zažíváme dost pravidelně. Konečně ranní Dubaj - Irish Pub má naštěstí otevřeno nepřetržitě.

Letadlo do Prahy je skoro prázdné – rozvalujeme se u exitu a zbytek cesty tím docela ubíhá. Po poledni přistáváme v Praze – cesta končí, nezbývá opakovat, že mně a Marcele se velmi líbilo, ne tak možná některým jiným, o čemž svědčí první Alenin telefonát na pražské půdě: „To jsem ráda, že už jsem doma, ani nebudeš věřit, s jakými debily jsem musela cestovat!“