2016. Praha – Paříž – Pointe-a-Pitre na Guadeloupe – Le Gosier.

Zase nás čeká jeden nekonečný cestovní den. Odlet z Ruzyně je tentokrát naštěstí až v
10 hodin, takže jsme ušetřeni nočního vstávání a cesty taxíkem, ale dorazíme na letiště v pohodě metrem a autobusem v 7,15 – na Veleslavíně si konečně vyzkoušíme šestipatrový výtah z metra. Stihneme ještě obalit kufry – zase nějak cenově přitvrdili – a připojujeme se k ostatním účastníkům zájezdu. Je nás 21 a průvodkyně Petra, tentokrát s výjimkou jediné sólocestovatelky Pavly jde převážně o páry, z toho jeden dámský, z kterého se ovšem vyklubala matka Sylva a dcera Lucie.

Zákeřný kiosk na odbavení tentokrát bohužel funguje, naštěstí po načtení pasu už vede člověka sám, ale opět jsme nějak nezvládli usazení v letadle vedle sebe. Naštěstí jdeme podat zavazadla mezi prvními a dáma za přepážkou je ještě čerstvá, tedy vstřícná, a z vlastní iniciativy mě sesadí s Marcelou vedle sebe, takže spokojeně můžeme ještě chvíli relaxovat při snídani a ranním pivu. Ne všichni ovšem dopadli stejně úspěšně, jeden pár, cestující ovšem dohromady jen s jedním kufrem, překročil povolených 23 kg asi o 3 kila, a teď několikrát přebaluje a opětovně převažuje – příplatek za kilo navíc by byla snad 1000 Kč.

Let do Paříže trvá asi hodinu a čtvrt, poskytnou nám bagetu a dokonce pivo, tedy Heineken. Ale v Paříži na letišti Charles de Gaulle začíná přituhovat. Situace po teroristických útocích je stále žhavá, halami procházejí vojenské hlídky se samopaly. Musíme si tu vyzvednout zavazadla a letištním autobusovým transitem přejet na Orly, odkud pokračujeme v dalším letu do Karibiku. Máme na to necelé 4 hodiny, což na první pohled vypadá dostatečně dlouho. Ale opravdu jen na první pohled. Situace se začíná komplikovat hned při vyzvednutí bagáže. Dav cestujících shromážděných na terase a schodech nad halou s  točícími se zavazadlovými pásy je od nich oddělen kordonem policistů, kteří nikoho dále nepouštějí. Na vině je zřejmě podezřelý kufr, točící se osaměle na nejvzdálenějším beltu. Rozhlas neustále opakuje výzvu, aby se majitel dostavil k inkriminovanému zavazadlu. Tak čekáme a nervozita narůstá. Ani jsem nezaznamenal, jak to s kufrem nakonec dopadlo, ale asi po půlhodině je stav krize odvolán a my si můžeme vyzvednout kufry, naštěstí všechny, takže v tomto bodě komplikace nenastala. Ale pochopitelně se hned vyskytl další problém. Lístky na transfer na Orly jsme vyfasovali už v Ruzyni, ale jak se teď zjišťuje, dvěma párům je nedali. Petra se to snaží řešit u personálu střežícího příchod k autobusům, ale očividně neúspěšně, takže poklusem mizí zpět v útrobách letiště. Opět čekáme, autobusy jeden za druhým odjíždějí – konečně přibíhá Petra s chybějícími lístky, takže třetí bus už chytneme.

Přejezd trvá asi 50 minut, naštěstí je provoz plynulý bez nějaké zácpy – možná že se o to přičinilo Velikonoční pondělí. Po půlhodině přejíždíme Seinu, za zády mizí čím dál tím menší Eiffelovka a Sacre Coer a konečně je tu Orly. Klikatící se dlouhé fronty na odbavení vypadají docela beznadějně, ale naštěstí jsme zařazeni do nějaké kratší a odbavovací personál najednou začíná vyvolávat “Pointe-a-Pitre”, čili náš cíl na Guadeloupu. Čas se už opravdu nachýlil, takže nás berou přednostně. Ovšem kontrola v rámu je velmi ostrá, dokonce provádějí jakési skenování či stěr rukou – drogy?

Konečně sedíme vzadu na dvojce u okýnka a můžeme si oddychnout. Let trvající přes 8 hodin probíhá celkem v poklidu, nic výjimečného se nestalo, takže jedinou záznamu vhodnou událostí bylo to, že asi dvě hodiny před přistáním došlo červené víno – měl jsem osobně tu čest vyfasovat poslední kelímek.

Klesáme, zakroužíme nad pobřežím porostlém  mangrovy a přistáváme na letišti Pointe-a-Pitre, což je hlavní město ostrova Guadeloupe, patřícího do zámořského území Francie. Letiště je hojně vyzdobeno varovnými plakáty před Zikou – v našem případě se naštěstí tímto nebezpečím nemusíme moc zabývat. Zavazadla jsou kupodivu zase všechna, takže nic nebrání tomu, abychom nasedli do autobusu a vyrazili do asi 10 km jižním směrem vzdáleného městečka Le Gosier, které bude naší základnou pro následující tři dny na Guadeloupu. Je asi půl sedmé, ale pro nás vlastně už po půlnoci – časový posun oproti letnímu středoevropskému času je totiž šest hodin.

Naším domovem je apartmánový hotýlek Residence Turquoise – apartmán se dvěma ložnicemi, kuchyní s ledničkou, obývacím pokojem a balkónem s pěkným výhledem na moře a blízký ostrůvek Ilet du Gosier s majákem. Momentálně si ovšem nárok na balkón dělá několik párů zde sídlících karibských holubů, některých krásně sněhobílých, kteří těžce nesou vpád do svého teritoria a na ústupu do okapových rour se mstí aspoň vydatným přídělem guana. Apartmán budeme sdílet s Vítkem a Danou, která nám hned vypomohla s nám jinak zcela tajuplným indukčním sporákem.

Vyrážíme s Marcelou do krámku, který má být dle naší domácí otevřen i na Velikonoční pondělí. A okamžitě je vidět, že toto je úplně jiná Francie – kreolská čili černá. Lelkující černoši před krámem i parta klábosící s tělnatou prodavačkou uvnitř opravdu evokuje spíše třeba Senegal než zemi galského kohouta – ale v tom je právě kouzlo Karibiku. A pivo mají, a krásně vychlazené. A jak se na zemi v tropech sluší, též silně alkoholické a pochopitelně prodávané v lahvích většího objemu, i když jen 0,6 l. Nakupujeme několik lahví místní značky Corsaire (5,4 % alk.) a doplňujeme ještě silnějším alsaským 1664 (5,9% alk.), láhev něco pod 2 eura. Takže teď už se dá říci, že první den proběhl úspěšně.

Ani se moc nevyspíme, vyrážíme už ráno v 7 hodin, abychom se vyhnuli dopravním zácpám kolem hlavního města. Na úvod nás čeká relaxační okruh kolem východní části Guadeloupe nazývané Grande-Terre.

S Guadeloupem je to totiž tak, že ve skutečnosti jde vlastně o ostrovy dva, geologicky naprosto odlišné, a spojené jen úzkou šíjí proťatou slaným kanálem, takže při pohledu z nebes připomíná motýla s roztaženými křídly. Východní křídlo, Grande-Terre (Velká Země) je plochý vápencový ostrov, ve skutečnosti menší než sopečný západní Basse-Terre (Dolní Země), kde se naopak vypíná nejvyšší vrchol Malých Antil, sopka La Sufriére (1467 m). Takže se s těmi názvy opravdu trefili. Také podnebí na obou ostrovech se značně liší, hornaté Basse-Terre je daleko vlhčí, o čemž se můžeme přesvědčit pohledem z našeho balkónu na temná mračna na druhé straně zálivu. A ještě jedna skutečnost tu hraje roli, Guadeloupe patří v rámci Malých Antil do skupiny tzv. “Závětrných ostrovů”. Řetězec ostrovů Malých Antil tvoří oblouk táhnoucí se od severu k jihoamerickému kontinentu mírně vypouklý k východu. A jelikož převažující větry zde vanou od pevniny čili od jihovýchodu, jižní větev, do které patří Martinik a Saint Lucia, je v návětří, proto se také nazývá “Návětrnými ostrovy”, zatímco trochu schovaná severní větev s Guadeloupem se tedy řadí mezi ostrovy závětrné. Dělení na závětrnou a návětrnou stranu tu hraje i u jednotlivých ostrovů větší roli než světové strany, proto se tu mluví spíše o závětrné či návětrné straně než o západní nebo východní.

My tedy dnes naším autobusem obkroužíme ostrov po směru hodinových ručiček, čili nejdříve stranou závětrnou, abychom si odpoledne vychutnali i tu návětrnou. A jelikož Malé Antily dělí Karibské moře od Atlantického oceánu, nejdříve budeme sledovat pobřeží Karibiku a od nejsevernějšího bodu ostrova zase Atlantiku.

Obávané zácpy kolem hlavního města jsme s úspěchem minuli a naši první krátkou zastávkou je městečko Morne-a-l‘Eau, kde si projdeme hřbitov umístěný ve svahu – obrovské mramorové hrobky s černobílou šachovnicovou výzdobou tvoří přízračné městečko. A potom už pokračujeme k nejsevernějšímu bodu ostrova nesoucímu název Ponte de la Grande Vigie. Projdeme si krátkou pobřežní stezku nad útesy, výhledy na okolní skaliska a útesy opravdu stojí za to. Slunce pěkně pere, honem se mažeme. Na parkovišti je několik stánků, ale zatím bez personálu, proto do sebe něco hodíme z vlastních zásob. Když konečně přijíždí dodávka s menáží, bohužel už odjíždíme – škoda, pivo by v tom vedru koplo. Ale o pár minut dál nás čeká další zastávka se slibným názvem Lagon de la Porte d‘Enfer, tedy Laguna pekelné brány. A vzhledem k tomu, že tady hospoda je, je třeba se na ty pekelné zážitky řádně připravit, ač jen malým pivem. Výhled z terasy hospody na poklidnou lagunu a vysokými skalami obklopený průliv, kterým je laguna oddělena od bouřlivého Atlantiku, je opravdu nezapomenutelný. Někteří z nás ani dál nejdou a noří se do ní, ač působí dost mělce, ale my pokračujeme směrem k skalní bráně do oceánu. O kus dál už by se koupat dalo, je tu hlouběji, ale plavky máme v autobusu a ten odjel na parkoviště, takže jsme odsouzeni k výstupu na skaliska kolem hrdla zátoky. Úžasné výhledy z vrcholků skal na moře tříštící se dole o útesy a zaplavující tyrkysové lagunky jsou nám odměnou. Jdeme ještě asi čtvrthodinu stezkou na pokraji útesů, ale už nikoho z našich z našich nepotkáváme, tak se raději otočíme a spěcháme zpátky – je nutno stihnout ještě jedno, což se daří.

Pokračujeme v jízdě vnitrozemím do bývalého hlavního města La Moule – krajina je placatá a pokrytá pastvinami, řidič se nám pokouší cestu zpestřit alespoň zastávkou u jedovatého stromu. Krátká zastávka na vyhlídku u moře na nábřeží v La Moule – celkem nic moc, pobřeží je rovné a nestojí ani za foto. Zato naše další štace, nejvýchodnější bod ostrova mys Pointe des Chateaux, to je něco jiného. Mys je zakončen strmým vápencovým kopcem s křížem na vrcholu, a od něj se táhne do moře řetěz útesů zvaný Pointe des Colibris. Asi polovina naší skupiny se jde hned koupat na přilehlou bílou pláž des Salines, my ale napřed musíme zdolat vyhlídkový vrchol s křížem. Cesta se vine napřed kolem zátoky s bílým pískem, mine kapli nějakého podivného kultu a začne po schodech stoupat vzhůru. V jedné zákrutě schodiště se usídlil zcela nahý exot, jakýsi kříženec bezdomovce a rastafariána, neustále něco pokřikující. Z vrcholku se opět naskýtá krásný výhled, na sever přes skalnatou výspu Pointe des Colibris na stolovitý ostrov La Désiderade, na jih na vzdálené ostrovy Les Saintes (také se tam v příštích dnech podíváme) a větší Marie Galante, pojmenovaný podle karavely Kryštofa Kolumba, který Guadeloupe objevil v roce 1493 při své druhé cestě – všechny tyto ostrovy jsou součástí departmentu Guadeloupe. Tak ještě foto a vracíme se kolem ukecaného naturisty k ostatním na pláž.

Koupel už jsme opravdu potřebovali, je tu skvěle, chladivý bílý písek, pás skalisek kousek od břehu chrání před vlnobitím. Užíváme si asi hodinu a půl a vůbec nevadí, že to zatím není vysněný Karibik, ale Atlantik. U parkoviště stihneme před odjezdem ještě jedno pivo, zatím nejdražší, malé 1664 za 4 Eura, ale žízeň je žízeň.

Poslední zastávkou na dnešním okruhu je městečko Sainte-Anne, s trhem a pláží, která je kromě malebných kokosových palem ozdobena dokonce duhou. Já ale rychle potřebuji najít záchod, takže tradičně skončíme v plážové hospůdce s točeným pivem, špičkovým belgickým polotmavým Leffe.

Vracíme se do Gosieru, vyrážíme dokoupit do supermarketu bagety a pivo, zatím jsme ještě dostatečně zásobeni z domova. Večer trávíme na balkónku, s výhledem na zatmívající se panoráma zátoky, ostrůvku a vzdálený Basse-Terre, který bude naším cílem zítra. A občasné dešťové přeháňky, i zde na údajně suchém Grande-Terre, naznačují, že to možná nebude tak jednoduché.

Opět vyrážíme v 7 hodin ráno, tentokrát menším autobusem – ten včerejší by horskými silničkami neprojel. Mineme hlavní město, přejedeme slaný kanál a pokračujeme kolem východního pobřeží Basse-Terre k jihu. Míjíme několik pěkných zátok a potápěčských center a asi po půlhodině obracíme do vnitrozemí a začínáme stoupat k městu Saint-Claude s pěkným výhledem na ostrovy Les Saintes, náš zítřejší cíl. Řidič je prý odsud, takže terén dobře zná. Bohužel stejně obeznámen je zřejmě i jeho stroj, který se očividně rozhodl, že už toho stoupání má dost, mohutně si naposled odfoukl a je uvařen. Vylézáme ven, řidič telefonuje o pomoc a do toho začíná drobně pršet. Výlet na sopku začíná opravdu zajímavě.

Asi za 20 minut přijíždí první z náhradních vozidel s řidičkou, ani netřeba zdůrazňovat že černoškou – tady na Guadeloupu jsou běloši zřejmě jen turisté, snad s výjimkou naší domácí. Do auta se vejde sedm lidí, pro ostatní včetně Petry přijedou další. Dostaneme se do první skupinky a zdá se, že výlet může zdárně pokračovat. Je to ale bohužel opravdu jen zdání, už pár set metrů po startu proti nám běžící turistka zastavuje auto a cosi dramaticky sděluje naší řidičce, což se za chvíli opakuje s protijedoucím autem. Míjíme řady aut zaparkovaných na silnici a turisty pokračující pěšky po silnici – řidička naznačuje něco v tom smyslu, že na silnici spadl strom. A za chvíli jsme u něho – a je to docela macek. Nejspíš to není událost nijak stará, takže možná že nás nefungující autobus zachránil před něčím daleko horším. Vylézáme z auta a radíme se, co dál. Nikdo z naší skupiny francouzsky neumí, řidička zalezla do auta a někam telefonuje. Snažíme se tedy dovolat Petře, ale nějak se to nevede. Někteří pěšáci oblézají strom z boku, není to ale zrovna jednoduché, kolem je prales, z jedné strany zarostlá stěna, z druhé rokle. Objevuje se Petra, která se zřejmě dole už o problému dověděla a doběhla sem pěšky. Zároveň s ní se ale doráží parta rozvážně kráčejících mužů a jedné ženy, ozbrojených motorovými pilami, sekerami a mačetami a pouštějí se do díla. A během asi dvaceti minut je cesta volná – asi se tu něco podobného stává každou chvíli. Přihlížející turisté se rozbíhají zpět ke svým vozidlům a kolona se dává do pohybu – včetně nás. A za pár minut už jsme na parkovišti, ono to opravdu bylo už jen pár set metrů.

Parkoviště je vedle lázní Les Bains Jaunes – několik zavřených dřevěných bud a přírodní bazén s horským přítokem, nikdo se ale nekoupe a všichni vyrážejí lesní cestou vzhůru. Tak činíme po příjezdu dalšího autobusu se zbytkem výpravy i my. Lázně jsou v nadmořské výšce ve výšce 950 m, musíme tedy zdolat převýšení 500 metrů. První etapa stoupá deštným pralesem, občas po schodech, někdy docela vysokých. Momentálně neprší, ale vlhkost je značná. Asi po půlhodině vyjdeme z lesa a dorážíme na další parkoviště Savane a Mulets ve výšce 1142 m. Tady se dříve začínalo, ale v současné době je cesta sem uzavřená.

Vrchol Soufriére se tyčí před námi, tedy jeho zeleně zarostlá základna, zbytek je zcela zahalen mraky. Pár našich kolegů už dále nepokračuje, ale valná většina se ale vydává traverzovitou stezkou vzhůru kolem zarostlého skaliska ozdobeného skalním mariánským obrazem. Ze začátku cesta stoupá docela mírně, všude kolem bujná tropická zeleň, mezi kterou vynikají hlavně obří kapradiny. Mraky se občas rozestoupí a nad námi vykouknou zarostlé útesy, i pobřeží hluboko pod námi občas vykoukne. Míjíme několik krásně zarostlých kaňonů mizejících nahoře v mlze a cesta se začíná najednou zdvihat, občasné schody začínají být čím dál tím vyšší. Je tu docela provoz, předbíhají nás davy francouzských puberťáků, většinou oblečených jen v tričku a sandálech. Začíná zase pršet a zvedá se silný vítr – najednou je docela zima. Dorážíme k rozcestí, pokračujeme dál směrem k vrcholu, z naší výpravy jsme možná poslední. Konečně jsme tu, fotíme se u vrcholové cedule s výškou 1467 m, z našich tu nikdo není – ale za chvíli dorazí ještě Sylva, její dcera to zřejmě otočila dříve. V mlze a dešti nic vidět není, posvačíme v kamenném útulku, pivo si dáme pro jistotu jen jedno, a vracíme se stejnou cestou. Na rozcestí pod vrcholem čeká Petra, většina ostatních už tudy prošla, protože se vraceli okruhem, jen postrádá Pavlu, která jinak dotváří “moravskou pětku”. Zbylé dva páry Petra viděla projít, ale ji ne. Jde tedy s námi dolů, za chvíli nám ale uniká, aby zjistila, zda Pavla už není na spodním parkovišti. My sestupujeme pomalu, v dešti je docela záhodno si dát majzla, obzvláště na mokrých schodech.

Na spodním parkovišti Pavla není, Petra se jí nemůže dovolat – zato se spustil pěkný liják, než stihneme aktivovat pláštěnku, je pozdě. Sestup lesem se zdá tentokrát nekonečný, ale konečně je tu parkoviště se všemi ostatními včetně Pavly, šla zpět nějakou jinou cestou s partou Francouzů. Naštěstí jsme si vzali náhradní svršky, jsme totálně promočeni. Na verandě lázeňských baráku se musíme komplet převlíct a můžeme vyrazit dál, do autobusu se vejdeme všichni. A konečně si také dáme druhé vrcholové pivo, které procestovalo v mrazicí taštičce cestu na vrchol a zpět – nahoře jsme ho v té zimě ani nezkonzumovali.

Pokračujeme po pobřeží na sever a asi v polovině ostrova odbočíme na východ do vnitrozemí. Projíždíme džunglovitým národním parkem a zase začíná pršet – představa, že zmokneme podruhé, mě docela vyděsila. Déšť naštěstí brzo ustal a poslední dnešní zastávku, pěkný vodopád Cascade aux Ecrevisses obklopený pralesní vegetací už vidíme v plném slunci.

Kolem páté hodiny odpolední dorážíme do Gosieru, obligátně dokoupíme pečivo a pivo, tentokrát už i nějaké víno. S Danou a Vítkem probíráme dnešní události, oni se vraceli z vrcholu okruhem, ale v mlze toho taky moc neviděli. Zítra se plavíme na ostrov Terre-de-Haut, má to být relaxační výlet, no uvidíme.

Tradiční odjezd v 7 hodin nás čeká i dnes, ale cesta autobusem je krátká, jen do přístavu v Pointe-a-Pitre. A tady se zhruba za hodinu nalodíme na katamaranový trajekt, který nás má asi po hodinové plavbě vysadit v přístavu na ostrově Terre-de-Haut, který se sousedním ostrovem Terre-de-Bas tvoří souostroví známé pod jménem Les Saintes. Obsadíme místa v kryté kajutě a vyrážíme sledovat vyplutí na zadní palubu, posléze po schůdkách dolů na dolní palubu, kde je u zábradlí volno.

Počátek cesty je poklidný, po vyplutí z přístavu plujeme na jih podél pobřeží Grande-Terre směrem k našemu bydlišti v Le Gosier. Nebe je docela šedivé, a směrem k jihu vypadá ještě hůře. A právě když si s Marcelou ukazujeme u zábradlí na dolní palubě náš protilehlý ostrůvek, začíná do nás najednou šlehat déšť, zhoupnutí lodí nás málem porazí a během vteřiny je z poklidné plavby něco úplně jiného. Snažíme se zachránit foťák, dalekohled, mapu a brýle a po čtyřech lezeme po schůdcích na horní palubu, kde u vchodu do kryté kajuty vypukla divoká tlačenice o místo pod střechou a na sedadle. Když se nám konečně ručkováním od sloupu ke sloupu podaří dostat na naše místa, jsou obsazena dvojicí mladých Francouzek, ale podaří se nám je vystrnadit. Personál kmitá v uličkách a rozdává blicí pytlíky, no v našem případě to tak zlé snad nebude. Ale plavba je to divoká, kdyby tu byly bezpečnostní pásy, stálo by to za připoutání. A je třeba bedlivě monitorovat některé nepoučitelné stále se potácející cestující, hlavně ty, kterým se kolem krku houpají zavěšené foťáky s obřími objektivy a kterým snad vůbec nedochází, že v případě pádu si tu optiku nejen rozbijí, ale mohou i někoho zranit.

Jak se blížíme k našemu cíli, mořská hladina se pomalu uklidňuje, vylézá slunce a do zátoky přístavu Le Bourg, hlavního a jediného městečka na Terre-de-Haut už vplouváme v plné parádě. Napravo od nás se tyčí 309 vysoký vrch Le Chameau, vlevo asi o 100 metrů nižší kopec, jehož vrcholek stráží pevnost Fort Napoleon, postavená v roce 1867 místo původní Fort Luis, zničené v roce 1809 Brity. Fort Napoleon, pojmenovaný tak ne na památku Napoleona Bonaparta, ale jeho synovce Napoleona III., se už nikdy neúčastnila nějaké války, ale sloužila jako vězení. Ale jistě to tam bude zajímavé, takže to volíme jako náš první cíl (máme totiž šestihodinový rozchod), pochopitelně až po pivu, které musí trochu zklidnit naše rozbouřené vnitřnosti – což se nám podaří uskutečnit v pěkné přístavní hospůdce Cafe de la Marine. Pravda, ceny jsou zde dost vysoké, velké točené za
7 euro.

Šplháme už ve vedru klikatou silnicí k pevnosti, se stále se lepšícími výhledy na záliv a okolní kopce a ostrůvky. V bráně do pevnost je docela fronta, naštěstí vepředu objevíme Sylvu s Lucií, takže trochu předběhneme – ještě že jsme sem šli hned, v jednu odpoledne se totiž zavírá. Vstupné je asi za cenu piva, ale stojí to za to. Centrální pevnostní budova je ohrazena pevnostními náspy, jejichž vrcholek je přeměněn v botanickou zahradu. Obcházíme pevnost po valech mezi keři agáve, aloe a mnoha jinými neméně exotickými sukulenty a kocháme se pohledy na sousední ostrov Terre-de-Bas, protilehlý menší Ilet a Cabrit, vzdálený Marie Galante a ještě vzdálenější, spíše už tušenou Dominiku. I malebné pláže v zátokách odtud vypadají lákavě, ale ty už asi bohužel nestihneme. V křoví díky Sylvě s Lucií objevíme i několik leguánů.

V hlavní budově je muzeum historie Les Saintes. Hlavní zájem je o sál, věnovaný námořní bitvě mezi britským a francouzským loďstvem u Les Saintes, ke které došlo 12.4.1782 během války o nezávislost severoamerických kolonií, na jejichž stranu se postavila Francie. Šlo o největší vítězství anglického admirála George Rodneyho, v té době už více než šedesátiletého, jinak zřejmě velice popudlivého a nesnášenlivého člověka, pod nímž sloužit bylo nejspíš úplné peklo. Ale coby námořní velitel nepropadal v té době stále ještě propagované teorii lineární taktiky (tedy vzájemného ostřelování dvou souběžně plujících flotil), ale dával přednost průlomu nepřátelské linie a jejího následného rozbití, pokud to bylo možné. A právě v této bitvě tuto teorii s úspěchem uplatnil a rozdrtil tak francouzskou flotilu francouzského admirála hraběte De Grasse, který v závěru bitvy padl do zajetí i se svou vlajkovou lodí Ville de Paris, na které padlo asi 400 mužů, tedy polovina posádky. Model této lodi i Rodneyho vlajkové lodi Formidable si můžeme prohlédnout v muzeu. Na anglické straně si velmi aktivně počínal též admirál Samuel Hood, velký Nelsonův vzor. V současné době jsou jména obou anglických admirálů známa spíše podle dvou britských bitevních lodí z 2. světové války, spjatých s pronásledováním a potopením slavného německého Bismarcka. HMS Hood jako jeho první oběť, jehož potopení následkem ničivého výbuchu přežili jen tři lidé, a HMS Rodney, v té době již zastaralý, ale s největší ráží hlavních děl z celé britské flotily, který o pár dní později spolu s HMS King George V. zasadil Bismarcku poslední rány. Ale i na francouzské straně se bitvy zúčastnili dva kapitáni, které známe spíše z historie námořních objevů. Kapitán fregaty Astree Jean-Francois de La Perouse, pozdější velitel objevitelské plavby do Tichého oceánu, jehož dvě lodi Astrolabe a Boussole zmizely beze stopy roku 1788 v jižním Pacifiku – stopy po přeživších byly objeveny až po 40-ti letech na ostrově Vanikoro. A dalším v té době již slavným mořeplavcem byl komodor Louis-Antoine de Bougainville na vlajkové lodi Auguste, zakladatel francouzské kolonie na Falklandech (odtud druhý název souostroví Malvíny, podle bretaňského St. Malo) a velitel na první francouzské plavbě kolem světa v letech 1766-1769, díky které se na Tahiti prosadil francouzský vliv.

Krátce po poledni sestupujeme k moři – cestou objevíme další dva leguány a naši moravskou pětici povalující se pod kokosovými palmami na malé plážičce, či spíše přístavu motorových člunů. Protože zase tolik času už nemáme a je docela vedro, také se rozhodneme vypustit hledání vzdálených pohádkových pláží a bereme zavděk hned tou další pod kopcem s pevností. Ve stínu pod rozložitým stromem strávíme pohodové dvě hodinky, vykoupeme se, poobědváme z vlastních zásob (zase naše obligátní tuňákové konzervy), dopijeme pivo dokonale ošetřené mrazicí taštičkou, a pomalu je čas na návrat do přístavu. Ostatně francouzská rodinka, které jsme zřejmě zabrali její oblíbené místo pod stromem, se stahuje čím dál tím blíže a její dvě rozjívené dcerky metají hvězdy a kozelce v nebezpečné blízkosti našeho ležení.

Ale ještě je třeba dát si na cestu aspoň jedno točené. Vítek s Danou sedí v naší dopolední hospodě, ale my se snažíme najít průvodcem doporučený bar Jardin Creole, kde si prý “na terase nad přístavem můžeme vypít levné pivo a zamávat odplouvajícím jednodenním návštěvníkům ostrova”. Ale průvodce je asi 8 let starý a časy se mění, nic s tímto názvem nenacházíme. Hlásí se i hlad, takže si dáme v cukrárně plněné taštičky, které jsou tak ohnivé, že okamžitě končíme na terase v hospodě nad přístavem, aniž se moc staráme o cenu piva, hlavně že tu mají pípu s osvědčeným 1664. A možná že to nakonec bude onen bar zmíněný v průvodci, poloha odpovídá a umějí tu točit jen malá piva, ve srovnání s velkými pochopitelně levnější, což možná přivedlo autora průvodce k jeho zcestnému tvrzení. Odplouvajícím jednodenním návštěvníkům ale moc mávat nemůžeme, sami mezi ně patříme. A naše skupinka už se houfuje u mola, honem tedy ještě jedno a připojujeme se k nim. Někteří na ty pěkné pláže dorazili, jiní je nenašli – my dva jsme s naší volbou spokojeni.

S nástupem na katamarán se opět zatahuje a začíná pršet, takže zpáteční plavba je opět silně mlžná, i když to už tolik nehoupe. A prší i v Ponte-a-Pitre, kde nás čeká v přístavu náš autobus. A v Le Gosieru prý pršelo celý den, jak nám sdělují po příjezdu Jiří s Věrou, kteří dnešní výlet vynechali, zřejmě z rekonvalescenčních důvodů. Mohou vlastně mluvit o štěstí, že na suchem strádajícím Grande-Terre zažili tak výjimečný den. Plánovaná podvečerní procházka po městečku je tedy zredukována na výlet do supermarketu, na zítřejší sedmihodinovou plavbu na ostrov Santa Lucia je třeba se pivně zásobit. A večer je nutno dorazit zbylé zásoby, na Lucii se nesmí vozit žádné masové výrobky a radši ani snad žádné jiné jídlo. Zaléháme brzy, zítra musíme vstávat už v 5 hodin.

Ranní přejezd do přístavu v Point-a-Pitre proběhl v pohodě, žádné zácpy se nekonaly. Petra kupuje lodní lístky centrálně pro všechny – davy domorodých cestovatelů i turistů houstnou, takže se rychle řadíme do front. Odbavení je tu důkladné, podobné jako na letištích, včetně rámů a nutnosti schovat nože apod. do velkých zavazadel, od kterých jsme odloučeni – snad nám je nevyloží na předchozích zastávkách.

Loď je podobný katamaran jako ten z plavby na Terre-de-Haut, takže po zkušenostech s včerejším počasím obsazujeme místa v kryté kajutě. Vyplouváme v 8 hodin, první hodinu kopírujeme včerejší trasu. Po další půlhodině proplouváme kolem severního mysu ostrova Dominika. Počasí je tentokrát příznivé, dusno v kajutě nás rychle vyžene na palubu. Dominika je velmi hornatý a zelený ostrov, proplouváme kolem jeho západního pobřeží snad hodinu, hlavní město Roseau s přístavem leží dost na jihu. Vrcholky hor, které tu dosahují skoro 1500 m jsou zahaleny mraky, ale jinak je pořád pěkně. Míjíme několik zalesněných ostrůvků a konečně přistáváme.

Napjatě sledujeme vozíky, do kterých nakládají vyložené kufry, zdá se, že naše mezi nimi snad nejsou. Cestující se trochu prostřídají a asi po půlhodině odrážíme k další plavbě k jihu – francouzský ostrov Martinik je náš další cíl. Opět ho míjíme ze západní strany, mraky, které zahalují jeho nejvyšší horu, nechvalně známou sopku Mont Pelée, vypadají daleko zlověstněji než ty nad Dominikou. Přistáváme v hlavním městě Fort-de-France, na břehu proti nám pevnost, stále patřící armádě, v přístavu kotví flotila válečných lodí. Nějak jim to tu ale nejde od ruky, kotvíme tu snad třikrát déle než na samostatné Dominice, začíná to být poněkud nudné. Zvláště nepříjemné je hlavně to, že bar je během kotvení zavřen a nám už dávno došly pivní zásoby.

Konečně odrážíme – barmanka vytahuje roletu a já jsem naštěstí první v zástupu žíznivců, však už jsem tu ve vedru přešlapoval snad dvacet minut. Krásně vychlazené pivo nás opět trochu probere, ani snad nevadí, že je to profláklý Heineken. Během dalších dvou hodin k Svaté Lucii je to už ale opravdu docela otrava, pozorování cestujících exotů už nás omrzelo a slibované velryby se též nějak nedostavily. Navíc začíná zase pršet. Konečně Castries, hlavní město Svaté Lucie. Je 16 hodin, takže plavba trvala 8 hodin, minimálně hodina zpoždění – tu jsme zřejmě chytili na Martiniku.

Ale naše trable ještě nekončí – Saint Lucia je samostatný stát, takže musíme projít pasovou a celní kontrolu. Stojíme v dlouhé frontě v dusné přístavní hale, vedle nás je kratší a rozhodně rychleji postupující pro místní. Konečně asi po hodině přijdeme na řadu, a po zkontrolování pasů jsme přesměrováni do vedlejší haly, kde se šťastně setkáváme se svými kufry. A po té, co záporně zodpovíme pár dotazů ohledně importu masa, jsme konečně vypuštěni ven.

Tam se na nás hned vrhají různí nahaněči, mezi kterými vévodí vysoký černoch, předvádějící svůj mohutný chrup v permanentním úsměvu. Jsme z té cesty a frontového utrpení poněkud nervózní, takže se mu dostane několik dosti nevybíravých odpovědí. Ale když se objevuje Petra, překvapivě se ukazuje, že je to náš santalucijský průvodce a řidič. Naštěstí se zdá, že Smiley, jak zní jeho opravdu přiléhavá přezdívka, se podobnými konflikty nenechá rozházet a jeho keep smiling se po malé omluvě rozzáří ještě více.

Kufry do auta, my do mikrobusu a vyrážíme pobřežím Karibiku na jih. První zastávka je v zátoce Marigot Harbor – malý přístav se zakotvenými jachtami, na dřevěném molu několik velice lákavých otevřených barů, na protějším břehu palmové háje působící v podvečerním světle velmi romanticky. A atmosféru Pirátů z Karibiku ještě umocňuje do zátoky vplouvající replika pirátské lodi, ostře se rýsující pod zapadajícím sluncem. Jen dunící techno a světýlka blesků z její paluby výsledný dojem poněkud narušují. Loď se obrací a odplouvá, a my se také musíme vrátit k našemu busu. Naštěstí několik účastníků zájezdu projevilo zájem o místní lasturové suvenýry, čehož my využijeme k seznámení se s místním pivem a otestování místní měny. Pivo prodávané v bezbarvých flaštičkách je miniaturní velikosti 0,25 litru a nese název Piton, podle stejně nazvané dvojice čedičových hor, které jsou symbolem Svaté Lucie. S domluvou o placení je trochu potíž, místní měnou jsou východokaribské dolary, označované EU nebo XCD, 2,5 za jeden americký dolar, kterými se dá také platit, nikdy ale nevíte, v jaké měně vám vrátí. Stánkařka vyzvídá, v jaké měně budeme platit, používá ovšem to EU, a my jsme překvapeni, proč se ptá na Eura. Konečně jsme se domluvili na US dolarech, chce 5, my máme jen desetidolarovku, prodavačka se zubí, ale drobné nemá. Nakonec jsme objevili
4 drobné dolary, s kterými je nakonec spokojena. Pivo je osvěžující, připomíná mi mexickou Coronu, asi taky tím obalem.

Další cesta probíhá už ve tmě, po pralesních zátočinách kopírujících pobřeží – jedeme po západním pobřeží k jihu. Projíždíme jednou velmi etnickou vesnicí, fotit se nedoporučuje – stejně je tma. A asi po další hodině jízdy sjíždíme do osvětleného údolí, jsme na místě v městečku Soufriére.

Náš hotel je v centru na náměstí, které ovšem zrovna malebností nehýří – plechová ohrada ohrazuje spáleniště. Recepce našeho hotelu jsou až nad druhým patrem pasáže, ve které je několik krámků a malý bar. Čísla pokojů losujeme, my jsme měli štěstí a máme výhled na moře a ráno zřejmě i na menšího Pitona. A je tu i lednička, takže honem hledáme nějaký market, což se daří, Pitony v chlaďáku mají a stodolarovku taky vzali celkem bez řečí, takže jsme hojně zásobeni místní měnou a můžeme vyrazit do baru. Moc místa tu není, ale nakonec se vmáčkneme do rohu. Slušné porce pálivého kuřete s rýží, dohromady 4 piva – vše asi za
30 XCD, to docela jde.

Večer sedíme na balkóně a při pozorování nádherné hvězdné oblohy likvidujeme pitonské zásoby, při jejich velikosti a teplotě tropické noci nám to nedá žádnou práci.

Ráno nás očekávání nezklamalo, máme krásný výhled na přístavní zátoku, nad jejím jižním koncem se tyčí dominantní kužel Petit Pitonu, Malého Pitonu, vysokého 755 metrů. Obzvláště pěkně se vyjímá za krčmou, bohužel zatím ještě zavřenou, s verandou pomalovanou reklamou na stejnojmenné pivo. Jehlan Pitonu je též dominantním symbolem státní vlajky Svaté Lucie.

Dnes máme dokonce v ceně zájezdu snídani, takže si jí jdeme vychutnat do vedlejšího stylového restaurantu, dřevěného a kreolsky hýřícího barvami, podobně jako většina domů v okolí. Menu je bohaté, anglická snídaně doplněná exotickým ovocem, takže si příjemně nasyceni můžeme před odjezdem projít okolní uličky s barevnými koloniálními domy s vyřezávanými balkóny a barvitý rybí trh hned vedle našeho hotelu. Svatá Lucie je od roku 1979 nezávislá v rámci Commonwealthu, a je to docela vidět, bohužel spíše v tom negativním smyslu. Vše tu působí daleko chudším dojmem než na francouzském Guadeloupu. Ale na druhou stranu také daleko barvitěji.

Přijíždí náš včerejší autobus i se Smileym a my vyrážíme na dopolední okruh okolím Soufriére. První zastávkou je botanická zahrada Diamond, v jejímž areálu jsou i malé lázně. Projdeme si okruh zelení s kvetoucími helikoniemi až na konec k malému vodopádu, při návratu odoláme pokusu černé lazebnice vtáhnout nás do lázeňských bazénků,. Naši největší pozornost tu vzbudily snad 20 cm dlouhé barevné housenky, ovšem kromě keře obsahující jedovatý ricin, který posloužil při vraždě bulharského disidenta Markova v Londýně roku 1978, spáchané zřejmě KGB pomocí otráveného hrotu deštníku.

Asi čtvrthodinová sprcha nás zažene pod přístřešek naproti lázním, kterážto přestávka poslouží k vypití cestovního piva a diskusi o českých pivovarech s Jirkou, který je stále ještě zásoben plechovkovou Plzní. A za chvíli je po dešti a kosové si pletou noty, i když zde jde o spíše kolibříky, pilně oblétávající hojná lákadla botanického ráje.

Pokračujeme autobusem dále, i když jen kousek, k sopečnému poli La Soufriére. Tělnatá průvodkyně, která pochopitelně vůbec netuší, do jakých kopců se zde občas pouštíme, nás za stálého upozorňování na nebezpečné schody, po kterých sestupujeme, dovede až na vyhlídkovou plošinku nad dýmajícími a bublajícími bazénky, sirný odér je všude kolem.

A jedeme dále, k eko farmě s vycházkovou stezkou Tet Paul Nature Trail, s vyhlídkou do vnitrozemí na centrální horský hřeben ostrova, ale hlavně na největší atrakci Svaté Lucie, oba Pitony. Jako první se nám zjevuje ten Grand Piton,Velký Piton, vysoký 798 metrů. Ale ten Malý, strmě se tyčící se nad mořskou zátoku, je rozhodně strmější a alespoň pro mě daleko působivější – foto s ním pochopitelně nemůže chybět.

Při zpáteční jízdě ještě zastavujeme na pěkné vyhlídce nad La Soufriére. Do městečka dorazíme před jednou, a jelikož odpolední sraz k plavbě na pláž Anse Chastanet je stanoven na druhou, máme ještě čas se v naší restauračce naobědvat a doplnit Pitony do ledničky. Tentokrát jsme padli na obzvláště bedlivou prodavačku, každou z doporučených amerických jednodolarovek nedůvěřivě prohlíží, poškubává s nimi a aspoň čtyři nám vrátí – ty, které prošly její přísnou kontrolou, naopak počmárá. Při odchodu z obchodu jsme se stali terčem pozornosti jakéhosi mladistvého loudila, to si ale dovolil dost. Okamžitě je napaden jiným, červeně oděným a podstatně starším vágusem, který už včera o celou naši výpravu jevil zájem, a který zřejmě považuje okolí hotelu za své výsadní teritorium, které si žárlivě střeží. A jeho útok byl tak prudký, že napadený málem skončil pod autem.

Ve 2 čekáme na molu a opravdu asi po čtvrthodině přiráží slíbený člun s dvěma černochy. Všichni se tam nevejdeme, takže se dělíme na dvě party, my jedeme s tou první. A jak už je v třetím světě dobrým zvykem, benzín se čepuje až po nalodění zákazníků, takže přistáváme na druhé straně mola a po chvíli dohadování a pokřikování s pozemním kumpánem se kýžený kanystr objevuje, benzín je dolit a my vyrážíme na plavbu kolem mysu do druhé zátoky, kde se nachází ona pláž. Ale nejpůsobivější na celé plavbě je pohled na oba Pitony z moře – za ty dolary navíc to rozhodně stálo.

Pláž je opravdu pěkná, s kokosovými palmami, barem a rákosovými slunečníky. A konečně si tady můžeme zašnorchlovat, a já konečně poprvé vyzkoušet podvodní foťák. Na premiéru to dopadlo docela dobře – mnoho mořských hub, ježovek a korálových rybek. A hlavně – fotoaparát se nezatopil a zdá se, že i po křtu slanou vodou fotí dále.

Užíváme si tu přes dvě hodiny, ale k večeru se začíná zatahovat, začíná pršet a zpátky plujeme v pěkném tropickém lijáku – oba Pitony možno jen nejasně tušit.

Restaurace je večer zavřena, zkoušíme s Marcelou najít nějakou pizzerii nebo něco podobného, ale nedaří se. U jediného otevřeného okýnka slibující něco levnějšího je shromážděn dav kreolek, které se k nám chovají dost výhružně. Stahujeme se do hotelu, povečeříme z vlastních zásob a já s nemilým překvapením zjišťuji, že jsem v krámě zakoupil jakousi ovocnou variant Pitona – naštěstí Marcele chutná. Ještě že jsme koupili i Merlota, takže nakonec můžeme z balkónu v pohodě sledovat noční oblohu a připlutí nám už známé pirátské lodi, jejíž vjezd do přístavu je už dávno avizována dunícím technem.

Poněkud předčasný budíček obstarává už před šestou opět spuštěná diskotéka z lodi zakotvené pod naším oknem, která má zřejmě probudit noční hýřily. Zprávy od pár členů naší výpravy, kteří neodolali a šli se na to podívat na molo, hovoří o velmi barvitých typech valících se z lodi k vystřízlivění na pevnině.

Se Svatou Lucií se dnes už musíme rozloučit – díky trajektu, který sem pluje jen v pátek (tím jsme připluli) a zpět pluje už v neděli, což je dnes. Ještě poslední ranní pohled na Soufriére pod oběma Pitony a autobus pokračuje do Castries. Trajekt vyráží až po obědě, takže nás ještě čeká dopoledne v národním parku Pigeon Island – Holubí ostrov. Je to tedy ostrov-neostrov, neboť ve skutečnosti se jedná o poloostrov, ze severu ohraničující zátoku Rodney Bay táhnoucí se až ke Castries. Jméno zátoky naznačuje, že máme opět co dělat s britským admirálem Rodneyem, který tu měl základnu na konci 18. století. K parku přijíždíme po úzké šíji, Petra platí vstup a můžeme vyrazit. Pigeon Island je tvořen dvěma asi 100 m vysokými kopci. Na severním, který se vypíná přímo před námi, zřejmě dle názvu Signal Peak byla vojenská pozorovatelna. Na tom jižním na samém konci poloostrova jsou zbytky pevnosti Fort Rodney. Ostatně zbytky vojenských baráků obklopené palmami a jinou tropickou vegetací jsou roztroušeny po celém svahu.

Někteří zamířili přímo k moři, ale my pochopitelně vyrážíme k pevnosti - po stopách admirála Rodneyho, který prý tu tehdy v dubnu 1782 každé ráno vystupoval na pozorovatelnu sledovat, co podniká francouzská eskadra na Martiniku. A když vyplula na moře, neprodleně ji se svojí flotilou následoval. Tak začala několikadenní akce, která vyvrcholila rozhodným britským vítězstvím u Les Saintes. Pokud si ale chceme trochu užít moře, oba dva kopce už nestihneme, takže se rozhodneme pro pevnost. Je to sice jen necelá stovka metrů výškového rozdílu, ale výstup po příkrých schodech ve vedru dá zabrat. Ale stálo to zato – výhled z horní terasy pevnosti ozdobené několika zrezavělými dělovými hlavněmi je úžasný. Na jih se pod námi rozevírá pohled na celou Rodney Bay a Castries pod zelenými kopci, v dálce napravo vykukují i oba Pitony. Na západě za Signal Peakem vidíme severní zátoky a na severu na obzoru náš další cíl, ostrov Martinik.

Sestoupíme k moři a utáboříme se na břehu v klidné malé zátoce hned pod pevností. Koupel po zplaveném výstupu je přímo zázračná, a ještě stihneme pivo v příjemné hospůdce hned vedle, která už je hojně obsazena většinou naší výpravy pochutnávající si zde na mořských specialitách. Včera odmítnuté dolary nám tady vzali bez problémů, takže můžeme v klidu relaxovat a sledovat dění v naší zátoce, kde je mezitím už docela živo. Proměnila se totiž v potápěčskou školu. Adepti světa ticha jsou zde nejdříve podrobeni výuce na suchu a poté se nasoukají do neoprénů, nasadí akvalungy a mizí pod hladinou. Ale aby jejich pohyb v hlubinách bylo možno sledovat i ze břehu, je každá potápěčská výstroj opatřená šňůrou s plovákem, který signalizuje jejich polohu. Takže hladina zátoky je rázem brázděna flotilou žlutých lodiček s červenými praporky.

Kolem jedné jsme zpět v Castries před přístavní budovou. Tady ale panuje neskutečný bordel. Davy místních i turistů přímo obléhají přepážky. Petra mizí někde vepředu, my se s kufry snažíme vmáčknout do fronty a nenechat se roztrhnout, což se daří jen částečně, protože jsme šikanováni a přeskupováni personálem, který se snaží vytvořit volný koridor pro cestující vystupující z lodi. Zdánlivě ten zmatek nemá žádný řád, kam která fronta či spíše dav směřuje, dá se odhadnout dost těžko. Být tu sami, tak jsme úplně ztraceni. Vepředu ve frontě u přepážek občas přes masu těl zahlédneme Petru, trpělivě stojící zdánlivě na stále stejném místě. Ale ač se to vůbec nezdá, věci se přece jen hýbají a Petra se konečně objevuje s plavenkami a vysílá nás do dalšího boje k odbavení zavazadel. Probíhá další bitva, kufr proti kufru, ale nakonec bagáž definitivně mizí za rámem a my pokračujeme v tlačenici k osobním rámům. Cestou nám minimálně čtyřikrát kontrolují lodní lístky a po úspěšném průchodu rámem se na nás vrhá obzvláště bedlivá černoška, před kterou musíme celý batoh vybalit a ona se na něj vrhne, přičemž proleze i ty kapsy, o kterých jsem doposavad neměl ani tušení. Konečně je po všem, já ale vybaluju ještě jednou, protože mám dojem, že jsem nějak neviděl desky s doklady a penězi – naštěstí dojem klamný.

S asi dvouhodinovým zpožděním jsme konečně na palubě, jen Petra stále chybí. Konečně dobíhá zřejmě jako poslední cestující, sice s úsměvem, ale přece jen dost rozhozena. Během těch kontrol jí totiž nějak zmizel lodní lístek a poslední stráž u vrat na molo jí odmítala pustit dále – opakuji, že jsme ty lístky předtím ukazovali aspoň čtyřikrát. Až teprve přivolaný bodyguard prolezl její batůžek a tam ho někde na dně zapadlý objevil. Také nám objasňuje, proč se bylo odbavení tak chaotické a pomalé. Klekl totiž přístavní počítač a vše se muselo vyřizovat ručně.

Dvouhodinová plavba proběhla proti předchozí celkem klidně, míjíme předsunutou stráž Martiniku skálu Diamond Rock a kolem čtvrté odpolední přistáváme pod pevností ve Fort-de-France, Mont Pelée je tentokrát pěkně viditelný, i když špička je trochu za mraky. I tady nás čeká hodinová fronta, než jsme znovu vpuštěni do Francie. Ve výpravě už panuje místy trochu rozladěnost, ozývají se hlasy typu: “Tak do takovýhle zbordelený země už teda nepojedu!”

Náš hotel je prý jen asi 300 metrů, ale Petra raději objednává nákladního taxíka za účelem odvezení zavazadel a mě určuje jako velitele vozu, abych vyloženou bagáž pohlídal. Ani jsem nečekal, jak hodnotný to bude zážitek. Řidič, postarší drobný vrásčitý černoch, očividně vůbec netuší, kde se hotel nalézá a proto dělá vše pro to, aby neztratil naši pěší výpravu z dohledu. Neustále si něco mumlá, občas zřejmě očekává odpověď i ode mne, nervózně se vrtí na sedadle a ustrašeně se rozhlíží na všechny strany. Našinci zahnou na pěší zónu do parku a řidič se je pokouší následovat, než mu v tom zabrání závora. To jeho nervozitu ještě zvýší, vyděšeně vycouvá a objíždí park, několikrát objede kruhák a pak se rozhodne pro ulici přiléhající k parku kolmo na moře. Jak se později ukáže, rozhodnutí by to bylo správné, kdyby Bayfront Hotel, nacházející se hned na začátku, nepřejel. To už ale naštěstí opět potkává naši výpravu, která mezitím dorazila do cíle, a je zachráněn – ostatně i my.

Hotel je poněkud rázovitý, otevřít okno je trochu problém a nedůvěru vzbuzuje hlavně půlený vypínač, jehož jedna polovina je obnažena a možnost dotyku s živými dráty je nabíledni – raději to zalepíme náplastí. Naproti v parku, za kterým už je armádou stále využívaná pevnost, je několik fastfoodových stánků, ale už jsou zavřeny. Patron, jak se tu nazývá majitel hotelu, nám sděluje, že supermarkety jsou též zavřeny a zítra otevřou až v 9,30. Takže po ničem dalším nepátráme a usadíme se v pizzerii na rohu vedle našeho hotelu u stolku na chodníku. Dali jsme si velkou pizzu dohromady, nemají ovšem tak velké talíře, takže jí pižláme u stolku v krabici. Pivo mají točené, místní značka je Lorraine, takže jsme spokojeni – za chvíli tu zakotví i zbytek výpravy. Zbytek večera trávíme na pokoji, z Lucie jsme si naštěstí přivezli do zásoby láhev Merlotu, což se nyní ukazuje jako velmi prozíravý nápad.

2016. Fort-de-France – výstup na Mt. Pelée – Saint-Pierre – Fort-de-France.

Snídani máme tentokrát v ceně, ale jídelna je tak malá, že se musíme rozdělit na čtyři skupiny. Počasí je poněkud nevyzpytatelné, slunce se střídá s přeprškami, ale patron tvrdí, že dnes je ten správný den k pokoření sopky Mont Pelée. Jediná další možnost by byla zítra, protože pak se stěhujeme na jih.

Patronovy informace jsou ovšem zpochybněny hned na začátku jízdy autobusem (který nás bude už vozit až do konce zájezdu), protože supermarket na nábřeží, který má být podle něho ještě zavřen, už vesele funguje. Zastavujeme tedy a doplňujeme zásoby, hlavně místní výtečné rybí konzervy s koprovou či hořčičnou zálivkou.

Jakmile se dostaneme do vyšších poloh, obloha začne tmavnout a na parkovišti, odkud vede cesta na sopku, je už skoro úplně zataženo. Je tu i hospoda, kde se mi podaří získat dva lahváče, abychom se na výstup dostatečně posilnili. Mont Pelée (1397 m) není totiž jen tak ledajaká sopka. Její erupce 8.5.1902 vytvořila ohnivý pyroklastický oblak, který s následným žhavým deštěm bahna a popela zcela zničil tehdejší hlavní město ostrova Saint-Pierre, přičemž zahynulo na 28 000 jeho obyvatel. Jedinými přeživšími byl švec Leon Compere-Leandre, žijící na předměstí, a Louis-Auguste Cyparis, toho času ve vězení, jehož pevné zdi ho zřejmě zachránily před ohnivou smrtí.

Výstup ovšem jakoby vypadl z oka tomu na guadeloupský Soufriére, jen těch turistů je tu daleko méně. Zezačátku poměrně mírné stoupání zelenými stráněmi porostlými obřími kapradinami rychle přešlo v  strmý výstup po docela vysokých kamenných schodech. Vrchol nad námi je skryt v mlze a pochopitelně začíná pršet. Nahoře na hřebenu se k tomu přidává silný vítr. Lucie, která se do té doby držela s námi, to tu raději obrací. Všichni, kteří to dosud nevzdali, jsou před námi, ale část z nich brzo potkáváme na zpáteční cestě. Zbytek vrcholového družstva nacházíme u přístřešku, jehož bahnitý vnitřek připomíná spíše prasečák. Na chvíli přestalo pršet a z mlhy před námi se vynořilo několik skalních útesů – hrstka statečných vyráží dále, zatímco my svačíme. Byla to ovšem klamná iluze, po chvíli leje ještě daleko více než před tím a dobyvatelé vrcholku se kvapně vracejí. Na pár minut se všichni přece jen nacpeme pod střechu, ale když liják neutichá, postupně všichni vyrážejí zpět. Jdeme s Petrou poslední a ještě nás zláká sestup do zarostlého kráteru, který je ovšem dole v mlze spíše tušen než vidět. Ale přece jen slezeme aspoň kousek dolů krásně zarostlou stezkou – fotky, které nám seshora pořídila Petra, nepřipomínají prosluněný karibský ráj ani v nejmenším…

Cesta dolů je docela drsná, situaci komplikují proudy vody valící se po kamenech. Začíná to připomínat ono často používané rčení, že zážitek nemusí být vždy krásný, hlavně že je silný. Najednou je ovšem silný až moc, Marcela uklouzla a následný pád nevypadá vůbec dobře. Když jí s pomocí Petry postavíme na nohy, vypadá to, že se naštěstí nic vážného nestalo, i když krční páteři se to vůbec nezamlouvalo.

Dolů čvachtáme teď daleko pomaleji a opatrněji – hlavně že se na Martiniku nemá šlapat do vody, neb jsou tam jacísi paraziti. Dorážíme na parkoviště a máme toho dost. Nejsme sami, kteří se cestou málem přizabili. Naděžda z moravské pětky má pochroumanou ruku a Vítek ve snaze uhnout protijdoucímu sletěl ze svahu a strhl s sebou i Danu, která se ho snažila zachytit – naštěstí to proběhlo bez vážného úrazu. Jeho vztek ještě násobí skutečnost, že se v hospodě nedočkal obsluhy. To mně pivo vydali, zřejmě jsem vypadal dostatečně zbídačeně.

S Vítkem a Danou se vzpamatováváme na terase rázovité hospody v Saint-Pierre, hned vedle trosek divadla zavaleného památnou erupcí, s výhledem na zbytky vězení, které poskytlo ochranu Louisovi Cyparisovi, jehož fotka tu též visí. Okusíme i místní rum, což se stalo málem osudné zase mně. Dolů pod terasu mi totiž při placení upadla jedna mince, vypadající jako padesátník. Vydal jsem se pro něj, ale v trávě dole nenašel, ač seshora byl krásně patrný. Posílám sem tedy Marcelu, že ji budu z terasy navigovat, ale když jsem se hnal nahoru po schodech, parádně jsem zakopl a poněkud si rozbil hubu. Minci jsme ovšem šťastně nalezli, vyklubal se z ní pětník…

Ještě pohled na černou sopečnou pláž z dělové terasy a nastupujeme do autobusu na zpáteční cestu, tentokrát podle jihozápadního pobřeží. Ve Fort-de-France je už zase pěkně, projdeme si okolí hotelu s historickou poštou,  orientálně zdobenou knihovnou z konce 19. století a frontu koloniálních domů na nábřeží s lákavými námořnickými hospodami, abychom nakonec opět skončili ve včerejší pizzerii, zase s většinou výpravy.

Dnes vypadá počasí podstatně lépe, holt ten náš patron je hodně divnej patron, jak zpívá Pražský Výběr. Po snídani nakládáme a čeká nás kratší výpad na sever, a odpoledne přesun na jižní pobřeží, kde už vydržíme až do odjezdu. První zastávkou je již zdálky viditelný kostel Sacré Coeur, který skutečně svého známějšího pařížského jmenovce připomíná jak polohou, tak vizáží. Dále pokračujeme k nedaleké botanické zahradě Balata. Vstupné 11 Eur je tedy docela vysoké, původně jsme sem s Marcelou ani nechtěli, ale nakonec nelitujeme. Zahrada je nádherně umístěna ve stráni pod zelenými vrcholky sopečných Pitons du Carbet, které dosahují výšky přes 1100 metrů. Stezka zahradou se klikatí strání s několika bazénky a kromě všemožné tropické vegetace, které vévodí stromořadí vysokých palem, skrývá též jedno překvapení – visutou stezku korunami stromů. Nám se to velmi líbí, ovšem ne všem z naší výpravy přináší pouť po houpajících se provazových můstcích stejné potěšení, jak o tom svědčí ve výši zaslechnutý rozhovor: “Ty máš ale blbý nápady!” “To jsem ti ale schválně neřek, že jsme se tomu mohli vyhnout.” “Tak teda di do prdele!” Botanický zážitek završujeme krásně vychlazeným pivem v příjemné zahrádce a pozorováním kolibříků míhajících se všude kolem, ale hlavně u svého krmítka hned za vstupem.

Kolem oběda se ještě na chvíli vracíme do Fort-de-France, kde kromě produkce pouliční hudby a návštěvy trhu a katedrály stihneme i rychlý oběd – výbornou rybu. A pak už vyrážíme napříč ostrovem k východnímu pobřeží, k poloostrovu Caravelle. Cestou míjíme velkou žlutou budovu s povědomou značkou Lorraine s emblémem lotrinských křížů. Na můj povzdech, že jsem si místní pivovar ani nestihl vyfotit, za sebou zaslechnu “no teda fotit pivovar, to snad ne, jo kdyby to byla palírna, to je jiná” – inu, Morava má jiné priority.

Hned první pláž, ke které jsme na poloostrově dojeli, vypadá velmi lákavě. A tak tu zakotvíme a na 3 hodinky se měníme na plážové povaleče, však už také bylo na čase. Ale už asi po hodině a půl se pochopitelně dostavuje žízeň, takže vyrážíme s Marcelou dále po silničce lemující pláž za účelem vyhledání nějaké hospůdky. Procházíme kolem zakotvených rybářských loděk, u kterých si jejich majitelé pletou vrše, míjíme rybí trh, ale vytoužená osvěžovna stále nikde. Konečně se objevuje pěkný koloniální dům s terasou v patře a nápisem Bar. Ale v přízemí nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o hospodu, a když vystoupáme po schodech do patra, objevujeme jen starou černošku, která je zřejmě jedinou obyvatelkou honosné rezidence. Zdá se, že naštěstí není naším vpádem vyděšena, usmívá se a na náš dotaz na restaurant ukazuje dál a stále opakuje “bleu, bleu”, z čehož usuzujeme, že máme hledat nějaký modrý dům. Opouštíme tedy toto místo, kde jakoby se zastavil čas, a pokračujeme v naší žíznivé pouti. První modrobílá budova vypadá nadějně, na kanapi před ní posedávají černošští senioři, uvnitř se rozvaluje při sledování televize omladina a paní domu nadšeně přikyvuje, mluví o dvou eurech a hned mizí uvnitř, aby splnila naši objednávku. Výsledkem její činnosti je ovšem to, že po chvilce poněkud překvapeně držíme v ruce zmrzlinu a pouť může pokračovat dál. Když už se zdá vše beznadějné, konečně objevujeme ve stráni kýžený modrý dům a tentokrát je to opravdu hotýlek – pěkný a jen pro nás. Sedíme na terase, popíjíme pivko, kocháme se výhledem na pobřeží a vzdálený Mont Pelée, dnes úplně bez mraků, a nadáváme na patrona. Dáme si ještě jedno a musíme vyrazit na zpáteční cestu. Po našem návratu na pláž zjišťujeme, že mezitím k ní dorazil pojízdný prodejce zeleniny, v jehož chlaďáku povědomé lahvičky s lotrinským křížem též nechybí…

Pokračujeme na jih do městečka Sainte-Luce, na jehož předměstí dojíždíme k našemu ubytování. Cestou se stavujeme v supermarketu doplnit zásoby – po zbytek pobytu totiž prý budeme mít k dispozici ledničku a sporák. Při placení jsme ale dosti překvapeni – lahváče Lorraine, kterých jsme zakoupili snad 10, jsou tu skoro o euro dražší. Vracím se do krámu zkontrolovat cenu, ta je opravdu nižší. Ale pokladní je inteligentní, takže hned pozná, o co nám jde – vzali jsme si totiž piva z chlaďáku a ta jsou opravdu dražší – jak to čtečka pozná, je mi tedy záhadou. Naštěstí je pokladní i vstřícná, piva vystornuje a my je zaměníme za teplá – teď jenom aby ta slibovaná lednička fungovala!

Dojíždíme k našemu bydlišti, ResidenceLes Cayalines.Dlouhá řada přízemních apartmánů v pěkné zahradě s bazénem a na pláž je to prý tak 200 metrů přes lesík. Tu ale půjdeme hledat až zítra, dnes večer si vychutnáme krásné ubytování, opravdu s ledničkou, sporákem, a klimatizací a navíc s posezením na květinovém balkónku obletovaném kolibříky i jiným barevným ptactvem.

Poslední dva dny na Martiniku budou zasvěceny poznávání jihu ostrova a hlavně plážování. Naše ubytování leží zhruba uprostřed jižního pobřeží a dnes nás čeká okruh jihozápadem, zítra jihovýchodem.

První zastávkou je městečko Les Trois-Ilets, známé hlavně jako rodiště Josefíny de Beauharnais, první Napoleonovy ženy a tím i francouzské císařovny. Kostel, kde byla pokřtěna, stojí v centru městečka. Ale populární na převážně černošském Martiniku Josefína moc není, neboť coby příslušnice plantážnické rodiny přiměla Napoleona k znovuobnovení otroctví, které bylo za francouzské revoluce zrušeno. Však také dalším bodem našeho programu je návštěva La Savane des Esclaves, což je jakési muzeum otrokářství a zároveň ukázka místní agrikultury. Já s Marcelou jsme se rozhodli ho vynechat, raději se projdeme po městečku a jeho okolí, protože poloha přístavu na konci zátoky nám připadala z autobusu docela malebná. Ale prorazit někam k pobřeží s výhledem na moře se ukazuje jako docela obtížný úkol, stále bloudíme uličkami a narážíme na ploty a branky se štěkajícími psy. Odpočineme si spolu s Vítkem a Danou v zahradě s několika otevřenými domy, podle množství moderních církevních soch zřejmě patřící nějaké náboženské obci. Okamžitě jsme kontaktováni pěknou “misionářkou”, ale naštěstí nejsme přesvědčováni ke konverzi, ale jen pozváni na prohlídku celého objektu včetně křížové cesty. Ale přece jenom si cestovní pivo raději půjdeme vypít někam jinam, nejlépe na vyhlídku na zátoku. Ale to se nám daří až asi po dvacetiminutové docela rychlé chůzi zpět po silnici, s několika marnými odbočeními k moři. Ale konečně jsme na vrcholu stoupání, pod kapličkou, a tentokrát s pěkným výhledem na zátoku. Ale to pivo si zrovna nevychutnáme, protože mi při otvírání upadlo a aspoň půlka vypěnila na zem. Tak honem zpátky, kolem kruháku s metalovými otroky, podél hřbitova strmou uličkou konečně k zázračně objevenému přístavu i s řádnou krčmou. Snad tentokrát vypijeme svá piva trochu v klidu, i když pro mě to zase neplatí, protože musím urychleně na záchod a ten tu mají asi 300 m daleko až za fotbalovým hřištěm. No nakonec to dopadlo, na srazu u autobusu jsme včas.

Pokračujeme k jihu a další zastávkou jsou hned dvě pláže, černá Anse Noire a bílá Anse Dufour. Sice vedle sebe, ale odděleny poloostrovem, přes jehož šíji je třeba se přešplhat. Černá pláž, kterou jsme zvolili jako první, je sevřená ve skalnaté zátoce porostlé palmami a bujnou vegetací a působí velmi romanticky. I život pod vodou je docela bohatý, se spoustou fialových a žlutobílých černě pruhovaných rybek. Ani lidí tu moc není – asi jsme tu měli zůstat. Ale přece jenom nás láká i ta bílá, to se ovšem musíme vyšplhat po strmých schodech a na druhé straně zase spadnout dolů. Anse Dufour je ale přecpaná lidmi, skoro není kam si lehnout, ale pod hladinou se taky něco najde, hlavně fialové mořské houby a hejna malých rybek. A před výstupem k autobusu stihneme i jedno rychlé v místní hospodě.

Po chvíli jízdy kolem pobřeží stavíme na hodinku v pěkném městečku Anse d‘Arlet, s pěkným kostelíkem (Saint-Henry, ač barevné sochy u vchodu vypadají na Svatého Petra a Pavla) a rozlehlou stejnojmennou pláží. Tady už to na šnorchlování moc nevypadá, tak se tu povalujeme ve stínu a užíváme si spolu s místními pohodového Karibiku.

Pokračujeme k jihozápadnímu výběžku ostrova, kde se ve vzdálenosti 3 km od pobřeží tyčí 175 metrů vysoká vápencová skála zvaná Diamond Rock, které si nešlo nevšimnout už při našem připlutí k Martiniku. Místo je to velmi zajímavé i z historického hlediska, neboť během napoleonských válek roku 1804 ostrůvek obsadili Britové, vytáhli nahoru několik desítek děl, z místních jeskyní udělali baterie a tím plně ovládli úžinu mezi skálou a francouzským Martinikem, kde nejen ohrožovali francouzská plavidla, ale také signalizovali jejich aktivitu na britskou Santa Lucii. Britští námořníci nazývali skálu HMS Diamond Rock, tedy His Majesty Ship Diamond Rock - Loď jeho Veličenstva Diamond Rock – HMS je označení každé britské válečné jednotky. V průvodci se dočteme, jak tato nepotopitelná loď připadla Francii. Francouzi prý vyslali loď naloženou rumem, které se Britové zmocnili a s opilými vojáky pak už bylo snadné pořízení. Je to sice pěkná historka, ale jak už to bývá, historická skutečnost byla jako obvykle úplně jiná. Roku 1805 připlula k Antilám francouzsko-španělská eskadra pod velením admirála Villeneuva, která se marně honila přes celý Atlantik s loďstvem admirála Nelsona. K dobytí obtížného britského hnízda Villeneuve vyslal celkem 5 lodí, z toho 2 čtyřiasedmdesátidělové řadové Le Pluton a Le Berwick. Po masivním ostřelování zaútočil francouzský výsadek v počtu 240 mužů. Na britské straně ostrůvek hájilo 128 mužů, kteří dokázali Francouzům vzdorovat 3 dny, postupně ustupovali do horních pater skály a nakonec přistoupili na čestnou kapitulaci ve chvíli, kdy jim docházely potraviny, voda i střelivo. Přišli jen o dva muže, zatímco Francouze stálo dobytí Diamantové skály 30 padlých a raněných. Byl to ovšem jediný Villeneuvův úspěch, protože vzápětí byl odvolán i s celým loďstvem do mateřských vod, kde byl posléze drtivě poražen v bitvě u Trafalgaru Nelsonem, který toto své nejslavnější vítězství zaplatil životem. A jakoby tato barvitá minulost Diamond Rock nestačila, má se tu navíc vyskytovat i jakýsi tajemný Mořský muž. A o kousek dál je monumentální sousoší asi 20 lidských postav v nadživotní velikosti, které připomínají námořní neštěstí z roku 1830, kdy tu ztroskotala otrokářská loď a na břeh bylo posléze vyloveno 48 utonulých otroků v železech. Jméno ani národnost lodi nebylo nikdy zjištěno.

Domů dojíždíme kolem páté odpolední, takže je dost času zajít na naši pláž, ke které napřed musíme projít asi 200 m po visuté lávce hustým mangrovovým pralesem bzučícím komáry. Ale pláž je krásná, divoká, lemovaná kokosovými palmami – u té nad moře se naklánějící je nutno se pochopitelně vyfotit – opravdu Karibik jak z prospektu.

Povečeříme včera nakoupenou záhadnou konzervu, z které se vyklubala čočka s masem, ale úplně jinak kořeněná, než jsme zvyklí – dobré. A večer strávíme v zahradním altánku ve společenství skoro celé výpravy – také velmi přínosné.

Poslední celý den v Karibiku nás čeká výlet cesta na jihovýchod Martiniku a v podstatě celá bude zasvěcena beachování. Ráno si ale ještě zaběhnu k naší hotelové pláži na krátkou fotografickou zastávku – liduprázdná je pochopitelně ještě sugestivnější než včera večer.

Ste-Anne je malebná vesnice s přístavem, zátokou plnou jachet a nezbytným rybím a rumovým trhem. Ke kostelu na náměstíčku vede stinná alej, jejíž lavičky vybízejí k zasednutí a konzumaci ranního Lorraine, čemuž pochopitelně neodoláme. Po necelé hodince pokračujeme dále na Grande Anse des Salines. Nejvyhlášenější pláž ostrova je opravdu nádherná, bílý písek a kokosové palmy se táhnou až k několik kilometrů vzdálenému mysu, na obzoru v dáli ční z moře Diamond Rock jako předsunutá stráž Martiniku. A vzhledem k tomu, že pláž je tak dlouhá, není vůbec přeplněná. V pohodě si najdeme místo ve stínu u palmy sklánějící se k hladině, kde pochopitelně probíhá počáteční tlačenice o foto, ale po chvíli se vše uklidní. Strávíme tu čtyři hodiny, vyplněné koupáním, pozorováním plážových krásek a různých exotů, též procházející mateřské školky. Po několika odskocích pro pivo přichází hlad, takže se stěhujeme na lehký oběd. Nabídka na tabuli je psána francouzsky a náš první nástřel byl až příliš lehký, špetka zeleniny přes svoji cenu asi 6 Euro nás moc nezasytila. Koukám kolem, domorodci si nejvíce dávají talíř s několika smaženými kuličkami. Další pohled na menu – hned první položka začíná číslicí 7, že by “sedum kulí jako v Sarajevu”?! A je to opravdu ono – vida jak znalost Švejka dokáže pomoci i v Karibiku!

Cestou domů se stavíme u větrného mlýna avizující rumovou palírnu Trois Riviéres. S ochutnávkou na nás nešetří, takže poněkud rozveseleni pokračujeme do našeho resortu s hojnou zásobou místního rumu – ten se pochopitelně bude hodit jako příjemné zpestření k závěrečnému večírku. Ale ještě předtím si skočíme na naši pláž, v podvečer má zase trochu jiné kouzlo.

Večírek se vydařil, jen jeden z našich párů je zkrušen zmizením foťáku, jdou to hlásit i na recepci.

Poslední dopoledne na pláži, jsme tu sami, panuje povznesená nálada, neboť postrádaný foťák se pochopitelně našel pod postelí… Dnes je v obležení fotografů vyplavený kořen, na kterém se střídají naše fotomodelky. Projdeme se kus po pláži na západ, opět s vyhlídkou na Diamond Rock, a ještě kus na východ, k příjemnému plážovému baru.

Po poledni odjíždíme na letiště. Dle svého zvyku v pohodě popíjíme v baru pivo, když pro nás přiběhne posel z výpravy, že u pasovky spojené zde s rámem je už pěkná fronta. Rychle to do sebe kopneme a připojujeme se k našim za použití poněkud potupného podlézání mantinelů – účel zkrátka světí prostředky.

Noční 8 hodinový let kupodivu docela celý prospím. Ráno po 8 ranní přistáváme na Orly, výdej bagáže tentokrát proběhl bez problémů. A jelikož máme skoro 6 hodin času, i přesun na letiště Charles de Gaulle není dnes tak nervózní jako před 14 dny. Před letem do Prahy se ještě stačíme najíst i napít – v letadle tentokrát nedostaneme ani vodu. Zato si v českých novinách můžeme přečíst, že další dva Češi se nakazili Zikou, kde jinde než na Martiniku. V našem případě se nakažení zřejmě nekonalo (nebo proběhlo bez následků), takže další výpravy - třeba do Brazílie - můžou v pohodě následovat.